Komentáře k článku: Již 4. ročník kurzu Cross-country!

bloodye+dekameron: CROSS COUNTRY, KURZ 1. DEN


Na dvůr jsme dorazili jako jedni z posledních, takže jsem se opravdu stihla jen pozdravit s Kitty, která stála poblíž a pak už jsem zmlkla. Čekala nás procházka ke crossu. Za ředitelkou jsme se tak nějak začali řadit, většinou po dvojicích a směřovali si to k zadní bráně. Deku zastříhal ušisky, když zjistil, že má blízko Asii, ale nic si nedovolil. Podrbala jsem ho za ušisky a trochu si porovnala lonž. Už při prvních krocích jsem si všimla, že onen týden respektu opravdu k něčemu byl. Vůbec se na mne netlačil, šel krok za mnou v ideálním tempu, nemračil se a jen se rozhlížel po okolí. "Jsem na to zvědavá, jak nám půjde tenhle styl skákání" koukla jsem po Kitt, která přikývla. "Já jen doufám, že se nezamotám do lonžky" zasmála se a odstartovala tak diskuzi o všech katastrofách co by se nám mohly přihodit...
Niora nás vedla nejkratší cestou k závodišti, která vedla k Azulu a pak doprava mírně z kopce. Lehounce jsem v ruce zkrátila lonž, když jsme zatáčeli doprava směrem do lesa, kde se cesta zužovala. Trošku jsme zrychlili, abychom se dostali před holky a neomlátili s eo kmeny a větve. Začala jsem víc koukat pod nohy, než před sebe, abychom se nevymázli někde o nějak kořen, protože kopeček dolů byl docela prudký. Valášek se podsadil, shromáždil kroky a kráčel dolů, já se pokusila držet lonž co nejvíce napnutý, abych ho trochu držela... Společně jsme se nakonec dostali až na rovnou půdu odkud už to byl opravdu kousíček k brance.
Hnědáček se hned po vstupu pěkně napřímil, znal to tady a já cítila jak je parádně nabušený. To bude jízda... Niora nás nechala se trošku projít a pak, kousek od opracoviště, zastavila, otočil se k nám čelem a počkal až bude mít naši plnou pozornost. "Skvěle děvčata, trochu si vysvětlíme teorii a pak po vás budu chtít opracování. Klasicky si koně vylonžujete, prostoru je tady víc než dost a až budete mít hotovo, tak přistoupíme ke skákání. To si ale vysvětlíme až na to příjde.." dál pokračovala ve vysvětlování nutné teorie, kde nás seznamovala s délkou třmenů, jak se vlastně cross jezdí, o vedení koně i práci nad skokem, taky nás seznamovala s rozdíly u překážek, dávala důraz na to, že jsou pevné a proto je potřeba, abychom jej všichni respektovali, ale nebáli se jich. "Dobře, dámy, takže začněte pracovat." tlesknula Nia nakonec a my se všichni nějak rozprchli. Já si s Dekem našla prostor mezi skoky 15 a 16, kde jsem hnědáčka chvilku povodila a pak si začala rovnat lonž. Zůstala jsem stát tak nějak uprostřed, lonžku uchopila do obou rukou a s mlasknutím vyslala valacha na kruh, který si on sám začal zvětšovat dokud se lonž nenapnul. "Správně" pochválila jsem valacha a sledovala jak si to vyšlapuje po kruhu. Byl trochu nepozorný, jak kolem bylo spoustu lidí a koní, proto jsem brzy začala s přechody, aby si musel dávat pozor především na mne, ale když se občas kouknul vedle nijak jsme mu to nezazlívala. "A stůj!" pískla jsem, lonž jakoby lehce potáhla dozadu a čekala. Hnědák zastavil téměř ihned, pěkně čtyři nohy v rovině. "Dobře" hlasem jsem ho pochválila a následně znovu mlaskla, aby vyšel v krok. Splnil pokyn a já to po chvíli chtěla zopakovat. Následně jsem mu změnila směr, aby se okrokoval i na druhou ruku a když jsem začala pozorovat známky uvolnění, kdy valášek klesal krkem níž, vytahoval si záda a tím i nejdelší sval a snažil se zadní nohy dostávat pod sebe. Znovu jsem ho přepla, nechala Deka obejít si ještě jeden kruh v kroku a pak jsme ho pobídla v klus. Naprosto bezproblémů vyšel dopředu. Nespěchal, čemuž jsme se dost divila, jelikož minulý týden toho moc nenapracoval, ale bylo to jen dobře. Nechala jsem ho oklusat si tři kruhy na každou ruku, kdy jsem jen hlídala tempo a teprve potom jsme začali s přechody o jednu rychlost. Pracoval docela pěkně, někdy mohl být přechod o trochu dřív, ale nikdy to nebyla nějaká dlouhá doba. Přechody ho krásně začaly uvolňovat, zase se povoloval, natahoval a šel podsazený. Spokojenost. Ještě chvíli jsme pracovali v klusu, aby se trošku nastartoval a pak jsem mu dala krátkou pauzu v kroku po které následovalo cválání. Dekameron do cvalu vskočil opravdu mohutně a pak následovala série, kdy šel víc po dvou než po čtyřech a já se musela zapřít, abych lonž nepustila. Naštěstí se uklidnil a ačkoliv to byl velice živý cval, tak se to na velkém kruhu dalo. To samé předvedl i na druhou ruku akorát v menší míře a já mu po druhém kolečku zmenšila kruh, aby trochu poklidnil tempo a dalo se s ním i normálně pracovat. Byla to docela fuška, protože kdykoliv, když naskočil do cvalu, alespoň chvíli trhal hlavou. "Zacválej s ním na každou ruku ještě tři kruhy, pak zapracuj na přechodech v klusu a nech ho vydýchat, tohle nemá smysl, akorát se ti vzteká, že ho nechceš pustit víc dopředu. On se uklidní až si něco skočí, ale ať se neperete." poradila trenérka, která nás po očku pozorovala. "Dobře" přikývla jsem a nechala tedy Deka cválat. Už se nepral, jen docela letěl vpřed. Hold někde se ta energie musela projevit. Udělali jsme tedy to co říkala Nia, po ocválání ještě trochu zapracovali na klusu a pak už jsem hnědáčka jen v kroku povodila po okolí. Než všichni opracovali procházela jsme se s valáškem poblíž, aby nestál a trochu si popovídala s Noemi a Kitty, které už měly také padla. A když už měli hotovo opravdu všichni vydali jsme se za Niou směrem ke skoku číslo 14, který stál za malým lesíkem. Po cestě nám Niora opět vysvětlovala, že při crossu je velice důležité koukat nad skokem dopředu a ne dolů, abychom nerušili rovnováhu, protože tady nám horní břevno už nespadne.
Když jsme se dopracovali až k "Malému parku" zastavili jsme kousek od překážek. "Takže určitě víte co po vás chci. Necháte si koně skočit skok samotného, jako když chodíte kavalety na lonži, takže budete stát ke skoku jakoby z boku. Skočíte si oba krajní skoky zvlášť. Dávejte pozor, nejdřív si oba skoky s koňmi obejděte, ať vám před ním nezastaví a to především ti kteří je ještě nikdy neskákali. První si to skočí Kitty s Asii, pak budou pokračovat všichni, kdo už mají splněný kurz a až po nich půjdou nováčkové. Pokusím se vám trochu pomoct." všichni jsme souhlasně přikývli, Kitty po mně hodila trochu zmučený výraz a vydali jsme se blíže ke skokům nechat je koně prohlédnout. Dovedla jsem Deka ke každému ze skoků, nechala ho si překážku očichat, prohlédnout z různých úhlů a pak už uhla, abychom nepřekáželi první dvojici. Vranka skočila skok jako nic, pak se stočila po linii kruhu, kde přešla přes klus v krok a přesunuli se dozadu, kde absolvovali druhý skok. Dál šla Maki a po ní u jsme se chystali já. Postavila jsem hnědáčka za skok, nechala ho rozejít a já si stoupla jaksi doprostřed. "Hop" rozhodla jsem se nechat valacha naskočit dřív ať se v tempu zkoncentruje. Sice se trošku zavztekal, ale fungoval a ve chvíli, kdy uviděl skok už nebyl žádný problém. Sám si zvedl hlavu, já ho lehce přimlaskla a jen sledovala jak odskočil. Zvedl se hodně nahoru, nohy skrčil pořádně k břichu a vytáhl se v krku, celkově to vypadalo spíš, že skáče metr pade. Já mu pomohla zvednutím rukou, abych lonžku zvedla trochu nahoru a ona se nikde nezasekla. Po doskoku si hodil jednoho rozjařeného kozelce a už si to směřoval k dalšímu skoku jen kdybych ho nezatahala zpátky na kruh, kde jsem ho po chvilce přiměla přejít do kroku. "Pašák" podrbala jsem ho a přesunula se s ním k B skoku. Skok jako zídka nám nikdy nečinil problém, tak snad tomu dnes nebude jinak. Zase jsem si ho nacválala a snažila se ho udržet co nejvíce v rovném nájezdu, ale on si to stejně ošéfoval sám. Skočil ho moc pěkně a po jeho absolvování se už dokonce nechal vzít v klidu zpátky zacož dostal pamlsek a my se přesunuli zpátky na začátek sledovat ostatní.
Nikdo neměl nějaký valný problém, jen pár koní se trošku zadrhlo, ale za Niořiny pomoci jej překonali. Všem se to povedlo na poprvé, takže ke dvojce jsme se všichni přesouvali v dobré náladě. Další skok je šířkový, nikterak vysoký, ale není ničím hraničený, a proto možná bude občas problém s nájezdem, aby ho koně nevyhnuli. Tak nějak to definovala Niora, která si hned stoupla z jedné strany skoku s tím, že nám tam bude dělat bariéru... Když jsem přišla na řadu rozhodla jsem se valacha nacválat až po obratu, kdy se trochu vyrovná. Dekameron nebyl typ co by skok chtěl vyhnout, ale přeci jen takhle s emi to zdálo lepší. Pořádně jsem na něj zamlaskala a on ihned naskočil, sám si kroky prodloužil a vcelku z dálky to odpíchnul. S přehledem skok překonal a já ho po něm stočila opět na kruh, kde jsme opět přešli do kroku a opět sledovali výkony ostatních.
Pak následovala dlouhá procházka ke skoku číslo 8. kdy jsme si stihli zatím posdělovat všechny dojmy a zážitky. U skoku nás Nia nechala na lonži lehce zaklusat, ať koním zas trošku rozproudíme krev a pak se pustila do vysvětlování. "Všechny části si projdete zvlášť. A pak to zkusíme skočit stylem, že nejdřív půjdete A+B, pauza ve vodě se s koněm trochu projdete, nebo teda vy zůstaňte na břehu, ať nemáte promočené boty. C+D. Pozor, výlez z vody bude možná klouzat. Chápeme?" podívala se po nás a když uviděla, že všichni kýváme hlavami pustila nás na prohlídku. Zamířili jsme se Dekameronem nejdřív k A skoku, kde jsme si ho obešli, já ho nechala si všechno očichat, i květináče pod skokem, pak jsme pokračovali k vodě. Nenechala jsme ho jít přímo do ní, jen natáhnout hlavu, aby viděl a pak jsme pokračovali k výskoku a závěrečnému skoku. Tentokrát první volba padla na nás, a tak jsme valáška nacválala a pokusila se ho navést opět co nejvíce rovně na vyšší variantu skoku. Překonal jí bez zaváhání a já se honem přesunula o něco blíž k vodě. Před seskokem jsem ho mlasknutím popohnala a zase se pokusila posunout o kus. Dekameron seskočil dolů do vody, kde přistál s mohutným cákáním, takže jsem byla mokrá celá a to jsem na něm ani nemusela sedět. Pokusila jsem se hnědáčka co nejvíce zbrzdit a trochu mu ukázat vodní plochu, než jsme znovu nacválali a já ho navedla k výskoku. Mohutný odraz, kdy vyhodil předky výrazně dopředu. Moc dobře věděl co dělá a nezaváhal ani při nájezdu na poslední skok. Když jsem ho pak přivedla do kroku pořádně se oklepal, takže všechnu vodu co měl na sobě jsem nyní měla na sobě já. Brouček. Odměnila jsem hnědáčka pamlskem a krokovala s ním, aby mu nezatuhly svaly. Bylo moc příjemné počasí, takže mi čekání u skoků vůbec nevadilo. Jen Dek by si nejspíš rád něčeho kousnul. Přesunuli jsme se k sedmičce, seskok do vody s celkem velkým převýšením už nebyl žádná prkotina a všichni tak úplně potichounku poslouchali Nioru co po nás chtěla. Na Kitty dokonce demonstroval jak správně musíme stát, abychom koně správně navedli. Opět jsme nechali koně si skok pořádně prohlédnou, aby věděli do čeho jdou a nechali je pocapkat se ve vodě.
Stoupla jsem si jak říkal trenérka - z pravé strany - a nechala valacha nacválat. Energické tempo si nasadil sám, šel dostatečně dopředu a zdál se být jistý. Přesto jsem na něj pořádně mlaskla když se ke skoku blížil. Došel si hodně pod skok, kde se odrazil. Udělal jsem krok do boku a sledovala jak klesá. Natáhnul pravou přední dopředu, a zachvíli mu už spěnky zmizely pod vodou. Opět to pořádně cáklo a valach si to valil vodní hladinou až na suchý břeh. "Šikulka!" podrbala jsem ho hned jak zvolnil tempo, dostal mlsku a já další spršku. Chvilku jsem s ním na ruce klusala, aby z těla dostal trochu kyseliny a pak ho opět vodila v kroku, ať si odfrkne. Následně jsem už zamířili k poslednímu skoku dnešního dne. "Klidně pojďte víc ze strany, nemusíte mezi vlaječkama, hlavně ať to všichni skočí." pokynula trenérka a nechala nás jednoho podruhém jít na potrubí. Navedla jsem si hnědáčka ze cvalu z levé strany, povrch byl trochu zkosený, takže se musel víc vyrovnávat. Hnědák, ale nezaváhal a překonal poslední skok jako nic. Profík. Nadšeně jsem valacha pochválila a na Niory pokyn ho na lonži ještě chvíli vyklusala, aby se uvolnil. Poté už jsme za hlasného hovoru zamířili domů.

nadvandy+valhalla: 1.DEN KURZU KROSU
Val i já jsme byly připravené. Kobylka měla provazovou ohlávku, do jejíhož očka jsem zacvakla karabinu lonžky. Nasadila jsem jí taktéž kamaše i strouhačky, také botičky. Pro lepší komunikaci jsem s sebou vzala také dlouhou pracovní tušírku. S lonží smotanou v ruce jsme se vydaly na krosovou dráhu. Kurz zabírá vždy většinu dne, tudíž na jinou práci už nám nezbyde čas, natož potom nejspíš energie. Krosové závodiště se nacházelo přímo v areálu Floresty, byť na jeho okraji. Bylo však dobře dostupné i pěšky. Sraz byl ovšem na nádvoří. S potěšením jsem konstatovala, že zájem o kurz byl velký. Kromě dalších nováčků v kurzu, jako jsem já, se dostavilo i pár studentek s již splněným kurzem z minulých let. Niora jim také otevřela možnost udělat si letošní ročník, ovšem se zvýšenou obtížností. „prosím, abyste se seřadili do řady. Ať na mě vidíte všichni!“ upoutala naši pozornost silným hlasem Niora. Otočila jsem se čelem k ředitelce akademie a srovnala Val. „v první řadě bych vás chtěla všechny uvítat na již čtvrtém ročníku kurzu cross-country. Těší mě váš zájem o tuto disciplínu a doufám, že budete pilně vstřebávat nové informace. Nyní bychom se přesunuly na samotné závodiště, kde si povíme více.“ Řeč ukončila pokývnutím a vydala se po jedné z cestiček k bráné krosového závodiště. Studentky s koňmi se pomalu rozcházely. Také jsem pobídla Val do kroku a jemně ji stočila doprava, abychom následovaly ostatní koně. „pomalu.“ Napomenula jsem kobylku a potáhla za lonž. Tlak provazu na čumák Val zpomalil, nechtěla jsem se lepit koni před námi na zadek, to by nebylo dobré. Vytvořila jsem mezi námi bezpečný rozestup na koňskou délku a šlapala v konvoji. Dráha byla jen kousek od nádvoří, brzy jsme prošly přírodní bránou a šly v kotlíku uměle vybudovaném ve zdejší krajině. Ta prošla rozsáhlými úpravami, než mohly být překážky postaveny. Niora nás zastavila na jednom širším, rovinatém plácku. Opět jsme se jako na povel všichni otočili k ní čelem a zastavili koně. „tak, vítejte na našem závodišti. Někteří již měli tu čest, jiní se zde byli alespoň podívat. Pro některé je to možná úplná novinka. Nicméně, než začneme se samotnou prací, je potřeba si říct něco k teorii, abyste měly přehled. Termín cross-country je označení pro skákání ve volné přírodě, přes skoky pevné a v přírodním designu. Na rozdíl od parkurových překážek, tyto jsou pevně přichycené a vesměs nespadnou, pokud je ukopnete. Skákání těchto skoků je tedy potřeba dobře rozmýšlet, zároveň však důvěřovat koni. Tvarem jsou skoky ve většině případů příjemné, mohou kopírovat také skok koně. Jedná se o disciplínu více adrenalinovou, vyžaduje odvahu, stejně jako bezpečnostní prvky. Takže povinná bezpečnostní helma, třmeny se systémem proti zachycení nohy, ale také bezpečnostní vestu. Bez těchto pomůcek nechci vidět nikoho jezdit. Rozumíme se?“ řadou studentek se ozvalo souhlasné zamručení. „dobře tedy. Než se vydáte na samotnou krosovou dráhu, je nutné mít určitou průpravu. Základem je stabilní lehký sed, ve kterém musíte jet vesměs celou trasu, vzdálenosti mezi skoky jsou tu delší. Stejně tak je ale potřeba zvyknout koně na jízdu v otevřeném prostranství s tím, že po něm nechcete jet jízdu přímo rovnou za nosem. Tyto věci byste už měli mít po pátém levelu, který je podmínkou, za sebou. Stejně tomu ale věnujte prosím pozornost. V rámci vyjížděk i společných akcí jste už možná měli tu čest skočit si nějaký ten kmen, či přírodní překážku, takže to pro vás bude jen nabalování dalších vědomostí na již získaný základ. Technika skákání je v podstatě stejná, jen musíte volit skutečně dobrý nájezd. Potom si dávat klasicky pozor na odskok, správný a uvolněný sed, a tak dále. To již znáte. Důležité je také upozornit na to, že délku třmenů volíme ještě kratší, než pro normální skákání, většinou o jednu dírku. Je to proto, abyste měly ve třmenech stabilní oporu při dlouhodobém stání v lehkém sedu. Jak vám jistě již došlo, kros se jezdí v terénu. Na trávě, v blátě, ve vodě. Tady je důležité mít na paměti bezpečnost koně, volit dobré tempo a používat ochranných pomůcek. Někdo nějaké dotazy?“ niora se rozhlédla kolem. Musela spatřit desítku soustředěných obličejů, které naslouchaly jejímu výkladu. „dobře, posuneme se dál k samotné jízdě. Jak jsem již předesílala, u tohoto typu skákání jsou vzdálenosti mezi skoky delší, jezdí se větší rychlostí. To ovlivňuje také nájezd na samotný skok. Pět, šest cvalových před skokem se musí kůň soustředit. Vy sedíte klidně, udržujete ho ve správném tempu. Skok necháváte na něm, on dobře ví, co dělat. Skoky jsou v přirodním designu, tudíž jsou pro koně svým vzhledem lépe skákatelné. Skrze samotné skoky není vidět, tudíž mohou vypadat hrozivěji. Jedná se o jízdu v terénu, tudíž je samozřejmé, že se prostředí může měnit. Především pak můžete jezdit z kopce, či do něj. Tady platí pravidlo, že při jízdě dolů zůstáváte sedět zpříma, maximálně s jemným záklonem. Při jízdě do kopce se potom mírně předkláníte. Taktéž funguje i princip překážky zvané schody. Na závěr bych chtěla říct, jak se cvičit ve skákání krosových skoků. Začínáme klasickým parkurovým skákáním na ohraničené jízdárně, kde se bezpečně naučíme techniku. Potom se přesouváme na jízdárnu v otevřenějším terénu, pracujeme s přírodními překážkami, které vytvoříme lehce z lesního materiálu. Překážky trénujeme nejprve ohraničené něčím z obou stran, potom jen z jedné a nakonec v otevřeném prostoru. Nakonec bych ještě dodala neméně důležitou poznámku o sledování terénu po celé dráze, především pak v místě doskoku. Ten totiž nemusí být vůbec rovný, může tam být například svah. S tím už ale budeme pracovat u jednotlivých překážek. Tak, tímto bych ukončila své dnešní povídání. Snad jste si zapamatovali co nejvíce, samozřejmě platí, že se můžete kdykoli na cokoli zeptat, případně dostudovat v naší knihovně.“ Niora pohlédla na každého z nás a dopřála nám chvilku srovnat si to v našich makovičkách. „dobře, nyní bychom přešli k obhlídce a nácviku jednotlivých skoků. Nejprve je ovšem potřeba koně rozhýbat. Prosím o lonžování vašich partnerů, místa je všude kolem dost.“ Rozpřáhla se Nia s úsměvem. „tak pojď.“ Pobídla jsem Val do kroku. Po celou dobu výkladu si opírala hlavu o mé rameno a nechala se škrabkat na temeni. Měla jsem ztuhlá celá záda. Odvedla jsem Val kousek dál, stejně jako ostatní. Napřažením tušírky a postupným propouštěním lonže mezi prsty jsem Val vyslala na kruh. Nejprve jsem ji nechala okrokovat, potom jsem ji vybídla ke klusu. Niora nás vybízela k častému střídání přechodů, takže jsem nejprve Val pohybovala v kroku a klusu, společně s přechody mezi těmito dvěma chody. Potom jsem ji nechala ocválat a opět prostřídala přechody. „A kluuus.“ Protáhla jsem, abych Val stáhla do klusu, potom ještě o jeden stupeň do kroku. „cval!“ houkla jsem po jednom kolečku v kroku. Abych svým slovům dodala na ostrosti, švihla jsem tušírkou směrem k zemi. To vydalo ostrý svištivý zvuk a kobylka zaskočila ihned do cvalu. Nechala jsem ji ocválat dvakrát kolem sebe a převedla ji táhlým povelem do kroku a zastavení. Obrátila jsem Val, opět ji vyslala na kruh a pohybovala stejným způsobem i na druhou stranu. Postupně, jak všichni koně rozpohybovali, jsme se vrátili zpět do skupinky. „dobře tedy, pojďme na první skok. Jedná se o číslo čtrnáct, kousek támhle.“ Ukázala směrem k překážce. „jsou to v podstatě dva skoky za sebou. Vy si je však rozdělíte a necháte je koně skočit jednotlivě. Nezapomínejte udržet stálé tempo.“ První odvážlivec se vydal s koněm ke skokům a potrénoval. Postupně přišla řada i na nás s Val. Jednalo se o překážku zvanou „malý park“ byl to vlastně jeden skok, podél které zboku vedl živý plot, jehož součástí byl potom na konci ještě druhý skok. Plot mírně zatáčel, aby po doskoku z prvního skoku přišel jemný obrat. Povolila jsem lonž a stoupla si na její délku bokem k překážce. Vyslala jsem Val na kruh a pobídla ji ke cvalu. Kobylka tak obcválala asi ¾ kruhu a potom před sebou měla skok. Temně hnědé břevno, podepřené dřevěnými kozami. Měla jsem nataženou tušírku směrem k Valhallině zádi, tím jsem si pojistila stále tempo. Val nezaváhala, na zadkách se elegantně odrazila, jen tak silně, aby měla malou rezervu. Nad skokem potom krásně skrčila přední nohy. napnula předky, kopyta dosedla na zem. Setinu sekundy potom zadní část koně. „kluuus.“ Zpomalila jsem ji a pochválila. Přeběhla jsem s ní ke druhému skoku. Ten byl tentokrát už opravdu v typickém krosovém vzhledu. Zděná zídka a na ní rostliny, ohraničené dřevěnými tyčemi. Opět jsem Val navedla z cvalového kruhu na překážku. Viděla jsem na ní, jak začíná přemýšlet, k čemu se to vlastně blíží. Švihla jsem tušírkou jemně za zadkem a dala povel „hop!“ abych ji utvrdila v odskoku. „a kroook.“ Zpomalila jsem ji a přivedla k sobě. „šikovná holka. Moc šikovná.“ Podrbala jsem ji, na znamení pochvaly. „Nad, pojď rovnou k dalšímu skoku, ať to odsejpá.“ Pobídla mě Niora. S Val jsme tedy šlapaly o kousek dál k dalšímu skoku. To byla taková zaoblená bedna na nožičkách, u ní potom větší kameny a pytle, nejspíše se slámou. Překážka byla trochu širší, o to ale zase nedosahovala nijaké výšky. Opět jsem Val na kruhu naklusala, před skokem potom pobídla do cvalu a k odskoku. Bylo zvláštní pozorovat ji takhle ze země, jak pěkně vypadá, když skáče. Má pozorný výraz, nádherný elegantní odraz a perfektně složené předky. Je to taková stylařka Niora koordinovala skákání skoků postupně, přesunula nás o chvilku později k takovému sériovému skoku. „rozděl si to, koukej na holky před tebou.“ Poradila mi Niora. Měla jsem štěstí, kůň přede mnou byl Dekameron, vedený zkušenou Bloodye. Po jejím vzoru jsem si čtyři skoky rozdělila do dvou sekcí. Stoupla jsem si z levé strany překážky a navedla na ni Val. Jednalo se o tři břevna připevněná těsně k sobě, mírně do kopce.pod nimi potom byly truhlíky s květinkami. Val po doskočení pokračovala dál a naopak seskočila ze schodku dolů. Přední nohy se jí natáhly a dopadly se šplouchnutím do vody. Těsně k nim se potom připojili zadky. „stááát.“ Poručila jsem Val, která by cválala dál. Kobylka přešla do klusu a kroku, ale já musela popoběhnout po břehu, aby mě nestáhla Val do vody. Byla teď kousek pode mnou. Val není zrovna nejvyšší, takže když byla o schodek níž a ještě měla půlku nohou ve vodě, bylo to zláštní mít ji tak nízko. Přidřepla jsem a podrbala ji na čumáku. Nechala jsem ji chvilku ve vodě postát, Bloodye zrovna vyskakovala poslední překážku. Jelikož jsme popoběhli trošku dál, musela jsem se po břehu znovu projít. Měla jsem obavu, aby Val nevyskočila za mnou na břeh. Pomohla jsem si tušírkou, kterou jsem ukazovala směrem k ní. Z kruhovky máme toto jako znamení, že se nemá přibližovat. Když jsem byla na správné straně nádrže, pobídla jsem Val do pohybu. Kobylka mohutně zabrala, aby překonala odporu vody. Před ní se potom tyčil kolmý okraj vodní nádrže. Odrazila se silněji, vyhoupla předky na břeh, potom zadky. Popošla jsem kousek dopředu, aby mohla Val rovnou cválat k poslednímu skoku a sice opět stejnému jako předchozí, jen polovičně široký. Zpomalila jsem Val opět do kroku a pochválila ji. Skutečně se snažila a respektovala moje pokyny. Přeci jen už to spolu táhneme na druhý rok. U dalšího skoku se tvořila krapeček fronta, byl to skok obtížnější, koně si ho nejprve prohlíželi. Rozhodla jsem se trochu toho využít a projít se okolo. Jednalo se o takový kombinovaný skok. Byla to zeď z dřevěných kůlů vedle sebe, za nimi potom byla vodní plocha, do které se doskočila. Prošly jsme se s Val okolo, zastavili se po straně. Povolila jsem lonž a nechala si očuchat jak samotný skok, tak i vodní plochu. „Nad, jsi na řadě!“ ozvalo se houknutí. Přešli jsme na pravou stranu překážky. Nacvičeným způsobem jsem Val vyslala na kruh a rovnou pobídla do cvalu, tady nebylo tolik prostoru pro rozjezd. Pobídla jsem Val k odskoku tušírkou za zadkem. Odskočila možná trochu přehnaně, avšak jistě. Dopad do vody byl potom plynulý, od kopyt odstříkla voda. Popoběhla jsem a dovolila Val vycválat z rybníčku ven. Na souši jsem jí potom zpomalila. Po pochvale nás Niora rovnou naháněla na další skok, potrubí. To vyvádělo pramínek vody, který z něj vytékal do malé studánky. Trubka byla černá, smaltovaná. Normálně by se skákala někde uprostřed, avšak skok byl dostatečně široký, tudíž jsme ho mohli skočit ještě před praporkem, na začátku trubky. Už jsem měla praxi, věděla jsem, jak daleko stát, aby Val vyšel odskok dobře. A tak jsem se mohla opět kochat, jak nádherného koně mám. Ani překonání tohoto skoku tedy nebylo obtížné. Postupně se přes určené skoky dostávali všichni koně. Val už měla odpracováno a po tom maratonu skoků se potřebovala protáhnout. Vzala jsem ji kousek stranou a na kruhu pořádně vyklusala, aby se jí ve svalech neusazovala kyselina mléčná. Potom jsem ji v kroku povodila, aby se vydýchala a zklidnila. Opět jsme se připojili ke skupince. Děvčata byla rudá a zpocená, bylo fyzicky namáhavější koordinovat takto koně na zemi. „dobře, děkuji vám děvčata za dnešní účast. Uvidíme se zítra, nezapomeňte koně vykrokovat a případně i zchladit, je horko.“ Dodala Niora poslední slova a dala nám rozchod. Pomalu jsme se pak začali trousit zpět do stáje s myšlenkou, co asi přinese zítřejší den.

ell*: Hlásím se s Dariem do první skupiny=).

clair: Také se hlásím s Pomněnkou do první skupiny.

nadvandy: Tak připojuji ještě dodatečně také přihlášku. Pracujeme v první skupině

mellysa+callatos: Hlásím se s Callem do první skupiny

kitty + asie: 1. DEN, DRUHÁ SKUPINA
„Dobře, jsme tu všichni?“ rozhlédl se Tom po nádvoří, kde se shlukla poměrně velká část studentek akademie se svými svěřenci na lonži. Stejně tak i já s vrankou, a zatímco já byla jen poměrně nalehko, kobylka měla parelku s lonží, botičky ze sady crossu a kamašem, strouhačky z royal show dumping sady – nebyly na suchý zip, takže když budeme skákat ve vodě, nehrozí, že se rozepnou. „Fajn, takže vyrazíme. Hezky za sebou, udržovat rozestupy, méně zkušení vepředu u mě, druhá skupina půjde vzadu a po příchodu na místo může začít pracovat“ kývnul Tom na tu část studentek, která už měla kurz crossu za sebou. To znamenalo i na mě s Asií. Ještě jsme se ujistily, že máme všichni všechno a vyrazili jsme. Vedla jsem vranku v zadní části grupy, díky našim relativně častým vycházkám šla vedle mě hezky klidně, i když z toho množství koní kolem byla trochu nervózní. Najednou se vedle mě vynořil Connor. „Hádej kdo má dneska udělat výklad o crossu?“ bez pozdravu nasadil svůj veledůležitý pohled a hodil po mě okem. „Ty? Není to trochu hazard se zdravím holek, jestli budou jezdit podle tvých rad?“ oponovala jsem mu. „Hej! A kdo s tebou jezdí každý týden na dráhu?“ popuzením mu vylítnul hlas asi o půl oktávy výš hehe. „No dobře, dobře. Uznávám že hrát si na chytrýho ti docela jde.“ Connor na mě vypláznul jazyk a chtěl asi ještě něco dodat, ale to už si ho Tom přivolal k sobě. Nám, druhé skupině, byly instrukce rozdány už předem. Olonžovat a pak koně seznámit s některými skoky. My se na to budeme moct vrhnout hned po příchodu na dráhu, aby se pak na skoky nemuselo čekat tak dlouho.
Dorazili jsme na místo a zatímco první skupina se shromáždila u Toma s Connorem, nás pár zkušených _D jsme si už vyhledali své místo, kde koně lonžovat. S Asií jsme se usadily nedaleko velké grupy, kde už Connor mluvil o tom, v čem je cross jiný – a obtížnější – než parkur. „Všichni víte, že v terénu bývají koně bujnější. Zkuste si spojit nadšení z terénu, rozjařenost ze skoků a radost z vysoké rychlosti – asi takový je kůň při cross country.“ Cross country.. jak vznešeně a hrdě ten název pronesl Zatím jsem klisnu nechala vyjít na kruh kolem mě. Vranka byla trochu moc hrr, byla rozjařená z toho, že je zase tady a celá nesvá z toho, co se bude dít – zjevně. Tyhle akce byla vždycky jak na trní. „Někteří koně jsou nadšení a rádi spolupracují, jiní působí, jako by si to takřka nejraději odskákali na vlastní pěst a stávají se neovladatelnými, další koně můžou znervóznět, snažit se překážku vyhnout, neb bez podpory jezdce prostě odmítnou. Dnes si tedy povíme, jaké záludnosti cross country skrývá, jak si s nimi poradit a přitom zachovat chladnou hlavu, a koně dostatečně odhodlaného a nadšeného na skok. Důležité je taky koně při samotném skoku nerušit a přitom mít pod kontrolou…“ vykládal, zatímco vranka krokovala kolem mě. Zahvízdala jsem známou melodii, klisna se otočila a přišla ke mně, Příchod na signál jsme na jaře trénovaly, a tak na něj reagovala relativně spolehlivě. Pár koleček i na tuhle stranu, a pak jsem zamlaskala. „Asie! Klus!“ zvolala jsem intonací a barvou hlasu, jakobych klisnu vyzývala ke hře. Vranka stříhla ouškem a naklusala, aniž bych musela pohnout lonžovacím bičem. „Hodná holka“ pochválila jsem jí, a nechala vyklusávat. Asie neměla problémy zapojovat záď, takže si podšlapovala pod tělo do stop předních nohou. Jak ale byla rozrušená, trochu moc letěla a zdálo se mi, že je trochu nesvá. Začala jsem na ní promlouvat, protahovala jsem samohlásky, klesala tónem dolu, a přitom na ní mluvila konejšivým tónem. Klisna byla zvyklá, že na ní mluvím, ne jen při práci na lonži, ale i ze sedla, když jsem jí chtěla pochválit, napomenout, když soustřeďovala pozornost jinam, ale i při crossu jsem jí tím ujišťovala, když se mi před skokem zdála nesvá. Byla díky tomu na můj hlas zvyklá a brzy skutečně zklidnila tempo. Šlapala pořád hezky dopředu, a když po nějaké době začala klesat hlavou dolu, rytmicky odfrkávala, ak jsem jí nechala ještě jedno kolečko a pak houkla „A krook.“ Klisna v klidu přešla, já jí opět přivoláním k sobě nechala změnit směr a znovu naklusat. Zase jsem jí nechala klusat, dokud jsem neviděla, že je hezky uvolněná a pozorná. Trochu jsem jí pomlaskávala do rytmu, aby líp podsadila zadky a pak houkla „A krook“ a nechala jí přejít. Pak jsem se chvilku věnovala s klisnou zastavování a rozcházení se, vždycky stačilo hen houknout „Hooou“ a když kobylka zastavila, tak zamlaskat. Díky přechodům se hezky zprostupnila, uvolnila a dostala na zadek, a tak jsem jednou, když jsem jí dala pokyn do zastavení, v momentě, kdy podsouvala zadky pod sebe, aby mohla zastavit, houkla „A klus!“ a zamlaskala. Vranka zareagovala, díky načasování klusala krásně od zadu a tak jsem teď zase chvilku věnovala přechodům zastavení – krok – klus – krok – zastavení, samozřejmě i se změnami směru, a teprve když byla vranka hezky na zádi a pozorná, nechala jsem jí ocválat. Přišla díky sérii přechodů na jiné myšlenky, věnovala víc pozornosti sobě, než koním, kteří všude možně kolem nás také cválávali, neboť Connor svůj výklas už dokončil. Díky tomu nebyla tak nervózní a nesvá a vycválala v pěkném, volnějším tempu. Nezapomínala jsem jí pořádně chválit 
Po ocválání na obě ruce jsem vranku nechala přejít do kroku, a ještě jednou jsme si daly sérii pár přechodů. Pozorovala jsem Bloodye opodál, jak trochu fightí s Dekem, který se chtěl hnát. Vranka teď obcházela kolem mě, aby se trochu vydýchala, a pak jsem jí nechala zastavit. „Stůj!“ pokynula jsem jí a nechala část lonže spadnout na zem před ní – uměly jsme odložení, takže teď by se vranka podle toho, jak je naučená, neměla hnout. Pochválila jsem jí, a vzhlédla. Bloodye přistoupila blíž. „Vyrazíme?“ zeptala se mě, a já přikývla.
Jako první překážka byl „malý park“. Ten jsme před pár dny s vrankou skákaly, takže když jsem jí k němu přivedla, aby si skok prohlídla, moc nekoukala, a spíš pozorovala koně opodál. „Beru to jako že jsi připravená“ uchechtla jsem se, a i u druhého skoku ani nehnula brvou. Bloodye přikývla, že můžu jet jako první, a tak jsem vranku navedla na kruh, tentokrát jsem si trochu pomohla lonžovacím bičem. Nechávala jsem jí chvilku na o něco menším kruhu, kousek vedle překážky, samozřejmě tak, abych byla k překážce bokem. Nechala jsem klisnu naklusat, a když minula překážku, mlaskla jsem a pobídla jí do cvalu. V ten moment jsem navíc nechala lonž proklouznout mezi prsty trochu víc, lonžovacím bičem ukázala vrance na podbřišník, načež zvětšila kruh, a navíc jsem udělala dva kroky blíž k překážce. Díky tomu kobylce krásně vyšel nájezd na překážku. Vranka zvedla hlavu, našpicovala ouška, a když se blížila k překážce, přimlaskávala jsem jí, jako vynahrazení podpořující pobídky. Vranka před překážkou přizvedla předky, zadky podsunula pod sebe a odrazila se přes, krk vytáhla kupředu, aby s ním mohla balancovat. Předky dopadly na zem, zadky za nimi a vranka vycválávala v pěkném tempu dál. „To je šikulka!“ pochválila jsem klisnu, načež jsem opět udělala několik úkroků stranou, takže vranka už neměla s lonžem možnost na skok najet – podobně, jako když se při lonžování na hale přesouváme na kavalety. „A hoou“ zavolala jsem na ní pak, nechala jí zvolnit, přejít do klusu, do kroku a zahvízdáním jsem jí přivolala k sobě. Kobylka přišla, a já jí nechala zastavit, podrbala jsem jí za ouškem a moc jsem jí chválila. Dělala jsem to vždycky, když mě něčím moc potěšila – a že teď mi udělala velkou radost  Měla obvykle tendence při crossu hnát, ačkoliv to byla skvělá sebevědomá dáma, na skocích už tak jistá nebyla a na crossu byla občas rozrušená. Proto jsem s ní poslední dobou pracovala ze země na vzájemné důvěře, stejně tak ale i na její vlastní technice skoku, a to, že teď na skok najela zcela suverénně, bez zbytečného stresu, mě velmi potěšilo. Proto jsem jí taky takhle pořádně odměňovala, abych jí zvýšila sebedůvěru na skocích  Teprve teď jsem na ní mlaskla, a stejný postup jsem zopakovala i u dalšího skoku – Nejprve jsem si vranku rozklusala a nacválala na kruhu „těsně vedle“ skoku, a pak jsem přesunula kruh tak, aby vrance vycházel nájezd na skok. „Áno“ promluvila jsem na klisnu, když špiclovala ušiska na skok, přizvedla hlavu a já úplně viděla, jak si sama rozmýšlí odskok.. to je moje šikulka  Přizvedla jsem lonž, jelikož na tomhle skoku by se mnohem lépe mohla zachytit – kraje díky byly vyšší než samotný skok – a před skokem přimlaskla, abych vranku podpořila. Klisna předky zvedla do vzduchu a vyhoupla se nad skok. Tenhle už nevypadal tak efektivně, vranka si nijak nad skokem nepomohla krkme, naopak nechala hlavu zdviženou, vypadalo to spíš jako skákající srnka, a při doskoku zadkama škrtla o skok a tak trochu přizakopla. Přimlaskla jsem jí, tohle chce opravu. Asi třikrát jsem zamlskala a houpla lonžovacím bičem v momentě, kdy se vnitřní zadní zvedala ze země, takže vranka vyrazila líp v tempu a zároveň hezky na zadku, jak jí natáhla pobídku víc pod sebe. Věděla jsem, že po tomhle „neúspěchu“ bude nejistější, a tak jsem na ní opět promlouvala a zároveň jí pomlaskala, aby nezvolnila tempo. Před odskokem jsem jí opět zamlaskala, a tentokrát jí skok vyšel krásně – moc jsem jí pochválila, abych jí po předešlém pokusu dodala sebedůvěru a nechala jí přejít do kroku, abych uvolnila místo Bloodye. „Málo energický cval, proto jí to předtím nevyšlo“ ozvala se za mnou Niora, která se tu zničehonic objevila To už Bloodye překonávala první skok, a bez potíží. „Napadlo mě to“ přikývla jsem, a koukala jak se Bloodye suverénně přesouvá i k druhému skoku. Zatímco skákal zbytek druhé skupiny, krokovala jsem s klisnou kolem.
Přesunuly jsme se k dvojce. Niora nám vysvětlila, na co si tady musíme dát pozor, a já sledovala Maki, která šla jako první, jak si poradí. S Lady neměly – samozřejmě – žádný problém, a te´d jsem byla na řadě já. Skok by se dal snadno vyhnout, takže moje strategie – nacválat koně a pak přesunout kruh – moc nepřipadala v úvahu, protože teď by bylo nejvhodnější navést koně na střed skoku. Samozřejmě z co největšího kruhu bude možné, aby nemusel šířkovou překážku skákat v obratu. Vranku jsem tedy postavila hned za skok, trochu víc za střed ode mě, jelikož na této stráně nám „bariéru“ dělala Niora, a tak jí tam nebude tolik lákat uhnout. Odstoupila jsem pak tak, abych měla lonž mezi mnou a vrankou dost dlouhou, ale zároveň abych měla dostatečnou rezervu lonže sstočené v ruce, a samozřejmě bokem ke skoku. „Krok!“ houkla jsem na vranku, a když vyrazila energickým krokem, nechala jsem jí hned nacválat. Krásně zapracovala hřbetem, jak přešla z kroku, použila skvěle zadky a tak jsem si teď mohla dovolit nechat jí pořádně protáhnout tempo, aby měla dost energie na šířkový skok. Odmlaskávala jsem jí, trochu si pomohla lonžovacím bičem, a pak už si vranka sama špicovala ouška a sledovala skok. Trochu jsem opět přizvedla lonž, ačkoliv tady nehrozilo tolik, že by se o něco zachytila – leda by vranka uskočila směrem k Nioře – jelikož okraje nebyly vyvýšené a navíc byly oblé. Promluvila jsem na klisnu, před místem odskoku jsem jí ještě pomlaskala a ona podsunula záď, zvedla předky a zadek jí jak pružina vymrštil nad skok. Natáhla krk dopředu, aby si s ním trochu pomohla, a při doskoku složila zadky zase pod sebe, krk přizvedla, a já zamlaskala, aby si nenavykla po doskoku přecházet do klusu. Teprve po pár cvalových jsem houkla „A hooou“ a po přechodu do klusu zahvízdala známou melodii. Ve svižném klusu vranka zamířila ke mně – na přivolání v klusu jsme pracovaly ve volnosti, a jak se to hodilo – a já si zatím smotávala lonž, aby si do ní nezapletla nožky. Vranka přešla do kroku a u mě zastavila. „Pašanda jsi“ pochválila jsem jí, podrbala za ouškem – kde to tolik milovala – a pak s ní krokovala kolem. „Holky? Můžete jít ke skoku číslo osm, ať se tam pak nemačkáte všechny“ promluvila Niora, a my s Maki jsme přikývly, a vydaly se k osmičce. Cesta to byla trochu delší, a tak jsem měla – jako vždycky – nutkání vylézt si na Asii a nechat se vézt ale odolala jsem.
Došly jsme ke skoku. Tedy ke skokům. Bylo jich relativně hodně, hned čtyři skoky a my netušily, jak tohle máme provést Ale te´d šlo stejně hlavně o to, nechat koně skoky si prohlédnout. S Asií jsme tohle skákaly naposledy před rokem na kurzu, na rozdíl od minulých překážek, které jsme skákaly během posledního měsíce. Proto jsem Asii nechala pořádně si prohlídnout úplně všechno, všechny skoky, dřevěné břevno, po kterém následoval seskok do vody, i vodní hladinu. Na tu ovšem neměly z břehu šanci dosáhnout, a tak se Asie brzy začala spíš zajímat o červenou vlaječku, značící pravou stranu seskoku. „Ale nech toho“ zasmála jsem se, ale to už se blížil i zbytek grupy s Niorou.
Niora nám vysvětlila, co budeme dělat tady, že to budeme skákat po dvou skocích a kde co by mohlo být za záludnosti. Raději jsem překontrolovala, že má kobylka pořádně nasazené chrániče, nerada bych je pak ve vodě hledala „Bloodye, začni prosím“ vyzvala Niora brunetku, a tak jsem pozorně sledovala, co mám jak dělat. Umístění vlaječek tu bylo trochu de.ilní, protože by se za ně lonžka snadno zadrhla, ale Blood si bez problémů poradila a brzy měla hnědáka ve vodě, a pak i venku.
Přišly jsme na řadu. Teď nepřicházelo v úvahu nacválat si vranku za skokem, neboŤ by se mohla pokusit zamířit rovnou do vody, ale nevadí – teď nebylo potřeba tolik protahovat tempo, takže jsem si stoupla bokem k překážce a klisnu navedla kolem sebe na kruh v kroku. Když byla na opačné straně kruhu, než první skok, přizvedla jsem lonžovací bič a houkla „A cval!“ a to hezky sebejistě a vyzývavé. Vranka nacválala, krásně odzadu, přes hřbet, a já jsem jí jen pomlaskáním lehounce dopomohla k větší energii. Pořádně jsem zamlaskala před odskokem a když se klisna přehoupla přes první skok, udělala jsem tři kroky stranou a přitom přizvedla lonžovací bič a pořádně jí podpořila hlasem, aby se odhodlala seskočit do vody. Vranka podsunula zadky pod sebe a suverénně skočila do vody. Velkej šplouch, načež jsem houkla „A stůj!“ A vranka udělala ještě pár „kroků“ nebylo pořádně poznat jakým chodem A zastavila. Koukala na mě, zatímco já jí pochválila. To znamenalo, že může jít, byla na to tak naučená. Začala tedy obcházet vodu, chvilku dělala kroužky a já povolovala lonž, aby se do ní nezamotala. Posléze, když Asie zjistila, že je teda ve vodě Začala jednou nohou hrabat a cákat kolem sebe.. no proč ne že -_- „Tak si s ní už vyskoč, očividně jí voda nedělá problémy“ zasmála se Niora, a protože Asie během svého zkoumání popošla dost blízko k výskoku, tak já jsem naopak zašla k místo, kde do vody skočila a zahvízdala na ní. Jak byla navyknutá, přišla, dostala ode mě pamlsek a já jí otočila do správného směru Nechala jsem jí vyjít krokem, nacválat a nasměrovala na výskok – logicky tak, že jsem si stoupla do takové pozice, aby jí tam nasměrovala lonž. Vranka mohutně podsadila zadek a vyhoupla se nahoru, načež jsem okamžitě dala ještě pár podpořujících pobídek, aby zvládla i následující skok, ke kterému jsem udělala krok stranou. Kobylka měla energie dost a tak se přehoupla přes, relativně bez potíží. Bylo to pro mě trochu s podivem, ale nestěžovala jsem si nechala jsem jí přejít do kroku a přivolala jí k sobě.
Dalším skokem byl Val – poměrně vysoký skok – s Asií jsme skákaly obvykle tak osmdesátky – pod kterým byl schod dolu a dopad do vody. Nechali jsme koně pořádně si překážku prohlédnout, a pak jsem měla začít. „Nezapomeň jí k němu poslat pořádně energicky“ připomněla i Niora „Kdyby se jí tady stalo to co u malého parku, bylo by to horší“ Přikývla jsem, díky převýšení a navíc dopadu do vody by takové zavazení zadkama o tuhle překážku nemuselo být.. hezké. Pobídla jsem klisnu do cvalu, zatímco už jsem stála v nejvýhodnější pozici po boku překážky. Kobylka nacválala opět z kroku, hezky přes záda a tak jsem jí mohla už jen podporovat hlasem a lehkým pohybem losovacího biče. Byla jasně vidět, jak vranka před skokem zaváhala, a tak jsem jen houkla „Hop!“ a švihla lonžákem. Vraná se odhodlala, odrazila se zadkama a přehoupla se přes. Bylo pak jasně vidět, jak není zvyklá takhle dopadat, a když se ozvalo šplouchnutí, zamlaskala jsem a vyzvala kobylku k pohybu vpřed, zatímco jsem popoběhla tak, abych jí lonží vyvedla po stoupajícím svahu ven. „Šikulka“ pochválila jsem klisnu, která u mě zastavila a mohutně se otřepala, takže jsme byly mokré obě Ale tak proč ne, je hezky a oblečení uschne 
Tenhle skok odskákal i zbytek a zamířili jsme k poslednímu – potrubí. Nechala jsem klisnu skok si prohlédnout, a pak jsem, zatímco skákali ostatní, jí nechala na lonži provést několik přechodů, pro lepší sebrání. Celý nájezd a skok byl na šikmo, a tak bude důležitá rovnováha. Ještě jednou jsem klisně ukázala všechno, co by jí u potrubí mohlo vyděsit – a pak jsem jí navedla na kruh těsně vedle skoku- mohli jsme skákat jeho kraj, tak to bylo ideální. Nechala jsem klisnu nacválat, a když jsem viděla že cválá hezky energicky, přitom odzadu a odhodlaně, nechala jsem jí trochu zvětšit kruh a zároveň se pohnula blíž ke skoku – tak jsem vranku navedla na kraj skoku. Jak byl povrch zkosený, měla vranka tendence kruh zmenšovat tím, že šla „z kopce – blíž ke mně. Tím by ovšem skok vyhnula, takže jsem neustále držela lonžák v pozici k jejímu podbřišníku, takže věděla, že nesmí. Odmlaskávala jsem jí, a přes odskokem jsem jí podpořila hlasovým „Hop!“
Kobylka se odrazila, přehoupla se přes, a po doskoku jsem jí nechala ještě vycválat mimo skok, a pak přejít do klusu. Našla jsem si rovinku, aby se klisna nemusela starat o terén, a nechala jí ještě pořádně vyklusat na větším kruhu. Odfrkávala si, a já po očku sledovala první skupinu, která zatím s Tomem přišla ke skoku taky. Když byla kobylka na obě ruce vyklusaná, smotala jsem lonžku do oček a krokem zamířila na Florestu.

ell*: CC 1. DEN
"Stůj klidně." Okřikla jsem Daria, kterého opet rozvášnilo nádvoří zaplněné koňmi, zatím co já se mu snažila překontrolovat kamaše. Dnes nás čekal první den kurzu cross country a já se nemohla dočkat. Už jsem stála s Dárkem připravená na nádvoří. Hřebce jsem podle pokynů Niori vybavila uzdečkou, na kterou jsem navlékla novou čelenku, aby mu to slušelo a zapletla jsem mu hustou kštici do francouzského copu. Z bezpečnostních důvodů měl kamaše na všech čtyřech nožkách a botičky, které chránily kopyta i nohy koně proti zašlápnutí. V jedné ruce jsem držela lonž a ve druhé tušírku, na kterou byl Dárek navyklí a dnes mi určitě pomůže. Hřebecovi nervy nebyly dělané na postávání v chumlu koní před stájemi, proto jsem ho bezpečně vyvedla na okraj skupiny a raději vodila, ať se nenervuje a neohrožuje koně kolem. Tiše jsem na něj mluvila, Darius na mě natočil oušku a hned s ním byla lepší řeč. Přes nádvoří jsem zamávala Nadvandy, která právě uhlazovala Val kštici. To už se blížila i Niora a pozdravila ekipu. Zavedla jsem Daria k ní, abychom se při cestě na trať ujali prvního místa, kde to Dárkovi nejvíce svědčilo. Nia nás pozdravila a se slovy, že více si řekneme na trati a upomínkou bezpečných vzdáleností se rozešla směrem na crossové závodiště. Přesně jak jsem si naplánovala, šla jsem první, takže Darius byl spokojený. Za nás se připojila Nad s Val, Dárek střihl ouškem dozadu, ale zůstal soustředěný na mě. Před námi se otevřelo závodiště v celé své kráse a mě proběhlo mraveneční od hlavy až po konečky prstů. Koněčně! Nemohla jsem se dočkat, až se do toho dáme. Cross country byl můj sen. Dárek poznal moje rozechvění a nervózně se ohlédl a začal poklusávat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Vyčistila si hlavu, všechny pocity zamkla hluboko v sobě a klidným hlasem hřebce zklidnila. Řekla bych, že Darius se s přírodními skoky dříve ve své kariéře nikdy nesetkal, pravděpodobně se k nim dostal až před lety tady na Florestě s některou z bývalých jezdkyň, o to více bude dnešní den a seznámení se skoky důležité. Pokud mu celý kurz připravím tak, že vždy bude přesně vědět, co očekávám, dostana jasné a klidné pokyny, je tu dost velká šancem že si to zamiluje. Dárek skákal výborně a klasickou skokovou práci měl rád, teď jen mu nechat ochutnat trochu jiné skákání a důsledně ho provést kurzem.
Nia počkala, až se kolem ní shromáždíme. Pátravým pohledem přejela každého koně zvlášť, jestli jsem je vybavili podle jejich pokynů. "Než půjdete své koně uvolnit věnujte mi pzornost." Spustila jasným hlasem, který se pěkně nesl. "Na začátek se pověnujeme troše teorie, bez které by ste si následující dny poradili jen hodně těžko." Darius stříhal oušky za hlasem a celkem klidně stál. Škrábala jsem ho ve hřívě, kde to měl rád, aby ho nenapadali hlouposti z dlouhého stání. "První co je potřeba si uvědomit, tak že crossové překážky jsou pevné, o proti parkurovým, pokud o ně kůň zavadí, nespadnou, ani se neposunou. Skoky jsou obvykle umístěné ve volném prostranství, na loukách i v lese. Ovšem terén je vždy upravený pro průjezd s koněm. Jízda vyžaduje velké soustředění a také určitou dávku odvahy a dobrý instinkt. Kvůli tomu, že skoky jsou pevné, jak jsme si už říkaly, nemáte takový prostor pro udělání chyby. Musíte velice dobře zvládnout techniku jízdy cross - country a udělat tak jízdu co nejbezpečnější, k bezpečnost, ale patří také dobré ochranné pomůcky jak vás, tak koně. Po celou dobu kurzu můžete používat speciální sadu. Obsahuje pro koně pevné botičky, obvykle se také používají ozuby, které se našroubují do podkov a zabraňují uklouznutí nebo pádu koně. Bezpečnostní podbřišník, dále pro pohodlí gelovou tlumící dečku s beránkem. Samozřejmostí je používání chráničů na všechny čtyři nohy koně. Dále si na skokovém sedle vyměníte třmeny za protiskluzové a stejně tak otěže. Délka třmenů bude o díru kratší než pro klasickou skokovou práci, taková délka vám umožní rychlejší jízdu a lepší zvládání situací, které se objeví na trati. Vy jako jezdci na sobě budete mít vždy přilbu a bezpečnostní vestu. Přes to nejede vlak. Používání rukavic může jen doporučit, ať si nesedřete ruce."
Pečlivě jsem si ukládala všechny pokyny do hlavy a dál se probírala Dariovou lesklou hřívou. "K samotné jízdě: určitě znáte z terén, že vaši koně se venku chovají jinak, jsou dopřednější, energičtější a jeví se jako daleko silnější než při jízdě v hale nebo na jízdárně. Musíte počítat s jednou věcí a to, že jak k tomu přidáte skákání, jejch energická reakce bude mnohem výraznější. Musíte si na to zvyknout. Ve vrcholovém crossu se skoky jezdí velmi rychle. Pro nás tady při nácviku je žádoucí udržovat mezi překážkami pravidelný cval o něci svižnější než je klasické pakurové tempo. Během jízdy budete udržovat lehký sed pěkně v těžišti a v rovnováze. Větší rychlost dává koním více síly do odrazu. Mějte na paměti však jednu věc, při nájezdech na skok musíte najíždět vždy pravdelným cvalem, jak vyjedete s z obratu nebo prostě hodně dopředu, musíte ustálit tempo. Pokud vyrazíte proti skoku nebo naopak koně vezmete zpět, přestane vidět vzdálenost a obvykle skočí špatně, takže zachytne o překážku a to je při crossu větší problém než při parkuru. Jak jste si všimly, nájezdy tu jsou delší, jsou větší vzdálenosti mezi skoky. Zhruba šest cvalových skoků před skokem musí být kůň plně soustředění na překážku, vy jako jezdkyně by ste stále měly sedět klidně, s holeněmi přitisknutými k bokům koně a kontaktem na otěži, pobízejte mezi otěže a dívejte se na skok. Technika samotného skoku jse vždy stejná. V místě odrazu pobídnete, ať má kůň z čeho skočit. Nabídnete otěže a lehce jdete s pohybem koně, díváte se dopředu a ve směru další jízdy, už nad skokem musíte mít jasno, kam pojedete potom, počkáte až kůň doskočí, oaptrně ať mu nenarazíte do zad, holeně pořád přitisknutí ke koni mu pomohou obnovit výchozí tempo a už pěkně na kontaktu pokračujete dál. Překážky vypadjí trochu děsivě, jsou silnější a není přes ně vidět, jsou ale sestavené tak, aby se koni příjemně skákali. Cross je hodně o psychice. Musíte mu situaci vždy dobře připravit. Kůň se naučí pevné skoky respektovat a dát si pozor na nohy. Teď si projdeme několik specifických typů překážek, se kterými se můžete na trati potkat. První je skákání schodů. Tato překážka vyžaduje stejnou techniku, jako jízda do kopce - skoky nahoru, kdy se nakloníte dopředu a při skocích dolů zůstává vaše tělo zpříma, nesmíte se zaklánět, ať nezatěžjete bederní končetiny koně, navíc vás to po doskoku vyhodí z rovnováhy. I projíždění vodou se musí natrénovat. Je potřeba začít krokem, ať k tomu má důvěru, teprve potom se zařazuje klus, cval a na závěr i skoky ve vodě. Velice obtížné je skákání rohových překážek. Ty je vhodné například natrénovat na jízdárně, kdy si rohový skok vytvoříte z klasických parkurových břeven, budete tak moct natrénovat odhad na skok, přípravu a nájezd ještě před tím, než bude překážka pevná. To by nám pro zatím z teorie stačilo, teď si běžte opohybovat koně a pověnujeme se seznámení se skoky." Niina poslední slova přišla jako na zavolanou, protože Darius už začínal být vážně netrpělivý. Oddělila jsem ho od skupinky koní a rozhodla se ho okrokovat procházkou po trati. Dárek špicoval uši na překážky. Pohladila jsem ho po krku a vedla dál od ostatních, ať ho nerozptylují, když měl svaly prohřáté, ještě před samotným lonžováním jsem se rozhodla projít s ním základy práce ze země. Začala jsem jemným poklepáním tušírky na jeho plece, v momentě, kdy zčal couvat jsem přestala a vydatně ho pochválila. Ještě jednou a znovu pochvala. Postavila jsem se z boku. Jemným klepáním na záď jsem hnědáčka pobídla k ustoupení zádě. Darius to moc dobře znal, spolupracoval a přitom udržoval soustředění na mě. Přešla jsem na druhou stranu a zopakovala povel. Byla jsem spokojená, pohladila jsem hřebce po širokém čele a poslala ho na kruh kolem sebe. Nejprve kolečko v kroku, nebyly tu stěny, co by ho vedli, takže jsem pečlivě hlídala, aby dodržoval kruh. Jemným mlasknutím jsem Dárka pobídla do klusu. Ochotně nasadil, ze začátku byl příliš hr, protáhlými slovy jsem zmírnila jeho tempo. Po chvilce si začal snižovat hlavu a krk. Klus zůstal aktivní a pěkně od zadu. Po pěti minutách jsem ho převedla do kroku a zastavení. "Moc hodný." pohladila jsem ho po pevném krku a změnila ruku. "Houu." zklidnila jsem ho, když v dálce viděl dovádět Asii. Dopřála jsem Dárkovi nejprve kruh v kroku. Darius přežvýkl a uvolnil krk. "Moc dobře. Jdi klus." pochválila jsem ho a v zápětí využila jeho relaxovaného těla a dala pobídku do klusu. Hnědáček si pěkně podšlápl pod tělo a vylusal od zadu. Nejprve jsem ho nechala v pěkném pravidelném klusu pěkně uvolnt a následně v krátkém cvalu, jen co se protáhl a snížil hlavu, převedla jsem ho zpět do klusu a stejně na obě ruce. Změnila jsem směr a začali jsme s přechody, aby se lépe soustředil a začal podsazovat záď. Nejprve půl kruhu v kroku, zamlaskala jsem a pobídl Dárka do klusu, ve chvíli se pohyboval v pravidelném klusu od zadu s týlem pod úrovní kohoutku, převedla jsem ho zpět do kroku a takhle několikrát na obě ruce. Převedla jsem Dárka do kroku a do zastavení a došla k němu. Byli jsme připravení. Kolem Niori se už shromaždovaly ostatní holky. Připojila jsem se ke skupině. "Tak dámy, jdeme na to." Zavelela Nia svojí typickou hláškou a my se za ní vydaly k první překážce. "Tohle je první skok, který si váš koník zkusí. Půjdete postupně a žádný spěch, klidně ji koni napřed dobře ukažte, ujistětě se, že se na vás soustředí a teprve potom ho na ni naveďtě. Překážka má dvě části a nazývá se Malý park. První skok je jednoduchá kláda, ale není úplně nevinná, jáma pod kládou může způsobovat problémy, je potřeba koně na takový skok vést opravdu jistě a pěkně v tempu. Mezi jezdci crossu pro tento typ skoku můžete slyšet název traken, my ale zůstaneme u Malého parku. Dokončíte první skok, koně moc pochválíte a pak zvlášť druhý a půjdete jen ten krajní s proutkou." První šla Claire s Pomněnkou. Nia jí dala ještě několik rad. Darius špicoval ouška na Pomněnku. Hladila jsem hřebce po krku a soustředila se na to, co nás bude čekat. Po Pomněnce šla Kitty a pak už byla řada na nás. "Tak jo Ell, tak jak jsme s říkaly, pojď to Dariovi nejprve ukázat." Dovedla jsem hřebce k trakenu, Darius zafrkal a podával se dolů. "Moc hodný." pohladla jsem ho po napnutých svalech na krku. Darius se jemně dotkl hebkým čumáčkem klády a dokonce vyplázl jazyk a lízl si. "Moc hodný." chválila jsem ho se smíchem a zavedla ho k druhému skoku - nízká zídka s proutkou. To bude v pohodě. Dárek se seznámil s překážkami a já si stoupla bokem k prvnímu skoku. Navedla jsem ho na kruh kolem sebe. Darius byl trochu rozvášněný z toho množství koní a lidí kolem, ale dala jsem si na čas, prošli jsme si přechody krok klus a to už jsem viděla, že se na mě soustředí. "Jdi cval." Zamlaskala jsem a sledovala, jak pěkně od zadu vycválal. Nechala jsem ho ocválat dvě kolečka, než se jeho tempo ustálilo a soustředil se. Namyslela jsem mu pořádný nájezd a navedla ho po pomyslné linii. Darius zvedl hlavu a špicovl uši. Soustředil se na skok. Cválal pěkně energicky, zakoukal se na traken a dostal se do místa od skoku. "Jdi." pomohla jsem mu hlasem a zamlaskala. Darius se odlepil od země, vylenul kohoutek a vyskočil pořádně do výšky a bezpečně se dostal na druhou stranu, tak ho to rozjařilo, že hned po dopadu několikrát vyhodil, ale já nečetřila chválou. "Moc hodný, to je ono, jsi frajer." Převedla jsem ho do klusu a do kroku a šla k němu a pořádně ho podrbala ve hřívě. Byla jsem na něj pyšná . "Paráda Ell, tak pojďte na zídku." Znovu jsem si Daria připravila na kruhu vedle skoku. Teď se začal koncetrovat rychleji a po očku sledoval překážku, vypadal, že se na skok těší. Pobídla jsem ho do cvalu, srovnala tempo a pěkně rozvrhla nájezd. Darius si shlédl skok, bystřil a trochu přidal, v místě odskoku jsem ho podpořila hlasem a hřebec se elegantně přenesl přes překážku. "Moc hodný, to je ono." Znovu jsem ho zahrnula pochvalami, převedla do klusu a nechala kousek vyklusat a do kroku. "Ty jsi zlatíčko." Pohladila jsem ho po lesklé srsti. a odvedla bokem povodit a sledovala jsem ostatní. Všichni se prostřídali a Nia nás vedla zase dál. Další překážka vypadala jako stůl. "Teď si zkusítě šířkový skok, princip je stejný, koně se skokem seznamte, pěkně si je připravte a pak samotná překážka." Niora domluvila a Claire šla na to. Dodržovaly jsme pořadí jako ze začátku, takže už jsem se chystala. Po Kitty jsem Dárka přivedla k překážce, Darius z ní neměl žádný respekt, oňufal si ji a spokojeně na mě koukl. Teď jsem Daria vzala na druhou ruku. Nejprve pěkně srovnat v kroku i klusu, dva přechody a do cvalu. Darius se těšil, to mě hřálo u srdce , mě taková práce hrozně bavila a líbilo se mi, že i hřebec je z toho nadšený. Rozvrhla jsem nájezd a navedla Dárka z kruhu na překážku. Darius přizvedl hlavu ze snížené pozice a zaostřil na skok. Před skokem pořádně zabral od zadu a já ho pobídla do skoku. Skákal nádherně, vysoko s vyklenutým hřbetem a pěkně složenýma nožkama. Po doskoku jsem ho ihned začala chválit, převedla jsem ho do klusu a do kroku a pohladila po krku. Hřebec odfrkl a rozhlédl se kolem. Já ho odvedla bokem, aby měli prostor ostatní. Holky se vystřádaly rychle a Nia nás zase vedla o kousek dál. Po trati jsem se pěkně nachodily . "Čeká vás první skok s vodou, všichni vaši koně jsou na ni zvyklý, pěkně postupně, nejprve přeskočíte skok a seskok do vody, ve vodě, koně zklidníte a převedete do zastavení a chvilku klidu, ať si v ní zvykne, nebude to problém, protože do vody se koně až tak nepohrnou. Potom výskok a další skok, hlavně koně dobře pobídněte, při výskoku z vody už musí mít patřičnou energii, následuje jeden cvalový a další skok. Sledovala jsem, jak se s tím popasují holky přede mnou. Koně byli pozorní a oparně seskakovali do vody. To už byla řada na mně. Srovnala jsem si hnědáčkana kruhu. Darius se soustředil a mohli jsme jít na to. Nasměrovala jsem ho na první krok. Vedla jsem ho v kontrlovaném cvalu. Darius se přenesl přes nízký dřevěný skok, jeden cvalový a seskok do vody, mlaskla jsem a pobídla ho do skoku. Pozorně seskočil a voda se rozstříkla na všechny strany a i mě kapky zkropily. "Hodný a stůůj." Konejšila jsem ho, Daria překvapil odpor vody a zastavil. "To je ono." Ze své pozice na břehu jsem ho chválila a sledovala, jak začal hrabat a stříkat vodu všude kolem, až se někteří koně polekaně rozhlédli. Pochválila jsem ho, pomohla jsem si tušírkou a pobídla ho znovu do chodu, nejprve se váhavě rozešel, před ním se vynořil výskok, pořádně se odrazil od zadních noh a vyskočil z vody, pobízela jsem ho a on pěkně dokončil cvalový skok na suchu a přenesl se přes překážku. Poslední skok tahal dost silou, chyběla mu potřebná energie, ale stejně to vypadalo moc pěkně. Pochválila jsem ho, vyklusala a odvedla stranou. Teď jsem konečně chytla Nad, když se chystala do práce s Val a sledovala jsem jejich počínání. Drobná kobylka bedlivě sledovala svoji jezdkyni a poslouchala ji na slovo. Byl na ně moc hezký pohled. Já zabořila prsty s růžovým třpytivým lakem do hebké černé hřívy a tiše šeptala Dárkovi. "Jdeme na předposlední skok." Organizovala nás Niuš a my ji poslušně následovaly. "Tak jo dámy, teď si dám něco trošku složitějšího: val se sníženým dopadem do vody. Tohle není pro koně úplně příjemný skok, musíte mu to pěkně připravit. K překážce se postavíte zprava. Tak jdeme!" Sledovala jsem, jak si s tím poradí Claire a Kitty přede mnou. Pomněnce se to moc nezdálo, ale nechala se přesvědčit k pěknému skoku. Já se už soustředila na úkol, co nás čeká. Připravila jsem Dárka na kruhu, nechala jsem ho cválat více živě, než k předchozí překážce, tady na tu už potřebuje trochu více energcký pohyb, aby mu pěkně vyšel odskok. V místě odrazu jsem ho pobídla a Darius opatrně odskočil. Uši měl našpicovaně a s pořádným cákancem skočil do vody, "ÁNO." Nadšeně jsem ho chválila za jeho výkon. Je to prostě borec. Dárek vyklusal ven s vysoko zvednutým ocasem a pyšně se rozhlížel. Zklidnila jsem o do kroku a s pochvalami vedle bokem. Drželi jsme se stranou, dokud nedosákali ostatní. Nia nás vedla k poslednímu skoku dnešního dne. "Potrubí je poslední překážka, všímejte, že skok je ve svahu, nájezd musí být dobře promyšlený." překáka se mi moc nelíbila, byla černá a navíc v ní zurčela voda. Když na nás přišla řada, nejprve jem ji hřebci dobře ukázala. Darius určitě poznal, že se mi nezdá a trochu znejistěl. Rychle jsem zklidnila sebe a pak i koně a šli jsme na to. Připravila jsem hřebce na kruhu. Jakmiel cválal pěkně živě dopředu, navedla jsem ho na okraj skoku. Dariovi se do něj moc nechtělo, živě jsem ho pobízela, udržel tempo a hladce odskočil. Přenesl se přes potrubí a na druhé straně několikrát vyhodil. Já ho nadšeně chválila. Dopřála jsem mu na lonži uvolnit se ve cvalu a vyklusat, pak už jsme jen krokovali a já sledovala ostatní. Val byla z překážky taky celá nesvá, ale Nad si s ní hravě poradila. Spokojená se pak připojila za námi a společně jsme vykrokovaly naše koně. Počkaly jsme na ostatní a prošl se s Niou zpět ke stájím, kde na nádvoř proběhl rozhod .

nadvandy+valhalla: 2.DEN KURZU KROSU
„sakra, asi bych si měla trochu pospíšit.“ Nastartovala jsem vrtuli za zadkem a dala se do rychlejší chůze. Pokyn byl jasný, v jedenáct hodin na nádvoří v plné polní. Možná, že jsem se trošku zdržela v jídelně. Možná, já nevím. Naštěstí Val jsem měla vyčištěnou a věci pro terénní ježdění naházené na stojanu. Takže teď už to může jít ráz na ráz. Přivezla jsem si stojan k boxu, kobylku přivázala a pustila se do strojení. Krosové překážky, jak už vím, jsou pevné a nepadnou, pokud do nich kůň narazí, proto je zapotřebí mít dostatečné ochranné pomůcky. Val jsem proto nasadila přední i zadní kamaše, stejně tak zvony na přední nohy. mezi sedlo a podsedlovku jsem vložila ještě gumovou podložku s beránkem, který tlumil nárazy a chránil koňská záda. Třmeny na sedle jsem měla vyměněné, místo klasických kovových tu byly černé, plastové, neklouzavé. Sedlo bylo samozřejmě jištěné ještě poprsákem. Uzdečka byla klasika. Vzala jsem bezpečnostní vestu, přetáhla si ji přes hlavu a na boku zapnula. Popruh jsem trochu přitáhla, aby vesta skutečně dobře držela. Na hlavu jsem si narazila helmu, natáhla rukavice a čapnula bičík. „tak, můžeme.“ Pobídla jsem Val ke kroku. Protáhla jsem ji dveřmi boxu, uličkou a velkými vraty na nádvoří. Zamžourala jsem proti sluníčku. Nade mnou se tyčilo několik temných postaviček na koních. „omlouvám se, nějak jsem neodhadla čas.“ Usmála jsem se na Bloodye, vedle jejíhož koně jsem zastavila, abych dotáhla sedlo. „to nic, nejsi úplně poslední.“ Mrkla na mě Bloo a pokynula hlavou ke stáji. Právě přicházela ještě poslední dvojice. Oddechla jsem si. Nerada bych, abych zdržovala celou skupinu. Vyšvihla jsem nohu do třmenu a s odrazem přenesla pravou nohu přes záď koně. jemně jsem dosedla do posedlí a ihned nakopla třmen. „aj, zkrátit, co?“ zazubila jsem se na Bloo. Ta jen pokývala hlavou s ironickým výrazem. Třmeny byly možná tak lehce drezurní, rozhodně ne krosové. Naměřila jsem skokovou délku a pak zkrátila ještě o jednu dírku navíc. Měla jsem teď kolena hodně ohnutá, zaražená do širokých opěrek skokového sedla. „tak, jsme připraveni?“ zeptala se Blood, když jsem si srovnala otěže. Ozvalo se několik souhlasných odpovědí. „nuže, jedeme. Směr krosová dráha!“ zavelela Bloodye. Ta dostala pro dnešní den úlohu jakési vedoucí skupiny, jela vpředu. Spolu s ní potom ještě další holky ze skupiny dva, tedy ty, které již kurz absolvovaly. Bloodye pobídla Dekamerona a prokličkovala mezi koňmi. Za ní potom následovaly ostatní profesionální dvojice, za nimi potom my. Val byla mezi skupinou koní spokojená, ale vím, že jistější si je na okraji. Držela jsem se proto na samém chvostu skupiny. Projeli jsme areálem. Postupně jsem si zkracovala otěže, jak mi je kobylka nabízela. Val stříhala ušima, natáčela je. Vnímala okolní prostředí. Vyšlapaná cesta se klikatila lesem. V té době už jsem měla Val na otěži a zaměstnávala její mysl střídavým přistavováním k dané ruce a uvolnění. „klušeme.“ Ozvalo se jako po vlně zepředu. Celá naše flotila, jak nás pojmenoval Connor sedící na místě spolujezdce v Tomově autě, se postupně rozklusala. Nejprve jsem si kobylku přidržela, aby nevyklusala automaticky za ostatními koňmi. Jakmile i kůň před námi přešel do klusu, přiložila jsem holeně a proti nim mírně uvolnila otěže. Val vyklusala, její hříva se zavlnila v protivětru. Začala jsem vysedat v rytmu jejího klusu. Váhu jsem opírala do kolen, zbytek potom do třmenů a prošlápnutých pat. Sledovala jsem cestu před sebou. Stromy se míhaly v mém periferním vidění, sem tam probleskl kousek louky. Přibližovali jsme se k bráně závodiště. Přední linie přešly do kroku, za nimi potom postupně i další řady. Zasedla jsem do sedla, přitiskla kolena, jemně stáhla otěž. Val zpomalila klus, až přešla do kroku. Zhluboka si odfrkla. Předek skupiny už zatáčel z cesty a vjížděl branou do prostor závodiště. Brzy jsme i my stanuly na travnatém povrchu. Po nočním krátkém deštíku zůstalo na trávě pár kapek vody, i ty však brzy sluníčko vysuší. Na parkovišti, které stálo trošku stranou, bylo jen jediné auto. Černý Jeep Cherokee s logem Floresty. Tom s Connorem kráčeli do mírného kopce směrem k nám. Jakmile byli na doslech, zavelel Tom, abychom se rozdělili do skupin. Holky z první řady se od nás oddělili a kousek poodjeli. Tím jednoduše vznikly dvě skupiny. Začátečníci a absolventi. Jak výstižné! „Dobře, vítejte u druhého dne kurzu crossu. Prvního, kde si skočíte krosovou překážku. Dneska vás budeme drtit my dva.“ Ozval se jemný smích. „začínáme ukázkou skoků. Od jezdkyň z druhé skupiny chci, aby předvedly svým nezkušeným kolegyním, jak by to mělo vypadat. Nemusí se to povést hned, pokud jste měli od krosu nějakou chvíli pauzu, ale snažte se. Určené skoky jsou 19, 22 a 15.“ Tom ukazoval prstem na jednotlivé překážky. Každý skok si skočíte dvakrát, jedete jako skupina. To znamená, že skáčete rovnou za sebou. Skupina jedna se dívá a snaží se pobrat vizuální dojmy!“ tom přidal na hlase, jelikož nad námi prolétal vyhlídkový vrtulník z města. „prosím, abyste si s koňmi stoupli kousek stranou, ale ať vše vidíte. Vaším mentorem je Connor. Nebojte se na nic ptát, on vám hlavu neutrhne. Maximálně vás srazí z koně.“ dodal pod vousy ještě poslední poznámku. Houfem zašuměl dívčí smích. „dobře, dobře. Jdeme na to.“ Tom zatleskal, aby nás opět utišil. Jako obvykle, nikdo nechtěl být první. Nakonec Kitty pobídla Asii do kroku, následně klusu. Kitt neměla problém vyjet jako první. Nejprve si Asii zpracovala, v klusu, ve cvalu. Z velkého kruhu potom vyjela a razila vstříc překážce číslo dvacet dva, sice živému plotu, před kterým byl ještě kolmý skok v krosovém vydání. Kitty naváděla Asii plynule na střed skoku, kobylka cválala energicky vpřed se soustředěným výrazem. Zaměřila jsem se na sed jezdkyně. Nejprve byla v lehkém sedu, před skokem však zasedla. Holeně měla přiložené, k odskoku pobídla jemným, sotva patrným stiskem lýtek u koňských boků. Asie se odrazila od země, Kitty sledovala pohyb skoku a zvedla se do lehkého sedu. Přikrčila se více ke krku, aby snížila odpor vzduchu a nezpomalovala let. Nad skokem též jemně povolila ruce vpřed. Jakmile se Asie přehoupla přes vrchol skoku a začala padat zpět k zemi, Kitty seděla v sedle, těžiště mírně vzadu. Po doskoku se okamžitě zvedla opět do lehkého sedu a stočila kobylku do oblouku. Stihla jsem zaregistrovat, že si zkontrolovala, na kterou nohu kobylka po dopadu cválá, aby ji stočila do správného oblouku. Kitty na tyhle věci vždycky myslí. Já, ať se snažím sebevíc, většinou na něco zapomenu. „tak, abych vám k tomu taky něco pověděl.“ Upoutal moji pozornost Tom, který se přesunul k nám, stojícím proti skoku. „ne, Nad. Koukej na holky a při tom mě poslouchej. Sice jsem fešák, ale to hlavní se děje támhle.“ Ukázal si za záda. Tváře jsem měla zcela jistě rudé. „skoky, které jsem vybral pro dnešní den, jsou považovány za ty nejjednoduší. Jedná se o překážky rovné, kolem nich pevný terén, po kterém se jezdí. Pro koně jsou rovněž dobré v tom, že jsou keřové, tudíž pokud nedostatečně skrčí nohy, sice něco ucítí, ale větvičky se ohnou a neublíží mu. Na tyto skoky také kůň nemusí příliš koukat, nejsou nijak vzhledově výjimečné. Nájezd je opět směřován na střed, v dobrém tempu. Chovejte se přirozeně, nemějte strach. Důvěra ve vašeho koňského partnera je také důležitým aspektem.“ Tom se otočil a sledoval poslední skok. Bloodye s Dekameronem dokončili předvádění. „tak, nyní je řada na vás. Převezme si vás Connor. Tak, plnou parou vpřed!“ zasalutoval a s úsměvem na tváři odváděl děvčata k dalším skokům. Líbí se mi, jak se drží letního tématu. „tak dámy, jdeme na věc. Jako první prosím o opracování koní. Rozptylte se, oklusejte, ocválejte. Zkuste stranovou práci, pořádně protáhnout všechny svaly.“ Radil nám.Když jsme tak stáli, povolila jsem Val otěž. Nyní jsem ji pobídla a za kroků směrem od skupiny postupně sesbírala zpět. Conner nám dal dvacet minut na opracování. Pobídla jsem Val do klusu a zvedla se do lehkého sedu. Vodila jsem Val po jakémsi oválu, který jsem si vytyčila, abych měla nějakou představu. Už toto opracování ve volném prostoru bylo netradiční. Val koukala kolem, ale stále byla pozorna mým pomůckám. V klusu jsem provedla také obloukem změnit směr, přičemž jsem přesedla na druhou nohu. Jakmile jsem Val rozehřála v klusu, přešla jsem do cvalu. Nejprve jsem ji ocválala na obě ruce v lehkém sedu. Potom jsem zasedla do pracovního a najela na kruh, kde jsem přešla do kroku a jemně si pohrála s vnitřní otěží,oproti které stála pevná pravá. Kobylka snížila hlavu, odžvýkla si. Nyní už se vodila jen na nitkách. Změnila jsem směr a provedla totéž i na druhou stranu. Po tomto základním rozhýbání jsem zapracovala na šikmých svalech, a sice pomocí cviku dovnitř plec, samozřejmě na obě strany. Jelikož nám zbývalo ještě trochu času, přešla jsem k pořádnému rozdýchání plic pomocí přechodů. Krok-klus, klus-cval, krok-cval, cval-krok. Tohle cvičení jednak rozevřelo kobylce hrudník, mě taktéž, ale hlavně napomohlo lepším a aktivnějším reakcím na pomůcky. „holky, konec!“ zakřičel Connor a mávl na nás, abychom se vrátily. Naklusala jsem Val a pomalým, shromážděným tempem vplula ke skupince. Zastavili jsme před naším lektorem. „tak, nastala vaše chvíle. Vaším úkolem je nyní překonat tyto tři překážky. Zachováme stejný postup jako při předvádění. Jen po doskoku si dopřejte chvilku času a vyslechněte nějaký ten komentář, ano? Tak, kdo začne?“ rozhlédl se po našich tvářích. Zakotvil na té mé. A sakra! Vyjela jsem z řady koní a naklusala. „tak, pěkně pomalu. Pamatuj, co jsi slyšela, četla, viděla. V hlavě to máš, to vím jistě. Zaskoč si do cvalu, zpracuj si koně. jakmile ucítíš spolupráci s kobylou, vyjeď.“ Radil mi klidně Connor. Na velkém kruhu jsem si zaskočila do pracovního cvalu. Kobylka cválala pěkně kulatě, stále energicky, avšak pohyb směřoval nahoru. Projely jsme kolem skoku jednou, podruhé. Potom jsem se odhodlala. Vnitřní holení jsem Val vytlačila z kruhu v okamžiku, kdy jsme byly kolmo k živému plotu. Seděla jsem v sedle, myslela hlavně na klidnou ruku. Cválaly jsme ke skoku a já cítila, že je něco špatně. Stále jsme zpomalovaly. „pobídni, ať jde dopředu.“ Zakřičel Connor. Přitiskla jsem holeně, abych Val pobídla do pohybu vpřed. Skutečně zabrala, na skok šla jistěji. Já už však byla vyvedená z míry. Po odrazu jsem jen podvědomě zdvihla zadek ze sedla a možná povolila ruce. Po doskoku jsem pak, absolutně bez rovnováhy, začala padat na krk. Zaklonila jsem se, abych nežuchla na zem jako brambora. Zpomalila jsem Val do klusu a vrátila se zpět k překážce. „dobrý? Nic ti není? Vzhlížel ke mně Connor. Zavrtěla jsem hlavou. „dobře. Na poprvé to sice nevyšlo, ale můžeš se z toho poučit. Už víš, co přinese nájezd v nesprávném tempu. Povedlo se ti zrychlit, ale zůstala jsi za pohybem, nad skokem ses skoro nezvedla ze sedla, nicméně nějaké ulehčení tam bylo. Oproti tomu jsi povolila otěž, což je podivuhodné a samozřejmě super. Neboj se toho, ber to jako jakýkoli jiný skok. Val ví, co má dělat, tak se snaž jít v souladu s ní. To ti v začátcích pomůže. Vzpomeň si, když ses učila skákat, nebo ještě dřív třeba cválat. Val je tu pro tebe, aby ti pomohla. Má zkušenosti, které ti předá. Tak naslouchej.“ Poplácal mě Connor po koleni.přebírala jsem si jeho slova v hlavě, zatímco první kolo odskákávala další děvčata. Řada na mě přišla strašně brzy. „klid, uvolni se. Ježdění je sranda.“ Povzbuzoval mě Connor. Hluboký nádech, hluboký výdech. Jde se na věc. Převedla jsem kobylku do cvalu na velkém kruhu a z něj opět vyjela. Holeně jsem držela jen přiložené, tím jsem udržovala neustálý kontakt s Val. Ke skoku jsme se blížily v rovnováze a snad i souhře. Před odskokem jsem stisk jemně zesílila, abych jej proměnila v pobídku. Val se odrazila se zadních nohou, jak se jí zvednul předek nad skok, zvedla jsem se do stehenního sedu. Zároveň s tím jsem popojela rukou dále po krku, abych Val povolila otěž. S doskokem jsem potom klesla zpět do sedla a ihned se zvedla do lehkého sedu, jak jsem to viděla u Kitty. Stočila jsem Val do kruhu, zpomalila do klusu a pak kroku. „šikovná.“ Pochválila jsem ji. Ze vzrušení mi plály tváře. O kolik byly nyní moje pocity příjemnější. „výborně Nad. Epické!“ použil Connor slovo z Teorie velkého třesku. Usmála jsem se nad tím. „vidíš, tohle bylo perfektní předvedení. Jediné, co bych ti snad vytkl, byl ten výraz. Protože vystrkovat jazyk nad skokem, je nebezpečné.“ Vykulila jsem na něj oči. „to jako fakt?“ nemohla jsem tomu uvěřit, ale souhlasné mručení ostatních dodávalo Connorovým slovům na věrohodnosti. Tak to jsem netušila. doskákalo se ještě jedno kolo, načež jsme se přesunuli o pár metrů dál, k devatenáctce. „tak, tento skok už je trochu obtížnější v tom, že jeho horní část, je mírně zvlněná.“ Conner rukou napodobil vlnu, do které byl keř zastříhnutý. „vaším cílem, je najet do středu, tam je skok nejvyšší. Kůň bude mít tendence jet ke straně, kde je to nižší a pro něj pohodlnější. Snažte se ho tedy udržet ve správném směru. Nad, jdi na to.“ Proč já? Klela jsem v duchu. Mým největším problémem u skákání je rozhodně to, že mívám tendence udělat z rovného nájezdu nakonec šikmý. A tady to navíc bude sledovat i Val. Sakra. Cválala jsem kolmo k nejvyšší části skoku. Nojo, ale jak dlouh? Šlo mi hlavou. Tyhle myšlenky jsem ale okamžitě zapudila. Zastávám teorii, která se mi potvrdila již několikrát. Když u koní myslíte, co by se mohlo stát, zaručeně se to stane. Takže žádný šikmý nájezd nebude! No, spletla jsem se. Po odlepení od země jsme totiž letěli, jak to jen říct, dosti šikmo doprava. Skončili jsme tak na pravé straně skoku. Obcválala jsem s Val půlkruh, než jsme se vrátily zpět. Bylo mi totiž kladeno na srdce, abych po doskoku hned nezastavovala. Kůň by si tak mohl zafixovat, že doskočí a staví, takže by necválal dál. „čekal jsem, kdy se to stane.“ Zazubil se Connor. „nojo, můj největší problém.“ Pokrčila jsem rameny. Bojuju s tím, u parkuru se to dokonce občas hodí v rozeskakování, tady pro to prostor nebyl. „nic si z toho nedělej, stává se. Důležité je to nenechat být a pracovat. Poradil bych ti kratší otěže a kontrolovat, zda jsou obě stejně dlouhé. Stejně tak musíš sedět na obou sedacích kostech rovnoměrně, pohled dopředu. Nesmíš upřednostňovat jednu stranu. Zkus se na to zaměřit.“ Mrkl na mě. On je moc dobrý trenér, vše se snaží pečlivě vysvětlit, či ukázat. Přistoupil ke měa zkontroloval otěže. Skutečně jsem měla jednu kratší. To mi bylo vysvětleno tím, že jsem vlastně stejně jako většina lidí, trochu nakřivo. Takže se mi to ani nemusí zdát, ale otěže nejsou stejně dlouhé. Kontrolovala jsem si tyto věci, zatímco jsem krokovala kolem, když skákaly ostatní holky. Občas jsem po nich mrkla. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděla Ell s Dariem. Kros je Ellinou srdeční záležitostí, má ho snad nejraději ze všech disciplín. Vypadala tak spokojeně. Opět jsem se usoustředila na sebe. Tohle byla moje další šance. Tentokrát jsem na skok jela rovně, svěřepě čučela za skok, rovně před sebe. K odskoku jsem pobídla oběma holeněmi stejně, přikrčila se potom více ke krku. Musím přiznat, že tohle bylo mnohem lepší. „ano, rovnoměrně rozložená váha. Vesměs máš všechno dvakrát, tak to spravedlivě rozdvojuj!“ houknul Connor. Jeho poznámka mě skutečně rozesmála. Raději jsem ani nemyslela na to, co myslel, že dvakrát nemám. do třetice všeho dobrého jsme se opět přesunuly. „tak, tento pro dnešek poslední skok, už je zase o level výše. Jak vidíte, ve spodní části ohrádky je zelený živý plot. Tady nahoře je však již starší, seschlý, opadaný. Větvičky jsou tím pádem pevnější a neohnou se, jako ty čerstvé. Tím učíme koně respektovat překážku a vyhýbat se kontaktu s ní. Už máte nějakou tu praxi ve skákání, tak chci, aby tohle byly vaše nejlepší dnešní skoky, ano?“ super, skvělé. Taková naděje vkládaná do mě, zrovna jako první. Rozhodla jsem se najet tentokrát skok nejprve z levé ruky. Vyjela jsem z kruhu v lehkém sedu a najížděla na skok v ideálním tempu. Už jsem došla k závěru, že tady to chce trochu ostřejší jízdu i na jednotlivých skocích. Překážka se blížila. Zasedla jsem do sedla, přitiskla holeně pro pobídku k odskoku. Kinetická energie zvedajícího se hřbetu mě vyhoupla do stehenního sedu. Kolena jsem měla zapřená v opěrkách, ruce jsem povolila dopředu. Dívala jsem se za skok, tak jak jsem chtěla jet. Zároveň jsem zatížila pravý třmen a sedací kost, čímž jsem podpořila nacválání na pravou nohu, po dopadu. Kontakt se zemí přišel znenadání. Kopyta dopadla do trávy a zaduněla. Můj zadek se dotkl letmo posedlí, ihned jsem stála ve třmenech v lehkém sedu a cválala na kruhu. Zasedla jsem, stiskla kolena, přitáhla otěž a převedla Val do klusu. „no prosím. Pak že to nejde.“ Pokýval hlavou Connor. Že bych se do toho přeci jen dostávala? Ano, kros vyžaduje trochu specifické znalosti a přizpůsobení. Ale vesměs je to stále skákání přes něco. Na poslední skok jsem se vskutku těšila. Poznala jsem adrenalin ze skákání ve volném terénu, přes skoky v zemitých barvách. Tomuhle se nemůže nic vyrovnat. Je to další specifická disciplína, se svými klady i zápory. Znovu, naposledy pro dnešek, jsem letěla přes živý plot. A musela jsem konstatovat, že si to skutečně užívám. Chápu Ellin zájem o tuto disciplínu. Pořád ji sice považuji za jednu z nejnebezpečnějších a to se asi nikdy nezmění, ale chápu její podstatu. Po doskoku jsem Val povolila otěž, vyslechla Connorovu pochvalu a odklusala kousek stranou, ke skoku s vodním bazénkem. Vyklusala jsem Val na volnější otěži a potom jí ji v kroku zahodila úplně. Nabídla jsem kobylce možnost schladit se ve vodě. Vstoupila do ní ráda. Kopyta jí chladila voda, dosahující zhruba po karpy. Odtud jsem měla výhled na oba tábory. Sice dost z dálky, protože desítka už byla po cestě domů, ale stále jsem mohla rozpoznat některé koně podle zbarvení a k nim si přiřadit jezdce. Místa vedle mě postupně ubývalo, jak přicházely další dvojice. A protože jezírko nebylo zrovna obrovské, uvolnila jsem místo, aby se mohli osvěžit i další koně. stále jsem kobylku chválila. Spolu jsme na krosu jakživa nebyly, takže přes dva roky jej neviděla. I přes to se chovala jako profesionálka. Postupně vylézali všichni a nyní již opět v jedné skupině jsme se vydali zpět domů. Na volné otěži, pěkně v pohodě a klidu krokem. Val měla vytaženou hlavu dopředu a dolů, občas spokojeně zafrkala. Na nádvoří jsem potom seskočila, povolila sedlo a vytáhla třmeny. Odvedla jsem Val do boxu, odstrojila a přejela kartáčem. Nechala jsem ji chvilku stát, zatímco jsem uklízela vybavení. Nezdálo se to, ale byli jsme na krosu skoro čtyři hodiny. Tím pádem bylo těsně před třetí. Odvedla jsem Val do výběhu, vykydala box. To mi vyšlo přesně akorát, abych se na čtvrtou dostavila do jídelny. „tak, vážené dámy, usaďte se. Promítání z dílny Toma Floresty právě začíná!“ ztišil nás Connor. V místnosti zhasla světla a na filmovém plátně se objevilo závodiště. Kameraman přiblížil jezdkyni na koni. Kitty! S Asií si to krosily k dřevěné překážce, střeše. Tu někdo vtipně označil za přístřešek pro koně trpaslíků. kitty jela jistě, sebevědomě. Má již přeci jen dost zkušeností. Tom záběr zpomalil, zaostřil na sed jezdkyně. „prošlápnout patu, uzavřít koleno.“ Mumlala si Kitt a něco si naškrábala na kus papíru. Je to perfekcionistka. Tom komentoval její výkon velmi kladně, přehrál další skoky. Dřevěný bulfinč ve tvaru čtvrtiny válce, vypadal dost mohutně a nerozbitně. Koně nad ním přímo létaly. Byla to úžasná podívaná. Tom prošel s jezdkyněmi všechny jejich skoky, nekomentoval to jen on, ale též Connor a vyjádřila se i samotná jezdkyně. Probíhala tak velmi poučná a plynoucí debata. Ta se protáhla až k sedmé hodině večerní. Z jídelny jsme se proto rozprchly s jedinou myšlenkou a sice, co všechno za práci nám ještě zbývá.

clair a pomněnka: 1. DEN KURZU

Připravila jsem Pomněnku a vyvedla jsem ji ze stáje. Na nádvoří již bylo rušno a tak jsem si s Pomněnkou našla trošku klidnější místečko, kde jsem počkala, až se ozve někdo z trenérů. "Seřaďte se" zaslechla jsem známý hlas a proto jsem se zařadila vedle Nadvandy a čekala jsem. "Vítám vás již na čtvrtém kurzu cross - country. Více informací si povíme až na místě a nyní můžeme vyrazit" oznámila nám Niora a my se vydali ke krosovému závodišti. Pom jsem vedla pomalu po cestičce, která vedla ke krosovému závodišti, kde se kurz měl odehrávat. S kobčou jsem kráčela v dostatečné vzdálenosti od Nadvandy s Valhalou. Po chvilce jsme prošli brankou a Niora zastavila na travnatém plácku a opět promluvila. "Ještě jednou vás vítám. Nejdříve bude trochu té teorie, bez které by se to neobešlo." Nia se usmála a pokračovala.
"Cross - country je skákání přes pevné překážky, takže pokud o ně kůň zavadí, nespadnou a jsou v přírodním stylu. Většinou jsou skoky umístěny ve volné přírodní krajině. Při krosu nemáme moc velký prostor pro chyby. Potřebujete mít jistý instinkt a odvahu, protože se jedná spíše o adrenalinový sport. Samozřejmostí jsou i jistá bezpečností opatření. Takže nikoho nechci vidět, jak jezdí bez přilby a bezpečností vesty. To je doufám všem jasné" Niora se rozhlédla, jestli všechny chápeme a proto jsme postupně všechny přikývly. "Také doporučuji rukavice, přeci jen, je to s nimi pohodlnější" Niora se usmála a nadále k nám promlouvala. "Jelikož už zde máte všechny splnění minimálně pátý level, měly byste mít tedy zvládnuté alespoň základy skákání. Podotýkám, že délka třmenů by měla být kratší než při normálním skákání. Vezmeme si například skákání schodů. Používá se při tom stejná technika jako při jízdě do svahu či ze svahu dolů. Pokud jedete nahoru, předkloňte se. Pokud naopak jedete ze svahu dolů, seďte v sedle zpříma. Pokud projíždíte vodou, tak jízdu cvičte při chůzu přes nějakou mělkou vodní plochu a poté to zkoušejte z klusu a následovně ze cvalu." Niora nám vše pečlivě vysvětlovala. "No a ještě něco. Důležitý je lehký sed, kterým musíte jet skoro celou trasu. Pokud máte nějaké dotazy, můžete se ptát." zakončila Niora svoji řeč a chvilku počkala. "No a nyní k nájezdu. Pět či šest cvalových před překážkou se musí kůň soustředit a měl by být připravený překážku kdykoli skočit. Vy sedíte klidně, holeně přitisknuté k bokům a koně byste měli co nejméně rušit. Skok totiž necháváte na něm. Překážky vám mohou připadat hrozivě, ale díky svému tvaru jsou i opravdu hodně příjemné. No a to by bylo tak všechno. Pokud máte nějaké ty dotazy, tak se klidně ptejte." Nia se rozhlédla po studentkách. Snažila jsem se zapamatovat vše. "Tak pokud nejsou žádné dotazy, tak si běžte opohybovat koně a poté se seznámíme s nějakými skoky" Niora se usmála a já si s Pomněnkou našla místečko, kde jsem kobču mohla uvolnit.
Vyslala jsem Pomněnku na kruh, ve kterém jsem ji nejdříve nechala chodit v kroku. Mlaskla jsem a přidala jsem slovní povel "Klus" hnědka okamžitě poslechla a naklusala. "Houu, krok" zpomalila jsem ji a poté jsme opět mlaskla. Hnědka naklusala a já opět mlaskla "Cval" přidala jsem slovní povel, na který Pomněnka zareagovala ihned a zaskočila do cvalu. "Houu, klus" zpomalila jsem hnědku opět. Nechala jsem Pomněnku střídat všechny základní chody a když jsem uznala, že by to stačilo, zavolala jsme na hnědku "Houu" , která na povel zastavila. Kobču jsem otočila a opět jsem ji vyslala na kruh. Nechala jsem ji pořádně se protáhnout ve všech chodech a poté jsem s ní chody začala střídat. "Cval" mlaskla jsem a hnědka zaskočila. Jakmile byla Pomněnka dostatečně uvolněná, vrátila jsem se ke skupině. "Jste zde všechny?" zeptala se Niora a rozhlédla se. "Dobře. Takže nyní se vrheneme na první skok. První skok je číslo čtrnáct, tedy Malý park." Měla jsem jít první, což nebylo zrovna lákavé, ale co. Nejdříve jsem Pomněnce skoky ukázala a poté jsem se postavila tak, aby Pom mohla skok skočit. Hnědku jsem navedla na kruh, který jsem ji obcválat a poté jsem ji navedla na skok. Před skokem se Pomněnka odlepila od země a s menší rezervou skok překonala. Hnědku jsem chválila tak, jak jsem jen mohla a zpomalila jsem ji do klusu. S Pom jsem přešla k druhému skoku a navedla jsem ji na něj. Viděla jsem, že Pom před skokem trošku zaváhala, přeci jen, přes zídku nejspíše nikdy neskákala. Podpořila jsem ji a před překážkou se hnědka odrazila a zídku překonala. "Super Clair" usmála se Niora a já jsem se s Pom zařadila do skupiny. Hnědku jsem chvilku hladila a poté mi Niora řekla, ať již jdu na druhý skok, který si kobylka pozorně prohlédla. . Pom jsem navedla na kruh, který si jednou obklusala a jednou obcválala a poté jsem ji již navedla na skok. Hnědka se odlepila od země a přeletěla přes překážku. Vypadala dokonale. Po doskoku jsem si Pom zavolala k sobě a odvedla jsem ji zpět do skupiny. Niora nám zatím povídala o dalších skocích, které dnes budeme skákat. Nyní jsme se přesunuli k dalším skokům, tedy spíše skoku s více překážkami. Když jsem byla na řadě, navedla jsem Pom na první překážku, se kterou Pom neměla větší problém. O chvilku později Pomněnka seskočila do vody a já k ní popošla. "Houu" zavolala jsem na hnědku, která se poslušně zastavila. Pochválila jsem ji a po chvilce jsem ji opět pobídla do cvalu. Navedla jsem ji na další překážku. Pomněnka se mohutně odrazila a přenesla se přes skok. Pochválila jsem ji a vedla jsem ji na poslední skok. Hnědka se očividně dostala do svého živlu, protože se před skok přenesla jako kdyby tam nic nebylo a ona si skočila jen tak pro radost. Zajímalo mě, co ji na druhé straně tak zaujalo. Následovně jsem ji zpomalila a vrátila jsem se ke skupince. "Nyní jdeme k předposlednímu skoku" ozvala se Niora a já se vydala za ní. Kobču jsem navedla na skok, který se Pom očividně moc nelíbil, tak jsem si pomohla tušírkou a hnědka se elegantně přenesla přes skok. Ode mne dostala velikou pochvalu a jakmile vyšla z raybníčku, zamířila jsem za Niorou, která mě odvedla k dalšímu skoku. Byl to dnes poslední skok. Pomněnku jsem na skok již zkušeně navedla, ale nájezd jsem si v hlavě promyslela. Poté jsem kobylku navedla na skok a pro jistotu jsem ji pobídla k odskoku. Za překážkou jsem kobču zpomalila a dovedla jsem si ji k sobě. Pom jsem si vzala stranou, kde jsem ji chtěla trošku protáhnout. Když jsem se vrátila ke skupince, měli už všichni odskákáno, dala nám Niora rozchod a my se vydali do stájí.

kitty + asie: DEN DRUHÝ - 2. SKUPINA
"Tak tohle bude maso" zašeptala jsem směrem k vrance, když jsem viděla kolik lidí se shromáždilo. Blood s Maki stály opodál a taky se netvářily moc nadšeně. Těmhle lidem máme dneska první tři skoky "předskákat" a ukázat jim, jak na to. A sakra Když jsem se do tohohle kurzu přihlásila, nehodlala jsem se veřejně ztrapnit. "Můžete vyrazit" jývnul na nás Tom, když s Connorem nasedal do auta. "Vepředu pojedou Bloodye, Maki a Kitty, za nimi zbytek. Rozhýbat, rozklusat, znáte to" mrknul na nás, a my přikývly. "Vzhůru" vzala Blood do ruky otěže a pobídla Dekamerona do kroku. S Asií jsme se vydaly hned za nimi, a po nás Maki. Ta si to vzadu hezky ošéfovala Věděla, že jsou s námi i holky co sotva splnily licenci a tak nemusí mít tolik tucha, co a jak, "Jedeme za sebou po jednom v rozestupech tak, abyste mezi ušima vašeho koně viděly konec ocasu koně před vámi. Cokoliv co budete chtít říct nám posíláte dopředu jako při tiché poště a cokoliv co zavoláme my na vás posíláte dozadu, ať to slyší všichni." rozdávala instrukce a posléze jsme vyrazili. Nechávala jsem klisnu na volnější otěži, a´t si vytáhne krk a po chvíli jsem si jí lehounce pobrala a začala s ní šněrovat cestu od jednoho okraje k jinému v pravidelných vlnovkách, ohýbala jsem klisnu kolem vnitřní holeně a zkusila jsem si i ustupování na holeň, kterým si klisna krásně protáhla záda. "nelíbí se mi to mokro" ozvala jsem se směrem k Blood, a ta souhlasně přikývla. Přes noc sprchlo a mkísta odskoků a doskoků by tak mohla být kluzká a potenciálně tedy i nebezpečná.
"Naklušeme!" houkla dozadu Bloodye, Maki to poslala dál, aq kedyž už byla informace v oběhu stiskla brunetka přede mnou hnědákovy boky a vyklusala. Věděla jsem, že vranka bude chtít automaticky také vyrazit, nehledě na mě. "Ne!" ozvala jsem se proto, když jsem cítila, jak chce klisna vyklusat. Stříhla ušima, přizvedla hlavu, a zarazila se. Nevyklusala, ale šla dál dopředu krokem. Podrbala jsem jí na krku, zamlaskala a pobídla do klusu holeněmi. Začala jsem vysedávat a nechala vranku ve svižném tempu, stále jsem si ale hlídala rozestup za Dekameronem. Po sto metrech jsem si přesedávala a nechala ji vyklusávat dál. Občas jsem se ohlédla přes rameno, abych se ujistila, že vzadu jsou všichni OK. Po oklusábí jsme ještě přešli do kroku a já vranku znovu pozohýbala na obloucích a stranové práci.

Dorazili jsme na dráhu. Tady dal Tom, který už tu čekal, pokyn pro přípravu, ocválat, dostat koně na záď, na pomůcky. Asie už byla zase neklisná - zatímco po cestě sem byla vepředu, před sebou měla jen dekamerona, nba kterého byla zvyklá, a za sebou Lady, se kterou dlouho sousedila ve stáji, teď už kolem nás klusalo, někdy už i cválalo kvantum koní a jezdců, a tak byla docela nervózní. zaměstnala jsem jí proto na nějakém ohýbání, přechodech zastavení - krok - klus, stranové práce a teprve když se věnovala plnou pozornhostí mě, zamlaskala jsem a dala pobídku do cvalu. Vranka naskočila, a já jí vyváděla vnitřní holení a váhou na sedacích kostech na oblouky a větší kruhy. Po ocválání i na druhou ruku jsem jí zkusila cval zkrátit, shromáždit, a zkusila jsem i přeskok. V klidném, svižném cvalu od zádi jsem vranku zlehka upozornila na změnu opačnou polohou holení, v momentě vznosu jsem přesunula těžiště, přestavila jí otěží a dala pobídku. Klisna přeskočila, já jí pochválila hlasem a po ocválání většího kruhu jsem jí nechala přeskočit i zpět. "Šikulka" pochválila jsem jí a dala poloviční zádrž, pak jsem zasedla, zabořila kolena do opěrek , dala zádrž zatuhnutím ramenou - a tím i na otěži - a nechala nohy přiložené, aby klisna nenechala zadky za sebou. Přešla do kroku a jakmile jsem cítila, že přechází, pomůcky jsem povolila. Neušlo mi, že mě Tom pozoruje - už nějakou dobu se mnou probíral, že by rád, kdybych se na podzim začala učit s vranou na uzdě - a tak mě dost často při práci s vrannou pozoroval - jak moc používám otěže, ja kzvládám problémové situace, prostě všechno.
Přesunuli jsme se hromadně k Malé zahrádce. Menší skok, jednodušší, rovnej nájezd. Tom začal vysvětlovat první skupině, v čem to je, že je zrovna tenhle skok lehčí - nebylo to přeci jen jenom výškou. "Kitty, Blood, Maki" určil Tom pořadí, a my se s koňmi vydaly prozkoumat skok. Všechny jsme Malou zahrádku znaly, a tudíž i naši koně - přesto jsme je nechaly prohlédnout si ho, a hlavně jsme zkoukli povrch před a za skokem.

Otočila jsem se dozadu, holky krokovaly od skoku a já se otočila směrem od skoku, s vrankou si lehce pohrála a pak dala pobídku do cvalu na levou ruku - objížděly jsme skok po naší levé straně. Koukala jsem se kamsi před skok, do místa, odkud by bylo fajn začít nájezd a přitom šla neustále s pohybem koně. Uvolnit břicho, záda, nohy volně spuštěné dolu, pata pod úrovní mého zadku, držet se koleny, holeň zlehka přiložená a pata zlehka prošlápnutá - ale tak, aby kotník zůstal volně a nebyl v křeči. Vranka cválala pěkným, pravidelným tempem. Nebyla teď dost energická, ale to nevadí, budeme mít ještě dost času. Postupně jsem se natáčela rameny spíše na skok, očima jsem ho sledovala neustále, zatímco ruce si neustále pohrávaly s vrankou, komunikovaly s ní a holeně stále zlehka přiložené dávaly vědět, že v dopředném tempu nemá povolovat. Kolem vnitřní holeně jsem jí postupně stočila na skok, a protože to vypadalo že míříme relativně na střed a kolmo - z větší dálky to šlo hůře určit - na kobylku jsem promluvila, abych jí dodala sebedůvěru, a pak jsem zamlaskala, houkla "Lepší jdi, lepší!" pořádně s výzvou, na kterou vranka radostně přistoupila a přidala do tempa. "tak je pašanda" pochválila jsem jí, ale stále nechávala přitisknuté holeně a neustále sledovala skok. Když jsme se přiblížily, viděla jsem, že jsme o trochu víc k pravé straně skoku a tak jsem víc našlápla levý třmen a pravou holení jsem dala krátký impuls. Vranka se vyrovnala, vyjížděla na střed skoku a já zůstávala stále zasednutá, kdyby chtěla klisna vystřelit, ať jí můžu vzít sedem zpátky. Posledních pár cvalových skoků, teď už jsem jí do tempa nekecala. ještě tři - tu du dum - dva - tu du dum - jedna...Vranka přizvedla přední část, zatímco já jsem se přidržela stehny a koleny, trochu si pomohla o třmeny a vyhoupla se do stehenního sedu, kobylka podsunula záď pod tělo, a odrazila se přes skok. Jak si pomáhala vybalancovat pohyb nad skokem krkem, posouvala jsem ruce s otěžemi nahoru po jejím krku tak, abych jí v tom neomezovala, teď bylo hlavní jít s pohybem koně a nerušit ho. Přitom jsem zírala kamsi za skok, abych se nedívala dolu a tím nenahrbila záda, přitom jsem držela ramena zpátky, abych neměla tendenci jí lehat na krk. Už nad skokem jsem se začala vracet zpátky do sedla, pořádně jsem se přidržela nohama, abych jí nepraštila do zad a přitom přichytila ruce s otěžemi na krku, abych klisně neškubla v hubě. Hned po doskoku přišla pobídka dopředu, zamlaskala jsem a vranku směřovala rovně od skoku. Cval jsem jí poloviční zádrží trochu víc sebrala, nechala jí provést přeskok a tak jsme cválaly na pravou ruku - velkým obloukem kolem překážky jsme se vracely zase nad překážku s tím ,že zatím skákaly Bloodye s Maki. Opět jsem si zkontrolovala sed, a když se přes překážku přehoupla i Maki, už jsme najížděly na skok. I na tuto vedoucí nohu jsme se přes něj relativně dobře přehouply a Tom na mě houknul "Rychlejší nájezd Kitty, je to cross, ne parkur" zavolal na mě Tom a já přikývla. Když jsme proto měly jet přes překážku potřetí, zůstala jsem ve stehenním sedu, sledovala překážku, přitisknuté holeně a stačilo na klisnu několikrát zamlaskat a holeně více stisknout, aby vyrazila pořádným tempem a já na ně promluvila „To je moje pašanda.“ Viděla jsem, jak jedno ouško natočila ke mně, zatímco druhé neustále sledovalo překážku. Zvednutá hlava, udržovala jsem kontakt na otěži a přitisknuté holeně, zatímco jsem se dívala kamsi za skok. Vranka nezrychlovala, nezpomalovala, jak jsme skákaly taen samý skok už potřetí, ani tolik neváhala – takže stačilo na ní promluvit a pak už jen počítat cvalové skoky. Tři, dva, jeden.. A vyhoupnout se s pohybem koně.
Po doskoku jsem zůstala ve stehenním, a vranku jsem nechala ještě kousek odcválat, už jsem jí ale chválila, a po tom kousku jsem jí nechala zvolnit tempo, nechávala jsem otěže proklouznout mezi prsty a moc jsem jí chválila a drbala  Tom řekl nováčkům pár věcí, které by měly být jinak a pak nás vyzval, ať se přesuneme k dalšímu skoku. Nechala jsem vranku trochu vyfunět na delší otěži a po příchodu ke skoku jsem jí začala ve svižnějším klusu dostávat zpět na otěž. Nacválala jsem si s ní na pravou nohu, na menším kruhu, a když holky překonaly skok, nechala jsem vranku z kruhu vycválat na skok. Koukala jsem na něj už z počátku, a plánovala si, jak najet. Skok tvořila vlnka, takže bylo třeba najet si Ne na střed. Skok byl ale „ve volné krajině“, takže ani po jendé straně nebyl nijak chráněný před tím, aby kůň vyhnul. Asie měla tendence utíkat spíše vpravo, takže si to namíříme více k levé straně skoku. Našlápla jsem si trochu více levý třmen, a pravou holení těsně za podbřišníkem vyslala pár impulzů. Vranka se srovnala více k levé straně, já jí pochválila a srovnala se do původní pozice. Dala jsem poloviční zádrž, a přitom trochu zamlaskala, aby vranka jela pořádným, svižným cvalem na zádi. „Lepší pobídka“ zvolal Tom, ale to už jsem zaregistrovala vrančino zaváhání, proutěnka vypadala docela vysoká – mohla mít kolem metru, ale protuěnkou kůň může proletět „skrz“, takže nebyl důvod k obavám. Tak jako tak jsem začala na klisnu promlouvat, z části konejšivě a přitom jsem jí tak trochu hecovala. Byly jsme šest cvalových před skokem, poslední zamlaskání a už je to na klisně. Poslední tři cvalové jsem odpočítala a houkla „Hop!“ vranka zvedla předek, odrazila se zadky a já už šla pohybem s ní. Ruku jsem vytáhla po krku, aby mohla balancovat s krkem a hlavou a držela se koleny, palce u nohou natěsnané u vnitřní strany třmeny, tisknouce kolena a stehna. „Halva nahoru!“ stihnul na mě křiknout Tom, ale to už klisna dopadala na zem, zatímco já se snažila dopadnout do sedla co nejměkčeji. Zamlaskala jsem, dala pobídku, jakobych se chystala na další skok, a nechala vranku v relativně svižném tempu odcválat dalších třicet metrů, než jsem houkla „A hooou“, aby zpomalila, víc jsem se ve stehenním sedu narovnala, a když vranka zvolnila tempo, zasedla jsem a dala zádrž do klusu. Ještě jednou jsme si to samé skočily, tentokrát ze cvalu na levou ruku, ale více u pravé strany – tak, aby to kobylku nesvádělo vyhnout. Tentokrát jsem si víc dala pozor na to, abych koukala před sebe a ramena dozadu, takže jsem si tolik „nelehala“ klisna na krk – díky tomu neproletěla skokem tolik.
K dalšímu skoku jsem vranku vedla v pohodlném klusu, patnáctku jsme znaly, při každé návštěvě crossové dráhy jsme jí skákaly a tak jsem nepředpokládala nějaké větší problémy. První skákala Bloodye, pak Maki, pak já, a pak Maki, Bloodye a já. To znamenalo, že jsem teď měla dost času si vranku trochu zpozornit na přechodech. Holky, které dělaly kurz prvně, stály opodál a sledovaly, jak se Blood s hnědákem zkušeně přehoupla přes. Žádný div, byli zvyklí na horší  Kdyxž se k místu odskoku přibližovala i Maki, dala jsem vrance pobídku do cvalu a už sledovala skok. Měl pobodný „tvar“ jako dvojbradlí při parkuru a žádné záludnosti. Bude teda potřeba cválat zároveň nahoru a dopředu, trochu více nahoru. Zůstávala jsem proto i ve stehenním sedu lehce napřímená, aby klisna neměla tendence vyrážet kupředu. Holeněmi jsem jí srovnala kolmo a na střed skoku, a pak jsem se zadívala kamsi za něj. Zůstala jsem ve stehenním sedu, holeně přitisklá na bocích klisny, držela se stehny a koleny a udržovala kontakt otěží. Asi pět cvalových před skokem už bylo všechno na vrance – odpočítávala jsem poslední cvalové skoky a pak, když klisna přizvedla předek a odrazila se přes skok, šla jsem s pohybem koně, nohy pod sebou, nerušit, koukat dopředu a otěže vysunout po krku vzhůru.Už nad skokem jsem se začala opět lehce zaklánět, holeně pod sebou, ruce vysunuté dopředu, na krku a malíčky zachycené u nákrčáku, takže jsem po doskoku vrance netrhla v hubě. Navíc jsem jí během skoku přesunula váhu spíše na levou sedací kost, přesunula holeně naopak a vranka tak doskočila ve cvalu na levou ruku – a tedy opačnou, než ředtím. Koukala jsem se kamsi doleva, a vycválávala obloukem kolem skoku zpátky na nájezd. I druhý skok se nám docela dobře vydařil, takže jsme mohly všechny tři přejít do kroku a nechat koně trochu vyfunět.

Teď jsme se my tři od první skupiny oddělily – Tom jel s námi ke krmelci a bulfinu. „Skočíte si dvakrát oba skoky samostatně, a pak je najedete dohromady. Jste odkázány samy na sebe dámy, já tu dělám jenom kameru“ mrknul na nás, a jen určil pořadí. Teď jela Bloodye, pak já a po mě Maki. Začínaly jsme na krmelci, takže šířkový skok, ohraničený, takže ho kůň nemůže vyhnout. Bude proto důležité hlavně najet kolmo, na střed už tolik ne. Byl relativně široký, ovšem kopíroval pohyb koně nad skokem, o což byl zase jednodušší. Nechali jsme koně se se skokem seznámit, ačkoliv už ho obě kobyly i valach znali. Zatímco Bloodye mířila na skok, já si vranku nacválala na větším oblouku směrem od skoku. Teprve když jsme opisovaly oblouk a mířili směr skok, nechala jsem vranku protáhnout tempopřistiknutím holení, zamlaskáním, a přitom jsem i trochu posunula ruce dopředu, aby mohla prodloužit rámec a tím aby byla posléze schopna delšího skoku. Zůstávala jsem ve stehenním sedu, Asie cválala relativně dost svižně, takže jen tak tak jsem si jí stihla holeněmi porovnat, aby najela na skok skutečně kolmo. Tři, dva, jedna, koukám za skok, vranka se odráží a já jdu s pohybem. Nakláním se ke krku koně, abych snížila odpor vzduchu a přitom vysouvám ruce kupředu, abych klisně nepřekážela s udidlem v hubě. Vranka doskočila, sama ale vím, že to, že neškrtla byla spíš zásluha její – a našeho štěstí - než moje, a Tomovo kroucení hlavou mi to potvrdilo. „Oprav si to“ řekl mi a čekal co vymyslím, aby se tohle neopakovalo.
Opět jsem si z oblouku nacválala, opět jsem si udělala velký oblouk, abych měla dost míst na nájezd, a už z dálky sledovala skok. Využila jsem plotu po jeho stranách abych se ujistila, že jakž takž míříme kolmo, a pak nechala klisnu prodloužit. Neustále jsem si kontrolovala, že jedeme kolmo a ne z úhlu, přitom vranka jela v dostatečně hbitém tempu, a já ve stehenním sedu stále sledovala překážku. „Hlavně kolmo“ znělo mi hlavou, ale přitom jsem nezapomínala mít neustále přiložené holeně, vnímat klisnu, kdyby chtěla váhat, ale i jít rukou s pohybem. Šest cvalových před skokem už jsem vranku nechala ať si to pořeší sama. Tři, dva jedna –a odskok a já zvedám zadek ze sedla a jdu s pohybem koně. Tnetokrát se vranka přehoupla relativně snadno, a já jí moc pochválila. Nechala jsem jí ocválat o kousek dál, chtěla jsem jí dovést k Bulfinu a seznámit jí s ním. Jak jsem ale skok sledovala, vranka začala špicovat uši v domění, že míříme na něj. „Hooou“ řekla jsem klisně a okamžitě se zadívala kamsi po pravé straně skoku, a stočila jí tam. Pochválila jsem jí, nechala přejít do klusu, do kroku, a pak jsem jí namířila ke skoku. Bulfin jsme skákaly vloni na kurzu, od té doby ne. Takže když na nás přišla řada a já s klisnou svižným cvalem mířila ke skoku, Neunikla mi její nervozita. S holeněmi u boků klisny jsem na vranku promlouvala, nepřestala se dívat kamsi za skok a vzpomněla jsem si na citát „Hoď své srdce za překážku a tvůj kůň ho bude následovat“ Pro nekoňáky možná jakési romantická kravina, ale kdybych vranku přivedla ke skoku a přitom pochybovala o tom, jestli skočí, nebo dokonce jestli vůbec skočit chci, tak mi v tenhle moment klisna zcela jistě odmítne – a nám zbývaly poslední cvalové skoky. Tři, dva, jedna – a podpořující pobídka holení. Kobylka podsunula záď, nadzvihla předek a mohutně se přehoupla přes. Slyšela jsem, jak kopyta škrtly o proutky trčící z vršku překážky. Nechala jsem po doskoku klisnu vycválat, a opět jí stočila kolem skoku zase na nájezd, zatímco si odskočily Maki a Bloodye. Koukala jsem po holkách, abych jim tam nevjela, a zároveň abychom si s klisnou správně najely. Vranka si zachovala svižný cval dopředu, a já zsůtrávala ve stehenním sedu. Bulfin byl záludnej i v tom, že byl relativně široký už takhle, navíc ale kopíroval jen půlku pohybu skoku koně, takže bychom měli skočit dvakrát takovou vzdálenost, než jak široký je Bulfin. Srovnala jsem si vranku holeněmi na střed a kolmo na skok a promlouvala na ní. Šest skoků před skokem jsem už neřešila tempo, teď to bylo na ní. Poslední tři cvalové jsem si odpočítala, pak zamlaskala a před odskokem podpořila klisnu holení. Zapřela jsem se do koleních opěrek, zvedla zadek ze sedla a ruce vyjely po krku nahoru, aby vranka měla možnost krk vytáhnout a balancovat s ním. Pak jsem se začala postupně zaklánět, hlavně nežuchnout do sedla a necuknout v hubě, doskok, a velmi rychle jsem si zjistila, že cváláme pořádn a tu samou nohu, a tak jsem vranku stočila po příslušném oblouku. „Teď oba skoky za sebou“ řekl Tom. Maki s Bloodye už byly nachystané u nájezdu Bulfinu, takže vyjely jako první, zatímco já se svižným klusem vydávala vzhůru. Skoky za sebou zatáčely lehce doprava, takže když Bloodye najížděla poslední metry před skokem, vranku jsem nechala zaskočit do cvalu na pravou nohu, a už jsem sledovala Bulfin. Zamlaskala jsem, přistiskla holeně a přesunula se do stehenního sedu, vranka tak pořádně protáhla tempo. Koukala jsem na skok, holeněmi a váhou ve třmenech jsem si jí rovnala na skok kolmo a rovně – Bulfin neměl z obou stran nic, co by jí zabránilo vyhnout – a jak jsme se blížily ke skoku, viděla jsem , jak ho vranka registruje, špicluje na něj uši, a promluvila jsem na ní, zachovávajíce kontakt na otěži a pořád se dívala na skok. Brzy jsem ale pohled upřela kamsi za něj, a odpočítávala jsem poslední kroky !povol jí otěž“ ozval se Tom a já tedy zlehounka otevřela pěsti, aby si vranka mohla trochu víc vytáhnout otěž a tím natáhnout krk. Zamlaskala jsem, odpočítala cvalové skoky, stiskla holeně a už jsme se vyhoupávaly nahoru. Šla jsem s pohybem, urce posunout po krk, držet se koleny, holeně pěkně vzadu, a dívala se už na další skok. Více jsem zatížila pravý třmen a sitskla holeně, aby vranka nedoskočila náhodou na levou a já nemusela zbytečně přeskakovat. Kobylka prolétla Bulfinem, jen to přes proutky na vrchu škrtlo, doskočili jsme, a já rovnou dala pobídku, zamlaskala, a už jsem koukala na krmelec. Stejně jako prvně, bylo potřeba najet hlavně kolmo. A samozřejmě na skok, nevzít to přes plot vytočila jsem si s vrankou pořádný oblouk, aby nám to hezky vyšlo já měla čas si jí před obloukem srovnat. Ještě jsem připobídla a zamlaskala, tady nebylo až tolik potřeba jít nahoru, takže můžeme cválat víc dopředu. Holeněmi jsem vranku nakorigovala kolmo na skok, už z větší dálky, ale viděla jsem, že nám to tolik nevychází, když jsme se přiblížily. Více jsem se v sedle napřímila, tím přesunula těžiště dozadu a stiskla kolena, „Hoou“ houkla jsem na ní, ale zároveň přiložené otěže, aby nepřešla, to by byl malér Držela jsem jí zpátky, ale pořád ještě v dopředném tempu, měla jsem tedy čas si jí porovnat před skokem a zároveň jsme neztratily tempo. Poslední pobídka dopředu, vranka během dvou cvalových pěkně protáhla, a už jsem to nechala na ní. Poslední tři cvalové jsem si odpočítala, dala pobídku a šla s pohybem. Hezky posunout ruce nahoru, po krku koně, trup se naklání, ale koukám dopředu a ramena dozadu, takže si na krk koně nelehám, přitom stále přiložené holeně a samozřejmě stisklá kolena. Lehký záklon při dopadu, zůstávám ve stehenním sedu a nechávám vranku vycválat, postupně už ve volném tempu. Ještě jsme na dráze nějakou dobu vyklusávali, krokovali, a mě napadlo, jak se ta Asiina srst leskne, když je takhle zpocená. Okrokovávaly jsme docela dlouhou vodu, a schlazení ve vodě koně uvítali  Poté jsme se spolu s první skupinou vrátili na Florestu.

„Kde vězíš? Už začínáme!“ volala na mě BLoodye, když jsem pět minut po čtvrté přibíhala do jídelny. „Zase pozdě“ ozval se Connor, který seděl u diaprojektoru, suverénně se rozvaloval, noha přes nohu, ruce za hlavou. „Hele klídek, hrát si na chytrýho ti jde, ale Big Boss už je spíš směšnej“ vyplázla jsem na něj jazyk, načež se kony okamžitě uklidil do „normální“ pozice. Tom na mě houknul, že má ale pravdu, a mám příště přijít včas. Přikývla jsem, řekla že se omlouvám a zasedla ke stolu. Bloodye právě poprvé najížděla na krmelec. S hnědákem suverénně protáhla tempo a bez potíží skočili. Přesto Tom video zastavil a začal Blood komentovat, co a jak, co bylo dobře, co by měla udělat jinak a jaký by byl výsledek. Pak se jelo dál. Moje jízda, kde jsme s vrankou prvně najeli blbě. Tom na mě hodil vyčítavý pohled, jakože si to pořád pamatuje. Polkla jsem Bylo jasně vidět, jak vranka cválá ke skoku v krásném tempu, ale pod úhlem, a během těch pár cvalových skoků kdy bych jí vůbec neměla do tempa zasahovat, se jí snažím narovnat na skok kolmo. Díky tomu jsem navíc nešla úplně s pohybem koně a z mého sedu nad skokem se mi málem udělalo špatně. „Cos udělala za chybu?“ zeptal se Tom a já se zhluboka nadechla. „Rovnala jsem jí moc pozdě, najely jsme pod úhlem.“ „Dobře, ale co k tomu vedlo?“ zvedla jsem oči v otázce. Jak to sakra myslí? Zavrtěla jsem hlavou, že nevím. „Někdo kdo si toho všiml?“ rozhlédl se Tom po jídelně, a mě teprve teď Floresťanky opravdu připomínaly studentky. Vzorně v lavicích, a když se učitel ptá, všichni mlčí. Možná je i něco napadá ale bojí se, že by řekly špatnou odpověď. „Najížděla moc rychle“ pípl zezadu někdo, a Tom přikývl. To mi nešrotilo, přece v crossu ta rychlost je, navíc jsme potřebovaly protáhnout skoky, když šlo o šířkovou překážku, to jsem měla jet středním cvalem? Tom asi přesně věděl, co se mi honí hlavou, a tak video o kus přetočil, a skutečně, nájezd se zdál poněkud zbrklý a ano, v této rychlosti by šlo klisnu porovnat jen těžko, to je fakt. „Můžu?“ ozval se COnnor, a Tom přikývl. „Cross není jenom o rychlosti. Tedy samozřejmě, čas je důležitý a rychlost je právě jedna z věcí, co lidi na crossu tolik přitahuje. Přesto to není jen o tom rychle mezi překážkami, vybrat správné tempo pro překážku a místo pro odskok. Je důležité když je překážka o něco blíž, tempo trochu zvolnit, dát koni čas si překážku prohlédnout, a pokud najíždíme v rychlosti, je i tohle vhodná doba pro to si ho prvně porovnat, abychom najížděli správně. Zpomalit, dát čas sobě i koni, zklidnit se, pobídnout. Zkrácení a pak zase prodloužení navíc dostane koně víc na záď, takže bude skok pružnější a pokud i po této fázi budeme koně potřebovat srovnat, půjde to líp.“ Pokyvovala jsem hlavou. „Takže zpomalit, dát čas, zklidnit se a pobídnout“ opakovala jsem a Connor souhlasně přikyvoval. „Oukej.“ Vytáhla jsem papírek a začala si zapisovat, Connor bude nakonec ještě užitečnej Tom znovu pustil video a ozvalo se jeho „Oprav si to“. Mezitím se přes skok přehnala Maki, která s Lady naměla žádné větší potíže. Připadala jsem si v porovnání s ní a Bloodye jako blbec.. Na druhou stranu jsou mnohem zkušenější a hlavně parkuračky, skáčou skoro o metr víc než já Pak tu byl můj opravný skok. Byl mnohem plynulejší, a to i nájezd. Tom pozastavil video a otočil se na mě „A teď mi to porovnej s tím předtím, cos udělala jinak.“ „Nejprve jsem si zkontrolovala nájezd, pak teprve jsem jí pobídla“ prohlásila jsem a Tom přikývnul. „V podstatě to po tobě chceme. Můžeš si jí srovnat i blíž, tohle bylo skoro zbytečně daleko, ale nevadí, ohlídala sis to a vyšlo ti to.“ Přikývla jsem, a vzhlédla znovu na plátno. Holky si skočily krmelec znovu a Tom jim to také okomentoval. Šlo se na Buflin. Skočila Maki, a já se jen divila, jak krásně skládá Lady nožičky pod sebe Pak jsem šla já s Asií. Tom zastavil video, když už jsem odjížděla pryč. „Tenhle skok se mi moc líbil. Ani ne tolik tím provedením a podobně, ačkoliv významné chyby tam taky nebyly – ale přesně tady…“ přetočil video o chvilku dozadu k místě, kde jsme najížděly „..Je vidět, jak Asie váhá, je nesvá, což je u koní na crossu taky docela časté. A ačkoliv se blíží vysokou rychlostí k překážce, která jí zjevně není úplně známá tak teď.“ Zastavil video o pár vteřin později. „Už neváhá, uši našpicované před sebe, zabírá a nervozita je takřka pryč. Super, podpořit svého koně při trase je jeden z hlavních úkolů jezdce. Příště si jí ale před nájezdem víc seber, víc nahoru. A hlavně mi po doskoku, když byla nervózní, chyběla pochvala.“ Mrknul na mě, a mě zamrazilo, a sakra. Že bych zapomněla vranku odměnit?
Druhý skok přes Buflin už nebylo tolik co komentovat ani u jedné z nás, ale znáte Toma, ten si vždycky něco najde A pak Buflin a krmelec dohromady. Tady byl záběr z větší dálky, takže bylo ale lépe vidět jak celková dvojice kůň a jezdec působí. Ačkoliv Buflin byl zabranej tak, že za něj nebylo vidět, přesto bylo zřetelné, jak jsem vrance před ním nejprve nepovolila otěž. „Na to bacha. Prvně se bála, po druhý už byla docela v pohodě a teď už si to chtěla pořešit i sama – a tys jí v tom bránila.“ Kývnul na mě Tom a já pokývla, že rozumím. Nájezd na krmelec „Teď sledujte“ houknul Tom, bylo jasně vidět jak ve svižné rychlosti vranku pobízím, o chvilku později jí ale beru zpátky, rovnám a pak jí nechávám jít zase dopředu. Krmelec jsme překonal čistě. „Tohle byl dobrej nájezd, tohle po tobě chci. Samozřejmě, zadržet i proto, aby měl kůň čas všechno zaregistrovat, ale výsledek byl dobrej“ pokývnul Tom, a mě neuniklo, že zatímco mě opravuje techniku, k holkám mluví i o jejich sedu. Asi to bude tím, že mám v technice ještě dost a dost chyb a nad skokem „sedím“ obstojně.. uvidíme  Ještě chvilku jsme diskutovali, probírali dnešek, sbírali zkušenosti a nakonec se z toho stal normální pokec o novejch zážitcích..

ell + darius: KURZ CC 2. DEN
Nedočkavě jsem každou půl minutu pokukovala po hodinkách, kdy už bude čas jít pro Daria. Dnes nás v kurzu budou čekat první skoky já nadšením ani nedýchala. Snad po sto padesáté jsem přerovnala novou crossovou výbavu na vozíku. Místo klasických otěží na uzdečku přišly protiskluzové. Na skokovém sedle jsem vyměnila třmeny za protiskluzové a zkrátila řemeny o díru. Pod sedlo jsem si připravila tmavomodrou dečku s bílomodrým lemem a stejně barevnou čabraku, navíc jsem si sladila rajtky a tričko, ať nám to na trati sluší. Mimo módní kousky jsem si samozřejmě připravila pořádnou přílbu a bezpečnostní vestu, pro Daria pevné botičky a všechny chrániče navíc také dostane pro pořádné pohodlí gelovku s beránkem.
Konečně byl čas jít pro Daria. Popadla jsem vodítko a natáhla krok. Darius se spokojeně pásl. Na zavolání zvedl hlavu, zařehtal a přiklusal mi naproti. "Ty jsi zlato." Zašeptala jsem hřebci, když přišel až ke mně a poškrábala ho v husté kštici. Cvakla jsem vodítko a zavedla si ho do stáje. Pečlivě jsem ho vyhřebelcovala, rozčesala hřívu a vybrala kopýtka. Dárek něklidně přešlapoval. "Stůj." Okřikla jsem ho. Musel ze mě cítit to nadšení, i když jsem se snažila ovládat. Darius nebyl moc kůň na emoce. Chtěl klid, chladnou hlavu a důslednost a přesně o to se dnes musím snažit. Nejprve jsem Daria přestříkala repelentem ve spreji a v okolí žuchev a slabin použila roll-on, abych omylem nezasáhla oči. Darius proceduru znal a neměl námitek. Pohladila jsem hnědáčka po krku a natáhla se pro pevné botičky. Tyhle byly uzpůsobeny rychlému pohybu na travantém povrchu a nemělo by se stát, že kůň v nich uklouzne. Pečlivě jsem je zapnula a začala s předníma šlachovkama. Pěkně nasadit o kousek výš a stáhnout dolů, aby se uhladily chlupy. Zapnula jsem suchý zip a přešla k zadním nohám. Nohy byly hotové. Narovnala jsem se a vzala podsedlovou dečku s novou gelovkou. Dokončila jsem sedlání a uždění a jako poslední připevnila poprsák. Do kapsy jsem si nacpala nové rukavice Pevný francouzský cop přehodila dozadu a nasadila si hnědou přilbu. Ještě vestu. Nebyla jsem na ni zvyklá, ale jen co jsem si správně zapnula, bylo to v pohodě. Vzala jsem si krátký skokový bičík a naposledy pohledem překontrolovala Daria. Moc mu to slušelo. Za tři minuty dvanáct. Čas jít na nádvoří. Tam už se to hemžilo koňmi a Dárek jako na povel začal poklusávat, řehtal, ocas vysoko zvednutý a krk vyklenutý. Odvedla jsem ho na okraj skupiny a pokusila se získat jeho pozornost, nejprve byl neochotný, ale já byla trpělivá. Jakmile se jakž takž zklidnil, jako na zavolanou se u mě objevil Connor. Poprosila jsem ho, aby mi Dárka podržel, než ho dotáhnu. Plánované protahování noh jsem musela vzdát, asi by to nedopadlo úplně dobře. Dotáhla jsem sedlo bezpečnostním podbřišníkem a spustila třmeny, rychle, ale opatrně jsem se vyhoupla do sedla a jemně dosedla. Nakopnula jem si třmeny, které byly nezvykle vysoko a kolena se mi zarazila o velké kolenní opěrky. "To je pocit co." Usmál se Connor, který mě celou dobu pozoroval. "To teda." odpověděla jsem s úsměvem a natáhla si rukavice. "Díky, uvidíme se tam." Rouzloučila jsem se s ním prozatím a převzala si otěže. Bylo by naivní a hloupé chtít po Dariovi ať klidně stojí, raději jsem ho vedla krokem v bezpečné vzdálenosti od skupiny koní a soustředila se, abych mu miniálně zasahovala otěžemi, na to by reagoval jen další scénou a ještě zrychlením. Po chvilce jsem se srovnali a já ho moc pochválila. Tom s Connorem sdělili poslední informace Bloodye, která se chystala do čela skupiny s Maki a holky se ujaly vedení. Jemně jsem nasměrovala Daria za Dekamerona. "Bloo můžu jet prosím za váma? Darius nemá nervy na cestu uprostřed chumlu koní." "Ale ovšem" usmála se Bloodye a stiskem holení pobídla Dekamerona do kroku. Otěže jem držela napnuté na lehoučkém kontaktu, ale nijak jsem Dariovi nezasahovala do huby, když příliš spěchal, ztuhla jsem v kříži a stiskla kolena a stehna, mé tělo přestalo dýchat s koněm. Darius se na přední pozici brzy zklidnil, pohladila jsem ho po krku a sama se zhluboka nadecha. Na trať se šlo lesem, po chvilce se Bloodye ohlédla na celou ekipu a zavelela přípravu ke klusu. O kousek jsem si zkrátila otěže, Dárek se začal zlobit a cukl hlavou, uvolnila jsem napětí a jěmně si pohrála na jedné otěži. To už Bloo s Maki nasadily klus. Darius chtěl vyrazit za nimi, vzala jsem ho zpět. Musí počkat. Teprve až jsem stiskla holeně a jemně nabídla otěže, vyklusal. Nebyl zrovna v přátelské náladě. To dělá množství koní a lidí kolem. Držela jsem ho na kratší otěži ze začátku. Pomalejším vysedáváním jsem zpomalovala tempo. Po chvilce jsem cítila, jak se začíná zklidňovat a ihned jsem za odměnu nabídla několik centimetrů otěží. Darius si spokojeně vytáhl nos a já nabídla další kousek. Jemně jsem ho přistavila k levé a pravé ruce. Hřebec si přežvýkl a pěkně začal uvolňovat krk. "Tak jsi moc hodný." Pochválila jsem ho a vedla ho teď na pěkné nabídnuté otěži, kdy si hřebec snížil krk a týl pod úroveň kohoutku. Pravidelně jsem přesedávala a teď už lehce a elegantě vedla hřebce za vedoucí dvojicí. Zhruba po deseti minutách klusu zavelela Blood krok. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stena a jemně vydržela otěže. Darius poslušně přešel do kroku. "Borec." pohladila jsem ho po krku a poškrábala ve hřívě. Otevřela se před námi trať a mě se znovu rozbušilo srdce. Kousek od nás byl zaparkovaný obrovský jeep a Tom s Connorem stály ležérně opření o kapotu ošlehanou bahnem. Tomovo švihácké nažehlené polo tričko svítilo do dálky. "Holky cesta v pohodě?" Optal se Tom a už nás začal organizovat. "Tak šup skupina jedna doleva, skupina dvě doprava. A ty s tím Dariem prosím tě nestůj." Poslední věta patřila mně, jelikož jsemna chvíli zastavila zrovna v dobu, kdy se koně dělili na dvě skupiny a všude bylo plno pohybu, načež Dárek začal velice prapodivným stylem skákat na místě. Poslušně jsem nabídla otěže a jemně stiskla holeně. Darius vyrazil rychlým krokem. Navedla jsem ho na velký kruh a na osmičce změnila směr. Hřebec se zklidnil a á se mohla soustředit na pány trenéry. "Tak druhá skupina opracuje koně a pak se rozeskáčete na následujících skocích." Mluvil Tom dál a ukazoval holkám co je čeká. "Vy budete pozorně sledovat jak se s tím poperou", kývl zase směrem k nám. Holky z dvojky se od nás oddělily a každá po svém začaly uvolňovat své svěřence. Sledovala jsem Kitty na dlouhonohé vrance, jak se pekně rovnováze pohybují po louce. Holky se začaly řadit na velkém kruhu v pěkném svižném klusu s koňmi na otěži. "Dívejte se na dvacetdvojku, první překážka, kterou holky pojedou. Všechny skoky, které mají na rozeskákání jsou tvořeny proutkami, pokud o skok kůň zavadí, proutí se ohne a koník se nepraští, což je velký rozdíl oproti dřevěným skokům. Navíc na všechny tři skoky jsou pěkné rovné nájezdy i doskoky. Dvacet dvojka pěkně kopíruje přitozený tvar skoku koně, proto se koním skáče příjemně. Navíc je nízká, což vidíte, má 60 cm, nám jdem samozřejmě hlavně o technické provedení skoku. Nezapomínejte, že skok začíná promyšleným nájezdem, odskokem, samotným skokem a končí až po vyrovnání, obnovení výchozího tempa pohybem v novém směru. Promyslete to do posledního kroku. Obzvlášť v crossu je to velmi důležité. Teď se podíváme na Kitty." Domluvil na nás a otočil se za dívkami ze dvojky. "Kitty pojď!" Zakřičel, aby ho dívka slyšela. Kitty kývla, že slyší. Jemně se posadila do sedla, sledovala jsem, jak vyšla vstříc prvnímu cvalovému skoku a Asie nacválal. Kitty se zvedla ze sedla do lehkéo sedu. Ocválala s klisnou velký kruh živým cvalem a už se soustředila na skok. V obratu podpořila pohyb klisny pobídkou vnitřní holeně na podbřišníku. Asie se v obratu dobře podsadila, zůstala v rovnováze a udržela pravidelné živé tempo. Obě se soustředily na překážku. Asie špicovala uši, její cvalové skoky byly vysoké a energické. Kitty držela přiložené holeně, udržovala stálý kontakt na otěžích a dívala se před sebe a v posledních cvalových skocích se mírně vrátila rameny zpět a posílala klisu dopředu mezi otěže. "Sledujte to držení těla." Houkl na nás Tom a soustředil se zase na Kitty. Dostaly se do místa odskoku před nízkou překážkou. Kitty stiskla holeně, aby podpořila Asii do skoku a v lehkém sedu s pohledem stále upřeným před sebe a mírně doleva, kam bude po doskoku pokračovat natáhla ruce po lesklém krku vranky aby mohla natáhnout krk dopředu. Asie pěkně složila nohy, hladce se přenesla a dopadla bezpečně na druhé straně, díky tomu, že její jezdkyně nad skokem mírně zatížila levý třmen, doskočila kobylka a pokračovala ve cvalu vlevo. Kitty jí vnitřní rukou pochválila po krku, vedla ji ještě několik metrů ve cvalu, zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a převedla kobylku do klusu a do kroku. Nechala si ji pěkně na pomůckách, jen o pár centimetrů nabídla otěž a klisna si prodloužila rámec. "Kitty si vedla dobře, ale příliš povolila otěže a trošu ztratila kontrolu po doskoku, ale jinak super, teď Bloodye." I když Kittyina jízd vypadala krásně, v momentu kdy Bloo dala pobídku do cvalu a zaujala lehký sed bylo jasné, kdo je tu profesionál. Měli přesně to správné tempo. Bloo komunikovala s Dekem signály, které šly těžko rozpoznat. Dívka si shlédla nájezd. O kousek zkrátila cvalový skok Dekameronovi a ve správnou chvíli pobídla k odskoku, zaujala perfketní pozici nad skokem a otěže nabídla přesně akorát. Dek doskočil na levou nohu, Bloodye ho neznatelně provedla obratem a do klusu. "To byla vzorová jízda, doufám, že jste se dobře dívaly!" Všechny holky z první skupiny projely překážky dvakrát a Maki třikrát, protože jednou jim nevyšel odskok a my všichni se na Tomův pokyn přesunuli k další překážce tentokrát číslo devatenáct. "Devatenáctka vypadá na první pohled jednoduše, ale je tu pár záludností, na které se koukneme. V nejvyšším bodu má metr, dobře víte, že skoky se mají skákat přes střed, pokud se tedy nejedná pro nějaký atypický tvar rohové skoky. Ovšem přejít z 60 cm skoku v při rozeskakování hned na metr je příliš, proto ho holky i vy budete skákat ve výkroji, kde má 80 cm. Vyžaduje to přesné vedení, koně to sice bude směrovat do nižší části, ale také skáčete hodně u kraje a je třeba si ho pohlídat, aby nevyužil únikovou cestu, která se celkem nabízí. Tahle překážka je výbornou výcvikovou pomůckou při trénování ovladatelnosti koně v crossu. Nájezd je tu ovšem snadný, pěkně po rovné linii." Tom Domluvil ke skoku se začala chystat opět Kitty. Na kruhu si srovnala Asii a pobídla ji do cvalu. Asii to na volném prostranství trochu bralo a začala táhnout. Kitty s klidem převedla kobylku do klusu, srovnala si ji na osmičce a znovu vycválala. Vypadalo to, že s Asií je teď lepší řeč, protože ji dívka začala navádět na nájezd. Kobylka trochu spěchala, ale Kitty dobře věděla, že ji už nesmí vzít zpět proti skoku. Sedem ji držela a soustředila se na zůžené místo a lehce se vzpřímila. Asie jednu chvilku nebezpečně blýskla okem k levému okraji skoku, kde byl tak snadný únik, ale Kittyino důsledné vedení a pobídka přitisknutými holeněmi mezi otěže kobylku přesvědčily o správném směru. Pobídka při odskoku a klisna se pozorně přenesla přes překážku. Pěkně dokončily oblouk a přechod do klusu. "Dobrá práce, pochválil uznale Tom." Bloodye s Dekem už cválali na skok. Pěkně v tempu a rovnováze. Vzorová ukázka. Šlo to jak na drátkách, holky se střídaly, měnily ruce, ze kterých překážku najížděly a brzy bylo na devatenáctce doskákáno. "Poslední překážka na rozeskákání je číslo patnáct, výškově má 70 cm, profil překážky vede koňský skok více nahoru, ale doskok je mírně z kopce, aby ste s koněm udržely rovnováhu, je důležité držet ramena mírně zpátky a hlavně se dívat před sebe, to vám pomáhá mít správně těžiště a nezatížit koni po doskoku předek, kdy ho navíc váha jeho vlastního těla tlačí směrem dolů a je to velký nápor na hrudní končetiny." Během Tomova výkladu začal být Dárek zase lehce netrpělivý. Předešla jsem problémům a nechala ho krokovat kolem skupinky, alespoň jeho svaly zůstanou pružné a prokrvené. Krokování Daria mi trochu ztežilo pozorování holek, takže tentokrát jsem pořádně viděla jen jízdu Kitty. Sledovala jsem, jak udržuje těžiště pěkně nad koněm v lehkém sedu, na otěžích stálý kontakt a soustředí se na skok. Na tuhle překážku bylo tempo trošku mírnější, právě z důvodu toho, že doskok ze svahu hrne koně dopředu a velká enegie od zádi mu neulečuje vyrovnání. Zkušený všestrannostní kůn si s takovým doskokem dokázal poradit jak nic, ale naši koně přeci jen lépe znali parkurové skoky a rovné dopady, takže je rozumné je ze začátku vést opatrněji. Bylo vidět, že dopad Asii lehce překvapil, Kitty se stále dívala dopředu, kolena zapřená do sedla a dávala pozor, aby klisně nezatížila předek, dopřála jí lehkou oporu otěžemi po doskoku a Asie tak snadněji vyrovnala. Kitty ji moc pochválila, ale to už jsem se musela věnovat Dárkovi a jízda Bloo a ostatních mi utekla. Byl tu konec rozehřívačky holek, Tom si je svolal, nám popřál hodně štěstí a vydali se společně trénovat těžší překážky, nás se ujal Connor. "Holky opracujte si koně v klusu a cvalu a dáme se do toho." Vybídl nás do činnosti. Já měla Dárka pořádně vykrokovaného, takžejsem začala rovnou klusem. Jemně jsem stiskla holeně, nabídla otěže, ať má kam vyklusat a jakmile Dárek nasadil klus začala jsem vysedávat. Dariův klus byl dlouhý a živý. Byl rozjařený z volného prostoru a pohybu koní kolem. To teda bude. Pomyslela jsem si a soustředila se na rozehřátí hřebce. Nechtěla jsem mu dát příliš příležitostí přemýšlet, lehce jsem posunula pravé rameno dopředu, levé naopak o kousek dozadu, levou holeň jsem nechala na podbřišníku, pravou lehce za ním, levá otěž nabídnutá a pravá koně lehce rámovala, sestavila jsem Dárka pěkně po kruhu. Dokončila jsem kruh, zadívala se na druhou ruku, změnila postavení rukou, ramen a holení, zůstala na jednu dobu sedět v sedle a přestavila Daria k pravé ruce. Hřebec se pěkně ohýbal. Pochválila jsem ho a pracovala v klusu ne velkých kruzích ještě deset minut, aby se pekně prohřál a poohýbal. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a jemně vydržela otěže. Darius potřeboval trochu výraznější pomůcky, ale poslušně přešel, pochválila jsem ho a pěkně se srovnala v sedle. Na krátké třmeny jsem si už trochu zvykla. Jemně jsem Daria upozrnila poloviční zádrží: napnula jsem břišní svaly a kříž, jemně přizvedla pánev, aby měl Dariův hřbet kam jít a pobídla holeněmi, pobídka se setkala se zádrží a Darius vyklenul hřbet, podsadil záď a zlepšil nesení krku a hlavy a v tu chvíli jsem jemně nabídla levou otěž, pravou vydržela, našlápla jsem do pravého třmenu a pobídla pravou holení za podbřišníkem, levou jsem přitiskla na podbřišníku a sedem vyšla vstříc prvnímu cvalovému skoku. Zlehka jsem se zvedla do lehkého sedu. Daria jsem vedla po kruhu na kratší otěži, byl jak tank. Jemně jsem si pohrála na vnitřní otěži, aby se tupě neopíral o udidlo. Nechala jsem ho cválat, aby uvolnil napětí a vedla ho po velkém oválu. Navedla jsem ho do osmičky, zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a ruce přestaly jít s pohybem, musela jsem použít trochu výraznější pomůcky a převedla jsem Dárka do klusu a začala vysedávat. Nemohla jsem mu povolit a aby se soustředil na jiné věci, navedla jsem ho na kruh na druhou ruku. Lehce jsem si pohrávala na otěži, aby se nevěšel do udidla. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a vydržela otěže. Soustředila jsem se na přechod do kroku. V kroku jsem hřebci mohla trochu nabídnout otěž a Dárek si protáhl krk. "Hodný." Po centimetrech jsem si znovu o kousek zkrátila otěže, jemně jsem stiskla holeně a nabídla pravou otěž, aby měl kam vyklusat začala jsem vysedávat, jemně jsem Dárka sestavila na kruh vpravo. Levé ramen jsem mírně posunula dopředu, pravé zpět, pravou otěž jsem otevřela od kohoutku, pravou holení pobízela na podbišníku, levou za ním a dívala jsem se po směru. Znovu jsem zasedla, ztuhla v kříži a sevřela otěže v prstech. Po několika dalších přechodech se Darius zklidnil a já ho z kroku nechala vycválat. Zvedla jsem se ze sedla a nechala ho pořádně se prohřát ve cvalu. Přestal zápasit s udidlem a lehce se nesl. "Moc hodný." Pochválila jsem ho a nabídla mu delší otěž, ať se protáhne. Konečně s ním byla řeč. Dokončila jsem cvalovou práci a převedla hnědáčka do klusu a začala vysedávat. Vedla jsem ho na středně dlouhé otěži po kruhu a ještě několikrát projela přechody krok klus, teď už byl pěkně na pomůckách a soustředěný, připravený do práce. "Ell nebudeme necávat Daria čekat, začni se připravovat půjdeš první." Volal na mě Connor. První pozici jsem uvítala. O kousek jsem si zkrátila otěže, abych vedla heřbece pěkně v korektním sestavení. První nás čekal skok dvacetdva, jaký skákaly holky před námi. "Ell pěkně v klidu, připrav si ho tu na kruhu a klidně si dej na čas. Potom pěkně rozvrhnout nájezd a stálým tempem na pomůckách ho ke skoku přiveď. Pěkně mu to musíš nachystat tak se soustřeď. Rozvrhla jsem si velký kruh vedle překážky. Stiskla jsem holeně a nabídla otěže, ať má kam vyklusat. Zůstala jsem v pracovním klusu, uvolnila jsem pánev a kopíroval pohyb Dárkova uvolněného hřbetu. Darius šel pěkně a netáhl. "Hodný." Vydržela jsem pravou otěž, našlápla do pravého třmenu a pravou holení pobídla za pobřiníkem. Levou přitiskla na ně a nabídla levou otěž prvnímu cvalovému skoku stejně jako jsem sedem vyšla vstříc. Hřebec cválal dopředu a trochu do ruky ale byl pěkně na pomůckách a reagoval na mě, zlehka jsem se zvedla ze sedla, udržovala jsem živý cval. "To je dobré tempo Ell, tak si zhlédi nájezd a jdeme na to." Volal na mě Connor. Trochu jsem se zachvěla. Klid klid." Říkala jsem si sama pro sebe, abych nerozhodila Daria. Cválala jsem na levou nohu, shlédla jsem si nájezd na malou zahrádku. Byl to nízký příjemný skok, výborně vybraný pro první překážku dnešního dne. Namyslela jsem si dostatečný nájezd a v obratu podpořila Daria levou holení, aby si podsadil levou zadní nohu více pod tělo a zůstal v obratu pěkně v rovnováze, zároveň jsem hlídala, aby udržel v obratu stejné tempo. Srovnala jsem hnědáčka proti skoku. Cítila jsem, že Dárek zabral od zadu, lehce jsem se vzpřímila a stiskla stehna, abych ho udržela pěkně ve stejném tempu. Holeně jsem měla přiložené a dívala se dopředu na skok. Darius bystřil uši, Cválal energicky a dělal vysoké kulaté cvalové skoky. Do překážky zbývaly dva cvalové skoky, holeně jsem stále držela přiložené na bocích koně, pobízela jsem mezi otěže a dívala se na skok, v místě odskoku jsem stiskla holeně, ať má Darius z čeho skákat, tělem jsem šla s pohybem a nabídla otěže, nad skokem jsem lehce zatížila levý třmen a dívala se doleva, aby Darius po dopadu pokračoval na levou nohu. Darius nad skokem pořádně zacvičil a skočil pěkně kulatě. Po dopadu jsem měla co dělat, abych Dárka dostala zpět pod kontrolu vyrazil a několikrát vyhodil, zklidnila jsem ho na kruhu a převedla do klusu a o kousek nabídla otěže. "Moc hodný." Chválila jsem ho a hladila po krku. "Ell příprava ke skoku super, ale trochu málo jsi mu nad překážkou povolila, chápu, že si asi předvídala jeho reakci po doskoku, ale nad překážkou mu musíš dát prostor." Kývla jsem a celá zářila, naše první překážka . Odvedla jsem Daria bokem a dala prostor ostatním. Holky se rychle prostřídaly, o kousek jsem si zkrátila otěže a na kruhu nechala Daria vyklusat a znovu ho převedla do kroku, aby se soustředil. "Ell teď z druhé ruky, pojď se nachystat." Doklusala jsem s hřebcem k překážce a udělala si kruh na pravou ruku. Zlehka jsem dosedla do sedla a pobídla Daria do cvalu. Dariův cval byl prudší a pořád se díval po skok. "Takhle ne, projeď si v klidu přechody, až se bude soustředi jen na tebe." Volal Connor. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a vydržela otěže a převedla Daria do klusu, zůstala jsem sedět v pracovním, ať mám co největší kontrolu, uvolnila jsem pánev a kopírovala pohyb koňského hřbetu. Nohy spuštěné co třmeny dovolovaly. Přistavila jsem hnědáčka k levé a pravé ruce, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehně a převedla ho do kroku. "Tak jsi hodný." Vysloužil si pochvalu rychlou reakcí. Upozornila jsem ho a v zápětí dala dala pobídku ke cvalu vpravo, našlápla jsem do levého třmenu, vydržela levou otěž a levou holení pobídla za podbřišníkem, pravou pobídla na něm a nabídla pravou otěž k prvnímu cvalovému skoku. Zůstala jsem v plném sedu. Darius cválal pěkně a pod kontrolou. Na poslední kruh jsem se zvedla ze sedla, hřebe se soustředil a byl dobře ovladatelný. Rozvrhla jsem si nájezd a provedla Daria obratem. Srovnala jsem ho proti překážce a mírně se vrátila tělem zpátky. Holeně přiložené a soustředění na skok. Darius energicky cválal a přizvedl hlavu, aby na překážku zaostřil. Poslední cvalový skok, stiskla jsem holeně a cítila, jak hřebec zabral zadníma nohama, jak kdyby překážka měla metr . Zvedla jsem se ze sedla a v paměti Connorovu výtku jsem více nabídla otěže. Nad skokem jsem zatížila pravý třmen a dívala se doprava. Hladce jsme dopadli za nízkou překážkou, rychle jsem se vrátila rameny zpět, právě v čas, abych s poradila s Dárkovou rozpustilostí, Na kruhu jsem ho zklidnila a převedla do lehkého klusu zasednutím, ztugnutím v kříži, stiskem kolen a stehen a ruce přestaly jít s pohybem a moc ho pochválila. Nabídla jsem mu otěže, aby si mohl vytáhnout krk a převedla do kroku a čekala až doskáčou ostatní. Já mezi tím krokovala na hřbetu svého miláčka a sledovala, jak Nad s Val elegantně skáčou nízký plot. Když lot holek pomalu končil, začala jsem se chystat. Znovu jsem s Dariem prošla pár přechodů, aby se soustředil a poslouchala jsem Connora, jak nás manévruje ka další překážce - proutka s výkroji. V nejvyšším bodě měla metr a už opravdu vypadala jako pořádná překážka. "Už jste to dnes slyšely od Toma, pěkně na pomůckách navést koně do výkroje, dobře si ho pohlídat, skáčete hodně u kraje." Connor v krátkosti zopakoval Tomovi věty a pokynul mi do akce. Já už měla hnědáčka pěkně soustředěného v pracovním klusu. Lehce jsem se zhoupla v sedle a zároveň s pobídkou převedla Daria do pracovního cvalu doprava. Darius byl nabuzený skoky a děním kolem, táhnul a opíral se do ruky. Pohrála jsem si, navedla ho na menší kruh vedením vnější otěže, natočením vnějšího ramene dopředu, vnitřním kousek zpět a nabádnutím vnitřní otěže, vnitřní holeň na podbřišníku pobízela ve chvíli, kdy se zvedala vnitřní zadní noha, aby ji hřebec pěkně podsadil pod tělo a vnjší holení za podbřišníkem, hlídala pohyb zádě. Břicho jsem měla uvolněné a kopírovala pohyb koně, ruce dýchaly s koněm. Dokončila jsem kruh a soustředila se na přechod do klusu. Ztuhla jsem v kříži, stiskla kolena, stehna a ruce přestaly jít s pohybem a převedla Dárka do klusu, zůstala jsem sedět, ať mám více pod kontrolou jeho pohyb, přistavila jsem Daria ke druhé ruce a znovu dala pobídku do cvalu. Ještě jednou jsem změnila kruhy s přechodem a cválali jsme opět doprava, odkud jsem měla najíždět skok poprvé. Connor mi ještě zdůraznil, ať po doskoku cváláme doleva a jedu skok rovnou ještě jednou. Darius přestal tolik táhnout a byl na pomůckác a ovladatelný, shlédla jsem si nájezd a provedla hřebce obratem pěkně ve stálém tempu. Holeně ve stálém kontaktu s boky koně, kontakt na otěžích ruce dýchaly s koněm. Soustředila jsem se na výkroj ve skoku na pravé straně. Darius přizvedl hlavu a díval se na překážku. Příliš se mu nezdála, pobízela jsem mezi otěže a pohlídala si proti skoku. Poslední cvalový skok, stiskla jsem holeně a Darius se odlepil od země. Odlehčila jsem sed, nabídla otěže a nad skokem zatížila levý třmen a dívala se po linii doleva. I když jsem se maximálne soustředila, srdce mi vzrušeně tlouklo. Tolik mě to bavilo, nemohla jsem se crossových skoků nabažit! Darius doskočil a vyrovnal a pokračoval cvalem doleva. Už se snad dostatečně vybouřil a teprve teď začal opravdu pracovat na sto procent, procválala jsem velký oblouk v lehkém sedu a udržovala živé tempo. Připravila jsem si nájezd na překážku a srovnala Daria proti skoku. Hřebec špicoval uši, hned s ním byla o sto procent lehčí práce. Elegantně docválal k překážce, při odskoku jsem ho v pohybu podpoříla holeněmi a odlehčila sed, nabídla otěže. Vesta mi upravovala držení těla, jen jsem si musela pohlídat lokty u těla. Darius hladce skočil a jelikož jsem nad skokem zatížila levý třmen, pokračoval ve cvalu doleva. "Moc hodný, šikula." Chválila jsem ho o sto šest a převedla do klusu a do kroku. "Lepšíš se Ell a je vidět že s Dariem se dá lépe komunikovat, jen váhu více do paty a pro příště by se hodilo prodloužit nájezd" Connor obrátil pozornost na ostatní a já s Dárkem vyklidila pole. Už nám zbývala jen jedna překážka, poprvé s trošku těžším doskokem - lehce ze svahu. V hlavě jsem si projela Tomovi komentáře k této překážce a kdž doskákala poslední Noemi, už jsem měla skok pěkně promyšlený, Dárka jsem si připravila na kruhu, opět jsme začínali zprava. Darius zareagoval na pobídku a nasadil pěkný kontrolovaný cval. "To je ono." Pochválila jsem hnědáčka za slušné chování a vedla koně po oblouku v lehkém sedu. Proutka byla stupňovaná a vedla skok koně dovrch, jenže dopad následoval z mírného svahu, na tuto překáku bylo třeba vonější nájezd. Dobře že tahle překážka přišla až jako poslední, kdy byl Darius vybouřený a nechal se vést na "dotyk". Přicválal ke skoku, stiskla jsem holeně a hřebec se odlepil z trvnatého povrchu. Hlídala jsem si pozci holení, prošláplé paty a pěkně v rovnováze nad skokem, při dopadu jsem se začala rovnat v sedle a vzala ramena zpátky a dívala se stále před sebe, abych udržela těžiště a nezatížila hřebci předek, Dárka doskok trochu překvapil, dala jsem mu jemnou oporu oěžemi a po vyrovnání ho moc pochválila, nad skokem jsem zatížila levý třmen a teď jsme cválali na levou nohu. Provedla jsem ho po oblouku zpět před překážku a trochu prodloužila nájezd. Srovnala koně a s holeněmi přiloženými na jeho bocích vedla k překážce, Darius bystřil, už věděl, co od skoku čeket. Skok byl trochu opatrnější, ale snadněji po doskoku vyrovnal, nebyl ještě připravený a tolik na nohách po delší nejezdící pauze, ale i tak jsem na něj byla náramně pyšná . Moc jsem ho pochválila, dobře vyklusala na obě ruce a převedla do kroku. Namířili jsme si to pryč od koní rovnou ke skoku deset s vodou. Darius byl zpocený, ale vypadal spokojeně a já se cítila přímo skvělě . Došli jsme k okraji vody, hřebec čichl k hladině a na pobídku do ní poslušně vešel, po pár krocích ponořil nožky až po karpální klouby. Zavedla jsem ho zhruba doprostřed zastavila. Hladila jsem hřebce po krku a nastavila tvář sluníčku. Darius hrabal ve vodě a stříkal vodu všude kolem. Nechala jsem ho pořádně se zchladit, výhoda, že jsme doskákali první, Dárek se svěžil a jak se začaly sjíždět holky se svými svěřenci, uvolnila jsem jim místo. Brzy jsme se vydaly zpět na Florestu, znovu jsem zaujala místo za Bloo a v ze začátku musela Dárka vzít na otěž, protože za námi funěla Asie a Dárkovi se vrátila síla , v polovině cesty jsem mu ale už mohla pěkně nabídnout otěže a nechat pěkně vytáhnout krk. Po návratu jsme měly dost času dát koně do pořádku. Daria jsem odstrojila a promasírovlaa jsem zpocené tělo slaměným víchem. Nechala jsem ho v klidu napít a mezi tím jsem houbičkou otřela podbřišník, poprsák a všechny kožené části, které se dotýkaly zpoceného těla koně, omyla jsem udidlo a usušila, schovala věci do skříňky. Daria jsem na ohlávce s vodítkem zavedla do mycího boxu. Ostříkala jsem mu nožky až k břicho a houbičkou otřela zapocená místa. Stěrkou jsem stáhla přebytečnou vodu a ve zbylé čase provedla Daria po areálu, aby poschnul, pak už byl čas jít do jídelny. Skoro celá se zaplnila, posadila jsem se vedle Nad a brčkem upila z půl litrové sklenice pomerančového džusu. Nia nás přivítala a začalo promítání. První běžela jízda Bloodye. Znovu jsem strnula úžasem nad její profesionalitou, Tom zpomalil záběr a já sledovala, jak si s Dekem poradili s bulfinem. Kéž bych s Dariem byla jednou taky na takové úrovni, posteskla jsem si nahlas a Nad mi konejšvě stiskla ruku, "Určitě budete." Usmála jsem se na kamrádku a sledovala, jak projíždí Kitty na dlouhonohé vrance dřevěný skok a studovala jsem pečlivě její nájezd na překážku. V provedení holek to vypadalo tak lehce.. ale já i přes své nadšení do crossu jsem se dnes pořádně zapotila, s Dariem není vždy snadné pořízení, ale budeme na sobě pracovat dál a zlepšovat se, co to půjde.

nadvandy+valhalla: KURZ CROSS COUNTRY 3. DEN
Slunce již započalo svůj sestup po obloze, zatímco jsem si v uvazišti strojila Valhallu. Po dnešní ranní cvalovce jsem nechala deku uschnout na sušáku, takže byla připravená. Nicméně bude ji potřeba brzy vyprat. Volila jsem opět klasické skokové sedlo, které mi poskytuje dostatečnou oporu při skocích. Stejně tak gelovou podložku, jako třeba i kamaše na všechny nohy a zvony. Ještě jsem Val nauzdila a mohly jsme vyrazit. „počkat, ne, nemohly.“ Zastavila jsem se v duchu. Zapomněla jsem totiž na bezpečnostní ochranu pro sebe. Helmu, vestu i rukavice bych tu klidně nechala. Myšlenkami už jsem byla opět na dráze a krosila si to mezi dřevěnými skoky. Tak, teď už jsme byly připravené obě. Přehodila jsem Val otěže přes hlavu a vyvedla ji uličkou velkými otevřenými vraty ven, na nádvoří. Zde se již začala scházet naše pracovní skupinka, včetně starších mazáků, co se krosu týče prokličkovala jsem s Val mezi koňmi a zastavila při okraji skupinky. Dotáhla jsem sedlo a potom se vyhoupla do sedla samotného. Usadila jsem svou zadnici v měkoučkém posedlí, nakopla druhý třmen. Naklonila jsem se dopředu, abych protočila nazpět otěže a uchopila je mezi prsty. Pořádně jsem se narovnala a porozhlédla se. Většina jezdkyň už seděla na svých bujných ořích, kteří občas zafrkali. Zamávala jsem na Ell. Kamarádka stála s hřebcem kus stranou, protože tu stále byla možnost říje některé z klisen. A Darius nepatří mezi ty nevšímavé jedince. „tak, vyrážíme!“ houkla Kitty. Společně s Blood se ujaly vedení naší skupiny. Pobídla jsem Val jemným stiskem holení na jejích bocích ke kroku. Zařadily jsme se ke konvoji asi dvanácti jezdkyň, které následovaly naše vedoucí po cestě vedoucí směrem k zadní bráně areálu. Ta nás pak vyplivla na lesní cestu, sešlapanou kopyty koní. Tady se mezery mezi námi trochu zvětšily, abychom dodržovaly bezpečné vzdálenosti. Jemně jsem si Val sesbírávala postupně na otěž. Cesta k závodišti byla tak akorát příjemně dlouhá, abychom si koně trochu rozehřály. „tak co, v pohodě?“zeptala jsem se Ell, která se na chvilku objevila po mém boku. „ale jo, celkem to jde.“ Usmála se Ell. To mohlo v jejím podání zahrnovat vše, od naprosto poslušného a zlatého Daria, až po lítajícího a vyhazujícího magora Daria. „nechá si říct.“ Dodala honem. Ví, jaký mám zrovna k tomuto hřebci vztah a že mu příliš nedůvěřuji. Musím však přiznat, že pod Elliným vedením dosahuje Darius překvapivých výsledků a změn v chování. Má na něj blahodárný vliv. Ell se nezdržela moc dlouho v naší společnosti, postupně se propracovávala ke špici. Přední pozice vyhovuje hřebci nejvíce, proto ji Kitty s Bloodye ochotně pustily mezi sebe. Celou flotilou se pak roznesl požadavek trochu zaklusat, než dojedeme na závodiště. Předek se tedy dal do rychlejšího pohybu a jako vlna jej pak následovali další jezdci. I já jsem pak pobídla Val jemným stisknutím holení a nabídnutím otěže. Lehkým klusem jsme potom urazily asi třetinu samotné cesty. Před branou jsme potom zase zpomalily a do prostor závodiště vjeli v klidu. Rozhlédla jsem se po všech těch skocích. Kterýmpak se asi budeme věnovat dnes? Již brzy jsem měla dostat odpověď. Tom s Connorem přijeli opět v terénním autě na parkoviště a nyní nás již čekali na rovinatém plácku. Postupně jsme se před nimi sešikovali vedle sebe. „tak, děvčata. Třetí den kurzu je před námi, dnes v pozdních odpoledních hodinách. I proto bychom se měli snažit o plynulost celého tréninku, ano? Než začneme, je však potřeba si koně rozpohybovat. K dispozici jsou vám potom včerejší tréninkové skoky 22,19 a 15 pro rozskákání. Tam přistupujte prosím jednotlivě, ať si můžete vyslechnout hodnocení.“ Koordinoval naše první kroky Tom. Pak vydal pokyn k samotnému pohybování. Poodjela jsem s Val kousek stranou, abychom kolem sebe měly dostatek prostoru. Na otěži jsem ji již měla, oklusanou taky. Přeci jen jsem ji však v lehkém, posléze pracovním klusu rozpohybovala ještě více. Jezdila jsem na obě ruce, bez hrazení se nedaly provádět vesměs žádné cviky, proto jsem jezdila především na kruhu, či osmičce. Na velkém kruhu jsem Val opracovala také v lehkém cvalu, dále jsem zasedla do posedlí a shromáždila si kobylku více do ruky. Cítila jsem, jak jí povoluje krční svalstvo a hlava klesá pomalu dolů. Pohyb byl pěkně plynulý a energický, zároveň však elegantní a jemný. Val se nesla vskutku krásně. Po základním rozpohybování jsem provedla dovnitř plec v kroku, na obě ruce, abych Val rozhýbala i v šikmých svalech. „Nad, začínáš!“ houkl na mě Tom od skoků, ke kterým se postavil. Dojela jsem krokem k němu, abych si vyslechla jeho úvodní proslov. „takže, jsou to skoky stejné jako včera. S Connorem jsme vás všechny zhodnotili, takže vím, že se ti moc zprvu nevedlo. Na to ale nemysli. Poslední skoky byly výtečné, vyskákáno máš dost vysoko, abys cítila v pohybu jistotu. Takže jeď pěkně přirozeně, žádný spěch, ano? Skoky vezmi jednotlivě, vždy dvakrát za sebou, pokud nebude nějaký problém. Po doskoku stoč do oblouku a najeď z druhé ruky než předtím, kapišto?“ povzbudivě se na mě usmál. Kdesi hluboko jsem měla zakořeněný malý strášek ze skoků, který vnímali ostatní mnohem více, než já sama. Ten pád na konci minulého léta se na mě přeci jen podepsal. Najela jsem si na velký kruh, podpořená Tomem si Val nejprve zpracovala v klusu a cvalu. Teprve potom jsem z kruhu vyjela, přesně kolmo ke skoku číslo dvacet dva. To byl živý plot, s malým dřevem u přední strany. Bílý praporek vlevo, červený vpravo. Směřovala jsem kolmo k zeleným lístkům. Nejprve jsem jela v lehkém sedu, asi čtyři cvalové před odskokem jsem pak zasedla do sedla. Obě otěže jsem držela stejně napnuté, abych měla skutečně rovný skok. Se šikmým jsme bojovali včera. Podpořila jsem Val pobídkou k odskoku. Kinetická energie mě pak vyzvedla do stehenního sedu. Zapřela jsem se do koleních opěrek, pohled směřovala před sebe. Jemně povolila ruku, aby Val mohla pracovat i krkem. Jelikož jsme teď jeli z pravé ruky, měly bychom jet dál z levé. To chtělo dopadnout na levou nohu, tudíž jsem zatížila levou sedací kost, našlápla více třmen a pravou holeň přiložila více za podbřišník. Levé kopyto tak dopadlo na zem o setinu sekundy dříve než pravé a Val cválala na levou nohu. „pěkně pomalu, žadné honění. Ale udržuj tempo!“ naváděl mě Tom. Zvedla jsem se nad posedlí a navedla Val širším obloukem než bylo asi třeba, zpět před skok. Tím jsem si však zaručila pěkný, rovný nájezd. Opět jsem zasedla do sedla, k odrazu pobídla stisknutím holení. Val jemně natočila levé ouško, když ucítila pobídku. S odrazem jsem se potom zvedla ze sedla, povolila otěž. Po doskoku jsem nechala kobylku kousek cválat, načež jsem ji stočila k prostoru u skoku devatenáct, kam se Tom přemístil. „výborně, skvělé vedení. Možná míň otevřené lokty, ale jinak to bylo skvělé. Nyní si dávej pozor na to rovnoměrné zatížení, co ti včera popisoval Connor.“ Tom udával další rady, načež mě nechal naklusat, zaskočit a najet skok. Seděla jsem pevně v sedle, zadek rozplácnutý v posedlí. Skutečně jsem myslela na to, jak se moje váha rozkládá do obou polovin těla stejně. Tento skok měl zvlněnou horní hranu keře, takže koně sváděl k natočení se. Bylo to skutečně poznat, když jsem se soustředila.nájezd byl rovný, stejně jako samotný skok. Nyní, když už jsem měla tohle trochu zažité jsem věnovala kousek pozornosti sedu. Ruce povolit, dívat se dopředu, lokty u těla, rovná záda, kolena u sedla, pata prošlápnutá, holeně přiložené. Tak, to mohlo snad i vypadat dobře. Tom byl nadšený, já s ním. Vzal mě k třetímu skoku, patnáctce. To byl již skok z pevnějšího keře, nicméně ani s ním jsme neměli větších problémů. Včerejší píle a Connorovy připomínky udělaly své, jak Tom podotknul. Musela jsem jen souhlasit. Po mě si potom Tom vzal do parády další jezdkyně. Společně s holkami ze skupiny 2 jsem jela k dalším skokům, které si zkoušely. Byly to už pořádné překážky. Val jsem nenechávala stát, krokovala jsem, občas zaklusala, dvakrát také zacválala. Potřebovala neustálý pohyb, aby neztuhla. Naši vedoucí už potom svolávali svoje ovečky k sobě. Naším dnešním trenérem byl Tom. Uspořádaly jsme se kolem něj do jakéhosi půlkruhu, abychom dobře slyšely. „tak, dnešním tématem jsou dvojskly a kombinace. Tedy dvě překážky blíž u sebe, které se počítají jako jeden skok. Kromě těchto skoků se u krosu často setkáte také se skoky volitelnými, odpovídají žolíku v parkuru. Jde o to, že máte na výběr, který skok skočíte. Většinou bývá jeden širší, druhý zase vyšší, nebo je jeden profilový. Tam už záleží na vás, co si vyberete. Jako první jsem vám pro nácvik vybral tyto dřevěné bedny se zahrádkou. V terénní jízdě není neobvyklé, že skoky nestojí rovně za sebou, jako je tomu v tomto případě, ale jsou třeba do oblouku, nebo cik-cak. Tady jde tedy o to, volit mírnější tempo, protože po doskoku máte omezený čas na to, dostat koně pod kontrolu. Čím rychleji pojedete, tím větší je pravděpodobnost, že to špatně dopadne. Takže nechci vidět žádnou honičku, ano? Než na skok najedete, bude kůň shromážděný, samozřejmě na otěži, to ani nemusím říkat. Pěkně pomalým cvalem skočíte první bednu, za ní udržíte koně na šest cvalových ve stálém tempu a pak druhá bedna. Za ní kousek cválat a vrátit se sem dopředu, ano? Nad, jedeš první.“ Vyzval mě potom. Jakožto nejzkušenější v naší skupině jsem měla toto výsostné postavení. Skutečně jsem si to užívala. -.- vyjela jsem ze skupinky, ostatní koně uhýbali stranou. Jak Tom radil, nejprve jsem si na jakémsi obdélníku naklusala pomalým, pracovním klusem, z něhož jsem potom zaskočila do cvalu. Tady jsem si Val jemně přibrzdila, jakmile se přestala opírat do udidla vyjela jsem k první bedně. Takovýto celistvý skok jsme jeli poprvé. Navedla jsem Val do středu bedny. Její přední strana byla nejširší, dozadu byla potom zkosená. Na zadní hraně byl navíc živý plůtek. Pobídla jsem Val k odskoku, s pohybem se vznesla nad posedlí. Po doskoku jsem se potom automaticky zvedla do lehkého sedu. Aj, chyba! To jsem asi neměla dělat. Mělo to hned dva špatné dopady. Val tím zrychlila, sice jen o trochu, ale stejně. Za druhé, jakmile jsem si uvědomila svoji chybu, sedla jsem na zadek do pracovního a snažila se ji stáhnout. Pro to však nebyl v distanci prostor. Val se pak odlepila od země v okamžiku, kdy jsem to zcela neočekávala a pohyb mě vynesl až moc nad sedlo. Dopad byl tvrdlý, drcla jsem Val dozad. „promiň.“ Procedila jsem lítostivě skrz zuby na kobylku. Převedla jsem ji do klusu a krokem přijela k Tomovi. „nic si z toho nedělej, ano? To se stane. Poslouchej, ten první skok byl skvělý, v tom prostoru se to nějak sešmodrchalo, ale to nevadí. Po doskoku sedni rovnou do pracovního, ať máš koně pod kontrolou stále a odskok čekáš. Najeď si to tentokrát z druhé ruky.“ Vybídl mě. Zůstával klidný, nic nevyčítal. Aspoň že tak. Ne všichni trenéři jsou takoví. Najela jsem si tedy opět na kruh, tentokrát na druhou ruku. Opět jsem si Val zpracovala, než jsem vyjela na skok. Nedělala jsem si těžkou hlavu, včera to taky nešlo, tak proč by mělo dnes, že? Zopakovala jsem rovný nájezd na skok. Val šla energicky vpřed, pozorná k mým pomůckám. První odraz, svist vzduchu kolem mých uší a automatizovaný skokový posed. Po dopadu jsem si dala pozor na to, abych skutečně zůstala sedět v sedle. Jemně jsem si pohrála s otěží, abych Val zklidnila. Má občas tendence se v distanci rozvášnit. Druhý odskok tak vyšel opět z klidného, pravidelného cvalu v tempu. Bylo to mnohem pohodlnější a také bezpečnější. „vidíš? Není dobré dělat věci automaticky, vždy nad nimi přemýšlej, zda je to tak správně.“ Dodal poznámku Tom, když jsem potom přijela zpět k němu. Povolila jsem Val otěž a krokovala kolem, zatímco skákaly ostatní holky. Opět jsem nebyla jediná komu se něco nepodařilo, z čehož jsem měla snad až škodolibou radost jako další skok byl potom Tomem vybrán jeden mezi stromy. Byly to dva skoky ze třech širokých kmenů, čelem letopočty, skok potom formovaly stejně poskládané slabší kmeny, či větve. Druhá překážka byla potom o kus dále, až po obratu. Před překážkami potom ležela odskoková bariéra. Aby bylo lépe poznat, jak moc točit obrat, stál mezi skoky široký a rozložitý strom. Člověk to objel kus za ním a měl prakticky zajištěn rovný nájezd. Hlasitě jsem polkla, když Tom zavolal mé jméno. Sesbírala jsem kobylku na otěž a vyklusala. „pamatuj, hlavní je mít klidný cval mezi překážkami. Jinak je to pohoda.“ Poplácal mě povzbudivě po koleni. Hluboký nádech, tlumený výdech. Okysličit si mozek, aby pracoval naplno. Pobídla jsem Val ke cvalu, holení a vnější otěží ji potom vyvedla z kruhu. Tak a míříme si to přímo naproti kmenům. Zasedla jsem do plného sedu, pobídla kobylku k odskoku a spolu s nahrbením jejích zad se vyhoupla do stehenního sedu. Letěly jsme jen chvilku, brzy přišel dopad. Jemně přitahuji otěž, aby se Val nerozbíhala. Točíme oblouk vpravo, kolem pravé holeně a za levou otěží. Po pravé ruce mám točný bod, široký kmen stromu s hrubou kůrou. Myslí mi stačí proletět myšlenka, že o ten se nechci nechat poškrábat. Po obratu nám nevyšel nájezd úplně do středu. Zbývá dost času, vzaly jsme to zeširoka. Levou holení vytláčím Val na střed skoku. Ten se přibližuje. Pobízím k odskoku, zvedám se ze sedla, letím, dopadám. Po doskoku zvedám zadek z posedlí a nechávám Val cválat ještě asi dvacet metrů, než přecházím do klusu a pak kroku. Tom mě vítá se širokým úsměvem a slovy chvály. Že by se nám konečně něco povedlo? Nevěřím vlastním uším. Kromě loktů od těla to bylo kovatelné, což v překladu z Tomovštiny znamená, že to bylo velmi dobré. vyhřívám se na slovech, která pohladila mou zahanbenou dušičku. Nenechám se dlouho vybízet, když mám za úkol najet skok ještě z opačné strany. Tentokrát tedy přichází obrat na levou ruku. Neodvažuji se udělat ho menší, než předtím, nechci si zkazit dobrý pocit. Znovu tedy upravuji kurz, abychom najely na střed. Není nic lepšího než letět nad překážkou. Možná právě v tom, že ten pocit je jen tak krátkodobý. Znovu jsem povolila Val otěž, aby si vytáhla krk. Naklonila jsem se a popleskala ji po krku. „šikovná holka.“ Zašeptala jsem, aby pochvala byla určena jen jejím uším, společně s větou o… sledovala jsem, jak si vedou ostatní. Někomu to šlo hůře, někomu lépe, ostatně jako v celém životě. Zabrousila jsem pohledem taktéž do dálky na holky z druhé skupiny. Ty se trápily ve vodním bazénku a kapala z nich neustále voda. Čas ubíhal rychle, řada na mě přišla opět brzy. Tom nás opět převedl o kousek dál a podal výklad o tomto skoku. „takže, jak jsem již říkal v úvodu dnešní hodiny, na dráze jsou taky skoky, kdy máte na výběr. Skoky jsou rozlišné, není jeden lehčí a jeden těžší, vždy je tam nějaké ale. Tady máte jako první živý plot, který má po stranách pokračování v podobě dřevěného plotu. Za ním se potom musíte rozhodnout. Levý skok je o něco vyšší, zato nájezd na něj je jednodušší, protože je rovný. Skok má 100 cm. Oproti tomu ten druhý je pouhých 80 cm, nicméně nájezd je prudší, táhnoucí se doprava. Je na vás, pro co se rozhodnete. Při samotném závodě je pravděpodobné, že se budete rozhodovat až před samotným skokem, podle toho, co ucítíte na svém koni. Chtěl bych, abyste si to zkusily také tak. Dopřejte si delší nájezd, ať cítíte, co kůň potřebuje.“ Pokynutím hlavy mě vybídl. Odklusala jsem kus dál, využila možnosti prodloužit nájezd. Skutečně jsem nevěděla co, i když nějakou představu jsem v hlavě měla. Ta uzrála, teprve když jsme se blížily k prvnímu skoku. Pobídla jsem Val stiskem holení, sledovala její pohyb svým tělem a zvedla se do stehenního sedu. Po dopadu jsem potom mířila stále rovně. Cítila jsem, jak Val táhne dopředu, cválá pěkně nahoru. Metr pro ni nebude problém, ale hlavně jsem si nebyla jistá v tom, zda by nám velmi šikmý nájezd, který jsem si prohlédla jen velmi zběžně periferním viděním, vůbec vyšel. Moje rozhodnutí se ukázalo jako správné, když jsme naprosto klidně a uvolněně docválaly k užšímu skoku, který mi připomínal studnu. Naštěstí tam žádná díra do podzemí nebyla. Takovýto skok bylo těžší najet, člověk se trefoval mezi praporky a prostoru moc nebylo. Avšak díky kolmému nájezdu se nám to povedlo. Jakmile kopyta zaduněla o zem, seděla jsem v lehkém sedu a nechávala Val trochu vycválat. „naprosto správné rozhodnutí Nad. Je vidět, že Val dobře znáš a reaguješ na její signály. Vykrokuj na volné otěži tady kolem, pojedete všechny společně.“ Vybídl mě Tom. Zahodila jsem Val otěž a lehce ji vyklusala. Hodnou chvíli jsme potom krokovaly kolem a sledovaly ostatní děvčata. Druhá skupina už pomalu dokončovala, bylo jich přeci jen méně než nás, a tak se ke mně začali připojovat. Brzy jsme už byli všichni. Tom s Connorem nám poděkovali za dnešní účast, vychválili nás a vybídli k odjezdu. Krokem jsme se potom pomalu vydali zpět na Florestu, zatímco kluci jeli terénním autem po silnici. Doma jsem Val odstrojila, osprchovala a povodila. Bylo již pozdě, ale pustila jsem ji do paddocku u stáje, aby si aspoň chvilku oddechla.

clair a pomněnka: 2. DEN KURZU
Bylo přesně jedenáct hodin a já jsem stála s Pomněnkou na nádvoří. Hnědka byla připravená na kros. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla jsem třmeny, které byly kratší než když jsem šla s Pom skákat normálně na jízdárnu a zapnula jsem nánosník. Kolem stály houfy studentek, které se kurzu účastnily. Na dnešní den jsem se těšila, jelikož jsme měli začít skákat, ale také jsem měla nějaké obavy z toho, že to opravdu hodně zkazím. Podobné obavy se mi v hlavě honily od doby, kdy jsem se dneska probudila. Nyní jsem se však vyhoupla do sedla a čekala jsem na ostatní. Hnědku jsem hladila po krku a rozhlížela jsem se, co dělají ostatní studentky, protože už mě to čekání přestávalo bavit. Při čekání jsem nebyla až moc trpělivá. Při rozhlížela jsem zahlédla Toma, jak dává Blood, Kitty a Maki, které byly ve druhé skupině, nějaké pokyny a následovně nasedá do auta. V autě již seděl Connor, se kterým jsem si ještě před chvílí povídala. Usmála jsem se a čekala jsem i nadále. Holky z druhé skupiny rozdaly poslední instrukce seřadily se. "Vyrážíme" zaslechla jsem Blood a tak jsem se usmála, protože jsem byla ráda, že zde už nebudeme jen tak stát. Jakmile jezdkyně přede mnou pobídly své koně do kroku, chvilku jsem počkala a následovně jsem jemně stiskla holeně a hnědka vyrazila. Otěže jsem měla povolené. Hnědku jsem držela v dostatečném rozestupu od koně, který byl se svou jezdkyní před námi. Postupem času jsem si pobírala otěže a jakmile jsem je měla pobrané, ujistila jsem se, že mám kolem sebe dostatek místa a začala jsem Pom uvolnovat menšími obloučky a různými cviky. "Klus" zaslechla jsem tichý hlas Maki, tichý proto, protože byla ode mne vcelku daleko. "Klus" oznámila jsem holkám za mnou a hnědku jsem pobídla do klusu. Témeř okamžitě jsem začala vysedávat a po sto metrech jsem si vždy přesedla. Dívala jsem se před sebe a neustále jsem udržovala rozestup. Cesta se klikatila směrem ke krosovému závodišti a my neustále klusali. Zepředu se ke mně doneslo, že se bude zpomalovat do kroku a tak jsem to poslala dozadu. Hnědku jsem posléze zpomalila do kroku a opět jsem ji začala ohýbat na různých obloučcích. V dálce jsem již zahlédla bránu, kterou bychom se měli dostat na závodiště. Celkem jsem se těšila, až si s Pom skočím nějaký ten skok, kobči jsem důvěřovala, ale nějaké obavy tu přeci jenom byly. Postupně jsme projeli bránou a zastavili kousek od Toma s Connorem. "Takže se rozdělte do skupin. Tedy Kitty, Blood a Maki sem a ostatní zůstaňte na místech" rozhodl Tom a chvilku jsme počkali, až Kitt, Blood i Maki vyjedou z našeho houfu. "Ještě bych vás chtěl přivít u druhého dne kurzu, dnes si již skočíte nějaké ty překážky." Tom se pousmál a pokračoval "Od děvčat z druhé skupiny chci, aby nám předvedli, jak by měli skoky vypadat. Druhá skupina se tak alespoň rozeskáče. Skoky jsou dvacet dva, devatenáct a patnáct" Tom vždy na danou překážku ukázal prstem, aby každý věděl, o jaký skok se jedná. "Každá ze skupiny si skok skočí dvakrát či třikrát. Jedete za sebou" upozornil ještě Tom trojici studentek a dodal. "První skupina bude zatím dávat pozor". Tom pobídl holky ze druhé skupiny, aby se daly do práce a on sám se postavil tak, aby na ně dobře viděl. Pozorovala jsem Kitty, která vyjela nejdříve. Kitty si Asii zpracovala v klusu i ve cvalu a následovně navedla Asii na střed skoku. Nad skokem se pohybovala podobně jako při skákání přes parkurové překážky. Po doskoku se Kitty vrátila do lehkého sedu a poté, co byla v bezpečné dálce, pobídla Blood Dekamerona. "První skupina." zavolal Tom "Pozorujte holky a zároveň mě poslouchejte. Tyto skoky jsou považovány za nejjednoduší. Jsou totiž rovné s pevným teréném jak při odskoku tak i doskoku. Výhodou je, že jsou z keřů, takže se dají ohnout. Pokud o ně tedy kůň zavadí, tak se nepraští. Nájezd je přímý, koně směřujte na střed překážky. Kůň by vám při těchto překážkách neměl utíkat do stran, protože skok je všude stejně vysoký." mezi tím, co nám Tom říkal různé věci o těchto překážkách, Kitty, Bloodye i Maki překážky dvakrát překonali.
"Druhá skupina půjde, nebo tedy spíše pojede za mnou. Prví skupina zde zůstane s Connorem, který vás má od nynější doby na starost." Tom se usmál a zamířil k jiným skokům s druhou skupinou. "Nejdříve si opracujte koně, dám vám tak dvacet minut a poté se opět sejdeme na tomto místě, řeknu vám pár dalších věcí a půjdete si skočit první skoky." Connor nám řekl očividně vše, co měl zatím na srdci a proto se každá studentka odebrala jiným směrem. Našla jsem si místo, kde jsem mohla Pom v klidu opohybovat jak v klusu, tak i ve cvalu. Pomněnku jsem pobídla do klusu, začala jsem vysedávat a pobrala jsem si otěže. Chvilku jsem kobču nechala klusat po takovém šišatém kruhu, ve volném prostranství jsem totiž nikdy nedokázala odhadnout, jak s hnědkou zajet opravdový kruh. S hnědkou jsem udělala také cvik kruhy změnit, když jsem Pom vedla na druhý kruh, přesedla jsem si. S kobčou jsem udělala ještě pár cviků, ale jelikož jsem nevěděla, kolik času nám ještě zbývá, tak jsem hnědku po uvolnění v klusu na obě ruce, pobídla hnědku do cvalu. Kobča zaskočila do cvalu okamžitě po mé pobídce a nejdříve jsem ji nechala cválat po velikém kruhu. Následovně jsem si s ní dala sérii obloučků a poté jsem v kruhu změnila směr. Hnědka byla na dobrém přilnutí, ale to ona skoro vždycky. Ještě jsem si dala pár přechodů a poté jsem zaslechla Connora, jak volá, že uplynulo dvacet minut. Hnědku jsem dovedla zpět ke skupince, kde jsme kobču zastavila a čekala jsme na Connorovi povely. "Takže nyní se konečně dostanete ke skokům. Budete je překonávat ve stejném pořadí jako je peřkonávaly holky z druhé skupiny. Nějaké dotazy?" zeptal se Connor a když se nikdo na nic zeptal, pokračoval. "Tak a kdo začne?" zeptal se a přejížděl po nás pohledem. Zastavil se u Nadvandy, která pochopila a vyjela z řady. Connor jí dával poslední rady a pokyny a já jsem Nad pozorně sledovala. Po Nadvandy bylo na řadě ještě pár studentek, ale následovně přišla řada na mě. "Tak Clair" zavolal na mě Connor a tak jsem klusem vyjela z řady. S hnědkou jsem projela kolem skoku a poté jsem ji navedla na kruh. Hnědka zaskočila do cvalu a já jsem ji navedla kolmo na střed překážky. Hnědka cválala energeticky kupředu. Při skoku jsem se vyšvihla do sedla, ruce jsem posunula dopředu. Po dopadu jsem se vrátila do sedla a hnědku jsem zpomalila do klusu. "Až tak špatné to nebylo. Jenom příště otěž prověš méně a taky jsi byla trochu před pohybem Pomněnky." Connor mi řekl vše, čeho si všiml a já přikývla a vrátila jsem se ke skupince. Po nějaké době na mě opět přišla řada. Nadechla jsme se a navedla jsem si Pom na kruh. Pom zaskočila do cvalu a já jsem ji kolmo navedla na střed skoku. Při odrazu jsem se vyšvihla do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsem posunula mírně dopředu a dívala jsem se před sebe. Při doskoku jsem se vrátila do sedla, ruce s otěžemi jsem vrátila zpět na jejich původní místo a kobču jsem zpomalila. "To bylo o dost lepší." usmál se Connor a pokynul další studentce. "No a nyní se můžeme přesunout k dalšímu skoku. Dalším skokem je devatenáctka." Connor nám řekl něco o tomto skoku a pokynul Nadvandy, aby vyrazila. Viděla jsem na Nad, jak se sama sebe ptá, proč musel vybrat zrovna ji. Ten její výraz. Jakmile jsem se dostala na řadu, pobídla jsem Pom do cvalu a po chvilce jsem ji navedla na střed překážky. Kobča byla šikovná, ale jelikož viděla, že je na stranách nižší, chtěla si skok ulehčit, ale já jsem jí to nedovolila. Na chvilku vybočila z trasy, ale ihned jsem ji srovnala. Po chvilce začala spolupracovat a proto jsem ji před skokem pobídla ke skoku. Hnědka neskočila úplně rovně, ale ani ne úplně šikmo. "No, na poprvé to nebylo špatné. Jen by to chtělo, aby jsi ji na střed vedla celou dobu rovně, jinak jsem žádný větší problém ani neviděl" oznámil mi Connor, jakmile jsem zasedla do sedla. Hnědku jsem po chvilce zpomalila do klusu, poté do kroku a dovedla jsem ji ke skupině, kde jsem zastavila. O chvilku později na mě opět přišla řada. Kobču jsem vyvedla z kruhu a navedla jsem ji na střed překážky. Nedovolila jsem jí, aby vybočila a tak se přes překážku přenesla rovně a bez žádných větších problémů. "No vidíš, když se chce, tak to jde." zasmál se Connor a přikývl. "Jenom, co bych ti trochu vytkl, je to, že jsi se nedívala úplně před sebe. Nejspíše jsi si překážku musela pořádně prohlédnout" poznamenal vtipně Connor a počkal, až doskáčí ostatní. "No a nyní se přesuneme k poslednímu skoku." Connor nám opět o skoku něco pověděl a poté dal povel Nadvandy, aby ho skočila jako první. Tušila jsem, jak se cítí, protože včera jsem také skoro pořád chodila první. Když se řada dostala na mě, navedla jsem kobču na kruh, který jsem ji nechala obcválat a poté jsem ji navedla na střed překážky. Hnědku jsem držela v tempu, o jakém jsem si myslela, že je dobré. Před skokem jsem Pom pobídla ke skoku, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsem posunula dopředu. Hnědka se odrazila a letěla přes překážku. Pom se kopyty dotkla země, já jsem zasedla, ruce s otěžemi jsem vrátila zpět na jejich původní místo a čekala jsem na Connorův koment. "No vidíš. Nebylo to úplně dokonalé, ale nebylo to ani špatné. Skok by byl lepší, kdyby jsi ji udržovala v rychlejším tempu, ale jinak se ti skok jako takový povedl" usmál se na mě Connor a já přikývla. Po mně šlo ještě pár studentek a následovně se jelo druhé kolo. Opět začínala Nadvandy. Již jsem naplno začala chápat Connora, kterého kros bavil. Cross - country byla naprosto úžasná disciplína. Po chvilce přišla řada opět na mě s Pomněnkou. Kobču jsem navedla na kruh, ze kterého jsem ji po chvilce vyvedla a směřovala jsem ji na střed překážky. Byla jsem v lehkém sedu a kobču jsem na skok vedla v takovém tempu, o kterém mi řekl před chvílí Connor. Před skokem jsme zasedla do sedla a kobylku jsem pobídla ke skoku holeněmi. Pomněnka se odrazila a já se vyhoupla do stehenního sedu. Ruce s otěžemi jsem posunula mírně dopředu a držela jsem se koleny. Kobylka přeletěla přes překážku a jakmile se kopýtka dotkla země, zasedla jsem do sedla a ruce s otěžemi jsem posunula zpět na místo. Kobču jsem si ve cvalu stáhla na kruh a po chvilce jsme ji zpomalila do klusu a povolila jsem otěže. "To bylo lepší." Connor mě pochválil a já se usmála. Zamířila jsem ke skoku s číslem deset, u které byl bazének s vodou. Pomněnku jsem po cestě pochválila a zpomalila jsem ji do kroku. Když viděla vodu, krok zrychlila, ale já ji zpomalila. Do vody vstoupila ihned, jakmile jsem jí to dovolila. Voda jí dosahovala po karpy. Pozorovala jsem zbylé studentky z první skupiny, které ještě skákaly. Když se k překážce s číslem deset blížila další studentka, hnědku jsem vyvedla zpět na souš, protože bychom se do bazénku nevešli. Do bazénku se vešlo jen pár koní. Na souši jsem čekala na zbytek skupiny, se kterou jsme poté zamířili zpět do areálu Floresty. Otěže jsem nechala povolené a po cestě jsem přemýšlela nad vším, co se dnes událo. Zastavili jsme na nádvoří a tal jsem seskočila na zem, vytáhla jsem třmeny, povolila jsem podbřišník a rozepnula jsem nánosník. "Dneska jsi byla moc šikovná Pomněnko" pošeptala jsem hnědce a pohladila jsem ji. Odvedla jsem ji do jejího boxu, kde jsem ji odstrojila a pustila jsem se do jejího čištění všemi možnými kartáčí. Vybavení jsem odvezla na stojanu do sedlovny a s kobčou jsem zašla do mycího boxu, ve kterém jsem jí ostříkala nožky. Nechtěla jsem ji odvádět do boxu, kde by se jí na mokré nožky mohla nalepit sláma a tak jsem ji chvilku vodila po areálu a teprve poté jsem ji odvedla do výběhu, aby si tam užila zbytek dne. Já jsem zamířila rovnou do jídelny, abych tam přišla včas. Usadila jsem se na místo a mlčela jsem. "Usaďte se prosím a dávejte pozor" usmál se Tom a pustil první video. Jezdkyni jsem poznala témeř okamžitě a jejího svěřenec také. Bloodye a Dekameron. Spolu vypadali naprosto dokonale a sehraně, čemuž jsem se ani nedivila. Doufala jsem, že se ze mne jednou stane také tak dobrá jezdkyně. Tom i Connor okomentovali jízdu Blood a Tom následovně pustil další video. Tentokrát jela Kitty s Asií a v posledním videu se objevila Maki s Lady. Všechny videa jsem pečlivě pozorovala a do hlavy jsem si zapisovala komentáře Toma i Connore, ale všechno jsem si samozřejmě nezapamatovala. "Tak a to by bylo pro dnešek vše. Můžete ještě debatovat, ale já se ubírám do bezpečí" usmál se Tom a odešel. Ještě jsme chvilku debatovali o dnešním dni a celkově o krosu. Debata se po chvilce změnila v normální plkání. Dnešní den se mi opravdu líbil a z krosu jsem byla nadšená a už jsem se začala těšit na zítřejší den kurzu, který bude ještě napínavější. O nějakou dobu později jsme se však odebrali za svými svěřenci, které jsme museli dovést do boxů a nakrmit je.

bloodye+dekameron: 2. DEN

Dekameron svými pysky okupoval zapínání mojí vesty. "Panička má krunýř" špitla jsem mu do ouška a podrbala ho pod hřívou. Pohledem jsem zkoumala dvůr, kde už se všichni začali shromažďovat. " Prej dneska vedem lot, kámo!" Objevila se u mě znenadání Kitty, která jen zářila. "Ou jéé" pískla jsem si a koukla jestli dorazí ještě někdo. "Do sedel?" podívala jsem se na kamarádku, která přikývla a následně to svým pronikavým hlasem oznámila všem ostatním. Přiskočila jsme k hnědákovo levému boku a dotáhla sedlo, stáhla jsem si třmeny, které byly sice krásně krátké, tak akorát na kros, ale pro lidi co jsou natolik zkrácení, jako já, bylo nemožné absolvovat v celku i s kyčlemi. A tak jsem se vydala hledat stupínky. Nakonec jsem nebyla jediná kdo nenalézal ze země. Vyhoupla jsem se do pracovního skokového sedla, nakopla si i druhý třmen, porovnala se v sedle, srovnala si otěže a lehounkým stiskem holení pobídla Deka směrem k vrance, kde už stála i Maki s Lady. "Vyrážíme dámy?" podívala se po nás Maki. "Určitě, máme je prý trochu protáhnout, tak to vezmem předem?" nadhodila jsem. Obě děvčata návrh odkývala, a tak jsme se v široké lajně, kde jsme šly všechny tři vedle sebe směr hlavní brána.
Nechala jsem hnědákovi volnější otěž, aby se mohl pěkně natáhnout a jen ho hlídala, aby si nechtěl něco dovolovat k Lady... Za branou jsme uhnuli doprava směrem k louce, kde jsme mohly začít pobírat otěže a začít si připravovat koně. Zarážku po zarážce jsem si sbírala otěže a když jsem ho měla na napnuté otěži v kontaktu, lehce jsem malíčky zabrnkala do pravé otěže zatímco jsem trošku přimáčkla levou nohu a levou otěž vydržela. Odžvýknul od koutku, přistavila jsem si ho tím k pravé otěži a on se vytáhnul dopředu. Odpočítala jsem si nějakých deset kroků, než jsem ho nechala si žvýknout i od druhého koutku, čímž se vytáhnul už úplně dopředu, natáhnul tím nejdelší zádový sval. Louka byla úžasná v tom, kolik nám dávala prostoru, a proto jsme začali trošku vlnkovat. Procvičili jsme si tak jednak obloučky, kdy se Dekameron musel ohnout, tak i chvilky plného narovnání. Byla jsem moc spokojená jak valach pracoval. Týden jsem na něj sedlo nedala a na to že poprvé po tom týdnu vyráží do terénu se choval slušně a mě vykouzlil na tváři úsměv, ačkoliv jsem věděla, že při cvalové práci a na skocích s ním bude možná maličko boj. "Nelíbí se mi to mokro" zamračila se Kitty a já jí musela dát za pravdu. Docela nám to pod nohama čvachtalo a to nebylo zrovna ideální, když se člověk chystal skákat na travnatém povrchu, na druhou stranu by nás nikdo z vedení nehnal do nebezpečných situací...
Při uvolňování v kroku jsme si zkusili ještě dovnitř plec bez opory stěny, pěkně na obě ruce. Cvik Deka taky perfektně uvolnil, hezky si začal hledal přilnutí a ve chvíli, kdy jsme vjížděli do lesa už byl pěkně na pomůckách.
Na rovné, ale užší cestě jsme se museli všichni zařadit za sebe a mně připado místo v čele lotu, což Maki okometovala jen s: "Trénujte na Huberta, kočičáci" a zmizela vzadu.. Chvíli jsem počkala a nechala jít valáška jen tak rovně, aby se stihli všichni seřadit. "Naklušem!" houkla jsem dozadu, počkala chvíli než se zpráva dostane dostatečně daleko a pak jsem společně s nadlehčením sedu stiskla holeně. Trochu jsem se bála že hnědák vyrazí dopředu a nepůjde vzít zpátky, proto jsem ho v dalším klusovém kroku stáhla trochu dozadu za pomoci poloviční zádrže. Trochu se zavztekal, což dal najevo pošvyhnutím ocasu, ale nepral se se mnou a já se mohla začít v klidu zvedat ze sedla s tím, že nebudem provádět žádné kaskadérské kousky. Po několika krocích jsem lehce zabrnkala do otěže, jak jsem cítila, že mi v ní valach trošku tuhne a zároveň si přesedla. Cesta se nám lehounce zvedala, Deka to trochu táhlo do cvalu, proto jsem lehce zpomalila vysedání, těžiště jsem se ale pořád snažila držet lehce vepředu. Kitty všem nováčkům ochotně radila a vysvětlovala co a jak, takže jsme celou klusovou pasáž, která zabrala celkem asi nějakých pět minut, tedy zhruba přesně dobu, kdy začala většina holek těsně po licenci kňučet, že je bolí nožky.
Zasedla jsem, ztuhla, obejmula valáška nohama a lehounce přitáhla otěž, abych valáška upozornila na přechod, ohlásila přechod dozadu a pak teprve použila plnou zádrž. Valach přešel skoro ihned do kroku za což si vysloužil pochvalu a mírné povolení otěže. Takhle na pohodu jsme došli až ke krosu, kde stál zaparkovaný Tomův džíp o který se společně s Connorem ležérně opíral. "Tři metry od auta, kdo to projede těsněji bude dělat dřepy!" vyhrožoval trenér hned jak nás spatřil a poklepával na naleštěnou černou kapotu. Protočila jsem oči a soudě podle Tomova výrazu jsem nebyla jediná...
Jakmile jsme vjeli na travnatý povrch závodiště začali jsme dostávat jeden pokyn za druhým. Měli jsme si zpracovat koně, "otevřít" mu plíce a připravit si ho tak na skákání. Teď to bude boj. Vzhledem k tomu, jak dlouho nic Dek nedělal jsem si s ním chtěla najít místo co nejvíce stranou, aby neměl tendenci se pouštět za ostatními... Nakonec jsme skončili na tom samém místě jako včera, tedy mezi skoky 15 a 16, spíše u šesnáctky. "Chovej se slušně, budulínku" podrbala jsem ho pod hřívou a začala si znovu sbírat otěže, dostávat ho pěkně v kroku na pomůcky a pracovat na kruzích, aby se začal po delším, rovném klusovém úseku ohýbat. Vnitřní otěž šla lehce od krku, nabízím jí zatímco vnější je napnutá a rámcuje krk koně, vnější noha se posouvá za podbřišník a funguje jako pasivní zatímco vnitřní aktivně vytlačuje a drží velikost kruhu. Trup mírně pootočený dovnitř, čímž mi váha padá lehce dovnitř... Kruh dáme dvakrát na každou ruku, pak se znovu vyrovnáme a začneme klusat. Lehce jsem si zahrála opět do valáškovi otěže, aby mi nevypadl z přilnutí. Chvilku na rovných liniích a pak zas na kruhu, následně pár jednoduchých přechodů pro lepší uvolnění. Po přechodech a klusové práci jsme si zase odfoukli a pak jsme znovu trochu zaklusali. Když jsem měla pocit, že je Dekameron správně na pomůckách v klusu, má dobré tempo a nemá tendenci se koukat po ostatních koních, tak jsme zkusili nacválat. Pěkně z klidného pracovního klusu jsme vskočili do turbocvalu. Valach si ihned hodil hlavu dolů a stejně jako včera následovala série pár kozelců, kdy jsem se snažila si hnědáka uklidnit seč to šlo. "Ten kůň má talent na rodeo" komentoval to Connor, který procházel kolem nás. Tentokrát jsem mu musela dát za pravdu, měla jsem docela namále. "Zkus se po nacválání zvednout do stehenního, nabídni mu vnitřní otěž a tlač ho jako při ustupování na holeň pořád a pořád na menší prostor a až se uklidní, tak ho vezmi normálně" poradil a já to hned vyzkoušela. Dekameron vyšlapoval hodně dopředu, ale jak se mu zmenšoval prostor a navíc jsem ho zaměstnávala tím, že ten prostor zmenšovat musel, tak se uklidnil a zachvíli už jsme cválali v klidu po obvodu. "Díky" nechtě jsem mu musela dát za pravdu s tím, že ví co dělá.
Pořádně jsme opracovali ve cvalu, Dekameron se po chvilce uklidnil už úplně a my mohli v klidu zapracovat, takže když si nás Tom svolal byl valášek pěkně uvolněný a já spokojená. Už ráno u snídaně jsem se dozvěděla, že společně s Maki a Kitty budeme první skupině zezačátku předskakovat. Byl jsem z toho docela nesvá, dlouho jsem s ním neskákala a hned první skok a budeme mít široké publikum, to bude sranda. Všichni jsme tedy, i s dnešními trenéry, zamířili k prvnímu skoku - dvaadvacítce, což byla tak akorát vzdálenost na nějaké takové vydýchání v kroku. "Holky začnou úplně jednoduchým, základním skokem. Nikterak vysoký, jednoduchý nájezd, opticky trochu zkosený odskok." povídal zatímco jsme se blížili k "zahrádce". "První pojede Kitty, pak Blood a Maki. Následně si to najedete z druhé ruky" pokynul nám a my tedy vyrazily. Počkala jsem až si Kitt se Sijkou nacválají, použila plnou zádrž, aby nabušenec nevyrazil a když už byly děvčata tak na jeden cvalový od skoku přesunula jsem nohy do cvalové pobídky i já. Pravou nohu jsem dala za podbřišník zatímco levou na, levou otěž nabídla a zatížila i lehce levou sedací kost. Hnědák ihned vskočil do cvalu, udělali jsme si jeden velký kruh, abych ho dostala pořádně pod sebe a pak se s ním rozjela na skok. Valach si sám zvednul hlavu, aby se na skok podíval a já cítila, jak dal do dalšího cvalového skoku více síly, a proto jsme ihned přišla s poloviční zádrží. Vztekle si pošvihnul ocasem, ale já neměla v úmyslu ho pustit. Držela jsem ho až ke skoku, chtěla jsem po něm, aby přišel pod a ne aby to odpíchnul dva metry před. Docela se mi i původní plán zadařil, jen mírně jsem přitiskla holeně k bokům koně a nabídla mu pravou otěž, pohled směřoval též doprava a já následovala pohyb koně. Dobře jsem věděla, že valach to vezme vysoko nad, proto jsem se zvedla víc než při šedasátkovém skoku a těžiště tím přesunula víc dopředu nad krk. Dekameron doskočil správně na pravou nohu, lehce jsem přimáčkla nohy v pobídce, aby valach dál odcválal, i když jsem nepochybovala o tom, že Dek bude pokračovat bez protestů. Minimálně 4 cvalové jsme šli rovně a teprve pak provedli velký obrat a už mohli pomalu najíždět znovu. Zešikmená spodní část lehce vybízela k plochému skoku, což jsem omezovala právě především tím, že jsem valachovi pokrátila rámec a nechala ho přijít si pořádně pod. Podruhé už to proběhlo v klidnějším duchu. Po doskoku jsem odcválala ve stehenním kus dál, kde jsem po použití nejdříve poloviční zádrže a pak i plně přešla do klusu, nechala lehce povolit otěž a pořádně hnědáčka pochválila. "Dobře, takže jste všechny viděli, jak tento skok nejlépe překonat. Dostaňte koně pod něj ať zbytečně neskáče moc do dálky." informoval holky Tom a všichni jsme se začali přesouvat o kus dál ke skoku číslo 19. S Dekem jsem společně se Sijkou a Lady kousek před skupinkou ještě poklusávala a teprve poté jsme si dali funící pauzičku v kroku na volnější otěži. Connor holkám trochu přiblížil skok a pak jsme byly zase vyzvány k jeho překonání. Jakmile byla Kitty dostatečně daleko z obloučku nad skokem jsme vycválali na levou nohu. Tlakem levé nohy jsem si valacha dostala blíže k levému kraji skoku, kde byl oblouček dolů a skok tam měřil o nějakých dvacet čísel míň. Dekameron si opět pozvedl hlavu, cítila jsem že se mi zbytečně moc tlačí k levému kraji, proto jsem mu stiskem pravé holeně připomněla, že má udržovat daný směr a pokusila se ho poloviční zádrží více dostat na zadek. Tady byla potřeba spíše výška než šířka, takže zase bychom měli dojít pod skok. "Prověšuješ pravou otěž!" upozornil mě Tom, kdyby valach skok nechtěl skočit mohl by to být problém, protože by si utekl doprava a vyhl. Naštěstí byl hnědák spolehlivý skokan, takže i když jsem otěž zkrátila moc pozdě, nevyhnul. Zvedla jsem se společně s ním. Ruku jsme posunula po krku dopředu, nabízela mu jí a zadek odlepovala ze sedla. Balancovala jsem ve vzduchu, představujíc si, že do sedla se snažím udělat důlek a váhu mám na pravé straně. Slyšela jsem, že valach proletěl proutím a vědla, že tohle byla moje chyba. Stihla jsem to říct ještě dřív než Tom nebo Connor. "Nekoukala jsem nahoru, spadlo mi těžiště" houkla jsem dozadu zatímco sjem s valachem cválala do pravého oblouku. "Dobře že si to uvědomuješ, teď nám to předveďte líp!" vyzval nás trenér a já to chtěla splnit. Zase jsem si valacha dostala pod skok, tentokrát jsem, ale sledovala celou dobu smrk naproti, což mě donutilo se spolehlivě dívat nahoru, sice až moc, ale tím pádem jsem alespoň nedržela těžiště příliš nízko, což se u crossových překážek velice hodilo. Skok jsme překonali v pohodě a já už mohla Deka jen chválit. Obě holky vypadaly taky spokojeně a Tom taky nevypadal, že by se mu to vyloženě nelíbilo.
Zase krokem jsme si došli k poslednímu skoku na které jsme měli předvádět, jak umíme skákat základní skoky. Poslední skok byl klasický prouťák, které většina koní bere tak trochu "s sebou", lehká záludnost byla, že doskok byl mírně z kopce, což koně mělo trochu překvapit... Jakmile skok absolvovala vranka najeli jsme si my. V obloučku jsem nechala hnědáka zaskočit do příjemného, houpavého tempa a vytlačila si ho pěkně kolmo na střed. Když jsem měla pocit, že je nájezd ideální lehce jsem klesla rukou a nabídla mu levou otěž společně s dotykem holeně. Dekameron zareagoval mírným prodloužením rámce přesně jak jsem to chtěla. Teď se nad skokem nesmím zdržovat, abych valacha stihla ještě podpořit ve sníženém dopadu. Nemusela jsem ho hlídat co se týkalo nějakého vyhýbání, nemusela jsem se bát, že bude mít problém. Jen jsem určila směr, tempo a nechala ho jít, nijak ho nerušila, protože on si to sám vyřeší nejlépe, ale přesto jsme pořád dávala pozor a hlídala si ho kdyby byl přeci jen potřeba zákrok z mé strany. Valach se mohutně odrazil, zvedla jsem se o kolena až mi v nich luplo a rukama i tělem následovala valachův pohyb. Zase jsem se snažila neklesat trupem zbytečně moc dolů ke krku, naopak jsem se nad krk zvedla jen mírně a brzo zadek posouvala k sedlu. Jak klesal posouvala jsem ruce nahoru, kdyby klopýtl, aby se mohl opřít, i když jsem o jeho rovnováze nepochybovala. Doskočil suprově, lehce to se mnou škublo, pobídla jsme ihned dopředu, zkoukla ještě na jakou cváláme a vykroužila odpovídající obrat, abychom si mohli najet z druhé ruky... Po skákání nás nechal Tom vydýchat s koňmi chvíli v klusu a následně i v kroku, než začal mluvit. "Druhá skupina se odebere se mnou směr težší skoky. První zůstane s Connorem. Sejdeme se u východu." kývnul na nás a my se poslušně vydaly za ním sdělujíc si své dojmy. Nechala jsem Dekovi volnou otěž, zaslouží si to, brouček. Sama jsem si nachvilku vyndala nohy ze třmenů, abych prokroutila kotníky a protáhla celé nohy, protože krátké crossové třmeny.. no, byl prostě crossové třmeny.
Na pohodu jsme si to došli až k sedmnáctce, starej známej krmelec. Tom nám dal trošku času si s koněm zase popracovat, dostat se zas do souhry a pak nám pokynul ať jdeme pěkně jedna po druhé zatícmo si nastavoval kameru. Opět začínala Kitty. Poočku jsem jí sledovala zatímco jsem s hnědákem pracovala v klusu. Ohýbala jsme ho na kruhu, byl dost energický, ale zatím nezlobil. Spokojenost. "Blood, pojď" kývnul na nás trenér. Opustili jsme tedy náš kroužek a rozjeli se ke skoku. Prve jsem s valachem obkroužila krmelec kolem dokola, čistě pro svůj dobrý pocit a pak klusem zamířila nahoru od skoku. Dekameron přežvykoval udidlo, vypadal spokojeně a já ho začala mírně ohýbat doleva do obratu. Zůstala jsem sedět, upozornila si ho poloviční zádrží a pak stiskla holeně. Valach okamžitě vystartoval dopředu. Ztuhla jsem, ramena zatlačila zpátky, obejmula boky nohama a přitáhla otěž. Ačkoliv byl krmelec šířkový skok a my k jeho překonání potřebovali aktivní tempo tohle bylo už trochu vražedné a navíc jsme měli ještě dost prostoru. Stáhla jsem si ho tedy na zadek a počkala si na nějakých 5 - 6 cvalových před skokem. než jsem nabídla otěž a holeněmi ho vyzvala k prodloužení. Nechala jsem ho zase jít, odskočil dost brzo, přesto skok překonal v pořádku, i když to prý bylo docela těsné. Odcválali jsme od skoku. Opět jsem s valachem trochu klusala, aby dostal ze svalů kyselinu. Udělali jsme si dva přechody a pak šli znovu na řadu. Při druhém nájezdu jsem měla lepší pocit, Dekameron víc věděl co ho čeká a ve chvíli, kdy jsem to celé už nechávala na něm cítila jsem o kolik je jistější. "Tak dámy naposledy" mrknul na nás a poslal Kitty se Sijkou na skok. Děvčata ho překonala bez zaváhání, takže byla řada na nás. Nacválali jsme si zase do obloučku. Pořádně jsem stiskla levou holeň, který byla za podbřišníkem a nabídla mu i levou otěž za přidání pravé nohy v pobídce. Dek si bezproblému naskočil. Vykroužili jsme mírný oblouček a nasměřovali si to na skok. Váhu jsem rozložila rovnoměrně na obě sedací kosti, lehce zatlačila levou holení, abych valacha dostala co nejvíce na střed skoku. Tempo měl zatím pěkné. Dek si zvednul hlavu, aby se podíval na skok a já ho v dalším kroku vybídla k prodloužení rámce, kterému, jako vždy, ochotně vyhověl. Váhu jsem si přenesla lehce na paty a spustila je ještě o něco víc dolů zatímco jsem lepila kolena k sedlu. "Nahoru" špitla jsem si pro sebe, vystrčila bradu a snažila se cítit co nejvíce záda, které jsem se snažila mít rovné a nepustit je dopředu. V duchu jsem si odpočítala místo odskoku, stiskla holeně a vyšla s pohybem. Ruku jsem posunula po lehce zapoceném krku nahoru, zadek zvedla ze sedla, cítila jsme jak se kůže na kolenních opěrkách prohýbá dovnitř. Těžiště jsem přesouvala nahoru, zadek přitom relativně nízko a holeň dýchala s koněm. Postupně jsem zase klesala do sedla, ruku posouvala k sobě a holeně mírně kolmo k zemi. Při doskoku jsem zaktivovala holeně, kterými jsem do boků vyslala signál, aby Dekameron vyšel vpřed a nezbrzdil, následně jsem se zvedla do lehkého cvalu a procválali si kousek směrem k Bulfinu... Ke skoku už jsme si doklusali, prohlédli ho a pak kolem krokovali s volnější otěží než přišel Tom s Maki. "Kitty, Blood, Maki" kývnul na brunetku, která zareagovala nacváláním své vranky. Počkala jsem až se dostanou za skok a pustila se do toho. Hnědák naskočil do cvalu, projeli jsme obratem a já si ho holeněmi vytlačila pěkně na střed skoku. Bulfin jsem neměla ráda, samozřejmě jsem věděla, že Dek by to neměl vycítit jinak mže odmítnout skočit. Nechala jsem ho prodloužit kroky, holeně jsme držela přiložené a snažila se co nejvíce uvolnit. Před odskokem jsem vycítila Dekovo zaváhání, tohle u něj nebylo moc zvykem, pobídla jsem ho stiskem holeně. "Hop" mlaskla jsem na něj, valach přidupnul a pak se odrazil. Vyšla jsem s pohybem, zadek jsem odlepila od sedla, oba jsme šli po paměti... Při doskoku jsem ucítila dobře známé cuknutí a pak sílu jakou se valach odrazil, a odcválal od skoku plný nadšení. Moc jsem ho pochválila, pomaličku s ním zase přešla a počkala si až přejdou skok holky. Druhý nájezd byl lepší, jistější a čistější. "Teď si dáte oba skoky za sebou, pěkně v klidném tempu, možná už se jim nebude chtít jít moc dopředu, tak je podpořit pobídkou, přimlasknout a po skoku pochválit." poradil Tom, než vyzval Kitty, aby to zahájila... "Bloody, pojeďte" pokynul nám rukou a já začala sbírat do ruky otěž. Lehce jsem zatrylkovala do malíčků, lehce stiskla holeně ve cvalové pobídce, kde byla pravá holeň vzadu. Dek vskočil pěkně, tempo bylo příjemné, šel dopředu. Pohled jsem měla upřený na bulfin. Nelíbil se mi kvůli tomu, že zepředu se tvářil úplně jinak, než jak to vlastně doopravdy bylo a celkově jsem moc nemusela "kulaté" skoky, kdy Dekameron odskakoval zbytečně brzo. Klesla jsem rukou s pobídkou, prodloužil skoky, natáhnul si krk a já se snažila nepustit tělo dopředu a alespoň trošku ho ještě podržet, aby odskočil později než předtím. O kousíček se to povedlo. Stiskla jsem holeně, našlápla si do levého a tam směřovala i svůj pohled. Záda jsem držela rovná, zápěstí jsme opírala o krk a koleny jsem byla přilepená k sedlu. Hnědákova lehká únava se ukázala při doskoku, kdy jsem ho musela v prvních dvou krocích opravdu podpořit, aby měl cval potřebnou živost. Zůstala jsem zadkem nahoře, odlehčila mu zadek a vedla ho mírným obloučkem ke skoku. Pomalu jsem se vrátila do sedla, použila poloviční zádrž, aby se valach trošku uklidnil, podíval se na skok a my si udělali ideální podklad pro ideální nájezd. Po čtyřech krocích, jsem hnědáka nechala o něco prodloužit kroky a pak už to nechala na něm, aby si to pořešil sám. Šířkový krmelec byl příjemný skok, Dek s jeho překonáváním neměl nikdy moc problém. Stiskla jsem holeně jako podporu při odskoku a pak už jen následovala pohyb koně. Valach doskočil na pravou nohu, dala jsem mu prostor, několik kroků rovně a pak do mírného obloučku. Moc jsem valáška pochválila, kousek s ním odcválala zatímco jsem mu povolovala otěž, aby se vytáhnul a matně slyšela trenéra, jak povídal abychom se vydali klusem za Kitty se Sijkou, která mířila k bráně. Zasedla jsem, valášek přešel do lehkého klusu, kdy jsme za mého přesedání dohnali i tu černou střelu, která už krokem obcházela okolí branky. Zachvíli k nám přišla i Maki a my si zase mohly popovídat a probrat všechno na co se nám dostalo času. Po pár minutkách došla i první skupinka se kterou jsme se krokem vydali až na Florestu.
Po odstojení koní jsme je vzali trošku sprchnout, schladit, popást a nachvilku je nechat odpočinout v boxe než je vyvedeme ven. Sama jsem se šla alespoň chvilku vyspat.
Před půl čtvrtou jsem se pomaličku vydala do jídelny, kde jsem usedla s hrnkem čaje po boku Maki a Noemi. Spokojeně jsem si povídali zhruba do doby než přišel Tom a my si uvědomily, že Kitty tady ještě pořád není. "Tom jí zabije" pronesla Maki, když trenér začal otevírat soubor s našimi jízdami. Zrovna v tu chvíli dovnitř vtrhla brunetka. Connor samozřejmě musel mít připomínky, takže po sobě párkrát zaštěkali, než je uklidnil Tom a kamarádka se s provinilým výrazem usadila na volné místo. Trenér spustil video a já mohla sledovat náš první pokus o překonání krmelce. Už předem jsem věděla, že tohle se nám moc nepovedlo a bylo to, jak řekl po překonání skoku Tom, o prsa. Video se zastavilo. "Pohledem si dobře hlídáš skok, mapuješ, ale stylově se vám to moc nepovedlo. Co tam vidíš za chyby ty?" položil mi otázku a já se musela několikrát zhluboka nadechnout než jsem získala odvahu odpovědět. Nebyla jsem trémistka, ale mluvit před celou akademií nepatřilo k mé oblíbené zábavě. "Byla jsem zbytečně moc ztuhlá, nervózní a nedala jsem mu prostor, aby si to ošéfoval sám." pokusila jsem se dát Tomovi odpověď, kterou po mně žádal. "To máš určitě pravdu. Kůň co nemá tolik zkušeností, není takový skokan a charakterově, tak trochu bojovník a záchranář by ti tohle mohl klidně i vyštycovat. Neudělal to, což je z části určitě dobře." kývnul a otočil se na Connora. "Vidíš tam ještě nějakou chybu?" "Jo" přikývnul chlapec a pak se trenér otočil k ostatním "A vy tam vidíte ještě něco?" dívky se začaly nervózně otáčet, nikdo neměl na to odpovědět. "Když to vrátím ještě o kousek zpátky, tak si všimněte, že Blood v posledních čtyřech krocích pustila ramena dopředu, pověsila se na otěž. Není to výrazné, ale určitě si všimnete, když se budete soustředi, jak s ejí posunul trup dopředu a ona tím pustila těžiště zbytečně moc a zbytečně brzo na předek, další důvod proč to měli tak tak. " trenér pustil video ještě jedno a já si opravdu všimla o kolik jsem se posunula dopředu a zčervenala jak rajče, na tohle už bych mohla trochu myslet, navíc to pověšení za otěže... Vůbec se mi to nelíbilo. Další na řadě byla Kitty. S vrankou měly ohromě soustředěný výraz, šly pěkně dopředu, ale nakonec jim to také nevyšlo a po zastavení videa se strhla další diskuze ze které se mi do hlavy vryla hlavně jedna Connorova věta: "Zpomalit, dát čas sobě i koni, zklidnit se, pobídnout" při mém prvním kurzu krosu nám tohle Tom vtloukal do hlavy, ale já si musela přiznat, že při nájezdech jsem na to častokrát zapomínala. Z myšlenek mě vytrhla až další ukázka Maki s Lady. Klisna překonala skok stejně stylově jako její jezdkyně, které se po doskoku na tváři objevil široký úsměv. Parádní... V druhém nájezdu jsme si to dokázali opravit. Dekameron byl jistý, Tomovi se líbilo, že jsem na něj nespěchala a tentokrát mu dala i svou plnou důvěru, která, jak připomněl Conn, byla jedna z nejdůležitějších věcí. Hnědáka jsme pochválila, pak už se na videu objevila druhá dvojice. Kitty se Sijkou předvedly naprosto korektní překonání skoku a pak následovala ještě poslední dvojice, než se na videu objevil nájezd na bulfin. Sálem projela krátká salva smíchu, když se na kameře objevil můj podmračený výraz, který dával přesně najevo můj vztah ke skoku, který jsme se snažili překonat. "Tak jo. Tohle bylo pěkné" usmál se Tom "Bloodye nám tady perfektně demonstrovala, jak dokáže jezdec ovlivnit koně. Dekameron ke skoku zamířil původně sebevědomě, ale jak ucítil zaváhání jezdkyně tak se stáhnul. Blood si naštěstí správně uvědomila situaci a zareagovala přesně tak jak by měla. Podpořila si valacha pobídkou i hlasem, zůstala sedět do poslední chvilky, takže jí nerozhodilo ani jeho přidupnutí a s pohybem přešli skok. Po doskoku ho hodně pochválila, zase mu zvedla sebevědomí a tím pádem pak už nebyl problém." teď jsem se musela spokojeně usmát, tohle se mi líbilo. "Jediné co bych trošku změnil byla ta holeň, jak jsi se zvedala bez toho aby tě nějak výrazně podržel pohyb vpřed a pomohl ti, tak jsi se zvedla o třmeny, vytáhla si tak lehce patu a sjela ti holeň víc dozadu než je nutné." dodal a já jen marně přemýšlela, jak je možné, že přesně ví co se v tu chvíli dělo v mojí hlavě. Začínám mít trochu strach. Následné nájezdy holek byly skvělé. Obě překonaly skok sebevědomě. Na Lady bylo vidět, že nemá žádný problém naproti tomu byla Asie lehce nervózní, ale po podpoře z Kittiny stany skok zvládly snad ještě lépe než my... Probrali jsme si ještě zlé nájezdy, kdy mi Tom trošku vytknul, že když chci, aby mi valach přišel pod skok zbytečně moc vytahuju ruku nahoru. "Teď máme oba skoky dohromady, tak můžeme porovnat, jak vy a koně reagujete v "kurzu" " První jela Kitty se Sijkou. Tom k nim měl pár malých výtek, ale jednalo s eo velice stylovou věc. Další jsme byli my. Dekameron předvedl krásný vskok do cvalu, akorát člověk co ho zná tak dlouho a dobře jako já si musel všimnout už únavy. Nájezd na Bulfin byl čistý, rovný a já zvládla docela dobře valacha podržet, aby si došel "pod". Po doskoku byla viditelná moje pobídka a lehké pošimrání na krku. Krmelec rovnějž čistě překonaný. "Moc hezká práce. Takhle nějak bych chtěl, aby to vypadalo. Pěkně připravený nájezd na Bulfin, dala si sis pozor, pořád valacha hlídala, protože už jsi věděla, že je unavenější a tak jsi se snažila mu být oporou, což je jedna z věcí co po vás chci, aby jste si uvědomily co váš kůň potřebuje a přizpůsobily tomu situaci. Podržela si ho pěkně, takže si došel dobře pod a ta energická pobídka po odskoku přišla ve správou chvíli. U krmelce je pak vidět o o čem jsme se bavili. "Zklidnit, kouknout, pobídnout" Dala jsi mu prostor, aby si skok prohlédnul, teprve pak jsi po něm chtěla prodloužení rámce. Nad skokem hezký sed, přemýšlíš, takže se snažíš, aby ti doskočil valach na lepší nohu a není to jen bezhlavé překonávání překážek. Líbí se mi to" pochvala mě zahřála u srdce Spokojeně jsem dokoukala na videa ostatních a podiskutovala v jídelně dokud nebyl čas jít zavřít koně.

kitty + asie: TŘETÍ DEN
Další den crossu, na nádvoří se to opět hemžilo spoustou studentek s jejich svěřenci a stejně jako včera, Tom s Konym nastupovali do auta, aby dojeli na závodiště jako první. Takže já, Bloodye a Maki jsme opět měli dovést ostatní na dráhu. „Takže jako včera“ pokývla Maki na první skupinu, zatímco Bloodye s Dekameronem už na volné otěži vyjížděli z areálu. Vranka se klidně vydala za nimi, a já si ještě naposledy překontrolovala, že přilba i vesta sedí, jak mají.
Starou známou cestou jsme pokračovali v klidném kroku a já se snažila srovnat si v hlavě, co že nás to dneska bude čekat. Pro skupinu dvě byly připraveny vodní skoky, což byl taky důvod, proč jsem si dneska vzala speciální botky z crossové sady. Už včera, jak pršelo, byly některé skoky pro první skupinu už trochu podmáčené a kluzké v místě odskoku. Pak už sice bylo sucho – a navíc dost svítilo slunce – při výskocích z vody je ale možné, že nám občas podklouzne zem. Což bylo něco, co jsem na vodních skocích ráda neměla. „Naklušeme!“ ozvala se Bloodye a já si stejně jako včera vyčkala, až vykluše, zatím jsem pooslala pokyn dozadu, a pak jsem stiskla holeně a začala vysedat. Držet se koleny, neopírat se do třmenů, v mírném předklonu dosedám co nejblíže přední rozsoše. Povolená otěž, aby si vranka mohla vytáhnout krk a neprohýbala tak hřbet. Co sto metrů jsem přesedávala a dávala si pozor, abych vrance při přesednutí nedrncla v sedle, ale pěkně po ty dvě doby vyseděla pohyb. „Krok!“ ozvalo se zepředu, jelikož už jsme se blížili na závodiště. Naše přední část konvoje ještě ale chvilku klusala, abychom dali prostor tem vzadu v klidu přejít. „Hooou“ zavolala jsem na klisnu, zasedla, podsadila jsem si zadek a přitom nechala přiložené otěže.
Vyjeli jsme na dráhu. Nejideálnější místo – opracoviště – bylo v mžiku zabrané a já se bezradně rozhlédla kolem, všichni už si našli svoje místo, Asie byla už zase z toho množství koní nervózní, pošvihávala ocasem a přišlo mi, že pomalu věnuje víc pozornosti koním kolem než mě. Rozhodla jsem se proto místo toho, abych si našla jedno místo kde opracuju, využít hezky celou dráhu, kompletně jí dokola objet, možná pár vlnovek a podobně, a u toho vranku hezky opracovat. Nejprve jsem si s ní provedla pár přechodů zastavení – krok – klus – krok – zastavení, obrat kolem předku – hned ze začátku, aby nás později nehodil zase na předek, ustupování na holeň, které skvěle protahovalo záda koně, a jinou stranovou práci – jednak abych vranku dostala na pomůcky, jednak abych jí lépe podsadila, ale taky proto, aby věnovala plnou pozornost mě a ne věcem kolem, když jsme projížděly dráhu proti směru očíslovanch skoků. Každý skok jsme si navíc obkroužili v kruhu, přitom jsem dávala pozor, abych vranku ani na chvilku nenavedla do domnění, že chci skok skákat – hezky daleko od skoku, nedívala jsem se na něj, a neustále na vranku promlouvala. Když jsem si byla jistá, že je trochu vyklidněná – lépe řečeno že je ochotná mě poslouchat – nechala jsem jí v lehkém cvalu i ocválat. Přes přechod do kroku a zpátky na obě strany, samozřejmě. Teprve potom jsem si jí začala pořádně sbírat na otěž – v obloucích vnitřní holení do vnější otěže, jak jsme se to naučily s Ell, v pěkném, pravidelném dopředném klusu. Když jsme se blížily ke skoku 15, prvnímu na rozeskákání, provedla jsem s vrankou i pár přechodů ve cvalu – prodloužit a zkrátit tempo. To mi připomnělo Connorovu včerejší radu, musím na to myslet  Patnáctku jsme jako skok na rozeskákání používaly relativně často, a vranka tak byla pěkně klidná. Díky obkroužení každého skoku na dráze jsem si měla šanci i prohlédnout místo odskoku a doskoku a tak mi už nic nebránilo. Přesto jsem si nedaleko skoku udělala pěkný kruh, a zatímco jsem vranku nechávala v klidném, ale dopředném tempu vycválávat, zhlédla jsem si místo před skokem a v duchu rozvrhla nájezd tak, abych vranku navedla kolmo a na střed. /Technicky jde o dvojskok, takže cválat dopředu, ale hezky pořádně kulatě/ bliklo mi v hlavě, a jelikož jsem si věřila, že takový cval Asie má, začala jsem se natáčet ve vrcholu kruhu spíše na střed skoku, vnitřní holení a zatížením vnějšího třmenu jsem vranku nechala oblouk pořádně zvětšit, aby z něj hezky vyjela na kruh, a jakmile jsme byly v „nájezdním prostoru“, koukala jsem se za skok, a ne na něj.“Jak si má kůň věřit že to zvládne, když mu nevěříš ani ty a úzkostlivě zíráš na překážku?“ zazněla mi v hlavě Niořina slova, samozřejmě, důvěra je při jízdě – a při crossu zvlášť – to nejdůležitější. Pěkný, pravidelný cval, pokusila jsem si v hlavě odrazit, jak nám vyjde odskok, a vypadalo to dobře. Přiložená holeň, díky promyšlenému nájezdu hezky kolmo a rovně, jen lehounce jsem si vranku musela porovnat. Ta měla hezky zvednutou hlavu, ušiska našpicované, jak tuhle překážku znala, vůbec se nebála. To byl další důvod proč bylo dobré rozskákat se tady, jen ať nabere sebevědomí na další skoky. Začala jsem klesat s rukou dolu, držela ramena vzadu, abych se pak nad skokem nepředkláněla. Posledních šest cvalových skoků. Zůstala jsem ve stehenním, ale trochu jsem přesunula těžiště dozadu, jak měla vranka tendence rozbíhat se, rukou už jsem jí zpátky nedržela, naopak jsem zlehka pootevřela prsty, aby si mohla vytáhnout otěž, pokud bude potřeba. Posledních pár cvalových, tři, dva jedna.. Vranka zvedá předky, stejně jako já jdu s otěží dopředu po jejím krku a zlehka se předkláním, ramena stále vzadu, pohled upřený na stromy za skokem. Když se odráží od zadků, mám palce u nohou nacpané u vnitřního okraje třmene, jako bych se chtěla pod vrankou dotknout špiček, držím se koleny, zvedám zadek ze sedla a hlavně jít přirozeně s pohybem a nepřehnat to. Nad skokem začínám zatěžovat více levý třmen, natočím zlehka tělo doleva, dívám se tam, kam asi budu chtít jet a zatímco já se zakláním a vyrovnávám tak těžiště při doskoku, natahuju ruce dopředu a přichytávám si nákrčák malíčky, abych klisně neškubla v hubě. Držet se koleny, pata dolu, špičky k sobě, narovnat. Doskakujeme, zamlaskám a připobídnu holení, abych vranku podpořila ve vytrvání v pohybu vpřed a vedu jí kolem levé holeně obloukem zpátky před skok – během okamžiku cítím, že jsem skutečn doskočili na levou a tak nemusím provádět žádné přechody ři přeskoky. Z levé ruky to zkouším trochu více zhurta, žádný kruh, rovnou oblouk a navést na skok. Troufla jsem si to, u základního skoku jako je tenhle  zase navést, koukat za skok, snižuju ruku, přiložená holeň. Vranka neváhá a v pěkném, živém a kuletém tempu se blíží se skoku, zatímco já odpočítávám cvalové skoky – tři, dva, jedna – a spolu s pohybem, koně nerušit, po doskoku opatrně dosednout a nežuchnout jak pytel brambor. Vranku jsem pochválila, nechala přejít do klusu a vydaly jsme se ke skoku devatenáct. Tady už se rozeskakovaly Blood s maki, Tom byl zatím s první skupinou u skoku dvacet dva. Kousek před skokem jsem vranku nechala zaskočit a otáčela si jí na kruhu. Tenhle skok byl více výškový, tak bylo potřeba zvolit kulatější, kratší, ale přesto svižný cval, jelikož díky proutkům byl poměrně vysoký a v kratším tempu by ho Asie mohla chtít vyhnout. Cválaly jsme na pravou ruku, tudíž si najedeme blíže k levému okraji – doprava by se klisně snáz uhýbalo. Když jsem měla všechno v hlavě srovnané a promyšelné, pohlédla jsem kolem, Maki najížděla na skok, byla už kousek u něj, a Blood hnědáka rovnala. „Jedu§“ houkla jsem na brunetku, abychom si navzájem nazkřížily cesty a Bloodye pokývla hlavou. Klisnu jsem sedem a holeněmi navedla směrem ke skoku, vypadal takhle šíleně vysoký. Přesto bylo potřeba nenechat na sobě znát navozitu, aby se vranka nezačala obávat. „Hodná holka jsi, to zvládneš“ promlouvala jsem opět na klisnu z částečného hecu, hlavně jsem nechávala promlouvat intonaci a zabarvení hlasu. Koukala jsem za překážku, holeně přiložené, sice ve stehenním sedu, ale napřímenější. Navedla jsem klisnu zatížením třmenů a tlakem holení na výkroj u překážky – ramena stále natočená přímo na skok, abych nepodpořila nějaké její zaječí úmysly. Zbývalo nám tak těch šest cvalových skoků, takže už jsem klisnu nerušila, odpočítala jsem si poslední tři, klesala s rukou a stále zírala za překážku. Před odskokem jsem klisnu podpořila stiskem holení a vranka se vyhoupla nahoru. Stisknout kolena, Nohy pod sebou, ramena dozadu ale přitom předklonit se a jít s pohybem. Ruce vyjíždí po krku, aby otěže dovolily klisně vytáhnout krk dopředu a při doskoku se zase zaklonit, natáhnout ruce, držet se koleny, nenechat sebou „hodit“ o sedlo. Když jsme opět dopadly na pevnou zem, zamlaskala jsem na vranku abych jí podpořila a stiskla lehce holeně, načež jsme po oblouku skok zdolaly ještě jednou. Dvaadvacítka už byla jen takovou třešničkou na dortu, během které jsme neměla vůbec žádné potíže 
Tom s Connorem byly u skoků 17 a 16, a čekaly tam na nás tři, aby se s námi pak vydali k vodním kombinacím. S Bloodye jsme obě dorazili zhruba stejně a dohodly jsme se, že ona skočí nejprve bulfin a já krmelec, abychom si nepřekážely. Z volnějšího kroku, ve kterém jsem klisnu ke skokům dovedla, jsem jí pobídla do klusu a ve svižném, energickém lehkém klusu jsem jí dostala na lepší otěž. Jen pár základních přechodů, ale když jsem viděla, jak se vranka na skoky těší, byla jsem ráda že už není tolik nervózní a tak jsem jí nechala dělat, co chce  Pohlédla jsem na krmelec a vzpomněla si na včerejší rady. S vrankou jsem si ve cvalu udělala velký oblouk, abych měla dost času, a nejprve jsem zamlaskala, lehce stiskla holeně a lehoulince posunula otěže dopředu, a vranka protáhla tempo. „Hodná holka“ pochválila jsem jí, a sledovala skok. Když se mi asi tak zdála vzdálenost nejvhodnější, a vranka se zvednutou hlavou špicovala ouška na skok, trochu víc jsem se napřímila, pohrála na otěži, houkla „Hoou“ a přitom ale nechala přiložené holeně. Kobylka zvolnila tempo, a já si jí lehce porovnala, abych najížděla skutečně kolmo na skok. Viděla jsem, jak se klisna soustředí, a když jsem cítila, že chce vyrazit lépe dopředu, bylo to pro mě znamení, že si je jistá a nemá se skokem problém. Nechala jsem jí tak opět protáhnout tempo. Zbývalo nám asi deset cvalových do odskoku, a já vranku hezky pochválila. Koukala jsem kamsi za skok, ramena dozadu, přiložené holeně, a protože vranka byla relativně v klidu, nemusela jsem jí nijak zvlášť držet zpátky a pět cvalových před skokem už bylo všechno na ní. Odpočítala jsem si poslední tři, při posledním, jsem zamlaskala, stiskla jsem holeně a vranka zvedla předky a odrazila se zadními přes překážku. Všechny ty věci jako držet se koleny, vyjet rukama nahoru po krku koně, přiložená holeň, koukat dopředu – už byly tak automatické, soustředila jsem se spíš na to, abych byla předkloněná – jak byl skok spíše daleký než vysoký – a přitom nelehala klisně na krk. Po doskoku jsem jí připobídla, pochválila a sledovala další skok. Na Bulfin jsem vyrazila rovnou, Bloodye s Maki už se chystaly u krmelce, tak proč ne. Musela jsem si vranku ale trochu víc sebrat, protože byl jak vysoký, tak široký, potřebovala jsem proto kulatější cval, dopředný, ale hodně od zádi. Proto jsem houkla „A hoou“, vranka lehce zkrátila tempo, takže když jsem dosedla ze stehenního sedu do pracovního, šlo se mnohem snáze soustředit na práci sedem. Dala jsem poloviční zádrž s výraznější pobídkou holení a cítila, jak vranka od zádi zabrala a přitom výrazně protáhla tempo. „Ano“ pochválila jsem jí a přes kolena se vyhoupla do stehenního sedu – teď bylo důležité opravdu se držet koleny, neboť kdybych se moc spoléhala na třmeny, mohla bych se převažovat dopředu a vranka spadne na předek. Sledovala jsem přitom celou dobu skok, v hlavě mi šrotilo, co nám k němu včera říkal Tom. Ujistit koně – ačkoliv vranka byla včera při posledním skoku přes bulfin už sebejistější, trochu jsem jí tam bránilo otěží, a ačkoliv to nijak nakonec nevadilo, může teď krátit tempo. Holeněmi a váhou ve třmenech jsem vranku srovnala kolmo a na střed skoku – tady bylo důležité i na střed, protože neměl z obou stran nic, co by bránilo vyhnutí. Když jsme měly relativně pěkný nájezd, vnímala jsem hlavně vranku, jestli nemá zase ze skoku obavy. Přitom jsem se ale soustředila na svůj záměr a vzpomínala na to, že v crossu je jedním z hlavních aspektů důvěra. A já jí věřila. Když jsme se tedy blížily ke skoku, vranka místo toho, aby krátila nebo váhala, ještě trochu protáhla skoky. Nesnažila se moc táhnout, prostě si jen sama řešila odraz, a tak jsem klesla s rukou a otevřela prsty tak, aby si mohla vytáhnout otěže. Poslední tři cvalové, u posledního podpořující pobídka a přes skok. Vranka se odrazila, a já zrcadlila jeí pohyb při skoku – jak se odrazila zadky, já zvedla zadek lépe ze sedla, jak přizvedla předky, lépe jsem se překlonila k jejímu krku, jak vytahovala krk, vytahovala jsem já ruce dopředu. Jak jsme doskakovaly, držela jsem se pevně koleny, nohy pod sebou, ruce dole, hlavně neškubnout v hubě. Vranka doskočila, já jí podpořila v pohybu vpřed, ale hned jsem jí i pochválila, hezky slovně, po pár cvalových skocích jsem si přebrala otěže do jedné ruky a drbala jsem jí na krku. Věděla, že to znamená že může zvolnit, dělaly jsme to tak při parkurových trénincích často, a tak pak už bylo snadné nechat jí přejít do klusu. Oba dva skoky jsme si zkusily ještě jednou z druhé strany a když šlo všechno, jak mělo, tak jsme se všechny tři vydaly k vodním skokům.
Krokem, na povolené otěi, nechat je trochu se vyfunět. Blood s Dekem obešly volným krokem skoky a vlezli do vody, prošli mezi praporky a zase ven. Dek byl profík, přece jen tohle s Bloodye skákali i v jízdách. To samé pak Maki s Lady. Ani Asi vodu nijak zvlášť neřešila, jen nejprve úplně nechápala, že po ní chci aby vlezla do ní – po pobídce holení si ale seskočila, ve vodě jsem jí pak pobídla holení a nasměrovala jí směrem k výlezu. Podpořit holení, lehce nadlehčit sed a vranka se vyhoupla zpátky na břeh.
Před tím, než jsme si měli najet překážku, jsme koně opět dostali na pomůcky v klusu, jen pár přechodů – jen pár minutek, pobrat na otěž a obnovit pozornost koně vůči jezdci. „Nenajídějte si nijak moc rychle – jízda vodou bude pro koně náročná už tak, spíš v klidu, ale zase aby vám koně nevyhli“ mrknul Connor na mě, samozřejmě, vedle Maki a Bloodye budou největší problémy u mě „Před prvním skokem spíše šetřete energií, pak koně podpořte, ve vodě nabudit a po výskoku z vody v něm musíte ještě najít zbývající energii aby zvládl následující skok. Kapiš?“ Přikývla jsem, stejně jako obě brunetky. U Asie bude asi nejlepší trochu jí při jízdě ve vodě vyhecovat, to ona brala První se na skok vydala Bloodye, po ní Maki a pak jsem přišla na řadu já. Pobídla jsem klisnu do cvalu, klidný, ale žádný lenošení, a už sledovala první skok. Holeněmi a váhou jsem klisnu navedla tak, abychom jeli kolmo na první skok a přitom hned kolmo i na doskok do vody, přičemž jsem jí směřovala pořádně doprostřed – mohlo by se zdát výhodné nacpat jí více doleva, aby nebyl obrat ve vodě nijak příkrý a já měla čas si jí porovnat, nicméně jak Connor řekl, jízda ve vodě je pro koně náročná a tak je zbytečné jí trasu, kterou bude muset ve vodě urazit, zbytečně prodlužovat. Napravo jí ale narvat nemůžu, výskok by pak s nejvyšší pravděpodobností vyšel pod úhlem. Nicméně, vzhledem k tomu, že první skok měl jednu část vyšší a jednu nižší – logicky na prostředku – zarovnala jsem vranku přeci jen o trochu víc doprava, aby nám v ideálním případě vyšel skok nad krajem pravého skoku – kdybych jí zarovnala ke kraji levého skoku, mohla by zavadit o vyšší skok. Levou holení jsem klisnu upozorňovala, že má zůstat v této pozici, a už koukala kamsi za skok. Jak jsme měli klidnější tempo, cítila jsem vrančino váhání, a tak jsem – bez pomůcky holení – zamlaskala, a před odskokem dala podpořující pobídku holení. Vranka odskočila, a já koukala na vodní hladinu před námi. Když klisna doskočila, dala jsem jí podpořující pobídku holení a koukala na místo odskoku do vody. To byla ovšem chyba – klisna sice přicválala v pravidelném tempu k odskoku, jak ale cítila, že upírám pohled do země, ještě bez mé jakékoliv podpořující holeně – nebo aspoň hlasu – sice to nejprve vypadalo, že odskočí, nakonec ale zapíchla předky těsně před odskokový prvek a jediný kdo odskok do vody zvládnul, jsem byla já, jak jsem setrvačností pokračovala dál. „Pust otěže!“ křiklo cosi v mé hlavě, pustila jsm tedy to poslední co mě s klisnou spojovalo, a pak už jen šplouchnutí a rána do hlavy o břeh. První blbost co jsem udělala byla, že jsem se bleskově nadechla. Tím jsem vdechla samozřejmě pouze vodu, jelikož jsem letěla hlavou napřed a tak jsem teď byla břichem ve vodě. Najednou jsem navíc uslyšela šplouchání kolem sebe a cosi do mě párkrát drclo, skoro bolestivě. Do toho jsem se kuckala, drcací věc mi bránila se zvednout z vody, ale já potřebovala dostat do plic životodárný kyslík. Při nejbližší příležitosti jsem se zvedla, zhluboka se nadechla a okamžitě se zase rozkašlala. Kdosi ke mně přiskočil a dal mi pořádnou perdu do zad. Tak aspon že tak, poslední voda se dostala z plic ven a já se konečně mohla pořádne nadechnout.
Promnula jsem si oči, abych dostala vodu i z nich a stále ztěžka oddechujíc jsem se rozhlédla kolem. Bloodye s Dekameronem stála u místa výskoku, aby Asii zabránila v cestě ven, jelikož vranka obcházela místo výskoku a vypadala, že z toho má docela švandu. Instivktivně první věc, co jsem udělala když mi došlo co se děje, bylo zahvízdat na vranku tu samou melodii, na kterou byla naučená na povel přijít. Klisna našpicovala ouška, otočila se na mě a přišla ke mně. „Dobrý? V Pohodě, nepokopala tě?“ ozýval se střídavě hlas Connora a obou holek ve spoustě otázek. Chvilku jsem nechápavě koukala, než mi došlo, že ona „drcací věc“ byla Asie, když se rozhodla do vody přece jen vejít. Jen mi prostě dala přednost. Zavrtěla jsem hlavou, naposledy si odkašlala a ozvala se trochu přiškrceným „Ne, v pohodě.“ Hrdlo se mi pořád ještě trochu stahovalo. Čapla jsem klisnu za otěže, ta koukala trochu vyjukaně, a tak jsem na ní chvilku chlácholivě promlouvala. „Zvládneš to opravit?“ Kouknul na mě trochu nejistě Connor, a já jen přikývla. „Jasně, jsem v pohodě. Jen jsem se trochu praštila“ kývla jsem, ačkoliv mi pořád ještě trochu brněla hlava od toho nárazu. Bezděky jsem ohmatala přilbu, jakobych v ní měla objevit díru. Ostatní vypadali pořád ještě pochybovačně. Nedivila jsem se tomu, pád musel vypadat hůř, než jakej vážně byl – kor když přese mě ještě Asie přeběhla. „Vážně. Jen se trochu rozdejchám uklidním a zvládneme to.“ Pohladila jsem vranku po krku.

Po počátečním dilematu jsem se nakonec rozhodla nasednout ještě ve vodě. V botách mi šplíchala voda a kolena se trochu třásly. Zvládla jsem ale vranku vyvést z vody na břeh, kde jsem s ní chvilku krokem obcházela, než jsem znovu nabyla potřebné jistoty. Pak jsme si naklusaly a cval. Teprve když jsem si byla jistá, že mám vranku plně pod kontrolou a i po tomhle kolapsu mi věří, nasměrovala jsem si to s ní na první překážku – stejným způsobem, jako prvně. Tentokrát jsem ale nad skokem nekoukala na odskok do vody, nýbrž kamsi dál na vodní hladinu. Zamlaskala jsem a houkla „Běž holka, běž!“ hezky pořádně vyzývavě, podobně jsem vranku nechávala rozeběhnout při práci ve volnosti – a ona poslechla, podsadila pořádně zadky a odskočila dolu do vody, Já se chytila koleny, pořádně prošlápnout nohy, samozřejmě že nemohly zůstat pod tělem a vyjely mi dopředu, ale jinak by to teď ani nebylo možné. Ruce natáhnout dopředu, ale ani to nemohlo pro neškubnutí v hubě stačit, a tak jsem pootevřela prsty a nechala otěže proklouznout. Okamžitě po dopadu jsem zamlaskala, pdopořila klisnu holení, zadívala se na místo výskoku – lépe řečeno na skok za ním – a opět vranku podpořila a trochu vyhecovala hlasem, navíc jsem se přesunula opět do stehenního, abych jí pohyb usnadnila, a ona se mohutně odpíchla zadky a vyrazila kupředu. Přitom jsem zpátky pobrala otěže – jen tak, aby nebyly kompletně prověšené, jelikož při doskoku do vody se vytáhly opravdu dost. Ppořádně jsem jí navedla v oblouku tak, aby nám vyšel kolmý nájezd na místo výskoku i na skok, a už jsem sledovala výskok. Dala jsem podpořující pobídku holení, šla trochu více dopředu a nahoru s pohybem koně než při normálním skoku, rukama vyjela nahoru, aby si vranka mohla vytáhnout krk a sledovala místo za následujícím skokem. Asie se trochu ztěžka vyhoupla nahoru, tak jsem jí alespoň hlasem pochválila, ale už bylo potřeba zachovat energii na další skok, takže jsem zamlaskala a stiskla holeně, abych, jak říkal Connor, z klisny dostala, co v ní ještě zbylo. Klisnu tohle začalo nějak bavit, a to znamenalo že je půlka úspěchu naše. Sama totiž krásně protáhla tempo, a tři, dva, jedna – nemusela jsem klisnu ani nijak podporovat a ona se přehoupla přes skok. Pochválila jsem jí, nechala vycválat a pořádně jí podrbala, tohle zvládla na jedničku  Jen voda v mých botách pořád dost nepříjemně šplouchala Čistě pro sichr jsme pak zkusili tu samou kombinaci ještě jednou. Přes skok, navést koně na odskok, pobídka, ve vodě pobídnout aby nezpomaloval, pobídka k výskoku a pak podpořit aby kůň zvládnul i poslední skok, tentokrát bez potíží. Jen bylo u výskoku potřeba torchu větší energie, kvůli odskokovému břevnu, o který by kůň mohl při výskoku zavadit. Žádná z nás ale neměla problémy, a tak jsme se přesunuli na další skok.

Opět volnějším krokem, nechali jsme koně seznámit se se skoky u čísla deset. Tentokrát nepůjde o seskoky a výskoky, ale o skok, seběhnutí do vody, pak skoky ve vodě a buď výskok nebo vyběhnutí do svahu – podle toho, jaký skok si zvolíme. Bylo mi jasné, že s Asií zajedeme nižší a širší sudy - C2, na vysoký už jsem si s ní netroufala, přeci jen za dnešek toho měla za sebou už dost – a ještě skákat ve vodě.
Bloodye i Maki obě zajely na výbornou, vybraly si překvapivě c1, připadala jsem si trochu jako lempl, že budu skákat to jednodušší No nevadí.
Přišla řada na mě, a protože zatímco holky skákaly, já si s Asií pracovala, stačilo zamlaskat a dát jemnou pobídku a klisna vycválala. Koukala jsem na skok u stromu – byl nízký, relativně široký, laik by řekl že musí být jednoduchý – problém byl ovšem spíše v tom, že se doskakuje ze svahu, a tam by bylo snadné ztratit rovnováhu. Dala jsem proto klisně lehkou poloviční zádrž, aby jela hezky od zádi a zlepšila si tak rovnováhu. Sledovala jsem střed skoku, mířila na něj osou svých rmaen a klisnu si navedla kolmo na skok. Po tom, co jsme tady za dnešek skákaly byl opravdu jednodušší, takže jsem jen odpočítala skoky, klesla rukou, nechala klisnu odskočit a šla s pohybem. Bylo potřeba pohlídat si lépe rovnováhu, více napřímená, když už skok stál lehce ze svahu, natáhnout ruce, abych klisna mohla manévrovat krkem a holeně k zemi. Po doskoku jsem zůstala napřímená, ne tolik dopředu, abych klisnu při jízdě z kopce nepřevažovala dopředu, držet se koleny, nohy pod sebou, číhám kde máme skok C2. Do vody jsem vranku nechala vjet rovně, zamlaskala jsem, aby jí nenapadlo kvůli vodě zbrzdit, a pak už jsem jí otáčela hlavně natočením osy ramen a holeněmi na skok C2. Skoky nebyly moc daleko od sebe – tím líp, koně ve vodě neztratí tolik energie – ale na druhou stranu nám kvůli tomu nevyšel nájezd úplně skvěle a já viděla, že chtě nechtě budeme muset skákat troch z úhlu – po nájezdu do vody jsem si udělala moc ostrý nájezd. Nu nevadí, i to k tomu patří. Nechala jsem vranku zamlaskáním a přitisknutím holení protáhnout tempo, abych věděla že bude mít pro skočení z úhlu – ač mírňoučkého – dostatečně prostorný skok, a pak jsem jí ještě podpořila pořádně hlasem. Odpočítat skoky, podpora holení, a vyhoupnout se přes. Koukala jsem dopředu, kde nás čekalo už jen vyběhnutí z vody, přesto bude potřeba aby to klisna vycválala pěkně v tempu, aby si neudělala nějaký zlozvyk. Po doskoku jsem proto zůstala hezky vzpřímená, zamlaskat a jak jsme se blížily ke svahu do kopce, více jsem se předklonila vystrčila zadek ze sedla a lehce klisně nabídla otěže, aby mohla manévrovat s krkem. Odcválaly jsme kousek od skoku číslo deset, já vrance povolila otěže a podrbala jí na krku. Zvolnily jsme tempo, a protože díky počtu jezdců skupina dvě ještě skákala, s holkama jsme zatím vyklusávaly koně na delší otěži. Pak jsme vykrokovaly a hromadně se vrátily na Florestu.

nadvandy+valhalla: KURZ CROSS-COUNTRY 4.DEN
„tak, dámy. Klid prosím!“ houkl na malé seskupení studentek s koňmi na nádvoří Tom a zároveň zatleskal, aby upoutal pozornost. Gentleman po jeho boku zatříhal při tom zvuku ušima. „nyní se vydáme společně na závodiště na vaši první souvislejší jízdu. Než nasedneme, chci ale, abyste si uvědomily, co to znamená. Pojedeme několik překážek za sebou, ve skupině. Budete mezi sebou dodržovat řádné vzdálenosti, raději delší, než menší. Přímo za sebou chci mít ty nejméně zkušené. Poslední pojede Nad. Kdyby se cokoli dělo, budete křičet, jasné? Zastavíme, zkontrolujeme, pomůžeme. Nath s Connorem pojedou v autě a dohlídnou na překonání těžších skoků, počítejte s tím. Až přijedeme na závodiště, opracujete si koně a pak se společně rozjedeme na první překážku. Koukám, že vybavení máte snad všechny správné, tak můžeme nasedat.“ Tom ukončil svůj proslov a otočil se ke klukům, aby prohodili pár posledních slov. „tak vidíš, Val. Dneska to bude zasevzrůšo.“ Usmála jsem se na kobylku. Nadzvedla jsem bočnici, dotáhla sedlové řemeny a bočnici vrátila. Stáhla jsem třmeny a vyhoupla se do sedla. Postupně se vyšvihly na koňský hřbet všechny studentky, Tom potom na Gentlemana jako poslední. „tak, jedeme!“ zavelel a pobídl valáška ke kroku. Po nádvoří se začalo míchat několik nováčků, ktěří se snažili zařadit za Toma. „ach, pozor na ostatní koně. Jak jste to dělali předtím?“ tom se rozrušil, dnes nebyl ve své kůži. Nakonec se holky jakž takž vymotaly a zařadily za něj. Postupně se pak rozjížděly další a další dvojice, až jsem i já přiložila holeně k Valhalliným bokům a pobídla ji do kroku. Tvořila jsem samý ohon naší flotily, Ell byla hned vepředu. Sice byla už dosti zkušená, ale pro hřebce byla pozice vedle vedoucího valacha mnohem lepší, než mezi kobylami kdesi uprostřed. Nechala jsem koně poodjet, abych měla od dvojice přede mnou dostatečný rozestup. Začínala jsem na volné otěži, avšak postupně si ji zkracovala. Tom vedl náš konvoj skrze areál a potom projel pod branou. Vjeli jsme na lesní cestu, seschlé větvičky křupaly pod koňskými kopyty. Cesta se klikatila lesem, cesta byla podmáčená. Po včerejším dešti nestačila ještě vyschnout. Jak to bude vypadat asi na závodišti? Hlavou mi šly myšlenky o tempu, kterým pojedeme a také jaké skoky Tom asi zvolí. No, necháme se překvapit. Klikatili jsme se lesem, občas objeli nějakou tu louži. Abych Val zaměstnala, přistavila jsem si ji k pravé ruce, potom zase levé. Tom zepředu zavelel pokyn ke klusu. Jezdkyně postupně pobídly své koně a rozklusaly se, stejně tak já jsem přitiskla holeně a povolila otěž. Zvedala jsem se ze sedla a dosedala zase zpět. Nyní jsme se již blížili k vjezdu na závodiště, za stromy po pravé ruce prosvítala světlá zeleň povrchu závodiště. Odbočili jsme z hlavní cesty k cestičce sypané hrubým pískem. Zasedla jsem do sedla, ztuhla v kříži a jemně přitáhla otěž. Na závodiště jsme vjížděli v klidném kroku. Po levé straně cesty byla zděná budova s toaletami a bufetem. Dnes však bylo zavřeno, okenice zatlučené, aby dovnitř nefoukalo. Přímo před námi se rozprostíral plac, pracoviště. „tak, koně pořádně rozhýbat. Oklusat, ocválat, stranové pohyby. Také často střídejte přechody mezi jednotlivými chody.“ Vyzval nás Tom k opracování. Rozjeli jsme se kolem, abychom si nepřekáželi. Pobídla jsem Val do klusu a opět se zvedla do lehkého sedu. Přistavila jsem si Val k levé ruce a vedla ji na jakémsi větším oválu, z něhož jsem potom najela na velký kruh. Zasedla jsem do pracovního sedu a Val si shromáždila, dostala pěkně pod sebe. Zadní nohy došlapovaly hluboko pod zadek a Val snížila hlavu, sbalila si krk. Vedla jsem ji velmi jemně, jako na nitkách. Přešla jsem do kroku a zkusila dovnitř plec. Potom jsem opět vyklusala a zaskočila do cvalu. Vedla jsem Val přistavenou na osmyčce. Akceptovala jsem Tomův požadavek na časté přechody do kroku a tak jsem přes klus opět krokovala. Z kroku jsem potom zaskočila rovnou do cvalu a tady si vyzkoušela jak změnu cvalu přes klus, tak letmý přeskok. Potom jsem Val vyklusala na delší otěži, v klusu jsem si ji postupně zkrátila a převedla do kroku. „tak dámy, jdeme na to. Seřaďte se prosím, začínáme na skoku číslo dva, ten je támhle nahoře.“ Tom natáhl ruku a ukázal na skok, který jsme již trénovali. Možná právě proto na něm chtěl Tom začít. Tom pobídl Gentlemana nejprve ke klusu, aby dopřál prostor jezdkyním zařadit se opět za ním. „rozestupy, holky!“ houkla jsem na dvě mladší dívčiny, které se rozhodly, že pojedou vedle sebe. „aspoň pět koňských délek!“ houkla jsem na ně ještě. Tváře jim hořely, možná protivětrem, možná studem. Nechala jsem konvoj odklusat a potom se vydala za nimi. Před sebou jsme měly dost volného prostoru, kdyby se něco náhodou stalo, měla bych dostatek času se vyhnout, nebo zastavit. Celý konvoj se potom dal do rychlejšího pohybu. Sedla jsem do sedla, levou nohou pobídla na podbřišníku, pravou za ním. Cválali jsme do mírného kopečka, po pravé ruce jsem měla řadu stromů, les lemoval prakticky celé závodiště. Vlevo jsme potom měli jednu kopcovitou vyvýšeninu porostlou drsnější trávou. Jak se jen tohle Nioře povedlo vybudovat? Točili jsme mírně do levého oblouku. Čtyři cvalové skoky jsme přecválaly přes cestičku sypanou bílým pískem a pak už jeli dál opět po trávě. Ta byla sice vlhká, nicméně pod kopyty držela pevně. Minuli jsme skok číslo jedna bez povšimnutí, Tom nás vedl na dvojku, což byl skok dle popisu jednoduchý, 70 cm vysoký a bez záludností. Nyní jsme točili trochu ostřeji doleva, ale stále pozvolna. V jeden okamžik jsem viděla Toma na vedoucí pozici. Ohnula jsem Val kolem levé holeně a pokračovala za koněm před námi. To už jsem měla na dohled dřevěnou bednu, kterou jsme znali z tréninků. Jednotlivé dvojice přede mnou skok překonaly, až přišla řada na mne. Tak, najet pěkně na střed. Val měla uši nastražené dopředu, vnímala skok před námi a moje pokyny. Před odskokem jsem ji pobídla stiskem holení a zvedla se do stehenního sedu. Naklonila jsem se ke krku a povolila ruce dopředu. Val vytáhla krk, její kopyta pak opět jemně dosedla na trávu. Trochu jsem se bála, zda nám to někde cestou nepodklouzne, ale zatím to docela šlo. „hou, hou!“ zpomalila jsem rychle Val. Kůň před námi totiž přešel do klusu, tak tak jsme mu nenajely na zadek. „co se děje? Zasedni do sedla, pobídni do cvalu.“ Zakřičela jsem přes vítr, který kolem proudil a pohrával si s pramínky mých nejjemnějších vlásků. Dívka přede mnou drncala svému koni na zádech a snažila se. „no tak, musíš dohnat koně před námi!“ povzbuzovala jsem ji dál. Naštěstí se její kůň rozhodl, že už jsou ostatní koně moc daleko a nutně je potřebuje dohnat. Zaskočil a upaloval za nimi. „tak, drž se a ne že je předběhneš!“ houkla jsem na ni ještě a pak pobídla Val. Nechala jsem ji trochu protáhnout skoky, abychom nenabraly mezeru my dvě. Cválala jsem samozřejmě v lehkém sedu, přikrčená ke krku, abych snížila odpor vzduchu. Po doskoku jsme točili opět na levou ruku a nyní sjížděli z mírného kopečka. Najednou nám začala pod kopyty křupat hlinka. Tmavá hnědá vypadala v kontrastu s okolní zelenou velmi dobře. Jemně jsem Val zpomalila, abychom nesecválávali v rychlém tempu. Blížil se dvojskok, bedny. Ty jsme trénovali včera. Vzpomněla jsem si, že bedny jsou rovnou za sebou, takže po doskoku za první jedeme rovně. Dívčina před námi skočila bedny pomaleji, v sedle si nebyla evidentně moc jistá. Kdo ví, co se jí honilo hlavou. Doskakovala za druhou, když my jsme se blížily k první. Povrch byl stále travnatý. Navedla jsem Val do středu první bedny, pobídla a zvedla se. Let trval jen chviličku, brzy jsme byly opět na zemi. Zasedla jsem do sedla a vedla Val k dalšímu skoku. Šest cvalových byla krátká doba, brzy jsme se opět mohutně odrážely. Při dopadu jsem Val jemně stáhla do pomalejšího cvalu. Skupina cválala v pracovním tempu. Zvedla jsem se opět do stehenního sedu, aby Val měla volná záda. Terén před námi neustále mírně klesal, v dálce se navíc jemně vlnila vodní hladina. Blížili jsme se k vodní nádrži. Začínala mi jemně mravenčit pravá lopatka. Zahýbala jsem ramenem dopředu a dozadu přes horní oblouček, opatrně, abych Val nerušila v hubě. Bylo to tak jiné jet v terénu. Skoky byly dost daleko od sebe, člověk musel neustále hlídat tempo. Před námi byl pruh stromů. Tom ještě více zpomalil, museli jsme se trefit na břeh nádrže. Přidržela jsem si Val a přiložila pravou holeň, levou otěží jsem pak Val zabočila doprava. Nyní jsme cválali po písčitém břehu. Po pravé ruce jsem měla pruh nízkých stromků, které byly dál od sebe. Pod koňskými kopyty potom skřípal jemný štěrk, který tvořil pevný břeh vodní nádrže, jejíž hladina se jen jemně vlnila, jak jí čeřil jemný větřík. Točili jsme stále doleva a drželi se břehu, načež jsme se od nádrže odpojili a jeli rovně ke skoku číslo devět. To byl skok nový a připomínal mi alegorický vůz. Byl to vůz natřený modrou barvou. Po pravé i levé straně měl potom zdvihnuté dřevěné žebříky a u nich potom balíky slámy. Ty byly taktéž podél celého vozu u země. Jednalo se o skok šířkový. Když už jsme tedy byly vyrovnané kolmo na vůz, prodloužila jsem cval, aby měla Val dostatek prostoru k přeskoku. Stále se jednalo o jednoduchý skok s travnatým povrchem. Val se už od pohledu nelíbil. „jdi dopředu.“ Houkla jsem na ni a zatlačila holení. Vysloveně jsem cítila, jak přemýšlí, kudy by utekla. Zkrátila jsem otěž a navedla ji na skok, pobídla jsem silněji k odskoku a zůstala mírně za pohybem, abych měla jistotu, že Val skutečně odskočí. „hodná holka!“ pochválila jsem ji po doskoku. Chytila jsem si otěže do jedné ruky a pohladila ji po krku. Nicméně se jelo stále dál. Krosové závody jsou delší a fyzicky náročnější, byla jsem ráda, že máme s Val již tolik zkušeností a nemusím si se spoustou věcí dělat velké starosti. Po doskoku jsme točili opět do levého oblouku. Teprve nyní mi došlo, že musíme jet nějaký velký okruh, více, či méně kulatý. Stále jsme se drželi v pomalejším, pracovním tempu. Jednak kvůli tomu, že nemáme zkušenosti na terénních jízdách a také kvůli bezpečnosti. Koně se navíc potřebovali trochu šetřit. Nyní kolem nebyla žádná překážka, tudíž se cválalo kousek dále. Tom trochu zrychlil tempo, stejně tak celá flotila před námi. Přímo před sebou jsem měla řadu různých hlav s vesměs stejnými helmami, avšak různě vysoko. Vlasy mi pleskaly na zádech v jednom velkém prameni. V tom se z nebe začaly snášet jemné kapičky deště. No super, ještě tohle! Proklínala jsem své štěstí v duchu. Avšak i tohle patří ke krosu, pořadatelé ruší závody jen ve velmi vzácných případech a kros se do haly přesunout samozřejmě nedá. Cválali jsme dál a dál, stále po trávě, neustále do levého oblouku. Bylo až zničující nevědět, kde bude další skok. Brzy se však před námi objevil a nevypadal zrovna dvakrát příjemně. Kousek od něj stálo terénní auto, kterým na závodiště jeli Nath s Connorem. Connor stál u skoku a kontroloval jeho překonání. Upřímně, vůbec se mi ten skok nelíbil. Byl nazýván dolina, vzpomněla jsem si na popis skoků v plánku. A to zjevně pro to, že se terén mírně zvlňoval. První skok byl z pevných břeven, dvou nad sebou, ze světlého dřeva. Navedla jsem Val v rozestupu na střed tohoto skoku. Vedla jsem ji přesně rovně, v trojskoku, který nás čekal, bylo potřeba jet rovně. Stále jsme se blížili, seděla jsem v plném sedu. S odskokem jsem se zdvihla do stehenního sedu a povolila otěž. Po doskoku jsem potom jemně stáhla Val zpátky, aby nám vyšel odskok na ten další. K němu nám zbývalo šest cvalových. Byl to skok dost úzký, úsek živého plotu, široký jen tak pro koně a bezpečnostní prostor po obou stranách. Na zemi potom ještě dvě nízké táhle klády. Tohle chtělo přesný nájezd. Pokud si to však člověk odměřil už na skoku prvním a potom jel přímo rovně, vyšlo mu to. Naštěstí pro nás to šlo celkem dobře. Po tomto skoku se potom cválalo na deset skoků mírně do kopce. Zvolila jsem pololetý sed. Sice jsem jela v pracovním, avšak mírně předkloněná, abych kopírovala terén. Přiložila jsem pravou holeň, abych Val navedla mírně doprava na střed dalšího skoku. Hradbě z pevného klestí. Podpořila jsem Val k odskoku a zvedla se ze sedla. Kopírovala jsem Valhallin vyklenutý krk a přiklonila se blíže k němu. Doskakovaly jsme opět na trávu. Děkovala jsem bohu, že jsem si vzala kontaktní čočky. Kdybych měla brýle, přes kapky už bych nejspíš nic neviděla. Zvedla jsem se opět do stehenního sedu a cválala za ostatními do kopečka. Poslední skok byl před námi, tedy pevná kamenná zeď.ta byla vlevo užší než vpravo, uprostřed na cimbuří stály květníky s rostlinami, aby oddělily tyto dvě části. Před zdí potom byly na ozdobu další nízké stromky. Už jak jsme cválaly s Val k tomuto skoku, cítila jsem, že je něco špatně. Val zpomalovala čím dál víc. Zesílila jsem pobídku, až jsem ji pleskla bičíkem, aby koukala cválat dopředu. Avšak ani to nebylo nic moc platné. Těsně před zdí se Val definitivně rozhodla zeď neskočit, i když jsme skákaly užší část. „sakra!“ zaklela jsem a neopatrně zatáhla za otěže. Val se otočila pravým bokem a namáčkla mi holeň ke zdivu. Písek, kterým byl vysypán odskok, zaskřípal, jak se na nich protočila koňská kopyta. „klid, klid.“ Objevil se Nath, který kontroloval tento skok. No super, ten mi tu zrovna chyběl. „najeď si znovu.“ Vybídl mě. Poodjela jsem a zaskočila s Val znovu. Tlačila jsem silně holení, každý cvalový skok byl čistým utrpením. Z toho vyplynul i dost neopatrný odskok, který vyšel vesměs z místa a byl až přehnaně vysoký. Jistě, ona ta zeď kouše. Ale byly jsme za skokem, hurá! „super!“ potěšil mě Nath, protože taky jednou projevil radost nad nějakým úspěchem. Skupina už poodjela dál, klusali. Tom se nasměroval čelem ke skoku, aby zkontroloval, zda jsme všichni v pořádku. „všechno v pořádku?“ zavolal přes sílící vítr. „ano, jen trochu menší kolize. Ale vše překonáno.“ Zdvihla jsem do výšky zdvižený palec. Nechala jsem Val vytáhnout otěž a klusala za ostatními. Rozdělili jsme se kolem a uvolňovali koně po dlouhém cvalu. „Co se stalo?“ ptal se Tom. Pečlivě jsem mu popsala, s čím jsem bojovala, avšak nebylo to nic hrozného. Tohle se přece stává běžně. Jen u toho krosu je to trochu nebezpečnější, jak jsem sama poznala. Kotník mi tuhnul, možná bude zhmožděný. Uvidím. Po klusu jsem Val převedla do kroku a zahodila otěž. „byla jsi moc šikovná!“ pochválila jsem kobylku a drbala ji po krku. Potom jsme se již vydávali na cestu zpátky. Dnes to bylo skutečně nádherné. Po mírném deštíku se mraky roztáhly, snad dokonce bude i svítit slunko. To je dobře, aspoň bude mít druhá skupina příjemnou jízdu. Dojeli jsme volným krokem až na Florestu. Seskočila jsem na rozbolavělé nohy, tohle byl opravdu zápřah na holeně! Povolila jsem Val sedlo a vytáhla třmeny. Odvedla jsem ji do boxu a odstrojila. Potom jsem se odvážila podívat na svůj kotník, byl sice nateklý a citlivý, ale žádná krev se do hematomu nevylila, tak snad to bude v pořádku. Odpoledne jsem se potom nasáčkovala k Nioře do auta a jela společně s nimi na závodiště. Byla jsem totiž skutečně zvědavá na kros v podání zkušených jezdkyň.

clair a pomněnka: 3. DEN KURZU

Pomněnku jsem dostrojila za pět minut celá. Ještě jsem si nasadila helmu, rukavice a vestu a vyvedla jsem kobču z boxu. Prošla jsem s ní stájovou uličkou a zastavila jsem se s ní na nádvoří, kde již bylo vcelku rušno. Věděla jsem však, že poslední nejsem určitě, protože jsem ještě některé studentky potkala ve stáji. Našla jsem si místečko, kde jsem se s Pomněnkou zastavila a dotáhla jsem podbřišník. Vepředu jsem zahlédla Kitty, Blood a Maki. Zapnula jsem nánosník a stáhla jsem třmeny. Levou nohu jsem strčila do třmenu a odrazila jsem se. Usadila jsem se v sedle a pravou nohou jsem si nakopla pravý třmen. Usmála jsem se, dneska jsem v sedle již jednou byla a to ráno, kdy jsem brala Pomněnku na cvalovku. Uchopila jsem otěže a rozhlédla jsem se. Zahlédla jsem zatím všechny účastnice druhé skupiny, ale z první skupiny ještě někdo chyběl. Za minutu mělo být osmnáct hodin a tak jsem začala hnědku hladit po krku. Zahlédla jsem Connora a Toma, jak nasedají do auta a vyráží, což znamenalo, že i my budeme vyrážet brzy. Připravila jsem se a po pár sekundách jsem zaslechla Blood. "Vyrážíme" volala zkušená studentka a my všichni postupn vyrazili. Jakmile jezdkyně přede mnou pobídla svého svěřence, jemně jsem stiskla holeně a nechala jsem kobču jít krokem v zástupu. Neustále jsem dávala pozor na to, abych dodržovala správný rozestup. Vedla jsem Pomněnku zatím na volné otěži, ale postupem času jsem ji sesbírávala. Po cestě, kterou jsme jeli i včera, jsme i dnes mířili na závodiště. "Klus" zaslechla jsem studentku před sebou a proto jsem to zavolala dozadu a jakmile jezdkyně přede mnou naklusala, stiskla jsem holeně a nechala jsem Pom přejít do klusu. Okamžitě jsem začala vysedávat a po každých sto metrech jsem si přesedla. V dálce jsem již zahlédla bránu a všichni jsme zpomalili své koně do kroku. Po cestě jsem přemýšlela o tom, co dnes budeme dělat. Jakmile jsme projeli bránou, zahlédla jsem Toma a Connora, kteří vystupovali z auta. Usmála jsem se a Pom jsem zastavila na plácku, kde jsme se měli seřadit. "K rozeskákání vám jsou k dispozici skoky s čísly dvacetdva, devatenáct a patnáct. Nyní máte čas na opracování svých koní a poté se pustíme do skoků" oznámil nám Tom a rozhlédl se. "Nějaké dotazy?" zeptal se ještě a když nikdo nic neříkal, pokynul nám, abychom se pustili do uvolňování. S Pomněnkou jsem zamířila stranou tak, abych měla dostatek prostoru na rozhýbání. Pom jsem pobídla do klusu a pustila jsem se s ní do různých obloučků a vlnovek, jiné cviky nám ve volném prostranství moc nešly. Hnědka byla již okrokovaná i oklusaná, takže proto jsem s ní témeř ihned začala provádět cviky. V klusu jsem ji však ještě uvolnila na obě ruce a poté jsem ji pobídla do cvalu a navedla jsem ji na kruh. Pom jsem si ve cvalu pořádně uvolnila a poté jsem si s ní dala pár různých přechodů. Jakmile byla hnědka úplně uvolněná, zamířila jsem s ní ke skokům, kde již byla krátká řada. Počkala jsem, až jezdkyně přede mnou skočí. Jakmile na mě s Pom přišla řada, navedla jsem ji na kruh a díky tomu jsem si zkontrolovala povrch před i za překážkou. Když jsem byla kolmo od překážky, vyvedla jsme hnědku z kruhu a vedla jsem ji kolmo na skok s číslem dvacet dva. Byla jsem v lehkém sedu, poté jsem však zasedla do sedla. Jakmile se hnědka odrazila, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, otěže jsem po krku posunula dopředu, dívala jsem se před sebe a držela jsem se koleny. Když měla hnědka dopadnout, zatížila jsem tu sedací kost, na kterou jsem chtěla, aby kobča zatočila a na té straně jsem také více prošlápla třmen. Hnědka po dopadu zatočila do prava a já jsem zasedla zpět do sedla, ruce jsem vrátila zpět na místo a usmála jsem se. Tom přikývl a usmál se. "Jo, skok se ti povedl, jenom jedna výtka. Příště otěž povol o trochu méně." oznámil mi Tom a já přikývla. S hnědkou jsem si skok skočila ještě jednou a po kladném zhodnocení jsem se odebrala k dalšímu skoku, kde již stál Tom a kontroloval a hodnotil studentky. Byl to skok s číslem devatenáct. Usmála jsem se, protože původní strach se změnil na naprosté nadšení do krosu. Tom se na mě usmál a dal mi pokyn, že mohu vyrazit. Pro jistotu jsem si Pom stáhla na kruh, aby se podívala před i za překážku, stejně jako já, a následovně jsem ji pobídla do cvalu a vyvedla jsem ji z kruhu. Byla jsem uvolněná a na skok jsem ji vedla rovně. Jakmile se hnědčin hřbet zvedl, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsem posunula dopředu, chytila jsem se koleny, dívala jsem se před sebe a byla jsem šťastná. Po dopadu jsem si Pom stáhla na kruh a poté, co mě Tom ujistil, že tohle byl naprosto skvělý skok, jsem hnědku na skok navedla z druhé strany. Opravdu se vyplácí být uvolněná. I po druhé jsme s Pomněnkou skok překonaly bez problémů a nyní přišla na řadu patnáctka, tedy živý plot. Překážka byla vysoká sedmdesát centimetrů. Nejdříve jsem si ji s Pom obkroužily a ve cvalu jsem na překážku Pomněnku navedla. I patnáctku jsem si s Pom skočila na obě ruky a poté mě Tom poslal za ostatními, kteří již skákali. Pom jsem neustále vodila v kroku, dělala jsem s ní různé vlnovky a obloučky. O nějakou dobu později jsem zaslechla Toma, který nás svolával a proto jsem se zařadila do řady, která se utvořila vedle Toma. "Takže holky, dneska jsou na řadě kombinace. Nejdříve je na řadě skok s číslem pět, poté skok šest a pak osmnáctka, kde skočíte živý plot a následovně si vyberete mezi nižším či vyšším skokem. Na nižší musíte najet zostra, je vysoký osmdesát centimetrů, kdežto na vysoký se najíždí zpříma a je vysoký sto centimetrů. Vyberete si tedy jeden a ten skočíte. No a k pětce a šestce. Pětka je dvojskok nazývaný bedny. Nájezd nemůže být nerozvážný, protože překážky nemusí být za sebou, někdy musíte na další skok koně navést zešikma či z boku." Tom nám povídal o pátém skoku a následně se pustil i do vyprávění o šestce. "Chápete všichni všechno?" zeptal se pro jistotu Tom a když všichni přikývli, pokračoval. "Tak se můžeme pustit do toho. Nejdříve pětka" zavelel Tom a my ho následovali. "První jede Nadvandy" usmál se Tom. Pozorovala jsem Nadvandy a poté jsem se snažila zapamatovat si vše, co jí řekl Tom. Nadvandy si skok skočila dvakrát a poté šla ještě jedna studentka a řada byla na mně. Pom jsem pobídla do cvalu a navedla jsem ji na střed bedny. Pom jsem věřila, jen jsem doufala, že neudělám nějakou velikou chybu. Kobču jsem pobídla ke skoku a já se vyšvihla do stehenního sedu, chytila jsem se koleny a ruce s otěžemi jsem posunula po krku dopředu. Dívala jsem se před sebe a usmívala jsem se. Po dopadu jsem okamžitě zasedla do sedla, ruce jsem vrátila zpět na jejich původní místo a vyseděla jsem pár cvalových skoků a hnědku jsem vedla na střed druhé bedny. Hnědka se přes ni přenesla a já jsem ji poté nechala chvilku cválat a poté jsem si ji stáhla na kruh. "Na poprvé to nebylo špatné. Je fajn, že Pom věříš" usmál se Tom a mě vrtalo hlavou, jestli to poznal na mém výrazu. "Tak ještě na druhou ruku" řekl mi Tom a já se usmála. S hnědkou jsem skok skočila i na druhou ruku a poté jsem ji zpomalila do kroku a povolila jsem otěž. "Teda na druhou ruku to bylo lepší. By mě zajímalo, nad čím jsi nyní přemýšlela." dodal Tom a usmál se. Pom jsem poplácala po krku a já se usmála. "To by tě zajímalo, ale já ti to nepovím." zasmála jsem se mu a hnědku jsem na volné otěži v kroku vedla k ostatním, kteří již skákali. Hnědku jsem vodila sem tam a obča jsem si něco řekla s ostatními. Rozhodla jsem se, že při skocích nebudu přemýšlet nad hloupostmi. "Přesouváme se k šestce" zavolal na nás Tom, když doskákala poslední studentka. "Pamatujete si, co jsem vám o této překážce říkal?" zeptal se nás a většina přikývla. Šestka se nacházela kousek od pětky, takže jsme nemuseli putovat přes celé závodiště. "První jde opět Nadvandy" zavolal Tom a já pohlédla na Nad. Nevypdala, že by byla štěstím bez sebe, že jde zase první, ale kdo byl byl. Jakmile přišla řada na mě, povzbudivě jsem Pom poplácala po krku a sesbírala jsem si Pom na otěž, chvilku jsem ji nechala klusat a poté jsem ji pobídla do cvalu. Vyvedla jsem hnědku z kruhu a navedla jsem ji na střed první překážky. Zasedla jsem do sedla, před skokem jsem Pom pobídla ke skoku a jakmile se odrazila, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsem po krku opět posunula dopředu, chytila jsem se koleny a dívala jsem se před sebe. Po dopadu jsem zasedla, ruce jsem vrátila na původní místo a jakmile jsem usoudila, že je vhodná doba, přitlačila jsem pravou holeň, prošlápla jsem pravý třmen a podívala jsem se tím směrem. Hnědka se stočila do prava a já jsem ji vedla na střed překážky. Vítr zašustil a hnědka švihla ocasem a chtěla se podívat, co kdo dělá zajímavého. Nedovolila jsem jí to, ale rozhodila nám to tempo, takže druhý skok nebyl úplně dokonalý. Po dopadu jsem si ji opět vzala na kruh a počkala jsem si na zhodnocení. "První skok byl skvělý. No a ten druhý, nebýt zvědavosti Pom, tak myslím, že by byl čistý, technika byla správná, takže" Tom se umlčel a dal mi pokyn, abych hnědku na skok navedla znovu. Kobču jsem tedy navedla opět na překážku, tentokrát tedy z druhé strany. Obrat není nyní doprava, ale doleva. Naštěstí vítr Pomněnku již nevyrušil, takže jsme i druhý skok skočily čiště. "Teď to bylo super" usmál se na mě Tom a já hnědku pochválně poplácala po krku. Povolila jsem otěž a neustále jsem s Pomněnkou v kroku chodila. "Pokračujeme k dalšímu skoku" ohlásil nám Tom a zamířil ke skoku s číslem osmnáct. Osmnáctka byla celkem daleko, ale mně to tak nepřišlo. "Takže" promluvil Tom u překážky. "Vše jsem vám řekl již na začátku, doufám, že si to pamatujete?" zeptal se nás Tom a my přikývli. První jela Nadvandy, která překonala s Val živý plot a poté vyšší skok. O chvilku později řada přišla na mě. Pom jsem si pobídla do klusu a posbírala jsem si ji na otěž. Poté jsem ji pobídla do cvalu a navedla jsem ji nejdříve na živý plot. Pom jsem pobídla holeněmi ke skoku a jakmile se odrazila, vyšvihla jsem se do stehenního sedu. Můj pohled směřoval přede mne, držela jsem se koleny a čekala jsem, až Pom dopadne. Zasedla jsem do sedla a hnědku jsem vedla rovně. Netušila jsem totiž, zda bych na nižší skok Pom dokázala navést, tímto jsem si byla jistější. Pro jistotu jsem pohlédla na praporky, červený byl vpravo a bílý vlevo. Hnědku jsem pobídla ke skoku, vyhoupla jsem se do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsem posunula dopředu, dívala jsem se před sebe, držela jsem se koleny. Hnědka se přes skok přenesla a po dopadu jsem zasedla do sedla, ruce jsem vrátila na původní místo a o kus dál jsem si Pom stáhla na kruh a nechala jsem ji ještě chvilku cválat, poté jsem ji zpomalila do klusu a poslouchala jsem Toma. "Správné rozhodnutí. Myslím si, že by vám vyšel i ten druhý skok, ale ne tak dokonale jako tento. Žádné chybičky jsem nepostřehl a to jsem dával bedlivý pozor." usmál se Tom a já se usmála. Pom jsem pochválila a zpomalila jsem ji do kroku. Krokovala jsem a přitom jsem sledovala ostatní. Po nějaké době měli všichni doskákáno a my mohli vyrazit zpět na Florestu. Tom s Connorem opět jeli autem a my se vydali na Florestu stejnou cestou, kterou jsme se sem dostali. Hnědku jsem zastavila na nádvoří, kde jsem sesedla, vytáhla jsem třmeny, povolila jsem podbřišník a rozepnula jsem nánosník. Pom jsem odvedla do boxu, kde jsem ji odstrojila a nasadila jí odpocku. Dnešní den jsem si užila a již jsem se těšila na zítřejší skoky.

kitty + asie: DEN ČTVRTÝ - 2. SKUPINA
„Naše milovaná šéfka se zbláznila“ vyhrkla na mě místo pozdravu ráno při snídani Bloodye. „Na tos přišla až teď?“ přizvedla s úsměvem obočí Maki, zatímco já už mžourala na lístek papíru, který držela Bloodye v ruce. Obrovská změť čísel, z toho jedno podtržené a za nimi napsaný časový údaj 05:36. „Mám nehezké tušení“ ozvala jsem se, když mi začaly čísla dávat smysl – jako překážky u crossu. Bylo nám samozřejmě známo, že dneska si máme zajet souvislou trasu, ale tohle jsem nečekala. Zapsáno bylo asi deset překážek, z toho valnou většinu jsme na kurzu neskákaly – alespoň pokud vím. Bloodye jen potichu přikývla. „Tuším že tušíš správně. Dnešní trasa na cross“ vydechla Bloodye která na to ještě pořád koukala s vykulenýma očima. „Díkybohu za minulej tejden“ vydechla jsem si, s vrankou jsem poslední dobou docela pracovala a tak jsem se nebála, že by jí chyběla kondička tohle zvládnout. Ačkoliv vyčerpávající to bude rozhodně pro nás obě. „Za trasu poděkujte Connorovi.. včera po obědě jí byl s Notou vyzkoušet, takže by vám neměla dělat problémy“ mrknul na nás a já si jen vydechla, no super. Kombinace profesionálního jezdce a nadaného parkurového koně vedle mě a drezuračky, která se cítí lépe nohama na zemi. „A vymýšlel jí kdo?“ otočila jsem se na Toma, který mi odpověděl jedním ze svých šibalských úsměvů. „Ale noták. Jestli tohle zajedeme čistě, chci se za odměnu projet v Čudlovi“ vypustila jsem jen tak do větru první věc, co mě napadla. „Když to zajedeš bez chyby a rychlejš než Connor“ pokrčil rameny Tom a usrkl ze svého ranního kafe. To mě nabudilo Na Čudlu jsem měla zálusk co jsem na Florestě, ale za tu dobu do něj taky Tom nepustil nikoho kromě sebe a Connora. Moje reakce tedy byla okamžiká, bezmyšlenkovitá a možná trochu drzá „A že ne!“ Tom na mě pohlédl „Hodláš se se mnou sázet?“ zdvihnul obočí a nasadil trochu káravý pohled. Ještě na podzim bych se z něj třásla strachy, přes zimu a na jaře jsem ale trénovala hodně pod Tomem, a tak jsem si už troufla trochu víc.. hehe Nic jsem mu neodpověděla a jenom tázavě a trochu prosebně zvedla obočí. Tom vydechnul, odložil kafe a já spatřila v jeho očích ten pohled „Dočehojsemsetozasezamotal“ „Fajn, když to zajedeš rychlejš než včera Connor, můžeš se během léta projet v Čudlovi. A když ne“ ďábelsky se mu zablýsklo v očích „Tak budeš celý příští týden kydat všechny boxy sama, včetně poníků.“ Tak to byla podpásovka. I s plnou kapacitou studentek zbývalo dvacet volných koní, k tomu poníci, kydalo se dvakrát denně.. No sakra „A víš že nemám příští tejden služby u stájí?“ Zkusila jsem to trochu obejít. „Taky by se ti to nepočítalo do služeb“ dorazil mě Tom. No do háje Takže bych si tím ani nepřivydělala, super Nicméně teď už jsem couvnout nemohla, pokud nechci další rok poslouchat Toma jak vykládá, že se bojím práce. „Tak fajn“ kývla jsem. „Za kolik to zajel?“ „Máš to na papíře“ kývnul Tom k papírku, který pořád Bloodye třímala v ruce, snad se v hlavě snažila vybavit si, o jaké konkrétní skoky jde. „pět třicet šest?“ zeptala jsem se, a on pokývnul. Dosrkal kávu a vydal se k odchodu. „Můžete si jít projít trasu – hlavně tam ale nechoďte, až tam bude skákat druhá skupina. Snad nemusím zdůrazňovat, že žádná větší práce dneska už ne. I když myslím že se budete stejně spíš připravovat na kurz“ mrknul na mě a jakmile opustil jídelnu, čapla jsem papírek se skoky „Půjdeme rovnou?“ koukla jsem na holky a bloodye se zvedla „Hodím Deka do výběhu a můžeme jít“ přikývla jsem, Asie taky ještě potřebovala hodit ven. „Najdu Connora, ten by mohl mít dobrý tipy“ houkla jsem na holky a vyrazila ke stájím.

Koně ve výběhu a my čtyři jsme se vydali směrem k dráze cross country.Connor mi už cestou dal pár tipů. „Skvělá věc, když chceš překonat určitej čas, je zjistit si úsek, kdy byl jezdec, kterého chceš překonat v polovině. Máš kliku, tady jsem si to poznamenal - před šestým skokem. Půjčím ti hodinky – na ty si nastavíš odpočet dvě minuty čtyřicet osm. Spustíš je při výjezdu z boxu, až ti zapípají, budeš vědět že jsi tak v půlce. Podle toho, jestli budeš před šestým skokem nebo za ním pak budeš vědět, jestli ti jde o čas nebo ne.“ Bylo vidět jak je nadšenej, že mi může předávat zkušenosti „Co se týče souvislejch jízd, musíte si pamatovat že je důležitý koukat kolem sebe. Ne jen u nájezdů na skoky, občas se ale i stane že se ve spritový pasáži objeví bahnitější úsek – a to by nemuselo dopadnout příjemně. Jsou koně kteří znervózní, když se po dráze pohybují lidé, tak na to taky myslete.To je hlavní pravidlo – myslet, dívat se kolem sebe, plánovat si. Na nic jinýho se nesoustředit – teda, kromě vašeho koně, samozřejmě. Ale to už vám nemusím říkat.“ Povídal pořád dokola a já se tomu musela smát.
Došli jsme na crossovou dráhu a ke startovacímu boxu. Connor nám vysvětlil, jak to u crossu se startováním je a zamířili jsme ke skoku číslo třináct. „Cestou se vám trošku mění terén, Vidíte že od stratovacího boxu pojedete chvilku mírně z kopce – proto je důležitý při startu nevystřelit hned huráá start jedeme, ale svižně, ale pod kontrolou, na kontaktu, kůň vám při jízdě z kopce nesmí spadnout na předek. Povrch se srovná dost daleko před skokem, takže máte kdyžtak čas to opravit, snad vám ale nemusím říkat že tím ztratíte čas – ne moc, ale přece. Pokud se vám podaří koně udržet na zádi, můžete pak na rovině pobídnout lépe dopředu – před skokem ale musíte dát koni čas skok si prohlédnout a na skok najíždět svižně, ale volně – jde o dvojskok a třeba taková Asie by mohla u druhého skoku znejistit a jakmile by se něco pokazilo, odmítnout.“ Přikývla jsem, jak se mnou vyjížděl na crossovou dráhu tak mě i klisnu znal jako své boty. „Takové ty věci jako natlačte si koně doleva a pohlídejte si, aby neuhnul úplně mimo vám snad říkat nemusím, takže dál. Na dvanáctku pojedete po písčitém povrchu, to by vám nemělo dělat problémy, a pak je tu samotný skok. Samozřejmě by bylo výhodnější skočit si užší část skoku, nicméně bacha, jedenáctka je poměrně blízko, takhle si provedete docela ostrý nájezd a vy přitom potřebujete mít čas si skok rozvrhnout a kůň aby si ho prohlédl. Osobně radši skáču širší část, která mi dovolí si nadjet a dá mi víc času na přípravu na další skok. Tím je trojkombinace“ povídal dál a dál a já uvažovala, jestli si mám dělat poznámky. „U tohohle skoku bacha, je to opět travnatý povrch a jak vidíte tak je vlhko – dneska ho bude skákat i první skupina, tak by pak mohl podkluzovat. Kitty, ty při opracování asi dej Asii prohlédnout ten druhý skok, toho příkopu se někteří koně lekaj, tak ať se na ní můžeš spolehnout. Jinak samozřejmě najíždět hezky v tempu, ale ne moc rychle, jinak vám tady nevyjde odskok. I když Dekameron by to možná zvládl jako jeden skok“ pohlédnul se širokým úsměvem na Bloodye, a pak pokračoval ve výkladu. „Samozřejmě kolmo a na střed, jinak by jste to tu nezvládli. Pak si pořádně nadjet na céčko, uvědomte si že skáčete z nižšího místa, takže koně pořádne pod sebou, zároveň ale dopředu. Pak jedete k devítce. Tady máte dost času, je to ale trochu zvlněný terén, takže ase – čas nečas, pokud jedete z kopce, nežeňte koně dopředu, držte si je na zádi. Naopak do kopce je můžete nechat zabrat, ale pozor abyste je nevyčerpali. Samotná devítka je poměrně snadná záležitost, klasický šířkový skok, vaši koně ho znají, znáte ho vy, tady by neměl být žádný problém. Spíš u osmičky bacha – dělali jsme to včera tak doufám, že si to ještě pamatujete a nebudete si hrát na spadlé švestky“ pohlédl na mě s úsměvem, skvělý, tohle mi bude připomínat dlouho. „Hlavně se tady v boji o čas nesnažte zmenšit oblouk u překážky, hezky pořádně si najet ať máte čas koně před výdkokem a dalším skokem porovnat. Teď projedete stromy na louku – teprve teď se rozhlédnete na levou stranu, kde bude dvojskok číslo šest – budete tady muset provést takovouhle vlnovku“ ukazoval, protožejak jsme „vyjeli“ na louku, první skok dvojsklu byl kousek od nás – ale v opačném směru. „Uděláte tady takovou vlnovku, bude lepší vyjet si zpočátku víc směrem od dvojskoku, ať jí můžete udělat dostatečně širokou a srovnat si koně před prvním skokem. Pak druhý skok, na nájezdu asi nemusím nic moc vysvětlovat. Tady ale pozor, protože díky vlnovce se vám bude měnit vnitřní ruka – zatímco při oblouku k prnímu skoku budete stříhatpoměrně úzký oblouk na levou, pak potřebujete zase spolehlivě koně ohnout na pravo – nezapomeňte tedy měnit vedoucí nohy. Taky si na první skok najeďte skutečně kolmo – můžete i trochu více do leva, ať máte pak možnost širšího oblouku u nájezdu. Jsou tu stromy tak je to nebude lákat vyhnout.“ ukazoval nám co a jak a já začala uvažovat, jestli mám vůbec šanci zajet trasu rychlejš než takovejhle profík. Budu spoléhat na to, že ačkoliv Connor připravoval Notku na cross hezky spolehlivě, pořád ještě víc pracuju já s Asií a tím pádem by měla mít i lepší kondici. „Další jsou na řadě bedny. Jeden z nejlepších dvojskoků tady, protože skoky jsou hned za sebou, nejsou nijak extra záludné, v podstatě kalsicý dvojskok – najet kolmo na střed, dopředné tempo, ale nepřehnat to, mezi skoky nebudete mít čas napravovat chyby. A samozřejmě bacha, ať vám nevyhne. Pak pojedete na skok čtrnáct. Ten znáte, skákali jste ho, ovšem pozor u levé části béčka – horních asi deset centimetrů tvoří tmavé břevno – Kůň se ale bude soustředit a bude spíše vnímat tu světlou část pod ním, takže je možné že tady bude nepozorný, na to bacha. Taky při cestě ke čtrnáctce máte zase nějaké ty kopečky, terénní nerovnosti a tak. Potom přijde sprintová část – je ke konci, takže tolik nehrozí že byste na ní koně moc unavili, už tady nebudou mít takový přebytek energie, tempo si zvolte podle vašeho uvážení a podle koně. Projedete kolem pracoviště a pak už máte rovný terén a možnost pořádně zrychlit. Ovšem pozor ať si stihnete koně včas porovnat před skokem osmnáct, tady je potřeba najíždět relativně v klidu, zvláště pokud pojedete na nižší skok, co má nájezd pod úhlem“ úkosem se Connor podíval na mě, věděl že jsem nejistá u překážek devadesát a víc, natož Asii v terénu hnát na metr. Určitě pojedeme na nižší skok. „Bude důležité koně porovnat kolmo na překážku, jinak než na střed to snad ani nejde, ledaže byste chtěly proskočit nad praporkem. Takže před touhle kombinací koně zklidnit, na pomůcky, na záda, aby lépe zvládl manévrování“ povídal dál Connor, a už jsme se dostali k poslední překážce – jednadvacet. „Tady vás možná bude svádět když ucítíte, že má kůň ještě dost díly, ten kousek volného prostranství k tomu, abyste ho pobídli k vyšší rychlosti , zvlášť když od předchozího skoku odjíždíte relativně v klidu. Na to ale bacha, Po prvním skoku doskakujete ze svahu dolu, takže kůň musí bejt pořádně na zádi, mějte ho na otěži, a hezky v klidu. Do kopce ho pak můžete pustit víc dopředu, pořád ale nesmíte přepadnout na předek – zase, odskakujete z nižšého místa. Všechno kapiš?“ otočil se na nás, a zatímco Blood s Maki chápavě přikyvovaly, já měla dojem, že mi z tolika informací praskne hlava

Odpoledne, když jsme s holkama stály na dvoře po boku našich čtyřnožců, jsem si všechny rady přehrávala v hlavě pořád dokola. Dotáhla jsem podbřišák, zapnula nánosník, vyhoupla se do sedla a všechny tři jsme vyrazily na crossovou dráhu. Vranka byla hzeky odpočatá, energie měla dost a vyšlapovala si kupředu veselým, živým tempem. „Doufejme že ti to vydrží“ promluvila jsem na ni a pohladila jí po uhlovém krku. Před takovouhle trasou bylo potřeba koně pořádně rozohýbat. S holkama jsme se proto trochu zdržely na louce cestou na cross a koně rozohýbali na kruzích a obloucích v kroku a klusu už tam. Zbytek cesty jsem pak s Asií procvičovala hlavně přechody, dovnitř plec, ustupování na holeň, díky kterým se podsadila, šla lépe na pomůcky a také se jí protáhla záda a šikmé svaly. Na trasu jsme dorazily včas, všichni už byli tady. Tom s klukama, Anette, Sue, ale i Lisa a podívat se na nás přišla i Nadvandy. /Ta bude mít stanoviště kousek od nathana/ bliklo mi hlavou a musela jsem se usmát, těm dvěma by to spolu slušelo! „Tak jo holky, pojedete v pořadí Bloodye, Maki, Kitty, takže Blood si Dekamerona pořádně rozehřeje, jestli chceš můžeš si skočit i něco malého na rozeskákání, ale neunav si ho. Vy holky ale nezapomeňte že jedna jízda má zhruba šest minut, takže nebudete mít čas koně rozehřát až během jízdy té další. Takže hezky rozpohybovat, ocválat, můžete se rozmístit po celé trase, ale jakmile Bloodye vyjede, zajedete na pracoviště a nebudete se tu motat, jasné?“ Spustil Tom proslov a my jen přikyvovaly.
Využila jsem času, který měla Bloodye na opracování a vydala jsem se po trase, kterou jsme dnes měli určenou – jen ukázat Asii ty skoky, které tak úplně neznala, zvláště druhý skok u jedenáctky, jak říkal Connor. Cestou jsem jí ale hezky zaměstnávala, nejprve v klidu ocválat, pak vzít na otěž a přechody, stranová práce, obloučky. Popracovala jsem s ní i ve cvalu, jak řekl Connor, bude potřeba využít i přeskoky, tak jsem si s ní zkusila párkrát přeskočit na rovném terénu cestou po trase. Asie hezky pravidelně odfrkovala, byla dobře na pomůckách a vypadalo to že tuší, že se chystá něco neobvyklého. Nebyla ale nervózní, zdála se mi spíš rozbujelá, natěšená. Ochotně a bez potíží reagovala na všechny mé pomůcky, ale jakmile uviděla někde před námi skok, zvedla hlavu a našpicovala ouška. To jsem jí pak hned otočila na oblouk kolem skoku, nechci si jí naučit že se na skok najíždí a pak se neskáče.
Měla jsem tedy ocváláno, klisnu na otěži a hezky od zádi. Zpátky k pracovišti jsem se vracela včas, Tom právě vysvětloval Blood jak najet do startovacího boxu. „A krook“ houkla jsem na klisnu, sce s klesavou intonací, ale hezky jasně, přitom zasednout, naklopit pánev, protáhnout nohy dolu, pata zůstává v přímce ucho – rameno – kyčel a stisknout kolena. Vranka v klidu přešla a protože do našeho startu zbývala necelá čtvrthodinka, nechala jsem jí teď krokovat na volné otěži. Maki s Lady zrovna tak, a obě jsme sledovaly odpočítávání ke startu. Všichni pomocníci už byli rozprchlí u svých skoků, i Tom už byl pryč. Zamžourala jsem do dálky – jistě, u skoku jednadvacet, poslední překážka. Takhle zdálky nebylo odpočítávání slyšet, přesto jsme start jasně poznaly – hnědák okamžitě vycválal a vydal se svižným, ale nezbrklým tempem kupředu. Asie zaregistrovala, jak náhle vyrazil, zvedla hlavu, našpicovala uši jeho směrem a jemně zaržála. „no jo, klídek“ řekla jsem jí, pohladila jí po hřívě a my už jen zahlédly jezdces koněm jak překonává první skok překážky číslo třináct, než zmizela za stromy. „To je fofr“ podotkla jsem a Maki přikývla. Jak nám Bloodye zmizela z dohledu, rozhlédla jsem se po zbytku závodiště. Connor, který prováděl odpočítávání teď postával nedaleko skoku čtrnáct a jak byl blízko tak mi neuniklo, že si neustále poklepává prsty na kapsu s mobilem. Vlastně všichni kdo tu byli, a když vranka okrokovala do jiné části pracoviště, všimla jsem si dokonce nedaleko položeného kufříku s lékárničkou. A ne nijak malou, tam muselo být snad úplně všechno. Tiše jsem hvízdla, samozřejmě že byl vždycky po ruce někdo a nějaká základní lékárnička taky, ale tohle bylo hardcore. Jistě, Connor mi bezpočetněkrát vyprávěl o zranění sebe nebo jiných jezdců ať už na závodech nebo při tréninku, a taky jsem věděla že při závodech v cross-country je jezdec povinen mít na těle viditelně umístěnou zdravotní kartu. Jestlipak jsou v tom kufříku i karty nás tří? Měli jsme na Florestě sice jen vcelku jednoduchou crossovou dráhu a riziko nebylo tak velké – ale přeci jen, žádná manipulace s koněm není úplně stoprocentní.
Na louce opodál se najednou objevil Dekameron, samozřejmě i s Blood v sedle. Spolehlivě se přehoupli přes oba skoky u překážky číslo pět a pak se stočili směrem k číslu čtrnáct. Bylo vidět naprostou souhru mezi brunetkou a valachem, znali se oba jako své boty a člověku se málem zdálo že si nezájem čtou myšlenky, když prolítli kolem pracoviště na poslední dvě překážky. „Je dobrá“, ozvala se za mnou Maki. „To ty budeš taky“ opáčila jsem a brunetka se ušklíbla. „A ty budeš muset“ zaslechla jsem Connorův hlas, jak popošel k nám. „Můžeš k boxu Maki, pak odstratujeme.“ Pokynul brunetce a díval se, jak Bloodye dokončuje jízdu. „Ale má pravdu, je dobrá.“ Kývnul pak, když valach v dálce přešel do klusu a jezdkyně mu nabídla otěž. Otočil se a zamířil za Maki.
Sledovala jsem, jak i ona klisnu pobídla a Lady ochotně vyrazila vpřed. „Měly bychom se připravit zlato“ houkla jsem na vranku a začala si jí sbírat na otěž. „Hodně štěstí“ ozvalo se opodál, jak se Blood vracela s valachem k nám. „No děkuju. Tys ho ale ani nepotřebovala jak vidím.“ Brunetka se jen zeširoka usmála, bylo vidět jak jízda znavila i jí, stejně jako hnědáka, se kterým teď klidně oklusávala kolem. „Asie“ zamlaskala jsem na vranku, kterou zaujal spíše její čtyřnohý kolega, jak oddechoval a odfrkával. Stiskla jsem holeně, nechala vranku vyklusat a začala vysedat, trochu jsem si pohrávala s kontakem na otěžích, zkoušela s ní různé vlnovky, v klidném tempu, jen aby se nenudila. A věděla jsem proč to dělám, protože když se o pár minut později po překážce číslo čtrnáct prořítila nedaleko Maki – využívala spritového úseku jak má být – Asie jen stříhla ušima a pracovala dál. To je můj miláček :3
„Pojď se připravit“ pokynul mi Connor stejně, jako předtím Maki, a já pohlédla na startovní box. Přišli jsme k němu klidným krokem, Asii ale bílý plot, stejně jako značky na něm, nechávaly chladnou. „Nezapomeň na odpočet“ připomenul mi Connor a ukázal na moje zápěstí. Á, jistě. Jeho hodinky. Přehmátla jsem si otěže tak, že levá ruka přidržovala ukazováčkem i druhou otěž, zatímco pravá ruka pravou otěž nepouštěla, její ukazováček jsem si ale opřela o tlačítko „start“ na hodinkách. Connor odpočítával, vranka trochu nedočkavě pohazovala hlavou a špiclovala ouškama vpřed. „Tři, dva, jedna..“ odpočítával Connor, a já hned na to stiskla start, zamlaskala na vranku, vzala si otěže pořádně do ruky a dala pobídku do cvalu. Dala jsem si přitom pozor, abychom projely středem startovního boxu a už jsem sledovala trasu, kam máme jet. První byl skok číslo třináct, ten byl odsud vidět poměrně jasně. Už takhle z dálky, kdy nebylo ještě třeba se na skok moc chystat, jsem vranku směřovala tak, aby najížděla kolmo na oba skoky. Jak řekl Connor, přišel mírný kopeček dolu – mírný, ale já nemohla dopustit aby vranka spadla na předek nebo ztratila rovnováhu, takže jsem se ve stehenním sedu více napřímila, ramena vzala více dozadu, udržet kontakt na otěži. „Hoou“ houkla jsem na klisnu ale nechala přiložené holeně, aby si zase nemyslela že má zpomalit nějak víc. Jakmile se terén srovnal, mlaskla jsem, předklonila se trochu víc ke krku klisny, pohled stále upředný dopředu, ramena pořád trochu vzadu, abych jí nepřevažovala těžiště, holeně přitisknuté. Klisna ochotně protáhla tempo, tohle si užívala. Blížily jsme se ale ke skoku a já podle COnnorovy rady „zpomalit, dát čas, zklidnit se, pobídnout“ se v sedle lehce napřímila, pohrála si na otěži, zase houkla na klisnu, aby se zklidnila, a sledovala skok. Lépe řečeno skoky – vranku jsem si pravou holení, váhou více na levém třmenu srovnala aby najížděla skutečně na skok, ale co nejvíce u pravého okraje, zároveň tak, aby jí vycházel nájezd i na druhý skok, a jak jsem si jí připravovala na nájezd, i klisna přizvedla hlavu a trochu jí natáhla dopředu, jak se snažila zaostřit – nechala jsem tedy lehce proklouznout otěže mezi prsty a přitom si hlídala, abbch měla obě otěže přesně stejně dlouhé, aby jí třeba o trochu volnější prvá otěž nesváděla k vyhnutí. když jsem jí měla srovnanou, přimlaskla jsem, opět se více předklonila a zlehka stiskla holeně. Vranka opět natáhla cvalové skoky, a to už zbývalo před první skokem asi těch šest cvalových. Teď je to na kobylce. „Tři, dva, jedna..“ odpočítávala jsem si, a před odskokem jsem vranku ještě podpořila holení – opět stejně oběma holeněmi, a jak se vranka odrazila nad skoke, její pohyb mi pomohl vyhoupnout se do stehenního sedu. Nad skokem jsem koukala dopředu, ramena dozadu, rukou vyjet po krku, ale ne moc, abych neztratila po skoku kontrolu nad koněm – to by se zvlášť u dvojsklu nevyplatilo. Během doskoku jsem se napřimovala, a hned po něm jsem zůstala ve stehenním sedu – zůstala jsem ale napřímená, přitom jsem vrnaku vzala trochu zpátky a už koukala kamsi za druhý skok. Opět jsem si hlídala stejný kontakt na obou otěžích, obě holeně stejně přiložené, váha se nepřevažuje ani trochu ani na jednu stranu a pak pobídka holení před odskokem. Roh vyžadoval relativně široký skok a tak jsem se nad překážkou musela trochu více předklonit ke koňskému krku, ale stále jsem přitom držela ramena vzadu a koukala před sebe a nahoru, abych vrance nezatížila předek. Stejně tak kvůli tomu potřebovala trochu víc balancovat krkem a tak jsem vyjela rukou trochu dál po krku, než u nižších a užších překážek, ale zase – ne moc, abych neztratila po doskoku kontrolu. Dala jsem si bacha, abych při dopadu vrance nebuchla do zad a necukla v hubě a už koukala, kde najedeme na skok číslo dvanáct. Přejely jsme svižným tempem písčitou cestu, měla jsem vranku na levou vedoucí nohu, což se nám bude hoti i teď, takže jsem ni moc řešit nemusela. Jen jsem si najela pořádným obloukem tak, abych dobře viděla na skok. Skok číslo dvanáct, v různých místech různá šířka. Bylo jasně vidět že celá první skupina skákala přes užší místo, díky povrchu před skokem. Kdyby byl skok na trávě a ne na písku, asi už by dost pěkně klouzal.
Já si vranku zase trochu zpomalila, abychom obě měly čas prohlédnout si skok. Rozhodla jsem se pro širší stranu, levou holení jsem si na ní vranku natlačila a pak se zase naklonila více dopředu, zamlaskala a přitiskla holeně. Klisna protáhla tempo, měla čas si skok prohlédnout, takže ačkoliv jsme ho v tréninku neskákaly, teď neváhala, Přizvedla hlavu, špicovala ouška, dokonce si sama trochu protáhla cvalové skoky a odskok nám vyšel naprosto perfektně. Podpořila jsem jí holení, její pohyb mě vyhoupnul nahoru a já už se nad skokem dívala doleva, více zatížený levý třmen, ramena natočená směrem, kterým budu chtít jet, otěže vyjely po koňském krku nahoru, aby vranka mohla dobře balancovat. Po doskoku zůstávám napřímená, nebouchnout do sedla, a sleduju jedenáctý skok. Více se v sedle napřimuji, tisknu kolena a stehna pohrávám na otěži „Hoou“ říkám kobylce a vranka poslušně zvolní tempo. Jde dopředu,ale hezky v klidu, kratší cvalové skoky a špicluje uši na skok. Tady zasednu do pracovního sedu, abych si vranku mohla pečlivěji porovnat na nájezd kolmo a na střed, kterej je tu obzvlášť důležitej. Navíc se v trojskoku bude točit doprava, takže jsem klisnu nejprve nechala provést přeskok a pak jí srovnala pravou holení hezky na střed a kolmo na první skok. Koukala jsem na něj, zase si hlídala stejný kontakt na obou otěžích, stejně rozložená váha, ramena rovnoběžně se skokem. Jednotlivé skoky nebyly obtížné, v téhle kombinaci už to ale bylo horší. Cítím, jak vranka váhá, snad cítí mojí nervozitu. „Jdi lepší“ říkám jí, opět jí trochu hecuju, to na ní funguje – ten samý tón, jaký používám při práci ve volnosti. Přitom přimlasknu a vranka trochu zrychlí, pořád ale jede docela v klidu. Zkoumám jak nám vyjde odskok, vypadá to dobře. Odpočítávám poslední cvalové skoky a pak se zvedám do stehenního, holeně držím pod sebou. Odolávám pokušení podívat se na třetí skok po straně, vranka by pak ten druhý úzký mohla vyhnout. Po doskoku dávám podpořující pobídku holení a koukám se dopředu, zase všechno stejně na obou straníách -. Keřík má sice po stranách příkop, ale představa že by klisna přesto vyhnula a třeba do něj zaklesla nohou byla ještě horší než představa že by vyhnula normální skok. Zamlaskám, odpočítám ty tři cvalové mezi překážkami a až do odskoku se koukám před skok. Zvedám se ze sedla, holeně pod sebou a tentokrát už sleduju třetí skok, který je po pravé straně, ale hlavně do kopce. Klisna tak – jak správně poznamenala Blood – bude odskakovat z nišího místa než je skok, vžaduje to tak koně dobře na zadku, a přitom hezky dopředu. Po doskoku proto klisnu pobízím, zamlaskám a nechávám jí jít hezky dopředu. Je nabuzená, protáhne tempo a přitom zabírá zádí – já ve stehenním sedu se snažím jí nijak nevadit, jen jí rovnám tak, aby najela kolmo na skok. Pak už se jí snažím hlavně nepřekážet, koukám někam za skok a před odskokem přichází pobídka. Vranka se odpíchne, já jdu s pohybem, koukám před sebe a sleduji následující terén – čeká nás teď trochu delší cesta ke skoku číslo devět, terén je vlnitý a tak je potřeba dát si pozor. Při doskoku zapéruju v kotnících, napřímit se, nebouchnout klisně do zad, necuknout v hubě, naopak přichází pobídka, aby vytrvala v pohybu vpřed a koukám přímo před sebe. Vyjely jsme mírným svahem nahoru a cesta teď vedla zase dolu, více jsem se proto napřímila v sedle, udržovat kontakt na udidle, nenechala jsem klisnu vyrazit tak rychle, jak chtěla. Když se pak terén zase zvedal, přitiskla jsem holeně a nechala jí trochu protáhnout tempo.
K devátému skoku už vedla tovina. Byl vidět už z dálky, a mohly jsme k němu přijet v pěkně svižném tempu. Opět jsem asi deset cvalových před skokem vranku zpomalila, zvolnila tempo, napřímila jsem se v sedle a porovnala si jí kolmo a na střed skoku. Ona sama tenhle skok znala, nechala se pak klidně vybídnout k protáhnutí tempa a přes skok jsme se přenesly jako nic – taky že už byl z tréninků naše stará známá Jen jsem už nad skokem sledovala skok číslo osm.. po včerejšku mojí Nemesis po odskočení devítky bylo potřeba se k němu stočit, takže jsem potřebovala aby Asie doskočila na pravou vedoucí nohu. Už jen sledováním osmičky nad skokem jsem se tak trochu natočila, tím zatížila pravý třmen a vranka doskočila. K osmičce jsme najely ve svižném tempu, opět jsem si ale vranku předem zkrátila, porovnala si jí aby najížděla rovně a kolmoa n tu část ksoku, kterou jsem potřebovala, jinak by nám odskok do vody nemusel vyjít. Doufala jsem že po včerejší opravě nebude mít se skokem potíže. Jen tyhle moje pochyby se na klisně ale odrazily a já cítila jak začíná váhat, kousek před skokem. „V pohodě holka, klídek“ promlouvala jsem na ní a podpořila jí lehkým stisknutím holení. Vranka trošku protáhla tempo, už šla zase tak hezky odhodlaně – ale v klidu, jak nám včera říkal Connor, snadno se na tomhle skoku koně vyčerpali. Koukala jsem kamsi nad vodní hladinu, když jsme se přehouply přes první skok. „Hlavně nekoukat dolu“ připomněla jsem si svojí včerejší chybu, podpořila klisnu stiskem holení po doskoku, tři, dva, jedna „Jeď holka“ houkla jsem na klisnu a stiskla holeně. Vranka seskočila do vody, tím snížila předek docela dost vůči mě a já bych neměla šanci jí nepřekážet v hubě, kdybych teď nepootevřela prsty a nenechala jí vytáhnou otěž. Při seskoku jsem se už koukala doprava, kde jsme měly vyskakovat z vody. Po dopadu jsem klisnu podpořila holení, zvedla jsem se do stehenního a Rychle si opět pobrala otěže. Vedla jsem ji kolem vnitřní holeně mezi praporky a kolmo na výskok z vody – a na další skok. Přimlaskla jsem jí, stiskla holeně, a jak vranka zvdla předek, musela jsem se při výskoku trochu více předklonit, přidržet koleny, holeně mi sjely trochu dozadu – a ruce přitom vyjely koni po krku vzhůru. Vranka se zadky mohutně vyhoupla na břeh, kde jsem jí opět hlasem trochu vyhecovala a vedla na poslední skok téhle kombinace. Vzpomněla jsem si, že teď budeme potřebovat točit k šestce na levou ruku, takže jsem nad skokem zatížila více levý třmen, pravá holeň víc dozadu a koukat dopředu, klisna doskočila na vedoucí levou nohu. „Šikulka jsi“ pochválila jsem jí, byla jsem ráda, že jsme ten skok takhle zvládly. V dálce už na mě koukal dvojskok číslo pět, projely jsme mezi stromy a já už se koukala do leva, kde áme šestku. První skok se objevil až když jsme poodjely trochu dál. Narovnala jsem se, zkrátila klisně tempo, abychom si zvládly dobře najet a abychom obraty mezi skoky mohly v pohodě vykroužit, a kolem vnitřní holeně natočením ramen na skok jsem vranku otočila na první skok u překážky číslo šest. Teprve teď klisna skok pořádně zaregistrovala, zvedla hlavu a začala špicovat ouška. V klidném tempu jsem si vranku srovnala kolmo na skok, a trochu více k jeho „vnější straně“ – pravou holení jsem ji natlačila víc k pravému kraji. Přicházely jsme ke skoku a já snižovala ruku, holeň přiložená, tři, dva, jedna a klisna se elegantně přehoupla přes, zatímco já zatížila pravý třmen a nechala jí nad skokem změnit vedoucí nohu. „Connorovy hodinky zatím nezapípaly, takže máme pár vteřin náskok“ bliklo mi hlavou – to znamenalo, že si můžu klidně dovolit udělat oblouk mezi skoky trochu vyšší a tím si zajistit jsitější nájezd ma druhý skok. Nechala jsem klisnu odcválat tři cvalové rovně, než jsem jí kolem pravé holeně stočila do oblouku na druhý skok – oblouk nám vyšel krásně, nejížděly jsme kolmo na skok a já zase klesla s rukou, odpočítala si tři cvalové před a pak jsem se nechala vyhoupnout vrančiným pohybem nad sedlo, držela se koleny, holeně pod sebou, koukám před sebe, registruji překážku číslo pět a ramena dozadu. Jak se Asiina přední kopyta dotkla země, hodinky na mojí ruce slabě zapípaly. Zamlaskám, aby vranka po doskoku nezpomalovala, a naopak jí nechám protáhnout tempo – k další kombinaci máme ještě nějaký čas, můžeme si nahnat ještě pár vteřin navíc. Už takhle ale vranku rovnám tak, aby najížděla zhruba správně – cca deset cvalových před pak narovnávám záda, ramena dozadu „A hoou“ houknu na kobylku a nechávám jí zvolnit tempo. Rovnám si jí holeněmi a váhou tak, aby najížděla na střed obou skoků – což znamená i kolmo na oba – a pak jí nechám o trochu vyrazit – jede tak hezky dopředně ale v klidu, takže zvládnout jí zklidnit mezi překážkami nebude problém. Snad Bedny jsou navíc trochu širší, a tak svižnější tempo vyžadují. Skákaly jsme je s kobylkou nedavno v tréninku jenom jednou, ale jako dvojskok byly díky zařazení hned za sebou poměrně jednoduché, takže žádné obavy. Jak jsme se blížily ke skoku, více jsem se v sedle napřimovala, nechala jsem vranku trochu povytáhnout otěž, jak natahovala krk, ale udržovala kontakt. Přiložené holeně, koukám někam nad druhý skok a ani neregistruju Nioru stojící opodál. Vrance jsem přimlaskla, jak se zvedla, šla jsem s pohybem, rukama vyjela po krku vzhůru, holeně pod sebou a narovnaná záda, ramena dozadu, ať klisně nepadám na krk. Po doskoku zapružím koleny, napřímím se, abych nedrncla Asii v sedle a dosedám do plného sedu, jelikož vranka trochu moc protáhla tempo. Držím jí sedem zpět, víc takhle v kombinaci nemůžu. Odskakujeme ke druhému skoku, zvedám se ze sedla, zatěžují více pravý třmen, aby klisna doskočila správně a už sleduji skok číslo čtrnáct, u kterého stojí Connor. Stojí dost šikovně, tak, aby přesně viděl na skok a přitom dál od stromů, takže klň ho vidí už teď a nepoleká se ho, jako kdyby se tam najednou někde zjevil. Mezi pětkou a čtrnáctkou je poměrně dost prostoru, navíc žádná cesta z kopce, jen krátce mírný svah nahoru, takže to můžeme využít. Zamlaskala jsem, předklonila se a přitiskla holeně na uhlové boky. Klisna zabrala zadky a vyrazila rychleji než jsem měla v úmyslu, jakoby vůbec nebyla unavená. „Kdy ty si dobíjíš baterky prosimtě?“ promlouvám na ní a klisna na mě otáčí ouška. Nechám jí o něco zvolnit – stále jedeme hezky svižně, ale nechci jí unavit, nejtěžší skok nás čeká až na konci. Svižně vycváláme pár cvalovými kopeček k písčité cestě, tu přerazíme jedním skokem, jsme tak v půlce cesty ke čtrnáctce. „Nad prvním skokem znň vedoucí nohu ať můžeš Asii lépe navést do obratu, nad druhým jí ale musíš změnit znovu, budete točit vpravo“ šeptá mi hlas v hlavě jak uvažuji, co nás teď čeká. Během krátké chvilky už jsme relativně blízko skoku, nechávám klisnu zase zklidnit tempo, narovnávám se v sedle a rovnám jí holeněmi a váhou kolmo na první skok – ovšem více k pravému okraji, abych si mohla lépe nadjet na pravou část druhého skoku. Tři, dva, jedna, Vranka přizvedla předky a já zatěžuju levý třmen, pravá holeň dozadu, přitom koukám rovně před sebe, budu totiž klisnu potřebovat na pravé straně. Jde o nízký skok, takže jít s pohybem nebyl v podstatě žádný problém, přesto se přes něj povedlo změnit vedoucí nohu a já klisnu vnitřní holení vylačuji na pravou část skoku B, pořádným obloukem, abychom měly šanci najet si kolmo. Vranka už špicluje ouška jak se blížíme, jsme pořád trochu pod úhlem, ale jen pod malým, a u takhle nízkého skoku to nebude problém. Přimlaskávám, přesto podporuju holení a Vranka se klidně přehoupla přes, zatímco já jí nechala dopadnout zase na pravou přední nejdřív – dívám se doprava, po doskoku tisknu holeně v pobídce a nejprve jí nechám v klidnějším tempu sjet kopeček dolu, který následuje – není nijak strmý, ale přesto přes něj vyrazit ve sprintu by docela narušilo rovnováhu. Jakmile jsme na úrovni pracoviště, tisknu holeně, mlasknu na Asii a houknu „A teď se ukaž holka.“ Opět jí tónem svýho hlasu trochu vyhecuju, klisna krásně zabere a cválá vpřed nádherným tempem. „Ty tréninky na cvalovce se vyplatily“ blikne mi hlavou když cítím energii klisny pod sebou. Jistě, neletí s takovou vervou jakoby letěla třeba po prvních třech skocích, pořád ale není vyčerpaná a hlavně cítím, že jí to baví, a to je pro mě hlavní  Koukám na skok číslo osmnáct, ačkoliv jsme od něj stále ještě poměrně dost daleko – nechci klisnu muset rovnat třeba o šedesát stupňů těsně před ním, že. Nejedeme takovým obloukem, jaký jsem si plánovala, ale když to vidím takhle tak vím, že bude stačit najet si blíže před skokem – ne těsně, budeme potřebovat zklidnit tempo, jelikož budeme provádět poměrně ostrý obrat, ale zkrátit si to takhle nebylo tolik riskantní. Nechala jsem vranku pak najet směrem na skok osmnáct, napřímila se, stiskla kolena, pohrála na otěži a houkla „A hooou“ klisna zvolnila, díky přiloženým holením ale stále jela poměrně hezky dopředně, a já si jí začala rovnat před prvním skokem čísla osmnáct. Hlavně kolmo, a hezky v tempu, od zádi. Poslední tři cvalové jsem si odpočítala a pak podpořila vranku stiskem holení. Klisna zvedla předky, přehoupla se přes, já vyjela rukama výš po jejím krku, našlápla víc pravý třmen, levou holeň víc dozadu a koukám doprava, jelikož budeme točit vážně poměrně ostrý obrat, abych si stikla klisnu vyrovnat před druhým nižším skokem. Metr jsem s klisnou skákala jen párkrát a jen v parkuru, nechtěla jsem teď riskovat vyšší skok – ač s lepším nájezdem. Po doskoku jsem zasedla, protože v plném sedu jsem přece jen mohla ostré obraty provádět lépe, kolem vnitřní holeně klisnu otočila doprava, a přitom už sledovala druhý skok, na jeho nájezd budeme potřebovat ještě stoačit doleva. Vranka jela dobře, a když jsem jí stočila doleva, poslušně provedla přeskok. Zbývaly nám teď tak dva, tři cvalové do odskoku, podpořila jsem jí trochu holení, abych jí dodala jistotu, po takovymhle manévru, a pak už jsem se připravovala na skok. Dívat za něj, klesnout s rukou dolu, držet se koleny, a vrančin odraz mě vyhoupnul nad sedlo. Vyjela jsem rukama nahoru po krku a dívala se na další skok. Poslední, přímo před námi, dvacet jedna. Měly jsme ještě poměrně dost místo, a tak jsem klisnu nechala po doskoku ještě protáhnout tempo, ať si naženeme pár setin sekund navíc Bavilo jí to, posušně protáhla, a když jsme se pak blížily k poslednímu skoku, stejně tak poslušně uposlechla, a na moje pomůcky zkrátila tempo, věděla jsem, že po téhle překážce bude doskok z kopce, což jí může vyvést z rovnováhy – provedla jsem proto poloviční zádrž a pak jí hezky v tempu nechala najet na skok. Špicovala ouška, já jí podpořila holení, jelikož tenhle skok neznala, a vyhoupla jsem se s pohybem, lépe jsem se teď ale držela koleny, a trochu víc se zakláněla, jelikož při doskoku to bylo potřeba kvůli rovnováze. Nad skokem jsem popojela rukama dopředu, teď jsem jí ale držela na otěži a když bez potíží doskočila, houkla jsem na ní „Šikulka“, zatímco jsem sledovala další skok nad námi. Vyjeli jsme kopeček dolu a do kopce nahoru jsem klisnu hezky pustila nechala jí protáhnout skoky a zároveň necávala na zádi – stejně jako u jedenáctky, i tady skáče skok který je výš než ona při odskoku. Musela jsem se tudíž při skoku více předklonit, a vyjet rukama víc po jejím krku, aby mohla dobře balancovat. Její nožky se zdárně dotkly země na druhé straně a mě spadl kámen ze srdce, že to máme za sebou. Slyšela jsem pípnutí, jak Tom zmáčknul stopky, ale čas mě teď tolik nezajímal – nechala jsem klisnu přejít do klusu, a ona zpomalila, vytáhlas otěže když mohla, a já se ve stehenním vracela zpátky k holkám. Bylo potřeba, aby se svaly stáhly postupně, tak jsem klisnu nechala i vyklusat. S holkama jsme si na oprácku povyprávěly dojmy, a ačkoliv jsem byla poslední, nechala jsem Asii taky nějakou dobu krokovat, než jsme se vydaly zpátky.

Po obstarání klisny jsem seděla v jídelně, popíjela horkou čokoládu a užívala si klidu. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Connor s Tomem. Zatímco Tom si začal nalívat kávu a vlezl do kuchyňky, aby zašoupl něco dobrého Connor si sednul ke mně. Tázavě jsem přizvedla obočí, čekala jsem, že se dozvím verdikt. „Jsem hold lepší, no“ pokrčil samolibě rameny, opřel se o opěrátko a dal si ruce za hlavu. Sakra.. Takže budu makat „Ale potřeboval bys líp natrénovanýho koně“ ozval se zezadu Tom, když se k nám blížil v jedné ruce kafe (Ale Tome.. už zase? ) a v druhé rohlík. „Takže jak?“ zeptala jsem se konečně, byla jsem docela zvědavá. „Pět třicet čtyři sedm. O necelé dvě vteřiny rychlejší“ odpověděl mi Tom a mě poskočilo srdce, povozím se v Čudlovi „Jako pěkná jízda, o tom žádná. Ale ten skok u tý čtrnáctky“ zakroutil hlavou Connor. Tušila jsem, že naráží na ten menší úhel. „bylo to naprosto zbytečný, stačilo by víc si jí stočit. Moc brzo jsi to vzdala.“ Přikývla jsem, však kurz ještě nekončí.. no ne? Máme ještě čas se vypilovat. „A Sue říkala něco o tom, že jsi u šestky jela zbytečně dozadu“ „Jo, prodloužila jsem si nájezd.. pro jistotu.“ „Dobrá myšlenka. Ale stačilo to prodloužit míň. Chápu, s touhle překážkou nemá zkušenosti, ale pro příště. Taky povoluješ dost nad skokem – u dvojskoků sis to hlídala, ale pak třeba závěrečnej skok v kombinaci to bylo zase moc. Hlídej si to, když to umíš. Ale jinak fajn, pobavila mě mamka když říkala že sis jí prej vůbec nevšimla, Lisa, nadvandy a Nathan prej to samý.“ Hodnotil mě Tom a já se musela uchechtnout, když Connor dodal „Jo, ona občas nemá přehled o okolí, několikrát jsem jí vyděsil když zjistila že sedím v hale na tribuně.. až na konci tréninku si mě všimla.“ Vyprávěl Kony Tomovi. „Chceš říct že máš čas na to vysedávat celou hodinu v hale?“ opáčil Tom a já doširoka usmála. „tos neměl“ řekla jsem Connorovi, dosrkala čokoládu a zvedla se. „Je pořád dost co pilovat, ale na drezuračku je to slušný“ pokývnul Tom. „Jen bys možná mohla zapracovat i na skocích na jízdárně, ať nemusíš tolik řešit nájezd, podle mě byste ten metrovej skok zvládnout mohly. Trocha tréninku..“ přikývla jsem. „A můžu si s sebou na tréninky na dráze brát Connora jako poradce?“ zeptala jsem se ještě, dobře jsem věděla jak Tom vyčítá Connorovi že co je otevřenej cross, tráví tam víc času než jinde, a Kony teď o každý trénink musel docela bojovat. „No co mám s váma dělat..“ povzdechnul trenér a Connor mi vděčně ukázal oba zdvižené palce. Rozloučila jsem se s nimi a šla za Asií

bloodye+dekameron: 3. DEN KURZU


Hnědáčka pořád nepřestávala fascinovat moje bezpečnostní vesta, já mu snad pořídím jednu na hraní do boxu. Obešla jsem si s hnědákem jakési kolečko, dotáhla sedlo, stáhla třmeny a překontrolovala nánosníky. Vypadalo to že jsme všechny. "Můžeme?" ozval se někdo, a tak jsme se všechny začaly škrábat do sedel svých svěřenců. Dek stál poslušně jako socha. "Pojedete první?" podívala se na mě Maki a já přikývla. Valach vyrazil okamžitě na pobídku z hlavní brány a já si pískala, jak krásně nám to šlape. Za branou jsme zamířili, stejně jako včera, po louce směrem k lesu. Zase jsem začala s hnědáčkem lehoulince pracovat v kroku. Postupně jsme si pobírala otěž, občas do ní mírně zadrnkala, aby si odžvýknul a dostal se tak na kontakt. Pěkně se vytahoval, spolupracoval a já doufala, že mu ta dobrá nálada vydrží už po zbytek dne. Byla jsem nadšená z léta, měla jsem ráda ty dlouhé dny. Ještě před pár měsící by jsme tudy jeli v tuhle hodinu a už bychom se strachovali, že se smráká, a teď? Světlo jak o poledni. Na prostorné louce jsme se všichni tak nějak rozprostřeli, vyhradila jsem si s Dekem nějaký ten prostor a brázdila louku v menších vlnovkách. Pěkně narovnat, pak nabídnout vnitřní otěž, vnější holeň lehce za podbřišník a váhu posadit trochu dovnitř zatímco vnitřní holení hlídám velikost oblouku. Pak přijde znovu plné narovnání a oblouk na druhou ruku. Jestli je to ranní jízdou, kdy se valach uvolnil nebo čím to nevím, každopádně se mi Dek pěkně ohýbá do oblouků, klesá dolů čímž mi dává najevo, že je uvolněný a já jsem spokojená. I ostatní holky vypadají šťastně... V lese jsme se pak ještě nachvíli rozprchli mezi stromy, kde jsme si trošku zaslalomovali. Deka tohle bavilo, já sice musela převážnou dobu strávit přilepená na jeho krku, protože to bylo přeci jen obřisko. Rukou jsem mu mimoděk prohrábla hřívu, která už rostla všemi směry a já věděla, že bude nutné jí zase zastříhnout. "Můžeme klusat?" ozvala jsem se když jsem se všichni zase napojili na cestu, počkala na souhlasnou odpověď a stiskem holení valacha naklusala. Nechala jsem mu volnější otěž, nebála jsem se že mi někam uteče, tolik energie navíc neměl a lekal se v terénu spíš výjimečně. Klusová etapa dnes nebyla nikterak dlouhá. Stihla jsem si jednou přesednout, než jsem uviděla plůtek lemující závodiště a zahlásila přechod do kroku. Koníci se alespoň trošičku rozehřáli v terénu a teď už budeme zase opracovávat na plácku.
Tom s Connem už byli připravení, takže nám jen rozdali pokyny - opracovat a zaskákat na stejných skocích jako včera - opřeli se každý o jeden ze skoků a bystrým zrakem nás pozorovali. Opět jsme si s Dekem vybrali náš plácek mezi skoky 15 a 16, kde už jsme byli třetí den a kde ná to vyhovovalo. Lehce jsem si Deka posbírala, nechala ho si odžvýknout a když jsem se přesvědčila, že je na živém kontaktu a v kroku už si strkal hlavu pěkně na kolmici do přilnutí, tak jsme naklusali. Nejdřív jsme si jakýsi "obdélník" obešli jednou na každou ruku, aby si to prohlédl a pak jsme začali dělat kruhy. Pěkně se ohýbal, nešulil to tak jak to občas umí a vážně se snažil pracovat. Dost jsem ho chválila, aby mu to vydrželo a dost jsem s ním dělala přechody, protože i když se uvolňoval dneska rychle, tak jsem ho potřebovala pořádně podsadit. Práce v klusu se dařila, hnědák už byl vážně na docela pěkném přilnutí, skoro to vypadalo, že se chystáme drezurčit. Po klusové práci, chvilkovém vydýchání v kroku a znovu nabitém přilnutí, jsme zkusili zaskočit. Nejdřív pěkně na jednu ruku v lehkém cvalu, pak na druhou a nakonec v pracovním na kruzích ať se ohýbá. "Tyjo, já koukám jak vám to šlape. Oproti včerejšku je jak vyměněnej." pokýval hlavou uznale Conn "To má z té pauzy, předtím jsme makali jen ze země, tak ze sebe potřeboval dostat tu energii. Navíc dneska má dobrej den" usmála jsem se a pomaličku zase začala pracovat na přechodech. "Tak ať vám to vydrží, jen si zítra vezmi ty malý šporny. Bude to k užitku, uvidíš. Když ho budeš potřebovat dostat víc na zadek a nebo naopak trošku šťouchnout dopředu, kdyby nechtěl, i když o tom pochybuju.. Zkus to" mrknul na mě "Dík" kývla jsem a s úsměvem přemýšlela co se dneska děje, Connor byl taky nějaký hodně příjemný. Když jsem měla pocit, že je Dek uvolněný i ve cvalu nic nám nebránilo dát si krokovou pauzičku, než budou hotoví všichni. Trvalo to nějaké dvě minutky, než na nás Tom zakřičel čísla rozeskakujících skoků. Na rozeskákání jsme měli pět skoků, pak budeme ještě na nějakých pracovat, proto jsem měla v plánu si každý skok přejít jednou na každou ruku ať ho oc neutahám. První jsem se rozhodla si skočit patnáctku, byla nejblíž, doskok byl lehce z kopce, ale obtížností se řadila mezi nejjednodušší a při správném vedení by to měl valach sotva postřehnout... Nechala jsem ho si skok v klidu obhlédnout, zahlaholila, že jedeme a z velkého oblouku nad skokem jsme si nacválali. Měli jsme dost prostoru, nehnala jsem valacha, právě naopak. Poloviční zádrží jsem se ho pokusila dostat právě co nejvíce nahoru a na zadek, aby se zvednul a neskočil to plošně. Včera nám skok docela pěkně vyšel, tak dneska by se to mohlo povést stejně. Vnější botou jsem ho trošku porovnala na střed, valach se nebránil, šel pěkně v klídečku. Nechala jsem ho se srovnat se skokem, a nějakých sedm cvalových před jsem mu nabídla otěž a mírně pootevřela prsty. Dek zareagoval opravdu mírným prodloužením rámce, jak jsem chtěla. Bylo to tím, že jsem nepustila těžiště dopředu a holeň pořád zůstala stejně pasivní, proto jen mírně prodloužil cvalový skok. Nemluvila jsem mu do toho, snížila jsme rukou, dívala se za skok, mírně doprava, abych pak nad skokem měla váhu právě na té straně a my tak mohli absolvovat skok na druhou ruku rovnou. Do odskoku jsem ho ještě pobídla, Dekameron zrovna teď nějakou podporu nepotřeboval, proto jsem holeň jen lehce přitlačila, aby věděl, že dělá správně a věnovala se pohybu svého těla. Kopírovala jsem linii Deka, postupně se posazovala zpátky a mírně nadzvednutou rukou ho držela, aby měl podporu při sníženém doskoku. Zvládl to pěkně, pobídla jsem, abych ho měla hned v pěkném, živém cvalu a zkontrolovala, že mi jde správně na pravou nohu, protože jsme mohli najíždět ihned. Holky to měly parádně vypočítané tak, abychom měly ideální rozestupy. Provedli jsme opět mírný obrat a namířili si to na skoky. Dek šel tentokrát o poznání suverénněji, vzala jsem ho trošku zpátky a pouštěla ho dopředu opatrněji, aby mi nevyletěl jak střela. Naštěstí se to povedlo a i podruhé nám to vyšlo vážně pěkně bez jakýkoliv nedorozumění. Po doskoku jsem hnědáčka ještě ve cvalu pochválila, kousek jsme odcvlali, než jsme přešli do klusu a následně i do kroku a s povolenou otěží jsme zamířili ke skoku číslo 19. Skok jsme znali, vlnka, kdy si jezdec vybíral jestli koně dotlačí na nejvyšší místo skoku, kam by správně jet měl a nebo mu to ulehčí a pokusí se dostat do nižšího místa. "Jak?" podívala jsem se na Toma. "On by to měl zvládnout na střed, ale jde o tvůj pocit, klidně ho vem na to nižší a třeba si to pak zkus uprostřed" kývnul na mě. Zkusíme to středem. Zase z oblouku jsme vycválali. Cítila jsem, jak se hnědák tlačí ke kraji, kde jsme skok obyčejně skákali a v tu chvíli jsme věděla, že jsem si vybrala správně. Vahou, holeněmi i otěží jsem Deka porovnala pěkně na střed, žádné uhybání někam do strany. Trochu se kroutil směrem k levé straně, způsobeno tím, že cválal na levou, a tak se tam trochu tlači. Zareagovala jsem tlakem levé holeně, silnější pobídkou, aby věděl, že ho jednak hlídám a abyhc si ho taky trochu vytlačila. Zastříhal ušisky, trochu ubral na tempu, byl z toho trochu rozpačitý. "Jdeme" mlaskla jsem si na něj a při pobídce si pohlídala, že je pořád na zadku, půjde nahoru. Cítila jsem v něm možná lehké napětí, jak je to v podstatě nezvyklé, a proto pobídka před skokem byla o to silnější, aby to nezapíchnul. Odrazil se mohutně, zvedla jsem zadek ze sedla, nabídla mu otěž, prošlápla patu a pohledem mapovala terén za skokem. Tělo jsem posouvala nad krk, který valach natahoval dopředu. Kolena byla přilepená k opěrkám, patu jsem tlačila dole a místo kotníků jsem si představovala pružinky. Pomalu jsem se vracela do sedla, přisouvala si ruku, zadek posouvala zpátky do sedla a holeně mírně kolmo k zemi tlačíc v pobídce k sobě. Doskok proběhl bez problémů, pěkně na pravou nohu. Moc jsem ho pochválila, kus odcválala a přešla do klusu. Zrovna jela Kitty, takže jsme si chvilku počkali než jsem si najeli znova. Teď už to bylo jistější, valach už šel dopředu sám a správně, nehnal to nijak zvlášť, šel jak měl a z toho jsem měla radost. Před odskokem jsme ho pobídla, podle naučeného pohybu se zvedla a hlídala si abych mu nepřistála tvrdě do zad, to by mi moc nepoděkoval. Dek zase zvládl bez problémů a zase se dočkal pochvaly, zasloužené. Po cvalu jsme přešli v krok, já nechala volnější otěž a na ní jsme se dopracovali až k dvaadvacítce na níž zrovna končila Ell s Dárkem, moc jim to spolu šlo. Nechala jsem valacha si prohlédnout skok, aby věděl oč jde a já sama si rovnala myšlenky. Tady jsem měla valacha pohlídat, aby přišel pod a šel skok nahoru a ne plošně k čemuž trochu sváděly bílá břevna naskládaná mírně šikmo. Udělali jsme si v klusu pěkně kroužek z nějž jsme vycválali opět na levou a najeli si na skok. Pěkně kolmo, srovnat ho do správného tempa poloviční zádrží, koukat před sebe a nepovolit. Hnědák měl tendenci trošku táhnout, sedla jsem si trošku hlouběji, kdyby teď prodloužil špatně mu to vycházelo. Trochu naštvaně zašvihal ocasem, vzteklounek. Takhle si pěkně příjde pod skok. Nehnala jsem ho nějak moc " dokulata" spíš jsem po něm chtěla živý, relativně dlouhý cval, ale pořád hodně na zadku. Zvládnul to a přišel pod skok jak jsem chtěla. Pobídla jsem oběma holeněmi, zase koukla doprava a zase následovala pohyb. S velkou spokojeností jsem valacha stočila na skok znovu, opět jsme mohli rovnou a bez problému. Hnědáček i já jsme to zvládli, já mohla znovu pochválit a volnějším klusem zamířit k sedmnáctce, kde už byly jak Maki s Lay. Z dálky jsem sledovala, jak jede kamarádka s hnědkou.. žádný problém, přes krmelec se přehouply jako nic a rovnou jely na obhlídku mnou neoblíbeného bulfinu o kterém jsem přemýšlela, že ho dneska vynechám a vyšetřím si Dekovu energii na jiné skoky. Nakonec, ale rozhodla Kitty. Nějak jsme se dohodly, že já půjdu první tedy bulfin - přeci jen když ten skok člověk nemá rád měl by ho skákat snad ještě víc než jiné, ať na něm získá jistotu - a pak se vstřídáme a já půjdu krmelec. Dovedla jsem hnědáka tedy ke skoku, nechala ho si ho prohlédnout a z vršku na něj nacválala. Pohlídala jsem si, že jdeme skutečně na střed a začala valáška probírat do trošku živějšího tempíčka. Teď šel sice hodně nahoru, ale málo dopředu, proto jsem mu trochu klesla rukou, nabídla mu otěž a vyzvala ho tím k dopřednějšímu pohybu. Prodloužil, váhou mírně vzadu jsem ho podržela na zádi. Holeněmi jsme si ho pak pohlídala, aby nevyhnul a pořád se s ním snažila držet stejné tempo. Dek mírně rozhodilo, když za sebou uslyšel táhlé řehtání, naštěstí jsem stačila včas zareagovat a pobídnout holení, aby nevypadl a nám to správně vyšlo. V posledních krocích si ještě trochu prodloužil, nechala jsem ho být, teď bych věci spíš pokazila, než napravila, a dala mu svojí plnou důvěru. Nezklamal. Skok mu krásně vyšel, já se zase zvedla ze sedla, zvedla se pořádně o kolena a těžiště si posunula dopředu společně s rukama, které následovali krk koně. Ruce jsem posílala po šíji dopředu, trošku jsem si je tam překřížila. Tohle byl můj nešvar, když jsem byla nervóznější, tak jsem ruku posouvala po hřívě místo po stranách krku a víc se o ruku zapřela než je zdrávo. Trochu jsem tak valachov klesla těžištěm, ale naštěstí vyskočil dost vysoko, aby to ničemu neadilo, ale stejně bych si za to nejradši nafackovala. "Šikula" pochválila jsem ho a téměř hned jsem si jela ten svůj výkon opravit. Teď už jsem si dávala pořádný pozor a docela mi to i vyšlo, ruku jsem posunula po stranách krku, akorát jsme se asi zbytečně moc přizvedla a vracení do sedla bylo zbrklejší než by být muselo, dobře, že to neviděli chlapci... Lehkým klusem jsme si došli obhlídnout krmelec, počkali až se ho nabaží holky, abychom se tu moc nepletli a pak už jsme si nad skokem zase udělali v lehkém klusu kruh, kdy jsem si zkontrolovala, že je správně na pomůckách a nacválala ho. V prvních krocích jsem ho nehnala dopředu, chtěla jsem ho nechat si skok pořádně prohlédnout a teprve když budu mít jistotu, že je pěkně rozhlídnutý ho pobídnu. Tedy jela jsem podle onoho hesla "zklidnit, podívat, pobídnout". Valach se sám možná trošku zkusil protlačit sám dopředu, ještě jsem ho tedy vzala sedem na pár kroků zpátky, aby věděl, že teď má ještě čekat na pobídku a pak už vážně klesla rukou, nabídla mu otěž, otevřela dlaně a stiskla holeně v pobídce. Dekameron velice ochotně prodloužil kroky, oba jsme pohledem sledovali skok, i když můj pohled se už spíš přesouval k prostoru "za". V hlavě jsem odpočítávala poslední kroky do odskoku, na jedna jsem Deka pobídla dopředu, prošlápla pořádně patu, ruku opřela do krku a zvedla se ze sedla. Váha na patách, uvolněné kotníky, tělo lehce dopředu a zadek nezvedám přespříliš. Dek to správně odhadnul, nevyskočil zbytečně moc vysoko, přesně akorát. Spokojeně jsem se při doskoku usmála, nějak takhle by to mělo vypadat. Doskočil správně na levou ruku, pobídla jsem ho lehce dopředu, aby vyšlápl a zvedla zadek ze sedla. "Pašák" podrbala jsem ho, širokým obloučkem se vracela ke skoku, který jsem pohledem kontrolovala, abychom provedli obrat ve správnou chvíli. Hnědák se v obratu, pěkně poskládal pod sebe, já se krátce před obratem vrátila zpátky do sedla, abych ho měla pod větší kontrolou a natlačila si ho pěkně na střed. Opět jsem ho zezačátku trochu prodloužila a v mnou předem určeném místě ho pak nechala prodloužit kroky. Dek opět vyhověl velice ochotně, hlavu měl zvednutou a sám si počítal, aby věděl kdy. Pomohla jsme mu pobídkou v odskoku, hnědák se zvedl pěkně z pohybu, čímž jsem měla lehčí zvedání i já a následování pohybu bylo najednou hrozně jednoduché. Krmelec jsme i podruhé absolvovali úspěšně a po odcválání od skoku, kdy jsem valáška pořádně pochválila jsme přešli do klusu. Nechala jsme ho vytáhnout otěž a pohodovým klusem mířila směrem dolů, kde stáli oba chlapi společně Nadvandy, Kitty a Maki. Zasedla jsem do sebe, těžiště přesunula víc dozadu, stiskla kolena a rozhodným, ale houpavým hlasem ("a kroooook") společně s mírnou otěží jsem nechala valáška přejít do kroku. "Paráda, jste všechny." pronesl trenér, otoil se ke Connovi, něco mu řekl a chlapec se následně otočil na nás. "Tak my už prý můžeme vyrazit, dámy. Půjdeme směr voda" mávnul rukou, přesunul se do čel naší skupinky a my s koníky na volných otěžích, zamířili k vodním plochám, kde se nacházejí dvě vodní kombinace, kterým se budeme věnovat. Všichni jsme se vydýchávali, spíš si probírali chování koní k čemuž nám občas řekl Connor pár slov a před vodínimi kombinacemi nás vyzval, ať si k nim doklušem, aby koně úplně nezatuhli a pořád byli alespoň trošku v pohybu. Bylo to nějakých sto metrů, nechala jsem hnědáka na volné otěži, času pobrat si ho bude dost a dost. A než přišel Conn, tak jsme si celou kombinaci alespoň trochu obhlédli. S tímhle jsem už párkrát tu čest měla, ale spíše u kurzu a v jízdách jsme zatím neměli moc času pracovat ve vodě. "Vezměte si je už na otěž, chci po vás abyste s koňmi vlezli do vody, trochu se tam s ním prošli, aby jste si zvykli jak vy tak oni." kývnul na nás chlapec a my se postupně vydali k slezu do vody. Dek byl mazák, dřív prý okrajově skákal cross i s bývalým majitelem, což byl jeden důvod proč tam vlezl jen při lehkém stisku holeně a zamlaskání, a ten další byl, že miloval vodu. V minulém životě musel být vodník nebo ryba, jinak jsem si tu jeho lásku ke všemu mokrému nedokázala vyložit. Dek se spokojeně začal čvachtat a já jen hlídala, aby mi do vody nelehl a spíš ho pobízela dopředu. Trošku jsme se tam vyrachtali, prohlédli si to, pošlápli po dnu a pak jsem za pomoci pobídky a sedu vyvedla hnědáčka zpátky na břeh. Najednou úplně ožil, voda ho nejspíš pěkně ochladila a teď jsem měla problém ho dostat znovu na pomůcky a udržet je v klidu zatímco se nám Connor pokoušel vysvětlit, jak na skok. "Pojedete v klidu, ve vodě to je náročné a není žádané, abyste s koněm hnali dopředu, ale zase to chce mít ten zdravý grif. Ve vodě nepovolujte, podpořte si koně pobídkou, protože si nejspíš budou chtít odfouknout a trošku zpomalit. Taky pozor na výlez, tam to může už být naklouzané, takže pořád na otěži, holeně u boků a seďte, nehoňte." podíval se po nás, všechny jsme souhlasně přikyvovaly a on ještě pokračoval. "Před prvním skokem spíše šetřete energií, pak koně podpořte, ve vodě nabudit a po výskoku z vody v něm musíte ještě najít zbývající energii aby zvládl následující skok. Kapiš?" "Kapiš" přikývla jsem a on mne vyzval k prvnímu překonání kombinace. "Na pomůcky a až si budeš jistá tak pojeď" houknul za mnou a já se lehkým klusem vydala s valachem obkroužit kruh. Hnědák byl vážně nabuzený, musela jsem si ho trošku pohlídat, aby se věnoval mě. Odžvýknul si zase, dostal se mi na pomůcky, a my mohli cválat. Zase na obě ruce do uvolnění, které přišlo brzo a pak už jsme mohli jít na skok. Obcválali jsme v široké oblouku rostlý strom, pak jsem měla takové 4 kroky na to abych si vyrovnala tempo i kurz. "Vnější" holení jsem valacha natlačila ještě trochu k pravě straně, kde se nacházela o pár centimetrů vyšší varianta lehce zkoseného kolmáčku? Použila jsem poloviční zádrž. Váha lehce vzadu, obejmu hnědáčka holeněmi a lehce vezmu zpátky otěží. Dostanu si ho lépe na zadek, pořád ale neztratí grif v pohybu dopředu a to je přesně co chci. Conn radil ať jdeme v klidu a přesně o to se snažím, aby to bylo v klidu a neuspěchané, Dek to dnes skáče poprvé, takže to taky potřebuje dostat trochu do oka. Pomalu se přesouvám do pozadí, už to nechávám na Dekovi, nijak zvlášť mu do toho nekecám, chci o něm jen udržení tempa. Poslední krok je delší, příjde si vcelku pěkně pod, stiaknu holeně v pobídce, nabídnu mu otěž, zatěžuju více pravý třmen, rukama vjíždím do hřívy, váha v patách a celé to drží kolena. Kolmák Dekameron překonává správně, přesně, klidně a my máme po doskoku zhruba sedm cvalových k seskoku, takže akorát na to, abych hnědáka vzala po skoku lehce zpátky, zase ho srovnala na zadek a nemusela se bát, že mu tempo upravím moc brzo. Po doskoku jen lehce přitlačím holeň, aby vyšlápl dopředu a v příštím kroku už ho beru zpět pomocí poloviční zádrže, kdy mu tedy zkrátím cvalové a dostanu si ho víc nahoru, ale pořád, pořád ho mám v tempu. "Zvládnem" šeptnu a upírám zrak lehce doprava, nechci dívat do vody pod sebe, to by mi přepadlo těžiště. Dekameron nezaváhá, podpořím ho v jeho úmyslu pobídkou, jen lehce se předkloním, sotva na pár vteřin a pak se zakláním, abych valáškovi trošku pomohla a zvedám ho mírně rukou. Kolem nás to pořádně šplouchne. Pobídnu dopředu, snažím se ho nabudit, jak říkal Connor. Kontroluji cval, dva kroky po odskoku vedu rovně a pak ho točím doprava k výskoku. Pořád hlídám, aby byl pořád na zadku, ale tempo měl aktivní, dopředné. Před výskokem zvedám ruku, upozorňuju ho, možná se mírňounce zakláním, abych ho ještě více porovnala, ale pak už to nechávám na něm. Valach si vybírá odskok trochu z dálky, příjdu s pobídkou, ruku si podepřu a trupem se víc nalepím ke krku, než při normálních skocích. Před doskokem ho trochu zvedám rukou, a už tisknu holeně v pobídce, potřebuju ho trošku nabudit a máme málo prostoru. Jakmile se hnědák vyhoupne nahoru není moc čas, takže klesám rukou, pobízím dopředu k prodloužení tempa a hledím za skok. Hnědý neváhá, pořád v sobě tu trochu energie má, přesto pobízím silněji než jindy. Dekameron se zvedá ke skoku přes závěrečný dřevěný tripple? Pohybem následuju Deka, ruku opírám o krk, zadek zvedám ze sedla, holeně objímají boky a postupně se vracím zadkem zpět, holeně podsouvám mírně kolmo, trošku kulatím záda a ruku přisouvám k sobě. Vede se. "Hodný" chválím ho po doskoku, povoluju otěž a nechám ho si kousek odcválat, než přejdeme do klusu kterým se vracíme zpět ke skupince. "Hezký, jen tu ruku trochu zjemni, při tom seskokuho vahou víc upozorňuj, že půjde doprava a pak už ho nebudeš muset tou rukou tak rvát ve vodě. Chápeš mě?" "Jojo" udýchaně odkývu Connovi, přejdem do kroku a chválím a chválím zatímco sleduji suverénní jízdu Maki s Lady. Holkám to jde samo a zachvíli už jsou u nás, obě udýchané a mokré. "Kitty" vyzve chlapec poslední jezdkyni. Vranka se ladně odráží k prvnímu skoku, směrem k seskoku je vidět mírné zaváhání. Kitty trochu zaspala a celé to končí jejím sólem ve vodě. Všichni tři to sleudjeme s vytřeštěnýma očima, Asie chvíli stojí, kouká a pak se vydává za jezdkyní do vody. "Jenom aby přes ní nepřeběhla" modlím se a v rychlosti to mastím s Dekem k výlezu, kde vrance blokuju výlez ven. Konečně se nad hladinou objevuje hlava s helmou. "Dobrý?" překřikujeme se všichni v otázkách a Connor zkušeným okem kontroluje jestli je vážně všechno tak v pohodě, jak Kitty říká. Naštěstí je všechno v pohodě, holky se chystají skok opravit a úspěšně. Odvaha. "Tady můžete perfektně vidět, jak důvěra funguje a taky že celou dobu musíte být ve střehu. Kitty byla myšlenkami jinde, Asie celou dobu čekala na její podporu, která nepřišla a ona se to rozhodla tedy zapíchnout." osvětloval to celé Conny. Kombinaci jsme pak absolvovali ještě jednou, ale z druhé strany. Ve vodě jsem si dávala pozor na onu ruku a po výskoku už teď musela docela zapojit pobídku, únavička už tam trochu byla a já mu vybrala nižší variantu skoku, nikam jsme nespěchali a já toho už taky začínala mít dost.. Po kombinaci jsme si to opět krokem na volných otěžích zamířili k desítce. Conn nám dal prostor si prohlédnout všechny skoky, pak nám vysvětlil, že to nebudeme skákat dle klasických variant - teda A, B, C, ale sjedeme si bližší skok u stromu a vynecháme tak bahnitý sráz. "Brankou, našikmo. Vy dvě pak asi spíš C1 a ten poslední skok." ukázal na mě s Maki a asi měl pravdu, risknem druhou varianu. Když na mě přišla řada měla jsem valacha už pěkně na pomůckách zase rozehřátého a my mohli rovnou nacválat. Zezačátku jsem mu dala volné tempo, pak jsme ho začala poloviční zádrží sbírat, hlídat si ho a koukat na skok u stromu. Skok se nám blížil, rychle jsem kontrolovala jestli mám hnědáka na pomůckách, jestli je cval správně "kulatý" a nebudeme mít problém se sníženým doskokem. Hnědák nemá tendence zbytečně zrychlovat, známka toho, že už je docela unavený, takže si ho musím pochválit. Před skokem ho už nechávám jít jak chce, jen si hlídám, aby nepadnul na předek a pak se s pobídkou zvedám ze sedla a nabízím otěž. Dekameron nemá problém ho překonat. Těžištěm vyrovnávám zkosenou půdu, zakláním se, aby měl Dek co nejvolnější předek a mohl se tak vyrovnat. Docela se to daří, nevrávorá, doskočí pevně. Pobídnu ho dopředu, pořád ale hlídám, aby byl na zádi, terén je mírně zkosený a nechci proto aby se rozbíhal. Vjedeme do vody. Nabídnu mu otěž, pobízím dopředu, aby neubral z tempa a koukám na C1. Je to úzká překážka v délce, relativně široká co se týče, eh, no .. šířky. Rovnám valacha, nenechám ho se rozletět, aby mi nevyhnul, ale přesto ho udržuju a pdoporuju v delších krocích než u minulého skoku. Pobízím dopředu, hnědák jde pěkně na střed, nabízím otěž, do poslední chvilky sedím, podporuji a pak už pobízím k odskoku. Hnědák se pěkně zvedá, skáče soudek a já ho jen následuji pohybem, jak jsem se to naučila. Po doskoku pobízím, cítím jak už mu ubívá energie a pohyb ve vodě je pro něj dost namáhavý. "Jdeme" přimlasknu si ho a lehce ho polechtám bičíkem, je to poslední skok dneška a chci aby to zvládnul pěkně a my nemuseli opravovat. Vydoluji z něj ještě poslední zbytky energie, lehce přizvednu rukou, abych ho zvedla a s pobídkou ho vysílám k výskoku. Silně podsadí záď, energicky se odrazí, natáhne předky před sebe a vyšvihne se na suchou zem, kde ho ještě pobízím, aby odcválal a já mu posléze padám na krk a chvlím a chválím. Krátce vyklušeme a pak už si to krokem míříme směrem ven od krosu, kde na nás čeká první skupinka...

clair a pomněnka: 4. DEN KURZU
Pom jsem vyvedla na nádvoří a rozhlédla jsem se. Většina studentek zde již byla, ale některé z nás ještě chyběly. Jakmile došla poslední studentka, Tom promluvil. "Prosím o klid" chvilku počkal, až se všechny ztišíme. Nemusel čekat dlouho. "Vydáme se společně na závodiště, kde si poté opracujete pořádně koně. Poté se konečně pustíme do tréninku souvislé trati. Pojedeme tedy více překážek za sebou a pojede se ve skupině. Mezi sebou budete dodržovat rozestupy, minimálně pět koňských délek. Za sebou chci ty nejméně zkušené, poté trochu více zkušené a nakonci pojedou nejzkušenější. Úplně poslední pojede Nad. Nathan s Connorem pojedou v autě a budou dávat bedlivý pozor, hlavně při překonávání těžších skoků. Všechno všechny chápete?" zeptal se nás Tom a když všechny studentky přikývly, vydal nám další povel "Nasedáme a pohyb" usmál se. Dotáhla jsem tedy podbřišník, zapnula jsem nánosník a stáhla jsem třmeny. Obratně jsem se vyhoupla do sedla a čekala jsem. Poupravila jsem si zatím sed, otěž jsem nechala volnou a Pom jsem jednou rukou hladila po krku. Dnešek vypadal velmi slibně a napínavě. Tom se na Gentlemana vyhoupl jako poslední a když se ujistil, že jsou všichni připravení, zavelel "Vyrážíme". Za Toma se zařadily nejméně zkušené studentky, což chvilku trvalo. Zařadila jsem se před Nadvandy, která jela jako poslední. Tom na Getlemanovi vedl skupinu ven z areálu Floresty. O chvilku později jsme se objevili na lesní cestě, po které jsme měli docestovat až ke krosovému závodišti. Nejdříve jsme jeli krokem a já jsem si volnou otěž postupně posbírala. Jelikož včera pršelo, byla cesta promáčená. Hnědce to nevadilo, naopak vypadala, že je celkem spokojená. Přede mnou bylo ještě spoustu koní, takže jsem na Toma pořádně neviděla, ale nijak mi to nevadilo. Přemýšlela jsem nad tím, jaké to dnes bude a hlavně o tom, jaké skoky Tom vybral. "A klušeme" zaslechla jsem pokyn ke klusu. Jakmile se rozklusala jezdkyně přede mnou, stiskla jsem holeně a když Pom naklusala, začala jsem pravidelně vysedávat. Každých sto metrů jsem si přesedla a dávala jsem bedlivý poroz na okolí. "Krook" když jsem toto zaslechla, zpomalila jsem kobču do kroku a nechala jsem ji kráčet po cestě, která vedla k bráně. Bránou jsme všichni projeli již v kroku a seřadili jsme se tak jako třetí i druhý den. "Koně pořádně opracujte, můžete využít opracoviště nebo si najděte v blízkosti nějaký volný plac a šup šup" pousmál se Tom a tak jsem Pomněnku pobídla do kroku stiskem holení a navedla jsem ji na plácek, kde jsem ji opracovávala snad každý den kurzu. Tom nám říkal, ať dbáme hodně na přechody. Chvilku jsem Pomněnku v kroku vodila na kruhu, poté jsem si povolenou otěž opět sesbírala a hnědku jsem pobídla do klusu. Mýtinka, na které jsem kobču opracovávala, byla ze dvou stran krytá stromy, takže na nás ani moc nesvítilo, což bylo celkem příjemné. Na kruhu jsem dbala na to, aby se hnědka dobře podsadila. V kruhu jsem změnila směr a po dostatečném opohybování v klusu, dala jsem Pom pobídku do cvalu. Jakmile Pom zaskočila, chvilku jsem s ní cválala na kruhu a následovně jsem ji zpomalila rovnou do klusu a ihned zase pobídla do cvalu. Hnědka zaskočila a já jsem ji chvilku nechala cválat na kruhu, poté jsem ztuhla v kříži, mírně jsem se zaklonila a stiskla jsem holeně. Pomněnka přešla do klusu a já začala pravidelně vysedávat. V klusu jsem si s ní dala opět pár cviků, aby to Pom nepřestalo bavit. Rozhodla jsem se však, že si s Pom dám ještě přechody, na které jsme tentokrát měli dbát hodně. Zpomalila jsem Pom do kroku a následovně do klusu a poté do cvalu. Občas jsem Pom ze cvalu zpomalila rovnou do kroku či naopak. Hnědku jsem však skoro celou dobu měla na kruhu a když byla v kroku, tak jsem občas povolila otěž, kterou jsem si sesbírala zase v klusu. "Konec. Pojďte sem" zaslechla jsem Toma a proto jsem Pom zpomalila do kroku a zamířila jsem s ní za Tomem, kolem kterého jsme se shromáždili. "Takže začínáme skokem dva, dodržujte rozestupy a vyrážíme" zavelel Tom, který pobídla Gentlemana do klusu a po kousku i do cvalu. Za ním se řadily ty nejméně zkušené jezdkyně. Já se zařadila ke konci skupiny, za mnou bylo ještě jedna studentka a poslední jela Nad. Dnešní den kurzu se mi zdál zajímavý a napínavý, takže jsem se na něj opravdu těšila. Nyní jsme pracovním tempem cválali do mírného kopečka. Zahlédla jsem Toma, který se s Gentlemanem vznesl nad překážku, kterou hravě překonali a pokračovali dál. Já jsem překážku viděla však ještě v dáli. Dodržovala jsem rozestup pěti koňských délek a když jsem se přiblížila ke skoku, pozorně jsem si skok prohlédla. Dvojka byla spíše šířkový skok a byl to jeden z lehčích skoků. Pom jsem vedla na střed skoku, před kterým jsem ji pobídla stisknutím holení. Při odrazu jsem se vyšvihla do stehenního sedu a ruce jsem po krku posunula dopředu. Po doskoku jsem zasedla do sedla, ruce s otěžemi jsem vrátila na původní místo a cválala jsem v lehkém sedu za jezdkyní přede mnou. Sjeli jsme kopeček po hliněné cestou, kterou lemovaly stromy. Další skok, který nás čekal, byly bedny, tedy dvojskok, který jsme skákali včera. Usmála jsem se a před skokem jsem Pom pobídla holeněmi a když se odrazila, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, ruce jsem posunula dopředu a držela jsem se koleny. Po dopadu jsem zasedla do sedla a vedla jsem Pomněnku na druhou bednu, kterou kobča hravě překonala a já ji vedla za jezdkyní přede mnou. V dáli jsem zahlédla vodní nádrž, kolem které jsme měli jet k nějakému skoku, ale netušila jsem, jaký skok to bude. Cválali jsme po břehu nádrže a přemýšlela jsem nad tím, jaké to bude zítra, protože přesný program jsem nevěděla. O chvilku později jsem již zahlédla překážku, kte které jsme mířili a několik jezdkyň ji již překonalo. Poznala jsem, že jde o devítku, tedy modrý vůz s balíky se slámou po stranách. Povrch byl i nyní travnatý. Pom jsem kolmo vedla na překážku, před kterým jsem Pom pobídla ke skoku. Jakmile se zvedla, vyhoupla jsem se do stehenního sedu, chytila jsem se koleny, ruce jsem posunula dopředu a dívala jsem se před sebe. Po doskoku jsem Pom stočila za ostatními a všimla jsem si, že cesta nyní vede do mérného kopečka. Uvažovala jsem o tom, jakou překážku budeme skákat nyní. V dálce jsem zahlédla auto, kterým sem přijel Nathan s Connorem, aby na nás dohlédli při těžších skocích. Trojskok, který právě překonala druhá studentka nevypadal zrovna přívětivě, ale jak jsem poznala, šlo o jedenáctu, o které se říkalo, že patří mezi skoky takzvaného zlatého středu. Říkalo se jí dolina a jednalo se o trojskok. Před prvním skokem, který byl ze dřevěných břeven, jsem Pom pobídla ke skoku, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, ruce jsem posunula po krku dopředu a po dopadu jsem zasedla do sedla a dostala jsem Pomněnku pod kontrolu. Druhý skok byl úzký živý plot, který se dal překonat, pokud jste si dobře odhadli nájezd. Po překonání tohoto skoku jsem hnědku vedla do mírného kopečka na střed třetího skoku. Povrch u všech skoků byl zatím travnatý a zde tomu nebylo jinak. Po překonání hradby jsem Pom mírně stočila za jezdkyní přede mnou a neustále jsem si dávala pozor na rozestup mezi námi. Věděla jsem, že nás čeká ještě jeden skok a tušila jsem, že se bude jednat o dvanáctku, protože u ní stál Nathan. Tom dal pobídku Gentlemanovi a přenesl se s ním přes nízký okraj skoku s číslem dvanáct. Usmála jsem se, dnešek byl zajímavý a nestala se mi žádná katastrofa, takže jsem doufala, že se nestane ani na posledním skoku. Zahnala jsem tuto myšlenku a byla jsem uvolněná, jako doposud. Před skokem jsem Pomněnku pobídla ke skoku a vyhoupla jsem se do stehenního sedu. Koleny jsem se držela kolenních opěrek a dívala jsem se před sebe. Ruce s otěžemi jsem po krku posunula mírně dopředu a užívala jsem si ten dokonalý pocit. Bylo to vzrušující dobrodružství. Po doskoku jsem zasedla a ruce jsem vrátila na původní místo. "Klus" zaslechla jsem volat Toma a proto jsem ztuhla v kříži, mírně jsem se zaklonila a stiskla jsme holeně a jemně jsem si přitáhla otěž. Pom jsem nechala vytáhnout otěž a nechala jsem ji klusat za ostatními. Dnešek se mi moc líbil a těšila jsem se na další den kurzu cross - country. "Uvolněte koně ještě chvilku v klusu a poté se krokem vydáme zpět na Florestu." zavolal na nás Tom a sám zamířil za Nadvandy, aby se jí na něco očividně zeptal. Nechala jsem Pom klusat a při tom jsem se rozhlížela po ostatních studentkách a snažila jsem se poznat, jak se dnešní den líbil jim. Při tom jsem také chválila kobču, protože dneska se jí dařilo a byla moc šikovná. Nevím, co bych si bez ní počala. Po chvilce jsem opět zaslechla hlas Toma. "Dobře dámy, vyrážíme na Florestu, připomínám, že krokem" usmál se a pobídl Gentlemana do kroku a zamířil k brance, kterou vyjel na lesní cestu. Hnědku jsem zpomalila do kroku a vydala jsem se v dostatečném rozestupu za nějakou studentkou zpátky na Florestu. Zastavili jsme na nádvoří a tak jsem ihned sesedla. Nohy mě bolely, byl to vcelku namáhavý den. Vytáhla jsem třmeny, povolila jsem podbřišník a rozepnula jsem nánosník a Pom jsem odvedla do jejího boxu, kde jsem ji odstrojila a pečlivě jsem ji vyčistila. Před tím jsem jí však dala odpocku. Já sama jsem zamířila do šatny, kde jsem se převlékla a rozhodla jsem se, že zajdu na pokoj, kde jsem si dala sprchu a následovně jsem se vrátila za mou milovanou Pomněnkou.

maki a lady: 1. DEN

„To je hukot“ pošeptala jsem své hnědé krásce do ucha a ta ještě víc našpicovala ouška. Stála jsem na dvoře a pozorovala členky a jiné dívky,které se přihlásily na kurz cross-country. Kývla jsem na Kitty, Bloodye a Nadvandy na pozdrav. Ty jsem pořádně znala a tak jsem se chtěla držet spíše u nich. Podívala jsem se na kobylku. Slušelo ji to. Měla fialovou ohlávku, černé kamaše a strouhavky. K ohlávce jsem měla připnutou lonž. Lady zvědavě pokukovala po ostatních, jako kdyby sledovala konkurenci. „No, musíš se před nimi ukázat,“ řekla jsem kobče a pohladila ji. Mrkla jsem na Kitty, Bloodye a Nadvandy a usmála se. Niora stála na místě, kde byla vidět a tak netrvalo dlouho, když promluvila, že všichni zmlkli. „Vítejte na 4.ročníku kurzu cross-country. Nyní se přesuneme na závodiště a tam si povíme něco více k teorii,“ řekla s úsměvem blondýnka a vydala se s námi pešky na dráhu. Cestu jsem znala, to nebyl žádný problém. Lady trošku přidala do kroku, tak jsem ji stáhla zpět, protože bych byla nerada, aby nás někdo pokopal. To nemám zapotřebí. „Zpomal Lady, sama dobře víš, že cesta je tu hodně s kořeny, tak ať se nenatáhneš,“ houkla jsem na ní a sykla. Lady pochopila a šla v klidném tempu vedle mě. Po příjemné procházce jsme dorazili na závodiště. Niora nás přivedla na rovný travnatý plácek a zastavila. Všichni jsme se k ní otočili čelem a nadšeně čekali, co se bude dít. I když už mám cross za sebou, i teď jsem se pořádně těšila, hlavně proto, že jsme s Lady přes rok aspoň trochu dopilovaly ty keříky, takže by neměl být problém. „Vítejte na našem crossovém závodišti,“ přivítala nás Niora, „vysvětlíme si teorii, bez té to zkrátka nepůjde, potom si své koně opracujete na lonži a pak půjdeme k samostatným skokům,“ mrkla na nás a všechny studentky souhlasně přikývly. Niora začala vyprávět teorii – skoky jsou pevné na rozdíl od parkurových, jak se vlastně cross jezdí, o vedení koně i práci nad skokem. Teorie nebyla dlouhá, čas rychle utíkal a tak, když Niora řekla poslední slovo, mohli jsme jít opracovávat. Mlaskla jsem na kobylku a zavedla ji trochu dál od ostatních, aby se na mě soustředila. Kobylka občas zařehtala na ostatní koně, ale jinak byla celkem v klidu. „Pašák“ pochválila jsem ji, když šla v klidu vedle mě. Vzala jsem si lonž do ruky a začala ji odmotávat a přitom jsem Lady naváděla na kruh, která už chodila kolem mě v kroku. Šla sice svižně, nebyla ani tolik napjatá, což jsem uvítala. Trošku víc jsem zamlaskala, aby natáhla krok, ale jinak šla opravdu velmi pěkně. Po očku jsem mrkla na ostatní, někteří ještě krokovali, jiní už začínali klusat. Ale my měly času dost a nechtěla jsem, aby si Lady natáhla nějaký sval, takže pěkně pomalu. Nechala jsem Lady v klidu krokovat 10 minut, až se uvolnila. Když jsme měly okrokováno na obě dvě ruce, hodila jsem si Lady zase na levou a dala ji pokyn nejdříve do kroku a potom do klusu. „Klus“ mlaskla jsem a Lady zastříhala ušima a nasadila docela až moc svižné tempo, pohodila hlavou a trošku hodila zadkem. „Říkala jsem v klidu opracovat!“ zavolala na nás Niora, která nás viděla. Něco jsem zamručela a uklidnila Lady. No jo, není se čemu divit, dlouho taky nic pořádného nedělala, pomyslela jsem si a nechala Lady klusat. Po chvilce se začala uklidňovat a její tempo i chod vypadal mnohem lépe. „Pašák“ pochválila jsem ji s úsměvem a nechala kobču klusat pár koleček na jednu ruku. „Stáát“ houkla jsem a Lady zastavila. Pochválla jsem ji, přepnula lonž na druhou ruku a nechala ji naklusat i na druhou ruku. Na pravou ruku Lady chodila mnohem lépe. Už se tolik nevztekala. Rozhodla jsem se, že když chodí lépe na pravou, že ji ocválám i na pravou ruku jako první. „Hop“ zazněl povel a Lady naskočila okamžitě.Sice trošku prudčeji, ale po prvním kruhu ji to přešlo a cválala v pěkném pravidelném cvalu. „Pašáák“ pochválila jsem ji. „Krook“ řekla jsem protáhle, Lady pochopila přechod a přešla do kroku. Nechala jsem jí zastavit a změnila směr. Na levou ruku jsem ji dala povel k zaskočení, trošku to trvalo a tak jsem přechod zopakovala ještě jednou, aby naskočila správně. Povedlo se a já ji pochválila. „Pašák“ řekla jsem a po ocválání dala povel do kroku. Potom, co si Lady oddechla a byla vyfuněná jsem ji dala povel do klusu. Zkusila jsem přechody z klusu do kroku a obráceně, Lady to šlo velmi dobře. To samé jsem zopakovala i na druhou ruku. Vždy jsem nezapomněla chválit, věděla jsem, že Lady moc dobře ví, co znamená slovo „pašák“ a práce ji potom víc bavila. Zkusila jsem ještě pár přechodů z klusu do cvalu a opačně, též bez problému. „Maki!“ zavolala na nás Niora, „pojďte už, čekáme na Vás!“ Dala jsem kobylce povel do zastavení, pochválila ji a dala pamlsek.
„No konečně, kde se touláte,“ mrkla na nás Niora a já se usmála. Lady stála po mém boku a rozhodla se mi zafunět do obličeje, zatím co nám Nia vysvětlovala jak to bude probíhat u skoků. „Jako první skok bude malý park,“ ukázala na dva skoky, „oba dva skoky si skočíte zvlášť, jasné? Tak jdeme na to, budete chodit po jednom,“ řekla a já kývla. Sledovala jsem ostatní členky a pak najednou přišla řada na nás. Nechala jsem Lady očichat oba dva skoky, Lady vypadala, že se už celkem těší. Postavila jsem ji za první skok, já si stoupla z boku jako u kavalet a řekla „hop“ přičemž Lady pěkně naskočila. Trošku se rozlítla, ale jakmile pochopila, že bude skákat, pěkně jí vyšly kroky a první skok skočila jako nic. „Pašááák“ pochválila jsem ji a nechala ji stočit se na kruh a pěkně do kroku, Niora mi poradila, že příště může jít na skok trošku pomaleji, že přece jenom letěla Přesunuly jsme se k druhému skoku. Nechala jsem Lady keř ještě jednou očichat, aby věděla že ji to nekousne a věděla, že ji budu muset podpořit. Za překážkou do cvalu a tentokrát šla mnohem lépe, nehnala. „Jdii!“ houkla jsem na ní, když se trošku šprajcla, bylo vidět, že přemýšlí, jestli to skočí, ale pobídka přišla v pravou chvíli a Lady skočila. Sice to nevypadalo moc úchvatně, ale skočila. „Pašáák“ pochválila jsem ji. „Ještě jednou Maki, ať to skočí plynule“ řekla trenérka a já pokývala hlavou, ano to byla pravda. Opět nacválala a já ji podpořila opět hlasovou pobídkou, tentokrát Lady skočila opravdu pěkně, měla i docela rezervu, prý kdyby ji to kouslo, že. Podrbala jsem Lady, dala pamlsek a pozorovala ostatní, převážně nováčky, protože nás pokročilých už tu přeci jen moc nebylo. Všichni měli doskákáno a Niora řekla své poslední trenérské rady a pokračovalo se dál. Přesunuli jsme se ke skoku č. 2. „Je to šířkový skok, někteří koně mají tendenci ho vyhýbat, takže si stoupnu z druhé strany a budu dělat bariéru. Tak začínáme,“ mrkla na Kitty, která šla první. Asie skákala jako naprostý profík. Je vidět, že spolu mají úžasný vztah s Kitty. Po Kitty jsem šla já. Niora se na mě usmála a já na ní. Nechala jsem Lady očichat tento skok, ale věděla jsem, že s ním nebude problém. V crossu na tréninku ho vždy skočila bez sebemenšího problému. Naklusat, zaskočit a Lady už šla pěkně na skok, sama si udělala pěkně rovný nájezd, před odskokem jsem pro jistotu mlaskla a Lady se pěkně odpíchla. „To bylo perfektní, pochval jí,“ řekla Niora a já se přesunula zase jako divák a přitom nezapomněla kobču pochválit. Většina koní to zvládlo, nebyl nějaký extra problém. Jsme všichni prostě šikovný! Teď jsme šli trošku delší cestu ke skoku č. 8. Tam byli kombinace, tak snad to zvládneme. „Oklusat koně, ať se trošku rozhýbou a jdeme na to. Nejdřív si skočíte A+B, pak zůstanete chvíli ve vodě a potom C+D, jasné?“ řekla Nia. Oklusala jsem Lady na obě dvě ruce a čekala, až na nás přijde řada. Udělali jsme si prohlídku skoků s Lady a šlo se na to. Nacválala jsem ji, před skokem jsem mlaskla a Lady skočila, hop a najednou byla ve vodě. Trošku koukala, jako že co se to děje, že najednou se ocitla ve vodě. „Pašák“ pochválila jsem ji a zalezla za ní do vody. Měla jsem holinky a tak mi to nevadilo. Dala jsem ji pamlsek a povodila Lady ve vodě. Přišel čas skočit C+D. „Hop“ nacválala jsem kobylku, ta naskočila a v klidu si to namířila na C. Trošku ji to uklouzlo, když šla na C, ale vybalancovala to perfektně, C skočila bez problémů a D také. Měla jsem si vzít pláštěnku. Od Ladyiného cákání jsem byla skoro durch Aspoň, že je teplo a já rychle uschnu. Pochválila jsem ji a koukali jsme na ostatní. Pár koní mělo problém u vody, ale zvládli to. Niora jim pomohla. Následoval skok č. 7 a Niora nám začala vysvětlovat, jak je tady důležité, aby nás kůň respektoval, musíme se správně postavit a další užitečné rady. Vše jsem pečlivě poslouchala a nechala Ladyočichat skok a ukázat jí, že za skokem na ní čeká i voda. Tvářila se trošku zaraženě, ale já doufala, že to zvládneme. Musíme to zvládnout. „Další jde Maki, tak do toho holky,“ řekla povzbudivě Nia a já se postavila z pravé strany, přesně jak říkala trenérka anechala kobču nacválat. Teď šla víc svižnějš a já na Lady před skokem pořádně mlaskla, aby si to náhodou nerozmyslela. Skočila a jakmile skočila do vody, trošku se zašklebila a pohodila se zadkem. „Pašáák“ musela jsem se zasmát, přešla s ní do kroku, dala ji pamlsek a krokovala s ní, aby jí neztuhly svaly. Mrkala jsem přitom na ostatní holky, jak si vedou a musím říct, že jim to šlo Přesunuli jsme se k poslední překážce dnešního dne. Byl to jednoduchý skok, nic složitého. Nacválala jsem Lady z levé strany, Lady si pěkně poradila s nerovností a skočila to bez problému. Hodně jsem ji pochválila a využila příležitosti, že skákali ostatní, nechala ji v klidu vyklusat do uvolnění a potom s ní krokovala. Byla úžasná! Nia nám poděkovala, řekla, že se uvidíme zítra a my pomalu a v klidu šly zpět na Florestu.

nadvandy+valhalla: KURZ CROSS-COUNTRY 5.DEN
„ach, bože můj.“ Posadila jsem se bolestivě na židli v jídelně. „copak?“ ušklíbla se Kitty, která si zrovna cpala do pusy lžíci cornflaeků. „bolí mě celej člověk.“ Zaskuhrala jsem a zavrtěla se za stolem, abych našla alespoň trochu přijatelnou a pohodlnou pozici. „to nic, zase budeš brzy fit.“ Mrkla na mě Bloodye, která si zrovna přisedávala k dlouhému stolu. „máš nějaké zprávy?“ vyptávala se zvědavě Kitty, Bloo přikývla na souhlas. Začala fungovat jako jakási spojka mezi námi a Niorou a přinášela nám zprávy o denním programu. „vy,“ ukázala na mě s Ell, „jedete zase hned ráno, v devět na nádvoří je sraz. Na programu máte vodní skoky a potom nějakou trasu, tu vám ukáže Tom, jede s Gentym. My,“ naznačila účastnice druhé skupiny, „my si máme vymyslet vlastní trasu a projet ji.“ Ozvalo se sborové zahučení, tohle bude výzva. Naštěstí se tohle mě netýkalo. Musela jsem si ale trochu máknout, zvedla jsem se od stolu a s pozdravem opustila naši skupinku. Odklidila jsem se do stájí, kde jsem si Val vyčistila a nasedlala krosovými cajky. Ty již byly dosti špinavé, zaschlé kapky bahna a vody vytvářely na postrojích nesourodé mapy. Po skončení kurzu je budu muset pořádně vydrbat, aby kůže zůstala pěkně měkká a hladká. Když jsme byly ready, vyvedla jsem Val z boxu, prošla s ní uličkou a potom velkými vraty ven. Zastínila jsem si oči proti slunečním paprskům. „netvrdili náhodou, že bude dneska pršet?“ prohodila jsem k Ell, která stála s hřebcem stranou od ostatních. Val naštěstí neměla říji a s Dariem se snášeli dobře, takže jsem mohla nasednout u nich. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Moje rozbolavělé pozadí zaprotestovalo, že jsem ho opět usadila v tvrdém posedlí. Na takovou práci jsem prostě nebyla zvyklá a nejspíš ani uzpůsobená. „neboj, jsem na tom stejně.“ Mrkla na mě Ell a stoupla si do třmenů, aby se vyvážila. Tom přivedl Gentlemana, přejel jezdkyně svým bystrým okem a potom se spokojeným kývnutím taktéž nasedl. „vyrážíme?“ řekl tónem, který nás vybízel k odjezdu. Ozvalo se sborové zamručení a jezdkyně pobídly své koně do kroku. I já jsem přiložila holeně k Valhalliným bokům a navedla ji za průvod seřazených koní. Ell se s Dariem propletla mezi koňmi a zařadila se do přední řady, která hřebci vyhovovala nejvíce. Známou cestou jsme potom vyjeli ven z areálu Floresty a zamířili ke krosovému závodišti. Za poslední čtyři dny jsem tu jela již celkem osmkrát, dokázala jsem tedy popsat každou samostanou větvičku, která mě švíkla přes obličej, nebo kmen stromu, o který jsem zavadila kolenem. No dobře, to přeháním, ale prostě jsem tu cestu už znala. Aby si koně nezvykli klusat vždy ve stejném místě, zvolil Tom dnešní naklusání o kousek dříve. Pobídla jsem kobylku ke klusu a zvedla se do lehkého sedu. Vysedávala jsem, hlava se mi hýbala nahoru dolů. „po-ma-lu.“ Slabikovala jsem, trochu se předklonila, zpomalila vysedávání a jemně si zkrátila otěž, abychom nenajížděli koni před námi na ocas. Jeli jsme jako poslední a Val měla tendenci to změnit. Do kroku jsme přešli ještě před odbočkou k závodišti. Zarazila jsem ruce do kohoutku a nepovolila Val otěž, za chvilku povolila a snížila krk. Šla citelně uvolněněji a nezapírala se do udidla. Tom nás zavedl až na pracoviště, kde jsme si měli koně rozehřát. Vyklusala jsem a dopřála Val delší klusovou pasáž, aby si prohřála a protáhla svaly. Zasedla jsem do sedla a pobídla ji do cvalu. Nechala jsem ji ocválat velký kruh na obě ruce, v lehkém sedu. Potom jsem ji stáhla zpět do kroku a ten si začala postupně zkracovat. Použila jsem poloviční zádrž, ruce držela opřené v kohoutku, otěží jsem jen jemně propouštěla pohyb vpřed. Jemná pobídka vnitřní holení potom neustále pobízela do kroku, proti ní potom stála pevná otěž. Kobylku jsem tak měla zarámovanou, krok byl krátký a shromážděný. Z tohoto pohybu jsem potom vyklusala do pracovního klusu a následně cvalu. Houpala jsem se v posedlí, vnější holeň posunula za podbřišník, vnitřní potom držela přiloženou a udržovala stálý kontakt. Přes jednoduchou změnu cvalu jsem potom ocválala v shromážděném tempu ještě na druhou ruku. Při tom jsem jemně protáhla otěž, abych Val ukázala, že takto jde správně, tak, jak chci. V kroku jsem provedla ještě dovnitř plec, abych Val rozhýbala v šikmých svalech. Potom už nás Tom hlasitým houknutím stáhl zpátky k sobě, aby nám mohl podat výklad týkající se vodních skoků. „nejprve bych chtěl, abyste si skok pod označením osm, pořádně prohlédli. Projděte okolo něj, zapište si ho do paměti. Nejezděte tam ale všichni najednou, ať mají všichni dostatek prostoru. Potom si zkusíte seskočit do vody a zase vyskočit, ukažte koni, že to není nic neobvyklého a že takové osvěžení může vlastně přijít docela vhod.“ Tom se s Gentym vydal na prohlídku jako první, aby předvedl, co po nás chce. Stejně jako mnoho dalších zastává názor, že je lepší věci ukázat, než je sáhodlouze vysvětlovat. Celou kombinaci několika překážek včetně vodního bazénku si obešel a pozvolným sestupem potom vjel do vody. Prošel se s valáškem ve vodě na volnější otěži a nechal ho vše prozkoumat, přičichli dokonce i ke zdi. Voda jim dosahovala těsně nad karpy, Gentleman jemně hrábnul nohou do vodní hladiny. Tom ho potom vyvedl zase zpět na souš a poodjel stranou. Zaskočil do cvalu, dostal si koně na otěž a potom vyjel mezi skoky k vodě. Při seskoku se mírně zaklonil, ruce měl však stále zaražené v kohoutku. Genty protáhl předky a zabořil se do vodní hladiny, o sekundu později následovaly zadky. Tom potom vedl valáška napříč bazénkem a vyskočil ven. Povolil otěž, pochválil. Kývl, že je řada na nás. Vyrazila jsem s Val k pozvolnému sestupu do vody. Tento bazének mohl totiž sloužit také jen jako samostatná voda, kterou se proběhlo a potom vyskočilo na břeh. Projela jsem se s Val v těsné blízkosti překážek, propletli jsme se také kolem stormu, který stál na břehu. Dojeli jsme až k sestupu do vody. Pobídla jsem Val holení, aby si nevymyslela, že se jí do vody nechce. To byly však zcela zbytečné obavy. Valhalla je vodomil, stejně jako já. S radostí malého dítěte se potom brouzdala vodou, spokojeně frkala a švihala alespoň ocasem, aby rozvířila vodu, když hrabat nohou jsem jí nedovolila. Potom jsem ji vyvedla přes vstup opět na souš. Po Tomově vzoru jsem potom odklusala o kousek dál, abychom měly dostatečný nájezd. Pobídla jsem Val do klidného, pravidelného a houpavého cvalu. Blížili jsme se k břehu. Přiložila jsem holeň, jemně nabídla Val otěž, aby si protáhla krk. Při seskoku jsem potom zůstávala sedět v sedle, mírný záklon. Pro jistotu jsem se chytila poutka pětibodového poprsáku, abych Val netahala v hubě. Val seskočila, kolem nás se rozprskly stovky drobných kapiček vody. Pobídla jsem Val holení, aby cválala pořád dopředu, směrem ke stěně bazénku. Val zabrala, odrazila se ze zadků. Nadlehčila jsem zadek, opřela se do kolenou, opět popustila otěž a přikrčila se ke krku. Jakmile jsme vyskočily na břeh, nechala jsem kobylku ještě asi deset metrů odcválat a potom ji stáhla do klusu a kroku. „moc hodná holka, šikulka.“ Zahodila jsem jí otěž a pochválila. Nyní jsme měly chvilku času, než si stejnou procedurou projdou i ostatní jezdkyně. Sesbírala jsem si Val na otěž a trochu s ní oklusala, abych ji udržela rozehřátou a pozornou. Jakmile měli všichni první fázi za sebou, vysvětlil nám Tom princip ježdění tohoto skoku a jak šetřit energií. Pochopila jsem, že je potřeba rozmýšlet každý odskok, tady ještě více než u jiných skoků. Na řadu jsem přišla opět jako první, co že zase já? Nacválala jsem s Val kousek od prvního skoku a potom ji na něj navedla. První skok byl dřevěný, pevná břevna stlučená k sobě na pevných nožkách. Pod nimi potom truhlíčky s květinkami. Celý povrch kolem skoků byl travnatý, nepršelo už nějakou dobu, tudíž tráva byla možná sušší, než bylo třeba. Kolem vody to však bylo akorát, protože probíhala automatická závlaha první skok byl tvořen vlastně dvěma částmi, ta vlevlo byla trochu nižší, než pravá. Logicky bych zvolila tu nižší, to ovšem představovalo riziko, že Val ztratí energii při delším cvalu ve vodě. Kdybych jela tu pravou část, zase bych musela volit ostřejší úhel pro výskok z vody. Najížděla jsem tedy na střed, těch pět centimetrů už takový rozdíl nebyl, aby to Val mohlo nějak rozhodit. Jela jsem v klidném, pomalém tempu, spíš Val přidržovala. Ke kolmému nájezdu chybělo pár centimetrů, proto jsem tuto nesrovnalost vyladila jemným přiložením levé holeně a nepatrným pohybem levé otěž. Teď to byl perfektní kolmý nájezd. Přivedla jsem Val ke skoku, přiložením holení podpořila v odrazu a společně s napnutím v zádech se zvedla ze sedla do stehenního sedu a povolila ruku dopředu. Koukala jsem na místo dopadu, kde se koňská kopyta opět setkají se zemí. Po dopadu jsem si sedla pevně do sedla a opřela se opět o kolena. Dívala jsem se nyní již na vodní hladinu před sebou. Doslova jsem cítila, jak Val rozmýšlí, co teď. „jdi dopředu!“ pobídla jsem ji varovným hlasem a přidala pobídku holení. Val se vrátila zpět do tempa a seskočila do vody přesně tak, jak jsme si to natrénovali předtím. Zůstala jsem mírně za pohybem, abych nežuchla po hlavě do vody. Opět se kolem nás rozprskly stovky kapek vody a odrážely světlo. Neměla jsem však čas se s nimi zaobírat. Přiložila jsem pravou holeň a levou otěží Val navedla do oblouku čelem ke stěně bazénu. Holeň ji stále vystrkovala dopředu a Val se blížila ke stěně. Byla jsem zdvihnutá do stehenního sedu, abych jí co nejméně vadila v zádech. Pobídla jsem ji k výskoku a zvedla se ještě více, naopak se přikrčila ke krku a povolila otěž. Val vyhupsla na břeh neuvěřitelným způsobem, jen tak tak, že jsem nesletěla bokem napřed. „aj!“ vyklouzlo ze mě, když jsem si všimla, jak špatně nám vychází nájezd na poslední skok. „srovnej to co nejvíc!“ zakřičel na mě Tom. Pravda, ještě šlo skok překonat. Sice v té nejpravější části co to jen šlo, ale bylo to možné. Zaktivovala jsem pravou holeň a otěž a vytlačila ji. Takhle těsný skok jsem snad ještě neskákala. Špičkou pravé boty jsem zavadila o tyčku praporku, jen se lehce zakymácel, ale zůstal stát. po doskoku jsem nechala Val kousek vycválat, postupně jí nabídla otěž a přešla do klusu a kroku. „dobrá práce Nad, ten poslední skok byl dost na hraně, ale i to se může stát. důležité je si pamatovat, že se vždycky musíš snažit překážku skočit, byť to bude vypadat sebehůř. Najeď si ji ještě z druhé strany, pěkně pomalu. Tempo jste měli dobré, soustřeď se hlavně na ten výskok a druhý skok.“ Přikývla jsem, byla jsem si chyby v nájezdu velmi dobře vědoma. Sesbírala jsem si kobylku na otěž a vyjela cvalem směrem k poslednímu, nyní vlastně prvnímu skoku. Tentokrát jsem oblouk ve vodě najížděla obezřetněji, sledovala jsem překážku na břehu a místo, kde jsem chtěla z vody vyskočit. Oblouk byl plynulejší, stejně tak i výskok na břeh. Zde jsem zmobilizovala Valhallinu upadající pozornost a probudila ji silnější pobídkou k lepšímu cvalu. „to bylo opravdu moc pěkné, plynulé. V celém závodu by to samozřejmě bylo asi náročnější, ale napodruhé moc pěkné.“ Pochválil nás Tom s uznalým úsměvem. Povolila jsem sevření otěží a nechala Val si protáhnout krk. Krokovaly jsme zatím kolem a sledovaly ostatní dvojice, jak si s vodní překážkou poradí. Některým to šlo lépe, některým méně, ostatně jako všechno. Následovali jeden za druhým a za půl hodinku bylo hotovo. „tak, vyrazíme ke startovacímu boxu.“ Vyzval nás Tom a vedl náš průvod k startovní pozici. Startovní box bylo vlastně hrazení o třech stranách z bílého plotu, alespoň tak mi to připadalo. Volná strana směřovala směrem nahoru, do kopce, k malému remízku. „tak dámy, finální jízda celého kurzu je před námi. Překážky a kurz jste dostaly vypsané, kdo si nepamatuje, má možnost ještě přečíst. Pořadí jsme vám vylosovali s Niorou, aby někdo nemohl špačkovat, že jezdí pořád první, nebo poslední.“ Začervenala jsem se, tato poznámka zcela jistě patřila mě. „takže, první jede…“ Tom zavolal první jezdkyni, která s polknutím pobídla svého koně k vjezdu do boxu. Tom odstartoval hlasitým odpočítáváním a dvojice vyrazila cvalem vpřed. „pomalu, žádné řádění!“ zavolal za nimi ještě Tom. Sledovali jsme vzdalující se záda, dvojiec mířila skrze remízek k první překážce. Zastínila jsem si oči, abych mohla sledovat jejich postup skrze celou dráhu. Mírné zaváhání, ale přeci jen skočili. Pak se na chvilku ztratili z očí, ale brzy se opět objevili. Tom vybral skoky, které byly stále vidět, aby mohl jezdce kontrolovat. Přicválali v tempu, jezdkyně s úsměvem od ucha k uchu. „tak, řada je na Ell.“ Houkl Tom. Zatímco během první jízdy jsem krokovala kolem a udržovala Val rozehřátou, nyní jsem se postavila na nejlepší místo, abych mohla jejich trasu sledovat z první řady. „tři, dva, jedna, jeď!“ odstartoval Tom a Ell pobídla Daria ke cvalu. Hřebec zpupně pohodil hlavou, ale Ell moc dobře věděla, že ničím takovým se nesmí nechat rozházet. Vedla hřebce sebejistě a ukazovala mu, kudy jet. Samotné skoky potom nechávala více méně na něm, odskoky si řešil sám a moc dobře. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak si poradí s pivovarskými bednami dole pod kopcem, ty se mi nelíbily už takhle zdálky. Jak asi vypadají zblízka? Ell zajela mezi stromy a na chvíli se nám ztratila z dohledu. Doslova jsem počítala vteřiny, kdy se zase objeví, ale čas se prodlužoval a oni stále nikde. „co se děje?“ podívala jsem se bezradně na Toma, ten jen pokrčil rameny. „hlavně ať se jim nic nestalo.“ Stiskla jsem rty v pevnou linku, myslí mi běžely černé myšlenky. „hele, už jedou.“ Ukázala Mell. Skutečně, vyjeli z lesa a cválali dál, nevypadalo to na nějaké zranění. Dokončili poslední skokovou fázi a potom už se hnali směrem k nám. Ell provedla Daria mezi tyčkami, vytyčujícími finish. Procválali kolem, postupně zpomalili a zase se zařadili mezi ostatní koně. „všechno v pohodě?“ optával se Tom opatrně. Ell nevypadala nijak poškozeně, snad jen udýchaně. „ne, dobrý. Čteče, to je ale paráda. Vítr ve vlasech, slunce na zátylku. Z toho kopce jeď opatrně, klouže to…“ nestačila doříct. Zalykala se, jak byla udýchaná, navíc mě Tom vyzval k vlastní jízdě. „držím palce, užij si to, kočko.“ Povzbudila mě Ell. Krokem jsem najela do startovacího boxu a čekala. Ruce se mi potily, naštěstí jsem měla rukavice a otěže mi neklouzaly. „tři, dva, jedna, start!“ se slovem start jsem Val pobídla do kroku a pak ihned cvalu. Val zabrala, zaskočila, předky se jí zvedly do mohutného prvního cvalového skoku. „pomalu, neriskuj!“ brzdil mě Tom, stejně tak jsem já stáhla Valhallku zpět. Nyní jsme jely v příjemném tempu, svaly mojí koňské parťačky mohutně zabíraly do mírného kopce, po kterém jsme se vydaly. Naváděla jsem val spíše do levého oblouku, v dálce se již začínala rýsovat silueta prvního skoku naší dnešní závod simulující trasy. Jen malý kousek jsme cválaly po prašné cestě vysypané bílým pískem, jenž křupal pod koňskými kopyty. Avšak téměř ihned jsme se zase oddělily a jely po trávě, stále do kopce. Ve svahu se proti nám potom přibližoval první skok, trojka-dvojbradlí. Zadní břevno bylo jen o jednu šířku břevna výš, pod nimi potom rostly mladé jehličnaté stromky. Viděla jsem, že povrch se za skokem stále zvedá, no to bude paráda. Naváděla jsem Val stále rovně, vyšlo nám to pěkně na střed skoku. Připravit se k odrazu, seděla jsem v plném sedu. S odrazem ze zadků jsem se vyšvihla do stehenního sedu, přikrčila více ke krku a povolila více otěž, aby si Val vytáhla krk. Bylo to i lepší, protože jí to nabízelo více prostoru zabrat do dalšího stoupání. Dopadly jsme s žuchnutím, rovnou jsem zůstala stát ve třmenech, abych Val neblokovala záda. Po doskoku jsme vyjely ještě více na vrchol a potom jsem kobylku ohnula kolem pravé holeně a za levou otěží, do pravého oblouku, abychom najely na následující skoky, které byly vcelku ihned po sobě. Dvojka je již nám známý skok, pevná bedna na nožičkách. Navedla jsem opět Val na střed tohoto skoku a chystala se k jeho překonání. S potěšením musím uznat, že jsem se již cítila na krosovém závodišti jako doma. Koně jsem vedla s jistotou a v hlavě měla srovnáno, jak to vše má vypadat a probíhat. To mi dodávalo pocit sebejistoty, která se přenášela i na kobylku. Za dvojkou jsem Val potom vedla na zkušební skok, který dnes sloužil jako taková volnější část. pro nás byl nový tím, že vlastně něčím proskakujeme, máme nad sebou ještě horní příčku. Samotný skok byl tvořen potom kmeny stromů zvláštně postavených na sobě a ozdoben rostlinami směřujícími do výšky. Nebyl nikterak vysoký, ani široký. Odpovídal prostě zkušebnímu skoku. Uprostřed stála rostlina, tudy se jet nedalo. Rozhodla jsem se proto vzít to po pravé straně. Kolem skoku byla stále tráva a rovinka, jely jsme tedy ve stálém tempu. Navedla jsem Val ke skoku a svým tělem sledovala pohyb toho jejího. S odskokem jsem se zvedla do stehenního sedu, s protažením krku povolila otěž. Musím přiznat, že příčka nad námi nepůsobila zrovna moc příjemně, přistihla jsem se, že jsem se přikrčila možná až trochu moc ke krku. Val to vzala těsně nad skokem, takže jsem se neměla čeho bát, ale reflexy člověk neovlivní. Nyní, po doskoku, jsem opět přiložila pravou holeň a stočila Val čelem proti klesajícímu kopci a vedla ji stále dolů. Opět jsme přejely přes cestičku z bílého písku a klesaly stále dál a dál. Po pravé ruce, za několika stromy, jsem zahlédla bílou barvu – startovací box, a také jezdce v barevném oblečení. Neměla jsem se však čas dívat po nich, protože Val najednou podklouzly zadní nohy a zajely jí hluboko pod břicho, čímž jí vystřelil předek více dopředu. „hou, hou. Pomalu.“ Brzdila jsem ji. Tráva podkluzovala, koně nebyli nakovaní a botičky toho tolik nezvládly. Chytila jsem se poutka od poprsáku, abych Val netahala v hubě, ale zároveň ji trochu zpomalila. Nejdeme na čas a není potřeba vypustit na závodišti duši! Tento terén byl také nepříjemný v tom směru, že se občas naopak zcela nečekaně zvednul a cválalo se kousek do kopce, načež se opět klesalo dolů. Bylo potřeba se tak neustále přizpůsobovat terénu a pružit v kolenou. Necválávání bylo trochu delší, v jednu chvíli jsme se dokonce ocitly v písečném bunkru, jak by řekli golfisté. Holeně jsem měla stále přiložené, abych udržela kontakt s kobylkou. V písku jsem je pak přitlačila, abych ji podpořila do pohybu vpřed, protože přes písek to bylo horší se spotřebou energie. Potom už následovalo jen krátké klesání a nejdnou se povrch narovnal. Ha! Blíží se překážka. A skutečně, malý park, který jsme trénovali hned první den, přímo před námi. Vedla jsem Val na střed prvního skoku, jednoduchého břevna. Po něm potom následoval oblouk na levou ruku a možnost výběru. Buď přes pevnou, ale nižší zeď, nebo naopak přes zeď z rostlin, ale zato vyšší. Po doskoku z prvního skoku jsem se rozhodla to vzít raději doprava. Oblouk byl náhlejší, bylo více prostoru pro manévrování. Valhalliny karpy potom jen jemně škrtly o nejvyšší lupínky na ohebných větvičkách. „hodná holka.“ Pochválila jsem ji a pobídla ke cvalu dál. Val pravidelně oddechovala s každým cvalovým skokem, do uší mi navíc pronikaly zvuky a skřípání kůže na postrojích. Opět jsme točily doprava a před námi se tyčil dvojskok, mnou obávané pivovarské povozy. Ty se mi nelíbily hlavně kvůli šikmému nájezdu. Byly to vlastně dva nepravidelné trojúhelníky a člověk proskakoval mezi praporky na jejich nejužší straně, přičemž si musel najet zešikma, aby se mezi ně trefil. Takový nájezd jsem ještě neřešila, raději volním delší nájezd z oblouků, na parkuru, abych měla dostatečný prostor vyrovnání koně. nicméně tohle není parkur, ale kros, takže hurá na to zešikma. Přivedla jsem Val ke skoku v pravidelném tempu, kobylka měla našpicované uši a vnímala moje pobídky. Levá strana a špička trojúhelníku byla zablokovaná sudem a otýpkami slámy, takže nebylo moc prostoru to zkaňhat. Na pravé straně potom ležel ještě jeden sud pod samotným skokem. Přeletěly jsme přes dřevěný povoz jedna báseň. Dívala jsem se dopředu, ne na další skok, ale na místo, kam dopadneme. Kopyta zabalená do botiček jemně dopadla do trávy a Val vyrazila cvalem dál. Tyto povozy stály přímo za sebou, takže nájezd byl opět stejný. S dopadem jsem si jemně přikousla jazyk. Sakra práce! Naštěstí nás čekal už jen jeden skok, k tomu však zbýval ještě kus cesty. Opět jsem točila Val na pravou ruku. Pětka prozatím nebyla vidět, ale někde tam určitě bude. Prozatím jsem Val vedla kousek po písečné cestičce a za jejím rozcestím potom po trávě opět směrem do kopce. Povrch pod kopyty se změnil. Byl tvrdší a sušší, křupal.byl ale o to pevnější, než klasická tráva. To se ale brzy opět změnilo, vrátila se zpět běžná krosová travička a my stoupaly do kopce. Jaká změna, že? v dálce se proti rannímu slunci začaly rýsovat poslední skoky, naše staré známé bedny. Uvědomila jsem si, jak nebezpečné a strašné mi přišly ještě před pár dny. A nyní? Valím si to na ně v plném cvalu, bez známky nejistoty. Nemám důvod, vždyť jsou vlastně tak jednoduché! Nájezd-rovný, povrch-travnatý, distanc-v rovině. Naprosto příjemný skok. Navedla jsem Val k první bedně, která se směrem od nás zužovala, ani jsem se nenadála a byly jsme na druhé straně. Distanc na osm cvalových mi nyní přišla dosti krátká a brzy jsme opět odskakovaly. Poslední přeskok v rámci kurzu krosu. Dívala jsem se dopředu, vzhlížela k novým zítřkům, jak by poeticky řekla Kitty. Dopad se mnou jemně hodil dopředu, ale tento pohyb absorbovala kolena. Srovnala jsem se zpět do rovnováhy a jemně si zkrátila otěž, kterou si Val při skoku vytáhla. Nyní nás čekala trošku štreka do cíle, nechtěla jsem tam vletět jako mistr světa. Místo toho jsem Val vedla stále v plynulém a houpavém cvalu, možná trochu delším, než obvykle. Tečky připomínající jezdce, se začaly pomalu přibližovat a začínaly mít patřičné tvary. Soustředila jsem se na dvě tyčky, které označovaly cíl, u startovacího boxu. Jakmile jsme jimi projely, začala jsem Val pomalu brzdit. Nejprve do pomalejšího cvalu a potom klusu. Nechala jsem jí vytáhnout otěž a vyklusávala kolem skupinky. Potom jsem ji převedla do kroku a přijela k Ell. Tváře mi hořely směsí vzrušení, adrenalinu, horka a něčeho dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. „tak co, jaké to bylo?“ páčila ze mě Ell. Krokovaly jsme koně vedle sebe, stranou od ostatních. „naprosto, perfektní.“ Vyrážela jsem ze sebe, stále jsem dýchala zrychleně a srdce mi bušilo neuvěřitelným tempem. „já říkala, že se ti kros bude líbit.“ Zvedla ell do výšky palec, dlaněmi jsme si pak pleskly o sebe. Měla pravdu, zamilovala jsem si tuhle disciplínu. Pochválila jsem Val a podstrčila jí pamlsek. Zasloužila si ho, navíc si protáhla krk, když se pro něj natahovala. Sledovaly jsme zběžně výkony dalších jezdkyň. Postupně se skupinka u startovacího boxu zmenšovala a jezdců se zahozenými otěžemi přibývalo. Nakonec přišel na řadu Tomův závěrečný proslov, kdy nám poděkoval za účast, vyjádřil obdiv a zároveň motivoval k absolvování krosových levelů. Vysloužil si od nás potlesk, za to že nás celým kurzem provedl. Na Florestu jsme se potom velmi unvavené a plné zážitků, vydaly na zahozených otěžích. Koně už toho měli také dost a tak jsme jim dopřáli dlouhé a klidné vykrokování.

marigold a bouře: 5. level bychom mít měly, tak se s Bouří hlásíme do 1. skupiny

bloodye+dekameron: 4.DEN

Koukala jsem na letáček s vytřeštěnýma očima. "Trénink souvislé trasy, skoky číslo 13, 12, 11, 9, 8, 6, 5, 14, 18 a 21 - 5:36. Sraz v 17:00 na nádvoří." "To nemůžou myslet vážně" zašeptala jsem a posadila se na nejbližší židli. Maki měla výraz podobného rázu. Když jsem si představovala absolvování všech těch překážek, k tomu ještě dost složitých docela se mi klepaly kolena. Ze zamyšlení jestli to půjdem aspoň dokolečka mě vytrhla až Kitty, která právě vstoupila dovnitř. "Naše milovaná šéfka se zbláznila" přivítala jsem brunetku, Maki to okomentovala po svém a já vtiskla Kitt lístek. Chvíli na to koukala, asi dost podobně jako předtím já, a pak teprve promluvila: "Mám nehezké tušení" přikývla jsem. Pochopila to. Člověk si pod pojmem "trénink souvislé trasy" představí něco trošku jiného, něco jakože 6 - 10 jednoduchých oskákaných překážek, ale předemnou teď visí letáček se skoky různé obtížnosti a ... no... nějak se mi do toho nechce. Kitty si alespoň libovala, že minulý týden pracovaly na kondičce, zato my ho strávili jen prací ze země a utužování vztahu, což bylo sice ohromě důležité, ale trénink výdrže by mi nevadil ani v nejmenším. Našeho sletu si všimnul i Tom. "Za trasu poděkujte Connorovi..," zabiju ho, "včera po obědě jí byl s Notou vyzkoušet, takže by vám neměla dělat problémy." Oh, velice si vážím, že nás srovnáváte s profesionálním jezdcem crossu, ale není to trošku moc?! Zamračila jsem se. Kitty z toho ale hodlala vytěžit co nejvíc. Věděla jsem o její touze projet se v Čudlovi, ale že se kvůli tomu s trenérem vsadí... To hodně štěstí. Pozorovala jsem jejich diskuzi se zaujetím a přemýšlela jaká je šance že překonají Conna, vážnou výhodu mají hlavně v tom že se znají a Asie je i více natrénovaná, oproti tomu chlapci hrajou do karet zkušenosti. "Můžete si jít projít trasu – hlavně tam ale nechoďte, až tam bude skákat druhá skupina. Snad nemusím zdůrazňovat, že žádná větší práce dneska už ne. I když myslím že se budete stejně spíš připravovat na kurz" mrknul Tom, zvednul se od stolku a šel odložit hrnek. "Můžeme hned?" podívala se po nás Kitty. "Jen hodím Deka do výběhu" kývla jsem na kamarádky, které mi to odsouhlasily a všechny společně jsme se vydali zpátky do stáje.
Hnědáček už měl snídani spořádanou, ale byl od ní celý zasviněný, takže jsem mu nasadila ohlávku ke které jsem cvakla vazák a vyvedla si Deka do uličky, kde jsem ho uvázala o mříže. "Vydrž" špitla jsem k hnědákovi, vytáhla z tašky na boxe houbu, došla jí namočit a s úmyslem umýt Dekameronovi tlamu jsem se vrátila. Neměl to rád, proto to byla trošku operace než jsem mu z tlamy dostala všechny zbytky. Houbu jsem došla vymýt, dala jsem jí vyusšit ven, kde už svítilo sluníčko a zase si došla k valachovi. Tentokrát jsem ho už normálně vyčistila. Vzala jsem to spíš zběžně, aby holky nečekaly, překontrolovala kopyta a protože svítilo, tak jsem mu vzala roll-on repelentem citlivá místa, na ohlávku připevnila třásně, na nohy jsem mu dala šlachovky, tahem vodítko odvázala a s mlasknutím jsem se s ní vydala do výběhu. Hodlala jsem Deka vypustit do jednoho z menších výběhů, kde bude společně se Sezamem. Oba valášci byli nekonfliktní, snesli se úplně v pohodě a já mohla být klidná. Dek se po vypuštění vydal dlouhým klusem po výběhu, aby si ho obhlídnul, já uvázala vodítko o břevno, zkontrolovala vodu a poklusem zamířili směr nádvoří, kde už byla naše skupinka.
Holky i Connor už tam stáli. "Můžeme vyrazit?" zeptala se Maki jen co jsem dorazila a všichni čtyři jsme se dali branou směrem k závodišti. Už takhle ráno začínalo být trochu vedro, po dlouhé době to vypadá na pěkné počasí. Cestou Connor vysvětloval Kitty o práci s hodinkami na trati, což by jí mohlo pomoct, aby věděla jestli musí spěchat nebo má pár sekund náskok. Věřím, že to zvládnou. Když si vysvětlili jak a co má Kitt udělat s hodinkami, které dostane od Conna, byli jsme už skoro na závodišti a on s jiskrami v očích začal vysvětlovat nám všem, jak bude nejvýhodnější jet. "Co se týče souvislejch jízd, musíte si pamatovat že je důležitý koukat kolem sebe. Ne jen u nájezdů na skoky, občas se ale i stane že se ve spritový pasáži objeví bahnitější úsek – a to by nemuselo dopadnout příjemně. Jsou koně kteří znervózní, když se po dráze pohybují lidé, tak na to taky myslete.To je hlavní pravidlo – myslet, dívat se kolem sebe, plánovat si. Na nic jinýho se nesoustředit – teda, kromě vašeho koně, samozřejmě. Ale to už vám nemusím říkat." odříkal nám to jako básničku. Když jsme tak kráčeli po závodišti přistihla jsem jak se mi klepou prsty, takhle jsem to měla vždycky. Adrenalin a nervozita. S těmihle myšlenkami jsem došla se skupinkou až ke startovacímu boxu, kde jsme se zastavili. "Odsud budete startovat" začal Connor a rukou poklepával na bílé hrazení. "Do startovacího boxu najíždíte odsud," ukázal na volný prostor k vjezdu, "počkáte na odpočet. Klasicky se počítá od tří do jedné a na teď vyrážíte." ukázal a pokrčoval s námi dál směrem dolů, ke třináctce, kde jsme zase zvolnili a on nám ukazoval jak se cesta svažuje a že proto je důležité mít koně hned od startu podsazeného, na kontaktu a neletět hned s větrem o závod. Taky vysvětloval, že po narovnání povrchu bychom měli koně pobídnout dopředu a lehce ho stáhnout před skokem, aby se podíval a znovu trošku pobídnout - zklidnit, podívat, pobídnout. Věděla jsem co tím myslí a očima mapovala skok i terén. Pivovarské vozy byly první skoky na kterých se objevíme. Neměla jsem ráda jejich tvar, koně to táhlo víc k pravému okraji, ale to by mi pak špatně vyšel nájezd k druhému, takže jsem ho musela potlačit doprostřed. Všechno jsem si to ukládala někam do své hlavy a doufala. že mi to v čas vypluje na mozek. "Takové ty věci jako natlačte si koně doleva a pohlídejte si, aby neuhnul úplně mimo vám snad říkat nemusím, takže dál. Na dvanáctku pojedete po písčitém povrchu, to by vám nemělo dělat problémy, a pak je tu samotný skok. Samozřejmě by bylo výhodnější skočit si užší část skoku, nicméně bacha, jedenáctka je poměrně blízko, takhle si provedete docela ostrý nájezd a vy přitom potřebujete mít čas si skok rozvrhnout a kůň aby si ho prohlédl. Osobně radši skáču širší část, která mi dovolí si nadjet a dá mi víc času na přípravu na další skok. Tím je trojkombinace" povídal, věděla jsem že po písku bude potřeba trochu pobídnout, práce v něm je docela vyčerpávající. "U tohohle skoku bacha, je to opět travnatý povrch a jak vidíte tak je vlhko – dneska ho bude skákat i první skupina, tak by pak mohl podkluzovat. Kitty, ty při opracování asi dej Asii prohlédnout ten druhý skok, toho příkopu se někteří koně lekaj, tak ať se na ní můžeš spolehnout. Jinak samozřejmě najíždět hezky v tempu, ale ne moc rychle, jinak vám tady nevyjde odskok. I když Dekameron by to možná zvládl jako jeden skok" usmál se na mě a já mu úsměv oplatila, tohle mi polichotilo. Další výklad se týkal toho jak máme najíždět správně na střed a všímat si sníženého odskoku, pak zase pokračovat dopředu na devítku, ale zase si všímat terénu. Z kopce si koně podsadit, shromáždit, aby nepadnul na předek a na rovině zase trochu něco nahnat. Do kopce pak dopředu, ale pořád trochu šetřit energii. Na skok, ale opět v klidu a rozvážně. "U osmičky bacha" varoval Connor "Hlavně se tady v boji o čas nesnažte zmenšit oblouk u překážky, hezky pořádně si najet ať máte čas koně před výskokem a dalším skokem porovnat. Teď projedete stromy na louku – teprve teď se rozhlédnete na levou stranu, kde bude dvojskok číslo šest – budete tady muset provést takovouhle vlnovku" naznačil rukou do vzduchu jakou to vlnovku vlastně myslí a jakmile jsme se dopracovali místu, abychom na skok správně viděli začal rukou ve vzduchu kroužit znovu a přesněji popisoval jak by to chtělo správně překonat skok. "Od dvojskoku, rovnat, přeskoky" opakovala jsem si tiše po chlapci a očima si celou trasu projížděla. Connor nám radil, že se máme trochu natlačit ke kraji skoku, abychom pak měli dobrý prostor pro obrat, který je důležitý pro překonání druhého skoku dvojskoku. Dál jsme pokračovali k bednám u nichž jsme se moc nezdržovali. Connor sám řekla, že je to jeden z nejjednodušších dvojskoků co nás čeká, bedny jsou za sebou a my si musíme jen pohlídat, abychom do toho nenelítli moc zbrkle nebo moc pomalu a vycházeli kroky. "...Pak pojedete na skok čtrnáct. Ten znáte, skákali jste ho, ovšem pozor u levé části béčka – horních asi deset centimetrů tvoří tmavé břevno – Kůň se ale bude soustředit a bude spíše vnímat tu světlou část pod ním, takže je možné že tady bude nepozorný, na to bacha. Taky při cestě ke čtrnáctce máte zase nějaké ty kopečky, terénní nerovnosti a tak. Potom přijde sprintová část – je ke konci, takže tolik nehrozí že byste na ní koně moc unavili, už tady nebudou mít takový přebytek energie, tempo si zvolte podle vašeho uvážení a podle koně. Projedete kolem pracoviště a pak už máte rovný terén a možnost pořádně zrychlit. Ovšem pozor ať si stihnete koně včas porovnat před skokem osmnáct, tady je potřeba najíždět relativně v klidu, zvláště pokud pojedete na nižší skok, co má nájezd pod úhlem" Tady jsem si byla jistější ve vyšší variantě, bylo to lehce z kopce a nájezd pod úhlem se mi nelíbil. Connor nám ještě poradil s vedením koně a pak jsme se přesunuli už k poslednímu skoku. Jednadvacítka byla těžká. Byl to poslední skok a oba už nebudeme mít moc energie.
"Tady vás možná bude svádět když ucítíte, že má kůň ještě dost díly, ten kousek volného prostranství k tomu, abyste ho pobídli k vyšší rychlosti , zvlášť když od předchozího skoku odjíždíte relativně v klidu. Na to ale bacha, Po prvním skoku doskakujete ze svahu dolu, takže kůň musí bejt pořádně na zádi, mějte ho na otěži, a hezky v klidu. Do kopce ho pak můžete pustit víc dopředu, pořád ale nesmíte přepadnout na předek – zase, odskakujete z nižšého místa. Všechno kapiš?" podíval se po nás, zamyšleně jsem mu to odkývala a ještě pořád koukala na poslední skok. Všechno jsme si to ještě zopakovali a pak se vydali směrem k Florestě, tedy jen my děvčata, Connor tu čekal na první skupinu. Cestou jsme potkali první výpravu. Tom si měřil Kitty významnými pohledy, až jsem se musela smát...
Stála jsem po boku hnědáka na nádvoří a přemýšlela, že jestli zrzek brzo neubere na intenzitě, tak se ve své "krunýři" uvařím. Dekameron naopak vypadal docela svěže, asi ho nabudila ta naše krátká procházka a já mohla jen doufat, že mu energie vydrží celou naší terénní zkoušku. Pohladila jsem hnědáka po nasvaleném krku, po zimě už nám lehce opadlé svaly zase naskákaly zpátky, takže teď vypadal moc pěkně a hlavně spokojeně - velkou část na tom mělo podle mého i to že v posledních dnech jsme hodně skákali právě terénní překážky, které ho bavili nejvíce ze všeho. Zrovna jsem mu upravovala čupřinku, když jsem spatřila čtyři siluety ve dveřích stáje. Všechny čtyři děvčata se k nám blížila. Přesunula jsem se k bočnici sedla, abych Dekovi dotáhla, poté si stáhla třmeny a vyšvihla se do sedla. Kitty s Maki mě následovaly a zachvíli už jsme projíždli branou a vydávali se vstříc závodišti... Všechny jsme se shodly na krátkém rozhýbání po louce, máme tu víc klidu a stejně bychom přijeli zbytečně brzo. Vyhranila jsem si s hnědáčkem prostor a rozohýbala ho a rozehřála, alespoň rámcově, v kroku a klusu, následně pak lehku drezurní práci pro lepší uvolnění. Cestu v lese, kde jsme vždy společně s první skupinou klusali, jsme využili k přechodům pro lepší podsazení a když jsme dorazili na závodiště, byl Dek už pěkně uvolněný a na pomůckách, zbývalo tedy jen ocválat.
Hned po průjezdu na závodiště se na nás sesypala spousta lidí. Niora, Anett, Lisa, Sue, Tom, Nathan, Connor, ale i Nadvandy měli být rozestavěí u jednotlivých skoků, abychom byli pořád pod dozorem, kdyby se náhodou něco zvrtlo. Tom vystoupil z pomyslné řady a určil nám pořadí, na mě vyšla jednička. "... takže Blood si Dekamerona pořádně rozehřeje, jestli chceš můžeš si skočit i něco malého na rozeskákání, ale neunav si ho." promluvil ke mně trenér a pak se věnoval děvčatům zatímco já se odebrala ještě opracovat. Byla jsem plná očekávání, adrenalin mi už teď plul žilami a já se lehce chvěla. Došla jsem s valachem na opracoviště, dneska nás je málo, a tak se vejdeme. Mírně jsem nadlehčila sed společně s pobídkou. Valach vyklusal. Prsty jsem zahrála do otěže, aby si odžvýknul a začala se zvedat ze sedla. Seznámila jsem ho s prostorem, obklusali jsme si oprácko jednou na každou ruku a udělali si na každou ruku jeden velký kruh, pak přišlo cválání. S lehkým houpnutím jsme zaskočili, zvedla jsem zadek ze sedla, opřela si ruku o krk a nechala si Dekameorna nejdřív obcválat dvě po obvodu a pak v pracovním na kruh, také dva. Tím jsem ho trošku povolila v tempu a pak s ním zapracovala na přechodech hlavně se cvalem. Počkala jsem dokud se mi valach nepovolí, neklesne, nezačne si zase žvýkat udidlo a nezačne i ve cvalu pracovat se správně podsazenou zádí a vyklenutými zády. "Šikovný hoch" podrbala jsem ho pod hřívou a podívala se směrem ke skoku číslo patnáct, chtělo by to si ho skočit alespoň jednou, ať vím jak mu to dneska šlape... V hlavě mi to šrotovalo, hned třináctka byla dvojskok. Rozhodla jsem se nakonec absolvovat onen jednoduchý skůček a krokem na volné otěži jsme k němu zamířili. Postupně jsem si zase sebrala otěž, valacha pobídla ke klusu a zamířili jsme nahoru od skoku, kde jsme provedli obrat do něhož jsme nacválali. Vyžádala jsem si klidné, pohodové tempo. Dek byl hezky posbíraný na záď, přišel pod skok, odrazil se a přistál na druhé straně jako nic. Já šla kousek za pohybem, připisovala jsem to stresu, který ze mě většinou po prvním skoku v závodě opadával, tak snad... Pochválila jsem ho za suprový výkon, od skoku jsem kousek odcválala ať se mu otevřou plíce a delší cestou si došla k oprácku, kde už čekal Tom. "V pohodě?" podíval se na mě, odpověděla jsem mu kývnutím hlavy. "Dejchej, máš za sebou toho už celkem dost, nijak to neřeš prostě tu máš dneska místo pruhovanejch břeven ty nepruhovaný" mrknul na mě a já mu za odlehčení situace byla vážně vděčná. "Zachovej klidnou hlavu, všechno co máš vědět víš, nikam se nehoňte. O čas tu dnes tolik nejde, tak kdyby něco nic se neděje, hlavně i nikde nepadejte." pohladil hnědáka po krku. "Teď už pojďte do boxu, klasicky si tam najedeš v kroku, počkáš na odpočet a vyrazíš. Držím palce" usmál se trenér, zlehka mě poplácal po stehně v projevu podpory a vydal se k bílému laťkovému plotu, který ohraničoval startovní box.
Otočila jsem se na holky, obě mi se širokými úsměvy ukázaly zdvižené palce, já se zhluboka nadechla a stiskla holeně. Dekameron se dlouhými kroky vydal ke startovnímu boxu, kde na nás čekal Tom. Objeli jsme laťkový plot zleva, otočila jsem valacha do vchodu, znovu ho mírně pobídla a dovedla dovnitř, kde jsem si ho čelem obrátila k východu. Cítila jsem tu jeho nastartovanost, začal si uvědomovat co se děje. "Připraveni?" podíval se o nás trenér, kývla jsem hlavou a pohled směřovala dopředu k prvnímu dvojskoku zatímco jsem žmoulala otěže v pěstech. "Tři," začal odpočet, holeně jsem měla přiložené k bokům, stačilo jen zmáčknout... "TEĎ!" všechno se zpomalilo... Holeněmi jsem obejmula boky v pobídce, z úst se mi vydralo zamaskání a tělo se mi posunulo dopředu. Dekameron vyrazil. První dva skoky jsem valacha nechala vyletět, pak jsem zasedla, stiskla holeně, ztuhla vahou a přitáhla lehounce otěž. Hnědák zareagoval přesně jak jsem čekala. Hodil si vztekle hlavou, zavztekal se, zašvihal ocasem a pokusil se můj příkaz ignorovat. Měla jsem s ním toho víc skočit, přebytek energie. Vrátila jsem mu to zádrží, kdy jsem ho už donutila zkrátit se, jít víc na zadek. Nemohla jsem nechat Dekamerona takhle rozcapeného, protože cestička se pomaličku svažovala a on nesměl padnout na předek, ať se vzteká jak chce... Skoky se nám pomalu přibližovali, terén se už začínal rovnat, Dekameron pořád táhnul dopředu a já ho potřebovala zpomalit, aby se na skok pořádně podíval. Použila jsem poloviční zádrž, hlasové "hooouuu" kdy jsem hlasem houpala co nejvíce to šlo. Hnědák se nechal přemluvit ke zkrácení kroků, pozvedl si hlavu, koukal se na skok, ostřil si. Nájezd byl zešikma, trochu pod úhlem a mezi skoky musel jezdec koně vyrovnat tak, aby se vešel mezi praporky. Podle hesla "zpomait, kouknout, pobídnout" jsem lehoulince klesla rukou a mírně přimlaskla, aby si valach prodloužil kroky. Přeci jen šlo o šířkový skok, i když ve dvojskoku, kdy jsem nesměla dopustit, aby se rozletěl. Před skokem se ovšem ze vzteklounka stával úplně jiný kůň, přemýšlel, nechal se vést a přestože by mohl možná mít kroky o něco kratší, tak jsem se nebála že nám to nevyjde. Oba jsme počítali kroky které zbývaly k odskoku, kol šestého jsem mu nabídla pravou otěž, levou nohou si ho natlačila víc doprava a pak už to nechala plně pod jeho taktovkou. Dívala jsem se celou dobu na druhý skok, budu po něm chtít doskoky na pravou nohu. Poslední skok před odskokem, pohlídala jsem si vzadu ramena, nespěchala tělem a počkala si až mě dopředu nažene pohyb valacha. Podpořila jsem ho v odskoku, ruku zabořila do vlající hřívy, pohled upírala mírně na pravou stranu, pružila v kotnících... Dosedla jsem do sedla, použila poloviční zádrž, aby se valach nerozpadl, ale šel aktivně dopředu. Mezi skoky nebyl čas na nějaké změny, prostě jen navést a nechat koně si to ošéfovat a to byl přesně můj záměr - nechat ho. Díky včasnému zkrácení skoků to valachovi vycházelo přesně. Udělal pěkně tři cvalové než přišel odskok. Opět jsem při skoku zatěžovala více pravou stranu. Snažila jsem se neprohýbat v zádech, naopak je držet rovné, neprohýbat se a také se nelepit hrudníkem ke krku koně, spíš ho držet nahoře a nepadat mu tak těžištěm zbytečně nízko. Postupně jsem zadek vracela do sedla, nohy lehce klouzly dopředu, aby vyrovnaly dopad a ruku jsme posouvala nahoru zpátky k sobě. Lehce to mnou škublo, když jsme se octli zpátky na pevné zemi, stiskla jsem nohy v pobídce. Od třináctky ke dvanáctce vedla cesta pískem, po deštích byla trochu hlubší a tím pádem i namáhavější. Nechtěla jsem nechat valacha moc hnát, zatím klidné tempo ať se neunaví hned po prvních skocích. Při přechodu do hlubšího terénu jsem zvedla zadek ze sedla, ruku opřela o krk a nechala si valacha poradit s hlubším povrchem, trochu jsem litovala ty krásné chrániče... Valacha jsem si holení držela tak, aby byl oblouk ke dvanáctce dostatečně velký, neměla jsem v plánu obraty zbytečně zvětšovat a zdržovat tím čas, ale chtěla jsem aby žádný z našich obratů nebyl uspěchaný a Dek měl možnost se srovnat s tím co vidí. Vrátila jsem se do sedla, pohled upírala na skok číslo dvanáct a použila jsem poloviční zádrž. Hnědák zkrátil tempo přesně jak jsem po něm vyžadovala a do oblouku už cválal v klidném, kulatém cvalu se zvednutou hlavou. Nespěchala jsem, dala jsem čas mu si skok pohlédnout a až teprve potom jsem klesla rukou, nabídla mu otěž a se zamlaskáním jí nechala lehce proklouznout mezi prsty. Valach prodloužil kroky, dostal se do potřebného grifu k překonání šířkového skoku. Až teď jsem si všimla stojící Anett u skoku, která nás měla hlídat. Věnovala jsem jí jen zběžný pohled. Holeněmi jsem si ho natlačila na střed skoku, hlídala ho holení aby neuhýbal doleva, kde byl skok užší a s vystrčenou bradou jsem hleděla vpřed. Posledních pět cvalových skoků jsem přestala vnímat všechno okolo a vnímala jen nás dva. Dekameron přerývaně dýchal, uši špicoval dopředu a ani nachvilku nezaváhal. Stiskem holení jsem ho podpořila v odskokoku, pak už jsem se zvedla, tentokrát zatěžující levou stranu. Pohybovala jsem se s pohybem, hleděla dopředu a mírně doleva, kde stál další skok, jedenáctka. Po doskoku jsem valacha pobídla dopředu, ale po několika krocích si ho dostala zase trošku víc na zadek poloviční zádrží. Čekal nás trojskok, lehce dokopce a hlavně s obratem doprava, což znaemalo že cváláme na špatnou vedoucí nohu. Odpočítala jsem si kroky, před fází vznosu jsem přehonila obě nohy nejdřív na podbřišník a pak je vyměnila společně s vahou, nabídla a lehce zahrála do pravé otěže. Hnědák prohodil nohy, dopobídla jsem ho, aby neztratil a tempu a už zkoumala trojskok. Chci po něm tempo nahoru, aktivně, ale hodně kulatý a nahoru. Bude se odrážet do kopce a já po něm potřebovala, aby se dost přizvedl. Po mírném obratu ho rychle rovnám, nic uspěchaného, ale jestli to chceme stihnout, aby nebylo pozdě tak není času nazbyt. Nechám Dekovi čas si skoky prohlédnout než ho trošku polechtám holeněmi na břichu, aby šel lehce líp dopředu. Opět neváhá, nechávám ho si pořešit zbytek sám a ještě v rychlosti kontroluji sebe. Otěže napnuté, udržují hubu koně s rukou jezdce v kontaktu, paty prošláple a špičky tlačím ke koni, abych měla zavřené koleno. Ramena zatlačím lehce zpátky v posledních třech krocích, pak následuje pobídka a pak cítím jak valach podsazuje záď. Nabízím otěž, zvedám zadek ze sedla, ruku opírám o krk, kotníky pruží, držím se koleny a vahu udržuji v patách. Obě těla se pohybují v souhře, postupně klesám zpět do sedla, napřimuji se, podsouvám holeně mírně před sebe, ruku k sobě a už si to ostřím na druhý, úzký skok ke kterému máme přesně tři kroky. Po dosokoku dopobídnu, dál není čas cokoliv měnit, Dek si musí poradit. Udržuji ho holeněmi v pohybu před, nedávám mu záminku zaváhat a on si ji ani nehledá, jde do skoku, bez problému, beze strachu. Podpořím ho pobídkou, Dekameron neřeší úzký skok, odráží se anižby zaváhal. Sama se zvedám ze sedla, následuji pohyb, zase už koukám k dalšímu skoku, lehce zatěžuji pravou stranu kam potřebuju, aby Dek doskočil... Po skoku vedu valacha dva skoky rovně, pak ale začnu tlačit levou holení, nabízím mu pravou otěž, kterou otáčím a rámcuji jeho krk směrem do obratu. Je mírný, ale před skokem není moc času na rovnání, proto si ověřuji, že naše tempo je v pohodě. Je. V posledních třech krocích rovnám otěže, váhu, vedu Deka na střed. Valach si sám určuje mísot odskoku, jen ho podpořím pobídkou a pak už opět následuji pohyb a lehce zatěžuju pravou stranu, což má za následek vycválání právě na pravou nohu. Po doskoku zvedám zadek ze sedla, máme tu trošku delší část mezi skoky. Nechci po valachovi, aby spěchal. Naopak po něm žádám klidný, vyrovnaný cval, žádné spěchání. Dek se nedohadoval, šel pod mojí taktovkou jak měl a už z dálky pozoroval skok číslo devět. Vůz se slámou jsem měla ráda, nijak zvlášť záludný, cesta k němu byla rovná, čas si ho prohlédnou a on by nám tedy neměl dělat žádný problém. Vrácím se do sedla, udržuju živé tempo ve kterém má čas se valach pořádně podívat na skok a pak až pobízím dopředu, nabízím pravou otěž a odmlaskávám ho. Prodlužuje kroky, dostává se do ideálního tempa k překonání onoho skoku. Klesám rukou, patou i rameny. Sám si ošéfuje situaci, já ho pak jen pobídkou podpořím v odskoku a věnuji se sobě. Dle naučených pohybů se zvedám, koukám vpřed a vahou pořád setrvávám více ku pravé straně. Po tomhle jednoduchém skoku nás čekala voda. Osmička byla náročná kombinace, proto jsem před ní udržovala valacha zase víc ve cvalu nahoru. Nechala jsem ho se podívat pořádně na celou kombinaci, seznámit se s ní alespoň takhle zběžně. U skoků stála Niora, ostřížím zrakem si nás prohlížela, já jí opět nemohla věnovat víc než letmý pohled. Přemýšlela jsme co vybereme za variantu skoku, byla jsme pro tu vyšší, kde si naženeme trošku času. Najíždíme docela rovně, lehce valacha porovnám k pravému kraji skoku, vyrovnám se v sedle, napřímím a mírně pobídnu dopředu, chce to víc života. Nezaváhá, prodlouží skoky, natahuje krk a zachvíli už se odráží letu. Vyšší varianta skoku mu nedělá problém. Váha je opět vpravo, můžu plně myslet na sebe, protože on kontrolu nepotřebuje a já musím říct, že zatím si celý závod užívám. Po doskoku jen podržím holeně přitisknuté k bokům, odpočítám si ty dva skoky co se nám vejdou do prostoru před seskokem, pak pobízím, otvírám ruku, holeně posouvám mírně kolmo k zemi a zakláním se. Dekameron odhodlaně přistane ve vodě, na pár sekund vidím jen stříkající vodu, pak okamžitě sbírám otěž zpět, pobízím a točím doprava k výskoku. Voda kolem nás mohutně stříká, přistává na naší rozpálené kůži a já pociťuji jakou mám žízeň. Poslední krok k výskoku, pobídnu, rukou vyjedu skoro až k uším a hrudník se při zvednutí dotýká koňského krku. Dek se vytáhne na břeh. Okamžitě pobízím dopředu, po výskoku je tam znát ztráta energie. "Jdeme" zamlaskám, natlačím si ho kolmo na střed skoku a jen ho udržuji holeněmi v tempu, aby nezpomalil. Zvládáme to. Valach se odráží ke skoku. Zvedám se ze sedla, dívám se dopředu, našlápnutý pravý třmen... Po doskoku valacha znovu pobízím, rovnám ho pod sebe, máme mezi skoky trochu času. Vjíždíme do lesíku, snažím se rozpomenout na Connorova slova o blížícím se dvojskoku. Mluvil o vlnovce, o přeskocích, dopředném tempu a velkém obratu směrem od skoku. Vzhledem ke stromům i tomu že skoky spíš stojí nakloněné jezdci o přijíždí z druhé strany, "zezhora" si jich (i Sue stojící u nich) všímám až kousek před nimi. Vedu valacha tedy do oblouku. Kroužíme ho pěkně veliký, skroo až k druhé straně cesty, sám si přeskočí jen co ho trochu ohnu. "Správně" špitnu pochvalně, pak už musím rovnat abychom to stihli. Máme zhruba prostor tak na pět kroků, možná míň. Klesám rukou nabízím otěž a pobízím lehce vpřed. Dekameron udržuje dlouhé tempo, jde krásně k bednám, neváhá a já si opět můžu vychutnávat. Odpíchnul to poměrně z dálky, nenechám se vyvést z míry, najdu si rovnováhu a s ní se pohybuju po celou dobu nad skokem. Doskok je čistý bezchybný, na pravou nohu jak jsem požadovala, jen ho lehce pobídnu a pak už hledím na skok za stromem. Tady se rozhodnu obrat o něco zkrátit, nahnat zase někde něco málo z času. Rozhodně to tam nemám v plánu švihnout, jen si ho nevyjedem tolik. Valach na skok kouká už v obratu, hned po vyrovnání si sám prodlužuje kroky a znovu odskakuje z dálky, plný elánu. Zadek vyšvihnu nahoru, holeně lepím k bokům, aby neujely dozadu, lokty pokrčené, mezi prsty mi vykukuje hříva... Po doskoku vjíždíme na louku. Už z dálky vidím postavu Nathaniela, usmívá se. Dekameron má na volné prostranství trochu chuť prorvat se dopředu, zasedávám, tuhnu v kříži, objímám boky holeněmi a zápěstím mírně potáhnu za otěže zpět. Nepouštím ho dopředu, nechci aby se rozpadl a nechci ho nechat vyplýtvat si energii. Teď nás čeká jeden z nejlehčích dvojskků dne, bedničky. Kousek před nimi valacha zpomaluji, nechávám ho se uklidnit, podívat a pak až pobízím dopředu. Pořád ho hlídám, aby byl na zadku, hlídám jeho aktivní, dlouhé kroky. Skoky jsou šířkové, ale do dvojskoku ho nemůžu pustit moc dopředu, přesto po něm chci delší kroky. Ve chvíli kdy už přenechávám velení Dekameronovi se zaměřuji na sebe. Hlídám sed, abych nic nezvorala, holeněmi dýchám s koněm, ruka je nizoučko. Valach udržuje pěkné tempo, dojde si správně ke skoku, natáhne krk, podsadí mohutně zadky a odrazí se k výskoku. Následuju jeho pohyb, snažím se ho nerušit a už sleduju druhý skok od něhož nás dělí dva kroky. Po doskoku ho jen pobídnu, aby neztratil grif a na nic jiného už nezbývá čas. Trošku mi tam padl na předek, proto při druhém skoku vzal předky lehce živý plot. Tiše jsem zaklela a začala valacha pomocí poloviční zádrže sbírat zpátky na zadek a věděla, že ztrácím drahocenné minuty. Míříme na poslední skok před sprintovou pasáží. Prostor mezi věnuju Dekovu shromažďování a dostávání ho na záď k čemuž nám pomahá i mírný kopeček dolů, který ke skoku vede. Vím, že u Malého parku má stát Nadvandy, ale nemám čas jí vyhledávat. Lehký obrat po kterém rovnám, používám poloviční zádrž a tlačím valacha mírně k pravému okraji. Neváhá, on to nemá v povaze. Okamžitě vyhovuje požadavkům, odráží se k odskoku a já ho jen následuji. Po doskoku ho tlačím doprava k vyšší variantě skoku s živým plotem. Písknu si, aby valach ubral plyn. Trošku to pomohlo. Je na zadku, není rozpadl, přesto mám trošku obavy. Hnědák je zřejmě vycítil, zastříhá ušisky, cítím ubrání na tempu načež odpovídám aktivní pobídkou dopředu. "Dopředu" odmlasknu ho, tohle byla moje hloupá chyba. Díky změně před skokem nám to vychází z dálky. Dekameron si naštěstí zvládne poradit, odpíchne to z dálky, ale vyskočí dostatečně vysoko, aby žádnou číst skoku nevzal "s sebou". Potřebuju zpátky svojí koncentraci, sprintovka nám příjde vhod. Po doskoku tedy pobízím, zůstávám ještě chvíli sedět a pak už se zvedám, nabízím otěž, mlaskám a nechám valacha vyrazit dopředu. Ochotně si tempo prodlouží, teď nahání ztracený čas. Cítím jak mi na čele vyskakují krupěje potu, oba už dýcháme hlasitě, ale pořád se v nás ukrývá dostatek energie, oba nás to baví. Cesta nás vedla kolem opracoviště, jestli byl někdy čas pořádně protáhnout tempo, tak teď. Zamlaskala jsem, Dekameron zaregoval zastříháním oušek a okamžitým prodloužením tempa. Letěl dopředu, s nadšením, s chutí... "Pašák" zašeptala jsem navzdory fičícímu větru a usmála se. Blížila se osmnáctka. Pískla jsem, vrátila se do sedla a postupnými polovičními zádržemi jsem se ho zase snažila dostat zpátky pěkně pod sebe jak bylo potřeba. Tady nás hlídal Conn, všimla jsem si jeho lehkého úsměvu. Cesta mírně z kopce, váhu jsem přenesla trochu vzad, přizvedla ruku a podržela Deka vzadu. Když se cesta vyrovnala měla jsem tak akorát čas abychom si skok oba prohlédli, pak už jsme museli vyrazit. Dekovi stačila chvilka, zhodnotil si kombinaci, já ho srovnala na střed, pak už jsme mu jen nabídla otěž, mlaskla na něj a nechala ho prodloužit tempo ovšem ne moc, protože po doskoku byla cesta z mírného svahu a já ho potřebovala mít dost podsazeného. Došel pěkně pod, pak se z živého tempa zvednul, já udělala to samé. Zvedla jsem se, zajela rukama do hřívy, pružila v kotnících, patu tlačila dolů, uzavírala koleno. Po doskoku jsem lehce pobídla, zůstala vahou trošku vzadu, aby měl lehký předek a nepadnul na něj. Rovně před námi se pak tyčil druhý skok, trošku víc jsem si sebrala otěž. Byl úzký, nic ho neohraničovalo. Hnědák se trošku zakroutil k levé straně, ihned jsem ho přimáčkla levou holení a natlačila si ho zpátky na střed. Otěž jsem nepovolila, nabídla mu jí až při odskoku, kdy jsem se zvedala. Vyčerpání trošku dělalo své, ale už nám zbýval jen jeden jediný skok, i když ten nejtěžší... Pohledem jsem hodnotila skok, Dekameron na něj pozorně koukal, prohlížel si ho. Měli jsme pěkné tempo, živé ale nehnali jsme. Ideál. Valach opět nezaváhal, natlačila jsme ho na střed. Odskočil. Tentokrát jsem nad skokem neotálele, brzo jsme se vrátila do sedla a zaklonila se. Po doskoku zbýval krok, pak valach musel seběhnout z kopce. Pohlídala jsem ho, zaklonila se a v dolíčku ho zase pobídla dopředu, aby kroky natáhnul a dostal ze sebe zbytek energie. Vyhověl mi, zvedla jsem zadek ze sedla, zamlaskala a jen ho donutila jít dopředu a nsáledně se přehoupnout i přes poslední kmen. Tenhle skok už byl vážně unavený, ovšem po doskoku jsme ho ještě musela pořádně pobídnout, zvednout zadek ze sedla, zahodit otěž a proletět startem. Pak se zastavily stopky. Zasedla jsem, s pískáním jsem valacha převedla přes klus do kroku, padla mu kolem krku a šeptala slova chvály zatímco jsem ho drbala a a šimrala. "Na opracovišti vyklusej, vykrokuj a je tam položená flaška s vodou, tak se napij!" houknul na mě Connor a já se s valáškem na zahozené otěži lehkým klusem vydala na opracoviště.
Kitty se Sijkou právě krokovala. "Paráda!" usmála se na mě kamarádka a poplácala mě po stehně. "Byl skvělej!" potvrdila jsem a znovu valáška ohromě pochválila. Za povídání jsem s valáškem krokovala a sledovala Maki, která byla s Lady právě na dráze. Hnědka si pod taktovkou svojí jezdkyně vedla náramně. Obě holky právě překonaly skok číslo pět a mířily k dalšímu. Celé to vypadalo víc než dobře. Spokojeně jsem se usmála, měli jsme to za sebou a všechno jsme zvládli. Milovat toho koně je málo. Hnědá střela prolétla kolem opracoviště a zamířila k osmnáctce, Maki sebevědomě nadiktovala tempo, kterého se klisna ochotně držela. Sehraná dvojka... Zrovna jsem vyprázdila láhev s pitím, když přišel Tom a odvedl si Kitty. Stihla jsem popřát kamarádce akorát hodně štěstí, než se klusem vydaly ke startovacímu boxu... Brzo ke mně přibyla Maki s Lay, obě jsme si mohly sdělovat svoje dojmy z trasy a sledovat Kitty v sedle vrané klisny, jak překonávají skoky. Musela jsem žasnout jak dobře jim to spolu jde. O Asii se vědělo, že bezproblému přejde T drezuru, ale že zvládne bez jakékoliv pochybnosti absolvovat i crossový kurz to bylo trochu překvapení. Za to všechno mohla Kitty, nedala klisně záminku zaváhat, podpořila jí přesně když to potřebovala a společně vytvořily dokonalou symfonii souhry..
Pořádně jsme koně vyfuněli už na opracovišti, pak jsme se krokem na volné otěži vydali zpět na Florestu zatímco jsme probírali svoje jízdy. A všechny jsme se shodly, že dopadly nad naše očekávání.
Ve stáji jsem valáška odstrojila, hodila přes něj odpocku, došla mu ospršit nožky, napásla ho před stájí a pak ho dala do boxu s horou suchého chleba a mrkve. Vrátila jsem se pak ještě abych ho vyčistila, dohodila mu seno a došla si sednout na lavičku před stájí, kde jsem měla v plánu si odfouknout. Můj odpočinek netrval dlouho. Ucítila jsem jak se lavička prohnula. Otevřela jsem oči a uviděla vedle sebe dvě sedící postavy. Connor s Niorou. "Ahoj" pozdravila jsem je oba s úsměvem, který mi opětovali. "Tak jak si myslíš žes dopadla?" podívala se na mě ředitelka. Trošku jsem se zarazila, nějak nebyl čas o tom přemýšlet. "No.. nevím," odpověděla jsem popradě, ale dál svoji vetu rozvila, "jeli jsme docela rychle" "To máš pravdu" přikývla blondýnka a podívala se do papíru. "5:35, 37" usmála se, vytřeštila jsem oči. "To jsem rychlejší než ty!" podívala jsem se po Connorovi, který přikývl. "Bylo to hezky zajeté, jen tu mám od Nata, žes u beden nechala Dekamerona moc zatáhnout dopředu a špatně vám vešla druhá bedna. Za mě pak žes mohla jít trochu víc dopředu a nebát se těch nájezdů, klidně můžou být trochu kratší, rovnat ho stíháš v pohodě. Po tom výskoku jsi pustila ramena dopředu, v poslední chvíli sis to uvědomila, takže taky pozor na to" podívala se na mě Niora "Jinak se mi to líbilo, Connovi taky" kývla "Vážně?" usmála jsem se na chlapce. Pocit, že se moje crossová jízda líbila i někomu, kdo ho jezdí na tak vysoké úrovni mě zahřála u srdce. "Jo, pěkná jízda. Zvu tě v létě na cross, zajedem si spolu nějakou jízdu." kývnul. "To beru!" odsouhlasila jsem a ještě si chviličku s oběma pokláosila, než šli hledat Maki.
Dobandážovala jsem Dekovi poslední nohu, pohladila ho po krku a vyšla z boxu, když v tom jsem uslyšela dobře známej hlas. "Projedu se v Čudlovi!"

marigold a bouře: 1. DEN KURZU

"Tak pojď Buřinko, určitě se ti to bude líbit. Máme změnu, ne? Nedělej mi tady scény, vždyť jsi měla včera celý den volno." snažila jsem se nějak uklidnit běsnící dračici, která odmítala vyjít ze stáje na dvůr. Že bych ale věděla proč, to tedy ne. Možná byla nervózní z Daria, konec konců, z hřebců je nervní vždycky, ale aby takhle hysterčila to mi přišlo nějak podezřelé. Zakroutila jsem hlavou, nechala hvězdu snížit hlavu na tlak a tím jí trochu zklidnila a uvedla do ovladatelnějšího stavu a vyvedla k ostatním, jen trochu opodál. Zatímco se Niora ujistila, že nikdo nechybí, nechala jsem jí zacouvat, ustoupit zádí a pak ustoupit celou, abych si získala její pozornost. Teprve až mě začala klisna porádně vnímat, jsem přejela pohledem všechny shromážděné. Poznala jsem Bloodye, Kitty, Nadvandy a Clair, jezdkyně Lady a Daria jsem ale osobně neznala. Pak jsem si všimla Mell s Callatosem a tak trochu s úlevou k nim zamířila. I oni byli sice služebně starší a zkušenější než my s Bouří, ale přeci jen od nás nebyli tak nesrovnatelně daleko, jako ostatní holky, co se tu sešly.
"Ahoj, Mell! Dlouho jsme spolu nemluvily, ale řeknu ti, jsem moc ráda, že tě tady vidím. Připadám si tady mezi všema jako pako, tak se aspoň máme koho držet." došly jsme s Buřinkou až k nim. Má malá hvězda si nikdy vedle Callatose nestěžovala, věděla, že jí nijak neohrozí, tak se tvářila klidně a neutrálně, jako obvykle. Hvězda v každé situaci.
"Ahoj Marigold," usmála se Mell, " to jako máme být před vámi, kdyby tam něco bylo, ať to spadne na nás?" úsměv přešel v smích.
"Jo, tak nějak." pokývala jsem hlavou, Bouře nastražila ouška a zadívala se někam dopředu.
"Každopádně to bude sranda, my děláme s Callem kurz taky poprvé." pohladila láskyplně svého grošáčka po hlavě, valášek se k natáhl.
"Vidíš, ty dračice? To mi taky nemůžeš někdy udělat něco hezkého?" vyčetla jsem svojí klisně naoko, ta ke mě jen natočila ucho.
"Jdete?" ozvalo se za námi, sice jsem si nevšimla, kdo se zařadil za nás, ale okamžitě jsme kývly a vykročily s Mell a vedle sebe.
"Asi jsme prošvihly Niořin proslov." konstatovala hnědovlasá dívka zadumaně a sledovala ředitelku, která celou kolonu vedla k zadní bráně.
"Jéje, a jo. Doufám, že to bez něj přežijem." pronesla jsem bez jakékoliv známky sarkasmu. Vážně se mi moc nechtělo udělat něco špatně kvůli tomu, že se člověk zakecá
"Jasně, přežijem. Byly tam jen instrukce ke kurzu, bez kterých jsme ve smrtelníém nebezpečí." zazubila se Mell. Sice mě to na chvíli vyděsilo, pak mi ale došlo, že si nejspíš dělá srandu. A taky že jo, ujistila mě, že Nia nám stejně všechno důležité zopakuje, pro případ, že existují hluché a nevnímavé existence
Zatímco jsme prošly branou po lesní cestě ven z Floresty, povídaly jsme si s Mell o všem možném i nemožném. Pohlédla jsem na Buřinku, měla na sobě šlachovky, strouhačky a pevnější botičky z nové sady na kros, jelikož to ale bylo na suchý zip, docela jsem se bála, jak to přežije vodu, pokud nějaká bude. Kráčela vedle mě klidně a spořádaně, na provazové ohlávce s lonžem, ani jsem si jí nemusela srovnávat tušírkou, na kterou byla klisna naučená.
Když jsme konečně došly až ke krosovému závodišti, strnula jsem úžasem. Vypadalo naprosto úchvatně, ačkoliv na můj vkus až moc udržovaně (někdo holt rád divočinu ), ale bez toho to nejspíš nejde
Spousty stromů, shlížejících na sebe navzájem v poměrně bahnité vodě, co se ve světle zaleskla za menšími lesnatými uskupeními a překážky na posekaných trávnících, skoro zanikajících v pozadí udržované přírody. Moc hezké místečko.
Kolona se zastavila, proto jsme se s Mell a svými koníky přesunuli více dopředu, abycho, slyšely Nioru, která se zastavila a čekala, až se nás okolí naskupí více.
"Pro ty, kdo by si toho ještě nevšimly, tohle je náš krosový areál." davem to zašumělo, jak se studentky zasmály. Ředitelka se usmála taky a pokračovala.
"Ze všeho nejdřív si trochu vysvětlíme teorii, pak si koně opracujete a terpve potom se vrhneme na skoky." přešla ze svého místa k jedné z překážek, na naše poměry docela vysoké, tvořené dřevěnými tyčemi a pečlivě střiženým živým plotem.
"Cross-country se jezdí samozřejmě venku, už podle názvu, který by měl každý angličtinář rozhodně znát, znamená to doslova "přes zemi" nebo "přejít zemi". Všimněte si, že překážky jsou pevné, na rozdíl od parkurových, proto je o to důležitější dávat si pozor na chyby a mít kromě dobré techniky i dost dobrý instinkt na správné překonávání. Zrovna téhle překážce se říká "Živý plot" a je na ní krásně vidět rozdíl oproti běžným překážkám, to snad pozná už každý. Překážky jsou běžně pro koně příjemnější pro překonání než obyčejné parkurové, protože svým tvarem víc sedí k jejich pohybu ve skoku. Dobře, že jste si všechny vzaly chrániče pro koně, stejně tak ale nesmíte zapomínat ani na vlastní bezpečnost, až si překážky budete zkoušet ze sedla. Praporky, klasika - kdo nezná, při správném nájezdu je vždycky červený vpravo a bílý vlevo, dneska se jedná ale jen o trénink, proto si překážky vyzkoušíte na obě ruce bez ohledu na praporky." když domluvila, přešla zpátky k nám, bylo nám ale jasné, že chtěla říct ještě něco.
"Ještě k té bezpečnosti, pro kros je lepší, ne-li nutné zkrátit třmeny ještě o něco víc, než pro parkur. Pomůže vám to zvládnout koně i ve vyšší rychlosti a co si budem povídat, spousty koní je v terénu plných energie a dají se těžko udržet, takže bych doporučovala se na to psychicky připravit. Mnohdy je i výhodnější naučit se udržet lehký sed déle a udržovat s koněm společné těžiště ve cvalu, ale jako je to u všeho, samy víte, co vašim koním vyhovuje. Kromě toho je v krosu běžná nepředvídatelnost terénu, na což musíte brát zřetel, mírnější i prudčí kopečky, svahy, vodní plochy.. Uvidíte, co všechno jsme si na vás vymysleli." povzbudivě se usmála. Podle toho, co říkala, mi začalo docházet, že jít do kurzu hned po splnění pátého levlu je vážně sebevražda
"Tak to bychom měli dost na úvod, teď se pusťte do opracování. Vemte si je na lonž, místa je tu dost, hezky ve všech chodech a dejte si záležet na přechodech. Maximálně do půl hodinky se sejdeme zase tady a vyrazíme na skoky. Tak se šup do práce, holky moje." ukončila Niora teoretický úvod a my se rozprchly po opracovišti, i mezi skoky, aby měl každý dost prostoru na velký kruh. Našla jsem si svoje místečko poblíž vchodu, nedaleko nás lonžovala Kitty svou Asii, takže nikdo, kvůli komu by se Buřinka měla nervovat. Postavily jsme se v dostatečném odstupu od ostatních, natočila jsem Buřince hlavu požadovaným směrem, přidala pobídku tušírkou na místo holeně a nechala jí hezky dojít až na kruh. Udržovala jsem lonž napjatý v asi tak přiměřené vzdálenosti, na rozdíl od partnershipu přesunula tušírku směrem k Bouřině zádi a tím jí dala najevo, že chci, aby se ohnula, což klisna chápala. Jelikož šla poměrně energicky kupředu, odpočatá a plná nových sil na plnění kurzu, mírně jsem potáhla lonžkou a švihla tušírkou k zemi ve chvíli, kdy se její vnitřní zadní noha zvedala do vzduchu. Trochu jsem si kobylku sebrala, aby mi nešla po předku, zároveň ale udržovala její krok energický tím, že jakmile zpomalila, jsem jí nechala na půl kruhu přejít do klusu a pak zase zpátky. Slovně jsem jí za každý přechod chválila a udržovala v kroku po několik kol, dokud mi nevytáhla hlavu dopředu a dolů a její záď se více nezaktivizovala, což chvíli trvalo, krátké klusové pasáže ale udělaly své. Jakmile se mi trochu opohybovala v kroku, poodstoupila jsem dozadu. Dračice vykročila do uvolněného prostoru a abych jí udržela ve správné myšlence, vybídla jsem jí tušírkou směrem k místě holeně a vrátila jí opět k zádi, aby se mi ohnula. Bouře změnila směr, pokračovaly jsme v opracování v kroku stejně, jako na pravou ruku teď i na levou. Teprve až se hezky srovnala i tady, vybídla jsem jí k delšímu klusu na pár okruhů. Šla kostrbatěji, než by bylo přístojné, proto jsem jí nechala se trochu sebrat a tím urovnat tempo, když moc zrychlovala, pro změnu jsem jí zase nechala přecházet do krátkých krokových úseků a chválila. I v klusu jsem čekala, dokud nevytáhne krk a neuvolní se dostatečně na změnu ruky, pak opět poodstoupila a nechala změnit směr. Udržovala jsem jí v pravidelném klusu asi pět kol, díky kterým se stačila dobře srovnat, pak jí nechala přecházet do kroku, třeba na dvě kolečka, a pokračovala s ní v klusu víc. Procvičily jsme přechody krok-klus na obě ruce, když se dostatečně podsadila a uvolnila, přišel čas i pro cval.
"Hop!" zvolala jsem pobídku, načež klisna naskočila do cvalu.
"Houuu." pronesla jsem tedy a nechala jí přejít do klusu, aby se srovnala, pak znovu do cvalu. Mezi klusem a cvalem jsme zůstaly po několik kruhů, kdy jsem spíš chtěla, aby mi dobře přešla a tu chvíli dobře cválala, než nějaké velké výkony. Energie musí zůstat Koutkem oka jsem zahlédla Nioru, co prochází okolo jednotlivých dvojic a sem tam prohodí s lonžujícími pár slov, k nám ale zatím nedošla.
Zrovna byla v klusu, když jsem jí opět nechala změnit ruku a i na levou nechala tři kola v klusu, jedno ve cvalu a opět pár v klusu. Než jsem se ujistila, že přejde správně a hladčeji, než obvykle, párkrát pořádně jančila, prvotní cval se dal spíš považovat za zběsilý úprk. Po několika přechodech se ale srovnala a když dokázala cválat na obě ruce rytmicky a dostatečně podsazeně, nechala jsem jí přejít do klusu a zkoušela přechody z klusu rovnoud do zastavení, prokládala to pasážemi v klusu a v kroku, cval na chvíli vynechala. Jelikož klisna znala povely, tušírky nebylo ani potřeba, jen bylo mnohdy bez stěn kruhovky těžší jí ohnout.
"Hodná holka." chválila jsem jí za úspěšné provedení. Všimla jsem si, že ostatní už se pomalu přesouvají k Nioře, proto jsem to dál už neprotahovala, nechala trochu vyklusat na obě ruce a zkusila na půlkruhy cval, pak pár kol krokovala, ale ne tak, aby mi znovu vychladla, udržovala jí hezky v tempu a podsazenou.
Když jsem dala Buřince najevo, ať se vrátí ke mě tahem lonže a smotávala ho, zatímco se přiblížila, už nás mnoho nezbylo, kdo pořád opracovávaly, nebyly jsme ale poslední. Odvedla jsem klisnu na hezky volném lonži ke shromážděni ostatních, ještě chvíli se čekalo, až všichni doopracují, to jsem hledala Mell, která přišla až o chvíli později.
"Výborně, jsme všichni." konstatovala Niora spíš pro sebe, než nahlas a pak nás vyzvala, abychom jí následovaly k prvnímu skoku dnešního dne, "Malému parku", jak řekla. Přešly jsme okolo menšímu lesíku a ocitly se před menší překážkou složenou z dřevěné klády, která po pár calových skocích navazovala na další dvě tvořené zídkou, břevny a sestříhaným zeleným porostem. Všimla jsem si praporků a zaujatě si skoky prohlížela, než se před nimi Niora zastavila a promluvila.
"Ták, pokračujeme dál v teorii. U krosu si všímejte především povrchu, místa na odskoky a doskoky, jestli se tam neschovává nějaký kopeček, voda nebo bahnitý úsek; jelikož se většinou jedná o šířkové překážky, je taky nutné všechno, co už znáte z jízdárny, zrychlit. Při nájezdu na krosové překážky se nenabízí mnoho prostoru pro chyby, tady žádné břevno nespadne. Je potřeba mít koně neustále pod kontrolou, takových přibližně šest skoků před samotným odrazem už buďte oba ve střehu a pamatujte si; přiložená holeň, napnutá otěž. O otěži by se samozřejmě dalo spekulovat, pokud to bude nutné, dejte koníkovi prostor a nechte otěže proklouznout, hlavní je ale neztrácet nad ním kontrolu, což bez napnuté otěže v plné rychlosti jde jen velice těžko. U samotnéh skoku se snažte koně pokud možno nerušit, jako u parkuru - pohled směřuje kupředu, hledáte společné těžiště.
Při nácviku taky nezapomínat, že byste neměli dráhu skákat jako celistvou, pokud víte, že někde jsou ještě mezery, doporučuji procházet si překážky zvlášť a využít toho, že se jedná jen o nácvik. To jen tak do budoucna. Pro teď začneme s dvěma krajními překážkami, které vidíte před sebou. Postavíte se ke straně a necháte koně překážku skočit, první půjdou holky z druhé skupiny, pak první skupina. Nechte koně, ať si překážku prohlédne, zejména ti, kteří je ještě neviděli. Kitty, začnete." Niora kývla na Kitty s Asií, které se vypravily ke skoku. Nechala jsem všechny zkušenější jít před sebou a zařadila se za Mell, jako pravděpodobně nejzelenější zelenáč tady. Tedy, řekla bych, že tu snad nebyl nikdo teprve s pátým levlem, proto jsem měla trochu obavy, Bouře ke mě ale natočila svojí půvabnou hlavu a jemně mi dýchla do tváře. Když mě ovanul horký vzduch, žďuchat do mě totiž nesměla kvůli osobnímu prostoru a respektu, trocha strachu ze mě spadla, přeci jen, takový mazák jako je Bouře to zvládne s přehledem. Sledovala jsem, jak to dělají ostatní a snažila se zapamatovat si nějak ten postup, abych něco nezkazila. Když na nás přišla řada, postavila jsem se pod Niořiným bedlivým dohledem k překážce a nechala Buřinku, ať si jí v klidu prohlédne. Klisna jí nevypadala být nijak zaujatá, párkrát se na kládu zadívala, jinak mi spíš dávala najevo, že už se nemůže dočkat, až si zaskáče taky. Pousmála jsem se a podívala se na Nioru, jestli už můžeme. Když jsme dostaly oficiální povolení, postavila jsem se k překážce ze strany, nechala Bouři přejít hlasovým povelem do klusu a pak i do cvalu. Niora mě upozornila, abych jí víc povolila lonž a měla tak větší prostor pro nájezd. Udělala jsem, jak řekla a stihla to jen tak tak, než se Buřinka vrhla ke skoku. Mohutně se odrazila od země, přirkčila přední nohy a hladce dopadla zase zpátky.
"Houu." pronesla jsem nejdřív, když se ocitla u mě, pak jí nechala zastavit úplně a pochválila. Přesunuly jsme se k dalšímu skoku, postavila jsem se tedy k červenému praporku a znovu vybídla klisnu do cvalu a nechala jí lonž akorát, aby skočila na střed překážky, s tím mi pomohla Niora. Bouře si odskočila i tuhle část, předtím si jí samozřejmě prohlédla, jen jí trochu vyděsilo, že skrz ní nejde vidět.
Když bylo hotovo, přesunuly jsme se všichni ke skoku číslo dva, děsivě vypadající šířkové překážce o několika dřevěných laťkách u sebe do podivného oblouku. Znovu jsme se všechny seřadily, nechaly koně si překážku prohlédnout, tedy, až na nás přišla řada. Bouře jemně pohodila hlavou, když drcla do překážky, aniž by se dřevo pohnulo. Niora nás varovala, abychom si na koně dávaly pozor pro případ, že by chtěli překážku vyhnout, doufala jsem ale, že Bouře tohle nedělá, tedy, ještě mi to neudělala. Niora mi poradila, abych si jí vzala radši na menší kruh a trochu srovnala, než jí na překážku pustím, proto jsem nechala klisnu nejdřív vyklusat a trochu jí sebrala, než nás trenérka pustila ke skoku. Postavila jsem se k překážce ze strany, vybídla kobylku to klusu a hned i do cvalu, nechala jí i trochu zrychlit vybídkou tušírkou k holeni a na Niořinu radu zamlaskala v místě odskoku, ten mi ale trenérka musela taky pomoct najít. Asi nemusm ani říkat, že si pak člověk připadal pěkně neschopně
Niora nás nechala skočit si překážku ještě na druhou ruku, abych si to zkusila taky sama a vysvětlila mi, že Bouře má přirozeně delší odskoky, že to není nic špatného, jen jí musím krotit při nájezdech a nechat to na ní, prý to časem pochytím. Trochu mě to uklidnilo, proto se nám druhý pokus poměrně vydařil, tedy, Bouře šly překážky dobře, jen sem tam trochu znervózněla, jak byla venku.
Sice jsem se nepřestávala divit, proč si Buřinka plánuje ty svoje odskoky tak daleko, ale po Niořině ujištění, jsem se tím už tolik nestresovala
Když se naše "výprava" přesouvala k 8. skoku, pustily jsme se s Mell do barvitého rozhovoru, jak se to našim koníkům dařilo, podobně jako ostatní. Bouře přestala být nervní, když se znovu hezky v klidu prošla, což mě potěšilo, další překážka se totiž už blížila a vypadala obzvlášť hrozivě. Jako první nám v cestě stála dvojitá dřevěná překážka složená z úzkých latěk a dvěma květináči pod každou, jen kousek od ní takový pěkně špinavý bazének, u kterého člověk nemohl odhadnout hloubku a nezbývalo mu, než se spoléhat na stavitele, že se i se svým koněm neutopí
Ale vzheldem k tomu, že se v něm měl nacházet poměrně prudký obrat k výjezdu z vody a následně k další laťkové překážce, asi to hloubka nebude... ta logika
Naštěstí si slovo vzala opět Niora, takže jsem tak nějak doufala, že řekně něco, co zmírní děsuplnost kombinace, jen čekající na naše úžasné držkopády.
"Tady pozor, ale žádný strach, není to tak děsivé, jak to vypadá. Při jízdě v různých výškových rozdílech platí ta samá pravidla co v terénu - pokud směřujete nahoru, nakloníte se dopředu, dolů sedíte zase hezky zpříma. Skoky si projdeme hezky zvlášť, ve vodě se vskutku vyplatí vyzkoušet si to tam projít nejdřív v klidu, na honičky máte ještě času dost. Tak jdeme na to, zase se mi seřaďte." tedy, byla jsem vděčná, že to zatím nejedeme ze sedla, to bude teprve zajímavé
Než na nás došlo, chvíli to trvalo, měly jsme ale aspoň čas sledovat ostatní a přemýšlet.
Dostalo se na nás ale rychleji, než by bylo příjemné, Bouře se ale evidentně těšila, nové věci měla ráda a tohle pro ní rozhodně nové bylo. Sice se trochu občas potýkala s tvary překážek, brzy ale přišla na to, že se jim dá snadno přizpůsobit styl skoku. Postavila jsem se k nižší překážce, s čímž Niora souhlasila, a na její rady klisnu nechala trochu zkrátit kroky větším podsazením, pobídkou při zvednutí vnitřní zadní nohy a potažením lonže. Klisna chápala, když byl poblíž trenér, byla jako beránek
Velikost se sice stupňovala jako schůdky, ale když si to Buřinka v klidu prohlédla (vypadala přitom tak důležitě, jako kdyby si sama počítala cvalové skoky, jejich délku a sílu odrazu ), překonání skoku jí samo o sobě nijak neuškodilo. Nechala se stočit zpátky na kruh, kde jsem jí nechala přejít do klusu a následně do kroku, pak jsme si měly vyzkoušet i tu druhou, tam byla totiž možnost výběru. Vyzkoušely jsme si i vyšší variantu, díky Nioře úspěšně překonaly a vypravily se k vodě. Bouře pohlédla dolů, nijak se ale neměla tam skočit. Navedla jsem jí na kruh, vybídla ke kroku a znovu pobídla, když měla skočit dolů do vody. Klisna se do toho pustila jen váhavě, s odevzdaným výrazem, jako kdyby si myslela, že jí posílám mezi lochneské obludy.
"Hodná holka, šikulka." chvália jsem jí a nechala projít vodu mimo kruh, jen jí vedla hezky ze sucha ze břehu, aby se ve vodě v klidu prošla krokem, pak nás Niora nechala naklusat. Když Bouře zjistila, že ta voda není nic strašného a vodu měla navíc docela ráda, klidně a ochotně se proklusala, až se bahnité kapky ocitaly na takových místech, kam by se v životě nedostaly. Když jsme si vodu v klidu prošly, mohly jsme se vrhnout na výjezd a pak k další překážce. Niora nás nechala vyzkoušet si ve vodě i cval, pak jsem měla navést hvězdu ven. Když jsem zamlaskala, hvězda se mohutně odrazila, aby překonala odpor vody a poměrně jistě dokočila zpátky na břeh, ten si totiž prohlédla už předtím. Jakmile byla na pevnině, pohodila hlavou a celá se oklepala, když jsme zastavily.
Poslední dřevěný skok pro ní už nebyl nijak složitý, dokonce se mi začínalo dařit vychytat nájezdy, Niora mi stále radila se zkracováním nebo prodlužováním skoků, na tomhle jsem si zrovna měla Buřinku spíš zkrátit a sebrat. Nás snad tenhle kurz dá s Bouří na skocích dohromady
Připojily jsme se znovu k ostatním, Niora nás zavedla díkybohu suchou cestou k další "vodní" překážce, "Valu", jak nám řekla.
"Takhle překážka měří sama o sobě 90 cm, ale pozor, 30 cm je převýšení díky doskoku do vody. Tady už to vyžaduje trochu větší důvěru vašeho koně, vzájemné porozumění a respekt. Proto nepodceňte přípravu, pořádně si skok prohlédněte. Půjdeme na to." Niora nám opět věnovala povzbudivý pohled a začala se věnovat první dvojici, kterou jsme všichni sledovaly jako elitní komando
Na nás s Bouří přišla řada mezi posledními. Prošla jsem se s Buřinkou až k vodě, obešla si pečlivě překážku celou a nechala klisnu skočit do vody ze strany, tedy vytvořila s ní kruh v klusu, díky kterému skočila do vody a na příslušné straně opět vyběhla ven.
"Šikovná." po předchozí zkušenosti už vodu chápala lépe, zvlášť, když byl tady břeh hezky svažující se, takže nemusela vynaložit tolik sil. Teprve pak jsem jí nechala nacválat na kruhu u překážky, kde jsem jí nechala zkrátit skoky. Už věděla, co následuje schované za překážkou, proto jí neudivilo, když dopadla do vody, jen možná nečekala, že to bude až tak vysoké a zadníma nohama o překážku zavadila, takže jakmile vylezla ven a já jí stačila zastavit, zkontrolovaly jsme jí s Niorou nohy. Ještě, že měla ty chrániče a botičky
Celá skupina se přesunula ke čtvrtému skoku nedaleko, "potrubí". Zprvu jsem přemýšlela, proč se to tak asi jmenuje, pak jsem jen strnula a divila se, že název opravdu vypovídá o skutečnosti. Před námi stála pravá a nefalšovaná kovová trubka, z jedné strany ohraničená okrasnou zídkou, z druhé vytékala voda.
"Páni. To je vážně originální překážka." hlesla jsem, bylo mi jasné, že Bouře určitě telepaticky přitakala Proč si trochu nepohrát s fantazií
"Potrubí nemusíte skákat mezi praporky, vemte to z leva. Hlavně si ale dejte pozor na nájezd a doskok, jak vidíte, jedná se o sva z obou stran, takže je to trochu těžší." postup následoval jako obvykle, vystály jsme si s Buřinkou frontu a za tu dobu bedlivě sledovaly ostatní, pak si skok pečlivě prohlédly z obou stran, hezky pomalu a v kroku, terén je přeci potřeba "osahat"
Prohlédnuto a schváleno bylo, proto jsem se postavila k překážce ze strany a po předchozích zkušenostech nechala kobylku zkrátit kroky a podsadit se, aby vychytala výšku. Zamlaskala jsem, když mi tak přišlo, že se většinou odráží a vybere to, klisna se vznesla do vzduchu a bezpečně se dostala na druhou stranu. Musela jsem obdivovat její styl skoku, mě to přišlo vysoké a nebezpečné, ona to dala ještě s rezervou. A kdo tady koho uklidňuje!
Poslední skok dneška byl za námi, což mě trochu mrzelo, ale ještě nás konec konců čekají čtyři dny. Na zpáteční cestu jsme se opět všechny seřadily, skupinou chvílemi vládl živý hovor, chvílemi mrtvé ticho, když na nás padla únava. Dostaly jsme se zase do areálu a po rozloučení s Niorou a menšího vyspoilerování programu na další den se přesunuly každá k péči o svého koně.

marigold a bouře: 2.DEN KURZU

Když jsem naposledy zkoukla Buřinku v plné krosové výstroji, uznale jsem pokývala, vypadala v tom vážně dobře
I já byla napasovaná do těch nových bot, které samy o sobě tak nepohodlné nebyly, jako vesta, kvůli které jsem se nemohla hrbit, jak jsem byla zvyklá, a tak mě z ní brzy začaly bolet záda. Připadala jsem si v ní jako želva , ale bezpečnost je bezpečnost. Nasadila jsem si rukavice, dobře padnoucí helmu, která moc hezky ladila ke zbytku výstroje a vypravila se s Bouří na dvůr. Ta hnědá k ní šla, ale jelikož se mísila se zbytkem naší černé výstroje, měly jsme všechno hezky strakaté
Byly jsme tu o něco dřív, tak jsem se zatím s kobylko trochu prošla, dotáhla nový bezpečnostní podbřišník a překontrolovala poprsák, který jsem radši vzala. I botičky, šlachovky a strouhačky dobře seděly, třmeny byly nasazené v řemenech a ty v pojistkách, takže výstroj seděla, byla překontrolovaná a mohlo se tedy vyrazit. Ještě na pár lidí se čekalo, takže jsem pohledem zabloudila k Maki, Bloodye a Kitty, které nás měly dneska vést a na něčem se domlouvaly s Tomem a Connorem. Když si nás Tom všechny spočítal a vysvětlit, že nás holky dovedou na závodiště a s ním a Connorem se potkáme tam, nasedl do auta a jel napřed.
To už se k nám obrátily holky z druhé skupiny a začaly rozdávat instrukce ohledně dopravy na závodiště - jaké si máme udržovat rozestupy a jak bude probíhat komunikace. Všechny jsme tak nějak pokyvovaly, já tedy byla docela nervózní, i když jsem se na dnešek těšila, chyběl mi takový ten sychr, že je tady někdo ještě méně zkušený a... nebyl
"A co, Buřinko, však my to nějak zvládnem. Bude to sranda, co myslíš?" zahodila jsem všechen strach za hlavu a vyhoupla se do sedla jako ostatní. Ty protiskluzové třmeny seděly docela dobře, nahodila jsem si do nich nohy, vzala do rukou otěže a stiskla holeně, abych se zařadila někam do zástupu. Hledala jsem koně, se kterými nemá Buřinka problém a nakonec se tedy zařadila před Callatose, Mell to nevadilo, a za Valhallu. Dračice ťapala poměrně energicky, natěšená, jako kdyby si tu cestu ze včerejška už pamatovala. Přítomnost koní jí dodávala odvahy, proto jí nijak nevadila lesní cesta k závodišti zatáčkou, kousek od Floresty. Nejdřív jsem jí nechávala volnější otěž, ale zanedlouho si jí víc posbírala a nechala jít jemně za otěží, když jsem se pokusila jemnou zádrží zkrátit kroky a zaktivizovat záď. Zepředu se ke mě brzy dostal povel ke klusu, vyčkala jsem tedy, až před námi nakluše i Valhalla a snažila se Buřinku držet, aby nevyrazila hned za ní. Klisna nespokojeně pohodila hlavou, držela jsem váhu víc vzadu a snažila se jí připomenout, že jsem pořád tady. Nakonec jsem stiskla holeně a pochválila dračici, i když se jí moc nechtělo poslouchat. To bude den
Jelikož včera dost pršelo, cesta byla trochu rozbahněná, tenhle úsek, kde jsme naklusaly, byl ale lepší. Pravidelně jsem vysedávala na pravou nohu, postupně přesedla na levou a nedovolila klisně padnout na předek, i když do otěží si teď lehala jen zřídkakdy. Klusaly jsme docela dlouho, přesedla jsem celkově ještě jednou, než jsme se přiblížily k závodišti a zepředu se ozval povel ke kroku. Zasedla jsem si, po mírném vyklusání už Bouře nešla tolik za otěží, jako předtím, ale šlo to s ní měkčeji a na jemnější frekvenci, i když bychom na opracování potřebovaly ještě chvíli, potřebovala jsem uvolnit především zátylek a snížit krk, což ještě pořádně nenastalo.
Jak jsem vydechla a přestala jít rukama s jejími pohyby, přešla hvězda do kroku, načež se dočkala pochvaly. Na závodišti už čekalo Tomovo auto, samozřejmě Tom a Connor, kteří na nás mávli, ať jdeme k nim.
Jakmile jsme se k trenérovi přiblížili, řada se rozbila, ale rozepstupy zůstaly zachované, jen jsme se okolo něj nahrotily, abychom všechny slyšely. Dalo to dost práce udržet Buřinku stát klidně, když okolo ní chodili ostatní, ale nakonec přeci jen klidně stála a dočkala se pochvaly.
"Takže vás tu všechny vítám, dneska máme druhý den kurzu. Začneme tím, že necháme holky z druhé skupiny, aby nám na rozehřívacích skocích předvedly, jak to má vlastně vypadat. Pomalu se přesuneme ke skoku číslo 22." promluvil Tom a vypravil se rovnou ke skoku, holky z druhé skupiny si koně po cestě trochu rozhýbávaly, zatímco my se za Tomem vydaly v řadě jako káčátka za mamkou Zakrátko jsme se z opracoviště mírným krokem, kdy jsem si Buřinku hlídala mírně na otěži, dostaly až k překážce, živému plotu podepřenému několika dřevěnými kládami.
"Ták, jsme tu všichni? Výborně. Tomuhle skoku se říká "Malá zahrádka", kdo by nevěděl. Kitty pojede první, pak Blood a Maki. Překážky si dáte dvakrát, podle potřeby i třikrát."
Trenér kývl na Kitty a ta skoro neznatelně vybídla svou vrannou Asii, objela si skok a zamířila k nájezdu. Sledovala jsem, jak s kobylkou pracuje a komunikuje, překonávají překážku a hladce dopadají na druhou stranu. Zatímco jsem zase nervózně polkla, protože jsem si nedokázala představit, že bych to nějak takhle měla překonat, Tom pokračoval ve výkladu.
"Tenhle skok, stejně jako další dva, jsou ty nejjednoduší, jsou totiž rovné, s pevným povrchem za i před překážkou. Křoviny nejsou pro koně takový problém, pokud se skok nepovede, větve se dají klidně ohnout, což je podstatný rozdíl od dalších pevných dřevěných překážek. Nájezd je přímý, žádné obraty, koně směřujete na střed a pak nemá potřebu utíkat do stran, jelikož je překážka na všech místech stejně velká..." až do téhle chvíle jsem ho bedlivě poslouchala, pak jsem se ale zasněně zadívala na Bloodye s Dekameronem, kteří přes překážku přelétli, jako kdyby to bylo něco mnohem vyššího než 60cm. Ani Maki s Lady si zjevně nemohly odpustit efektní nástup, ladné překonání a obdiv přihlížejících krosových začátečníků.
"Tatadá, Buřinko, aby bylo jasno, my pak pojedeme až dál, rozhodně né po nich, ať nevypadáme tak blbě, jasné?" podrbala jsem klisnu a jemně se na ní usmála. Kéž bych jí mohla být takovou jezdkyní, která dokáže využít jejího talentu. Naděje umírá poslední, první umírá nepřítel
Když se skupina pohnula, došlo mi, že už je odskákáno a pravděpodovně jsem zmeškala Tomův dodatečný výklad. A sakryš, vážně bych s tím přemítáním měla něco udělat.
Poklidným tempem jsme se přesunuly k devatenácté překážce, nepříliš vzdálené od stávající. Tvořila jí podivná vlnovka vystříhaná z... ani jsem nepoznala, co to vlastně bylo
"Tady je to trochu složitější ohledně nájezdu, příliš se nevyplatí najíždět na střed, protože tam se nachátí nejvyšší místo překážky. Je lepší si najet na jednu z prohlubní vlovnky, ale u téhle překážky je třeba dát pozor, aby jí kůň nevyhnul. Povrch jako předtím, pevný a rovný, takže je hlavní zaměřit se na správný nájezd." mluvil, zatímco si Kitty z kruhu najela na překážku. Pozorně jsem sledovala a přemýšlela, jak s Asií před skokem komunikuje, ale k mé smůle měly tyhle holky už takové ty neznatelné pomůcky, takže jsem z toho moc moudrá nebyla. Když se na skok vrhla Bloodye a Dekameron se zkušenými pohyby přehoupl přes, nebyla jsem o nic moudřejší, když přišla na řadu Maki, vzdala jsem to úplně. Tom jim sem tam něco vytkl, že bych si toho ale všimla, to jsem říct nemohla.
Jak si to holky odskákaly znovu, přesunuly jsme se k patnácté překážce, kde se povrch za ní mírně svažoval, nevypadala ale tak záludně, jako třeba ta vlnovka. V podání zkušených holek taky nebyla.
Když i poslední překážka dokonána byla, sdělil nám Tom, že naší skupinu má teď na starosti Connor. Když k nám přišel, zeširoka se usmál.
"My si zopakujeme překážky, na kterých se holky rozehřívaly, než na to ale dojde, trochu si koně opohybujte, rozhýbejte a za dvacet minut si dáme sraz u 22. překážky." kývly jsme na souhlas a rozprchly se každá na svůj plácek, dávaly jsme si ale pozor, abychom nepřekážely holkám z druhé skupiny ani sobě navzájem. Connor nás mezitím kontrolovatl (zejména začátečníky, takže jsem se jeho pohledu skoro nezbavila), jak koně opracovávají. Pokusila jsem se nebýt nervózní pod dohledem a soustředit se na Buřinku, stiskla holeně a nechala jí najet na pomyslnou delší linii v našem vyhrazeném prostru, jen chvíli v kroku, než jsem jí vybídla do lehkého klusu. Daly jsme si pomyslný obdélník, ovšem rapidně menší, abychom se vešly, pak pár dalších rovných linií a změn směru s přesednutím, pak zkusila i větší oblouky, aby se mi dostala dobře pod ruku a šla měkce na přilnutí, uvolnila se v týle a vytáhla krk.
Po počáteční práci v lehkém klusu mi Buřinka začínala pomalu nabízet přilnutí, ještě to ale chtělo víc zaktivizovat záď. Když jsem se přechody ujistila, že dobře reaguje na pomůcky, začala jsem s kruhy, abych se zaměřila na rovnováhu a podsazování vnitřní zadní nohy. Nejdřív jsem si jí ohnula na pravou ruku ve větším kruhu, zatlačila vnitřní sedací kostí dolů a tím se lehce pootočila a vyvedla si kobylku do ohnutí pobídkou vnější holeně za podbřišníkem a otěže přiložené ke krku. Vnitřní holeň zůstávala přiložená, otěž mírně zkrácená, aby zůstávala Bouře na přilnutí i ohnutá. Hlídala jsem si zejména záď, to si ale většinou Buřinka obstarala sama, proto se nám ten kruh docela povedl. Mírně jsem potahovala za vnitřní otěž, objela si dva kruhy a opět nechala Bouři se narovnat do pomyslné stopy, kde jsem si jí srovnala holeněmi. Pokračovaly jsme v kruhy na pravou i na levou ruku a většimi oblouky, kde už jsem požadovala trochu větší sebrání, proto jsem ruce posunula do trochu vyšší polohy, ale nijak výrazně. Stále v lehkém klusu jsme procvičovaly ohýbací práci, dokud se mi samovolně více nepodsadila. Pochválila jsem jí, přišla cvalová část.
Otěžemi jsem si klisnu sestavila k pravé ruce a přiloženou vnější holení vybídla do cvalu. Buřinka mi poměrně rozjařeně naskočila, udala jsem poloviční zádrž a pak si jí přivedla zpátky do klusu, zopakovala přechod a pochválila jí, když se to povedlo o něco lépe. Cítila jsem, že je plná energie, cval měla prostorný a energický. Pokračovaly jsme na obloucích, pak chvíli na větších kruzích a rovných liniích, než jsme přešly zpátky do klusu, kde jsem ruce trochu snížila a oddálila od sebe, abych nechala kobylku se natáhnout. Bouře to zprvu nechápala a šla mi do otěže, když jsem jí ale holeněmi vybídla k aktivnějšímu chodu, pochopila a zůstala na přilnutí. Chvíli jsme pracovaly v klusu, aniž bych požadovala sebrání, spíš větší natažení, aby se trochu víc uvolnila. Nejdřív rovnější linie, pak znovu větší oblouky a vrátila jsem ruku do původní polohy.
"Hodná holka, šikulka." pochválila jsem jí a nechala přejít do pracovního klusu, kde jsme si daly jeden velký kruh, pak přešly do kroku. Pochválila jsem klisnu, nechala jí na chvíli vytáhnout otěže a došla poklidně k překážce. Jelikož jsem se zasoustředila nějak moc, trvalo nám to poněkud déle a už se čekalo jenom na nás. Vážně se budu muset opracování trochu zkrátit
"Tak jestli už nám nikdo nechybí, určíme pořadí a půjdeme na to. Ell s Dariem začnou." pronesl Connor autoritativním hlasem, jako kdyby si to vážně užíval
Sledovala jsem Ell, jak dokáže zvládnout tak mohutného, respekt-budícího hřebce a byla tolik zabraná do sebe uklidňování, že po nich už to odsípalo rychle. My s Buřinkou šly na řadu až jako poslední, než odskočili všichni, trochu jsem jí protáhla v lehkém klusu a pokoušela se jí sestavit nejrpve doleva a po pauze pak i doprava, abychom si to zopakovaly a nelenily. Chvíli to trvalo, než jsme byly vybídnuté Connorem k jízdě, přeci jen, z první skupiny nás bylo docela dost. Bouře nejspíš vycítila mojí nervozitu, protože když jsem jí vybídla do lehkého klusu, šla nepravidelně a trhaně a zrychlovala tempo.
"Srovnej si jí na kruhu a pak si dejte pořádný nájezd. Ať máte čas se pořádně sladit." poradil nám Connor. Poslechla jsem a ohnula si Buřinku na kruhu, kde jsem si jí srovnala do poměrně pravidelného a pěkného klusu a následně pobídla do cvalu, který bylo taky potřeba trochu spravit. Za pomocí poloviční zádrže jsem kobylku nechala trochu podsadit nohy a zkrátit krok, potřebovala jsem si získat víc její pozornost, u překážek byla vždycky strašně roztěkaná, jako kdyby váhala, jestli má poslechnout vlastní zkušenosti nebo to prkno, co jí sedí na zádech
Z kruhu jsme si najely na rovnou linii a pak teprve provedly obrat na překážku, pokusila jsem se Buřinku správně navést levou holení a jemně jí uvolnila místo pravou otěží, abychom neztrácely na rovnováze. a obrat se povedl. Jak se před námi otevřela rovinka směrem na překážku, musela jsem si kobylku trochu srovnat na střed, což nám souběžně řekl i Connor. Najížděly jsme si moc vlevo a já měla strach, aby mi skok nevyhnula, proto jsem zůstávala v plném sedu a víc zatížila pravou sedací kost a natlačila si hvězdu levou holení víc na střed.
"Směr dobrý, ale tempo pokulhává, zkus trochu zrychlit a udržuj kontakt otěžemi, neprověšuj je tolik. Lítají ti nohy, holeň musí být přiložená a udržovat aktivní chod koně." slyšela jsem a skoro si to nestačila zapamatovat, překážka se blížila rychle. Odlehčila jsem sed, přešla tedy do lehkého a tím si pomohla udržet nohy v klidu, když jsem v sedle byla trochu výš, z nějakého důvodu mi to pomohlo udržet paty hezky dole a kolena u boků. Udržovala jsem kontakt holeněmi a jemně je tiskla, díky tomu jsem Bouři nechala jít trochu aktivněji a jemně povolila otěže, aby měla do čeho zrychlit, pořád je ale udržovala víceméně napnuté. Jelikož jsem znovu ucítila to Bouřino váhání, jemně jsem si pohrála s otěžemi, abych jí připomněla, že tu pořád jsem a pomohla jí se rozhodnout, i když jsem v tu chvíli sama pořádně nevěděla, jestli je pro mě lepší nechat Bouři plnit své zájmy nebo sebe plnit její Bohužel se nám ještě pořád nepodařilo najít nějaký kompromis, proto jsme si u překážek často nerozuměly. Odhadnout příslušný počet skoků už jsem zvládala lépe, proto jsem si to nějak přibližně vypočítala a doufala, že to vyjde. Dračice šla poměrně dlouhými skoky a když se blížilo místo odrazu, kde jsem nějak tušila, že to asi bude hvězdě vyhovovat, dala jsem jí vědět stiskem holení a vzpomněla si, co mi říkala Sue při tréninku. Vnímat její pohyby, jít s ní, nerušit, ruce v klidu... nečekala jsem, že se odrazí tak mohutně, proto mě to vyvedlo z míry, když překážku vzala, jako kdyby se jednalo o cosi... hodně vysokého. Ucítila jsem sílu, která mě při doskoku vymrštila nejdřív prudce dozadu a pak ještě prudčeji dopředu, takže jsem se chvíli rovnala a milá Buřinka se mi mezitím rozeběhla někam dál. Než jsem si jí vzala zpátky na otěže, které mi vyklouzly z rukou, stačila se hezky proběhnout a já se jen tak tak držela. Nakonec jsem se ale nějak znovu napřímila, uvedla do základního sedu a našla v sobě roztroušené zásoby vnitřní síly, která mi pomohla zasednout, přenést váhu dozadu, vydržet rukama otěže a vydechnout. Klidna nespokojeně švihla ocasem a trochu mi hodila hlavou, než se dostala do klusu. Jak jsme byly v lehkém klusu, zpomalovala jsem vysedávání a urovnávala Bouřino zběsilé a pěkně trhavé tempo, divočina jedna!
Postupně jsem si jí porovnala, sestavila ke straně, pak nechala jít rovně a sestavila ke druhé straně, tím si pomalu získávala její plnou pozornost. Kousek před Connorem jsem jí nechala přejít do kroku, pochválila a čekala pořádnou a pěknou kritiku, takže jsem se záměrně psychicky déle připravovala
"Vítej zpátky," řekl jako úplně první, což mě trochu rozesmálo. To bude asi tím mým šokem
"A jako uvítací řeč ti něco pěkného řeknu. Nezavírej při skocích oči, prosímtě. Ten nájezd se vám docela povedl, ale nad skokem jste se pěkně pohádaly. Při krosových překážkách musíš čekat trochu mohutnější skoky, moc jsi jí držela zpátky, musíš jí nechat prostor a otěže klidně uvolni, pokud to bude potřeba. Byla jsi za pohybem a navíc nad Bouří ztrácíž kontrolu, jakmile se vrátíte na zem, tam je hlavní přiložená holeň a napnutá otěž. Nezapomeň se soustředit, pohled směřuje kupředu, musíš být napřímená a vadit jí co nejméně. Víš, mám pocit, že jsi tam chtěla, aby bylo po tvém, ale Bouři to nevyhovovalo. Zkus jí dát trochu víc místa se prosadit, před skokem si jí samozřejmě drž, ale nad ním opatrně. Tak si to všichni zopakujeme ještě na druhou ruku."
Byla jsem z toho trochu vyklepaná, Bouře se ale pro změnu začala chovat docela vzorně. Já se z těch její změn nálad zblázním
Holky si znovu vyzkoušely překážku ještě jednou i na druhou ruku, ve stejném pořadí, takže jsme měly s Bouří čas se dát na kruzích na obě ruce hezky dohromady v klusu i ve cvalu, než na nás přišla řada. Zatímco jsem si jí znovu dostávala pod ruku, přemýšlela jsem, jak to bylo včera a snažila si vybavit její styl skoku a vzdálenosti odskoků. Connor měl pravdu, měla bych jí víc naslouchat.
"Tohle půjde líp." ujistila jsem sama sebe, Buřinka za mým hlasem natočila ucho, které natáčela po ostatních skákajících koních. Sledovala jsem, jak to zvládají, většině už to šlo na druhý pokus lépe.
"Budeme si věřit a dopadne to dobře, viď?" pohladila jsem dračici po krku. Ze země nám to spolu šlo lépe, než ze sedla.
KDyž pak na nás přišla řada, měřila jsem si překážku pohledem, který by snad prošel i zdí Zkrátka jsem se pekelně soustředila. Tentokrát jsme si na překážku najely širokým obloukem, kdy jsem si Bouři ohnula jen na chvíli k levé ruce a srovnala si kobylku holeněmi a vahou, abychom směřovaly na střed. Jelikož podle Connora předešlé tempo šlo, zůstala jsem v plném sedu, protože mi Bouře až moc zrychlovala. Poloviční zádrží jsem si jí srovnala zpátky a nechala zkrátit kroky. Překážka se přibližovala, vybavila jsem si vzdálenost Bouřiných odskoků a soustředila se na její pohyby. Když se klisna napjala k odrazu, vybídla jsem jí holeněmi na podporu a podvědomě očekávala mohutnější skok, proto jsem se posunula více dopředu a nechala mírně proklouznout otěže, skoro instinktivně jsem se podívala dolů, skok byl ale tak rychlý, že jsem si z toho pohledu nic nepamatovala, oči ale byly otevřené
Ten pohled mě trochu vyvedl z rovnováhy, tentokrát ale ne tak výrazně. jako předtím. Napřímila jsem se v sedle, když klisna dopadla předníma nohama na zem a hlídala si ruce, abych neškubala. Nechala jsem si dračici na otěži, když se ocitla všema nohama zpátky dole, hned víc přenesla váhu dozadu a ocitla se v plném sedu, což Bouři trochu drželo zpátky. Po pár skocích jsem si jí navedla na oblouk zpátky, zpomalila do klusu a pochválila. U Connora jsme pak zpomalily ještě do kroku a zastavily se.
Tentokrát nám byl vyčten ten pohled dolů, že se moc hrbím a Bouře na skok moc táhla, že je jí potřeba dost držet, pak skáče mohutněji a dál a máme s tím obě problém. Nicméně jsem byla šťastná, že to nedopadlo hůř
Překážky, které jsme dneska skákaly, byly na mě nějak vysoké, přeci jen, když jsme naposledy s Buřinkou skákaly, byly to sotva sedmdesátky, myslím, teď nás čekala skoro metrová vlnovka a vzhledem k tomu, že si budeme muset hlídat nájezd jsem tomu moc naděje nedávala
Přeunuly jsme se poklidně k devatenáctce a opět ve stálém pořadí odskákaly vlnovku. Dalo mi to dost práci udržet Bouři v klidu, začínala být docela nervózní tím čekáním, takže jsme musely střídat přechody a pár základních prvků, chvíli sebrání chvíli natažení. Když jsme všechny měly první skoky za sebou, už to šlo lépe a rychleji, Connor měl ale ke každé z nás vždycky co říct, takže to zas taková sláva nebyla
Když jsme se měly připravit, připomněla jsem si, jak jsem se na kros těšila, třeba to pak půjde lépe
Udělaly jsme si kruh střední velikosti, pro jistotu, než Clair před námi odskočila. Když byla překážka volná, vybídla jsem kobylku pravou holení do obratu a nechala jí volnější otěž, Buřinka toho využila a docela dobže si najela na rovnou linii před skokem. Jelikož jsme se trefily úplně někam jinam, zatížila jsem tentokrát levou sedací kost a natlačila si jí pravou holení do volnější levé otěž, aby se mi dostala nějak na ten oblouk. Connor nás upozornil na mírnější tempo, proto jsem zůstala v plném sedu, provedla poloviční zádrž a nechala holeně přiložené, otěže napnuté a jemně přenesla váhu dozadu, sem tam lehce zmáčkla otěže, abych se Buřince připomněla. Když jsem ucítila, že se chystá ke skoku, vybídla jsem jí holeněmi, nesla se s ní, tedy měla jsem pocit, že se mi podařilo najít naše společné těžiště, jen tak tak jsem si stihla uvědomit pohled, který má směřovat kupředu. Na doskoku jsem se napřímila, srovnala sed a pevně svírala otěže, mírnou zádrží klisnu musela znovu upozornit, že mi zase někam utíká.
"Tohle bylo lepší, už ty pohyby chápeš lépe, ale necháváš otěže až moc pověšené a navíc jste doskočily na špatnou nohu, na to pozor. Kdyžtak můžeš zkusit nad překážkou jemně povolit levou otěž a pevněji držet pravou holeň, abyste doskočily zpátky na levou nohu, když už jste si z ní najely. Asi byste měly trochu zapracovat na rovnováze, pořád máš trochu problémy vychytat její styl, ale jinak docela dobrý."
Jeho slova mě upřímně potěšila, ono to nakonec snad nebude tak hrozné
Když jsme si tu "vlnovku" skočily podruhé, pobídla jsem až moc pozdě k odskoku, proto Bouře trochu zazmatkovala a štrejchly jsme o křoví, až to zašustilo, ale dopadla daleko za překážku, což znamenalo, že jsme nějak nevychytaly ani tempo a nejely si moc rychle, jak řekl Connor.
Čekala nás poslední překážka "Živý plot", kde bylo místo odskoku do mírného svahu, takže byla potřeba dobrá rovnováha už před skokem, abychom si byly jisté. Nechala jsem Bouři si překážku nejdřív prohlédnout, než jsme se opět seřadily vedle překážky a sledovaly dvojici, co byla zrovna na řadě. Bouře už byla trochu vyběhaná, proto začínala hezky vzorně poslouchat a mě se poměrně ulevilo. Když jsme byly na řadě, měla jsem si jí zpomalit a srovnat na nájezdu, jako obvykle mě na to musel upozornit Connor, protože mi dalo dost práce soustředit se na sed, tentokrát jsem tedy zůstala v plném, abych měla dračici víc pod kontrolou. Přenesla jsem váhu mírně dozadu, zavřela rukama otěže a mírně zatlačila holeněmi, takže Buřinka zkrátila krok a více se nesla odzadu, takže jsme hezky zpomalily. Ve chvíli odrazu jsem stiskla holeně, vyšvihla se dopředu a nechala otěže proklouznout, pak si je znovu vzala, jenže jak byl doskok mírně z kopce, trochu mi to ujelo a mírně jsem vypadla z rovnováhy, sesunula se ke straně a nebýt toho, že Bouře z nějakého důvodu zahla na druhou a tím mě to vrátilo zpátky, asi bych skončila dole. Na druhý pokus, kdy už jsem to znala lépe a Bouře taky, se nám to ale podařilo už mnohem lépe; vycválání z kruhu v plném sedu, Bouře se pro změnu nikam nehnala a brala ohled na moje zádrže, najely jsme si trochu mimo střed, ale to klisně nijak nevadilo, jen já to trochu hůř vybrala sedem, nicméně jsme dopadly dobře, ruce prý v klidu, pohled kupředu a jen mírně před pohybem Bouře. Pochválila jsem jí po doskoku, tentokrát na správnou nohu, to už jsem si zafixovala.
Když jsme měly všechny odskákáno, vypravily jsme se s koníky na volné otěži na chvíli k vodě u jedné překážky, kde se někteří napili a schladili si nohy. Na Florestu jsme se vrátily všechny v pohodovém rozpoložení klidným krokem a rozprchly se obstarat koně, já konkrétně poměrně vyčerpaná

Až odpoledne ve čtyři hodiny jsme se všichni sešli znovu v jídelně, kde se pouštěla videa holek ze druhé skupiny a jejich skoků. Tom k tomu měl sem tam komentáře o delších nájezdech, výraznějších pobídkách a pár chybiček, které dělaly i některé z nás. Jelikož těch videí bylo jen pár, netrvalo to ani moc dlouho, navíc jsem většině z těch věcí nerozuměla a jen koukala, jak je možné umět takhle jezdit a navíc kros, který mi po dnešku přišel mnohem složitější, než jak jsem si původně myslela. Bedlivě jsem poslouchala, snažila se si to zapamatovat a vypozorovat věci, ve kterých jsem měla mezery u zkušenějších holek, nějak jsem to ale nestíhala. Nakonec jsme se všechny znovu rozešly, nejčastěji za svými svěřenci.

noemi a naberus: 1.DEN KURZU CC
Minulý rok jsem právě v této dobře nastupovala. Je skoro neuvěřitelné, když se obrátím rokem zpátky a zjistím, kolik pokroků jsme dokázali. Dovedla jsem nastrojeného valáška před stáje mezi ostatní koně. Naberus zastříhal ušima, odfrkl si, ale nepospíchal. Poškrábala jsem ho v hřívě, zastavila kousek dál od ostatních koní a zkontrolovala, jestli nám sedí botečky. Niora upoutala naši pozornost pronikavým hlasem, poděkovala nám za takovou valnou aktivitu a zájem o tuto disciplínu. Pak už se závoj koní dal do pohybu. Zařadila jsem se za koně před námi, hnědáčka si potáhnutím za lonž zpomalila. „výborně“ pochválila jsem ho. Prošly jsme zadní branou, kolem cvalovky a pokračovaly po hliněných pevných cestách až k branám crossového závodiště. Zevnitř jsem neměla ještě tu čest ho vidět. Byl to obrovský udržovaný rovinatý prostor s pevnými překážkami. Některé z nich vypadaly opravdu lákavě. Nab táhl do volného prostoru, celkově jeho síla se s rozechvěním zvětšila. „hooodný“ protáhla jsem samohlásky, využila hlubšího hlasu. Niora zastavila na rovinatém plácku, my ostatní zaujali místa s koňmi kolem ní. „Skoky jsou většinou pevné, nedá se s nimi manipulovat jako například se skokovým materiálem. Většina skoků je přizpůsobena koni, aby opisovala jeho přirozený styl skoku. Není skrz zně vidět, proto u některých koní to vyvolává nejistotu. Je zde méně prostoru pro chyby činí tento sport nebezpečnějším než klasické parkurové skákání. Proto se zejména u cross-country lpí na bezkonkurenční bezpečnost – povinná helma, protiskluzové otěže, doporučují se také rukavice, které máte ve svých sadách. Koně mají povinně chrániče, speciální botičky a občas se používají i ozuby, které koním usnadní pohyb po travnatém.“
„Prvním důležitým aspektem je, aby byl kůň zvyklý chodit v terénu bez problémů, zvládl se pohybovat pravidelným rychlejším cvalem než je u parkurového skákání. Každý kůň je jiný, proto očekáváme jiné reakce. Někteří jsou rozpačití z prostoru, rozrušení a často hodně dopřední, protože sám prostor vzbuzuje sílu a společně se skoky se stává tento sport vzrušujícím i pro koně. I jezdec by měl být už vyježděný, měl by zvládat nečekané situace, svého koně znát a dobře ovládat stehenní sed. Délky třmenů jsou o něco kratší než při klasickém skákání a tím zaručují větší jistotu a rovnováhu v sedle.“
„Při překonávání překážek je důležité se dívat nahoru dopředu. Tím pádem vaše váha nebude přepadat na předek. Holeně musíme mít přiložené po bocích koně, pořád s lehkým kontaktem. Trup by měl být vzpřímený, v žádném případě nenarážet koni do hřbetu. Seďme vzpříma, nerušíme koně, kůň musí být na pomůckách a plně soustředěný a připravený na skok, je to jasné?“ Většina z nás pokynula souhlasně hlavou. Nějakou menší představu jsem o cross – country měla, protože mi o tom vždycky Karin horlivě vyprávěla, jak ho minulý rok s ryzkou absolvovala. Doufala jsem, že nám to půjde přinejmenším stejně jako jim.
Prvním úkolem bylo koně zahřát. Valášek byl rozjařený, rychlým tempem mě následoval po mém boku. Využila jsem travnatého plácku po straně opracujících dívek s koňmi. Nejdříve jsem si hnědáčka zaměstnala kratším ustupováním. Nejdříve jsem si ho zastavila a vycouvala tlakem na tušírku z osobního prostoru. Valášek vzdychl. Povolila jsem trochu lonž, přistoupila k němu z boku a se zamlasknutím poklepla na hleznový kloub. Naberus podsunul zadní vnitřní nohu pod tělo a ustoupil. Poklepnutí jsem zopakovala dvakrát i na druhou stranu. Pak jsem vyzkoušela ustoupení předkem i zadkem, abych hnědáčka ještě trochu zaměstnala.
„Nabí, jdi na kruh!“ povolila jsem lonž, do druhé ruky vzala tušírku a nechala ho vyjít na pomyslný obvod kruhu. Valášek kráčel živým krokem, loupal okem po ostatních koní. Hned jsem ho pobídla do klusu. Mlaskla jsem, kývla bičem a hlasem ho podpořila. Valášek naklusal, trochu hnal, tak jsem ho ihned tlumeným hlasem uklidnila a po dalších dvou obvodech přešla do kroku. Zaujala jsem pozici alfa jedince, lehce předstoupila jeho plece a tím valášek přešel s hlasovou pomůckou a nepobízením tušírkou do kroku. Nabera jsem potrápila ještě na kratších přechodech v nižších chodech, kde se trochu uklidnil a netáhl tolik do volného prostoru. Uviděla jsem výrazné povolení v oblasti zad a uvolnění krčních svalu. Pochválila jsem ho, obcválala s ním pýr obvodů na obě ruce, dokud se taktéž neuvolnil a nepřešel sám do klusu. Pak jsem ho převedla stejným způsobem do kroku a požádala ho, aby přišel ke mně.
Společně jsme se pak přesunuli k první dvojici skoků Malého parku a kousek od něj zastavili. „Koně budeme navádět postupně, budete chodit jednotlivě. Jedná se o dva skoky v mírném obratu. My si skočíme každou část zvlášť. Koně naveďte v pravidelném cvalu na skok, dbejte, aby se vám koník tolik nerozletěl a hlídejte si druhým okem délku lonže, ať nedojde k zbytečným kolizím.“ První odvážlivci se přesunuli ke skokům. Okem jsem pozorovala skvělou práci nad skoky u Dekamerona a naprosto spolehlivému nájezdu brunetky. Hnědák bez sebemenšího zaváhání skok překonal, aniž by si všimnul živého plotu tvořeného dřevěnými prkny dole. Postupně přišla řada i na nás. Navedla jsem valáška na větší kruh, mlaskla a kývla tušírkou. „Nabí, jdi hop!“ mlaskla jsem. Naberus se přenesl do prvního cvalového skoku, nohy kladl pod sebe a po jednom obvodu jsem ho navedla na živý plot. Valášek si ho obezřetně prohlížel, zaměřil a zrychlil lehce tempo. Tušírkou jsem si jistila tempo a nerušila ho v překonání skoku. Nab se odrazil silně až moc daleko od skoku, skrčil přední končetiny pod sebe, pak je natáhl a dopadl kopyty na zem. „Hoolááá, kluuus“ promluvila jsem na hnědáčka, lehce si zkrátila otěž a přitáhla ji měkce k sobě. Naberus zareagoval na tlak, přešel do klusu. Zkrátila jsem si obratně lehce lonž, a s hnědáčkem přeběhla k druhému skoku tvořenému živým polotem a kamennou zídkou na podkladu. Naberus zaostřil skok, tentokrát se elegantněji odrazil a bez zaváhání skok překonal. Sledovala jsem, jak lehce si počíná, jen maličko hnal. Po doskoku a dopadu kopyt si vyhodil z radosti, truhlík. „Nabí, kluuus“ lehce jsem přitáhla lonž, kterou si i zkrátila a hnědáčka požádala lehkým ustoupením a hlasovým povelem, aby přišel ke mně. Niora postupně koordinovala i ostatní dvojice a pak jsme se přesunuli o kousek dál k netradičně šířkovému skoku.
Jednalo se o šířkový skok, moc ne vysoký, ale za to nebyl ničím ohraničen a tím pádem se tu mohl najít prostor k vyhnutí. Niora si i proto stoupla z jedné strany a tím působila jako bariéra a skok bylo lehčí překonat. Postupně nás opět zkoordinovala na skocích a každého z nás vyzvala, abychom skok překonaly. Když jsme se s Nabem dostali na řadu, vyslala jsem hnědáčka na kruh, naklusala a mířila si to s ním na skok. Lehce jsem popoběhla s ním, mlaskla a kývla tušírkou k zádi. Naberus naskočil do cvalu, zaměřil si skok, odrazil se a nad šířkovým skokem se natáhl. „výborně!“ chválila jsem ho.Dopadl do lehce zvlhčené trávy po dešti, už tolik nehnal. „Nabí, kluus“ protáhla jsem hlas, lehce si pohrála na lonži a hnědáček přešel přes klus do kroku. Pochválila jsem ho poškrábáním ve hřívě ještě jednou a s dobrou náladou se seskupila k holkám u překážky.
Pokračovali jsme skrz závodiště až k překážce číslo 8. Seskupili jsme se kolem Niory, která nám opět vysvětlila princip překonávání. „Tady si to nejdříve rozdělíme, přeskočíme A a B, chvíli se zdržíte ve vodě, projdete se zde, aby si koně zvykly a pak budete navazovat C s Déčkem, nejdřív si to tu projděte, ale ještě dřív, trošku zaklusejte, aby se koním rozproudila krev“ všichni jsme byly vyrozuměny a každá si vzala kus travnatého plácku kolem.
Naberus už si zvykl na volné prostranství, proto už tolik nehnal a na lonži se nesl hezky uvolněně zády a ohybal všechny klouby. Pozorovala jsem, jak elegantně kluše a sledovala jeho tempo. Chviličku jsem s ním zůstala na pravé ruce, kde jsem ho poslala ještě trochu níž a více působila tušírkou, aby se trochu ohnul. Na levé ruce jsem ho také obklusala a pak se s ním vydala na obchůzku. Nechala jsem ho očichat květináče, které působily dost nedůvěřivě. Pak jsem ho nechala ještě čuchnout k vodě, kam zabořil hned rypák. Okoukli jsme i poslední překážku a pak jsme se vrátili k ostatním. „dobře, tentokrát je varianta na vás, takže můžete, jak chcete“ kývla na nás Niora. Jako první se dala na dráhu Bloodye, která si s hnědáčkem bezvadně poradila, ačkoliv ve vodě trochu hrnul, nejspíš vodní typ. „já jsem si říkala, že jsem si měla vzít ty holínky“ naříkala jsem, když jsem uviděla kamarádku zacákanou vodou. Brzy jsme se dostali na řadu. Lonž jsem tentokrát volila kratší, protože by se do ní hnědák snadno zamotal. Na kruhu jsem si ho naklusala, pak srovnala na skok, nechala zaskočit do cvalu. Hnědáček si zaměřil skok, který už zvládal bez problémů a pak přišel první problém. Valášek se zastavil a nechtěl seskočit do vody. Mlaskla jsem a tušírkou pobídla dopředu. Naberus stále stál. Na pomoc nám přispěchala Niora, která kývla bičem za Naberem, který seskočil dolů a voda stříkala všude. Nia nás požádala, abychom sjely variaci ještě jednou. Tentokrát se valášek nenechal přemlouvat tak dlouho. „výborně!!“ pochválila jsem ho, nechala ho chvíli ve vodě, zbrzdili jsme a obešli celou nádrž a pak jsem valáška pobídla do cvalu k výskoku z vody a následoval další jednoduchý dřevěný skok, bez výrazné šířky ani výšky. Hnědák vyskočil hbitě z vody a už si to túroval doslova na další skok. „holááá“ promluvila jsem na něj a pohrála si lehce prsty s lonží, aby mě vnímal. Naštěstí zareagoval ještě včas a skok zvládl přeskočit bez komplikací. „U Nabera si dávej pozor na rychlost, táhne do prostoru a je poměrně dopředný, všímá si okolí“ informovala mě Niora. Kývla jsem.
Když doskákali i ostatní, posunuli jsme se už k předposlednímu skoku, ačkoliv mnohem těžšímu. Naším úkolem bylo skok skákat z pravé ruky, což vyžadovalo správné navedení a postavení, které jsme si vysvětlili. Když jsme byly všichni srozuměny, postupně jsme se prostřídaly. Tentokrát jsem s Nabem přišla na řadu dřív, než bych čekala. Na velkém kruhu jsem si ho rovnou naskočila do valu, zvolila jsem trochu rychlejší, aby měl dostatečnou rychlost a sílu se odrazit. Na vodě trochu znejistěl, ale podržela jsem si ho trošku tušírkou, aby šel dopředu a zároveň zamlaskla. Naberus si zaměřil skok, odrazil se v ideálním místě a odrazil se. Předky skrčil lehce pod sebe a už se natahoval nahoru. Velice těžší skok. Nedovedu si vůbec představit, že budu muset zvládat takové skoky spolu s Naberem. Jakmile doskočil, moc moc jsem ho pochválila, vyklusala a povodila na ruce v kroku.
Já i Naberus jsme byli moc rádi, když jsme se přemístili k poslední překážce. Jednalo se o čtyřku, která už nebyla v rovině jako ostatní skoky, ale povrch byl trochu zkosený směrem dolů a proto byla pro koně náročnější. Opět jsme si koně trošku rozehřály, protože to byl velký kus cesty a potom jsme ji postupně přeskákali. Byla jsem na řadě mezi posledními. Na kruhu jsme si ho pobídla do cvalu a když jsem si byla jistá, že cválá pravidelně, navedla jsem ho na skok. Hnědáček si skok zaměřil, prodloužil kroky a lehce se vyrovnal s lehkým svahem. Skok z kraje přeskočil bez zaváhání. Pochválila jsem ho a odměnila pamlskem. Na plácku jsem si ho vyklusala dopředu a dolů, aby si protáhl svaly a pak, když doskákali poslední koně, jsme zamířili do stájí. Byl to náročný den.

maki a lady: 2. DEN - OMLUVA KE KONCI ZA TU STRUČNOST..

Vyvedla jsem nasedlanou Lady ven na dvůr. Ta si lehce zařehtala na své koňské kamarády a já pozdravila ty svoje lidské. Usmála jsem se na Connora a na Toma a rychle překontrolovala Lady ještě výstroj. Čekalo se ještě na jednu studentku, která naštěstí brzo dorazila. „Jste tu všichni?“ zeptal se Tom, „Bloodye, Kitty a Maki pojedou jako první. Rozklusat, rozhýbat. Ok?“ Všichni jsme pokývaly hlavou. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Pohladila jsem Lady za to, že tak pěkně stojí, protože jindy je schopná dělat pěkný bordel. Tom a Connor odjeli a Bloodye se na nás podívala, zjistila, jak na tom jsme a zavelela, že můžeme vyjet. Udržela jsem si rozestup od Asie, nikdy nevím, co se může stát. Vjely jsme na písčitou cestu, nechala jsem Lady volnější otěž, aby se protáhla. Kitty se na mě otočila a mrkla na mě. Usmála jsem se. Šly jsme krokem asi 10 minut a po chvilce Bloodye zavolala „Kluus!“ Tuto informaci jsem poslala taky dozadu. Počkala jsem, až nakluše Kitty, nechala si rozestup a pak pobídla holení kobylku do klusu. Ta přešla do krásného klusu a já si ji pomalu začala brát na otěž. Lady byla uvolněná, na přilnutí šla sama. Pochválila jsem ji a když jsme byli na rovné cestě, rozhodla jsem se trošku kobču ohnout do oblouků. Poprvé se trošku navztekala, nechtělo se ji pracovat, když za ní bylo tolik koní. Nakonec to vzdala, věděla, že to po ní prostě budu chtít. „Krook“ hukla Bloodye a já zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena a lehce přitáhla otěž. „Pašák“ pochválila jsem ji a lehce povolila otěž. Ostatní studentky taky vše zvládly, takže to bylo super. V klidu jsme dojely na crossové závodiště, kde už čekal Tom a Connor. Oba dva opření o Jeep a některé studentky – nováčci – si mezi sebou hned řekly pochválná slova na účet trenéra a Connora. Musela jsem se uchichtnout. Ještě, že tohle už mám dávno za sebou „Kitty, Maki, Bloodye – vy jste ve druhé skupině, v té pokročilejší. Budete holkám předskakovat skoky, takže v rychlosti oklusat a ocválat a půjdeme na to,“ řekl Tom a já se koukla na holky. Vypadaly stejně překvapeně jako já. No, ale splnit jsme to musely. Pobídla jsem proto Lady kus od holek a začala s opracováním. Nejdříve v kroku, ale už na otěži, Lady byla protažená. Potom jsem začala klusat. Na každou ruku 2x kruh. Vždy jsem si zkontrolovala přesedání. Lady šlapala v kmihu, na přilnutí. Bylo vidět že ví, co ji čeká. A těšila se. Dala jsem z pracovního klusu pobídku do cvalu a kobča vyrazila a hodila mi tam jednoho pěknýho prďáka. Useděla jsem to teda jen tak tak, protože jsem to od ní nečekala. Za chvíli už ťapala jako beránek a já ji pochválila. Ocválala jsem i na druhou ruku a Tom nám vysvětlil, jaké pojedeme překážky. Všechny byly křovinaté a já trošku zaúpěla. No co se dá dělat, musíme to prostě zvládnout.
Jako první překážka na rozeskakování byla č. 22. Jela jsem s Lady se na tu překážku podívat a ukázat ji, že ji to nic neudělá. Šla k tomu teda tak všelijak, ale žádné uskakování jako minulý rok se naštěstí nekonalo. Pochválila jsem ji a Bloodye nám dodala odvahy. „Zvládnete to.“ Poděkovala jsem ji a jako první jela Kitty. Jakmile byla jeden cvalový před skokem, pobídla jsem kobylku do cvalu. Naskočila pěkně, trošku teda hnala, tak jsem si ji vzala zpátky. Nelíbilo se ji to a zašvihala si ocasem. „Zpomal frajerko“ promluvila jsem na ni. Udělala jsem si pěkně kolmý nájezd, Lady začala čumět a tak jsem ji podpořila pořádně holení, nemám v plánu se válet v bahně, to díky, ale ne. Lady pochopila, že bude muset skočit, ale stejně se trošku kroutila a tak jsem ji dala silnější pobídku holení, aby věděla, že to myslím opravdu vážně. Lady skočila! „Pašááák!!“ pochvália jsem ji. „Perfekt Maki! A takhle to chce skákat pořád. Jen ji trošku víc povol nad skokem a narovnej se, Bloodye pojeď!“ zavolala Tom a já se usmála. Po skoku jsem Lady nechala dál cválat a pokračovala na druhou ruku. Jela jsem větší nájezd, abych měla mezeru před Kitty. Jo, šlo to hladce. S Kitt a Bloo jsme si nepřekážely, což bylo moc fajn. Skok jsme si každá skočila ještě 2x a přesunuli jsme se k překážce č. 19. Tom vysvětloval holkám nějakou teorii, po pravdě jsem ho moc neposlouchala. Tenhle skok jsme s Lady skákala běžně, neměl by bý tedy problem. Radeji jsem ji ho sla ukazat aby nebyl problem. Dodala jsem ji odvahu a slo se na to. Lady jsem tentokrat nemusela ani tolik pobizet, sla sama. Jako by pochopila oc jde a ze to zvladne sama. Pochvalila jsem ji. Tentokrat jsem se snazila i povolit vic nad skokem a narovnat se. No tak jsem zvedava, co na to bude rikat Tom. „Pěkně“ řekl Tom a dál se věnoval nováčkům. My se toho vic dozvíme az vecer. Vsichni jsme si to odskakali opet trikrat a slo se na 15tku. Prisla jsem ke skoku a nechala Lady ocuchat. Kobca vypadala, ze nebude mit problem, ale vzdycky jsem si ji musela hlidat.. Clovek nikdy nevi. Tenhle skok by cely křovinatý a tak jsem si to musela ohlidat. První jela Kitty, Asie skakala jako naprosty profik. Ted my. Pobidla jsem Lady do cvalu, pekne na otezi a v kmihu. „To dame Lady“ rekla jsem kobce a pobidla. „Rovnejsi najezd“ zavolal Tom a ja se to snazila trosku poupravit. Pobidla jsem před skokem, Lady ale nevysel krok a malem jsme obe dve letely k zemi. Ještě ze mam tak sikovnou kobcu. „Dobrý? Ještě jednou, tentovat rovny najezd od zacatku, v kmihu a pobízej“ houkl Tom a ja pobidla do cvalu. Udrzela jsem si Lady rovny najezd holenemi, pobidla a sla do steheniho. Lady to tentokrat presla jako profik, ani nezavahala. Sikulka! Moc jsem ji pochvalila a Tom řekl, ze to staci. Ještě něco řekl novackum a pak nas vedl k jinym skokum, tezsim. „Tak, ted vas budu natáčet, vecer se sejdeme v jídelně, prehrajeme si to a ja vam k tomu něco reknu. Tak, zaciname na 17. A v klidu , mame cas! Maki, jed“ řekl Tom a ja kyvla. Naklusala jsem, nacvakla, udelala si kruh a rovne si to namířila na skok. Pobidla jsem Lady před odskokem trochu důrazněji. Skocila pekne, krasne se nad skokem natahla. Pochvalila jsem ji a cválaly jsme dal. Udelala jsem si kruh a sledovaa, kdo jak jede a potom jsem pokracovala ja. Z druhé ruky samozrejme. Tom nas natacel na kameru, tak jsem zvedava, jak to dopadne. „Narovnej se“ houkl Tom. Druhý skok byl lepší, následně opět z pravé ruky a potom znova z levé a přesun na č. 16. Bulfin jsem Lady nechala očuchat a slo se na věc. Opet jsem pobidla do cvalu. Ted uz se Lady musela vic pobizet, bylo citit, ze uy je unavena. „Tome, my si to skocime jen na obe dve ruce a koncime. Lady ma dost, nechci to přetáhnout. Zítra musí byt zas ready“ „Jasne“ kyvnul a tentokrat trosku vahave jsme si skocily 16tku. Uz to nebylo ono. Po skakani jsem Lady vyklusala na volne otezi, priom koukala na holky a potom jsem vykrokovala. „Tak v 16h sraz v jidene holky, ahoj“ řekl Tom a my se vratili na Florestu radne vykrokovane. Postarala jsem se radne o Lady, doprala ji masaz a pak ji dala do vybehu, kde si mohla odpocinout a pripravit se na zitrek.
V jídelně byl hukot a ja se vecpala mezi Kitty a Bloodye. „Cauky“ pozdravila jsem je a napjate cekala, co bude ted. Tom prisel a v jídelně bylo ticho. Prisel i Nath s Connorem, kouknout na nase vykony. Ajaj Tom řekl sve dojmy a slo se na videa. Jako první jsem tam byla ja. Pustil to a ja koukala. „Mak, tady to bylo ofous, ale Lady nevysel krok, ale jinak, chce to ten lepsi najezd, trosku se vic narovnej a povoluj vic nad skokem. Jinak to bude super. Kobyla sla pekne. Druhy skok byl perfektni. Tady bylo vvidět, ze jsi neusnula na vavrinech, prisla pobidka ve spravnou chvili. Lady ti veri, je to videt. Jinak by ti neskocila ty krovinate skoky. A neboj, dostanete se do toho zpatky. Ted jste dlouho cross neskakaly, je to poznat, ale mate na to.“ Musela jsem se usmat. Citila jem trosku rozpaky, ještě jak me Tom pochvalil takhle před ostatními, ale byla jsem rada. Musime s Lady ještě makat.. a mame na cem. „Na ty 16tce je videt, ze Lady toho mela kopyta, ale skakala po dlouhe době, nemá zas uplne takovou kondicku. Ale na tom taky zapracujete“řekl tom a ja kyvla. Poslouchala jsem ještě par rad, potom připomínky na ostatní, nektery z novacku se obcas na něco zeptal.. byla tam pratelska atmosféra, coz bylo fajn. Ubehla hodina a pul, Tom nam řekl, co nas bude cekat zítra a byl zavelen rozchod. Podekovala jsem Tomovi za rady a sla za Lady.

marigold a bouře: 3. DEN KURZU

Když jsme vycházely s Buřinkou ven na nádvoří, akorát jsme se minuly Clair s Pomněnkou, takže mi bylo jasné, že jdeme včas, jelikož jsem se zapomněla podívat na hodinky. Zastavily jsme se na nádvoří, kde se teď k večeru začínal vzduch příjemně ochlazovat, Buřinka pokojně čekala, stála klidně a otáčela hlavu po všech příchozích, některým jemně zařehtala na pozdrav. Než přišel Tom s Connorem, aby nám řekli, že pojedou autem a tudíž se máme zařadit za holky ze druhé skupiny, přestalo jí bavit i pozorování a jen stála a funěla mi do tváře. Když oba nasedli do auta a jeli napřed na závodiště, stejně jako včera si nás holky zorganizovaly a my se poslušně zařadily za vedoucí koně. Po cestě na závodiště jsem si nechávala Bouři kousek na volnější otěži, jen jí držela v dostatečně vzdálenosti za koníkem před námi. Po dnešním tréninku na cvalovce se ale nehnala nijak zvlášť dopředu, proto jsme šly jen tak pohodově za ostatními. Až po opuštění Floresty, kdy jsem Bouři navedla na cestu k závodišti, jsem si jí pomalu zkracovala a nechávala nabýt trochu energičtějšího tempa občasnou vybídkou do zadních nohou, zatím ale nijak nestresovala ani nenutila moc se sbírat, jen zkrátka nebýt na předku a nelehat si do otěží. Kobylka se postupně nakazila vzrušením a energií, které měli ostatní převážně plno, ačkoliv jsme dnes ráno všichni absolvovali trénink na cvalovce. Většina koní tady měla lepší kondičku, než my, proto jsem se jim ani nedivila, že to pro ně byla hračka. Buřince taky nedělala zátěž problém, u ní byl ale problém, že se do toho nořila moc a já si nikdy nebyla jistá, kdy už má dost a kdy ne.
Postupně jsem si jí zkrátila úplně a nechávala jí trochu víc vyšlápnout, ačkoliv konvoj jetě neklusal, vybídla jsem jí třeba na pár sekund do klusu, když se její krok začal podobat plahočení, a pak zpátky do kroku. Pak šla dobře energicky, podařilo se nám trefit obecné tempo a nezdálo se, že koně za sebou zdržujeme. Pohladila jsem jí po krku, načež natočila uši ke mně.
Naše skupina kráčela bez nějakých nehod, koně jezdkyň, co se hlásily na kros, už byli většinou dobře zvládnutí a sehraní se svými partnerkami, což mi dělalo poměrně starosti, v sedle jsem se totiž nikdy necítila dostatečně doma, abych nedělala na každém kroku chybu a nenervovala se s tím, co příště udělám špatně. Musela jsem Buřinku obdivovat pro její trpělivost se mnou, ačkoliv jí to mnohdy zkrátka už nebavilo tolerovat
Když jsme část cesty ujeli a většina koní se v kroku pomalu rozehřála, zepředu se ozvaly povely ke klusu. Jelikož jsem se nestihla zařadit dostatečně dopředu, ale snažila jsem se, abych se nacházela někde mezi zkušenými lidmi, většina před námi už klusala. Jemně jsem stiskla holeně, Bouře tentokrát vyčkala na můj povel, za což byla taky náležitě pochválená. Začala jsem vysedávat na pravou nohu, po kondiční vyjížďce Beltaynu už mi klus na delší vzdálenosti ani problém nedělal
Skupina poklidně klusala, udržovala jsem kobylku v energickém a pravidelném tempu, když se dostala do nějaké myšlenkové smyčky a přestala se soustředit, což u ní nebylo nic neobvyklého. Klusaly jsme chvíli po rovice, pak do mírného kopečku, kde jsem se naklonila trochu dopředu, abych Bouři povzbudila, pak jí opět srovnala na rovince, jelikož mi trochu zrychlila.
Zepředu ke mě opět došel povel ke kroku, proto jsem si zasedla, vydechla a pochválila hvězdu, když přešla do kroku. Tom s Connorem už na nás čekali, uvítali nás jako obvykle a předložili nám dnešní program - nejdřív na opracovišti samostatné opohybování, pak rozehřátí na skocích ze včerejška, kde je za 20 minut sraz. Všechny jsme tak nějak pokývaly a já se vypravila zabrat si s Buřinkou nějaké hezké místečko. Uhnízdily jsme se poblíž budovy u východu, jelikož se většina umístila k překážkám nebo přímo na opracovoště.
Dračice byla z cesty už trochu rozehřátá, my byly ale zvyklé na trochu delší práci, proto jsem to uvítala. Nejdřív jsem jí nechala v kroku na větších kruzích, to ale jen chvíli, než jsem stiskla holeně a pokračovala zpočátku na rovných liniích, objížděly jsme si pomyslné obdélníky a jelikož Bouře nevěděla, kde moje pomyslné obdélníčky končí a kde začínají, krásně vyjížděla rohy
Časti jsme měnily ruce, tudíž jsem si i přesedávala a zkoušela změny tempa v klusu, jen mírné za pomocí vysedávání, abych kobylku zabavila a přitom dávala pozor, než se mi hezky uvolní v přední části těla, aby byla téměř gumová, příjemná k ruce a hezky ohebná, vepředu samozřejmě. Pak jsme přešly k podsazení, zaktivizování zádě. Dělala jsem s ní kruhy středních velikostí, ohýbala si jí na obě strany a pokoušela se vyvádět spíš vnější holení a otěží, což jsme potřebovaly dobře vstřebat. Chválila jsem jí za dobré výkony, opakovala si kruhy změnit, prováděla s ní větší oblouky a čekala, až se mi trochu vytáhne, ruce ale nechávala ve vyšší poloze, protože jsem si jí chtěla spíš trochu sebrat, než natáhnout. Když se ukázalo, že reaguje dobře na pobídky, soustředí se, dostala se mi dobře pod ruku, sestavila jsem si jí mírně vpravo lehkým zatížením pravé sedací kosti a lehkým nabídnutým prostorem v levé otěži a tlakem levé holeně, pravou otěž jsem naopak nechala trochu kratší. Vybídla jsem jí levou holení, lehce přiloženou více za podbřišníkem, a pochválila za přechod do cvalu. Chtěla jsem jí nechat jen vydýchat, nabrat rytmus, proto jsme začaly opět na delších liniích a měnily směr za pomocí přechodů do klusu s upozorněním poloviční zádrží, která teď přišla na řadu, tím jsme se tedy procválaly na obě nohy bez letmého přeskoku. Na kruzích jsem jí ve cvalu nechala jen chvíli a to udržovala kruhy poměrně velké, oproti tomu si jí ale pečlivě ohýbala podél obou holení, vždy našlápnutím, tlakem opačnou holení a otěží a ty, podél kterých jsem ohýbala, udržet spíše pasivní.
Když jsem jí rozhýbala i trochu ve cvalu, pokračovaly jsme v klusu a zkoušely i pracovní, tedy více sebraný s důrazem na zachování rytmu, pak jsem pro změnu zase nechala dračici rámec prodloužit a pokračovala chvíli s rukama víc dole a od sebe, aby se Buřinka natáhla a trochu uvolnila od toho sebrání svaly. Pochválila jsem jí, když to tentokrát nepochopila jako zahozenou otěž. Chvíli jsme jen klusaly v lehkém v natažení, pak pokračovaly v kroku v ohýbací práci, abych jí dostala ještě trochu měkčeji k ruce, pak nechala chvíli vykrokovat na volnější otěži a vybídla jí k ostatním u překážek.
Zanedlouho už jsme se shromáždili u skoku č.22 všechny. Bouře ho znala, já jsem ho znala, přesto ve mě od minule zůstalo trochu obav. Seřadily jsme si pořadí a zatímco ostatní skákaly, udržovala jsem Bouři v lehkém klusu zahřátou. Když se na nás dostalo, nervózně jsem poklkla a potlačila viditelný strach do podvědomí, aby to na mě nebylo znát. Nechala jsem kobylku v klusu, zatímco jsme si udělaly větší kruh okolo překážky, potřebovala jsem čas si jí prohlédnout. Druhá skupina se vrhla na skoky samostatně, zatímco naše zůstávala s Tomem u 22. Bouře se mi na kruhu dobře srovnala, proto jsem si jí z kruhu vyvedla vnitřní holení a otěži a silou vůle zaměřila svou pozornost na překážku, to už jsem si jí pobídla do cvalu na pravou nohu. Byla v dostatečně vzdálenosti, ale Bouře jí už brala na vědomí, našpicovala ouška, což byl pro ně jasný signál jí trochu zbrzdit. S holeněmi jsem před skoky vždycky trochu zmatkovala, co povolit, čím zatlačit, proto jsem se pro tentokrát vykašlala na složitosti a zkrátka si kobylku pravou holení jemně natlačila doleva. Zůstala jsem v plném sedu, abych mohla váhu držet víc vzadu a krotit tak její tempo, které se vždycky u prvních skoků poměrně měnilo. Moje ruka šla ale s její hlavou, nechtěla jsem jí nijak tahat, délka skoků byla tak akorát, takže to bylo v pořádku, jen to udržet. Od poslední jízdy se mi trochu zlepšilo vnímání skoků, proto jsem se už trochu srovnala v odpočtu do odrazu. Takových sedm, tipovala jsem to, pokud udržíme tempo a délku. Cítila jsem, že se mi Bouře začíná nějak moc hnát dopředu, když jsme se přiblížily k překážce, proto jsem se chystala provést poloviční zádrž, pak mi ale došlo, že už to nestihnu. Skoky nám nevyšly, Bouře si trochu přiskočila už před skokem, aby to vyrovnala a mohutně se vznesla do vzduchu. jelikož jsem to chtěla vyrovnat taky, nechala jsem otěže proklouznout, dívala se kupředu a vnímala pohyby kobylky pod sebou, napřímila se, jakmile dopadla předníma nohama na zem a držela otěže napnutou, abych jí měla po doskoku pod kontrolou. Bouře sice štrejchla břichem o křoví kvůli těm skokům, ale dopadla docela dobře, tedy, aspoň jsem si to myslela. Zatímco jsem si jí až kousek za skokem, dřív jsem to ještě nestačila, ohnula doprava a stočila na kruh, Tom za námi volal:
"Pozor na ty skoky, musíš si jí lépe držet, už jsem ti myslím říkal, že si máš jemně pohrát s otěžemi, aby o tobě věděla. Dopadla ti na špatnou nohou, přejděte do klusu. Je lepší už na skokem si trochu našlápnout do třmenu, na jakou nohu potřebuješ, aby dopadla, to většinou závisí na směru další jízdy. Takže našlápnout, trochu povol požadovanou otěž a hlavně pozor na rovnováhu, nech holeně přiložené. Ale dobrý, zlepšuješ se." pochválil mě nakonec, což mě potěšilo. Daly jsme si kruh v klusu, pak jeden ve cvalu a najely si na překážku z druhého směru. Nájezd byl tentokrát trochu kratší, protože jsem to špatně odhadla, proto jsem musela přemýšlet rychle. Opět jsem zůstávala v plném sedu, poloviční zádrží si Buřinku trochu víc sebrala a zkrátila kroky, takhle bychom to špatně dojely. Skoky jsem měla za chvíli vypočítané, přizpůsobila tomu rychlost jízdy a udržovala kobylku ve svižném tempu, abychom vychytaly šířku. Musela jsem si jí ještě trochu porovnat na střed, pak zbývalo jen pár skoků. Bouře se tak půl skoku před překážkou přichystala k odrazu, napjala se, proto jsem stiskla holeně a podpořila jí, vyšvihla se dopředu podle jejího skoku, nechala otěže proklouznout a udržovala je napjaté, když klisna natáhla krk a přehoupla se přes překážku, tentokrát se jí naštěstí nedotkla. Soustředila jsem se na pohled kupředu, napřímila se a rychle si vzala kobylku zpátky pod kontrolu, jak jsme doskočily, to už jsem se naučila. Po skoku jsem jí pochválila, stočila k Tomovi a pak pobídla do klusu, když jsme se k němu přiblížily. Zastavily jsme až u něj, jelikož jsme si trochu zaběhly dozadu, dělalo mi to trochu problém jí "ovládnout" hned po doskoku a Tom to samozřejmě poznal. Kromě této výtky se ta další týkala pobídky při skoku a otěží, které jsem nesměla mít tolik krátké. A znovu mi připomněl nohu, na kterou doskakujeme, a na kterou jsem samozřejmě úplně zapomněla.
Teď nás nechal Tom skákat zvlášť překážky, jen nás neustále pozorovat a korigoval, abychom se tam navzájem nepozabíjely
Rozhodla jsem se beztak pro "vlnovku", jak jsem si překážku pojmenovala, ale musela chvíli počkat, proto s Bouří procvičovala zkrácení a prodloužení cvalových skoků na volném prostranství, než na nás došlo. Buřinka byla hezky rozhýbaná a připravená, proto jsme si najely rovnou z mírného oblouku, kde jsem jí trochu podpořila pravou holení do obratu a musela si hvězdu srovnat k nějaké prohlubni mezi vlnovkami, spíš k pravé straně, proto jsem jí tam natlačila levou holení. Měla jsem sice trochu strach, že mi překážku vyhne, Bouře to ale nedělala, měla skákání ráda a mě bylo jasné, že by ten skok radši stůj co stůj přeskočila, než aby se mu vyhnula. Měla ráda výzvy, stejně jako já. Když jsem se na prohlubeň dívala mezi jejíma nastraženýma ušima, zkrátila jsem si jí přenesením váhy dozadu, zavřením rukou a tlakem holení, které byly beztak přiložené. Kobylka poslechla jen nerada, ale přeci, proto by nám to snad mohlo vyjít. Pochválila jsem jí, ale málem to nestihla před skokem, proto jsem si v rychlosti vzpomněla na odhad odkoku, stiskla holeně a vyhoupla se vpřed do stehenního sedu, nechala otěže při odskoku proklouznout a nad skokem se snažila Bouři co nejméně vadit, jen si vzpomněla na Tomovy rady (donutilo mě to taky hledět kupředu), našlápla si mírně do levého třmenu a povolila levou otěž, aby Bouře dopadla na správnou nohu. Při doskoku už jsem jí měla na napnuté otěži, napřímila se a zaujala základní sed, pokusila se něco dělat a rovnat se ze skoku kratší dobu, stočila kobylku holeněmi ke straně jako při ohýbání, akorát dala povel i vnitřní holení, a po pár krocích jí zpomalila do klusu, pak do kroku a zastavila opět u Toma. Trenér se tentorkát usmíval a vytkl mi jen trochu zmatkování po doskoku, ale potěšilo mě, když řekl, že to brzy už půjde. To mě uklidnilo, protože v porovnání s ostatními jsem měla strach, abych je nějak v jízdě krosu dohnala, měli mnohem více zkušeností, než já. Pohladila jsem Buřinku a zamířila k 15, překážce, kde jsem si jí musela opět držet víc zkrácenou, abychom zvládly ten doskok z kopce, trochu jsem sice neodhadla mohutnost skoku, ale na druhou ruku už to šlo lépe, dokonce jsme i dobře doskočily.
Po rozehřátí na skocích z minula nás Tom vzal na kombinace a začal nám vysvětlovat, o co se jedná.
"U krosu se často setkáte s překážkami, u kterých máte možnost výběru a na ty se práce zaměříte dneska. Vždycky si vybíráte jen jednu, ale většinou je v tom nějaký háček. Například buď zvolíte překážku s rovným nájezdem a stálým povrchem, ale vyšší, nebo skok s obratem, mírně z kopce, zato ale nižší a navíc si tím zkrátíte cestu k dalšímu skoku a naberete čas. U těchle překážek je ale důležité soustředit se na nájezd, nemůžete na něj tak spěchat jako u obyčejných překážek, protože mnohdy je situován zešikma nebo dokonce úplně z boku. Chápete?
Začneme bednami, jak můžete vidět, což je v podstatě klasický dvojskok. Nemusíte se tu tolik soustředit na nájezd, stačí si na první bednu najet rovně, dostat koně po prvním skoku rychle pod kontrolu a nepokazit druhou překážku, přemýšlejte rychle a nezmatkujte." při posledních slovech se na nás povzbudivě podíval, pohledem zastavil na chvíli u mě. Bylo mi to naprosto jasné, že když půjdu do kurzu, tak to bude zajímavé, když nemáme s Buřinkou ještě moc zkušeností.
"Bedny si dáte jednou na každou ruku, pak krokujete na volné otěži, dokud neodskáčí všichni." dodal ještě a určil pořadí. Napadlo mě, že kůň posledního jezdce se asi na volné otěži moc neprotáhne.
Jelikož Ell se svým respekt-vzbuzujícím-Dariem většinou začínala, i teď se vrhli na skok jako první. Sledovala jsem toho mohutného elegantního hřebce, jak bedny úspěšně překonává a připadala si s Bouří proti nim tak malinká, že jsem jen doufala v dostupnost beden.. i když... Buřinka zas tak malá nebyla.
Dneska jsme naštěstí poslední nešly, před námi určil Tom Nadvandy s Vallhalou, snad abychom měly nějakého machra před sebou, upřímně jsem ale litovala koně za námi. Nechala jsem Bouři chvíli na volné otěži, pak protáhla a znovu si sebrala pod ruku v lehkém klusu a krátkém cvalovém úseku a menším kruhu, pak už se na nás dostalo. Buřinka vyrazila jako střela, když jsem jí z kruhu stočila na delší nájezd, věděla jsem, proč zůstávát v plném sedu. Přenesla jsem váhu dozadu, zavřela rukama otěže a vytvořila tlak holeněmi, zkrátila tak její krok. Klisna ale zvedla hlavu a já si předsevzela, že příště si vezmu martingal. Trochu jsem si pohrála s otěžemi, zůstala zasednutá a krátila si jí polovičními zádržemi, dokud příslušně nezpomalila.
"Hodná, hodná holka." pronesla jsem aspoň slovně, jelikož jsem se musela soustředit na nájezd. Trochu jsem si kobylku porovnala na střed, aby se nám to povedlo, kvůli tomu jsem taky najela z trochu větší vzdálenosti, abych měla čas si jí srovnat. Bedny se před námi hrozivě tyčily, byla to překážka trochu víc na šířku, takže jsme si dračici nekrátila zas tolik, jen se snažila udržet si jí pod kontrolou. Potahovala jsem si s otěžemi, aby o mě věděla, odpočítávala kroky a když nám to docela slušně vyšlo (odskok sice trochu delší, ale to Buřince akorát vyhovovalo), proto jsem taky tak trochu očekávala mohutnější skok. Pobídla jsem přiloženými holeněmi a zhoupla se po jejím hřbetu dál a dopředu, nechala otěže proklouznouz a jelikož tady bylo trochu důležitější dopadnout na správnou nohu, stačila si akorát našlápnout do pravého třmenu, otěž už jsem povolit nestihla, protože jsem měla dost práce s otěžemi, abych nijak neškubala dračici v hubě a zároveň udržovala přilnutí. Po jejím vskutku mohutném skoku a dopadu jsem se napřímila, vzala si jí rychle na otěž a ani neuhlídala, jestli dopadla na správnou nohu. Už jsem se musela dívat k další překážce, v rychlosti odpočítala skoky a pobídla Bouři, která naštěstí mezi bednami nezrychlila, jen instinktivně před bednou prodloužila skoky a přehoupla se přes překážku. Trochu to se mnou hodilo, ale stačila jsem to nad skokem vyrovnat, jen jsme dopadly na špatnou nohu (musela jsem se podívat, ještě jsem to necítila), takže když jsem Bouři po pár skocích zpomalila a stočila do oblouku, zpomalila do klusu a pak v něm chvíli udržela, než jsme si měly najet znovu, musela jsem jí znovu pobídnout, tentokrát na požadovanou nohu. Najížděly jsme si po provedení kruhu z leva, takže jsem jí nechala ve cvalu na pravou nohu (ale neměla jsem ani nejmenší tušení, jestli je to tak správně, jen mi to přišlo takové vyvažující) a trochu krotila při nájezdu na bedny, pečlivě si jí porovnala na střed holeněmi a zůstávala v plném sedu. Nájezd se poměrně vydařil, i pobídka snad přišla včas, jen druhý skok nebyl nic moc. Po pár skocích jsem stiskla holeně, vyhoupla se nahoru a propustila otěže, Bouře si ale nad skokem trochu vyhodila (jen nevím, jak se to řekne koňáckým nářečím), což mě samozřejmě vyhodilo z rovnováhy, narazila jsem nosem do jejího krku a doskok mě hodil ještě víc dopředu, takže jsem jí málem přepadla přes hlavu. Držela jsem se zuby nehty a největším paradoxem bylo, že jakmile Bouře přešla po skoku do klusu, vyplašená, co se děje, sklouzla jsem ze sedla na stranu a svalila se na zem, čehož se má malá dračice lekla a odsklusala s grácií pryč.
Tom mi pomohl na nohy a hned se vypravil za Bouří, která už ale stála a pozorovala nás, jelikož jí otěže spadly na zem a ona byla zvyklá se přitom zastavit. Samozřejmě se mě podrobně ptal, jestli jsem v pořádku, když jsme mu ale odpověděla, že jsem si jen trochu natloukla a budu mít maximálně tak pár modřin, uklidnil se. To už je můj druhý pád z Bouře
Do sedla jsem se vyhoupla poněkud roztřeseně, Tom nás na skok ale už neposílal, jen nás nechal krokovat na volné otěži. Srdce mi tlouklo jako splašené, díky té vestě jsem si ale ani tak nenamlela, jako při posledním pádu. Želví krunýř nakonec posloužil dobře
Pozorovala jsem skoky ostatních a jak měli hotovo, odebrali jsme se všichni na další překážku, o které nám Tom dal odborný výklad ještě dřív, než jsme k ní došli, moc daleko ale beztak nebyla.
"Šestá překážka je taky dvojskok, ale s obratem na pravou ruku, zkrátka hlídejte praporky - červený po pravé ruce, bílý po levé. Skočíte si je taky dvakrát na obě ruce." než to dopověděl, byli jsme na místě. Pár stromů ohraničovalo dva skoky složené z velkých kusů kmenů a větví naskládaných do úhledného obdélníku ve stojanech z březového dřeva. Uznale jsem pokývala, náš krosový areál vypadal vážně úchvatně.
Všimla jsme si větve, co se nad skokem nízko skláněla, proto se nevyplatilo najíždět moc zešikma, jestli jsem s ní nechtěla dostat, povrch byl ale travnatý a rovný, takže to zas tak strašně nevypadalo. Tom opět určil pořadí, tentokrát jsem šla ještě dřív (asi v tom měl nějaký střídací systém), nakonec, aspoň budu vědět, co si na mě osud přichystal a nebudu na to čekat
Dostala jsem si klisnu pod ruku opět v lehkém klusu a v kroku, už byla trochu unavená, ačkoliv to nijak výrazně vidět nebylo. Kros mě sice začínal bavit, tedy, obavy tu pořád byly, ale doufala jsem, že už toho moc skákat nebudem, ať si může jít hvězda odpočinout. Nechávala jsem jí tedy v klidu, když na nás přišla řada, z kruhu si s najela ve cvalu na pravou nohu, jelikož budeme točit na pravou ruku. Kobylka šla tentokrát v mírném tempu, trochu jsem jí vybídla vpřed a uvolnila otěže, aby měla do čeho zrychlit, tyhle překážky totiž při prohlídce, kdy jsme si každá skoky okrokovala, vypadaly spíš na šířku.
Tempo by sedělo, odpočítala jsem skoky a trochu ještě dračici vybídla, aby nám to vyšlo, kobylka prodloužila skoky a soustředěně se hnala k překážce. Nasměrovala jsem si jí na střed, čekala a pohrávala si s otěžemi, což jí vždycky dalo najevo, kdo to na ní sedí, v určitou chvíli pobídla a vyklonila se vpřed, propustila otěže a nad skokem šla s Bouří, když se přes skok přehoupla, snad jen pravý třmen jsem si našlápla a dokonce stačila popustit i pravou otěž. Při doskoku jsem si vzala Bouři zpátky na otěž, to už mi šlo líp, kontrola po skoku, nechala jsem jí trochu zkrátit skoky, aby nám vyšel obrat a pokusila se trochu si oblouk zvětšit, zatížila pravou sedací kost a vedla levou holení kobylku obratem na nájezd k další překážce, který jsme si o moc neprodloužily. Zkontrolovala jsem pohledem nohu, na kterou cváláme, to se povedlo, teď už jen nezvorat tohle. Nestačila jsem Bouři nasměrovat tak úplně na střed, proto jsem se modlila, aby se skok vyvedl a silněji pobídla při odskoku. Skoro jsem si nevšimla, že kobylka skoky prodloužila, proto si trochu poskočila před samotným odrazem, aby jí to vyšlo, takže jsme proklouzly na druhou stranu jen tak tak a ještě na levou nohu. To nám Tom nedaroval
Provedla jsem s Buřinkou jeden větší kruh, než jsme si najely znovu. Tentokrát jsem se pečlivě soustředila na ten obrat a nohu, dokonce jsem si ohlídala i délku cvalových skoků, ale stejně se mi nepodařilo najet úplně na střed, opět. Tom nás proto nechal zkusit si to naposled a to už vyšlo, do třetice, ale jen těsně
Nechala jsem Bouři na volné otěži v kroku, dokud všichni neodskákali, pak jsme opět přešli k další překážce, podle Toma poslední. Řekl, že si aspoň vyzkoušíme taky tu zmíněnou překážku s výběrem a když jsme k ní došli, vysvětlil nám, že máme na výber mezi 80cm skokem, ale s dost prudkým obratem, nebo 100cm skokem s rovným nájezdem.
"Terén je mírně z kopce, jak vidíte. Když máte možnost, vybíráte si vždycky jen jeden z těch skoků, podle náročnosti a možností svého koně." dodal ještě a jako obvykle určil pořadí. Tentokrát se mi poštěstilo a šla jsem mezi posledními, takže jsem měla čas sledovat, kdo si co vybral. Nadvandy s Valhallou zvolily vyšší skok s jistějším nájezdem, stejně jako Clair s Pomněnkou. I já jsem nad tím uvažovala a když jsem viděla, že to pravděpodovně bude jednodušší, pevně jsem se pro něj rozhodla.
Brzy na nás přišla řada, proto jsem si s Buřinkou udělala jako obvykle jednoduchý kruh ve cvalu a pak si s ní najela na pravou nohu na živý plot. Doskok byl ze svahu, proto jsem si držela zpátky, udala pár polovičních zádrží a potahovala otěžemi, když se hrnula zase dopředu. Buřinka už byla unavená, proto se jí nechtělo se se mnou přetahovat. Udržela tempo, před skokem jsem jí pobídla, přesunula se vahou dál, propustila otěže a jelikož ten svah se mnou hodil trochu víc dozadu, jen stěží jsem jí dokázala nasměrovat včas na vyšší skok, dost malý na to, aby ho vyhnula. Držela jsem si jí víc na zádi ze svahu a lehce se zakláněla. Tak trochu jsem to čekala, když už byla unavená, ale Bouře překonala svoje možnosti, mohutně se odrazila a bezpečně přistála na druhé straně s divokým funěním, pěkně zpocená a se zabahněnýma nohama
Po doskoku jsem jí dlouho hladila, byla unavená, takže se nikam nehrnula a já jí po chvíli snadno zbrzdila z klusu až do kroku. Tom nám vytkl jen pár věcí, většinu ohledně mého sedu, ale už se to lepšilo, což mi udělalo radost a trochu mě to nakoplo. Krokovala jsem Buřinku, než ostatní doskákali, pak jsme chvíli krokovali všichni, než doskákala trojka z druhé skupiny. Nakonec jsme se všichni vydali na volné otěži zpátky na Florestu. Mě bylo jasné, že po dnešku dám Buřince na nos asi zateplovací kamaše.

bloodye+dekameron: 5. DEN KURZU - 2. SKUPINA

Už ráno jsme si rozhodili pořadí ve kterém dnes ráno pojedeme. První měla vyrážet Kitty. Já jela druhá. Pokukovala jsem po kamarádce z hnědákova boxu, právě prováděla poslední kontrolu vybavení předtím než vyjedou ven. Brunetka se otočila, se širokým úsměvem jsem jí ukázala zdvižené palce. Přikývla. Holky jsou šikulky, ty to zvládnou levou a ještě k tomu zadní...
Ve chvíli, kdy zmizely děvčata za dveřmi stáje jsem věděla, že máme nějakou tu půl hodinu, dvacet minut, než bychom měli dorazit na závodiště. To zhruba budou s vrankou stát na startu. A protože já jsem měla hnědáčka už vyleštěného, tak jsem se došla převléknout, následně si přichystala valáška a za dvacet minut už jsem před boxem nandavala Dekovi chrániče.
Bylo krásně. Svítilo sluníčko a po dnech, kdy minimálně 3 hodiny denně propršelo se tohle vyvíjelo velice slibně. Valášek koukal kolem sebe, všechny předchozí dny jsme vyráželi v grupě a teď tu stál sám. Nadzvedla jsem levou bočnici sedla, dotáhla sedlo o dvě dírky, stáhla si krátké, crossové třmeny a docestovala s Dekem ke schůdkům odkud jsem se vyšvihla do sedla. Hnědák zůstal stát, wow. "Pašák" pochválila jsem ho hned, porovnala se pořádně v sedle, srovnala si v ruce otěže a lehkým stiskem holení vyslala toho mého krasavce dopředu. Rozhodla jsem se to vzít stejnou cestou jako vždycky, projeli jsme tedy hlavní branou a dali se po asfaltce vpravo na louku. Ruce jsem z přezky začala přesouvat kousek níž, sbírat si otěže do ruky a lehce je napínat. Terén byl lehounce podmáčený, místy slehlá tráva připomínala, že už tudy jel někdo před námi. Úplně jemňounce jsem zabrnkala prsteníčkem do pravé otěže, levou trošku přizvedla, stiskla holeně a nabídla pravou otěž. Žvýknul. "Správně" špitla jsem, nechala ho jít nějakých deset kroků a pak se o to samé pokusila na levou ruku. Dekameron ochotně odžvýknul. Zase jsem ho měla několik kroků nastaveného k levé ruce. Využila jsem toho že tu jsme dnes sami, že máme spoustu prostoru. Obtočila jsem Deka kolem vnitřní, levé nohy, nabídla mu velou otěž a pohlídala ho pravou holení. Udělal takový mírný půl oblouček, kdy jsem ho narovnala k protějšímu konci louky, nechala ho kráčet rovně a znovu po něm chtěla oblouček. Vlnovka. Bylo znát, že je Dek trošku unavenější, nevymýšlel a pracoval jako normální kůň. To nebylo normální. S úsměvem jsem ho opět narovnala čelem k lesu, sehnula se před jednou větví a zachvíli už jsme zmizeli z dohledu ukryti stromy. Pěšinka byla lehce z kopce, zaklonila jsem se, pozdvihla ruku, holeněmi klouzla o kousek vpřed, váha v patách. Jakmile jsme ho sešli a já se zase normálně usadila, navedla jsem Deka mezi stromy. Slalomovali jsme. Valach se krásně vytáhnul, uvolnil a mně vykouzlil na tváři úsměv... Znovu jsme se napojili na cestu a u rozcestí se dali vpravo. Lehce jsem přitiskla holeně k bokům, nadlehčila sed, rukou počkala a nechala Deka vyklusat. Vyšel pěkně vpřed. Chviličku jsme počkala a pak se začala rytmicky zvedat. Jelikož jsem vysedla na levou nohu měla jsem Deka přistaveného k pravé ruce a když jsem přesedla zahrála jsem i na levou otěž, nabídla a přistavila si ho k ní. Dneska byl moc příjemný. Klusová etapa nás příjemně zahřála, pak jsme přešli v krok a došli si těch sto metrů na závodiště. Branka byla otevřená, vjela jsem dovnitř a akorát zahlédla Kitty se Sijkou jak kráčí ke startovnímu boxu. "Hey, kamaráde!" křikla jsem na ní a zmávala zuřivě rukou. Kitty se otočila. "Hodně štěstí!" popřála jsem jim. Vděčně na mě kývla hlavou. Spustila jsem ruku opět dolů, uchopila otěže a podívala se po Lise, která stála u 16-tky. "V klidu si opracuj" houkla ně mě, odkývla jsem to a zavedla Deka k opracovišti. Začali jsme prostor obcházet v kroku, hezky jednou na každou ruku, aby se seznámil s prostorem, okoukal se a pak jsme naklusali. Zase jsem si ho odkývla, on si začal lehoulince balit hlavu. Spokojeně jsem si chrochtala. Pak jsme začali ohýbat. Navedla jsem valacha na kruh. Natočila jsem se trupem, vnitřní otěž nabídla a lehce do ní zatrylkovala, vnější nohu podržela kousek za podbřišníkem, vnitřní nohou rámcovala velikost kruhu a váhu podržela lehce vevnitř. Dekam se začal vytahovat dopředu a dolů, natahoval záda. "Správně" pochválila jsem ho opět hlasem, vysedávala do rytmu a následně v kruhu jsme změnili směr. Na levou ruku jsme obkroužili kruh taky 3x, pak jsme přešli do kroku na obvod, kde jsme započali s přechody. Před crossem jsem valacha potřebovala uvolnit a hlavně ho dostat pořádně na záď, aby se mi před skoky dokázal shromáždit a přejít tak výškové a jim podobné v pohodě. Zasedle jsem, ztuhla v kříži, obejmula valacha holeněmi a přizvedla si ruku společně s jemným tahem zápěstí zpět. Dekameron zkrátil kroky, výrazně se zakulatil a umožnil mi tím vysedět klus. Projeli jsme takto dlouhou "stěnu" pracoviště. Poté přišla plná zádrž a krok následovaný sérií přechodů po obvodu i na kruhu. Uvolněné nesení, jemné přilnutí, vyklenutá záda a výrazné podsazení. Takhle by se dal shrnout dnešní Dekův výstup. Pracoval snad lépe než při drezurních hodinách, asi to bylo dost tou pravidelnou, a pro něj ke všemu zábavnou, prací. Pochválila jsem ho hlasově, podrbáním i výdech v kroku na volnější otěži. Pak jsme začali cválat. Nejdřív zase po obvodu, ve stehenním, na obě ruce a pak na kruhu v pracovním, na obě ruce. Zezačátku to bylo trošku rozcapené, ale začala jsem ho rychle sbírat a po chvilce se zase pěkně nesl. Nakonec byli zase přechody, pár letmých přeskoků a když kolem prolétla Asie zpomalili jsme do kroku a sledovali počínání Černé střely. Kitty začala Asii sbírat zpátky, obratně si s ní poradila a už jí vedla k jejímu poslednímu skoku. Už se z nich staly krosové profesionálky. S lehkostí pírka se přenesly přes závěrečný skok a zamířily do cíle. U Connora, který právě přicházel od svého stanoviště jsem zahlédla velice spokojený úsměv.
"Tak jak jste na tom?" usmála se na mě Niora, která kráčela naším směrem společně Connorem, Tomem a Natem. "Potřebujem si akorát něco skočit.. a můžeme vyrazit" kývla jsem lehce nervózně. "Dobřem, patnáct a sedmnáct" odkývla trenérka. "A skoky jedeš co jsou na plánku?" ujistil se Nathaniel. "Samozřejmě" odkývla jsem. "Jdu se na tebe kouknout" pronesl Connor a vyzval mě ke zkouškovým skokům. Byla jsem mu vděčná, třeba mi předá ještě nějakou radu. Ke skokům jsem došla krokem na volné otěži, začala si je pomaličku sbírat až těsně před nimi. V klusu jsem si obkroužila krmelec, pak jsme znovu přešli v krok, poodešli od skoku a v obratu naskočili do cvalu. První kroky v klidu, pak teprve jsem klesla rukou , otevřela prsty a s tichým mlasknutím doplněným přiloženou holení jsme vyslala Deka dopředu. Neváhal. Vyšlo nám to perfektně, hezky se odrazil, já se stihla zdvihnout v pohybu. Doskok taky vyšel podle očekávání, lehce jsem stiskla holeně a nechala valacha v tempu od skoku odcválat, než jsme přešli v klus a absolvovali skok na pravou ruku. Skočili jsme si i patnáctku.
Když jsme krokem na volné otěži obcházeli skoky pohlédla jsem na Connora. "Je to dobrý, tak neztrať koncentraci, přemýšlej o skocích a nenech se vyvést z míry. Ohlídej si taky tempo, na konci už bude nejspíš dost unavenej, a ty taky jenomže ho nesmíš nechat se do toho položit a pořád ho musíš udržovat. K tomu taky patří to abys ho nenechala hned letět, dneska fakt šetřete silama, aktivně dopředu, ale zbytečně nelítejte." "Dobře" "Hodně štěstí" popřál mi nakonec "Dík" usmála jsem se a zamířila směrem ke startovnímu boxu, kde už čekal Tom. "Stejně jako včera" kývnul na mě trenér. "Jasně" posbírala jsem Dekovi otěže, lehce mu zabrnkala na otěž a stiskem holení ho navedla dovnitř. Vyrovnala jsem ho čelem dopředu, zastavili jsme a já si připadala jak zpátky v čase. Takhle to vypadalo včera. Dekameorn zafrkal, věděl co to znamená a jen čekal až trochu přitisknu holeně. "Tři,." začal náš odpočet, upírala jsem zrak vpřed. "Dva" žmoulala jsem v prstech rukavice a lehce zkousla ret. "Jedna" všechna síla v nohou mě opustila, přestala jsem je cítit... A pak bylo odstartováno. Levá noha na podbřišníku, pravá za a právě ona má za následek nejsilnější stisk. Levou holeň přidávám, váhu podržím na levé sedací kosti, levou otěž nabízím. Valach okamžitě přijal, naskočil a vyrazil dopředu. Cesta lehce z kopečka, takže po prvních třech krocích zainteresuji poloviční zádrž a zapojím hlasové "hoou" Valach docela ochotně kroky zkrátí a zakulatí natloik, aby byla cesta dolů v pohodě a já pak dole neztrácela čas sbíráním na zadek. Stejně jako včera jsem při pohledu na blížící se třináctku vzpomínala co o skoku vím. Nájezd mírně pod úhlem, mezi skoky musí jezdec koně vyrovnat, aby se opět vešel mezi praporky. Vycházelo to na tři cvalové, alespoň včera... Terén se pomalu vyrovnal, pár kroků jsem si mapovala terén a následně znovu poprosila Deka o zkrácení tempa. Nechala jsem ho se na skok koukat, holení ho rovnala co nejvíce mezi praporky a když jsem věděla, že nájezd máme pod palcem a hnědák ví co ho čeká tak jsem si zamlaskala, pustila ruku dolů a cítila jak valach zas nabral. Sledovala jsem terén za skokem, pak pohlédla víc nahoru, aby mi nepadlo těžiště. Měl pěkné, dlouhé kroky, dostatečné na to aby valach přeletěl skok, nemohla jsem ho nechat moc letět kvůli tomu, že se jednalo o dvojskok a nám by nevyšli kroky. Dál už jsem to nechala čistě na něm, natáhnutý krk, uši dopředu a ani trochu neváhal. Já mu jen nabídla otěž. V hlavě jsem počítala kroky, pobídkou po podpořila v odskoku, ruku opřela o krk, pohled stočila doprava a počkala si až mi pohyb pomůže ve zvednutí se. Váhu jsem držela na patách, které jsem tlačila dolů, špičku ke koni aby mi zavírala koleno a tím že jsem se koukala na další krok lehce vpravo, tak jsem zatěžovala i pravý třmen a tím by měl hnědák doskočit na potřebnou, pravou, nohu. Víc jsem ohnula lokty, ruku se snažila mít měkkou, neopírat se o ní a držet se koleny. Ruku přiměřeně posouvám po krku, nestrkám jí až za uši, otěž neprověšuji, pružím v kotnících, holeň přiložená. Pomalu klesáme k zemi, vracím se do sedla. Společně s tělem vzad posouvám i ruku, holeně lehce dopředu, lopatky tlačím zpátky. Už před doskokem objímám boky koně silněji, ve chvíli kdy ucítím dobře známé cuknutí hlásící, že jsme právě doskočili holeně stisknu v pobídce. Dovolím si krátký pohled dolů, abych zjistila, že Dek opravdu doskočil na pravou nohu. Zatlačím sedacími kostmi trošku dozadu, lopatky stáhnu zpátky, levou holení si natlačím Deka víc doprostřed. Výjde nám to, opět se vejdeme do těch tří. Po doskoku budeme točit doleva, takže jakmile valach podpořím pobídkou a on se zvedne k odskoku, tak já našlapuju levý třmen, koukám doleva mírně popustím levou otěž. Stejně jako u předchozího skoku se snažím posouvat s pohybem, následovat Deka a pokud možno ho co nejméně rušit. Dek zvednul krk, já už seděla zadkem v sedle. Doskočil. Okamžitě jsem zareagovala pobídkou a zamlaskáním. Vyšel dopředu, zvedla jsem zadek ze sedla. První 3 kroky byly rovně, pak jsem se natočila více doleva a vedla valacha do obratu. Cesta ke čtrnáctce byla mírně v kopci, opřela jsem ruku o krk, přilepila kolena do opěrek, abych nestála ve třmenech. Dek mohutně zabíral zadky, nehnala jsem ho příliš, ale chtěla jsem aktivní tempo. Pohledem jsem mapovala terén, abych vybrala tu nejlepší cestu a jak se terén opět vyrovnáva, tak jsem začala zase klesat zpět do sedla. "Hoouu" pískla jsem a zapojila poloviční zádrž. Hnědák o dost stáhnul tempo, byl pěkně podsazený, měla jsem pocit že se vezu "na vlně" jak tomu má být. Tlačila jsem valacha holeněmi kolmo na střed, u si ho sám prohlížel se zvednutou hlavou, ušiska měl dopředu. Mlaskla jsem. Trochu zrychlil, dostal se do vhodného tempa. Jelikož se teď jednalo o skok výškový nebyly potřeba tak dlouhé skoky, ale víc práce od zádi. To jsme splňovali. Zatlačila jsem lopatky mírně vzad, abych nepadla tělem dopředu, zatlačila do pat, nechala holeň dýchat s koněm a snížila nesení ruky. Dál jsem mu do toho nekecala... Jakmile se valach odrazil ke skoku nabídla jsem otěž, posunula ruku po krku, zvedla se zadkem ze sedla a pohled udržovala vlevo. Malý příkop pod skokem zřejmě přiměl valacha vyskočit výš než musel, trochu nás tím zdržel ve vzduchu... Od A skoku jsem valacha vedla k Bčku. Vybrali jsme si vyšší variantu, pravou holení jsem hnědáka natlačila více doleva, mezi skoky trošku zatlačila sedacími kostmi, abych ho upozornila, že moc spěchá. Nahoře bylo tmavé břevno, Connor upozorňoval, že si ho možná koně nebudou tolik všímat. Nechala jsem valacha jít, jen před odskokem jsem ho pobídla mohutněji než obvykle. Nad skokem jsem sklonila pohled. Padla jsem mu těžištěm dopředu, tiše jsem sykla, když zadky škrtly o horní břevno. Doskok byl trochu nejistý, vrávoravý, zareagovala jsem na to pobídkou a mírným pozvednutím ruky, abychom se z toho dostali. Jakmile hnědák nabral tempo všechno bylo zažehnáno. Mířili jsme nahoru ke dvojce, čekal nás různorodý terén. Po kousku rovninky, kdy jsme procválali v lehkém sedu a příjemném tempu, tak nás čekal výstup do kopečku. Těžiště jsem přesunula o kousek dopředu, chytla se koleny, ruku nechala opřenou o krk, pohled jsem upírala před nás. Dekameron o kousek prodloužil tempo, výrazněji zabral zadky. Krátký výstup, po něm kus rovinky a kopeček dolů. Na rovině jsem využila prostoru, abych valacha na cestu z kopce připravila. Sedla jsem si zpátky do sedla, ztuhla v kříži, zatlačila sedacími kostmi, obejmula valacha holeněmi a zápěstím přitáhla otěž lehce vzad. Dek zkrátil kroky. Před sestupem jsem ještě jednou zapojila sedací kosti, těžiště posunula vzad a ruku pozvedla nahoru, holeně přitom volně přiložené k bokům. Aktivní tempo, krátké kroky, výrazně podsazený zadek. Kopec jsme zvládli. Následoval ještě jeden výstup nahoru. Do kopce jsem se zase zvedla, lehce nechala klouznout otěž a valášek si prodloužil tempo. Zem pod kopyty duněla, kolem uší mi fučel vítr, který přehlušoval náš dech. Spokojeně jsem se usmála. Terén se opět vyrovnal, čekal nás kolem stromů obrat vlevo a my cválali na pravou nohu. Vrátila jsem se do sedla, použila poloviční zádrž pro mírné zkrácení tempa, vžila se pořádně do rytmu a pak prohodila holeně. nejdřív jsem je srovnala na podbřišník, váhu dala vlevo, nabídla a lehce brnkla do levé otěže zatímco jsem levou nohu podržela na podbřišníku a pravou sklouzla za. Vyšlo nám to pěkně do fáze vznosu, Dek poskočil, přeskočil a další krok už byl na levou nohu. Mezi nádechy a výdechy jsem ho pochválila. Mířili jsme na dvojku u níž stála Sue. Cítila jsem jak Dekameron ubral na tempu z překvapení, že tam někoho vidí. "Jdeme" mlaskla jsem, pobídla a vyslala valacha znovu dopředu. Tohle jsem taky mohla předvídat... Hnědáček si opět skok prohlížel, nešlo o nic složitého jen bylo kolem hodně prostoru, a tak si člověk musel pohlídat koně, aby nevyhl. Toho jsem se u Deka moc nebála. Dala jsem nám čas podle rady "zpomalit, dát čas, zklidnit se a pobídnout", pořádně jsem si s valachem alespoň najela, tady jsem si vážně pohlídala, aby byl na středu a poté už s mlasknutím stiskla holeň. Dek toho využil, protáhnul kroky, nabídla jsem mu otěž. Potřebný drift naše tempo mělo. Před skokem jsem ho jen podpořila pobídkou, zvedla se mírně ze sedla, tak jak mě pustil valachův pohyb. Opět jsem měla trochu víc našlápnutý levý třmen kvůli doskoku, ramena držela vzadu, pružila jsem v kotnících, patu držela dole a lokty u těla. Když jsme se dostali zase na zem pobídla jsem, lehce valacha sebrala zpátky, protože se cesta bude svažovat. Teď už nás čekal těžší skok, potrubí. Ačkoliv skok nebyl z těch nejjednodušších tak já ho měla ráda. Dekameron pořád kypěl energií, krk měl lehounce opocený. Těžiště jsem držela pořád lehce vzadu, kopec se začal svažovat, trošku jsme ubrali na tempu. Skok se blížil, holeněmi jsem valacha natlačila mezi praporky, teď jsem lehce pobídla. Trochu zrychlil, tak akorát, byli jsme zhruba pět cvalových před skokem, nechala jsem další vývoj na něm a soustředila se na sebe. Holeně jsem měla celou dobu zlehka přiložené, Dekameron nebyl kůň o by řešil profily, ale tohle už bylo o něčem trošku jiném a já chtěla mít jistotu, že to zvládnem napoprvé. "Teď" špitla jsem společně s pobídkou. Odskočil. Přizvedla jsem zadek, následovala pohyb koně, kopírovala ho a usmála se když mi jemný větřík fouknul do tváře. Lehce jsem podsunula holeně dopředu, ruku přitáhla k sobě, pohled pořád upírala dopředu. Jakmile jsem byli na zemi už automaticky jsem pobídla holení dopředu, prvních pár kroků opět posbírala pěkně zpátky na pomůcky a zvedla se opět do stehenního. Cválali jsme po travnaté ploše, obklopeni stromy směrem k Valu, kde už čekal Nathaniel. Doskok bude do vody, nejspíš to valacha trochu překvapí, i když skok zná. Navíc je tam převýšení. Vrátila jsem se do sedla, použila tu kouzelnou věc známou jako poloviční zádrž a pohledem sklouzla trochu dolů, abych viděla místo odskoku. Dekameron pozvednul hlavu, ostřil na skok, šel teď hodně kulatě, mírně jsme ho popustila, ale pořád hlídala, abych ho měla dostatečně "na zadku". Vypnula jsem hruď, nechala holeň volně dýchat s koněm, tlačila Deka na střed. Valach si to dál už pořešil po svém, pravda, že jsme mohli přijít víc "pod", ale i z místa z kterého odskočil jsme to zvládli. Při fázi klesání jsem tentokrát holeně posunula více dopředu, zatlačila patou k zemi, abych se mu neopřela jen do třmenů, zatlačila jsem ramena zpět, těžiště přesunula dozadu a výrazně se zaklonila. Ruku jsem napnula v loktech, otevřela jí, abych mu necukla v hubě a rukou ho za ní nevytahovala nahoru. Kolem nás se rozstříkla voda. Na sekundu jsem zavřela oči, projela mnou vlna úlevy jak na mně přistály kapky studené vody. Nebylo ovšem času nazbyt. Do pravé ruky jsem uchopila obě otěž, volnou levou rukou přehmátla po levé otěži k zarážce, kde jsem si chtěla otěže chytnout a to samé následně udělala i s pravou rukou, pak jsem hlasitě zamlaskala pobídla a při výjezdu nedlehčila společně s další pobídkou sed. U sedmičky byl naštěstí výjezd z písku, tedy nikde nám to neklouzlo, ale po výjezdu na trávu bylo pár prvních kroků takových unavených. "Pašák" pochválila jsme ho hlasem, lehce ho přibrzdila a vyžádala si po něm přeskok na levou nohu, budeme totiž točit do mírného obratu. Ochotně mi vyhověl, hlasem jsem ho znovu pochválila. Opět jsem zvedla zadek ze sedla, nechala jsem ale valacha setrvat v klidném tempu. Blížil se k nám další skok. Jednoduchá devítka. Skok dost podobný dvojce, řekla bych, akorát víc o profilu. Vrátila jsem se do sedla, nechala jsem valacha se na skok podívat a pak jsem pobídla. Vyrazil dopředu. Dlouhými skoky se dostal až ke skoku, neváhal. Pobídkou jsem mu připomněla, že to dělá dobře a pak už jsem jen zvedla zadek a snažila se mu tam nijak nepřekážet. Tentokrát nás po skoku čekala sprintová pasáž. Opřela jsem ruku o krk, naklonila se nad krk, stiskla holeně, zamlaskala a mezi prsty lehce popustila otěž. Dekameron se silně odrazil zadky, natáhnul nohy a už letěl. Všude kolem mně to hučelo, hříva divoce vlála ve větru, hnědák byl natažený a letěl a letěl. Cítila jsem svoje zběsile bušící srdce, jednak adrenalinem a pak taky už únavou. Od kopyt odletovala hlína, jak jsem se řítili rychle vpřed a okoušeli život dostihových koní a jezdců. Ukrajovali jsme vzdálenost po metrech až před námi zbýval jen poslední kousek ke skokům, to už se po nás chtělo ubrat. Pískla jsem na valacha ještě než jsem se vrátila do sedla a pak už jsem začala zpomalovat. Pobrala jsem si otěž do ruky, zasedla, jemně zatáhla otěž a zase zapískala. Zpomalovali jsme. "Už jenom kousek" odfoukla jsem, otočila hlavu doleva k osmnáctce. Pořádně jsem si valacha posbírala, donutila ho zkrátit kroky, podsadit se, protože další doskok bude z kopce. Musíme jít pěkně od zádi, kolmo a živě. Lehce jsem zabrnkala do otěže, napřímila se v sedle a dívala se ke skoku, zbýval už jen kousíček. Dekameron trochu zvolnil tempo, jak se podíval na skok, odmlaskla jsem ho. Odskok vyšel moc pěkně, zvedla jsem zadek ze sedla, nabídla mu otěž, našlápla si víc pravý třmen zatímco levou holení jsem sklouzla trochu dozadu, dívala se vpravo, ruku opřenou o krk. Po doskoku jsem zůstala sedět, abych měla valacha pořádně pod kontrolou a mířila s ním k druhému skoku, vyšší variantě. Šlapal pěkně od zádi, to by neměl být problém, jen jsem ho musela dobře vyrovnat, protože skok byl dost úzký. Otěže jsem měla napnuté a holeně přiložené, takové tři cvalové před jsme ho ještě holení trochu podpořila, aby jednak věděl, že ho hlídám a druhak mu dodala důvěru. Dekameron, ale nezaváhal. Pobídla jsem ho ještě při odskoku. Zvedla jsem zadek ze sedla, posunula ruku po krku váha vpravo, váha v patách a kotníky pruží. Cuknutí při doskoku už jsem úplně ignorovala. Pobídla jsem dopředu k poslednímu skoku. Krmelec se před námi tyčil v celé své kráse. Usmála jsem se. Jdeme do finále. Koukala jsem za skok, dala nám zase čas na zklidnění a pak pobídkou vyslala Dekamerona dopředu. Ani jeden z nás už energií nepřekypoval, přesto kroky prodloužil a zvednul se k odskoku. Pobídla jsem zvedla jsem naposledy zadek ze sedla, vjela otěží do hřívy a dál se pohybovala podle těch notoricky známých pohybu u kterých jsem si na začátku své jezdecké kariéry říkala, že je nikdy nedokážu zvládnout všechny současně. Klesla jsem zpátky do sedla, lehce se zaklonila a po přistání na zemi vybídla valacha k pohybu vpřed. Zabral zadky, já už jen pustila otěž, naklonila se dopředu a prořítila se s ním pomyslným cílem se širokým úsměvem na tváři.
Dek kromě odměny v podobě slov chvály a škrabkání dostal i pamlsky, které mu ochotně podala Anett. Já s ním pak na zahozené vyklusala a vykrokovala zatímco jsem sledovala mistrovskou jízdu Maki a zároveň s Kitty probírala naše počínání na trati. Všechny tři společně jsme pak vyrazily na Florestu s dobrým pocitem, že kurz jsem úspěšně absolvovaly. Tak zase za rok!

marigold a bouře: 4. DEN KURZU

Byla jsem ještě pořád trochu připitomělá z toho brzkého vstávání, když jsem čekala na Izz s Metem, než se k nám připojí. Zívala jsem na celé kolo a mžourala do slunce, jako kdyby mi vypalovalo oči. To je tak, když si člověk povídá se svou spolubydlící pomalu až do rána
"Už to bude?" zeptala jsem se jí netrpělivě a znovu zívla. Bouře vypadala ale oproti mě svěže a odpočatě. Dneska dostala snídani dřív, díky čemuž se cítila důležitě, protože většina koní, co se kurzu neúčastnili, dostávali až o trochu později. Škodolibý kůň
Navzdory únavě jsem se na dnešek pořádně těšila, souvislá trať, no páni! Budu se cítit jako pravý kros-kauntrák (jsme přeci v Čechách, no ne? ).
Když jsme všichni vyšli ze stáje na nádvoří, pár lidí ještě chybělo, ale Tom s Gentlemanem už tu čekali. Musela jsem obdivovat toho majestátního hřebce, který i přes svou velikost vypadal tak mírumilovně a dobromyslně, že mi ani nepřišel tak respekt-budící jako spíš... no obdivuhodný. Pozdravily jsme trenéra a chvíli se pustily do hovoru, obě jsme se už těšily. Po těch třech dnech kurzu už ze mě strach opadl, jelikož jsme s Izz byly i ve stejném levlu, cítila jsem se mnohem lépe, že tu mám takovou psychickou oporu
Když konečně dorazili všichni, Tom nás přivítal na čtvrtém dni kurzu a vyzval nás, ať dotahujeme a nasedáme, že nám dneska bude dělat vedoucího "koně" on. Dotáhla jsem tedy Buřince podbřišník a upravila ještě řemeny martingalu, který jsem dneska vzala, protože se mi občas kobylka po doskoku vzepřela, potřebovala jsem ji mít víc pod kontrolou. Snad nám to pomůže.
Když jsem se vyhoupla do sedla a zařadila se vedle Izzíka, výprava už vyrazila. Stejně jako předchozí dny jsme i tentokrát opustili Florestu v poklidném kroku na volnější otěži, postupně jsem si je zkracovala a vybízela Bouři k aktivnějšímu tempu, jak jsme pokračovaly po cestě na krosové závodiště. Dřív jsem ani nevěděla, kudy se tam jede a dneska už bych snad trefila i po slepu No dobře, tak to asi né, ale bylo to zvláštní, vzpomenout si na úplně první dojmy z krosu...
Nacházely jsme se poměrně blízko k Tomovi, proto jsem mohla zahlédnout, jak s Gentlemanem za jízdy pracuje a pomalu si ho rozehřívá.
Po delším úseku cesty nastal klusový, Tom zavelel a my se postupně všechny přesunuly z kroku do lehkého klusu. Pravidelně jsem vysedávala a udržovala kobylku v energickém tempu, sem tam vybídla do zadních nohou a zaujatě sledovala trenéra s hřebcem.
Netrvalo to dlouho, ocitly jsme se na krosovém závodišti, před kterým jsme si daly krokovou pauzu. Dneska tu na nás čekal Nath s Connorem, kteří jeli napřed a měli nám asistovat u skoků, jak řekl Tom už na začátku. Trenér se k nám i s Gentlemanem obrátil a chvíli čekal, než se utišíme.
"To si počká." konstatovala Izz při pohledu na to, jaký rozruch přítomnost kluků vyvolala. Hned se s nimi všichni pustili do řeči
"Dneska si zajedete celou trasu, aby si koně, i vy samozřejmě, zvykli na to, že dráha je daná, neskáčete jeden skok pořád dokola a je potřeba rychle se rozhodovat. Pořadí a překážky vám vysvětlím potom, zatím si najděte místo a důkladně své koně opracujte ve všech třech chodech, jasné? Tak se do toho pusťte." promluvil nakonec silným a autoritativním hlasem, takže všichni rázem zmlkli. Věnovala jsem Izz významný pohled, nemohla jsem se dočkat. Jelikož se většina rozprchla, zůstalo místo tam, kde jsme stály, proto jsme se rozdělily a já s Bouří se přesunula blíž ke vchodu, kde nás nic nerušilo. Nejdřív jsem s ní začala samozřejmě jako obvykle v kroku, sice už jsme se z volné otěže vypracovaly na více napnutou, pořád to ale ještě chtělo zapracovat. Proto jsem jí po chvíli vybídla do lehkého klusu a v delších úsecích si jí rovnala do pomyslné stopy holeněmi, měnila směry na rovných čarách a pravidelně tak přesedala, střídaly jsme tedy obě nohy. Teprve když mi přišlo, že jde k ruce lépe, uvolňuje se mi v žuchvách a týlu, pomalu snižuje krk, zkusila jsem si prohrábnout hřívu. Šla mírně za otěží, ale to mi vůbec nevadilo. Začala jsem s ní tedy jezdit větší kruhy. Vždy jsem si našlápla do vnitřního třmenu, vyvedla jí vnější holení do ohnutí, hlídala si záď, a vnější otěží udržovala její předek hezky ve stopě. S vnitřní otěží jsem občas mírně potáhla, aby se mi do ní neopírala, daly jsme si dva tři kruhy v lehkém klusu, pak jsem si jí na okamžik narovnala a obrátila pomůcky, takže jsme změnily kruhy a zkoušely ohnutí i na levou stranu, tu horší. Dávala jsem si záležet a vedla Buřinku převážně zvnějšku, opět jsme si pár kruhů objely, než jsem se rozhodla v kruhu změnit směr, provedla dva menší desetimetrové půlkruhy a znovu se napojila na kruh, v opačném směru.
Chvíli jsme si tak pohrávaly na kruzích podél obou holení v lehkém klusu, abychom zapracovaly na podsazení a zaktivizování zádě, což bylo při skocích potřeba zejména pro rovnováhu. Čekala jsem, až se mi od krku vytáhne víc dopředu a dolů, abych si jí pak mohla začít postupně sbírat.
Pak jsme pokračovaly ve cvalu, jako předešlé dny i tentokrát nejdřív v rovnějších úsecích a se změnami směru, kdy jsme si přecházely do klusu, abychom mohly změnit nohu, pak teprve přešly na velké kruhy a nijak je nezmenšovaly, narozdíl od klusu. Chvíli jsem se zaměřila jen na samotné přechody, pak podsazení a přilnutí si Buřinka postupně vyhledala sama. Nechala jsem jí přejít do klusu, tam si jí trochu sebrala do pracovního a zkusila i shromážděný několika polovičními zádržemi v rychlém sledu za sebou, jakmile byla ale udána silnější pomůcka, Bouře už to ale znala o něco lépe a nebylo potřeba tak čekat. Ve shromážděném klusu jsme pokračovaly jen chvíli, pak jsem jí nechala chvíli v kroku na volnější otěži a po pauze opět pokračovala v klusu, tentokrát pracovním. Snížila jsem pozici rukou, oddálila je od sebe a nechala tak Buřinku trochu se protáhnout a zároveň pracovat, musela jsem si jí trochu víc podsadit, aby to nechápala jako volno.
Zkusila jsem s ní prodloužený klus, jen jemně povolila otěže a vybídla jí do uvolněného prostoru, pak udala jemnou poloviční zádrž, aby věděla, že má jít stále skrz záď. Nechávala jsem jí víc nataženou a prodlouženou, pak si jí posbírala zpátky, když se protáhla a přešla s ní do lehkého klusu, což už jsem měla ruce zase trochu víš a chtěla po Bouři jít spíš sebraněji.Tam jsme se chvíli soustředily na menší oblouky a změnu nohy, sestavení a ohnutí, a když jsem si jí pak sestavila doprava, vybídla jsem jí levou holení a víc zatížila pravou sedací kost, pak pochválila, když přešla na správnou nohu. Ve cvalu jsme se jen chvíli zaměřovaly na prodloužení skoků a zkrácení, což jsme taky dost potřebovaly, ovladatelnost v rychlejším tempu a velké kruhy v kratším cvalu.
Nakonec jsem jí pochválila, přešla s ní skrz klus až do kroku a uvolnila otěž, aby se mohla hezky protáhnout a netuhla mi. Vybídla jsem jí a zamířila s ní k Tomovi, kde už se pár holek shromáždilo. Když došly všechny, Tom si vzal slovo:
"Na kros se zařadíte všechny za mě, začátečníci dopředu, zkušenější dozadu, hlídejte si ale vzdálenosti, ať předejdeme zbytečným nehodám. Minimálně pět koňských délek." na chvíli se odmlčel, aby oddělil důležité bezpečnostní pravidlo od zbytku výkladu.
"Nejdřív si překážky prohlédneme a ukážu vám celou trasu. Z opracoviště pojedeme na skok 2..." mluvil, zatímco nás všechny vedl k jednotlivým skokům. Upozorňoval nás na terén, výšku, směry a chytáky, zatímco jsme si trať prošly klidným krokem.
Postupně jsme se vrátili až na opracoviště, kde měl být start. Šla mi z toho hlava kolem, tolik věcí, na které si člověk musí dávat na trati pozor...
Tom určil pořadí, já měla jet před Izz, což jsem jí tedy nepřála, hned za Tomem. Věděl moc dobře, co dělá Naposledy jsme se na sebe povzbudivě podívaly, než Tom vyrazil s Gentlemanem jako první. Počkala jsem, až od nás s Bouří bude dostatečně daleko, pak jí vybídla do klusu a do cvalu na levou nohu, jelikož tam pak byl obrat doleva. V hlavě jsem vyštrachala pořadí překážek, všechno, co mi Tom v předchozích dnech řekl a plná nadšení z dobrodružství jsem musela Buřinku hned krotit, protože vyrazila jako neřízená střela, aby dohnala Gentlemana.
"To..nejsou.... dostihy." zamumlala jsem mezi jednotlivými skoky, zůstala v plném sedu, abych si jí mohla držet hezky při zemi, a udala několik polovičních zádrží ke zkrácení skoků. Jen díky tomu, že měla martingal, mi nezvedla hlavu a neodmítla poslušnost, ale s nespokojeným švihnutím ocasu zpomalila a umírnila se. Slovně jsem jí pochválila, jelikož jsem celé své tělo soustředila k jízdě a správnému směru.
Z opracoviště ke druhému skoku byl terén trochu zvlněný, díky tomu jsem si taky Bouři srovnala, využila jsem totiž mírných kopečků k odlehčení a jízdě z nich jsem věnovala zvláštní pozornost a nechala Bouři skoky zase zkrátit. To mi jí trochu donutilo soustředit se na to, co se s ní snažím provádět. Postupně se před námi objevila prapodivná překážka, taková dřevěná brána s bukovými kmeny pod ní, u krajů zdobená květinami. Z projetí dráhy jsem věděla, že je to první překážka a tu si musíme objet z pravé strany, pak si z obratu nalevo najet ke druhé překážce. Držela jsem si zprvu kobylku trochu víc v klidu, aby šetřila energií, jak nám poradil Tom, natočila si jí rovnoběžně s překážkou a kousek u ní si kobylku pravou holení a otěži vyvedla do levého obratu, zatížila jsem zároveň levou sedací kost. Musela jsem si jí na nájezd srovnat a nabrat tempo, jednalo se o šířkovou překážku a na tu je potřeba skoky trochu prodloužit. Času bylo dost, proto jsem si Bouři nejdřív srovnala na střed holeněmi rovnou z obratu a pak teprve přešla do lehkého sedu, jemně uvolnila otěže a vybídla holeněmi kupředu. Nemusela jsem s ní vůbec zápasit, s radostí si zrychlila, našpicovala uši k přeážce, což byl pro mě jednoznačný signál, že už se na ní začíná pořádně soustředit. V těchle chvílích jsem většinou začala mírně potahovat otěžemi, pohrávat si s nimi a pomačkávat, protože na mě často zapomínala a zrychlovala. To jí připomnělo, jak se má držet. Odpočítala jsem skoky a ještě trochu nechala Buřinku prodloužit, aby nám to vyšlo akorát podle jejího gusta. Bouře funěla, její kopyta tvrdě dopadala na zem do rozježděné trávy, ještě vlhké po ranním dešti. Po posledním skoku jsem dračici pobídla holeněmi, vyšvihla se kupředu a nechala otěže proklouznout, když se mohutně odrazila a vznesla do vzduchu. Nad skokem jsem se snažila jí nijak nevadit, lehce si našlápla do levého třmenu a uvolnila levou otěž, aby mi dopadla správně a my mohly pak obrat projet hezky v rovnováze. Cítila jsem jako na houpačce, skok nebyl nijak dlouhý, Bouře se odrazila a hned zase dopadla, skoro jsem nestihla reagovat. Rychle jsem se napřímila vzala si hvězdu pod ruku a pozvolna (díkybohu jsem tak měla víc času) si jízačala točit vlevo, pravou holení za podbřišníkem mírně tlačila a otěž přiložila ke krku, zatížila levou sedací kost. Klisna byla zpočátku trochu nejístá, jako kdyby čekala, že každou chvíli zpomalíme, proto jsem jí musela pobídkou podpořit ke cvalu, pak to ale pochopila velice rychle. Minuly jsme dřevěné dvojbradlí, které se nacházelo na mírném svahu, zaklonila jsem se, zavřela rukama otěže a mírně tiskla holeně, abych dračici donutila jít přes záď bezpečně po svahu mírným cvalem. O pár skoků dál se mi do periferního vidění dostalo i potrubí, které jsme objely a zamířily mezi stromy, kde nás na okamžik pohltilo šero. Zahlédla jsem před námi Toma s Gentlemanem, poněkud dál, než bylo pět koňských délek, to snad ale nevadilo...
U páté překážky někdo stál, zatím jsem ale nepoznala, kdo. Z hliněné cesty, kde to trochu klouzalo, proto jsem místo honění délek držela Bouři pomaleji, jsme se zanedlouho dostaly do vlhké trávy, na širokou louku s jediným skokem uprostřed, lemovanou ohromnými stromy. To půvabné okolí mě rozptylovalo, proč nemůžeme mít závodiště někde v poušti
Otevřela se před námi klidná rovinka, zahlédla jsem bedny, které jsme si zkoušely... včera nebo předevčírem, už se mi to motalo Důlěžité ale bylo, že jsme je obě znaly, proto jsem věděla, že nepříliš vysoké dřevěné "konstrukty" s miniaturním živým plůtkem na vrcholu je třeba překonat ve středním tempu, spíš do dálky než do výšky. Vybídla jsem Buřinku k trochu živějšímu tempu, porovnala si jí na střed a nechávala holeň přiloženou, otěž napnutou. Dívala jsem se kupředu, na poměrně snadně vypadající bedny a cítila takovou podivnou radost deroucí se ze soustředění na povrch. Donutilo mě to se zazubit, jen aby okolo neletěl čmelák
Pár skoků před překážkou už Bouře napínala ušiska, já zůstávala v plném sedu a počítala jeden skok za druhým, nakonec vybídla holeněmi a dívala se na dvě překážky před námi s přivřenýma očima a pocitem... chtěného zadostiučinění Však my těm bednám ukážeme, už nás nezastaví!
Bouře se na pobídku mohutně odrazila, možnbá víc, než bylo třeba, takže jsem si trochu vyčítala, že jsem to nečekala a šla mírně za jejím pohybem, ona si totiž na mohutných a dlouhých skocích přímo zakládala. Po doskoku jsem se rychle srovnala a pokračovala v lehkém sedu, což mi trochu pomohlo udržet rovnováhu a Buřinku povzbudilo k tempu. Stačilo jen pár skoků, přišla další pobídka a s ní další mohutný skok, bohužel takový, že si kobylka z nějaké čiré radosti vyhodila a já se tentokrát udržela, ale jen stěží a trochu vyjela z dráhy.
Teprve teď jsem si všimla, že je to Connor, co stojí u beden a nespouští z nás oči. Bylo mi jasné, že můžeme způsobit pěkný kolaps, Bouře ale z Connorova popudu zatočila prudce doleva a tím mě nahodila zpátky do sedla, jelikož jsem padala samozřejmě na pravou stranu, na kterou jsme cválaly. Rychle jsem se srovnala, nestačila už Connorovi poděkovat, ale bylo potřeba dohonit tu mezeru, aby do nás Izz někde nevrazila. Nepochybovala jsem sice o jejích schopnostech, ale kdyby to nečekala, třeba by se něco stát mohlo. Jakmile jsem byla srovnaná, musela jsem Bouři nechat zkrátit kroky a víc se podsadit, jelikož jsme se řítily z kopce, až jsem měla strach, abychom se nějak.... nepřevážily
Projely jsme okolo břehu vody, zahlédla jsem Toma s Gentlemanem na cestě k 11, což mě uklidnilo, zas takovou rezervu neměli. Voda okolo nás se leskla oslepujícím způsobem, ačkoliv v ní bylo dost bahna, jak se v ní teď v době kurzu jezdilo. Jakmile jsme minuly 8, devítka se ukázala před námi v celé své kráse, "Vůz se slámou", jak Tom řekl při prohlídce. Jednalo se o rovinu, takže pohodička... hmmm vcelku
Tady jsme si Bouři pustila hezky do tempa, přešla do lehkého sedu a mírně jí povolila, takže se poměrně dost rychle vyřítila kupředu. Jednalo se ale o šířkový skok, takže to ani tak nevadilo, jen jsem jí musela dávat neustále najevo, že rychleji už ne a že jsem pořád tady. Odpočítala jsem si skoky, hleděla na překážku a nechávala holeně přiložené, zuby nevědomky zatínala odhodláním. Cítila jsem se podivně, plná síly a adrenalinu možná, z rychlé jízdy a touhy přehoupnout se přes skok do vzduchu a už se na zem nevrátit...
Poněkud jsem se zasnila, proto nám u překážky skoky nevyšly tak, jak by bylo ideální, Buřinka si trochu přiskočila před samotným odrazem, pak se ale vznesla, poněkud méně mohutněji, než měla ve zvyku. Naštěstí byla překážka nízká, takže jí vybrala, jen jsem si dávala nad skokem rychle pozor, aby dopadla na na levou nohu, tam totiž směřoval obrat. Dávala jsem si pozor, abych kobylku netočila dřív, než to bude skutečně nutné, abychom měly nájezd delší, ačkoliv nás to bude stát ostřejší obrat. Nechala jsem Buřinku prodloužit skoky a zvedla se do lehkého sedu v mírném předklonu, abychom vybraly jemný kopeček, co nám zastoupil cestu. Jelikož jsem chtěla šetřit poslední síly na dva skoky, které jsme ještě nezkoušely, nenechávala jsem to Bouři vyběhnout jako vždycky, ale spíš si jí držela. Když jsme se ocitly opět na rovince, prudce jsem jí stočila doleva pravou otěží a holení, zatížila levou sedací kost a podporovala jí v udržení rovnováhy. Nijak zběsile jsme si do obratu nenajely, šly jsme hezky v mírnějším tempum, až jsem měla strach, abychom Izz s Meteorem za námi nijak nezdržely.
Docela se nám ten kousek povedl, měly jsme nájezd delší, takže jsme měla čas si hvězdu porovnat holeněmi na střed a probodávala pohledem tři skoky před námi.
"Tohle půjde, ne že ne!" řekla jsem si spíš pro sebe, ačkoliv Bouře to musela slyšet taky, nějak odhodlaně a rozhodně, protože upřímně ve mě byla malá dušička
Nechala jsem Buřinku ještě zkrátit skoky, aby nám to vyšlo, jemnou poloviční zádrží, jelikož se jednalo o výškové skoky a navíc bylo potřeba se šetřit, byla už pěkně spocená, hlasitě funěla a ztrácela tempo. Hleděla jsem před sebe, zůstávala v lehkém sedu, teď už jsem si to mohla dovolit a ulehčit tak jejímu hřbetu. přiložené holeně udržovaly Bouři v rovnoměrném tempu, před skokem jsem stiskla holeně a vyhoupla se vzhůru i s rukama, abych jí ve vzduchu nijak nevadila. Napřímila jsem se po dopadu a snažila se jí nenarazit do hřbetu, udržovala si jí na přilnutí a akorát odhadla dva skoky do další překážky, která by se dala snadno vyhnout...
Hlídala jsem si kobyklu holeněmi a vybízela kupředu, pobídla kobylku...
a jen tak tak se udržela, když se zalekla díry u překážky a velkým obloukem uskočila a hnala se pryč.
"Diskvalifikacé!" volal za námi Nath, nejspíš jen ze srandy ani jsem nevěděla, že je u téhle překážky. Ale nebyl čas překážku zopakovat, provedla jsem ale kolem ní s Bouří kruh v klidném cvalu s lehkým sedem, pak si jí vzala na poslední skok, mírně do kopce, takže jsem jí vybídla kupředu. Poslední překážka se nám díkybohu povedla.
Pokračovaly jsme poklidně ke 12, kde se tráva změnila v mělký písek, který odletoval od Bouřiných kopyt s tichým šuměním. Musela jsem si jí víc srovnat na levou stranu, kde byla hrůzostrašná zeď nižší, skoro jsem to ale nestihla, proto když se z rychlejšího tempa hvězda odrazila, mám pocit, že jsme to vzaly trochu šejdrem a povalily jeden květináč...
Dopadly jsme ale naštěstí bezpečně na pravou nohu, vzala jsem si dračici hned na otěž, pomocí polovičních zádrží udržovala v klidném cvalu a snížila pozici rukou, aby se mohla trochu narovnat. Klisna toho ráda využila.
Ve mírném cvalu jsme vyčkávaly, než dojedou ostatní, bedlivě jsem pozorovala jednotlivé jezdkyně na poslední překážce, jak to zvládaly ony. Tom nás pokáral za ten finiš, že prý jsem to už na začátku zkazila tím, že jsem jí nechala moc vyrazit... několika věcí si nevšiml, ohlédl se jen občas.
Nechala jsem Buřinku přejít do lehkého klusu ještě dřív, než všichni doskákali, aby se stihla vydýchat. Nechávala jsem jí nataženou, nikam se ale nehnala, ačkoliv držela krásné energické tempo. Trochu mě donutilo se začervenat, když většina překonávala ten skok bez problémů
Clair s Pomněnkou to přelétly jako nic, Nadvandy s Valhallou měly děsivý problém, u kterého jsem začala trochu panikařit jen při pohledu, co teprv Nadvandy. Nakonec to ale zdánlivě zvládly a dostaly se na druhou stran, Nadvandy ale nevypadala moc dobře, nejspíš jí ta noha dost bolela. V tu chvíli jsem si pomyslela, že musím být ráda, že je Buřinka tak neuvěřitelný dříč a žene se kupředu, jen má na sobě tak trochu nemehlo
Postupně, jak dojeli všichni, jsem nechala Bouři vyklusat na zahozené otěži společně s ostatními a jakmile Tom zavelel a jí se srovnal dech, přešla i do kroku. To už jsme se vydali na Florestu v kroku na volné otěži, kdy jsem si rychle našla Izz a barvitě jí všechno vyprávěla, na oplátku si vyslechla i její podání dnešní trasy. V dobré náladě jsme se vrátily zpátky domů a vrhly se na svoje koníky.

marigold a bouře: 5.DEN KURZU

I dneska jsme se všichni scházeli hned ráno, já měla ještě plné břicho od snídaně a Bouře pomalu taky, takže jsme energií zrovna nepřekypovaly, proto jsem doufala, že po rozehřátí se do toho dostanem. Ještě, že jsme vyráželi tak brzo, kromě několika nadýchaných mráčků na modré obloze to na žádné zataženo ani déšť nevypadalo a slunce už teď nabíralo nepříjemného množství newtonů. To mi přičarovalo poněkud rozmrzelejší náladu, horko ze mě vysávalo sílu i energii; ještě štěstí, že dneska půjdeme na vodní překážky, to budeme mokré obě
Izzík s Metem už čekali na nádvoří, tak jsme se k nim s Buřinkou přidaly.
"Vždycky všude první, co?" zazubila jsem se na svou spolubydlící a přejela Meteora zvědavým pohledem - v té krosové výbavě mu to moc slušelo, hnědé kousky příjemně ladily s jeho elegantně grošovanou srstí.
"Jo, jen u tebe člověk nikdy neví, jestli přijdeš pozdě nebo vůbec." popíchla mě a oplatila mi úsměv.
"Sluší vám to, vážně. Nekoukej tak na mě, to není sarkasmus!" pokývala jsem uznale a následně zakroutila hlavou, Izzy se na mě totiž podezřívavě podívala a výhružně přivřela oči, koutky jí ale cukaly.
"A to sis toho všimla až poslední den kurzu?" vytáhla obočí a zasmála se.
"Trochu mi to trvalo. Třeba je to tím, že s tou znovu-obarvenou hlavou teď svítíš víc, než předtím."
Chvíli jsme se tak přátelsky popichovaly , než si vzal slovo Tom z vysokého místa na vznešeném, nablýskaném Gentlemanovi se zapletenou hřívou, aby při krosu nevadila. Naposledy nás přivítal a prozradil program dnešního dne - že se vydáme na vodní skoky a pak kurz zakončíme lehkou souvislou tratí. Už jsem se na to dobrodrůžo těšila.
Trenér nás vybídl, abychom se zařadily za něj do dvojic a jako předchozí dny začaly po cestě trochu koně zahřívat. Samozřejmě, že jsem se hned "prifarila" k Izz ( ) a chvíli byla trochu zaneprázdněná hovorem s ní, tuhle cestu už jsem ale znala dost dobře, takže to nijak nevadilo. Jako obvykle jsem Bouři nechávala nejdřív na volnější otěži, pak si jí sbírala až do chvíle, než jsme všichni přešli do lehkého klusu, kde jsem si jí zkoušela střídavě přistavovat, abych jí trochu rozhýbala, pak udržela narovnanou až do chvíle, než Tom zavelel zepředdu ke kroku. Zasedla jsem, vydechla a pohladila Buřinku po krku, když zpomalila.
Tady na závodišti nás Tom vyzval k rozehřátí našich koní a následnému srazu u vjezdu za 20 minut, odkud se všichni vydáme k osmé, vodní, překážce. Našly jsme si s Izzíkem dvě povedená místečka, já se vrtla na svoje a začala jako předchozí dny, až mi to přišlo pěkně stereotypní a přemýšlela jsem, jestli bych nemohla něco udělat jinak nebo lépe.
Začaly jsme v kroku, už ani ne na volné otěži, spíš jsem si po cestě Buřinku trochu zkracovala, a střídala kromě kroku přechody do zastavení a zpátky do kroku, hlídala si správné zastavení a teprve pak přešla do klasického uvolnění do lehkého klusu. Jako obvykle jsme začínaly na rovných liniích, střídaly přechody mezi krokem a klusem, pak zůstaly v klusu a pokračovaly na větších kruzích a obloucích. Bouře se mi začala pomalu dostávat pod ruku, díky kruhům i podsazovat a vytahovat krk dopředu a dolů, jelikož jsem ale měla ruce v základní, tedy vyšší poloze, takže byla spíš víc sebraná než natažená. Často jsme měnily smer a tím pádem i nohu, chvíli jsem pracovala s kruhy, pak v rovnějších úsecích. Teprve když mi šla Bouře hezky příjemně k ruce, od zádě a našla si cestu skrz udidlo až ke mě, sestavila jsem si jí k pravé ruce a vybídla levou holení do cvalu, kde jsme chvíli střídaly přechody mezi klusem a cvalem, měnily směr (v klusu), střídaly nohy z nacválání a pracovaly na velkých kruzích, dokud se mi neuvolnila i ve cvalu. Nechala jsem jí pauzu v kroku na volné otěži a začala si jí znovu sbírat přechody mezi krokem a klusem, pak zkusila pár kroků i zacouvat a ověřila si tak práci od zádě a rovnováhu. Opakovaly jsme chvíli kruhy ve všech chodech, měnily v nich směr, zmenšovaly je a střídaly, pak jsem nechala Buřinku chvíli pracovat víc nataženou, aby se mi správně uvolnila, hlídala zejména přechody a změny směru. Po další krátké pauze jsem si jí opět vzala, víc sebrala a zkoušela pracovní klus nejrve na pomyslném obdélníku, ve kterém jsme se pohybovaly, pak na větších kruzích. Když jsme se opět dostaly na rovnější linie, zapracovala jsem na podsazení krátkými úseky ve shromážděném klusu za pomocí polovičních zádrží, po další krokové pauze s volnou otěží jsem si kobylku pro změnu natáhla a objela si pár rovinek v prodlouženém klusu. Nastalo sebrání, krátké vyklusání v lehkém klusu a následně už jsme jen chvíli procvičovaly prodloužení a zkrácení cvalových skoků, jak se to dělá mezi překážkami.
Jelikož byla Bouře pozorná, krásně mi reagovala a šla k ruce jemně a příjemně, šla živě a aktivně vpřed, nechala jsem jí krokem na volné otěži dojít k Tomovi a Gentlemanovi, kteří už čekali, až všichni doopracují.
"Hodná, moc hodná holka." hladila jsem jí po krku a sledovala Izz opodál, než se i ona s Meteorem připojila ke skupině. Už se čekalo jen na pár lidí, takže jsem Bouře trochu protahovala v kroku a chvílemi v lehkém klusu, dokud si Tom nevzal slovo.
"Tak, vážení, přesuneme se k vodnímu skoku, překážce s názvem "nahoru a dolů", kterou jste si zkoušely první den ze země. Začnete krokem, objedete si skoky hezky jedna po druhé, abyste se tam navzájem nepozabíjely, pak zkusíte do vody skočit a zase z ní vyskočit, hezky pomalu, vzpomeňte si, co říkala Niora, žádný spěch. Koně se naučí, trochu se všichni zchladíte a navíc si ověříte dno a bezpečnost. Pak se do toho pustíme. Nejdřív vám ukážu, jak na to." řekl Tom na cestě k překážce, všichni jsme se tam pomalu krokem dostali, pak si s Gentlemanem objel skok krokem a nechal ho prohlédnout si vodu, než ho do ní vybídl a projel jí krokem, klusem, pak s ním vyskočil ven a vybídl nás, jednu po druhé, abychom si vodu vyzkoušely taky. První šla Ell s Dariem, pak Nadvandy s Valhallou. I po včerejšku vypadaly obě dobře, vypadalo to, že si naprosto věří, do vody vklouzly bez problémů.
Zanedlouho šla i Izz, která neměla se svým spolehlivým Meteorem žádný velký problém, krátce po ní přišla řada na mě. Bouři už trochu štvalo, že musí čekat tak dlouho, proto vyrazila poněkud energičtěji, než bych chtěla, rovnou poklusem. K obvyklé zadržující pobídce jsem přidala ještě vydržující ruce, abych jí razantně dala najevo, že klusat nebudeme. Dneska jsem Buřince martingal nedávala, včera už to pomalu nebylo třeba a já se chtěla vyhnout pomůckám působícím silou proti tlaku, jen při krosu se Bouře vždycky tak rozvášnila, že nebylo zbytí.
Brzy jsme dostaly prostor i my. Vybídla jsem kobylku do kroku a objela si s ní obě překážky, nechala jí v klidu a obkroužila si tím i vodu. Pak jsem jí zastavila u vody, a když dračice nevykazovala známky děsu, nechala jí skočit dolů. Bouře to udělala ráda, voda jí nikdy nevadila a navíc už si tuhle překážku zkoušela před třemi dny. Prošly jsme se vodou krokem, pak jsem kobylku vybídla do klusu a projela se s ní, pak kousíček cvalem a zpomalila do klusu, nasměrovala hvězdu k výskoku, vybídla jí a zvedla se do lehkého sedu. Bouře se mohutně odrazila, i když už jsme byly nahoře, od kopyt jí ještě odletovaly kapky vody. Stočila jsem si jí od následujícího skoku, chvíli klusala, dokud si neodskáčou všichni, a rychle se klidila z prostoru.
Jakmile si i poslední z nás vodu vyzkoušela, Tom nám oznámil, že si zkusíme překážku každá cvičně zajet na obě ruce. Poradil nám, ať při skoku koně krotíme a držíme, šetříme energii, protože ve vodě pak kůň vyplýtvá zbytky a při výskoku se pak často chybuje. Voda je prý náročná, než se v ní nabere rychlost, kmih, při výskoku jsou časté pády. Doporučil nám šetřit koně před prvním skokem, najet si hezky pomalu a nedivočit, ve vodě ho udržet v pohybu a na výskoku pustit. Ještě dodal, že pokud se budeme bát, bude nám dělat s Gentlemanem vodícího koně. Pak už jen určil pořadí a šlo se na to.
Musela jsem s Bouří chvíli čekat, málokdy se nám dostalo toho "luxusu" jít mezi prvními Mezitím jsem s ní aspoň mohla procvičovat přechody.
Dočkaly jsme se, Tom na nás zavolal. Vybídla jsem Buřinku ke cvalu na pravou nohu, ohnula si jí do většího kruhu, abych si jí dostala na pomůcky a nabrala správné tempo, hezky si našlápla do vnitřního třmenu, nedovolila jí opřít se do vnitřní otěže jemným pomačkáváním, vnější otěží udávala velikost oblouku. Pak jsem změnila působení a opětovně si kobylku narovnala diagonálním působením pomůcek - vnější holeně proti vnitřní otěži, tím jsem jí udržela ve stopě. Uvolnila jsem tlaky, pravou holení si jí natlačila na nižší skok před vodou a vypla se v kříži, pootočila ruce k zavření otěží a tiskla holeně. Bouře zkrátila skoky, jemně jsem mačkala rukama a potahovala prsty, jako kdybych se snažila vyloudit z protiskluzových otěží tón jemný jako vzdech. Holeně mi jí tiskly, hleděla jsem kupředu na překážku a držela se v plném sedu, abych měla kobylku lépe pod kontrolou, teprve jsme totiž začaly a to byla vždycky rozjívenější. Odpočítala jsem si skoky, trochu si jí dorovnala, aby vyšly, další poloviční zádrží, to už Buřinka švihla ocasem. Divila jsem se, co dělá, protože mi tempo přišlo tak akorát, abych jí držela a šetřila, jak nám radil Tom. Kobylka na pár skoků před překážkou zvedla hlavu, zkouskla udidlo a prodloužila skoky, takže jsme na překážku běsnivě naletěly, Bouře se ale odrazila a dost mohutně doskočila na druhou stranu, že jsem to jen tak tak vybrala a ještě za pohybem. Na skok před námi byla voda, rychle jsem si Bouři sbírala jemnými zádržemi a dávala jí o sobě vědět, nepouštěla jí a mluvila. Sice jsem nestihla zareagovat tak rychle, abychom skok vybraly bez potíží, ale navzdory delšímu odskoku dopadla Buřinka bezpečně do vody. Snažila jsem se jí držet víc sebranou a nabrat kmih, ale ve vodě se mi málem přerazila (nemám ponětí, o co), proto se před výskokem zastavila, odpíchla to skoro z místa a zběsile se hnala dál, až jí z tlamy odletovala pěna. Předtím jsme to sice absolutně špatně dojely, ale ten poslední skok už jsem si jí stačila sebrat, srovnat a překonaly jsme ho bez problémů.
A jelo se znovu. Po menším kruhu na srovnání cvalu a změny nohy přechodem do klusu a zpátky jsme si najely za pomocí diagonálně působících pomůcek, dala jsem si na čas a prodloužila nájezd. Po cestě ke skoku jsem si Buřinku krátila, srovnala na střed a kdykoliv zrychlila, znovu na sebe upozornila. Tentokrát nic nebude, tentokrát si jí budu držet, řekla jsem si. Vybídla jsem kobylku ke skoku, vyšvihla se dopředu i s rukama, nechala otěže proniknout, když se Bouře natáhla přes skok. Udržela jsem otěže napnutou, po doskoku se napřímila a rychle se probrala od koukání na zem, musím přeci hledět do vody. Hlavně se zase nezamyslet...
Na dva skoky před námi, ve kterých jsem nestihla nic, jen pobídku ke skoku dolů, se Bouře odrazila poněkud dřív, než jsem zamýšlela, stačila jsem se ale víc zaklonit a pustit jí dolů, takže se to nějak vybralo. Ve vodě jsem jí nedovolila se vrhnout vpřed střemhlav, nechala si jí hezky sebranou a zatížila levou sedací kost a vyvedla pravou holení a otěží do obratu k výjezdu z vody, kde jsem si jí nestačila srovnat tak úplně na střed, což mělo za následek i další skok, který jsme skočily tak nějak přes roh překážky. Ale nespadly jsme
Tom mě po výjezdu na všechno upozornil, řekl ale jen, že je to věc zkušeností, než se mi dostanou pobídky pod kůži, abych nad nimi nemusela tak dlouho přemýšlet, takže problém byl v tom, že jsem reagovala pomalu, pak jen narazil na pár chyb v sedu a rovnováze, hledat těžiště už se mi ale prý dařilo. Devátý skok jsme zvoraly, jak to šlo, ale stejně jsem se dmula pýchou
Než ostatní odskákaly, nechala jsem Bouři odpočívat v kroku na volné otěži a po očku je pozorovala. Dost lidí chybovalo, ty zkušenější to ale zvládly docela dobře.
Tom nás po "úspěšném absolvování" osmičky odvedl ke startovnímu boxu a vysvětlil nám trať, dokonce na plánku, který odněkud vyndal. Pak určil pořadí, já samozřejmě první nešla, ale někde přibližně v prostředku. První jezdkyně odstartovala, my ostatní zatím udržovaly koně v lehkém klusu a kroku zahřáté. Sem tam se se svým koněm stávající jezdkyně mihla mezi stromy a na skocích, startovní box byl na kopečku, takže bylo hezky vidět do širého krosového areálu.
"Marigold, jsi na řadě." pokynul mi Tom po několika dalších jezdcích. Byla jsem "lehce" nervózní, ale skrývala a potlačovala to, co možno. Bouře už byla aspoň trochu vyběhaná, takže to snad bude piánko...
Vjely jsme do startovního boxu, otočila jsem si Bouři našlápnutím a tlakem, srovnala do roviny a čekal na Tomův pokyn. Trenér mi to pak odstartoval a ve chvíli, kdy zvolal: "Teď!", jsem už měla holeně přiložené k sestavení na levou nohu, pobídla pravou holení a pro jistotu ještě pronesla: "Hop!", jen výjimečně
Bouře se mohutně odrazila od zádě a hnala se cvalem vpřed. Hned jsem si jí sbírala a krátila, musely jsme šetřit silami, navíc jsme jely do obratu, takže jsem jí ze šikmé jízdy po cestě mezi stromy levou holení natlačila doprava, zatížila pravou sedací kost a jelikož nám už vyšlo jen pár cvalových skoků k dřevěnému dvojbradlí, trochu jsem Bouři pustila vpřed, ale jen mírně, přeci jen, doskok z kopce bych neriskovala nějakým divokým nájezdem. Odpočítala jsem, na půl skoku před kládami pobídla a jemně uvolnila otěže, zatímco se Buřinka přehupovala přes skok. Snažila jsem se přemýšlet rychle, ale stihla to jen tak tak, nechat jí dopadnout na pravou nohu našlápnutím do pravého třmenu a uvolněním pravé otěže. Po doskoku jsem udržela otěž napnutou, napřímila se a nechala setrvačností vrátit zpátky do základní pozice, víc se ale zakláněla, jelikož jsme to valily z kopce a Bouři bylo ptořeba držet. Na váhu reagovala, naše těžiště se přesunulo víc dozadu a zabránilo nám v pádu, jakmile jsme se ale dostaly na rovinku kousek před skok, uvolnila jsem dračici otěže a vybídla jí do prostoru, jelikož se před námi otevřel pohled na šířkový dřevěný skok, hezky zakulacný. Nechávala jsem holeně přiložené a udržovala jí v tempu, zůstávala v plném sedu a potahovala prsty otěže, když přestávala vnímat. Hleděla jsem na skok a plně se na něj soustředila, kousek před ním pak pobídla, skoky nám vyšly trochu blbě, takže byl odraz poněkud ve větší vzdálenosti, to spíš Bouři ale plně vyhovovalo. Mocně se odrazila, já se přikrčila dopředu a uvolnila otěže, což mi přišlo jen vhod, protože po doskoku byly akorát napnuté.
Při pohledu na další skok jsem si začala Buřinku hned krátit a rovnat k pravé straně, udržovala jí ve středním tempu, protože jsme se přeci nepotřebovaly praštit o vrchní klády příliš vysokým skokem
Opět nám nevyšly skoky, Bouře si musela trochu přiskočit před samotným odskokem, odpíchla to a jemným skůčkem se dostala na druhou stranu, takže jsme se nepraštily Nestačila jsem si našlápnout a nechat kobylku doskočit na pravou nohu, proto jsem jí musela nechat přejít do klusu a znovu si nacválat na pravou nohu, trochu jsme tím vyjely z dráhy, stočit jsem jí stačila až po tom. Na rovince jsem Buřinku trochu pustila, ale nenechávala jí se hnát bezhlavě, pomalu přešla do lehkého sedu, abychom ty kopečky vybraly lépe. Nejdřív nás čekal mírný svah nahoru, to jsem Bouři pustila a předklonila se do lehkého sedu, dolů si jí zase sebrala a zaklonila se. Dneska bylo už do rána sluníčko, takže byla dráha suchá a příjemná, naštěstí. Aspoń nějaká výhoda!
Po náročnějším výstupu nahoru jsem konečně uviděla čtrnáctku, Malý park s možností výběru. Přešla jsem do plného sedu, zatla se v kříži, pootočila ruce ku vnitřním stranám a tlačila holeněmi, jinak je nechávala přiložené a vybízela Bouři k tempu, to ale jen na pár skoků před překážkami, abych si jí neotupila. Na první jsem si jí nechala s kratším rámcem a rozhodla se pro vyšší variantu s plotem, ale jistějším nájezdem. Skoky nám pro tentokrát vyšly, pobídla jsem Buřinku, vyšvihla se dopředu, popustila otěže a našlápla si do levého třmenu, uvolnila levou otěž. Při doskoku jsem se napřímila, opět pevně vzala hvězdu pod ruku a hned si jí začala točit k levé straně, jen rychlým pohledem překontrolovala, jestli dopadla správně. Zatížila jsem levou sedací kost, pravou holení si jí vyvedla do obratu a srovnala holeněmi k nájezdu. Musela jsme uznat, že tenhle se nám docela povedl, Bouře se už nikam nehnala a zůstala v pravidelném tempu, takže to šlo snáz. Stiskla jsem holeně pro utvrzení, přešla do lehkého sedu a dávala si pozor, aby dračice dopadla na pravou nohu, tam jsme totiž točily. Navedla jsem jí na rovnou šikmou čáru k Pivovarským vozům, na kterých jsem už z dálky musela chvíli sledovat, jak se na ně vlastně najíždí, protože jsem si to nedokázala představit. Nakonec jsem Bouři pustila dopředu, nechala jí se vytáhnout a přešla do lehkého sedu, což by jí mohlo napovědět, že může přidat. Nakonec jsem si jí musela rychle porovnat, když mi došlo, jak na skoky, a stihla to jen tak tak, než přišel odraz. Bouře šla vážně dost dopředu, i když to nebyl vysoká překážka, široká byla dost, proto jsem i počítala s mohutnějším pohybem a docela dobře to vychytala, sklonila se trochu blíž ke krku a víc uvolnila otěže. Bouře přelétla překážku, vzala jsem si jí pak zpátky na otěž a jen se snažila jí nerušit, nechala další skok čistě na ní, tady totiž stačilo vyrovnat jen nájezd. Akorát jsem jí pobídla před dalším skokem, vzdálenost mezi nimi vyšla asi tak na jeden delší cvalový, vytáhla se dopředu, paty prošláplé, těžiště s Bouří, otěže vyklouzly, pak jsem si je ale zase rychle vzala, opět ale nestačila reagovat a zapomněla hlídat nohu. Musela jsem s Buřinkou přejít do klusu a změnit nohu z levé na pravou, abychom vybraly obrat v rovnováze. Teď jsem si jí zase víc držela zkrácenou, musely jsme šetřit síly na poslední skok a tryskový finiš
Obrat jsme vybraly poměrně dobře, vyjely vedle vody, ve které se na okamžik mihnul náš odraz, objely jsme rozrostlé stromy v příjemném stínu a pokračovaly k bednám, kde jsem si Bouři porovnala na střed první, trochu pustila kupředu, aby to vybrala šířkově. Na tomhle skoku jsem si dávala záležet, byl poslední z kurzu, tak ať stojí za to
Nasměrovala jsem si kobylku na středu, tiskla holeněmi a sledovala překážku, odpočítala skoky a pobídla. vyšvihla jsem se kupředu, udržovala otěž napnutou, a napřímila se hned po doskoku, takže jsem byla výjimečně připravená na další bednu. Stačil jeden dva cvalové skoky, které jsem nechala na Bouři, pak se odrazila k jejím pohybům a udržovala akorát otěž napnutou, abych měla kobylku pod kontrolou i po doskoku. Když jsme se ocitly zpátky na zemi, vybídla jsem jí vpravo do šikmé jízdy ke startovnímu boxu, kde byl cílový prostor a ačkoliv to bylo do kopce, přesunula se do lehkého sedu a pustila jí kupředu. Vyjely jsme kopec a s divokým funěním projely cílem, načež odstartovala další dvojice, plná očekávání, my s Bouří ale měly dost
Hladila jsem kobylku, nechala jí vyklusat na zahozené otěži a pak krokovala, než dojeli i poslední.
Nakonec jsme se všichni vypravili za Tomem zpátky na Florestu hezky v kroku na volné otěži, já totálně odbořená, Bouře taky bez přebytku energie.
Na dvoře se s námi Tom akorát rozloučil, poděkoval za účast a všechny jsme se rozešly postarat o své koníky.

mellysa+callatos: 1. DEN KURZU

"No Calle, dnes začneme s kurzem.... Těšíš se?" Callatos pokýval hlavou a podíval se na svojí levou přední nohu, kde jsem mu zrovna dopínala šlachovky. Pak jsem připla lonž k provazovce a vedla jsem Toska ven před stáje a na dvůr. Už se tam shromažďoval dav lidí. Stoupla jsem si kousek dál. Stejně mám dojem že jsem tu jediná pod 7 level. Říkala jsem si. Po chvilce se ke mně ale připojila Marigold s Bouří. "Ahoj, Mell! Dlouho jsme spolu nemluvily, ale řeknu ti, jsem moc ráda, že tě tady vidím. Připadám si tady mezi všema jako pako, tak se aspoň máme koho držet. Má malá hvězda si nikdy vedle Callatose nestěžovala, věděla, že jí nijak neohrozí, tak se tvářila klidně a neutrálně, jako obvykle. Hvězda v každé situaci." Usmála jsem se na Mari a odpověděla jsem jí.
"Ahoj Marigold," to jako máme být před vámi, kdyby tam něco bylo, ať to spadne na nás?" a úsměv přešel v smích.
"Jo, tak nějak." "Každopádně to bude sranda, my děláme s Callem kurz taky poprvé." pohladila jsem láskyplně svého grošáčka po hlavě. Call se ke mě natáhl a položil mi hlavu na rameno a nechal se hladit. Když to Mari zahlédla, vyčetla něco své Bouři.
"Vidíš, ty dračice? To mi taky nemůžeš někdy udělat něco hezkého?"
"Jdete?" ozvalo se za námi, sice jsem si nevšimla, kdo se zařadil za nás, ale okamžitě jsme kývly a vykročily s Mari a vedle sebe.
"Asi jsme prošvihly Niořin proslov." konstatovala jsem.
"Jéje, a jo. Doufám, že to bez něj přežijem." pronesla Marigold bez jakékoliv známky sarkasmu. Opáčila jsem dívce s úsměvem. "Jasně, přežijem. Byly tam jen instrukce ke kurzu, bez kterých jsme ve smrtelníém nebezpečí." zazubila se Mell. MAri na chvíli vypadala vyděšeně, ale pak se zasmála. Když jsme došli na krosové závodiště, Mari vypadala překvapeně. Já ne, protože jsem tam měla brigádu. "Pro ty, kdo by si toho ještě nevšimly, tohle je náš krosový areál." davem to zašumělo, jak se studentky zasmály. Ředitelka se usmála taky a pokračovala. "Nejprve si řekneme něco o teorii a poté si koně opracujete na obě ruce a dáte si práci na přechodech. Poté začneme se skůčky. Tak k té teorii:
Jak jste si jistě všimli, překážky jsou přírodního typu a jezdí se venku. Od toho také ten název-Cross-Country. Překážky jsou narozdíl od parkurovích pevné, takže sebemenší chyba, může koni způsobit zranění, takže doufám že jste si koně patřičně vybavili chrániči a botičkami z nové sady. Pro Cross potřebujete mít dobrý instinkt a odvahu. Ještě k té bezpečnosti, pro kros je lepší, ne-li nutné zkrátit třmeny ještě o něco víc, než pro parkur. Pomůže vám to zvládnout koně i ve vyšší rychlosti a co si budeme povídat, spousty koní je v terénu plných energie a dají se těžko udržet(při tom se Nia podívala na Calla a usmála se), takže bych doporučovala se na to psychicky připravit. Mnohdy je i výhodnější naučit se udržet lehký sed déle a udržovat s koněm společné těžiště ve cvalu, ale jako je to u všeho, samy víte, co vašim koním vyhovuje. Kromě toho je v krosu běžná nepředvídatelnost terénu, na což musíte brát zřetel, mírnější i prudčí kopečky, svahy, vodní plochy.. Uvidíte, co všechno jsme si na vás vymysleli." S Mari jsme se na sebe podívali a poté zpět na Niu. "Tak teď koně opracujte a pořádně!" Odvedla jsem si Calla na jedno speciální místečko u jedné z překážek, kde byl krásný, travnatý plácek. Zvednutí lonž, jsem dala valachovi najevo, aby udělal větši kruh. Když mi lonž napl, pobídla jsem ho slovně do kroku. ,,Tak jdi krok!" Valach se energicky vydal vpřed. Houpla jsem mu s tušírkou u holeně, aby srovnal tělo s kruhem. Stočila jsem mu i hlavu a nechala jsem ho aby se protáhl. Pár kol jen tak chodil a tak jsem přidala krátké klusové pasáže. "A kluuus!" Nechala jsem ho čtvrt kola v klusu a poté jsem ho zas zpomalila do kroku. "Houuu!" "Ale neloudat!" A znovu jsem ho tedy pobídla tušírkou do klusu a nechala jsem ho v něm půl kola, dokud si sám Call nepřešel do kroku. Snižil hlavu k zemi a energicky ťapal po kruhu. "Mell už mu změň směr na druhou ruku." Objevila se za mnou Nia. Pomocí řečí těla a zkrácení lonž se mi podařilo valáška obrátit. Znovu jsem mu prodloužila lonž a zvětšila jsme kruh. "Lepší krok!" Zvolala jsem a houpla jsem mu tušírkou u zádě. Lépe ji zenergizoval a více přenesl váhu na předek. Znovu jsem s ním dělala krátké přechody krok-klus a poté jsem ho nechala asi 4 kola v klusu. "Houuu!!" Zvolala jsem a obrátila jsem ho. Když se otočil, vybídla jsem ho ke klusu a nechala jsem ho zase 4 kola. "Hop!" Zvolala jsem a valach mi naskočil do cvalu. "Nó kruh né rovinka!" Srovnala jsem valacha na kruh a obcválal 3 kola. Pak jsem ho v klusu otočila a zase jsem ho nechala 3 cvalová kola. NEchala jsem ho vyklusat a poté jsem přešla do kroku. Většina lidí už se přesouvala k první překážce. U krosu si všímejte především povrchu, místa na odskoky a doskoky, jestli se tam neschovává nějaký kopeček, voda nebo tak něco. Jelikož se většinou jedná o šířkové překážky, je taky nutné všechno, co už znáte z jízdárny, zrychlit. Při nájezdu na krosové překážky se nenabízí mnoho prostoru pro chyby, tady žádné břevno nespadne. Je potřeba mít koně neustále pod kontrolou, takových přibližně šest cvalových skoků před samotným odrazem už buďte oba ve střehu a pamatujte si že nejdůležitější je přiložená holeň a napnutá otěž. Pokud to bude nutné, dejte koni prostor a nechte otěže proklouznout, hlavní je ale neztrácet nad ním kontrolu, což bez napnuté otěže v plné rychlosti jde jen velice těžko. U samotného skoku se snažte koně pokud možno nerušit, jako u parkuru - pohled směřuje vpřed a hledáte společné těžiště. Využívejte toho, kde jsou na krosu volnější místa, tak toho využijte třeba pro zlepšení kontroly na koně. Proto si krosové závodiště pořádně prohlédněte To jen tak do budoucna. Pro teď začneme s dvěma krajními překážkami, které vidíte před sebou. Postavíte se ke straně a necháte koně překážku skočit, první půjdou holky z druhé skupiny, pak první skupina. Nechte koně, ať si překážku prohlédne, zejména ti, kteří je ještě neviděli. Kitty, začne." Kitty se s Asií vydala k překážce a Asie ji překonala na obě ruce. Já s Callem jsme byli předposlední, protože jsme byli v 6. levelu, za námy byla Marigold s Bouří. "Mell nech ho nejprve ať si překážku prohlédne z obou stran a poté si to skočí." Řekla mi ředitelka, když na mě přišla řada. Tosek přisunul čumák k překážce a drcnul do ní. Celkem se uhodil do čumáčku. Oklepal si hlavu a asi mu došlo že to nepůjde shodit. "Mell máš rozepnutej zadní chránič." Ozvala se najednou Marigold. "Jé!" Zvolala jsme a dopla jsem Toskovi šlachovku. "Fajn tak teď si může zkusit skočit.." Postavila jsem se k překážce ze strany a hlasem jsem vybídla Calla do klusu a po chvilce do cvalu. Call se radostně odrazil a letěl nad překážkou. "Povol lonž, jinak ti ji při dosoku vytrhne z ruky!" Zvolala Nia, jenže to už bylo pozdě a valach doskočil, mě strhl na zem ale lonž jsem stále držela, což ho zastavilo. Vstala jsem a došla jsem ke Callovi. "To nevadí zkuste si to znovu a pak ještě z druhé strany. Obešla jsem s valáškem překážku k Nie a tentokrát jsem povolila lonž správně a valach bezpečně doskočil. Zopakovali jsme to ještě ze strany druhé a potom jsme se vydali k další překážce. Když jsem se k ní dostala byla jsem strašně překvapená. Široká "lavička", která vypadala nepřeskočitelně "Tak zase udělejte zástup za Kitty. Když přišla řada na mě Niora mi řekla, teda vlastně mě a Marigold že před překážkou máme vzít koně na kruh a poté srovnat. "Tak Calle, nejdřív si překážku prohlédneme." Obešli jsme ji a Tosek do ní roztomile drcnul kopýtkem a poté zastříhal ušima že už by si skočil Navedla jsem ho na kruh, nechala jsem ho kolečko v klusu a poté kolečko ve svižném cvalu. Z kolečka jsem ho navedla na rovinku k překážce. Tentokrát jsem si mlaskla sama a Tosek se odrazil a správně překonal překážku. "Nádhera Tak ještě jednou z druhé strany a tentokrát to zkus bez kruhu." Přikývla jsem a srovnala jsem si v ruce lonž. "Klus!" Zvolala jsem a povolila jsem lonž. Když trošku přidal v klusu, pobídla jsem ho do cvalu a navedla jsem ho na střed překážky. Znovu se Toskovi podařilo překážku krásně přeskočit a ještě s rezervou. "Šikula můj!" Pohladila jsem valacha a odešla jsem aby měla Marigold s Bouří dost místa. Došli jsme k další překážce, tentokrát to byla překážka č.8, teda vlastně překážky. "Takže nebojte, tohle není tak těžké jak vypadá. Tentokrát si to vyzkoušíte všechny překážky zvlášť. Stejně jako při jízdě terénem i při Krosu je pravidlo když jedete z kopce zaklonit, když do kopce předklonit. Doporučuji si vodu vyzkoušet jen projít a poté jít z vody na další překážku. Tak se zase srovnejte a začneme. Jako u ostatních překážek jsem byla předposlední, ale nějak jsem se dostala k překážce dle mého hrozně rychle. Postavila jsem se k vyšší z dřevěných překážek. "Nechceš zkusit tu nižší?" "Tosek skáče dobře. To zvládne že?" Pohlédla jsem na valáška, který už dychtivě stál před překážkou. "Dobře." Řekla Niora a pokynula že můžeme začít. Nechala jsem Calla kousek v klusu a poté jsem ho pobídla do cvalu. "Cval! Hop!" Valach si před překážkou ještě zrychlil, já mu povolila lonž ještě trochu víc a sledovala jsem ho. Měl silné cvalové skoky. Kousek před překážkou jsem mlaskla a Tosek se odrazil. Myslela jsem si že je to moc pozdě, ale Tosek to zvládl. "Paráda." A šla jsme s grošem k vodě. Na kruhu jsem ho navedla do vody. Skočil do ní jako by nic a prošel ji. Poté jsme šli k druhé z překážek a překonali jsme ji, i když jsme zapomněla mlasknout, valach se odrazil i bez toho. Když jsme se dostali k překážce jménem Valu,, nemohla jsem uvěřit svým očím. "To jako vážně?" Zeptala jsem se Niory. "NEboj, tahle překážka má 90cm, ale 30cm je díky vodě. Tady už to chce důvěru vašeho koně. Proto si spolu překážku pečlivě prohlédněte." První dovjci všichni sledovali a já se tak přesvědčila že to opravdu jde. "Ták pojď Tosku." Pečlivě jsme si překážku prohlédli a poté jsem navelda valach pomocí kruhu do vody. Sočil do ní s velkou radostí. Když vylezl, mrkla jsem se na chrániče, zda se nerozepli a poté jsme šli na překážku. "Hop!" Z klusu jsem valacha pobídla do cvalu a ještě jsem ho trochu sbalila, aby to lépe vyšlo. Mlaskla jsem a Call se odrazil. "To nevíjde.." Říkala jsem si, když jsem vyděla jak Call je nízko nad překážkou. On si ale nad ní ještě nějak povyhodil, takže doskočil, aniž by brknul. Doskočil ale do vody tvrdě, ale byl v pořádku. Jemně do mě žďuchňul a já jsem ho pochválila pohlazením. "Ták už jen jedna překážka, potrubí " Řekla jsem Callatosovi a vydali jsme se k překážce. Nečekala jsem že to bude tak zajmavá překážka. "Jé!" Vydala jsem ze sebe. Potrubí to opravdu bylo a na druhém konci z něj tekla voda. "Tak holky zase zástup, prohlédnout překážku a poté skočit " Řekla Niora a začala se věnovat první dvojci. "Mell jestli chceš můžeš i nemusíš navádět ho z kruhu na překážku." Řekla mi Niora, dkyž jsme se připravovali na skok. Chtěla jsem toho využít, takže jsem udělala velký rozestup od překážky a pobídla jsem groše do klusu a do cvalu. Trochu jsem ho popohnala tušírkou, aby neměl cval tak líný a aby se dobře odrazil. Mlaskla jsem před překážkou a tentokrát dobře. Callatos měl nad překážkou ještě pěknou rezervu. Když doskočil, nechala jsem ho vyklusat a poté jsem ho nechala v kroku dojít až ke mě. "Šikula." Šeptla jsem mu do ucha. Když všichni doskákali, tak jsem po cestě do stájí, kousek s valachem klusala a poté krokem jsme se dostali zpět na Florestu. Všichni se orzešli, postarat se o své koně a já jsem šla s Callem do jeho boxu, také se o něj postarat.

kitty + asie: 5. DEN KURZU CROSSU
(záskok čistě pro dějovou úplnost.. chápu že takový text bych si jako záskok počítat nemohla )
„Lezeš?“ otočila jsem se na brunetku, která za mnou vyváděla ze stáje menší hnědku. Já už seděla na hřbetě své oblíbené Enigmy a čekala s ní na Blood s Noťákem, abchom mohly vyrazit. „Jasně“ ozvala se ona, dotáhla si podbřišák, zapnula nánosník a vyhoupla se do sedla. Vyrazily jsme směr Crossová dráha a zpočátku nechávaly klisny na delší toěži – ne ale na zahozené, přeci jen vcelku neznámí koně, venku, a ještě ženský - nemůžeme vědět, co čekat. Přesto jsme s brunetkou věnovaly pozornost hlavně našim vlastním nápadům a promýšlely jsme jak co nejlépe splnit úkol, který nám vedení akademie zadalo. Myslela jsem, že včerejší trasa byla to nejvíc hardcore, co mohlo být, a ono ne – máme dneska vymyslet a zjet trasu vlastní. Jistě, poslední den kurzu, musí se na nás trochu vyblbnout Ale sama jsem věděla, že pro plánování crossu existují určitá pravdila, která mi ale samozřerjmě nebyla známá. Na druhou stranu překážky na naší trase nejsou až tak náročné, abych si musela tolik dělat hlavu.. snad bude stačit selský rozum
„Tušíš už jako utrasu pojedeš?“ otočila se na mě Blood. „Vůbec. Teda, vím který skoky tam rozhodně nezařadím.“ Musela jsem se zeširoka usmát, určité překážky na trase mi zkrátka nesednou a pokud můžu, vyhnu se jim pořádným obloukem „Co ty?“ „No, nějakou představu možná mám, ale stejně to asi celý přeplánuju“ ušklíbla se, přeci jen na trať jsme jeli právě kvůli rozvrhnutí a plánování. „Rozhodně to chce na začátek a na konec nějakej snažší skok. To znamená že jinak spíš obtížnější, aby nebyl problém“ Uchechtla jsem se, „a taky aspoň jeden vodní a minimálně dvě kombinace. Sprinterskou část zařadit spíš ke konci, ať se koně neunaví na začátku.“ Dávaly jsme spolu dohromady zásady, podle kterých se budeme řídit. „Ona to dost omezí už jen pozice startovního boxu. Jak to vidíš s vodníma skokama, po tý svý koupeli?“ poškádlila mě Blood a já se zatvářila lehce uraženě. „Asi tam zařadím jen sedmičku – u desítky si nejsem moc jistá pořadím skoků, a osmička mi moc nesedí. Mimo kurz jsme se k vodním skokům ještě nedostaly“ věděla jsem, že trasu si nemáme sestavit proto, abychom mohly jet na jistotu, na druhou stranu sedmičku jsme si za kurz ještě nezkusily, tak proč ne? „To se ti docela zúží výběr, když na sebe skoky musí aspoň trochu navazovat.“ „To jo. Obecně mám pár skoků který jsem ještě nezkusila a docela ráda bych si je zajela, tak toho asi zneužiju“
„Naklušeme?“ přerušila kamarádka téma, a já přikývla. Vyjela jsem s Enigmou před ní a stiskla hnedku holeněmi. Klisna hodila hlavou a vyklusala vpřed, zatímco já si jí zlehka pobrala na otěže. I Bloodye za námi naklusala a začaly jsme vysedat. Chvilku jsme jely v tichu, jen já se rozhlížela kolem, občas přesedla a říkala si, že jestli je takovejhle pařák už po ránu, tak odpoledne to bude na vraždu.
Oklusaly jsme kratší úsek a brzy jsme se dostaly k trase. Odjely jsme si ke startovnímu boxu a podívaly se na sebe. „Tak, na jaké skoky se odsud dá vyjet?“ „Jedna, pět, třináct.“ Zopakovala jsem jí a Blood se podívala za sebe. „Co čtrnáctka?“ „Tam bys po ní musela udělat buď zase obrat jinam, nebo bys měla dost dlouhou prodlevu.“ Upozornila jsem jí na orientaci zmíněné komabinace. „To je fakt. Tak co, kterým budeš startovat ty?“ Rozhlédla jsem se a v duchu si představila, jak vedou skoky dál. Pokynula jsem Bloodye, aby se se mnou vydala blíž ke skokům a ve svižnějším klusu jsme klisny pobídly rovnoběžně s pátým skokem. Projely jsme pak mezi stromy, kolem skoku číslo osm, a pak obloukem k sedmičce. „Tak pětkou určitě nestartuju“ poznamenala jsem. „Neměla bych šanci najet na sedmičku, musela bych to celý objet. Osmičku skákat nechci, devítka je moc jednoduchá, desítku skákat taky nechci – to bych měla cvalovej úsek hned po prvn překážce“ procházela jsem si v hlavě, jak jsou skoky na trase na druhou stranu. Bloodye přikývla. „To samé číslo třináct, je kravina to pak celý objíždět. Takže zbývá jednička. To je ideální, na rozjezd, zkušební, bude to v pohodě.“ Brunetka přikyvovala a pak začala trasu plánovat ona. Plánovaly jsme nahlas, abychom si ověřily názor té druhé a mohly se případně doplnit různými typy a informacemi. U skoku číslo tři jsme přešly do kroku a já nahlas přemýšlela: „Pojedu jedničku, trojku si chci zkusit, a pak na sedmičku. Dvojka se dá krásně objet, a tady pak můžu skočit čtyřku z druhý strany.“ „Nebudeš tam mít moc dlouhou prodlevu?“ zaváhala Bloodye za mnou. „Když pojedu po sedmičce kolem osmičky na pětku, tak ne“ mrkla jsem na ní, já to mám promakaný „Pak už asi sprintovou pasáž, nebo ještě poslední skok. „Ještě nějakou kombinaci“ upozornila mě Bloodye a já přikývla. Nicméně, pokud bude cvalová pasáž kolem opracoviště, tak pak je většina kombinací jako Přes Plot nebo Dolina už na konec na můj vkus příliš obtížná, chtěla jsem po cvalovém úseku, nějaký jednodušší skok. „Zakončím to krmelcem, takže před sprintem to chce nějakou kombinaci“ Vyjely jsme ze skrytu stromů a krásně se přede mnou zjevila čtrnáctka, přesně tam, kde jsem potřebovala. „To bude ideální“ přikývla jsem, a Bloodye taky pokývala hlavou. „Takže jedna, tři, sedm, pět, čtyři, čtrnáct a krmelec je..“ „Šestnáctka“ připomněla mi Bloodye a já poděkovala a rovnala si to všechno v hlavě. „Tak jo, to by odpovídalo. Nějaké známé, nějaké neznámé, samotná skoky, kombinace, vodní skoky, terén se cestou taky vlní“ přikyvovala jsem a hledala jsem důvody, proč by se třeba vedení nemusela moje trasa líbit. Nic mě nenapadlo, a tak jsme ještě objely skoky podle toho, jak potřebovala Blood na rozvržení trasy své. Posléze jsme se s kobylkami ještě vydaly do lesa, abychom splnily jejich vyjížďku


TRASA: SKOKY 1, 3, 7, 5, 4, 14, 16 V TOMTO POŘADÍ

Odpoledne jsem lehce nervózní vyvedla klisnu ze stáje, zatímco Blood – která si šla připravit hnědáka, aby vyrazila za námi - mi ukazovala zdvižené palce. Pousmála jsem se, zkontrolovala si, že mé ochranné prostředky i vrančina výstroj dobře sedí, dotáhla podřišák, zapnula nánosník a vyhoupla se do sedla. Uchopila jsem speciální otěže na cross do – rovněž speciálních – rukavic a stiskla holeně. Otevřela jsem si hlavní bránu, projela skrz a zase za sebou zavřela – vzhůru za dobrodružstvím! Po těch čtyřech dnech kurzu už byla cesta na dráhu a jí doprovázející opracování už určitou rutinou. Dnes jsme ovšem měli tu výhodu, že jsme jely s klisnou samy a tak jsme měly dost prostoru na jakékoliv „vylomeniny.“ Paradoxně zrovna dnes to nebylo potřeba – zatímco jindy, jak byla Asie natěšená na nadcházející práci, jsem jí dávala všemožné kličky, obraty a stranovou práci i proto, aby se trochu zabavila, ke konci kurzu cross country byla už přece jenom klidnější. Samozřejmě nějaké to protahování přišlo na řadu také, jen ne v takové míře. Po prvním krokovém úseku na střední otěži jsem mlaskla, lehce stiskla holeně a klisna vyklusala vpřed. Jindy vyrážela v terénu jako torpédo, tentokrát šla sice dopředu, ale v klidu. Začala jsem zlehka vysedávat, v mírném předklonu, co nejblíže přední rozsoše, ale po pár desítkách metrů jsem zasedla, naklonila pánev, protáhla nohy, stiskla kolena a houkla „A krook“. Klisna přešla. Chvilička v kroku, jen jsme stihly dvakrát odšněrovat cestu z jedné strany na druhou, hezky ohnout kolem levé holeně, vyvést směrem k levé straně, nechat vyvést, a u levé strany ohnout kolem pravé holeně, natočením ramen a přenesením těžiště. Po dvou takových vlnkách jsem opět nechala klisnu naklusat, tentokrát jsem vysedala na opačnu nohu než prve, ale opět jsem jí brzy nechala přejít do kroku, pak zase za chvilku klus a zkrátka místo plynulého vyklusávání jsem zařadila více přechodů, do klusu, stejně jako do zastavení, prokládanými ohýbaví prací, Když jsem měla vranku lépe na otěži, nechala jsem jí – v kroku – našlápnutím třmenu k „volnější“ straně cesty a opačnou holeň jsem přesunula těsně za podbřišník, a v momentě, kdy zvedla odpovídající zadní nohu jsem dala pobídku. Vranka začala ustupovat na opačnou stranu, kde jsem pomůcky porhodila a odšněrovala to i naopak. Díky takovému postupu se klisna dostala hezky na pomůcky, zaktivovala záď a uvolnila hřbet, aniž bych musela dlouze vyklusávat. Přechody jsou zázračná věc, jak říká Tom. Dorazily jsme na dráhu, kde už bylo připraveno celé vedení Floresty. Blood s Maki měly jet až po mě – díkybohu – zkrátka od nejméně zkušeného po mazáky Connor stál opřený o jeden ze stromů a sledoval mě – téměř vždy mě na crossovou dráhu doprovázel on, tuším že tohle bude brát jako zkoušku, kolik mi toho dokázal předat. Takže když to zajedu blbě, bude to moje chyba, když dobře, bude to jeho zásluha „Tak jakou máš trasu?“ podívala se na mě Niora, která mě viděla za poslední rok na crossu prvně včera. Tak doufám, že jsem jí nezklamala „Jedna, tři, sedm, pět, čtyři, čtrnáct, šestnáct“ odříkala jsem jí z hlavy, a u jednotlivých čísel se mi v hlavě vybavil skok i soupisek záludností, na které bude třeba dát si pozor. „Dobře. Rychlostní úsek bude teda mezi čtrnáctkou a šestnáctkou?“ zeptala se blondýnka, znala trasu jak své boty (a vlastně celou Florestu ) a přesně věděla, mezi jakými skoky je nejdelší úsek. Přikývla jsem. „Dobře. Chce to někoho ke každému skoku kromě čtyřky – tam se může přesunout ten, co bude hlídat u trojky, dvojice u skoků čtrnáct a šestnáct bude hlídat i rychlý úsek. To znamená, že potřebujeme pět lidí“ rozhlédla se kolem „To vychází akorát, Tom ti to odstartuje. Jak se rozmístíme?“ otočila se na skupinku a já dostala pokyn k opracování. Přesně proto mě Tom stanovil jako první, na trase jsem neměla tolik skoků, některé relativně blízko u sebe a nebude tak zapotřebí tolika lidí – takže holky můžou dorazit později. Samozřejmě ale mají instrukce aby nedorazily uprostřed mojí jízdy, abychom si nepřekážely. Klisnu jsem pobídla do klusu a za stálého vysedání a přesedání po každých cca sto metrech jsem si s ní objela všechny plánované skoky, jestli po včerejším dešti nejsou rozbahněná místa odskoku/doskoku, ačkoliv jsem věděla že Florestovské „pozemní jednotky“ by mě na to určitě upozornily. Brala jsem to ale i jako seznámení klisny s trasou, jestli třeba někde nebude počumovat po nějakých bubácích, ačkoliv to neměla ve zvyku. Prošla jsem pouze oblouček od jedničky k sedmičce a tam přes pětku a čtyřku zpátky k jedničce, malý park i krmelec známe a navíc jsem viděla, jak povrch pro trskový úsek kontrolují Tom s Connorem. Začala jsem tedy pracovat. Jelikož jsem si během oklusání vzala klisnu lépe na otěž, nic mi nebránilo. S vrankou jsme dorazily na pracoviště – když tu je, proč ho nevyužít, že? – a já ji začala natáčením ramen (ale nenaklánět!) kolem vnitřní holeně ohýbat na kruzích, obloucích, podobně jako cestou sem, tentokrát jsem ale i vyžadovala lepší ohnutí po kruhu a sledovala, jestli se vranka ohýbá ochotně, jestli není zatuhlá, jak přichází na pomůcky a jestli nejde proti otěži. Jako obvykle ale pracovala jako profík, většinou jsme prováděly vlnovky – v pracovním klusu nebo v kroku, jelikož jsme cvičení i nadále prováděly s přechody – a tak jsme neustále měnily stranu, na kterou se vranka ohýbala, čímž jsme podsazovaly obě zadní nohy a protahovala a rozhýbávala jsem jí na obě strany. Pak jsem v kroku přesunula vnější holeň za podbřišník, našlápla vnitřní třmen, pohrála s vnitřní otěží a dala pobídku vnější holení v momentě, kdy se zvedala vnější zadní noha. Klisna naskočila, já vyšla pánví vystříc prvnímu cvalovému skoku, ale hned na to jsem se zvedla do stehenního a nechala jí ocválat, aby si otevřela plíce. Když začala hezky pravidelně odfrkovat, Zasedla jsem, naklopila pánev, zapřela kolena do opěrek a nechala jí přejít přes klus do kroku, kde jsem jí dala pobídku do cvalu na druhou ruku. Po ocválání jsem jí pochválila a ještě jí trochu protáhla v klusu na ustupování na holeň, jen abych jí lépe protáhla hřbet, na což byl tenhle cvik úplně skvělý. Cítila jsem, jak se klisna dobře ohýbá, jak reaguje, jak je lehká v ruce a když jsem jí zkusmo nechala trochu vytáhnout otěž, spokojeně vytáhla hlavu za udidlem dolu, ale zachovala rytmus a
nezavěsila se do udidla. Super Měly bychom mít hotovo. Tom na mě pokývnul, ať se připravím ke startovacímu boxu.

Tom vydal pokyn ke startu. Stiskla jsem vrančiné boky, Asie, ač byla po těch několika dnech kurzu klidnější, byla pořád stejně nadšená a dopředná, a tak okamžitě uposlechla pobídku a vycválala kupředu. Naší první překážkou byl skok číslo jedna, takže startovní box směřoval přímo směrem na něj. Proletěly jsme tedy mezi bílým plůtkem a já už se opřela do kolen, díky kratším třmenům to šlo vcelku snadno, přesunula se do stehenního sedu a na kobylku zamlaskala, abych jí připomněla, že máme něco za úkol. Klisna stříhla ušima, ale dál špicovala na trasu před námi. Vyjížděly jsme teď do mírňoučkého kopečka, abychom mohla zatočit za prvním skokem. Byla jsem proto trošku více předkloněná, ramena jsem ale stále držela vzadu, abych klisnu nepodněcovala k padání na předek, a přitom jsem dávala pozor, aby cválala dobře odzadu a přitom svižně dopředu. Bylo potřeba projet kolem lesíku, který bude po naší levé straně, a ačkoliv kvůli správnému nájezdu bude oblouk delší, přece jen tam bude a tak jsem už od začátku nechala klisnu zaskočit na levou vedoucí nohu. Oblouk se postupně vystupňoval, a já se předkláněla v dodržování rovnováhy – přitom jsem ale klisně stále holeněmi připomínala ať zabere zadkama. Nijak strmý kopec to nebyl, a tak ho vranka suverénně vycválala. To už jsem sledovala pohledem prjezd kolem lesíka k naší trase překážek, a postupně jsem natočením osy ramen kolem vnitřní holeně začala vranku natáčet kolem něj. Přitom jsem pohrávala na vnitrní otěži a vnější otěž vedla klisnu po obratu, zatímco vnější holeň nenechávala vypadnout záď. Jak jsme navíc vycválaly na rovný povrch, více jsem se v sedle napřímila, a za zatáčkou v dálce se už vynořil první skok. Cvičná překážka, vůbec nic složitého, stačilo nic pořádně nezvorat a neurazit si hlavu o horní příčku Na začátek trasy jsem ho zvolila právě proto, nebudeme přece začínat ničím jako je žolík, že. Povrch na něm byl rovný, takže jakmile jsme vykroužily obrat a zajely mezi stromy, mohla jsem klisnu nechat protáhnout cval přitisknutím holení. Asie to brala vážně, takže zafrkala, zem zaduněla, jak se pořádne opřela do tempa a vyrazila kupředu rychlostí, jakou ona umí. Zlehka jsem pohrála na otěži a vzala víc ramena dozadu, abych jí připomněla že pořád ještě nejdeme dostih, a cítila jak klisna sice nedrobí kroky, ale už neletí dopředu jak šílená a získala pořádný kmih – energie byla plně pod mou kontrolou. „To je pašanda“ promluvila jsem na ní a zaznamenala, jak zastříhala ouškama, ale hned je zase špicovala kuředu, jelikož jsme se blížily ke skoku. Rychle jsem vyhodnotila, jak bychom se měly natočit, abychom najížděly skutečně kolmo, a vranku si zatížením třmenů a holení na tuto dráhu vyvedla. S horní příčkou jsem si nijak zvlášť nelámala hlavu, byla tak vysoko, že snad jen Livrey na Parisovi by si musel vážně dávat bacha Šlo spíše o to, aby koně nějak nepoděsilo, že má v podstatě proškočit něčím – taková mega obruč. Klisna byla ale klisná a tuhle překážku už xykrát skákala, takže jsem neměla vůbec žádné obavy. Šlo hlavně o to, klisnu nevypresovat, zbytek už jsme měly docela zvládnutý. Takže zhluboka nadechnout, vydechnout, a klidná ruka, jinak mě Asie přehodí i přes horní příčku.. samotnou. Přitom jsem je měla oboje na stejném kontaktu, ramena držet vzadu, jak jsme se blížily ke skoku, vzpřimovala jsem se v sedle, holeně přiložené, koukat někam za skok, tady to znamenalo na číslo dvě. Neušlo mi, že u něj stojí nižší blonďaté postava, růžové tílko, světlé šortky, že by Anette? Před skokem jsem přiloženou holeň zesílila v pobídce k odskoku, klisna podsunula záď, v ten moment jsem já na zlomek vteřiny dosedla, jakmile ale nosnou silou vymrštila předek dopředu, opřela jsem se do kolen a vyhoupla se nad koně, jak natáhla krk, natahovala jsem já otěž, stále koukám před sebe, ramena dozadu, nelehat si na koňský krk, nerušit jí, holeň pod sebou. Jak doskakovala, přesouvala jsem těžiště dozadu, ale zatěžovala jsem stále trochu víc levý třmen, aby vranka dskočila jistě na stejnou nohu – skoky jsou za sebou v mírném levotočivém oblouku, nemůžeme potřebovat aby doskočila na špatnou nohu. Vranka doskočila, já se soustředila na neškubnutí v hubě, a okamžitě jsem jí pobídla, ať jede dál. Neřestala jsem očima hypnotizovat skok číslo dvě – Anette raději ne, nebo bych měla hlavu plnou jedovatejch poznámek. Druhý skok jsme skákat nehodlaly, až třetí, a já vranku tlakem levé holeně vyvedla na takový oblouk, abychom druhý skok objely z vnější strany. Kolem sebe neměl žádné prvky, které by o rozšiřovaly, a tak nám v trase nijak nepřekážel. Dívala jsem se kamsi před sebe, už ne na skok číslo dvě, aby klisna nezískala dojem, že na něj najíždíme. Stín, které řada stromů po levé straně poskytovala, ale bohužel končil kousek za vnějším okrajem skoku a tak na ě v plné síle dopadlo pálící slunce. Hňa. Měla jsem ho ale více za sebou, než před sebou, takže mi nevadilo ve výhledu k dalším skokům. Další nás čekal skok číslo tři. Nájezd byl stále rovný, ale doskakovaly jsme do kopce – to znamenalo dovést klisnu v kmihuplném, ale pořádně podsazeném cvalu, a doskočit víc pod skokem – při skocích, které byly na svahu celé, tu často zkušenější koně udělaly samy, vzhledem k rovnému odskoku bude ale potřeba jí v tom trochu zkorigovat. Prosvištěly jsme kolem Anette a já přímo cítila, jak se cítí uražená že jsem se na ní ani nepodívala. Kdyby víc jezdila, pochopí to. I když.. no. O jejich empatických schopnostech raději nebudeme mluvit.
Sledovala jsem cestu dál a po druhém skoku se oblouk lehounce zostřoval, takže jsem k vrance přitiskla levou holeň a více našlápla levý třmen, a vranka vytočila oblouk více a dostala se opět k prostředku trasy,takže by nám nájezd na třetí skok měl vycházet dobře. Využila jsem rovného povrchu a opět nechala vranku protáhnout tempo. Vítr mi svištěl kolem očí a já cítila stoupající hladinu adrenalinu v krvi. Neubránila jsem se rychlému mrknutí pod kopyta klisny. Země se míhala a i její nohy byly jen rozmazané černohnědé šmouhy, ať jsem se jakkoliv snažila zachytit něco ostře. To trvalo jen milisekundu, a musela jsem zase vzhlédnout. Trochu jsem se uculila a zkousla vnitřní stranu spodního rtu, teď mě vidět Tom tak mě z toho koně sundá. Ale on je to tak báječněj pocit
Stromy na vnitřní straně ustoupily a jak se změnil náklon vůči slunci, opět nás uchýlily do svého stínu – v tomhle počasí to bylo blaho. Navíc odkryly dráhu ke třetímu skoku. Svah nahoru nebyl tak výrazný, přesto bude potřeba dát si pozor. Vzpomněla jsem si na Connorovu radu „Zpomalit, dát čas, zklidnit se, pobídnout.“ Trochu jsem se proto v sedle více napřímila, zahrála na otěže, přitom ale stále přiložené holeně, vranka ale lehce nadrobila kroky a zklidnila tempo. Podívala jsem si na skok a zopakovala si vše potřebné, včetně toho, jak mám na skok najíždět a na co si u klisny dát pozor. Tuhle překážku jsme ještě neskákaly, proto možná zaváhá a já ji musím podpořit. Zkontrolovala jsem si stejný kontakt na obou otěžích, stejně přiložené holeně, ačkoliv prvních pár překážek tvořilo oblouk, bude lepší na ni najet rovně. Viděla jsem, jak i klisna sleduje skok, špicuje ouška a přemýšlí. Byla skvělá, bystrá a učila se. Musela jsem se pousmát, šikulka moje. Když jsem pocítila, jak hlavou nepatrně, ale přeci klesla, Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se o něco zklidnila, a pak přitiskla holeněa a zase se více předklonila, stále ale ramena před sebou. Zarovnala jsem kombinací pomůcek vranku na střed, přitom jsem se napřímila, pohrála na otěže a stiskla holeně, abych si zajistila aktivitu zádi, a pak jsem jí nechala zase trochu natáhnout tempo. Najížděly jsme kolmo a na střed a já už se dívala kamsi za. Tempo měla dostatečně prodloužené i k překonání takového šířkovějšího skoku – nesměla jsem to s ním přehnat, aby zvládla odskok do kopce, takže to bylo tak akorát. Klisna mi chtěla na skok víc natáhnout, ale já jí držela zpátky. Jen tak jsem pohrávala na otěži, tiskla stehna a trochu víc se napřímila, jakmile tempo zklidnila na původní úroveň, pochválila jsem jí hlasem a poračovaly jsme. Už jsme se přiblížily ke skoku, teď je to na ní. „Pašanda jsi“ mluvila jsem na ní, ačkoliv mi přišlo že při kurzu natolik zjistěla, že teď ani nezaváhala. Držela jsem jí trochu v tom, aby si najela více pod skok, ale před odskokem jsem pobídla a vranka se odrazila zadky a hezky se natáhla do kopce. Byla jsem teď nad skokem o něco napřímenější, ruce šly ale víc dopředu, aby klisna mohla volně hýbat s krkem a zvládat tak rovnováhu. Dovolila jsem si i povolit trochu víc než obvykle, protože jsem jí znala a věděla, že po doskoku do kopce nevyrazí. Kopírovala jsem při ksoku její pohyby, jak říkával Tom, kůň vlastně zrcadlí pohyby jezdce. Ačkoliv se to tak vůbec nemusela zdát, bylo to tak a tak jsem přesně vyrovnávala vrančiny pohyby. Díky tomu jsem jí nad překážkou nijak nezavazela, klisna si s ní krásně poradila a doskočila na levou nohu – zatížením levého třmenu. Přitom jsem po doskoku stiskla holeně a koukala trochu víc doprava, načež jsem pohrála na pravou otěž, jelikož teď by se jindy pokračovalo levou zatáčkou doleva na skok číslo čtyři, ten nás ale čeká až později. Vranka tak pochopila, že na čtyřku nenajíždíme a vydala se přímo dopředu. Vycválaly jsme pár cvalových do kopce, pak přišla rovina a následně měl přijít kratší sešup dolů. Ne ani tolik sešup, ale pořád bylo snadné ztratit kontrolu a nechat koně spadnout na předek. A jelikož nás pak čekal seskok do vody, vážně jsem o nic takového nestála. Proto jsem hned na vrcholku vzala ramena víc dozadu, napřímila se v sedle, a nevnímala sálající slunce, které na mě mezerou mezi stromy, jak se svažovala zatáčka k čtvrtému skoku, dopadlo. Stiskla jsem stehna, holeně, houkla na klisnu „A hoou“ a pohrála si s otěžemi, za neustálého kontaktu holeněmi. Vranka zkrátila podšlápla si pod sebe a já odpověděla povolením. Stále jsem ale zůstala napřmenější, jelikož to bylo při jízdě z kopce potřeba. Přitom jsem se přidržovala koleny, holeně pod sebou, abych klisna nenarážela do zad. Čekala nás teď delší trasa směrem ke skoku číslo sedm. Přesto jsem klisnu nepustila ve vyšší rychlosti dopředu – ještě pořád jsme odksočily teprve první dva skoky a já si jí nechtěla takhle ze začátku unavit. Navíc se tu docela vlnil terén, takže nejvyšší prodloužení tempa bylo po sjezdu z kopečka přiložení holení, předklonění se – ramena stále vzadu, stejný kontakt na obou otěžích a zamlaskat. To stačilo, aby vranka pochopila a natáhla tempo, přitom ale nevystřelila dopředu nijak zvlášť rychle. Stromy nás opět skryly ve svém stínu a mě napadlo, jaké utrpení bude sprintový úsek na tomhle slunci. Už teď se mi na čele pod přilbou hromadily kapičky potu.
Cítila jsem, jak má vranka tendence vyrazit. Zhluboka jsem se proto nadechla a vydechla, pokud hodlám zklidňovat jí, musím zklidnit nejprve sebe. Upřímně, i já byla v pokušení vyrazit pořádně svižně. Napadlo mě, že po vnitřní straně téhle trasy se terén nevlní tolik, a tak jsem klisnu pravou holení a našlápnutím levého třmenu nechala odcválat blíže k vnitřní straně, ale aspoň dva tři metry od konců větviček jehličnanů, které cestu lemovaly. Míhaly se nedaleko od nás a moje levé oko zaznamenávalo jen táhlou zeleno hnědou šmouhu, mezi níž občas problesklo světlo. Mohla jsem si teď ovolit nechat vranku ještě trochu protáhnout, měla přes zimu natrénovanou dostatečnou vytrvalost, aby zvládla dojet trasu i po tomhle svižnějším úseku. Klisna ochotně poslechla a natáhla tempo, zatímco já pořád hlídala, kdy se za zatáčkou vynoří skok číslo sedm, před nímž si ji budu muset pořádně zkorigovat.
Projely jsme kolem hupu, který po vnější straně zatáčky tvořil hlavní část zvlněného terénu a tak jsem mohla klisnu zase levou holení vytlačit na střed zatáčky. Díky tomu uvidíme sedmý skok o něco dříve a nebudeme muset tolik řešit. Velmi brzy se taky vynořil a po jeho levé straně stála Nad, která přišla opět pomoci. Více jsem se v sedla napřímila, ramena dozadu, pokrčená lokty, pohrát na otěži a vranka zdrobila kroky, díky přeiložené kroky ale stále zabírala zadkem. Dávala jsem nám oběma opět čas na to, abychom zpracovaly, co že se teď bude dít. V hlavě jsem si opakovala – před skokem sebrat, nad skokem víc povolit a přitom podpořit, doskok do vody jí může zaskočit. Tenhle skok skákala klisna letos jen jednou, a tak jsem i teď mohla počítat s tím, že by možná mohla zaváhat. Srovnala jsem si vranku kolmo na skok, a i na jeho střed – při crossu jsem na to ne vždycky kladla takový důraz, jelikož překážky byly mnohdy relativně široké, ovšem skok u kterého by mohla Asie zaváhat, který nemá po stranách žádné prvky, které by jí bránily v odmítnutí, to vyžaduje. Vranka párkrát zafrkala, ale brzy jsem jí mohla nechat napřímením se v sedle, promáčknutím otěží s přiloženou holení víc podšlápnout pod sebe, aby se pořádně podsadila, a trochu větší tlak holení, aby zároveň zachovala pořádné kmihuplné tempo vpřed. Přesto jsme o poznání zpomalily, energie nám ale nechyběla a já cítila jak klisna zlehka tuhne. „Hodná holka je to, to je moje pašanda: promluvila jsem na ní se stiskem holení, ona stříhla ouškama ke mně a znovu odhodlaně vyrazila vpřed. Stále jsem na ní mluvila, konejšila jí a přitom držela přiložené holeně. Posledních šest cvalových skoků, ruka klesá, teď je skok čistě na koni. Koukám kamsi za stromy, jak říká Nate „Když nevěříš koni ty, a pořád si pohledem kontroluješ skok, jak si může věřit kůň?“ Klisna už ale nezaváhala a jak jsem se napřimovala, zatímco jsme přicházely ke skoku, přišla pobídka k odskoku, vranka podsunula záď a vymrštila předky nad překážku. Opět jsem svým tělem kopírovala pohyb koně, krátké crossové třmeny mi dobře umožňovaly držet se koleny, byla jsem ale napřímenější, ramena dozadu, protože po nejvyšším místě skoku přišel doskok s mírným „podvýšením“? Takže bylo potřeba být více napřímená, abych klisně v pohybu nevadila. Vranka natáhla předky před sebe, já prošlápla paty, nohy pod sebou, ruka klesá a otevírá prsty, aby o něco popustila otěže – jedině tak bylo teď možné necuknout koni v hubě. Klisna natáhla přední nohy a ty rozrazily plochu vodní hladiny, aby o milisekundu později dopadly na dno. Malé kapky se roztříštily všude kolem nás, ač nebyla voda natolik hluboká, v té rychlosti vytříkla do dostatečné plochy a v tomhle počasí jsem malé chladné kapky na své kůži nadšeně přivítala. Jen Nadvandy na břehu asi zůstala suchá.
Po dopadu jsem nežuchla do sedla, jen měkce dosedla a hned se zase narovnala do stehenního sedu. Stiskla jsem kolena, rychle jsem si opět srovnala otěže na původní délku a sledovala naší nynější cestu. Měla jsem vranku na levou vedoucí nohu, a teď měla přijít ostřejší zatáčka, směrem na skok osm. Ten jsme ale skákat neohdlaly, jen projet kolem a hurá na skok číslo pět.
Asie vysoce zvedala nohy nad vodní hladinu, ale její kopyta vždy znovu a znovu postříkala všechno kolem, jak zase dopadaly na dno. Měla jsem jen rajtky, perka a chapsy, neoprenové botky jsem nebrala, takže některé kapky příjemně schladily i mě. Pak přišel mírný svah nahoru, v výjezdu z vody, takže jsem se lehounce předklonila – stoupání bylo postupné a tak nebyly nějaké radikálnější změny sedu nutné. Jakmile jsme ale opustily vodní plochu, levou holení jsem klisnu vytlačila více k vnější straně, a přitom hlavou sledovala následující obrat – potřebovaly jsme ho vykroužit přesně, abychom vyjely dost daleko od překážky číslo osm, aby klisna nenabyla dojmu, že budeme skákat ji, ale mezi překážkou a řadou stromů nebylo tolik místa. Postupně jsem se začala rameny natáčet do obratu, tím jsem trochu víc našlápla vnitřní třmen a vnitřní holeň jsem přiložila. Vnější holeň šla za podbřišník a hlídala záď, dělala „stěnu“, vnější otěž vyváděla po obratu a vnitřní otěž lehce na straně a u mě si pohrávala a žádala po obrat. Klisna se krásně ohnula, ve svižném tempu vycválala a po naší levé straně jsem zahlédla balíky slámy z překážky číslo devět. U nich stála drobnější blond osoba s kratšími vlasy- Sue. V poslední fázi obratu jsem se začala rovnat a pravou holení vrance připomněla, že jí potřebujeme natlačit více dovnitř obratu, aby nám všechno vyšlo. Za chvilku jsme ale už rozduněly zem vedle překážky číslo osm, a projížděly užším místem mezi stromy. Jedna větev mi ve vysoké rychlosti přelízla helmu a já reflexivně zavřela oči, abych je případně ochránila. Hned jsem je ale zase otevřela, před námi se otevřela pláň, na níž mimo jiné stál dvojskok číslo pět. Bedny, nic obtížného, jen byly úzké a kůň tak nesměl vyhnout – a pak samozřejmě stejně, jako u jiných dvojskoků. Na nájezd na ně jsem si klisnu musela navést víc k levu, abych oblouk pořádně rozvedla, a mohla si ji pak dorpava stočit už pořádně na skok. To ovšem znamenalo provést přeskok, takže jsem si v hlavě srovnala jaké budu potřebovat pomůcky, přesunula holeně, těžiště, a v jeden moment vznosu jsem dala pobídku nově umístěnými holeněmi a přesunula i otěže. Klisna přeskočila na pravou nohu, já jí pochválila a pak jí pravou holení přidržela blíže ke stromům. Cítila jsem, jak se mi sluneční žár opírá do zad a od vlasů pod přilbou mi zezadu po krku sjela krůpěj potu. Sakra, až se vrátíme, musím si dát sprchu.
Sledovala jsem pohledem oba skoky, a když se začínaly rovnat z mého pohledu za sebe, natočila jsem tím směrem ramena a klisnu kolem pravé holeně otočila. Vranka klidně vycválala oblouk a já jí vedla na oba skoky tak, abychom najížděly kolmo na oba za sebou. Zase, nechat trochu zvolnit, narovnat se v sedle a srovnat si v hlavě všechno, co bude potřeba dodržet. Klisna tenhle skok skákala celkem často a tak ani ona neptořebovala tolik času, aby si ho prohlédla, takže jsem jí brzy nechala zase vyrazit lépe dopředu. Stále jsem jí lae držela v pěkně aktviním cvalu od zadi. „V kombinacích je nejdůležitější důvěra“ zazněla mi hlavou Connorova slova. Šest cvalových před skokem jsem začala klesat rukou, koukala kamsi za druhý skok, stejný kontakt na obou otěžích i obě holeně stejně přiložené, abych klisnu nesváděla k vyhnutí. V tomhle už ale byla profík, takže jsem se napřímila v sedle, odpočítala poslední tři cvalové skoky, dala pobídku k odskoku chvilku před, a vranka se vyhoupla přes skok. Zaslechla jsem škrtnutí proutěnky, na vrcholu skoku, když o ní lehce zavaděla předními kopyty a šla jsem s pohybem koně. Vyjet rukou nahoru po krku, ale ne moc, abych neztratila po doskoku kontrolu. Ramena držet dozadu, abych vranku nepřevažovala, a po doskoku přišla lehká pobídka holení – na jakoukoli silnější by vranka vyrazila kupředu příliš zběsila, a na rovnání něčeho takového teď nebyl čas.Po celou dobu skoku, i teď, jsem koukala před sebe, srovnaná ramena, stále ten samý kontakt na obou otěžích, u obou holení, zkrátka nedát klisně záminku utéct. Pár svižných cvalových skoků, během nich zase klesat rukou, ramena dozadu, vsedle vzpřímeně, držím kontakt ale kdyby klisna měla potřebu, dám jí prostor. Držím přiložené holeně, kterými jí mezi otěže posílám na skok. Šest cvalových skoků, poslední tři odpočítám a pak pobídka k odskoku, opírám se do kolenních opěrek, vyjíždím rukou po krku, teď už to nemusím kontrolovat až tak – přesto jí větší prostor nedávám, jen tak, aby mohla balancovat s krkem. Koukám před sebe, nohy pod sebou, sleduju kam pojedeme a o něco více zatěžuji levý třmen, holeně tisknu k pobídce pro cval na levou ruku a natáčím se na levo. Po doskoku si dávám bacha, abych klisně netřískla zadkem do sedla ani necukla v hubě, takže natahuji ruce před sebou a jakmile jsme zase na pevné zemi, tisknu holeně k bokům klisny v pobídce, aby se po doskoku zasedla. Sleduju zatáčku, kam budeme muset na skok číslo 4 zamířit. Okamžitě cítím že se povedlo doskočit na levou vedoucí nohu a klisnu nechávám v trochu výraznějším tempu prodloužit, teď je terén do trochu mírnějšího kopce a tak si to dovoluji. Sleduji škvíru mezi stromy a ve stehnovém sedu zase víc dopředu nž nahoru – stále ale ramena dozadu – a cítím, jak Asie zabírá zadníma nohama kupředu. Kolem levé holeně jsem jí stočila k nájezdu na skok číslo čtyři, natočením ramen a klisna se povolně stočila kolem. Stromy se rozestoupily a ukázaly nám potrubí, na které jsme teď měly najíždět. Byly jsme hezky u vnitřního okraje, u strany, kde bylo potrubí nižší, přsto jsem vranku lehce srovnala víc ke středu překážky, abych věděla že skočí mezi praporky. Zároveň jsem se více napřímila k sedle, promáčkla otěže a nechala přiložené holeně, takže Asie trochu zkrátila, zachovala ale pěknou energii ze zádi a já tak dávala nám oběma čas si skok prohlédnout. Bude potřeba jít hezky odzadu, aby vranka měla dostatečně dobrou rovnováhu a mohla zvládnout skok stojící na svahu. Proto jsem jí dopředu neposlala tolik, ale jen zlehka, aby měla dostatečnou rovnováhu a nespěchala. Hlavně v klidu. Jak jsme se blížily, zesilovalo i slabé zurčení vody, jak protékala potrubím do studánky.
Klisna tenhle skok skákala jen při prvním dni ze země a i tak nezaváhala, posledních šest cvalových už jsem ho nechala zcela na ní a pak se vyhoupnout do stehenního, hlavně jí nenarušit rovnováhu, vyjet rukama po krku ale nepovolit moc, ramena dozadu, holeně přiložené pod sebou, a během doskoku se vzpřimovat, postupně dosedávat a natahnout ruce, abych klisně necukla v hubě. Jak klisna dopadla na zem, povolená kolena a kotníky náraz krásně odpružila, díky tomu jak jsem se postavila nad skokem (našlápnutý pravý třmen, trochu natočená doprava a holeně podobně jako v pobídce do cvalu na pravou nohu) doskočila na pravou vedoucí nohu a já už koukala do zatáčky, kde byl vidět kraj třetího skoku. Stála tu Anette, která se stihla přesunout od skku číslo dvě. Stiskla jsem holeně v pobídce a když jsem kolem pravé holeně zatočily mezi stromy, uvítala jsem chladivý stín. Nevydržíme v jeho skrytu ale dlouho, zatočíme k zatáčce číslo čtrnáct a pak už skoro samý konec trasy.
Prosvištěly jsme kolem Anette, která postávala u skoku číslo tři, namáčknuté více k pravému okraji, abychom kolem překážek mohly bezpečně projet. Brzy se před námi objevila i druhá překážka, kolem té jsme taky ve svižném tempu projely. Dovolila jsem vrance trochu protáhnout, i te\´d měla pořád energie dostatek, tak proč ne. U druhé překážky jsem jí ale stočila kolem pravé holeně natočením ramen mimo trasu a směrem ke čtrnácté překážce. Terén se teďkam írně svažoval dolu, a tak jsem se opět více napřímila, aby klisna mhla zvolnit tempom nespadla tak na předek a nevyvedla se z rovnováhy. Stočila jsem klisnu trochu více doprava, jakoby pod startovací box, kde už stál Tom a sledoval jízdu. Dostaly jsme se takhle hezky před překážku, bohužel jsem měla slunce přímo před sebou a tak jsem trochu mžurkala očkama, byla jsem ráda když jsem vranku stočila zase doleva k nájezdu, takže se slunce dostalo více do strany a já mohla pořádně vidět. „Kittyno ty krávo, ty sluneční brejle by se hodily“ nepomenula jsem se, ale už jsem sledovala dvojskok před sebou. DO trasy jsem ho zařadila spíše proto, abychom jely alespoň dvě kombinace, jinak jsem ho moc ráda neměla, málokdy se mi povedlo druhý skok najet opravdu kolmo. Ale tak, aspoň si to procvičíme. Rozhodla jsem se zvolnit tempo, abych klisnu mohla právě v nájezdu na druhý skok lépe zkorigovat – přeci jen to, že dokážu zajet slušný čas, jsem Tomovi dokázala už včera A tak dneska nemusíme tolik spěchat. Radši to zajet pořádně, žádný „Rychle a zběsile“. Opět jsme zpomalily, sebe i klisnu jsem nechala prohlédnout si skok a nasměrovat jí kolmo na první skok – a více k pravému okraji, takže budeme mít nájezd na druhý skok snažší. Tentokrát jsem jí ale po „klidové fázi“ nenechala tolik vyrazit, nýbrž jsem jí jen podpořila, aby šla energicky dopředu, ale pořád hezky v klidu. Tenhle skok byl relativně nízký, nejhorší na tom byl nájezd na druhou překážku. Posledních šest cvalových jsem to nechala na Asii, tři jsem si odpočítala, narovnávám se v sedle, klesám rukou a koukám kamsi za skok, abych klisně nedala záminku zaváhat. Vranka suverénně odkočila a já opět kopíruju její pohyb, hlavně nevyrušit, přitom jí ale působením, váhou ve třmeni a holeněmi nechávám doskočit na levou vedoucí nohu. Už nad skokem sleduju další skok a mířím k němu lehce i levou otěží, takže po doskoku, kdy dávám podpořující pobídku holení, vranka pěkně vycválá dopředu a já jí levou holení nechám vytočit trochu vyšší oblouk, takže se nám v podstatě prodlouží nájezd, na poslední chvíli orvnám před skokem a pak už tři, dva, jedna, a odskakujeme. A zvládli jsme to kolmo, hurray po doskoku si zase dávám pozor, abych necukla v hubě ani nežuchla na hřbet, a už koukám kamsi vedle opracoviště, čeká nás sprinterská pasáž a pak poslední skok – krmelec. Povrch je tady rovný, takže si nemusím s nějakým zpomalováním dělat starosti, zamlaskala jsem, pevněji stiskla klisně boky a více se přiklonila k ní. Asie zabrala, zafrkala a zem zaduněla, jak se mohutně odrazila do prvního skoku. Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu, tohle ona uměla. Zrychlily jsme a já odolávala pokušení u opracoviště se podívat na holky, které už si Deka a Lady určitě rovnaly. Tom by mě za něco takového zabil Connor stál opodál, jeho jeidnou postavu bych dokázala rozeznat jen z postoje, jasně si mě měřil pohledem, zkoumal a v hlavě analyzoval. V tomhle byl profík. Slunce se plně opíralo do mého levého ramene a já už se těšila, až se budeme moct uklidit do stínu stromů.
Ačkoliv jsme měly za sebou takřka celou trasu, měla klisna pořád dost energie a tak jsme relativně svižně překonaly spronterský úsek, a před námi už byl krmelec. Ten vyžadoval kolmý nájezd, kmihuplný pohyb vpřed, ale nemusela jsem si ji tolik sbírat jako kdybychom najížděly na devatenáctku, například. Takže jsem jenom houkla „A kliiid“, napřímila se v sedle, pohrála s otěžemi a vranka nejprve zvolnila, a pak uposlechla a sebrala se více na záď. „hodná holka je to“ pochválila jsem jí hlasem a už pohledem zkoumala skok. Nejprve zpomalit, porovnat kolmo na skok sedem a holeněmi a v hlavě si pořádně projít jaké hlavní chyby bych tu mohla spáchat. Přesto byl krmelec už skok jednodušší, takže jsem to nezkoumala tolik. Ani klisna nijak nezaváhala a na mou pobídku do prodlouženého tempa uposlechla s nadšením. Posledních šest cvalových skoků před odskokem jsem klesala rukou, napřimovala se, koukala někam za skok a pak tři, dva, jedna, přichází pobídka a klisna se vyhoupává přes. Tenhle skok jsme znaly, na konec byl jako oddechovka ideální, šla jsem s pohybem koně, vzhledem k šíářkovému skoku více dopředu, ale ramena pořád doadu a pohled před sebe, abych klisnu nevyváděla z rovnováhy, holeně pod sebou, vyjet rukama dopředu, opět díky tvaru skoku klisna natahovala krk víc a tak jsem i já musela víc natáhnout otěže. Při doskoku jsem pomalu dosedala do sedla a přitom natahovala ruce, abych neškubala za udidlo, při nárazu. Vranka dopadla předky na zem, o milisekundu později i zadky, v ten moment jsem pobídla holeněmi, koukám před sebe a jak jsem ucítila, která noha je vedoucí, stočila jsem vranku na příslušný oblouk. Nechala jsem jí chvilku odcválat ve svižném tempu, hned jsem jí ale nechala zvolnit a povolovala otěže. Přešly jsme do klusu na volné otěži, já začala vysedat a cítila, jak mě z těch crossových třmenů bolí kotníky. Connor mi šel naproti a pokyvoval hlavou, že dobrý – bylo mi ovšem jasné, že mi to později stejně zkritizuje Vranka si spokojeně vytáhla otěž a odfrkovala, přeci jen jí to dalo zabrat. „Než se připraví Maki a rozmístíme se ke skokům, můžeš jí schladit nohy někde ve vodě“ kývnul na mě a já poděkovala. Natočením ramen jsem jí teda vedla mezi stromy dole, kolem tribun a k vodním skokům. Zasedla jsem a sedem dala zádrž, klisna pochopila, po tomhle výkonu se se mnou nijak neprala, v klidu přešla a vstoupila do vody. Hladina jí dosahovala asi na karpy, já jí pochválila a chvilku jí jen tak drbala, když jsme ve vodě zastavily. Zůstaly jsme ale asi jen půl minutky, pak jsem jí zase vybídla ven a krokem jsme dorazily na opracoviště. Široce rozesmátá brunetka mi uakzovala zdvižené palce, ač mi bylo jasné že proti její jízdě to bude hrůza. Ale jaký drezůrák by se na crosse mohl měřit s někým, kdo má vyskákané tak vysoké parkury, že  Poprosila jsem Nioru, která stála za hrzením opracoviště, jestli bych si teď na krokování mohla sundat přilbu, z toho sluníčka mi nebylo úplně skvěle a přilba tomu moc nepřidávala. Blondánka ke mně přistoupila a podívala se mi do očí. „Dobře“ přikývla, ale odběhla za Tomem. Zhluboka jsem oddechovala a byla ráda, že už si v tom nepařím mozek.. či jeho pozůstatky Vážně mi nebylo úplně dobře.
Po chvilce se Niora vrátila. „Kitty?“ zamířila jsem s vrankou k ní. „Radši se vrať na Florestu. Lidí tu máme dost, Sue půjde s tebou, nechceme abys dostala úpal, úžeh nebo cokoliv“ řekla mi, a já vděčně pokývala hlavou. Měla jsem zítra vyrazit se Stellou a jejími rodiči do Rakouska po skalách, a tak se mi vážně nechtělo onemocnět. Po chvilce dorazila k opracovišti i Sue a pokynula mi, že půjdeme. Asie šla volným krokem, tetička po jejím boku a jakmile jsme opustily závodiště, mohla Maki odstartovat. Sue mi opakovala, že jakmile se postarám o Asii, převléknu se a půjdu za ní do jídelny, má z města přivezenou malinovku. Ňami :3

clair a pomněnka: 5. DEN KURZU
V jídelně jsem zjistila, že máme sraz opět v devět hodin ráno na nádvoří, tedy jako včera a proto jsem do sebe rychle nacpala snídani a vrátila jsem se za Pomněnkou do stáje, kde jsem ji pečlivě vyčistila a pustila jsem se do jejího strojení. Když jsem Pomněnku nastrojila, bylo za pět minut devět, tedy stihla jsem to tak, jak jsem si naplánovala. Nejdříve jsem se však do šatny zašla převléci do krosového. Jakmile byla kobča připravená, vyvedla jsem ji do stájové uličky, kterou jsem s ní prošla až k velkým vratům. Na nádvoří jsem se rozhlédla, bylo zde již několik studentek, ale několik jich ještě chybělo. Usmála jsem se a hnědku jsem zastavila opodál. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla jsem třmeny a zapnula jsem nánosník. Vyhoupla jsem se do sedla a srovnala jsem si sed. V dálce jsem již zahlédla Toma, který se vyhoupl do sedla Gentlemana. Pomněnku jsem pohladila po krku a čekala jsem na Tomovi pokyny. "Jste tu všechny, takže můžeme vyrazit." S Pomněnkou jsem se zařadila ke konci skupiny. Jakmile se rozjela jezdkyně přede mnou, jemně jsem stiskla holeně a kobča se vydala krokem kupředu. Šly jsme stejnou cestou, kterou jsme sem chodili celý kurz. Vlasy mi čechral chladný vítr, který ale nebyl nepříjemný. "A klus" zavelel Tom a já jsem si všimla, že je to o kousek dále od závodiště. Jakmile naklusala studentka přede mnou, stiskla jsem holeně a začala jsem vysedávat. "A krok" zaslechla jsem před zatáčkou a proto jsem kobču zpomalila do kroku a přestala jsem vysedávat. Prošli jsme brankou a zamířili jsme na opracoviště. "Takže holky. Opracujte si koně a poté začneme." Tom nás vyzval k zahřátí a opracování našich svěřenců a proto jsem si tak, jako každý studentka, našla kousek na opracování Pomněnky a pustila jsem se do práce. Z kroku jsem Pomněnku pobídla do klusu a navedla jsem si ji na kruh. Chvilku jsem ji nechala klusat, poté jsem ji zpomalila do kroku a následovně jsem ji opět pobídla do klusu. S Pomněnkou jsem kruh spirálovitě zmenšila a následovně jsem ho opět zvětšila. Poté jsem mírně zkrátila vnější otěž, vnější nohu jsem posunula za podbřišník a vnitřní jsem nechala na něm. Pomněnka po pobídce do cvalu zaskočila. Nechala jsem ji ocválat na kruhu a poté jsem provedla lehkou změnu cvalu. O chvilku později jsem zaslechla hlas Toma "Pomalu dokončujte opracování". Pomněnku jsem již měla opracouvanou ve všech chodech a nyní byly na řadě přechody. Při přechodech jsem s Pomněnkou prováděla různé menší vlnovky a obloučky, které jsem prováděla tak, abych s Pomněnkou nijak nevyrušovala ostatní. Různé přechody jsme s kobčou cvičila do doby, než na nás Tom zavolal.
"Nyní půjdeme ke skoku s číslem osm, tedy ke kombinaci. Nejdříve si s koněm krokem prohlédnete všechny překážky. No a poté si zkusíte seskočt a vyskočit z vody. Kůň se tak osvěží a ujistí se, že na něho nečíhá nějaké nebezpečí. Choďte tam postupně, já půjdu první." Tom nás informoval o tom, co nás nyní čeká. Pobídl Gentlemana a zamířil ke kombinaci, kterou si s hřebcem obešel a nechal Gentyho, aby si prohlédl všechny skoky. Nejdříve s Gentlemanem vstoupil do vody, ve které ho nechal chvilku brodit a pak ho vyvedl ven. Následovně Gentleman šikovně seskočil a poté i vyskočil z vody a Tom pohlédl naším směrem. "A nyní je řada na Nadvandy s Val" pokynul Tom Nad, která pobídla Valhallu a vyjela z řady. Pozorně jsem tuto dvojici sledovala a poslouchala jsem Toma. Když Nadvandy splnila Tomovo zadání, šla další studentka a poté byla řada na mně. Pomněnku jsem navedla k prvnímu skoku kombinace a nechala jsem ji, aby si skok pořádně prohlédla. Když jsem si byla jistá, že si ho moje milá zvídavá hnědka konečně doprohlížela, vedla jsem ji k další. Objela jsem si s Pomněnku v kroku všechny překážky a poté jsem s ní zamířila k vodě. Když jsem kobču dovedla k vodě, dala jsem jí pobídku a hnědka téměř ihned sestoupila do vody. Pom s vodou nikdy problém neměla, musela jsem však uznat, že bláto má raději více. Chvilku jsem se s ní ve vodě jen tak brodila, bylo na ní také vidět, že osvěžení pro ni bylo celkem příjemné. Následovně jsem ji vyvedla z vody a pohlédla jsem na Toma, který přikývl a proto jsem si hnědku odvedla kousek dál, pobídla jsem ji do cvalu a vedla jsem ji k seskoku. Pom jsem pobídla ke skoku do vody a když se snášela k vodě, mírně jsem se zaklonila a po dopadu, kdy kolem nás prolétlo tisíce kapek, jsem Pom vedla kupředu. Před stěnou jsem stiskla holeně, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, koleny jsem se chytila koleních opěrek a ruce s otěžemi jsem popustila dopředu. Po doskoku jsem zasedla do sedla, ruce s otěžemi jsem vrátila na původní místo a po pár metrech jsem zpomalila kobču do klusu a následovně do kroku. Po cestě k ostatním jsem hnědku pohladila po krku a pochválila jsem ji. S Pom jsem krokovala tak, abych zároveň viděla na ostatní jezdkyně. Najednou začalo mírně poprchat, nebylo to nic, co by se nedalo přežít, ale příjemné to zrovna také nebylo. Doufala jsem, že se nerozprší ještě víc.
"Pojďte sem" zaslechla jsem o nějakou dobu pozděju hlas Toma, který nás očividně svolával. "Nyní se pustíme do skákání všech překážek, tedy celé kombinace. A ještě něco. U této překážky je nutné šetřit energií. Nezačínejte tedy rychlým nájezdem, před prvním skokem svého koně spíše šetřete, jinak by se vám mohlo stát, že poslední skok odmítne skočit." Toma jsem bedlivě poslouchala, nechtěla jsem totiž udělat nějakou chybu, na kterou nás nyní upozorňoval. Nadvandy byla opět první, toto privilegium jsem jí rozhodně nezáviděla. Pozorovala jsem Nadvandinu jízdu a do hlavy jsme si ukládala poznámky, které jí pověděl Tom. "Clair" kývl na mě po nějaké chvilce a proto jsem pobídla Pom do klusu a odklusala jsem si na místo, odkud byl nejspíše nejvýhodnější nájezd a následovně jsem ji pobídla do cvalu a nikam jsem se s ní nehnala. Viděla jsem, že všude je travnatý povrch a doufala jsem, že ani jeden ze čtyř skoků nezkazíme. Pom jsem ještě před tím, než jsem ji pobídla do cvalu, poplácala po krku a vyjely jsme. Byla jsem ráda, že přestalo mrholit, ale doufala jsem také, že to neznamená, že se za chvíli přižene ještě větší liják Když jsem jela směrem k první překážce, chvilku jsem uvažovala nad tím, kde skok překonáme. Hnědku jsem kolmo vedla na vyšší překážku. Věděla jsem, že budu muset provést ostřejší výskok, ale doufala jsem a věřila jsem v to, že to s Pomněnkou zvládneme. Před odrazem jsem Pom podpořila stiskem holení, vyšvihla jsem se do stehenního sedu, chytila jsem se koleny a ruce s otěžemi jsem po krku posunula mírně dopředu. Po dopadu jsem zasedla do sedla a ruce jsem vrátila na původní místo. Hnědku jsem vedla kolmo k seskoku do vody. Hladina se třpytila, to na ni dopadaly sluneční paprsky. Pomněnku však třpyt nedokázal vyvést z míry a já nyní byla opravdu ráda za to, že Pom mám. Při seskoku jsem se zaklonila a opět nás pokropilo spoustu kapek. Ignorovala jsem to a kobču jsem stočila tak, jak to jen šlo. Slyšela jsem Toma, ale nerozumněla jsem mu, voda ho přehlušila. Poté přišel nejpozdější čas k odskoku. Rychle jsem tedy Pom dala pobídku ke skoku a ona se odrazila. Vyhoupla jsem se do stehenního sedu a dívala jsem se před sebe. Věděla jsem, že Pom musím ještě mírně stočit, jinak bychom poslední skok neskočily přes střed. Po výskoku jsem zasedla do sedla a za pomocí holeně a otěže jsem s Pom poupravila směr. Nyní jsme jeli na skok kolmo. Dívala jsem se před sebe a když jsem se s kobčou ocitla kousek před skokem, stiskla jsem holeně a při odrazu jsem se vyhoupla do stehenního sedu. Hnědka přeletěla přes skok a po dopadu jsem zasedla do sedla a o chvilku později jsem ji převedla do klusu a následovně do kroku. "Celkem se ti to povedlo. Je fajn, že jsi si vybrala vyšší skok, Pom se tak alespoň moc neunavila ve vodě. A jestliže jsi věřila, že zvládnete obrat, nebyl v tom nejmenší problém. Sice jsem si nejdřív myslel, že v té vodě zůstanete, ale zvládly jste to, takže ani snad žádné výtky nemám. Jako pár chybiček se tam našlo, třeba, že jsi se u první překážky nedívala úplně před sebe a podobně, ale jinak fajn. No a můžeš si to zkusit i z druhé strany" usmál se na mě Tom a vyjmenoval mi i mých pár drobnějších chybek, které bych já sama určitě nepostřehla. Přikývla jsem a Pom jsem pobídla do cvalu a navedla jsem ji na skok, který jsme skákaly před malou chvilinkou. Po přeskoku tohoto skoku jsem s kobčou seskočila do vody, ze které jsem s Pom o chvilku později vyskočily a já ji vedla na poslední skok. Nyní nám to vyšlo tak, že se lépe najíždělo na nižší skok. Dávala jsem si trochu pozor na to, abych se dívala před sebe. Pom jsem zpomalila do klusu a následovně do kroku. "O něco lepší než před tím, již jsi se totiž neustále dívala před sebe" usmál se Tom a já Pomněnku pochvalně pohladila po krku a šla jsem s ní krokovat. Když zastavila poslední jezdkyně, Tom nás svolal do své blízkosti "Vyrážíme ke startovacímu boxu" oznámil nám poté a sám zamířil směre, kde se startovací box nacházel.
"Je to vaše poslední jízda při tomto kurzu. Pořadí se losovalo." Tom se po nás podíval a poté oznámil jméno jezdkyně, která měla jet první. Já jsem s Pom zatím krokovala, občas jsem zařadila lehký klus a čekala jsem, až na mě přijde řada. Když se vystřídalo pět jezdkyň, zaslechla jsem opět Tomův hlas "A nyní je na řadě Clair" nadechla jsem se a s hnědkou jsem došla do startovacího boxu, kde jsme ji zastavila. Byla jsem trochu nervózní, ale dalo se to přežít. "Takže tři, dva, jedna, start" zaslechla jsem Toma odpočítávat a když řekl start, pobídla jsem Pom do kroku a následovně do cvalu. Příliš jsem ji nehnala, ale ani jsme se s Pom neloudaly. S kobčou jsme cválaly do mírného kopce, remízkem, ke skoku s číslem tři. Věděla jsem, že se jedná o dvojbradlí a povrch by měl být před i za skokem travnatý. Skok jsem již viděla velmi dobře a tak jsem na ni hnědku vedla kolmo. Před skokem jsme Pomněnku podpořila stiskem holení a při odrazu jsme se vyšvihla do stehenního sedu, otěž jsem posunula po krku dopředu a dívala jsem se před sebe. Držela jsem se koleny a po dopadu jsem ruce vrátila na původní místo a po chvilce jsem Pomněnku stočila do pravého oblouku a opět jsem ji vedla kolmo na další skok. Dvojka se nacházela kousek od trojky a již jsme ji s Pomněnkou skákaly, takže jsem si byla jistější než u skoků, které jsme měly skákat poprvé. Dvojku jsme tedy bez zaváhání přeskočily a já jsem Pomněnku vedla na jedničku, tedy na zkušební skok. Skok byl celkem nízký, ale nad spondní částí byla ještě horní príčka a mezi kterými jsme měly proskočit. Nedala se přeskočit přes střed a tak jsem kobču navedla na levou stranu skoku. Hnědka se odrazila a já se vyhoupla do stehenního sedu a povolila jsem otěž. Když hnědka letěla přes skok, trošku jsem se přikrčila, myslím, že i kdybych se nepřikrčila, bylo by to v pohodě, ale jistota je jistota. Po doskoku jsem s hnědku stočila a zamířila jsem s ní z kopečku dolů. Pom jsem zpomalila do pomalejšího tempa, protože díky tomu, že jsem nejela první, jsem věděla, že to z kopečku klouže. Pomalým cvalem jsme cválaly ke skoku s číslem čtrnáct, většinou po trávě, občas po písčité cestičce. Dávala jsem pozor, aby Pom neuklouzla a proto jsem se ani jednou nepodívala na jezdce a ostatní u startovacího boxu. Když se terén srovnal, usmála jsem se a hnědku jsem pobídla do cvalu, jakým jsme se pohybovaly předtím. Již jsem viděla skok, kterému se říkalo malý park. S Pomněnkou jsem první skok překonala přes střed, mírně jsem ji stočila a vedla jsem ji kolmo na druhý skok. Když jsme přes něj letěly, zaslechla jsem šust křoví, jak do něj Pom kopla předníma kopýtkama. Po dopadu jsem ji nasměrovala ke skoku s číslem třináct. Třináctky, které se také říkalo pivovarské sudy, jsem se trošku bála. Překážka vypadala celkem děsivě a já doufala, že ji s Pom skočíme. Šikmé skoky jsme totiž nikdy neskákaly, tedy pokud mě paměť neklamala. Třináctka měla tvar trojúhelníků a povrch před i za byl travnatý. Hnědku jsem vedla mezi bílý a červený praporek. Před skokem jsem ji pobídla stiskem holení, při odrazu jsem se vyšvihla do sedla, chytila jsem se koleny, ruce s otěžemi jsem posunula dopředu. Po dopadu jsem Pomněnku navedla na druhý trohúhelník, který kobča celkem hravě překonala. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si původně myslela. Nyní byla na řadě pětka, tedy dvojskok, kterému se říkalo bedny. Pomněnku jsem stočila směrem k pětce a usmála jsem se. S bednami jsme žádný větší skok posledně neměly a tím pádem jsem doufala, že problém nenastane ani nyní. Povrch terénu se každou chvíli mírně změnil, ale to mi nijak nevadilo. Vyjely jsme mírný kopeček a již jsem viděla celou pětku. Hnědku jsem navedla na první bednu, kterou přeskočila a její nožky dopadly do měkké trávy. Po sedmi cvalových se opět mohutně odrazila a přeletěla přes druhou bednu, tedy poslední skok letošního kurzu. Poslední skok jsem si tedy náležitě užila Pomněnku jsem stočila tak, abychom jely na označené místo. Hnědka cválala do kopce, chvilku po trávě, poté zase chvilku po písčité cestičce a následovně opět po měkké trávě. S hnědkou jsme projely cílem, který označovaly dvě tyčky a poté jsem ji zpomalila do klusu a o chvilku později do kroku. Při té příležitosti vystartovala další dvojice, nestihla jsem se však ani podívat, o koho se jedná.
Mezi tím, co trasu jezdily ostatní jezdkyně, jsem Pomněnku krokovala na volné otěži. "Děvčata." zavolal na nás Tom, který se pustil do závěřečné řeči. "Děkuji vám tedy, že jste se letošního kurzu krosu zúčastnily. Některým to zpočátku moc nešlo, ale dnešní jízdy vypovídají vše o tom, co jste se za těch pět dní kurzu naučily." Toma jsem poslouchala a při té příležitosti jsem Pomněnku hladila po krku. "No a nyní je nejvyšší čas vrátit se na Florestu" zaslechla jsem velmi známý hlas Toma a proto jsem počkala, až se zařadí méně zkušení jezdci a poté jsem sama pobídla Pomněnku, aby se zařadila za nějakého koně. Dnešní jízdou, která zakončovala kurz pro naši skupinu, jsem si opravdu užila a byla jsem moc ráda, že jsem se kurzu zúčastnila. Byl to prostě skvělý zážitek, který navždy utkví v mé paměti. Při přemýšlení jsem však neustále dávala pozor, abych dodržovala rozestup. Když jsme se vrátily na Florestu, všichni sesedli a šli se postarat o koně. U mě tomu nebylo jinak. Seskočila jsem na zem, vytáhla jsem třmeny, povolila jsem podbřišník a rozepnula jsem nánosník. Poté jsem s Pomněnkou zamířila do jejího boxu, kde jsem se o ni pečlivě postarala.

izzy: Hlásím se s Meteorem do první skupiny

mellysa+callatos: 2. DEN KURZU

Když jsem se s Callem dostala na nádvoří, byla jsem tam jako jedna z prvních. Tak jsem dotáhla podbřišník a nánosník a prošla jsem se s valáškem po nádvoří. Chvilkami jsme i klusali. Ještě jsem stihla zkontrolovat chrániče a pak přišel Tom s Connorem. "Takže holky, dnes vás na krosové závodiště povede skupina 2. Já s Connorem dorazíme autem. Jeďte v zástupu a s rozestupy, další instrukce na místě." Všichni začali nasedat. Já jsem stáhla třmeny a nasedla jsem. Ze sedla jsem si zkrátila třmeny a uchopila jsem do rukou protiskluzové otěže. Začala jsem hledat místo v zástupu. Nakonec jsem si stoupla před Clair s Pomněnkou a za Nadvandy s Valhalou. Po chvilce si přede mne vjely Marigold s Bouří. Nevadilo to mě ani Toskovi. "Tak jedeme!" Ozvalo se zepředu. Počkala jsem až vyrazí Bouře a po chvilce jsem jemně stiskla groše holeněmi a nechala jsem ho se rozejít. Hezky ťapal za ostatními a já jsem mu nechávala volnější otěže. Na lesní cestě se ozvalo "Lehký klus!" Trošku jsem si tedy zkrátila otěže, stiskla jsem valacha holeněmi a pomohla jsem si ještě hlasem. "Klus!" Tosek se vydal trošku svižnějším klusem vpřed. Já jsem počkala 3 klusové a pak jsem na pravou nohu začala vysedat. Najednou jsem začala přemýšlet o tom, že jsem tu už skoro rok a že bych už zase mohla po dvou kurzech začít pracovat na levelech a zlepšovat se a snažit se dosáhnout na vrchol, hlavně protože tenhle valášek si to zaslouží. V zatáčce jsem přesedla a trošku jsem na Toska zamlaskala, protože se před námi začínala dělat mezera. Taky trochu proto že Call věděl že nedávám pozor "Nono! Už tě vnímám a hlídám ty můj mazle!" Znovu jsem přesedla a zkrátila jsem si ještě otěže. Když jsme vyjeli z lesní pěšinky, zase jsme přešli do kroku. Zasedla jsem, stiskla jsem kolena, mírně jsem se zaklonila a to vedlo k zádrži otěží a Tosek tedy přešel do kroku. Znovu jsem se vrátila do rytmu s koněm a mírně jsem zmáčkla otěže, aby se v Callově pusině něco dělo. Valach přežvýkl udidlo a posléze ho přežvykoval už častěji. Po chvíli se před námi objevila brána krosového závodiště. Když jsme se tam dostali Tom i Connor tam už byli. Pochválila jsem grošáčka za dobrou cestu a zastavila jsem a poslouchala Toma. "Tak holky vítám vás na druhém dni našeho kros kurzu. Nejprve půjde druhá skupina na skoky 22, 19 a 15 a tím nám i předvede jak to má vypadat. Takže teď se vydáme k překážce 22." Řekl a vydal s k překážce 22. Holky z druhé skupiny si po cestě začínali koně opracovávat a rozhýbávat. "Tak tohle je skok 22-Malá zahrádka. První pojede Kitty pak Bloodye a pak Maki. Překážky si každá odskáčete minimálně 2x, možná i 3x." Kitty objela s Asií skok a zamířila rovným nájezdem nad překážku. Ladně se přes ni přenesly ještě s velkou rezervou. "Tak to nedám!" Řekla jsem si sama pro sebe. "Takže tento skok, jako ty co budou následovat, jsou zde nejjednodušší a pro koně také. Protože jsou z křovin a ty jsou ohebnější a koni neublíží když o ně zavadí jako by se to třeba stalo i jiného dřevěného skoku." Bloodye se s Dekramonem krásně přenesla přes překážku a já si ani nějak nevšimla, jaké pobídky o vlastně použila. Stejně jsme dopadla i u Maki s Lady. Neviděla jsme chybu, natož pobídky a pomůcky. Tom sice měl nějaké výtky, ale já si jich stejně nevšimla. Holky si to odskákaly každá ještě 2x s krásným a ladným nájezdem, aniž by nechaly koně uhýbat do stran a aniž by mi ukázali nějaké ty pomůcky "Dobře, tak teď se přesuneme ke skoku 19. "No tahle překážka je trošku těžší a nevyplatí se najíždět na střed, protože tam je nejvyšší místo překážky. Nejlepší je najet si na prohloubené místo této vlnovky.." Mluvil a Kitty přitom z nájezdu překonala překážku. Doufala jsem že nám to s Toskem půjde taky tak až skončíme s kurzem. Pohladila jsem valáška, který už začínal být neklidný a chtěl se rozběhnout k překážce. Jelikož jsem ale pevně svírala otěže, tak se o nic nepokusil. "No klid za chvilku přijde řada i na nás a ty předvedeš co umíš." Pohladila jsem grošáčka, který akorát otočil hlavu a otřel si ji o mojí nohu. "Hodný.." Bloodye s Dekramonem překonali překážku jako by neměla víc jak 50 cm a Maki s Lady taky nevypadali nějak vzrušeně tou překážkou. Pečlivě jsem si zapamatovala že u téhle překážky nevjíždět na střed ale do prohlubně a hlídat koně, aby nevybočil. Tak! Holky si to znovu odskákaly a poté jsme se přesunuly k poslední z trojce překážek. Překážka č. 15 mi připadala jako kolébka z něčeho jako seschlý keř Za ní se to mírně svažovalo, ale od holek z druhé skupiny to vypadalo snadně. Když i třetí překážka byla odskákána, přišel Connor. "Takže teď vás z první skupiny budu mít na starost já. Dnes si odskáčete to co holky skákaly před chvílí. Nejprve si koně ale opracujete někde v okolí překážky 22. Na opracování máte 20 minut a poté začneme skákat tak se sejdeme u překážky 22." Když Connor domluvil vydal se k překážce 22. Já jsem dojela krokem k překážce a kousek od ní jsem si našla plácek a mohla jsem Toska opracovat. Vytvořila jsem si pomyslný obdélník a chodila jsem po něm. Jelikož jsme s Callem už dnes klusali, obešla jsem obdélník pouze jednou a poté jsem naklusala. Vnitřní holení jsem ho hlídala na obdélníku a vnější jsem hlídala záď. Správně jsem vysedala v klusu jsem udělala kruh a změnila jsem směr a přesedla jsem. Valach dneska pěkně reagoval na pomůcky a krásně klusal. Nechala jsem ho chvíli v klusu a poté jsem ho pobídla do pracovního cvalu. "Hop!" Zvolala jsem a zhoupla jsem se v sedle. Grošáček začal krásně cválat až jsem na něj musela pískat aby přibrzdil. Použila jsem zádrž a přešla jsem s valachem do klusu, pochválila jsem ho a znovu jsme zopakovali cval a klus. Pochválila jsem Calla za pěkně provedený přechod a znovu jsem ho pobídla do jeho energického cvalu a začala jsem dělat různé cviky. Pokračovali jsme na obloucích, pak chvíli na velkých kruzích a rovných liniích, než jsme přešli zpátky do pracovního klusu. Zkrátila jsem valachovi kroky poloviční zádrží a přenesla jsem váhu na záď. Tosek byl už pěkně sbalený a makal jak to šlo. 2x jsme udělali kruh v pracovním klusu a poté jsem přešla do kroku a povolila jsem otěže. Vydala jsem se k překážce 22, kde už náš Connor počítal. "Dobře jsme všichni. Tak začneme, určím vám pořadí a vy si každá skočíte překážku. Začne Ell s Dariem, pak Nadvandy s Valhalou, poté Clair s Pomněnkou po nich Mellysa s Callatosem a nakonec Marigold." Řekl a Ell s Dariem si začali najíždět. Cvalem objeli překážku a poté Ell Daria srovnala a mířili přímo na střed překážky. Darius se ladně přenesl přes překážku a poté už následovala Nadvandy s Valhalou. Pokračovalo to rychle až přišla řada ně mně a Calla. Ze zastavení jsem s valachem naklusala a poté jsme přešli do pracovního cvalu. "Hop!" zhoupla jsem se v sedle a začala jsem pravidelně se pohupovat v sedle. Nasměrovala jsem valáška pravou holení a levou otěží více na střed, kousek před překážkou jsem mlaskla, vyměnila jsem pracovní sed za stehenní a společně jsme překonali překážku. Po doskoku jsem zase přešla do pracovního sedu, kousek jsme rovně cválali, poté jsem mírně přitáhla otěže a přešli jsme do klusu. V lehkém klusu jsem dojela až ke Connorovi, kde jsem valacha zastavila. "Takže nebylo to špatné, ale pár výtek mám. Začnu asi tím že si nad překážkou moc povolila otěže a kdyby byl Callatos povahově jiný, mohlo by se ti stát, že se po překážce s tebou rozběhne bůh ví kam. Takže si na to příště dávej pozor a mám ještě dotaz. Najížděla si na překážku v pracovním cvalu a poté si před překážkou šla do stehenního sedu. Proč to takhle děláš? Proč si rovnou nenajedeš ve stehenním sedu?" "To se nesmí?" Zeptala jsem se a podívala jsem se na Calla. "Může, jen se ptám. Ale u tebe bych si typnul že je ti to pohodlnější." "Je mi to pohodlnější ano." Odpověděla jsem a pohladila jsem valáška po krku. "Ok, jen se to většinou dělá, aby ti kůň tak nehnal, ale vy jste v tom pracovním sedu hezky sehraní, takže ti to nebudu rozmlouvat. No jinak bych tomu asi nic neřek, jo snad ještě si trochu zkrať třmeny a při doskoku se dívej před sebe a né koni na krk." Přikývla jsem a jela jsem zpět do fronty, protože budeme skákat ještě jednou. Při tom čekání jsem si ještě o trochu zkrátila třmeny, jak mi řekl Connor a vryla jsem si do hlavy že nesmím ty otěže povolit. "..Mellyso si na řadě." Řekl najednou Connor. "Tak pojď a tentokrát to bude nádherný!" Šeptla jsem Toskovi do ucha. Pobídla jsem ho do klusu a do cvalu. "Ták pojď HOP!" Zvolala jsem. Valach začal cválat, ale moc pomalu, takhle by nám to nemuselo vyjít. Párkrát jsem zamlaskala a pohladila jsem Calla po krku, čímž jsem ho žádala ať ještě přidá. V tu chvíli vystřelil a přesně tak jak jsem to potřebovala. Objeli jsme překážku a vytvořili si tak delší nájezd. Znovu jsme se ocitli před už známou překážkou. Prohodila jsem sedy a mlaskla jsem. Tosek se odrazil a já stále cítila že ty otěže držím. Více jsem srovnala záda a při doskoku jsem se dívala vpřed. Tentokrát jsme cválali jen chvilku a v klusu jsme se obrátili ke Connorovi. Zastavila jsem a čekala jsem na další jeho slova. "Tak teď už se ti povedlo odbourat to dívání dolů dobře. A otěže byly také v pořádku. Jen trochu více musíš vnímat pohyby koně. Když Call doskočí předníma už si získávat nad ním kontrolu pomalu ale jistě přenášet váhu dozadu a když je všema 4 na zemi tak zasednou a zpomalit ho, aby ti někam neletěl. Callatos pro tebe udělá první poslední, ale musí vědět, že i ty mu dáváš prostor pro rozhodování. Třeba nájezdy máte fakt dobrý ale když máte doskakovat, tak se spíše hádáte. Třeba teď jste doskočili těsně za překážku. Zkus mu nad překážkou i na doskok nechat jeho hlavu a uvidíš " "Tak ještě Marigold a přesuneme se k překážce 19. Můžete si koně držet v rozehřátí. Třeba s nimi pracujte v klusu a cvalu." Já jsem se rozhodla toho využít a vzala jsem si Toska dál od překážku. Pobídla jsem ho do klusu a tentokrát pracovního. Vnitřní holeň jsem přitiskla k valachově boku a levou jsem posunula dozadu. Trošku jsem si zkrátila levou otěže a pravou jsem přitiskla ke krku. Přistavěla jsem si valacha na pěkný kruh a nechala jsem ho objet jeden pěkný v klusu a poté jsem ho pobídla do cvalu. Nechala jsem ho v tom klidnějším cvalu, spíše jsem si teď hlídala přistavování. Objeli jsme jedno kolo a pak jsem zase přešla do pracovního klusu a změnila jsem tak směr na druhou ruku. Teď byla levá noha přitisknutá, pravá byla posunutá více dozadu, pravou otěže jsem zkrátila a levou jsem přitiskla valachovi ke krku. 1 kolo jsme objeli pracovním klusem a poté jsem ho pobídla do pracovního cvalu. "Ták Hop!" Zvolala jsem na valach a zhoupla jsem se v sedle. Naskočil mi do pravidelného cvalu a byl pěkně přistavený na kruh. "Ták jde se k překážce 19!" Zaslechla jsem najednou. Dojeli jsme kolo a pak jsme přešli do klusu a do kroku.
Když jsme se dostali k překážce 19, první co mě napadlo by: "Myslím že se to bude skákat v těch prohlubních.." "Takže tohle je vlnovka. Určitě víte že se to skáče v těch prohlubních. No tak začneme." Ve stejném pořadí jako předtím jsme začali skákat. Když přišla řada na mě a Toska, pobídla jsem ho do klusu a do cvalu. Při nájezdu jsem přitiskla více pravou holeň ke Callovi, aby jsme skočili do prohlubně. Při skoku jsem už nic nedělala, nechala jsem to na něm, jak mi řekl Connor. Doskočili jsme celkem daleko za překážku a ještě k tomu na správnou nohu. "Šikulka! Moc hodný!" Poplácala jsem valacha po krku a otočila jsem ho ke Connorovi. "Teď už to bylo správné. Byly jste hezky sladění. Předávali jste si takovou štafetu Nejprve si ji měla ty a při skoku si ji dala Callovi a ten ji neupustil a donesl ji až do cíle. Paráda, fakt dobrý. Mám jen jednu malou výtku a to takovou, že když chceš aby najel při krosu na jinou překážku, tak ho trošku zbrzdi, abyste to stihli vyrovnat. Jinak se mi to líbilo." Hodně mě to potěšilo. "Hodný Calle a moc šikovný." Pohladila jsem valacha po krku a poplácala jsem ho po nohách. "Ano a taky nezapomeňte chválit." Řekl a vyslal Marigold na překážku. Když ostatní skákali, já jsem s Callem klusala a krokovala, aby mi nezchladl. "Mellysa!" Pobídla jsem valacha do klusu a do cvalu. Objeli jsme překážku a zamířili z druhé ruky. Více jsem valacha zasedla a srovnala jsem si ho a poté jsem ho ještě vybídla ke zrychlení. Jenže jsem zapomněla včas mlasknout, takže Tosek brknul o křoví až to zašustělo. Doskok jsem sice nechala na něm, ale už teď jsem věděla že tenhle skok se nám nepovedl. "Nevadí. Stane se, ale myslet na správnou pobídku ke skoku, jinak tím koně zblbneš a vše je v tahu. No ještě Marigold a půjdeme na poslední dnešní překážku." Čekala nás poslední překážka Živý plot, kde bylo místo odskoku do mírného svahu, takže byla potřeba dobrá rovnováha už před skokem, abychom si byly jisté tím co děláme. Když jsem přišla na řadu udělala jsem dál před překážkou kruh v pracovním cvalu a poté jsem z něj najela na překážku. Jak byla překážka mírně do kopce, nějak jsem si neuvědomila, že by zde měl Call co nejrychleji cválat, aby při odskoku měl sílu. Takže jsme tak nějak nerovně a kostrbatě přeskočili překážku. Když jsme při doskoku hledali rovnováhu, nenašli jsme ji a tak jsem přišla o jeden třmen. Naštěstí Call po překážce jako kdyby věděl že mám problémy, zpomalil a já jsem se tak srovnala a nakopla jsem si třmen. "Nevadí, příště to chce větší rychlost na odskok, na druhou ruku to zkusíte znovu." Když ostatní odskákali na po druhé, přišli jsme na řadu my. Před překážkou se valášek krásně sbalil a makal jako o závod. Krásně jsme se dostali za překážku i s rezervou. "Šikulka." Když všichni odskákali, vydali jsme se pomalu krokem na Florestu a cestou jsme koně ochladili u jedné překážky s vodou. KDyž jsme se vrátili, všichni se šli postarat o své koně

Odpoledne v 16:00 jsme se sešli v jídelně a dívali jsem se na videa holek z druhé skupiny. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak někdo dokáže tak svěle skákat a snažila jsem si zapomatovat co nejvíce pomůcek, které tam byli. Videí nebylo mnoho a tak jsem se za krátko mohla vrátit za Callem.

izzy+meteor: SKUPINA PRVNÍ- DEN PRVNÍ

Vyvedla jsem Meteora na dvůr,kde už stáli ostatní účastnice s jejich svěřenci. Nikoho s ohlávkou jsem tu nezahlédla a tak jsem si oddechla, že jsem provazovkou nic nezkazila. Na uzdečce byl jen Darius,jakožto jediný hřebec. Marigold jsem nikde neviděla, což mi nepřišlo nijak podivné vzhledem k tomu,že moje spolubydlící se v čase neorientovala zrovna nejlíp Stoupla jsem si vedle ostatních a opřela jsem se o grošákovu plec.
,,Tak co frajere? Zvládnem to spolu?\'\' zeptala jsem se ho. Ohnul krk a natočil hlavu ke mně,šťouchnul do mě čumákem a pak se znovu narovnal a koukal před sebe. Tak to by mě zajímalo jestli mi tím chtěl dodat odvahu nebo shodit na zem Snad to první.
,,Tak vážení, měli bychom tu být všichni, takže vás tímto oficiálně vítám na čtvrtém ročníku kurzu Cross-country.Teď se přesuneme na trať a tam si řekneme něco k teorii. Prosím, seřaďte se a pojďte za mnou.\'\' zahájila kurz ředitelka akademie autoritativním hlasem. Koutkem oka jsem zahlédla Bouři a tak jsem se k ní honem s Metym vydala. Jenže po cestě jsem málem narazila do Pomněnky a tak mi nezbývalo nic jiného než se za ně zařadit protože Bouře mi zmizela z dohledu.
,,Tak cestu budeme asi muset přežít sami nebo co\'\' pošeptala jsem Metovi a vydala se za Pomněnkou s Clair a vedle nich kráčející Valhallou s Nadvandy. Za nedlouho jsme došli na trať a seskupili se do velkého půlkruhu kolem Niory. Kitty,Bloodye a Maki (jakožto členky druhé skupiny) už začínali rozehřívat koníky na lonži, protože teorii již znaly.
,, Hlavním rozdílem mezi parkurem a krosy , jak doufám víte, je že při cross-country jsou překážky pevné a není tady moc prostoru na chyby. Proto, abyste si tento druh jezdeckého sportu vychutnali, je důležité se nebát, věřit svému koni a mít jistou malou dávku přirozeného instinktu. Na bezpečnost se tady klade ještě větší důraz než u parkuru. Proto nechci vidět nikoho bez bezpečnostní vesty, rukavice a už vůbec ne bez helmy. I koně musí být v bezpečí a tak, jak už jste zjistili, je nutné jim dávat kamaše na všechny čtyři nohy.Zítra, až budete v sedle, si nezapomeňte třmeny zkrátit ještě o jednu dírku oproti těm,které máte na skákání, umožní vám to lepší lehký sed takže se snadněji vyrovnáte s vyšší rychlostí a nerovnostmi v terénu. Kvůli bezpečnosti se taky koním s podkovami zašroubovávají ozuby. Naši koně mají místo toho speciální botičky na kros. Tak to by bylo pro začátek asi všechno, techniku skoku si vysvětlíme až když budou koně skákat abyste viděli jejich pohyby a lépe pochopili co máte dělat. Všichni všechno chápou?\'\' zakončila Niora teorii důležitou otázkou. Informace mi sice vířili v hlavě jako hurikán, ale postupně dopadali na správná místa a ukládali se mi do paměti. Spolu s ostatními jsem přikývla na souhlas.
,,Výborně!Teď koně uvolněte a opohybujte a pak se do toho dáme.“ Na tento Niin povel se celá první skupina vydala hledat plácky na lonžování. Nikam jsme se s Metem nehrnuli a tak na nás zbylo místečko u malého lesíka.
,,Jdi krok\'\' řekla jsem Metovi a mávla za ním tušírkou. Met se rozešel a tak jsem ho nechala obejít tři kolečka a pak jsem ho vzala na druhou ruku. Na tu jsem ho nechala jít v kroku taky tři kroky a pak jsem ho naklusala. Šel celkem svižně, takže jsem ho nemusela moc pobízet. Nechala jsem ho obklusat pět koleček a pak to samé i na druhou ruku. Mezitím se stačil trochu rozkoukat a najet na práci (což jsme teď trochu zanedbávali) a tak jsem ho zpomalila do kroku a zatáhnutím za lonž a mávnutím tušírkou jsem valáška shromáždila. S váhou hezky na zadkách si obešel dvě kolečka a pak samizřejmě i na druhou ruku.
,,Klus\'\' pobídla jsem ho hlasem do vyššího chodu. Met se hezky ve shromáždění rozklusal. Měla jsem lonžování ráda, protože jsem mohla sledovat Meteora i s jeho vznešenými pohyby a přátelským výrazem. Měla jsem o něm takouvou představu,že kdyby byl člověkem byl by z něj král,který by žil v podhradí a byl by maximálně spokojený Na obě strany jsem ho nechala klusat tři kolečka a pak jsem ho pobídla do cvalu.
,,Kluuuuussss\'\' řekla jsem klidně po dvou kolečkách a Met zpomalil do nižšího chodu.
,,Hop!\'\' křikla jsem po dalším kolečku. No jo , přechody jsou důležitý Po dvou kolech ve cvalu jsem Meta zastavila a rozešla ho na druhou stranu. Chvíli jsem ho nechala v kroku a pak naklusala. Met trochu vypadl ze shromáždění a tak jsem ho znovu podsadila. Pak jsem zase udělala pár přechodů mezi cvalem a klusem, a pak taky mezi krokem a klusem. Mezitím jsem ruce vystřídala ještě dvakrát.
,,A stoooojiiii\'\' nechala jsem Meta přejít do zastavení a pak jsem k němu došla a spolu jsme se vydali zpět za Niorou. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem že i ostatní už taky končí. Když jsme byli všichni zavelela Nia odchod k prvnímu dnešnímu skoku. Konkrétně k číslu 14 jménem Malý park.
,,O ou\'\' řekla jsem si když jsem skok uviděla. Opravdu nevím co budu dělat až tohle budem skákat ze sedla. Začínám mít pocit že dělat tenhle kurz teprv po pátým levlu je sebevražda,ale ne budu statečná a zvládnu to Prvním skokem byla menší dřevěná překážka pod kterou byl jakýsi příkop,který ale (naštěstí) nepřesahoval šířku překážky Dál za ním byla dlouhá zeď,která tvořila dva skoky. Jeden byl tvořen vyšší zdí a dřevěnou laťkou a u druhého byla zeď menší, za to byl na dřevěné laťce ještě pás zelených keříčků.
,,Tak teď můžeme pokračovat v teorii.\'\' začala Nia , ,, U skoků je nejdůležitější nájezd. Nesmí být ani moc rychlý, kůň by si dostatečně nestihl prohlédnout překážku a neodměřil by správně pohyby a čas ve který je má provést. Kdyby však byl nájezd moc pomalý, kůň by neměl dostatečnou sílu na překonání překážky.Takže teď si to půjdem zkusit hezky ze země. První půjde Kitty s Asií a já vám zatím vysvětlím jak se máte před,nad a za skokem chovat vy jako jezdci.\'\'
Kitty s vrankou se oddělily od skupiny a došli k překážce. Kitty stála zády otočená k překážce asi tři metry od překážky a na lonži pobídla vranku do kroku a z něj ji pobídla hned do cvalu. Nebyla jsem si úplně jistá že to Met zvládne hned,takže si nejspíš budu muset stoupnout souběžně s překážkou aby měl Met víc času a místo půlkruhu uděla třičtvrtěkruh (jestli něco takového existuje ). Vranka svižně mířila na skok.
,,Před skokem se ujistěte že kůň věnuje překážce svou pozornost,seďte vzpřímeně a udržujte rovnováhu. Otěže udržujete na kontaktě a v žádném případě za ně netaháte, naopak v případě nutnosti nechte otěže proklouznout mezi prsty.\'\' začala vysvětlovat Niora jak se Asie svižně blížila k překážce.
,,Jděte s koněm a nerušte jeho pohyby\'\' pronesla Nia,když Asie skrčila předky pod sebe a odrazila se.
,,Dívejte se dopředu, tím vaše váha nebude zatěžovat přední nohy koně\'\' to už se vranka blížila předkama k zemi.
,,Trup nechejte vzpřímený a nenarazte do hřbetu koně\'\'Asie se dotkla předníma nohama rozblácené země a za chvíli dopadla na zem i zadkama.
,,Pořád se dívejte dopředu,abyste věděli do je před vámi a zároveň drželi rovnováhu sebe i koně,holeně přiložené na bocích koně, abyste šli od překážky svižně a nezpomalovali.\'\' dořekla celou techniku Niora jak vranka pokračovala cvalem od skoku. Asie se stočila kolem Kitty na kruh a dívka ji dala povel pro zastavení. Pak spolu přešli k zídce a Kitt nechala Asii skočit krajní skok. Pak se obě vrátili zpátky k nám.
,,Výborně Kitty. Teď všichni ostatní, nejprve půjde druhá a poté první skupina\'\' Nejprv se k překážkám vydala Bloodye s Dekameronem a pak Maki s Lady. Následovali holky z mojí skupiny. Celou dobu jsem stála trochu bokem abych pořádně na všechny viděla a mohla si neustále opakovat postup. Pak přišla řada na mě.
Přišla jsem s Metem k překážce a Niora si stoupla vedle mě. Pobídla jsem Meta do kroku,klusu a následně cvalu. Před skokem jsem ho udržovala v tempu tušírkou. Metovi zářily očka jak se blížil ke skoku. Asi metr před překážkou skrčil přední nohy pod sebe a mohutně se odrazil. Samou nervozitou jsem zapomněla lonž zvednout a tak mě Nia uchopila za ruku a zvedla ji za mě. Met natáhl předky a vyhledal si zem za skokem. Pak přidal i zadní nohy a pokračoval cvalem dál po kruhu.
,,Kluuus\'\' promluvila jsem klidným hlasem na grošáka a když přešel do klusu, stejně klidným hlasem jsem ho nechala zastavit.
,,Musíš lonž zvednout, jinak budeš stahovat koně dolů a to by nemuselo dopadnout dobře\'\' řekla mi Niora napůl káravým a napůl přátelským tónem.
,,Ano, už na to nezapomenu\'\' řekla jsem rozhodně a přešla jsem s Metem k zídce. Postavila jsem se zhruba na úroveň červené vlaječky,kterou musím mít při skákání ze sedla vždy na pravé ruce, a pobídla jsem Meta přes krok a klus do cvalu. Met sebejistě a s nadšením cválal vstříc skoku. Jeho statečnost se projevila, když ani nezaváhal nad tím že přes skok není vidět. Zídku překonal naprosto s přehledem. No jo je to můj pašák. Věděla jsem, že se zůčastnil 1. kurzu C-C ale to už bylo přece jenom tři roky, takže před překážkou jsem si nebyla úplně jistá jak bude reagovat,ale teď jsem věděla že mu můžu stoprocentně věřit (nebo aspoň na 99,9999% ) .Zpomalila jsem ho do kroku a nakonec nechala zastavit. Došla jsem k němu a podrbala ho za ouškama a pohladila na krku. Pochválila jsem ho i hlasem a pak jsme šli zpět k ostatním. Chtěla jsem najít Marigold ale ta už se vybavovala s Mell takže jsem nakonec vylýčila svoje zážitky z těhle prvních dvou skoků samotnému Meteorovi Bylo to trochu zvláštní ale což Večer musím na pokoji Marigold připomenout že se tohohle kurzu taky účastním, pokud si ještě nevšimla
Niora zavelela přesun k překážce s číslem dva a všichni jsme ji následovali.Dvojka byla dřevěným šířkovým skokem, který měl u svých základů naskládané kameny. Kdybych přes tu překážku v budoucnu neměla skákat tak řeknu, že je to nádherný skok.
,,Začneme zase od Kitty s Asií, pak Bloodye,Maki a první skupina\'\' ozvala se Niora. Všichni jsme se seřadili z boku skoku asi 5 metrů od bílé vlaječky a pozorovali jsme jak Kitty navádí vranku na skok. Překážku za sebou měli brzy Dekameron i Lady a tak přišla řada na nás z první skupiny. Nejdřív šla Ell s Dariem, pak Nadvandy s Valhallou, Pomněnka, Callatos a pak jsem to nějak přestala sledovat, což byla očividně chyba,protože do mě vzápětí drcla Kitty.
,,Hele snílku,jseš na řadě\'\' řekla mi, což mě okamžitě probralo z čehokoliv čím se ten stav dal nazvat.
,,Dík\'\' řekla jsme letmo a už jsem se vydala s Metem k Nioře, která stála z pravé strany překážky. Postavila jsem se vedle trenérky.
,,Nevím jestli sis toho zatím všimla, ale Meteor má tendence jít na skoky pomaleji a odrazit se na poslední chvíli. S čímž se mu výborně skáčou výškové skoky,ale u šířkových ho musíš udržovat v rychlejším tempu aby si odskočil dřív a skočil víc do dálky než do výšky.\'\' upozornila mě trenérka. Já jsem přikývla na souhlas a napobízela Meteora do cvalu. „Kroužením“ tušírkou směrem k Metově zádi jsem ho udržovala v rychlejším tempu a hnala na skok. Grošák se opravdu odrazil dřív a letěl přes skok jako šipka. Nechala jsem ho za skokem udělat dva cvalové a pak jsem ho nechala přejít do klusu a přes krok zastavit. Pochválila jsem Meta a připojila jsem se k ostatním. Byla jsem poslední,takže teď jsme se přesunuli k osmičce. To už bylo o něco komplikovanější a hlavně mokřejší Začátek tvořili dva dřevěné výškovo-šířkové skoky vedle sebe, takže volba. Pak byl seskok do vody,výskok z vody a pak jeden výškovo-šířkový dřevěný skok. Niora nás informovala že máme nejdříve s koníky skočit krajní dřevěnou překážku, pak s nimi běžet a nechat je skočit do vody, tam je v klidu převést v kroku a před výskokem opět zrychlit,nechat vyskočit a pak s nimi utíkat ke skoku a za ním je stočit na kruh a nechat zastavit. Vypadalo to náročně a tak jsem bedlivě pozorovala jak skáčou všichni přede mnou. Když přišla řada na mě stoupla jsem si k překážce a napobízela Meta do cvalu. Jen co přeskočil první překážku rozběhla jsem se vedle něj k vodě,ale tak abych v ní neskončila i já. U vody jsem trochu škobrtla,ale naštěstí jsem tam neslítla
,,Kroooook\'\' řekla jsem Metovi klidně a on si přešel do klusu, znovu jsem zopakovala svůj požadavek a Met zpomalil až do kroku. Vypadal, že si vodu náramně užívá. Přešla jsem s ním podél celé vodní plochy a před jejím koncem jsem Metyho ve vodě nacválala.
,,Pfff\'\' vypadlo ze mě když Met uděla první cvalový voda se rozprskla všude kolem a napadala mi do obličeje. Met si najel hezky k výskoku a pak se mohutně odrazil zadníma nohama a vyskočil na suchou půdu (která od předchozích koníku už tak suchá nebyla ). Rozběhla jsem se co nejvíc jsem mohla abych mu ve cvalu stačila a když skákal zvedla jsem lonž vysoko, nad úroveň své hlavy. Po skoku jsem zůstala stát takže Met se stočil kolem mě a já jsem ho zastavila. Opět jsme se připojily k ostatním a vyrazily ke čtvrté překážce dnešního dne. Tím byla sedmička, kterou tvořila asi metrová šikmá dřevěná stěna do půlkruhu a za ní byla voda, a to ještě o něco níž než původní výška země.
,,Mete? Myslíš že to zvládnem? Myslím ze sedla...\'\' pošeptala jsem Metovi své obavy. Met si otřel hubu o moje rameno. Pravděpodobně jen zvláštní schoda náhod, že se chtěl poškrábat,ale bylo to uklidňující.
,,Tenhle skok už je o něco těžší, val má 90 cm,ale společně s třiceticentimetrovým převýšením na druhé straně, má celkem 120 cm. Budete stát zprava, zhruba na úrovni vlaječky a když se kůň přenese přes skok musíte jít s ním dolů jinak by vás nejspíš strhl za ním. Tam ho stočíte na kruh a když bude venku z vody zastavíte.\'\' dala nám Nia instrukce. Všichni přede mnou odskákaly bez problému, jen většina dostala další spršku vody, ale to v tomhle vedru nikomu nevadilo Když přišla řada na nás dovedla jsem Meta k překážce a ukázala jsem mu ji z boku takže viděl že je skok na jedný straně nižžší. Třeba si to bude pamatovat Na kruhu jsem ho napobízela do cvalu a nechala jsem ho v jeho tempu skočit. Při doskoku se netvářil nijak šokovaně, takže jsem odhadovala že je to fajn Když doskočil do vody dostalo se mi menší spršky.Seběhla jsme za ním čtyři kroky dolů a stočila ho k sobě na kruh, ven z vody. Nechala jsem ho přejít až do zastavení a pak jsem k němu došla a pořádně ho pochválila.
,,Tak pojď pašáku\'\' řekla jsem mu a vzala jsem ho k ostatním dvojicím.
,,Teď se přesuneme k poslednímu skoku, který se jmenuje potrubí\'\' řekla Niora silným hlasem a spolud s Ell a Dariem po boku se rozešla ke skoku.
,,To by mě zajímalo jak asi takové potrubí vypadá.. Co myslíš ty Mete?\'\' řekla jsem grošákovi s úsměvem. Nemusela jsem čekat dlouho abych to zjistila.
,,Áha,prostě potrubí\'\' řekla jsem napůl ulehčeně a napůl zklamaně Skok byl tvořený potrubím na mírném svahu a uprostřd ho ohraničovali vlaječky mezi kterými se má skákat.
,,Skákejte jenom přes krajní část, mezi vlaječky nemusíte.Je to dnešní poslední skok,tak si ho užijte.\'\' informovala nás Nia a pak vybídla Kitty aby se do toho pustila. Po nějaké době přišla řada na nás. Přivedla jsem Meta k překážce aby si mohl očuchat její výšku a konzistenci a pak jsem se s ním postavila zboku překážky. Nacválala jsem ho a nechala jsem ho ať si najde svoje tempo, protože výškové překážky, to bylo hold jeho Skok zvládl naprosto s přehledem a tak jsem ho za ním zastavila,hodně pochválila a připojili jsme se zase k ostatním. Niora nás všechny pochválila a pak už jsme se vidali skrz trať zpátky na Florestu. Met cestou tikal očima od jedný překážky k druhý.
,,Víš co, konečně pro tebe mám přezdívku\'\' zasmála jsem se ,,Budeš Tik\'\' dodala jsem a Met sehnul hlavu aby se zbavil hovada na plecích, což jsme se rozhodla že budu brát jako přikývnutí a souhlas
,,Tak Tiku, byl jsi dneska úžasný, takže jak příjdem zpátky osprchujem ti nožky, co říkáš? \'\' zeptala jsem se ho a podrbala za ušima. Zanedlouho jsme byli na dvoře před stájemi a všichni se se svými koňmi rozutekly do svých boxů.
,,Pojď Tiku,jdeme najít Marigold s Bouří\'\' usmála jsem se, zamávala Nie na rozloučenou a zalezla jsem s valachem do jeho boxu.

izzy+meteor: SKUPINA PRVNÍ- DEN DRUHÝ

Přesně v jedenáct jsme s Meteorem stáli na dvoře před stájemi. Met vypadal v plné krosové výbavě opravdu nádherně. Hnědá mu prostě sekla Zato já jsem se ocitla na vrcholu nepřitažlivosti Ne to naštěstí ne, ale kvůli bezpečnostní vestě jsem si připadala jako ti kluci z reklamy na Nerf. Ale co už bezpečnost je bezpečnost. Vypadalo to , že jsme tu všichni. Bloodye nasedla na Dekamerona a začala nás seshora počítat.
,,Super, jsme všichni. Tak nasedat lidi, dneska vás na trať odvedu já s Maki a Kitty. Connor s Tomem jeli autem'' řekla Blood hlasitě. Ještě jsem Metovi utáhla podbřišník, zkrátila si třmeny a pak jsem se konečně vyhoupla nahoru. Očividně jsem byla jednou z poledních, protože všichni už byli v sedle srovnaní a připravení vyrazit.
,,Můžeme?'' ozvalo se zepředu.
,,Áno'' zařvala jsem hlasitě spolu s ostatními,což asi nebyl úplně ten nejlepší nápad,protože někteří koně to nesli těžce. Bloodye pobídla hnědáka do kroku a za ní vykročila Kitty s Asii a Maki s Lady,pak jsme se zařadili všichni ostatní. Šli jsme s Metem za Pomněnkou a před Valhallou. Byla jsem nervózní ze skákání,ale jízda krokem venku uklidňovala. Nejprve jsem Meta měla na volné otěži,ale když jsme vjeli do lesa a odbočili k trati,postupně jsme si ho sebrala až na jemný kontakt. Poloviční zádrží jsem ho přimněla se podsadit. Zanedlouho se k nám zepředu dostalo povelu pro lehký klus. Počkala jsem až nakluše Clair s Pomněnkou a pak jsem Meta stiskla holeněmi. Začala jsem s vysedáváním na pravou nohu a za nějakých sto metrů jsem přesedla na levou. Chvíli před areálem jsme přešli do kroku a pokračovali do něj. Dojeli jsme na velký travnatý prostor kde bylo hned několik překážek. Tomovo auto už stálo u lesíka a Connor i Tom se o něj opírali a o něčem se bavili. Dojeli jsme do příjemného stínu stromů a seskupili se do půlkruhu kolem Toma. Chvíli to trvalo,ale nakonec jsme všichni v pohodě stáli i s rozestupy kolem sebe.
,,Vítám vás na druhém dni kurzu cross-country'' začal Tom trochu slavnostnějším hlasem , ,,Dneska začneme s holkama z druhé skupiny. Nejdřív si opracujte a pak se rozeskáčete na menší skocích,aby naši začátečníci věděli jak to má vypadat. Takže teď se přesuneme k dvacet dvojce.''
Na ta slova jsme koníky otočily a vyjeli za Tomem, který nás vedl. Holky z druhé skupiny vyrazily rovnou klusem a našli si každá svoje místečko. Chvíli si opracovávali v klusu a ve cvalu a pak se shromáždili asi 60 metrů před překážkou aby měla každá čas na dobrý nájezd. Tom kývl na Kitty a ta se s vrankou vydala v tempu na překážku. Skok byl tvořen větším živým plot, který byl poměrně široký, a před ním ležely na sobě a trochu šikmo čtyři dřevěné klády.
,,Skok se jmenuje ,,Malá zahrádka'', patří mezi ty jednodušší, protože má rovný nájezd, pevný terén před i za skokem. Navíc skok je tvořen keřmi, kterými v případě nouze nohy koně projdou takže se nezraní když se vám skok nepovede. Taky je to klasická překážka u které se míří na střed, protože má rovný vrch.'' vysvětloval nám Tom zatímco se Kitty s vrankou ladně přenášely přes skok. Mezi mě s Metem a Toma se postavila Mell s Callatosem takže jsem slyšela jen menší úrovky jeho výkladu. Abych to nějak vyrovnala sledovala jsme každý pohyb Blood s Dekem co nejpodrobněji. Neušlo mi že hnědák měl v plánu se na překážku rozběhnout v plné síle,ale jeho jezdkyně ho uklidnila asi nějakým pošeptaným kouzlem nebo co, protože jsem neviděla skoro žádnou známku poloviční zádrže,která tam však tak 99,9% byla, protože hnědák švihnul ocasem a zpomalil svůj nájezd na překážku. Hladce prolítli nad překážkou a za nimi už začala na skok najíždět Maki s Lady. Holky si skočili skok ještě z druhé ruky a pak Tom hlasitě zavolal přejezd k devatenáctce. Překážka byla taktéž tvořená keři ikdyž trochu podivnými,protože dole byli zelený,nad nimi byla nasazená kláda a z ní vyčnívalo cosi rostlinatého původu co mi zdálky připomínalo tlustý obilí a bylo to sestříhané do tvaru podivné vlnovky.
,, Tahle překážka, taky patří k těm jednodušším ale je komplikovanější v nájezdu. Není vhodné najíždět na střed, protože právě tam se nachází nejvyšší bod překážky, avšak pokud nemáte koně pod kontrolou s největší pravděpodobností se vám nepodaří najet úplně do středu prohlubně, nebo je taky mžné že vám kůň překážku vyhne.Povrch je jinak stejný jako u předchozího skoku'' popsal nám Tom strasti a slasti překážky. Snažila jsem se bedlivě pozorovat všechny tři holky jak najíždějí s koníky na skok z jedné i druhé strany avšak jediné co jsem viděla byly reakce koně na pobídky,které jsme nezahlídla. Když měli holky odskákáno přesunuly jsme se k patnáctce. Skok nevypadal tak děsivě jako ta podivná vlnovka. Byl tvořen taky keřmi ale vrch byl rovný, až u vlaječek byly takové jakoby zuby. Nejdřív to tak nevypadalo,ale když jsme přijeli blíž zjistila jsem že překážka je o něco širší než vlnovka nebo dvacetdvojka.
,,Tenhle skok se jmenuje Živý plot. Těžší je v tom že odskakujete z roviny,ale doskakujete mírně do kopce. Povrch před i za skokem je travnatý a pevný. Skok je vysoký 70 cm,ale nohy koně jím v pohodě projdou, takže je to nepevná výška. '' sdělil nám trenér svůj výklad k poslední překážce.
Když holky odskákaly na obě ruce,oznámil nám Tom, že se nás teď ujme Connor. Ten už se k nám blížil s úsměvem na tváři. Takže buď se těší až nás pořádně zkritizuje nebo ho prostě baví trénovat Druhá varianta zněla rozhodně příjemněji.
,,Tak my začneme na překážkách kde se holky rozeskakovaly. Nejdřív si ale pořádně opracujte koně ve všech chodech.'' oznámil nám Connor co budeme dělat. Pobídla jsem Tika holeněmi do kroku a otočila ho kolem vnitřní nohy, abychom byly čelem zády ke Connorovi a pak jsme si vyjeli hledat nějaký rovný plácek na opracování. Nejdřív jsem zahlídla jedno úžasný místečko,ale očividně jsem nebyla sama protože se k němu vydali hned dvě jezdkyně, Nadvandy a Clair. Přenechala jsem místečko jim a jela si hledat jiné. Nakonec jsem našla pěkné místečko kousek od stromů Dorazily jsme na místečko a já jsem Meta pobídla holeněmi do klusu. Začala jsem vysedávat na Tikovu levou přední nohu, která byla podle imaginárního obdélníku který jsem si představila v hlavě, vnější. Lehkým klusem jsem obklusala pomyslný obdélník po obvodu a pak jsem v ,,rohu'' natočila ramena dovnitř, posunula jsem levou nohu jemně dozadu a kolem vnitřní nohy jsem Tika stočila na diagonálu na které jsem ho narovnala. Ve středu jsme přesedla a někde kde jsem si myslela že by mohl být roh jsem valacha stočila na stěnu. I tentokrát jsem obdélník obklusala po obvodu. Zasedla jsem, ztuhla v kříži a svým ztuhnutím jsem nedovolila jít Tikovi dopředu a tak zpomalil do kroku. Pochválila jsem ho za to,že mě hezky poslouchá ikdyž jsme venku a nejedeme za koňmi. Poloviční zádrží jsem si grošáka sebrala a pustila se do velkého kruhu v kroku. Na to že jsem neměla stěny se nám myslím celkem povedl. Ještě pár metrů po kruhu jsme šli v kroku. Pak jsem Tika upozornila poloviční zádrží na následující přechod a pobídla ho do klusu. Vyklusal poměrně rychle tak jsem ho pomocí další poloviční zádrží vzala zpátky. Seděla jsem v pracovním klusu a snažila se to s těmi kratšími třmeny co nejlíp usedět.
,,Uvolni se a pánví kopíruj pohyb koně.'' ozval se za náma Connor.
,,Ach né, on nás našel!'' pomyslela jsem si v duchu ztrápeně,ale uposlechla jsem jeho rady a konečně jsem se dostala do toho správnýho pohybu. Udělala jsem si imaginární ,,půl jízdárny se změnou'' a pokračovala v pracovním klusu. Na pomyslné krátké stěně jsem udělala velký kruh a v rohu jsme posunula levou nohu dozadu,pravou otěž jsem nabídla valachovi k pohybu vpřed,pobídla jsme ho pravou nohou na podbřišníku a pak už jsme jen vyčkávala na grošákovu reakci. Tik skoro okamžitě nacválal.
,,Příště se zhoupni pánví... pomůže mu to rychleji na cválat, '' poradil mi trenér. Cválaly jsme si to v klidečku po obvodu.
,,Zkus si potom i rychlejší cval, takhle na skoky najíždět nemůžeš.'' udělil mi Connor poslední radu a pak odešel za jinou dvojicí. Obcválala jsem obdélník jednou kolem dokola a pak jsme se postavila do stehenního a pořádně Meta napobízela do rychlého cvalu. Někde kde by zhruba končila dlouhá stěna jsem Meta stáhla zpátky a znovu si sedla do pracovního. Tik šel těď svižněji,což mi vyhovovalo. Za chvilku jsem ztuhla v kříži a vydržela ruce, Met zpomalil do klusu a já jsem s ním změnila směr. Pak jsem ho znovu nacválala a tentokrát jsem přeskočila tu část se skoro-tryskem protože už nebyla potřeba. Udělala jsem si velký kruh a pak jsem přešla do klusu. Vysedávala jsem a zamířila k místu kousek od první překážky, kde se začali shromažďovat všichni kteří už měli opracováno. Doklusali jsme k nim a zastavili jsme. Pochválila jsem Tika a pak už jsme vyčkávala na instrukce od Connora spolu s ostatními.
,,Takže, co máte dělat jste viděli od holek. První pojede Ell s Dariem'' řekl Connor takovým způsobem že jsem se divila že si u toho nemne ruce. Bylo na něm vidět že se v trénování vyžívá. Ell se s mohutným hřebcem vydala na skok. Překonali ho v pohodě, Connor jí jen vytkl,že mu nad překážkou málo povolila. Za nějakou dobu jsme přišli na řadu i my. Podívala jsem se na Connora a ten mi kývl na znamení že můžeme jet. Pobídla jsem Meta do pracovního klusu a poloviční zádrží jsem si ho sebrala a dostala podsebe. Asi šedesát metrů od překážky jsem Meta stočila kolem vnitřní nohy jakokdyby směrem na ni,ale pokračovala jsem po kruhu dál a provedla velký kruh. Na jeho konci jsem plánovala nacválání. Chvilku předtím jsem najednou měla pocit,že se na mě upírají pohledy ostatních a doslova mě propalují. Připadala jsem si jako plačící anděl,který se nemůže pohnout dokud na něj ostatní zírají. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se pohledy nahradit písničkou ze Zaklínače na které jsem byla momentálně závislá. Světe div se to fungovalo a tak jsem za zvuku Wake the White Wolf posunula levou nohu dozadu,povolila pravou otěž a spolu s pobídkou pravé nohy na podbřišníku jsem se pánví zhoupla v sedle a Tik se k mému zhoupnutí přidal. Vyjeli jsme z kruhu a cválali na překážku. Snažila jsem se mířit co nejvíce na střed ale skok byl přece jenom pořád ještě daleko. Snažila jsem se očima vytipovat místo kde bude vhodné začít nájezd a zrychlit. Očima jsme místo sledovala jak se přibližuje a psychicky se připravovala na skok. Navytipovaným místě jsem na Meta dvakrát mlaskla a dvakrát jsem ho stiskla pravou nohou. Valach zrychlil.
,,Ještě rychleji a dívej se před sebe'' zakřičel na mě Connor abych ho slyšela. Ještě jednou jsem Meta pobídla a zadívala jsem se daleko před sebe na menší lesík,který se vinul středem areálu.Stále jsem seděla v pracovním, ikdyž ve stehnovým by to bylo asi lehčí, a snažila se dobře vysedět rychlý cval. Dívala jsem se před sebe,lokty jsem si držela u těla a jemně svírala otěže abych je mohla v případě nouze nechat proklouznout. Držela jsem se koleny,patu jsem měla jemně prošláplou,v pozici někde pod kyčlí a tlačila jsem do ní váhu svýho těla abych líp seděla. Skok už byl opravdu nedaleko a tak jsme se snažila odhadnout kolik cvalových skoků zbývá do odskoku. Tipla jsem si tak čtyři. Po třetím mi však bylo jasné, že jsem se o jeden minula a vejde se jich tam pět. Po čtvrtém jsem Tika pobídla a nachystala se na odskok. Do odskoku jsem Meta pobídla obě holeněma a spolu s ním jsem se zvedla v sedle. Z toho jak doteď jeli ostatní jsem věděla že hodně z nich neočekávalo skok tak mohutný a tak jsem se připravila na něco mohutnějšího než u parkurových překážek který měli v průměru asi deset centimetrů maximálně
Když jsem se zvedala,zvedla jsem sebou i ruce a zvedla jsem je opravdu vysoko aby měl hodně místa. Dívala jsem se před sebe,snažila se nehrbit a váhu jsem jemně tlačila dolů. Skok byl opravdu mohutnější,ale ne zas tak moc jak jsem si to představovala. Když se Met přehoupl přes skok a dotkl se předními kopyty země, byla jsem nahoře narovnaná a kdž na zem dopadly i zadky dosedla jsem do sedla a s sebou ztáhla zpátky i otěže takže jsem teď měla grošáka zase na kontaktu. Uvědomila jsem si,že jsem neslyšela žádné šustění, což muselo znamenat, že Met proletěl nad překážkou s dostatečnou rezervou.
,,Je to skok, ne propast.Příště se nemusíš tak moc zvedat a ani ti otěže nemusí mít tak provešené, stačí jen o něco víc než když skáčeš normální parkurové překážky. Jinak napoprvé super'' konstatoval Connor. Pochvala mě zahřála u srdíčka a já jsem ji předala Tikovi. Přešla jsem do klusu a připojila se k ostatním. Počkali jsme až doskáčou všichni a pak si Ell najela skok ještě z druhé ruky a za ní jsme šli mi ostatní. Zanedlouho na mě zase přišla řada.
,,Tentokrát to zkus ze stehenního sedu.'' řekl mi Connor a pak mě nechal odklusat od překážky. Stejně jako předtím jsem klusala v pracovním. Stočila jsem Tika směrem na překážku,ale pak jsem ho stočila doleva na velký kruh. Na jeho konci jsem nacválala a stoupla si do stehenního sedu.musela jsem uznat, že takhle bylo lehčí udržet Meta v tempu,ale zase se mi hůř namiřovalo na střed překážky. Nakonec se mi přeci jen povedlo pomocí váhy a nohou srovnat Meta na střed skoku. Do odskoku jsem ho mohutně pobídla a když šel nahoru,posunula jsem mu ruce po krku výš abych mu povolila v hubě. Nedávala jsem je sice tak vysoko jako předtím,ale i to stačilo na to aby se mohl natáhnout. Ani jsem si to neuvědomila,ale po doskoku jsem zjistila,že jsem se celou dobu dívala dolů. Toho si samozřejmě všiml i Connor,který mě za to hned zdrbal,ale i schválil délku otěží, za což jsem byla moc ráda. Po doskoku jsme s Metem udělali ještě pár cvalovejch než jsem ho nechala přejít do klusu. Vrátili jsme se ke skupině a počkali až doskáče Mell a Marigold. Pak jsme se krokem přesunuli k devatenáctce neboli vlnovce
,, Nezapomeňte na to že nemíříte na střed , ale do nižších míst po bocích'' upozornil nás ještě Connor než pustil Ell s Dariem. Trpělivě jsme s Tikem vyčkávaly až na nás příjde řada. Met vypadal že se na skok těší a i já,přestože jsem byla jemně nervózní, jsem se celkem těšila
Konečně jsme byli na řadě a Connor nám pokynul, že můžem jít. Stáli jsme zase někde na úrovni překážky a tak jsem se otočila zády k překážce a pobídla Meta do klusu. Poloviční zádrží jsem ho shromáždila. Klusali jsme asi šedesát metrů abychom měli na nájezd dost místa a času a pak jsem se natočila rameny k překážce,posunula pravou nohu dozadu a kolem levé jsem ho stočila na velký kruh. Na konci kruhu jsem dala pobídky pro cval. Vnější noha už vzadu byla kvůli ohnutí,tak jsem akorát rozložila váhu zpátky na obě sedací kosti.,nabídla jsem valachovi vnitřní otěž, pobídla jsem ho levou nohou a spolu s pobídkou jsem se mírně zhoupla v sedle, což pomohlo Metovi v nacválání. Zůstala jsem sedět v pracovním cvalu, protože takhle jsem měla větší kontrolu nad Tikovými pohyby a tak se mi bude líp najíždět na střed ,,prohlubně'' v povrchu překážky. Usoudila jsem že rozumější bude nasměrovat Meta nižší místo na levo, když jedeme na levou ruku. Dalo mi to sice trochu práce s váhou a holeněmi,ale nakonec se mi přece jenom povedlo Meta nasměrovat správně včas. Jenže kvůli tomu jsem si nevypočítala odskok a nesoustředila jsem se ani na ty další důležitý věci. Ze sedla mě to vymrštilo samo od sebe když se Met odrazil, takže jsem měla jen menší problém s rovnováhou a při doskoku jsem se držela hřívy jako klíště abych nespadla, ale nakonec jsem se zase bezpečně ocitla v sedle,ale skok za pohybem myslím nebyl, ikdyž vše ostatní bylo špatně. Za skokem jsem Meta zpomalila do klusu a dojela ke Connorovi pro očekávanou kritiku.
,,Ten skok byl úplně špatně,ale to myslím víš. Snaž se ho dobře nasměrovat už daleko před překážkou a pak už to moc nehroť ani kdybys jela přesně na střed, protože když nemáš zafixovaný ten pohyb nad skokem, tak se na něj musíš soustředit a když se na něj nesoustředíš tak je úplně jedno ve kterém místě překážku skočíš,protože za skokem se stejně budete muset srovnávat do správné rovnováhy a stratíte jak čas tak energii.'' vysvětlil mi Connor situaci a pak pokynul Mellyse aby jela na skok. Přidala jsem se k ostatním a sledovala jak skáčou. Pak začla Ell druhé kolo na pravou ruku. Kdž přišla řada na nás pobídla jsem Meta do klusu s maximálním soustředěním. Udělali jsme velký kruh na pravou ruku a pak jsme nacválali a vyjeli rovně na překážku. Trochu jsem Tika zpomalila pomocí poloviční zádrže abych měla víc času na dobré nasměrování.
Holeněmi jsem ho nasměrovala tam kde jsme viděla nejnižší bod pravé části překážky a pak už jsem se soustředila jenom na to abychom jeli rovně,rychle a na svůj sed. Ještě chvíli jsem nechala jít valacha klidným tempem ale pak,asi třicet metrů před překážkou jsem Meta pořádně pobídla a on nabral rychlost,tolik potřebnou k odskoku. Odpočítávala jsem si kolik zhruba zbývá cvalových skoků.1... tu du dum.. teď!. Křikla jsem si v hlavě a pobídla jsem Meta oběma holeněma. Síla odskoku mě vymrštila ze sedla a já jsem se jí přizpůsobila. Ruce jsem posunula nahoru po krku,abych grošáka netahala za hubu. Váhu jsem tlačila dolů,lopatky k sobě a dívala jsem se před sebe, někam do dáli. Když se Meteor předkama přehoupl přes skok a začal je natahovat k zemi, začala jsem se v sedle napřimovat až jsem dosedla,když se země dotkly i jeho zadní nohy. Otěže jsem stáhla s sebou dolů a teď jsme cválaly na kontaktu. Zpomalila jsem ho do klusu a stočila ke Connorovi.
,,No vidíš,teď vám to šlo. Sice jste neskočily úplně v tom nejnižším místě ale překonali jste to celkem v pohodě.'' pochválil nás Connor a pak se věnoval další dvojici. Když doskákaly i ostatní přesunuli jsme se k poslednímu skoku tohoto dne- živému plotu. Postavili jsme se z boku skoku. Met i já už jsme byli poměrně unavení,ale pořád jsme se těšili na další skok. Když přišel náš čas vyklusali jsme jako obvykle od překážky a při obratu na ni jsme si udělali velký kruh na jehož konci jsme nacválali. Nájezd byl v pohodě jen jsem musela Tika párkrát pobídnout protože měl tendence ztrácet rychlost. Odskok se nám podařil. Zvedla jsem se spolu s grošákem a povolila mu v hubě. Dívala jsem se dopředu,lopatky jsem tlačila k sobě a váhu dolů. Všechno šlo jak nadrátku,až do té doby než jsme doskakovali k zemi. Že je doskok výš než odskok se mi úplně vypařilo z hlavy a tak mě brké přistání vyvedlo hodně z rovnováhy. Napodruhé už to bylo lepší,mířili jsme přímo na střed v dostatečném tempu, do odskoku jsem Meta pobídla a vyšvihla se spolu s ním nahoru i s rukama. Byla jsem připravená na to,že doskok bude dřív,takže tentokrát se nám skok povedl,až na to že ,jak mi řekl Connor, jsem se dívala dolů a tím jsem přenesla těžiště dopředu a Meteor se navážil na předek a vypadl z podsazení v jakém byl před skokem. Když všichni doskákali vzali jsme koně schladit do vody u jednoho ze skoků a pak už jsme zamířili na Florestu,krokem na volné otěži. Když jsem seskakovala z Tikova hřbetu,nějak jsem se tam na zlomek sekundy zachytila vestou a místo hladkého přistání jsem spadla rovnou na zadek. Zvedla jsme se na nohy a ucítila jak moc jsem jim dnes dala zabrat. A nejenom jim,bolelo mě úplně celé tělo. Ostatní na tom povětšinou byly podobně. Connor nám oznámil,že máme ve čtyři přijít do jídelny a pak už jsme se všichni rozprchli do boxů a k úvazištím.

Ve čtyři jsem seděla na jedné z židlí v jídelně. Když byli všichni účastníci kurzu na svých místech, v místnosti se zhasla světla a na filmovém plátně se spustilo první video. Byla na něm Kitty s Asií jak skáčou přes mohutný dřevěný skok ve tvaru střechy. Kitty si rychle škrábala na papír nějaké poznámky. Já jsem jen žasla nad tím jak sebevědomě tenhle skok přeskočili. Nějak jsem si nedokázala představit že bych na něj jela s takovým klidem. Pak přišlo další video Kitt s vrankou,tentokrát jak skáčou přes bulfin. Pak samozřejmě i videa Blood a Maki. Tom každé video ohodnotil a udělil jezdkyním nějaké rady. Snažila jsem si zapamatovat co nejvíc těch chyb a rad,ale některým jsem moc nerozuměla a zbytku jsem měla za chvíli plnou hlavu. Videí nebylo moc a tak jsme se za chvíli mohli odebrat ke svým aktivitám.

ell + darius: Po domluvě s Kitty přidáno dodatečně k FLO úterý.

CC 3. DEN
Byl povečer a sluníčko se pomalu sklánělo k západu. Dovedla jsem nachystaného Daria na nádvoří a rozhlédla se po celé skupince. V klidu jsem Dariovi protáhla nožky a dotáhla bezpečnostní podbřišník. Ujistila jsem se, že mi bezpečnostní vesta dobře sedí a vyhoupla se do sedla. Nakopnula jsem i druhý třmen a srovnala si krátký bičík v ruce a držení protiskluzných otěží. Darius se ráno vybil na cvalovce, ale stejně ho začala zmáhat nervozita, lehce jsem stiskla holeně a vyvedla ho ze skupiny koní na obvod a krokovali jsme, zatím co se ostatní chystali. Slyšela jsem zaklapnutí dveří a jak se kola protočila na písku. Tom s Connorem odfičeli džípem na trať. My se konečně nějak začali řadit, zaujala jsem přední pozici, jak to Dárkovi sedělo a celá skupina se pustila krokem z nádvoří. Zanořili jsme se do lesů a vzduch už byl chladný, to bude a trénink fajn. Vedla jsem Daria pěkně na kontaktu a sledovala terén. Jak se rozhýbal, začala jsem ho lehce přistavovat k levé a pravé ruce. Dárek přežvýkl a snížil týl. "Hodný." Pochválila jsem ho. V čele skupiny byl opět Dekameron a Asie. Cesta se vyrovnala a holky zavolaly přípravu ke klusu. O kousek jsem si zkrátila otěže a počkala, až holky přede mnou naklušou. Stiskem holení a nabídnutím otěží jsem převedla Daria do klusu a začala vysedávat. Ze začáku jsem ho musela vést na otěži, protože táhl dopředu. Zmírnila jsem vysedávání a jemně ho přistavila nejprve k jedné, potom k druhé ruce a jak se zklidnil, o pár cm jsem nabídla otěže zároveň s pochvalou. Cesta se stáčela mírně doleva a za ní přišel přechod do kroku. Zasedla jsem, ztuhla v kříži a s výdechem vydržela otěže. Hřebec přešel do nižšího chodu, nabídla jsem mu otěž a pohladila ho po krku. Pomalu se před námi vynořilo krosové závodiště. Kousek od nás stálo auto a kluci se o něj opírali. "Cesta v pohodě?" optali se vedoucí dvojice a Tom nás začal organizovat: "Začněte si opracovávat, skupinu 1 budu mít dnes já. Jak si opracujete, s každou z vás jednotlivě se rozeskáčem." Vyvedla jsem Daria od skupinky hodně bokem, až na to máme klid. Hřebec se po cestě na závodiště okrokoval a rozproudil krevv lehkém klusu. Vzala jsem si střední délku otěží, aby si mohl protáhnout krk, ale měla ho stále n kontaktu. V duchu jsem si rozvrhla opravdu velký kruh. Hřebec šel pěkně uvolněním krokem se sníženou hlavou. "Moc hodný." O kousek jsem si zkrátila otěže, lehce stiskla holeně a nabídla vnitřní otěž pro vyklusání. Darius nasdil pravidelné tempo a já vysedávala. Lehce jsem ho vedla na vnější otěži mírně sestaveného po linii kurhu. Hřebce trochu rozptylovala velká skupina koní různě se hemžících po louce, abych udržela jeho pozornost, lehce jsem ho přestavila zarámováním dote%d vnitřní - pravé otěže, natočením ramen, posunutím pravé holeně za podbřišník, levá na podbřišníku podpořila vnitřní zadní nohu koně k podsazení a levou otěž jsem nabídla dovnitř. Dárek se přestavil a pokračovali jsme na druhou ruku. Zhruba po deseti minutách práce v lehkém klusu jsem zasedla, ztuhla v kříži a s výdechem sevřela otěže v pěstech. Pomůcky jsem musela trochu zdůraznit. Darius byl pěkně rozjetý. Dopřála jsem mi chvilku v kroku. Jak si odpočinul, vzala jsem si ho lépe na otěž. Stiskla jsem holeně a nabídla otěže pro vyklusání. Vysedávala jsem a vedla ho teď po meníšm kruhu. Měnili jsme směr a pracovali n osmičcce. Jak byl pěkně na pomůckách, zlehka jsem našlápla do vnějšího třmenu, přesunula vnější holeň za podbřišník, jemně jsem vydržela vnější holeň, vnitřní nabídla a pobídkou vnitřní holeně na podbřiníku Darius nacválal. Zlehka jsem se zvedla ze sedla a vedla jej po velkém oblouku. Darius pravidelně cválala a oddechoval. Nechala jsem mu vytáhnout hlavu a krk a protáhnout si svaly na zádech. Dokončila jsem práci ve cvalu doleva, zasedla jsem, ztuhla v kříži a ruce přestaly jít s koněm. V lehkém klusu jsem Dárka zpracovala na kruhu a dala pobídku pro cval doprava. Dala jsem si s opracováním načas. Nad už s Tomem pracovala na rozeskákání. Dokončila jsem poslední kruh ve cvalu a převedla hřebce do lehkého klusu a a kousek ho vyklusala a a krok. Dojeli jsme k Tomovi, který s Nad právě končil. "Můžem?" Zeptala jsem se protože hřebec byl zrovna skvěle nachystaný. Tom dopověděl Nad pár věcí a kývl na mě. Zkrátila jsem si otěže a ujistila se, že mě hřebec dobře vnímá. "První skok je 22. stejně jako včera, takže si Daria nachystej na velkém kruhu u skoku. Neprve skočíš s jedné ruky, pohlídáš si ho, aby doskočil na druhou nohu, pěkně ocváláš kruh a znovu skočíš. Překážku znáte, je to 60 cm vysoká proutka, pěkně rovný odskok i dopad. Nezapomeň ho vést v dopředném cvalu na pomůckách a pěkně rovně." Vedla jsem hřebce na otěži a pobídla ho do klusu. Zůstala jsem sedět v sedle. Darius šel na pěkném přilnutí a dobře mě vnímal. Zlehka jsem ho pobídla do cvalu a zvedla se ze sedla. Byl hodně živý, ale s tím jsem počítala. Udržovala jsem pravidelný dopředný cval. Skok byl naproti tribuně diváků. V obratu jsem ho podpořila vnitřní holení, aby obrat procválal v rovnováze. Srovnala jsem ho proti skoku a rameny se vrátila v sedle zpět. Dárek zvedl hlavu, soustředil se na skok. Já měla holeně stále přiložené, pobízela jsem mězi oteže a dívala se na vrchol skoku. Hřebec svižně docválal do místa odskoku, stiskla jsem holeně, aby měl z čeho skákat, zvedla se ze sedla a nad skokem se dívla doprava a zatížila pravý třmen. Darius hladce doskočil a vyrovnal dopad. Pokračovali jsme doprava po oblouku. Pohrála jsem si na otěži, byl rozehřátý a chtěl cválat rychleji. Povedlo se mi ho zpracovat udržet v pravidelném cvalu. Dokončili jsme oblouk a já ho opět srovnala proti skoku. Trochu proti němu zrychlil, ale já se už jen vezla, nemohla jsem před překážkou vzít zpět, to by dopadlo špatně, seděla jsem pevní v sedle, v místě odskoku stiskla holeně, zvedla se ze sedla a nabídla otěže. Na to jak byla překážka malá, skákal Dárek mohutně. Po dopadu jsem ho moc pochválila a převedla do klusu a do kroku. "Celkem to šlo Ell, jen jsi mu nad překážkou málo povolila. Já vím, že to jsou s ním nervy, ale nad skokem ho držet nemůžeš. Jdeme na další pojď, už se chystej." Než Tom došel k další překážce - proutce s výkroji, už jsem cválala kolem ní a chystala si nájezd. Darius byl dnes opravdu rozjetý, bylo vidět, jak ho to baví. Srovnala jsem ho proti překážce a už mi zbývalo jen pár cvalových skoků, lehce jsem se vzpřímila v sedle, holeně stále přiložen, dívala jsem se na skok. Tato překážka už vypadala mohutněji a my se museli strefit do výkroje, pohlídala jsem Daria levou otěží, aby ho třeba nenapadlo usnadnit si práci, když skáčeme takhle blízko u kraje. Dárek byl ale natešený na skok, sousředil se, pobídla jsem ho k odskoku a zvedla se ze sedla. Nad překážkou jsem opět zatížila druhý třmen. Hřebec po doskoku několikrát vyhodil, ale já s tím počítala, stáhla jsem ramena a vedla ho, dokud se neuklidnil, během dvou cvalových jsem obnvila původní tempo a pokračovali jsme na překážku z druhé ruky. Po jejím obsolvování nám dal Tom chvilku pauzu v kroku a přemístili jsme se k poslední překážce na úvod k 17. Překážka směřovala koňský skok dovrchu, ale dopad byl mírě z kopce. Nájezd musí být více zvolna. Soustředila jsem se na překážku a pobídla Daria do cvalu. Vedla jsem ho po oblouku a dívala se po skoku. Více jsem si ho od začátku hlídala a cval byl o poznání mírnější o proti předchozímu. Srovnala jsem ho proti překážce a dívala se na ni. Darius zabral od zadu v mstě odskoku a já se zvedla ze sedla. Trochu ho překvapil dopad, jemně jsem ho podpořila otěžemi v dopadu, aby snadněji vyrovnal a cválali jsme na druhou ruku. V obratu jsem působilca více vnitřní holení, když se zvedala vnitřní zadní noha koně. Dokončili jsem obrat a já vedla Daria kolmo na skok. Byl pozornější, když věděl, co ho čeká a hladce si se skokem poradil. Tom nám věnoval pochvalu, převedla jsem ho do klusu a do kroku a procházeli jsme se po závodišti, dokud nedoskákali osttaní.
Tom si vzal slovo: "Tak dostáváme se k dnešní náplni kurzu a to jsou kombinace. S nejrůznějšími kombincem se v crossu budete setkávat velmi často. Mohou být klasické nebo s výběrem, které se objeví pravidelně a vy s můžete vybrat, který skok skočíte. Vždy je důležité zohlednit aktuální stav koně a vás a podle toho se rozhodnout, že na to při jízdě nemáte příliš času nemusím snad zůrazňovat. Je to o chladné hlavě, klidu, rozhodnosti a důvěře, že jste se rozhodli správně. Všeobecně nemusí být kombinace v rovině za sebou, nájezdy bývají šikmo, po oblouku a a kolikráti i úplně z boku, takže nemůžete jet příliš prudce, ale spíše pomaleji a s koněm dobře na pomůckách. Jako první si zkusíte 5. jsou to bedny v rovině za sebou. Mezi nimi jsou dva cvalové. Tak jdeme na to." Počkala jsem, než odskáčí první jezdci a začala jsem si připravovat hnědáčka. Bedny už byly opravdu mohutnější skok. Těšila jsem se na něj jak malé dítě. Konečně přišla řada na nás, já právě s Dariem spořádaně klusala. První jsem chtěla najet z levé ruky. Pravou holení jsem pobídla za podbřišníkem, levou na něm a při vycválání jsem nabídla vnitřní otěž a vyšla vstříc prvnímu cvalovému skoku. Darius živě vycválal, zůstala jsem první dva cvalové sedět a udržovala jsem cval v mírném tempu, jak jsem ho měla pěkně pod kontrolou, zlehka jsem se zvedla ze sedla a dokončila obrat. Dívala jsem se na skok a srovnala Dárka, vzpřímila jsem se v sedle, aby nezrychlil proti skoku. Dovedla jsem ho k první bedně, stiskla jsem holeně, ať má z čeho skákat, Darius se silně odrazil. Už během prvního skoku jsem se dívala na druhou bednu, jen co dopadl, stáhla jsem ramena zpět a zase se vzpřímila v sedle, jeden a druhý cvalový skok - pobídka a hřebec znovu odskočil. Měl takovou sílu... Nad skokem jsem zatížila druhý třmen a po doskoku jsme pokračovali doprava. Upravila jsem tempo a vedla ho po oblouku znovu na překážku. Kontrolovala jsem pravidelnost tempa, pěkně jsme docválali k překážce, pobídla jsem do skoku a zvedla se ze sedla. Darius byl pozorný.Perfekně na mě reagoval. Po dopadu jsem se srovnala v sedle a hned ho měla na kontaktu, dva cvalové a znovu odskok. Po dopadu jsem ho nechala kousek vycválat, vyklusat a krok. "Moc hodný." Pochválila jsem ho. Tom si to se mnou ještě prošel a šel se věnovat dalším, já zatím krokovala. Jak doskákali ostatní, přesunuli jsme se ke skoku číšlo 6. "Tohle bude vaše první kombinace, kdy budete skákat z obratu. Nesnažte se hned po dopadu zbrkle točit, to vám zatím nemůže vyjít, spíše nechtě koně ještě jeden dva cavlové rovně, dobře si ho zarámujte vnější otěží a plynule točte na skok a snažte se ho co nejvíce narovnat. Žádné zbrklé nájezdy, pěkně pravidelný klidný cval." Dokončil úvod k překážce a než na mě přišla řada, rozrhla jsem si v hlavě nájezd pro sebe a Daria. Nacválali jsme doprava. Na první překážcku jsem ho vedla pěkně rovně a v klidném tempu. Hřebec hladce překonal skok, hned po dopadu jsem se srovnala v sedle a dívala jsem se po oblouku na další skok, zarámovala jsem Daria vnější otěž, vnější holeň jsem držela za podbřišníkem, vnitřní na něm a vnitřní otěž jsem otevřela trochu dovnitř. Darius byl nejprve trochu překvapený, ale s důvěrou poslouchal, zaregustroval druhý skok a já už věděla, že to všechno klapne, poslední cvalový skok, odraz a byli jsme na druhé straně , "Moc hodný." Chválila jsem ho na hlas. Po oblouku jsem změnila směr a přes klus znovu do cvalu. Darius byl pořád živý a přiravený do práce. Vůbec mu neubývalo energie. Navedla jsem ho na překážku tak zvaně "proti srsti" z tréninkových důvodů. Tahle strana byla pro mě trochu horší, ale poradili jsme si s tím y brzo byl skok za námi. Tom se šel věnovat otatním. Tom nás dovedl k poslednímu skoku dnešního dne. Byla to kombinace s možnotí volby. Buď bylo možné jet nižší skok ale se složitějším nájezdem nebo vyšší ale s rovným nájezdem. Darius byl pořád rozjetý jako rychlík a já bych si ráda skočila něco většího. Proto, když to půjde dobře, pojedu přímo. Přiravili jsme se na kruhu. Mezi skoky napřímo byly čtyři cvalové. "Tak pojď Ell." Volal na mě Tom. Srovnala jsem hnědáčka proti prvnímu skoku - živému plotu. Hřebec se přes něj bez nejmenších potíží dostal, věděla jsem, že pojedu přímo. Byl tak nachystaný, že teď vezme všechno! - i úzký a metr vysoký skok ve tvaru studny, seděla jsem rovně, pobízela mezi otěže a dobře si ho hlídala. Dárek bystřil, docválal k úzké překážce, pobídla jsem a už jsme letěli přes . Hladce doskočil. Moc jsem ho chválila a podle TOmových pokynů to celé vzala ještě jednou z druhé ruky. "Supr Ell, už je pro vás konec moc ho pochval, to nebylo vůbec zlé." Chválil nás Tom a já zase Daria. Dobře jsem ho vyklusala na obě ruce a krokovala po tarti, dokud nedoskákali ostatní a společně jsme se nevydali na cestu do stájí. Byla jsem pořád plná euforie, ještě i na ndvoří, kdy jsem sesedla, vytáhla třmeny, povolila sedlo, nánosík a vedla Dárka do boxu.

izzy+meteor: SKUPINA PRVNÍ-DEN TŘETÍ

V šest jsme se všichni shromáždily na dvoře.Bloodye právě o něčem hovořila s Tomem,který pak nasedl do auta a odjel. Blood nám oznámila,že do areálu krosu půjdeme stejně jako včera. Dotáhla jsem Metovy podbřišník a vyhoupla jsem se do sedla. Holky z druhé skupiny se rozešli krokem a zařadili se za sebe,ostatní se postupně přidávali. Zařadila jsem se za Pomněnku a vedla Tika na volné otěži. Bylo znát,že ranní cvalovka mu dala zabrat a tak jsem ho občas musela pobídnout abych ho přiměla se neploužit. Když jsme vyjeli z brány Floresty,začala jsem si Meta pomaličku sesbírávat. Kousek před závodištěm se zepřed poslala zpráva,že se bude klusat.Křikla jsem ji za sebe a počkala až Clair přede mnou pobídne Pomněnku a pak jsem i já pobídla Meta holeněmi do klusu a začala vysedávat. Před vjezdem do areálu jsme přešli do kroku. Provedla jsem ploviční zádrž abych Meta více podsadila. Krokem jsme dojeli až k Tomovu autu a rozestoupili jsme se kolem něj očekávajíce informace k dnešnímu tréninku.
,,Vážení,máme tu třetí den kurzu.'' započal trénink Tom, ,,jako první si opracujete a rozeskáčete se na skocích 22,19 a 15,druhá skupina může i na čísle 17 a 16.Potom se rozdělíme a každá skupina bude mít svůj program.Takže,každá si najděte svůj plácek a hurá na opracování!''
Všichni jsme uposlechli jeho instrukcí a jali jsme se hledat místo,kde bychom se nepozabíjeli a měli dostatek prostoru. Já jsem si nakonec s Tikem zvolila kus půdy na okraji volného prostranství,kde jsem se cítila poněkud bezpečněji než někde uprostřed. Meta jsem měla okrokovaného a na lehkém kontaktu už z cesty sem do areálu,takže jsem se pustila rovnou do ohýbání v kroku. Začala jsem velkým kruhem. Posunula jsem pravou nohu dozadu,levou jsem přitiskla na podbřišníku,levou ruku jsem jemně oddálila od krku a váhu jsem přenesla víc na levou sedací kost. V téhle pozici jsme vyjeli kruh,který měl v průměru zhruba těch dvacet metrů,ale mohl mít taky o dva víc či míň,odhadování vzdáleností mi nikdy moc nešlo. Po dokončení kruhu jsem Tika narovnala a pokračovala s ním rovně jakoby po stěně. V místě,kde jsem si udělala pomyslný roh jsem najela na krátkou stěnu a v dalším pomyslém rohu jsem natočila ramena dovnitř,posunula jsem pravou nohu dozadu a kolem levé jsem Meta stočila na diagonálu,kde jsem ho narovnala a pokračovala po ní až k protilehlému rohu,kde jsem grošáka stočila na krátkou stěnu. Na začátku stěny dlouhé,kdyby tam byla, jsem pobídla Meta holeněmi do klusu a začala jsem vysedávat na vnitřní zadní nohu. Na krátké stěně jsem provedla velký kruh a pak jsem na protilehlé jsem změnila směr ze středu. Udělala jsem kruh i na pravou ruku a pak jsem zasedla do pracovního klusu a použila poloviční zádrž k upozornění valáška aby zpomalil a víc se podsadil. Chvíli jsme klusali na levou ruku a pak jsem obloukem změnila směr a klusali jsme zas na druhou. Udělala jsme velký kruh a v něm jsme změnili směr. Po dokončení kruhu jsem posunula vnější nohu dozadu,vnitřní otěž jsem povolila a pak jsem se spolu s pobídkou vnitřní nohou jemně zhoupla v sedle a Mety nacválal na levou ruku. Stoupla jsem si do stehenního sedu abych Tika nejdřív trochu rozpohybovala a pak jsem teprv zasedla a poloviční zádrží podsadila a zpomalila. Ocválala jsem dvě pomyslné jízdárny ve kterých jsem si udělala jeden velký kruh a pak jsem přešla do klusu,změnila směr a nacválala na druhou ruku. Na ni jsme taky ocválali dva pomyslné drezurní obdélníky s jedním velkým kruhem a pak jsme se v klusu vydali k překážce číslo 22 kde už se ostatní začinali rozeskakovat. Když jsme tam doklusali,stála ve frontě pouze jedna dvojce.
,,Fajn,tohle je jednoduchá překážka,no jak pro koho, mířím na střed,odskok i doskok maj stejnou výšku,překážku tvoří keře,není se čeho bát.'' informovala jsem sama sebe potichu,abych se krapet uklidnila a začala se pořdně soustředit.Počkala jsem až Mell s Callatosem skočí a pak jsem Meta nacválala na pravou nohu a najížděla na překážku. Met měl nějakou nezvyklou tendenci hnát a tak jsem ho musela poloviční zádrží trochu sklidnit. Zdálo se mi,že míříme víc na pravou stranu skoku a tak jsem se více navážila na levou stranu a pak jsem se začala soustředit an svůj sed a na odskok. V duchu jsem si začala odpočítávat cvalový skoky. 4...3...2...1... Pobídla jsem Meta holeněmi a vyšvihla se nahoru. Ruce jsem posunula s sebou nahoru. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se podívala dolů na skok a tím jsem se i celá nahrbila a přistní při doskoku bylo poněkud tvrdšího rázu nacož mě hned po doskoku upozornil Tom,který celou dobu stál vedle skoku. Přikývla jsem na znamení,že rozumím a příště na to budu myslet. Odklusala jsem zpátky ke skupince u překážky a koutkem oka jsem zaregistrovala,že holky z druhé skupiny už se šli rozeskákat sami,zatímco mi jsme zůstali s Tomem. Odsýpalo to rychlejc než včera a tak jsme zanedlouho mohli vyraiz na druhou ruku. Doklusali jsme naproti překážce a pak jseem Meta pomocí pravé nohy posunuté dozadu,levé přitisklé na podbřišníku,váhy na levé sedací kosti a levé ruky oddálené od Metova krku,stočila valacha na kruh. Pro větší povzbuzení jsem si pro sebe řekla tiché ,,Geronimo'' a pobídla jsem grošáka do cvalu. Dokončily jsme kruh a vyjeli na překážku. Jeli jsme na střed,takže jsem se od směru pohybu přesunula k rychlosti a přípravě na odskok. Met šel v tempu,ale nehnal. Zato jsem ho pochválila hlasem a pak jsem se pustila do vypočítávání cvalových skoků zbývajících do odskoku. Jo šest by to mohlo být. Soustředila jsem se na blížící se skok. 2... tu du dům...1 tu du dům... ODSKOK!! () Pobídla jsem Meta holeněmi a když se zvedl,zvedla jsem se s ním a posunula jsem mu ruce nahoru po krku. Dívala jsem se před sebe,ramena jsem tlačila dozadu,lopatky k sobě a váhu dolů do pat.Cítila jsem jak Met zhruba v polovině skoku trochu narazil do udidla a tak jsem nechala otěže honem proklouznout abych mu umožnila nerušený pohyb vpřed.Doskok byl v pořádku,akorát já jsem po něm držela otěže skoro až někde u přesky.Nepřišlo mi zrovna fér je sebírat co nejrychleji a tak jsem si hezky cválala dál a středním tempem si sbírala otěže. Neodcválala jsem moc daleko jen asi tak dvacet-až třicet metrů a pak už jsem ,na lehkým kontaktu, přešla do klusu a začala vysedávat. Doklusala jsem zpátky k ostatním a vyslechla od Toma kritiku za málo povolené otěže při odskoku a taky za to že držím ruce palcema k sobě,což jsem si jako vždycky neuvědomila Čekali jsme na ty co ještě překonávali tuhle překážku a mezitím jsme krokovali různé spletité obrazce jako například obdélník nebo kruh Potom jsme se přesunuli k naší milované vlnovce Snad dneska nezopakujeme chyby z dnu předešlého a vzpoměla jsem si na naprosto katastrofální včerejší pokus o první zdolání této překážky.Zatímco ostatní skákali,já jsem si začala pomalu Meta sesbírávat abych ho něla na lehkém kontaktu v momentě kdy na nás přijde řada. Nemuseli jsme čekat dlouho a mohli jsme vyrazit vstříc dobrodružstvím skoku U překážky jsme postávali z levé strany ,takže jsem si řekla že na levou ruku pojedu jako první,protže jsem předtím omylem zapoměla sledovat ostatní a nevěděla jsem tedy na jakou ruku se momentálně skáče. Odklusali jsme od překážky a v dostatečné vzdálenpsti jsem Meta stočila do oblouku,který plynule přešel ve velký kruh na němž jsem si nacválala. Víc vlevo,víc vlevo...křičel na mě mozek když jsem vyjela z kruhu a omylem zamířila na skok rovně.Posunula jsem pravou nohu jemně dozadu a našlápla jsem si víc levý třmen. Met se vydal víc doleva a když to vypadalo že jsme přímo proti středu dolního oblouku vlnovky,vrátila jsem nohu zpět a váhu jsem rozložila na obě strany stejně. Do odskoku jsem Tikovi pomohla pobídkou a pak jsem se spolu s ním zvedla a posunula ruce nahoru,abych mu povolila v hubě.Ramena jsem držela vzadu,dívala jsem se daleko před sebe,váhu jsem tlačila dolů a špičky ke koni což mi tam zároveň drželo koleno.Když se Met natáhl předkama k zemi začala jsem se napřimovat a když se jima dotkl země byl jsem v sedle úplně přímo a když se na zem dostali i zadky dosedla jsem do sedla. Tom nás pochválil,že se nám skok povedl.Po dvou cvalových jsem Meta stáhla do klusu a pořádně ho pochválila.Z druhé ruky se nám skok taky celkem povedl akorát jsme neskočili úplně ve středu dolního oblouku vlnovky,ale co aspoň to nebyla taková katastrofa jako včera.Krokem jsme dojeli k poslední rozeskakovací překážce živému plotu,který měl doskok výš než odskok.Namířili jsme si to v tempu na střed skoku a já jsem čekala na odskok. Když přišel zvedla jsem se v sedle ale zároveň jsem zůstávala jakoby trochu víc vzadu,abych při vyšším doskoku dřív dosedla do sedla a nepřepadla napředek.Lopatky jsem tlačila k sobě,čímž jsem měla ramena vzadu,dívala jsem se před sebe a špičky jsem měla u koně.Doskok se celkem vydařil a tak jsem Tika pořádně pochválila.Stáhla jsem ho do klusu a připojila se k ostatním,kteří čekali až na ně vyjde řada.Když přišla řada na nás,pobídla jsem Meta do klusu a asi padešat metrů od skoku jsem stočila Meta na kruh na němž jsen nacválala a sebrala Tika poloviční zádrží.Vyjeli jsme z kruhu a ve svižném cvalu jsme se vydali na střed skoku.Four,three,two,one Goo! odpočítala jsem si odskok a pak jsem do něj Meta pobídla,zvedla se v sedle a posunula ruce po krku nahoru.Omylem jsem se podívala dolů,ale aspoň jsem zaregistrovala že už mám zase špatně ruce a tak jsem honem zvedla palce nahoru.Doskočili jsme na zem a já jsem na chvíli stratila rovnováhu kvůli tomu mému pohledu dolů.Tom mě upozornil na obě moje chyby a přidal ještě že jsem se nahrbila.Proč dobrý skok vždycky následuje nějaký špatný? Říkala jsem si trochu ztrápeně,ale co chybami se člověk učí.Včera by překonání tohohle skoku na obě ruce znamenalo konec tréninku,dneska to byl jen jeho začátek. Doklusali jsme s Metym k naší skupince a počkali až doskáčou i ostatní. Pak k nám došel Tom.
,,Takže dámy,teď přichází náplň dnešního tréninku a tou jsou kombinace.Vysvětlíme si jak se tyto překážky skáčou,na co je třeba dávat pozor a vyskoušíte si hned tři typy kombinací.Teď mě pojdeťte za mnou k první kombinaci."  vysvětlil nám Tom co se bude dít. Vydal se ryhlou chůzí pryč a Ell s Dariem jeli hned za ním a my ostatní jsme se zařadili za ně. Za chvilku už jsem viděla první kombinaci,která nás čekala. Byly to dvě dřevěné bedny,které stály za sebou v jedné lajně a mezi nimi bylo místo asi tak na doskok,pět cvalových skoků a pak odskok.
,,U kombinací je hodně důležité abyste na skok nehnaly,protože za ním je třeba pořádně najet na druhý skok,který častokrát nestojí přímo za prvním skokem a je třeba na něj zatočit nebo najet z šikma. První na vás čeká dvojskok u kterého jsou obě překážky vza sebou a nemusíte tedy nikam odbočovat.Jen najedete, skočíte,dostane te koně pod kontrolu a pak další nájezd a skok.Tak první půjde jako vždycky Ell,pak Noemi,Nadvandy,Clair,Mellysa a další,však víte jak chodíte.Ell zklidni si ho na kruhu a až budeš připravená tak můžeš vyrazit." Sledovala  jsem jak jezdkyně s hřebcem překonává kombinaci a nervozitou jsem si poposedla v sedle. Radši jsem pobídla Meta do kroku a vydala se ho krokovat na volné otěži než na nás přijde řada abych se nemusela koukat na ostatní jak skáčou a nervovat se jestli se nám to povede. Když šla skákat Mell pomalu jsem si grošáka sebrala a když nás Tom zavolal vyklusala jsem naproti skoku a stočila Meta na kruh.Nohu vzadu už jsem měla a tak stačilo jen povolit vnitřní otěž a pobídnout pravou nohou na podbřišníku.Dokončili jsme kruh a pokračovali na překážku.Sklidnila jsem Meta poloviční zádrží a v klidném tempu jsme se přibližovali k překážce. Tu du dum,Tu du dum...ozývali se údery kopyt do tvrdé půdy. Ještě pár takových se ozvalo a pak se Met zvedl do odskoku a já i se svýma rukama s ním. Dívala jsem se před sebe,špičky jsem držela u koně,lopatky u sebe a váhu jsem tlačila do pat.Když se Met přehoupl přes první polovinu skoku a natáhl přední nohy,začala jsem se napřimovat a když se dotkl země a zadní nohy byly nejvýš,seděla jsem skoro v sedle a byly jsem trupem kolmo k zemi. Jak se na zem snesli i Metovi zadní nohy  dopadla jsem do sedla s otěžemi na lehkém kontaktu.Met se vydal cvalem na druhý skok a já jsem jen seděla a vyčkávala na odskok. Met nikam nehnal,což se mi hodilo.Asi tři cvalové skoky po doskoku Met klopýtnul a já jsem se automaticky podívala dolů.
,,Sakra skok!" uvědomila jsem si a honem jsem vzhlédla před sebe,zrovna tak abych se stihla připravit na odskok,který se udál během příštích pěti vteřin.Zvedla jsem se v sedle a vytáhla ruce nahoru po krku. Lopatky k sobě,ramena dozadu,dívat se před sebe,špičky ke koni,paty a váhu dolů.Doskok proběhl bez problémů a za skokem jsem Tika po pár cvalových skocích zbrzdila do klusu a otočila ho k ostatním.
,,Počkej,zastavte."ozval se za námi trenér,,jenom mu zkontroluju tu nohu o kterou škobrtnul jestli je v pořádku." Zasedla jsem a ztuhla jsem v kříži. Met zastavil a já jsem ho pochválila jak za skok tak i za ono zastavení. Tom se mezitím sehnul k jeho levě přední noze a po sundání šlachovky mu ji prohmatal a pak nasadil kamaši zpátky.
,,Mělo by to být v pohodě,ale až se vrátíme na Florestu tak mu nezapomeň schladit nožky." usmál se na mě Tom a já jsem pak s Metym odklusala k ostatním a tam se pustila do dalšího krokování. Zanedlouho jsme byly zase na řadě tentokrát jsme měli jet na levou ruku.Rozklusali jsme se k překážce,udělali kruh v němž jsem valacha nacválala a klidným tempem jsme šli na první překážku s kombinace. Odskok jsem si odtipovala dobře a doskok proběhl taky v pohodě,mezi skoky se tentokrát žádné škobrnutí neodehrálo a do dalšího skoku jsem Tika musela pobídnout,protože začal před odskokem zpomalovat,ale jinak to šlo v pohodě. Doklusali jsme k ostatním a vyčkali až doskáčou,pak jsme se přesunuli k další kombinaci. Tu tvořili dva skoky z dřeva naskládaného na sebe tvořící jakýsi obdélník. Nějak jsem nechápala jak tohle může být kombinace když skoky byly rovnoběžně na stejné linii,akorát mezi nimi stálo pár stromů,a pak jsem si všimla vlaječek,které byly na jednom skoku jinak než na druhém což znamenalo,že se každý skáče z jiné strany.
,,Tohle je kombinace s obratem,čili po prvním skoku je obrat v pravo a nájezd na druhou překážku.Důležité je jet klidně a s rozvahou. Pak si ze cvičných důvodů jen tady v rámci kurzu skočíme kombinaci i z opačné strany.Ell můžete jet.'' informoval nás trenér a Ell vyjela na první skok.
,,To bylo pěkné,'' řekl Tom Ell po skoku, ,,Teď Izzy,Marigold,Nadvandy,Mell,Clair,Noemi'' dodal trenér ještě. Co?Já?Teď? No aspoň se nebudu muset trápit čekáním. První moment zděšení oplynul a já vybídla Tika do klusu a stočila ho na kruh na kterém jsem nacválala a z něj jsem vyjela na překážku. Jemně jsem si pohrála s otěžemi aby Met na skok nešel tak rychle,protože bychom pak nestačili zatočit na druhý skok. V klidném tempu jsme se blížili na skok. Pobídla jsem Meta do odskoku a zvedla se v sedle. Ruce jsem posunula nahoru, dívala se před sebe,lopatky tlačila k sobě,ramena dozadu,špičky ke koni a váhu dolů. Hned po doskoku jsem oddálila pravou otěž od Metova krku,posunula dozadu levou nohu a pravou přitiskla pevně k Metovu boku. Vydali jsme se ve klidném tempu obloukem na další skok. Přestože jsem věděla jak blízko po přímém na míření na skok bude následovat odskok,stejně mě překvapil a tak jsem šla za Metovým pohybem,což mi kompletně rozhodilo rovnováhu a při doskoku mě to vymrštillo před sedlo a dopadla jsem na Tikův grošovaný krk. Pustila jsem pravou otěž a přidržela si ji jen mezi palcem a ukazováčkem.Rukou jsem se zapřela o krk a vrátila jsem se zpátky dosedla. Sedla jsem pevně do sedla a ztuhla jsem v kříži a rukama jsem vydržela otěže a přešla s Metem do kroku.
,,V pohodě?'' zeptal se trenér jakmile jsem ho míjela na cestě k ostatním.
,,Jojo'' ujistila jsem ho a připojila se k ostatním.Marigold zajela kombinaci bez větších potíží a po ní vyjela Nadvandy.
,,Izzíku...ty tady seš taky?'' ozval se vedle mě známý hlas,když jsem se dívala jak se Valhalla přenáší přes druhý skok kombinace. Tak tohle mě totálně dostalo. Začala jsem se smát a nemohla jsem přestat.Nakonec jsem si řekla,že to ode mě není pěkný a řekla jsem kamarádce,že ano,že jsem tu už od prvního dne Marigold se zatvářila nechápavě a zároveň trochu smutně.
,,Ech...promiň,já si tě nevšimla.Proč si neřekla?''
,,No nejdřív si byla pořád s Mell,pak jsem na to na pokoji hned usnula a pak už přišly skoky a já byla tak nervní,že mi to úplně vypadlo z hlavy.
,,Chachá,teď už se mě nezbavíš'' řekla mi Marigold s ďábelským výrazem.
,,To ani nechci'' řekla jsem se smíchem a pak jsme se obě zase soustředily na skákání Za chvíli jsme se přesunuli k druhému skoku kombinace a Ell vyjela jako první na kombinaci z druhé strany. Hned po tom co se k nám vrátila jsem na pokyn Toma vyjela já. Tentokrát jsem nějakým omylem zapomněla na kruh a nacválala na rovince před skokem. Naštěstí se to bez kruhu obešlo. Cválala jsem v pracovním sedu a soustředila se na blížící se skok. Spolu s Metem jsem se zvedla při odskoku a posunula ruce nahoru po jeho krku,při doskoku jsem dosedla do sedla a pak jsem Meta stočila do velkého oblouku na levou ruku a připravila se na druhý odskok. Zvednout se,posunout ruce nahoru,dívat se před sebe,paty prošláplý,váhu do pat,koleno přitisknuté k sedlu,ramena dozadu,lopatky k sobě,při doskoku se napřimovat a pak dosednout a stáhnout ruce s sebou dolů. To všechno byly věci na,které jsem při skoku myslela a o kterých jsem doufala,že jsem zvládla.Tom mi řekl,že to bylo hezké akorát si mám dávat pzor na ty palce nahoru.Ach jo já to snad nikdy nepřestanu dělat. Doklusala jsem k ostatním a čekala až odskáče i Marigold. Všichni jsme se poté co všichni odskákali přesunuli k poslednímu dnešnímu skoku.Před námi se objevil bílý laťkový plot se skokem,který tvořil živý plot, ohraničeným vlaječkami. Za ním byl mírný svah a pak na rovince byly dva úzké dřevěné skok,s dřevěnou kulatou podsadou a vypadaly jako takové malé studny.
,,Poslední dnešní skok bude kombinace s výběrem překážky. První přeskočíte tenhle živý plot a poté si vyberete z béčkových skoků. Buďto půjdete bé jedničku napravo,která má sice jen 80 cm,ale zato musíte od překážky točit,nebo skočíte bé dvojku,která má metr ale zato je nájezd rovně od živého plotu. Měly byste rozhodovat podle možností svého koně,možností svých a taky podle toho jak se vám v závodě dařilo na předchozích překážkách. Nikdy byste se neměli rozhodovat na poslední chvíli.Takže první opět Ell,pak Noemi,Nadvandy,Clair,Mellysa,Marigold a nakonec Izzy.'' zavelel Tom a Ell se vydala na skok.
,,Tiku,poradíš mi? Který skočíme?'' požádala jsem valáška o pomoc,ikdyž odpověď jsem samozřejmě nečekala.
,,Mám to! Půjdeme ten vyšší... jak mi včera říkal Connor,je jedno jak velkou překážku skáču,když na ní jedu špatně,protože to dopadne vždycky špatně. A právě to navádění na skok mi ještě moc nešlo,tak jsem se rozhodla,že si skočím svůj osobní rekord a jestli se nezabiju,tak to bude něco. Čekání mě hodně znervózňovalo a tak jsem radši krokovala a nedivíla se jak skáčou holky. Pak na nás konečně přišla řada. Pobídla jsem Meta do klusu a navedla ho na kruh na pravou ruku na kterém jsme si nacválali.Dokončili jsme ho a vyjeli na střed živého plotu. Očekávala jsem ještě tři cvalové skoky před plotem a tak jsem vklidu seděla v sedle a držela Meta i trochu zpátky abychom to moc nepřepálili a měli čas nachystat se na další překážku. Pobídla jsem Meta do odskoku a vyšvihla jsem se nahoru a dala nahoru i ruce,abych Metovi netahala zpátky v hubě. Jako vždycky jsem se snažila udržovat co nejlepší sed,ramena dozadu,lopatky k sobě,dívat se před sebe,paty a váha dolů,kolena přitisklá k sedlu,špičky ke koni a hlavně palce nahoru. Při doskoku jsem se nejdřív napřimovala v sedle a pak když šli dolů i zadky jsem dosedla. Po doskoku jsem se ale zvedla do stehenního sedu,protože jsem si byla jistá,že kdybych se měla u toho metru zvedat tak to nedopadne dobře,navíc Tik nikam nehnal takže nebylo potřeba ho moc držet. Stála jsem ve třmenech a pohledem hipnotizovala skok a snažila se ho přesvědčit aby se zmenšil Už jen tři,dva,jeden cvalovej.
,,Hop!'' křikla jsem na Meta a a pobídla ho do odskoku.Vytáhla jsem ruce nahoru a pak už jsme doslovně letěli vzduchem.Dívala jsem se před sebe,lopatky tlačila k sobě a váhu dolů do pat. Doskok proběhl bez problémů.Od skoku jsem chvíli cválala ve stehnovém sedu a chválila Meta,zatímco jsem si v hlavě stále říkala že jsme to fakt skočili . Pak jsem zasedla a stáhla Meta do kroku a povolila mu otěže. Došla jsem k ostatním,kteří už taky krokovali a čekali jsme na holky z druhý skupiny.
,,Super Izzy,tahle kombinace se vám fakt povedla,'' pochválil mě Tom. Dneska se mi bude dobře spát Našla jsem Marigold a pustila se s ní do rozhovoru o tom jak nám koníci dneska šlapali. Když přišli holky vydali jsme se všichni společně zpátky na Florestu. Tam jsem sesedla,povolila nánosník,podbříšník a vytáhla třmeny nahoru. Pak jsem zavedla Meta do stáje.

izzy+meteor: SKUPINA PRVNÍ-DEN ČTVRTÝ

Zívla jsem a vyšla jsem s Metem z boxu za Marigold s Bouří,které už na nás čekaly.
,,Už to bude?'' zeptala se mě spolubydlící netrpělivě.
,,Ale jooo,už jsem zde'' odpověděla jsem jí a vyšly jsme spolu na dvůr. Některé dvojice,ještě chyběly,ale Tom na Gentlemanovi už tu čekaly. Došli jsme k nim a daly trenérovi vědět,že jsme tu. Pak jsme si stoupli bokem a dotáhli koním podbřišníky. Bylo to uklidňující mít vedle sebe někoho,kdo má stejně zkušeností jak vy.
,,První souvislá jízda... těšíš se Tiku?'' zeptala jsem se grošáka s úsměvem. Když jsme byly všichni,dostaly jsme od Tom rozkaz nasednout. Nasunula jsem levou nohu do třmenu a vyhoupla se dosedla. Gentleman vepředu vyjel vpřed a ostatní ho následovaly. I já a Marigold jsme pobídly své svěřence do kroku. Stejně jako předchozí dny jsem měla Tika zezačátku na volné otěži a po vyjetí z brány Floresty jsem si ho postupně zkracovala a sesbírávala. Zanedlouho přišel klusový úsek a tak jsem po tom co do klusu přešla Bouře před námi, pobídla Meta i já a začala vysedávat. Před závodištěm jsme si daly krokovou pauzu. Na závodišti už na nás čekal Nath s Connorem,kteří sem přijely autem a dnes budou hlídkovat u překážek. Dojely jsme k nim a ostatní holky se s nimi daly do řeči. Tom vypadal,že by chtěl nejspíš něco říct
,,To si počká'' šeptla jsem kámošce,která stála s kobylkou vedle mě.
,,Dneska si zajedete svoji první souvislou dráhu,aby si koně zvykly,že skoky se neskáčou víckrát,ale je třeba zajet daný kurz a rychle reagovat. Nejdřív si najděte každ svoje místo a opracujte si ve všech třech chodech.'' řekl Tom,když se mu podařilo zjednat ticho.Marigold na mě vrhla nějaký podivný ksicht,který měl očividně něco znamenat,ale já jsem to nějak nepochápala. Ostatní se rozprchly a mě a Marigold se uvolnil plácek v místě kde jsme předtím všichni stály. Marigold s Bouří odešly blíž k východu a mi jsme zůstali na místě. Pobídla jsem Meta do kroku na levou ruku. Stejně jako předešlé dny jsem si určila zhruba takový menší obdélník a po jeho obvodu jsem objela jednou na každou ruku. Pak jsem Meta pobídla holeněmi do klusu a začala vysedávat na vnější přední nohu. Doklusali jsme na konec nejbližší krátké stěny kde jsem před rohem posunula levou nohu dozadu,pravou jsem přitiskla ke grošákově boku na podbřišníku,pravou otěž jsem oddálila od krku a víc jsem si našlápla pravý třmen. Meta jsem stočila do půlkruhu a po něm jsem ho narovnala na diagonálu.Tam kde jsem si myslela,že by zhruba mohl být střed pomyslného obdélníku jsem přesedla a pokračovali jsme dál rovně. Pak jsem Tika stočila do půlkruhu na levou ruku a klusali jsme dál,jakoby po krátké stěně. Na začátku pomyslné dlouhé stěny jsem zasedla,ztuhla v kříži a vydžela otěže. Met přešel do kroku a já jsem ho stočila na kruh. Levou nohu jsem měla vzadu a hlídala jí Tikovu záď,pravou nohu jsem měla přitisklou na úrovni podbřišníku,aby se měl grošák nějaký opěrný bod,kolem kterého se mohl otočit,pravou rukou jsem ho vedla po velkém kruhu a levou,jemně oddálenou od krku, jsem ho ohýbala.Rozhodla jsem se,že dneska budu opracovávat hlavně na kruzích,aby to bylo zase trochu něco jiného. Obešli jsme kolečko v kroku a pak jsem valacha pobídla holeněmi a on vyklusal vpřed. Pochválila jsem ho,protože zareagoval velice rychle a začala jsem pravidelně vysedávat na vnější přední nohu. Dvě kolečka jsme obklusali a pak jsem valáška stočila obloukem do středu kruhu,kde jsem přesedla a přestavila jsme si ho k druhé ruce a obloukem zase najela na kruh. Na tuhle ruku jsme si taky dali dvě kolečka a pak jsem zasedla,pravou otěž jsem povolila,aby se Tikovi šlo líp dopředu,jemně jsem se zhoupla v sedle a zároveň s tím jsem pobídla pravou nohou na podbřišníku,takže Met se k mýmu zhoupnutí přidal,když naskočil do cvalu. Stoupla jsem si do stehenního sedu a pérovala v nohou zatímco Met cválal po obvodu kruhu. Nechala jsem ho oběhnout jenom dva kruhy a pak jsem ho stáhla do klusu. Na kruhu jsem Tika na dva klusový kroky narovnala a pak jsem si ho přistavila k levé ruce a tím jsme změnili kruhy. Znovu jsem zasedla,povolila jsem vvnitřní otěž a pobídla levou nohou. Met si přešel do cvalu a já jsem si opět stoupla do stehenního sedu. Stejně jako předtím jsme si daly jen dva okruhy a pak jsem Meta stáhla skrz klus až do kroku. Trochu jsme mu povolila otěže a udělala mu takovou menší krokovou pauzu. Po tom jsem si ho narovnala a šla s ním na rovném úseku. Postupně jsem si otěže zase zkracovala a zároveň jsem od něj vyžadovala větší aktivitu zádě,což jsem udělala pomocí poloviční zádrže a pobídek holeněmi do zadních nohou. Když jsem ho měla správně podsazeného v kroku,nechala jsem ho ještě chvíli jít a pak jsem ho pobídla holeněmi do klusu. Zůstala jsem sedět v pracovním sedu a poloviční zádrží jsem Meta trochu sklidnila a znovu podsadila,protože vyklusal hodně rychle a dal si váhu opět na předky. Změnila jsem směr obratem vlevo a pak jsem u druhé stěny stočila Meta doprava. V pracovním klusu jsme si udělaly i velký kruh a po něm jsem Meta pobídla do cvalu. Nejdřív jsme v pracovním ocválaly celý pomyslný obdélník a pak jsme zkusili pár přechodů klus-cval a pak to samý i na druhou ruku. Jako poslední jsem chtěla zkusit zkracování a prodlužování cvalových skoků,protože jsem si byla jistá,že dneska to bude stoprocentně potřeba. Nacválala jsem Meta na levou ruku a zklidnila ho poloviční zádrží.Chvíli jsem ho nechala v klidném tempu a pak jsem ho pobídla,do rychlejšího a pak zas klídek atd. Párkrát jsme to zkusily na obě ruce a pak jsem ho přes klus stáhla do kroku a namířila ho k Tomovi s hřebcem,kolem něhož už se začínali shromažďovat ostatní holky. Met zastříhal ušima když jsme se k hřebci přiblížili. Přestože byly oba vcelku mírní ani jeden neměl ve zvyku vyvolávat nějaké rozepře,pořád byl Gentleman hřebec a Met neohrožený valach,což by,pokud by se ocitli moc blízko sebe mohlo vyvolat neklid a tak jsem si radši stoupla víc dozadu a na Toma se dívala mezi Pomněnkou a Valhallou.
,,Nejdřív si celou trasu projdeme hezky v kroku.Budeme vyrážet odsud z opracoviště na skok číslo 2...'' začal Tom výklad,otočil Gentlemana zády k nám a vydal se krokem směrem ke dvojce. Všichni jsme ho následovaly a on nás upozorňoval na slasti a strasti jednotlivých překážek. Zanedlouho jsme došli zpátky na opracoviště.
,,První pojedou začátečníci a zkušenější pojedou více vzadu. Hned za mnou pojede Marigold,potom Izzy a za ní Mellysa,pak už se tam nějak dohodněte.Nezapoměntě na rozestup nejméně PĚT koňských délek.'' řekl Tom a poslední větě přiložil největší důraz. Byla jsem nervózní a zároveň natěšená na překážky. I Met pokýval hlavou jakoby říkal, ,,Tak už jeďte nemáme na to celý dopoledne''
,,Kliiiid Tiku,jen klid'' uklidnila jsem ho a měla jsem podivný pocit,že tím uklidňuju i sama sebe. Tom nám ještě jednou připomenul,že u těžších skoků budou stát kluci,takže kdyby se něco dělo tak jim říct a hlavně ať nezapomeneme na rozestupy. Pak pobídl Gentlemana do cvalu a odjel na první překážku. Věnovala jsem Marigold,která se na mě otočila, povzbuzující úsměv a sledovala jak i ona vybízí Bouři do klusu a následně do cvalu. Ještě jsem si ujasnila,že musíme cválat na levou ruku,protžoe tam bude mírný obrat nalevo a pak ,když byla Bouře dostatečně daleko, jsem vybídla Meta do klusu a zůstala sedět v pracovním. Hned jsem povolila vnitřní otěž,pravou nohu posunula dozadu a levou jsem Meta pobídla a on si naskočil do cvalu. Mezi opracoviště a překážkou číslo dva nebyl terén úplně rovný,spíš takový mírně zvlněný. Použila jsem poloviční zádrž abych dala Metovi najevo,že na kopečkách se nikam hnát nebude. Po chvilce jsem před námi uviděla Marigold,která právě zahajovala nájezd na překážku. Byly jsme od ní rozhodně o hodně dál než pět koňských délek.
,,Jsme mi pomalí nebo oni rychlý?'' zeptala jsem se sama sebe. Nejspíš to byla kombinace obojího. Pobídla jsem Meta a nechala ho prodloužit skoky,aby nás nikdo za náma nedohnal a nevytvářely jsme tam čekací fronty. Stejně dvojka byla šířkový dřevěný skok,takže bylo třeba na něj jet v rychlejším tempu. Z prohlídky jsem věděla,že skok je na rovině a povrch před i za je travnatý,což by mělo být poměrně jednoduché. Hnědka se svou jezdkyní už zahýbaly mezi stromy a já jsem se připravovala na rychle blížící se nájezd. Mířili jsme více vpravo,takže jsem se navážila na levou sedací kost a navedla Meta na střed. Odpočítávala jsem si cvalové skoky a potom jsem Meta pobídla. Grošák se odrazil a já jsem se spolu s ním vyšvihla kupředu a vytáhla jsem ruce nahoru abych mu povolila v hubě. Dívala jsem se daleko před sebe,váhu jsem tlačila dolů,ale víc do levého třmenu,protože za překážkou byl obrat vlevo. Ramena jsem držela vzadu a špičky u koně,což mi zároveň pomohlo držet přitisklé koleno k sedlu. Při doskoku jsem se napřímila a jak Metovi zadní nohy dopadly na zem,já jsem dosedla do sedla. Ruce jsem při dosednutí stáhla,vlivem lidské anatomie, s sebou. Od skoku šel Tik ve stejném tempu jako před překážkou,což by moc nevadilo pokud bychom před sebou neměli ještě čtyři náročnější skoky. Poloviční zádrží jsem ho přiměla zkrátit skoky a podsadit se. Už odskoku jsme kvůli mému navážení nalevo šli mírně do obratu,ale teď jsem ještě posunula pravou nohu dozadu a oddálila levou otěž od valáškova krku,takže jsme zatočili o něco málo prudčeji a najeli jsme na hliněnou cestu,která procházela mezi stromy a pokračovala dál přes louku a kolem vody. Hlína byla ještě vlhká po nedávném deštíku a tak to na některých místech dost klouzalo. Vyjeli jsme ze stromů na louku. Trochu napravo a daleko před námi jsem viděla jak Marigold stáčí Bouři na bedny a ještě dál jsem zahlídla Toma,který byl asi dvacet metrů od druhé bedny.Našlápla jsem si víc levý třmen a grošák se každým cvalovým skokem natáčel víc doprava. Naštěstí nám do karet hrála cesta,která se mírně stáčela doprava a pak se obracela zpátky doleva. Kdyby byla rovně, asi bych musela Meta stáhnout do klusu a pak nechat nacválat na pravou ruku,protože by bylo zapotřebí prutčejšího obratu doprava aby nám to na bedny vyšlo. Takhle jsem před obratem Meta pobídla,protože se mu nechtělo cestu opouštět (asi se rád držel vyznačených cest a neničil přírodu ) a vyjela ven z cesty po svahu dolů. Ze zvědavosti jsem hodila očkem po mojí spolubydlící,která právě prožívala menší kolizi po druhé bedně,naštěstí se udržela v sedle a pokračovala dál. Na svahu jsem se mírně zaklonila,abych udržela rovnováhu a pak jsme vyjely kolmo k bednám. Někdo u nich stál,ale z té dálky jsem nepoznala jestli je to Nathan nebo Connor. Tenhle dvojskok jsme skákali včera,takže jsem věděla,že s tím nebude žádný problém,pokud to tam nebude klouzat. Stočila jsem Meta doleva na první bednu a nechala ho trochu zkrátit cvalové skoky,aby nám to mezi překážkama vyšlo. Vedla jsem valáška na střed,holeň jsem měla přiloženou a otěže napnuté.Jako vždycky jsem si odpočítala skoky a pak když se Met odrazil jsem se zvedla nahoru a vysunula ruce nahoru po krku. Jako vždycky jsem se soustředila na to abych seděla správně.. dívat se dopředu,ramena dozadu,špičky ke koni,váhu do pat a pro mě speciálně palce nahoru. Přelétly jsme přes první bednu a mířili na druhou. Nějakým záhadným způsobem jsme teď mířili víc nalevo,tak jsem si hodně našlápla pravý třmen a vyrovnala to. Periferně jsem zahlédla Connora jak mě bedlivě sleduje,což mě trochu znerovóznilo.Moje nervozita mi na chvíli z mozku vymazala informaci,že před námi stojí skok. Do odskoku jsem se zvedla za sekundu dvanáct a následkem toho jsem nestihla povolit otěže do té míru aby se Tik mohl vytáhnout. Za skokem jsem ještě navíc přistála tvrdě do sedla. Meta jsem pochválila za to,že skok bez problémů přeskočil i přesto,že jsem mu málo povolila a ještě tam otřesně seděla. K dalšímu skoku jsme měly dost času. Za skokem byl mírný svah,tak jsem se trochu zaklonila, který nás doprovázel až k vodě.U vody byla rovinka tak jsem si stoupla do stehenního sedu a odlehčila jsem trochu Metovi i mě,protože už mě začínal trochu bolet zadek, přece jenom takhle dlouho jsem snad ještě nikdy necválala,ikdyž možná na Beltinu jo,ale to už je dávno Když jsme minuli osmičku uviděla jsem vůz se slámou,který jsme měli skákat jako další. Jemným pohráváním s otěžemi jsem Meta trochu sklidnila,abychom měli na nájezd víc času. Cválali jsme pořád rovně a pak jsem se navážila nalevo,posunula pravou nohu dozadu a vytočila jsem se trupem trochu k překážce,čímž jsem Meta stočila rovně na skok. Zůstávala jsem stále v lehkém sedu a teď jsem Meta jemně pobídla holeněmi aby si trochu prodloužil skoky což bylo u šířkový překážek potřeba. Soustředila jsem se na to jak se blížíme k vozu a opočítávala jsem si skoky. Z prohlídky jsem veděla, že před i za skokem je rovina,takže by to nemělo být nic obtížného...snad. Do odskoku jsem Meta pobídla,protože šířkové překážky mu prostě neseděli a vytáhla jsem ruce nahoru abych ho nebrzdila za hubu. Pohled jsem upírala k další překážce,kterou jsem viděla daleko před sebou. Lopatky jsem tlačila k sobě,čímž jsem měla ramena vzadu. Váha do pat,což mi pomohlo udržet rovnováhu a špičky ke koni,abych měla Meta pod kontrolou. Kolena jsem měla přitisklá k sedlu a palce jsem držela nahoru. Když se Met přehoupl přes vůz a dopadl předkama na zem,napřímila jsem se a stáhla ruce dolů. Na zem dopadli grošákovi zadní nohy a Met se jimi odrazil a vystřelili jsme cvalem pryč. Honem jsem zasedla a poloviční zádrží jsem Meta přiměla se podsadit a tím zpomalit. Bylo to zvláštní muset Meta držet. Před námi teď byla menší prohlubeň a za ní byla jedenáctá překážka na kterou jsme měli namířeno. Před svahem dolů jsem ještě jednou udělala poloviční zádrž a pak jsem se v sedle mírně zaklonila když jsme jeli dolů. Potom následoval svah nahoru kdy jsem si stoupla do stehenního sedu. Po prohlubni jsem si zase sedla a stočila Meta nalevo na skok. Jedenáctka byla asi nejtěžším dnešním skokem. Vlastně to byl trojskok. Část A byla dřevěná překážka tvořená jednou nižší dřevěnou kládou a hned za ní byla o něco výš druhá,celá překážka stála z kopce,což takže důležité bude se moc nepředklánět. Pak se sjelo dolů k části B,kterou tvořil relativne úzká obdélníková díra v jejímž prostředku stál vysoký živý plot ohraničený vlaječkami,přes který se skákalo. Pak se pokračovalo nahoru do kopce na jehož vrcholu stála překážka z živého plot sestříhaná do tvaru hradních hradeb. Navedla jsem Tika na střed překážky.Ještě jedna poloviční zádrž,abychom se mezi skoky nezabili a pak...,,Geronimo''! Ať si říká kdo chce co chce,ale mě to opravdu uklidňovalo a zároveň nabuzovalo abych udělala něco šílenýho Když se Met odrazil do prvního skoku zvedla jsem se ze sedla,ale zároveň jsem se držela co nejvíc vzadu abych po doskoku nepřepadla Metovi na krk.Nechala jsem proklouznout otěže. Dívala jsem se na další část tohohle trojskoku,váhu jsem tlačila do pat a držela jsem se koleny,což byla asi tak jediná možnost jak se tam pořádně udržet,teda aspoň pro mě. Met se přenesl přes skok a když dopadl na zem,prožila jsme menší otřes,ale rychle jsem se srovnala a znovu si zkrátila otěže na lehký kontakt. Dva cvalový,jeden cvalový teď. Pobídla jsem Meta a vyšvihla jsem se v sedle kupředu. Tentokrát jsem se nemusela snažit nějak zaklánět,protože doskok bude do kopce. Povolila jsem Metovi v hubě a on se vytáhl přes skok. Asi jsem ho nenasměrovala úplně dobře,protože jsem uslyšela jemné křupnutí,když se Met přenášel přes překážku,a když jsem se ohlídla,uviděla jsem na zemi u překážky ležet červenou vlaječku.
,,Huuups'' vypadlo ze mě,ale pak už jsem se zase soustředila na doskok a poslední část trojskoku. Met doskočil na zem a já jsem si stoupla do stehenního sedu a nasměrovala ho do jedné prohlubně mezi dvěma zuby zhruba někde na středu. Před skokem jsem ho pobídla a když se odrazil do odskoku posunula jsem ruce nahoru po jeho krku abych mu povolila v hubě a dovolila se natáhnout. Skok jsme překonali bez problémů jen jsem si zapomněla víc našlápnou levý třmen takže o to víc jsem pak musela točit na poslední překážku. Cestou k ní jsme míjeli tribunu diváků,což mě přinutilo zasnít se jaké by to bylo vyhrávat tady nějaké mezinárodní veledůležité závody před zraky tisíce diváků... Jo tak to byla hodně nereálná představa Stočila jsem Meta na levou,nižší část skoku číslo 12,kterým byla zeď,která byla na pravo o dost vyšší než nalevo. Uprostřed byl postaven shluk květináčů z nichž jeden byl překocený a sypala se z něho hlína.
,,To by mě zajímalo jestli ho shodila Marigold'' pomyslela jsem si,protože jsem tušila,že Tom to asi nebyl,ale kdo ví
,,Tak pojď Mete,hlavně ať nezhodíme nějaký další'' řekla jsem směrem ke grošákovi a pak už jsem věnovala pozornost jen a jen skoku. Odpočítala jsem si odskok a pak jsem se zvedla spolu s valáškem a vysunula ruce nahoru. Dívala jsem se před sebe,kde už jsem viděla Toma jak krokuje s Gentlemanem a sleduje mě a Marigold,která cválala s Bouří na kruhu. Váhu jsem tlačila dolů do pat, lopatky k sobě,špičky ke koni a palce nahoru. Při doskoku jsem se v sedle napřimovala až jsem do něj poloměkce dopadla když Met dopadl zadníma na zem. Odcválaly jsme od překážky a já sklidnila Meta poloviční zádrží a odcválala ještě kousek dál abych nezavazela a stočila Meta na kruh kde jsem ocválala jedno kolečko a pak jsem ho nechala přejít do klusu. Tom vypadal,že mi chce něco říct,ale to už se ke skoku blížila Mellysa s Callatosem,tak se začal soustředit na ni a pak už si nevzpomněl. Já jsem chytla otěže až na přesce a nechala Meta si vytáhnout krk a oklusala jsem ho pár koleček na každou ruku. Pak jsem zasedla a ztuhla v kříži a pustila se do krokování. Marigold mezitím už taky krokovala a tak jsem se k ní přifařila a vyslechla si její vylíčení dnešní první souvislé trasy. Potom chtěla vědět i jak to šlo nám a tak jsem jí to všechno vylíčila,přesně tím jediným způsobem jakým byla moje vyprávění schopná přijmout a nevyslýchat mě dál, hezky do detailů Když odskákaly i poslední dvě holky,Tom zavelel a všichni jsme se za ním krokem vydaly. Nadšená z toho že jsme to zvládli jsem se vracela na Florestu klidným krokem ve stínu stromů.

mellysa+callatos: 3.DEN 1. SKUPINA

V 18:00, jsme byli všichni na nádvoří. Valášek rozčilením tančil nožkama na místě, protože už věděl co přijde. Dotáhla jsem mu podbřišník a nánosník. Stáhla jsme třmeny a zkontrolovala jsem řemeny. Mezitím už se na nádvoří nahromadili ostatní. Zapla jsem si přilbu, kopla jsem nohu do třmenu a vyhoupla jsem se do sedla a srovnala jsem si nohy ve třmenech. "Tak, dnes pojedeme jako včera.." Řekla Bloodye a všichni se začali řadit. Navedla jsem Callatose za Marigold s Bouří a před Izzy s Meteorem. Tosek se začínal strašně lepit na Bouři a tak jsem ho na chvíli zastavila a nechala jsem si rozestup. "Krok!" Zvolala jsem a stiskla jsem valacha holeněmi. Energicky si vyšlapoval a radostně kýval hlavou. Poplácala jsem ho po šíji a pomalu jsem zkracovala otěže. Po ranním tréninku na cvalovce nebyl Call skoro vůbec unavený a tak i hezky šlapal a nemusela jsem se stresovat nějakými pobídkami. Šel hezky od zadu a nelehal do otěží. Trochu více jsem prošlápla paty a podvolila jsem se jemnému tlaku Callovích otěží a trošku jsem mu povolila zrychlit. "No hou! ŠŠŠŠ!" Zvolala jsem, když mi valášek přešel do klusu. Automaticky jsem se jemně zaklonila a otěže šli se mnou zpět a valach poslušně i když nerad přešel zpět do kroku. "Hodný. Správně " Pohladila jsem ho a srovnala jsem se v sedle. Po chvíli jsem Calla navedla za ostatními na lesní pěšinu. Ještě asi 500 metrů jsme šli krokem a poté se zepředu ozval povel ke klusu. Poloviční zádrží jsem si grošáčka upozornila na změnu tempa a poté jsem ho stiskla holeněmi. Radostně naklusal a snažil se dohnat koně před sebou. "ŠŠŠŠ!" Šeptla jsem. Call natočil ouška ke mně a poslouchal. Poté jakoby přikývl a trošku zpomalil. Až teď jsem si všimla že vysedám na špatnou nohu. Přesedla jsem si a začala jsem správně vysedat. Zkrátila jsem si otěže na 3. zarážku a hlídala jsem rozestup. Už jsem se nemohla dočkat až si zase zaskáču se svým milovaným koněm. Delší dobou jsme jeli lesní pěšinkou. Když jsme jeli do kopečka, předklonila jsem se abych to Callovi ulehčila. Najednou se zepředu ozval rozkaz do kroku. Zasedla jsem a odmáčkla jsem obě otěže k sobě. Valach přešel do kroku a plynule jsme došli až na krosové závodiště. "Tak dnešní program!" Zvolal Connor. A začal číst. "Nejprve si koně opracujete a poté se rozeskáčete na stejných překážkách jako včera. Tudíž překážky 22, 19 a 15. Druhá skupina může i na překážkách 17 a 16. Pro skupinu 1 je dnešní program kombinace a pro druhou skupinu vodní skoky a kombinace. Tak se dejte do práce." Přikývla jsem a rychle jsem vybídla Calla ke kroku, abychom si zabrali nějaké hezké místečko na rozehřátí. Našla jsem moc hezká plácek poblíž překážky 22. Teda Call si ho vybral spíš sám. Protože jsem na moment přestala dávat pozor, Tosek trhl hlavou, vyškubl mi otěže z rukou a začal se pást. "Hej!" Zvolala jsem a zvedla jsem mu pomocí otěží hlavu. "Hmmm, tady bychom se mohli rozehřát " Pobídla jsem Calla do kroku a vytvořila jsem si na plácku pomyslný obdélník. Měla jsem holeně přiložené k valáškovým bokům, aby hezky kráčel. Vnější nohu jsem mírně posunula dozadu a vnitřní jsem ho vytláčela na obdélník. Po chvilce, jsem provedla poloviční zádrž, stiskla jsem holeně a zvolala jsem "Klus"! Hned jsme přešli do klusu. 3 kroky jsem počkala a následně jsem začala vysedat na vnější nohu. Obklusali jsem 2 pomyslné obdélníky a poté jsme diagonálou změnili směr. Posunula jsem pravou nohu dozadu, levou jsem Calla stočila a nasměrovala jsem ho na druhou stranu. Přešla jsem do kroku a krokem jsme objeli na druhou ruku pomyslný obdélník. Poté jsme znovu vyklusali. Objeli jsem 3x obdélník a poté jsem obloukem změnila směr. Pravou nohu jsem více stiskla,levou otěž jsem jemně stočila a pravou nohu jsem Calla vytláčela na oblouk. Pravá otěž zůstávala napnutá, aby mi nemohl jít po pleci. Udělali jsme půlkruh a stočila jsem ho zase na rovnou linii. Když jsem byla na rovince, zasedla jsem, vnitřní holeň jsem posunula dozadu a obě jsem stiskla. K tomu jsem se zhoupla v sedle a řekla jsem "Hop!" Valach naskočil do plynulého a bujného cvalu. Nechala jsem ho obcválat 3 obdélníky a přešla jsem do klusu a zase jsem obloukem změnila směr. Znovu jsme vycválali na druhou ruku. Poté jsem valacha stočila na velký kruh. Pravá otěž byla napnutá, levá jemně stočená na kruh, levá holeň byla přitištěná u Callova boku a pravou jsem mu tiskla k boku, aby mi nevycházel po pleci. Dvakrát jsem si na něj mlaskla, aby trošku zlepšil cval, ale jinak šel parádně. "ŠŠŠŠ! Prr!" Zvolala jsem a k tomu jsem mírně stočila ruce ke svému tělu a pevně jsem zasedla. Pěkně jsme přešli do klusu a do kroku. Vydali jsme se k první překážce 22, kde už se ostatní začínali scházet. Počkala jsem až přijde řada na mě s Callem. Pobídla jsem ho do kroku a z kroku do cvalu. "Hop!" Cvalem jsem si objela kruh a udělali jsme si tak nájezd. Jemně jsem zkrátila otěže a nechala jsem Calla najíždět na překážku. Holeně jsem měla stále přitištěné k jeho bokům a pobízela jsem ho. Kousek před překážkou se Callatos začal odrážet. Opřela jsem se do kolen a více jsem propnula paty. Tělem jsem kopírovala zahnutí Callova krku. Trvalo to jen chvilku než jsme se dostali zpět na zem. Ještě 5-6 kroků jsem ho nechala cválat a poté jsem ho zbrzdila do klusu a do kroku. Dojeli jsme až k Tomovi a tma jsem zastavila. Ty otěže mu nemusíš tolik držet, nech je nad tou volněji prokluzovat. Nikam ti neuteče. Tak teď z druhé strany." Popleskala jsem Calla po krku a otočila jsem si ho. "Klus!" Zvolala jsem. Udělala jsem si v klusu menší kolečko, abych ho dostala lépe pod kontrolu a pobídla jsem ho do cvalu. "Hop!" Naskočil na pravou nohu. Stočila jsem si ho pomocí holeně a trochu i otěží na střed překážky. Trošku jsme vybočovali, tak jsem přiložila víc levou holeň abychom se srovnaly. Počítala jsem si v duchu skoky a mluvila jsem na valacha. Natáčel uši střídavě dopředu a dozadu a poslouchal. Jelikož jsem dneska neměla bičík, použila jsem ruce. Jemně jsem mu promasírovala krk jednou rukou a žádala jsem ho tak o zvýšení tempa. Grošáček to pochopil a ochotně vyrazil kupředu. Kousek před překážkou se Call začínal připravovat ke skoku. Napnul všechny svaly a odrazil se. Přehoupla jsem se dopředu a nechala jsem prokluzovat otěže. Ještě s rezervou jsme skočili překážku. Nechala jsem ho kousek po překážce cválat a pak jsem přešla do kroku. "Tak to už se mi líbilo víc. Nechala si mu otěže prokluzovat a nerušila si ho v hubě. Super. Lepšíte se oba." Poplácal Calla po pleci a nechal nás abychom se rozhodli, kterou překážku si skočíme nyní. Já jsem si vybrala vlnovku. Ani jsem nevěděla proč, jen jsem na ní prostě šla. Když na mně s Callem přišla řada, pobídla jsem ho do rychlého cvalu. Tentokrát Call naskočil na druhou nohu a už jsem to nestihla změnit. Štrejchly jsme o překážku, plot zašuměl a my jsem s Callem dopadli tvrdě na zem. Zbrzdila jsem valacha a pak jsem ho zastavila. Seskočila na zem a podívala jsem se mu na kopyta, jestli si je při tvrdém doskoku nějak neporadil. Kdyby neměl botičky, bylo by to určitě špatné. Call vypadal z tvrdého doskoku rozrušeně a díval se na nohy a do země. Když i Tom zkontroloval Callovi kopýtka a nožky, dovolil mi se s ním trošku projít aby se uklidnil. Kousek jsme se prošli a já jsem na Calla mluvila. Po chvíli se zklidnil a já jsem se znovu vyhoupla do sedla. "Ták znovu to zkusíme a povede se to." Řekla jsem Toskovi a pobídla jsem ho do kroku. Když jsem se ujistila že je vše v pořádku, pobídla jsem ho do klusu a dojeli jsme k překážce. Udržovala jsem ho v rychlém klusu a vysedala jsem. "Mell, si na řadě!" Zavolala Marigold. Otočila jsem Calla a objeli jsme velkým kruhem překážku. "Hop!" Zvolala jsem a pobídla jsem holeněmi valacha do cvalu. Rozcválali jsme se k překážce. Jemně jsem odmáčkla levou otěž a pravou holení jsem grošáčka vytlačila do prohlubně na vlnovce. Mlaskla jsem valachovi do ucha a on zrychlil tempo. Počítali jsme skoky. Kousek před překážku jsem ucítila jak se Callatos odráží. Přehoupla jsem se do lehkého sedu a začala jsem tělem kopírovat Callův krk. Přeletěli jsme přes překážku a dopadli jsme daleko za ní. "Výborně.." Pochválila jsem Calla. "Dobře. Akorát sis zapomněla více našlápnout levý třmen a levou holení více pobízet, doskočil ti na špatnou nohu." Vydala jsem se k další překážce 15. Tam jsem valacha trochu více pobízela, abychom to dobře vychytali. Na druhou ruku se nám to povedlo moc pěkně. "Takže, na krosu se často můžete setkat s takovými překážkami, že si budete moci vybrat. Ale pokaždé je na tom něco. Třeba máte rovný nájezd, ale zato vyšší překážku, nebo že máte nájezd hodně zešikma, ale nižší překážku a také se tak dostanete blíž k další překážce a ušetříte si tím pár vteřin. Chápete to?" Všichni jsme přikývli. "Začneme bednami, jak můžete vidět, což je v klasický dvojskok. Nemusíte se tu tolik soustředit na nájezd, stačí si na první bednu najet rovně, dostat koně po prvním skoku rychle pod kontrolu a nepokazit druhou překážku, přemýšlejte rychle a nezmatkujte. Bedny si dáte jednou na každou ruku, pak krokujete na volné otěži, dokud neodskáčí všichni." Ell s Dariem se jako první vydali na překážku. Já jsem šla jako 4. za Clair s Pomněnkou. Sledovala jsem techniku těch co šli přede mnou. Když na nás přišla řada udělala jsem si v klusu velký kruh a pobídla jsem grošáčka do cvalu. "Hop!" Zvolala jsem. Nechávala jsem přiložené holeně, aby to valacha vybízelo k rychlosti. Díky tomu že jsme si udělali větší nájezd, jsem si ho mohla porovnat na střed. Zůstávala jsem v plném sedu a počítala jsem kroky. "Ještě dva... Skok!" Ani jsem si nebyla jistá jestli jsem to řekla nahlas, nebo ne. Automaticky jsem se přehoupla dopředu a našlápla jsem levý třmen. Nechala jsem otěže tak nějak prokluzovat, ale zároveň jsem měla na paměti, že nás čeká ještě jeden blízký skok. Doskočili jsme na levou nohu a hned jsme se vydávali na druhou. Snažila jsem se co nejméně zasahovat Callovi v hubě. Než jsem si stihla něco rozmyslet, byli jsme před druhou překážkou. Stiskla jsem holeně, abych valacha podpořila ve skoku a přehoupla jsem se dopředu. Našlápla jsem znovu levý třmen. Najednou si valacha pohodil hlavou a vytrhl mi otěže z rukou. chytila jsem se hřívy a doufala že to nějak dopadne. Tosek po doskoku ještě kousek cválal, ale pak si všiml otěží a zpomalil. Oddechla jsem si a vzala jsem otěže. "Hodný kluk. Zastavil si..." Poplácala jsem grošáka po krku a otočila jsem ho. Klusem jsem se vracela k Tomovi. "Moc si měla otěže krátký a jemu to vadilo tak si je uvolnil sám. Jinak si měla moc pěkný nájezd. Tak si to dejte na druhou ruku a pak krokuj na volné otěži." Pobídla jsem valacha do klusu a do cvalu. Tentokrát jsme si udělali o trošku menší rozjezd, ale i tak se nám to pěkně povedlo. Při druhé překážce jsem nechala otěže volnější a tak měl Call dost prostoru se natáhnout v krku. Tělem jsem kopírovala tvar jeho krku. Po doskoku jsme ho po 5-6 cvalových zbrzdila do kroku a poté jsem mu povolila otěže a krokovali jsme opodál. Pak jsme se vydali na další překážku a Tom k němu začal mluvit. "Druhou cvičební překážkou pro kombinace bude překážka 6 je to taktéž dvojskok, ale s obratem, takže po prvním skoku následuje obrat na pravou ruku podle praporků-červený napravo, bílý nalevo. Překážku si skočíte na obě ruce ve stejném pořadí jako předtím." Když jsem se na překážku podívala, začala jsem přemýšlet nad taktikou. Dvě překážky, složené z klád, mezi kterými byli stromy. Byl tam celkem prudký obrat vpravo, takže jsem se rozhodla v zatáčce Calla trochu přibrzdit, aby se nic nestalo. Když jsem přišla na řadu, získala jsem si Calla pod kontrolu v lehkém klusu a pobídla jsem ho do cvalu. Udělali jsme si větší kruh a najížděli jsme na první překážku. Trochu jsem si pohrála s otěžemi v ruce, aby Call nezapomněl že tam sedím a o nic se nepokusil i když by to asi neudělal. Sledovala jsem překážku mezi jeho ušima a holeněmi jsem ho udržovala v tempu, které nám vyhovovalo. Ve chvíli před překážkou jsem povolila otěže a stiskla jsem holeně. Callatos se mohutně odrazil a s celkem velkou rezervou se přehoupl přes překážku. Prošlápla jsem levý třmen a povolila levou otěž. Dopadli jsme na zem a na správnou nohu . Po doskoku, jsem co nejrychleji nasměrovala valacha na další překážku. Trochu jsem ho zbrzdila v zatáčce a na rovině jsem zvětšila tempo. 2x jsem mlaskla a najížděli jsme na překážku. Callatos se odrazil a letěl přes překážku. Tentokrát ale skoro bez rezervy, prostě tak hala bala. To si nás tom vychutná. Řekla jsem si po doskoku, když jsem ho obracela. "Málo si ho při skoku pobídla holeněmi. Musíš ho stisknout, aby ti něco dělal, ale skočili jste to. akorát mu při doskoku už nepovoluj otěže " Pohlédl na prověšené otěže, které jsem měla až na 5-6 zarážce Posbírala jsem si je a pobídla jsem Toska do klusu a do cvalu. Zmáčkla jsem ho pravou holení, aby se srovnal na střed. Před překážkou jsem stiskla holeně a prošlápla jsem levý třmen. Povolila jsem levou otěž a kopírovala jsem tělem Callův krk. Doskočili jsme na levou a začala jsem Calla navádět do obratu. Měla jsem pravou nohu pevně přiloženou k boku, aby si nezvětšoval zbytečně obrat a hnali jsme se cvalem na další překážku. Levou nohu jsem to srovnala a pohrála jsem si s otěžemi v ruce. Teď až jsem si všimla, že Call se plně soustředí na to co dělá a poslouchá mně i na to nejjemnější stisknutí holení. Před překážkou jsem stiskla Calla holeněmi a povolila jsem mu trochu otěže. Odrazil se a překážku nechával daleko pod sebou. Tolik jsem se zamyslela nad tím jak nám to jde, že jsem zapomněla prošlápnout třmen a Call si doskočil na druhou nožku. A k tomu ještě jsem měla blbě ohnutá záda a nekopírovala jsem moc Callův krk. "Neprošlápla si třmen zase... A taky si se moc málo ohnul a špatně si kopírovala tvar krku. Příště se na to zaměř. Ale hezky tě poslouchal a reagoval." Povolila jsem prevítkovi otěže a nechala jsem ho krokovat. "Nakonec si dnes zkusíte skok s výběrem, překážku 18 Menší skok má 80cm, musíte si ale najet doprava hodně zostra. Vyšší skok má 100cm a můžete jet přímo. Vybíráte a skáčete pouze jeden z těchto dvou skoků. Hlavní je, uvědomit si, že na krosových drahách jsou právě překážky s možností výběru a že při závodech se musíte naučit i rozhodovat (dle možností svého koně, únavy, náročnosti apod.). Tímto pro vás dnešní den skončí, vykrokujete a počkáte, až skončí druhá skupina, pak se vydáte společně zase na Florestu." Řekl Tom a určil pořadí. Jela jsem jako třetí, což mi přišlo nepohodlné, raději bych se déle dívala na ostatní. Rozhodla jsem se 100% pro překážku s rovným nájezdem, ale o 100 cm. "Klus!" Řekla jsem valachovi, který se začínal zajímat o koně před sebou. Levou nohou jsem ho vytlačila doprava a pravou otěž jsem odmáčkla. Callatos otráveně pohodil hlavou a rozklusal se dopředu. Přešla jsem do lehkého sedu, abych ho trošku vypilovala a zůstala jsem s valachem na kruhu dál od ostatních. Už byl trošku unavený, ale stále se snažil pracovat. Když na mně najednou přišla řada, začala jsem vysedat a klusem jsem udělala kruh a poté jsme naskočili do cvalu. Zůstala jsem v plném sedu, protože po první překážce jsme měli jet mírně z kopce. Holeně jsem nechala přitisknuté k grošáčkovým bokům a ruce jsem měla v pohybu s koňskou hubou. Trochu více jsem ho zmáčkla levou holení, abychom byli na středu překážky. Kousek před překážkou se Call odrazil a já jsem se přehoupla dopředu. Co nejvíce jsem se snažila tělem kopírovat Callův krk. Prošlápla jsem pravý třmen a povolila pravou otěž. Doskočili jsme na správnou nohu a mířili jsme na další překážku. Pravou jsem ho srovnala, abychom se na překážku správně trefili a připravovala jsem se na náš první skok 100cm. Brzdila jsem valáška z kopce sedem a poloviční zádrží a pevně jsem měla nohy u jeho boků, aby se mi nevyhnul. Před překážkou jsem ho opravdu silně stiskla a mlaskla jsem a nechala jsem otěže prokluzovat. A pak už jsme jen letěli připadalo mi to jako věčnost, než jsme se dostali na zem. Zapomněla jsem ale prošlápnout pravý třmen, takže jsme zase doskočili blbě
"Až na ten doskok na špatnou nohu to bylo pěkné. Tak mu povol otěže a vykrokuj ho." Řekl Tom a poslal další. "Pašák!" Poplácala jsem valacha po spocené šíji a pohladila jsem ho. Povolila jsem mu otěže a zamířila jsem k překážce kde bylo trochu vody. Radostně se do ní vrhl. Trochu se napil a pak se v ní radostně cákal. Po chvíli se k nám připojilo více lidí s koňmi. Když poslední doskákal, vydali jsme se krokem zpět na Florestu. Tosek jemně oddechoval a v klid use vracel zpět. Ani se nesnažil nikoho dohnat. Když jsme se vrátili zpět na Florestu, rychle jsem se vydala postarat se o valacha.

mellysa+callatos: 4. DEN KURZU - 1. SKUPINA

NA nádvoří už se začínali shromažďovat ostatní. Tom s Gentlemanem už tu byli. Když jsme byli všichni, začal Tom s proslovem: "Vítám vás na 4. dni kurzu Cross-Country. Dnes máte trénink že si projedete celou trasu. Dnes vás na závodiště povedu já. Tak dotáhnout a nasedat." Já jsem Toskovi dotáhla podbřišník o 2 dírky a stáhla jsem třmeny. Kopla jsem levou nohu do třmenu a vyhoupla jsem se nahoru. Srovnala jsem si nohy ve třmenech a uchopila jsem otěže, ale nechala jsem je volné. Za Tomem jela Marigold s Bouří, za ní Izzy s Meteorem za nimi Ell s Dariem a pak já s Callatosem. Pobídla jsem ho do kroku a nechala jsem ho kráčet. Dneska měl dobrou náladu a tak jsem doufala že toho využije a bude hezky poslouchat. Stejně jako předešlé dny, i dnes jsem Calla postupně vybízela k rychlejšímu tempu a sbírala jsem si ho na otěž. Po delší době, jsme přešly do klusového úseku cesty. Postupně jsme si všichni začala pobízet koně do lehkého klusu. Pravidelně jsem vysedávala a udržovala jsem Calla v pohodovém, ale svižném klusu. Rozhlížela jsem se po ostatních a jejich koních, jak jsou dnes v náladě. Moc jsem toho neviděla, ale za mnou byla Nad s Valhalou, která vypadala jako vždy moc elegantně. Ell s Dariem před námi vypadli svěží a plní síly. Najednou jsem zaslechla povel od Toma a proto jsem zasedla, zmáčkla jsem kolena, zaklonila jsem se a otěže přestali jít v pohybu s hubou koně. Valášek poslušně zpomalil a energicky kráčel vpřed. Už jsme vjížděli na krosové závodiště a všichni se stočili pohledem na Toma. Po chvíli si holky všimli Connora a Natha a začali si povídat Tom vypadal, jako že čeká až bude klid. "To si počká " Řekla Izzy do ucha Marigold. Musela jsem se usmát nad tím konstatováním. Byla to asi pravda. Tom tedy začal: "Dneska si projedete celou trasu, aby si koně, i vy samozřejmě, zvykli na to, že dráha je daná, neskáčete jen jeden skok pořád dokola a je potřeba rychle se rozhodovat. Pořadí a překážky vám vysvětlím potom, zatím si najděte místo a důkladně své koně opracujte ve všech třech chodech, jasné? Tak se do toho pusťte."
Rychle jsem valacha vyvedla z davu a našla jsem si místo u překážky 15. Nejprve jsme začali v kroku. Už jsme sice neměli volnou otěž, ale ještě to chtělo tak na třetí zarážku, možná i druhou. Začala jsem si grošáka rovnat holeněmi do pomyslného obdélníku. Po chvíli jsem ho pobídla do lehkého klusu, měnila jsem směry na různých diagonálách a pravidelně jsem k tomu přesedala. Když už mi to přišlo dostačujcí a valášek se v lehkém klusu celkem podsadil, pobídla jsem ho do pomalého cvalu. Nechala jsem ho ve cvalu na jeden pomyslný obdélník a poté jsem přešla do klusu, změnila jsem obloukem směr a vycválali jsme na druhou ruku. Zase jsme obcválali jeden obdélník a poté jsme přešli do klusu. Přitiskla jsem levou holeň ke Callově boku a vytlačila jsem ho na kruh. Pravou, vnější otěž, jsem měla napnutou a o něco kratší než vnitřní. Ze začátku se pokoušel vycházet mi z kruhu po pleci, ale když jsem párkrát více stiskla pravou holeň, zklidnil se a poslouchal. Udělali jsme si 3 velké kruhy a poté ještě 3 další na druhou ruku. Prohodila jsem pomůcky tak, že levá holeň teď vytláčela na kruh, pravá holeň hlídala, aby nevycházel po pleci, pravá otěž byla napnutá a přistavovala valachovi hlavu na kruh. Po 3 kruhu jsem zasedla, vnitřní nohu jsem posunula dozadu a vnější jsem pobídla. Nechala jsem Calla nacválat do pracovního cvalu. Udělali jsme si 2 kruhy v pomalejším cvalu a pak 1 v rychlejším. Přešla jsem do kroku, otočila jsem si ho na druhou ruku a nechala jsem ho v kroku 1 kolo. Poté jsme z kroku naskočili do cvalu. Zase 2 kruhy v pomalém cvalu a 1 v rychlejším. "Tak, Hooou! ŠŠŠ!" Přešli jsme do kroku a vydali jsme se zpět za Tomem, který si po chvíli vzal slovo: "Na kros se zařadíte všechny za mě, začátečníci dopředu, zkušenější dozadu, hlídejte si ale vzdálenosti, ať předejdeme zbytečným nehodám. Minimálně pět koňských délek." Určil pořadí. Hned za Tomem jela Marigold, pak Izzy a po Izzy jsem jela já. Za mnou byla Ell s Dariem. Tom pobídl koně do cvalu a já jsem počkala až Izzy bude dále předemnou. "Hop!" Zvolala jsem na valáška. Prudce vyrazil vpřed, že jsem málem zůstala na místě. Zasedla jsem, prošlápla jsem třmeny a zaklonila jsem se. Call se snažil dohonit koně před sebou. "Né! ŠŠŠ! Prrr!" Call znechuceně pohodil hlavou a snížil tempo. "Hodný." Řekla jsem a sledovala jsem cestu. Cesta k první překážce z opracoviště, vedla do mírných kopečků a vlnek. Call tam trochu zvolnil tempo, tak jak jsem po něm žádala a soustředil se na moje pobídky. Po chvíli jsem v dálce spatřila podivnou překážku číslo 1. Tom řekl, když jsme si dráhu projížděli a vysvětlovali, že tu musíme objet vpravo a poté si z levého obratu najet na překážku 2. Call pochopil že to asi nebude jen krátká jízda, takže měl volnější tempo a šetřil síly. U překážky jsem ho pravou holení a levou otěží vytlačila do obratu, zatížila jsem více levou sedací kost, aby se mi lépe ohnul a stočil. Měla jsem čas, abychom před širší překážkou č.2 stačili nabrat rychlost a srovnat se. Trochu jsem zatlačila levou holení, narovnala jsem valáška na střed a trošku jsem mu povolila otěže. Radostně se do nich vrnul, ale jen tak, jak jsem mu to povolila. Přešla jsem do lehkého sedu, abychom měli lepší tempo a dívala jsem se skrz valachovi uši na překážku. Zahlédla jsem Izzy, jak s Meteorem překážku zdárně překonaly. Mlaskla jsme valachovi do uší a ten ještě trochu prodloužil kroky. Nadechla jsme se letního vzduchu, abych se trochu uklidnila z nadšení, které ve mně bublalo, jako vařící voda. Valach rychle oddechoval a s bušivým duněním kopyt se blížil k překážce. "Ještě jeden cvalovej!" Řekla jsem si, stiskla jsem holeně, nechala jsem proklouznout otěže mezi prsty a nechala jsem své tělo kopírovat Callatosův krk. Snažila jsem se mu nad skokem co nejméně vadit. Prošlápla jsem více levý třmen, abychom pak zvládli obrat a povolila jsem otěž. Jakmile byl valach všema 4 pevně na zemi, vrátila jsem se do plného sedu a pokračovaly jsme dál. Valach našpicloval uši a hodně zpomalil. "Né cváláme dál!" Zvolala jsem a stiskla jsem ho holeněmi. Call pochopil a rozcválal se znovu vpřed. Pomalu jsem grošáčka začala točil pravou holení, přiloženou za podbřišníkem, otěž jsem přiložila ke krku a zatížila jsem levou sedací kost. Teď jsem měla čas podívat se rychle za nás. Podívala jsme se pod rukou dozadu a přitiskla jsem holeně k valachovi. Nad s Valhalou nás rychle dotahovali. "Běž!" Zvolala jsem a mlaskla jsem na Calla. Nechtěla jsem ho nějak vyčerpávat, ale jeli jsme už od začátku pomaleji než bylo potřeba. Když jsme se vynořili z lesíka, zahlédla jsem u beden Connora, jak sleduje všechny co jedou. "Trochu sebou hoďte, ať není někde nějaký kolaps." Řekl Conn když jsem jela kolem něj. To už jsem věděla taky že máme přidat! Počítala jsem skoky, pak jsem se přehoupla dopředu, stiskla holeně a a nechala trochu proklouznout otěže. Call se odrazil a překonal jednu bednu. Doskočili jsme kousek za ní a hned jsme se blížili ke druhé. Zůstala jsem v lehkém sedu a počítala další skoky. "3,4!" Jak jsem řekla 4, stiskla jsem holeně a vybídla valacha ke skoku. Provedl mohutný odskok, takže jsme dopadli daleko za překážku, ale na špatnou nohu. "Sakra!" Zvolala jsem. Tím doskokem, jsme trochu zvýšili svůj náskok, ale ještě stále jsme potřebovali nahnat tak jednu dvě, délky. Na kopci jsem nechtěla valacha hnát, protože kdyby se řítil střemhlav dolů, mohli bychom se ošklivě převážit. Nechala jsem ho podsadit záď a zpomalit kroky. Když jsme se dostali z kopečka, nahnala jsem ho do rychlejšího tempa, trochu jsem ho ťukla bičíkem do plece, už to bylo opravdu třeba a zrychlili jsme. Izzy před námy měla náskok tak 3 délky k těm pěti co jsme měli mít na rozestup. Rychle jsme ty tři délky srovnávali. Projeli jsme kolem vody a překážky 8 a najížděli jsme si z krásné rovinky na devítku. Skok byl z rovinky, takže to neměl být velký problém pro Callatose. Napočítala jsem si skoky a při posledním, jsem stiskla holeně, vymrštila jsem se dopředu a kopírovala jsem tělem valachův krk. Jen tak tak jsme se přenesly bezpečně přes překážku. Zase jsem ho trochu ťukla bičíkem a přidali jsme. Řítili jsme se opravdu rychle. Jen tak tak jsem stihla valacha stočit do levého obratu. Po něm jsem zahlédla překážku 11. "O ou!" Řekla jsem si, když jsem viděla překážku(y). "Takže to bude odskok, skok, odskok, skok, běh, odskok a skok jo!" Říkala jsem si, když jsme uháněli na překážku. Stiskla jsme valacha silně holeněmi a přenesly jsme se přes překážku. Hned po doskoku se valach odrazil znovu a přeskočil překážku s malým štrejchnutím o plot. Trochu mě ty odrazi vyvedli z míry a tak jsem jen tak tak po doskoku seděla v sedle. Jenže z mojí nejistoty se Call nedokázal přehoupnout přeš poslední část překážky 11 a prudce se jí vyhnul. To už jsem nevydržela a chytila jsem se hřívy, abych tam vůbec zůstala. "Diskvalifikace za neposlušnost!" Zvolal Nath s úsměvem. Co nejrychleji jak to šlo, jsem se srovnala v sedle a mířila jsem na další překážku. Z toho všeho jsem nebyla štont pořádně pobídnout valáška a tak jsme schodili jeden květináč a ten se rozbil. Nath ho zvednul a my jsme pomalu přešli do klusu. Povolila jsem valáškovi otěže a nechala jsem ho vyklusat. Sledovala jsem Nad s Valhalou, které měli na poslední překážce problém. Když všichni odskákali, přešla jsem s Callem do kroku a na volné otěži jsem spolu s ostatními pokraočvala na Florestu.

izzy+meteor: SKUPINA PRVNÍ- DEN PÁTÝ

Stála jsem vedle Meta na dvoře a sledovala jak přichází i ostatní. Tom s Gentlemanem tu byli jako první a po nich jsem dorazila já s Tikem.
,,Jsme tu všichni?'' zeptal se Tom.
,,Néé ještě Marigold!'' zahulákala jsem dopředu.
,,Dobrá,tak ještě čekáme!'' odpověděl Tom,abych věděla že mě slyšel. Z dveří stáje se vyhrnula Marigold s majestátní hnědkou. Meteor se k nim natočil a jemně zaržál. Co jsem si všimla,tak Bouře byla jedním z mála koní ke kterým se Met ve výběhu hlásil. Kamrádka došla až k nám.
,,Vždycky všude první co?'' zeptala se.
,,Jop,za to u tebe nikdy člověk neví jetli příjdeš pozdě nebo vůbec'' popíchla jsem kamarádku přátelsky.
,,Sluší vám to,vážně.No nekoukej tak na mě,to není sarkasmus'' podezřívavě jsem se na ni podívala a pak jsem se pokusila přivřít oči aby to vpadalo výhružně,ale moc se mi to nepovedlo protože mi začaly cukat koutky úst,jak jsem se snažila nesmát
,,A to sis toho všimla až poslední den kurzu?'' zeptala jsem se jí pobaveně.
,,Trochu mi to trvalo.Třeba je to tím,že s tou znovu-obarvenou hlavou teď svítíš víc než předtím.''
Ještě chvilku jsme se takhle popichovaly,než jsme zjistili,že všichni už nasedají a tak jsme si radši hleděli toho aby se na nás nečekalo. Dotáhla jsem Tikovi podbřišník o dvě dírky a pak jsem se vyhoupla do sedla.Tom nás vyzval abychom se zařadili po dvojcích za ním. Přifařila jsem se k Marigold,nebo spíš ona ke mně... to se špatně určovalo. Pobídla jsem Meta do kroku a vedla jsem ho na levé otěži. Cestou jsem si ještě chvíli povídala s (mari)Goldíkem,ale to nijak nevadilo,protože cestu už jsem za těch pět dní znala nazpaměť.Když jsme projeli Florestovskou bránou,začala jsem si Meta pomalu sesbírávat až do chvíle než jsme zepředu dostali pokyn pro naklusání. Počkala jsem až naklusá dvojice před námi a pak jsem Tika pobídla holeněmi do klusu. Čas od času jsem si přesedla,abych zatěžovala všechny čtyři Metovi nohy stejně. Nakonec jsme před závodištěm přešli do kroku. Vjeli jsme dovnitř a rozestoupili jsme se kolem Toma.
,,Dneska je na programu vodní skok a potom si projedete menší souvislou trasu a budete startovat ze startovacího boxu.Takže teď si opracujte a za dvacet minut tady''
Našla jsem si volný plácek a pustila se do opracování. Rozhodla jsem se že nejdřív budeme chvíli pracovat na obrovském kruhu (nemůžu říct že velkém protože ten by měl jen 20 metrů ).S rameny natočenými mírně dovnitř,pravou nohou trochu vzadu, levou jemně přitisklou na podbřišníku a levou otěží trošku oddálenou od Tikova krku jsem ho vedla po kruhu. Začla jsem pár kruhy v kroku na obě ruce a pak jsem Meta pobídla do klusu. Oklusali jsme si kruh třikrát kolem a pak jsme v kruhu změnili směr,samozřejmě jsem si ve středu kruhu přesedla. Na druhou ruku taky tři klusový kruhy a pak jsem si rozvrhla náš imaginární obdélník a narovnala Meta na jeho stěnu. Prováděla jsem ohýbací cviky a přecházela mezi krokem a klusem. Když byl Tik dostatečně uvolněný sedla jsem si do pracovního klusu a pobídla jsem ho do cvalu.V něm jsme si udělali pár kruhů a taky jsme trochu pracovali zkracování a prodlužování cvalových skoků. Pak jsme pracovali i na přechodech a ještě jsme ohýbali,nakonec jsem Meta stáhla do kroku a vydala se s ním k ostatním.
,,Tak vážení,teď se přesuneme ke skoku ,který se nazývá ,,Nahoru a dolů''. Je to čtyřskok na rovině, při výskoku z vody to může trochu klouzat,ale to už byste měli vědět z prvního dne kdy jste si skoky skákali na ruce. '' instruktoval nás Tom a mezitím pobídl Gentlemana do kroku a my jsme ho následovaly.
,,Nejdřív si vodu i skoky obejdete v kroku a pak si skočíte do vody a projdete se jí v kroku,klusu a kousek ve cvalu a pak vyskočíte na druhé straně. Ukážu vám jak na to.'' řekl Tom když jsme se zastavili u skoku. Vybídl hřebce do kroku a došel s ním k první překážce,kterou nechal Gentlemana očichat a pak pokračoval k vodě. Hnědák se sice nejprve rozhodoval zda tam vleze nebo ne,ale nakonec ho Tom přesvědčil,že ho voda nesežere. Ve vodě chvíli chodily krokem a pak si v ní zaklusali i zacválali. Nakonec trenér nasměroval hřebce ven z vody. Prohlídli si i skok za vodou a pak se vrátili k nám. Tom vyzval Ell,aby jela první. Po nich se vodě vydala vstříc Nadvandy s Vallhalou a pak i ostatní. Netrvalo to dlouho než na nás přišla řada. Stiskla jsem holeně a Met vyšel vstříc první překážce. U dřevěného výškového skoku jsem ho zastavila a povolila mu otěže. Tik se nahnul k dřevu a dýchnul na něj,když zjistil že s tím není zábava zvedl hlavu a začal se rozhlížet kolem sebe kde by našel nějakou zábavu. Sebrala jsem si otěže a dovedla ho k vodě. I tady jsem ho nechala si seskok očuchat.
,,Hééj'' křikla jsem na něj,když jse zjistila,že se rozhodl vodu vypít. Skrátila jsem si otěže a pobídla jsem ho. Zaklonila jsem se dozadu jak Met seskočil do vody. Očividně se mu v ní líbilo,protože než jsem se stihla vzpamatovat z toho že jsme ve vodě,začal si vesele hrabat pravým předním kopytem. Honem jsem ho pobídla do kroku a obešla si celou vodní plochu po obvodu. Pak jsem stiskla holeně a pobídla Meta do klusu. Voda stříkala všude kolem nás. Ještě že byl Met tak vysoký,jinak bych bla mokrá úplně celá. Bylo to zvláštní tohle klusání ve vodě,protože bylo cítit,že voda nám klade trochu odpor. Nakonec jsem pobídla Meta i do cvalu a obcválala si vodu po obvodu. Poté jsem ho stáhla do klusu a dovedla ho k výskoku,kde jsem se zvedla do stehenního sedu a pobídla Tika holeněmi. Valášek vyskočil ven a klusem jsme dojeli k druhému dřevěnému skoku.Nechala jsem grošáka aby si ho prohlédl a pak jsme šli zpátky k ostatním.Za mnou šla Marigold a spolu s Bouří si vodu taky zdárně vyzkoušely. Když jsme si ji vyzkoušeli všichni,Tom nás upozornil na to že na skok se nesmí spěchat,protože 90% chyb pak vzniká právě z příliš rychlého nájezdu a unavení koně ve vodě. Pak nás ještě informoval,že kdybychom chtěli tak nám může udělat vodícího koně a nakonec už jen určil pořadí. Měli jsme jet s Tikem poslední. Projížděla jsem si v kroku a klusu kruhy a oblouky,aby Tik zůstal rozehřátý. Chvíli jsem uvažovala nad tím,že bych řekla Tomovi ať jede před námi,ale nakonec jsem se rozhodla věřit Meteorově statečné povaze. Když na nás přišla řada, v pracovním klusu jsem nasměrovala Tika na střed levé části prvního skoku (abychom pak měli větší nájezd na výskok z vody) a pak posunula levou nohu dozadu,povolila jsem pravou otěž a spolu s pobídkou pravou nohou na úrovni podbřišníku,jsem se jemně zhoupla v sedle. Met se jistým cvalem vydal k překážce. Odpočítala jsem si skoky a pak sem se zvedla do odskoku jak se Met odrazil a letěl přes skok. Soustředila jsem se na to abych měla ramena vzadu,lopatky u sebe,palce nahoru, abych se dívala před sebe,tlačila váhu do pat,držela se kolenem,měla prošliáplou patu a špičky ke koni. Bylo toho celkem dost na co myslet. Když valášek doskočil dosedla jsem do sedla a pokračovali jsme piánko k seskoku do vody. Met ani nezaváhal a seskočil do vody. Když doskakoval zaklonila jsem se dozadu abych držela rovnováhu. Ve vodě jsem ho musela párkrát pobídnout protože měl tendenci zpomalit. Už při seskoku jsem měla víc našlápnutý pravý třmen,takže teď šlo točení jedna báseň. Očima jsem sledovala skok s označením D,abychom si to na něj dobře nasměrovaly. Odpočítávala jsem si cvalový skoky k výskoku z vody,které jsem si napočítala když vodou projížděli ostatní. Zvedla jsem se v sedle,když se Met odrazil a vysunula jsem mu ruce nahoru po krku abych mu povolila v hubě. Stejně jako u normálních skoků jsem držela lopatky u sebe,ramena vzadu,palce nahoře,špičky u koně a patu prošláplou. Akorát jsem si prostě z nějakýho důvodu nemohla pomoct a podívala jsem se z levé strany dolů pod nás,jakobych se chtěla přesvědčit že jsme opravdu z vody ven. To hodilo Metovo těžiště na předky takže po výskoku z vody jsem ho musela vzít poloviční zádrží zpátky víc pod sebe. Jak jsme se trochu rozletěly než jsem si ho srovnala,tak nám to trochu uklouzlo ale nebylo to nic strašného. Srovnali jsme se a najeli na poslední část skoku,kterou jsme překonali bez nějakých větších obtíží. Skok jsme pak skákali cvičně i z druhé strany. Všechno se nám celkem vydařilo,až na pár mých chyb v sedu,které mi Tom nezapomněl hned připomenout. Pak jsme se hromadně vydali ke stratovacímu boxu,abychom si odstartovali poslední jízdu letošního kurzu krosu. Box jsem vlastně zatím zahlédla jen letmo a tak se mi pořádného prohlédnutí dostalo až v momentě kdy jsme k němu došli. Byl tvořen třemi laťkovými stěnami,které byly natřené na bílo. Tom nám popsal trasu a upozornil nás i na pár věcí na které bychom si měli dávat pozor a dokonce nám trasu ukázal i na plánku,který odněkud vyštrachal. Pak startovala Ell s Dariem,zatímco mi ostatní jsme udržovali koníky zahřáté,pohybem v kroku nebo v klusu. Já jsem Meta krokovala na volné otěži. Byla jsem mírně nervózní a už jsem chtěla vyrazit. Ale pořád přede mnou startovali další holky. Nakonec jsem se přeci jen dostala na řadu. Navedla jsem Tika do startovacího boxu a vyčkávala na Tomův povel. Levou nohu jsem posunula dozadu,ale držela jsem ji od koně,aby na ni Met nereagoval dřív než budu chtít. Taky jsem povolila pravou otěž.
,,Teď'' zařval Tom. Já jsem na tento pokyn,důrazně pobídla valáška pravou nohou a vykřikla jsem ,,Hop!'' abych zdůraznila svůj požadavek. Vyrazili jsme rychlým cvalem kupředu. Zdálo se mi že je to až moc rychlé, na to že doskok u první překážky měl být víc do kopce a tak jsem grošáka poloviční zádrží,dostala pod sebe a zpomalila. Mířili jsme k menšímu lesíku,za kterým jsem se natočila doprava,ddala levou nohu dozadu,pravou přitiskla na podbřišníku a navážila ser dovnitř. Stočili jsme to doprava na první skok jímž bylo dřevěné dvojbradlí s doskokem mírně do kopce. Srovnala jsem Meta na střed skoku a pak už jsem se soustředila na odskok. Do skoku jsem Meta pobídla holeněmi a pak jsem se zvedla v sedle a posunula ruce nahoru,abych valáškovi povolila v hubě. Nad skokem jsem držela ramena vzadu, dívala se vpřed a tlačila váhu do pat. Při doskoku jsem se zaklonila a potom jsem dosedla. Po skoku jsme pokračovali dál cvalem na pravou ruku na skkok číslo dva,kterým byla široká dřevěná věc,která vypadala celkem jako lavička Směrovala jsem Meta na střed,což šlo celkem dobře protože trojka byla se dvojkou skoro v zákrytu. Skok stál na rovině a tak jsem zvolila rychlejší nájezd aby měl Met víc síly na odraz. Zvedla jsem se do stehenního sedu a pérovala v nohách abych držela rovnováhu. Čučela jsem se před sebe a nad skokem jsem posunula ruce ještě víc nahoru po krku,abych Meta nebrala zpátky a dovolila mu se vytáhnout. Taky jsem si nad skokem našlápla víc pravý třmen abychom to rovnou točili na jedničku,což byl jednoduchý skok,typu parkurového kolmáku, o výšce 60 cm což by pro nás neměl být žádný problém. Na druhou stranu jsem však nechtěla skok podceňovat a tak jsem si sedla do pracovního cvalu a v klidu vyčkávala na odskok. Když nastal správný čas,pobídla jsem Meta holeněmi a zvedla jsem se v sedle nahoru a posunula ruce po Metově grošovaném krku. Lopatky jsem dávala k sobě,čímž mi i ramena šli dozadu a lokty jsem měla u těla. Pohledem jsem směřovala vzhůru a před sebe abych nepřesunuvala Tikovi težiště na předky, špičky jsem držela u koně abych měla přiloženou holeň a váhu jsem tlačila do pat. Jak se Met ladně přehoupl přes skok začala jsem se zaklánět a když dopadl na zem i zadníma nohama tak jsem úplně dosedla. Teď na nás čekal delší cvalový úsek a tak jsem počkala pár cvalových skoků a pak jsme si stoupla do stehenního sedu,ale stále držela Meta v ramenech,protože sílu budeme ještě potřebovat jelikož na nás teď čekaly ty obtžnější skoky. Jenže na cestě ke čtrnáctce nás potkali kopečky na kterých to trochu klouzalo,protože přes noc trochu sprchlo a tak jsem si radši sedla do pracovního cvalu a sebrala si Meta poloviční zádrží,aby na kopečkách šel hezky podsazený. Na druhým kopečku to ale nejspíš uklouzlo nekomu před námi a tak tam teď byla vyjetá blativá brázda. Radši jsem ztuhla v kříži a vydržela otěže,čímž jsem zpomalila Meta do klusu a překonala kopeček v pracovním klusu,abychom se tam nevysekali. Stejně tohle nebyl závod na čas. Když jsme byli zase na rovince,pobídla jsem Meta do cvalu na pravou nohu. Před námi už jsem viděla jak se přibližuje první překážka z Malého parku,který už jsem dobře znala,ale přesto mi až teď došlo že cváláme pro tenhle skok na špatnou nohu. Přešla jsem s Metem do klusu a pak ho pobídla do cvalu na levou nohu. První z dvojskoku byl menší dřevěný skok,který jsme překonali bez obtíží. Už nad skokem jsem si hodně našlápla levý třmen,protože následovalo celkem ostré točení na druhou část dvojskoku,kterou byla volba ze dvou překážek. Zvolila jsem si tu víc vlevo aby to bylo trochu dobrodružnější a tak jsem po doskoku musela Meta hodně stočit doleva. Bohužel má volba byla špatná a mi jsme nemířili na překážku kolmo nýbrž ještě trochu šikmo.
,,Snad to zvládnem'' prolítlo mi hlavou. Meta jsem do odskoku pobídla a vymrštila jsem se nahoru když se zvedl. Ruce jsem dala vysoko na krk aby se mohl pořádně vytáhnout,když už jsem ho nasměrovala špatně. Tentokrát jsem si víc našlápla pravý třmen abychom doskočili pravou a cválaly dál na pravou nohu,protože na třináctku se zase pro změnu točilo do prava. Třináctka byla pro mě nejobávanější překážkoiu z celé trasy. Jmenovala se pivovarské vozy a byl to dvojskok, z takový na šikmo postavených trojůhelníků které se skákaly přes spodní roh. Naštěstí byly aspoň na rovince a povrch před i za byl travnatý. Nasměrovala jsem Meta tak abychom skákali v co neujužším bodě. Pevně jsem seděla v sedle a vyčkávala na odskok, do nějž jsem Meta podpořila pobídkou a vyšvihla se v sedle i s rukama nahoru. Dívala jsme se očima na druhý vůz a tlačila lopatky k sobě,špičky ke koni a váhu do pat. Při doskoku jsem se zakláněla až jsem byla kolmo k zemi a pak jsme dosedla do sedla a ruce šli automaticky se mnou dolů . Pokračovali jsme na druhý skok,který se nám ovšem nepovedl tak dobře,protože jsem se nejspíš omylem navážila víc doprava a tak jsme při skoku zlomili červenou vlaječku. Vsadím se,že jsme první kteří za dva dny dokázali zlomit dvě vlaječky Po doskoku jsme provedli obloukem obrat doprava a zamířili k poslednímu dnešnímu dvojskoku čímž byly bedny,které už jsme jeli třetí den po sobě a tak jsme si byla celkem jistá že to zvládnem a rozhodla jsme se si překážku maximálně užít. Na cestě k bednám jsme potkali menší prduký svah,který se Met rozhodl seskočit,což jsem nečekala a skončila jsem opřená o jeho krk,ale nakonec jsem to naštěstí nějak vybrala a dostala se zpět do sedla a našla rovnováhu. Poalu jsem to začínala otáčet doprava na bedny. Srovnala jsem si Meta holeněmi na střed první bedny a odpočítávala jsem si odskok. 4...3...2...1... pobídka,vyšvihnout se nahoru. S sebou jsem zvedla i ruce. Nejdřív jsem se dívala před sebe,ale když Met zavadil o živý plot na vrcholku bedny,neubránila jsem se instinktu a podívala se dolů takže jsem přenesla Metovo těžiště na přední nohy a vyvedla jsem z rovnováhy i samu sebe.Rychle jsem se podívala před sebe a při doskoku jsem neohrabaně dopadla dosedla. Ještě že jsem se nezapomněla držet koleny jinak už bych teĎ byla na zemi. Mezi bednami byly dva cvalový skoky a pak byl další odskok. Tentokrát se mi už podařil správně. Dívala jsem se před sebe, ramena jsem tlačila dozadu,lopatky k sobě,palce nahoru,koleno sevřené,špičky u koně a váha v patách. Když Met natáhl předky k zemi začala jsem se v sedle napřimovat a když přidával i zadní nohy, byla jsem trupem kolmo k zemi a relativně měkce jsem dopadla do sedla. Stoupla jsem si do stehenního sedu a propustila Metovi otěže. Hodně jsem ho pochválila pohlazením po krku a natočením trupu doleva jsem ho pomaluičku směřovala zpátky ke startovnímu boxu,kde byl zároveň i cíl. Nechávala jsem Tika aby si zvolil svoje vlastní cvalové tempo a užívala si vítr který nám vanul do tváře a čechral Metovi hřívu. Met si párkrát odfrknul a vytáhl si halvu až mě málem přetáhl dopředu. Za chvilku jsme projeli mezi dvěma tyčkama které symbolizovali cíl. Ještě jednou jsem Meta pořádně pochválila a pak jsme zpomalili do klusu a následně do kroku a já jsem mu povolila otěže až na přesku a začala krokovat. V hlavě mi výřila spousta myšlenek a celkově tam byl jakýsi podivný zmatek Byla jsem hrozně udivená z toho že jsme to tak zvládli,ale zároveň jsem si říkala že některé skoky mohli být lepší. Na to abych si o tom s někým povykládala jsem musela chvíli vydržet,protože Marigold teprv jela. Celá nedočkavá až to s mojí milou spolubydlící všechno důkladně proberem jsme se zavrtěla v sedle.
,,A hle,tam už k nám jede'' oznámila jsem Metovi. Krokovala jsem a čekala jsem než k nám Bouře se svou jezdkyní dosprintují a než si okliusají aby se k nám mohli přidat. Povídali jsme si pak celou dobu než dojeli ostatní a i cestou zpět na Florestu. Na dvoře Floresty, nás Tom všechny vyzval abychom se ztišili a pak nám jménem svým i jménem ředitelky akademie poděkoval za účast na 4. ročníku kurzu cross-country. Byla jsme trochu smutná z too že kurz už končí,ale zároveň jsem byla nadšená z toho kolik jsme se za těch pět dní s Metem naučili. Seskočila jsem na pevnou zem a vytáhla třmeny nahoru. Taky jsem Tikovi povolila podbřišák a pak už jsem ho odvedla do stáje.

maki a lady: 3. DEN

Už jsem si konečně zvykla na ten hukot, co byl vždycky na nádvoří, jakmile se jednalo o kurz cross-country. Lady už to také neřešila, jupi jej! „Sraz opět na závodišti, můžete zaklusat. Jakmile přijedete, začnete opracovávat“ mrkl na nás Tom a já se usmála. „Super, super“ říkala jsem si, zatím co jsem dotahovala podbřišník své kobylce. Stáhla jsem si dolů třmeny a vyhoupla se do sedla. Lady zvědavě okukovala okolí. Když byli všichni ostatní ready, Bloodye zavelela a jelo se. Jela jsem opět za Kitty. Šli jsme v klidu krokem. Šly jsme krokem asi 10 minut a po chvilce Bloodye zavolala „Kluus!“ Tuto informaci jsem poslala taky dozadu. Počkala jsem, až nakluše Kitty, nechala si rozestup a pak pobídla holení kobylku do klusu. Ta přešla do krásného klusu a já si ji pomalu začala brát na otěž. Lady byla uvolněná, na přilnutí šla sama. Klusaly jsme tak cca 10 minut a potom přešli do kroku. Vjeli jsme na závodiště, tam už čekal Tom i Connor. Vzala jsem si Lady pryč od ostatních a šlo se makat. „Všichni opracujte, oklusat, ocválat aopět se rozdělíme do skupin a půjde se na to“ houkl Tom na všechny účastníky a já si vzala Lady pěkně na otěž. Pobídla jsem do kroku a krokovala s kobčou pěkně a potom dala holení pobídku do klusu. Lady přešla okamžitě, dnes měla chuť, bylo to poznat. Vysedala jsem správně na vnější nohu, udržovala s kobylkou jemné přilnutí a hlídala si, aby šla pěkně v kmihu. Lady dnes spolupracovala, což je super. Oklusala jsem si ji nejdříve na levou ruku, potom jsem změnila směr a oklusala Lady i na pravou. Nezapomněla jsem Lady ohýbat, přistavovat na kruhu. Nechci, aby byla jako prkno. Dala jsem přechod do kroku a chvilku pauzu. Mezitím jsem pozorovala ostatní. Lady jsem otěž nepovolila, pak nebude čas ji brát zpět. Naklusala jsem pracovní klus na levou nohu, zhoupnout se v sedle, pobídka holení do cvalu a pěkně zaskočit. Lady nenaskočila ladně, zaskočila trošku jak husa. Přešla jsem zpět do klusu a zkusila to ještě jednou. Lady jsem si před zaskočením trošku víc shromáždila a zkusila korektnější zaskočení do cvalu. Tentokrát se povedlo a já hlasem Lady pochválila. Ocválat nejdříve nalevo potom napravo. Máme možnost si skočit skoky na opracování a tak jsem se přesunula ke skokům. Nejdříve č. 22. No, zase to křoví, co jiného na to říct! „Dvacetdva nájezd!“ houkla jsem na ostatní, aby věděli, že teď bude nájezd na skok zabraný. Pobídla jsem do cvalu, vzala si Lady trochu víc na otěž a zasedla. Nechci, aby letěla na skok takhle rozletěná. Pěkně jsem si ji před skokem pohlídala, nezapomněla jsem ji podpořit holení před skokem, nerada bych se válela kobče na krku nebo dokonce na skoku. Lady skočila tak všelijak a tak jsem nájezd zopakovala. Počkala jsem, až odskočí Nadvandy, mezitím jsem si udělala kruh a potom nájezd zopakovala, tentokrát z druhé ruky. Víc jsem Lady podpořila holení, teď ty nožky zvedla mnohem lépe. Pochválila jsem ji a šla jsem na další skok. Každý jsem si chtěla skočit aspoň 2x, pokaždé z jedné ruky. Popřípadě kdyby se něco nepovedlo, skočit to ještě jednou, opravit. Na 22 však nebyl problém. Pokračovala jsem na 19tku. Lady se mezitím vydýchala a tak nebyl problém pokračovat. Na tomto skoku byla právě Kitty. Sledovala jsem, jak si s Asií vede. Úplně jako profíci! Usmála jsem se na ní, když doskočily a já měla volnou plochu. Pobídla jsem kobylu do cvalu, udělala si s ní kroužek, protože Lady hnala. „Pomaaluu“ houkla jsem na ní a víc si ji stiskla koleny. Pomohlo to, Lady cválala pěkně v tempu, ale nehnala. Udělala jsem rovný nájezd na skok, šla jsem do stehenního, povolila jsem Lady, aby si mohla nad skokem vytáhnout pěkně krk. Po doskoku jsem ji pochválila a nechala cválat dál a na druhou ruku. Provedly jsme letmý přeskok a hurá na skok ještě jednou. Z pravé ruky si Lady skočila lépe než z levé. Pochválila jsem ji a pokračovalo se na další. 15tka. To bylo jen a jen křoví. Budu si muset dávat pozor, aby mě tu Lady nevysypala. Do křoví jsem ještě nepadala a ani to v plánu ještě nemám. Nejdřív jsem nechala kobylu si skok očuchat a prohlédnout. No, až to pojedeme v kurzu, budeme mít smůlu. Žádná očuchovala nebude. Nacválala jsem, lehce si Lady přiklepla bičíkem, aby věděla, že tu jsem. Lady čuměla na skok od začátku. Provedla jsem pěkně rovný nájezd, držela si Lady kolmo na skok a pobízela holení. Nechtělo se jí. Ačkoliv jsem pobídla holení důrazněji, Lady mi skok vyštycovala a já měla co dělat, abych se v tom křoví neválela. Přiběhl Connor, viděl, že máme nějaký problém. „Jsi ok?“ zeptal se a já kývla. „Křoví no“ zašklebila jsem se a vrátila se zpět do sedla. „Ukaž ji to ještě jednou a před skokem hodně důrazná pobídka. Máš bičík, použij ho. Dřív to skočila, musí i teď. Tak do toho,“ mrknul Connor a sledoval nás. Přikývla jsem, nacválala ještě jednou a tentokrát jsem Lady víc „přikopla“ holení. Lady na to zareagovala. Trošku si vyhodila, ale dalo se to v pohodě usedět. „Pobídka“ zavolal Connor. Cítila jsem, jak Lady se nechce a tak jsem ji pleskla bičíkem po pleci. Zafungovalo to. Lady skočila. Sice divně, ale skočila. „Perfekt, ještě jednou Maki!“ zavolal Connor a já jí pochválila a najela na skok ještě jednou. Tentokrát to bylo lepší. Pochválila jsem jí a Connor se usmál. „Silnější pobídku, nenech ji, aby to štycovala. Ona to zkusí. Ale super. Uvidíme se ve vodě“ řekl s úsměvem a odešel. Krokem jsem se vydala k vodním kombinacím. No, budeme se koupat Lady, pomyslela jsem si s úsměvem a mířila za Kitty a Bloodye. „Tak holky, do vody“ zubil se na nás Connor. „Namočte je, ať to prozkoumají, že tam nic není. Do toho“ řekl Connor a my kývly. Pobídla jsem Lady a v kroku vjely do vody. Lady si radostí ve vodě zahrabala. „Nech toho,“ okřikla jsem ji mírně. Když se Lady ve vodě vycachtala, mohlo se jít na to. Nejdříve jely holky a já je pozorovala. Connor vždy něco poradil. Nejdřív si skočíme jen vodu. Pobídla jsem kobču do cvalu, udržela si ji pěkně v klidném tempu, žádná lítačka. Následoval skok do vody. Držela jsem si Lady pěkně kolmo před skokem a hlídala si ji, aby náhodou nechtěla zastavovat. Holení jsem dala silnější pobídku, aby Lady věděla, že musí opravdu skočit. Lady zastříhala ušima a já šla s pohybem Lady, když se začala zvedat. Skočila to pěkně, doskok do vody byl trošku horší, ale to se ještě dopiluje. U vodních překážek nejsme pořád, že. „Nájezd super Maki, přesně takovéhle tempo, ano?“ zvolal na mě Connor. Teď přišel na řadu výskok z vody. Nacválala jsem, najela do vody. Bylo poznat, že se Lady cválá hůř. Dala jsem důraznější pobídku. Výskok z vody byl jen tak tak. „Ještě jednou“ zvolal Connor a já výskok z vody jela ještě jednou. Tentokrát to bylo lepší. Teď zajedeme celou kombinaci. Holky to zajely pěkně, tak doufm, že to tak zajedu i já „Tak Maki, pojeď“ houkl Connor a já kývla. Naklusala jsem do pracovního klusu a dala pobídku do cvalu. Lady pěkně zaskočila a já si hlídala kmih. „Hlídej si ji, a´t ti neletí na první skok“ zvolal Connor a já trošku víc přisedla v sedle. Lady pochopila správně. Blížily jsme se na první skok a já Lady dala pobídku, aby nezapomněla skočit. Zvedla jsem se do steheního sedu a šla s pohybem kobylky. Jakmile jsme doskočily, musela jsem si ji hlídat, aby skočila i vodu. To bylo na dva cvalové skoky. Podpořila jsem Lady holení. Lady skočila dobře, já jsem se tam trošku zakymácela. „Nepadej a pokračuj!“ ozvalo se. Rychle jsem to vybalancovala, čekal nás další skok a ve vodě se cválalo hůř. Pořádně jsem Lady pobídla, ve vodě se ji moc cválat nechtělo. Navedla jsem ji na výskok z vody. No bylo to popravdě dost o hubu, Lady se odrazila moc brzo. Poslední skok jsme skočily díky dobré vůli Lady, která na skok sama najela. Já byla tak rozhozená výskokem, že jsem byla ráda, že se držím. „Ještě jednou Maki pojedeš. Ten výskok byl šílenej. Větší pobídka tam musí přijít“ řekl Connor. Nechala jsem odjet holky, mezitím jsem krokovala.Potom přišla řada na nás. Pobídla jsem do cvalu a hezky v klidu kolmý nájezd na první skok. Ten se nám povedl nejlépe. Skok do vody byl dobrý, Lady se snažila. Ve vodě jsem dala Lady důraznější pobídku, trošku si ji přiklepla bičíkem a šla hned lépe. Výskok z vody se povedl, Lady krásně vyskočila. Poslední skok, na tři cvalové byl perfektní. „Super. Tak se přesuneme na 10tku“ řekl Connor. „Takže, pojedete támhle tou brankou, skočíte si ten druhý skok šikmo a pojedete buď na C1 a nebo C2 Ale myslím, že vy všichni zvládnete C1,“ mrkl na nás Connor. Já šla zase jako poslední. „Můžu si nejdřív skočit C2 a potom zkusit C1?“ zeptala jsem se ho a ten přikývnul. Přišla na nás řada a já si to zamířila k místu, odkud jsme měly vyrazit. Nacválala jsem, hezky v klidu, žádný spěch. Namířila jsem si to šikmo ke skoku, Lady na to trošku zvědavě koukala, tuhle kombinaci jsme ještě nikdy neskákaly, ale podpořila jsem ji holení a skok skočila jako nic. Vjely jsme do vody, až to šplouchlo a já cítila, jak mi některé kapky lítají do obličeje. Soustředila jsem se na C2. Tento skok byl širší, nebyl těžký. Pobídla jsem před skokem a šla s pohybem. Lady skočila velmi krásně. pOCHVÁlila jsem ji a čekala, až odjedou holky a pak šla na C1. Nacválala jsem zase od branky a najela šikmo na první skok. Tentokrát jsme neodskočily tak nádherně jako před tím, ale to se napraví. Doskočily jsme a mířily do vody. Věděla jsem, že na C1 musí být perfektní nájezd, protože skok je velmi úzký. Udržovala jsem si ji holeněmi a otěží. Pobídla jsem holení a Lady odskočila. Tento skok je na nás moc úzký, přišlo mi, když jsme letěly nad skokem. Následoval skok z vody na souš. Poslední skok Lady zvládla bravurně a já ji pochválila. Začalo se stmívat, Connor nám zavelel rozchod, každé řekl ještě svoji připomínku a my vykrokovaly a šlo se domů. Dnes jsem byla na Lady pyšná!

ell a darius: CC 4. DEN
"Tak pojď" Napomenula jsem Daria, který čučel kde co lítá. Byl nejvyšší čas dostavit se na nádvoří a dokončit přípravy. Dovedla jsem hřebce na okraj skupinky a zručně a s citem mu protáhla nožky. Upravila jsem dečku a dotáhla podbřišník. Znovu protáhla nožky a spustila třmeny. Zapnula jsem si přilbu pod bradou a zkušeně se vyhoupla na koňský hřbet. Pohledem jsem vyhledala Toma s Gentlemanem a nasměrovala Daria jeho směrem, abychom se dželi více vepředu. Rivalita mezi hřebci nedělala úplně dobrotu, ale já i Tom jsme měli koně pod kontrolou. "Tak jedem." Zavelel a já pobídla Darie holeněmi. Ze začátku jsem ho musela vést na kratší otěži. Po ránu překypoval energií. Jen co se trochu rozešel, začala jsem mu zaměstnávat hlavu obloučky a jemným přistavováním k levé a pravé ruce. Darius přežvýkl udidlo a uvolnil napětí v krku. Za odměnu jsem mu nabídla několik cm otěží a hřebec si porotáhl krk a snížil týl. "To je ono." Nezapomněla jsem na slovní pochvalu a rozhlédla se kolem. Už jsme se zanořili do lesíku. Po deštích byla cesta rozrušená velkými kalužemi. Darius nimi neohroženě procházel. "Připravte se ke klusu." Zazněl povel zepředu a já na jeho pokyn lehce pokrátila otěže a v zápetí jemně stiskla holeně. Darius zabral pěkně od zadu a pružným energickým pohybem následoval koně před námi. Nejprve jsem ho vedla na klidné otěži, dokud se trochu nerozhýbal, ale po chvilce jsem si začala jemně pohrávat, aby se soustřědil a uvolnil napětí v týlu. Dárek začal přežvykovat udidlo, vykroužila jsem s ním vlnovku a uvolnil se natolik, že se mohl vést na nabídnuté otěži. Udržoval stálé tempo s krkem vytaženým dopředu a dolů. To už se ale blížila dráha. Tom zavelel přechod do kroku. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a s výdechem sevřela otěže v pěstech. Po přechodu jsem Dárečka pohladila po krku a propustila otěž mezi prsty. Před námi se otevřela louka poseta skoky. V dálce se zablýsklo ušpiněné sklo jeepu a Connor s Nathem právě pobíhali kolem něj. "Stejně jako včera, opracujte si koně a připravte je na práci. Nezapomeňtě jednotlivé pasáže opracování prokládat krokovými pauzami. Však to znáte." Zdůrzanil Tom a já pobídla Daria a vyvedla ho od skupinky bokem. Chtěla jsem zůstat u lesa, ať mám jednu stranu ohraničenou a a Daria to tolik netáhne dopředu. Udržovala jsem nabídnutou otěž a vedla ho na opravdu velký - velký kruh. Vnitřní rameno mírně dovnitř, jemně jsem se sestavila po jeho linii, vnější plec koně jsem zarámovala vnější otěží, vnější holeň mírně za podbřišník, vnitřní na něm a vnitřní otěž živá a nabídnutá. Váha mírně na vnitřní sedací kosti. Obešla jsem velký kruh, aby se Darius usadil v pohybu, změnila jsem pozici ramen, vydržela otěž, která doteď plnila funkci vnitřní, novou vnější holeň jsem přesunula za podbřišník a novou vnitřní přesunula za něj a přestavila Dárka k druhé ruce pro pohyb na druhou stranu. Hřebec byl protažený a pěkně soustředěný. Čas na rychlejší tempo. O kousek jse zkrátila otěže, jemně stiskla holeně, přiložené na bocích koně a při vyklusání nabídla vnitřní otěž. Jakmile hnědáček nasadil pravidelné tempo, v pravidelném rytmu jeho kroků jsem se zvedala a dosedala do sedla. Nechala jsem ho klusat pěkně aktivně dopředu, díky pohybu od zádě a jemnému vedení, kdy jsem ho nerušila v hubě si snížil a protáhl krk. "To je ono." Pochválila jsem ho a vedla dál po velkém kruhu, ze kterého se stával spíše oblouk . Změnila jsem směr a dopřála mu opohybování na druhou ruku. Teď začala náročnější práce, zařadila jsem vlnovky, velké kruhy a změny směru. Darius se soustředil na práce, pohyboval se pravidelně a poslušně reagoval na mé pomůcky. Jeho projev byl sice hodně energický a živý, ale měla jsem ho plně pod kontrolou, nemělo cenu ho brzdit když toto tempo bylo přijatelné, tím by se jen více nahecoval. Po deseti minutách jsem se začala soustředit na přechod do kroku, zasedla, ztula v kříži, stiskla kolena, stehna a s výdechem sevřela otěže v pěstech. Dárek ochotně vyhověl a přešel do kroku. "Moc hodný." Pohladila jsem ho po lesklém krku a nabídla otěže. Po chvilce kroku na obě ruce pro oddych jsem si zkrátila otěže, abych měla kontakt. Vydržením vnější otěže, nabídnutm vnitřní a propobízením do vnější jsem Daria přivedla do pěkného sestavení. Na začátek cvalu ho potřebuju mít více pod kontrolou. Nejprve ale přípava v klusu. Stiskla jsem holeně, nabídla vnitřní otěž a nechala ho vyklusat. Oklusali jsme velký kruh, chtěla jsem změnit kruhy přes krok. Sousředila jsem se na přechod a na změnu přistavení. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, sevřela otěže v pěstech, Darius přešel do kroku v zápětí jsem přehodila holeně, změnila pozici ramen a držení otěží. Dárek se elegantně prohnul a přistavil se na druhou stranu a to už jsem dávala pobídku do klusu a nabízela otěž pro pohyb vpřed. Byl připravený pro cval. Mírně jsem zatížila levý třmen a přesunula levou holeň za podbřišník. Vyržela jsem levou otěž, pravou nabídla a přitiskla pravou holeň na podbřišníku. Darius se nenechal pobízet dvakrát. Energicky vycválal. Zvedla jsem se ze sedla a nabídla pár centimetrů otěží, aby s protáhl krk. Nechala jsem ho cválat pěkně pracovním tempem, aby pořádně prohřál svaly. Po uvolnění a rozehřátí jsem zasedla a převedla ho do lehkého klusu a změnila směr. Byl pozorný a na pomůckách, proto jsem ihned dala pobídku do cvalu na druhou ruku a opět ve stejném tempu ho nechala cválat. Byl zahřátý a relaxovaný, pěkně nachystaný. Převedla jsem ho přes klus do kroku a dala chvilku odpočinout. Před skákáním jsem ještě chtěla projet přechody pěkně v korektním sestavení. Jen co si oddychl, dala jsem se do toho. Pracovala jsem na velkém kruhu už s pěkně posbíraným koněm. Prošli jsme nejpve přechod kroku - klus - krok a poté jsem zařadila i cval. Darius už lépe připravený být nemohl. Tom nás akorát vybízel, ať se začnem řadit. "Takže pojedem dnes pohromadě několik skoků za sebou. Já jedu v čele, vy se seřaďte, nováčci za mě, zkušení na konec." V tom mu pohled padl na mě: "A Darius někam dopředu. Nebudeme pokoušet štěstí." Dodal se smíchem a já sním mohla jen souhlasit. Kdyby před námi byla kupa koní, Darius by se pavděpodobně ve vzteku o překážky přerazil. Tom nás nejprve krokem chtěl provést celou trasou: "Takže budete opravdu zodpovědňe dodržovat rozestupy. Začínáme u překážky č. 2 pěkně z levé ruky." Prohlédla jsem si dřevěný stůl, doskok byl mírně z kopce, takže pěkně ramena zpět a koně podržet, bliklo mi hlavou a dál jsem poslouchala Toma: "POkračujem mezi stromy na pětku." Pětka byla kombinace, dvě bedny za sebou, ale v rovině a i nájezd s doskokem byly rovné, "potom dolů k vodě, podél nádrže a překážka číslo 9." během prohlídky nám Tom všechno ukazoval, ať víme co čekat, devítka byla zajímavá překážka - vůz se slámou a dost výrazně natřený, ovšem rovný nájezd. Navíc v zátahu více skoků koně kolikrát vezmou překážky, které by jim samostatně dělaly problém, navíc i to, že máme vodícího koně usnadňuje přechod náročnějších skoků. Ukončila jsem své úvahy a soustředila se na další pokyny. "Příjde mírné stoupání a skok 11, tady se musíte opravdu soustředit, terén je kopcovitý, při nájezdu na první skok se už musíte soustředit na druhý, protože je úzký a za první překážkou už není čas, nikam koně točit a nájezd na třetí skok je po oblouku, takže to půjdeme pěkně zvolna a hlavně u toho přemýšlejte. Jako poslední bude 12 přičemž budete skákat na nižší straně a tady je konec našeho kurzu. Po celou dobu pojedem pracovním tempem, pokud bude mí kdokoli nějaké potíže, hned volejte." Prohlédla jsem si poslední překážku, povrch tu byl pískový, pravděpodobně to koně překvapí, jelikož teď se skáče hlavně z trávy, taky už bude nejspíš unavený na konci kurz a hlubší povrch mu může ubrat, takže bude potřeba lepší pobídka. "Takže připravte se, teď naklušem a vrátíme se na opracoviště, jak se budeme blížit, zavolám a nacváláme, procválám oblouk vlevo a u začínáme dovjkou. Jdeme na to." Tom nám dal poslední instrukce a já se zařadila zhruba 15 m za něj. Zkrátila jsem si otěže Pobídla Daria do lehkého klusu. Byl dopředný, cítil napětí z nás vše. Hlubokým nádechem jsem si vyčistila hlavu a uvolnila tělo. Porála jsem si a jeho napětí se taky uvilo. "To je ono." Pochválila jsem ho. Tom dal pokyn do cvalu. Vydržela jsem pravou otěž, mírně jsem našlápla do pravého třmenu a pravou holení pobídla za podbřišníkem. Levou otěž jsem nabídla a levou holení pobídla na podbřišníku. První cvalové skoky jsem zůstala sedět. Ujistila jsem se, že mám koně dobře pod kontrolou a zvedla jsem se do lehkého sedu. Vedla jsem hřebce na krátko, přece jen byl trochu rozvášněný. Na dohled byla první překážka. Darius špicoval uši, Srovnala jsem ho proti skoku a začala se vzpřimovat v sedle, otěže stále napnuté, holeně přiložené, dívala jsem se za skok. Tom s Gentlemanem se elegntně přenesli přes dřevěnou překážku. Daria to vzrušilo a zabral pořádně dopředu. Věděla jsem, že proti skoku ho nemůžu vzít zpět a o tomhle taky bylo skákání za vodícím koněm -jezdec prostě využije energie, která táhne jeho koně vpřed za vodičem. Nejtěžší pro jezdce ale bylo vydržet s nervama . Přiblížili jsme se do místa odskoku. Stiskla jsem holeně, dívala se dopředu, zvedla se ze sedla a nabídla otěže. Dariovo tělo se elegantně protáhlo na šířkovou překážkou. Dopad byl mírně z kopce, stáhla jsem ramena dozadu a mírně poskytla oporu otěžemi, aby hřebec snadněji vyrovnal. Začal docela táhnout skákání ho bavilo. Zatím se ale vzdálenost mezi mnou a Tomem neměnila, jen asi budu cítit večer ruce . Vedla jsem hřebce za Tomem po hliněné cestě mezi stromy. Teď nás čekaly bedny. Byly v rovině za sebou a povrch taky rovný. Pohrála jsem si, aby Dárek trochu zvolnil. Soustředila jsem se na nájezd, vpřímila jsem se v sedle a koně srovnala proti první bedně. Holeně ve stálém kontaktu pobízely mezi napnuté otěži. Darius bystřil na skok, cválal dopředně Gentleman už byl za druhou bednou, když já jsem dávala pobídku k odskoku přes první, zvedla jsem se ze sedla a nabídla otěže. Hned po doskoku jsem se vrátila rameny zpět a podržela ho, aby nezměnil tempo. Dva cvalové a pobízela jsem k odskoku před druhou bednu. Darius zabral od zadu a protáhl skok více dopředu. Hned po dopadu jsem si zkrátila otěže a pohrála si, aby nešel tupě proti udidlu. Byl rozjetý jak vlak. Opět jsme cválali mírně z kopce. Teď nás čekal vůz se slámou, co se mi od začátku nelíbil, ale jak už jsem o tom přemýšlela, v zátahu více skoků kůň vezme i překážky, které by mu samostatně dělaly problém a k tomu je tu ještě Tom na Gentlemanovi, takže vůz nemůže být problém. Pracovním tempem jsme se k němu blížili. Darius zvedl hlavu a měřil si ho, já se z lehkého sedu mírně vrátila do sedla, začala jsem se vzpřimovat, dívala jsem se za skok a stále pobízela mezi napnuté otěže. Hřebec sebejistě docválal k překážce. V místě odskoku jsem dala pobídku, zvedla se ze sedla a nabídla otěže. Elegantním skokem se dostal na druhou stranu. Pyšně jsem se usmála. Přišlo stoupání. Stiskla jsem holeně, aby do kopce více zabral. Pomalu už mizela jeho překypující energie, přestal se opírat do udidla. Právě včas. 11 byla technicky nejtěžší kombinace skoků, co nás dnes čekají. Nasměrovala jsem Daria přesně doprostřed dřevěné překážky tak, abychom po jednom cvalovém skoku mohli hladce překonat úzkou proutku. Vzpřímila jsem se v sedle, holeně nechala přiložené a dovedla Daria k překážce. Stiskem holení jsem ho podpořila k odskoku a odlehčila mu hřbet, zároveň nabídla otěž. Hned po doskoku jsem se vrátila rameny zpět. Pobídla mezi napnuté otěže. Druhá překážka se mu moc nezdála, už jen kvůli díře, ve které proutka stála, ale má pobídka byla přesvědčivá a hladce ji přeskočil, hned nad proutkou jsem se dívala doprava a zatížila jsem pravý třmen, aby pokračoval na správnou nohu. Už nad skokem jsem mírně začala rámovat levou otěž a přesunula levou holeň mírně za podbřišník v momentě doskoku. Pravou otěž jsem otevřela dovnitř a pobídkou pravé holeně jsem přiměnal vnitřní zadní nohu koně více se podsadit pod tělo, takže pohyb po oblouku byl v rovnováze. Soustředila jsem sena poslední překážku, stiskla jsem holeně v místě odskoku, zvedla se ze sedla a rukama poskytla prostor pro natažení krku. Přišla poslední překážka. Kousek od ní stál zaparkovaný jeep a koutkem oka jsem viděla, že Connor se zrovna vrací od 9 skoku, odkud nás sledoval. Odskok byl z písku pamatovala jsem na to, že koně překvapí hlubší povrch, místo lehkého sedu jsem se v sedle napřímila a navedla koně rovně na zeď na její levou část, kde byla nejnižší. Darius docválal k překážce, pobídla jsem ho k odskoku a vychutnala si poslední překážku dnešního dne. Nad skokem jsem se dívala doleva a taky zatížila levý třmen. Po dopadu hladce pokračoval na levou nohu. Vedla jsem ho za Tomem po oblouku. Propustila jsem otěže mezi prsty a nechala ho protáhnout si krk. "Moc hodný." Chválila jsem ho a hladila po krku za jeho krásný výkon. Tom nás ještě chvíli vedl ve cvalu a potom zavelel klus. Zasedla jsem, ztuhla v kříži a ruce přestaly dýchat s koněm. V klusu jsme potom pokračovali ještě pěkný kus po závodišti, pěkně na volné otěži, aby se koním svaly stáhly. Přesedla jsem na druhou nohu, abych Dárka rovnoměrně zatěžovala a dokončili jsme vyklusání. Tom zavelel krok a já hřebce jemně převedla, bylo vidět, že dostal zabrat, ale tvářil se relaxovaně a já byla nadšená ze skákání . Nepřestávala jsem Dárka chválit a pěkně krokem jsme se vrátili na Florestu. Na nádvoří jsem sesedla, vytáhla třmeny, povolila sedlo a nánosník a odváděla zpoceného Daria do boxu.

mellysa+callatos: 5. DEN KURZU- 1.SKUPINA

Došla jsem na nádvoří, jako jedna z prvních. Dotáhla jsem valáškovi podbřišník a prošla jsem se s ním. Zkontrolovala jsem chrániče a poté už Tom začínal s proslovem. Naposledy nás přivítal a prozradil program dnešního dne - že se vydáme na vodní skoky a pak kurz zakončíme lehkou souvislou tratí. Poplácala jsem valacha po krku a vyhoupla jsem se do sedla. Zařadila jsem se za Ell s Dariusem. Nechala jsem Toskovi volné otěže, ale chtěla jsem aby kráčel a neloudal se. Postupně po cestě, jsem si ho začala sbírat více na otěž a vybízela jsem ho k rychlejším krokům. Když se zepředu ozval povel ke klusu, stiskla jsem jemně holeně a nechala jsem valáška naklusat. Vysedávala jsem pravidelně v jeho rytmu a nijak jsem ho zatím nehnala. Vysedávala jsem celkem pomalu. Když už šel celkem hezky na otěž, vybídla jsem ho k rychlejšímu klusu. Call kroky prodloužil a já jsem rychleji vysedala. Když jsme vyjeli z lesa, přešli jsme zase do kroku a už jsme byli jenom kousek od závodiště. Na krosovém závodišti jsme si hned začínali koně opracovávat. Začala jsem s valachem v kroku a postupně jsem na pár kroků vždy naklusala a zase přešla do kroku. Když mi šel hezky na přilnutí, udělali jsme v kruhu několik cviků a diagonál. Pravidelně jsem přesedala a hlídala jsem tempo.Když šel valach v klusu hezky od zadu, pobídla jsem ho do pomalého cvalu. Holeně jsem nechávala přiložené, ale nijak extra jsem ho nehnala. Udělali jsme si jeden pomyslný obdélník ve cvalu na jednu a pak i na druhou ruku. Poté jsme přešli zase do klusu a nasměrovala jsem si ho holeněmi na kruh. Nejprve jsem z rovinky vybočila na takovou šišku a poté jsem valcha vnitřní holení vytlačila na pěkný kruh. Hlavou jsem mu přistavila jemně na kruh otěžemi. Udělali jsme kruh v lehkém klusu a poté v rychlém pracovním cvalu. To samé jsme udělali i na druhou ruku. "Hou!" Zasedla jsem a jemně jsem odmáčkla obě otěže. Přešli jsme do klusu a do kroku. Povolila jsem valachovi otěže a poté jsem jela pomalým krokem k ostatním. Když jsme byli všichni, vzala jsem si zase Calla na otěž. "Takže, nyní se vydáme k překážce č.8. Je to vodní skok." Když jsme dojeli ke skoku, začal o něm Tom vykládat, teda spíš, jak ho provedeme. "Nejprve si každý z vás nejprve krokem objede skoky a seskočí a vyskočí si s koněm pěkně v klidu pouze vodu. Koně se tak osvěží, namočí, zvyknou si na vodu, prohlédnou si vodu a hlavně se přesvědčí, že ve vodě nic nečíhá, aby je sežralo a že dno je bezpečné. Poté si každá zkusíte překážku zajet. Kdo se bojí, řekne a já pojedu před vámy. Tak začne Marigold, pak Izzy, po nich Mellysa...." a pokračoval dál. Když přišla řada na mě s Callstosem, pobídla jsem ho do kroku a obešli jsme si v klidu překážku. Poté jsem Toska navedla do vody. S radostí se do ní vrhnul, aniž bych se s ním musela prát . Když jsme si z vody vyskočili, šli jsme si skok skočit "Ták, Hop!" Zvolala jsem a pobídla jsem valáška do cvalu. Udělali jsem si kolem první překážky kruh a tak jsme si vytvořili i celkem hezký nájezd. Trošku více jsem přitiskla pravou nohu ke Callově boku, abychom skákali přes to nižší místo a trochu jsem i povolila otěže. Rychle jsme se dostali k první překážce. 4..,3..,..2..,1.. Hop! Počítala jsem v hlavě skoky a když už jsem byla u posledního skoku, stiskla jsem holeně, přehoupla jsem se do steheního sedu a kopírovala jsem tělem Callův krk. Snažila jsem se valacha před vodou trochu zpomalit, ale ten se do ní vrhnul a já jsem, že jsem málem vyletěla ze sedla. Podařilo se mi nějak ho prudce stočit doprava na výskok z vody, což mě hodilo zpátky do sedla. Vyskočili jsme z vody a potom valach zpomaloval. "No tak běž!" Zvolala jsem a silněji jsem ho stiskla holeněmi. Trošku přidal a najížděli jsme na překážku. Když už jsem si myslela že skočíme, valach před překážkou prudce zastavil. Následoval můj let přes Toskův krk a dopad na travnatou plochu za překážkou. Dopadla jsem na břicho. Ještě že jsem měla tu vestu. Obrátila jsem se na záda a vyplivla jsem několik stébel trávy. Pomalu jsem vstala a to už byl u mně Tom. "Jsi v pořádku?" Zeptal se. "Jojo. Tak takhle daleko jsem si ještě nezaletěla . Proč mi nechtěl skočit tu poslední překážku?" Zeptala jsem se a šla jsem ke Callovi, kterého držela Marigold. "Hodně rychle jste se prořítili přes tu první překážku a pak mu na tu poslední už nezbili síly. skočte si to z druhé strany, ale nejprve ho v kroku trošku projdi." Řekl Tom. Přikývla jsme a vylezla jsem zase do Callova sedla. "Ty mršáku jeden. Kdybys tak věděl, jak daleko jsem letěla." Prošla jsem se s valachem v kroku, poté jsem ho pobídla do klusu a do cvalu. Udělali jsem si nájezd a skákali na druhou ruku. Teď jsem měla na nájezd trochu více času, tak jsem stihla si valáška několika polovičními zádrži zklidnit a zpomalit. Najížděli jsme přesně na střed překážky. "Takže 3,2,1!" Řekla jsem si nahlas. Stiskla jsem holeně, nechala jsem otěže prokluzovat a přehoupla jsem se Callovi dopředu a tělem jsem kopírovala jsem jeho krk. Když doskočil, rychle jsem si ho sesbírala a zaklonila jsem se. Vskočili jsme do vody a tu jsme pomalým cvalem projeli. Pravou holení jsem mu pomohla v obratu a poté jsem ho levou holení srovnala a rovně jsme vyskočili z vody. Při nájezdu na poseldní překážku, jsem asi 2x mlaskla a trošku jsem valacha ťukla bičíkem po pleci. Levou nohou jsem ho vytlačila na nižší překážku a pravou otěž jsme mu nechala volnější, aby do ní mohl vstoupit. Před překážkou jsem se přehoupla zase dopředu, stiskla jsem holeně, mlaskla jsem a nechala jsem otěže prokluzovat. Prošlápla jsem pravý třmen a povolila pravou otěž, abychom dopadli na správnou nohu. Když jsme doskočili, nějak mi nedošlo, že máme zastavit. Když mi to došlo, byli jsme celkem daleko od ostatních. "Jé! ŠŠŠ!" Zvolala jsem a trochu jsem stáhla otěže. Přešli jsme do klusu a v lehkém klusu jsme dojeli až k Tomovi. Před ním jsem zastavila a vyslechla jsem si jeho připomínky. "Vítej zpět..." bylo první co mi řekl, musela jsem se zasmát. "...Takže tohle už se vám povedlo. akorát když vyskakoval z vody, byla jsi trošku za pohybem a nemusela jsi ho tolik hnát ve vodě, přece jen je to tam těžké. Jinak to bylo dobré. Udržuj ho zahřátého, než dojedou ostatní." Když ostatní odskákali, jeli jsme krokem ke startovním boxům. Jela jsem jako 4. Pro mě to nebyla moc výhodná pozice i když zase nebudu tak dlouho nervózní. Zatím co už se první vydávali na trasu my ostatní jsme koně nechávali zahřáté a střídali jsme po krátkých intervalech krok, klus a někdy i cval. Valach pěkně pracoval a reágoval. "Mellyso si na řadě." V tu ránu jsem měla chuť Calla pobídnout do trysku a ujet pryč, ale to už jsem teď nemohla. Navedla jsem Calla do startovního boxu a posunula jsem levou nohu za podbřišník. "Teď!" Zvolal Tom. Pobodíla jsem valáška nohama a abych stvrdila svou pobídku zvolala jsme "Hop!" Vystřelili jsme jsme z boxu až moc rychle. Pevně jsem zasedla a poloviční zádrží jsem Toska dostala pod sebe a přinutila jsem ho zpomalit. Pohrávala jsem si s otěžemi, abych mu dala najevo že musí šetřit síly. Mířili jsme k lesíku, za kterým jsem se natočila doprava, dala levou nohu dozadu, pravou jsem přitiskla na podbřišníku a navážila se dovnitř. Stočili jsme to doprava na první skok - dřevěné dvojbradlí s doskokem mírně do kopce. Porovnala jsem si levou holení grošáčka na střed překážky a soustředila jsem se na správný čas odskoku. Počítala jsem skoky a před skokem jsem valacha stiskla holeněmi, přehoupla jsem se dopředu a ruce jsem také posunula, abych mu nijak nevadila v hubě. Přehoupli jsme se přes překážku a lehce doskočili. Zůstala jsem i tentokrát v plném sedu. Cválali jsme celkem střední rychlostí k překážce 2- široký skok. Překážka vypadala jako lavička, bez oběradla. Tady nešlo o výšku, ale o šířku. Takže jsem Callovi trošku povolila otěže, do kterých se hned nacpal, ale jen tak, jak jsem mu povolila. Odpočítávala jsem skoky, před skokem, jsem stiskla holeně, přehoupla jsem se dopředu a prošlápla jsem levý třmen. Valach se mohutně odrazil a přeskočil překážku. Doskočili jsme a cválali jsme dál. Byli jsme jen kousek pod překážky 1. Jednoduchý skok o výšce 60cm s příčkou nahoře. Trochu jsem valachovi zkátila kroky a pravou holení jsem ho porovnala na střed překážky. Před překážkou jsem ho pevně stiskla holeněmi, mlaskla jsem a přehoupla jsem se ke Callově krku. Grošáček se odrazil a já jsem prošlápla levý třmen. Když byl Call nad překážkou, praštila jsem se do helmy, ale nijak hodně, takže jsem to useděla. Doskočili jsme a já jsem začala trochu zkracovat otěže. Po jedničce jsem ho levou holení stočila směrem na skok 14 Malý park. Byl tam kopec dolů, takže jsem valacha silně přibrzdila, protože to tam po dešti trošku klouzalo. Mělaj sem strach že to valíme příliš rychle a že se někde s grošem zabijeme. Jak jsem jen mohla, tak jsme používala sed i otěže k tomu, abychom zpomalili. Když jsme se dostali k překážce, oddechla jsem si, protože tam byla rovinka. Rozhodla jsem se při prohlídce trati že skočím s valachem přes překážku s živým plotem i když je to trochu vyšší. z kopce jsme najížděli rovně na první z dvojce překážek. První byla dřevěná kláda. "Hou valášku! zpomal prosím!" Volala jsem, ale Callatos už měl udidlo v hubě a letěl střemhlav na překážku. Jediné co mě napadlo dělat, bylo rovnat ho na překážky a zatáčet. Vůbec jsem nevěděla co dělat, když se mi kůŇ takhle položí do jízdy a vezme udidlo. Bála jsem se že se valach unaví a na poslední překážku už nebude mít síly. Podařilo se mi s ním domluvit a narovnala jsem ho na první překážku. Před skokem jsem ho pobídla holeněmi, přehoupla jsem se dopředu a posunula jsem ruce dopředu, abych mu nevadila v hubě. Po doskoku jsem ucítila že Call pustil udidlo ze zubů a toho jsem rychle využila a zkrátila jsem si je. Dostala jsem ho pod kontrolu. Nechala jsem ho ve stejném cvalu,a by nám vyšla i další překážka. Nechtěla jsem najíždět do obratu, proto jsme se řítili na překážku s živým plotem. Levou nohu jsem trochu posunula dozadu a tak jsem si narovnala jeho tělo i se zádí rovně na překážku. Před skokem jsem ho opravdu silně stiskla holeněmi a on se odrazil. Jelikož jsem ho pobídla těsně před překážkou, škobrtli jsme o živý plot, který se ale ohnu, takže valach měl nohy v pořádku. Třináctka byla pro mě nejobávanější překážkou z celé trasy. Jmenovala se Pivovarské vozy a byl to dvojskok, z takový na šikmo postavených trojúhelníků které se skákaly přes spodní roh. Naštěstí byly aspoň na rovince a povrch před i za byl travnatý. Nasměrovala jsem Callatose tak, abychom skákali v co možná nejužším bodě. Pevně jsem seděla v sedle a vyčkávala na odskok, do kterého jsem Toska podpořila pobídkou a vyšvihla se v sedle i s rukama nahoru. Dívala jsme se očima na druhý vůz a tlačila lopatky k sobě, špičky ke koni a váhu do pat. Při doskoku jsem se zakláněla až jsem byla kolmo k zemi a pak jsme dosedla do sedla a ruce šli automaticky se mnou dolů. Pokračovali jsme na druhý skok. "Pane bože kdo tak blbý překážky vymyslel!" Postěžovala jsem si, když jsem mohla zrovna otevřít pusu "Tady není červenej praporek? Asi ho někdo zlomil." Řekla jsem si. V pomalejším cvlau jsem si valacha porovnala zase do co nejužšího bodu a do skoku jsem ho pobídla holeněmi, vyxšvihla jsem se dopředu a ruce jsem zvedla nahoru. Když jsme i tuhle překážku zdárně překonali, natočila jsem valacha nahoru na poslední překážku č. 5 a to byli bedny. Udělali jsme si trošku větší nájezd takže jsme si trasu prodloužili, ale nájezd byl rovný. Byla mi zima z toho jak mě studený vzduch v rychlosti bodal do tváře. Valach byl úplně celý mokrý od potu, ale ještě pořád jsem cítila jak bojuje s únavou a vydává ze sebe vše. Najednou mi došlo že najíždíme blbě. Né na střed, ale těsně k bílýmu praporku. Bohůžel, už jsem to nestihla změnit. Valach se odrazil a já se vyšvihla dopředu. Cestou dolů, jsem si na botu narazila praporek. Rychle jsem se pro něj sehnula a zahodila jsem ho pryč. LEvou nohou jsem valacha natlačila na střed překážky a jen tak tak jsem ho stihla vybídnout holeněmi ke skoku. Přeskočili jsme bednu a já jsem valacha pobídla do trysku. "Běž! Zvolala jsem a povolila jsem otěže. Callatos se do nich rozeběhl a já jsem se přesunula do steheního sedu. Vybíhali jsme kopec a já jsem věděla že už oba máme málo sil. Proletěli jsme cílem a já jsem se postavila ve třmenech, poté jsem zasedla, zbrzdila jsem valacha do cvalu a poté i do klusu. Zahodila jsem mu otěže a nechala jsem ho klusat. "Si úžasný Calle.." Pochválila jsem valacha a ještě jsme chvíli klusali. Poté jsem ho nechala jen krokovat na volné otěži. "Byl si úžasný Calle opravdu ti to moc šlo. Si moje šikulka." Chválila jsem ho. Když už odjezdili úplně všichni, krokem jsme se vydali na Florestu. Připojila jsem se k Izzy a Mariglod a vše jsem jim vylíčila i včetně toho, jak jsme u beden zlomili bílej prapor. Izzy zase řekla že ten u Pivních vozů zlomila ona. Byl to úžasný den a já jsem hned po příjezdu na Floresetu Calla odměnila výtečnýma pamlskama.

ell*: KURZ CC 5. DEN
Na nádvoří už bylo pěkně živo. Provedla jsem hřebce opatrně kolem stojící Bouře. Zaparkovala jsem úplně na kraji skupiny vedle Meteora. V klidu jsem se připravila, protáhla Dárkovi všechny čtyři nožky a dotáhla sedlo. Spustila jsem třmeny a vyhoupla se pomalu do nebeských výšin. "Uf Darie." Prohodila jsem ke koni. "Na tu tvoji výšku si nikdy nezvyknu snad!" a přitom mám nohy pořádně dlouhé. Darius byl opě trochu netrpělivý. Vykročil. Ztuhlajsem v sedle a sevřela otěže v pěstech. Musí počkat, než se připravím. Urovnala jsem se v sedle, během kurzu jsem si už přivykla na krátké třmeny. To zase bude pocit, až si sednu do drezurního sedla! Aby se Darius zbytečně nenervoval, jemně jsem ho pobídla do kroku a vedla v bezpečnén vzdálenosti kolem skupiny koní. Během krokování si dávám pozor, abych ho měla jen na lehoučkém kontaktu, tah v hubě ho teď akorát požene dobředu. Konečně se všichni vypravili, Tom na Gentlemanovi se chystal pobídnout koně do kroku a směrovat ven z Floresty. Dovedla jsem Daria do špice, aby se nenervoval uprostřed davu, naštětsí Izzy s Meteorem se objevila u mě, takže cesta bude o to klidnější. Gentleman byl mírný a Daria si nevšímal. V blízkosti Parise bývá jízda daleko náročnější. Tom nás vedl po lesní cestě, která denním používáním už nesla hlubší otisky kopyt. Dárek se trochu zklidnil, pohyb a přední pozice mu čistili hlavu. Jemně jsem si pohrála a přistavila ho nejprve k levé a potom pravé ruce, přežvýkl udidlo: "moc hodný." Ve stejnou chvíli ho za odměnu pohladím po krku a dopřeju delší otěž, aby s mohl protáhnout krk dopředu a dolů a snížit týl pod úroveň kohoutku. Protáhne si tak dlouhý zádový sval, na kterém spočívala má váha. "Připravte se na klus." Zavelel Tom zepředu. Po centmetrech jsem si posbírala lehce otěže, při tom jse lehce prosadila holeně, hřebec se malinko vzpřímil a lehce zakulatil krk, pohyb při tom stále vycházel od zadu a podšlapoval si hluboce pod tělo. Lehce jsem stiskla holeně a vytvořila prostor pro pohyb vpřed. Darius nasadil pružný klus. Vysedávám v rytmu kroků a brzy ho musím lehce brzdit, jelikož jeho soutěživý duch chce převzít kontrolu nad situací. Zpomalím vysedávání a jemně vydržím otěže v prstech. Pochopí a i když lehce neochotně, zmírní tempo a já mu za odměnu nabídnu delší otěž a Dárek si krásně protáhne krk. "To je ono." Znovu ho pohladím po krku. Vždy se snažím, aby naše jízda byla vyloženě komunikace a spolupráce na vysoké úrovni. Hodně na tom pracuji, Ještě více, než na perfektních figurách. To všechno příjde, komunikace je základ a trvá, než se dokonale zvládne. Obzvlášť s Dariem - staví mi do cesty nejednu překážku, se kterou si musím vhodně poradit a upevnit ho tak v přesvědčení, že já jsem tu ta, kdo to celé vede, ale jsem spravedlivá a může mi důvěřovat.
Přesedla jsem na druhou nohu a aby si lépe uvolnil krk, mírně ho přisavila dovnitř cesty a potom ven. To už jsme ale byli jen kousek od závodiště a v obvyklém místě nás Tom požádal o krok. V hlavě jsem vytvořila přímo hmotnou myšlenku, zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a s výdechem otěže v prstech. Dárek poslušně přešel do kroku, za co si ihned vysoužil povolení otěží a pochvalu. "Tak nezastavujte s koňmi, ať nezačnou chládnout, každý si najde prostor a dobře opracujte. Nezapomeňte rychlejší chody prokládat krokem a na závěr zařadit delší cvalový úsek na obě ruce k otevření plic a dokonalému prokrvení svalů." Volal na nás Tom během kroku a já hned po jeho slovech vyvedla Daria doprava od ostatních na stejné místo jako včera. Cítila jsem, ja trochu napnul svaly, když jsme opustili skupinu koní a každý se se svým svěřencem rozprchl na jinou stranu. Aby neměl čas vymýšlet hloposti, hned jsem si o kousek zkrátila otěže, abych měla lepší kontakt, ale zároveň si stále mohl snížit hlavu. Rozvrhla jsem si velký kruh na levou ruku. Mírně jsem zatížila levou sedací kost, natočila levé rameno mírně dozadu a levou - vnitřní holení pobídla v okamžiku, kdy se vnitřní zadní noha koně zvedala, tím jsem docílila jejího lepšího podsazení. Pravou otěží jsem zarámovala pravou plec koně a pravou holeň mírně za podbřišník, aby ohlídala pohyb zádě. Vnitřní otěž lehce otevřená dovnitř. Díky jemnému vedení a aktivnímu pohybu od zádě, Darius sám vyhledával klidné přilnutí. "Moc hodný." Pochválila jsem ho, změnila váhu působící do sedla, polohu ramen, holení a rukou a přestavila ho na velký kruh k druhé ruce. Po úvodní práci v kroku jsem si o kousek přibrala otěže. Stiskla holeně a poslala hřebce do klusu, při vyklusání jsem mírně nabídla vnitřní otěž, aby měl kam vyklusat. Díky popobízení do napnuté vnější př vyklusání krásně vyklenul krk a šel pěkně od zadu. "To je ono." Jakmile nespěchal a usadil se ve stálém tempu, mírně jsem mu nabídla otěž, hnědáček ihned využil prostoru a snížil si krk a protáhl ho hlavu dopředu a dolů. "Moc hodný" Pohladím ho vnitřní rukou po krku a soustředím se na to, abych ho při vysedávání zvedala nahoru a do kopce, aby nezatěžoval příliš předek, k čemuž práce v natažení koně samovolně vede. Měnila jsem ruce a zařazovala kruhy a vlnovky, aby se začal ohýbat. Jakmile jsem cítila, že pohyb hrudních končetin je v ramenou koně daleko uvolněnější a kroky delší a stejně tak pohyb pánevních, hřbet pružný, byl Darius připravený na zátěž. Před cvalem jsem mu ale chtěla dopřát chvilku kroku. V mysli jsem zhomtnila myšlenku přechodu, zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a s výdechem jemně vydržela otěže v rukou. Dárek poslušně přešel do kroku a díky přiloženým holením si při přechodu podšlápl hluboko pod tělo a zůstal v naprosté rovnováze. "Moc hodný." Znovu pochvala a pohlazení, dleší otěž na chvilku a odpočinek, stále ale v aktivním kroku. Dopřála jsem mu velký - velký kruh na obě ruce a po centimetrech si začala sbírat otěže, zaangažovala jsem holeně a dosáhla tak odpovědi od zádi a lehkému vzpřimování koně. Otěže jsem si nechala středně dlouhé. Soustředím se na přechod do klusu, přiložené holeně mírně zapůsobí proti lesklým bokům koně, téměř neviditelně odlehčím sed a vytvořím otěžemi prostor pro vyklusání. Darius ihned nasadí pěkný aktivní chod. Vedla jsem ho nejprve už v lepším sestavení po kruhu na obě ruce a provedla ještě dva tři přechody krok klus. Zlepšilo se podsazení a jeho celková koncentrace po krokové pauze. Nejprve jsem chtěla cválat doprava. Mírně jsem našlápla do levého třmenu, vydržela levou otěž, levou holeň jsem přitiskla za podbřišníkem, pravou těsně na něm a rozvinula pohyb v plné nacválání do nabídnuté pravé otěže. Po druhém cvalovém skoku se Dárek v pohybu usadil a já se lehce zvedla do stehenního sedu. Trošku jsem si ho přidržela na vnější otěži, ale postupně nabídla několik centimetrů a Darius si protáhl krk a záda. Dívala jsem se před sebe, patu prošláplou, lokty u těla, tělo pěkně ve vlastní rovnováze bez potřeby opory. Jakmile se ve cvalu protáhl, zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a ruce přestaly dýchat s koněm. Dárek přešel do klusu, ihned jsem začala vysedávat a vedla ho na měnší kruh, aby nespěchla. Změnila jsem ruku a nechala ho vycválat doleva. Opět jen co se v tempu usadil, odehčila jsemmu hřbet a nechala protáhnout. Po stejných odcválaných metrech jsem hnědáčka převedla do lehkéhu klusu, proklusala jsem dvakrát velkou osmičku, aby nespěchal a ve chvíli, kdy na mě pěkně reagoval jsem ho převedla do kroku a nechala odpočinout. Zafrkal, ale po chvilce byl znovu připravený k akci. Dokončila jsme pauzu a pomalu si začala sbírat otěže, teď už opravdu chci pěkné a korektní sestavení. Pomohla jsem si holeněmi a přesměrovala jsem energii vycházeící ze zádi koně přes sed a napnutou vnější otěž do nabídnuté vnitřní, čímž se hřebec podsadil, zakulatil krk a záda, hlavu nesl uvolněně s uvolněným týlem a přežvykoval. "Moc hodný." Ihned přišla pochvala. Ruce jsem měla úplně klidné, abych nerušila jemné přilnutí. "To je ono." V obratu jsem více prosadila vnitřní holeň ve chvíli, kdy se zvedala vnitřní zadní noha koně a tím zlepšila podsazení av zápetí dala pobídku do klusu. Prošla jsem si přechody krok klus na obě ruce a už mi zbývala jen poslední cvalová fáze. Zhlehka hnědáčka pobídnu do cvalu, odlehčila jsme mu hřbet a už si užívám ten pocit síly pod sebou. Vedla jsem ho teď po oprvadu velkém oblouku v lehce svižnějším pracovním tempu. Cítila jsem, jak pravidelně oddechuje, svaly se natahovaly a smršťovaly v rytmu cvalových skoků a poctivě pracovaly přesně podle mých představ. Dokončila jsem práci na jednu ruku, změnila směr a to stejné na druhou, aby se rovnoměrně zatěžoval. Dnes jsem si s opracováním dala načas, ale výsledkem byl krásně uvolněný, klidný kůň na pomůckách připravený k akci. Převedla jsem ho do kroku a vedla za Tomem, který si vzal slovo: "Na úvod pojedeme k překážce číslo 8, je to kombinace čtyř skoků s vodou. Koně s překážkou seznámíte, nejprve zkusíte postupně jen skočit do vody a zase ven, poté si přejdete celou kombinaci. Více vám vysvětlím u ní." Řekl nám prozatím a my pobídli koně za ním. Zamyšleně jsem si skok prohlédla. U první dřevěné možnost volby nižší vlevo nebo vyšší vpravo, poté jeden cvalový a seskok do vody, kde se ale kůň musí vést pěkně doprava po pomyslné linii protínající skoky uprostřeď, pokud skočím menší skok vlevo, bude obrat mírnější, pokud s vyberu těžší variantu, musí být obrat prudší. Pak příjde obvykle problematické místo, protože se kůň ve vodě unaví, výskok a poslední dřevěný skok. Navíc tráva před skokem bude určitě klouzat. Tehcnicky to byla první obtížnější překážka. Tom si opět vzal slovo a v podstatě zopakoval mé myšlenkové pochody. "Teď koně seznámíte s vodou, minete dřevěné skoky, necháte koně si vše pomalu prohlédnout, očichat a pobídnete ho k seskoku do vody, Pojď první Izzy." Zavolal nakonec a já sledovala, jak Meteore zvědavě kontroluje první květináč. Připravila jsem se blíž k vodě, chtěla jsem jít hned po ní. Izzy se vyhoupla na druhé strany z vody a mohla jsem jít jí. Darius byl neohrožený, na vodu byl zvyklý. Běžne v terénu při vyjížďkách využívám možností přebrodit s ním řeku a taky na ruce s ním chodívám k jezeru, kde se prochází v mírných vlnkách, navíc už je starší a zkušený ze závodů, už prostě viděl leccos. Teď jen jde o to, aby to chtěl udělat pro mě. Na kontaktu jsem ho provedla zprava kolem první překážky k hranici vody. Dárek zafrkal, dovolila jsem mu sehnot hlavu, provedla jsem ho po břehu, v momentu, kdy se začal opět točit po Bouři, bylo načase zpestřit mu seznamování se skokem . Navedla jsem ho pěkně živě narovno proti zpěvněnému břehu. Stiskla jsem holeně a cítila, jak se pode mnou kumuluje síla, rozvážně odlehčil předek a vyrostl pode mnou, aby se elegantně přenesl přes okraj a následně natáhl své štíhlě tělo dopředu a dolů, přední nohy rozčísly hladinu a zadní je následovaly. Já seděla v sedle a po dopadu se ihned vzpřímila. "Moc hodný." Chválila jsem ho a zádrží zpomalila jeho nadšení, prošli jsme se vodou tam a zpět. Oba jsme byli pěkně postříkaní . Před výskokem jsem si pokrátila otěže, pobídla ho a navedla ven. Darius se silně odrazil zadníma nohama, já se zvedla ze sedla a nabídla mu otěže. Vyhoupl se na břeh a ihned si vysloužil pochvalu. Spokojeně jsem ho odvedla bokem a zatím co Nad seznamovala Valču, prohřála jsem ho lehkým klusem. Jakmile se všichni koníci seznámili s překážkou, poslal Tom stojící koně bokem a první opět šla Izzy celou kombinaci. Já si připravila Daria mezi tím na kruhu. "Pojď Ell." Zavolal na mě Tom. Zrovna jsem Dárka vedla v lehkém klusu. V klidu jsem zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena, stehna a převedla ho do kroku. Vedla jsem ho pěkně na otěži v živém kroku. Chtěla jsem nacválat z kroku. Nejprve jsme překážku měli jít podle praporků, takže z pravé ruky. Upozornila jsem ho poloviční zádrží napnula jsem se v kříži a mírně přizvedla pánev, abych vytvořila prostor pro vyklenutí hřbetu, pobídla jsem holeněmi a cítila jsem, jak si podšlapuje hluboko pod tělo, v tu chvíli se pobídka potkala s jemnou zádrží. Darius se shromáždil, odlehčil předek,vyklenul záda a krk a záoveň přišla pobídka do cvalu. Našlápla jsem do levého třmenu a pobídla za podbřišníkem, držela jsem napnutou vnější otěž, vnitřní jsem nabídla a pobídla vnitřní holení na pdbřišníku. Dárek na pobídku odpověděl okmažitým vycváláním. Zůstala jsem sedět v sedle, jak mi Tom poradil, abych lépe kontrolovala tempo. Zhlédla jsem si nájezd, v obratu podpořila Dárke pobídkou vnitřní holeně ve chvíli, kdy se zvedala vnitřní zadní noha koně a tím byl obrat procválaný pěkně v rovnováze. Narovnala jsem ho proti prvnímu skoku, vedla ho pekně na pomůckách, seděla jsem uvolněně, prošláplé paty a holěně přiložené na bocích, dívala jsem se mírně doprava, kam pojedeme. Dárek přizvedl hlavu a ostřil na první překážku. Vedla jsem ho více nalevo do nižšího místa. V místě odskoku první dřevěné překážky jsem stiskla holeně a podpořila ho v odskoku, zvedla se ze sedla a nabídla otěže, Darius se elegantně dostal na druhou stranu, po dopadu jsem se ihned vzpřímila a přidržela ho mírně otěžemi, jeden cvalový skok a už tu byl seskok, energicky jsem ho pobídla, aby ho energie seskoku nutila neztratit grif a udržet stálé tempo ve vodě, ovšem jeli jsme hodně mírně, aby se nevysiloval. Voda se rostříkla, zarámovala jsem ho levou otěží, natočila jsem rameno doprava, zatížila pravou sedací kost, pravou holení pobízela na podbřišníku a levou za ním a vedla ho po linii k výskoku, stiskla jsem holeně a energicky pobídla k výskoku, jelikož pak už je málo času a není prostor zrychlovat proti skoku, proto musí být výskok energický, Darius musí vzít energii z výskoku sebou do dalšího pohybu a hladce překonat poslední skok. Jakmile dopadl na rovnou zem, v mysli mi zacinka varovný zvonek, že to může klouzat, narovnala jsem se proto, abych koně nerozhodila z rovnováhy, kdyby mu to podjelo, poslední cvalový skok a pobídka k odskoku, zvedla jsem se ze sedla, nabída otěže a hladce jsme překonali překážku. Spokojeně jsem ho pochválila a převedla do klusu. "Nebylo to špatný, ale ten výskok byl stále moc váhavý, ve vodě ho nežeň, ale pak to musí přímo sršet energií, nezastavuj, pojď hned z druhé ruky a soustřeď se na to, co jsem ti teď říkal, taky jsi mu málo povolila při seskoku, jinak super, zkus si teď projet po ostřejší linii a skočit vyšší překážku, práci v obratech máš moc pěknou, dokážeš si ho dobře zarámovat ho ani nenapadne, že by se vydal jinudy. V mysli jsem si projela Tomovi pokyny a pobídla Dárka do cvalu vlevo. Na kruhu jsem usadila tempo a vedla ho na první překážku. Už jsme oba věděli, co od ní čekat, ale odskok nevyšel, v rychlosti jsem se rozhodla odskočit z dálky a pobídla jsem Dárka k akci, trochu ho to zaskočilo, ale poslechl mé přání, zvedla se a natáhl krk dopředu, aby mu to vyšlo. Tím po dopadu byl cval příliš energický, mírně jsem ho vzal zpět, aby se nám vešel cvalový skok mezi překážku a vodu. Hnědáček se zakulatil a pozorně na pobídku seskočil do vody, to už jsem se dívala vlevo, zatížila jsem levý třmen, hned po dopadu ho zarámovala pravu otěží a ohlení, levou otěž jsem naopak otevřela od kohoutku a levou pobízela k lepší akci levé zadní nohy koně. Ve vodě jsem mu odlehčila a ve stehením sedů jsem zůstala i při výskoku, jen jsem přidala energickou pobídku a nabídla otěže. Celou dobu jsem ho vedla sestaveného a po linii, takže nám to pěkně vyšlo a já ho přivedla k vyššímu místu, energicky jsem pobízela mezi otěže, pobídka k odskoku, zvedla jsem se ze sedla a nabídla otěže. Dárek byl neuvěřitelně silný kůň zabral od zadu a už jsme byli na druhé straně. Spokojeně jsem se culila, nabídla mu otěže ve cvalu a chválila ho, ještě to na závěr okořenil vyhozením, raději jsem si otěže posbírala a převedla ho do klusu a do kroku a jela za Tomem. "Ten začátek, jak vám to nevyšlo jsi vyřešila celkem dobře i když v tompto případě, jsi ho mohla nechat zkrátit a šetřit tak síly, jak jsem na úvod říkal, ale on je tak nadupaný, že máknout si mu nemůže uškodit, i otěž nad skokem už byla lepší, ale zase jsi dala lokty od těla." Povzbudivě na mě kývl soustředil se na Nad. Já vedla Daria krokem kolem skupinky koní a čekala, až se všichni vystřdají. Brzy měli všichni odskákáno a Tom se zase ujal místa v čele ekipy a vedl nás ke startovacímu boxu. "Nejprve si společně krokem projedeme trasu, kterou potom zajede každá z vás. Takže start bude z boxu, jako při závodech, první překážka bude 3", intruoval nás Tom a prováděl po dráze, mezi skoky jsme se pohybovali lehkým klusem, koně, aspoň zůstali připraveni k akci. " Trojka je nejnáročnější překážka dnešního kurzu, Connor u ní bude stát celou dobu," mezi větami zamával Connorovi, který tu stál opřený o dvojbradlí a culil se, "poté už se budete pohybovat jen po skocích o level či dva níže. Doskok je tu mírně dokopce, takže trochu energie do toho, po trojce točíte doprava a skáčete dvojku a jedničku, povrch tu je rovný a travnatý, to co znáte nejlépe. Pak příjde technicky náročnější úsek a to je kopcovitý terén směrem k dalšímu vašemu skoku 14, přes kopečky jeďte mírnějším cvalem, pěkně na pomůckách, nikam nespěchejte, může to tu i více klouzat. Potom točíte doprava na 13, obě tyto překážky patří mezi ty lehčí, tak né že je odfláknete, víte, že jde hlavně o techniku. Poslední skok jsou naše známé bedny, cesta k nim vede do kopce, takže tempo volte podle fyzických možností vašeho koně, skok samotný tak jak to umíte, nájezd zvolna, po prvním skoku se vrátit rameny zpět, koně vést pěkně na kontaktu a energická pobídka k druhému odskoku. Pokračujete do svahu a ke startovacímu boxu, kde projedete mezi tyčemi a jste v cíli. Je všechno jasné?" Marigold se ještě na něco ptala a já si v duchu projela zase celou trasu. Pečlivě jsem se koncetrovala. Darius netrpělivě přešapoval, cítil mé soustředění a věděl, že se chystá něco velkého, a taky že ano. Náš první samostatný kros! Těšila jsem se, ale tak byla trochu nervózní. "To si nemůžeš dovolit." Napomenula jsem se v duchu, zhluboka se nadechla a veškeré emoce pečlivě uzamkla uvnitř hlavy a srdce. Zůstala mi jen tichá koncentrace. Jeli jsme podle stejného schéma. Izzy začínala první. Sledovala jsem, jak dlouhonohý Meteor opouští startovací box a elegantně cválá po louce k první překážce. Společně s Izzynou jízdou jsem si osvěžila kurz. Závěr mi ale unikl. Na kruhu jsem chystala Daria. Pěkně na otěži jsem si prošla všechny tři chody a četnými přechody získala jeho plnou pozornost. "Ell jsi nachystaná?" Pevně jsem kývla a oči se mi soustředěním zůžili. Vedla jsem Daria krokem kolem boxu. Tom začal odpočítávat od patnáctky, jako na opravdových závodech, vychází to totiž přesně akorát, aby jezdec vjel do boxu, koncentroval se, připravil koně poloviční zádrží a rovnou může startovat. Provedla jsem Dárka dovnitř. Podívala se na hustý remízek, za kterým se schovávala překážka č. 5. Darius přešlapoval, napnula jsem se v kříži, přizvedla pánev a vytvořila tak prostor pro zakulacení hřbetu, stiskla holeně av tu chvíli se pobídka potkala se zádrží. Shromáždění bylo na Daria v tuto chvíli příliš, když zaznělo - 3 - , odlepil přední kopyta od země a začal se vzpřimovat, nabídla jsem mu otěž, dvojka a jeho kopyta dopadla na zem a já ihned dala pobídku do cvalu. Naspeedovaný hřebec se silně odrazil a box byl v nenávratnu. Nechala jsem ho vycválat rychle, aby uvolnil nastřádanou energii, ale po několika desítkách metrů jsem ho začala brát zpátky a snížila tempo. Pohybovali jsme se teď po dráze dopředným cvalem, který jsem ale měla dobře pod kontrolou. Zanořili jsme se do remízku. Už jsem viděla překážku č. 3 povrch tu byl rovný a travnatý, koutek oka jsem zachytila Connora, který stál kus bokem. Srovnala jsem Daria proti překážce a vzpřímila jsem se v sedle, seděla jsem uvolněně, nohy spuštěné a holeně stále přiložené, otěže napnuté, dívala jsem se za dřevěné dvojbradlí. Darius proti skoku trochu zrychlil, teď jsem s tím ale už nemohla nic dělat, jen uvolněně sedět a věřit mu, že to vidí. Vzít koně zpět proti skoku je jedna z největších chyb, který se může jezdec dopustit, stejně jako ho proti němu rozjet, koně tak přestanou vidět vzdálenost, mohou znejistět, odmítnout skočit nebo skočit špatně a hrozí pád jak jezdce, tak koně. Darius se dostal do místa odskoku. Stiskla jsem holeně, zvedla zadek ze sedla a ruce posunula po lesklé hřívě nahoru, dívala jsem se dopředu, mezi jeho ouška ve slušivé modré čabrace. Hřebec dal do odrazu opravdu hodně a skok byl dlouhý, nad skokem jsem zatížila pravý třmen a dívala se doprava, takže doskočil a cválal na pravou nohu, první skok ho tak rozvášnil, že dokonce několikrát vyhodil. Zatlačila jsem ramena zpátky a přizvedla mu hlavu, znovu jsem převzala plnou kontrolu. Cválali jsme opravdu hodně dopředně, ale měla jsem ho pod kontrolou, a kdybych ho silou brzdila, akorát se bude vztekat a o překážky se spíš přerazí, než aby hezky skákal. Tom sice asi bude mít ze mě vrásky, ale já cítila, že se mi jede dobře a zvládám to a měla jsem v tomhle tempu vůbec nelepší kontrolu nad ním a kůň mi naslouchal a ochotně přijímal pobídky. Vzdálenost od 3 ke dvojce byl krátká a po mírném obratu, v obratu jsem prosadila vnitřní holeň ve chvíli, kdy se zvedala vnitřní zadní noha a tím ji podsadil lépe pod sebe a pohyb zůstal v rovnováze, nájezd na dvojku byl opět po rovince a trávě, byl to dřevěný šířkový skok, ale patřil k těm lehčím a už jsme ho jeden den skákali. Srovnala jsem Daria rovně na střed, vzpřímila se v sedle, holeně stále přiložené, za dvojkou se už mírně zešikma rýsovala jednička. Dovedla jsem Daria na napnutých otěžích na střed šířkového skoku, stiskla holeně, odlehčila sed a nabídla otěže, při skoku jsem se už dívala na jedničku, nad překážkou jsem zatížila levý třmen, takže po dopadu cválal na levou nohu. Vnímila jsem, jak pravidelně oddechuje i to jak mu bije srdce, přesně jsem cítila, kdy zvedá jakou nohu. Na tohle jsem byla neuvěřitelně citilivá. Srovnala jsem ho proti jedničce - vůbec nejlehčímu skoku z celého kurzu, byla to jen 60 cm vysoká překážka, ale problematické je to, že od poměrně úzké horní laťky až k zemi a nějakým květináčům není žádná výplň, kůň úzkou laťku ani nemusí raregistrovat a může pouze vnímat květináče na zemi jako "bubáka" Ještě jsem měla čas, zmírnila jsem Dárkův cval, ať v rychlém tempu nakonec neuděláme chybu na nejjednoduším skoku. O trochu dříve jsem se vzpřímila v sedle a Daria koncentrovala na překážku, přizvedl hlavu a bystřil. Dovedla jsem ho přesně na střed, přesně jak jsem čekala, laťky si snad ani nevšiml, ale čučel na kvítka. Energicky jsem ho pobídla do velkého skoku, naštětsí jsme byli spolu natolik sžití, že respektoval můj požadavěk a ve chvíli, kdy se odrážel, zaregistroval laťku, patřil mezi ty koně, co nesnáší, když udělají chybu, proto pořádně zacvičil a vytáhl kohoutek co nejvýš, až mě to trochu rozhodilo. Nad skokem jsem zatížila pravý třmen a dívala se doprava na kopcovitý terén. Dárek doskočil, dorovnal, znovu jsem zaujala lehký sed, zarámovala jsem ho levou otěží, pobídla levou holení za podbřišníkem, pravou otěž nabídla a pobídla pravou holení na podbřišníku. Pořád byl ale rozjetý jak rychlík, to by se nám na kpečcích nemuselo vyplatit, vzala jsem ho zpátky, cítila jsem, jak napíná svaly, on přece chtěl běžet já tomu nerozumněla! Přišli první nerovnosti, zaskočilo ho to a zadní noha mu lehce podklouzla, využila jsem jeho rozhození a ještě trochu ho vzala zpět. Vedla jsem ho opravdu pracovním tempem. Pochopil, proč tudy nemůžeme prolítnout rychlostí TGV, uvolnil tlak soustředil se na nohy. "Tak jsi hodný." Před námi se rýsovala 14 -malý park, kombinace s možností volby. První typ skoku jsem neměla vůbec ráda, slangově se nazýval traken, rozhodla jsem se, že využiju Dariovi komunikace a soustředění a po trakenu to vezmu ostřejším obratem a přes zídku, překíáku ozdobenou proutkou si necháme na jindy. Vedla jsem ho pěkně dopředně na střed trakenu a už jsem se dívala na zídku po oblouku za ním. Daria jsem měla pěkně na pomůckách, docválal k trakenu, chtěla se zadívat do díry pod kmenem, ale to už jsem ho energicky pobízela a miláček poslouchal jak hodinky, odrazil se, nad skokem pořádně vytáhl kohoutek nahoru, jak se mu díra nezdála, čekalajsem to a nenechala jsem se rozhodit, dívala jsem se na zídku, nad skokem zatížila levý třmen, hned po dopadu se vrátila rameny zpět, zarámovala pravou otěž, natočila ramena po linii, pravou holení hlídala záď, levou posun vnitřní zadní nohy na podbřišníku. Tři cvalové a pobízela jsem k odskoku přes nízkou zídku. V krvi mi bušil adrenalin a užívala jsem si každou minutu téhle jízdy. Darius hladce dopadl, vyrovnal, já znovu zaujala stabilní lehký sed a pokračovali sme vstříc dalším skokům. Nájezd na 13 byl zešikma, pivovarské vozy byly dva, úzké a ještě se skákalo šikmo, zpomalila jsem Dárka, abych ho měla lépe pod kontrolou a vedla na pravou ruku, vpřímila jsem se v sedle, holeně stále přiložené na bocích koně, ruce jsem dala mírně od sebe a vytvořila protáhlý trojúhelník, tak jsem ho lépe zarámovala z obou stran. Hnědáček si zvědavě prohlížel úzký skok, cítila jsem, jak zmizela jeho bujarost, on čekal, co udělám já, bylpřipravený jít skok přesně podle mých pokynů. V mysli jsem protnula oba skoky linií a naplánovala ideální místa odskoku, hřebec skvěle spolupracoval, jemně jsem ztihla v kříži a mírně sevřela otěže v prstech a zkrátila poslední cvalový skok, v místě odskoku jsem stiksla holeně, odlehčila sed a nabídla otěže. Darius poslušně odskočil, to už jsem se dívala na další vůz, měli jsme tři cvalové, než se k němu dostaneme, ihned po dopadu jsem se znovu narovnala v sedle, uvolněně jsem seděla a sedem udržovala stejně dluhé všechny tři cvalové skoky, holeně tvořili oporu pohybu, dostali jsme se do místa odskoku k druhému skoku, Darius na moji pobídku hladce odskočil, nad skokem jsem zatížila pravý třmen a po doskoku točila doprava. Cesta k poslední kombinaci vedla do kopce, Dárek byl pořád nadupaný, proto jsem ho nechala do kopce pořádně natáhnout, ať se vybije, zhruba sedm cvalových jsem tempo snížila, pomalu jem se vzpřimila v sedle a soustředila se na bedny, nájezd byl pěkně rovný a bedny za sebou, mezi nimi tři cvalové. Daria to očividně bavilo a tímto skokem si byl jstý, už ho znal z tréninku, natáhl poslední cvalový a já pobídla k odskoku, až u beden trochu opald adrenalin v mé krvi a já se konečně soustředila na ty lokty. To mi Tom určitě vyčiní. Jenže po cestě jsem řešila takovou spoustu věcí, že lokty se mi vykouřily z hlavy, po skoku přes první jsem Daia vedla pěkně rovně na poslední skok dnešního dne. Nad ním jsem měla pozici loktů excelentní! Po pětce už následovala jen cesta do kopce k tyčkám, propustila jsem otěže a pobídla koně dopředu a nechala ho, ať si ze cvalu vezme, kolik chce. Výsledkem bylo, že Darius byl po projetí cílem tak rozjetý, že jsem brzdila na kruhu , nechala jsem ho pelivě vyklusat na obě ruce a převedla do kroku a zamířila za Tomem. "Ell dobrý, tempo jste měli jak profesionálové, ale přiznávám, že jsem se trochu bál. Příště zkus prosím ubrat. Já vím, že s ním to není jednoduché a musíš přes vhodné tempo najít komunikační vlnu, ale aspoň máte na čem pracovat. Trochu se mi nelíbila ta jednička, tam nemá vůbec váhat a ty taky ne, je to nejjednodušší skok z kurzu. Nad trakenem váhal Darius, ale ty jsi ho dobře vedla. Opravdu se mi líbili pivovarské vozy. Bylo vidět, jak ti naslouchá a ty ses toho zhostila opravdu zodpovědně. Moc ho pochval a krokujte hodně." Dokončil svoji řeč a já se dmula pýchou nad svým koníčkem i nad sebou. "Jsi nejlepší na světě." šeptám Dariovi a krokuj kolem ostatních. Darius zafrkal a uklidnil se. Byl opravdu v kondici. Sledovala jsem osatní. Mellysa s Callatosem trochu bojovala v kombinacích, ale bezpečně se dostali až do cíle. Jízdy Nadvandy byla excelentní jako vždy . Spokojeně jsem nastavila tvářs sluníčku, které vykouklo zpoza mraků a zařadila se do skupiny pro cestu zpátky. Znovu jsem se připojilana začátek. Dárek si po skvělém výkonu zaslouží klid. Hladila jsem ho po zapoceném krku a jela tiše. Přehrávala jsem si v hlavě jednotlivé útržky celého týdne a cítila se podivně klidná. Brzy jsme dojeli na Florestu. Sesedla jsem, vytáhla třmeny, povolila sedlo s nánosníkem a odváděla Daria do boxu, kde jsem mu hodlala poskytnout tu nejlepší možnou péči.