bloodye+dekameron: 4.DEN

Koukala jsem na letáček s vytřeštěnýma očima. "Trénink souvislé trasy, skoky číslo 13, 12, 11, 9, 8, 6, 5, 14, 18 a 21 - 5:36. Sraz v 17:00 na nádvoří." "To nemůžou myslet vážně" zašeptala jsem a posadila se na nejbližší židli. Maki měla výraz podobného rázu. Když jsem si představovala absolvování všech těch překážek, k tomu ještě dost složitých docela se mi klepaly kolena. Ze zamyšlení jestli to půjdem aspoň dokolečka mě vytrhla až Kitty, která právě vstoupila dovnitř. "Naše milovaná šéfka se zbláznila" přivítala jsem brunetku, Maki to okomentovala po svém a já vtiskla Kitt lístek. Chvíli na to koukala, asi dost podobně jako předtím já, a pak teprve promluvila: "Mám nehezké tušení" přikývla jsem. Pochopila to. Člověk si pod pojmem "trénink souvislé trasy" představí něco trošku jiného, něco jakože 6 - 10 jednoduchých oskákaných překážek, ale předemnou teď visí letáček se skoky různé obtížnosti a ... no... nějak se mi do toho nechce. Kitty si alespoň libovala, že minulý týden pracovaly na kondičce, zato my ho strávili jen prací ze země a utužování vztahu, což bylo sice ohromě důležité, ale trénink výdrže by mi nevadil ani v nejmenším. Našeho sletu si všimnul i Tom. "Za trasu poděkujte Connorovi..," zabiju ho, "včera po obědě jí byl s Notou vyzkoušet, takže by vám neměla dělat problémy." Oh, velice si vážím, že nás srovnáváte s profesionálním jezdcem crossu, ale není to trošku moc?! Zamračila jsem se. Kitty z toho ale hodlala vytěžit co nejvíc. Věděla jsem o její touze projet se v Čudlovi, ale že se kvůli tomu s trenérem vsadí... To hodně štěstí. Pozorovala jsem jejich diskuzi se zaujetím a přemýšlela jaká je šance že překonají Conna, vážnou výhodu mají hlavně v tom že se znají a Asie je i více natrénovaná, oproti tomu chlapci hrajou do karet zkušenosti. "Můžete si jít projít trasu – hlavně tam ale nechoďte, až tam bude skákat druhá skupina. Snad nemusím zdůrazňovat, že žádná větší práce dneska už ne. I když myslím že se budete stejně spíš připravovat na kurz" mrknul Tom, zvednul se od stolku a šel odložit hrnek. "Můžeme hned?" podívala se po nás Kitty. "Jen hodím Deka do výběhu" kývla jsem na kamarádky, které mi to odsouhlasily a všechny společně jsme se vydali zpátky do stáje.
Hnědáček už měl snídani spořádanou, ale byl od ní celý zasviněný, takže jsem mu nasadila ohlávku ke které jsem cvakla vazák a vyvedla si Deka do uličky, kde jsem ho uvázala o mříže. "Vydrž" špitla jsem k hnědákovi, vytáhla z tašky na boxe houbu, došla jí namočit a s úmyslem umýt Dekameronovi tlamu jsem se vrátila. Neměl to rád, proto to byla trošku operace než jsem mu z tlamy dostala všechny zbytky. Houbu jsem došla vymýt, dala jsem jí vyusšit ven, kde už svítilo sluníčko a zase si došla k valachovi. Tentokrát jsem ho už normálně vyčistila. Vzala jsem to spíš zběžně, aby holky nečekaly, překontrolovala kopyta a protože svítilo, tak jsem mu vzala roll-on repelentem citlivá místa, na ohlávku připevnila třásně, na nohy jsem mu dala šlachovky, tahem vodítko odvázala a s mlasknutím jsem se s ní vydala do výběhu. Hodlala jsem Deka vypustit do jednoho z menších výběhů, kde bude společně se Sezamem. Oba valášci byli nekonfliktní, snesli se úplně v pohodě a já mohla být klidná. Dek se po vypuštění vydal dlouhým klusem po výběhu, aby si ho obhlídnul, já uvázala vodítko o břevno, zkontrolovala vodu a poklusem zamířili směr nádvoří, kde už byla naše skupinka.
Holky i Connor už tam stáli. "Můžeme vyrazit?" zeptala se Maki jen co jsem dorazila a všichni čtyři jsme se dali branou směrem k závodišti. Už takhle ráno začínalo být trochu vedro, po dlouhé době to vypadá na pěkné počasí. Cestou Connor vysvětloval Kitty o práci s hodinkami na trati, což by jí mohlo pomoct, aby věděla jestli musí spěchat nebo má pár sekund náskok. Věřím, že to zvládnou. Když si vysvětlili jak a co má Kitt udělat s hodinkami, které dostane od Conna, byli jsme už skoro na závodišti a on s jiskrami v očích začal vysvětlovat nám všem, jak bude nejvýhodnější jet. "Co se týče souvislejch jízd, musíte si pamatovat že je důležitý koukat kolem sebe. Ne jen u nájezdů na skoky, občas se ale i stane že se ve spritový pasáži objeví bahnitější úsek – a to by nemuselo dopadnout příjemně. Jsou koně kteří znervózní, když se po dráze pohybují lidé, tak na to taky myslete.To je hlavní pravidlo – myslet, dívat se kolem sebe, plánovat si. Na nic jinýho se nesoustředit – teda, kromě vašeho koně, samozřejmě. Ale to už vám nemusím říkat." odříkal nám to jako básničku. Když jsme tak kráčeli po závodišti přistihla jsem jak se mi klepou prsty, takhle jsem to měla vždycky. Adrenalin a nervozita. S těmihle myšlenkami jsem došla se skupinkou až ke startovacímu boxu, kde jsme se zastavili. "Odsud budete startovat" začal Connor a rukou poklepával na bílé hrazení. "Do startovacího boxu najíždíte odsud," ukázal na volný prostor k vjezdu, "počkáte na odpočet. Klasicky se počítá od tří do jedné a na teď vyrážíte." ukázal a pokrčoval s námi dál směrem dolů, ke třináctce, kde jsme zase zvolnili a on nám ukazoval jak se cesta svažuje a že proto je důležité mít koně hned od startu podsazeného, na kontaktu a neletět hned s větrem o závod. Taky vysvětloval, že po narovnání povrchu bychom měli koně pobídnout dopředu a lehce ho stáhnout před skokem, aby se podíval a znovu trošku pobídnout - zklidnit, podívat, pobídnout. Věděla jsem co tím myslí a očima mapovala skok i terén. Pivovarské vozy byly první skoky na kterých se objevíme. Neměla jsem ráda jejich tvar, koně to táhlo víc k pravému okraji, ale to by mi pak špatně vyšel nájezd k druhému, takže jsem ho musela potlačit doprostřed. Všechno jsem si to ukládala někam do své hlavy a doufala. že mi to v čas vypluje na mozek. "Takové ty věci jako natlačte si koně doleva a pohlídejte si, aby neuhnul úplně mimo vám snad říkat nemusím, takže dál. Na dvanáctku pojedete po písčitém povrchu, to by vám nemělo dělat problémy, a pak je tu samotný skok. Samozřejmě by bylo výhodnější skočit si užší část skoku, nicméně bacha, jedenáctka je poměrně blízko, takhle si provedete docela ostrý nájezd a vy přitom potřebujete mít čas si skok rozvrhnout a kůň aby si ho prohlédl. Osobně radši skáču širší část, která mi dovolí si nadjet a dá mi víc času na přípravu na další skok. Tím je trojkombinace" povídal, věděla jsem že po písku bude potřeba trochu pobídnout, práce v něm je docela vyčerpávající. "U tohohle skoku bacha, je to opět travnatý povrch a jak vidíte tak je vlhko – dneska ho bude skákat i první skupina, tak by pak mohl podkluzovat. Kitty, ty při opracování asi dej Asii prohlédnout ten druhý skok, toho příkopu se někteří koně lekaj, tak ať se na ní můžeš spolehnout. Jinak samozřejmě najíždět hezky v tempu, ale ne moc rychle, jinak vám tady nevyjde odskok. I když Dekameron by to možná zvládl jako jeden skok" usmál se na mě a já mu úsměv oplatila, tohle mi polichotilo. Další výklad se týkal toho jak máme najíždět správně na střed a všímat si sníženého odskoku, pak zase pokračovat dopředu na devítku, ale zase si všímat terénu. Z kopce si koně podsadit, shromáždit, aby nepadnul na předek a na rovině zase trochu něco nahnat. Do kopce pak dopředu, ale pořád trochu šetřit energii. Na skok, ale opět v klidu a rozvážně. "U osmičky bacha" varoval Connor "Hlavně se tady v boji o čas nesnažte zmenšit oblouk u překážky, hezky pořádně si najet ať máte čas koně před výskokem a dalším skokem porovnat. Teď projedete stromy na louku – teprve teď se rozhlédnete na levou stranu, kde bude dvojskok číslo šest – budete tady muset provést takovouhle vlnovku" naznačil rukou do vzduchu jakou to vlnovku vlastně myslí a jakmile jsme se dopracovali místu, abychom na skok správně viděli začal rukou ve vzduchu kroužit znovu a přesněji popisoval jak by to chtělo správně překonat skok. "Od dvojskoku, rovnat, přeskoky" opakovala jsem si tiše po chlapci a očima si celou trasu projížděla. Connor nám radil, že se máme trochu natlačit ke kraji skoku, abychom pak měli dobrý prostor pro obrat, který je důležitý pro překonání druhého skoku dvojskoku. Dál jsme pokračovali k bednám u nichž jsme se moc nezdržovali. Connor sám řekla, že je to jeden z nejjednodušších dvojskoků co nás čeká, bedny jsou za sebou a my si musíme jen pohlídat, abychom do toho nenelítli moc zbrkle nebo moc pomalu a vycházeli kroky. "...Pak pojedete na skok čtrnáct. Ten znáte, skákali jste ho, ovšem pozor u levé části béčka – horních asi deset centimetrů tvoří tmavé břevno – Kůň se ale bude soustředit a bude spíše vnímat tu světlou část pod ním, takže je možné že tady bude nepozorný, na to bacha. Taky při cestě ke čtrnáctce máte zase nějaké ty kopečky, terénní nerovnosti a tak. Potom přijde sprintová část – je ke konci, takže tolik nehrozí že byste na ní koně moc unavili, už tady nebudou mít takový přebytek energie, tempo si zvolte podle vašeho uvážení a podle koně. Projedete kolem pracoviště a pak už máte rovný terén a možnost pořádně zrychlit. Ovšem pozor ať si stihnete koně včas porovnat před skokem osmnáct, tady je potřeba najíždět relativně v klidu, zvláště pokud pojedete na nižší skok, co má nájezd pod úhlem" Tady jsem si byla jistější ve vyšší variantě, bylo to lehce z kopce a nájezd pod úhlem se mi nelíbil. Connor nám ještě poradil s vedením koně a pak jsme se přesunuli už k poslednímu skoku. Jednadvacítka byla těžká. Byl to poslední skok a oba už nebudeme mít moc energie.
"Tady vás možná bude svádět když ucítíte, že má kůň ještě dost díly, ten kousek volného prostranství k tomu, abyste ho pobídli k vyšší rychlosti , zvlášť když od předchozího skoku odjíždíte relativně v klidu. Na to ale bacha, Po prvním skoku doskakujete ze svahu dolu, takže kůň musí bejt pořádně na zádi, mějte ho na otěži, a hezky v klidu. Do kopce ho pak můžete pustit víc dopředu, pořád ale nesmíte přepadnout na předek – zase, odskakujete z nižšého místa. Všechno kapiš?" podíval se po nás, zamyšleně jsem mu to odkývala a ještě pořád koukala na poslední skok. Všechno jsme si to ještě zopakovali a pak se vydali směrem k Florestě, tedy jen my děvčata, Connor tu čekal na první skupinu. Cestou jsme potkali první výpravu. Tom si měřil Kitty významnými pohledy, až jsem se musela smát...
Stála jsem po boku hnědáka na nádvoří a přemýšlela, že jestli zrzek brzo neubere na intenzitě, tak se ve své "krunýři" uvařím. Dekameron naopak vypadal docela svěže, asi ho nabudila ta naše krátká procházka a já mohla jen doufat, že mu energie vydrží celou naší terénní zkoušku. Pohladila jsem hnědáka po nasvaleném krku, po zimě už nám lehce opadlé svaly zase naskákaly zpátky, takže teď vypadal moc pěkně a hlavně spokojeně - velkou část na tom mělo podle mého i to že v posledních dnech jsme hodně skákali právě terénní překážky, které ho bavili nejvíce ze všeho. Zrovna jsem mu upravovala čupřinku, když jsem spatřila čtyři siluety ve dveřích stáje. Všechny čtyři děvčata se k nám blížila. Přesunula jsem se k bočnici sedla, abych Dekovi dotáhla, poté si stáhla třmeny a vyšvihla se do sedla. Kitty s Maki mě následovaly a zachvíli už jsme projíždli branou a vydávali se vstříc závodišti... Všechny jsme se shodly na krátkém rozhýbání po louce, máme tu víc klidu a stejně bychom přijeli zbytečně brzo. Vyhranila jsem si s hnědáčkem prostor a rozohýbala ho a rozehřála, alespoň rámcově, v kroku a klusu, následně pak lehku drezurní práci pro lepší uvolnění. Cestu v lese, kde jsme vždy společně s první skupinou klusali, jsme využili k přechodům pro lepší podsazení a když jsme dorazili na závodiště, byl Dek už pěkně uvolněný a na pomůckách, zbývalo tedy jen ocválat.
Hned po průjezdu na závodiště se na nás sesypala spousta lidí. Niora, Anett, Lisa, Sue, Tom, Nathan, Connor, ale i Nadvandy měli být rozestavěí u jednotlivých skoků, abychom byli pořád pod dozorem, kdyby se náhodou něco zvrtlo. Tom vystoupil z pomyslné řady a určil nám pořadí, na mě vyšla jednička. "... takže Blood si Dekamerona pořádně rozehřeje, jestli chceš můžeš si skočit i něco malého na rozeskákání, ale neunav si ho." promluvil ke mně trenér a pak se věnoval děvčatům zatímco já se odebrala ještě opracovat. Byla jsem plná očekávání, adrenalin mi už teď plul žilami a já se lehce chvěla. Došla jsem s valachem na opracoviště, dneska nás je málo, a tak se vejdeme. Mírně jsem nadlehčila sed společně s pobídkou. Valach vyklusal. Prsty jsem zahrála do otěže, aby si odžvýknul a začala se zvedat ze sedla. Seznámila jsem ho s prostorem, obklusali jsme si oprácko jednou na každou ruku a udělali si na každou ruku jeden velký kruh, pak přišlo cválání. S lehkým houpnutím jsme zaskočili, zvedla jsem zadek ze sedla, opřela si ruku o krk a nechala si Dekameorna nejdřív obcválat dvě po obvodu a pak v pracovním na kruh, také dva. Tím jsem ho trošku povolila v tempu a pak s ním zapracovala na přechodech hlavně se cvalem. Počkala jsem dokud se mi valach nepovolí, neklesne, nezačne si zase žvýkat udidlo a nezačne i ve cvalu pracovat se správně podsazenou zádí a vyklenutými zády. "Šikovný hoch" podrbala jsem ho pod hřívou a podívala se směrem ke skoku číslo patnáct, chtělo by to si ho skočit alespoň jednou, ať vím jak mu to dneska šlape... V hlavě mi to šrotovalo, hned třináctka byla dvojskok. Rozhodla jsem se nakonec absolvovat onen jednoduchý skůček a krokem na volné otěži jsme k němu zamířili. Postupně jsem si zase sebrala otěž, valacha pobídla ke klusu a zamířili jsme nahoru od skoku, kde jsme provedli obrat do něhož jsme nacválali. Vyžádala jsem si klidné, pohodové tempo. Dek byl hezky posbíraný na záď, přišel pod skok, odrazil se a přistál na druhé straně jako nic. Já šla kousek za pohybem, připisovala jsem to stresu, který ze mě většinou po prvním skoku v závodě opadával, tak snad... Pochválila jsem ho za suprový výkon, od skoku jsem kousek odcválala ať se mu otevřou plíce a delší cestou si došla k oprácku, kde už čekal Tom. "V pohodě?" podíval se na mě, odpověděla jsem mu kývnutím hlavy. "Dejchej, máš za sebou toho už celkem dost, nijak to neřeš prostě tu máš dneska místo pruhovanejch břeven ty nepruhovaný" mrknul na mě a já mu za odlehčení situace byla vážně vděčná. "Zachovej klidnou hlavu, všechno co máš vědět víš, nikam se nehoňte. O čas tu dnes tolik nejde, tak kdyby něco nic se neděje, hlavně i nikde nepadejte." pohladil hnědáka po krku. "Teď už pojďte do boxu, klasicky si tam najedeš v kroku, počkáš na odpočet a vyrazíš. Držím palce" usmál se trenér, zlehka mě poplácal po stehně v projevu podpory a vydal se k bílému laťkovému plotu, který ohraničoval startovní box.
Otočila jsem se na holky, obě mi se širokými úsměvy ukázaly zdvižené palce, já se zhluboka nadechla a stiskla holeně. Dekameron se dlouhými kroky vydal ke startovnímu boxu, kde na nás čekal Tom. Objeli jsme laťkový plot zleva, otočila jsem valacha do vchodu, znovu ho mírně pobídla a dovedla dovnitř, kde jsem si ho čelem obrátila k východu. Cítila jsem tu jeho nastartovanost, začal si uvědomovat co se děje. "Připraveni?" podíval se o nás trenér, kývla jsem hlavou a pohled směřovala dopředu k prvnímu dvojskoku zatímco jsem žmoulala otěže v pěstech. "Tři," začal odpočet, holeně jsem měla přiložené k bokům, stačilo jen zmáčknout... "TEĎ!" všechno se zpomalilo... Holeněmi jsem obejmula boky v pobídce, z úst se mi vydralo zamaskání a tělo se mi posunulo dopředu. Dekameron vyrazil. První dva skoky jsem valacha nechala vyletět, pak jsem zasedla, stiskla holeně, ztuhla vahou a přitáhla lehounce otěž. Hnědák zareagoval přesně jak jsem čekala. Hodil si vztekle hlavou, zavztekal se, zašvihal ocasem a pokusil se můj příkaz ignorovat. Měla jsem s ním toho víc skočit, přebytek energie. Vrátila jsem mu to zádrží, kdy jsem ho už donutila zkrátit se, jít víc na zadek. Nemohla jsem nechat Dekamerona takhle rozcapeného, protože cestička se pomaličku svažovala a on nesměl padnout na předek, ať se vzteká jak chce... Skoky se nám pomalu přibližovali, terén se už začínal rovnat, Dekameron pořád táhnul dopředu a já ho potřebovala zpomalit, aby se na skok pořádně podíval. Použila jsem poloviční zádrž, hlasové "hooouuu" kdy jsem hlasem houpala co nejvíce to šlo. Hnědák se nechal přemluvit ke zkrácení kroků, pozvedl si hlavu, koukal se na skok, ostřil si. Nájezd byl zešikma, trochu pod úhlem a mezi skoky musel jezdec koně vyrovnat tak, aby se vešel mezi praporky. Podle hesla "zpomait, kouknout, pobídnout" jsem lehoulince klesla rukou a mírně přimlaskla, aby si valach prodloužil kroky. Přeci jen šlo o šířkový skok, i když ve dvojskoku, kdy jsem nesměla dopustit, aby se rozletěl. Před skokem se ovšem ze vzteklounka stával úplně jiný kůň, přemýšlel, nechal se vést a přestože by mohl možná mít kroky o něco kratší, tak jsem se nebála že nám to nevyjde. Oba jsme počítali kroky které zbývaly k odskoku, kol šestého jsem mu nabídla pravou otěž, levou nohou si ho natlačila víc doprava a pak už to nechala plně pod jeho taktovkou. Dívala jsem se celou dobu na druhý skok, budu po něm chtít doskoky na pravou nohu. Poslední skok před odskokem, pohlídala jsem si vzadu ramena, nespěchala tělem a počkala si až mě dopředu nažene pohyb valacha. Podpořila jsem ho v odskoku, ruku zabořila do vlající hřívy, pohled upírala mírně na pravou stranu, pružila v kotnících... Dosedla jsem do sedla, použila poloviční zádrž, aby se valach nerozpadl, ale šel aktivně dopředu. Mezi skoky nebyl čas na nějaké změny, prostě jen navést a nechat koně si to ošéfovat a to byl přesně můj záměr - nechat ho. Díky včasnému zkrácení skoků to valachovi vycházelo přesně. Udělal pěkně tři cvalové než přišel odskok. Opět jsem při skoku zatěžovala více pravou stranu. Snažila jsem se neprohýbat v zádech, naopak je držet rovné, neprohýbat se a také se nelepit hrudníkem ke krku koně, spíš ho držet nahoře a nepadat mu tak těžištěm zbytečně nízko. Postupně jsem zadek vracela do sedla, nohy lehce klouzly dopředu, aby vyrovnaly dopad a ruku jsme posouvala nahoru zpátky k sobě. Lehce to mnou škublo, když jsme se octli zpátky na pevné zemi, stiskla jsem nohy v pobídce. Od třináctky ke dvanáctce vedla cesta pískem, po deštích byla trochu hlubší a tím pádem i namáhavější. Nechtěla jsem nechat valacha moc hnát, zatím klidné tempo ať se neunaví hned po prvních skocích. Při přechodu do hlubšího terénu jsem zvedla zadek ze sedla, ruku opřela o krk a nechala si valacha poradit s hlubším povrchem, trochu jsem litovala ty krásné chrániče... Valacha jsem si holení držela tak, aby byl oblouk ke dvanáctce dostatečně velký, neměla jsem v plánu obraty zbytečně zvětšovat a zdržovat tím čas, ale chtěla jsem aby žádný z našich obratů nebyl uspěchaný a Dek měl možnost se srovnat s tím co vidí. Vrátila jsem se do sedla, pohled upírala na skok číslo dvanáct a použila jsem poloviční zádrž. Hnědák zkrátil tempo přesně jak jsem po něm vyžadovala a do oblouku už cválal v klidném, kulatém cvalu se zvednutou hlavou. Nespěchala jsem, dala jsem čas mu si skok pohlédnout a až teprve potom jsem klesla rukou, nabídla mu otěž a se zamlaskáním jí nechala lehce proklouznout mezi prsty. Valach prodloužil kroky, dostal se do potřebného grifu k překonání šířkového skoku. Až teď jsem si všimla stojící Anett u skoku, která nás měla hlídat. Věnovala jsem jí jen zběžný pohled. Holeněmi jsem si ho natlačila na střed skoku, hlídala ho holení aby neuhýbal doleva, kde byl skok užší a s vystrčenou bradou jsem hleděla vpřed. Posledních pět cvalových skoků jsem přestala vnímat všechno okolo a vnímala jen nás dva. Dekameron přerývaně dýchal, uši špicoval dopředu a ani nachvilku nezaváhal. Stiskem holení jsem ho podpořila v odskokoku, pak už jsem se zvedla, tentokrát zatěžující levou stranu. Pohybovala jsem se s pohybem, hleděla dopředu a mírně doleva, kde stál další skok, jedenáctka. Po doskoku jsem valacha pobídla dopředu, ale po několika krocích si ho dostala zase trošku víc na zadek poloviční zádrží. Čekal nás trojskok, lehce dokopce a hlavně s obratem doprava, což znaemalo že cváláme na špatnou vedoucí nohu. Odpočítala jsem si kroky, před fází vznosu jsem přehonila obě nohy nejdřív na podbřišník a pak je vyměnila společně s vahou, nabídla a lehce zahrála do pravé otěže. Hnědák prohodil nohy, dopobídla jsem ho, aby neztratil a tempu a už zkoumala trojskok. Chci po něm tempo nahoru, aktivně, ale hodně kulatý a nahoru. Bude se odrážet do kopce a já po něm potřebovala, aby se dost přizvedl. Po mírném obratu ho rychle rovnám, nic uspěchaného, ale jestli to chceme stihnout, aby nebylo pozdě tak není času nazbyt. Nechám Dekovi čas si skoky prohlédnout než ho trošku polechtám holeněmi na břichu, aby šel lehce líp dopředu. Opět neváhá, nechávám ho si pořešit zbytek sám a ještě v rychlosti kontroluji sebe. Otěže napnuté, udržují hubu koně s rukou jezdce v kontaktu, paty prošláple a špičky tlačím ke koni, abych měla zavřené koleno. Ramena zatlačím lehce zpátky v posledních třech krocích, pak následuje pobídka a pak cítím jak valach podsazuje záď. Nabízím otěž, zvedám zadek ze sedla, ruku opírám o krk, kotníky pruží, držím se koleny a vahu udržuji v patách. Obě těla se pohybují v souhře, postupně klesám zpět do sedla, napřimuji se, podsouvám holeně mírně před sebe, ruku k sobě a už si to ostřím na druhý, úzký skok ke kterému máme přesně tři kroky. Po dosokoku dopobídnu, dál není čas cokoliv měnit, Dek si musí poradit. Udržuji ho holeněmi v pohybu před, nedávám mu záminku zaváhat a on si ji ani nehledá, jde do skoku, bez problému, beze strachu. Podpořím ho pobídkou, Dekameron neřeší úzký skok, odráží se anižby zaváhal. Sama se zvedám ze sedla, následuji pohyb, zase už koukám k dalšímu skoku, lehce zatěžuji pravou stranu kam potřebuju, aby Dek doskočil... Po skoku vedu valacha dva skoky rovně, pak ale začnu tlačit levou holení, nabízím mu pravou otěž, kterou otáčím a rámcuji jeho krk směrem do obratu. Je mírný, ale před skokem není moc času na rovnání, proto si ověřuji, že naše tempo je v pohodě. Je. V posledních třech krocích rovnám otěže, váhu, vedu Deka na střed. Valach si sám určuje mísot odskoku, jen ho podpořím pobídkou a pak už opět následuji pohyb a lehce zatěžuju pravou stranu, což má za následek vycválání právě na pravou nohu. Po doskoku zvedám zadek ze sedla, máme tu trošku delší část mezi skoky. Nechci po valachovi, aby spěchal. Naopak po něm žádám klidný, vyrovnaný cval, žádné spěchání. Dek se nedohadoval, šel pod mojí taktovkou jak měl a už z dálky pozoroval skok číslo devět. Vůz se slámou jsem měla ráda, nijak zvlášť záludný, cesta k němu byla rovná, čas si ho prohlédnou a on by nám tedy neměl dělat žádný problém. Vrácím se do sedla, udržuju živé tempo ve kterém má čas se valach pořádně podívat na skok a pak až pobízím dopředu, nabízím pravou otěž a odmlaskávám ho. Prodlužuje kroky, dostává se do ideálního tempa k překonání onoho skoku. Klesám rukou, patou i rameny. Sám si ošéfuje situaci, já ho pak jen pobídkou podpořím v odskoku a věnuji se sobě. Dle naučených pohybů se zvedám, koukám vpřed a vahou pořád setrvávám více ku pravé straně. Po tomhle jednoduchém skoku nás čekala voda. Osmička byla náročná kombinace, proto jsem před ní udržovala valacha zase víc ve cvalu nahoru. Nechala jsem ho se podívat pořádně na celou kombinaci, seznámit se s ní alespoň takhle zběžně. U skoků stála Niora, ostřížím zrakem si nás prohlížela, já jí opět nemohla věnovat víc než letmý pohled. Přemýšlela jsme co vybereme za variantu skoku, byla jsme pro tu vyšší, kde si naženeme trošku času. Najíždíme docela rovně, lehce valacha porovnám k pravému kraji skoku, vyrovnám se v sedle, napřímím a mírně pobídnu dopředu, chce to víc života. Nezaváhá, prodlouží skoky, natahuje krk a zachvíli už se odráží letu. Vyšší varianta skoku mu nedělá problém. Váha je opět vpravo, můžu plně myslet na sebe, protože on kontrolu nepotřebuje a já musím říct, že zatím si celý závod užívám. Po doskoku jen podržím holeně přitisknuté k bokům, odpočítám si ty dva skoky co se nám vejdou do prostoru před seskokem, pak pobízím, otvírám ruku, holeně posouvám mírně kolmo k zemi a zakláním se. Dekameron odhodlaně přistane ve vodě, na pár sekund vidím jen stříkající vodu, pak okamžitě sbírám otěž zpět, pobízím a točím doprava k výskoku. Voda kolem nás mohutně stříká, přistává na naší rozpálené kůži a já pociťuji jakou mám žízeň. Poslední krok k výskoku, pobídnu, rukou vyjedu skoro až k uším a hrudník se při zvednutí dotýká koňského krku. Dek se vytáhne na břeh. Okamžitě pobízím dopředu, po výskoku je tam znát ztráta energie. "Jdeme" zamlaskám, natlačím si ho kolmo na střed skoku a jen ho udržuji holeněmi v tempu, aby nezpomalil. Zvládáme to. Valach se odráží ke skoku. Zvedám se ze sedla, dívám se dopředu, našlápnutý pravý třmen... Po doskoku valacha znovu pobízím, rovnám ho pod sebe, máme mezi skoky trochu času. Vjíždíme do lesíku, snažím se rozpomenout na Connorova slova o blížícím se dvojskoku. Mluvil o vlnovce, o přeskocích, dopředném tempu a velkém obratu směrem od skoku. Vzhledem ke stromům i tomu že skoky spíš stojí nakloněné jezdci o přijíždí z druhé strany, "zezhora" si jich (i Sue stojící u nich) všímám až kousek před nimi. Vedu valacha tedy do oblouku. Kroužíme ho pěkně veliký, skroo až k druhé straně cesty, sám si přeskočí jen co ho trochu ohnu. "Správně" špitnu pochvalně, pak už musím rovnat abychom to stihli. Máme zhruba prostor tak na pět kroků, možná míň. Klesám rukou nabízím otěž a pobízím lehce vpřed. Dekameron udržuje dlouhé tempo, jde krásně k bednám, neváhá a já si opět můžu vychutnávat. Odpíchnul to poměrně z dálky, nenechám se vyvést z míry, najdu si rovnováhu a s ní se pohybuju po celou dobu nad skokem. Doskok je čistý bezchybný, na pravou nohu jak jsem požadovala, jen ho lehce pobídnu a pak už hledím na skok za stromem. Tady se rozhodnu obrat o něco zkrátit, nahnat zase někde něco málo z času. Rozhodně to tam nemám v plánu švihnout, jen si ho nevyjedem tolik. Valach na skok kouká už v obratu, hned po vyrovnání si sám prodlužuje kroky a znovu odskakuje z dálky, plný elánu. Zadek vyšvihnu nahoru, holeně lepím k bokům, aby neujely dozadu, lokty pokrčené, mezi prsty mi vykukuje hříva... Po doskoku vjíždíme na louku. Už z dálky vidím postavu Nathaniela, usmívá se. Dekameron má na volné prostranství trochu chuť prorvat se dopředu, zasedávám, tuhnu v kříži, objímám boky holeněmi a zápěstím mírně potáhnu za otěže zpět. Nepouštím ho dopředu, nechci aby se rozpadl a nechci ho nechat vyplýtvat si energii. Teď nás čeká jeden z nejlehčích dvojskků dne, bedničky. Kousek před nimi valacha zpomaluji, nechávám ho se uklidnit, podívat a pak až pobízím dopředu. Pořád ho hlídám, aby byl na zadku, hlídám jeho aktivní, dlouhé kroky. Skoky jsou šířkové, ale do dvojskoku ho nemůžu pustit moc dopředu, přesto po něm chci delší kroky. Ve chvíli kdy už přenechávám velení Dekameronovi se zaměřuji na sebe. Hlídám sed, abych nic nezvorala, holeněmi dýchám s koněm, ruka je nizoučko. Valach udržuje pěkné tempo, dojde si správně ke skoku, natáhne krk, podsadí mohutně zadky a odrazí se k výskoku. Následuju jeho pohyb, snažím se ho nerušit a už sleduju druhý skok od něhož nás dělí dva kroky. Po doskoku ho jen pobídnu, aby neztratil grif a na nic jiného už nezbývá čas. Trošku mi tam padl na předek, proto při druhém skoku vzal předky lehce živý plot. Tiše jsem zaklela a začala valacha pomocí poloviční zádrže sbírat zpátky na zadek a věděla, že ztrácím drahocenné minuty. Míříme na poslední skok před sprintovou pasáží. Prostor mezi věnuju Dekovu shromažďování a dostávání ho na záď k čemuž nám pomahá i mírný kopeček dolů, který ke skoku vede. Vím, že u Malého parku má stát Nadvandy, ale nemám čas jí vyhledávat. Lehký obrat po kterém rovnám, používám poloviční zádrž a tlačím valacha mírně k pravému okraji. Neváhá, on to nemá v povaze. Okamžitě vyhovuje požadavkům, odráží se k odskoku a já ho jen následuji. Po doskoku ho tlačím doprava k vyšší variantě skoku s živým plotem. Písknu si, aby valach ubral plyn. Trošku to pomohlo. Je na zadku, není rozpadl, přesto mám trošku obavy. Hnědák je zřejmě vycítil, zastříhá ušisky, cítím ubrání na tempu načež odpovídám aktivní pobídkou dopředu. "Dopředu" odmlasknu ho, tohle byla moje hloupá chyba. Díky změně před skokem nám to vychází z dálky. Dekameron si naštěstí zvládne poradit, odpíchne to z dálky, ale vyskočí dostatečně vysoko, aby žádnou číst skoku nevzal "s sebou". Potřebuju zpátky svojí koncentraci, sprintovka nám příjde vhod. Po doskoku tedy pobízím, zůstávám ještě chvíli sedět a pak už se zvedám, nabízím otěž, mlaskám a nechám valacha vyrazit dopředu. Ochotně si tempo prodlouží, teď nahání ztracený čas. Cítím jak mi na čele vyskakují krupěje potu, oba už dýcháme hlasitě, ale pořád se v nás ukrývá dostatek energie, oba nás to baví. Cesta nás vedla kolem opracoviště, jestli byl někdy čas pořádně protáhnout tempo, tak teď. Zamlaskala jsem, Dekameron zaregoval zastříháním oušek a okamžitým prodloužením tempa. Letěl dopředu, s nadšením, s chutí... "Pašák" zašeptala jsem navzdory fičícímu větru a usmála se. Blížila se osmnáctka. Pískla jsem, vrátila se do sedla a postupnými polovičními zádržemi jsem se ho zase snažila dostat zpátky pěkně pod sebe jak bylo potřeba. Tady nás hlídal Conn, všimla jsem si jeho lehkého úsměvu. Cesta mírně z kopce, váhu jsem přenesla trochu vzad, přizvedla ruku a podržela Deka vzadu. Když se cesta vyrovnala měla jsem tak akorát čas abychom si skok oba prohlédli, pak už jsme museli vyrazit. Dekovi stačila chvilka, zhodnotil si kombinaci, já ho srovnala na střed, pak už jsme mu jen nabídla otěž, mlaskla na něj a nechala ho prodloužit tempo ovšem ne moc, protože po doskoku byla cesta z mírného svahu a já ho potřebovala mít dost podsazeného. Došel pěkně pod, pak se z živého tempa zvednul, já udělala to samé. Zvedla jsem se, zajela rukama do hřívy, pružila v kotnících, patu tlačila dolů, uzavírala koleno. Po doskoku jsem lehce pobídla, zůstala vahou trošku vzadu, aby měl lehký předek a nepadnul na něj. Rovně před námi se pak tyčil druhý skok, trošku víc jsem si sebrala otěž. Byl úzký, nic ho neohraničovalo. Hnědák se trošku zakroutil k levé straně, ihned jsem ho přimáčkla levou holení a natlačila si ho zpátky na střed. Otěž jsem nepovolila, nabídla mu jí až při odskoku, kdy jsem se zvedala. Vyčerpání trošku dělalo své, ale už nám zbýval jen jeden jediný skok, i když ten nejtěžší... Pohledem jsem hodnotila skok, Dekameron na něj pozorně koukal, prohlížel si ho. Měli jsme pěkné tempo, živé ale nehnali jsme. Ideál. Valach opět nezaváhal, natlačila jsme ho na střed. Odskočil. Tentokrát jsem nad skokem neotálele, brzo jsme se vrátila do sedla a zaklonila se. Po doskoku zbýval krok, pak valach musel seběhnout z kopce. Pohlídala jsem ho, zaklonila se a v dolíčku ho zase pobídla dopředu, aby kroky natáhnul a dostal ze sebe zbytek energie. Vyhověl mi, zvedla jsem zadek ze sedla, zamlaskala a jen ho donutila jít dopředu a nsáledně se přehoupnout i přes poslední kmen. Tenhle skok už byl vážně unavený, ovšem po doskoku jsme ho ještě musela pořádně pobídnout, zvednout zadek ze sedla, zahodit otěž a proletět startem. Pak se zastavily stopky. Zasedla jsem, s pískáním jsem valacha převedla přes klus do kroku, padla mu kolem krku a šeptala slova chvály zatímco jsem ho drbala a a šimrala. "Na opracovišti vyklusej, vykrokuj a je tam položená flaška s vodou, tak se napij!" houknul na mě Connor a já se s valáškem na zahozené otěži lehkým klusem vydala na opracoviště.
Kitty se Sijkou právě krokovala. "Paráda!" usmála se na mě kamarádka a poplácala mě po stehně. "Byl skvělej!" potvrdila jsem a znovu valáška ohromě pochválila. Za povídání jsem s valáškem krokovala a sledovala Maki, která byla s Lady právě na dráze. Hnědka si pod taktovkou svojí jezdkyně vedla náramně. Obě holky právě překonaly skok číslo pět a mířily k dalšímu. Celé to vypadalo víc než dobře. Spokojeně jsem se usmála, měli jsme to za sebou a všechno jsme zvládli. Milovat toho koně je málo. Hnědá střela prolétla kolem opracoviště a zamířila k osmnáctce, Maki sebevědomě nadiktovala tempo, kterého se klisna ochotně držela. Sehraná dvojka... Zrovna jsem vyprázdila láhev s pitím, když přišel Tom a odvedl si Kitty. Stihla jsem popřát kamarádce akorát hodně štěstí, než se klusem vydaly ke startovacímu boxu... Brzo ke mně přibyla Maki s Lay, obě jsme si mohly sdělovat svoje dojmy z trasy a sledovat Kitty v sedle vrané klisny, jak překonávají skoky. Musela jsem žasnout jak dobře jim to spolu jde. O Asii se vědělo, že bezproblému přejde T drezuru, ale že zvládne bez jakékoliv pochybnosti absolvovat i crossový kurz to bylo trochu překvapení. Za to všechno mohla Kitty, nedala klisně záminku zaváhat, podpořila jí přesně když to potřebovala a společně vytvořily dokonalou symfonii souhry..
Pořádně jsme koně vyfuněli už na opracovišti, pak jsme se krokem na volné otěži vydali zpět na Florestu zatímco jsme probírali svoje jízdy. A všechny jsme se shodly, že dopadly nad naše očekávání.
Ve stáji jsem valáška odstrojila, hodila přes něj odpocku, došla mu ospršit nožky, napásla ho před stájí a pak ho dala do boxu s horou suchého chleba a mrkve. Vrátila jsem se pak ještě abych ho vyčistila, dohodila mu seno a došla si sednout na lavičku před stájí, kde jsem měla v plánu si odfouknout. Můj odpočinek netrval dlouho. Ucítila jsem jak se lavička prohnula. Otevřela jsem oči a uviděla vedle sebe dvě sedící postavy. Connor s Niorou. "Ahoj" pozdravila jsem je oba s úsměvem, který mi opětovali. "Tak jak si myslíš žes dopadla?" podívala se na mě ředitelka. Trošku jsem se zarazila, nějak nebyl čas o tom přemýšlet. "No.. nevím," odpověděla jsem popradě, ale dál svoji vetu rozvila, "jeli jsme docela rychle" "To máš pravdu" přikývla blondýnka a podívala se do papíru. "5:35, 37" usmála se, vytřeštila jsem oči. "To jsem rychlejší než ty!" podívala jsem se po Connorovi, který přikývl. "Bylo to hezky zajeté, jen tu mám od Nata, žes u beden nechala Dekamerona moc zatáhnout dopředu a špatně vám vešla druhá bedna. Za mě pak žes mohla jít trochu víc dopředu a nebát se těch nájezdů, klidně můžou být trochu kratší, rovnat ho stíháš v pohodě. Po tom výskoku jsi pustila ramena dopředu, v poslední chvíli sis to uvědomila, takže taky pozor na to" podívala se na mě Niora "Jinak se mi to líbilo, Connovi taky" kývla "Vážně?" usmála jsem se na chlapce. Pocit, že se moje crossová jízda líbila i někomu, kdo ho jezdí na tak vysoké úrovni mě zahřála u srdce. "Jo, pěkná jízda. Zvu tě v létě na cross, zajedem si spolu nějakou jízdu." kývnul. "To beru!" odsouhlasila jsem a ještě si chviličku s oběma pokláosila, než šli hledat Maki.
Dobandážovala jsem Dekovi poslední nohu, pohladila ho po krku a vyšla z boxu, když v tom jsem uslyšela dobře známej hlas. "Projedu se v Čudlovi!"