marigold a bouře: 2.DEN KURZU

Když jsem naposledy zkoukla Buřinku v plné krosové výstroji, uznale jsem pokývala, vypadala v tom vážně dobře
I já byla napasovaná do těch nových bot, které samy o sobě tak nepohodlné nebyly, jako vesta, kvůli které jsem se nemohla hrbit, jak jsem byla zvyklá, a tak mě z ní brzy začaly bolet záda. Připadala jsem si v ní jako želva , ale bezpečnost je bezpečnost. Nasadila jsem si rukavice, dobře padnoucí helmu, která moc hezky ladila ke zbytku výstroje a vypravila se s Bouří na dvůr. Ta hnědá k ní šla, ale jelikož se mísila se zbytkem naší černé výstroje, měly jsme všechno hezky strakaté
Byly jsme tu o něco dřív, tak jsem se zatím s kobylko trochu prošla, dotáhla nový bezpečnostní podbřišník a překontrolovala poprsák, který jsem radši vzala. I botičky, šlachovky a strouhačky dobře seděly, třmeny byly nasazené v řemenech a ty v pojistkách, takže výstroj seděla, byla překontrolovaná a mohlo se tedy vyrazit. Ještě na pár lidí se čekalo, takže jsem pohledem zabloudila k Maki, Bloodye a Kitty, které nás měly dneska vést a na něčem se domlouvaly s Tomem a Connorem. Když si nás Tom všechny spočítal a vysvětlit, že nás holky dovedou na závodiště a s ním a Connorem se potkáme tam, nasedl do auta a jel napřed.
To už se k nám obrátily holky z druhé skupiny a začaly rozdávat instrukce ohledně dopravy na závodiště - jaké si máme udržovat rozestupy a jak bude probíhat komunikace. Všechny jsme tak nějak pokyvovaly, já tedy byla docela nervózní, i když jsem se na dnešek těšila, chyběl mi takový ten sychr, že je tady někdo ještě méně zkušený a... nebyl
"A co, Buřinko, však my to nějak zvládnem. Bude to sranda, co myslíš?" zahodila jsem všechen strach za hlavu a vyhoupla se do sedla jako ostatní. Ty protiskluzové třmeny seděly docela dobře, nahodila jsem si do nich nohy, vzala do rukou otěže a stiskla holeně, abych se zařadila někam do zástupu. Hledala jsem koně, se kterými nemá Buřinka problém a nakonec se tedy zařadila před Callatose, Mell to nevadilo, a za Valhallu. Dračice ťapala poměrně energicky, natěšená, jako kdyby si tu cestu ze včerejška už pamatovala. Přítomnost koní jí dodávala odvahy, proto jí nijak nevadila lesní cesta k závodišti zatáčkou, kousek od Floresty. Nejdřív jsem jí nechávala volnější otěž, ale zanedlouho si jí víc posbírala a nechala jít jemně za otěží, když jsem se pokusila jemnou zádrží zkrátit kroky a zaktivizovat záď. Zepředu se ke mě brzy dostal povel ke klusu, vyčkala jsem tedy, až před námi nakluše i Valhalla a snažila se Buřinku držet, aby nevyrazila hned za ní. Klisna nespokojeně pohodila hlavou, držela jsem váhu víc vzadu a snažila se jí připomenout, že jsem pořád tady. Nakonec jsem stiskla holeně a pochválila dračici, i když se jí moc nechtělo poslouchat. To bude den
Jelikož včera dost pršelo, cesta byla trochu rozbahněná, tenhle úsek, kde jsme naklusaly, byl ale lepší. Pravidelně jsem vysedávala na pravou nohu, postupně přesedla na levou a nedovolila klisně padnout na předek, i když do otěží si teď lehala jen zřídkakdy. Klusaly jsme docela dlouho, přesedla jsem celkově ještě jednou, než jsme se přiblížily k závodišti a zepředu se ozval povel ke kroku. Zasedla jsem si, po mírném vyklusání už Bouře nešla tolik za otěží, jako předtím, ale šlo to s ní měkčeji a na jemnější frekvenci, i když bychom na opracování potřebovaly ještě chvíli, potřebovala jsem uvolnit především zátylek a snížit krk, což ještě pořádně nenastalo.
Jak jsem vydechla a přestala jít rukama s jejími pohyby, přešla hvězda do kroku, načež se dočkala pochvaly. Na závodišti už čekalo Tomovo auto, samozřejmě Tom a Connor, kteří na nás mávli, ať jdeme k nim.
Jakmile jsme se k trenérovi přiblížili, řada se rozbila, ale rozepstupy zůstaly zachované, jen jsme se okolo něj nahrotily, abychom všechny slyšely. Dalo to dost práce udržet Buřinku stát klidně, když okolo ní chodili ostatní, ale nakonec přeci jen klidně stála a dočkala se pochvaly.
"Takže vás tu všechny vítám, dneska máme druhý den kurzu. Začneme tím, že necháme holky z druhé skupiny, aby nám na rozehřívacích skocích předvedly, jak to má vlastně vypadat. Pomalu se přesuneme ke skoku číslo 22." promluvil Tom a vypravil se rovnou ke skoku, holky z druhé skupiny si koně po cestě trochu rozhýbávaly, zatímco my se za Tomem vydaly v řadě jako káčátka za mamkou Zakrátko jsme se z opracoviště mírným krokem, kdy jsem si Buřinku hlídala mírně na otěži, dostaly až k překážce, živému plotu podepřenému několika dřevěnými kládami.
"Ták, jsme tu všichni? Výborně. Tomuhle skoku se říká "Malá zahrádka", kdo by nevěděl. Kitty pojede první, pak Blood a Maki. Překážky si dáte dvakrát, podle potřeby i třikrát."
Trenér kývl na Kitty a ta skoro neznatelně vybídla svou vrannou Asii, objela si skok a zamířila k nájezdu. Sledovala jsem, jak s kobylkou pracuje a komunikuje, překonávají překážku a hladce dopadají na druhou stranu. Zatímco jsem zase nervózně polkla, protože jsem si nedokázala představit, že bych to nějak takhle měla překonat, Tom pokračoval ve výkladu.
"Tenhle skok, stejně jako další dva, jsou ty nejjednoduší, jsou totiž rovné, s pevným povrchem za i před překážkou. Křoviny nejsou pro koně takový problém, pokud se skok nepovede, větve se dají klidně ohnout, což je podstatný rozdíl od dalších pevných dřevěných překážek. Nájezd je přímý, žádné obraty, koně směřujete na střed a pak nemá potřebu utíkat do stran, jelikož je překážka na všech místech stejně velká..." až do téhle chvíle jsem ho bedlivě poslouchala, pak jsem se ale zasněně zadívala na Bloodye s Dekameronem, kteří přes překážku přelétli, jako kdyby to bylo něco mnohem vyššího než 60cm. Ani Maki s Lady si zjevně nemohly odpustit efektní nástup, ladné překonání a obdiv přihlížejících krosových začátečníků.
"Tatadá, Buřinko, aby bylo jasno, my pak pojedeme až dál, rozhodně né po nich, ať nevypadáme tak blbě, jasné?" podrbala jsem klisnu a jemně se na ní usmála. Kéž bych jí mohla být takovou jezdkyní, která dokáže využít jejího talentu. Naděje umírá poslední, první umírá nepřítel
Když se skupina pohnula, došlo mi, že už je odskákáno a pravděpodovně jsem zmeškala Tomův dodatečný výklad. A sakryš, vážně bych s tím přemítáním měla něco udělat.
Poklidným tempem jsme se přesunuly k devatenácté překážce, nepříliš vzdálené od stávající. Tvořila jí podivná vlnovka vystříhaná z... ani jsem nepoznala, co to vlastně bylo
"Tady je to trochu složitější ohledně nájezdu, příliš se nevyplatí najíždět na střed, protože tam se nachátí nejvyšší místo překážky. Je lepší si najet na jednu z prohlubní vlovnky, ale u téhle překážky je třeba dát pozor, aby jí kůň nevyhnul. Povrch jako předtím, pevný a rovný, takže je hlavní zaměřit se na správný nájezd." mluvil, zatímco si Kitty z kruhu najela na překážku. Pozorně jsem sledovala a přemýšlela, jak s Asií před skokem komunikuje, ale k mé smůle měly tyhle holky už takové ty neznatelné pomůcky, takže jsem z toho moc moudrá nebyla. Když se na skok vrhla Bloodye a Dekameron se zkušenými pohyby přehoupl přes, nebyla jsem o nic moudřejší, když přišla na řadu Maki, vzdala jsem to úplně. Tom jim sem tam něco vytkl, že bych si toho ale všimla, to jsem říct nemohla.
Jak si to holky odskákaly znovu, přesunuly jsme se k patnácté překážce, kde se povrch za ní mírně svažoval, nevypadala ale tak záludně, jako třeba ta vlnovka. V podání zkušených holek taky nebyla.
Když i poslední překážka dokonána byla, sdělil nám Tom, že naší skupinu má teď na starosti Connor. Když k nám přišel, zeširoka se usmál.
"My si zopakujeme překážky, na kterých se holky rozehřívaly, než na to ale dojde, trochu si koně opohybujte, rozhýbejte a za dvacet minut si dáme sraz u 22. překážky." kývly jsme na souhlas a rozprchly se každá na svůj plácek, dávaly jsme si ale pozor, abychom nepřekážely holkám z druhé skupiny ani sobě navzájem. Connor nás mezitím kontrolovatl (zejména začátečníky, takže jsem se jeho pohledu skoro nezbavila), jak koně opracovávají. Pokusila jsem se nebýt nervózní pod dohledem a soustředit se na Buřinku, stiskla holeně a nechala jí najet na pomyslnou delší linii v našem vyhrazeném prostru, jen chvíli v kroku, než jsem jí vybídla do lehkého klusu. Daly jsme si pomyslný obdélník, ovšem rapidně menší, abychom se vešly, pak pár dalších rovných linií a změn směru s přesednutím, pak zkusila i větší oblouky, aby se mi dostala dobře pod ruku a šla měkce na přilnutí, uvolnila se v týle a vytáhla krk.
Po počáteční práci v lehkém klusu mi Buřinka začínala pomalu nabízet přilnutí, ještě to ale chtělo víc zaktivizovat záď. Když jsem se přechody ujistila, že dobře reaguje na pomůcky, začala jsem s kruhy, abych se zaměřila na rovnováhu a podsazování vnitřní zadní nohy. Nejdřív jsem si jí ohnula na pravou ruku ve větším kruhu, zatlačila vnitřní sedací kostí dolů a tím se lehce pootočila a vyvedla si kobylku do ohnutí pobídkou vnější holeně za podbřišníkem a otěže přiložené ke krku. Vnitřní holeň zůstávala přiložená, otěž mírně zkrácená, aby zůstávala Bouře na přilnutí i ohnutá. Hlídala jsem si zejména záď, to si ale většinou Buřinka obstarala sama, proto se nám ten kruh docela povedl. Mírně jsem potahovala za vnitřní otěž, objela si dva kruhy a opět nechala Bouři se narovnat do pomyslné stopy, kde jsem si jí srovnala holeněmi. Pokračovaly jsme v kruhy na pravou i na levou ruku a většimi oblouky, kde už jsem požadovala trochu větší sebrání, proto jsem ruce posunula do trochu vyšší polohy, ale nijak výrazně. Stále v lehkém klusu jsme procvičovaly ohýbací práci, dokud se mi samovolně více nepodsadila. Pochválila jsem jí, přišla cvalová část.
Otěžemi jsem si klisnu sestavila k pravé ruce a přiloženou vnější holení vybídla do cvalu. Buřinka mi poměrně rozjařeně naskočila, udala jsem poloviční zádrž a pak si jí přivedla zpátky do klusu, zopakovala přechod a pochválila jí, když se to povedlo o něco lépe. Cítila jsem, že je plná energie, cval měla prostorný a energický. Pokračovaly jsme na obloucích, pak chvíli na větších kruzích a rovných liniích, než jsme přešly zpátky do klusu, kde jsem ruce trochu snížila a oddálila od sebe, abych nechala kobylku se natáhnout. Bouře to zprvu nechápala a šla mi do otěže, když jsem jí ale holeněmi vybídla k aktivnějšímu chodu, pochopila a zůstala na přilnutí. Chvíli jsme pracovaly v klusu, aniž bych požadovala sebrání, spíš větší natažení, aby se trochu víc uvolnila. Nejdřív rovnější linie, pak znovu větší oblouky a vrátila jsem ruku do původní polohy.
"Hodná holka, šikulka." pochválila jsem jí a nechala přejít do pracovního klusu, kde jsme si daly jeden velký kruh, pak přešly do kroku. Pochválila jsem klisnu, nechala jí na chvíli vytáhnout otěže a došla poklidně k překážce. Jelikož jsem se zasoustředila nějak moc, trvalo nám to poněkud déle a už se čekalo jenom na nás. Vážně se budu muset opracování trochu zkrátit
"Tak jestli už nám nikdo nechybí, určíme pořadí a půjdeme na to. Ell s Dariem začnou." pronesl Connor autoritativním hlasem, jako kdyby si to vážně užíval
Sledovala jsem Ell, jak dokáže zvládnout tak mohutného, respekt-budícího hřebce a byla tolik zabraná do sebe uklidňování, že po nich už to odsípalo rychle. My s Buřinkou šly na řadu až jako poslední, než odskočili všichni, trochu jsem jí protáhla v lehkém klusu a pokoušela se jí sestavit nejrpve doleva a po pauze pak i doprava, abychom si to zopakovaly a nelenily. Chvíli to trvalo, než jsme byly vybídnuté Connorem k jízdě, přeci jen, z první skupiny nás bylo docela dost. Bouře nejspíš vycítila mojí nervozitu, protože když jsem jí vybídla do lehkého klusu, šla nepravidelně a trhaně a zrychlovala tempo.
"Srovnej si jí na kruhu a pak si dejte pořádný nájezd. Ať máte čas se pořádně sladit." poradil nám Connor. Poslechla jsem a ohnula si Buřinku na kruhu, kde jsem si jí srovnala do poměrně pravidelného a pěkného klusu a následně pobídla do cvalu, který bylo taky potřeba trochu spravit. Za pomocí poloviční zádrže jsem kobylku nechala trochu podsadit nohy a zkrátit krok, potřebovala jsem si získat víc její pozornost, u překážek byla vždycky strašně roztěkaná, jako kdyby váhala, jestli má poslechnout vlastní zkušenosti nebo to prkno, co jí sedí na zádech
Z kruhu jsme si najely na rovnou linii a pak teprve provedly obrat na překážku, pokusila jsem se Buřinku správně navést levou holení a jemně jí uvolnila místo pravou otěží, abychom neztrácely na rovnováze. a obrat se povedl. Jak se před námi otevřela rovinka směrem na překážku, musela jsem si kobylku trochu srovnat na střed, což nám souběžně řekl i Connor. Najížděly jsme si moc vlevo a já měla strach, aby mi skok nevyhnula, proto jsem zůstávala v plném sedu a víc zatížila pravou sedací kost a natlačila si hvězdu levou holení víc na střed.
"Směr dobrý, ale tempo pokulhává, zkus trochu zrychlit a udržuj kontakt otěžemi, neprověšuj je tolik. Lítají ti nohy, holeň musí být přiložená a udržovat aktivní chod koně." slyšela jsem a skoro si to nestačila zapamatovat, překážka se blížila rychle. Odlehčila jsem sed, přešla tedy do lehkého a tím si pomohla udržet nohy v klidu, když jsem v sedle byla trochu výš, z nějakého důvodu mi to pomohlo udržet paty hezky dole a kolena u boků. Udržovala jsem kontakt holeněmi a jemně je tiskla, díky tomu jsem Bouři nechala jít trochu aktivněji a jemně povolila otěže, aby měla do čeho zrychlit, pořád je ale udržovala víceméně napnuté. Jelikož jsem znovu ucítila to Bouřino váhání, jemně jsem si pohrála s otěžemi, abych jí připomněla, že tu pořád jsem a pomohla jí se rozhodnout, i když jsem v tu chvíli sama pořádně nevěděla, jestli je pro mě lepší nechat Bouři plnit své zájmy nebo sebe plnit její Bohužel se nám ještě pořád nepodařilo najít nějaký kompromis, proto jsme si u překážek často nerozuměly. Odhadnout příslušný počet skoků už jsem zvládala lépe, proto jsem si to nějak přibližně vypočítala a doufala, že to vyjde. Dračice šla poměrně dlouhými skoky a když se blížilo místo odrazu, kde jsem nějak tušila, že to asi bude hvězdě vyhovovat, dala jsem jí vědět stiskem holení a vzpomněla si, co mi říkala Sue při tréninku. Vnímat její pohyby, jít s ní, nerušit, ruce v klidu... nečekala jsem, že se odrazí tak mohutně, proto mě to vyvedlo z míry, když překážku vzala, jako kdyby se jednalo o cosi... hodně vysokého. Ucítila jsem sílu, která mě při doskoku vymrštila nejdřív prudce dozadu a pak ještě prudčeji dopředu, takže jsem se chvíli rovnala a milá Buřinka se mi mezitím rozeběhla někam dál. Než jsem si jí vzala zpátky na otěže, které mi vyklouzly z rukou, stačila se hezky proběhnout a já se jen tak tak držela. Nakonec jsem se ale nějak znovu napřímila, uvedla do základního sedu a našla v sobě roztroušené zásoby vnitřní síly, která mi pomohla zasednout, přenést váhu dozadu, vydržet rukama otěže a vydechnout. Klidna nespokojeně švihla ocasem a trochu mi hodila hlavou, než se dostala do klusu. Jak jsme byly v lehkém klusu, zpomalovala jsem vysedávání a urovnávala Bouřino zběsilé a pěkně trhavé tempo, divočina jedna!
Postupně jsem si jí porovnala, sestavila ke straně, pak nechala jít rovně a sestavila ke druhé straně, tím si pomalu získávala její plnou pozornost. Kousek před Connorem jsem jí nechala přejít do kroku, pochválila a čekala pořádnou a pěknou kritiku, takže jsem se záměrně psychicky déle připravovala
"Vítej zpátky," řekl jako úplně první, což mě trochu rozesmálo. To bude asi tím mým šokem
"A jako uvítací řeč ti něco pěkného řeknu. Nezavírej při skocích oči, prosímtě. Ten nájezd se vám docela povedl, ale nad skokem jste se pěkně pohádaly. Při krosových překážkách musíš čekat trochu mohutnější skoky, moc jsi jí držela zpátky, musíš jí nechat prostor a otěže klidně uvolni, pokud to bude potřeba. Byla jsi za pohybem a navíc nad Bouří ztrácíž kontrolu, jakmile se vrátíte na zem, tam je hlavní přiložená holeň a napnutá otěž. Nezapomeň se soustředit, pohled směřuje kupředu, musíš být napřímená a vadit jí co nejméně. Víš, mám pocit, že jsi tam chtěla, aby bylo po tvém, ale Bouři to nevyhovovalo. Zkus jí dát trochu víc místa se prosadit, před skokem si jí samozřejmě drž, ale nad ním opatrně. Tak si to všichni zopakujeme ještě na druhou ruku."
Byla jsem z toho trochu vyklepaná, Bouře se ale pro změnu začala chovat docela vzorně. Já se z těch její změn nálad zblázním
Holky si znovu vyzkoušely překážku ještě jednou i na druhou ruku, ve stejném pořadí, takže jsme měly s Bouří čas se dát na kruzích na obě ruce hezky dohromady v klusu i ve cvalu, než na nás přišla řada. Zatímco jsem si jí znovu dostávala pod ruku, přemýšlela jsem, jak to bylo včera a snažila si vybavit její styl skoku a vzdálenosti odskoků. Connor měl pravdu, měla bych jí víc naslouchat.
"Tohle půjde líp." ujistila jsem sama sebe, Buřinka za mým hlasem natočila ucho, které natáčela po ostatních skákajících koních. Sledovala jsem, jak to zvládají, většině už to šlo na druhý pokus lépe.
"Budeme si věřit a dopadne to dobře, viď?" pohladila jsem dračici po krku. Ze země nám to spolu šlo lépe, než ze sedla.
KDyž pak na nás přišla řada, měřila jsem si překážku pohledem, který by snad prošel i zdí Zkrátka jsem se pekelně soustředila. Tentokrát jsme si na překážku najely širokým obloukem, kdy jsem si Bouři ohnula jen na chvíli k levé ruce a srovnala si kobylku holeněmi a vahou, abychom směřovaly na střed. Jelikož podle Connora předešlé tempo šlo, zůstala jsem v plném sedu, protože mi Bouře až moc zrychlovala. Poloviční zádrží jsem si jí srovnala zpátky a nechala zkrátit kroky. Překážka se přibližovala, vybavila jsem si vzdálenost Bouřiných odskoků a soustředila se na její pohyby. Když se klisna napjala k odrazu, vybídla jsem jí holeněmi na podporu a podvědomě očekávala mohutnější skok, proto jsem se posunula více dopředu a nechala mírně proklouznout otěže, skoro instinktivně jsem se podívala dolů, skok byl ale tak rychlý, že jsem si z toho pohledu nic nepamatovala, oči ale byly otevřené
Ten pohled mě trochu vyvedl z rovnováhy, tentokrát ale ne tak výrazně. jako předtím. Napřímila jsem se v sedle, když klisna dopadla předníma nohama na zem a hlídala si ruce, abych neškubala. Nechala jsem si dračici na otěži, když se ocitla všema nohama zpátky dole, hned víc přenesla váhu dozadu a ocitla se v plném sedu, což Bouři trochu drželo zpátky. Po pár skocích jsem si jí navedla na oblouk zpátky, zpomalila do klusu a pochválila. U Connora jsme pak zpomalily ještě do kroku a zastavily se.
Tentokrát nám byl vyčten ten pohled dolů, že se moc hrbím a Bouře na skok moc táhla, že je jí potřeba dost držet, pak skáče mohutněji a dál a máme s tím obě problém. Nicméně jsem byla šťastná, že to nedopadlo hůř
Překážky, které jsme dneska skákaly, byly na mě nějak vysoké, přeci jen, když jsme naposledy s Buřinkou skákaly, byly to sotva sedmdesátky, myslím, teď nás čekala skoro metrová vlnovka a vzhledem k tomu, že si budeme muset hlídat nájezd jsem tomu moc naděje nedávala
Přeunuly jsme se poklidně k devatenáctce a opět ve stálém pořadí odskákaly vlnovku. Dalo mi to dost práci udržet Bouři v klidu, začínala být docela nervózní tím čekáním, takže jsme musely střídat přechody a pár základních prvků, chvíli sebrání chvíli natažení. Když jsme všechny měly první skoky za sebou, už to šlo lépe a rychleji, Connor měl ale ke každé z nás vždycky co říct, takže to zas taková sláva nebyla
Když jsme se měly připravit, připomněla jsem si, jak jsem se na kros těšila, třeba to pak půjde lépe
Udělaly jsme si kruh střední velikosti, pro jistotu, než Clair před námi odskočila. Když byla překážka volná, vybídla jsem kobylku pravou holení do obratu a nechala jí volnější otěž, Buřinka toho využila a docela dobže si najela na rovnou linii před skokem. Jelikož jsme se trefily úplně někam jinam, zatížila jsem tentokrát levou sedací kost a natlačila si jí pravou holení do volnější levé otěž, aby se mi dostala nějak na ten oblouk. Connor nás upozornil na mírnější tempo, proto jsem zůstala v plném sedu, provedla poloviční zádrž a nechala holeně přiložené, otěže napnuté a jemně přenesla váhu dozadu, sem tam lehce zmáčkla otěže, abych se Buřince připomněla. Když jsem ucítila, že se chystá ke skoku, vybídla jsem jí holeněmi, nesla se s ní, tedy měla jsem pocit, že se mi podařilo najít naše společné těžiště, jen tak tak jsem si stihla uvědomit pohled, který má směřovat kupředu. Na doskoku jsem se napřímila, srovnala sed a pevně svírala otěže, mírnou zádrží klisnu musela znovu upozornit, že mi zase někam utíká.
"Tohle bylo lepší, už ty pohyby chápeš lépe, ale necháváš otěže až moc pověšené a navíc jste doskočily na špatnou nohu, na to pozor. Kdyžtak můžeš zkusit nad překážkou jemně povolit levou otěž a pevněji držet pravou holeň, abyste doskočily zpátky na levou nohu, když už jste si z ní najely. Asi byste měly trochu zapracovat na rovnováze, pořád máš trochu problémy vychytat její styl, ale jinak docela dobrý."
Jeho slova mě upřímně potěšila, ono to nakonec snad nebude tak hrozné
Když jsme si tu "vlnovku" skočily podruhé, pobídla jsem až moc pozdě k odskoku, proto Bouře trochu zazmatkovala a štrejchly jsme o křoví, až to zašustilo, ale dopadla daleko za překážku, což znamenalo, že jsme nějak nevychytaly ani tempo a nejely si moc rychle, jak řekl Connor.
Čekala nás poslední překážka "Živý plot", kde bylo místo odskoku do mírného svahu, takže byla potřeba dobrá rovnováha už před skokem, abychom si byly jisté. Nechala jsem Bouři si překážku nejdřív prohlédnout, než jsme se opět seřadily vedle překážky a sledovaly dvojici, co byla zrovna na řadě. Bouře už byla trochu vyběhaná, proto začínala hezky vzorně poslouchat a mě se poměrně ulevilo. Když jsme byly na řadě, měla jsem si jí zpomalit a srovnat na nájezdu, jako obvykle mě na to musel upozornit Connor, protože mi dalo dost práce soustředit se na sed, tentokrát jsem tedy zůstala v plném, abych měla dračici víc pod kontrolou. Přenesla jsem váhu mírně dozadu, zavřela rukama otěže a mírně zatlačila holeněmi, takže Buřinka zkrátila krok a více se nesla odzadu, takže jsme hezky zpomalily. Ve chvíli odrazu jsem stiskla holeně, vyšvihla se dopředu a nechala otěže proklouznout, pak si je znovu vzala, jenže jak byl doskok mírně z kopce, trochu mi to ujelo a mírně jsem vypadla z rovnováhy, sesunula se ke straně a nebýt toho, že Bouře z nějakého důvodu zahla na druhou a tím mě to vrátilo zpátky, asi bych skončila dole. Na druhý pokus, kdy už jsem to znala lépe a Bouře taky, se nám to ale podařilo už mnohem lépe; vycválání z kruhu v plném sedu, Bouře se pro změnu nikam nehnala a brala ohled na moje zádrže, najely jsme si trochu mimo střed, ale to klisně nijak nevadilo, jen já to trochu hůř vybrala sedem, nicméně jsme dopadly dobře, ruce prý v klidu, pohled kupředu a jen mírně před pohybem Bouře. Pochválila jsem jí po doskoku, tentokrát na správnou nohu, to už jsem si zafixovala.
Když jsme měly všechny odskákáno, vypravily jsme se s koníky na volné otěži na chvíli k vodě u jedné překážky, kde se někteří napili a schladili si nohy. Na Florestu jsme se vrátily všechny v pohodovém rozpoložení klidným krokem a rozprchly se obstarat koně, já konkrétně poměrně vyčerpaná

Až odpoledne ve čtyři hodiny jsme se všichni sešli znovu v jídelně, kde se pouštěla videa holek ze druhé skupiny a jejich skoků. Tom k tomu měl sem tam komentáře o delších nájezdech, výraznějších pobídkách a pár chybiček, které dělaly i některé z nás. Jelikož těch videí bylo jen pár, netrvalo to ani moc dlouho, navíc jsem většině z těch věcí nerozuměla a jen koukala, jak je možné umět takhle jezdit a navíc kros, který mi po dnešku přišel mnohem složitější, než jak jsem si původně myslela. Bedlivě jsem poslouchala, snažila se si to zapamatovat a vypozorovat věci, ve kterých jsem měla mezery u zkušenějších holek, nějak jsem to ale nestíhala. Nakonec jsme se všechny znovu rozešly, nejčastěji za svými svěřenci.