marigold a bouře: 3. DEN KURZU

Když jsme vycházely s Buřinkou ven na nádvoří, akorát jsme se minuly Clair s Pomněnkou, takže mi bylo jasné, že jdeme včas, jelikož jsem se zapomněla podívat na hodinky. Zastavily jsme se na nádvoří, kde se teď k večeru začínal vzduch příjemně ochlazovat, Buřinka pokojně čekala, stála klidně a otáčela hlavu po všech příchozích, některým jemně zařehtala na pozdrav. Než přišel Tom s Connorem, aby nám řekli, že pojedou autem a tudíž se máme zařadit za holky ze druhé skupiny, přestalo jí bavit i pozorování a jen stála a funěla mi do tváře. Když oba nasedli do auta a jeli napřed na závodiště, stejně jako včera si nás holky zorganizovaly a my se poslušně zařadily za vedoucí koně. Po cestě na závodiště jsem si nechávala Bouři kousek na volnější otěži, jen jí držela v dostatečně vzdálenosti za koníkem před námi. Po dnešním tréninku na cvalovce se ale nehnala nijak zvlášť dopředu, proto jsme šly jen tak pohodově za ostatními. Až po opuštění Floresty, kdy jsem Bouři navedla na cestu k závodišti, jsem si jí pomalu zkracovala a nechávala nabýt trochu energičtějšího tempa občasnou vybídkou do zadních nohou, zatím ale nijak nestresovala ani nenutila moc se sbírat, jen zkrátka nebýt na předku a nelehat si do otěží. Kobylka se postupně nakazila vzrušením a energií, které měli ostatní převážně plno, ačkoliv jsme dnes ráno všichni absolvovali trénink na cvalovce. Většina koní tady měla lepší kondičku, než my, proto jsem se jim ani nedivila, že to pro ně byla hračka. Buřince taky nedělala zátěž problém, u ní byl ale problém, že se do toho nořila moc a já si nikdy nebyla jistá, kdy už má dost a kdy ne.
Postupně jsem si jí zkrátila úplně a nechávala jí trochu víc vyšlápnout, ačkoliv konvoj jetě neklusal, vybídla jsem jí třeba na pár sekund do klusu, když se její krok začal podobat plahočení, a pak zpátky do kroku. Pak šla dobře energicky, podařilo se nám trefit obecné tempo a nezdálo se, že koně za sebou zdržujeme. Pohladila jsem jí po krku, načež natočila uši ke mně.
Naše skupina kráčela bez nějakých nehod, koně jezdkyň, co se hlásily na kros, už byli většinou dobře zvládnutí a sehraní se svými partnerkami, což mi dělalo poměrně starosti, v sedle jsem se totiž nikdy necítila dostatečně doma, abych nedělala na každém kroku chybu a nenervovala se s tím, co příště udělám špatně. Musela jsem Buřinku obdivovat pro její trpělivost se mnou, ačkoliv jí to mnohdy zkrátka už nebavilo tolerovat
Když jsme část cesty ujeli a většina koní se v kroku pomalu rozehřála, zepředu se ozvaly povely ke klusu. Jelikož jsem se nestihla zařadit dostatečně dopředu, ale snažila jsem se, abych se nacházela někde mezi zkušenými lidmi, většina před námi už klusala. Jemně jsem stiskla holeně, Bouře tentokrát vyčkala na můj povel, za což byla taky náležitě pochválená. Začala jsem vysedávat na pravou nohu, po kondiční vyjížďce Beltaynu už mi klus na delší vzdálenosti ani problém nedělal
Skupina poklidně klusala, udržovala jsem kobylku v energickém a pravidelném tempu, když se dostala do nějaké myšlenkové smyčky a přestala se soustředit, což u ní nebylo nic neobvyklého. Klusaly jsme chvíli po rovice, pak do mírného kopečku, kde jsem se naklonila trochu dopředu, abych Bouři povzbudila, pak jí opět srovnala na rovince, jelikož mi trochu zrychlila.
Zepředu ke mě opět došel povel ke kroku, proto jsem si zasedla, vydechla a pochválila hvězdu, když přešla do kroku. Tom s Connorem už na nás čekali, uvítali nás jako obvykle a předložili nám dnešní program - nejdřív na opracovišti samostatné opohybování, pak rozehřátí na skocích ze včerejška, kde je za 20 minut sraz. Všechny jsme tak nějak pokývaly a já se vypravila zabrat si s Buřinkou nějaké hezké místečko. Uhnízdily jsme se poblíž budovy u východu, jelikož se většina umístila k překážkám nebo přímo na opracovoště.
Dračice byla z cesty už trochu rozehřátá, my byly ale zvyklé na trochu delší práci, proto jsem to uvítala. Nejdřív jsem jí nechala v kroku na větších kruzích, to ale jen chvíli, než jsem stiskla holeně a pokračovala zpočátku na rovných liniích, objížděly jsme si pomyslné obdélníky a jelikož Bouře nevěděla, kde moje pomyslné obdélníčky končí a kde začínají, krásně vyjížděla rohy
Časti jsme měnily ruce, tudíž jsem si i přesedávala a zkoušela změny tempa v klusu, jen mírné za pomocí vysedávání, abych kobylku zabavila a přitom dávala pozor, než se mi hezky uvolní v přední části těla, aby byla téměř gumová, příjemná k ruce a hezky ohebná, vepředu samozřejmě. Pak jsme přešly k podsazení, zaktivizování zádě. Dělala jsem s ní kruhy středních velikostí, ohýbala si jí na obě strany a pokoušela se vyvádět spíš vnější holení a otěží, což jsme potřebovaly dobře vstřebat. Chválila jsem jí za dobré výkony, opakovala si kruhy změnit, prováděla s ní větší oblouky a čekala, až se mi trochu vytáhne, ruce ale nechávala ve vyšší poloze, protože jsem si jí chtěla spíš trochu sebrat, než natáhnout. Když se ukázalo, že reaguje dobře na pobídky, soustředí se, dostala se mi dobře pod ruku, sestavila jsem si jí mírně vpravo lehkým zatížením pravé sedací kosti a lehkým nabídnutým prostorem v levé otěži a tlakem levé holeně, pravou otěž jsem naopak nechala trochu kratší. Vybídla jsem jí levou holení, lehce přiloženou více za podbřišníkem, a pochválila za přechod do cvalu. Chtěla jsem jí nechat jen vydýchat, nabrat rytmus, proto jsme začaly opět na delších liniích a měnily směr za pomocí přechodů do klusu s upozorněním poloviční zádrží, která teď přišla na řadu, tím jsme se tedy procválaly na obě nohy bez letmého přeskoku. Na kruzích jsem jí ve cvalu nechala jen chvíli a to udržovala kruhy poměrně velké, oproti tomu si jí ale pečlivě ohýbala podél obou holení, vždy našlápnutím, tlakem opačnou holení a otěží a ty, podél kterých jsem ohýbala, udržet spíše pasivní.
Když jsem jí rozhýbala i trochu ve cvalu, pokračovaly jsme v klusu a zkoušely i pracovní, tedy více sebraný s důrazem na zachování rytmu, pak jsem pro změnu zase nechala dračici rámec prodloužit a pokračovala chvíli s rukama víc dole a od sebe, aby se Buřinka natáhla a trochu uvolnila od toho sebrání svaly. Pochválila jsem jí, když to tentokrát nepochopila jako zahozenou otěž. Chvíli jsme jen klusaly v lehkém v natažení, pak pokračovaly v kroku v ohýbací práci, abych jí dostala ještě trochu měkčeji k ruce, pak nechala chvíli vykrokovat na volnější otěži a vybídla jí k ostatním u překážek.
Zanedlouho už jsme se shromáždili u skoku č.22 všechny. Bouře ho znala, já jsem ho znala, přesto ve mě od minule zůstalo trochu obav. Seřadily jsme si pořadí a zatímco ostatní skákaly, udržovala jsem Bouři v lehkém klusu zahřátou. Když se na nás dostalo, nervózně jsem poklkla a potlačila viditelný strach do podvědomí, aby to na mě nebylo znát. Nechala jsem kobylku v klusu, zatímco jsme si udělaly větší kruh okolo překážky, potřebovala jsem čas si jí prohlédnout. Druhá skupina se vrhla na skoky samostatně, zatímco naše zůstávala s Tomem u 22. Bouře se mi na kruhu dobře srovnala, proto jsem si jí z kruhu vyvedla vnitřní holení a otěži a silou vůle zaměřila svou pozornost na překážku, to už jsem si jí pobídla do cvalu na pravou nohu. Byla v dostatečně vzdálenosti, ale Bouře jí už brala na vědomí, našpicovala ouška, což byl pro ně jasný signál jí trochu zbrzdit. S holeněmi jsem před skoky vždycky trochu zmatkovala, co povolit, čím zatlačit, proto jsem se pro tentokrát vykašlala na složitosti a zkrátka si kobylku pravou holení jemně natlačila doleva. Zůstala jsem v plném sedu, abych mohla váhu držet víc vzadu a krotit tak její tempo, které se vždycky u prvních skoků poměrně měnilo. Moje ruka šla ale s její hlavou, nechtěla jsem jí nijak tahat, délka skoků byla tak akorát, takže to bylo v pořádku, jen to udržet. Od poslední jízdy se mi trochu zlepšilo vnímání skoků, proto jsem se už trochu srovnala v odpočtu do odrazu. Takových sedm, tipovala jsem to, pokud udržíme tempo a délku. Cítila jsem, že se mi Bouře začíná nějak moc hnát dopředu, když jsme se přiblížily k překážce, proto jsem se chystala provést poloviční zádrž, pak mi ale došlo, že už to nestihnu. Skoky nám nevyšly, Bouře si trochu přiskočila už před skokem, aby to vyrovnala a mohutně se vznesla do vzduchu. jelikož jsem to chtěla vyrovnat taky, nechala jsem otěže proklouznout, dívala se kupředu a vnímala pohyby kobylky pod sebou, napřímila se, jakmile dopadla předníma nohama na zem a držela otěže napnutou, abych jí měla po doskoku pod kontrolou. Bouře sice štrejchla břichem o křoví kvůli těm skokům, ale dopadla docela dobře, tedy, aspoň jsem si to myslela. Zatímco jsem si jí až kousek za skokem, dřív jsem to ještě nestačila, ohnula doprava a stočila na kruh, Tom za námi volal:
"Pozor na ty skoky, musíš si jí lépe držet, už jsem ti myslím říkal, že si máš jemně pohrát s otěžemi, aby o tobě věděla. Dopadla ti na špatnou nohou, přejděte do klusu. Je lepší už na skokem si trochu našlápnout do třmenu, na jakou nohu potřebuješ, aby dopadla, to většinou závisí na směru další jízdy. Takže našlápnout, trochu povol požadovanou otěž a hlavně pozor na rovnováhu, nech holeně přiložené. Ale dobrý, zlepšuješ se." pochválil mě nakonec, což mě potěšilo. Daly jsme si kruh v klusu, pak jeden ve cvalu a najely si na překážku z druhého směru. Nájezd byl tentokrát trochu kratší, protože jsem to špatně odhadla, proto jsem musela přemýšlet rychle. Opět jsem zůstávala v plném sedu, poloviční zádrží si Buřinku trochu víc sebrala a zkrátila kroky, takhle bychom to špatně dojely. Skoky jsem měla za chvíli vypočítané, přizpůsobila tomu rychlost jízdy a udržovala kobylku ve svižném tempu, abychom vychytaly šířku. Musela jsem si jí ještě trochu porovnat na střed, pak zbývalo jen pár skoků. Bouře se tak půl skoku před překážkou přichystala k odrazu, napjala se, proto jsem stiskla holeně a podpořila jí, vyšvihla se dopředu podle jejího skoku, nechala otěže proklouznout a udržovala je napjaté, když klisna natáhla krk a přehoupla se přes překážku, tentokrát se jí naštěstí nedotkla. Soustředila jsem se na pohled kupředu, napřímila se a rychle si vzala kobylku zpátky pod kontrolu, jak jsme doskočily, to už jsem se naučila. Po skoku jsem jí pochválila, stočila k Tomovi a pak pobídla do klusu, když jsme se k němu přiblížily. Zastavily jsme až u něj, jelikož jsme si trochu zaběhly dozadu, dělalo mi to trochu problém jí "ovládnout" hned po doskoku a Tom to samozřejmě poznal. Kromě této výtky se ta další týkala pobídky při skoku a otěží, které jsem nesměla mít tolik krátké. A znovu mi připomněl nohu, na kterou doskakujeme, a na kterou jsem samozřejmě úplně zapomněla.
Teď nás nechal Tom skákat zvlášť překážky, jen nás neustále pozorovat a korigoval, abychom se tam navzájem nepozabíjely
Rozhodla jsem se beztak pro "vlnovku", jak jsem si překážku pojmenovala, ale musela chvíli počkat, proto s Bouří procvičovala zkrácení a prodloužení cvalových skoků na volném prostranství, než na nás došlo. Buřinka byla hezky rozhýbaná a připravená, proto jsme si najely rovnou z mírného oblouku, kde jsem jí trochu podpořila pravou holení do obratu a musela si hvězdu srovnat k nějaké prohlubni mezi vlnovkami, spíš k pravé straně, proto jsem jí tam natlačila levou holení. Měla jsem sice trochu strach, že mi překážku vyhne, Bouře to ale nedělala, měla skákání ráda a mě bylo jasné, že by ten skok radši stůj co stůj přeskočila, než aby se mu vyhnula. Měla ráda výzvy, stejně jako já. Když jsem se na prohlubeň dívala mezi jejíma nastraženýma ušima, zkrátila jsem si jí přenesením váhy dozadu, zavřením rukou a tlakem holení, které byly beztak přiložené. Kobylka poslechla jen nerada, ale přeci, proto by nám to snad mohlo vyjít. Pochválila jsem jí, ale málem to nestihla před skokem, proto jsem si v rychlosti vzpomněla na odhad odkoku, stiskla holeně a vyhoupla se vpřed do stehenního sedu, nechala otěže při odskoku proklouznout a nad skokem se snažila Bouři co nejméně vadit, jen si vzpomněla na Tomovy rady (donutilo mě to taky hledět kupředu), našlápla si mírně do levého třmenu a povolila levou otěž, aby Bouře dopadla na správnou nohu. Při doskoku už jsem jí měla na napnuté otěži, napřímila se a zaujala základní sed, pokusila se něco dělat a rovnat se ze skoku kratší dobu, stočila kobylku holeněmi ke straně jako při ohýbání, akorát dala povel i vnitřní holení, a po pár krocích jí zpomalila do klusu, pak do kroku a zastavila opět u Toma. Trenér se tentorkát usmíval a vytkl mi jen trochu zmatkování po doskoku, ale potěšilo mě, když řekl, že to brzy už půjde. To mě uklidnilo, protože v porovnání s ostatními jsem měla strach, abych je nějak v jízdě krosu dohnala, měli mnohem více zkušeností, než já. Pohladila jsem Buřinku a zamířila k 15, překážce, kde jsem si jí musela opět držet víc zkrácenou, abychom zvládly ten doskok z kopce, trochu jsem sice neodhadla mohutnost skoku, ale na druhou ruku už to šlo lépe, dokonce jsme i dobře doskočily.
Po rozehřátí na skocích z minula nás Tom vzal na kombinace a začal nám vysvětlovat, o co se jedná.
"U krosu se často setkáte s překážkami, u kterých máte možnost výběru a na ty se práce zaměříte dneska. Vždycky si vybíráte jen jednu, ale většinou je v tom nějaký háček. Například buď zvolíte překážku s rovným nájezdem a stálým povrchem, ale vyšší, nebo skok s obratem, mírně z kopce, zato ale nižší a navíc si tím zkrátíte cestu k dalšímu skoku a naberete čas. U těchle překážek je ale důležité soustředit se na nájezd, nemůžete na něj tak spěchat jako u obyčejných překážek, protože mnohdy je situován zešikma nebo dokonce úplně z boku. Chápete?
Začneme bednami, jak můžete vidět, což je v podstatě klasický dvojskok. Nemusíte se tu tolik soustředit na nájezd, stačí si na první bednu najet rovně, dostat koně po prvním skoku rychle pod kontrolu a nepokazit druhou překážku, přemýšlejte rychle a nezmatkujte." při posledních slovech se na nás povzbudivě podíval, pohledem zastavil na chvíli u mě. Bylo mi to naprosto jasné, že když půjdu do kurzu, tak to bude zajímavé, když nemáme s Buřinkou ještě moc zkušeností.
"Bedny si dáte jednou na každou ruku, pak krokujete na volné otěži, dokud neodskáčí všichni." dodal ještě a určil pořadí. Napadlo mě, že kůň posledního jezdce se asi na volné otěži moc neprotáhne.
Jelikož Ell se svým respekt-vzbuzujícím-Dariem většinou začínala, i teď se vrhli na skok jako první. Sledovala jsem toho mohutného elegantního hřebce, jak bedny úspěšně překonává a připadala si s Bouří proti nim tak malinká, že jsem jen doufala v dostupnost beden.. i když... Buřinka zas tak malá nebyla.
Dneska jsme naštěstí poslední nešly, před námi určil Tom Nadvandy s Vallhalou, snad abychom měly nějakého machra před sebou, upřímně jsem ale litovala koně za námi. Nechala jsem Bouři chvíli na volné otěži, pak protáhla a znovu si sebrala pod ruku v lehkém klusu a krátkém cvalovém úseku a menším kruhu, pak už se na nás dostalo. Buřinka vyrazila jako střela, když jsem jí z kruhu stočila na delší nájezd, věděla jsem, proč zůstávát v plném sedu. Přenesla jsem váhu dozadu, zavřela rukama otěže a vytvořila tlak holeněmi, zkrátila tak její krok. Klisna ale zvedla hlavu a já si předsevzela, že příště si vezmu martingal. Trochu jsem si pohrála s otěžemi, zůstala zasednutá a krátila si jí polovičními zádržemi, dokud příslušně nezpomalila.
"Hodná, hodná holka." pronesla jsem aspoň slovně, jelikož jsem se musela soustředit na nájezd. Trochu jsem si kobylku porovnala na střed, aby se nám to povedlo, kvůli tomu jsem taky najela z trochu větší vzdálenosti, abych měla čas si jí srovnat. Bedny se před námi hrozivě tyčily, byla to překážka trochu víc na šířku, takže jsme si dračici nekrátila zas tolik, jen se snažila udržet si jí pod kontrolou. Potahovala jsem si s otěžemi, aby o mě věděla, odpočítávala kroky a když nám to docela slušně vyšlo (odskok sice trochu delší, ale to Buřince akorát vyhovovalo), proto jsem taky tak trochu očekávala mohutnější skok. Pobídla jsem přiloženými holeněmi a zhoupla se po jejím hřbetu dál a dopředu, nechala otěže proklouznouz a jelikož tady bylo trochu důležitější dopadnout na správnou nohu, stačila si akorát našlápnout do pravého třmenu, otěž už jsem povolit nestihla, protože jsem měla dost práce s otěžemi, abych nijak neškubala dračici v hubě a zároveň udržovala přilnutí. Po jejím vskutku mohutném skoku a dopadu jsem se napřímila, vzala si jí rychle na otěž a ani neuhlídala, jestli dopadla na správnou nohu. Už jsem se musela dívat k další překážce, v rychlosti odpočítala skoky a pobídla Bouři, která naštěstí mezi bednami nezrychlila, jen instinktivně před bednou prodloužila skoky a přehoupla se přes překážku. Trochu to se mnou hodilo, ale stačila jsem to nad skokem vyrovnat, jen jsme dopadly na špatnou nohu (musela jsem se podívat, ještě jsem to necítila), takže když jsem Bouři po pár skocích zpomalila a stočila do oblouku, zpomalila do klusu a pak v něm chvíli udržela, než jsme si měly najet znovu, musela jsem jí znovu pobídnout, tentokrát na požadovanou nohu. Najížděly jsme si po provedení kruhu z leva, takže jsem jí nechala ve cvalu na pravou nohu (ale neměla jsem ani nejmenší tušení, jestli je to tak správně, jen mi to přišlo takové vyvažující) a trochu krotila při nájezdu na bedny, pečlivě si jí porovnala na střed holeněmi a zůstávala v plném sedu. Nájezd se poměrně vydařil, i pobídka snad přišla včas, jen druhý skok nebyl nic moc. Po pár skocích jsem stiskla holeně, vyhoupla se nahoru a propustila otěže, Bouře si ale nad skokem trochu vyhodila (jen nevím, jak se to řekne koňáckým nářečím), což mě samozřejmě vyhodilo z rovnováhy, narazila jsem nosem do jejího krku a doskok mě hodil ještě víc dopředu, takže jsem jí málem přepadla přes hlavu. Držela jsem se zuby nehty a největším paradoxem bylo, že jakmile Bouře přešla po skoku do klusu, vyplašená, co se děje, sklouzla jsem ze sedla na stranu a svalila se na zem, čehož se má malá dračice lekla a odsklusala s grácií pryč.
Tom mi pomohl na nohy a hned se vypravil za Bouří, která už ale stála a pozorovala nás, jelikož jí otěže spadly na zem a ona byla zvyklá se přitom zastavit. Samozřejmě se mě podrobně ptal, jestli jsem v pořádku, když jsme mu ale odpověděla, že jsem si jen trochu natloukla a budu mít maximálně tak pár modřin, uklidnil se. To už je můj druhý pád z Bouře
Do sedla jsem se vyhoupla poněkud roztřeseně, Tom nás na skok ale už neposílal, jen nás nechal krokovat na volné otěži. Srdce mi tlouklo jako splašené, díky té vestě jsem si ale ani tak nenamlela, jako při posledním pádu. Želví krunýř nakonec posloužil dobře
Pozorovala jsem skoky ostatních a jak měli hotovo, odebrali jsme se všichni na další překážku, o které nám Tom dal odborný výklad ještě dřív, než jsme k ní došli, moc daleko ale beztak nebyla.
"Šestá překážka je taky dvojskok, ale s obratem na pravou ruku, zkrátka hlídejte praporky - červený po pravé ruce, bílý po levé. Skočíte si je taky dvakrát na obě ruce." než to dopověděl, byli jsme na místě. Pár stromů ohraničovalo dva skoky složené z velkých kusů kmenů a větví naskládaných do úhledného obdélníku ve stojanech z březového dřeva. Uznale jsem pokývala, náš krosový areál vypadal vážně úchvatně.
Všimla jsme si větve, co se nad skokem nízko skláněla, proto se nevyplatilo najíždět moc zešikma, jestli jsem s ní nechtěla dostat, povrch byl ale travnatý a rovný, takže to zas tak strašně nevypadalo. Tom opět určil pořadí, tentokrát jsem šla ještě dřív (asi v tom měl nějaký střídací systém), nakonec, aspoň budu vědět, co si na mě osud přichystal a nebudu na to čekat
Dostala jsem si klisnu pod ruku opět v lehkém klusu a v kroku, už byla trochu unavená, ačkoliv to nijak výrazně vidět nebylo. Kros mě sice začínal bavit, tedy, obavy tu pořád byly, ale doufala jsem, že už toho moc skákat nebudem, ať si může jít hvězda odpočinout. Nechávala jsem jí tedy v klidu, když na nás přišla řada, z kruhu si s najela ve cvalu na pravou nohu, jelikož budeme točit na pravou ruku. Kobylka šla tentokrát v mírném tempu, trochu jsem jí vybídla vpřed a uvolnila otěže, aby měla do čeho zrychlit, tyhle překážky totiž při prohlídce, kdy jsme si každá skoky okrokovala, vypadaly spíš na šířku.
Tempo by sedělo, odpočítala jsem skoky a trochu ještě dračici vybídla, aby nám to vyšlo, kobylka prodloužila skoky a soustředěně se hnala k překážce. Nasměrovala jsem si jí na střed, čekala a pohrávala si s otěžemi, což jí vždycky dalo najevo, kdo to na ní sedí, v určitou chvíli pobídla a vyklonila se vpřed, propustila otěže a nad skokem šla s Bouří, když se přes skok přehoupla, snad jen pravý třmen jsem si našlápla a dokonce stačila popustit i pravou otěž. Při doskoku jsem si vzala Bouři zpátky na otěž, to už mi šlo líp, kontrola po skoku, nechala jsem jí trochu zkrátit skoky, aby nám vyšel obrat a pokusila se trochu si oblouk zvětšit, zatížila pravou sedací kost a vedla levou holení kobylku obratem na nájezd k další překážce, který jsme si o moc neprodloužily. Zkontrolovala jsem pohledem nohu, na kterou cváláme, to se povedlo, teď už jen nezvorat tohle. Nestačila jsem Bouři nasměrovat tak úplně na střed, proto jsem se modlila, aby se skok vyvedl a silněji pobídla při odskoku. Skoro jsem si nevšimla, že kobylka skoky prodloužila, proto si trochu poskočila před samotným odrazem, aby jí to vyšlo, takže jsme proklouzly na druhou stranu jen tak tak a ještě na levou nohu. To nám Tom nedaroval
Provedla jsem s Buřinkou jeden větší kruh, než jsme si najely znovu. Tentokrát jsem se pečlivě soustředila na ten obrat a nohu, dokonce jsem si ohlídala i délku cvalových skoků, ale stejně se mi nepodařilo najet úplně na střed, opět. Tom nás proto nechal zkusit si to naposled a to už vyšlo, do třetice, ale jen těsně
Nechala jsem Bouři na volné otěži v kroku, dokud všichni neodskákali, pak jsme opět přešli k další překážce, podle Toma poslední. Řekl, že si aspoň vyzkoušíme taky tu zmíněnou překážku s výběrem a když jsme k ní došli, vysvětlil nám, že máme na výber mezi 80cm skokem, ale s dost prudkým obratem, nebo 100cm skokem s rovným nájezdem.
"Terén je mírně z kopce, jak vidíte. Když máte možnost, vybíráte si vždycky jen jeden z těch skoků, podle náročnosti a možností svého koně." dodal ještě a jako obvykle určil pořadí. Tentokrát se mi poštěstilo a šla jsem mezi posledními, takže jsem měla čas sledovat, kdo si co vybral. Nadvandy s Valhallou zvolily vyšší skok s jistějším nájezdem, stejně jako Clair s Pomněnkou. I já jsem nad tím uvažovala a když jsem viděla, že to pravděpodovně bude jednodušší, pevně jsem se pro něj rozhodla.
Brzy na nás přišla řada, proto jsem si s Buřinkou udělala jako obvykle jednoduchý kruh ve cvalu a pak si s ní najela na pravou nohu na živý plot. Doskok byl ze svahu, proto jsem si držela zpátky, udala pár polovičních zádrží a potahovala otěžemi, když se hrnula zase dopředu. Buřinka už byla unavená, proto se jí nechtělo se se mnou přetahovat. Udržela tempo, před skokem jsem jí pobídla, přesunula se vahou dál, propustila otěže a jelikož ten svah se mnou hodil trochu víc dozadu, jen stěží jsem jí dokázala nasměrovat včas na vyšší skok, dost malý na to, aby ho vyhnula. Držela jsem si jí víc na zádi ze svahu a lehce se zakláněla. Tak trochu jsem to čekala, když už byla unavená, ale Bouře překonala svoje možnosti, mohutně se odrazila a bezpečně přistála na druhé straně s divokým funěním, pěkně zpocená a se zabahněnýma nohama
Po doskoku jsem jí dlouho hladila, byla unavená, takže se nikam nehrnula a já jí po chvíli snadno zbrzdila z klusu až do kroku. Tom nám vytkl jen pár věcí, většinu ohledně mého sedu, ale už se to lepšilo, což mi udělalo radost a trochu mě to nakoplo. Krokovala jsem Buřinku, než ostatní doskákali, pak jsme chvíli krokovali všichni, než doskákala trojka z druhé skupiny. Nakonec jsme se všichni vydali na volné otěži zpátky na Florestu. Mě bylo jasné, že po dnešku dám Buřince na nos asi zateplovací kamaše.