nadvandy+valhalla: KURZ CROSS-COUNTRY 5.DEN
„ach, bože můj.“ Posadila jsem se bolestivě na židli v jídelně. „copak?“ ušklíbla se Kitty, která si zrovna cpala do pusy lžíci cornflaeků. „bolí mě celej člověk.“ Zaskuhrala jsem a zavrtěla se za stolem, abych našla alespoň trochu přijatelnou a pohodlnou pozici. „to nic, zase budeš brzy fit.“ Mrkla na mě Bloodye, která si zrovna přisedávala k dlouhému stolu. „máš nějaké zprávy?“ vyptávala se zvědavě Kitty, Bloo přikývla na souhlas. Začala fungovat jako jakási spojka mezi námi a Niorou a přinášela nám zprávy o denním programu. „vy,“ ukázala na mě s Ell, „jedete zase hned ráno, v devět na nádvoří je sraz. Na programu máte vodní skoky a potom nějakou trasu, tu vám ukáže Tom, jede s Gentym. My,“ naznačila účastnice druhé skupiny, „my si máme vymyslet vlastní trasu a projet ji.“ Ozvalo se sborové zahučení, tohle bude výzva. Naštěstí se tohle mě netýkalo. Musela jsem si ale trochu máknout, zvedla jsem se od stolu a s pozdravem opustila naši skupinku. Odklidila jsem se do stájí, kde jsem si Val vyčistila a nasedlala krosovými cajky. Ty již byly dosti špinavé, zaschlé kapky bahna a vody vytvářely na postrojích nesourodé mapy. Po skončení kurzu je budu muset pořádně vydrbat, aby kůže zůstala pěkně měkká a hladká. Když jsme byly ready, vyvedla jsem Val z boxu, prošla s ní uličkou a potom velkými vraty ven. Zastínila jsem si oči proti slunečním paprskům. „netvrdili náhodou, že bude dneska pršet?“ prohodila jsem k Ell, která stála s hřebcem stranou od ostatních. Val naštěstí neměla říji a s Dariem se snášeli dobře, takže jsem mohla nasednout u nich. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Moje rozbolavělé pozadí zaprotestovalo, že jsem ho opět usadila v tvrdém posedlí. Na takovou práci jsem prostě nebyla zvyklá a nejspíš ani uzpůsobená. „neboj, jsem na tom stejně.“ Mrkla na mě Ell a stoupla si do třmenů, aby se vyvážila. Tom přivedl Gentlemana, přejel jezdkyně svým bystrým okem a potom se spokojeným kývnutím taktéž nasedl. „vyrážíme?“ řekl tónem, který nás vybízel k odjezdu. Ozvalo se sborové zamručení a jezdkyně pobídly své koně do kroku. I já jsem přiložila holeně k Valhalliným bokům a navedla ji za průvod seřazených koní. Ell se s Dariem propletla mezi koňmi a zařadila se do přední řady, která hřebci vyhovovala nejvíce. Známou cestou jsme potom vyjeli ven z areálu Floresty a zamířili ke krosovému závodišti. Za poslední čtyři dny jsem tu jela již celkem osmkrát, dokázala jsem tedy popsat každou samostanou větvičku, která mě švíkla přes obličej, nebo kmen stromu, o který jsem zavadila kolenem. No dobře, to přeháním, ale prostě jsem tu cestu už znala. Aby si koně nezvykli klusat vždy ve stejném místě, zvolil Tom dnešní naklusání o kousek dříve. Pobídla jsem kobylku ke klusu a zvedla se do lehkého sedu. Vysedávala jsem, hlava se mi hýbala nahoru dolů. „po-ma-lu.“ Slabikovala jsem, trochu se předklonila, zpomalila vysedávání a jemně si zkrátila otěž, abychom nenajížděli koni před námi na ocas. Jeli jsme jako poslední a Val měla tendenci to změnit. Do kroku jsme přešli ještě před odbočkou k závodišti. Zarazila jsem ruce do kohoutku a nepovolila Val otěž, za chvilku povolila a snížila krk. Šla citelně uvolněněji a nezapírala se do udidla. Tom nás zavedl až na pracoviště, kde jsme si měli koně rozehřát. Vyklusala jsem a dopřála Val delší klusovou pasáž, aby si prohřála a protáhla svaly. Zasedla jsem do sedla a pobídla ji do cvalu. Nechala jsem ji ocválat velký kruh na obě ruce, v lehkém sedu. Potom jsem ji stáhla zpět do kroku a ten si začala postupně zkracovat. Použila jsem poloviční zádrž, ruce držela opřené v kohoutku, otěží jsem jen jemně propouštěla pohyb vpřed. Jemná pobídka vnitřní holení potom neustále pobízela do kroku, proti ní potom stála pevná otěž. Kobylku jsem tak měla zarámovanou, krok byl krátký a shromážděný. Z tohoto pohybu jsem potom vyklusala do pracovního klusu a následně cvalu. Houpala jsem se v posedlí, vnější holeň posunula za podbřišník, vnitřní potom držela přiloženou a udržovala stálý kontakt. Přes jednoduchou změnu cvalu jsem potom ocválala v shromážděném tempu ještě na druhou ruku. Při tom jsem jemně protáhla otěž, abych Val ukázala, že takto jde správně, tak, jak chci. V kroku jsem provedla ještě dovnitř plec, abych Val rozhýbala v šikmých svalech. Potom už nás Tom hlasitým houknutím stáhl zpátky k sobě, aby nám mohl podat výklad týkající se vodních skoků. „nejprve bych chtěl, abyste si skok pod označením osm, pořádně prohlédli. Projděte okolo něj, zapište si ho do paměti. Nejezděte tam ale všichni najednou, ať mají všichni dostatek prostoru. Potom si zkusíte seskočit do vody a zase vyskočit, ukažte koni, že to není nic neobvyklého a že takové osvěžení může vlastně přijít docela vhod.“ Tom se s Gentym vydal na prohlídku jako první, aby předvedl, co po nás chce. Stejně jako mnoho dalších zastává názor, že je lepší věci ukázat, než je sáhodlouze vysvětlovat. Celou kombinaci několika překážek včetně vodního bazénku si obešel a pozvolným sestupem potom vjel do vody. Prošel se s valáškem ve vodě na volnější otěži a nechal ho vše prozkoumat, přičichli dokonce i ke zdi. Voda jim dosahovala těsně nad karpy, Gentleman jemně hrábnul nohou do vodní hladiny. Tom ho potom vyvedl zase zpět na souš a poodjel stranou. Zaskočil do cvalu, dostal si koně na otěž a potom vyjel mezi skoky k vodě. Při seskoku se mírně zaklonil, ruce měl však stále zaražené v kohoutku. Genty protáhl předky a zabořil se do vodní hladiny, o sekundu později následovaly zadky. Tom potom vedl valáška napříč bazénkem a vyskočil ven. Povolil otěž, pochválil. Kývl, že je řada na nás. Vyrazila jsem s Val k pozvolnému sestupu do vody. Tento bazének mohl totiž sloužit také jen jako samostatná voda, kterou se proběhlo a potom vyskočilo na břeh. Projela jsem se s Val v těsné blízkosti překážek, propletli jsme se také kolem stormu, který stál na břehu. Dojeli jsme až k sestupu do vody. Pobídla jsem Val holení, aby si nevymyslela, že se jí do vody nechce. To byly však zcela zbytečné obavy. Valhalla je vodomil, stejně jako já. S radostí malého dítěte se potom brouzdala vodou, spokojeně frkala a švihala alespoň ocasem, aby rozvířila vodu, když hrabat nohou jsem jí nedovolila. Potom jsem ji vyvedla přes vstup opět na souš. Po Tomově vzoru jsem potom odklusala o kousek dál, abychom měly dostatečný nájezd. Pobídla jsem Val do klidného, pravidelného a houpavého cvalu. Blížili jsme se k břehu. Přiložila jsem holeň, jemně nabídla Val otěž, aby si protáhla krk. Při seskoku jsem potom zůstávala sedět v sedle, mírný záklon. Pro jistotu jsem se chytila poutka pětibodového poprsáku, abych Val netahala v hubě. Val seskočila, kolem nás se rozprskly stovky drobných kapiček vody. Pobídla jsem Val holení, aby cválala pořád dopředu, směrem ke stěně bazénku. Val zabrala, odrazila se ze zadků. Nadlehčila jsem zadek, opřela se do kolenou, opět popustila otěž a přikrčila se ke krku. Jakmile jsme vyskočily na břeh, nechala jsem kobylku ještě asi deset metrů odcválat a potom ji stáhla do klusu a kroku. „moc hodná holka, šikulka.“ Zahodila jsem jí otěž a pochválila. Nyní jsme měly chvilku času, než si stejnou procedurou projdou i ostatní jezdkyně. Sesbírala jsem si Val na otěž a trochu s ní oklusala, abych ji udržela rozehřátou a pozornou. Jakmile měli všichni první fázi za sebou, vysvětlil nám Tom princip ježdění tohoto skoku a jak šetřit energií. Pochopila jsem, že je potřeba rozmýšlet každý odskok, tady ještě více než u jiných skoků. Na řadu jsem přišla opět jako první, co že zase já? Nacválala jsem s Val kousek od prvního skoku a potom ji na něj navedla. První skok byl dřevěný, pevná břevna stlučená k sobě na pevných nožkách. Pod nimi potom truhlíčky s květinkami. Celý povrch kolem skoků byl travnatý, nepršelo už nějakou dobu, tudíž tráva byla možná sušší, než bylo třeba. Kolem vody to však bylo akorát, protože probíhala automatická závlaha první skok byl tvořen vlastně dvěma částmi, ta vlevlo byla trochu nižší, než pravá. Logicky bych zvolila tu nižší, to ovšem představovalo riziko, že Val ztratí energii při delším cvalu ve vodě. Kdybych jela tu pravou část, zase bych musela volit ostřejší úhel pro výskok z vody. Najížděla jsem tedy na střed, těch pět centimetrů už takový rozdíl nebyl, aby to Val mohlo nějak rozhodit. Jela jsem v klidném, pomalém tempu, spíš Val přidržovala. Ke kolmému nájezdu chybělo pár centimetrů, proto jsem tuto nesrovnalost vyladila jemným přiložením levé holeně a nepatrným pohybem levé otěž. Teď to byl perfektní kolmý nájezd. Přivedla jsem Val ke skoku, přiložením holení podpořila v odrazu a společně s napnutím v zádech se zvedla ze sedla do stehenního sedu a povolila ruku dopředu. Koukala jsem na místo dopadu, kde se koňská kopyta opět setkají se zemí. Po dopadu jsem si sedla pevně do sedla a opřela se opět o kolena. Dívala jsem se nyní již na vodní hladinu před sebou. Doslova jsem cítila, jak Val rozmýšlí, co teď. „jdi dopředu!“ pobídla jsem ji varovným hlasem a přidala pobídku holení. Val se vrátila zpět do tempa a seskočila do vody přesně tak, jak jsme si to natrénovali předtím. Zůstala jsem mírně za pohybem, abych nežuchla po hlavě do vody. Opět se kolem nás rozprskly stovky kapek vody a odrážely světlo. Neměla jsem však čas se s nimi zaobírat. Přiložila jsem pravou holeň a levou otěží Val navedla do oblouku čelem ke stěně bazénu. Holeň ji stále vystrkovala dopředu a Val se blížila ke stěně. Byla jsem zdvihnutá do stehenního sedu, abych jí co nejméně vadila v zádech. Pobídla jsem ji k výskoku a zvedla se ještě více, naopak se přikrčila ke krku a povolila otěž. Val vyhupsla na břeh neuvěřitelným způsobem, jen tak tak, že jsem nesletěla bokem napřed. „aj!“ vyklouzlo ze mě, když jsem si všimla, jak špatně nám vychází nájezd na poslední skok. „srovnej to co nejvíc!“ zakřičel na mě Tom. Pravda, ještě šlo skok překonat. Sice v té nejpravější části co to jen šlo, ale bylo to možné. Zaktivovala jsem pravou holeň a otěž a vytlačila ji. Takhle těsný skok jsem snad ještě neskákala. Špičkou pravé boty jsem zavadila o tyčku praporku, jen se lehce zakymácel, ale zůstal stát. po doskoku jsem nechala Val kousek vycválat, postupně jí nabídla otěž a přešla do klusu a kroku. „dobrá práce Nad, ten poslední skok byl dost na hraně, ale i to se může stát. důležité je si pamatovat, že se vždycky musíš snažit překážku skočit, byť to bude vypadat sebehůř. Najeď si ji ještě z druhé strany, pěkně pomalu. Tempo jste měli dobré, soustřeď se hlavně na ten výskok a druhý skok.“ Přikývla jsem, byla jsem si chyby v nájezdu velmi dobře vědoma. Sesbírala jsem si kobylku na otěž a vyjela cvalem směrem k poslednímu, nyní vlastně prvnímu skoku. Tentokrát jsem oblouk ve vodě najížděla obezřetněji, sledovala jsem překážku na břehu a místo, kde jsem chtěla z vody vyskočit. Oblouk byl plynulejší, stejně tak i výskok na břeh. Zde jsem zmobilizovala Valhallinu upadající pozornost a probudila ji silnější pobídkou k lepšímu cvalu. „to bylo opravdu moc pěkné, plynulé. V celém závodu by to samozřejmě bylo asi náročnější, ale napodruhé moc pěkné.“ Pochválil nás Tom s uznalým úsměvem. Povolila jsem sevření otěží a nechala Val si protáhnout krk. Krokovaly jsme zatím kolem a sledovaly ostatní dvojice, jak si s vodní překážkou poradí. Některým to šlo lépe, některým méně, ostatně jako všechno. Následovali jeden za druhým a za půl hodinku bylo hotovo. „tak, vyrazíme ke startovacímu boxu.“ Vyzval nás Tom a vedl náš průvod k startovní pozici. Startovní box bylo vlastně hrazení o třech stranách z bílého plotu, alespoň tak mi to připadalo. Volná strana směřovala směrem nahoru, do kopce, k malému remízku. „tak dámy, finální jízda celého kurzu je před námi. Překážky a kurz jste dostaly vypsané, kdo si nepamatuje, má možnost ještě přečíst. Pořadí jsme vám vylosovali s Niorou, aby někdo nemohl špačkovat, že jezdí pořád první, nebo poslední.“ Začervenala jsem se, tato poznámka zcela jistě patřila mě. „takže, první jede…“ Tom zavolal první jezdkyni, která s polknutím pobídla svého koně k vjezdu do boxu. Tom odstartoval hlasitým odpočítáváním a dvojice vyrazila cvalem vpřed. „pomalu, žádné řádění!“ zavolal za nimi ještě Tom. Sledovali jsme vzdalující se záda, dvojiec mířila skrze remízek k první překážce. Zastínila jsem si oči, abych mohla sledovat jejich postup skrze celou dráhu. Mírné zaváhání, ale přeci jen skočili. Pak se na chvilku ztratili z očí, ale brzy se opět objevili. Tom vybral skoky, které byly stále vidět, aby mohl jezdce kontrolovat. Přicválali v tempu, jezdkyně s úsměvem od ucha k uchu. „tak, řada je na Ell.“ Houkl Tom. Zatímco během první jízdy jsem krokovala kolem a udržovala Val rozehřátou, nyní jsem se postavila na nejlepší místo, abych mohla jejich trasu sledovat z první řady. „tři, dva, jedna, jeď!“ odstartoval Tom a Ell pobídla Daria ke cvalu. Hřebec zpupně pohodil hlavou, ale Ell moc dobře věděla, že ničím takovým se nesmí nechat rozházet. Vedla hřebce sebejistě a ukazovala mu, kudy jet. Samotné skoky potom nechávala více méně na něm, odskoky si řešil sám a moc dobře. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak si poradí s pivovarskými bednami dole pod kopcem, ty se mi nelíbily už takhle zdálky. Jak asi vypadají zblízka? Ell zajela mezi stromy a na chvíli se nám ztratila z dohledu. Doslova jsem počítala vteřiny, kdy se zase objeví, ale čas se prodlužoval a oni stále nikde. „co se děje?“ podívala jsem se bezradně na Toma, ten jen pokrčil rameny. „hlavně ať se jim nic nestalo.“ Stiskla jsem rty v pevnou linku, myslí mi běžely černé myšlenky. „hele, už jedou.“ Ukázala Mell. Skutečně, vyjeli z lesa a cválali dál, nevypadalo to na nějaké zranění. Dokončili poslední skokovou fázi a potom už se hnali směrem k nám. Ell provedla Daria mezi tyčkami, vytyčujícími finish. Procválali kolem, postupně zpomalili a zase se zařadili mezi ostatní koně. „všechno v pohodě?“ optával se Tom opatrně. Ell nevypadala nijak poškozeně, snad jen udýchaně. „ne, dobrý. Čteče, to je ale paráda. Vítr ve vlasech, slunce na zátylku. Z toho kopce jeď opatrně, klouže to…“ nestačila doříct. Zalykala se, jak byla udýchaná, navíc mě Tom vyzval k vlastní jízdě. „držím palce, užij si to, kočko.“ Povzbudila mě Ell. Krokem jsem najela do startovacího boxu a čekala. Ruce se mi potily, naštěstí jsem měla rukavice a otěže mi neklouzaly. „tři, dva, jedna, start!“ se slovem start jsem Val pobídla do kroku a pak ihned cvalu. Val zabrala, zaskočila, předky se jí zvedly do mohutného prvního cvalového skoku. „pomalu, neriskuj!“ brzdil mě Tom, stejně tak jsem já stáhla Valhallku zpět. Nyní jsme jely v příjemném tempu, svaly mojí koňské parťačky mohutně zabíraly do mírného kopce, po kterém jsme se vydaly. Naváděla jsem val spíše do levého oblouku, v dálce se již začínala rýsovat silueta prvního skoku naší dnešní závod simulující trasy. Jen malý kousek jsme cválaly po prašné cestě vysypané bílým pískem, jenž křupal pod koňskými kopyty. Avšak téměř ihned jsme se zase oddělily a jely po trávě, stále do kopce. Ve svahu se proti nám potom přibližoval první skok, trojka-dvojbradlí. Zadní břevno bylo jen o jednu šířku břevna výš, pod nimi potom rostly mladé jehličnaté stromky. Viděla jsem, že povrch se za skokem stále zvedá, no to bude paráda. Naváděla jsem Val stále rovně, vyšlo nám to pěkně na střed skoku. Připravit se k odrazu, seděla jsem v plném sedu. S odrazem ze zadků jsem se vyšvihla do stehenního sedu, přikrčila více ke krku a povolila více otěž, aby si Val vytáhla krk. Bylo to i lepší, protože jí to nabízelo více prostoru zabrat do dalšího stoupání. Dopadly jsme s žuchnutím, rovnou jsem zůstala stát ve třmenech, abych Val neblokovala záda. Po doskoku jsme vyjely ještě více na vrchol a potom jsem kobylku ohnula kolem pravé holeně a za levou otěží, do pravého oblouku, abychom najely na následující skoky, které byly vcelku ihned po sobě. Dvojka je již nám známý skok, pevná bedna na nožičkách. Navedla jsem opět Val na střed tohoto skoku a chystala se k jeho překonání. S potěšením musím uznat, že jsem se již cítila na krosovém závodišti jako doma. Koně jsem vedla s jistotou a v hlavě měla srovnáno, jak to vše má vypadat a probíhat. To mi dodávalo pocit sebejistoty, která se přenášela i na kobylku. Za dvojkou jsem Val potom vedla na zkušební skok, který dnes sloužil jako taková volnější část. pro nás byl nový tím, že vlastně něčím proskakujeme, máme nad sebou ještě horní příčku. Samotný skok byl tvořen potom kmeny stromů zvláštně postavených na sobě a ozdoben rostlinami směřujícími do výšky. Nebyl nikterak vysoký, ani široký. Odpovídal prostě zkušebnímu skoku. Uprostřed stála rostlina, tudy se jet nedalo. Rozhodla jsem se proto vzít to po pravé straně. Kolem skoku byla stále tráva a rovinka, jely jsme tedy ve stálém tempu. Navedla jsem Val ke skoku a svým tělem sledovala pohyb toho jejího. S odskokem jsem se zvedla do stehenního sedu, s protažením krku povolila otěž. Musím přiznat, že příčka nad námi nepůsobila zrovna moc příjemně, přistihla jsem se, že jsem se přikrčila možná až trochu moc ke krku. Val to vzala těsně nad skokem, takže jsem se neměla čeho bát, ale reflexy člověk neovlivní. Nyní, po doskoku, jsem opět přiložila pravou holeň a stočila Val čelem proti klesajícímu kopci a vedla ji stále dolů. Opět jsme přejely přes cestičku z bílého písku a klesaly stále dál a dál. Po pravé ruce, za několika stromy, jsem zahlédla bílou barvu – startovací box, a také jezdce v barevném oblečení. Neměla jsem se však čas dívat po nich, protože Val najednou podklouzly zadní nohy a zajely jí hluboko pod břicho, čímž jí vystřelil předek více dopředu. „hou, hou. Pomalu.“ Brzdila jsem ji. Tráva podkluzovala, koně nebyli nakovaní a botičky toho tolik nezvládly. Chytila jsem se poutka od poprsáku, abych Val netahala v hubě, ale zároveň ji trochu zpomalila. Nejdeme na čas a není potřeba vypustit na závodišti duši! Tento terén byl také nepříjemný v tom směru, že se občas naopak zcela nečekaně zvednul a cválalo se kousek do kopce, načež se opět klesalo dolů. Bylo potřeba se tak neustále přizpůsobovat terénu a pružit v kolenou. Necválávání bylo trochu delší, v jednu chvíli jsme se dokonce ocitly v písečném bunkru, jak by řekli golfisté. Holeně jsem měla stále přiložené, abych udržela kontakt s kobylkou. V písku jsem je pak přitlačila, abych ji podpořila do pohybu vpřed, protože přes písek to bylo horší se spotřebou energie. Potom už následovalo jen krátké klesání a nejdnou se povrch narovnal. Ha! Blíží se překážka. A skutečně, malý park, který jsme trénovali hned první den, přímo před námi. Vedla jsem Val na střed prvního skoku, jednoduchého břevna. Po něm potom následoval oblouk na levou ruku a možnost výběru. Buď přes pevnou, ale nižší zeď, nebo naopak přes zeď z rostlin, ale zato vyšší. Po doskoku z prvního skoku jsem se rozhodla to vzít raději doprava. Oblouk byl náhlejší, bylo více prostoru pro manévrování. Valhalliny karpy potom jen jemně škrtly o nejvyšší lupínky na ohebných větvičkách. „hodná holka.“ Pochválila jsem ji a pobídla ke cvalu dál. Val pravidelně oddechovala s každým cvalovým skokem, do uší mi navíc pronikaly zvuky a skřípání kůže na postrojích. Opět jsme točily doprava a před námi se tyčil dvojskok, mnou obávané pivovarské povozy. Ty se mi nelíbily hlavně kvůli šikmému nájezdu. Byly to vlastně dva nepravidelné trojúhelníky a člověk proskakoval mezi praporky na jejich nejužší straně, přičemž si musel najet zešikma, aby se mezi ně trefil. Takový nájezd jsem ještě neřešila, raději volním delší nájezd z oblouků, na parkuru, abych měla dostatečný prostor vyrovnání koně. nicméně tohle není parkur, ale kros, takže hurá na to zešikma. Přivedla jsem Val ke skoku v pravidelném tempu, kobylka měla našpicované uši a vnímala moje pobídky. Levá strana a špička trojúhelníku byla zablokovaná sudem a otýpkami slámy, takže nebylo moc prostoru to zkaňhat. Na pravé straně potom ležel ještě jeden sud pod samotným skokem. Přeletěly jsme přes dřevěný povoz jedna báseň. Dívala jsem se dopředu, ne na další skok, ale na místo, kam dopadneme. Kopyta zabalená do botiček jemně dopadla do trávy a Val vyrazila cvalem dál. Tyto povozy stály přímo za sebou, takže nájezd byl opět stejný. S dopadem jsem si jemně přikousla jazyk. Sakra práce! Naštěstí nás čekal už jen jeden skok, k tomu však zbýval ještě kus cesty. Opět jsem točila Val na pravou ruku. Pětka prozatím nebyla vidět, ale někde tam určitě bude. Prozatím jsem Val vedla kousek po písečné cestičce a za jejím rozcestím potom po trávě opět směrem do kopce. Povrch pod kopyty se změnil. Byl tvrdší a sušší, křupal.byl ale o to pevnější, než klasická tráva. To se ale brzy opět změnilo, vrátila se zpět běžná krosová travička a my stoupaly do kopce. Jaká změna, že? v dálce se proti rannímu slunci začaly rýsovat poslední skoky, naše staré známé bedny. Uvědomila jsem si, jak nebezpečné a strašné mi přišly ještě před pár dny. A nyní? Valím si to na ně v plném cvalu, bez známky nejistoty. Nemám důvod, vždyť jsou vlastně tak jednoduché! Nájezd-rovný, povrch-travnatý, distanc-v rovině. Naprosto příjemný skok. Navedla jsem Val k první bedně, která se směrem od nás zužovala, ani jsem se nenadála a byly jsme na druhé straně. Distanc na osm cvalových mi nyní přišla dosti krátká a brzy jsme opět odskakovaly. Poslední přeskok v rámci kurzu krosu. Dívala jsem se dopředu, vzhlížela k novým zítřkům, jak by poeticky řekla Kitty. Dopad se mnou jemně hodil dopředu, ale tento pohyb absorbovala kolena. Srovnala jsem se zpět do rovnováhy a jemně si zkrátila otěž, kterou si Val při skoku vytáhla. Nyní nás čekala trošku štreka do cíle, nechtěla jsem tam vletět jako mistr světa. Místo toho jsem Val vedla stále v plynulém a houpavém cvalu, možná trochu delším, než obvykle. Tečky připomínající jezdce, se začaly pomalu přibližovat a začínaly mít patřičné tvary. Soustředila jsem se na dvě tyčky, které označovaly cíl, u startovacího boxu. Jakmile jsme jimi projely, začala jsem Val pomalu brzdit. Nejprve do pomalejšího cvalu a potom klusu. Nechala jsem jí vytáhnout otěž a vyklusávala kolem skupinky. Potom jsem ji převedla do kroku a přijela k Ell. Tváře mi hořely směsí vzrušení, adrenalinu, horka a něčeho dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. „tak co, jaké to bylo?“ páčila ze mě Ell. Krokovaly jsme koně vedle sebe, stranou od ostatních. „naprosto, perfektní.“ Vyrážela jsem ze sebe, stále jsem dýchala zrychleně a srdce mi bušilo neuvěřitelným tempem. „já říkala, že se ti kros bude líbit.“ Zvedla ell do výšky palec, dlaněmi jsme si pak pleskly o sebe. Měla pravdu, zamilovala jsem si tuhle disciplínu. Pochválila jsem Val a podstrčila jí pamlsek. Zasloužila si ho, navíc si protáhla krk, když se pro něj natahovala. Sledovaly jsme zběžně výkony dalších jezdkyň. Postupně se skupinka u startovacího boxu zmenšovala a jezdců se zahozenými otěžemi přibývalo. Nakonec přišel na řadu Tomův závěrečný proslov, kdy nám poděkoval za účast, vyjádřil obdiv a zároveň motivoval k absolvování krosových levelů. Vysloužil si od nás potlesk, za to že nás celým kurzem provedl. Na Florestu jsme se potom velmi unvavené a plné zážitků, vydaly na zahozených otěžích. Koně už toho měli také dost a tak jsme jim dopřáli dlouhé a klidné vykrokování.