marigold a bouře: 4. DEN KURZU

Byla jsem ještě pořád trochu připitomělá z toho brzkého vstávání, když jsem čekala na Izz s Metem, než se k nám připojí. Zívala jsem na celé kolo a mžourala do slunce, jako kdyby mi vypalovalo oči. To je tak, když si člověk povídá se svou spolubydlící pomalu až do rána
"Už to bude?" zeptala jsem se jí netrpělivě a znovu zívla. Bouře vypadala ale oproti mě svěže a odpočatě. Dneska dostala snídani dřív, díky čemuž se cítila důležitě, protože většina koní, co se kurzu neúčastnili, dostávali až o trochu později. Škodolibý kůň
Navzdory únavě jsem se na dnešek pořádně těšila, souvislá trať, no páni! Budu se cítit jako pravý kros-kauntrák (jsme přeci v Čechách, no ne? ).
Když jsme všichni vyšli ze stáje na nádvoří, pár lidí ještě chybělo, ale Tom s Gentlemanem už tu čekali. Musela jsem obdivovat toho majestátního hřebce, který i přes svou velikost vypadal tak mírumilovně a dobromyslně, že mi ani nepřišel tak respekt-budící jako spíš... no obdivuhodný. Pozdravily jsme trenéra a chvíli se pustily do hovoru, obě jsme se už těšily. Po těch třech dnech kurzu už ze mě strach opadl, jelikož jsme s Izz byly i ve stejném levlu, cítila jsem se mnohem lépe, že tu mám takovou psychickou oporu
Když konečně dorazili všichni, Tom nás přivítal na čtvrtém dni kurzu a vyzval nás, ať dotahujeme a nasedáme, že nám dneska bude dělat vedoucího "koně" on. Dotáhla jsem tedy Buřince podbřišník a upravila ještě řemeny martingalu, který jsem dneska vzala, protože se mi občas kobylka po doskoku vzepřela, potřebovala jsem ji mít víc pod kontrolou. Snad nám to pomůže.
Když jsem se vyhoupla do sedla a zařadila se vedle Izzíka, výprava už vyrazila. Stejně jako předchozí dny jsme i tentokrát opustili Florestu v poklidném kroku na volnější otěži, postupně jsem si je zkracovala a vybízela Bouři k aktivnějšímu tempu, jak jsme pokračovaly po cestě na krosové závodiště. Dřív jsem ani nevěděla, kudy se tam jede a dneska už bych snad trefila i po slepu No dobře, tak to asi né, ale bylo to zvláštní, vzpomenout si na úplně první dojmy z krosu...
Nacházely jsme se poměrně blízko k Tomovi, proto jsem mohla zahlédnout, jak s Gentlemanem za jízdy pracuje a pomalu si ho rozehřívá.
Po delším úseku cesty nastal klusový, Tom zavelel a my se postupně všechny přesunuly z kroku do lehkého klusu. Pravidelně jsem vysedávala a udržovala kobylku v energickém tempu, sem tam vybídla do zadních nohou a zaujatě sledovala trenéra s hřebcem.
Netrvalo to dlouho, ocitly jsme se na krosovém závodišti, před kterým jsme si daly krokovou pauzu. Dneska tu na nás čekal Nath s Connorem, kteří jeli napřed a měli nám asistovat u skoků, jak řekl Tom už na začátku. Trenér se k nám i s Gentlemanem obrátil a chvíli čekal, než se utišíme.
"To si počká." konstatovala Izz při pohledu na to, jaký rozruch přítomnost kluků vyvolala. Hned se s nimi všichni pustili do řeči
"Dneska si zajedete celou trasu, aby si koně, i vy samozřejmě, zvykli na to, že dráha je daná, neskáčete jeden skok pořád dokola a je potřeba rychle se rozhodovat. Pořadí a překážky vám vysvětlím potom, zatím si najděte místo a důkladně své koně opracujte ve všech třech chodech, jasné? Tak se do toho pusťte." promluvil nakonec silným a autoritativním hlasem, takže všichni rázem zmlkli. Věnovala jsem Izz významný pohled, nemohla jsem se dočkat. Jelikož se většina rozprchla, zůstalo místo tam, kde jsme stály, proto jsme se rozdělily a já s Bouří se přesunula blíž ke vchodu, kde nás nic nerušilo. Nejdřív jsem s ní začala samozřejmě jako obvykle v kroku, sice už jsme se z volné otěže vypracovaly na více napnutou, pořád to ale ještě chtělo zapracovat. Proto jsem jí po chvíli vybídla do lehkého klusu a v delších úsecích si jí rovnala do pomyslné stopy holeněmi, měnila směry na rovných čarách a pravidelně tak přesedala, střídaly jsme tedy obě nohy. Teprve když mi přišlo, že jde k ruce lépe, uvolňuje se mi v žuchvách a týlu, pomalu snižuje krk, zkusila jsem si prohrábnout hřívu. Šla mírně za otěží, ale to mi vůbec nevadilo. Začala jsem s ní tedy jezdit větší kruhy. Vždy jsem si našlápla do vnitřního třmenu, vyvedla jí vnější holení do ohnutí, hlídala si záď, a vnější otěží udržovala její předek hezky ve stopě. S vnitřní otěží jsem občas mírně potáhla, aby se mi do ní neopírala, daly jsme si dva tři kruhy v lehkém klusu, pak jsem si jí na okamžik narovnala a obrátila pomůcky, takže jsme změnily kruhy a zkoušely ohnutí i na levou stranu, tu horší. Dávala jsem si záležet a vedla Buřinku převážně zvnějšku, opět jsme si pár kruhů objely, než jsem se rozhodla v kruhu změnit směr, provedla dva menší desetimetrové půlkruhy a znovu se napojila na kruh, v opačném směru.
Chvíli jsme si tak pohrávaly na kruzích podél obou holení v lehkém klusu, abychom zapracovaly na podsazení a zaktivizování zádě, což bylo při skocích potřeba zejména pro rovnováhu. Čekala jsem, až se mi od krku vytáhne víc dopředu a dolů, abych si jí pak mohla začít postupně sbírat.
Pak jsme pokračovaly ve cvalu, jako předešlé dny i tentokrát nejdřív v rovnějších úsecích a se změnami směru, kdy jsme si přecházely do klusu, abychom mohly změnit nohu, pak teprve přešly na velké kruhy a nijak je nezmenšovaly, narozdíl od klusu. Chvíli jsem se zaměřila jen na samotné přechody, pak podsazení a přilnutí si Buřinka postupně vyhledala sama. Nechala jsem jí přejít do klusu, tam si jí trochu sebrala do pracovního a zkusila i shromážděný několika polovičními zádržemi v rychlém sledu za sebou, jakmile byla ale udána silnější pomůcka, Bouře už to ale znala o něco lépe a nebylo potřeba tak čekat. Ve shromážděném klusu jsme pokračovaly jen chvíli, pak jsem jí nechala chvíli v kroku na volnější otěži a po pauze opět pokračovala v klusu, tentokrát pracovním. Snížila jsem pozici rukou, oddálila je od sebe a nechala tak Buřinku trochu se protáhnout a zároveň pracovat, musela jsem si jí trochu víc podsadit, aby to nechápala jako volno.
Zkusila jsem s ní prodloužený klus, jen jemně povolila otěže a vybídla jí do uvolněného prostoru, pak udala jemnou poloviční zádrž, aby věděla, že má jít stále skrz záď. Nechávala jsem jí víc nataženou a prodlouženou, pak si jí posbírala zpátky, když se protáhla a přešla s ní do lehkého klusu, což už jsem měla ruce zase trochu víš a chtěla po Bouři jít spíš sebraněji.Tam jsme se chvíli soustředily na menší oblouky a změnu nohy, sestavení a ohnutí, a když jsem si jí pak sestavila doprava, vybídla jsem jí levou holení a víc zatížila pravou sedací kost, pak pochválila, když přešla na správnou nohu. Ve cvalu jsme se jen chvíli zaměřovaly na prodloužení skoků a zkrácení, což jsme taky dost potřebovaly, ovladatelnost v rychlejším tempu a velké kruhy v kratším cvalu.
Nakonec jsem jí pochválila, přešla s ní skrz klus až do kroku a uvolnila otěž, aby se mohla hezky protáhnout a netuhla mi. Vybídla jsem jí a zamířila s ní k Tomovi, kde už se pár holek shromáždilo. Když došly všechny, Tom si vzal slovo:
"Na kros se zařadíte všechny za mě, začátečníci dopředu, zkušenější dozadu, hlídejte si ale vzdálenosti, ať předejdeme zbytečným nehodám. Minimálně pět koňských délek." na chvíli se odmlčel, aby oddělil důležité bezpečnostní pravidlo od zbytku výkladu.
"Nejdřív si překážky prohlédneme a ukážu vám celou trasu. Z opracoviště pojedeme na skok 2..." mluvil, zatímco nás všechny vedl k jednotlivým skokům. Upozorňoval nás na terén, výšku, směry a chytáky, zatímco jsme si trať prošly klidným krokem.
Postupně jsme se vrátili až na opracoviště, kde měl být start. Šla mi z toho hlava kolem, tolik věcí, na které si člověk musí dávat na trati pozor...
Tom určil pořadí, já měla jet před Izz, což jsem jí tedy nepřála, hned za Tomem. Věděl moc dobře, co dělá Naposledy jsme se na sebe povzbudivě podívaly, než Tom vyrazil s Gentlemanem jako první. Počkala jsem, až od nás s Bouří bude dostatečně daleko, pak jí vybídla do klusu a do cvalu na levou nohu, jelikož tam pak byl obrat doleva. V hlavě jsem vyštrachala pořadí překážek, všechno, co mi Tom v předchozích dnech řekl a plná nadšení z dobrodružství jsem musela Buřinku hned krotit, protože vyrazila jako neřízená střela, aby dohnala Gentlemana.
"To..nejsou.... dostihy." zamumlala jsem mezi jednotlivými skoky, zůstala v plném sedu, abych si jí mohla držet hezky při zemi, a udala několik polovičních zádrží ke zkrácení skoků. Jen díky tomu, že měla martingal, mi nezvedla hlavu a neodmítla poslušnost, ale s nespokojeným švihnutím ocasu zpomalila a umírnila se. Slovně jsem jí pochválila, jelikož jsem celé své tělo soustředila k jízdě a správnému směru.
Z opracoviště ke druhému skoku byl terén trochu zvlněný, díky tomu jsem si taky Bouři srovnala, využila jsem totiž mírných kopečků k odlehčení a jízdě z nich jsem věnovala zvláštní pozornost a nechala Bouři skoky zase zkrátit. To mi jí trochu donutilo soustředit se na to, co se s ní snažím provádět. Postupně se před námi objevila prapodivná překážka, taková dřevěná brána s bukovými kmeny pod ní, u krajů zdobená květinami. Z projetí dráhy jsem věděla, že je to první překážka a tu si musíme objet z pravé strany, pak si z obratu nalevo najet ke druhé překážce. Držela jsem si zprvu kobylku trochu víc v klidu, aby šetřila energií, jak nám poradil Tom, natočila si jí rovnoběžně s překážkou a kousek u ní si kobylku pravou holení a otěži vyvedla do levého obratu, zatížila jsem zároveň levou sedací kost. Musela jsem si jí na nájezd srovnat a nabrat tempo, jednalo se o šířkovou překážku a na tu je potřeba skoky trochu prodloužit. Času bylo dost, proto jsem si Bouři nejdřív srovnala na střed holeněmi rovnou z obratu a pak teprve přešla do lehkého sedu, jemně uvolnila otěže a vybídla holeněmi kupředu. Nemusela jsem s ní vůbec zápasit, s radostí si zrychlila, našpicovala uši k přeážce, což byl pro mě jednoznačný signál, že už se na ní začíná pořádně soustředit. V těchle chvílích jsem většinou začala mírně potahovat otěžemi, pohrávat si s nimi a pomačkávat, protože na mě často zapomínala a zrychlovala. To jí připomnělo, jak se má držet. Odpočítala jsem skoky a ještě trochu nechala Buřinku prodloužit, aby nám to vyšlo akorát podle jejího gusta. Bouře funěla, její kopyta tvrdě dopadala na zem do rozježděné trávy, ještě vlhké po ranním dešti. Po posledním skoku jsem dračici pobídla holeněmi, vyšvihla se kupředu a nechala otěže proklouznout, když se mohutně odrazila a vznesla do vzduchu. Nad skokem jsem se snažila jí nijak nevadit, lehce si našlápla do levého třmenu a uvolnila levou otěž, aby mi dopadla správně a my mohly pak obrat projet hezky v rovnováze. Cítila jsem jako na houpačce, skok nebyl nijak dlouhý, Bouře se odrazila a hned zase dopadla, skoro jsem nestihla reagovat. Rychle jsem se napřímila vzala si hvězdu pod ruku a pozvolna (díkybohu jsem tak měla víc času) si jízačala točit vlevo, pravou holení za podbřišníkem mírně tlačila a otěž přiložila ke krku, zatížila levou sedací kost. Klisna byla zpočátku trochu nejístá, jako kdyby čekala, že každou chvíli zpomalíme, proto jsem jí musela pobídkou podpořit ke cvalu, pak to ale pochopila velice rychle. Minuly jsme dřevěné dvojbradlí, které se nacházelo na mírném svahu, zaklonila jsem se, zavřela rukama otěže a mírně tiskla holeně, abych dračici donutila jít přes záď bezpečně po svahu mírným cvalem. O pár skoků dál se mi do periferního vidění dostalo i potrubí, které jsme objely a zamířily mezi stromy, kde nás na okamžik pohltilo šero. Zahlédla jsem před námi Toma s Gentlemanem, poněkud dál, než bylo pět koňských délek, to snad ale nevadilo...
U páté překážky někdo stál, zatím jsem ale nepoznala, kdo. Z hliněné cesty, kde to trochu klouzalo, proto jsem místo honění délek držela Bouři pomaleji, jsme se zanedlouho dostaly do vlhké trávy, na širokou louku s jediným skokem uprostřed, lemovanou ohromnými stromy. To půvabné okolí mě rozptylovalo, proč nemůžeme mít závodiště někde v poušti
Otevřela se před námi klidná rovinka, zahlédla jsem bedny, které jsme si zkoušely... včera nebo předevčírem, už se mi to motalo Důlěžité ale bylo, že jsme je obě znaly, proto jsem věděla, že nepříliš vysoké dřevěné "konstrukty" s miniaturním živým plůtkem na vrcholu je třeba překonat ve středním tempu, spíš do dálky než do výšky. Vybídla jsem Buřinku k trochu živějšímu tempu, porovnala si jí na střed a nechávala holeň přiloženou, otěž napnutou. Dívala jsem se kupředu, na poměrně snadně vypadající bedny a cítila takovou podivnou radost deroucí se ze soustředění na povrch. Donutilo mě to se zazubit, jen aby okolo neletěl čmelák
Pár skoků před překážkou už Bouře napínala ušiska, já zůstávala v plném sedu a počítala jeden skok za druhým, nakonec vybídla holeněmi a dívala se na dvě překážky před námi s přivřenýma očima a pocitem... chtěného zadostiučinění Však my těm bednám ukážeme, už nás nezastaví!
Bouře se na pobídku mohutně odrazila, možnbá víc, než bylo třeba, takže jsem si trochu vyčítala, že jsem to nečekala a šla mírně za jejím pohybem, ona si totiž na mohutných a dlouhých skocích přímo zakládala. Po doskoku jsem se rychle srovnala a pokračovala v lehkém sedu, což mi trochu pomohlo udržet rovnováhu a Buřinku povzbudilo k tempu. Stačilo jen pár skoků, přišla další pobídka a s ní další mohutný skok, bohužel takový, že si kobylka z nějaké čiré radosti vyhodila a já se tentokrát udržela, ale jen stěží a trochu vyjela z dráhy.
Teprve teď jsem si všimla, že je to Connor, co stojí u beden a nespouští z nás oči. Bylo mi jasné, že můžeme způsobit pěkný kolaps, Bouře ale z Connorova popudu zatočila prudce doleva a tím mě nahodila zpátky do sedla, jelikož jsem padala samozřejmě na pravou stranu, na kterou jsme cválaly. Rychle jsem se srovnala, nestačila už Connorovi poděkovat, ale bylo potřeba dohonit tu mezeru, aby do nás Izz někde nevrazila. Nepochybovala jsem sice o jejích schopnostech, ale kdyby to nečekala, třeba by se něco stát mohlo. Jakmile jsem byla srovnaná, musela jsem Bouři nechat zkrátit kroky a víc se podsadit, jelikož jsme se řítily z kopce, až jsem měla strach, abychom se nějak.... nepřevážily
Projely jsme okolo břehu vody, zahlédla jsem Toma s Gentlemanem na cestě k 11, což mě uklidnilo, zas takovou rezervu neměli. Voda okolo nás se leskla oslepujícím způsobem, ačkoliv v ní bylo dost bahna, jak se v ní teď v době kurzu jezdilo. Jakmile jsme minuly 8, devítka se ukázala před námi v celé své kráse, "Vůz se slámou", jak Tom řekl při prohlídce. Jednalo se o rovinu, takže pohodička... hmmm vcelku
Tady jsme si Bouři pustila hezky do tempa, přešla do lehkého sedu a mírně jí povolila, takže se poměrně dost rychle vyřítila kupředu. Jednalo se ale o šířkový skok, takže to ani tak nevadilo, jen jsem jí musela dávat neustále najevo, že rychleji už ne a že jsem pořád tady. Odpočítala jsem si skoky, hleděla na překážku a nechávala holeně přiložené, zuby nevědomky zatínala odhodláním. Cítila jsem se podivně, plná síly a adrenalinu možná, z rychlé jízdy a touhy přehoupnout se přes skok do vzduchu a už se na zem nevrátit...
Poněkud jsem se zasnila, proto nám u překážky skoky nevyšly tak, jak by bylo ideální, Buřinka si trochu přiskočila před samotným odrazem, pak se ale vznesla, poněkud méně mohutněji, než měla ve zvyku. Naštěstí byla překážka nízká, takže jí vybrala, jen jsem si dávala nad skokem rychle pozor, aby dopadla na na levou nohu, tam totiž směřoval obrat. Dávala jsem si pozor, abych kobylku netočila dřív, než to bude skutečně nutné, abychom měly nájezd delší, ačkoliv nás to bude stát ostřejší obrat. Nechala jsem Buřinku prodloužit skoky a zvedla se do lehkého sedu v mírném předklonu, abychom vybraly jemný kopeček, co nám zastoupil cestu. Jelikož jsem chtěla šetřit poslední síly na dva skoky, které jsme ještě nezkoušely, nenechávala jsem to Bouři vyběhnout jako vždycky, ale spíš si jí držela. Když jsme se ocitly opět na rovince, prudce jsem jí stočila doleva pravou otěží a holení, zatížila levou sedací kost a podporovala jí v udržení rovnováhy. Nijak zběsile jsme si do obratu nenajely, šly jsme hezky v mírnějším tempum, až jsem měla strach, abychom Izz s Meteorem za námi nijak nezdržely.
Docela se nám ten kousek povedl, měly jsme nájezd delší, takže jsme měla čas si hvězdu porovnat holeněmi na střed a probodávala pohledem tři skoky před námi.
"Tohle půjde, ne že ne!" řekla jsem si spíš pro sebe, ačkoliv Bouře to musela slyšet taky, nějak odhodlaně a rozhodně, protože upřímně ve mě byla malá dušička
Nechala jsem Buřinku ještě zkrátit skoky, aby nám to vyšlo, jemnou poloviční zádrží, jelikož se jednalo o výškové skoky a navíc bylo potřeba se šetřit, byla už pěkně spocená, hlasitě funěla a ztrácela tempo. Hleděla jsem před sebe, zůstávala v lehkém sedu, teď už jsem si to mohla dovolit a ulehčit tak jejímu hřbetu. přiložené holeně udržovaly Bouři v rovnoměrném tempu, před skokem jsem stiskla holeně a vyhoupla se vzhůru i s rukama, abych jí ve vzduchu nijak nevadila. Napřímila jsem se po dopadu a snažila se jí nenarazit do hřbetu, udržovala si jí na přilnutí a akorát odhadla dva skoky do další překážky, která by se dala snadno vyhnout...
Hlídala jsem si kobyklu holeněmi a vybízela kupředu, pobídla kobylku...
a jen tak tak se udržela, když se zalekla díry u překážky a velkým obloukem uskočila a hnala se pryč.
"Diskvalifikacé!" volal za námi Nath, nejspíš jen ze srandy ani jsem nevěděla, že je u téhle překážky. Ale nebyl čas překážku zopakovat, provedla jsem ale kolem ní s Bouří kruh v klidném cvalu s lehkým sedem, pak si jí vzala na poslední skok, mírně do kopce, takže jsem jí vybídla kupředu. Poslední překážka se nám díkybohu povedla.
Pokračovaly jsme poklidně ke 12, kde se tráva změnila v mělký písek, který odletoval od Bouřiných kopyt s tichým šuměním. Musela jsem si jí víc srovnat na levou stranu, kde byla hrůzostrašná zeď nižší, skoro jsem to ale nestihla, proto když se z rychlejšího tempa hvězda odrazila, mám pocit, že jsme to vzaly trochu šejdrem a povalily jeden květináč...
Dopadly jsme ale naštěstí bezpečně na pravou nohu, vzala jsem si dračici hned na otěž, pomocí polovičních zádrží udržovala v klidném cvalu a snížila pozici rukou, aby se mohla trochu narovnat. Klisna toho ráda využila.
Ve mírném cvalu jsme vyčkávaly, než dojedou ostatní, bedlivě jsem pozorovala jednotlivé jezdkyně na poslední překážce, jak to zvládaly ony. Tom nás pokáral za ten finiš, že prý jsem to už na začátku zkazila tím, že jsem jí nechala moc vyrazit... několika věcí si nevšiml, ohlédl se jen občas.
Nechala jsem Buřinku přejít do lehkého klusu ještě dřív, než všichni doskákali, aby se stihla vydýchat. Nechávala jsem jí nataženou, nikam se ale nehnala, ačkoliv držela krásné energické tempo. Trochu mě donutilo se začervenat, když většina překonávala ten skok bez problémů
Clair s Pomněnkou to přelétly jako nic, Nadvandy s Valhallou měly děsivý problém, u kterého jsem začala trochu panikařit jen při pohledu, co teprv Nadvandy. Nakonec to ale zdánlivě zvládly a dostaly se na druhou stran, Nadvandy ale nevypadala moc dobře, nejspíš jí ta noha dost bolela. V tu chvíli jsem si pomyslela, že musím být ráda, že je Buřinka tak neuvěřitelný dříč a žene se kupředu, jen má na sobě tak trochu nemehlo
Postupně, jak dojeli všichni, jsem nechala Bouři vyklusat na zahozené otěži společně s ostatními a jakmile Tom zavelel a jí se srovnal dech, přešla i do kroku. To už jsme se vydali na Florestu v kroku na volné otěži, kdy jsem si rychle našla Izz a barvitě jí všechno vyprávěla, na oplátku si vyslechla i její podání dnešní trasy. V dobré náladě jsme se vrátily zpátky domů a vrhly se na svoje koníky.