nadvandy+valhalla: KURZ CROSS-COUNTRY 4.DEN
„tak, dámy. Klid prosím!“ houkl na malé seskupení studentek s koňmi na nádvoří Tom a zároveň zatleskal, aby upoutal pozornost. Gentleman po jeho boku zatříhal při tom zvuku ušima. „nyní se vydáme společně na závodiště na vaši první souvislejší jízdu. Než nasedneme, chci ale, abyste si uvědomily, co to znamená. Pojedeme několik překážek za sebou, ve skupině. Budete mezi sebou dodržovat řádné vzdálenosti, raději delší, než menší. Přímo za sebou chci mít ty nejméně zkušené. Poslední pojede Nad. Kdyby se cokoli dělo, budete křičet, jasné? Zastavíme, zkontrolujeme, pomůžeme. Nath s Connorem pojedou v autě a dohlídnou na překonání těžších skoků, počítejte s tím. Až přijedeme na závodiště, opracujete si koně a pak se společně rozjedeme na první překážku. Koukám, že vybavení máte snad všechny správné, tak můžeme nasedat.“ Tom ukončil svůj proslov a otočil se ke klukům, aby prohodili pár posledních slov. „tak vidíš, Val. Dneska to bude zasevzrůšo.“ Usmála jsem se na kobylku. Nadzvedla jsem bočnici, dotáhla sedlové řemeny a bočnici vrátila. Stáhla jsem třmeny a vyhoupla se do sedla. Postupně se vyšvihly na koňský hřbet všechny studentky, Tom potom na Gentlemana jako poslední. „tak, jedeme!“ zavelel a pobídl valáška ke kroku. Po nádvoří se začalo míchat několik nováčků, ktěří se snažili zařadit za Toma. „ach, pozor na ostatní koně. Jak jste to dělali předtím?“ tom se rozrušil, dnes nebyl ve své kůži. Nakonec se holky jakž takž vymotaly a zařadily za něj. Postupně se pak rozjížděly další a další dvojice, až jsem i já přiložila holeně k Valhalliným bokům a pobídla ji do kroku. Tvořila jsem samý ohon naší flotily, Ell byla hned vepředu. Sice byla už dosti zkušená, ale pro hřebce byla pozice vedle vedoucího valacha mnohem lepší, než mezi kobylami kdesi uprostřed. Nechala jsem koně poodjet, abych měla od dvojice přede mnou dostatečný rozestup. Začínala jsem na volné otěži, avšak postupně si ji zkracovala. Tom vedl náš konvoj skrze areál a potom projel pod branou. Vjeli jsme na lesní cestu, seschlé větvičky křupaly pod koňskými kopyty. Cesta se klikatila lesem, cesta byla podmáčená. Po včerejším dešti nestačila ještě vyschnout. Jak to bude vypadat asi na závodišti? Hlavou mi šly myšlenky o tempu, kterým pojedeme a také jaké skoky Tom asi zvolí. No, necháme se překvapit. Klikatili jsme se lesem, občas objeli nějakou tu louži. Abych Val zaměstnala, přistavila jsem si ji k pravé ruce, potom zase levé. Tom zepředu zavelel pokyn ke klusu. Jezdkyně postupně pobídly své koně a rozklusaly se, stejně tak já jsem přitiskla holeně a povolila otěž. Zvedala jsem se ze sedla a dosedala zase zpět. Nyní jsme se již blížili k vjezdu na závodiště, za stromy po pravé ruce prosvítala světlá zeleň povrchu závodiště. Odbočili jsme z hlavní cesty k cestičce sypané hrubým pískem. Zasedla jsem do sedla, ztuhla v kříži a jemně přitáhla otěž. Na závodiště jsme vjížděli v klidném kroku. Po levé straně cesty byla zděná budova s toaletami a bufetem. Dnes však bylo zavřeno, okenice zatlučené, aby dovnitř nefoukalo. Přímo před námi se rozprostíral plac, pracoviště. „tak, koně pořádně rozhýbat. Oklusat, ocválat, stranové pohyby. Také často střídejte přechody mezi jednotlivými chody.“ Vyzval nás Tom k opracování. Rozjeli jsme se kolem, abychom si nepřekáželi. Pobídla jsem Val do klusu a opět se zvedla do lehkého sedu. Přistavila jsem si Val k levé ruce a vedla ji na jakémsi větším oválu, z něhož jsem potom najela na velký kruh. Zasedla jsem do pracovního sedu a Val si shromáždila, dostala pěkně pod sebe. Zadní nohy došlapovaly hluboko pod zadek a Val snížila hlavu, sbalila si krk. Vedla jsem ji velmi jemně, jako na nitkách. Přešla jsem do kroku a zkusila dovnitř plec. Potom jsem opět vyklusala a zaskočila do cvalu. Vedla jsem Val přistavenou na osmyčce. Akceptovala jsem Tomův požadavek na časté přechody do kroku a tak jsem přes klus opět krokovala. Z kroku jsem potom zaskočila rovnou do cvalu a tady si vyzkoušela jak změnu cvalu přes klus, tak letmý přeskok. Potom jsem Val vyklusala na delší otěži, v klusu jsem si ji postupně zkrátila a převedla do kroku. „tak dámy, jdeme na to. Seřaďte se prosím, začínáme na skoku číslo dva, ten je támhle nahoře.“ Tom natáhl ruku a ukázal na skok, který jsme již trénovali. Možná právě proto na něm chtěl Tom začít. Tom pobídl Gentlemana nejprve ke klusu, aby dopřál prostor jezdkyním zařadit se opět za ním. „rozestupy, holky!“ houkla jsem na dvě mladší dívčiny, které se rozhodly, že pojedou vedle sebe. „aspoň pět koňských délek!“ houkla jsem na ně ještě. Tváře jim hořely, možná protivětrem, možná studem. Nechala jsem konvoj odklusat a potom se vydala za nimi. Před sebou jsme měly dost volného prostoru, kdyby se něco náhodou stalo, měla bych dostatek času se vyhnout, nebo zastavit. Celý konvoj se potom dal do rychlejšího pohybu. Sedla jsem do sedla, levou nohou pobídla na podbřišníku, pravou za ním. Cválali jsme do mírného kopečka, po pravé ruce jsem měla řadu stromů, les lemoval prakticky celé závodiště. Vlevo jsme potom měli jednu kopcovitou vyvýšeninu porostlou drsnější trávou. Jak se jen tohle Nioře povedlo vybudovat? Točili jsme mírně do levého oblouku. Čtyři cvalové skoky jsme přecválaly přes cestičku sypanou bílým pískem a pak už jeli dál opět po trávě. Ta byla sice vlhká, nicméně pod kopyty držela pevně. Minuli jsme skok číslo jedna bez povšimnutí, Tom nás vedl na dvojku, což byl skok dle popisu jednoduchý, 70 cm vysoký a bez záludností. Nyní jsme točili trochu ostřeji doleva, ale stále pozvolna. V jeden okamžik jsem viděla Toma na vedoucí pozici. Ohnula jsem Val kolem levé holeně a pokračovala za koněm před námi. To už jsem měla na dohled dřevěnou bednu, kterou jsme znali z tréninků. Jednotlivé dvojice přede mnou skok překonaly, až přišla řada na mne. Tak, najet pěkně na střed. Val měla uši nastražené dopředu, vnímala skok před námi a moje pokyny. Před odskokem jsem ji pobídla stiskem holení a zvedla se do stehenního sedu. Naklonila jsem se ke krku a povolila ruce dopředu. Val vytáhla krk, její kopyta pak opět jemně dosedla na trávu. Trochu jsem se bála, zda nám to někde cestou nepodklouzne, ale zatím to docela šlo. „hou, hou!“ zpomalila jsem rychle Val. Kůň před námi totiž přešel do klusu, tak tak jsme mu nenajely na zadek. „co se děje? Zasedni do sedla, pobídni do cvalu.“ Zakřičela jsem přes vítr, který kolem proudil a pohrával si s pramínky mých nejjemnějších vlásků. Dívka přede mnou drncala svému koni na zádech a snažila se. „no tak, musíš dohnat koně před námi!“ povzbuzovala jsem ji dál. Naštěstí se její kůň rozhodl, že už jsou ostatní koně moc daleko a nutně je potřebuje dohnat. Zaskočil a upaloval za nimi. „tak, drž se a ne že je předběhneš!“ houkla jsem na ni ještě a pak pobídla Val. Nechala jsem ji trochu protáhnout skoky, abychom nenabraly mezeru my dvě. Cválala jsem samozřejmě v lehkém sedu, přikrčená ke krku, abych snížila odpor vzduchu. Po doskoku jsme točili opět na levou ruku a nyní sjížděli z mírného kopečka. Najednou nám začala pod kopyty křupat hlinka. Tmavá hnědá vypadala v kontrastu s okolní zelenou velmi dobře. Jemně jsem Val zpomalila, abychom nesecválávali v rychlém tempu. Blížil se dvojskok, bedny. Ty jsme trénovali včera. Vzpomněla jsem si, že bedny jsou rovnou za sebou, takže po doskoku za první jedeme rovně. Dívčina před námi skočila bedny pomaleji, v sedle si nebyla evidentně moc jistá. Kdo ví, co se jí honilo hlavou. Doskakovala za druhou, když my jsme se blížily k první. Povrch byl stále travnatý. Navedla jsem Val do středu první bedny, pobídla a zvedla se. Let trval jen chviličku, brzy jsme byly opět na zemi. Zasedla jsem do sedla a vedla Val k dalšímu skoku. Šest cvalových byla krátká doba, brzy jsme se opět mohutně odrážely. Při dopadu jsem Val jemně stáhla do pomalejšího cvalu. Skupina cválala v pracovním tempu. Zvedla jsem se opět do stehenního sedu, aby Val měla volná záda. Terén před námi neustále mírně klesal, v dálce se navíc jemně vlnila vodní hladina. Blížili jsme se k vodní nádrži. Začínala mi jemně mravenčit pravá lopatka. Zahýbala jsem ramenem dopředu a dozadu přes horní oblouček, opatrně, abych Val nerušila v hubě. Bylo to tak jiné jet v terénu. Skoky byly dost daleko od sebe, člověk musel neustále hlídat tempo. Před námi byl pruh stromů. Tom ještě více zpomalil, museli jsme se trefit na břeh nádrže. Přidržela jsem si Val a přiložila pravou holeň, levou otěží jsem pak Val zabočila doprava. Nyní jsme cválali po písčitém břehu. Po pravé ruce jsem měla pruh nízkých stromků, které byly dál od sebe. Pod koňskými kopyty potom skřípal jemný štěrk, který tvořil pevný břeh vodní nádrže, jejíž hladina se jen jemně vlnila, jak jí čeřil jemný větřík. Točili jsme stále doleva a drželi se břehu, načež jsme se od nádrže odpojili a jeli rovně ke skoku číslo devět. To byl skok nový a připomínal mi alegorický vůz. Byl to vůz natřený modrou barvou. Po pravé i levé straně měl potom zdvihnuté dřevěné žebříky a u nich potom balíky slámy. Ty byly taktéž podél celého vozu u země. Jednalo se o skok šířkový. Když už jsme tedy byly vyrovnané kolmo na vůz, prodloužila jsem cval, aby měla Val dostatek prostoru k přeskoku. Stále se jednalo o jednoduchý skok s travnatým povrchem. Val se už od pohledu nelíbil. „jdi dopředu.“ Houkla jsem na ni a zatlačila holení. Vysloveně jsem cítila, jak přemýšlí, kudy by utekla. Zkrátila jsem otěž a navedla ji na skok, pobídla jsem silněji k odskoku a zůstala mírně za pohybem, abych měla jistotu, že Val skutečně odskočí. „hodná holka!“ pochválila jsem ji po doskoku. Chytila jsem si otěže do jedné ruky a pohladila ji po krku. Nicméně se jelo stále dál. Krosové závody jsou delší a fyzicky náročnější, byla jsem ráda, že máme s Val již tolik zkušeností a nemusím si se spoustou věcí dělat velké starosti. Po doskoku jsme točili opět do levého oblouku. Teprve nyní mi došlo, že musíme jet nějaký velký okruh, více, či méně kulatý. Stále jsme se drželi v pomalejším, pracovním tempu. Jednak kvůli tomu, že nemáme zkušenosti na terénních jízdách a také kvůli bezpečnosti. Koně se navíc potřebovali trochu šetřit. Nyní kolem nebyla žádná překážka, tudíž se cválalo kousek dále. Tom trochu zrychlil tempo, stejně tak celá flotila před námi. Přímo před sebou jsem měla řadu různých hlav s vesměs stejnými helmami, avšak různě vysoko. Vlasy mi pleskaly na zádech v jednom velkém prameni. V tom se z nebe začaly snášet jemné kapičky deště. No super, ještě tohle! Proklínala jsem své štěstí v duchu. Avšak i tohle patří ke krosu, pořadatelé ruší závody jen ve velmi vzácných případech a kros se do haly přesunout samozřejmě nedá. Cválali jsme dál a dál, stále po trávě, neustále do levého oblouku. Bylo až zničující nevědět, kde bude další skok. Brzy se však před námi objevil a nevypadal zrovna dvakrát příjemně. Kousek od něj stálo terénní auto, kterým na závodiště jeli Nath s Connorem. Connor stál u skoku a kontroloval jeho překonání. Upřímně, vůbec se mi ten skok nelíbil. Byl nazýván dolina, vzpomněla jsem si na popis skoků v plánku. A to zjevně pro to, že se terén mírně zvlňoval. První skok byl z pevných břeven, dvou nad sebou, ze světlého dřeva. Navedla jsem Val v rozestupu na střed tohoto skoku. Vedla jsem ji přesně rovně, v trojskoku, který nás čekal, bylo potřeba jet rovně. Stále jsme se blížili, seděla jsem v plném sedu. S odskokem jsem se zdvihla do stehenního sedu a povolila otěž. Po doskoku jsem potom jemně stáhla Val zpátky, aby nám vyšel odskok na ten další. K němu nám zbývalo šest cvalových. Byl to skok dost úzký, úsek živého plotu, široký jen tak pro koně a bezpečnostní prostor po obou stranách. Na zemi potom ještě dvě nízké táhle klády. Tohle chtělo přesný nájezd. Pokud si to však člověk odměřil už na skoku prvním a potom jel přímo rovně, vyšlo mu to. Naštěstí pro nás to šlo celkem dobře. Po tomto skoku se potom cválalo na deset skoků mírně do kopce. Zvolila jsem pololetý sed. Sice jsem jela v pracovním, avšak mírně předkloněná, abych kopírovala terén. Přiložila jsem pravou holeň, abych Val navedla mírně doprava na střed dalšího skoku. Hradbě z pevného klestí. Podpořila jsem Val k odskoku a zvedla se ze sedla. Kopírovala jsem Valhallin vyklenutý krk a přiklonila se blíže k němu. Doskakovaly jsme opět na trávu. Děkovala jsem bohu, že jsem si vzala kontaktní čočky. Kdybych měla brýle, přes kapky už bych nejspíš nic neviděla. Zvedla jsem se opět do stehenního sedu a cválala za ostatními do kopečka. Poslední skok byl před námi, tedy pevná kamenná zeď.ta byla vlevo užší než vpravo, uprostřed na cimbuří stály květníky s rostlinami, aby oddělily tyto dvě části. Před zdí potom byly na ozdobu další nízké stromky. Už jak jsme cválaly s Val k tomuto skoku, cítila jsem, že je něco špatně. Val zpomalovala čím dál víc. Zesílila jsem pobídku, až jsem ji pleskla bičíkem, aby koukala cválat dopředu. Avšak ani to nebylo nic moc platné. Těsně před zdí se Val definitivně rozhodla zeď neskočit, i když jsme skákaly užší část. „sakra!“ zaklela jsem a neopatrně zatáhla za otěže. Val se otočila pravým bokem a namáčkla mi holeň ke zdivu. Písek, kterým byl vysypán odskok, zaskřípal, jak se na nich protočila koňská kopyta. „klid, klid.“ Objevil se Nath, který kontroloval tento skok. No super, ten mi tu zrovna chyběl. „najeď si znovu.“ Vybídl mě. Poodjela jsem a zaskočila s Val znovu. Tlačila jsem silně holení, každý cvalový skok byl čistým utrpením. Z toho vyplynul i dost neopatrný odskok, který vyšel vesměs z místa a byl až přehnaně vysoký. Jistě, ona ta zeď kouše. Ale byly jsme za skokem, hurá! „super!“ potěšil mě Nath, protože taky jednou projevil radost nad nějakým úspěchem. Skupina už poodjela dál, klusali. Tom se nasměroval čelem ke skoku, aby zkontroloval, zda jsme všichni v pořádku. „všechno v pořádku?“ zavolal přes sílící vítr. „ano, jen trochu menší kolize. Ale vše překonáno.“ Zdvihla jsem do výšky zdvižený palec. Nechala jsem Val vytáhnout otěž a klusala za ostatními. Rozdělili jsme se kolem a uvolňovali koně po dlouhém cvalu. „Co se stalo?“ ptal se Tom. Pečlivě jsem mu popsala, s čím jsem bojovala, avšak nebylo to nic hrozného. Tohle se přece stává běžně. Jen u toho krosu je to trochu nebezpečnější, jak jsem sama poznala. Kotník mi tuhnul, možná bude zhmožděný. Uvidím. Po klusu jsem Val převedla do kroku a zahodila otěž. „byla jsi moc šikovná!“ pochválila jsem kobylku a drbala ji po krku. Potom jsme se již vydávali na cestu zpátky. Dnes to bylo skutečně nádherné. Po mírném deštíku se mraky roztáhly, snad dokonce bude i svítit slunko. To je dobře, aspoň bude mít druhá skupina příjemnou jízdu. Dojeli jsme volným krokem až na Florestu. Seskočila jsem na rozbolavělé nohy, tohle byl opravdu zápřah na holeně! Povolila jsem Val sedlo a vytáhla třmeny. Odvedla jsem ji do boxu a odstrojila. Potom jsem se odvážila podívat na svůj kotník, byl sice nateklý a citlivý, ale žádná krev se do hematomu nevylila, tak snad to bude v pořádku. Odpoledne jsem se potom nasáčkovala k Nioře do auta a jela společně s nimi na závodiště. Byla jsem totiž skutečně zvědavá na kros v podání zkušených jezdkyň.