nadvandy+valhalla: 2.DEN KURZU KROSU
„sakra, asi bych si měla trochu pospíšit.“ Nastartovala jsem vrtuli za zadkem a dala se do rychlejší chůze. Pokyn byl jasný, v jedenáct hodin na nádvoří v plné polní. Možná, že jsem se trošku zdržela v jídelně. Možná, já nevím. Naštěstí Val jsem měla vyčištěnou a věci pro terénní ježdění naházené na stojanu. Takže teď už to může jít ráz na ráz. Přivezla jsem si stojan k boxu, kobylku přivázala a pustila se do strojení. Krosové překážky, jak už vím, jsou pevné a nepadnou, pokud do nich kůň narazí, proto je zapotřebí mít dostatečné ochranné pomůcky. Val jsem proto nasadila přední i zadní kamaše, stejně tak zvony na přední nohy. mezi sedlo a podsedlovku jsem vložila ještě gumovou podložku s beránkem, který tlumil nárazy a chránil koňská záda. Třmeny na sedle jsem měla vyměněné, místo klasických kovových tu byly černé, plastové, neklouzavé. Sedlo bylo samozřejmě jištěné ještě poprsákem. Uzdečka byla klasika. Vzala jsem bezpečnostní vestu, přetáhla si ji přes hlavu a na boku zapnula. Popruh jsem trochu přitáhla, aby vesta skutečně dobře držela. Na hlavu jsem si narazila helmu, natáhla rukavice a čapnula bičík. „tak, můžeme.“ Pobídla jsem Val ke kroku. Protáhla jsem ji dveřmi boxu, uličkou a velkými vraty na nádvoří. Zamžourala jsem proti sluníčku. Nade mnou se tyčilo několik temných postaviček na koních. „omlouvám se, nějak jsem neodhadla čas.“ Usmála jsem se na Bloodye, vedle jejíhož koně jsem zastavila, abych dotáhla sedlo. „to nic, nejsi úplně poslední.“ Mrkla na mě Bloo a pokynula hlavou ke stáji. Právě přicházela ještě poslední dvojice. Oddechla jsem si. Nerada bych, abych zdržovala celou skupinu. Vyšvihla jsem nohu do třmenu a s odrazem přenesla pravou nohu přes záď koně. jemně jsem dosedla do posedlí a ihned nakopla třmen. „aj, zkrátit, co?“ zazubila jsem se na Bloo. Ta jen pokývala hlavou s ironickým výrazem. Třmeny byly možná tak lehce drezurní, rozhodně ne krosové. Naměřila jsem skokovou délku a pak zkrátila ještě o jednu dírku navíc. Měla jsem teď kolena hodně ohnutá, zaražená do širokých opěrek skokového sedla. „tak, jsme připraveni?“ zeptala se Blood, když jsem si srovnala otěže. Ozvalo se několik souhlasných odpovědí. „nuže, jedeme. Směr krosová dráha!“ zavelela Bloodye. Ta dostala pro dnešní den úlohu jakési vedoucí skupiny, jela vpředu. Spolu s ní potom ještě další holky ze skupiny dva, tedy ty, které již kurz absolvovaly. Bloodye pobídla Dekamerona a prokličkovala mezi koňmi. Za ní potom následovaly ostatní profesionální dvojice, za nimi potom my. Val byla mezi skupinou koní spokojená, ale vím, že jistější si je na okraji. Držela jsem se proto na samém chvostu skupiny. Projeli jsme areálem. Postupně jsem si zkracovala otěže, jak mi je kobylka nabízela. Val stříhala ušima, natáčela je. Vnímala okolní prostředí. Vyšlapaná cesta se klikatila lesem. V té době už jsem měla Val na otěži a zaměstnávala její mysl střídavým přistavováním k dané ruce a uvolnění. „klušeme.“ Ozvalo se jako po vlně zepředu. Celá naše flotila, jak nás pojmenoval Connor sedící na místě spolujezdce v Tomově autě, se postupně rozklusala. Nejprve jsem si kobylku přidržela, aby nevyklusala automaticky za ostatními koňmi. Jakmile i kůň před námi přešel do klusu, přiložila jsem holeně a proti nim mírně uvolnila otěže. Val vyklusala, její hříva se zavlnila v protivětru. Začala jsem vysedat v rytmu jejího klusu. Váhu jsem opírala do kolen, zbytek potom do třmenů a prošlápnutých pat. Sledovala jsem cestu před sebou. Stromy se míhaly v mém periferním vidění, sem tam probleskl kousek louky. Přibližovali jsme se k bráně závodiště. Přední linie přešly do kroku, za nimi potom postupně i další řady. Zasedla jsem do sedla, přitiskla kolena, jemně stáhla otěž. Val zpomalila klus, až přešla do kroku. Zhluboka si odfrkla. Předek skupiny už zatáčel z cesty a vjížděl branou do prostor závodiště. Brzy jsme i my stanuly na travnatém povrchu. Po nočním krátkém deštíku zůstalo na trávě pár kapek vody, i ty však brzy sluníčko vysuší. Na parkovišti, které stálo trošku stranou, bylo jen jediné auto. Černý Jeep Cherokee s logem Floresty. Tom s Connorem kráčeli do mírného kopce směrem k nám. Jakmile byli na doslech, zavelel Tom, abychom se rozdělili do skupin. Holky z první řady se od nás oddělili a kousek poodjeli. Tím jednoduše vznikly dvě skupiny. Začátečníci a absolventi. Jak výstižné! „Dobře, vítejte u druhého dne kurzu crossu. Prvního, kde si skočíte krosovou překážku. Dneska vás budeme drtit my dva.“ Ozval se jemný smích. „začínáme ukázkou skoků. Od jezdkyň z druhé skupiny chci, aby předvedly svým nezkušeným kolegyním, jak by to mělo vypadat. Nemusí se to povést hned, pokud jste měli od krosu nějakou chvíli pauzu, ale snažte se. Určené skoky jsou 19, 22 a 15.“ Tom ukazoval prstem na jednotlivé překážky. Každý skok si skočíte dvakrát, jedete jako skupina. To znamená, že skáčete rovnou za sebou. Skupina jedna se dívá a snaží se pobrat vizuální dojmy!“ tom přidal na hlase, jelikož nad námi prolétal vyhlídkový vrtulník z města. „prosím, abyste si s koňmi stoupli kousek stranou, ale ať vše vidíte. Vaším mentorem je Connor. Nebojte se na nic ptát, on vám hlavu neutrhne. Maximálně vás srazí z koně.“ dodal pod vousy ještě poslední poznámku. Houfem zašuměl dívčí smích. „dobře, dobře. Jdeme na to.“ Tom zatleskal, aby nás opět utišil. Jako obvykle, nikdo nechtěl být první. Nakonec Kitty pobídla Asii do kroku, následně klusu. Kitt neměla problém vyjet jako první. Nejprve si Asii zpracovala, v klusu, ve cvalu. Z velkého kruhu potom vyjela a razila vstříc překážce číslo dvacet dva, sice živému plotu, před kterým byl ještě kolmý skok v krosovém vydání. Kitty naváděla Asii plynule na střed skoku, kobylka cválala energicky vpřed se soustředěným výrazem. Zaměřila jsem se na sed jezdkyně. Nejprve byla v lehkém sedu, před skokem však zasedla. Holeně měla přiložené, k odskoku pobídla jemným, sotva patrným stiskem lýtek u koňských boků. Asie se odrazila od země, Kitty sledovala pohyb skoku a zvedla se do lehkého sedu. Přikrčila se více ke krku, aby snížila odpor vzduchu a nezpomalovala let. Nad skokem též jemně povolila ruce vpřed. Jakmile se Asie přehoupla přes vrchol skoku a začala padat zpět k zemi, Kitty seděla v sedle, těžiště mírně vzadu. Po doskoku se okamžitě zvedla opět do lehkého sedu a stočila kobylku do oblouku. Stihla jsem zaregistrovat, že si zkontrolovala, na kterou nohu kobylka po dopadu cválá, aby ji stočila do správného oblouku. Kitty na tyhle věci vždycky myslí. Já, ať se snažím sebevíc, většinou na něco zapomenu. „tak, abych vám k tomu taky něco pověděl.“ Upoutal moji pozornost Tom, který se přesunul k nám, stojícím proti skoku. „ne, Nad. Koukej na holky a při tom mě poslouchej. Sice jsem fešák, ale to hlavní se děje támhle.“ Ukázal si za záda. Tváře jsem měla zcela jistě rudé. „skoky, které jsem vybral pro dnešní den, jsou považovány za ty nejjednoduší. Jedná se o překážky rovné, kolem nich pevný terén, po kterém se jezdí. Pro koně jsou rovněž dobré v tom, že jsou keřové, tudíž pokud nedostatečně skrčí nohy, sice něco ucítí, ale větvičky se ohnou a neublíží mu. Na tyto skoky také kůň nemusí příliš koukat, nejsou nijak vzhledově výjimečné. Nájezd je opět směřován na střed, v dobrém tempu. Chovejte se přirozeně, nemějte strach. Důvěra ve vašeho koňského partnera je také důležitým aspektem.“ Tom se otočil a sledoval poslední skok. Bloodye s Dekameronem dokončili předvádění. „tak, nyní je řada na vás. Převezme si vás Connor. Tak, plnou parou vpřed!“ zasalutoval a s úsměvem na tváři odváděl děvčata k dalším skokům. Líbí se mi, jak se drží letního tématu. „tak dámy, jdeme na věc. Jako první prosím o opracování koní. Rozptylte se, oklusejte, ocválejte. Zkuste stranovou práci, pořádně protáhnout všechny svaly.“ Radil nám.Když jsme tak stáli, povolila jsem Val otěž. Nyní jsem ji pobídla a za kroků směrem od skupiny postupně sesbírala zpět. Conner nám dal dvacet minut na opracování. Pobídla jsem Val do klusu a zvedla se do lehkého sedu. Vodila jsem Val po jakémsi oválu, který jsem si vytyčila, abych měla nějakou představu. Už toto opracování ve volném prostoru bylo netradiční. Val koukala kolem, ale stále byla pozorna mým pomůckám. V klusu jsem provedla také obloukem změnit směr, přičemž jsem přesedla na druhou nohu. Jakmile jsem Val rozehřála v klusu, přešla jsem do cvalu. Nejprve jsem ji ocválala na obě ruce v lehkém sedu. Potom jsem zasedla do pracovního a najela na kruh, kde jsem přešla do kroku a jemně si pohrála s vnitřní otěží,oproti které stála pevná pravá. Kobylka snížila hlavu, odžvýkla si. Nyní už se vodila jen na nitkách. Změnila jsem směr a provedla totéž i na druhou stranu. Po tomto základním rozhýbání jsem zapracovala na šikmých svalech, a sice pomocí cviku dovnitř plec, samozřejmě na obě strany. Jelikož nám zbývalo ještě trochu času, přešla jsem k pořádnému rozdýchání plic pomocí přechodů. Krok-klus, klus-cval, krok-cval, cval-krok. Tohle cvičení jednak rozevřelo kobylce hrudník, mě taktéž, ale hlavně napomohlo lepším a aktivnějším reakcím na pomůcky. „holky, konec!“ zakřičel Connor a mávl na nás, abychom se vrátily. Naklusala jsem Val a pomalým, shromážděným tempem vplula ke skupince. Zastavili jsme před naším lektorem. „tak, nastala vaše chvíle. Vaším úkolem je nyní překonat tyto tři překážky. Zachováme stejný postup jako při předvádění. Jen po doskoku si dopřejte chvilku času a vyslechněte nějaký ten komentář, ano? Tak, kdo začne?“ rozhlédl se po našich tvářích. Zakotvil na té mé. A sakra! Vyjela jsem z řady koní a naklusala. „tak, pěkně pomalu. Pamatuj, co jsi slyšela, četla, viděla. V hlavě to máš, to vím jistě. Zaskoč si do cvalu, zpracuj si koně. jakmile ucítíš spolupráci s kobylou, vyjeď.“ Radil mi klidně Connor. Na velkém kruhu jsem si zaskočila do pracovního cvalu. Kobylka cválala pěkně kulatě, stále energicky, avšak pohyb směřoval nahoru. Projely jsme kolem skoku jednou, podruhé. Potom jsem se odhodlala. Vnitřní holení jsem Val vytlačila z kruhu v okamžiku, kdy jsme byly kolmo k živému plotu. Seděla jsem v sedle, myslela hlavně na klidnou ruku. Cválaly jsme ke skoku a já cítila, že je něco špatně. Stále jsme zpomalovaly. „pobídni, ať jde dopředu.“ Zakřičel Connor. Přitiskla jsem holeně, abych Val pobídla do pohybu vpřed. Skutečně zabrala, na skok šla jistěji. Já už však byla vyvedená z míry. Po odrazu jsem jen podvědomě zdvihla zadek ze sedla a možná povolila ruce. Po doskoku jsem pak, absolutně bez rovnováhy, začala padat na krk. Zaklonila jsem se, abych nežuchla na zem jako brambora. Zpomalila jsem Val do klusu a vrátila se zpět k překážce. „dobrý? Nic ti není? Vzhlížel ke mně Connor. Zavrtěla jsem hlavou. „dobře. Na poprvé to sice nevyšlo, ale můžeš se z toho poučit. Už víš, co přinese nájezd v nesprávném tempu. Povedlo se ti zrychlit, ale zůstala jsi za pohybem, nad skokem ses skoro nezvedla ze sedla, nicméně nějaké ulehčení tam bylo. Oproti tomu jsi povolila otěž, což je podivuhodné a samozřejmě super. Neboj se toho, ber to jako jakýkoli jiný skok. Val ví, co má dělat, tak se snaž jít v souladu s ní. To ti v začátcích pomůže. Vzpomeň si, když ses učila skákat, nebo ještě dřív třeba cválat. Val je tu pro tebe, aby ti pomohla. Má zkušenosti, které ti předá. Tak naslouchej.“ Poplácal mě Connor po koleni.přebírala jsem si jeho slova v hlavě, zatímco první kolo odskákávala další děvčata. Řada na mě přišla strašně brzy. „klid, uvolni se. Ježdění je sranda.“ Povzbuzoval mě Connor. Hluboký nádech, hluboký výdech. Jde se na věc. Převedla jsem kobylku do cvalu na velkém kruhu a z něj opět vyjela. Holeně jsem držela jen přiložené, tím jsem udržovala neustálý kontakt s Val. Ke skoku jsme se blížily v rovnováze a snad i souhře. Před odskokem jsem stisk jemně zesílila, abych jej proměnila v pobídku. Val se odrazila se zadních nohou, jak se jí zvednul předek nad skok, zvedla jsem se do stehenního sedu. Zároveň s tím jsem popojela rukou dále po krku, abych Val povolila otěž. S doskokem jsem potom klesla zpět do sedla a ihned se zvedla do lehkého sedu, jak jsem to viděla u Kitty. Stočila jsem Val do kruhu, zpomalila do klusu a pak kroku. „šikovná.“ Pochválila jsem ji. Ze vzrušení mi plály tváře. O kolik byly nyní moje pocity příjemnější. „výborně Nad. Epické!“ použil Connor slovo z Teorie velkého třesku. Usmála jsem se nad tím. „vidíš, tohle bylo perfektní předvedení. Jediné, co bych ti snad vytkl, byl ten výraz. Protože vystrkovat jazyk nad skokem, je nebezpečné.“ Vykulila jsem na něj oči. „to jako fakt?“ nemohla jsem tomu uvěřit, ale souhlasné mručení ostatních dodávalo Connorovým slovům na věrohodnosti. Tak to jsem netušila. doskákalo se ještě jedno kolo, načež jsme se přesunuli o pár metrů dál, k devatenáctce. „tak, tento skok už je trochu obtížnější v tom, že jeho horní část, je mírně zvlněná.“ Conner rukou napodobil vlnu, do které byl keř zastříhnutý. „vaším cílem, je najet do středu, tam je skok nejvyšší. Kůň bude mít tendence jet ke straně, kde je to nižší a pro něj pohodlnější. Snažte se ho tedy udržet ve správném směru. Nad, jdi na to.“ Proč já? Klela jsem v duchu. Mým největším problémem u skákání je rozhodně to, že mívám tendence udělat z rovného nájezdu nakonec šikmý. A tady to navíc bude sledovat i Val. Sakra. Cválala jsem kolmo k nejvyšší části skoku. Nojo, ale jak dlouh? Šlo mi hlavou. Tyhle myšlenky jsem ale okamžitě zapudila. Zastávám teorii, která se mi potvrdila již několikrát. Když u koní myslíte, co by se mohlo stát, zaručeně se to stane. Takže žádný šikmý nájezd nebude! No, spletla jsem se. Po odlepení od země jsme totiž letěli, jak to jen říct, dosti šikmo doprava. Skončili jsme tak na pravé straně skoku. Obcválala jsem s Val půlkruh, než jsme se vrátily zpět. Bylo mi totiž kladeno na srdce, abych po doskoku hned nezastavovala. Kůň by si tak mohl zafixovat, že doskočí a staví, takže by necválal dál. „čekal jsem, kdy se to stane.“ Zazubil se Connor. „nojo, můj největší problém.“ Pokrčila jsem rameny. Bojuju s tím, u parkuru se to dokonce občas hodí v rozeskakování, tady pro to prostor nebyl. „nic si z toho nedělej, stává se. Důležité je to nenechat být a pracovat. Poradil bych ti kratší otěže a kontrolovat, zda jsou obě stejně dlouhé. Stejně tak musíš sedět na obou sedacích kostech rovnoměrně, pohled dopředu. Nesmíš upřednostňovat jednu stranu. Zkus se na to zaměřit.“ Mrkl na mě. On je moc dobrý trenér, vše se snaží pečlivě vysvětlit, či ukázat. Přistoupil ke měa zkontroloval otěže. Skutečně jsem měla jednu kratší. To mi bylo vysvětleno tím, že jsem vlastně stejně jako většina lidí, trochu nakřivo. Takže se mi to ani nemusí zdát, ale otěže nejsou stejně dlouhé. Kontrolovala jsem si tyto věci, zatímco jsem krokovala kolem, když skákaly ostatní holky. Občas jsem po nich mrkla. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděla Ell s Dariem. Kros je Ellinou srdeční záležitostí, má ho snad nejraději ze všech disciplín. Vypadala tak spokojeně. Opět jsem se usoustředila na sebe. Tohle byla moje další šance. Tentokrát jsem na skok jela rovně, svěřepě čučela za skok, rovně před sebe. K odskoku jsem pobídla oběma holeněmi stejně, přikrčila se potom více ke krku. Musím přiznat, že tohle bylo mnohem lepší. „ano, rovnoměrně rozložená váha. Vesměs máš všechno dvakrát, tak to spravedlivě rozdvojuj!“ houknul Connor. Jeho poznámka mě skutečně rozesmála. Raději jsem ani nemyslela na to, co myslel, že dvakrát nemám. do třetice všeho dobrého jsme se opět přesunuly. „tak, tento pro dnešek poslední skok, už je zase o level výše. Jak vidíte, ve spodní části ohrádky je zelený živý plot. Tady nahoře je však již starší, seschlý, opadaný. Větvičky jsou tím pádem pevnější a neohnou se, jako ty čerstvé. Tím učíme koně respektovat překážku a vyhýbat se kontaktu s ní. Už máte nějakou tu praxi ve skákání, tak chci, aby tohle byly vaše nejlepší dnešní skoky, ano?“ super, skvělé. Taková naděje vkládaná do mě, zrovna jako první. Rozhodla jsem se najet tentokrát skok nejprve z levé ruky. Vyjela jsem z kruhu v lehkém sedu a najížděla na skok v ideálním tempu. Už jsem došla k závěru, že tady to chce trochu ostřejší jízdu i na jednotlivých skocích. Překážka se blížila. Zasedla jsem do sedla, přitiskla holeně pro pobídku k odskoku. Kinetická energie zvedajícího se hřbetu mě vyhoupla do stehenního sedu. Kolena jsem měla zapřená v opěrkách, ruce jsem povolila dopředu. Dívala jsem se za skok, tak jak jsem chtěla jet. Zároveň jsem zatížila pravý třmen a sedací kost, čímž jsem podpořila nacválání na pravou nohu, po dopadu. Kontakt se zemí přišel znenadání. Kopyta dopadla do trávy a zaduněla. Můj zadek se dotkl letmo posedlí, ihned jsem stála ve třmenech v lehkém sedu a cválala na kruhu. Zasedla jsem, stiskla kolena, přitáhla otěž a převedla Val do klusu. „no prosím. Pak že to nejde.“ Pokýval hlavou Connor. Že bych se do toho přeci jen dostávala? Ano, kros vyžaduje trochu specifické znalosti a přizpůsobení. Ale vesměs je to stále skákání přes něco. Na poslední skok jsem se vskutku těšila. Poznala jsem adrenalin ze skákání ve volném terénu, přes skoky v zemitých barvách. Tomuhle se nemůže nic vyrovnat. Je to další specifická disciplína, se svými klady i zápory. Znovu, naposledy pro dnešek, jsem letěla přes živý plot. A musela jsem konstatovat, že si to skutečně užívám. Chápu Ellin zájem o tuto disciplínu. Pořád ji sice považuji za jednu z nejnebezpečnějších a to se asi nikdy nezmění, ale chápu její podstatu. Po doskoku jsem Val povolila otěž, vyslechla Connorovu pochvalu a odklusala kousek stranou, ke skoku s vodním bazénkem. Vyklusala jsem Val na volnější otěži a potom jí ji v kroku zahodila úplně. Nabídla jsem kobylce možnost schladit se ve vodě. Vstoupila do ní ráda. Kopyta jí chladila voda, dosahující zhruba po karpy. Odtud jsem měla výhled na oba tábory. Sice dost z dálky, protože desítka už byla po cestě domů, ale stále jsem mohla rozpoznat některé koně podle zbarvení a k nim si přiřadit jezdce. Místa vedle mě postupně ubývalo, jak přicházely další dvojice. A protože jezírko nebylo zrovna obrovské, uvolnila jsem místo, aby se mohli osvěžit i další koně. stále jsem kobylku chválila. Spolu jsme na krosu jakživa nebyly, takže přes dva roky jej neviděla. I přes to se chovala jako profesionálka. Postupně vylézali všichni a nyní již opět v jedné skupině jsme se vydali zpět domů. Na volné otěži, pěkně v pohodě a klidu krokem. Val měla vytaženou hlavu dopředu a dolů, občas spokojeně zafrkala. Na nádvoří jsem potom seskočila, povolila sedlo a vytáhla třmeny. Odvedla jsem Val do boxu, odstrojila a přejela kartáčem. Nechala jsem ji chvilku stát, zatímco jsem uklízela vybavení. Nezdálo se to, ale byli jsme na krosu skoro čtyři hodiny. Tím pádem bylo těsně před třetí. Odvedla jsem Val do výběhu, vykydala box. To mi vyšlo přesně akorát, abych se na čtvrtou dostavila do jídelny. „tak, vážené dámy, usaďte se. Promítání z dílny Toma Floresty právě začíná!“ ztišil nás Connor. V místnosti zhasla světla a na filmovém plátně se objevilo závodiště. Kameraman přiblížil jezdkyni na koni. Kitty! S Asií si to krosily k dřevěné překážce, střeše. Tu někdo vtipně označil za přístřešek pro koně trpaslíků. kitty jela jistě, sebevědomě. Má již přeci jen dost zkušeností. Tom záběr zpomalil, zaostřil na sed jezdkyně. „prošlápnout patu, uzavřít koleno.“ Mumlala si Kitt a něco si naškrábala na kus papíru. Je to perfekcionistka. Tom komentoval její výkon velmi kladně, přehrál další skoky. Dřevěný bulfinč ve tvaru čtvrtiny válce, vypadal dost mohutně a nerozbitně. Koně nad ním přímo létaly. Byla to úžasná podívaná. Tom prošel s jezdkyněmi všechny jejich skoky, nekomentoval to jen on, ale též Connor a vyjádřila se i samotná jezdkyně. Probíhala tak velmi poučná a plynoucí debata. Ta se protáhla až k sedmé hodině večerní. Z jídelny jsme se proto rozprchly s jedinou myšlenkou a sice, co všechno za práci nám ještě zbývá.