kitty + asie: 5. DEN KURZU CROSSU
(záskok čistě pro dějovou úplnost.. chápu že takový text bych si jako záskok počítat nemohla )
„Lezeš?“ otočila jsem se na brunetku, která za mnou vyváděla ze stáje menší hnědku. Já už seděla na hřbetě své oblíbené Enigmy a čekala s ní na Blood s Noťákem, abchom mohly vyrazit. „Jasně“ ozvala se ona, dotáhla si podbřišák, zapnula nánosník a vyhoupla se do sedla. Vyrazily jsme směr Crossová dráha a zpočátku nechávaly klisny na delší toěži – ne ale na zahozené, přeci jen vcelku neznámí koně, venku, a ještě ženský - nemůžeme vědět, co čekat. Přesto jsme s brunetkou věnovaly pozornost hlavně našim vlastním nápadům a promýšlely jsme jak co nejlépe splnit úkol, který nám vedení akademie zadalo. Myslela jsem, že včerejší trasa byla to nejvíc hardcore, co mohlo být, a ono ne – máme dneska vymyslet a zjet trasu vlastní. Jistě, poslední den kurzu, musí se na nás trochu vyblbnout Ale sama jsem věděla, že pro plánování crossu existují určitá pravdila, která mi ale samozřerjmě nebyla známá. Na druhou stranu překážky na naší trase nejsou až tak náročné, abych si musela tolik dělat hlavu.. snad bude stačit selský rozum
„Tušíš už jako utrasu pojedeš?“ otočila se na mě Blood. „Vůbec. Teda, vím který skoky tam rozhodně nezařadím.“ Musela jsem se zeširoka usmát, určité překážky na trase mi zkrátka nesednou a pokud můžu, vyhnu se jim pořádným obloukem „Co ty?“ „No, nějakou představu možná mám, ale stejně to asi celý přeplánuju“ ušklíbla se, přeci jen na trať jsme jeli právě kvůli rozvrhnutí a plánování. „Rozhodně to chce na začátek a na konec nějakej snažší skok. To znamená že jinak spíš obtížnější, aby nebyl problém“ Uchechtla jsem se, „a taky aspoň jeden vodní a minimálně dvě kombinace. Sprinterskou část zařadit spíš ke konci, ať se koně neunaví na začátku.“ Dávaly jsme spolu dohromady zásady, podle kterých se budeme řídit. „Ona to dost omezí už jen pozice startovního boxu. Jak to vidíš s vodníma skokama, po tý svý koupeli?“ poškádlila mě Blood a já se zatvářila lehce uraženě. „Asi tam zařadím jen sedmičku – u desítky si nejsem moc jistá pořadím skoků, a osmička mi moc nesedí. Mimo kurz jsme se k vodním skokům ještě nedostaly“ věděla jsem, že trasu si nemáme sestavit proto, abychom mohly jet na jistotu, na druhou stranu sedmičku jsme si za kurz ještě nezkusily, tak proč ne? „To se ti docela zúží výběr, když na sebe skoky musí aspoň trochu navazovat.“ „To jo. Obecně mám pár skoků který jsem ještě nezkusila a docela ráda bych si je zajela, tak toho asi zneužiju“
„Naklušeme?“ přerušila kamarádka téma, a já přikývla. Vyjela jsem s Enigmou před ní a stiskla hnedku holeněmi. Klisna hodila hlavou a vyklusala vpřed, zatímco já si jí zlehka pobrala na otěže. I Bloodye za námi naklusala a začaly jsme vysedat. Chvilku jsme jely v tichu, jen já se rozhlížela kolem, občas přesedla a říkala si, že jestli je takovejhle pařák už po ránu, tak odpoledne to bude na vraždu.
Oklusaly jsme kratší úsek a brzy jsme se dostaly k trase. Odjely jsme si ke startovnímu boxu a podívaly se na sebe. „Tak, na jaké skoky se odsud dá vyjet?“ „Jedna, pět, třináct.“ Zopakovala jsem jí a Blood se podívala za sebe. „Co čtrnáctka?“ „Tam bys po ní musela udělat buď zase obrat jinam, nebo bys měla dost dlouhou prodlevu.“ Upozornila jsem jí na orientaci zmíněné komabinace. „To je fakt. Tak co, kterým budeš startovat ty?“ Rozhlédla jsem se a v duchu si představila, jak vedou skoky dál. Pokynula jsem Bloodye, aby se se mnou vydala blíž ke skokům a ve svižnějším klusu jsme klisny pobídly rovnoběžně s pátým skokem. Projely jsme pak mezi stromy, kolem skoku číslo osm, a pak obloukem k sedmičce. „Tak pětkou určitě nestartuju“ poznamenala jsem. „Neměla bych šanci najet na sedmičku, musela bych to celý objet. Osmičku skákat nechci, devítka je moc jednoduchá, desítku skákat taky nechci – to bych měla cvalovej úsek hned po prvn překážce“ procházela jsem si v hlavě, jak jsou skoky na trase na druhou stranu. Bloodye přikývla. „To samé číslo třináct, je kravina to pak celý objíždět. Takže zbývá jednička. To je ideální, na rozjezd, zkušební, bude to v pohodě.“ Brunetka přikyvovala a pak začala trasu plánovat ona. Plánovaly jsme nahlas, abychom si ověřily názor té druhé a mohly se případně doplnit různými typy a informacemi. U skoku číslo tři jsme přešly do kroku a já nahlas přemýšlela: „Pojedu jedničku, trojku si chci zkusit, a pak na sedmičku. Dvojka se dá krásně objet, a tady pak můžu skočit čtyřku z druhý strany.“ „Nebudeš tam mít moc dlouhou prodlevu?“ zaváhala Bloodye za mnou. „Když pojedu po sedmičce kolem osmičky na pětku, tak ne“ mrkla jsem na ní, já to mám promakaný „Pak už asi sprintovou pasáž, nebo ještě poslední skok. „Ještě nějakou kombinaci“ upozornila mě Bloodye a já přikývla. Nicméně, pokud bude cvalová pasáž kolem opracoviště, tak pak je většina kombinací jako Přes Plot nebo Dolina už na konec na můj vkus příliš obtížná, chtěla jsem po cvalovém úseku, nějaký jednodušší skok. „Zakončím to krmelcem, takže před sprintem to chce nějakou kombinaci“ Vyjely jsme ze skrytu stromů a krásně se přede mnou zjevila čtrnáctka, přesně tam, kde jsem potřebovala. „To bude ideální“ přikývla jsem, a Bloodye taky pokývala hlavou. „Takže jedna, tři, sedm, pět, čtyři, čtrnáct a krmelec je..“ „Šestnáctka“ připomněla mi Bloodye a já poděkovala a rovnala si to všechno v hlavě. „Tak jo, to by odpovídalo. Nějaké známé, nějaké neznámé, samotná skoky, kombinace, vodní skoky, terén se cestou taky vlní“ přikyvovala jsem a hledala jsem důvody, proč by se třeba vedení nemusela moje trasa líbit. Nic mě nenapadlo, a tak jsme ještě objely skoky podle toho, jak potřebovala Blood na rozvržení trasy své. Posléze jsme se s kobylkami ještě vydaly do lesa, abychom splnily jejich vyjížďku


TRASA: SKOKY 1, 3, 7, 5, 4, 14, 16 V TOMTO POŘADÍ

Odpoledne jsem lehce nervózní vyvedla klisnu ze stáje, zatímco Blood – která si šla připravit hnědáka, aby vyrazila za námi - mi ukazovala zdvižené palce. Pousmála jsem se, zkontrolovala si, že mé ochranné prostředky i vrančina výstroj dobře sedí, dotáhla podřišák, zapnula nánosník a vyhoupla se do sedla. Uchopila jsem speciální otěže na cross do – rovněž speciálních – rukavic a stiskla holeně. Otevřela jsem si hlavní bránu, projela skrz a zase za sebou zavřela – vzhůru za dobrodružstvím! Po těch čtyřech dnech kurzu už byla cesta na dráhu a jí doprovázející opracování už určitou rutinou. Dnes jsme ovšem měli tu výhodu, že jsme jely s klisnou samy a tak jsme měly dost prostoru na jakékoliv „vylomeniny.“ Paradoxně zrovna dnes to nebylo potřeba – zatímco jindy, jak byla Asie natěšená na nadcházející práci, jsem jí dávala všemožné kličky, obraty a stranovou práci i proto, aby se trochu zabavila, ke konci kurzu cross country byla už přece jenom klidnější. Samozřejmě nějaké to protahování přišlo na řadu také, jen ne v takové míře. Po prvním krokovém úseku na střední otěži jsem mlaskla, lehce stiskla holeně a klisna vyklusala vpřed. Jindy vyrážela v terénu jako torpédo, tentokrát šla sice dopředu, ale v klidu. Začala jsem zlehka vysedávat, v mírném předklonu, co nejblíže přední rozsoše, ale po pár desítkách metrů jsem zasedla, naklonila pánev, protáhla nohy, stiskla kolena a houkla „A krook“. Klisna přešla. Chvilička v kroku, jen jsme stihly dvakrát odšněrovat cestu z jedné strany na druhou, hezky ohnout kolem levé holeně, vyvést směrem k levé straně, nechat vyvést, a u levé strany ohnout kolem pravé holeně, natočením ramen a přenesením těžiště. Po dvou takových vlnkách jsem opět nechala klisnu naklusat, tentokrát jsem vysedala na opačnu nohu než prve, ale opět jsem jí brzy nechala přejít do kroku, pak zase za chvilku klus a zkrátka místo plynulého vyklusávání jsem zařadila více přechodů, do klusu, stejně jako do zastavení, prokládanými ohýbaví prací, Když jsem měla vranku lépe na otěži, nechala jsem jí – v kroku – našlápnutím třmenu k „volnější“ straně cesty a opačnou holeň jsem přesunula těsně za podbřišník, a v momentě, kdy zvedla odpovídající zadní nohu jsem dala pobídku. Vranka začala ustupovat na opačnou stranu, kde jsem pomůcky porhodila a odšněrovala to i naopak. Díky takovému postupu se klisna dostala hezky na pomůcky, zaktivovala záď a uvolnila hřbet, aniž bych musela dlouze vyklusávat. Přechody jsou zázračná věc, jak říká Tom. Dorazily jsme na dráhu, kde už bylo připraveno celé vedení Floresty. Blood s Maki měly jet až po mě – díkybohu – zkrátka od nejméně zkušeného po mazáky Connor stál opřený o jeden ze stromů a sledoval mě – téměř vždy mě na crossovou dráhu doprovázel on, tuším že tohle bude brát jako zkoušku, kolik mi toho dokázal předat. Takže když to zajedu blbě, bude to moje chyba, když dobře, bude to jeho zásluha „Tak jakou máš trasu?“ podívala se na mě Niora, která mě viděla za poslední rok na crossu prvně včera. Tak doufám, že jsem jí nezklamala „Jedna, tři, sedm, pět, čtyři, čtrnáct, šestnáct“ odříkala jsem jí z hlavy, a u jednotlivých čísel se mi v hlavě vybavil skok i soupisek záludností, na které bude třeba dát si pozor. „Dobře. Rychlostní úsek bude teda mezi čtrnáctkou a šestnáctkou?“ zeptala se blondýnka, znala trasu jak své boty (a vlastně celou Florestu ) a přesně věděla, mezi jakými skoky je nejdelší úsek. Přikývla jsem. „Dobře. Chce to někoho ke každému skoku kromě čtyřky – tam se může přesunout ten, co bude hlídat u trojky, dvojice u skoků čtrnáct a šestnáct bude hlídat i rychlý úsek. To znamená, že potřebujeme pět lidí“ rozhlédla se kolem „To vychází akorát, Tom ti to odstartuje. Jak se rozmístíme?“ otočila se na skupinku a já dostala pokyn k opracování. Přesně proto mě Tom stanovil jako první, na trase jsem neměla tolik skoků, některé relativně blízko u sebe a nebude tak zapotřebí tolika lidí – takže holky můžou dorazit později. Samozřejmě ale mají instrukce aby nedorazily uprostřed mojí jízdy, abychom si nepřekážely. Klisnu jsem pobídla do klusu a za stálého vysedání a přesedání po každých cca sto metrech jsem si s ní objela všechny plánované skoky, jestli po včerejším dešti nejsou rozbahněná místa odskoku/doskoku, ačkoliv jsem věděla že Florestovské „pozemní jednotky“ by mě na to určitě upozornily. Brala jsem to ale i jako seznámení klisny s trasou, jestli třeba někde nebude počumovat po nějakých bubácích, ačkoliv to neměla ve zvyku. Prošla jsem pouze oblouček od jedničky k sedmičce a tam přes pětku a čtyřku zpátky k jedničce, malý park i krmelec známe a navíc jsem viděla, jak povrch pro trskový úsek kontrolují Tom s Connorem. Začala jsem tedy pracovat. Jelikož jsem si během oklusání vzala klisnu lépe na otěž, nic mi nebránilo. S vrankou jsme dorazily na pracoviště – když tu je, proč ho nevyužít, že? – a já ji začala natáčením ramen (ale nenaklánět!) kolem vnitřní holeně ohýbat na kruzích, obloucích, podobně jako cestou sem, tentokrát jsem ale i vyžadovala lepší ohnutí po kruhu a sledovala, jestli se vranka ohýbá ochotně, jestli není zatuhlá, jak přichází na pomůcky a jestli nejde proti otěži. Jako obvykle ale pracovala jako profík, většinou jsme prováděly vlnovky – v pracovním klusu nebo v kroku, jelikož jsme cvičení i nadále prováděly s přechody – a tak jsme neustále měnily stranu, na kterou se vranka ohýbala, čímž jsme podsazovaly obě zadní nohy a protahovala a rozhýbávala jsem jí na obě strany. Pak jsem v kroku přesunula vnější holeň za podbřišník, našlápla vnitřní třmen, pohrála s vnitřní otěží a dala pobídku vnější holení v momentě, kdy se zvedala vnější zadní noha. Klisna naskočila, já vyšla pánví vystříc prvnímu cvalovému skoku, ale hned na to jsem se zvedla do stehenního a nechala jí ocválat, aby si otevřela plíce. Když začala hezky pravidelně odfrkovat, Zasedla jsem, naklopila pánev, zapřela kolena do opěrek a nechala jí přejít přes klus do kroku, kde jsem jí dala pobídku do cvalu na druhou ruku. Po ocválání jsem jí pochválila a ještě jí trochu protáhla v klusu na ustupování na holeň, jen abych jí lépe protáhla hřbet, na což byl tenhle cvik úplně skvělý. Cítila jsem, jak se klisna dobře ohýbá, jak reaguje, jak je lehká v ruce a když jsem jí zkusmo nechala trochu vytáhnout otěž, spokojeně vytáhla hlavu za udidlem dolu, ale zachovala rytmus a
nezavěsila se do udidla. Super Měly bychom mít hotovo. Tom na mě pokývnul, ať se připravím ke startovacímu boxu.

Tom vydal pokyn ke startu. Stiskla jsem vrančiné boky, Asie, ač byla po těch několika dnech kurzu klidnější, byla pořád stejně nadšená a dopředná, a tak okamžitě uposlechla pobídku a vycválala kupředu. Naší první překážkou byl skok číslo jedna, takže startovní box směřoval přímo směrem na něj. Proletěly jsme tedy mezi bílým plůtkem a já už se opřela do kolen, díky kratším třmenům to šlo vcelku snadno, přesunula se do stehenního sedu a na kobylku zamlaskala, abych jí připomněla, že máme něco za úkol. Klisna stříhla ušima, ale dál špicovala na trasu před námi. Vyjížděly jsme teď do mírňoučkého kopečka, abychom mohla zatočit za prvním skokem. Byla jsem proto trošku více předkloněná, ramena jsem ale stále držela vzadu, abych klisnu nepodněcovala k padání na předek, a přitom jsem dávala pozor, aby cválala dobře odzadu a přitom svižně dopředu. Bylo potřeba projet kolem lesíku, který bude po naší levé straně, a ačkoliv kvůli správnému nájezdu bude oblouk delší, přece jen tam bude a tak jsem už od začátku nechala klisnu zaskočit na levou vedoucí nohu. Oblouk se postupně vystupňoval, a já se předkláněla v dodržování rovnováhy – přitom jsem ale klisně stále holeněmi připomínala ať zabere zadkama. Nijak strmý kopec to nebyl, a tak ho vranka suverénně vycválala. To už jsem sledovala pohledem prjezd kolem lesíka k naší trase překážek, a postupně jsem natočením osy ramen kolem vnitřní holeně začala vranku natáčet kolem něj. Přitom jsem pohrávala na vnitrní otěži a vnější otěž vedla klisnu po obratu, zatímco vnější holeň nenechávala vypadnout záď. Jak jsme navíc vycválaly na rovný povrch, více jsem se v sedle napřímila, a za zatáčkou v dálce se už vynořil první skok. Cvičná překážka, vůbec nic složitého, stačilo nic pořádně nezvorat a neurazit si hlavu o horní příčku Na začátek trasy jsem ho zvolila právě proto, nebudeme přece začínat ničím jako je žolík, že. Povrch na něm byl rovný, takže jakmile jsme vykroužily obrat a zajely mezi stromy, mohla jsem klisnu nechat protáhnout cval přitisknutím holení. Asie to brala vážně, takže zafrkala, zem zaduněla, jak se pořádne opřela do tempa a vyrazila kupředu rychlostí, jakou ona umí. Zlehka jsem pohrála na otěži a vzala víc ramena dozadu, abych jí připomněla že pořád ještě nejdeme dostih, a cítila jak klisna sice nedrobí kroky, ale už neletí dopředu jak šílená a získala pořádný kmih – energie byla plně pod mou kontrolou. „To je pašanda“ promluvila jsem na ní a zaznamenala, jak zastříhala ouškama, ale hned je zase špicovala kuředu, jelikož jsme se blížily ke skoku. Rychle jsem vyhodnotila, jak bychom se měly natočit, abychom najížděly skutečně kolmo, a vranku si zatížením třmenů a holení na tuto dráhu vyvedla. S horní příčkou jsem si nijak zvlášť nelámala hlavu, byla tak vysoko, že snad jen Livrey na Parisovi by si musel vážně dávat bacha Šlo spíše o to, aby koně nějak nepoděsilo, že má v podstatě proškočit něčím – taková mega obruč. Klisna byla ale klisná a tuhle překážku už xykrát skákala, takže jsem neměla vůbec žádné obavy. Šlo hlavně o to, klisnu nevypresovat, zbytek už jsme měly docela zvládnutý. Takže zhluboka nadechnout, vydechnout, a klidná ruka, jinak mě Asie přehodí i přes horní příčku.. samotnou. Přitom jsem je měla oboje na stejném kontaktu, ramena držet vzadu, jak jsme se blížily ke skoku, vzpřimovala jsem se v sedle, holeně přiložené, koukat někam za skok, tady to znamenalo na číslo dvě. Neušlo mi, že u něj stojí nižší blonďaté postava, růžové tílko, světlé šortky, že by Anette? Před skokem jsem přiloženou holeň zesílila v pobídce k odskoku, klisna podsunula záď, v ten moment jsem já na zlomek vteřiny dosedla, jakmile ale nosnou silou vymrštila předek dopředu, opřela jsem se do kolen a vyhoupla se nad koně, jak natáhla krk, natahovala jsem já otěž, stále koukám před sebe, ramena dozadu, nelehat si na koňský krk, nerušit jí, holeň pod sebou. Jak doskakovala, přesouvala jsem těžiště dozadu, ale zatěžovala jsem stále trochu víc levý třmen, aby vranka dskočila jistě na stejnou nohu – skoky jsou za sebou v mírném levotočivém oblouku, nemůžeme potřebovat aby doskočila na špatnou nohu. Vranka doskočila, já se soustředila na neškubnutí v hubě, a okamžitě jsem jí pobídla, ať jede dál. Neřestala jsem očima hypnotizovat skok číslo dvě – Anette raději ne, nebo bych měla hlavu plnou jedovatejch poznámek. Druhý skok jsme skákat nehodlaly, až třetí, a já vranku tlakem levé holeně vyvedla na takový oblouk, abychom druhý skok objely z vnější strany. Kolem sebe neměl žádné prvky, které by o rozšiřovaly, a tak nám v trase nijak nepřekážel. Dívala jsem se kamsi před sebe, už ne na skok číslo dvě, aby klisna nezískala dojem, že na něj najíždíme. Stín, které řada stromů po levé straně poskytovala, ale bohužel končil kousek za vnějším okrajem skoku a tak na ě v plné síle dopadlo pálící slunce. Hňa. Měla jsem ho ale více za sebou, než před sebou, takže mi nevadilo ve výhledu k dalším skokům. Další nás čekal skok číslo tři. Nájezd byl stále rovný, ale doskakovaly jsme do kopce – to znamenalo dovést klisnu v kmihuplném, ale pořádně podsazeném cvalu, a doskočit víc pod skokem – při skocích, které byly na svahu celé, tu často zkušenější koně udělaly samy, vzhledem k rovnému odskoku bude ale potřeba jí v tom trochu zkorigovat. Prosvištěly jsme kolem Anette a já přímo cítila, jak se cítí uražená že jsem se na ní ani nepodívala. Kdyby víc jezdila, pochopí to. I když.. no. O jejich empatických schopnostech raději nebudeme mluvit.
Sledovala jsem cestu dál a po druhém skoku se oblouk lehounce zostřoval, takže jsem k vrance přitiskla levou holeň a více našlápla levý třmen, a vranka vytočila oblouk více a dostala se opět k prostředku trasy,takže by nám nájezd na třetí skok měl vycházet dobře. Využila jsem rovného povrchu a opět nechala vranku protáhnout tempo. Vítr mi svištěl kolem očí a já cítila stoupající hladinu adrenalinu v krvi. Neubránila jsem se rychlému mrknutí pod kopyta klisny. Země se míhala a i její nohy byly jen rozmazané černohnědé šmouhy, ať jsem se jakkoliv snažila zachytit něco ostře. To trvalo jen milisekundu, a musela jsem zase vzhlédnout. Trochu jsem se uculila a zkousla vnitřní stranu spodního rtu, teď mě vidět Tom tak mě z toho koně sundá. Ale on je to tak báječněj pocit
Stromy na vnitřní straně ustoupily a jak se změnil náklon vůči slunci, opět nás uchýlily do svého stínu – v tomhle počasí to bylo blaho. Navíc odkryly dráhu ke třetímu skoku. Svah nahoru nebyl tak výrazný, přesto bude potřeba dát si pozor. Vzpomněla jsem si na Connorovu radu „Zpomalit, dát čas, zklidnit se, pobídnout.“ Trochu jsem se proto v sedle více napřímila, zahrála na otěže, přitom ale stále přiložené holeně, vranka ale lehce nadrobila kroky a zklidnila tempo. Podívala jsem si na skok a zopakovala si vše potřebné, včetně toho, jak mám na skok najíždět a na co si u klisny dát pozor. Tuhle překážku jsme ještě neskákaly, proto možná zaváhá a já ji musím podpořit. Zkontrolovala jsem si stejný kontakt na obou otěžích, stejně přiložené holeně, ačkoliv prvních pár překážek tvořilo oblouk, bude lepší na ni najet rovně. Viděla jsem, jak i klisna sleduje skok, špicuje ouška a přemýšlí. Byla skvělá, bystrá a učila se. Musela jsem se pousmát, šikulka moje. Když jsem pocítila, jak hlavou nepatrně, ale přeci klesla, Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se o něco zklidnila, a pak přitiskla holeněa a zase se více předklonila, stále ale ramena před sebou. Zarovnala jsem kombinací pomůcek vranku na střed, přitom jsem se napřímila, pohrála na otěže a stiskla holeně, abych si zajistila aktivitu zádi, a pak jsem jí nechala zase trochu natáhnout tempo. Najížděly jsme kolmo a na střed a já už se dívala kamsi za. Tempo měla dostatečně prodloužené i k překonání takového šířkovějšího skoku – nesměla jsem to s ním přehnat, aby zvládla odskok do kopce, takže to bylo tak akorát. Klisna mi chtěla na skok víc natáhnout, ale já jí držela zpátky. Jen tak jsem pohrávala na otěži, tiskla stehna a trochu víc se napřímila, jakmile tempo zklidnila na původní úroveň, pochválila jsem jí hlasem a poračovaly jsme. Už jsme se přiblížily ke skoku, teď je to na ní. „Pašanda jsi“ mluvila jsem na ní, ačkoliv mi přišlo že při kurzu natolik zjistěla, že teď ani nezaváhala. Držela jsem jí trochu v tom, aby si najela více pod skok, ale před odskokem jsem pobídla a vranka se odrazila zadky a hezky se natáhla do kopce. Byla jsem teď nad skokem o něco napřímenější, ruce šly ale víc dopředu, aby klisna mohla volně hýbat s krkem a zvládat tak rovnováhu. Dovolila jsem si i povolit trochu víc než obvykle, protože jsem jí znala a věděla, že po doskoku do kopce nevyrazí. Kopírovala jsem při ksoku její pohyby, jak říkával Tom, kůň vlastně zrcadlí pohyby jezdce. Ačkoliv se to tak vůbec nemusela zdát, bylo to tak a tak jsem přesně vyrovnávala vrančiny pohyby. Díky tomu jsem jí nad překážkou nijak nezavazela, klisna si s ní krásně poradila a doskočila na levou nohu – zatížením levého třmenu. Přitom jsem po doskoku stiskla holeně a koukala trochu víc doprava, načež jsem pohrála na pravou otěž, jelikož teď by se jindy pokračovalo levou zatáčkou doleva na skok číslo čtyři, ten nás ale čeká až později. Vranka tak pochopila, že na čtyřku nenajíždíme a vydala se přímo dopředu. Vycválaly jsme pár cvalových do kopce, pak přišla rovina a následně měl přijít kratší sešup dolů. Ne ani tolik sešup, ale pořád bylo snadné ztratit kontrolu a nechat koně spadnout na předek. A jelikož nás pak čekal seskok do vody, vážně jsem o nic takového nestála. Proto jsem hned na vrcholku vzala ramena víc dozadu, napřímila se v sedle, a nevnímala sálající slunce, které na mě mezerou mezi stromy, jak se svažovala zatáčka k čtvrtému skoku, dopadlo. Stiskla jsem stehna, holeně, houkla na klisnu „A hoou“ a pohrála si s otěžemi, za neustálého kontaktu holeněmi. Vranka zkrátila podšlápla si pod sebe a já odpověděla povolením. Stále jsem ale zůstala napřmenější, jelikož to bylo při jízdě z kopce potřeba. Přitom jsem se přidržovala koleny, holeně pod sebou, abych klisna nenarážela do zad. Čekala nás teď delší trasa směrem ke skoku číslo sedm. Přesto jsem klisnu nepustila ve vyšší rychlosti dopředu – ještě pořád jsme odksočily teprve první dva skoky a já si jí nechtěla takhle ze začátku unavit. Navíc se tu docela vlnil terén, takže nejvyšší prodloužení tempa bylo po sjezdu z kopečka přiložení holení, předklonění se – ramena stále vzadu, stejný kontakt na obou otěžích a zamlaskat. To stačilo, aby vranka pochopila a natáhla tempo, přitom ale nevystřelila dopředu nijak zvlášť rychle. Stromy nás opět skryly ve svém stínu a mě napadlo, jaké utrpení bude sprintový úsek na tomhle slunci. Už teď se mi na čele pod přilbou hromadily kapičky potu.
Cítila jsem, jak má vranka tendence vyrazit. Zhluboka jsem se proto nadechla a vydechla, pokud hodlám zklidňovat jí, musím zklidnit nejprve sebe. Upřímně, i já byla v pokušení vyrazit pořádně svižně. Napadlo mě, že po vnitřní straně téhle trasy se terén nevlní tolik, a tak jsem klisnu pravou holení a našlápnutím levého třmenu nechala odcválat blíže k vnitřní straně, ale aspoň dva tři metry od konců větviček jehličnanů, které cestu lemovaly. Míhaly se nedaleko od nás a moje levé oko zaznamenávalo jen táhlou zeleno hnědou šmouhu, mezi níž občas problesklo světlo. Mohla jsem si teď ovolit nechat vranku ještě trochu protáhnout, měla přes zimu natrénovanou dostatečnou vytrvalost, aby zvládla dojet trasu i po tomhle svižnějším úseku. Klisna ochotně poslechla a natáhla tempo, zatímco já pořád hlídala, kdy se za zatáčkou vynoří skok číslo sedm, před nímž si ji budu muset pořádně zkorigovat.
Projely jsme kolem hupu, který po vnější straně zatáčky tvořil hlavní část zvlněného terénu a tak jsem mohla klisnu zase levou holení vytlačit na střed zatáčky. Díky tomu uvidíme sedmý skok o něco dříve a nebudeme muset tolik řešit. Velmi brzy se taky vynořil a po jeho levé straně stála Nad, která přišla opět pomoci. Více jsem se v sedla napřímila, ramena dozadu, pokrčená lokty, pohrát na otěži a vranka zdrobila kroky, díky přeiložené kroky ale stále zabírala zadkem. Dávala jsem nám oběma opět čas na to, abychom zpracovaly, co že se teď bude dít. V hlavě jsem si opakovala – před skokem sebrat, nad skokem víc povolit a přitom podpořit, doskok do vody jí může zaskočit. Tenhle skok skákala klisna letos jen jednou, a tak jsem i teď mohla počítat s tím, že by možná mohla zaváhat. Srovnala jsem si vranku kolmo na skok, a i na jeho střed – při crossu jsem na to ne vždycky kladla takový důraz, jelikož překážky byly mnohdy relativně široké, ovšem skok u kterého by mohla Asie zaváhat, který nemá po stranách žádné prvky, které by jí bránily v odmítnutí, to vyžaduje. Vranka párkrát zafrkala, ale brzy jsem jí mohla nechat napřímením se v sedle, promáčknutím otěží s přiloženou holení víc podšlápnout pod sebe, aby se pořádně podsadila, a trochu větší tlak holení, aby zároveň zachovala pořádné kmihuplné tempo vpřed. Přesto jsme o poznání zpomalily, energie nám ale nechyběla a já cítila jak klisna zlehka tuhne. „Hodná holka je to, to je moje pašanda: promluvila jsem na ní se stiskem holení, ona stříhla ouškama ke mně a znovu odhodlaně vyrazila vpřed. Stále jsem na ní mluvila, konejšila jí a přitom držela přiložené holeně. Posledních šest cvalových skoků, ruka klesá, teď je skok čistě na koni. Koukám kamsi za stromy, jak říká Nate „Když nevěříš koni ty, a pořád si pohledem kontroluješ skok, jak si může věřit kůň?“ Klisna už ale nezaváhala a jak jsem se napřimovala, zatímco jsme přicházely ke skoku, přišla pobídka k odskoku, vranka podsunula záď a vymrštila předky nad překážku. Opět jsem svým tělem kopírovala pohyb koně, krátké crossové třmeny mi dobře umožňovaly držet se koleny, byla jsem ale napřímenější, ramena dozadu, protože po nejvyšším místě skoku přišel doskok s mírným „podvýšením“? Takže bylo potřeba být více napřímená, abych klisně v pohybu nevadila. Vranka natáhla předky před sebe, já prošlápla paty, nohy pod sebou, ruka klesá a otevírá prsty, aby o něco popustila otěže – jedině tak bylo teď možné necuknout koni v hubě. Klisna natáhla přední nohy a ty rozrazily plochu vodní hladiny, aby o milisekundu později dopadly na dno. Malé kapky se roztříštily všude kolem nás, ač nebyla voda natolik hluboká, v té rychlosti vytříkla do dostatečné plochy a v tomhle počasí jsem malé chladné kapky na své kůži nadšeně přivítala. Jen Nadvandy na břehu asi zůstala suchá.
Po dopadu jsem nežuchla do sedla, jen měkce dosedla a hned se zase narovnala do stehenního sedu. Stiskla jsem kolena, rychle jsem si opět srovnala otěže na původní délku a sledovala naší nynější cestu. Měla jsem vranku na levou vedoucí nohu, a teď měla přijít ostřejší zatáčka, směrem na skok osm. Ten jsme ale skákat neohdlaly, jen projet kolem a hurá na skok číslo pět.
Asie vysoce zvedala nohy nad vodní hladinu, ale její kopyta vždy znovu a znovu postříkala všechno kolem, jak zase dopadaly na dno. Měla jsem jen rajtky, perka a chapsy, neoprenové botky jsem nebrala, takže některé kapky příjemně schladily i mě. Pak přišel mírný svah nahoru, v výjezdu z vody, takže jsem se lehounce předklonila – stoupání bylo postupné a tak nebyly nějaké radikálnější změny sedu nutné. Jakmile jsme ale opustily vodní plochu, levou holení jsem klisnu vytlačila více k vnější straně, a přitom hlavou sledovala následující obrat – potřebovaly jsme ho vykroužit přesně, abychom vyjely dost daleko od překážky číslo osm, aby klisna nenabyla dojmu, že budeme skákat ji, ale mezi překážkou a řadou stromů nebylo tolik místa. Postupně jsem se začala rameny natáčet do obratu, tím jsem trochu víc našlápla vnitřní třmen a vnitřní holeň jsem přiložila. Vnější holeň šla za podbřišník a hlídala záď, dělala „stěnu“, vnější otěž vyváděla po obratu a vnitřní otěž lehce na straně a u mě si pohrávala a žádala po obrat. Klisna se krásně ohnula, ve svižném tempu vycválala a po naší levé straně jsem zahlédla balíky slámy z překážky číslo devět. U nich stála drobnější blond osoba s kratšími vlasy- Sue. V poslední fázi obratu jsem se začala rovnat a pravou holení vrance připomněla, že jí potřebujeme natlačit více dovnitř obratu, aby nám všechno vyšlo. Za chvilku jsme ale už rozduněly zem vedle překážky číslo osm, a projížděly užším místem mezi stromy. Jedna větev mi ve vysoké rychlosti přelízla helmu a já reflexivně zavřela oči, abych je případně ochránila. Hned jsem je ale zase otevřela, před námi se otevřela pláň, na níž mimo jiné stál dvojskok číslo pět. Bedny, nic obtížného, jen byly úzké a kůň tak nesměl vyhnout – a pak samozřejmě stejně, jako u jiných dvojskoků. Na nájezd na ně jsem si klisnu musela navést víc k levu, abych oblouk pořádně rozvedla, a mohla si ji pak dorpava stočit už pořádně na skok. To ovšem znamenalo provést přeskok, takže jsem si v hlavě srovnala jaké budu potřebovat pomůcky, přesunula holeně, těžiště, a v jeden moment vznosu jsem dala pobídku nově umístěnými holeněmi a přesunula i otěže. Klisna přeskočila na pravou nohu, já jí pochválila a pak jí pravou holení přidržela blíže ke stromům. Cítila jsem, jak se mi sluneční žár opírá do zad a od vlasů pod přilbou mi zezadu po krku sjela krůpěj potu. Sakra, až se vrátíme, musím si dát sprchu.
Sledovala jsem pohledem oba skoky, a když se začínaly rovnat z mého pohledu za sebe, natočila jsem tím směrem ramena a klisnu kolem pravé holeně otočila. Vranka klidně vycválala oblouk a já jí vedla na oba skoky tak, abychom najížděly kolmo na oba za sebou. Zase, nechat trochu zvolnit, narovnat se v sedle a srovnat si v hlavě všechno, co bude potřeba dodržet. Klisna tenhle skok skákala celkem často a tak ani ona neptořebovala tolik času, aby si ho prohlédla, takže jsem jí brzy nechala zase vyrazit lépe dopředu. Stále jsem jí lae držela v pěkně aktviním cvalu od zadi. „V kombinacích je nejdůležitější důvěra“ zazněla mi hlavou Connorova slova. Šest cvalových před skokem jsem začala klesat rukou, koukala kamsi za druhý skok, stejný kontakt na obou otěžích i obě holeně stejně přiložené, abych klisnu nesváděla k vyhnutí. V tomhle už ale byla profík, takže jsem se napřímila v sedle, odpočítala poslední tři cvalové skoky, dala pobídku k odskoku chvilku před, a vranka se vyhoupla přes skok. Zaslechla jsem škrtnutí proutěnky, na vrcholu skoku, když o ní lehce zavaděla předními kopyty a šla jsem s pohybem koně. Vyjet rukou nahoru po krku, ale ne moc, abych neztratila po doskoku kontrolu. Ramena držet dozadu, abych vranku nepřevažovala, a po doskoku přišla lehká pobídka holení – na jakoukoli silnější by vranka vyrazila kupředu příliš zběsila, a na rovnání něčeho takového teď nebyl čas.Po celou dobu skoku, i teď, jsem koukala před sebe, srovnaná ramena, stále ten samý kontakt na obou otěžích, u obou holení, zkrátka nedát klisně záminku utéct. Pár svižných cvalových skoků, během nich zase klesat rukou, ramena dozadu, vsedle vzpřímeně, držím kontakt ale kdyby klisna měla potřebu, dám jí prostor. Držím přiložené holeně, kterými jí mezi otěže posílám na skok. Šest cvalových skoků, poslední tři odpočítám a pak pobídka k odskoku, opírám se do kolenních opěrek, vyjíždím rukou po krku, teď už to nemusím kontrolovat až tak – přesto jí větší prostor nedávám, jen tak, aby mohla balancovat s krkem. Koukám před sebe, nohy pod sebou, sleduju kam pojedeme a o něco více zatěžuji levý třmen, holeně tisknu k pobídce pro cval na levou ruku a natáčím se na levo. Po doskoku si dávám bacha, abych klisně netřískla zadkem do sedla ani necukla v hubě, takže natahuji ruce před sebou a jakmile jsme zase na pevné zemi, tisknu holeně k bokům klisny v pobídce, aby se po doskoku zasedla. Sleduju zatáčku, kam budeme muset na skok číslo 4 zamířit. Okamžitě cítím že se povedlo doskočit na levou vedoucí nohu a klisnu nechávám v trochu výraznějším tempu prodloužit, teď je terén do trochu mírnějšího kopce a tak si to dovoluji. Sleduji škvíru mezi stromy a ve stehnovém sedu zase víc dopředu nž nahoru – stále ale ramena dozadu – a cítím, jak Asie zabírá zadníma nohama kupředu. Kolem levé holeně jsem jí stočila k nájezdu na skok číslo čtyři, natočením ramen a klisna se povolně stočila kolem. Stromy se rozestoupily a ukázaly nám potrubí, na které jsme teď měly najíždět. Byly jsme hezky u vnitřního okraje, u strany, kde bylo potrubí nižší, přsto jsem vranku lehce srovnala víc ke středu překážky, abych věděla že skočí mezi praporky. Zároveň jsem se více napřímila k sedle, promáčkla otěže a nechala přiložené holeně, takže Asie trochu zkrátila, zachovala ale pěknou energii ze zádi a já tak dávala nám oběma čas si skok prohlédnout. Bude potřeba jít hezky odzadu, aby vranka měla dostatečně dobrou rovnováhu a mohla zvládnout skok stojící na svahu. Proto jsem jí dopředu neposlala tolik, ale jen zlehka, aby měla dostatečnou rovnováhu a nespěchala. Hlavně v klidu. Jak jsme se blížily, zesilovalo i slabé zurčení vody, jak protékala potrubím do studánky.
Klisna tenhle skok skákala jen při prvním dni ze země a i tak nezaváhala, posledních šest cvalových už jsem ho nechala zcela na ní a pak se vyhoupnout do stehenního, hlavně jí nenarušit rovnováhu, vyjet rukama po krku ale nepovolit moc, ramena dozadu, holeně přiložené pod sebou, a během doskoku se vzpřimovat, postupně dosedávat a natahnout ruce, abych klisně necukla v hubě. Jak klisna dopadla na zem, povolená kolena a kotníky náraz krásně odpružila, díky tomu jak jsem se postavila nad skokem (našlápnutý pravý třmen, trochu natočená doprava a holeně podobně jako v pobídce do cvalu na pravou nohu) doskočila na pravou vedoucí nohu a já už koukala do zatáčky, kde byl vidět kraj třetího skoku. Stála tu Anette, která se stihla přesunout od skku číslo dvě. Stiskla jsem holeně v pobídce a když jsem kolem pravé holeně zatočily mezi stromy, uvítala jsem chladivý stín. Nevydržíme v jeho skrytu ale dlouho, zatočíme k zatáčce číslo čtrnáct a pak už skoro samý konec trasy.
Prosvištěly jsme kolem Anette, která postávala u skoku číslo tři, namáčknuté více k pravému okraji, abychom kolem překážek mohly bezpečně projet. Brzy se před námi objevila i druhá překážka, kolem té jsme taky ve svižném tempu projely. Dovolila jsem vrance trochu protáhnout, i te\´d měla pořád energie dostatek, tak proč ne. U druhé překážky jsem jí ale stočila kolem pravé holeně natočením ramen mimo trasu a směrem ke čtrnácté překážce. Terén se teďkam írně svažoval dolu, a tak jsem se opět více napřímila, aby klisna mhla zvolnit tempom nespadla tak na předek a nevyvedla se z rovnováhy. Stočila jsem klisnu trochu více doprava, jakoby pod startovací box, kde už stál Tom a sledoval jízdu. Dostaly jsme se takhle hezky před překážku, bohužel jsem měla slunce přímo před sebou a tak jsem trochu mžurkala očkama, byla jsem ráda když jsem vranku stočila zase doleva k nájezdu, takže se slunce dostalo více do strany a já mohla pořádně vidět. „Kittyno ty krávo, ty sluneční brejle by se hodily“ nepomenula jsem se, ale už jsem sledovala dvojskok před sebou. DO trasy jsem ho zařadila spíše proto, abychom jely alespoň dvě kombinace, jinak jsem ho moc ráda neměla, málokdy se mi povedlo druhý skok najet opravdu kolmo. Ale tak, aspoň si to procvičíme. Rozhodla jsem se zvolnit tempo, abych klisnu mohla právě v nájezdu na druhý skok lépe zkorigovat – přeci jen to, že dokážu zajet slušný čas, jsem Tomovi dokázala už včera A tak dneska nemusíme tolik spěchat. Radši to zajet pořádně, žádný „Rychle a zběsile“. Opět jsme zpomalily, sebe i klisnu jsem nechala prohlédnout si skok a nasměrovat jí kolmo na první skok – a více k pravému okraji, takže budeme mít nájezd na druhý skok snažší. Tentokrát jsem jí ale po „klidové fázi“ nenechala tolik vyrazit, nýbrž jsem jí jen podpořila, aby šla energicky dopředu, ale pořád hezky v klidu. Tenhle skok byl relativně nízký, nejhorší na tom byl nájezd na druhou překážku. Posledních šest cvalových jsem to nechala na Asii, tři jsem si odpočítala, narovnávám se v sedle, klesám rukou a koukám kamsi za skok, abych klisně nedala záminku zaváhat. Vranka suverénně odkočila a já opět kopíruju její pohyb, hlavně nevyrušit, přitom jí ale působením, váhou ve třmeni a holeněmi nechávám doskočit na levou vedoucí nohu. Už nad skokem sleduju další skok a mířím k němu lehce i levou otěží, takže po doskoku, kdy dávám podpořující pobídku holení, vranka pěkně vycválá dopředu a já jí levou holení nechám vytočit trochu vyšší oblouk, takže se nám v podstatě prodlouží nájezd, na poslední chvíli orvnám před skokem a pak už tři, dva, jedna, a odskakujeme. A zvládli jsme to kolmo, hurray po doskoku si zase dávám pozor, abych necukla v hubě ani nežuchla na hřbet, a už koukám kamsi vedle opracoviště, čeká nás sprinterská pasáž a pak poslední skok – krmelec. Povrch je tady rovný, takže si nemusím s nějakým zpomalováním dělat starosti, zamlaskala jsem, pevněji stiskla klisně boky a více se přiklonila k ní. Asie zabrala, zafrkala a zem zaduněla, jak se mohutně odrazila do prvního skoku. Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu, tohle ona uměla. Zrychlily jsme a já odolávala pokušení u opracoviště se podívat na holky, které už si Deka a Lady určitě rovnaly. Tom by mě za něco takového zabil Connor stál opodál, jeho jeidnou postavu bych dokázala rozeznat jen z postoje, jasně si mě měřil pohledem, zkoumal a v hlavě analyzoval. V tomhle byl profík. Slunce se plně opíralo do mého levého ramene a já už se těšila, až se budeme moct uklidit do stínu stromů.
Ačkoliv jsme měly za sebou takřka celou trasu, měla klisna pořád dost energie a tak jsme relativně svižně překonaly spronterský úsek, a před námi už byl krmelec. Ten vyžadoval kolmý nájezd, kmihuplný pohyb vpřed, ale nemusela jsem si ji tolik sbírat jako kdybychom najížděly na devatenáctku, například. Takže jsem jenom houkla „A kliiid“, napřímila se v sedle, pohrála s otěžemi a vranka nejprve zvolnila, a pak uposlechla a sebrala se více na záď. „hodná holka je to“ pochválila jsem jí hlasem a už pohledem zkoumala skok. Nejprve zpomalit, porovnat kolmo na skok sedem a holeněmi a v hlavě si pořádně projít jaké hlavní chyby bych tu mohla spáchat. Přesto byl krmelec už skok jednodušší, takže jsem to nezkoumala tolik. Ani klisna nijak nezaváhala a na mou pobídku do prodlouženého tempa uposlechla s nadšením. Posledních šest cvalových skoků před odskokem jsem klesala rukou, napřimovala se, koukala někam za skok a pak tři, dva, jedna, přichází pobídka a klisna se vyhoupává přes. Tenhle skok jsme znaly, na konec byl jako oddechovka ideální, šla jsem s pohybem koně, vzhledem k šíářkovému skoku více dopředu, ale ramena pořád doadu a pohled před sebe, abych klisnu nevyváděla z rovnováhy, holeně pod sebou, vyjet rukama dopředu, opět díky tvaru skoku klisna natahovala krk víc a tak jsem i já musela víc natáhnout otěže. Při doskoku jsem pomalu dosedala do sedla a přitom natahovala ruce, abych neškubala za udidlo, při nárazu. Vranka dopadla předky na zem, o milisekundu později i zadky, v ten moment jsem pobídla holeněmi, koukám před sebe a jak jsem ucítila, která noha je vedoucí, stočila jsem vranku na příslušný oblouk. Nechala jsem jí chvilku odcválat ve svižném tempu, hned jsem jí ale nechala zvolnit a povolovala otěže. Přešly jsme do klusu na volné otěži, já začala vysedat a cítila, jak mě z těch crossových třmenů bolí kotníky. Connor mi šel naproti a pokyvoval hlavou, že dobrý – bylo mi ovšem jasné, že mi to později stejně zkritizuje Vranka si spokojeně vytáhla otěž a odfrkovala, přeci jen jí to dalo zabrat. „Než se připraví Maki a rozmístíme se ke skokům, můžeš jí schladit nohy někde ve vodě“ kývnul na mě a já poděkovala. Natočením ramen jsem jí teda vedla mezi stromy dole, kolem tribun a k vodním skokům. Zasedla jsem a sedem dala zádrž, klisna pochopila, po tomhle výkonu se se mnou nijak neprala, v klidu přešla a vstoupila do vody. Hladina jí dosahovala asi na karpy, já jí pochválila a chvilku jí jen tak drbala, když jsme ve vodě zastavily. Zůstaly jsme ale asi jen půl minutky, pak jsem jí zase vybídla ven a krokem jsme dorazily na opracoviště. Široce rozesmátá brunetka mi uakzovala zdvižené palce, ač mi bylo jasné že proti její jízdě to bude hrůza. Ale jaký drezůrák by se na crosse mohl měřit s někým, kdo má vyskákané tak vysoké parkury, že  Poprosila jsem Nioru, která stála za hrzením opracoviště, jestli bych si teď na krokování mohla sundat přilbu, z toho sluníčka mi nebylo úplně skvěle a přilba tomu moc nepřidávala. Blondánka ke mně přistoupila a podívala se mi do očí. „Dobře“ přikývla, ale odběhla za Tomem. Zhluboka jsem oddechovala a byla ráda, že už si v tom nepařím mozek.. či jeho pozůstatky Vážně mi nebylo úplně dobře.
Po chvilce se Niora vrátila. „Kitty?“ zamířila jsem s vrankou k ní. „Radši se vrať na Florestu. Lidí tu máme dost, Sue půjde s tebou, nechceme abys dostala úpal, úžeh nebo cokoliv“ řekla mi, a já vděčně pokývala hlavou. Měla jsem zítra vyrazit se Stellou a jejími rodiči do Rakouska po skalách, a tak se mi vážně nechtělo onemocnět. Po chvilce dorazila k opracovišti i Sue a pokynula mi, že půjdeme. Asie šla volným krokem, tetička po jejím boku a jakmile jsme opustily závodiště, mohla Maki odstartovat. Sue mi opakovala, že jakmile se postarám o Asii, převléknu se a půjdu za ní do jídelny, má z města přivezenou malinovku. Ňami :3