kitty + asie: TŘETÍ DEN
Další den crossu, na nádvoří se to opět hemžilo spoustou studentek s jejich svěřenci a stejně jako včera, Tom s Konym nastupovali do auta, aby dojeli na závodiště jako první. Takže já, Bloodye a Maki jsme opět měli dovést ostatní na dráhu. „Takže jako včera“ pokývla Maki na první skupinu, zatímco Bloodye s Dekameronem už na volné otěži vyjížděli z areálu. Vranka se klidně vydala za nimi, a já si ještě naposledy překontrolovala, že přilba i vesta sedí, jak mají.
Starou známou cestou jsme pokračovali v klidném kroku a já se snažila srovnat si v hlavě, co že nás to dneska bude čekat. Pro skupinu dvě byly připraveny vodní skoky, což byl taky důvod, proč jsem si dneska vzala speciální botky z crossové sady. Už včera, jak pršelo, byly některé skoky pro první skupinu už trochu podmáčené a kluzké v místě odskoku. Pak už sice bylo sucho – a navíc dost svítilo slunce – při výskocích z vody je ale možné, že nám občas podklouzne zem. Což bylo něco, co jsem na vodních skocích ráda neměla. „Naklušeme!“ ozvala se Bloodye a já si stejně jako včera vyčkala, až vykluše, zatím jsem pooslala pokyn dozadu, a pak jsem stiskla holeně a začala vysedat. Držet se koleny, neopírat se do třmenů, v mírném předklonu dosedám co nejblíže přední rozsoše. Povolená otěž, aby si vranka mohla vytáhnout krk a neprohýbala tak hřbet. Co sto metrů jsem přesedávala a dávala si pozor, abych vrance při přesednutí nedrncla v sedle, ale pěkně po ty dvě doby vyseděla pohyb. „Krok!“ ozvalo se zepředu, jelikož už jsme se blížili na závodiště. Naše přední část konvoje ještě ale chvilku klusala, abychom dali prostor tem vzadu v klidu přejít. „Hooou“ zavolala jsem na klisnu, zasedla, podsadila jsem si zadek a přitom nechala přiložené otěže.
Vyjeli jsme na dráhu. Nejideálnější místo – opracoviště – bylo v mžiku zabrané a já se bezradně rozhlédla kolem, všichni už si našli svoje místo, Asie byla už zase z toho množství koní nervózní, pošvihávala ocasem a přišlo mi, že pomalu věnuje víc pozornosti koním kolem než mě. Rozhodla jsem se proto místo toho, abych si našla jedno místo kde opracuju, využít hezky celou dráhu, kompletně jí dokola objet, možná pár vlnovek a podobně, a u toho vranku hezky opracovat. Nejprve jsem si s ní provedla pár přechodů zastavení – krok – klus – krok – zastavení, obrat kolem předku – hned ze začátku, aby nás později nehodil zase na předek, ustupování na holeň, které skvěle protahovalo záda koně, a jinou stranovou práci – jednak abych vranku dostala na pomůcky, jednak abych jí lépe podsadila, ale taky proto, aby věnovala plnou pozornost mě a ne věcem kolem, když jsme projížděly dráhu proti směru očíslovanch skoků. Každý skok jsme si navíc obkroužili v kruhu, přitom jsem dávala pozor, abych vranku ani na chvilku nenavedla do domnění, že chci skok skákat – hezky daleko od skoku, nedívala jsem se na něj, a neustále na vranku promlouvala. Když jsem si byla jistá, že je trochu vyklidněná – lépe řečeno že je ochotná mě poslouchat – nechala jsem jí v lehkém cvalu i ocválat. Přes přechod do kroku a zpátky na obě strany, samozřejmě. Teprve potom jsem si jí začala pořádně sbírat na otěž – v obloucích vnitřní holení do vnější otěže, jak jsme se to naučily s Ell, v pěkném, pravidelném dopředném klusu. Když jsme se blížily ke skoku 15, prvnímu na rozeskákání, provedla jsem s vrankou i pár přechodů ve cvalu – prodloužit a zkrátit tempo. To mi připomnělo Connorovu včerejší radu, musím na to myslet  Patnáctku jsme jako skok na rozeskákání používaly relativně často, a vranka tak byla pěkně klidná. Díky obkroužení každého skoku na dráze jsem si měla šanci i prohlédnout místo odskoku a doskoku a tak mi už nic nebránilo. Přesto jsem si nedaleko skoku udělala pěkný kruh, a zatímco jsem vranku nechávala v klidném, ale dopředném tempu vycválávat, zhlédla jsem si místo před skokem a v duchu rozvrhla nájezd tak, abych vranku navedla kolmo a na střed. /Technicky jde o dvojskok, takže cválat dopředu, ale hezky pořádně kulatě/ bliklo mi v hlavě, a jelikož jsem si věřila, že takový cval Asie má, začala jsem se natáčet ve vrcholu kruhu spíše na střed skoku, vnitřní holení a zatížením vnějšího třmenu jsem vranku nechala oblouk pořádně zvětšit, aby z něj hezky vyjela na kruh, a jakmile jsme byly v „nájezdním prostoru“, koukala jsem se za skok, a ne na něj.“Jak si má kůň věřit že to zvládne, když mu nevěříš ani ty a úzkostlivě zíráš na překážku?“ zazněla mi v hlavě Niořina slova, samozřejmě, důvěra je při jízdě – a při crossu zvlášť – to nejdůležitější. Pěkný, pravidelný cval, pokusila jsem si v hlavě odrazit, jak nám vyjde odskok, a vypadalo to dobře. Přiložená holeň, díky promyšlenému nájezdu hezky kolmo a rovně, jen lehounce jsem si vranku musela porovnat. Ta měla hezky zvednutou hlavu, ušiska našpicované, jak tuhle překážku znala, vůbec se nebála. To byl další důvod proč bylo dobré rozskákat se tady, jen ať nabere sebevědomí na další skoky. Začala jsem klesat s rukou dolu, držela ramena vzadu, abych se pak nad skokem nepředkláněla. Posledních šest cvalových skoků. Zůstala jsem ve stehenním, ale trochu jsem přesunula těžiště dozadu, jak měla vranka tendence rozbíhat se, rukou už jsem jí zpátky nedržela, naopak jsem zlehka pootevřela prsty, aby si mohla vytáhnout otěž, pokud bude potřeba. Posledních pár cvalových, tři, dva jedna.. Vranka zvedá předky, stejně jako já jdu s otěží dopředu po jejím krku a zlehka se předkláním, ramena stále vzadu, pohled upřený na stromy za skokem. Když se odráží od zadků, mám palce u nohou nacpané u vnitřního okraje třmene, jako bych se chtěla pod vrankou dotknout špiček, držím se koleny, zvedám zadek ze sedla a hlavně jít přirozeně s pohybem a nepřehnat to. Nad skokem začínám zatěžovat více levý třmen, natočím zlehka tělo doleva, dívám se tam, kam asi budu chtít jet a zatímco já se zakláním a vyrovnávám tak těžiště při doskoku, natahuju ruce dopředu a přichytávám si nákrčák malíčky, abych klisně neškubla v hubě. Držet se koleny, pata dolu, špičky k sobě, narovnat. Doskakujeme, zamlaskám a připobídnu holení, abych vranku podpořila ve vytrvání v pohybu vpřed a vedu jí kolem levé holeně obloukem zpátky před skok – během okamžiku cítím, že jsem skutečn doskočili na levou a tak nemusím provádět žádné přechody ři přeskoky. Z levé ruky to zkouším trochu více zhurta, žádný kruh, rovnou oblouk a navést na skok. Troufla jsem si to, u základního skoku jako je tenhle  zase navést, koukat za skok, snižuju ruku, přiložená holeň. Vranka neváhá a v pěkném, živém a kuletém tempu se blíží se skoku, zatímco já odpočítávám cvalové skoky – tři, dva, jedna – a spolu s pohybem, koně nerušit, po doskoku opatrně dosednout a nežuchnout jak pytel brambor. Vranku jsem pochválila, nechala přejít do klusu a vydaly jsme se ke skoku devatenáct. Tady už se rozeskakovaly Blood s maki, Tom byl zatím s první skupinou u skoku dvacet dva. Kousek před skokem jsem vranku nechala zaskočit a otáčela si jí na kruhu. Tenhle skok byl více výškový, tak bylo potřeba zvolit kulatější, kratší, ale přesto svižný cval, jelikož díky proutkům byl poměrně vysoký a v kratším tempu by ho Asie mohla chtít vyhnout. Cválaly jsme na pravou ruku, tudíž si najedeme blíže k levému okraji – doprava by se klisně snáz uhýbalo. Když jsem měla všechno v hlavě srovnané a promyšelné, pohlédla jsem kolem, Maki najížděla na skok, byla už kousek u něj, a Blood hnědáka rovnala. „Jedu§“ houkla jsem na brunetku, abychom si navzájem nazkřížily cesty a Bloodye pokývla hlavou. Klisnu jsem sedem a holeněmi navedla směrem ke skoku, vypadal takhle šíleně vysoký. Přesto bylo potřeba nenechat na sobě znát navozitu, aby se vranka nezačala obávat. „Hodná holka jsi, to zvládneš“ promlouvala jsem opět na klisnu z částečného hecu, hlavně jsem nechávala promlouvat intonaci a zabarvení hlasu. Koukala jsem za překážku, holeně přiložené, sice ve stehenním sedu, ale napřímenější. Navedla jsem klisnu zatížením třmenů a tlakem holení na výkroj u překážky – ramena stále natočená přímo na skok, abych nepodpořila nějaké její zaječí úmysly. Zbývalo nám tak těch šest cvalových skoků, takže už jsem klisnu nerušila, odpočítala jsem si poslední tři, klesala s rukou a stále zírala za překážku. Před odskokem jsem klisnu podpořila stiskem holení a vranka se vyhoupla nahoru. Stisknout kolena, Nohy pod sebou, ramena dozadu ale přitom předklonit se a jít s pohybem. Ruce vyjíždí po krku, aby otěže dovolily klisně vytáhnout krk dopředu a při doskoku se zase zaklonit, natáhnout ruce, držet se koleny, nenechat sebou „hodit“ o sedlo. Když jsme opět dopadly na pevnou zem, zamlaskala jsem na vranku abych jí podpořila a stiskla lehce holeně, načež jsme po oblouku skok zdolaly ještě jednou. Dvaadvacítka už byla jen takovou třešničkou na dortu, během které jsme neměla vůbec žádné potíže 
Tom s Connorem byly u skoků 17 a 16, a čekaly tam na nás tři, aby se s námi pak vydali k vodním kombinacím. S Bloodye jsme obě dorazili zhruba stejně a dohodly jsme se, že ona skočí nejprve bulfin a já krmelec, abychom si nepřekážely. Z volnějšího kroku, ve kterém jsem klisnu ke skokům dovedla, jsem jí pobídla do klusu a ve svižném, energickém lehkém klusu jsem jí dostala na lepší otěž. Jen pár základních přechodů, ale když jsem viděla, jak se vranka na skoky těší, byla jsem ráda že už není tolik nervózní a tak jsem jí nechala dělat, co chce  Pohlédla jsem na krmelec a vzpomněla si na včerejší rady. S vrankou jsem si ve cvalu udělala velký oblouk, abych měla dost času, a nejprve jsem zamlaskala, lehce stiskla holeně a lehoulince posunula otěže dopředu, a vranka protáhla tempo. „Hodná holka“ pochválila jsem jí, a sledovala skok. Když se mi asi tak zdála vzdálenost nejvhodnější, a vranka se zvednutou hlavou špicovala ouška na skok, trochu víc jsem se napřímila, pohrála na otěži, houkla „Hoou“ a přitom ale nechala přiložené holeně. Kobylka zvolnila tempo, a já si jí lehce porovnala, abych najížděla skutečně kolmo na skok. Viděla jsem, jak se klisna soustředí, a když jsem cítila, že chce vyrazit lépe dopředu, bylo to pro mě znamení, že si je jistá a nemá se skokem problém. Nechala jsem jí tak opět protáhnout tempo. Zbývalo nám asi deset cvalových do odskoku, a já vranku hezky pochválila. Koukala jsem kamsi za skok, ramena dozadu, přiložené holeně, a protože vranka byla relativně v klidu, nemusela jsem jí nijak zvlášť držet zpátky a pět cvalových před skokem už bylo všechno na ní. Odpočítala jsem si poslední tři, při posledním, jsem zamlaskala, stiskla jsem holeně a vranka zvedla předky a odrazila se zadními přes překážku. Všechny ty věci jako držet se koleny, vyjet rukama nahoru po krku koně, přiložená holeň, koukat dopředu – už byly tak automatické, soustředila jsem se spíš na to, abych byla předkloněná – jak byl skok spíše daleký než vysoký – a přitom nelehala klisně na krk. Po doskoku jsem jí připobídla, pochválila a sledovala další skok. Na Bulfin jsem vyrazila rovnou, Bloodye s Maki už se chystaly u krmelce, tak proč ne. Musela jsem si vranku ale trochu víc sebrat, protože byl jak vysoký, tak široký, potřebovala jsem proto kulatější cval, dopředný, ale hodně od zádi. Proto jsem houkla „A hoou“, vranka lehce zkrátila tempo, takže když jsem dosedla ze stehenního sedu do pracovního, šlo se mnohem snáze soustředit na práci sedem. Dala jsem poloviční zádrž s výraznější pobídkou holení a cítila, jak vranka od zádi zabrala a přitom výrazně protáhla tempo. „Ano“ pochválila jsem jí a přes kolena se vyhoupla do stehenního sedu – teď bylo důležité opravdu se držet koleny, neboť kdybych se moc spoléhala na třmeny, mohla bych se převažovat dopředu a vranka spadne na předek. Sledovala jsem přitom celou dobu skok, v hlavě mi šrotilo, co nám k němu včera říkal Tom. Ujistit koně – ačkoliv vranka byla včera při posledním skoku přes bulfin už sebejistější, trochu jsem jí tam bránilo otěží, a ačkoliv to nijak nakonec nevadilo, může teď krátit tempo. Holeněmi a váhou ve třmenech jsem vranku srovnala kolmo a na střed skoku – tady bylo důležité i na střed, protože neměl z obou stran nic, co by bránilo vyhnutí. Když jsme měly relativně pěkný nájezd, vnímala jsem hlavně vranku, jestli nemá zase ze skoku obavy. Přitom jsem se ale soustředila na svůj záměr a vzpomínala na to, že v crossu je jedním z hlavních aspektů důvěra. A já jí věřila. Když jsme se tedy blížily ke skoku, vranka místo toho, aby krátila nebo váhala, ještě trochu protáhla skoky. Nesnažila se moc táhnout, prostě si jen sama řešila odraz, a tak jsem klesla s rukou a otevřela prsty tak, aby si mohla vytáhnout otěže. Poslední tři cvalové, u posledního podpořující pobídka a přes skok. Vranka se odrazila, a já zrcadlila jeí pohyb při skoku – jak se odrazila zadky, já zvedla zadek lépe ze sedla, jak přizvedla předky, lépe jsem se překlonila k jejímu krku, jak vytahovala krk, vytahovala jsem já ruce dopředu. Jak jsme doskakovaly, držela jsem se pevně koleny, nohy pod sebou, ruce dole, hlavně neškubnout v hubě. Vranka doskočila, já jí podpořila v pohybu vpřed, ale hned jsem jí i pochválila, hezky slovně, po pár cvalových skocích jsem si přebrala otěže do jedné ruky a drbala jsem jí na krku. Věděla, že to znamená že může zvolnit, dělaly jsme to tak při parkurových trénincích často, a tak pak už bylo snadné nechat jí přejít do klusu. Oba dva skoky jsme si zkusily ještě jednou z druhé strany a když šlo všechno, jak mělo, tak jsme se všechny tři vydaly k vodním skokům.
Krokem, na povolené otěi, nechat je trochu se vyfunět. Blood s Dekem obešly volným krokem skoky a vlezli do vody, prošli mezi praporky a zase ven. Dek byl profík, přece jen tohle s Bloodye skákali i v jízdách. To samé pak Maki s Lady. Ani Asi vodu nijak zvlášť neřešila, jen nejprve úplně nechápala, že po ní chci aby vlezla do ní – po pobídce holení si ale seskočila, ve vodě jsem jí pak pobídla holení a nasměrovala jí směrem k výlezu. Podpořit holení, lehce nadlehčit sed a vranka se vyhoupla zpátky na břeh.
Před tím, než jsme si měli najet překážku, jsme koně opět dostali na pomůcky v klusu, jen pár přechodů – jen pár minutek, pobrat na otěž a obnovit pozornost koně vůči jezdci. „Nenajídějte si nijak moc rychle – jízda vodou bude pro koně náročná už tak, spíš v klidu, ale zase aby vám koně nevyhli“ mrknul Connor na mě, samozřejmě, vedle Maki a Bloodye budou největší problémy u mě „Před prvním skokem spíše šetřete energií, pak koně podpořte, ve vodě nabudit a po výskoku z vody v něm musíte ještě najít zbývající energii aby zvládl následující skok. Kapiš?“ Přikývla jsem, stejně jako obě brunetky. U Asie bude asi nejlepší trochu jí při jízdě ve vodě vyhecovat, to ona brala První se na skok vydala Bloodye, po ní Maki a pak jsem přišla na řadu já. Pobídla jsem klisnu do cvalu, klidný, ale žádný lenošení, a už sledovala první skok. Holeněmi a váhou jsem klisnu navedla tak, abychom jeli kolmo na první skok a přitom hned kolmo i na doskok do vody, přičemž jsem jí směřovala pořádně doprostřed – mohlo by se zdát výhodné nacpat jí více doleva, aby nebyl obrat ve vodě nijak příkrý a já měla čas si jí porovnat, nicméně jak Connor řekl, jízda ve vodě je pro koně náročná a tak je zbytečné jí trasu, kterou bude muset ve vodě urazit, zbytečně prodlužovat. Napravo jí ale narvat nemůžu, výskok by pak s nejvyšší pravděpodobností vyšel pod úhlem. Nicméně, vzhledem k tomu, že první skok měl jednu část vyšší a jednu nižší – logicky na prostředku – zarovnala jsem vranku přeci jen o trochu víc doprava, aby nám v ideálním případě vyšel skok nad krajem pravého skoku – kdybych jí zarovnala ke kraji levého skoku, mohla by zavadit o vyšší skok. Levou holení jsem klisnu upozorňovala, že má zůstat v této pozici, a už koukala kamsi za skok. Jak jsme měli klidnější tempo, cítila jsem vrančino váhání, a tak jsem – bez pomůcky holení – zamlaskala, a před odskokem dala podpořující pobídku holení. Vranka odskočila, a já koukala na vodní hladinu před námi. Když klisna doskočila, dala jsem jí podpořující pobídku holení a koukala na místo odskoku do vody. To byla ovšem chyba – klisna sice přicválala v pravidelném tempu k odskoku, jak ale cítila, že upírám pohled do země, ještě bez mé jakékoliv podpořující holeně – nebo aspoň hlasu – sice to nejprve vypadalo, že odskočí, nakonec ale zapíchla předky těsně před odskokový prvek a jediný kdo odskok do vody zvládnul, jsem byla já, jak jsem setrvačností pokračovala dál. „Pust otěže!“ křiklo cosi v mé hlavě, pustila jsm tedy to poslední co mě s klisnou spojovalo, a pak už jen šplouchnutí a rána do hlavy o břeh. První blbost co jsem udělala byla, že jsem se bleskově nadechla. Tím jsem vdechla samozřejmě pouze vodu, jelikož jsem letěla hlavou napřed a tak jsem teď byla břichem ve vodě. Najednou jsem navíc uslyšela šplouchání kolem sebe a cosi do mě párkrát drclo, skoro bolestivě. Do toho jsem se kuckala, drcací věc mi bránila se zvednout z vody, ale já potřebovala dostat do plic životodárný kyslík. Při nejbližší příležitosti jsem se zvedla, zhluboka se nadechla a okamžitě se zase rozkašlala. Kdosi ke mně přiskočil a dal mi pořádnou perdu do zad. Tak aspon že tak, poslední voda se dostala z plic ven a já se konečně mohla pořádne nadechnout.
Promnula jsem si oči, abych dostala vodu i z nich a stále ztěžka oddechujíc jsem se rozhlédla kolem. Bloodye s Dekameronem stála u místa výskoku, aby Asii zabránila v cestě ven, jelikož vranka obcházela místo výskoku a vypadala, že z toho má docela švandu. Instivktivně první věc, co jsem udělala když mi došlo co se děje, bylo zahvízdat na vranku tu samou melodii, na kterou byla naučená na povel přijít. Klisna našpicovala ouška, otočila se na mě a přišla ke mně. „Dobrý? V Pohodě, nepokopala tě?“ ozýval se střídavě hlas Connora a obou holek ve spoustě otázek. Chvilku jsem nechápavě koukala, než mi došlo, že ona „drcací věc“ byla Asie, když se rozhodla do vody přece jen vejít. Jen mi prostě dala přednost. Zavrtěla jsem hlavou, naposledy si odkašlala a ozvala se trochu přiškrceným „Ne, v pohodě.“ Hrdlo se mi pořád ještě trochu stahovalo. Čapla jsem klisnu za otěže, ta koukala trochu vyjukaně, a tak jsem na ní chvilku chlácholivě promlouvala. „Zvládneš to opravit?“ Kouknul na mě trochu nejistě Connor, a já jen přikývla. „Jasně, jsem v pohodě. Jen jsem se trochu praštila“ kývla jsem, ačkoliv mi pořád ještě trochu brněla hlava od toho nárazu. Bezděky jsem ohmatala přilbu, jakobych v ní měla objevit díru. Ostatní vypadali pořád ještě pochybovačně. Nedivila jsem se tomu, pád musel vypadat hůř, než jakej vážně byl – kor když přese mě ještě Asie přeběhla. „Vážně. Jen se trochu rozdejchám uklidním a zvládneme to.“ Pohladila jsem vranku po krku.

Po počátečním dilematu jsem se nakonec rozhodla nasednout ještě ve vodě. V botách mi šplíchala voda a kolena se trochu třásly. Zvládla jsem ale vranku vyvést z vody na břeh, kde jsem s ní chvilku krokem obcházela, než jsem znovu nabyla potřebné jistoty. Pak jsme si naklusaly a cval. Teprve když jsem si byla jistá, že mám vranku plně pod kontrolou a i po tomhle kolapsu mi věří, nasměrovala jsem si to s ní na první překážku – stejným způsobem, jako prvně. Tentokrát jsem ale nad skokem nekoukala na odskok do vody, nýbrž kamsi dál na vodní hladinu. Zamlaskala jsem a houkla „Běž holka, běž!“ hezky pořádně vyzývavě, podobně jsem vranku nechávala rozeběhnout při práci ve volnosti – a ona poslechla, podsadila pořádně zadky a odskočila dolu do vody, Já se chytila koleny, pořádně prošlápnout nohy, samozřejmě že nemohly zůstat pod tělem a vyjely mi dopředu, ale jinak by to teď ani nebylo možné. Ruce natáhnout dopředu, ale ani to nemohlo pro neškubnutí v hubě stačit, a tak jsem pootevřela prsty a nechala otěže proklouznout. Okamžitě po dopadu jsem zamlaskala, pdopořila klisnu holení, zadívala se na místo výskoku – lépe řečeno na skok za ním – a opět vranku podpořila a trochu vyhecovala hlasem, navíc jsem se přesunula opět do stehenního, abych jí pohyb usnadnila, a ona se mohutně odpíchla zadky a vyrazila kupředu. Přitom jsem zpátky pobrala otěže – jen tak, aby nebyly kompletně prověšené, jelikož při doskoku do vody se vytáhly opravdu dost. Ppořádně jsem jí navedla v oblouku tak, aby nám vyšel kolmý nájezd na místo výskoku i na skok, a už jsem sledovala výskok. Dala jsem podpořující pobídku holení, šla trochu více dopředu a nahoru s pohybem koně než při normálním skoku, rukama vyjela nahoru, aby si vranka mohla vytáhnout krk a sledovala místo za následujícím skokem. Asie se trochu ztěžka vyhoupla nahoru, tak jsem jí alespoň hlasem pochválila, ale už bylo potřeba zachovat energii na další skok, takže jsem zamlaskala a stiskla holeně, abych, jak říkal Connor, z klisny dostala, co v ní ještě zbylo. Klisnu tohle začalo nějak bavit, a to znamenalo že je půlka úspěchu naše. Sama totiž krásně protáhla tempo, a tři, dva, jedna – nemusela jsem klisnu ani nijak podporovat a ona se přehoupla přes skok. Pochválila jsem jí, nechala vycválat a pořádně jí podrbala, tohle zvládla na jedničku  Jen voda v mých botách pořád dost nepříjemně šplouchala Čistě pro sichr jsme pak zkusili tu samou kombinaci ještě jednou. Přes skok, navést koně na odskok, pobídka, ve vodě pobídnout aby nezpomaloval, pobídka k výskoku a pak podpořit aby kůň zvládnul i poslední skok, tentokrát bez potíží. Jen bylo u výskoku potřeba torchu větší energie, kvůli odskokovému břevnu, o který by kůň mohl při výskoku zavadit. Žádná z nás ale neměla problémy, a tak jsme se přesunuli na další skok.

Opět volnějším krokem, nechali jsme koně seznámit se se skoky u čísla deset. Tentokrát nepůjde o seskoky a výskoky, ale o skok, seběhnutí do vody, pak skoky ve vodě a buď výskok nebo vyběhnutí do svahu – podle toho, jaký skok si zvolíme. Bylo mi jasné, že s Asií zajedeme nižší a širší sudy - C2, na vysoký už jsem si s ní netroufala, přeci jen za dnešek toho měla za sebou už dost – a ještě skákat ve vodě.
Bloodye i Maki obě zajely na výbornou, vybraly si překvapivě c1, připadala jsem si trochu jako lempl, že budu skákat to jednodušší No nevadí.
Přišla řada na mě, a protože zatímco holky skákaly, já si s Asií pracovala, stačilo zamlaskat a dát jemnou pobídku a klisna vycválala. Koukala jsem na skok u stromu – byl nízký, relativně široký, laik by řekl že musí být jednoduchý – problém byl ovšem spíše v tom, že se doskakuje ze svahu, a tam by bylo snadné ztratit rovnováhu. Dala jsem proto klisně lehkou poloviční zádrž, aby jela hezky od zádi a zlepšila si tak rovnováhu. Sledovala jsem střed skoku, mířila na něj osou svých rmaen a klisnu si navedla kolmo na skok. Po tom, co jsme tady za dnešek skákaly byl opravdu jednodušší, takže jsem jen odpočítala skoky, klesla rukou, nechala klisnu odskočit a šla s pohybem. Bylo potřeba pohlídat si lépe rovnováhu, více napřímená, když už skok stál lehce ze svahu, natáhnout ruce, abych klisna mohla manévrovat krkem a holeně k zemi. Po doskoku jsem zůstala napřímená, ne tolik dopředu, abych klisnu při jízdě z kopce nepřevažovala dopředu, držet se koleny, nohy pod sebou, číhám kde máme skok C2. Do vody jsem vranku nechala vjet rovně, zamlaskala jsem, aby jí nenapadlo kvůli vodě zbrzdit, a pak už jsem jí otáčela hlavně natočením osy ramen a holeněmi na skok C2. Skoky nebyly moc daleko od sebe – tím líp, koně ve vodě neztratí tolik energie – ale na druhou stranu nám kvůli tomu nevyšel nájezd úplně skvěle a já viděla, že chtě nechtě budeme muset skákat troch z úhlu – po nájezdu do vody jsem si udělala moc ostrý nájezd. Nu nevadí, i to k tomu patří. Nechala jsem vranku zamlaskáním a přitisknutím holení protáhnout tempo, abych věděla že bude mít pro skočení z úhlu – ač mírňoučkého – dostatečně prostorný skok, a pak jsem jí ještě podpořila pořádně hlasem. Odpočítat skoky, podpora holení, a vyhoupnout se přes. Koukala jsem dopředu, kde nás čekalo už jen vyběhnutí z vody, přesto bude potřeba aby to klisna vycválala pěkně v tempu, aby si neudělala nějaký zlozvyk. Po doskoku jsem proto zůstala hezky vzpřímená, zamlaskat a jak jsme se blížily ke svahu do kopce, více jsem se předklonila vystrčila zadek ze sedla a lehce klisně nabídla otěže, aby mohla manévrovat s krkem. Odcválaly jsme kousek od skoku číslo deset, já vrance povolila otěže a podrbala jí na krku. Zvolnily jsme tempo, a protože díky počtu jezdců skupina dvě ještě skákala, s holkama jsme zatím vyklusávaly koně na delší otěži. Pak jsme vykrokovaly a hromadně se vrátily na Florestu.