kitty + asie: DEN ČTVRTÝ - 2. SKUPINA
„Naše milovaná šéfka se zbláznila“ vyhrkla na mě místo pozdravu ráno při snídani Bloodye. „Na tos přišla až teď?“ přizvedla s úsměvem obočí Maki, zatímco já už mžourala na lístek papíru, který držela Bloodye v ruce. Obrovská změť čísel, z toho jedno podtržené a za nimi napsaný časový údaj 05:36. „Mám nehezké tušení“ ozvala jsem se, když mi začaly čísla dávat smysl – jako překážky u crossu. Bylo nám samozřejmě známo, že dneska si máme zajet souvislou trasu, ale tohle jsem nečekala. Zapsáno bylo asi deset překážek, z toho valnou většinu jsme na kurzu neskákaly – alespoň pokud vím. Bloodye jen potichu přikývla. „Tuším že tušíš správně. Dnešní trasa na cross“ vydechla Bloodye která na to ještě pořád koukala s vykulenýma očima. „Díkybohu za minulej tejden“ vydechla jsem si, s vrankou jsem poslední dobou docela pracovala a tak jsem se nebála, že by jí chyběla kondička tohle zvládnout. Ačkoliv vyčerpávající to bude rozhodně pro nás obě. „Za trasu poděkujte Connorovi.. včera po obědě jí byl s Notou vyzkoušet, takže by vám neměla dělat problémy“ mrknul na nás a já si jen vydechla, no super. Kombinace profesionálního jezdce a nadaného parkurového koně vedle mě a drezuračky, která se cítí lépe nohama na zemi. „A vymýšlel jí kdo?“ otočila jsem se na Toma, který mi odpověděl jedním ze svých šibalských úsměvů. „Ale noták. Jestli tohle zajedeme čistě, chci se za odměnu projet v Čudlovi“ vypustila jsem jen tak do větru první věc, co mě napadla. „Když to zajedeš bez chyby a rychlejš než Connor“ pokrčil rameny Tom a usrkl ze svého ranního kafe. To mě nabudilo Na Čudlu jsem měla zálusk co jsem na Florestě, ale za tu dobu do něj taky Tom nepustil nikoho kromě sebe a Connora. Moje reakce tedy byla okamžiká, bezmyšlenkovitá a možná trochu drzá „A že ne!“ Tom na mě pohlédl „Hodláš se se mnou sázet?“ zdvihnul obočí a nasadil trochu káravý pohled. Ještě na podzim bych se z něj třásla strachy, přes zimu a na jaře jsem ale trénovala hodně pod Tomem, a tak jsem si už troufla trochu víc.. hehe Nic jsem mu neodpověděla a jenom tázavě a trochu prosebně zvedla obočí. Tom vydechnul, odložil kafe a já spatřila v jeho očích ten pohled „Dočehojsemsetozasezamotal“ „Fajn, když to zajedeš rychlejš než včera Connor, můžeš se během léta projet v Čudlovi. A když ne“ ďábelsky se mu zablýsklo v očích „Tak budeš celý příští týden kydat všechny boxy sama, včetně poníků.“ Tak to byla podpásovka. I s plnou kapacitou studentek zbývalo dvacet volných koní, k tomu poníci, kydalo se dvakrát denně.. No sakra „A víš že nemám příští tejden služby u stájí?“ Zkusila jsem to trochu obejít. „Taky by se ti to nepočítalo do služeb“ dorazil mě Tom. No do háje Takže bych si tím ani nepřivydělala, super Nicméně teď už jsem couvnout nemohla, pokud nechci další rok poslouchat Toma jak vykládá, že se bojím práce. „Tak fajn“ kývla jsem. „Za kolik to zajel?“ „Máš to na papíře“ kývnul Tom k papírku, který pořád Bloodye třímala v ruce, snad se v hlavě snažila vybavit si, o jaké konkrétní skoky jde. „pět třicet šest?“ zeptala jsem se, a on pokývnul. Dosrkal kávu a vydal se k odchodu. „Můžete si jít projít trasu – hlavně tam ale nechoďte, až tam bude skákat druhá skupina. Snad nemusím zdůrazňovat, že žádná větší práce dneska už ne. I když myslím že se budete stejně spíš připravovat na kurz“ mrknul na mě a jakmile opustil jídelnu, čapla jsem papírek se skoky „Půjdeme rovnou?“ koukla jsem na holky a bloodye se zvedla „Hodím Deka do výběhu a můžeme jít“ přikývla jsem, Asie taky ještě potřebovala hodit ven. „Najdu Connora, ten by mohl mít dobrý tipy“ houkla jsem na holky a vyrazila ke stájím.

Koně ve výběhu a my čtyři jsme se vydali směrem k dráze cross country.Connor mi už cestou dal pár tipů. „Skvělá věc, když chceš překonat určitej čas, je zjistit si úsek, kdy byl jezdec, kterého chceš překonat v polovině. Máš kliku, tady jsem si to poznamenal - před šestým skokem. Půjčím ti hodinky – na ty si nastavíš odpočet dvě minuty čtyřicet osm. Spustíš je při výjezdu z boxu, až ti zapípají, budeš vědět že jsi tak v půlce. Podle toho, jestli budeš před šestým skokem nebo za ním pak budeš vědět, jestli ti jde o čas nebo ne.“ Bylo vidět jak je nadšenej, že mi může předávat zkušenosti „Co se týče souvislejch jízd, musíte si pamatovat že je důležitý koukat kolem sebe. Ne jen u nájezdů na skoky, občas se ale i stane že se ve spritový pasáži objeví bahnitější úsek – a to by nemuselo dopadnout příjemně. Jsou koně kteří znervózní, když se po dráze pohybují lidé, tak na to taky myslete.To je hlavní pravidlo – myslet, dívat se kolem sebe, plánovat si. Na nic jinýho se nesoustředit – teda, kromě vašeho koně, samozřejmě. Ale to už vám nemusím říkat.“ Povídal pořád dokola a já se tomu musela smát.
Došli jsme na crossovou dráhu a ke startovacímu boxu. Connor nám vysvětlil, jak to u crossu se startováním je a zamířili jsme ke skoku číslo třináct. „Cestou se vám trošku mění terén, Vidíte že od stratovacího boxu pojedete chvilku mírně z kopce – proto je důležitý při startu nevystřelit hned huráá start jedeme, ale svižně, ale pod kontrolou, na kontaktu, kůň vám při jízdě z kopce nesmí spadnout na předek. Povrch se srovná dost daleko před skokem, takže máte kdyžtak čas to opravit, snad vám ale nemusím říkat že tím ztratíte čas – ne moc, ale přece. Pokud se vám podaří koně udržet na zádi, můžete pak na rovině pobídnout lépe dopředu – před skokem ale musíte dát koni čas skok si prohlédnout a na skok najíždět svižně, ale volně – jde o dvojskok a třeba taková Asie by mohla u druhého skoku znejistit a jakmile by se něco pokazilo, odmítnout.“ Přikývla jsem, jak se mnou vyjížděl na crossovou dráhu tak mě i klisnu znal jako své boty. „Takové ty věci jako natlačte si koně doleva a pohlídejte si, aby neuhnul úplně mimo vám snad říkat nemusím, takže dál. Na dvanáctku pojedete po písčitém povrchu, to by vám nemělo dělat problémy, a pak je tu samotný skok. Samozřejmě by bylo výhodnější skočit si užší část skoku, nicméně bacha, jedenáctka je poměrně blízko, takhle si provedete docela ostrý nájezd a vy přitom potřebujete mít čas si skok rozvrhnout a kůň aby si ho prohlédl. Osobně radši skáču širší část, která mi dovolí si nadjet a dá mi víc času na přípravu na další skok. Tím je trojkombinace“ povídal dál a dál a já uvažovala, jestli si mám dělat poznámky. „U tohohle skoku bacha, je to opět travnatý povrch a jak vidíte tak je vlhko – dneska ho bude skákat i první skupina, tak by pak mohl podkluzovat. Kitty, ty při opracování asi dej Asii prohlédnout ten druhý skok, toho příkopu se někteří koně lekaj, tak ať se na ní můžeš spolehnout. Jinak samozřejmě najíždět hezky v tempu, ale ne moc rychle, jinak vám tady nevyjde odskok. I když Dekameron by to možná zvládl jako jeden skok“ pohlédnul se širokým úsměvem na Bloodye, a pak pokračoval ve výkladu. „Samozřejmě kolmo a na střed, jinak by jste to tu nezvládli. Pak si pořádně nadjet na céčko, uvědomte si že skáčete z nižšího místa, takže koně pořádne pod sebou, zároveň ale dopředu. Pak jedete k devítce. Tady máte dost času, je to ale trochu zvlněný terén, takže ase – čas nečas, pokud jedete z kopce, nežeňte koně dopředu, držte si je na zádi. Naopak do kopce je můžete nechat zabrat, ale pozor abyste je nevyčerpali. Samotná devítka je poměrně snadná záležitost, klasický šířkový skok, vaši koně ho znají, znáte ho vy, tady by neměl být žádný problém. Spíš u osmičky bacha – dělali jsme to včera tak doufám, že si to ještě pamatujete a nebudete si hrát na spadlé švestky“ pohlédl na mě s úsměvem, skvělý, tohle mi bude připomínat dlouho. „Hlavně se tady v boji o čas nesnažte zmenšit oblouk u překážky, hezky pořádně si najet ať máte čas koně před výdkokem a dalším skokem porovnat. Teď projedete stromy na louku – teprve teď se rozhlédnete na levou stranu, kde bude dvojskok číslo šest – budete tady muset provést takovouhle vlnovku“ ukazoval, protožejak jsme „vyjeli“ na louku, první skok dvojsklu byl kousek od nás – ale v opačném směru. „Uděláte tady takovou vlnovku, bude lepší vyjet si zpočátku víc směrem od dvojskoku, ať jí můžete udělat dostatečně širokou a srovnat si koně před prvním skokem. Pak druhý skok, na nájezdu asi nemusím nic moc vysvětlovat. Tady ale pozor, protože díky vlnovce se vám bude měnit vnitřní ruka – zatímco při oblouku k prnímu skoku budete stříhatpoměrně úzký oblouk na levou, pak potřebujete zase spolehlivě koně ohnout na pravo – nezapomeňte tedy měnit vedoucí nohy. Taky si na první skok najeďte skutečně kolmo – můžete i trochu více do leva, ať máte pak možnost širšího oblouku u nájezdu. Jsou tu stromy tak je to nebude lákat vyhnout.“ ukazoval nám co a jak a já začala uvažovat, jestli mám vůbec šanci zajet trasu rychlejš než takovejhle profík. Budu spoléhat na to, že ačkoliv Connor připravoval Notku na cross hezky spolehlivě, pořád ještě víc pracuju já s Asií a tím pádem by měla mít i lepší kondici. „Další jsou na řadě bedny. Jeden z nejlepších dvojskoků tady, protože skoky jsou hned za sebou, nejsou nijak extra záludné, v podstatě kalsicý dvojskok – najet kolmo na střed, dopředné tempo, ale nepřehnat to, mezi skoky nebudete mít čas napravovat chyby. A samozřejmě bacha, ať vám nevyhne. Pak pojedete na skok čtrnáct. Ten znáte, skákali jste ho, ovšem pozor u levé části béčka – horních asi deset centimetrů tvoří tmavé břevno – Kůň se ale bude soustředit a bude spíše vnímat tu světlou část pod ním, takže je možné že tady bude nepozorný, na to bacha. Taky při cestě ke čtrnáctce máte zase nějaké ty kopečky, terénní nerovnosti a tak. Potom přijde sprintová část – je ke konci, takže tolik nehrozí že byste na ní koně moc unavili, už tady nebudou mít takový přebytek energie, tempo si zvolte podle vašeho uvážení a podle koně. Projedete kolem pracoviště a pak už máte rovný terén a možnost pořádně zrychlit. Ovšem pozor ať si stihnete koně včas porovnat před skokem osmnáct, tady je potřeba najíždět relativně v klidu, zvláště pokud pojedete na nižší skok, co má nájezd pod úhlem“ úkosem se Connor podíval na mě, věděl že jsem nejistá u překážek devadesát a víc, natož Asii v terénu hnát na metr. Určitě pojedeme na nižší skok. „Bude důležité koně porovnat kolmo na překážku, jinak než na střed to snad ani nejde, ledaže byste chtěly proskočit nad praporkem. Takže před touhle kombinací koně zklidnit, na pomůcky, na záda, aby lépe zvládl manévrování“ povídal dál Connor, a už jsme se dostali k poslední překážce – jednadvacet. „Tady vás možná bude svádět když ucítíte, že má kůň ještě dost díly, ten kousek volného prostranství k tomu, abyste ho pobídli k vyšší rychlosti , zvlášť když od předchozího skoku odjíždíte relativně v klidu. Na to ale bacha, Po prvním skoku doskakujete ze svahu dolu, takže kůň musí bejt pořádně na zádi, mějte ho na otěži, a hezky v klidu. Do kopce ho pak můžete pustit víc dopředu, pořád ale nesmíte přepadnout na předek – zase, odskakujete z nižšého místa. Všechno kapiš?“ otočil se na nás, a zatímco Blood s Maki chápavě přikyvovaly, já měla dojem, že mi z tolika informací praskne hlava

Odpoledne, když jsme s holkama stály na dvoře po boku našich čtyřnožců, jsem si všechny rady přehrávala v hlavě pořád dokola. Dotáhla jsem podbřišák, zapnula nánosník, vyhoupla se do sedla a všechny tři jsme vyrazily na crossovou dráhu. Vranka byla hzeky odpočatá, energie měla dost a vyšlapovala si kupředu veselým, živým tempem. „Doufejme že ti to vydrží“ promluvila jsem na ni a pohladila jí po uhlovém krku. Před takovouhle trasou bylo potřeba koně pořádně rozohýbat. S holkama jsme se proto trochu zdržely na louce cestou na cross a koně rozohýbali na kruzích a obloucích v kroku a klusu už tam. Zbytek cesty jsem pak s Asií procvičovala hlavně přechody, dovnitř plec, ustupování na holeň, díky kterým se podsadila, šla lépe na pomůcky a také se jí protáhla záda a šikmé svaly. Na trasu jsme dorazily včas, všichni už byli tady. Tom s klukama, Anette, Sue, ale i Lisa a podívat se na nás přišla i Nadvandy. /Ta bude mít stanoviště kousek od nathana/ bliklo mi hlavou a musela jsem se usmát, těm dvěma by to spolu slušelo! „Tak jo holky, pojedete v pořadí Bloodye, Maki, Kitty, takže Blood si Dekamerona pořádně rozehřeje, jestli chceš můžeš si skočit i něco malého na rozeskákání, ale neunav si ho. Vy holky ale nezapomeňte že jedna jízda má zhruba šest minut, takže nebudete mít čas koně rozehřát až během jízdy té další. Takže hezky rozpohybovat, ocválat, můžete se rozmístit po celé trase, ale jakmile Bloodye vyjede, zajedete na pracoviště a nebudete se tu motat, jasné?“ Spustil Tom proslov a my jen přikyvovaly.
Využila jsem času, který měla Bloodye na opracování a vydala jsem se po trase, kterou jsme dnes měli určenou – jen ukázat Asii ty skoky, které tak úplně neznala, zvláště druhý skok u jedenáctky, jak říkal Connor. Cestou jsem jí ale hezky zaměstnávala, nejprve v klidu ocválat, pak vzít na otěž a přechody, stranová práce, obloučky. Popracovala jsem s ní i ve cvalu, jak řekl Connor, bude potřeba využít i přeskoky, tak jsem si s ní zkusila párkrát přeskočit na rovném terénu cestou po trase. Asie hezky pravidelně odfrkovala, byla dobře na pomůckách a vypadalo to že tuší, že se chystá něco neobvyklého. Nebyla ale nervózní, zdála se mi spíš rozbujelá, natěšená. Ochotně a bez potíží reagovala na všechny mé pomůcky, ale jakmile uviděla někde před námi skok, zvedla hlavu a našpicovala ouška. To jsem jí pak hned otočila na oblouk kolem skoku, nechci si jí naučit že se na skok najíždí a pak se neskáče.
Měla jsem tedy ocváláno, klisnu na otěži a hezky od zádi. Zpátky k pracovišti jsem se vracela včas, Tom právě vysvětloval Blood jak najet do startovacího boxu. „A krook“ houkla jsem na klisnu, sce s klesavou intonací, ale hezky jasně, přitom zasednout, naklopit pánev, protáhnout nohy dolu, pata zůstává v přímce ucho – rameno – kyčel a stisknout kolena. Vranka v klidu přešla a protože do našeho startu zbývala necelá čtvrthodinka, nechala jsem jí teď krokovat na volné otěži. Maki s Lady zrovna tak, a obě jsme sledovaly odpočítávání ke startu. Všichni pomocníci už byli rozprchlí u svých skoků, i Tom už byl pryč. Zamžourala jsem do dálky – jistě, u skoku jednadvacet, poslední překážka. Takhle zdálky nebylo odpočítávání slyšet, přesto jsme start jasně poznaly – hnědák okamžitě vycválal a vydal se svižným, ale nezbrklým tempem kupředu. Asie zaregistrovala, jak náhle vyrazil, zvedla hlavu, našpicovala uši jeho směrem a jemně zaržála. „no jo, klídek“ řekla jsem jí, pohladila jí po hřívě a my už jen zahlédly jezdces koněm jak překonává první skok překážky číslo třináct, než zmizela za stromy. „To je fofr“ podotkla jsem a Maki přikývla. Jak nám Bloodye zmizela z dohledu, rozhlédla jsem se po zbytku závodiště. Connor, který prováděl odpočítávání teď postával nedaleko skoku čtrnáct a jak byl blízko tak mi neuniklo, že si neustále poklepává prsty na kapsu s mobilem. Vlastně všichni kdo tu byli, a když vranka okrokovala do jiné části pracoviště, všimla jsem si dokonce nedaleko položeného kufříku s lékárničkou. A ne nijak malou, tam muselo být snad úplně všechno. Tiše jsem hvízdla, samozřejmě že byl vždycky po ruce někdo a nějaká základní lékárnička taky, ale tohle bylo hardcore. Jistě, Connor mi bezpočetněkrát vyprávěl o zranění sebe nebo jiných jezdců ať už na závodech nebo při tréninku, a taky jsem věděla že při závodech v cross-country je jezdec povinen mít na těle viditelně umístěnou zdravotní kartu. Jestlipak jsou v tom kufříku i karty nás tří? Měli jsme na Florestě sice jen vcelku jednoduchou crossovou dráhu a riziko nebylo tak velké – ale přeci jen, žádná manipulace s koněm není úplně stoprocentní.
Na louce opodál se najednou objevil Dekameron, samozřejmě i s Blood v sedle. Spolehlivě se přehoupli přes oba skoky u překážky číslo pět a pak se stočili směrem k číslu čtrnáct. Bylo vidět naprostou souhru mezi brunetkou a valachem, znali se oba jako své boty a člověku se málem zdálo že si nezájem čtou myšlenky, když prolítli kolem pracoviště na poslední dvě překážky. „Je dobrá“, ozvala se za mnou Maki. „To ty budeš taky“ opáčila jsem a brunetka se ušklíbla. „A ty budeš muset“ zaslechla jsem Connorův hlas, jak popošel k nám. „Můžeš k boxu Maki, pak odstratujeme.“ Pokynul brunetce a díval se, jak Bloodye dokončuje jízdu. „Ale má pravdu, je dobrá.“ Kývnul pak, když valach v dálce přešel do klusu a jezdkyně mu nabídla otěž. Otočil se a zamířil za Maki.
Sledovala jsem, jak i ona klisnu pobídla a Lady ochotně vyrazila vpřed. „Měly bychom se připravit zlato“ houkla jsem na vranku a začala si jí sbírat na otěž. „Hodně štěstí“ ozvalo se opodál, jak se Blood vracela s valachem k nám. „No děkuju. Tys ho ale ani nepotřebovala jak vidím.“ Brunetka se jen zeširoka usmála, bylo vidět jak jízda znavila i jí, stejně jako hnědáka, se kterým teď klidně oklusávala kolem. „Asie“ zamlaskala jsem na vranku, kterou zaujal spíše její čtyřnohý kolega, jak oddechoval a odfrkával. Stiskla jsem holeně, nechala vranku vyklusat a začala vysedat, trochu jsem si pohrávala s kontakem na otěžích, zkoušela s ní různé vlnovky, v klidném tempu, jen aby se nenudila. A věděla jsem proč to dělám, protože když se o pár minut později po překážce číslo čtrnáct prořítila nedaleko Maki – využívala spritového úseku jak má být – Asie jen stříhla ušima a pracovala dál. To je můj miláček :3
„Pojď se připravit“ pokynul mi Connor stejně, jako předtím Maki, a já pohlédla na startovní box. Přišli jsme k němu klidným krokem, Asii ale bílý plot, stejně jako značky na něm, nechávaly chladnou. „Nezapomeň na odpočet“ připomenul mi Connor a ukázal na moje zápěstí. Á, jistě. Jeho hodinky. Přehmátla jsem si otěže tak, že levá ruka přidržovala ukazováčkem i druhou otěž, zatímco pravá ruka pravou otěž nepouštěla, její ukazováček jsem si ale opřela o tlačítko „start“ na hodinkách. Connor odpočítával, vranka trochu nedočkavě pohazovala hlavou a špiclovala ouškama vpřed. „Tři, dva, jedna..“ odpočítával Connor, a já hned na to stiskla start, zamlaskala na vranku, vzala si otěže pořádně do ruky a dala pobídku do cvalu. Dala jsem si přitom pozor, abychom projely středem startovního boxu a už jsem sledovala trasu, kam máme jet. První byl skok číslo třináct, ten byl odsud vidět poměrně jasně. Už takhle z dálky, kdy nebylo ještě třeba se na skok moc chystat, jsem vranku směřovala tak, aby najížděla kolmo na oba skoky. Jak řekl Connor, přišel mírný kopeček dolu – mírný, ale já nemohla dopustit aby vranka spadla na předek nebo ztratila rovnováhu, takže jsem se ve stehenním sedu více napřímila, ramena vzala více dozadu, udržet kontakt na otěži. „Hoou“ houkla jsem na klisnu ale nechala přiložené holeně, aby si zase nemyslela že má zpomalit nějak víc. Jakmile se terén srovnal, mlaskla jsem, předklonila se trochu víc ke krku klisny, pohled stále upředný dopředu, ramena pořád trochu vzadu, abych jí nepřevažovala těžiště, holeně přitisknuté. Klisna ochotně protáhla tempo, tohle si užívala. Blížily jsme se ale ke skoku a já podle COnnorovy rady „zpomalit, dát čas, zklidnit se, pobídnout“ se v sedle lehce napřímila, pohrála si na otěži, zase houkla na klisnu, aby se zklidnila, a sledovala skok. Lépe řečeno skoky – vranku jsem si pravou holení, váhou více na levém třmenu srovnala aby najížděla skutečně na skok, ale co nejvíce u pravého okraje, zároveň tak, aby jí vycházel nájezd i na druhý skok, a jak jsem si jí připravovala na nájezd, i klisna přizvedla hlavu a trochu jí natáhla dopředu, jak se snažila zaostřit – nechala jsem tedy lehce proklouznout otěže mezi prsty a přitom si hlídala, abbch měla obě otěže přesně stejně dlouhé, aby jí třeba o trochu volnější prvá otěž nesváděla k vyhnutí. když jsem jí měla srovnanou, přimlaskla jsem, opět se více předklonila a zlehka stiskla holeně. Vranka opět natáhla cvalové skoky, a to už zbývalo před první skokem asi těch šest cvalových. Teď je to na kobylce. „Tři, dva, jedna..“ odpočítávala jsem si, a před odskokem jsem vranku ještě podpořila holení – opět stejně oběma holeněmi, a jak se vranka odrazila nad skoke, její pohyb mi pomohl vyhoupnout se do stehenního sedu. Nad skokem jsem koukala dopředu, ramena dozadu, rukou vyjet po krku, ale ne moc, abych neztratila po skoku kontrolu nad koněm – to by se zvlášť u dvojsklu nevyplatilo. Během doskoku jsem se napřimovala, a hned po něm jsem zůstala ve stehenním sedu – zůstala jsem ale napřímená, přitom jsem vrnaku vzala trochu zpátky a už koukala kamsi za druhý skok. Opět jsem si hlídala stejný kontakt na obou otěžích, obě holeně stejně přiložené, váha se nepřevažuje ani trochu ani na jednu stranu a pak pobídka holení před odskokem. Roh vyžadoval relativně široký skok a tak jsem se nad překážkou musela trochu více předklonit ke koňskému krku, ale stále jsem přitom držela ramena vzadu a koukala před sebe a nahoru, abych vrance nezatížila předek. Stejně tak kvůli tomu potřebovala trochu víc balancovat krkem a tak jsem vyjela rukou trochu dál po krku, než u nižších a užších překážek, ale zase – ne moc, abych neztratila po doskoku kontrolu. Dala jsem si bacha, abych při dopadu vrance nebuchla do zad a necukla v hubě a už koukala, kde najedeme na skok číslo dvanáct. Přejely jsme svižným tempem písčitou cestu, měla jsem vranku na levou vedoucí nohu, což se nám bude hoti i teď, takže jsem ni moc řešit nemusela. Jen jsem si najela pořádným obloukem tak, abych dobře viděla na skok. Skok číslo dvanáct, v různých místech různá šířka. Bylo jasně vidět že celá první skupina skákala přes užší místo, díky povrchu před skokem. Kdyby byl skok na trávě a ne na písku, asi už by dost pěkně klouzal.
Já si vranku zase trochu zpomalila, abychom obě měly čas prohlédnout si skok. Rozhodla jsem se pro širší stranu, levou holení jsem si na ní vranku natlačila a pak se zase naklonila více dopředu, zamlaskala a přitiskla holeně. Klisna protáhla tempo, měla čas si skok prohlédnout, takže ačkoliv jsme ho v tréninku neskákaly, teď neváhala, Přizvedla hlavu, špicovala ouška, dokonce si sama trochu protáhla cvalové skoky a odskok nám vyšel naprosto perfektně. Podpořila jsem jí holení, její pohyb mě vyhoupnul nahoru a já už se nad skokem dívala doleva, více zatížený levý třmen, ramena natočená směrem, kterým budu chtít jet, otěže vyjely po koňském krku nahoru, aby vranka mohla dobře balancovat. Po doskoku zůstávám napřímená, nebouchnout do sedla, a sleduju jedenáctý skok. Více se v sedle napřimuji, tisknu kolena a stehna pohrávám na otěži „Hoou“ říkám kobylce a vranka poslušně zvolní tempo. Jde dopředu,ale hezky v klidu, kratší cvalové skoky a špicluje uši na skok. Tady zasednu do pracovního sedu, abych si vranku mohla pečlivěji porovnat na nájezd kolmo a na střed, kterej je tu obzvlášť důležitej. Navíc se v trojskoku bude točit doprava, takže jsem klisnu nejprve nechala provést přeskok a pak jí srovnala pravou holení hezky na střed a kolmo na první skok. Koukala jsem na něj, zase si hlídala stejný kontakt na obou otěžích, stejně rozložená váha, ramena rovnoběžně se skokem. Jednotlivé skoky nebyly obtížné, v téhle kombinaci už to ale bylo horší. Cítím, jak vranka váhá, snad cítí mojí nervozitu. „Jdi lepší“ říkám jí, opět jí trochu hecuju, to na ní funguje – ten samý tón, jaký používám při práci ve volnosti. Přitom přimlasknu a vranka trochu zrychlí, pořád ale jede docela v klidu. Zkoumám jak nám vyjde odskok, vypadá to dobře. Odpočítávám poslední cvalové skoky a pak se zvedám do stehenního, holeně držím pod sebou. Odolávám pokušení podívat se na třetí skok po straně, vranka by pak ten druhý úzký mohla vyhnout. Po doskoku dávám podpořující pobídku holení a koukám se dopředu, zase všechno stejně na obou straníách -. Keřík má sice po stranách příkop, ale představa že by klisna přesto vyhnula a třeba do něj zaklesla nohou byla ještě horší než představa že by vyhnula normální skok. Zamlaskám, odpočítám ty tři cvalové mezi překážkami a až do odskoku se koukám před skok. Zvedám se ze sedla, holeně pod sebou a tentokrát už sleduju třetí skok, který je po pravé straně, ale hlavně do kopce. Klisna tak – jak správně poznamenala Blood – bude odskakovat z nišího místa než je skok, vžaduje to tak koně dobře na zadku, a přitom hezky dopředu. Po doskoku proto klisnu pobízím, zamlaskám a nechávám jí jít hezky dopředu. Je nabuzená, protáhne tempo a přitom zabírá zádí – já ve stehenním sedu se snažím jí nijak nevadit, jen jí rovnám tak, aby najela kolmo na skok. Pak už se jí snažím hlavně nepřekážet, koukám někam za skok a před odskokem přichází pobídka. Vranka se odpíchne, já jdu s pohybem, koukám před sebe a sleduji následující terén – čeká nás teď trochu delší cesta ke skoku číslo devět, terén je vlnitý a tak je potřeba dát si pozor. Při doskoku zapéruju v kotnících, napřímit se, nebouchnout klisně do zad, necuknout v hubě, naopak přichází pobídka, aby vytrvala v pohybu vpřed a koukám přímo před sebe. Vyjely jsme mírným svahem nahoru a cesta teď vedla zase dolu, více jsem se proto napřímila v sedle, udržovat kontakt na udidle, nenechala jsem klisnu vyrazit tak rychle, jak chtěla. Když se pak terén zase zvedal, přitiskla jsem holeně a nechala jí trochu protáhnout tempo.
K devátému skoku už vedla tovina. Byl vidět už z dálky, a mohly jsme k němu přijet v pěkně svižném tempu. Opět jsem asi deset cvalových před skokem vranku zpomalila, zvolnila tempo, napřímila jsem se v sedle a porovnala si jí kolmo a na střed skoku. Ona sama tenhle skok znala, nechala se pak klidně vybídnout k protáhnutí tempa a přes skok jsme se přenesly jako nic – taky že už byl z tréninků naše stará známá Jen jsem už nad skokem sledovala skok číslo osm.. po včerejšku mojí Nemesis po odskočení devítky bylo potřeba se k němu stočit, takže jsem potřebovala aby Asie doskočila na pravou vedoucí nohu. Už jen sledováním osmičky nad skokem jsem se tak trochu natočila, tím zatížila pravý třmen a vranka doskočila. K osmičce jsme najely ve svižném tempu, opět jsem si ale vranku předem zkrátila, porovnala si jí aby najížděla rovně a kolmoa n tu část ksoku, kterou jsem potřebovala, jinak by nám odskok do vody nemusel vyjít. Doufala jsem že po včerejší opravě nebude mít se skokem potíže. Jen tyhle moje pochyby se na klisně ale odrazily a já cítila jak začíná váhat, kousek před skokem. „V pohodě holka, klídek“ promlouvala jsem na ní a podpořila jí lehkým stisknutím holení. Vranka trošku protáhla tempo, už šla zase tak hezky odhodlaně – ale v klidu, jak nám včera říkal Connor, snadno se na tomhle skoku koně vyčerpali. Koukala jsem kamsi nad vodní hladinu, když jsme se přehouply přes první skok. „Hlavně nekoukat dolu“ připomněla jsem si svojí včerejší chybu, podpořila klisnu stiskem holení po doskoku, tři, dva, jedna „Jeď holka“ houkla jsem na klisnu a stiskla holeně. Vranka seskočila do vody, tím snížila předek docela dost vůči mě a já bych neměla šanci jí nepřekážet v hubě, kdybych teď nepootevřela prsty a nenechala jí vytáhnou otěž. Při seskoku jsem se už koukala doprava, kde jsme měly vyskakovat z vody. Po dopadu jsem klisnu podpořila holení, zvedla jsem se do stehenního a Rychle si opět pobrala otěže. Vedla jsem ji kolem vnitřní holeně mezi praporky a kolmo na výskok z vody – a na další skok. Přimlaskla jsem jí, stiskla holeně, a jak vranka zvdla předek, musela jsem se při výskoku trochu více předklonit, přidržet koleny, holeně mi sjely trochu dozadu – a ruce přitom vyjely koni po krku vzhůru. Vranka se zadky mohutně vyhoupla na břeh, kde jsem jí opět hlasem trochu vyhecovala a vedla na poslední skok téhle kombinace. Vzpomněla jsem si, že teď budeme potřebovat točit k šestce na levou ruku, takže jsem nad skokem zatížila více levý třmen, pravá holeň víc dozadu a koukat dopředu, klisna doskočila na vedoucí levou nohu. „Šikulka jsi“ pochválila jsem jí, byla jsem ráda, že jsme ten skok takhle zvládly. V dálce už na mě koukal dvojskok číslo pět, projely jsme mezi stromy a já už se koukala do leva, kde áme šestku. První skok se objevil až když jsme poodjely trochu dál. Narovnala jsem se, zkrátila klisně tempo, abychom si zvládly dobře najet a abychom obraty mezi skoky mohly v pohodě vykroužit, a kolem vnitřní holeně natočením ramen na skok jsem vranku otočila na první skok u překážky číslo šest. Teprve teď klisna skok pořádně zaregistrovala, zvedla hlavu a začala špicovat ouška. V klidném tempu jsem si vranku srovnala kolmo na skok, a trochu více k jeho „vnější straně“ – pravou holení jsem ji natlačila víc k pravému kraji. Přicházely jsme ke skoku a já snižovala ruku, holeň přiložená, tři, dva, jedna a klisna se elegantně přehoupla přes, zatímco já zatížila pravý třmen a nechala jí nad skokem změnit vedoucí nohu. „Connorovy hodinky zatím nezapípaly, takže máme pár vteřin náskok“ bliklo mi hlavou – to znamenalo, že si můžu klidně dovolit udělat oblouk mezi skoky trochu vyšší a tím si zajistit jsitější nájezd ma druhý skok. Nechala jsem klisnu odcválat tři cvalové rovně, než jsem jí kolem pravé holeně stočila do oblouku na druhý skok – oblouk nám vyšel krásně, nejížděly jsme kolmo na skok a já zase klesla s rukou, odpočítala si tři cvalové před a pak jsem se nechala vyhoupnout vrančiným pohybem nad sedlo, držela se koleny, holeně pod sebou, koukám před sebe, registruji překážku číslo pět a ramena dozadu. Jak se Asiina přední kopyta dotkla země, hodinky na mojí ruce slabě zapípaly. Zamlaskám, aby vranka po doskoku nezpomalovala, a naopak jí nechám protáhnout tempo – k další kombinaci máme ještě nějaký čas, můžeme si nahnat ještě pár vteřin navíc. Už takhle ale vranku rovnám tak, aby najížděla zhruba správně – cca deset cvalových před pak narovnávám záda, ramena dozadu „A hoou“ houknu na kobylku a nechávám jí zvolnit tempo. Rovnám si jí holeněmi a váhou tak, aby najížděla na střed obou skoků – což znamená i kolmo na oba – a pak jí nechám o trochu vyrazit – jede tak hezky dopředně ale v klidu, takže zvládnout jí zklidnit mezi překážkami nebude problém. Snad Bedny jsou navíc trochu širší, a tak svižnější tempo vyžadují. Skákaly jsme je s kobylkou nedavno v tréninku jenom jednou, ale jako dvojskok byly díky zařazení hned za sebou poměrně jednoduché, takže žádné obavy. Jak jsme se blížily ke skoku, více jsem se v sedle napřimovala, nechala jsem vranku trochu povytáhnout otěž, jak natahovala krk, ale udržovala kontakt. Přiložené holeně, koukám někam nad druhý skok a ani neregistruju Nioru stojící opodál. Vrance jsem přimlaskla, jak se zvedla, šla jsem s pohybem, rukama vyjela po krku vzhůru, holeně pod sebou a narovnaná záda, ramena dozadu, ať klisně nepadám na krk. Po doskoku zapružím koleny, napřímím se, abych nedrncla Asii v sedle a dosedám do plného sedu, jelikož vranka trochu moc protáhla tempo. Držím jí sedem zpět, víc takhle v kombinaci nemůžu. Odskakujeme ke druhému skoku, zvedám se ze sedla, zatěžují více pravý třmen, aby klisna doskočila správně a už sleduji skok číslo čtrnáct, u kterého stojí Connor. Stojí dost šikovně, tak, aby přesně viděl na skok a přitom dál od stromů, takže klň ho vidí už teď a nepoleká se ho, jako kdyby se tam najednou někde zjevil. Mezi pětkou a čtrnáctkou je poměrně dost prostoru, navíc žádná cesta z kopce, jen krátce mírný svah nahoru, takže to můžeme využít. Zamlaskala jsem, předklonila se a přitiskla holeně na uhlové boky. Klisna zabrala zadky a vyrazila rychleji než jsem měla v úmyslu, jakoby vůbec nebyla unavená. „Kdy ty si dobíjíš baterky prosimtě?“ promlouvám na ní a klisna na mě otáčí ouška. Nechám jí o něco zvolnit – stále jedeme hezky svižně, ale nechci jí unavit, nejtěžší skok nás čeká až na konci. Svižně vycváláme pár cvalovými kopeček k písčité cestě, tu přerazíme jedním skokem, jsme tak v půlce cesty ke čtrnáctce. „Nad prvním skokem znň vedoucí nohu ať můžeš Asii lépe navést do obratu, nad druhým jí ale musíš změnit znovu, budete točit vpravo“ šeptá mi hlas v hlavě jak uvažuji, co nás teď čeká. Během krátké chvilky už jsme relativně blízko skoku, nechávám klisnu zase zklidnit tempo, narovnávám se v sedle a rovnám jí holeněmi a váhou kolmo na první skok – ovšem více k pravému okraji, abych si mohla lépe nadjet na pravou část druhého skoku. Tři, dva, jedna, Vranka přizvedla předky a já zatěžuju levý třmen, pravá holeň dozadu, přitom koukám rovně před sebe, budu totiž klisnu potřebovat na pravé straně. Jde o nízký skok, takže jít s pohybem nebyl v podstatě žádný problém, přesto se přes něj povedlo změnit vedoucí nohu a já klisnu vnitřní holení vylačuji na pravou část skoku B, pořádným obloukem, abychom měly šanci najet si kolmo. Vranka už špicluje ouška jak se blížíme, jsme pořád trochu pod úhlem, ale jen pod malým, a u takhle nízkého skoku to nebude problém. Přimlaskávám, přesto podporuju holení a Vranka se klidně přehoupla přes, zatímco já jí nechala dopadnout zase na pravou přední nejdřív – dívám se doprava, po doskoku tisknu holeně v pobídce a nejprve jí nechám v klidnějším tempu sjet kopeček dolu, který následuje – není nijak strmý, ale přesto přes něj vyrazit ve sprintu by docela narušilo rovnováhu. Jakmile jsme na úrovni pracoviště, tisknu holeně, mlasknu na Asii a houknu „A teď se ukaž holka.“ Opět jí tónem svýho hlasu trochu vyhecuju, klisna krásně zabere a cválá vpřed nádherným tempem. „Ty tréninky na cvalovce se vyplatily“ blikne mi hlavou když cítím energii klisny pod sebou. Jistě, neletí s takovou vervou jakoby letěla třeba po prvních třech skocích, pořád ale není vyčerpaná a hlavně cítím, že jí to baví, a to je pro mě hlavní  Koukám na skok číslo osmnáct, ačkoliv jsme od něj stále ještě poměrně dost daleko – nechci klisnu muset rovnat třeba o šedesát stupňů těsně před ním, že. Nejedeme takovým obloukem, jaký jsem si plánovala, ale když to vidím takhle tak vím, že bude stačit najet si blíže před skokem – ne těsně, budeme potřebovat zklidnit tempo, jelikož budeme provádět poměrně ostrý obrat, ale zkrátit si to takhle nebylo tolik riskantní. Nechala jsem vranku pak najet směrem na skok osmnáct, napřímila se, stiskla kolena, pohrála na otěži a houkla „A hooou“ klisna zvolnila, díky přiloženým holením ale stále jela poměrně hezky dopředně, a já si jí začala rovnat před prvním skokem čísla osmnáct. Hlavně kolmo, a hezky v tempu, od zádi. Poslední tři cvalové jsem si odpočítala a pak podpořila vranku stiskem holení. Klisna zvedla předky, přehoupla se přes, já vyjela rukama výš po jejím krku, našlápla víc pravý třmen, levou holeň víc dozadu a koukám doprava, jelikož budeme točit vážně poměrně ostrý obrat, abych si stikla klisnu vyrovnat před druhým nižším skokem. Metr jsem s klisnou skákala jen párkrát a jen v parkuru, nechtěla jsem teď riskovat vyšší skok – ač s lepším nájezdem. Po doskoku jsem zasedla, protože v plném sedu jsem přece jen mohla ostré obraty provádět lépe, kolem vnitřní holeně klisnu otočila doprava, a přitom už sledovala druhý skok, na jeho nájezd budeme potřebovat ještě stoačit doleva. Vranka jela dobře, a když jsem jí stočila doleva, poslušně provedla přeskok. Zbývaly nám teď tak dva, tři cvalové do odskoku, podpořila jsem jí trochu holení, abych jí dodala jistotu, po takovymhle manévru, a pak už jsem se připravovala na skok. Dívat za něj, klesnout s rukou dolu, držet se koleny, a vrančin odraz mě vyhoupnul nad sedlo. Vyjela jsem rukama nahoru po krku a dívala se na další skok. Poslední, přímo před námi, dvacet jedna. Měly jsme ještě poměrně dost místo, a tak jsem klisnu nechala po doskoku ještě protáhnout tempo, ať si naženeme pár setin sekund navíc Bavilo jí to, posušně protáhla, a když jsme se pak blížily k poslednímu skoku, stejně tak poslušně uposlechla, a na moje pomůcky zkrátila tempo, věděla jsem, že po téhle překážce bude doskok z kopce, což jí může vyvést z rovnováhy – provedla jsem proto poloviční zádrž a pak jí hezky v tempu nechala najet na skok. Špicovala ouška, já jí podpořila holení, jelikož tenhle skok neznala, a vyhoupla jsem se s pohybem, lépe jsem se teď ale držela koleny, a trochu víc se zakláněla, jelikož při doskoku to bylo potřeba kvůli rovnováze. Nad skokem jsem popojela rukama dopředu, teď jsem jí ale držela na otěži a když bez potíží doskočila, houkla jsem na ní „Šikulka“, zatímco jsem sledovala další skok nad námi. Vyjeli jsme kopeček dolu a do kopce nahoru jsem klisnu hezky pustila nechala jí protáhnout skoky a zároveň necávala na zádi – stejně jako u jedenáctky, i tady skáče skok který je výš než ona při odskoku. Musela jsem se tudíž při skoku více předklonit, a vyjet rukama víc po jejím krku, aby mohla dobře balancovat. Její nožky se zdárně dotkly země na druhé straně a mě spadl kámen ze srdce, že to máme za sebou. Slyšela jsem pípnutí, jak Tom zmáčknul stopky, ale čas mě teď tolik nezajímal – nechala jsem klisnu přejít do klusu, a ona zpomalila, vytáhlas otěže když mohla, a já se ve stehenním vracela zpátky k holkám. Bylo potřeba, aby se svaly stáhly postupně, tak jsem klisnu nechala i vyklusat. S holkama jsme si na oprácku povyprávěly dojmy, a ačkoliv jsem byla poslední, nechala jsem Asii taky nějakou dobu krokovat, než jsme se vydaly zpátky.

Po obstarání klisny jsem seděla v jídelně, popíjela horkou čokoládu a užívala si klidu. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Connor s Tomem. Zatímco Tom si začal nalívat kávu a vlezl do kuchyňky, aby zašoupl něco dobrého Connor si sednul ke mně. Tázavě jsem přizvedla obočí, čekala jsem, že se dozvím verdikt. „Jsem hold lepší, no“ pokrčil samolibě rameny, opřel se o opěrátko a dal si ruce za hlavu. Sakra.. Takže budu makat „Ale potřeboval bys líp natrénovanýho koně“ ozval se zezadu Tom, když se k nám blížil v jedné ruce kafe (Ale Tome.. už zase? ) a v druhé rohlík. „Takže jak?“ zeptala jsem se konečně, byla jsem docela zvědavá. „Pět třicet čtyři sedm. O necelé dvě vteřiny rychlejší“ odpověděl mi Tom a mě poskočilo srdce, povozím se v Čudlovi „Jako pěkná jízda, o tom žádná. Ale ten skok u tý čtrnáctky“ zakroutil hlavou Connor. Tušila jsem, že naráží na ten menší úhel. „bylo to naprosto zbytečný, stačilo by víc si jí stočit. Moc brzo jsi to vzdala.“ Přikývla jsem, však kurz ještě nekončí.. no ne? Máme ještě čas se vypilovat. „A Sue říkala něco o tom, že jsi u šestky jela zbytečně dozadu“ „Jo, prodloužila jsem si nájezd.. pro jistotu.“ „Dobrá myšlenka. Ale stačilo to prodloužit míň. Chápu, s touhle překážkou nemá zkušenosti, ale pro příště. Taky povoluješ dost nad skokem – u dvojskoků sis to hlídala, ale pak třeba závěrečnej skok v kombinaci to bylo zase moc. Hlídej si to, když to umíš. Ale jinak fajn, pobavila mě mamka když říkala že sis jí prej vůbec nevšimla, Lisa, nadvandy a Nathan prej to samý.“ Hodnotil mě Tom a já se musela uchechtnout, když Connor dodal „Jo, ona občas nemá přehled o okolí, několikrát jsem jí vyděsil když zjistila že sedím v hale na tribuně.. až na konci tréninku si mě všimla.“ Vyprávěl Kony Tomovi. „Chceš říct že máš čas na to vysedávat celou hodinu v hale?“ opáčil Tom a já doširoka usmála. „tos neměl“ řekla jsem Connorovi, dosrkala čokoládu a zvedla se. „Je pořád dost co pilovat, ale na drezuračku je to slušný“ pokývnul Tom. „Jen bys možná mohla zapracovat i na skocích na jízdárně, ať nemusíš tolik řešit nájezd, podle mě byste ten metrovej skok zvládnout mohly. Trocha tréninku..“ přikývla jsem. „A můžu si s sebou na tréninky na dráze brát Connora jako poradce?“ zeptala jsem se ještě, dobře jsem věděla jak Tom vyčítá Connorovi že co je otevřenej cross, tráví tam víc času než jinde, a Kony teď o každý trénink musel docela bojovat. „No co mám s váma dělat..“ povzdechnul trenér a Connor mi vděčně ukázal oba zdvižené palce. Rozloučila jsem se s nimi a šla za Asií