nadvandy+valhalla: 1.DEN KURZU KROSU
Val i já jsme byly připravené. Kobylka měla provazovou ohlávku, do jejíhož očka jsem zacvakla karabinu lonžky. Nasadila jsem jí taktéž kamaše i strouhačky, také botičky. Pro lepší komunikaci jsem s sebou vzala také dlouhou pracovní tušírku. S lonží smotanou v ruce jsme se vydaly na krosovou dráhu. Kurz zabírá vždy většinu dne, tudíž na jinou práci už nám nezbyde čas, natož potom nejspíš energie. Krosové závodiště se nacházelo přímo v areálu Floresty, byť na jeho okraji. Bylo však dobře dostupné i pěšky. Sraz byl ovšem na nádvoří. S potěšením jsem konstatovala, že zájem o kurz byl velký. Kromě dalších nováčků v kurzu, jako jsem já, se dostavilo i pár studentek s již splněným kurzem z minulých let. Niora jim také otevřela možnost udělat si letošní ročník, ovšem se zvýšenou obtížností. „prosím, abyste se seřadili do řady. Ať na mě vidíte všichni!“ upoutala naši pozornost silným hlasem Niora. Otočila jsem se čelem k ředitelce akademie a srovnala Val. „v první řadě bych vás chtěla všechny uvítat na již čtvrtém ročníku kurzu cross-country. Těší mě váš zájem o tuto disciplínu a doufám, že budete pilně vstřebávat nové informace. Nyní bychom se přesunuly na samotné závodiště, kde si povíme více.“ Řeč ukončila pokývnutím a vydala se po jedné z cestiček k bráné krosového závodiště. Studentky s koňmi se pomalu rozcházely. Také jsem pobídla Val do kroku a jemně ji stočila doprava, abychom následovaly ostatní koně. „pomalu.“ Napomenula jsem kobylku a potáhla za lonž. Tlak provazu na čumák Val zpomalil, nechtěla jsem se lepit koni před námi na zadek, to by nebylo dobré. Vytvořila jsem mezi námi bezpečný rozestup na koňskou délku a šlapala v konvoji. Dráha byla jen kousek od nádvoří, brzy jsme prošly přírodní bránou a šly v kotlíku uměle vybudovaném ve zdejší krajině. Ta prošla rozsáhlými úpravami, než mohly být překážky postaveny. Niora nás zastavila na jednom širším, rovinatém plácku. Opět jsme se jako na povel všichni otočili k ní čelem a zastavili koně. „tak, vítejte na našem závodišti. Někteří již měli tu čest, jiní se zde byli alespoň podívat. Pro některé je to možná úplná novinka. Nicméně, než začneme se samotnou prací, je potřeba si říct něco k teorii, abyste měly přehled. Termín cross-country je označení pro skákání ve volné přírodě, přes skoky pevné a v přírodním designu. Na rozdíl od parkurových překážek, tyto jsou pevně přichycené a vesměs nespadnou, pokud je ukopnete. Skákání těchto skoků je tedy potřeba dobře rozmýšlet, zároveň však důvěřovat koni. Tvarem jsou skoky ve většině případů příjemné, mohou kopírovat také skok koně. Jedná se o disciplínu více adrenalinovou, vyžaduje odvahu, stejně jako bezpečnostní prvky. Takže povinná bezpečnostní helma, třmeny se systémem proti zachycení nohy, ale také bezpečnostní vestu. Bez těchto pomůcek nechci vidět nikoho jezdit. Rozumíme se?“ řadou studentek se ozvalo souhlasné zamručení. „dobře tedy. Než se vydáte na samotnou krosovou dráhu, je nutné mít určitou průpravu. Základem je stabilní lehký sed, ve kterém musíte jet vesměs celou trasu, vzdálenosti mezi skoky jsou tu delší. Stejně tak je ale potřeba zvyknout koně na jízdu v otevřeném prostranství s tím, že po něm nechcete jet jízdu přímo rovnou za nosem. Tyto věci byste už měli mít po pátém levelu, který je podmínkou, za sebou. Stejně tomu ale věnujte prosím pozornost. V rámci vyjížděk i společných akcí jste už možná měli tu čest skočit si nějaký ten kmen, či přírodní překážku, takže to pro vás bude jen nabalování dalších vědomostí na již získaný základ. Technika skákání je v podstatě stejná, jen musíte volit skutečně dobrý nájezd. Potom si dávat klasicky pozor na odskok, správný a uvolněný sed, a tak dále. To již znáte. Důležité je také upozornit na to, že délku třmenů volíme ještě kratší, než pro normální skákání, většinou o jednu dírku. Je to proto, abyste měly ve třmenech stabilní oporu při dlouhodobém stání v lehkém sedu. Jak vám jistě již došlo, kros se jezdí v terénu. Na trávě, v blátě, ve vodě. Tady je důležité mít na paměti bezpečnost koně, volit dobré tempo a používat ochranných pomůcek. Někdo nějaké dotazy?“ niora se rozhlédla kolem. Musela spatřit desítku soustředěných obličejů, které naslouchaly jejímu výkladu. „dobře, posuneme se dál k samotné jízdě. Jak jsem již předesílala, u tohoto typu skákání jsou vzdálenosti mezi skoky delší, jezdí se větší rychlostí. To ovlivňuje také nájezd na samotný skok. Pět, šest cvalových před skokem se musí kůň soustředit. Vy sedíte klidně, udržujete ho ve správném tempu. Skok necháváte na něm, on dobře ví, co dělat. Skoky jsou v přirodním designu, tudíž jsou pro koně svým vzhledem lépe skákatelné. Skrze samotné skoky není vidět, tudíž mohou vypadat hrozivěji. Jedná se o jízdu v terénu, tudíž je samozřejmé, že se prostředí může měnit. Především pak můžete jezdit z kopce, či do něj. Tady platí pravidlo, že při jízdě dolů zůstáváte sedět zpříma, maximálně s jemným záklonem. Při jízdě do kopce se potom mírně předkláníte. Taktéž funguje i princip překážky zvané schody. Na závěr bych chtěla říct, jak se cvičit ve skákání krosových skoků. Začínáme klasickým parkurovým skákáním na ohraničené jízdárně, kde se bezpečně naučíme techniku. Potom se přesouváme na jízdárnu v otevřenějším terénu, pracujeme s přírodními překážkami, které vytvoříme lehce z lesního materiálu. Překážky trénujeme nejprve ohraničené něčím z obou stran, potom jen z jedné a nakonec v otevřeném prostoru. Nakonec bych ještě dodala neméně důležitou poznámku o sledování terénu po celé dráze, především pak v místě doskoku. Ten totiž nemusí být vůbec rovný, může tam být například svah. S tím už ale budeme pracovat u jednotlivých překážek. Tak, tímto bych ukončila své dnešní povídání. Snad jste si zapamatovali co nejvíce, samozřejmě platí, že se můžete kdykoli na cokoli zeptat, případně dostudovat v naší knihovně.“ Niora pohlédla na každého z nás a dopřála nám chvilku srovnat si to v našich makovičkách. „dobře, nyní bychom přešli k obhlídce a nácviku jednotlivých skoků. Nejprve je ovšem potřeba koně rozhýbat. Prosím o lonžování vašich partnerů, místa je všude kolem dost.“ Rozpřáhla se Nia s úsměvem. „tak pojď.“ Pobídla jsem Val do kroku. Po celou dobu výkladu si opírala hlavu o mé rameno a nechala se škrabkat na temeni. Měla jsem ztuhlá celá záda. Odvedla jsem Val kousek dál, stejně jako ostatní. Napřažením tušírky a postupným propouštěním lonže mezi prsty jsem Val vyslala na kruh. Nejprve jsem ji nechala okrokovat, potom jsem ji vybídla ke klusu. Niora nás vybízela k častému střídání přechodů, takže jsem nejprve Val pohybovala v kroku a klusu, společně s přechody mezi těmito dvěma chody. Potom jsem ji nechala ocválat a opět prostřídala přechody. „A kluuus.“ Protáhla jsem, abych Val stáhla do klusu, potom ještě o jeden stupeň do kroku. „cval!“ houkla jsem po jednom kolečku v kroku. Abych svým slovům dodala na ostrosti, švihla jsem tušírkou směrem k zemi. To vydalo ostrý svištivý zvuk a kobylka zaskočila ihned do cvalu. Nechala jsem ji ocválat dvakrát kolem sebe a převedla ji táhlým povelem do kroku a zastavení. Obrátila jsem Val, opět ji vyslala na kruh a pohybovala stejným způsobem i na druhou stranu. Postupně, jak všichni koně rozpohybovali, jsme se vrátili zpět do skupinky. „dobře tedy, pojďme na první skok. Jedná se o číslo čtrnáct, kousek támhle.“ Ukázala směrem k překážce. „jsou to v podstatě dva skoky za sebou. Vy si je však rozdělíte a necháte je koně skočit jednotlivě. Nezapomínejte udržet stálé tempo.“ První odvážlivec se vydal s koněm ke skokům a potrénoval. Postupně přišla řada i na nás s Val. Jednalo se o překážku zvanou „malý park“ byl to vlastně jeden skok, podél které zboku vedl živý plot, jehož součástí byl potom na konci ještě druhý skok. Plot mírně zatáčel, aby po doskoku z prvního skoku přišel jemný obrat. Povolila jsem lonž a stoupla si na její délku bokem k překážce. Vyslala jsem Val na kruh a pobídla ji ke cvalu. Kobylka tak obcválala asi ¾ kruhu a potom před sebou měla skok. Temně hnědé břevno, podepřené dřevěnými kozami. Měla jsem nataženou tušírku směrem k Valhallině zádi, tím jsem si pojistila stále tempo. Val nezaváhala, na zadkách se elegantně odrazila, jen tak silně, aby měla malou rezervu. Nad skokem potom krásně skrčila přední nohy. napnula předky, kopyta dosedla na zem. Setinu sekundy potom zadní část koně. „kluuus.“ Zpomalila jsem ji a pochválila. Přeběhla jsem s ní ke druhému skoku. Ten byl tentokrát už opravdu v typickém krosovém vzhledu. Zděná zídka a na ní rostliny, ohraničené dřevěnými tyčemi. Opět jsem Val navedla z cvalového kruhu na překážku. Viděla jsem na ní, jak začíná přemýšlet, k čemu se to vlastně blíží. Švihla jsem tušírkou jemně za zadkem a dala povel „hop!“ abych ji utvrdila v odskoku. „a kroook.“ Zpomalila jsem ji a přivedla k sobě. „šikovná holka. Moc šikovná.“ Podrbala jsem ji, na znamení pochvaly. „Nad, pojď rovnou k dalšímu skoku, ať to odsejpá.“ Pobídla mě Niora. S Val jsme tedy šlapaly o kousek dál k dalšímu skoku. To byla taková zaoblená bedna na nožičkách, u ní potom větší kameny a pytle, nejspíše se slámou. Překážka byla trochu širší, o to ale zase nedosahovala nijaké výšky. Opět jsem Val na kruhu naklusala, před skokem potom pobídla do cvalu a k odskoku. Bylo zvláštní pozorovat ji takhle ze země, jak pěkně vypadá, když skáče. Má pozorný výraz, nádherný elegantní odraz a perfektně složené předky. Je to taková stylařka Niora koordinovala skákání skoků postupně, přesunula nás o chvilku později k takovému sériovému skoku. „rozděl si to, koukej na holky před tebou.“ Poradila mi Niora. Měla jsem štěstí, kůň přede mnou byl Dekameron, vedený zkušenou Bloodye. Po jejím vzoru jsem si čtyři skoky rozdělila do dvou sekcí. Stoupla jsem si z levé strany překážky a navedla na ni Val. Jednalo se o tři břevna připevněná těsně k sobě, mírně do kopce.pod nimi potom byly truhlíky s květinkami. Val po doskočení pokračovala dál a naopak seskočila ze schodku dolů. Přední nohy se jí natáhly a dopadly se šplouchnutím do vody. Těsně k nim se potom připojili zadky. „stááát.“ Poručila jsem Val, která by cválala dál. Kobylka přešla do klusu a kroku, ale já musela popoběhnout po břehu, aby mě nestáhla Val do vody. Byla teď kousek pode mnou. Val není zrovna nejvyšší, takže když byla o schodek níž a ještě měla půlku nohou ve vodě, bylo to zláštní mít ji tak nízko. Přidřepla jsem a podrbala ji na čumáku. Nechala jsem ji chvilku ve vodě postát, Bloodye zrovna vyskakovala poslední překážku. Jelikož jsme popoběhli trošku dál, musela jsem se po břehu znovu projít. Měla jsem obavu, aby Val nevyskočila za mnou na břeh. Pomohla jsem si tušírkou, kterou jsem ukazovala směrem k ní. Z kruhovky máme toto jako znamení, že se nemá přibližovat. Když jsem byla na správné straně nádrže, pobídla jsem Val do pohybu. Kobylka mohutně zabrala, aby překonala odporu vody. Před ní se potom tyčil kolmý okraj vodní nádrže. Odrazila se silněji, vyhoupla předky na břeh, potom zadky. Popošla jsem kousek dopředu, aby mohla Val rovnou cválat k poslednímu skoku a sice opět stejnému jako předchozí, jen polovičně široký. Zpomalila jsem Val opět do kroku a pochválila ji. Skutečně se snažila a respektovala moje pokyny. Přeci jen už to spolu táhneme na druhý rok. U dalšího skoku se tvořila krapeček fronta, byl to skok obtížnější, koně si ho nejprve prohlíželi. Rozhodla jsem se trochu toho využít a projít se okolo. Jednalo se o takový kombinovaný skok. Byla to zeď z dřevěných kůlů vedle sebe, za nimi potom byla vodní plocha, do které se doskočila. Prošly jsme se s Val okolo, zastavili se po straně. Povolila jsem lonž a nechala si očuchat jak samotný skok, tak i vodní plochu. „Nad, jsi na řadě!“ ozvalo se houknutí. Přešli jsme na pravou stranu překážky. Nacvičeným způsobem jsem Val vyslala na kruh a rovnou pobídla do cvalu, tady nebylo tolik prostoru pro rozjezd. Pobídla jsem Val k odskoku tušírkou za zadkem. Odskočila možná trochu přehnaně, avšak jistě. Dopad do vody byl potom plynulý, od kopyt odstříkla voda. Popoběhla jsem a dovolila Val vycválat z rybníčku ven. Na souši jsem jí potom zpomalila. Po pochvale nás Niora rovnou naháněla na další skok, potrubí. To vyvádělo pramínek vody, který z něj vytékal do malé studánky. Trubka byla černá, smaltovaná. Normálně by se skákala někde uprostřed, avšak skok byl dostatečně široký, tudíž jsme ho mohli skočit ještě před praporkem, na začátku trubky. Už jsem měla praxi, věděla jsem, jak daleko stát, aby Val vyšel odskok dobře. A tak jsem se mohla opět kochat, jak nádherného koně mám. Ani překonání tohoto skoku tedy nebylo obtížné. Postupně se přes určené skoky dostávali všichni koně. Val už měla odpracováno a po tom maratonu skoků se potřebovala protáhnout. Vzala jsem ji kousek stranou a na kruhu pořádně vyklusala, aby se jí ve svalech neusazovala kyselina mléčná. Potom jsem ji v kroku povodila, aby se vydýchala a zklidnila. Opět jsme se připojili ke skupince. Děvčata byla rudá a zpocená, bylo fyzicky namáhavější koordinovat takto koně na zemi. „dobře, děkuji vám děvčata za dnešní účast. Uvidíme se zítra, nezapomeňte koně vykrokovat a případně i zchladit, je horko.“ Dodala Niora poslední slova a dala nám rozchod. Pomalu jsme se pak začali trousit zpět do stáje s myšlenkou, co asi přinese zítřejší den.