kitty + asie: 1. DEN, DRUHÁ SKUPINA
„Dobře, jsme tu všichni?“ rozhlédl se Tom po nádvoří, kde se shlukla poměrně velká část studentek akademie se svými svěřenci na lonži. Stejně tak i já s vrankou, a zatímco já byla jen poměrně nalehko, kobylka měla parelku s lonží, botičky ze sady crossu a kamašem, strouhačky z royal show dumping sady – nebyly na suchý zip, takže když budeme skákat ve vodě, nehrozí, že se rozepnou. „Fajn, takže vyrazíme. Hezky za sebou, udržovat rozestupy, méně zkušení vepředu u mě, druhá skupina půjde vzadu a po příchodu na místo může začít pracovat“ kývnul Tom na tu část studentek, která už měla kurz crossu za sebou. To znamenalo i na mě s Asií. Ještě jsme se ujistily, že máme všichni všechno a vyrazili jsme. Vedla jsem vranku v zadní části grupy, díky našim relativně častým vycházkám šla vedle mě hezky klidně, i když z toho množství koní kolem byla trochu nervózní. Najednou se vedle mě vynořil Connor. „Hádej kdo má dneska udělat výklad o crossu?“ bez pozdravu nasadil svůj veledůležitý pohled a hodil po mě okem. „Ty? Není to trochu hazard se zdravím holek, jestli budou jezdit podle tvých rad?“ oponovala jsem mu. „Hej! A kdo s tebou jezdí každý týden na dráhu?“ popuzením mu vylítnul hlas asi o půl oktávy výš hehe. „No dobře, dobře. Uznávám že hrát si na chytrýho ti docela jde.“ Connor na mě vypláznul jazyk a chtěl asi ještě něco dodat, ale to už si ho Tom přivolal k sobě. Nám, druhé skupině, byly instrukce rozdány už předem. Olonžovat a pak koně seznámit s některými skoky. My se na to budeme moct vrhnout hned po příchodu na dráhu, aby se pak na skoky nemuselo čekat tak dlouho.
Dorazili jsme na místo a zatímco první skupina se shromáždila u Toma s Connorem, nás pár zkušených _D jsme si už vyhledali své místo, kde koně lonžovat. S Asií jsme se usadily nedaleko velké grupy, kde už Connor mluvil o tom, v čem je cross jiný – a obtížnější – než parkur. „Všichni víte, že v terénu bývají koně bujnější. Zkuste si spojit nadšení z terénu, rozjařenost ze skoků a radost z vysoké rychlosti – asi takový je kůň při cross country.“ Cross country.. jak vznešeně a hrdě ten název pronesl Zatím jsem klisnu nechala vyjít na kruh kolem mě. Vranka byla trochu moc hrr, byla rozjařená z toho, že je zase tady a celá nesvá z toho, co se bude dít – zjevně. Tyhle akce byla vždycky jak na trní. „Někteří koně jsou nadšení a rádi spolupracují, jiní působí, jako by si to takřka nejraději odskákali na vlastní pěst a stávají se neovladatelnými, další koně můžou znervóznět, snažit se překážku vyhnout, neb bez podpory jezdce prostě odmítnou. Dnes si tedy povíme, jaké záludnosti cross country skrývá, jak si s nimi poradit a přitom zachovat chladnou hlavu, a koně dostatečně odhodlaného a nadšeného na skok. Důležité je taky koně při samotném skoku nerušit a přitom mít pod kontrolou…“ vykládal, zatímco vranka krokovala kolem mě. Zahvízdala jsem známou melodii, klisna se otočila a přišla ke mně, Příchod na signál jsme na jaře trénovaly, a tak na něj reagovala relativně spolehlivě. Pár koleček i na tuhle stranu, a pak jsem zamlaskala. „Asie! Klus!“ zvolala jsem intonací a barvou hlasu, jakobych klisnu vyzývala ke hře. Vranka stříhla ouškem a naklusala, aniž bych musela pohnout lonžovacím bičem. „Hodná holka“ pochválila jsem jí, a nechala vyklusávat. Asie neměla problémy zapojovat záď, takže si podšlapovala pod tělo do stop předních nohou. Jak ale byla rozrušená, trochu moc letěla a zdálo se mi, že je trochu nesvá. Začala jsem na ní promlouvat, protahovala jsem samohlásky, klesala tónem dolu, a přitom na ní mluvila konejšivým tónem. Klisna byla zvyklá, že na ní mluvím, ne jen při práci na lonži, ale i ze sedla, když jsem jí chtěla pochválit, napomenout, když soustřeďovala pozornost jinam, ale i při crossu jsem jí tím ujišťovala, když se mi před skokem zdála nesvá. Byla díky tomu na můj hlas zvyklá a brzy skutečně zklidnila tempo. Šlapala pořád hezky dopředu, a když po nějaké době začala klesat hlavou dolu, rytmicky odfrkávala, ak jsem jí nechala ještě jedno kolečko a pak houkla „A krook.“ Klisna v klidu přešla, já jí opět přivoláním k sobě nechala změnit směr a znovu naklusat. Zase jsem jí nechala klusat, dokud jsem neviděla, že je hezky uvolněná a pozorná. Trochu jsem jí pomlaskávala do rytmu, aby líp podsadila zadky a pak houkla „A krook“ a nechala jí přejít. Pak jsem se chvilku věnovala s klisnou zastavování a rozcházení se, vždycky stačilo hen houknout „Hooou“ a když kobylka zastavila, tak zamlaskat. Díky přechodům se hezky zprostupnila, uvolnila a dostala na zadek, a tak jsem jednou, když jsem jí dala pokyn do zastavení, v momentě, kdy podsouvala zadky pod sebe, aby mohla zastavit, houkla „A klus!“ a zamlaskala. Vranka zareagovala, díky načasování klusala krásně od zadu a tak jsem teď zase chvilku věnovala přechodům zastavení – krok – klus – krok – zastavení, samozřejmě i se změnami směru, a teprve když byla vranka hezky na zádi a pozorná, nechala jsem jí ocválat. Přišla díky sérii přechodů na jiné myšlenky, věnovala víc pozornosti sobě, než koním, kteří všude možně kolem nás také cválávali, neboť Connor svůj výklas už dokončil. Díky tomu nebyla tak nervózní a nesvá a vycválala v pěkném, volnějším tempu. Nezapomínala jsem jí pořádně chválit 
Po ocválání na obě ruce jsem vranku nechala přejít do kroku, a ještě jednou jsme si daly sérii pár přechodů. Pozorovala jsem Bloodye opodál, jak trochu fightí s Dekem, který se chtěl hnát. Vranka teď obcházela kolem mě, aby se trochu vydýchala, a pak jsem jí nechala zastavit. „Stůj!“ pokynula jsem jí a nechala část lonže spadnout na zem před ní – uměly jsme odložení, takže teď by se vranka podle toho, jak je naučená, neměla hnout. Pochválila jsem jí, a vzhlédla. Bloodye přistoupila blíž. „Vyrazíme?“ zeptala se mě, a já přikývla.
Jako první překážka byl „malý park“. Ten jsme před pár dny s vrankou skákaly, takže když jsem jí k němu přivedla, aby si skok prohlídla, moc nekoukala, a spíš pozorovala koně opodál. „Beru to jako že jsi připravená“ uchechtla jsem se, a i u druhého skoku ani nehnula brvou. Bloodye přikývla, že můžu jet jako první, a tak jsem vranku navedla na kruh, tentokrát jsem si trochu pomohla lonžovacím bičem. Nechávala jsem jí chvilku na o něco menším kruhu, kousek vedle překážky, samozřejmě tak, abych byla k překážce bokem. Nechala jsem klisnu naklusat, a když minula překážku, mlaskla jsem a pobídla jí do cvalu. V ten moment jsem navíc nechala lonž proklouznout mezi prsty trochu víc, lonžovacím bičem ukázala vrance na podbřišník, načež zvětšila kruh, a navíc jsem udělala dva kroky blíž k překážce. Díky tomu kobylce krásně vyšel nájezd na překážku. Vranka zvedla hlavu, našpicovala ouška, a když se blížila k překážce, přimlaskávala jsem jí, jako vynahrazení podpořující pobídky. Vranka před překážkou přizvedla předky, zadky podsunula pod sebe a odrazila se přes, krk vytáhla kupředu, aby s ním mohla balancovat. Předky dopadly na zem, zadky za nimi a vranka vycválávala v pěkném tempu dál. „To je šikulka!“ pochválila jsem klisnu, načež jsem opět udělala několik úkroků stranou, takže vranka už neměla s lonžem možnost na skok najet – podobně, jako když se při lonžování na hale přesouváme na kavalety. „A hoou“ zavolala jsem na ní pak, nechala jí zvolnit, přejít do klusu, do kroku a zahvízdáním jsem jí přivolala k sobě. Kobylka přišla, a já jí nechala zastavit, podrbala jsem jí za ouškem a moc jsem jí chválila. Dělala jsem to vždycky, když mě něčím moc potěšila – a že teď mi udělala velkou radost  Měla obvykle tendence při crossu hnát, ačkoliv to byla skvělá sebevědomá dáma, na skocích už tak jistá nebyla a na crossu byla občas rozrušená. Proto jsem s ní poslední dobou pracovala ze země na vzájemné důvěře, stejně tak ale i na její vlastní technice skoku, a to, že teď na skok najela zcela suverénně, bez zbytečného stresu, mě velmi potěšilo. Proto jsem jí taky takhle pořádně odměňovala, abych jí zvýšila sebedůvěru na skocích  Teprve teď jsem na ní mlaskla, a stejný postup jsem zopakovala i u dalšího skoku – Nejprve jsem si vranku rozklusala a nacválala na kruhu „těsně vedle“ skoku, a pak jsem přesunula kruh tak, aby vrance vycházel nájezd na skok. „Áno“ promluvila jsem na klisnu, když špiclovala ušiska na skok, přizvedla hlavu a já úplně viděla, jak si sama rozmýšlí odskok.. to je moje šikulka  Přizvedla jsem lonž, jelikož na tomhle skoku by se mnohem lépe mohla zachytit – kraje díky byly vyšší než samotný skok – a před skokem přimlaskla, abych vranku podpořila. Klisna předky zvedla do vzduchu a vyhoupla se nad skok. Tenhle už nevypadal tak efektivně, vranka si nijak nad skokem nepomohla krkme, naopak nechala hlavu zdviženou, vypadalo to spíš jako skákající srnka, a při doskoku zadkama škrtla o skok a tak trochu přizakopla. Přimlaskla jsem jí, tohle chce opravu. Asi třikrát jsem zamlskala a houpla lonžovacím bičem v momentě, kdy se vnitřní zadní zvedala ze země, takže vranka vyrazila líp v tempu a zároveň hezky na zadku, jak jí natáhla pobídku víc pod sebe. Věděla jsem, že po tomhle „neúspěchu“ bude nejistější, a tak jsem na ní opět promlouvala a zároveň jí pomlaskala, aby nezvolnila tempo. Před odskokem jsem jí opět zamlaskala, a tentokrát jí skok vyšel krásně – moc jsem jí pochválila, abych jí po předešlém pokusu dodala sebedůvěru a nechala jí přejít do kroku, abych uvolnila místo Bloodye. „Málo energický cval, proto jí to předtím nevyšlo“ ozvala se za mnou Niora, která se tu zničehonic objevila To už Bloodye překonávala první skok, a bez potíží. „Napadlo mě to“ přikývla jsem, a koukala jak se Bloodye suverénně přesouvá i k druhému skoku. Zatímco skákal zbytek druhé skupiny, krokovala jsem s klisnou kolem.
Přesunuly jsme se k dvojce. Niora nám vysvětlila, na co si tady musíme dát pozor, a já sledovala Maki, která šla jako první, jak si poradí. S Lady neměly – samozřejmě – žádný problém, a te´d jsem byla na řadě já. Skok by se dal snadno vyhnout, takže moje strategie – nacválat koně a pak přesunout kruh – moc nepřipadala v úvahu, protože teď by bylo nejvhodnější navést koně na střed skoku. Samozřejmě z co největšího kruhu bude možné, aby nemusel šířkovou překážku skákat v obratu. Vranku jsem tedy postavila hned za skok, trochu víc za střed ode mě, jelikož na této stráně nám „bariéru“ dělala Niora, a tak jí tam nebude tolik lákat uhnout. Odstoupila jsem pak tak, abych měla lonž mezi mnou a vrankou dost dlouhou, ale zároveň abych měla dostatečnou rezervu lonže sstočené v ruce, a samozřejmě bokem ke skoku. „Krok!“ houkla jsem na vranku, a když vyrazila energickým krokem, nechala jsem jí hned nacválat. Krásně zapracovala hřbetem, jak přešla z kroku, použila skvěle zadky a tak jsem si teď mohla dovolit nechat jí pořádně protáhnout tempo, aby měla dost energie na šířkový skok. Odmlaskávala jsem jí, trochu si pomohla lonžovacím bičem, a pak už si vranka sama špicovala ouška a sledovala skok. Trochu jsem opět přizvedla lonž, ačkoliv tady nehrozilo tolik, že by se o něco zachytila – leda by vranka uskočila směrem k Nioře – jelikož okraje nebyly vyvýšené a navíc byly oblé. Promluvila jsem na klisnu, před místem odskoku jsem jí ještě pomlaskala a ona podsunula záď, zvedla předky a zadek jí jak pružina vymrštil nad skok. Natáhla krk dopředu, aby si s ním trochu pomohla, a při doskoku složila zadky zase pod sebe, krk přizvedla, a já zamlaskala, aby si nenavykla po doskoku přecházet do klusu. Teprve po pár cvalových jsem houkla „A hooou“ a po přechodu do klusu zahvízdala známou melodii. Ve svižném klusu vranka zamířila ke mně – na přivolání v klusu jsme pracovaly ve volnosti, a jak se to hodilo – a já si zatím smotávala lonž, aby si do ní nezapletla nožky. Vranka přešla do kroku a u mě zastavila. „Pašanda jsi“ pochválila jsem jí, podrbala za ouškem – kde to tolik milovala – a pak s ní krokovala kolem. „Holky? Můžete jít ke skoku číslo osm, ať se tam pak nemačkáte všechny“ promluvila Niora, a my s Maki jsme přikývly, a vydaly se k osmičce. Cesta to byla trochu delší, a tak jsem měla – jako vždycky – nutkání vylézt si na Asii a nechat se vézt ale odolala jsem.
Došly jsme ke skoku. Tedy ke skokům. Bylo jich relativně hodně, hned čtyři skoky a my netušily, jak tohle máme provést Ale te´d šlo stejně hlavně o to, nechat koně skoky si prohlédnout. S Asií jsme tohle skákaly naposledy před rokem na kurzu, na rozdíl od minulých překážek, které jsme skákaly během posledního měsíce. Proto jsem Asii nechala pořádně si prohlídnout úplně všechno, všechny skoky, dřevěné břevno, po kterém následoval seskok do vody, i vodní hladinu. Na tu ovšem neměly z břehu šanci dosáhnout, a tak se Asie brzy začala spíš zajímat o červenou vlaječku, značící pravou stranu seskoku. „Ale nech toho“ zasmála jsem se, ale to už se blížil i zbytek grupy s Niorou.
Niora nám vysvětlila, co budeme dělat tady, že to budeme skákat po dvou skocích a kde co by mohlo být za záludnosti. Raději jsem překontrolovala, že má kobylka pořádně nasazené chrániče, nerada bych je pak ve vodě hledala „Bloodye, začni prosím“ vyzvala Niora brunetku, a tak jsem pozorně sledovala, co mám jak dělat. Umístění vlaječek tu bylo trochu de.ilní, protože by se za ně lonžka snadno zadrhla, ale Blood si bez problémů poradila a brzy měla hnědáka ve vodě, a pak i venku.
Přišly jsme na řadu. Teď nepřicházelo v úvahu nacválat si vranku za skokem, neboŤ by se mohla pokusit zamířit rovnou do vody, ale nevadí – teď nebylo potřeba tolik protahovat tempo, takže jsem si stoupla bokem k překážce a klisnu navedla kolem sebe na kruh v kroku. Když byla na opačné straně kruhu, než první skok, přizvedla jsem lonžovací bič a houkla „A cval!“ a to hezky sebejistě a vyzývavé. Vranka nacválala, krásně odzadu, přes hřbet, a já jsem jí jen pomlaskáním lehounce dopomohla k větší energii. Pořádně jsem zamlaskala před odskokem a když se klisna přehoupla přes první skok, udělala jsem tři kroky stranou a přitom přizvedla lonžovací bič a pořádně jí podpořila hlasem, aby se odhodlala seskočit do vody. Vranka podsunula zadky pod sebe a suverénně skočila do vody. Velkej šplouch, načež jsem houkla „A stůj!“ A vranka udělala ještě pár „kroků“ nebylo pořádně poznat jakým chodem A zastavila. Koukala na mě, zatímco já jí pochválila. To znamenalo, že může jít, byla na to tak naučená. Začala tedy obcházet vodu, chvilku dělala kroužky a já povolovala lonž, aby se do ní nezamotala. Posléze, když Asie zjistila, že je teda ve vodě Začala jednou nohou hrabat a cákat kolem sebe.. no proč ne že -_- „Tak si s ní už vyskoč, očividně jí voda nedělá problémy“ zasmála se Niora, a protože Asie během svého zkoumání popošla dost blízko k výskoku, tak já jsem naopak zašla k místo, kde do vody skočila a zahvízdala na ní. Jak byla navyknutá, přišla, dostala ode mě pamlsek a já jí otočila do správného směru Nechala jsem jí vyjít krokem, nacválat a nasměrovala na výskok – logicky tak, že jsem si stoupla do takové pozice, aby jí tam nasměrovala lonž. Vranka mohutně podsadila zadek a vyhoupla se nahoru, načež jsem okamžitě dala ještě pár podpořujících pobídek, aby zvládla i následující skok, ke kterému jsem udělala krok stranou. Kobylka měla energie dost a tak se přehoupla přes, relativně bez potíží. Bylo to pro mě trochu s podivem, ale nestěžovala jsem si nechala jsem jí přejít do kroku a přivolala jí k sobě.
Dalším skokem byl Val – poměrně vysoký skok – s Asií jsme skákaly obvykle tak osmdesátky – pod kterým byl schod dolu a dopad do vody. Nechali jsme koně pořádně si překážku prohlédnout, a pak jsem měla začít. „Nezapomeň jí k němu poslat pořádně energicky“ připomněla i Niora „Kdyby se jí tady stalo to co u malého parku, bylo by to horší“ Přikývla jsem, díky převýšení a navíc dopadu do vody by takové zavazení zadkama o tuhle překážku nemuselo být.. hezké. Pobídla jsem klisnu do cvalu, zatímco už jsem stála v nejvýhodnější pozici po boku překážky. Kobylka nacválala opět z kroku, hezky přes záda a tak jsem jí mohla už jen podporovat hlasem a lehkým pohybem losovacího biče. Byla jasně vidět, jak vranka před skokem zaváhala, a tak jsem jen houkla „Hop!“ a švihla lonžákem. Vraná se odhodlala, odrazila se zadkama a přehoupla se přes. Bylo pak jasně vidět, jak není zvyklá takhle dopadat, a když se ozvalo šplouchnutí, zamlaskala jsem a vyzvala kobylku k pohybu vpřed, zatímco jsem popoběhla tak, abych jí lonží vyvedla po stoupajícím svahu ven. „Šikulka“ pochválila jsem klisnu, která u mě zastavila a mohutně se otřepala, takže jsme byly mokré obě Ale tak proč ne, je hezky a oblečení uschne 
Tenhle skok odskákal i zbytek a zamířili jsme k poslednímu – potrubí. Nechala jsem klisnu skok si prohlédnout, a pak jsem, zatímco skákali ostatní, jí nechala na lonži provést několik přechodů, pro lepší sebrání. Celý nájezd a skok byl na šikmo, a tak bude důležitá rovnováha. Ještě jednou jsem klisně ukázala všechno, co by jí u potrubí mohlo vyděsit – a pak jsem jí navedla na kruh těsně vedle skoku- mohli jsme skákat jeho kraj, tak to bylo ideální. Nechala jsem klisnu nacválat, a když jsem viděla že cválá hezky energicky, přitom odzadu a odhodlaně, nechala jsem jí trochu zvětšit kruh a zároveň se pohnula blíž ke skoku – tak jsem vranku navedla na kraj skoku. Jak byl povrch zkosený, měla vranka tendence kruh zmenšovat tím, že šla „z kopce – blíž ke mně. Tím by ovšem skok vyhnula, takže jsem neustále držela lonžák v pozici k jejímu podbřišníku, takže věděla, že nesmí. Odmlaskávala jsem jí, a přes odskokem jsem jí podpořila hlasovým „Hop!“
Kobylka se odrazila, přehoupla se přes, a po doskoku jsem jí nechala ještě vycválat mimo skok, a pak přejít do klusu. Našla jsem si rovinku, aby se klisna nemusela starat o terén, a nechala jí ještě pořádně vyklusat na větším kruhu. Odfrkávala si, a já po očku sledovala první skupinu, která zatím s Tomem přišla ke skoku taky. Když byla kobylka na obě ruce vyklusaná, smotala jsem lonžku do oček a krokem zamířila na Florestu.