Článek 5. ročník Honu na lišku
Komentáře k článku: 5. ročník Honu na lišku
sabina: Sabik
Ireng Setan
VJS Rozalis Chevaux
sabik00812@seznam.cz
http://rozalis-chevaux.blog.cz/
kitty + asie: VEČER PŘED
„Kámo, potřebuju pomoct!“ houkla jsem roztřeseným hlasem do telefonu, jakmile se na druhé straně ozvalo „Hola hola.“ „Co se stalo?“ změnilo se okamžitě zabarvení hlasu osoby na druhé straně. „Přijď do sedlovny.. a rychle prosimtě.“ Nevysvětlovala jsem, na to teď nebyl čas. Tady šlo o minuty.
Když o pár okamžiků později vtrhla Izzy do dveří – a jen o kousek za ní Bloodye, kterou jsem rovněž zalarmovala – seděla jsem bezradně na lavičce a téměř se slzami v očích pozorovala scénu na stole přede mnou; ležely tu rozložené všechny čtyři čelenky, které jsem dostala jako součást sady za splněné akademické zkoušky – vedle nich obě uzdečky – jedna základní, jedna rovněž za AZ – k té chyběla čelenka – a v mých rukou bezvládně polehávala rudá čabraka ze sady Hunter.
„Co se děje?“ vyhrkla Izzy, zatímco Bloodye si hluboce povzdechla, hodila po mě jeden ze svých pohledů „Ach můj bože za co“ a přistoupila ke stolu. Já zatím zvedla vyděšeně oči k Izzy a popotáhla. „Já nemám tušení jakou čelenku k tý čabrace vzít.“
Následující čtvrt hodinu mi většina holek – vzhledem k tomu, že jsem vzburcovala i Maki a Cassie – spílala za to, že jsem je vyrušila od večeře, jediná Izzy se zadívala pořádně na věci na stole a nakonec mi poradila, ať vezmu řetízkovou čelenku na obyč uzdečku. „Miluju Tě!“ objala jsem jí, jakmile jsem si tu kombinaci pořádně prohlédla a došlo mi, že to bude asi opravdu ideální. Zbytek věcí jsem proto uklidila, vytáhla si věci na vyčištění uzdečky a začala výslednou kombinaci leštit. Řetízek připevněný na čelence šel špatně, ale jít musel – šlo přece o hon. „Chceš mi říct, že ještě nemáš připravený věci?“ přizvedla obočí Blood, která nakonec usedla na lavičku vedle mě a Maki s Cassie nám přinesly horké čaje. „Šílíš? To bych vyšilovala víc. Sedlo už je naleštěné, sadu jsem ještě nepoužívala, takže ta je taky připravená, podbřišník rovněž – už mi zbývá jenom tohle a bude hotovo.“ Pozvedla jsem otěže, co jsem držela v rukou a v ten moment se otevřely dveře sedlovny znovu. Stál v nich Connor, v pravé ruce štrúdl tetičky Sue, plnou pusu jednoho sousta a rozhlížel se po nás. „Volalas mi, ne? Znělo to naléhavě.“ Vysvětlil, když si všiml že nikdo nechápe důvod jeho přítomnosti. „To bylo před dvaceti minutama.“ Odvětila jsem velmi chladně, aby mu bylo jasné, že tohle mu jen tak neprominu 
Connor ale jen pokrčil rameny a když pochopil, že krize je zažehnána, otočil se na podpatku a zase odešel. „Počkej, před dvaceti minutama? Takže ještě dřív než nám?“ přizvedla obočí Maki. „Takže podle tebe má Connor lepší estetický cítění než my?“ přidala se Cassie a já jen obraně pokrčila rameny. „Jsem si říkala že třeba je něco pravdy na tom, že by byl .. čtyřprocentní. A gayové maj přece dobrej vkus, ne?“ Vymáčkla jsem se a ještě usilovněji začala třít uzdečku. „Tak doufej, že tě neslyšel, protože jinak zítra místo ohonu strhne tebe celou“ uchechtla se Bloodye.
DEN HONU
Stála jsem ve vrančiném boxu a už po sto padesáté osmé se snažila zaplést ten samý copánek. Její hříva byla rovnoměrně rozdělená na dvanáct takřka naprosto identických culíčků, z těch by měly být copánky a posléze bobánky (aneb evoluce účesu). U šestého jsem se ale zasekla, protože se mi zaboha nedařilo ten pramínek rozdělit na tři stejně velké – a pokud to bude halabala, bude následný bobánek vypadat příšerně. „Stejně si toho nikdo nevšimne.“ Uklidňovala mě Bloodye když procházela kolem mého boxu – před deseti minutami si tu se mnou povídala a tak přesně znala moje počínání – a považovala ho za naprosto bezvýznamné. „Já o tom budu vědět. A vsaď se, že Niora si všimne taky. A Lisa. A Stella. A všichni lidi co-" „Budou příliš nadšení z toho že jedou Hon, než aby sledovali nepravidelnej copánek na hřívě tvojí kobyly. Nebuď takovej egoista.“ Rejpla si brunetka s úsměvem a odešla. Pár vteřin jsem se za ní dívala. Možná jsem to vážně až moc řešila.
Psycholog by mi možná řekl že se tak vyrovnávám se stresem – neměla jsem na to doposud dost času. Kdy to bylo.. před třemi dny? Seděla jsem v klidu v jídelně, byl už večer a já si tak užívala milované podzimní atmosféry, v ruce šálek dobré kávy a v klidu rozmýšlela nad nadcházejícími událostmi – to jsem ovšem ještě netušila, co bude. Do liduprázdné jídelny vešla Niora, nalila si čaj a s úsměvem se posadila ke mně – na tom ještě nebylo nic divného, byla jsem v místnosti koneckonců jediná. Usadila se naproti mně, pohlédla z okna a srovnala si pramínek blond vlasů, co jí nezbedně vykukoval z drdolu. „Tak co Kitty, těšíš se na Hon?“ začala nevinně a já s usrknutím přikývla. „Hodlám zaútočit na post královny honu, příští rok si to prostě chci odvodit.“ Přiznala jsem se se širokým úsměvem a Niora mi ho opětovala. „No.. A co kdybysis ho odvodila už letos?“ prohodila bezelstně, když jsem upíjela další doušek kávy. Zarazila jsem se a pohlédla na ředitelku. Pozdvihla jsem obočí v němém „A to jako fakt?“ A ona mi ho oplatila – rovněž v němém „To jako fakt.“
Pamatuju si pak už jen půl minuty kuckání se drahocenným kafem a zpracovávání nové informace. Zarazilo mě to, překvapilo, bylo to na honem a bylo to – páni. Ale bylo to něco, co bych nikdy neodmítla.
Během prvního dne jsem tak musela naplánovat trasu, další den pak vyrazit s Jasonem nachystat skoky a teď jsem stála tady, těsně před honem, a stresovala se kvůli nesouměrnému šestému bobánku. Jo, věci se umí zkomplikovat Hlavně ale můj porouchaný mozek začal doopravdy spínat až teď – a fakt, že mám odvodit dnešní hon mě trochu zarážel a děsil zároveň. To se projevilo i na mém dnešním vstávání, jelikož obvykle jsem sama od sebe vstala nejdříve jednu hodinu po poledni – proto jsem si taky na Florestu pořídila hned tři budíky Dnes jsem ale samou nervozitou nemohla dospat, takže jsem už před šestou hodinou stepovala před hlavní budouvou, abych si mohla tu svojí krasavici nachystat. Jako obvykle mě vítala jemným zaržáním, což byla po ránu ta nejlepší vzpruha ze všech 
„Ahoj lásko“ promluvila jsem na ní, když jsem k ní lezla s ohlávkou a vodítkem v ruce „Jak ses vyspala? Dneska je velkej den.“ Nemusela jsem jí to ale říkat – jistěže to věděla. Asie byla kůň opravdu velmi senzitivní, vycítila když jsem byla nervózní a výkyvy v rozvrhu jako přivítání v šest ráno jí také spolehlivě vyvrátily z běžného režimu. Odvedla jsem jí do uvaziště a donesla jí ještě síť se senem a kbelík s vodou, aby tu měla všechen komfort. A pak přišla velká operace Nejprve ze všeho přišlo hřbílko – abych od sebe dostala slepené chlupy, navíc si Asie hřebelcování s ním vždycky užívala a teď se hodilo hodit jí do pohody Krouživými pohyby po celém jejím těle, dala jsem si hezky záležet, aby mi neušel žádný chlup. Po hřbílku přišel na řadu měkký kartáč – včera jsem ho čistila, takže neměl nachytanou žádnou špínu na sobě, o to lépe na sebe ale přichycoval prach a různé drobné nečistoty z vrančiné srsti. Projela jsem klisnu třemi tahy a vyčistila kartáč hřbílkem, třemi tahy a vyčistila kartáč hřbílkem.. pořád dokola, dokud jsem nevěřila tomu, že z její srsti zmizelo alespoň 99% nečistot. Namočila jsem potom heboučkou houbičku a otřela jí hlavu, a to včetně očí a nozder – hlavně je, ale samozřejmě jsem nenechala ani žádný prach mezi ušima – a vlastně nikde. Otřela jsem jí jinou houbou oblast pod ocasem a kolem pohlaví, fakt nechci aby museli účastníci celej hon koukat na její špinavej zadek
Její tělo bylo tak brzy pěkně naleštěné, teď bylo potřeba obstarat nožky. Protože kobylka si přece jenom přes noc do boxu nadělala až až měla trochu špinavé nožičky, takže jsem jí zavedla do mycáku a pořádně jí je ostříkla. Nečistoty pak šly rejžákem lépe dolu. Ještě vybrat kopýtka, to co z nich vypadalo zamést – a protože jsem měla ještě pořád čas a vranka si začala v uvazišti podřimovat, rozhodla jsem se jí ještě vybrat box. Zrovna jsem dovázela čistou slámu, když začínala služba ranního krmení – klisna tak začínala být neklidná, takže jsem jí odvezla zpátky do jejího čistého a donesla jí snídani – a mohla jsem se dojít najíst i já.
Ehm.. řekla jsem najíst? No, tak to trochu nedopadlo Ve výsledku jsem seděla na svém obvyklém místě na lavici v nejzadnější části jídelny – u nejdelšího stolu – a nedůvěřivě sledovala talířek s máslovým croissantem a šálek kávy (Sakra, já vážně nepiju nic jinýho ) Obvykle jsem tuhle pochoutku slupla hned a šla si ještě šestkrát pro nášup, dnes ráno jsem ale měla žaludek stažený tak, že jsem do sebe nedostala ani trochu toho kafe. „Něco sníst musíš, ať máš sílu.“ Houknul na mě Tom, který si dnešní Hon přece jen nemohl nechat ujít. „V nejhorším si vezme svačinu na cestu.“ Oponoval mu Connor, který se spokojeně zakusoval do bagety s masem. „Jasně, do sedlový brašničky.“ Uchechtla jsem se a pohlédla oknem ven. Vážně jsem neměla hlad. „No a proč ne? Bylo by docela vtipný, kdybys začala jíst a najednou začalo halali.“ Zasmál se Connor a já jen pobaveně zavrtěla hlavou. Byla jsem moc nervózní na to, zareagovat nějak víc. Samozřejmě bych se měla najíst a samozřejmě jsem to věděla. Ale můj žaludek se narval do korzetu a jen z pomyšlení na jediné sousto se mi dělalo nevolno. „Sním si to později“ řekla jsem nakonec tetičce Sue, když jsem si svojí porci odkládala dozadu do kuchyňky. Z jídelny jsem zmizela o trochu rychleji, než jsem plánovala, jelikož jsem z okna jasně spatřila tak dobře známý černý džíp s přívěsem. Na hon se – stejně jako vloni, koneckonců – přijela letos podívat moje mladší sestřička Abi, a jako doprovod jí byla moje věrná parťačka Stella – člověk, bez kterého bych u koní ani na Florestě neskončila. Jako správná koňařka se ovšem účastnila ze sedla, a tak si s sebou vezla vlastní kobylku – sedmiletou Marlenku. Na loňském honu jí Stella měla necelé dva měsíce a tak ještě nebyly tak sehrané – měla jsem ale možnost sledovat jejich pokroky v průběhu roku a tak jsem mohla s jistotou říct, že dnešní hon pro ně bude hračka. Určitě se i zúčastní halali, na rozdíl od loňského roku.
Vyběhla jsem před hlavní bránu, jelikož Stellin otec nejprve zaparkoval auto kousek od výběhů – aby mohla Stella vyložit Marlenku do stájí na Zelené louce, kde měly koneckonců své místo. Málem jsem přitom vběhla pod kola jednomu z aut, které právě přijíždělo – ale já si prostě nemohla počkat Doběhla jsem k černému džípu zrovna v momentě, kdy se otevřely zadní dveře auta a z nich vyskočila usměvavá blondýnka. Vlasy svázané do nízkého culíku ovázaného bílou stuhou, na sobě červené sáčko a samozřejmě – její milované bílé rajtky. Bez nich by nevyrazila nikdy nikam „Čau rajťáku!“ pozdravila mě s úsměvem. „Čau bloncka“ oplatila jsem jí to a objala jí. „Co dortíček, nevyváděl moc?“ popíchla jsem jí, jelikož její kobylka Marlenka se jmenovala stejně, jako můj oblíbený druh dortu, občas jsem jí říkala takhle Věděla jsem o ní, že cesty přívěsem moc nesnese. „No ze začátku jsem si říkala že sem snad radši dojedu po kopytě. Nakonec jsme to ale zvládly, viď, krasavice.“ Promlouvala blondýnka už směrem do přívěsu, zatímco pomáhala svému otci sundat rampu. A když vklouzla ke své vrance, otevřely se ještě dveře na druhé straně zadních sedadel – a z nich vyklouzla drobnější postavička. No dobře, postavička úplně ne Abi měla jedenáct let, ale byla pořád ještě tak trochu malé dítě. Možná se to zdálo jenom mě, jako její starší sestře, stále jsem v ní viděla toho malého špunta. Ona byla ale hodně stydlivá, uzavřená do sebe a její pohled tady, cizím prostředí, opravdu připomínal děvčátko co jde prvně do školy – a její charakteristické, trošku buclaté tvářičky tenhle dojem jen umocňovaly. „Ahoj Abi!“ popoběhla jsem k ní a vroucně jí objala. „Ahoj“ pozdravila mě ona a lehce se usmála. „Je to tu jiné.“ Prohlásila okamžitě. Loňský rok se rovněž účastnila jako divák, a ačkoliv v areálu nestrávila moc času, měla paměť jako slon. Hned proto zaregistrovala přestavěný sklad. „No jo, trochu se to tu předělávalo. Máme tu teď poníky, chceš je vidět?“ Jo, měla jsem tendence mluvit s ní jako s malou Ale to už asi patří k určitému mateřskému instinktu, který jsem vůči ní pociťovala. Neodpověděla mi, jen na mě pohlédla velkýma hnědýma očima, které se naplnily radostí a očekáváním. Jako děti o Vánocích „To bys mi rovnou mohla ukázat, kam mám šoupnout tenhle tank.“ Houkla na mě blondýnka, která zatím vyvedla Marlenku z přepravníku. Klisna byla očividně pobytem ve voze rozdrážděná, švihala ocasem a nějaký Stellin osobní prostor jí byl jedno. Stella se samozřejmě nenechala utlačovat a neustále jí ze svého prostoru dostávala pryč. „Jasně, pokud jí tam dostaneš.“ Odpověděla jsem a ukázala oběma holkám, směr. „A já abych to jel zaparkovat, co?“ „No, nejsem si úplně jistá kam.“ Otočila jsem se na Stelliného otce. „Ale támhle tetička Sue vám určitě poradí.“ Všimla jsem si menší blondýnky s deskami v ruce co pobíhala kolem a říkala všem, co a jak. „Dobře. Tak se mi o ně postarej.“ Mrkl na mě řidič a já se vydala s holkama směrem k Zelené louce. Už když jsme se blížily, rozsvítily se Abi oči, když ve výběhu kousek od nás spatřila poníky. Okamžitě se rozeběhla k nim. Marlenka sebou v reakci na prudký pohyb podrážděně cukla, ale Stella jí měla pod kontrolou a šly jsme dál. „Ten malej je jako zmenšenina Hnědáčka.“ houkla. „Pořád jsi ho nepřejmenovala?“ otočila jsem se na blondýnku – když byla malá, pořídili jí rodiče poníka – vlastním jménem Kornelius. Jelikož to ale jeho chundelatě kulatému zjevu moc neodpovídalo, přejmenovala si ho Stella – tehdy osmiletá – na Hnědáčka. O pár let později jí ovšem došlo, jak stupidní to byla chyba A už nějakou dobu se pro něj snažila zavést jako jméno alespoň anglický ekvivalent – Brownie.
„Když ono to jde těžko, na Hnědáčka slyší a všichni ho tak znaj. Po osmi letech se návyky mění těžko.“ Pokrčila rameny a vyvedla po mém boku klisnu do stájí. Neušel mi její obdivný pohled, když si uvědomila jak vypadal sklad vloni. „Máte box J – támhle vzadu. Chtěla jsem, abyste byly co nejdál od hřebců.“ Kývla jsem hlavou směrem k Pokusovi, který na Marlenčin příchod reagoval jak se na plemeníka patří. Stella si ho zběžně prohlédla. „Nu což, v nejhorším budeme mít hříbo.“ Zasmála se a zavedla klisnu do boxu, který jsem jí prve ukázala. „A bylo by nádherný. Jako všechny po něm.“ Ozval se mě dobře známý hlas – Nathaniel, samozřejmě. Přicházel k boxu svého hřebce s čištěním v ruce, očividně si ho hodlal pořádně přepucovat. Zvláštní, slyšet ho mluvit takhle hrdě o někom z koní. Vlastně, takhle nadšeně jsem ho neslyšela mluvit ani o Nadvandy Což bude možná i tím, že o ní všeobecně nijak nemluvil – nebylo to třeba, co měli mezi sebou byla jejich věc (akorát propíraná půlkou Floresty ). Ale stejně. Já bejt Nad, tak si na toho hřebce dávám bacha
„Támhleto je ale krasavec.“ Ukázala Stella na Kabrioleta, který k nám stál o dva boxy blíž. „Jo, to je taky hřebčák. Ale trochu psychouš.“ Prozradila jsem jí jediné, čeho jsem si za těch pár dní, co tu Kabriolet by, stihla všimnout. To už do stájí vcházel Stellin táta s vozíkem jejích věcí. „Mohla byses naučit vést vozík i koně“ Řekl jí stručně, na jakýchkoliv akcích – včetně závodů - za ní lítal s jejími věcmi Zaparkoval je před boxem a pak se otočil na druhou stranu – i jeho Kabriolet očividně zaujal. „To je ale krasavec.“ Prohodil obdivně a přistoupil k němu blíž. Hřebec se natisknul na dveře boxu, zakoulel očima a zařičel, jako kdyby byl Stellin táta v říji. „A taky skvělej skokan. Na posledním závodě sezony skončil první s náskokem…“ ozval se další hlas – tentokrát už ne tak známý, jak ke svému koni přicházel i Nathanův brácha. Nojo, hoši Paertsonovi jsou vždy připravení chválit své koně „Ale tohle je teprve kus.“ Vydechla Stella, zírajíc na Olivera. A jéje Ne že bych se divila, taky mi nepřišel úplně k zahození. „Chceš po něm snad hříbata?“ prohodila jsem potichu k blondýnce, aby nás nikdo jiný neslyšel. Stella vyprskla smíchy, což upoutalo Oliverovu pozornost. Ukončil rozhovor a otočil se na nás. „Nějak veselá liška, ne?“ prohodil a přistoupil blíž. „Bez toho by to nešlo“ odvětila jsem jednoduše s širokým úsměvem, za kterým jsem se snažila potlačit smích – zaslechla jsem totiž Stellu, jak si mumlá něco o kentaurech. „Uvidíme, jestli ti tak veselo bude i při Halali“ prohodil nenápadně a oči se mu zaleskly. „Myslíš, že mě doženeš?“ opáčila jsem trochu přidrzle. „To vím.“ „Tak mi věř, že při Halali zůstaneš tak daleko za mnou, že i do tý Belgie bys to měl blíž.“ Oliver přizvednul obočí, otočil se a šel se věnovat Cabriovi. „Copak copak, změnilas vkus?“ žďouchla do mě Stella a nespouštěla z chlapce oči. „Spíš nemám ráda náfuky.“ Odvětila jsem a měla se k odchodu. „A zvlášť, když jsou hezký.“
Vyšla jsem před stáj, a jako první spatřila mojí malou Abigail, jak se marně snaží pohladit si jednoho z poníků. Rory a Flek byli ale zkrátka moc malí na to, aby na ně dosáhla. „Abi, měli byste asi jít, vozy budou za chvilku vyrážet na první místo.“ Upozornila jsem jí. Sestřička přikývla, já se s ní rozloučila a popřála jí šťastnou jízdu. „Nejste si moc podobné.“ Prohodil kdosi vedle mě. Otočila jsem se – Connor, jistěže. „Viď? Trochu v obličeji, ale jinak…“ Abigail byla drobná, malá a trošičku baculatá, stydlivá a neprůbojná. A pak jsem tu byla já, vysoká špejle bez pořádných tvarů – podle někoho ňuňan – ale rozhodně jsem byla přidrzlejší než Abigail. Donedavna byly naším společným rysem tmavé kudrnaté vlasy – u mě tedy spíše vlnité, ale před pár týdny jsem konečně sebrala odvahu a od té doby jsem byla zrzka – ne přírodní, ale byla. Vlasy jsem navíc měla sestříhané, takže nebyly tak šíleně neposlušné a vlny se začínaly rovnat. Když jsem před pár dny řekla Connorovi, že mám přebrat úkol lišky, jeho první reakce zněla: „A cos čekala, s tímhle ohonem?“ zatímco mě tahal za culík. Jo, byla jsem docela trefně rezavá
Kobylka byla hozená do gala, naše vybavení bylo hozeno do gala a já stála v šatně, čučela do svojí skříně a také se hodlala házet do gala Měla jsem na sobě hnědé rajtky už z loňské sady – párkrát jsem je mezitím použila, pořád by se to ale dalo spočítat na prstech jedné ruky a tak byly stále ještě nepovolené, dost těsné, a doufám že se mi v nich podaří na klisnu naskočit Nasoukala jsem do nich ozdobný pásek – vloni mi připadal jako naprosto dokonalá třešnička na dortu celé téhle sady, teď mi ale přišlo jakoby mi lištička na sponě říkala „Si jako myslíš, že můžeš bejt liška?“ a to mě trochu stresovalo Díkybohu v místě pod pupíkem jsem na její výraz neviděla – teď před zrcadlem se ho ale asi nezbavím Natáhla jsem na sebe ještě rudé sáčko – a toužebně se zadívala na klobouček. V loňském roce se mi šíleně líbil, nakonec jsem se ale rozhodla pro bezpečnost. Letos jsem si nicméně dovolila jednu takovou jízdu bez přilby. Rozpustila jsem zrzavé vlasy, lehce je prohrábla prsty směrem od čela až k temeni, abych je donutila všechny nabrat od kořínků stejný směr – a aby se mi na hlavě neutvořila žádná pěšinka. Se svázanými vlasy a pěšinkou jsem vypadala jako idiot Dílo ale stále nevypadalo tak, jak bych si představovala. Z jedné kapsičky jsem proto vytáhla malý hřebínek a lehce si s ním natupírovala vlasy. Když jsem se pak pokusila znovu stáhnout je do jednoho culíku, byly objemnější a vypadalo to hned mnohem lépe. Obemkla jsem pramen prsty tak, abych s ním vytvořila nízký culík, místo upevnění gumičkou jsem je ale rozdělila na tři prameny a začala z nich dělat copánek. Zpočátku poslepu, postupně jsem si ale mohla vlasy přendat přes rameno dopředu a tak jsem viděla, co dělám. Tenhle pohyb jsem ale měla už tak zafixovaný, že mi bylo jedno jestli na to koukám, nebo ne. Nakonec jsem vlasy zafixovala gumičkou, jako korunku si nasadila klobouček a ještě se jednou prohlédla v zrcadle. Světe div se, docela to ušlo za jezdecké boty jsem zvolila vysoké černé, abych aspoň trošku seděla k Asiinému černému sedlu a uzdečce. Ještě zbývalo naložit bederku do auta a nastrojit si kobylku.
Řeknu vám, nic nezkazí dojem profesionálního loveckého koně tak spolehlivě, jako provazová ohlávka pod uzdečkou. Samozřejmě, moje krasavice vypadala pořád nádherně a majestátně – ale bez té ohlávky by to bylo stokrát lepší. Vodítko na krku už se nějak přežilo, ale tohle.. Ještě když jsem včera jako blázen vybírala ladící čelenku k čabrace… ach jo. Ale co už. Na nádvoří se začínalo skupit poměrně velké množství jezdců a klisna začínala být nervózní. Trochu jsem jí povodila na ruce, urovnala si na hlavě klobouk – a vyhoupla se do sedla. Hurá, zvládla jsem to i v těchhle rajtkách pohodlně jsem se usadila, mimoděk pohladila pojistku na sedle – na endurančním jsem jí měa už tak nějak na stálo. Ačkoliv dneska by se mi hodila spíš pojistka pro to, že svojí trasou neudělám ostudu Sledovala jsem formující se zástupy na nádvoří, když se za mnou ozval klapot kopyt. „Nervózní, lištičko?“ zvedla obočí Stella, která byla jako obvykle perfektně upravená – a Marlenka taktéž. Její vybavení bylo lehce podobně tomu Florestovskému, červené – ale bez hnědé barvy, na rozdíl od naší podsedlovky. Na Stellino pošťouchnutí jsem nereagovala, darovala jsem jí jediný pohled, který řekl asi vše Na rozdíl ode mě, její Marlenka se už zklidnila – vypadalo to že množství koní kolem jí nijak nevadí. „Ona začne vyvádět během honu, to se neboj. Radši jsem jí dala tohle, sleduj.“ Zamlaskala a popošla před nás. Nejen vybavení měla červené, navíc jí v ocase svítila rudá stuha. „Nemá ráda koně za sebou. Ale to si možná pamatuješ“ otočily se zase směrem k nám. Vloni po Asii Marlenka vykopla, ačkoliv jsme si držely dostatečný rozestup. „Tak doufám že sis jí vychovala líp.“ Zasmála jsem se, ale bylo mi jasné, že by Stella byla radši kdyby za ní jel někdo kdo si koně ohlídá. Vloni jsem to byla já, a stejně jsme to plánovaly i letos – ale to jaksi nevyšlo, že „Počkej, někoho najdeme.“ Kývla jsem na ní a začala očima pročesávat Floresťanky. Tak Bloodye asi sotva, kluci dělaj psy, Cassie má hřebce, a i když je to Genty tak přece jen raději ne – a pak jsem spatřila Izzy, jak nasedá na svýho obříka. Teda, oproti ní obříka „Izz?“ houkla jsem na ní a pobídla klisnu kupředu, za rudovláskou. Ta už mezitím seděla v sedle. „Copak?“ otočila se na mě a očima přelétla Stellu, která jela kousíček za mnou. „Izzy, Stella, Stella, Izzy.“ Představila jsem obě dvě holky. „Izzy prosimtě, Stella tu má dneska kobylu co nesnese koně blízko za zadkem, potřebovali bychom jestli by za ní mohl jet někdo, kdo si koně pohlídá aby nebyly zbytečně problémy. Nemohla byses toho ujmout?“ nahodila jsem lehce smutný pohled a rudovláska přikývla. „S radostí.“ Slyšela jsem Stellu, jak děkuje, ale její hlas zanikl ve zvuku lesních rohů. A jéje Koně se začali formovat do řady, a já pohledem bezradně hledala Bloodye – nějak jsem netušila, kam patřím já Brzy jsem ale našla brunetku, kousek od ní Olivera – a tak jsem klisnu vybídla směrem k nim. Ta už začínala švihat ocasem, jak se spousta koní kolem ní pohybovala opačným směrem. Za chvilku už to ale bylo pryč, a my stály po boku Dekamerona s Bloodye. „Nervózní?“ zeptala se mě i ona. „Jako prase.“ Zamumlala jsem dost jasně na to, aby mě slyšela. Přikývla a podívala se na mě tím pohledem, z nějž bylo jasné že ani ona není úplně v klidu To už ale Niora vystoupila z řady koní a začala představovat. „Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“ Ukázala na nás tři, stojící v řadě vedle sebe – jediný Oliver vypadal, že ví, co dělá. Opět zazněla fanfáry a pak už slavnostní proslov. Ve své hlavě jsem se ne úplně zdržela komentářů
Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
(a jéje)
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
(kromě lišky :33)
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
(„Hej Bloodye, trochu ztrácím rovnováhu mohla bych..?“ á bum)
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine. 
(„Ne nemohla“)
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
(Jo, buďte na koně hodný.. a hlavně na lišky!!)
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!
Vyrazili jsme plnou rychlostí svižného kroku Lehce jsem vranku stiskla holeněmi, v krku se mi vytvořil knedlík a já si v ten moment uvědomila, že jsem nesnídala. A sakra. To kafe teď leží opuštěně v kuchyňce, spolu s máslovým croissantem, jaká škoda 
Potlačila jsem ale lehké zakručení v břiše, porovnala si v rukou otěže – hezky na střední délku, ať si moje lištička může natáhnout krk – a vydali jsme se vstříc dobrodružství přímo otevřenou hlavní branou. Bezprostředně za ní jsem vranku stočila doprava, takže jsme se napojili na příjezdovou cestu. V hlavě jsem si přecházela trasu, kterou jsem převčírem naplánovala – a projela si jí takřka jenom včera. A během toho dvakrát zabloudila Doufejme, že tentokrát se to nestane. Pokusila jsem se uvolnit v zádech a břiše, v ramenou, abych klisně netuhla v hubě a když jsem se přeci jen na koni trochu uvelebila a nabrala jistotu, dostala jsem nutkání ohlédnout se přes rameno. Ale už jenom ta představa množství jezdců.. ne, bez toho se obejdu Raději jsem klisnu stočila přenesením váhy mimo cestu, na louku – v trávě byla jasně prošlapaná cestička vedoucí do lesa, kterým jsme potřebovali projet. Na ní jsem stiskla holeně, počkala si na Asiino naklusání a začala zlehka vysedat. Opravdu jen zlehka, takhle u příjezdovky takřka žádný terén v podobě kopečků a svahů nebyl, takže jen těsně nad sedlo, spíš dopředu než nahoru, hlavně ale příjemně pro klisnu. Povolená v loktech, abych jí nebyla nepříjemná v hubě jsem sledovala, jak si vytáhla krk dopředu. Neodolala jsem pokušení a hodila letmý pohled přes rameno – pár koní využilo příležitosti a natáhlo čumák až dolu k zelené trávě - a chramst. Jo, to je test hned na začátek Letmo jsem se usmála a pak už zase stočila pohled na cestu – blížili jsme se k lesu a já bych nerada nabourala do stromu Zůstala jsem ve třmenech nad sedlem o jednu dobu navíc a pak začala zase dosedat – v podstatě jsem si přesedla, akorát tak abych se vyhnula riziku, že klisně teď při rozehřívání hepnu do zad. Vyklusali jsme mírňoučký kopeček ke kraji lesa a napojili se na širší stezku. Les tady jen lehce vyčuhoval, byl řídký a hlavně smíšený, takže teď na podzim měl nádherné barvy. Kombinace jasně zelených smrků a zežloutlého listí bylo kouzelná Cesta před námi se začala zužovat, takže jsem párkrát pomaleji dosedla, abych kobylce dala najevo, že se bude přecházet, houkla na ní „A krook,“ a pak teprve zasedla do prvního krokového kroku začínala jsem kobylku pomalu sbírat na lepší kontakt, po vyjetí z lesa nás čeká ocválání a pak už přijdou na řadu první skůčky. Zkusmo jsem jí nechala odžvýknout a to už se před námi cesta otevírala na louku. Stáčela se kolem lesa do levotočivé zatáčky, lehce do kopečka, takže pro první cval naprosto ideální. Nechala jsem proto kobylku naklusat, začala nejprve vysedávat – rychlý pohled dolu mi řekl, že na levou přední – a ohlédla jsem se na zbytek grupy. Ne že bych je viděla všechny Ale nikde žádné komplikace, Bloodye se na mě povzbudivě usmála a tak jsem uznala, že můžu nechat klisnu nacválat – aniž by z toho nějaký kůň vzadu dostal roupy. Teda, snad „Nacváláme!“ houkla jsem tedy dozadu.
Kobylka nacválala ochotně a s chutí – nicméně ne jako tryskáč, jako tolikrát. V duchu jsem děkovala za pracovní týden a pár dní lehkého odpočinku, neměla teď energie přehršel, naopak byla v kondici a připravená pracovat, jak má. Zlehka jsem odlehčila sed – ne moc do předklonu, abych klisnu neházela na předek – a přehmátla otěže, abych i ve stehenním udržela kontakt. Teď jsme se potřebovaly stočit kolem lesa, ale ne po celé délce louky – v půlce „zatáčky“ jsme se měly odpojit a sjet podél balíků, co byly u louky vystavěné, o něco níž, k vysokému dubu. Od něj vedla většinou Floresťanek velmi oblíbená cvalovka, pro dnešní účely jsem na ní ale postavila první skoky. Jakmile jsme projely zatáčku dost daleko na to, aby se na obzoru objevily balíky, vranka našpicovala ouška a zaměřila je. Sledovala jsem cíl svojí cesty, holeněmi a vahou na něj klisnu vedla, ta zřejmě nabrala dojem, že se koná další kondiční vyjížďka a tak měla pěkné, pracovní tempo. Ještě jednou jsem poděkovala za pracovní týden, protože takhle vzornou jsem jí v terénu ještě nezažila Asi dvacet metrů od balíků se slámou jsem houkla „Klušeme!“ pohrála na otěži a kobylka zvolnila. Zasedla jsem, provedla zádrž a nechala kobylku přejít do klusu. Kolem balíků, zabalených do té protivné světlé plachty, jsem provedla řádně velký oblouk, kdyby měl někdo náhodou lekavého koně, aby na ně nekoukal. Jelikož teď vedla cesta lehce z kopečka, přizpůsobovala jsem se tomu svým těžištěm – a pozornější jezdci už zaregistrovali první skoky. Šlo o hubertovskou klasiku, nízké skoky z různých větví, klacků, „Co les dal“ Široké byly každý dost na to, aby je pohodlně skočili třeba i tři koně vedle sebe – tři za sebou, s odstupy asi třicet metrů. Ani ony samy nebyly nějak vysoké, do toho půl metříku měly ve všech bodech – klidný rozjezd, ale ono bude hůř Ti se budou ještě divit.
Doklusali jsme až k onomu dubu, vysoký a košatý, jak opadával, jen to zašumělo když se koňská kopyta brodila listy, spadanými pod jeho větvemi. V létě tvořil takovou zvláštní bránu, tenhle úsek louky byl od toho následujícího oddělen křovím – kromě asi tří metrů, nad kterými právě vypínal své větve. Na podzim už to nepůsobilo tak kouzelně, ale svojí atmosféru to mělo pořád Hlavně jsem ale věděla, že jeho kořeny vedou bezpečně pod zemí a že o ně tedy žádný kůň pod nánosy listí nezakopne. Mohla jsem proto nechat vranku v klidu nacválat. No, v klidu Znáte ten moment, kdy vám kůň doslova přečte myšlenky a provedete co jste po něm hodlali chtít ještě dřív, než udáte vědomou pomůcku? Tak přesně to nastalo Vranka zaregistrovala skoky a to jí nahecovalo tak, že na mojí myšlenku vyrazila kupředu. Ne nijak závratně, ale bylo to o dost rychlejš, než jsem zamýšlela. A navíc na tu samou nohu jako kolem louky, což jsem nechtěla. „Hou, holka.“ Houkla jsem na ní a donutila jí zvolnit tempo a přejít do klusu. Trochu jsem si jí porovnala, a teprve teď jsem jí nechala nacválat – na správnou nohu. Klisna i tak razila trochu svižněji, byla jsem jenom ráda že jsem skoky nedala bezprostředně po nacválání, měla jsem jí tedy čas trochu poopravit. Díky jejich velikosti jsem je ale nemusela nijak extra řešit – stačilo hlídat klisnu hezky v tempu, holeně přiložené na bocích koně a ona už si to pořešila. Jen zlehka zvedla cvalový skok, aby se přehoupla přes, zatímco já – stále ve stehenním sedu – jsem se jenom přizpůsobovala jejím pohybům, šla spolu s nimi a rukama jí dovolila nad skokem lehce vytáhnout krk. Během cvalu ke druhému skoku jsem zaregistrovala povozy, vpravo nad námi, kam se louka postupně tyčila – a kam jsme taky mířili. Od nich nás teď dělil svah po naší pravé ruce, zarostlý vším možným. Tím bych projíždět opravdu nechtěla Věnovala jsem pohled druhému skoku, který se blížil, nechala na klisně přiložené holeně, jejichž kontakt jsem trochu zesílila, zadívala se za skok a houkla „A kliiid“, když kobylka zabrala odzadu o něco více, než by bylo záhodno. V klidu zvedla nožky, přehoupla se přes jakoby nic – však šlo taky o nizoučkou překážku. Už takhle jsme najížděly na třetí překážku kolmo, díky její šířce nemělo moc smysl najíždět přesně na střed – jen jsem klisnu pravou holení odtlačila trochu dál od kraje, než byla doposud – a zezadu se ozval dutý náraz, jak některý z koní pravděpodobně ťuknul do větve. Jelikož v takové blízkosti za námi byli leda psi a Master, tušila jsem, že se Dekameron rozhodl opět odfláknout nízký skoky Jen aby nám nerozbil půlku trasy dřív, než si to skočí kdokoliv z běžných účastníků. Kobylka se přehoupla i přes poslední skok a já začala pohlížet směrem doprava, nad povozy, blíže k lesu, který se u louky tyčil. Byl tu poměrně kopcovitý terén, střídání lesa a luk, čas od času potůček.. no prostě ideál pro hon. Pravou holení jsem vranku vytlačila do trochu většího oblouku, aby si víc najela a nemusela vyjíždět větší svah, a postupně se začínalo ozývat cvakání foťáků, jak jsme projížděli kolem povozů. Díky tomu, že se louka nacházela na mírném svahu, byly teď pod námi, zatímco my si krosili krajinu hezky po vrstevnici. Ještě chvilku si zacváláme, takže jsem kobylku nechala trochu zkrátit tempo poloviční zádrží, na pár cvalových jsem přesedla – ale jen, abych jí nechala změnit vedoucí nohu letmým přeskokem. Nechceme přece zatěžovat jen jednu nožku Přehodila jsem si otěže do jedné ruky a tou druhou zamávala Abi, to jsem prostě nemohla neudělat. Po téhle straně se nám navíc rozprostřel pohled na údolí – byla vidět i část Rodovie. Její zbytek byl skryt za dalším úsekem lesa, který nám momentálně stál v cestě – pokud ale udržíme směr, jde jen o pár stromků, doslova – pak navazujeme na další louku. „Užší skoky!“ houkla jsem dozadu, když jsme se blížily k dalším překážkám – na kraji lesa stála nízká kamenitá zídka – nebo alespoň její zbytky. S Jasonem jsme jí včera kontrolovali, jestli jsou ty dost bytelné pro to, aby simulovaly překážku – a kafomil je shledal způsobilými Což bylo super, protože to působilo jako vystřižené z irských honů. Jezdci měli možnost následující úsek překonat třemi způsoby. Zídka měla asi deset metrů na délku, v půlce byla opět poničená – ne úplně, a tak jsme přes tento úsek postavili malou dřevěnou „bránu“, která mohla sloužit rovněž jako skok, a o pár metrů vedle zídky byla cesta pro překonání úseku nohama na zemi. Jelikož šlo ale o překážky kolem sedmdesáti centimetrů, nijak jsem se toho nebála. Prkna branky, kterou jsem hodlala s klisnou překonat, byla navíc křížem, takže tvarově vedly koně na střed skoku, kde byla překážka ještě nižší. Zasedla jsem, provedla lehkou poloviční zádrž, abych klisnu získala lépe pod sebe a na kontakt, sledovala prostor kdesi za bránou a holeněmi vranku vedla na branku. Ta byla široká tak metr a půl, takže se na ní navádělo hůř. Klisnu jsem proto vedla holeněmi mezi napjaté otěže, lehce jsem zamlaskala, když jsem vycítila její zaváhání. Před odskokem jsem jí podpořila pobídkou a vranka se odpíchla, přehoupla se přes a já šla se zadkem nad sedlem s jejím pohybem, rukou jsem vyjela po krku, abych jí ho dovolila vytáhnout a opřela si jí o něj – pro jistotu, abych jí při doskoku necukla v hubě. Nad skokem jsem se nejen držela koleny, myslela jsem ale i na přiložené holeně a tak jsem klisně nepřepadla na krk. Sledovala jsem celou dobu prostor za skokem – otevřenou louku, opět na kraji lesa. Jakmile člověk překonal zídku, rozprostřela se před ním dlouhatánská plocha zeleně, jako dělaná na halali – zařadila jsem jich do honu schválně víc, ať je trochu sranda Je fakt, že jsem ani já nemohla vědět, kdy Oliver zahlásí, že se „halaluje“ a z toho jsem byla trochu nesvá. Liščí ocas se mi hrdě pnul na rameni a já o něj nechtěla přijít
Nechala jsem klisnu odcválat kus od skoků, načež jsem na ní houkla „A hooou“, pohrála na otěžích, pak zasedla a nechala jí přejít do kroku. Otevřela jsem prsty a s pobídkami holení jsem klisnu nechala vytáhnout si krk hezky dolu – a zase jsem si jí pobrala. Vranka spokojeně přežvykovala, oddechovala a já se ohlédla za zbytkem. Oliver takřka hned za mnou si mlsně prohlížel širokou louku – nebylo těžké uhodnout, co se mu honí hlavou. „Tady ne.“ Řekla jsem mu jasně, ale stručně. „Neprojedeme louku celou, budeme zahýbat do lesa.“ Ukázala jsem mu, a on přikývnul. Jeho tvář se zdála nečitelná, ale já tušila že si v duchu kuje pikle. Ještě, že je vrchní lovčí a ten se halali neúčastní.. ne? Ačkoliv já jsem si teď mohla být jistá, že můj ocas je pro teď v bezpečí, na ostatních účastnících bylo vidět vzrušení – a nejen na nich. Možná to bylo rozsáhlou loukou, možná jejich domněním, že by každou vteřinou zaznělo loukou hlasité „HALALI!“, ale někteří koně poklusávali, pocválávali a byli celí nesví. Tenhle úsek jsem si ale chtěla vychutnat jinak – jelikož už nám ve výhledu nebránily žádné stromy, měly jsme po pravé straně celou Rodovii i s řekou – která se přes ní táhla kamsi do dáli. „Škoda, že sem nejezdíme častěji.“ Promluvila jsem na klisnu a pohladila jí po krku. Přesto mi bylo jasné že jezdit sem, tak se víc kocháme, než makáme, a to se s tímhle stvořením moc nevyplatí
Netrvalo dlouho, a po mojí levé ruce se objevila stezka vedoucí přímo lesem. Kobylku jsem tam tedy stočila – stezka byla dost široká pro klus, ale jen pár desítek metrů po ní byl brod – pár metrů široký, ale mělký sotva po spěnky. Vraná zašpicovala na vodní hladinu ouška, ale nijak proti průchodu neprotestovala. Jakmile stála předky ve vodě, houkla jsem „A stůůj“ a strnula v těle, přiložila lépe holeně a zesílila kontakt na otěži – kobylka zastavila. Nechala jsem jí vytáhnout hlavu, ať se napije, jestli chce. Pár loků si dala, brzy se ale začala věnovat spíš drbání nohou – a já nechtěla, aby se mi chrániče namočily, suchý zip je pak docela nespolehlivý – a ztratit součást sady uprostřed prvního honu? O to jsem fakt nestála Mlaskla jsem proto na klisnu, nechala jí vyjít dopředu volným krokem – zatím jsem si posbírala otěže. Možnosti nechat koně napít využil kde kdo, takže jsem si zatím vranku protáhla ohnutím krku v zastavení do obou stran – a když už byli psi připravení na cestu, stiskem holení jsem nechala klisnu opět vykročit.
Pár desítek metrů od brodu jsme naklusali a já začala opět vysedat. Tentokrát vedla cesta trošku vzhůru, takže jsem vysedávala více do předklonu, neustále si hlídala kontakt na otěži ve všech fázích vysedání a každých sto metrů jsem přesedala. Netrvalo dlouho a dostali jsme se z lesa ven – tedy, na louku která byla opět obklopená lesem z velké části. Stezka sice vedla dál podél stromů a kdybychom se jí vydali, dostaneme se na místo, kde jsme se prvně setkali s povozy. Ty na nás ale čekali na druhé straně, takže bylo potřeba se za nimi dostat. Vyvedla jsem proto pravou holení klisnu blíž k lesu, abychom si mohly lépe najet oblouk – na svah, který nás od louky dělil. Byl sice prudší, ale vysoký jen asi tři metry, takže by s ním žádní koně neměli mít problém. A kdyby ano, mohli popojet o kousek dál, kde se svah postupně vyrovnával. Klisnu jsem navedla kolmo na něj, opřela se do třmenů, chytila se koleny, přitiskla holeně, aby mohla pořádně zabrat zadky – a odlehčila jí záda. Nepředkláněla jsem se moc, jen podle ní, abych jí nenarušovala těžiště, ruce pak vyjely lehce po krku nahoru, aby si mohla natáhnout krk. Pár pořádných záběrů a už jsme byly nahoře. Otočila jsem klisnu opět doprava, takže jsem teď jela opačným směrem než celý lot, který akorát vyjížděl z lesa – jen o pár metrů nad nimi Přede mnou se teď louka zužovala, jelikož byla z obou stran ohraničená jehličnatým lesem a ten postupoval blíž a blíž k ní – jako jakýsi trychtýř, který nás naváděl správným směrem. V nejužším místě, kde byly krajní stromy protilehlých částí lesa vzdálené jen asi třicet metrů, byl postavený další skok – řada pneumatiky postavených vedle sebe, zajištěných tak, aby nespadly.Byly uprostřed spojené tlustším kmenem, takže byly stabilní a měly příjemný tvar kopírující tvar skoku koně. Vedle nich bylo dost místa pro ty, kdo by ani tento lehký skok nechtěli – nebo nemohli – skákat. Přece jen, někteří koně jsou obzvláště koukaví, o to více takhle venku při velké akci, a ne všem by se přes něj mohlo chtít. Já ale s chutí pobídla klisnu do cvalu – zase na opačnou nohu – takže na levou – než posledně – a vyhoupla se do stehenního sedu. Jelikož překážka nebyla tak široká jako předešlé, bylo potřeba si klisnu pořádně navést na střed skoku – kolmo nás vedla už relativně přirozeně naše cesta. Sledovala jsem volný prostor za skokem, jelikož za ním se louka zase rozšiřovala, v podstatě jsme se měly vynořit na té dlouhé, vhodné pro Halali, o pár desítek metrů dál, než jsme se z ní odpojili. Jelikož pneumatiky byly kulaté (překvapivě ) a tím pádem jak vysoké, tak široké, tak jsem klisnu nechala trochu protáhnout cvalové skoky – hezky s poloviční zádrží, přidat trochu holeně, aby šla pořádně od zádě a nepřepadla na předek – aby byl skok dostatečně prostorný. Přece jen, jistota je jistota a ono nám to neuškodí Holeněmi jsem si vranku zarámovala a začala si odpočítávat cvalové skoky – takový zvyk z crossu. „Tři, dva, jedna“ znělo mi hlavou jako automatický odpočet časované bomby – jen místo výbuchu přišla podpořující pobídka a odskok, se kterým jsem se zvedla ze sedla, nabídla klisně otěže pro vytažení krku a s přiloženou holení se držela koleny. Opřela jsem ruku o její krk, takže jsem jí při doskoku nedrbla v hubě a to už se na louce, která se před námi otevírala, objevily povozy. Projížděly naproti nám, dál po rozsáhlé louce – ta byla po naší pravé straně neohraničená, před námi jí uzavíral les, ale až po x set metrech, a nalevo jí ohraničoval už pár desítek metrů od nás – a po téhle straně taky vedla polní cesta, lesem. Přímo před námi ale momentálně stál ještě jeden skok – skládal se z několika barelů položených na boku za sebou, na zemi byly na každé straně položené tlustší klacky, aby se barely neměla tendenci kutálet – zem pod nimi byla navíc lehce prohloubená, takže by se to stát nemělo. Jelikož byl ale teď kolmo na nás – respektive teď bychom k němu přijeli z boku, takže bylo potřeba stočit se doprava kolem stromů a pak provést velký oblouk, kterým se otočíme o sto osmdesát stupňů a najedeme si na něj – a z něj pak rovně na stezku. Jelikož oblouk po kraji lesa byl pravotočivý a my cválaly na levou nohu, zasedla jsem, provedla poloviční zádrž, abych kobylku dostala do lepšího vzpřímení a vyčkala na moment vznosu. Přehodila jsem váhu, holeně, nabídla pravou otěž a kobylka přeskočila. „To je pašanda.“ Řekla jsem jí. Natočila jsem se za liščím ohonem na rameni, našlápla pravý třmen a klisnu už zase ve stehenním sedu vyvedla na mírný oblouk. Ten jsem pořádně protáhla, abychom neměli nájezd ke skoku o čtyřech cvalových, ale aby všichni měli čas si koně srovnat – ne že by všichni měli jezdit přesně podle mě, ale lidé k tomu měli tendence, příznejme si Naívc, i já jsem potřebovala mít čas dostat vranku na střed skoku – měl tak tři metry na šířku, takže to úplně střed být nemusel, ale když to zvládneme, tak proč ne Jelikož na skok jsme se museli otočit zase doleva, ještě jednou jsem kobylku nechala přeskočit a pak už jí stáčela do oblouku. Sledovala jsem očima neustále barel, který byl zhruba veprostřed, abych jasně viděla, kam chci klisnu dostat – periferně jsem ale zaregistrovala tu spoustu koní za mnou a uvědomila si, o co se to tu vlastně pokouším Poprvé za dnešní den mě ale místo paniky popadl záchvěv hrdosti, takže se mi po tváři roztáhl nefalšovaný, spokojený úsměv. „Tak pojď zlato“ vedla jsem klisnu holeněmi kolmo zhruba na střed skoku a dívala se přitom na pěšinu, která pár desítek metrů za ním začínala. Trochu více jsem přiložila holeně, abych klisnu zarámovala, napnuté otěže, že jsme na honu neznamená, že budeme skákat halabala Ještě jsem po straně zahlédla nováčky, které vedla Lisa na druhou stranu – skákat asi nebudou, přece jen tenhle skok byl trochu i široký a koně by na něj mohli koukat. Ale ono na ně v průběhu honu ještě pár skoků zbude To už se ale klisně přehoupávala přes skok – opět byl trošku i do šířky, takže jsem víc vystrčila zadek nad sedlo, posunula otěže dál po krku, abych klisna mohla krkem vyvažovat rovnováhu a pak už šla přirozeně s jejím pohybem – jen holeně u koně a špičky dopředu, aby se tak u sedla uzavřely kolena. Klisna překonala skok jedna báseň a já jí nechala volným tempem odcválat až těsně ke stezce. Tam jsem na ní houkla, že zpomalujeme, pohrála na otěži a zasedla. Jakmile přešla do klusu, pochválila jsem jí a začala vysedávat. Stezka byla široká, takže se vedle nás pohodlně vešly i povozy, které spolu s námi mířily na místo určení – Loveckou louku. Klidně jsem vysedávala, více dopředu než nahoru, nechávala jsem se vyhazovat klisniným pohybem a mezi prsty postupně propustila otěže – kobylka si vytáhla hlavu a já si je začala zase pobírat. Když jsme proklusávaly kolem povozu, ve kterém seděla Abi, otočila jsem se na ní a opět jí zamávala – se širokým úsměvem na tváři. A ten Abiin nebyl o nic menší Jelikož náš klus byl ale o trochu rychlejší, brzy jsme se od nich vzdálili – ale to už jsme doklusali na loveckou louku.
Nechala jsem klisnu přejít do kroku a spíš než zaparkované auto, provizorní uvaziště nebo stromky kolem jsem sledovala skoky, které tu byly vystavěné. Letos si s nimi tedy pořádně vyhráli. Stálo jich tu připravených pět – z toho jeden dvojskok – a z toho na tři jsem se bála. I přes předsevzetí po kurzu crossu jsem s vrankou při parkuru pracovala spíše na stylu, než na výšce, drželi jsme se tak těch výšek osmdesát, devadesát a stovku jsme skákali leda ve volnosti – takže lépe řečeno, vranka skákala. Nehodlala jsem svojí premiéru podnikat na pevném skoku, takže holt budeme muset skočit jeden z těch jednodušších. Ten nejnižší ale nepřipadal v úvahu, měli jsme za úkol ty jednoduché přenechat méně zkušeným. Ne že Já bych byla zkušený parkurák Metr sice nebyl nijak vysoko, ale k čemu skákat metr, když máme co zlepšovat na nizších? Nakonec jsem se proto rozhodla pro dvojskok, stejně jako vloni – zkusím štěstí na prvním skoku a když to nevyjde, pokusím se o druhý. Kobylku jsem si stiskem holení naklusala, začala vysedat a po pár klusových přišlo zasednutí, levou holeň za podbřišník a s její převažující pobídku jsem klisnu nechala nacválat. Skok byl vyšší – alespoň na nás – takže jsem zůstala v plném sedu, kombinací pomůcek sedem, otěžemi a holení jsem provedla poloviční zádrž a vranka se posadila hezky na zadek. Sledovala jsem větvičku nad prvním kolmákem, nejprve klisnu navedla holeněmi pořádně kolmo a na střed skoku. Když klisna trochu zabrala, poznala jsem, že se na skok těší, dodala jsem si tedy odvahu, přesunula obě otěže do pravé ruky – ta delší větvička, a tedy ta blíž k zemi Byla po levé straně, takže jsem chtěla mít levou ruku volnou. Stále jsem jí ale přidržovala otěž, pravá ruka jí jen držela tak, aby až jí pustím, se neprověsila. ODPOČÍTÁVALA JSEM CVALOVÉ SKOKY, TŘI, DVA JEDNA A POBÍDKA PRO PODPORU, VRANKA PODSOUVÁ ZÁĎ POD SEBE A ODRÁŽÍ SE Z NÍ JAKO Z PRUŽINKY. JÁ SE ZVEDÁM ZE SEDLA, NEJDU ALE TAK ÚPLNĚ S POHYBEM, STOUPÁM SI VÍC DO TŘMENŮ, ABYCH SE DOSTALA VÝŠ A LEVOU RUKU VYSTŘELUJU PO VĚTVIČCE. INSTINKTIVNĚ TISKNU PĚST TAM, KDE BY MĚLA BÝT – A SKUTEČNĚ, KOUSEK KLACÍKU V NÍ CÍTÍM. KLISNA DOPADÁ NA ZEM, PRAVOU RUKU MÁM NATAŽENOU S OTĚŽEMI DOLE, TAKŽE V HUBĚ JSEM JÍ NEŠKUBLA – ZA VYROVNANÝ SKOK BYCH TO ALE TAKY NEOZNAČILA DÍKY DOST NEROVNOVÁŽNÉ POLOZE NAD SKOKEM SE SNAŽÍM NAJÍT S KOBYLKOU SPOLEČNÉ TĚŽIŠTĚ, KDYŽ JSME NEBEZPEČNĚ BLÍZKO U DRUHÉHO SKOKU. POŘÁD ALE VRÁVORÁM, TROCHU MOC NA LEVOU STRANU, KDYŽ NAJEDNOU KOBYLKA ZABRZDÍ, OTÁČÍ SE NA ZADKÁCH A ZDRHÁ VPRAVO – INSTINKTIVNĚ SE SNAŽÍM POHYB S NÍ VYROVAT, ALE JAK JSEM NEBYLA JEŠTĚ POŘÁDNĚ V SEDLE KDYŽ ZABRZDILA, SKONČILA JSEM ZADKEM PŘED PŘEDNÍ ROZSOCHOU. VRANKA SE VYDALA CVALEM VPŘED, MOJE STEHNA LEŽELY ZEPŘEDU NA OPĚRKÁCH A V RUCE JSEM STÁLE JEŠTĚ SVÍRALA VĚTVIČKU. Rychle jsem sáhla po otěžích i levou rukou, větvičku jsem si přitom přehodila do podobné pozice, v jaké držívám tušírku – aby mi v držení otěží nevadila. Ne že bych chtěla použít otěže jako záchrannou brzdu, sedem ale teď klisnu zpomalím dost špatně. „A hooouuuu“ zkusila jsem o nejdříve, ale můj samotný hlas byl moc rozrušený na to, abych jí tak dokázala zklidnit. Naopak se mi dostalo malého vykopnutí jednou zadní nohou. „Kliiid, hodná jsi.“ Zkusila jsem to znovu o zlomek vteřiny později. Začala jsem přitom vyvíjet i lehký tlak na její hubu. Vranka začínala zpomalovat, ani já houpající se jí na kohoutku jsem se jí moc nezamlouvala. V duchu jsem si spílala, že jsem nevzala přilbu ani páteřák, protože tohle nebyla moc spolehlivá pozice. Nohy jsem tedy spustila co nejdál podél jejích plecí a snažila se udržovat rovnováhu. Klisna vzteklá z toho, jak jsem jí vyvedla nad skokem z rovnováhy poslouchat moc nechtěla, tak jsem jí alespoň otěžemi směrovala na louku, a ne aby se mnou utekla někam do lesa. Nakonec na poslední rázné „A stůj“ zpomalila do kroku a zastavila. Vydechla jsem a rychle se posunula zase zpátky do sedla – to bylo mnohem příjemnější. „Tobě neřekli kde se jezdí?“ smál se Tom, který chtěl očividně vranku zastavit ze země, když ke mně došel. „Ale jo, řekli. Ale to víš, co u nás nejsi, není to co bývalo“ odpověděla jsem a pobídla klisnu do kroku – zpátky před skoky. Dovolila jsem se, jestli si můžu skok – mimo soutěž, samozřejmě – opravit, a za chvilku už jsme s klisnou cválaly pravidelným obratem na první kolmák. Asie švihala ocasem, byla pořád rozdrážděná, takže jsem na ní promlouvala a snažila se nedat jí šanci skok vyhnout – navést na střed, hezky v tempu, holeněmi jí vedu mezi otěže, poloviční zádrž abych si zajistila angažovanost zádě, trochu jsem při ní zesílila holeň, aby trochu natáhla skoky a měla tak lepší prostor na oxer – a už jsme se blížily ke kolmáku. Tři, dva, jedna, jdu s pohybem koně, otěže jdou po krku aby ho mohla vytáhnout – ale ne moc, abych si jí stihla po skoku zase zpacifikovat, zadek jde nad sedlo, holeně přiložené, špičky ke koni takže mám uzavřená kolena a koukám na další skok. Ramena přitom vzadu, takže klisnu nepřevažuju. Klidně dopadáme a já rovnou zamlaskám za stisku holení, abych klisně dodala kuráž. „Jdeme na to holka.“ Promlouvám na ní a vidím, jak ouška stříhla směrem ke mně – jen na zlomek sekundy, jinak sledují druhý skok. Jen pár vteřin, není prostor na chyby – pobídka před skokem a klisna se odráží mohutným zabráním zádě. Odskok nám vyšel trochu dál před skok než u kolmáku, jelikož se ale potřebujeme dostat víc do dálky tak to ani nevadí a přehoupáváme se přes něj bez toho, abych zaslechla nějaký náraz kopyta o kládu. Po doskoku klisnu okamžitě chválím, zahazuju otěže a cítím, jak se zřetelně zklidnila. Oklušeme si kolečko opodál, načež jí nechám přejít do kroku – a sleduji pokusy ostatních, zatímco jí krokuji, aby se trochu vyklidnila. Ono jí to před pauzou neuškodí
PAUZA - DRUHOU ČÁST HONU VLOŽÍM CO NEJDŘÍVE
kitty + asie: Oklušeme si kolečko opodál, načež jí nechám přejít do kroku – a sleduji pokusy ostatních, zatímco jí krokuji, aby se trochu vyklidnila. Ono jí to před pauzou neuškodí Sleduji, jak skáčou ostatní – Nadvandy s Valhallou samozřejmě neměli problém. Stella s Marlenkou, které vloni skákaly „jen tak“ a o větvičku se nepokoušely, dostaly na požádání zašpičatělý klacík. Blondýnka mlaskla na vranku, ještě s otěžemi v obou rukou nacválaly a navedla jí kolmo na skok. Bylo jasně vidět, jak si dává záležet aby vranka kladla zadky pod sebe a trochu protáhla cvalové skoky, načež opatrně přehodila otěže do levé ruky, a nad skokem se vyšvihla vzhůru – a vši silou vrazila klacík do balonku. Bohužel se netrefila na střed, balonek uhnul a ona tak skončila s prázdnou. S úsměvem a pokrčením rameny se vydala ke mně. „Marlenka je stylař“ podotkla jsem směrem k blondýnce, že byla její klisna špičkovej sportovní kůň bylo poznat i na tomhle nízkém skoku. Teď byla na řadě Izzy. Vydala se na dvojskok, stejně jako já – větvičku ukořistila, nicméně po dopadu jí Meteor vyhodil ze sedla šupky dupky na zem. Samozřejmě v první vteřině se všichni chtěli přiběhnout ujistit, že je v pořádku, ale jakmile vstala a grošáčkovi se omlouvala, strach nás přešel. Ale ona si jí Sue – a možná i Niora – o přestávce najde a zkontroluje jí. „Dneska je nějakej leteckej den“ podotkla Stella, která už s Marlenkou stála vedle mě. „Hej, já nespadla“ ohradila jsem se s úsměvem, zatímco o větvičky už se snažili další. „Zatím.“ Odtušila ona a protože Marlenka byla celá nesvá, začala jí raději vodit kolem. Zanedlouho měli oskákáno všichni – přece jenom ne každý se mohl pokoušet – a tak jsem seskočil z koně, rozvázalo lao, připnula ho klisně na ohlávku a rozepnula uzdečku. Povolila jsem podbřišák a vedla vranou k uvazišti – kde jsem uzdečku sundala, odložila jí na tu pauzu a Asii uvázala. „Hned jsem zpátky lásko.“ Pohladila jsem jí po krku, přejela jí rukou až na záď a vydala se k autu. Kufr byl otevřený a na jeho ploše poskládané všechny možné bederky. Vzala jsem hned tu naší, kterou jsem přece jen důvěrně znala a pak zašátrala v paměti, jakou že to má Stella. Pak jsem mezi florestovskýma objevila tyrkysovo černou deku eskadron a hned mi bylo jasné, že to bude ono. Přehodila jsem si přes levé předloktí obě dvě a za chvilku už byly obě vranky zadekovány. Ještě jsem kobylce zkontrolovala chrániče, že pevně drží, botičky nasadila a zase sundala – kdyby se jí do nich náhodou nějakým zázrakem dostal nějaký malý kamínek – a odešla ke stánku za Tomem. „Ahojky“ pozdravila jsem ho se širokým úsměvem. „Tak jak to jde, liško?“ usmál se a já od něj vděčně přijala šálek dobrého čaje. (Vidíte to? Nedala jsem si kafe ) V ten moment mi došlo, jak moc mi chybí, koneckonců základům drezury mě naučil právě on. „Není to špatný, ale druhá půlka bude větší vzrůšo.“ Odpověděla jsem a požádala ještě o jeden hrnek, pro Stellu. „No Jason mi něco říkal o skocích. Prej sis docela vyhrála.“ „Udělala jsem menší poradu s Blood a vymysleli jsme pár jedinečnějších typů, no. Jen doufám že je aspoň někdo ocení a že nepůjdou všichni zbaběle na ty snadný.“ Uchechtla jsem se, s díky přijala i druhý hrnek a opatrně se vydala za blondýnkou, která stála u kobylek. „Nebudu tvojí kobyle dělat chůvu, je ti to jasný?“ houkla na mě blondýnka a zatímco si ode mě brala hrnek s čajem, rozhlížela se po lidech. „Copak ty někam spěcháš?“ „Samozřejmě že spěchám. Nebo sis nevšimla co je tu letos kluků?“ Chvilku jsem se prala s čajem, který jsem málem vyprskla smíchy. Celá blondýna „Když mi doneseš guláš tak ti dám volno, myslím že mi právě přichází pomocnice.“ Odvětila jsem, když jsem viděla jak ke mně od vozů přichází Abigail. „Hned to tu máš“ houkla Stella nadšeně, v tomhle počasí byl teplý čaj hned pryč, takže se rozeběhla k Tomovi. „Jen aby se nepokusila sbalit i jeho“ uchichtla jsem se a otočila se na Abi. „Tak jak se ti to líbí?“ Abi jenom přikývla a popošla k Asii. „Proč je takhle ostříhaná?“ „To má aby se při práci moc nepotila. Tobě by taky nebylo příjemný sportovat v huňatým svetru.“ „To ani bez něj.“ Ušklíbla se Abi a já se zasmála, tohle měla po mě „Na, dej si teplej čaj.“ Podala jsem jí hrnek protože mi neušlo, že je jí trochu zima. Pak k nám přišla Stella, podala mi umělohmotnou misku plnou guláše, ze kterého se ještě kouřila, a lžíci. „Pojď, sedneme si.“ Kývla jsem na Abi a vydaly jsme se ke svahu, co byl jen pár metrů od uvaziště. Začala jsem ke guláši ukusovat chleba a vychutnávala si tu dobrůtku. Zvlášť v těchhle teplotách to byla fajnovka. V sedle se člověk zahřál a ani to nevnímal, ale jakmile na chvilku slezl z koně, bylo to tu. Abi dál sledovala obě dvě kobylky – Asie sledovala dění, hlava vysoce zdvižená a koukala, kde chodí jakej kůň, zatímco Marlenka jen stála, občas švihla ocasem a když někdo prošel u ní na vzdálenost menší než tři metry, vztekle si dupla. „Asi není moc společenská.“ Napadlo mě, když se k ní Abi pokusila přijít blíž. „Radši jí nech bejt, asi z toho není úplně nadšená.“ Houkla jsem na sestřičku a ukázala na místo vedle mě, ať si dřepne. Stella zatím zmizela seznamovat se s lidmi. V tomhle byla neuvěřitelná, dokázala navazovat kontakty a každého si omotat kolem prstu. Zakecala se i s prodavačkou v obchodě. Vedle toho moje malá Abi seděla vedle mě v tichosti, sledovala nepřítomně koně a ačkoliv jsme se dva týdny neviděli, byla tiše a nic neřekla. Chápala jsem to a rozuměla jsem tomu. Nepotřebovala mluvit – a já jí k tomu nehodlala nutit. Jen jsme tam tak seděly vedle sebe a užívaly si naší malou rodinnou chvilku.
„Máš krásnej klobouček.“ Promluvila konečně. „Chceš si ho zkusit?“ usmála jsem se, doložila už prázdnou misku od guláše a svůj klobouk podala na hlavu Abigail. Byl jí trochu větší, ale ty její kudrnaté vlasy přidaly hlavě na velikosti, takže rozdíl nebyl až tak patrný. „Sluší ti.“ Usmála jsem se a vzpomněla si na minulý rok, kdy jsem ho jen s lítostí nechávala na Florestě. „Hotová Popelka.“ „Ještě mít nějakýho Juráška.“ Odvětila ona. Snad to měla po mě, ale minulý rok vyšlo najevo že i Abi koně docela zaujali a že by moc ráda začala jezdit. Bohužel, to v domově nebylo možné. „Jednou ti nějakýho koupím.“ Povzbudivě jsem do ní drcla a ona na mě obrátila ta svá velká hnědá kukadla. To mi vždycky umělo zlepšit náladu Vyzvala jsem jí, ať si dojde pohladit Asii, ať si těch kolouchů taky něco užije. Všimla jsem si totiž, že se k nám blížila Izzy s jakýmsi zjevem. Zjev byl zrzavý, vlasy vyčesané nahoru – vzdorovaly gravitaci i přes dávku gelu, která v nich prostě MUSELA bejt – a jinak byl oblečenej jako pravej metalák. Očividně o koních nic moc nevěděl, protože prošel příliš blízko kolem Marlenčina ocasu s červenou stužkou – takže ho kobylka zasáhla mávnutím ocasu přímo do obličeje a trochu škubla jednou zadní nohou. „Marfušo!“ houkla jsem na ní, když se na něj začala šklebit. To už si od ní držel patřičný odstup. „Morsi, Kitty, Kitty, Mors.“ Představila nás Izzy a mě to docvaklo. „Moris? Ten lemur?“ prohodila jsem trochu nedůvěřivě a prohlídla si zrzavýho. „Pruhovanej ocas to nemá?“ „Sotva tě nechám chvilku o samotě tak mluvíš o ocasech..“ ozvalo se za mnou, blondýna se vracela z lovu „Stella, Moris.“ Představila jsem kamarádku neznámému lemurovi. „Moris? Nejmenoval se tak ten lemur z Madagaskaru?“ nakrčila obočí Stella. „Žejo! Já ti říkám pořád že je to jméno pro lemura.“ Otočila jsem se v vítězoslavným výrazem na Izzy. ,,Cože? Proč bych měl mít dva ocasy? A ješťe k tomu lemur? To mi někdo opravdu hodně rychle vysvětlete!'' „Chlapče, jestli jsi neviděl Madagaskar tak máš pořádný mezery v základním vzdělání.“ Poučila ho Stella a pak se otočila na mě. „Představ si, kdybych se jmenovala Glorie.“ Vzpomněla si na hrošici z toho samého filmu. „Ne že bych na to neměla zadek“ otočila se pak jakoby se snažila si ho prohlédnout. „No jestli si nabrnkneš žirafu, tak s tebou končím.“ Odpověděla jsem jí já. „Žirafa nežirafa, kdyby se chlap jmenoval Malman tak to má u mě marný.“ „A Moris ne?“ Blondýnka sjela pohledem Morise. „Taky ne.“ Rozhodla se rychle. „To si neber špatně.“ Otočila se na něj. „Stejně si myslím že kdyby jo, tak bych šla s křížkem po funuse.“ Střelila pohledem z Morise na Izzy a z Izzy na Morise. Bylo jasné, co usoudila. Otázka je, jak moc byla vedle. Izzy pomalu vydechla. ,,Abys věděla tak já a Moris jsme..'' „Pokud neřekneš sourozenci, nepřesvědčíš mě. Člověk se NEMŮŽE kamarádit s klukem.“ Vyslovila nahlas jedno z mála přesvědčení, ve kterých jsem s ní nesouhlasila. Izzy vypadala, že jí to pobavilo a podotkla. „Tak tos ještě neviděla Kitty s Connorem.“ „Nojo, jenže ta po něm jede.“ Odvětila blondýnka a schytala pohlavek.
Od povozů se ozval signál – diváci vyráželi dřív, aby se stihli dostat na nejzajímavější místa. Izzy s Morisem se tedy vydali k povozům a já tam odvedla zase Abi. Stellin táta byl jako divák spolu s ní, jen se o pauze bavil spíš s trenéry – a s Oliverem.
Vrátila jsem se k vrance, a protože se brzo mělo vyjíždět,sundala jsem rukavice a než se ohlásilo, ať se připravíme na výjezd – aby někteří z nás stihli nauzdit koně – třela jsem udidlo v dlaních, abych ho zahřála na vrance příjemnější teplotu. Brzy jsem si ale všimla, že Tom s Elle sklízí občerstvení a že se tedy bude vyjíždět. Kobylku jsem tedy nauzdila, uzdečku pozapínala a zkontrolovala, že vybavení sedí jak má. To už se ozvala fanfára, takže jsem vrátila bederku do auta, kobylku rozvázala, vodítko jí připevnila na krk a dotáhla podbřišák – o něco. Pak jsem stáhla dolu třmeny, vyhoupla se do sedla a mohlo se začít.
Když byli všichni připravení, zazněl „povel ke startu“ Utíkej liško, utíkej! No tak jsem utíkala Stiskla jsem zlehka holeně a nechala klisnu vykročit svižným krokem jí vlastním. Uvolnit břicho, záda, ramena a vlastně všechny klouby v těle, aby mohly volně pružit a jít s pohybem koně. Vedla jsem klisnu na stezku ne nepodobnou té, po které jsme přijely – ta samá to ovšem nebyla. Začínala kousek za prostorem, kde jsme trávili pauzu a šlo o takovou „polňačku v lese“. Byla široká, měla vyšlapané dvě holé koleje – jakoby tu snad jezdila auta – mezi nimi rostla nízká vegetace a přitom byla obklopená lesem. Pokud se člověk vyhýbal okrajům s kamínky, dalo se tu příjemně zaklusat. Nicméně teď jsem chtěla dát povozům náskok, než dorazíme na louku, kam tato cesta vyúsťovala. Takže jsem kobylku nechávala chvilku na povolenější otěži – ale stále na kontaktu, po pár minutách jízdy jsem zvedla nohu a kobylce ještě dotáhla podbřišák - a když jsem po chvíli jízdy spatřila konec cesty, houkla jsem dozadu že se bude klusat. „Na louce budou skoky, hlavně si je pořádně prohlídněte.“ Zavolala jsem dozadu, když jsem nechávala vranku vyklusat – hezky z otěže. Vysedávala jsem spíš dopředu než nahoru, do nejhlubšího místa sedla, hlavně ne za pohybem nebo mě fešanda vyklopí pobrala jsem si otěže na původní délku a udržovala kontakt. Vranka spokojeně přežvýkla, já jí pochválila a co sto metrů jsem přesedla. Což znamenalo že jsem stihla přesednout dvakrát, než jsme vyjely na louku. Stočila jsem klisnu kolem levé holeně po jejím okraji, načež jsem houkla dozadu, ať si po vyjetí na louku nacválají, sama jsem to provedla a hlavou už sledovala skoky – byly napravo od nás, takže rovnoběžně se stezkou, po které jsme přijeli. Schválně jsem zahnula takhle brzo po jejím okraji, aby všichni hezdci, co ze stezky vyjedou, měli šanci a čas si skoky pořádně prohlédnout a ujasnit si, které pojedou – protože tyhle opravdu stály za to S pomocí Bloodye jsme vymyslela pár skoků „bubáků“ – skokově relativně snadné, ale někteří koně by se některých z nich mohli bát. A protože jsem tušila že ne všichni se budou snažit skočit například dřevěný „oxírek“, pod jehož „břevny“ byly poskládané pytle s odpadky, tak opodál – dostatečně daleko od těchto „buboskoků“ byly postavené normální, nízké – půl metříku, cca – klasické hubertovské skoky. A to takové, že by si je mohli skočit možná i začátečníci, jim pro radost Co se týče buboskoků, šlo o dvojskok necky a oxer - „necky“ spočívaly asi v tomhle: podařilo se mi sehnat dvoje dřevěné, jak z dob našich babiček a prababiček a jelikož byly neporušené, využila jsem toho a nalila do nich vodu. Ne moc, ale o to víc by koně nad skokem mohla překvapit – proto jsem je dala do kombinace s následujícím, už zmíněným dřevěným oxírkem – byl docela nízký, taky tak půl metru, možná šedesát, ale ty pytle pod ním, házející různé odlesky, byly docela challenge Tak jsem chtěla zajistit aby na tyhle skoky nenajížděli jezdci kteří si nejsou jistí – u kterých by překvapení v podobě vody v neckách mohlo dopadnout hodně špatně. Navíc byly oba skoky poměrně úzké co se šířky týče, přece jenom, necky nejsou nijak protáhlé a těch pytlů s odpadky jsme taky nemohli použít padesát (Pro uklidnění, byly naplněné lecčíms, přímo odpadky to fakt nebyly ) Takže tenhle dvojskok bude zejména zkouška poslušnosti a psychické pohody koně. S Asií jsem ho plánovala skočit, jelikož když jsme zkoušely v PK lecjaké bubáky, většinou mě zklamala – v tom smyslu slova, že plachtu, kterou jsem plánovala na dva týdny minimálně, jsem na ní už třetí den mohla rozprostřít, přetáhnout jí ji přes hlavu a ona byla v klidu. Takže s lesklými pytly by neměl být problém. A co se vody týče, je fakt že při plavení byla docela zmatená, ale když jsme při crossu přímo do vody skákaly, taky to nijak zvlášť neřešila – teda, v léte mě taky hezky vykoupala, ale od té doby už jsme se zase posunuly A hlavně jsem jí důvěřovala, a to je v tomhle taky dost podstatná část.
Když jsme se tedy blížily na úroveň skoků, respektive trajektorie, po které bychom si měli najet, otočila jsem vranku kolem pravé holeně, ta už špicovala ouška na skoky jakoby říkala „Sakra, co to je?“ Byla jako na pérkách, ale ne tím stylem, že by chtěla odpérovat pryč Spíš jsem měla ten samý pocit, co na crossu, že je celá nabušená a nemůže se dočkat. Kondičku měla nahoněnou, takže to pro ní nebyl problém, energie měla pořád dost. Klisnu jsem si vedla holeněmi na střed obou skoků a v duchu se při tom plánování pochválila, že jsou opravdu přesně za sebou a pokud nejdu kolmo na střed prvního, dostanu se přímou čarou i na střed druhého. Kobylku jsem vedla holeněmi mezi napjaté otěže, promlouvala na ní a po poloviční zádrži přidala holeň, aby prodloužila cvalové skoky – přece jen, oba skoky byly takřka šířkové. Neustále přiložené holeně, aby jí náhodou nenapadlo vyhnout, a poslední cvalové skoky k neckám. Kobylka už zpozorovala vodní hladinu, vytáhla hlavu a trochu překvapeně zafrkala, ale protože jsem jí dovolila trochu vyjet krkem dopředu a hladinu si prohlédnout alespoň takhle, tak se svojí přirozeně nebojácnou povahou se po pobídce k odskoku odrazila zabráním zádí a já jí kopírovala svými pohyby. Zadek nad sedlo, jak ona vytahovala krk tak já posouvala dopředu ruce – jen tolik ,kolik potřebovala, abych pak neměla problém klisnu zklidnit po doskoku. Sledovala jsem následující skok, holeně stále přiložené. Po doskoku hned následuje pobídka, aby jí nenapadla zpomalit. Bylo vidět jak vranka sleduje pytle na odpadky, tohle neznala. „Jen jdi, fešando“ houkla jsem na ní abych jí podpořila, holeně vedou koně mezi napnuté otěže kolmo na střed skoku. Raz, dva, tři cvalové skoky, tisknu holeně a vranka se odráží a přehoupává se přes. „To je pašanda.“ Chválím jí, drbu na krku a nechávám jí odcválat dál od skoků, aby měli ostatní koně prostor. Je tu místa dost, louka je rozsáhlá a táhne se daleko, pohledem vyhledávám na pravé straně vzadu odbočku, po které se chci poléze vydat. Teď ovšem prohrábnu otěže, houknu „A hooou“ holně stále přiložené, zasedávám a klisna přechází do klusu. Vysedávám a otáčím se přes rameno, abych viděla jak si jezdci vedou na skocích. Nepochybuji o tom, že psi za mnou, spolu s Oliverem a Bloodye, si zkusili buboskoky, Marlenka, která skáče právě teď přes necky, dělá jakoby se jí nějaká voda v nich vůbec netýkala a rovněž pytle s odpadky překonává „levou zadní.“ Přesto se i na jednoduché skoky vydalo dost koní, ale ono až se ke skokům dostane zadnější část konvoje, pojede jich na ně víc – přirozeně se méně zkušení, i když třeba už s licencí, drželi více vzadu. „Dopředu se koukej.“ Houknul na mě stručně Oliver. Sakra, ten je nějak drzej Vyplázla jsem na něj jazyk, ale fakt je že jako vedoucí bych asi měla sledovat trasu Takže jsem se otočila zase vpřed, nechala klisnu vytáhnout si hlavu, a zase jsem si jí pobrala. Byla krásně uvolněná, spokojená a zrovna jsem zasedala do sedla abych jí nechala přejít do kroku, když se nebezpečně za mnou ozvalo: „HALALI!“ Z pusy mi vyšlo slovíčko příliš neslušné na to, abych ho sem uveřejňovala Takže dejme tomu že jsem řekla „Nevěstka provozující prostituci“ a místo zádrže do kroku jsem naopak nechala klisnu vycválat. Stejně jako vloni, i letos jí dost popohnal i fakt, že desítky koní zničehonic vyrazily kupředu, někteří z nich i dost za ní – a ona byla vždycky závodící povaha. Takže moje stisknuté holeně už byly jen taková vedlejší pomůcka, zatímco jsem zvedla zadek ze sedla, snažila se jít s klisnou a přitom jí nevrhat na předek. Navíc jsem vysunula otěže po krku nahoru, aby se nebála vyvinout vyšší rychlost, ve které by mohla balancovat nataženým krkem. Vranka zabrala tak mocně, že se mi z té rychlosti málem dělalo špatně V hlavě se mi vybavila vzpomínka na první zážitek na cvalovce, vyrazily jsme tenkrát spolu s Kari, co jezdila Fidorku, a daly si závod. Asie sice zvítězila, nicméně po projetí finiše se nedala zastavit a na moje pokusy o zádrž zareagovala jednoduše – vyhodila mě. „No jestli mě katapultuješ i dneska tak doletím ještě tak sto metrů dál.“ Zamumlala jsem si, zatímco jsem dál tiskla vrančiné boky. Ta na mě trochu stříhla uchem, přitom je ale měla stále natočená dozadu – bylo vidět jak se soustředí na tu spoustu koní za ní. Začala být docela nervózní a o to více zabrala – jsem člověk stresovací, takže jsem měla srdce až v krku a měla jsem dojem jako kdyby ty spousty koní za námi, místo ukořistění mého ocasu, mě chtěly podříznout. O to víc jsem hnala vranku vpřed – do karet nám hrála jednak její přirozená rychlost, o které mi říkala Sue už když jsem si jí „vyvolila“ A jednak to, že máme nabranou kondičku – to nám například proti koním co posledních pár týdnů tolik nepracovali, dávalo docela výhodu.
Brzy se k nám ale začal blížit dusit koňských kopyt. Žaludek mi v břiše udělal kotrmelec a já se pokusila vranku ještě o něco popohnat. Dusot se blížil. Další kotrmelec v žaludku. „Přidej holka“ zašeptala jsem. Tu du dum, tu du dum, tu du dum.. slyšela jsem troje bušení, jedno patřilo Asiiným kopytům, jedno koni u nás a jedno mému srdci. Neměla jsem tušení, které z nich je nejrychlejší. Další kotrmelec v žaludku, když se kůň s jezdcem objevil v mém zorném poli. Bělouš..? Otočila jsem hlavu v pravo. Ten všivák! Těsně vedle mě, akorát na vzdálenost natažené ruky se na mě ksychtil Oliver. Na jednu stranu úleva, protože on o ocas nesoutěžil, na druhou stranu se tvářil tak vítězoslavně, že mě tím rozčílil A to natolik, že jsem si ani nevšimla, že mi z hlavy tím rychlým otočením hlavy odletěl klobouk. Asie měla evidentně na naše společníky podobný názor, protože ještě více zabrala – a to jsem se domnívala, že to není možné – a Kabrioletova hlava se začala posouvat od úrovně jejích plecí postupně dozadějš a dozadějš. „Kabrio!“ houknul Oliver a zamlaskal. Přidal pobídku a bělouš začal vzdálenost mezi námi dotahovat. Asie ještě o něco zabrala, a já se tak nemohla vynadívat jak naši koně – jeden takřka vraník, druhý bělouš, letí šílenou rychlostí takřka hlava – hlava. Jo, nemohla vynadívat. Takže když jsem ucítila škubnutí na levé ruce a zaslechla vítězoslavné zvolání kohosi, jak ukořistil liščí ohon, neměla jsem tušení kdo to byl. Ale to je teď jedno. Do konce louky není tak daleko a tohle jsem nesměla vzdát. Asie jakoby zastávala můj názor, že chlapi nesmí vyhrát a nepustila Kabria o nic dál než byla ona sama. Slyšela jsem prudké oddechování obou koní a když jsem zamlaskala, vranka popadla další dech a o něco zabrala. Pomalu ale jistě se Oliver dostával dozadu. Jakmile to zpozorovall, s úsměvem prohodil. „měli bychom se vrátit. Jestli chceš abychom někde skončili sami, stačí si počkat na večer.“ V té poznámce byla taková provokace, že mě to div nezvedlo ze sedla. „Tak to ani náhodou.“ Odpověděla jsem mu jasně, přesunula váhu více dozadu, a nechávala klisnu postupně zpomalovat. Když už se jen tak houpala klidným cvalem, nechala jsem jí vytáhnout hlavu a váhou a naznačením otěží jí nechala otočit se směrem zpátky ke grupě. Oliver udělal to samé, nicméně zatímco já už klisnu nechala přejít do klusu, on ještě stále v klidňoučkém cvalu se na mě otočil a přísahala bych, že na mě pravým okem mrknul. Než jsem ale stihla zareagovat, dostal se před nás a nechal Kabria rovněž přejít do klusu. „Chlapi jsou divnej živočišnej druh.“ Zašeptala jsem vrance, která na moje zasednutí s vděkem přešla do kroku a ještě oddechovala. Podrbala jsem jí na povolené otěži na krku. Snažila jsem se v Oliverově narážce nevidět to, co jsem v ní tak jasně zaslechla. „A to je z něj Stella tak na větvi.“ Povzdychla jsem si ještě a hlavou se mi stihla prohnat i myšlenka, jak si jsou povahově Nathaniel a Oliver vzdálení. Moc se nedivím že je z něj Nathan tak otrávenej, jestli je Oliver opravdu zvyklej dostat všechno, co chce. A vypadalo to, že opravdu je. Zaslechla jsem ho ještě, jak na Nathana volá „Nezůstals nějak vzadu, bráško?“ a už jsem vranku stáčela k hnědákovi a Blood. Než se grupa zase seskupí a dá dohromady, máme chvilku čas. Díkybohu že taky vyrazila kupředu a tak teď byla blízko. „Nepřišlas o ocas?“ zazubila se na mě usmavavě a já se rychlým pohledem kolem ujistila, že nikdo není v doslechu. „Spíš se bojím abych večer nepřišla o něco jinýho“ odpověděla jsem tlumeně a v rychlosti jí zasvětila do situace. „Na mě hned působil jako slizounek.“ Odpověděla stručně a než jsme stačily cokoliv prodiskutovat, už byl celý lot připravený vyrazit dál. Stiskla jsem tedy holeně, nechala vranku vyklusat a vedla lot do levého zadního rohu louky, kde začínala stezka lesem. Zase pěkná, široká, udusaná – moje oblíbená cvalovka, když bylo na loukách bahno. Já tu ale vrance dala zádrž, potřebovala jsem se jen klusem dostat zase do čela celé grupy. Stále na volnější otěži jsem se rozhodla tenhle úsek – který jsme měli původně procválat – po Halali dát krokem, možná později zaklušeme. Ještě nás na trase čekal jeden skok – na který jsem se obzvlášť těšila – a aspoň dáme povozům šanci se k němu dostat, aby nás viděli. Zhluboka jsem vydechla, vyndala nohy ze třmenů, které byly pro dnešním příležitost o jednu dírku zkrácené a po tom halali mě z nich trošku ztuhly kotníky. Kroužeje s nimi jsem si bezděky sáhla na rameno, kde býval liščí ocas. Kdo ho vůbec ukořistil? Bůhví, ale Kony ani Stella to určitě nebyli – ti by mi to dali hned sežrat
Mezi stromy začalo po několika minutách vykukovat světlo, jak jsme dojížděli ke konci cesty. „klušeme!“ houkla jsem proto dozadu, tisknouc holeně a začala jsem vysedávat. Louka, na kterou jsme se brzy dostali byla lehounce do kopce, ten se ale svažoval spíš dolu po naší levé straně, takže my jsme jeli skoro přesně po vrstevnici. Zeleń se táhla široko a daleko, po stranách jí obklopoval les, ale do dálky to vypadalo, jakoby byla nekonečná. Nádhera Tuhle louku jsem plánovala ideálně pro halali, protože kopeček se nedal snad ani nazývat kopečkem, cválat se dalo téměř do halelujá a louka byla dost široká na to, aby koně kteří nechtějí vyrazit kupředu mohli poodcválat kousek mimo, a přitom se stále držet s ostatními. Nicméně, Halali už proběhlo (a vsadím se že při tomhle pohledu toho Oliver lituje ) takže tuhle louku asi jenom proklušeme – napadlo mě na pár cvalových zaskočit, ale rychlý pohled přes rameno mě ujistil o tom, že klus bude lepší. Někteří z koní byli z halali ještě celí hrr, mezi nimi i náramně povědomá černá klisna s lysinkou. Při delším pohledu jsem navíc na Stelliných – ještě o přestávce čistě bílých – rajtkách spatřila docela pěknou hnědozelenou skvrnu. Někdo tu měl asi leteckej den. Vypadala ale v pořádku, nicméně pocválávalo vícero koní, takže zůstaneme v klusu – jen jsem si zase pobrala otěže na kontakt. Po chvilce jsem houkla dozadu krok a od té doby jsme koně nechali zase krokovat – jen jsem čas od času pohlédla dozadu, jestli jsem neztratila zbytek Ale né, byli tam. A to včetně Olivera, který vedle Kabria jednou rukou a v druhé ruce, spouštěné volně dolu, držel můj klobouček, co mi spadnul při Halali. „Nechceš mi ho vrátit?“ houkla jsem na něj. „Až si ho zasloužíš.“ Odpověděl on a trochu pozvedl obočí. Velmi nejednoznačná – nebo spíše dvojznačná odpověď. Neušel mi ani Bloodyin výraz, protože ta to určitě slyšela. Neřekla jsem na to nic, otočila se zase dopředu a Asii, která měla ušiska namířená dozadu, jak slyšela hlasy, jsem podrbala na krku. „To nic holka. Ono to zase odjede.“ Promluvila jsem na ní tlumeně a po pravé straně hledala mezeru mezi stromy, kterou bychom měli projet na další louku.. respektive na jednu z těch, kterou jsme dneska už navštívili. Ne tak daleko před námi byly vidět balíky sláma zakryté plachrou, košatý dub, a ačkoliv s dohledu nebyly, tak za ním se nacházely první tři skoky dnešní jízdy. Hodila jsem rychlý pohled přes rameno a protože koně za námi vypadali všichni docela klidně, rozhodla jsem se těch pár cvalových zařadit. Nechtěla jsem aby vranka pojala dojem že cval na louce znamená šílenou rychlost – a tenhle terén pro to byl ideální. „Cváláme! Ale v klidu…“ dodala jsem ještě za pokyn ke změně chodu, než jsem zasedla, přimlaskla a při kontaktu na otěžích jsem dala pobídku – na levou nohu, takže opačnou než na jakou proběhl ten sprint Vranka zaskočila, já zůstala nejprve v zasednutí a použila poloviční zádrž, abych jí dostala na záď a jasně jí řekla „Teď se nikam neletí.“ Teprve pak jsem se opřela do opěrek, zapružila kotníky a vystrčila zadek nad sedlo – lokty pokrčit, abych zůstala na kontaktu s udidlem a vranka cválala v příjemném, pravidelném tempu. Les po našem boku postupně zůstal pozadu a místo toho, kdyby měl někdo opravdu dobrý zrak, mohl by v dálce na louce vedle nás spatřit skok z barely, před stezkou na loveckou louku. Asie byla i relativně klidná, asi jsem jí při tom Halali moc vysílila.. Teda, nejprve mě to napadlo, ale když o chvilku později spatřila skoky – které byly prvními skoky dnešního honu, našpicovala ouška a zase přidala do tempa. „Klídek fešando.“ Houkla jsem na ní a chvilku jí pacifikovala. „Na ty teďka nejdeme. Nebo si to snad chceš dát celý znova?“ popichovala jsem jí s úsměvem na tváři, zatímco jsem za nás dozadu houkla „Klušeme!“ a po zasednutí nechala kobylku přejít. Vysedávala jsema z chladného vzduchu jsem cítila, že začínám mít rýmu. Ještě, že už nám zbývá jen menší úsek v klusu, pak poslední skok dnešního dne a hurá domů. Popustila jsem Asiiny otěže tak, aby si mohla vytáhnout hlavu, takže jsem si jimi mohla jenom provléknout ruku a zašátrat v kapse po kapesníku. Rychle vysmrkat a zase pobrat otěže, před námi se táhl krásný úsek a Asie vypadala že má energie pořád dost. Přesedla jsem si, přesunula těžiště mírně dopředu, jak jsme směřovaly výš, ale jakmile jsme projely kolem balíků slámy – opět s dostatečným rozestupem od nich – začínala jsem přizpůsobovat své těžiště naopak pohybu lehce z kopce. Nijak výrazně, jen přirozeně s koněm, stále uvolněná a přiložené holeně, aby klisna nezapomínala používat zadky. Z lesíku vedle nás se ozvalo zapraskání a jak já, tak klisna jsme se tím směre hned otočily – zpoza smrků bylo vidět bílý zadek utíkající srnky. Ještě, že tu nemáme opravdové psy“ bliklo mi hlavou, když jsem znovu přesedávala. Terén se postupně vyrovnal, zase jsme klusali normálně a já houkla dozadu, že teď bude cvalovka a poslední skok.. ať si drží pořádně rozestupy a jeden z nich si vyberou.
Vykroužili jsme mírnou levotočivou zatáčku, ve které jsem kobylku nechala zaskočit a na louce nedaleko od vjezdu na lesní stezku byly vidět dva skoky – vedle sebe, takže se dal skákat buď jeden, a nebo druhý. Prostor mezi nima měl několik metrů, kdyby nějaký kůň ten první vyhnul. Koneckonců, nebylo to tak nemožné. Zatímco druhý skok byl tvořený z balíků slámy – kolem těch šedesáti na výšku, na šířku taky něco málo měl ale nebylo to nic, co by jezdec s licencí nezvládl – První skok byl pak stará pohovka. Ano, čtete správně Využila jsem toho že v klubu, kde měla Stella ustájenou Marlenku, se předělávala klubovna a tak se tohohle zbavovali. Nebyla extra vysoká, měla tak těch sedmdesát, cca – ale široká asi taky tak.. Díky jejímu tvaru jsem se tohohle skoku ale ani tolik nebála, bude stačit protáhnout cvalový skoky – a pohlídat si aktivitu zádě, ale to bylo samozřejmé.po stranách pohovky pak byly umístěné malé túje v květináčích – jako prvek ohraničující skok. Jak se za zatáčku na dohled ke skokům dostávalo více jezdců, zaslechla jsem nějaké překvapené hlasy.. Connorovo pobavené „Co to sakra je“ už jsem ignorovala Ne že by Asie ouška nešpicovala. „Poj%d lásko“ houkla jsem na ní a v poloviční zádrži přitiskla holeně k jejím bokům. Teprve teď, když prodloužila tempo krásně od zádi a já cítila její prostorné cvalové skoky, přesunula jsem se do stehenního sedu. Holeně stále přitisknuté, ruce díky prodloužení o trochu více vepředu, ale jen tak abych zachovala kontakt a nezkracovala Asii krk, a už jsem si jí rovnala kolmo na střed pohovky – nebyla přece jen nijak zvlášť široká, možná tak na délku dospělého člověka, a vzhledem k tomu že byla širší, bylo důležité najet si kolmo. Udržovala jsem přitisknuté holeně, abych nepřišla o aktivitu zádě a pobízela jimi klisnu mezi otěže, aby jela přímo určenou trasou. Blížily jsme se ke „skoku“ a v hlavě se mi už automaticky spustil odpočet „Tři, dva…“ Kobylka se ale odrazila dřív, než jsem čekala, než jsem vůbec stihla dát pobídku k odskoku a to takovém stylem, že jsem to opravdu nečekala. Skončila jsem za pohybem, ale ruce šly stejnak dopředu a tak si klisna mohla vybalancovat alespoň krkem. Po dopadu na zem jsem se celá překvapená rozhlížela, že jsem neslyšela ani necítila žádný náraz, vypadalo to že klisna zvládla pohovku zdárně překonat „po svém.“ „Měly bychom začít trénovat šířkové skoky.“ Houkla jsem na kobylku, ale s úsměvem jsem jí pobídla ať nepřechází, a ještě kousek vycváláme. Stále ve stehenním sedu jsem jí nasměrovala na lesní pěšinu, opět široká, udusaná, jedna z dobrých cvalovek když je venku bahno nebo led. Z levé strany, kdesi za lesem, se ozvalo táhlé koňské ržání. Většina koní na to zareagovala žirafí polohou hlavy, napětím svalů a někteří navíc zaržáli zpět. „Že by nějaký zbloudilec?“ zaslechla jsem Olivera. „Ale ne, tady někde kousek za lesem jsou výběhy.“ Vysvětlila jsem mu. Nechala jsem klisnu vytáhnout otěže a spokojeně sledovala, jak si vytahuje krk dolu bez toho, aby změnila tempo. Kolem nás se míhaly stromy, ačkoliv pravidelný trojtakt byl spíše pohotovějšího rázu, takový opravdu na odpočinek. Asi jako když sprinteři po závodu ještě doklusávají.. akorát my doklusávali cvalem Ovšem ne na dlouho, přece jen toho měli dneska koně dost a bylo potřeba je opravdu vyklusat. Houkla jsem proto přes rameno pokyn pro přechod do nižšího chodu, a teprve když jsem slyšela že se za námi začalo přecházet – ono ten cval lesem docela duní – rovněž jsem zasedla, houkla na klisnu „A kluus“ a na volné otěži jí nechala strnutím v zádech a přiložením holení přejít. Jelikož měla za sebou takovouhle akci, přesvědčovat moc nepotřebovala, i když vyklusala pořád ještě hezky svižně. V odlehčeném sedu, zadek těsně nad nejhlubším místem, jsem jí nechávala uvolněná záda a vytažený krk. Končily jsme takhle snad každou jezdeckou hodinu, takže jsem ze zvyku začala klisnu poplácávat na krku, natažením ruky jí podrbala za ouškama a pak se skláněla i za holeně a na záď. Než celá tahle procedura skončila dostaly jsme se na stezku, která měla vést kolem výběhů už zpátky na Florestu. „Krok!“ houkla jsem proto dozadu, začala vysedávat – ale ztěžka a pomalu, takže klisna během pár kroků přešla do kroku. „To je pašanda.“ Řekla jsem jí, podrbala jí na krku a zatímco pravou rukou jsem držela otěže, za levou jsem se otočila, chytila se zadní rozsochy a sledovala ostatní, s hrdým výrazem „No, přežili jsme všichni, ne?“ Connor na mě ukázal zdvižený palec, věděl až moc dobře, jak jsem se poslední dny nervovala. V ten moment mi došlo, že nejvíc vděčím asi svojí kobylce, koneckonců ačkoliv yhle výkyvy z programu nemá v lásce a bývá nervózní často i v momentě, kdy jsem já, dneska se chovala vzorně. Teda, až na to povozeníčko za krkem, ale to se jí dá odpustit – koneckonců to byla moje vlastní blbost a neum
Vynořili jsme se zpoza stromů a já před sebou tak jako na dlani měla celý Florestovský areál. Projížděli jsme hned vedle výběhů, za kterými se rozprostírala akademie. Někteří společenštější koně hned přistoupili blíž, sledovali ten lot koní, který postupně vycházel z lesa, myslím že kdybychom zvolili cestu o něco dál – ze které je vidět na nedalekou silnici, mohli by se někteří řidiči docela divit Ne že by to těmhle čtyřnožcům přišlo normální. Jak jsem je tak sledovala tak mi bliklo hlavou, že by se v tom našem stádečku krásně vyjímalo nějaké to hříbo Přece jen, na Jezdecké Akademii bychom se měli učit i práci s mladými koňmi, ne?
Objeli jsme volným krokem výběhy a dorazili zdárně zpátky na Florestu.
PÉČI UVEŘEJNÍM POZDĚJI.. NECHCI OSTATNÍ ZDRŽOVAT
kitty + asie: ČISTĚ PRO ÚPLNOST PÉČE PO
Na nádvoří jsme společně zastavili stejně, jako na začátku – já, Blood a Oliver bok po boku a proti nám v řadě zbytek. Niora všem poděkovala na příjemně strávený den, přidala pozvání na večer a poděkovala mě, Oliverovi a Bloodye za zhostění se našich rolí. Jen nerada jsem opouštěla sedlo a spolu s ním i roli lišky. Byla zábava, byl to fajn a já jen doufám, že mě šéf nesprdne za nějaké nedostatky v trase přehodila jsem klisně otěže přes krk a s úsměvem věnovaným Stelle jsem jí odváděla do stáje. Odsedlala jsem jí, oduzdila, sundala chrániče a botičky a přehodila přes srst odpocku. Jen jsem jí rozmasírovala hřbet speciálními hřbílky, jinak teď čištění nemělo moc smysl, vzhledem k potu. Alespoň jsem jí proto osprchovala nožky a samozřejmě vybrala z kopyt. „Chvilku tě necháme proschnout a pak tě vypucujeme. Ven ještě půjdeš, neboj.“ Promlouvala jsem ke klisně a v ten moment k boxu přišel Connor „Shání tě venku nějakej chlap.“ Houknul na mě. Byla mi jasné, že to bude Stellin táta. „Tak počkej tady.“ Houkla jsem na kobylku v domění, že de jde jenom rozloučit. Vyšla jsem před hlavní budovu, rozhlédla se a brzy spatřila tak dobře známou hlavu s ustupujícím vlasem „Co potřebujete?“ přistoupila jsem k němu s úsměvem. „Potřeboval bych s Tebou mluvit.“ Prohodil, a ukázal směrem k hlavní bráně. „Věnuješ mi chvilku času?“ „určitě.“ Přikývla jsem a vydala se po jeho boku. „V první řadě, vzhledem k tomu, co s tebou chci probrat, bych byl rád kdybys mi přestala vykat. Jmenuju se Steven, říkej mi Stevene. Nebo Steve. Nebo S. Jakkoliv, jen mi prosíme nevykej, připadám si pak hrozně starej.“ Zasmál se, a já přikývla, po těch pár letech co jsem ho brala spíš jako strejdu mi to přišlo koneckonců přirozené. Došli jsme k výběhům, kde jsem okamžitě spatřila Abi, jak si celá nadšená hladí Elána. Poník jí trochu ocumlával, ale to jí zjevně bylo jedno. „Víš, že Stella je jedináček. Zanedlouho po ní Laura znovu otěhotněla. Nastaly ovšem komplikace – dítě zemřelo a Laura už nemůže znovu.. počít.“ Bylo zvláštní slyšet ho o tomhle mluvit, ale docela by mě zajímalo, kam tím míří. Opřeli jsme se o hrazení výběhu a dívali se kamsi před sebe. „Přesto jsem vždycky litoval, že nemůžeme mít další dítě. Pravda, Stella dala sama o sobě dost zabrat.“ Zasmál se tlumeně, a zase pokračoval, „A ačkoliv jsem vždycky chtěl ještě jednu malou holčičku, časem jsme se s tím smířili. Koneckonců, dost jsme si jí rozmazlili.Možná je to ale tím, že začíná dospívat, každopádně bych rád naší rodinu zase o něco rozšířil.“ Stále mi necvakalo, kam tím míří. „Víš, Abigail u nás tráví už nějaký ten čas a víme oba, že v dětském domově to není úplně ono.“ Vyslovil se konečně a stroječek v mojí hlavě konečně dopadnul na své místo. Cink!
Neřekla jsem ale nic, čekala jsem, až se vyjádří on, naprosto jasně a nevyhýbavě. A netrvalo to dlouho. „Chtěli bychom Abi adoptovat.“ Dořekl konečně, a se mnou jakoby se pohnula zem. Sledovala jsem tu kudrnatou postavičku, jak se už zase snaží dosáhnout na Rory, a několik minut jsem nic neřekla.
„Proč to říkáte mě?“ Na dohodu o tykání jsem rázem zapomněla. „Chci po tobě souhlas. Vím, jak jsi na ní upnutá i když už s ní netrávíš tolik času“ – to se mnou trhlo – „a vím že si na ní činíš určité nároky. Na které máš dozajista právo. Proto budu respektovat když mi řekneš, že si to nepřeješ. Probraly jsme to zatím s Laurou, Stella o ničem neví. Ale doufám že víš, že by se u nás Abi měla dobře. Stelle se už brzo přistaví ten domek na zahradě, Abi by tak mohla mít její pokoj. Měla by tam svůj vlastní prostor, klid, navíc by mohla začít jezdit,“ připomněl mi Abiinu novou vášeň „A snad víš, že bychom udělali cokoliv, abychom jí zajistili spokojený život.“
Nevím jak dlouho jsme tam stáli a jak dlouho z toho jsem si jenom třídila myšlenky. Poté jsem si ale představila Abi s Hnědáčkem po boku, stojící před rodinnou vilkou, a její široký úsměv na tváři. „Zeptejte se jí.“ Otočila jsem se na Stevena nakonec. „Pokud bude chtít, máte mé naprosté požehnání. Pokud se bude bát.. Pokusím se jí domluvit.“ Pousmála jsem se, a stejně tak i Stevenovi se na tváři rozlil široký, srdečný úsměv. „Děkuju“ šeptnul a zeširoka mě objal. Bylo to trochu jako sevření medvěda grizzlyho „Asi už pojedeme.“ Ukázal pak na blondýnku, která zrovna vyhcázela ze Zelené louky. „Jeďte. A prosím tě, řekni o tom Stelle už dneska. Chci to s ní večer probrat.“ Hodila jsem na něj lehce spiklenecký výraz a on se zasmál a přikývnul.
Když jsem se s nimi rozloučila, vrátila jsem se za klisnou a odvedla jí do výběhu. Dneska si zasloužila klid
izzy+meteor: DEN PŘED HONEM
Na Florestě vládl chaos.Byl den před honem nebylo se tedy čemu divit. Vůbec jsem nezáviděla nováčkům kteří dorazili teprve nedávno. Teď jsem nevěděla kde co mám ani já,natož nové studentky které se tu ještě dostatečně nezorientovali. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela skříň dokořán. Pečlivě tam bylo poskládané moje závodní oblečení. Od Hubertovy jízdy na závodišti Dusot srdce jsem ještě neměla dostatek času si ho vyprat a tak jsem ho teď bez dlouhého romýšlení popadla a hnala se do stájí. Vzala jsem ještě jedny z jezdeckých podkolenek ze skřínky v šatně a pak už jsem si to štrádovala k pračkám. Jako vždyvky jsem si nejdřív přečetla manuál k pračce a pak oblečení šoupla dovnitř a navolila nastavení. "Tak jedna věc už by byla...teď celá ta halda dalších" usmála jsem se pro sebe a vydala se do sedlovny kde jsem potřebovala dát do pucu všechnu výstroj. Bylo tam ale tolik lidí,že jsem se rozhodla přesnout se do mého nejoblíbenějšího místa ve stáji a tím byl Tikův box. Zrovna jsem ho vyčistila a tak jsem se spokojeně usadila do slámy hned poté co jsem přivezla mobilní stojan se všemi potřebnými věcmi k boxu. Najednou se to zdálo všechno nějak moc. Můj hlavní problém bylo vždycky "kde začít"... rešila jsem to snad dennodenně,když jsem měla začít něco uklízet,plnit službu,napsat dopis... kde začít byla otázka mého života. Vytáhla jsem z kapsy mobil. Z tapety se na mě usmívala dívka s rudými vlasy v černých plavkách sedící na hřbetě vysokého grošovaného valacha. Byla to krásná vzpomínka na letní plavení. Léto již je,ale za námi a tak by možná bylo načase si tapetu změnit. Kdo ví,třeba se zrovna dnes naskytne ta ideální příležitost Našla jsem si v mobilu playlist těch nej písniček a zmáčkla play. ,,In my sword...I TRUST" začalo se linout z mini reproduktorů bílé tenoučkého mobilu značky Prestigio Musela jsem se pustit do práce,nic jiného se nedalo dělat. Otevřela jsem si krabičku s mýdlem na kůži a podala si ze stojanu uzdečku. Vlhkou houbičkou jsem párkrát přejela povrch mýdla,aby trochu zvhnul. Ještě jsem z si zkontrolovala na kterých dírách je jaká část uzdečky,zapsala jsem si to Quick Notes na mobilu a mohla jsem se pustit do demolování uzdečky Ne , to zas ne. Během pěti minut se přede mnou nacházela celá rozložená uzdečka. Jako první jsem si levé ruky vzala nánosník a začala ho přetírat krouživými pohyby houbičkou s mýdlem. Na povrchu kůže se vytvořila jemná mýdlová pěna. Potom jsem nánosník pověsila na háček na mobilním stojanu. Stejný postup jsem zopakovala i s ostatními částmi uzdečky,teda kromě udidla. Kvůli tomu jsem musela vstát a zajít k vodnímu zdroji, kde jsem ho pečlivě vydrbala vymáchaným hadříkem a taky rukou. Když jsem se vrátila do boxu,mýdlová pěna už se téměř všechna vsákla. Vzala jsem si do ruky čistý kousek látky a otřela jím zbytky mýdla. Uzdečku jsem potom poskládala dohromady-již s novou čelenkou,kterou jsem nám obstarala specielně na hon... abychom byli krááásní Další na řadě bylo sedlo. Brala jsem enduranční sedlo,které mělo mělo posedlí z podivné látky takže tu jsem jen otřela hadrem. Zbytek sedla jsem pak ošetřila mýdlem stejně jako uzdečku. Teď už zbývalo jen vykartáčovat podbřišník proti otlakům a umýt chrániče a botičky. Taky otřít helmu by nebylo na škodu. ,, EXTERMINATE ! Dooooo dooo weee doooo!" rozezněl se boxem remix Daleka a hlavního soundtracku k Doctorovi. Na táhla jsem se pro mobil a přijmula Kittyin hovor. ,,Hola hola" ohlásila jsem se dle Cimrmanovi nauky o telefonování. Místo korektní odpovědi ,,Hola hola,tam Kitty" se mi však dostalo jen ztrápeného zbrklého vyhrknutí věty ,,Kámo, potřebuju pomoct!". Rychle jsem zvážněla,Kitty nebývala ztrápená moc často a když jo,tak to buď byla jedna z nejhorších věcí, které si člověk dokázal představit nebo naopak taková prkotinka. Já se vždycky snažila pomáhat jí s těma prkotinkama,jelikož s tím druhým jsem pomoct neuměla ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se. ,,Přijď do sedlovny... a rychle prosimtě" potom už se uzvalo jen "klap" a "tu tu tu tu tu". Vstala jsem ze slámy a cestou do sedlovny přemýšlela jestli tam najdu mrtvolu nebo budu muset poradit kterou gumičku si má Kitt na zítřejší hon vzít Za tu gumičku bych byla osobně radši Vtrhla jsem do dveří sedlovny společně s Bloodyí . ,,Co se děje?" otázala jsem se znova a doufala,že tentokrát už dostanu odpověď. ,,Já nemám tušení kterou čelenku k tý čabrace vzít" povzdychla si zrzka a podívala se na mě ztrápenýma očima. V duchu jsem si oddechla. Holky kolem mě obrátily oči v sloup...nedokázaly pochopit proč je čelenka důležitější než večeře. Já to chápala,tak trochu. Pokud šlo o vzhled důležitých věcí muselo to být dokonalé. Sladěnost vánočních ozdob na stromečku byla důležitější než dárky a barevná posloupnost nápisu na nástěnce důležitější než fotky. Zadívala jsem se proto pořádně na stůl a prohlédla si možnosti. Nakonec jsem Kitt podala čelenku se stříbrným tlustým provázkem a uzdečku s obyčejným nánosníkem. ,,Miluju tě" objamala mě nadšeně kamarádka. Upozornila jsem ji že není zač a pak vyšla ven ze sedlovny dokončit práci na Metyho vybavení...Když bylo hotovo dovedla jsem valáška z výběhu.Byl zase jako prasátko tak jsem mu sundala deku a přinesla si čištění,abych se mohla věnovat zítra spíš detailům než velkým plochám. Krouživými pohyby gumového hřbílka jsem odstranila vnější blátivý obal na krku a menší nečistoty na hřbetu a zádi,kde měl deku. Měkkým kartáčem jsem jeho srst pořádně vyleštila. Nohy měl celé od bláta,které bylo místy ještě mokré tak jsem ho vzala do mycího boxu,kde jsem mu nožky umyla. Zavedla jsem ho do boxu a donesla mu večerní dávku krmení. ,,Hezky se vyspi,zítra nás čeká opravdu náročný den" usmála jsem se na grošáka a zavřela za sebou dveře boxu. Už jsem si to razila do jídelny když mi došlo,že jsem zapomněla na vyprané oblečení.Vytáhla jsem ještě z pračky vyprané závodní triko, podkolenky a rukavice. Odnesla jsem je do pokoje a rozvěsila v koupelně. Obrátila jsem se na podpatku a seběhla po schodech dolů k východu z kolejí. ,,Kampak mladá dámo?" Ozvala se za mnou Sue jejiž hlas už jsem bezpečně poznala. ,,Ehm,na večeři?" řekla jsem nesměle,tady rozhodně něco nesedělo. ,,Teď? Večeře? Vís kolik je vůbec hodin?'' Podivila se mi Sue. Vytáhla jsem z kapsy mobil a podívala se na hodiny. ,,Uh,sakriš.Ale já od oběda nejedla" zadívala jsem se na Sue velkýma psíma očima. Tetička se otočila a z košíku rohlíků které se právě chystala dosnést pryč. Vytáhla jeden rohlík a nějakým zázrakem tam měla i mimi balíček borůvkové marmelády....mňám. ,,Na tady máš, a teď už hezky do postele...šup šup" ,,Děkuju a dobrou noc" usmála jsem se na tetičku a vyběhla zpět nahoru do pokoje...
DEN HONU
Stála jsem v hnědých rajtkách,bílém závodním tričku,mikině a vysokých jezdeckých botách v Meteorově boxe. Když jsem zanula karabinu ohlávky ozvalo se tiché cvaknutí. Ještě jsem do ohlávky zapnula vazák. Zamlaskala jsem a zamířila s ním k uvazišti. Donesla jsem mu tam i síť se senem a kbelík s vodou pro veškerý komfort, jelikož jsem měla tušení,že tohle během chvilky hotové nebude. Přinesla jsem si tašku z čištěním a vytáhla kartáč. Meteor byl relativně čistý ze včerejška takže gumové hřbílko stačilo použít až těsně před sedláním na rozehřátí svalstva. Kartáčem jsem začala pečlivě očišťovat Tikovu srst od krku směrem k zádi. Péči kartáčem se nevyhly ani prsa,břicho a nohy. Tvrdým kartáčem jsem očistila kopyta. Potom jsem vzala kopytní háček a sjela Meteorovi rukou po noze od karpu až ke spěnkovému kloubu a nohu zvedla. Chytla jsem si kopyto a vyškrábala nečistoty. Kartáčkem z druhé strany kopyťáku jsem kopyto zbavila i těch nejmenších částeček zaschlého bláta nebo trusu. Položila jsem Tikovo kopytko zpátky na zem a přešla k dalšímu. Když byla kopyta hotova,vzala jsem kovový hřebínek a začala se probírat uzlíky hřívy. ,,Budeš vypadat jak princezna Tikouši,co ty na to?" zasmála jsem se když se mi hřívu konečně povedlo rozčesat. Přesunula jsem se k ohonu,který byl taky plný malých uzlíků a příležitostně i kousků bláta. Naštěstí se mi i ten podařilo rozsčesat. Hříva i ohon najednou nabyli na objemu a lesku. Mety vypadal znamenitě,ale ještě jsem mu musela spáchat něco z hřívou. V plánu jsem měla klasické bobánky a rozpuštěnou kštici, tak mu to slušelo nejvíc. Rozdělila jsem si hřívu na osm částí a sedm z nich jsem svázala do jakýchsi neforemných drdůlků,abych se mohla plně věnovat jen jedné části za čas. Nejdříve bylo potřeba uplést klasický copánek. Potom jsem ho upravila do bobánku a zagumičkovala. Stejně jsem to udělala i ostatních pramenů. Hříva vypadala nakonec celkem obstojně. Zanechala jsem Tika u uvaziště a šla upraviti sama sebe. Shodila jsem ze sebe mikinu a místo ní jsem si nasadila červené sako ze sady Liška. Taky jsem si do rajtek nasunula pásek s přezkou ve tvaru lištičky. Prohlídla jsem se v zrcadle...páni já vypadala jako opradový jezdec,och :3 Néé že bych už se párkrát takhle vyfešákovanou neviděla, ale přiznejme si to- když člověk má na sobě takové uchvatné oblečení tak je každá zastávka u zrcadla příjemná ,,No jo, ale co s vlasama?'' povzdechla jsem si. Napadl mě rybí cop,ale nebyla jsem si jistá že bych to sama zvládla. V tom do dveří šatny vtrhla Marigold. ,,Goldíku prosimtě mohla bys mi zaplíst rybí cop?'' vyhrkla jsem rychle. ,,Já nevím...moc to neumím. Ale můžu to zkusit pod podmínkou že mě nebudeš nenávidět za případnou bolest,tahání a chomáče vyrvaných vlasů.'' řekla a věnovala mi ďábelský pohled. ,,Emhe hemhe.... Tak jo, přísahám že se nenaštvu a navyšuju nabídku o vyhotovení jednoho drdolu přesně na míru, pokud bude ten můj cop vypadat aspoń trochu obstojně'' zasmála jsem se a sedla si na lavičku. Marigold jako obvykle přeháněla, upletla mi nádherný rybí cop a nevypadl mi při tom ani vlásek. Teď jsem začala mít trochu obavy já,aby neměla spolubydlící nakonec na hlavě místo drdolu blonďaté hnízdo. Skoro jsem v ten moment zapomněla jak se vlastně drdoly vyrábějí Sice to chtělo chvíli přemýšlení a notnou chvíli práce,ale nakonec z toho Marigod vyšla s celkem hezkým – musím se pochválit – drdolem. ,,Ježišmarja,vždyť já mám vlastně skluz...sakriš proč já jdu vždycky pozdě...musím běžet díky za drdol'' vychrlila ze sebe blondýnka když se podívala na hodinky,popadla helmu,kterou měla položenou na stole a vyřítila se z šatny. Já jsem se jen usmála. Zapomínala se snad každý den, ale vždycky všechno nakonec stihla, tak už jsem se naučila neobávat se když nestíhá. Kdyby byla přece jen extra nouze, věděla že mě může kdykoliv zavolat na pomoc...tedy pokud jsem zrovna taky nebyla v časové tísni
,,I'm a warrior . Earth warrior...'' rozezněl se mobil. ,,Haloo?'' položila jsem uvítací otázku po přijmutí rozhovoru. ,,Ahoj Izz,tady Mors. Jsem před bránou'' ,,Ahooj, už jdu za tebou'' odpověděla jsem vesele do mobilu a típla hovor. Čas vyvrátit všem – hlavně Kitty- že Moris není kocour a že je to jméno náhodou hezký. Zvesela jsem si to razila ze stájí. Na příjezdové cestě už stálo pár návštěvníků a dokonce i jeden přívěs už byl zaparkovaný. Za branou už na mě čekal Mors. Zrzavé krátké vlasy měl skoro ve stylu desátého doktora a zelené oči mu jiskřeli – snad nadšením,snad něčím jiným,mě neznámým. Přes tričko Avantasie měl přehozenou černou koženou bundu se stříbrnými řetízky a červeným pentagramem na rameni. Kalhoty vypadaly podobně, až na to že nebyly kožené. ,,Nazdar holka'' řekl kamarád a pozdvihl obočí když si mě pořádně prohlédl. ,,No nehleď na mě tak! Nemůžu přece jezdit v metalovým'' zasmála jsem se a natáhla ruku abych si mohla s Mordou plácnout na pozdrav. Zatímco jsme postupovali směrem k hlavní budově, vykládali jsme si o tom co jsme kdo zažili od té doby kdy jsme se viděli naposledy. Mors už zase propadal skoro ze všeho z čeho mohl... nebylo proto,že by byl blbej nebo snad nechápal látku, on prostě nechtěl. Tak jsme se vlastně poznali ... ve škole při doučování.Pamatuju si že holka co nás s chemie doučovala se pořádně divila když se ukázalo že Mors vlastně chemii zvládá mnohem líp než ona. Už jsem se ho tolikrát ptala proč to vlastně dělá,ale jediná odpověď byla ,,protože takhle ode mě nic nečekaj". Moc jsem to nechápala, já byla přeci jenom ten víc študovací typ Byla jsem přesvědčená že kdybych nevynechala dva roky kvůli encefalitidě byla bych teď považována za mladého génia ,,Meteore Moris,Morsi Meteor" představila jsem věrného přítele s "miláčkem" (Teď hádejte který je který...ha?! ) ,,Ehm,neudělá mi to nic?'' Zeptal se jindy tak odvážný rebel vystrašeně. ,,Tak zaprvý, žádny 'to' ale 'on' a za druhý" řekla jsem a pak se chopil Morsovi ruky a položila ji Meteorovi na čumák. Mety zafrkal, Moris ztuhl. Mety mu do ruky štouchl čumákem, Moris vyskočil metr padesát a vzdálil se na sto honů. ,,Že by se tu někdo bál?'' zeptala jsem se pobaveně. ,,Ale ne co tě nemá, jenom se s nimi potřebuju trochu poznat než mě přestanou nenávidět.'' řekl nervózně. ,,No tak pardón! Tady Tik se snažil kamarádit.'' bránila jsem Metyho. Rozhlédla jsem se po stáji,začal tu pořádný shon, zkoukla jsem hodinky a zjistila že mám na nasedlání maximálně patnáct minut. ,,Ehm kámo, je mi to líto, ale už musím jít...za chvíli přijedou vozy,tak do nich nasedni a uvidíme se o pauze jo? Musím ti představit někoho kdo si myslí že seš kocour'' vychrlila jsem všechno důležité a vzala ze stojanu podsedlovku. ,,Už zase?'' Povzdechl si Mors a odešel hledat svůj dopravní prostředek. Beztak mu ještě nedošlo,že ty vozy jsou tažené koňmi Porovnala jsem Metovi na hřbetě podsedlovku od eskadronu kterou jsme dostali za FEI cup. Na ní jsem dala gelovku a pak už enduranční sedlo. Zapnula jsem podbřišník a podala si uzdečku. Udidlo položené na dlani jsem nabídla Meteorovi k hubě. Vzal ho ochotně, ve vzduchu viselo očekávání něčeho velkého a tak jsme byli všichni napjatí,ale zároveň se nehorázně těšili.Přetáhla jsem nátylník Tikovi přes uši a pečlivě celou uzdečku srovnala a potom zapnula podhrdelník a nánosník. Ještě jsem mu nasadila kamaše a botičky a sobě na hlavu helmu. ,,Čas jít do boje,Tikoušku můj'' pošeptala jsem valáškovi a vyvedla ho z uvaziště na dvůr,kde už se nacházeli skoro všichni. Dotáhla jsem Metymu podbřišník a pak se vyhoupla do sedla. ,,Tak vidím,že nakonec možná nejsem vždycky poslední já!'' Zasmála se vedle mě Marigold,která si mě v davu našla. ,,Heej,ale to se nepočítá,já musela zabavit Morse!'' Odvětila jsem se smíchem. ,,Ale já jsem taky musela zabavit ségru'' vyplázla na mě jazyk blondýnka. ,,Jo,ale tvoje sestra se nebojí koní'' povzechla jsem si a ukončila přátelskou přetahovačku o to kdo je vlastně ta dochvilnější z nás. ,,Izzy? Izuuuuuuuuuuuuuš?!'' Volal na mě kdosi. Uviděla jsem Kitty v sedle vranky s liščím ohonem na rameni. Pobídla jsem Metyho do kroku a dojela k nim. Vedle Asie stála černě zbarvená kobylka v jejímž sedle seděla vysoká blondýnka,kterou jsem neznala. ,,Izzy Stella,Stella Izzy'' představila nás v rychlosti Kitty. Než jsem ale stihla říct ahoj,Kitty pokračovala. Vychrlila na mě něco o tom,že Marlenka nemá ráda když jí někdo leze do zadku tak jestli bych nemohla jet za nima. Předpokládala jsem že Marlenka bude vranka na které seděla Stella. ,,S radostí'' odsouhlasila jsem a Kitty se s úlevou vydala za Blood a Oliverem do čela celé družiny. ,,Děkuju'' řekla mi blondýnka. ,,Nemáš vůbec zač. Tamhle mám kamarádku,která pojede za mnou,takže tam někde bychom se mohli zařadit,'' usmála jsem se na Kittinu kamarádku a vyjela zpátky za Marigold. Doufala jsem že mě pochopila,když jsem mluvila s neznámými lidmi,často jsem mlela páté přes deváté. Zrovna když jsme se zařadily a já zkusmo představila Stellu Marigold, zazněla první famfára. Niora vyjela z řady koní a když se ujistila že má plnou pozornost všech přítomných pustila se do proslovu. „Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“ Zazněla druhá famfára a k nám zrovna přišla Sue a připíchla nám na dečku stužku,jelikož na mé rameno bylo těžké dosáhnout ikdybych se skrčila sebevíc. Hold mám koně obříka
Já - Hubert - všech jezdců pám, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!
Poslední slova vyloženě sváděla k pobídnutí koně do cvalu a zahájení Halali ještě před vyjetím z areálu. Bohužel realita byla jiná... Kitty se vydala kupředu tím nejsvižnějším krokem jakým snad mohla. Bloodye jí dala náskok a pak se rovněž krokem vydala za ní. Jako další Oliver a pak my -všichni ostatní. Nechala jsem Meteora natáhnout si hlavu dopředu a dolů, aby si pořádně protáhl nejdelší hřbetní sval a mohl se pak správně podsadit a jít na jemném přilnutí. Byla jsem mírně nervózní,nedočkavá a nadšená zároveň. Poněkud zvláštní směsice pocitů. Věděla jsem ale,že jestli budu pokračovat ve zmatených myšlenkách,zmate to za chvíli i Meteora. Pohladila jsem Tika po krku a vyprázdnila co nejefektivněji hlavu. Je to konec sezóny, jde jen o to si ho užít. Za hlavní bránou se konvoj stočil ostře doprava. K otočení Metyho mi stačilo pouze přenesení váhy víc na pravou sedací kost, zbytek zařídil fakt,že kůň je stádové zvíře. Pokračovali jsme po příjezdové cestě a pak sjeli na louku. Zepředu se nesla zpráva, že se bude klusat. Jemně jsem si zkrátila otěže tak abych je měla napnuté,ale přitom stále dovolovala Meteorovi protáhnout si hřbetní sval a vytáhnout si hlavu dopředu a dolů. Když se rozklusala i Marlenka před námi, pobídla jsem Tika holeněmi a počkala si na první klusový krok. Začala jsem vysedávat a koukla se dolů na kterou nohu. Vysedávala jsem na levou přední. ,,Hlavně nesmím zapomenout na přesedání'' pomyslela jsem si. Ohlédla jsem se za sebe abych se podívala jak to zvládají nováčci a uviděla jsem Ryana,který právě málem s Venuší způsobil kolizi,když se klisna zabodla u nebližšího trsu poslední šťavnaté trávy. Většina koní ale po prvním soustu buď zjistila že jim to jejich jezdci přeci jen nedovolí a druhá uznala že ta tráva už není ani zdaleka tak dobrá jako v létě,či dokonce na jaře. Kitty nás vyvedla nahoru po mírnějším kopečku na kterém jsme se napojili na širší stezku. Když jsme se srovnali všichni rovně na stezku, zůstala jsem sedět dvě doby v sedle a snažila se nedrcnout Metymu do hřbetu. Potom jsem začala znovu vysedávat. Klusali jsme podél stromů. Většina buď neměla listí vůbec nebo jen poslední zbytky. Byly tu ale i vysoké jehličnany se svými stále zelenými bodci. Vždycky jsem si je představovala jako takové vojáky. Muže,kteří se postavili aby chránili své ženy (listnáče) a během první zimy jim zamrzla srdce. Stali se obránci lesa, kdysi jsem v nich viděla mé osobní hrdiny a nikdy jsem na to úplně nezapomněla. Snad poskytnou ochranu i nám. Celý konvoj začal od předu postupně přecházet do kroku. Šlo to trochu jako mexická vlna...jen s tím rozdílem že to šlo jen jedním směrem a pouze jednou Meteor už byl poměrně uvolněný tak jsem si ho jemně začala posbírávat na kontakt. Cesta před námi se mezitím začala otvírat na louku. Něco mi říkalo, že je čas na pořádné ocválání. A skutečně, brzy se k nám zepředu dostalo zprávy o nacválání. Poslala jsem ji dál a pak pečlivě sledovala cestu před námi. Asie vepředu už nacválala, za ní i Dekameron,Cabriolet, Paris i koně kluků. Postupně se přidávali další a další. Připomínalo mi tu scénu z Hunger Games kdy si stařec políbil dva prsty rty a pak je zvedla na znamení – vlastně už nevím čeho- a ostatní se postupně přidávali. Zasedla jsem posunula levou nohu dozadu a pobídla pravou na podbřišníku. ''Zvedla jsem svoje dva prsty'' Meteor nacválal hezky a svižně. Málem jsme se přiblížili moc blízko k Marlenčině zádi. Skoro už po nás švihala ocasem. Stoupla jsem si do stehenního sedu abych odlehčila Metymu při protahování záda. Trochu jsem pérovala v kotnících, což mi pomáhalo držet rovnováhu, a zadkem jsem se snažia být v těžišti, né moc vepředu, né moc vzadu. Luční cesta se vynula kolem lesa po levé straně. V dálce před námi se taky objevila kopa balíků slámy, které byly zastřené velkou modrou plachtou,aby na ně nenapršelo. Bylo mi jasné, že tam se už bude muset přejít do klusu, ale tahle vzdálenost nám na ocválání úplně stačila. Trochu jsem znervózněla když mi došlo,že po ocválání už vlastně může začít skákat. Celý konvoj začal pomalu přecházet do klusu. Sedla jsem si do sedla, ztuhla v kříži a vydržela otěže. Přešli jsme do klusu. Kolem balíku si to Mety proklusal statečně bez zaváhání. Zato Marlenka plachta očividně hodně naštvala,jelikož si směrem k ní trochu vykopla.Stella ji,ale hned usměrnila. Sjížděli jsme z kopečku,takže jsem se přizpůsobila valáškovu těžišti a mírně se zaklonila. Před námi jsem zahlédla první skoky. Byli jenom takové menší, z větviček a chrastí... něco podobného budeme muset s Marigold vytvořit na open week. ,,Goldíku?! Takovýhle skok si opatříme na open week jo?!'' křikla jsem za sebe a otočila se jenom na chvilku abych slyšela odpověď. ,,Jasnýý'' odpověděla mi. To už jsme dojeli ke starému dubu u jehož kmene byla zem zarkytá vysokou vrstvou listí. Listí zašumnělo, když se do něj zabořovali a posléze vynořovali koňská kopyta. Pravá podzimní pohádka- kůň,jezdec a šumící listí Asi jsem právě vymyslela další díl Narnie Teď už skoky zaregistrovali všichni a tak liška bez dlouhého otálení pobídla vranku do cvalu a za ní vyrazili i ostatní. Počkala jsem až si nacválají Stella s Marlenkou před námi a pak jsem i já pobídla Tika do cvalu. Valach skoky už taky zaregistroval a začal se těšit. Vložil víc energie do pohybu vpřed. To,ale nebylo potřeba,spíš jsem od něj teď potřebovala víc energie vložené do zadních nohou. Provedla jsem proto poloviční zádrž a krásně si pod sebou grošáka shromáždila. Nechtěla jsem,ale jet na skoky v pracovním sedu a tak jsme musela doufat,že když se postavím do stehenního tak se mi valášek úpně nerozpadne a nedostane opět tendenci být u skoku co nejdřív. Naštěstí se povedlo a Mety si cválal v klidu a pohodě dál ikdyž jsem se zvedla ve třmenech. Nechala jsem Tika aby si odskok našel sám. Překážka neměla víc než padesát centimetrů takže pro něj to byl pouze zvýšený cvalový skok. Já jsem se přizpůsobila ve stehenním sedu těžiště a povolila jsem mu v hubě posunutím rukou trochu nahoru po krku. Dívala jsem se před sebe na další skok, který zrovna Marlenka překonala s největší možnou elegancí. Po překonání prvního jsem trochu ztuhla v rukou aby Mety zvolnil a vyšel nám odskok u druhého skoku. Hezky jsme ho překonali a stejně tak i třetí. ,,Sakriš! Hvězdo musíš koukat i na ty malý skoky'' ozvalal se za námi Marigoldin hlas. Během posledních týdnů jsem často od Marigold slýchávala jak moc práce jí dají malé skoky, že je Bouře často nerespektuje, když nedostane řádnou pobídku. Na druhou stranu ty vysoké by pravděpodobně byly taky těžké, už čistě proto že by byly vysoké. Po naší pravé ruce na louce nad námi se z lesa vynořily povozy s návštěvníky. Už na dálku jsem viděla černou postavičku na boku povozu... Kdo by to asi mohl být?? Být metalistou na nemetalových akcích bylo značně nevýhodné,protože vás všichni poznali na půl kilometru a přesně na tu vzdálenost od vás většina lidí chtěla zůstat Kitty , stále ve cvalu, odbočila velkým obloukem nahoru na louku. Velkým proto abychom nemuseli stoupat přímo do svahu. Nakonec jsme se seřadili na vrstevnici podél vozů a cválali dál. Čas od času se ozval zvuk uzávěrky foťáků. Doufala jsem že si Mors počíná podle pokynů a celou akci dokumentuje. Musím přeci jenom poslat nějaké fotky babičce, která dneska ze zdravotních problému bohužel nemohla dorazit. No a nová tapeta na mobil by taky nebyla na škodu V tom jsem zaregistrovala,že si všichni před námi mění vedoucí cvalovou nohu,pomocí letmých přeskoků. No jo,ale my jsme nic takovýho neuměli. Sevřelo se mi hrdlo. ,,Co teď ? Co mám dělat? Nemlžu jet věčně na tuhle nohu, ale zase nemůžu brzdit lidi za mnou tím že přejdu do kroku a pak nechám Tika znovu naskočit.'' začala jsem přemýšlet v duchu... nárůstala ve mně panika. Situace kdy se člověk musel rychle a efektivně rozhodnout mi prostě nesvědčily. V hlavě mi začal šrotovat plán na úspěch. Přejdu do klusu,ale jen opravdu na zlomek sekundy a pak pobídnu Tika do cvalu na druhu ruku. Snad se to povede. Zkontrolovala jsem si, že Marigold s Buřinkou jsou od nás dostatečně daleko. Potom jsem zasedla, ztuhla v kříži,stáhla horní polovinu stehnového svalstva a vydržela otěže...nervozitou jsem to trochu přehnala a otěže i trošku přitáhla k sobě,ale naštěstí jen o pár centimetrů. Honem jsem se znovu uvolnila a otěže uvolnila,když Tik přešel do klusu. Levou nohu jsem posunula dozadu a pravou jsem pobídla. Meteor naskočil do cvalu na pravou ruku a já si oddechla, že jsme nezpůsobili žádnou kolizi. Pohladila jsem grošáka po krku, odměnu si zasloužil. Projeli jsme okrajem lese a minuli pár stromků za nimiž se otevřela další louka. Zepředu se nesla zpráva, která nám oznamovala,že se máme připravit na další skákání. Snad se Mety naučil co slovo skok znamená, snad to poznal z mých myšlenek, každopádně znovu projevil ''skokovou nadrženost'' A to jsme ten skok zatím ani neviděli ! Nakonec se před námi objevila zruba deset metrů dlouhá a sedmdesát centimetrů vysoká kamenná zídka. V jejím středu byla dřevěné cosi co by lidé s nízkou dávkou představivosti nazvali dřevěnou deskou a my ostatní... lidé co spadli do kotle,když příroda nadělovala fatazii, by to nazvali nádhernou brankou,jako vystřiženou ze staré Anglie a Irska. Liška zvolila skákání přes branku, která byla o něco lehčí na přeskočení . Někteří ji následovali jiní odbočili z konvoje a přeskočily samotnou kamennou zídku. V jedné šílené minutě mi narustlo ego a rozhodla jsem se jet přes kamennou část po pravé straně zídky. Najela jsem si tak abych na ni byla kolmo a pak se uvelebila v sedle, abych měla Tikouše pod větší kontrolou. Holeněmi a přenesením váhy jsem si ještě upravila pozici tak abychom jeli na zídku opravdu kolmo. Poloviční zádrží jsem si Meteora shromáždila pod sebe. Vypočítala jsem si odskok a pak už jen čekala. Při posledním cvalovém skoku zasunul valášek nohy hodně pod sebe a pak se od nich začal odrážet. Zvedla jsem se v sedle a posunula ruce s sebou, abych mu dovolila vytáhnout si nad skokem hlavu. Koukala jsem na nebe před námi, abych nenarušovala jeho rovnováhu. Přehoupl se přes skok a já se pomalu napřimovala a stahovala ruce zase s sebou dolů. Když se jeho přední nohy dotkly země, ještě jsem nebyla úplně kolmo k zemi. Bohužel jsem si vybrala úsek zídky za kterým byl doskok trochu výš, což nás samozřejmě překvapilo a tak jsem neohrabaně dopadla do sedla a Meteor byl trochu vychýlený z rovnováhy. Jeden cvalový skok jsme sice udělali víceméně doleva, pak jsme se zase ale spořádali a zařadili se za Marlenku, která už branku dávno přeskočila. Za zídkou se nám otevřel výhled na opravdu hodně rozlehlou louku. ,,Ideální pro halali'' pomyslela jsem si a vyděsila se své vlastní myšlenky. Očividně jsem nebyla jediná kdo na to pomyslel. Někteří koně začali být trochu nervní. Impuls dokonce chvilkami cválal na místě Pár cvalových od zídky se začalo přecházet do kroku a tím se nervozita některých jezdců a koní ještě vygradovala. Ještě že jsem měla Meteora... skoro jsem pochybovala že by z něčeho mohl být opravdu opravdu nervózní. Bylo na něm, ale poznat že cití tu soutěživost ve vzduchu a že kdyby teď Oliver zařval ''HALALI'' tak by běžel srdcem i duší, dokud bychom nepředjeli i lišku a já neměla v ruce její ohon Všimla jsem si,že Kitty vepředu se snaží něco gestikulovat na Olivera... ukázala při tom rukou k lesu. Možná to znamená, že budeme odbočovat a na halali tedy zrovna teď není čas. Ani jsem pořádně nevěděla jestli to chci mít za sebou co nejdřív nebo si to naopak vychutnat až na konci celého honu. Moje domněnka se potvrdila a o chvíli později jsme již vjížděli do lesa. Stezka tu byla dost široká, takže jsem myslela, že naklušeme, ale lištička pro nás měla nachystané překvapení v podobě příjemně šumícího mělkého potůčku. Tyhle horské potůčky jsme milovala. Byly tak nádherné, voda v nich průzračná a zvuk vlnek narážejících na kameny uklidňující. Pobídla jsem Tika,aby vkročil do vody a nechala ho vytáhnout otěže aby se mohl napít. Jen jsem doufala, že voda není příliš studená,aby z toho koním ''nezamrzal mozek''. Meteor si párkrát loknul, ale pak natáhnul pravou přední dopředu a chystal se začít hrabat ve vodě. ,,Hej! Žádný hrabání,kachno!'' upozornila jsem ho a pobídla ho holeněmi ven z vody dřív, než bude on, já i všichni ostatní kolem mokří. Na břehu jsem ho opět zastavila a ještě mu nechala volné otěže,aby se mohl pořádně protáhnout a dát si menší pauzičku. Když už byly všichni napití a ven z vody, začal se konvoj opět řadit a každý zoufale hledal svoje původní místo. Já jsem nechtíc ztratila Marigold s Buřinkou, ale aspoň Marlenku a Stellu jsem měla stále před námi. Za námi se umístil Connor s Kouskem Naděje. ,,Co ty tu děláš? Myslela jsem že pojedeš co nejvíc vepředu'' prohodila jsem dozadu. ,,To víš , musím si vyzkoušet jaké to je mít menší šanci na ukořistění liščího ohonu. Víš něco jako když král schází mezi poddané'' řekl Kony domýšlivě. ,,Ale prosímtě, ty máš ke králi daleko asi stejně jako prase ke křídlům'' popíchla jsem ho a s potěšením poslouchala jak mladík lapá po dechu Rozhodla jsem se, že už ho nebudu dál trápit a radši se budu věnovat jízdě. Z lesa jsme potom zase vyjeli ven. Když jsem o tom tak přemýšlela tak vlastně celá vyjížďka byla dělená na lesní a nelesní úseky, ale co by člověk taky chtěl...poušti ani tundru v ČR nenajdeme Stezka se sice vynula doprava kolem zhruba třímetrového svahu,ale naše liška se rozhodla 'utíkat' tou náročnější cestou a začala se škrábat do svahu. Všichni jsme jí postuoně následovali. Přiložila jsem holeně víc k Meteorovým bokům,aby se víc podsadil a zabral zadníma nohama. Stiskla jsem kolena,zapřela se ve třmenech a předklonila jsem se a taky trochu nadzvedla, abych se srovnala s valáškovým těžištěm. Ruce jsem posunula nahoru po krku, jako při skocích, aby si Tik mohl vytáhnout hlavu a lépe se mu šlapalo do svahu. Ten naštěstí nebyl dlouhý a tak jsme po pár krocích byli nahoře. Otevřel se nám výhled na louku- ne málo podobnou zužující se šňůře ohraničené stromy. Asi pětsetpadesát metrů od nás se uprostřed šňůry tyčila řada pneumatik postavených kolmo k zemi a spojených tlustším dřevěným kmenem. Skok vypadal moc hezky, byl to, jak by řekl jeden česko-vídeňský génius, skok 'jako ze života' Potom, jak jsme k němu začali přijíždět kolmo, se mi skok ztratil z dohledu a já už viděla jen Marlenčinu záď. Náštěstí nebylo třeba pochybovat o Stelliných jezdeckých schopnostech (byla určitě tisíckrát lepší než já) a tak jsem se rozhodla řídit podle nich. Bllondýnka brzy pobídla vranku do cvalu. Rozhodla jsem se je kopírovat úplně ve všem,abychom překonali skok zdárně a taky abych se něco přiučila, a tak jsem samozřejmě pobídla Metyho do cvalu na stejnou nohu, na jakou šla Marlenka...čili levou Ještě že při jízdě neplatili autorská práva, jinak už by moje karikatura visela na nástěnce spolu s velkým červeným písmem ,,WANTED'' Znovu jsem zahlédla skok,až když ho překonávala Nadvandy s Vallhalou... hned za nimi skákala Stella. Všimla jsem si že nechala kobylku prodloužit cvalové skoky. Co dělala s otěžemi jsem bohužel neviděla, ale instinkt mi velel povolit. Nejdřív jsem tedy pobídla Meteora do prodlouženého cvalu a pak i jemně povolila otěže. Taky jsem přidala trochu tlaku holeněmi,aby valach nepřepadl na předek a měl dostatek síly v zadních nohou na pořádný odraz. Sledovala jsem skok a zároveň Stellu s Marlenkou. Ty se zrovna přenášeli přes skok a mě a Metymu zbývaly do odskoku asi čtyři cvalové skoky. Snažila jsem se zachovat klid a vyčkávala v sedle na odskok. 3...tu du dum … 2... tu du dum ...1.... odpočítávala jsme si v hlavě. Znělo to skoro jako kdyby bubny odpočítávali čas zbývající do popravy muže obviněného z velezrady. Místo setnutí hlavy jsem ale nakonci odpočtu pobídla Tika do odskoku a vyšvihla se ze sedla, když se odrazil. Ruce posunout nahoru, dívat se dopředu-možná i trochu nahoru,váha do pat,lopatky k sobě a lokty nechat na šířku ramen. Na to vše bylo během skoku potřeba dát pozor,aby byl skok co nejhezčí a nejefektivnější. Když se Mety přehoupl nožkama přes první půlku skoku a začal je natahovat k zemi za pneumatikami, začala jsem se v sedle napřimovat. Když se kopyta předních noh dotkla země,byla jsem trupem kolmo k zemi a potom když se země dotkly i zadní kopyta,dopadla jsem měkce do sedla. Cválali jsme od skoku dál a já hladila Metyho po krku a chválila ho slovy ,,Ták je dobře''. To už nás ale trychtýřovitý les vyplivl ven na rozlehlou louku. Měla jsem silné podezření, že je to přesně ta louka kterou jsme nedávno opustili a která byla tak vhodná pro halali. Naprotější straně louky vyjeli z lesa povozy, nebyl ale moc čas se jim věnovat protože konvoj se stáčel nalevo a poté vyjížděl velký oblouk doprava na překážku tvořenou, za sebou na boku položenými,barely. Musela jsem rychel zvážit jestli se na ,už trochu těžší, překážku s Metym vydáme nebo ji objedem. Z grošáka ale už zase zářila 'skoková nadrženost' a tak jsem se rozhodla dopřát mu tu zábavu. Snad si skok užiju i já. Vlastně,proč bych neměla? ,,Jsem přece parkuračka! Takže hurá do toho!'' povzbudila jsem sama sebe ve svých myšlenkách a stočila Metyho doleva za ostatními. Když se oblouk začal stáčet doprava, musela jsem zopakovat menévr,který už jsem dnes jednou provedla. Jen jsem doufala,že do nás zezadu nenarazí Kus naděje Stáhla jsem Tika do klusu a pak ho znovu pobídla do cvalu- tentokrát na pravou ruku,takže jsme mohli vyjet oblouk a cválat na vnitřní nohu, tak jak se to má 'Naděje' do nás naštěstí 'nevrazila' ( ) a tak jsme se mohli začít připravovat na skok. Namířila jsem nás na střed Marlenčina zadku a doufala že Stella s vrankou míří na střed překážky. Takovéhle grupové skákání bylo vlastně takovým dominem. Kdyby první nenamířil na střed, neudělali by to ani ostatní,protože v momentě kdy by zjistili, že vlastně na střed vůbec nejedou už by bylo moc pozdě něco měnit. Skok byl celkem široký a tak jsem pobídla Metyho aby co nejvíce prodloužil cvalové skoky a opět jsem jemně povolila otěže a nechala ho aby si odskok odpočítal sám. Já jsem si stoupla do třmenů,protože jinak bych nebyla zchopná zareagovat v momentě kdy by valášek odskočil. Marlenka už skok ladně překonala a mi jsme mířili na jeho střed, asi dva cvalové skoky od něj. Když se Meteor odrazil posunula jsem ruce dopředu po krku a nechala otěže i trochu proklouznout. Z různé odborné literatury jsem vyčetla že při vyloženě šířkových skocích je dobré trochu víc vystrčit zadek, tak jsem si řekla že za zkoušku nic nedám a uposlechla moudra. Za skokem jsem ale trochu tvrdějc dopadla do sedla. Pochválila jsem Tiak že tak hezky skočil a musela jsem pochválit i sebe za to,že jsem sebrala odvahu a dokázala sama sobě že mezi parkurové jezdce opravdu patřím, ikdyž to chtělo ještě hodiny a hodiny tréninku a zdokonalování. Odcválali jsme pár metrů od skoku a potom jsme přešli do klusu. Začala jsem měkce vysedávat na pravou přední nohu a taky jsem si posbírala otěže o délku o kterou jsem je nad skokem propustila. Klusali jsme po vyšlapané cestičce vedle povozů. Byly jsme,ale rychlejší a tak jsme je brzy nechali za sebou. Stihla jsem jenom zkusmo věnovat Morsovi široký úsměv, ani jsem neviděla jestli ho oplatil. Když se cesta trochu zvlnila zahlédla jsem Kitty jak nechává vranku vytáhnout hlavu a tak jsem se zařídila dle ní a propustila Metovi otěže. Taky jsem přesedla,abych jeho šlachy nezatěžovala nerovnoměrně. Za chvíli jsme vklusali na louku, na které už čekalo auto a také tu byly rozestavěné skoky. Bylo jich celkem pět. Tři z nich vypadali příliš děsivě na to abych se na ně vydala. Sice jsem byla parkuračka,ale zatím na mě byl moc i stupeň Z :'D :'D Zbyl nám tedy ten nejjednodušší balík slámy. No jo,ale zase nám bylo řečeno že ten je jen pro začátečníky... a teď mi řekněte- do které kategorie vlastně patřím? Měli jsme s Metym splněný kurz krosu,kde jsme si jednou skočili i ten metr, ale v klasickém parkuru jsme se vyškrábali teprve na stupeň ZZ... věděla jsem ale, že tu byli i lidičky,kteří si právě dokončili pátý level a tak jsem se rozhodla pro dvojskok. Musela jsem,ale jednat rychle a měla jsem jen jeden jediný pokus. Jelikož Kitty už se na dvojskok hnala a hned za ní Marigold a po ní Mellysa. Pokud si všechny tři větvičku uzmou zbyde na překážce již jen jedna. ,,Ta musí být moje'' řekla jsem si skálopevně a vyrazila k dvojskoku. POTOM CO VŠECHNY TŘI DÍVKY PŘEDE MNOU ODSKÁKALY- A JAK JSEM PŘEDOPKLÁDALA KAŽDÁ SI VZALA JEDNU VĚTVIČKU- JSEM PŘIŠLA NA ŘADU JÁ. POBÍDLA JSEM METEORA DO CVALU A NAVEDLA JSEM HO NA STŘED OBOU PŘEKÁŽEK. POLOVIČNÍ ZÁDRŽÍ JSEM SI METEORA PODSADILA POD SEBE A TAKY HO TÍM NECHALA ZKRÁTIT CVALOVÉ SKOKY TAK ABY NÁM TÍM HEZKY VYŠEL ODSKOK,KTERÝ JSEM SI VYPOČÍTALA. MOJE STRATEGIE BYLA HEZKY PŘESKOČIT KOLMÁK,POHLÍDAT SI ABY NÁM VYŠEL ODSKOK U OXERU A SEBRAT VĚTÉVKU NAD NÍM. BUDU SE MUSET CELKEM DOST VYTÁHNOUT...SNAD SI VĚTÉVKU UZMU. SEDĚLA JSEM V PRACOVNÍM SEDU A VYČKÁVALA NA ODSKOK. TŘI,DVA,JEDNA... PODPOŘILA JSEM METEORA POBÍDKOU A VYŠVIHLA SE V SEDLE A VYTÁHLA RUCE NAHORU PO KRKU. OČIMA UŽ JSEM MERKOVALA VĚTÉVKU NAD OXEREM. PO DOSKOKU JSEM MUSELA TROCHU ZESÍLIT NAPĚTÍ V OTĚŽÍCH ABYCHOM SE DO KOMBINACE VEŠLI TAK AKORÁT. NAD OXEREM JSEM SE NATÁHLA CO NEJVÍC NAHORU PRAVOU RUKOU A CHŇAPLA PO VĚTÉVCE. NA CHVÍLI SE ZDÁLO ŽE JI NESTRHNU,ALE PAK JSEM SE JÍ CHYTILA KONEČKY PRSTŮ A SÍLA SE KTEROU JSME TEĎ S METYM KLESALI K ZEMI STRHLA VĚTÉVKU ZA MĚ A JÁ JI VÍTĚZNĚ TŘÍMALA V RUCE. Jenže to bych to nebyla já aby se mi to vše perfektně povedlo. Jak jsem se snažila utrhnout větévku,zůstala jsem při doskoku hozně moc zakloněná a při dopadu jsem úplně ztratila rovnováhu. Bouchla jsem Meteorovi do zad a on si poprvé v životě za tu dobu co jsem ho znala vyhodil pod jezdcem. Samozřejmě že ten pohyb jsem ještě neznala a navíc teď jsem neměla vůbec žádnou rovnováhu a tak jsem letěla k zemi meteleskum bleskum Dopadnutí celkem bolelo. ,,Auč'' vzdychla jsem. Meteor zastavil a přišel se podívat co se mi to stalo. Měl svůj omluvný výraz. ,,To nic broučku,ty za to nemůžeš to byla moje chyba. To bouchnutí do hřbetu určitě muselo bolet'' usmála jsem se na něj a vstala. Pohladila jsem ho po nozdrách a pak chytla za otěže. Radši jsem ho odvedla bokem, kdyby měl někdo zájem skákat dvojskok i bez větévek. Podívala jsem se do své levé dlaně. Byla tam větévka zlomená na dvě půlky. Musela jsem na ni narazit při pádu. ,,Snad nám to uznají, Tikouši'' řekla jsem prosebně a potom povolila Tikovi podbřišník a rozepnula nánosník. Došla jsem s ním k autu a vyměnila zlomenou větévku, kterou naštěstí Niora přijala, za Metovu bederku.
PAUZA...
izzy+meteor: ,,Izz jsi v pohodě? Já říkal že ty zvířata jsou nebezpečný!'' začal do mě hustit Mors,když se ke mně o pauze probojoval přes Sue,která se chtěla ujistit že mi nic není. Asi čekal, že mu dám za pravdu, pustím Metyho otěže,sednu s ním na povoz a odejdu z Floresty ,,To nebyla jeho vina,ale moje'' bránila jsem broučka před kamarádem. ,,Ne, já to viděl, to zvíře vykoplo nohama. Je nebezpečný!'' ,,Tak jinak, otoč se ke mně zády'' vyzvala jsem Morse protože mi došlo že jinak než názornou ukázkou mu nevysvětlím že za to Tik opravdu nemohl. Když se otočil napřáhla jsem pěst a pak ho vší silou praštila do páteře v oblasti pasu. ,,Jáááááu...co to sakra děláš?'' ,,Když jsme skočili narazila jsem Meteorovi do hřbetu přesně tak,jako jsme teď tobě vrazila pěstí do zad. Už chápeš že to nebyla jeho vina?'' ,,No..asi jo...'' musel připustit. Ještě jsem dodala,že Tik je jeden z nejklidnějších koní na Florestě,takže u něj se nemá čeho bát. Vedle nás se do trávy usadila Marigold s Bouřinými otěžemi v ruce. ,,Marigold, tohle je Moris. Morisi tohle je Marigold,moje spolubydlící.'' představila jsem je. Byla jsem ráda že se konečně poznali. Takhle se život mimo Florestu propojil s tím Florestovským. A taky Marigold pochopí,že to opravdu není kocour ,,Ahoj...'' pozdravila ho Mari. Byla trochu zamlklá, asi měla opět trochu strach z nového člověka. Rozhodla jsem se že ji nebudeme trápit a porozhlídneme se po Kitty. Ta pro změnu smýšlí o Morsovi jako o lemurovi Poprosila jsem Mari aby mi pohlídala Metyho a pak už hledala Kitty s vrankou. ,,Jdeme'' zavelela jsem a vyrazila si to za zrzkou Ta si nás všimla už zdálky a podezřívavě sledovala Morse. Procházeli jsme zezadu kolem Marlenky. Já jsem to vzala velkým obloukem,ale už jsem zapomněla varovat kamaráda a tak prošel vrance přímo za zadkem. Nějak mi nedošlo že o koních vůbec nic neví. Naštěstí se nic nesemlelo. ,,Morsi Kitty, Kitty Mors, '' představila jsem ty dva. Na Kittyině tváři přeskočil výraz hlubokého zamyšlení do výrazu ''Áá už mi to došlo''. ,,Moris? Ten lemur?'' vypadlo z ní nakonec. Připlácla jsem si dlaň na obličej. Ještě tomu dala třešničku když nedůvěřivě pronesla, ,,pruhovanej ocas to nemá?'' Chudák Moris, povzdechla jsem si v duchu. ,,Sotva tě nechám chvilku o samotě tak mluvíš o ocasech'' ozval se další hlas. To se k nám připojila Stella. ,,Stella Moris'' vzala si představování na starost tentokrát Kitty. Páni tenhle den byl plnej představování. ,,Moris? Nejmenoval se tak ten lemur z Madagaskaru?'' nakrčila blondýnka obočí. ,,Ale notááááák'' zaúpěla jsem potichu. ,,Žejo! Já ti pořád říkám že je to jméno pro lemura'' přisadila siještě Kitty a vítězoslavně se na mě usmála. ,,Cože? Proč bych měl mít dva ocasy? A ješťe k tomu být lemur? To mi někdo opravdu hodně rychle vysvětlete!'' Prodral se ke slovu zmatený kamarád. „Chlapče, jestli jsi neviděl Madagaskar tak máš pořádný mezery v základním vzdělání.“ poučila ho Stella a otočila se na Kitty. Jejich rozhovoru jsem moc nerozumněla jelikož jsem Madagaskar taky neviděla , ale chytila jsem něco o tom že kdokoliv se jménem ''Melmen'' to má u Stelly marný. ,,A Moris ne?'' otázala se jí Kitty. Blondýnka si Morise rychle prohlédla a rozhodla se že taky ne. „To si neber špatně.“ dodala k Morisovi. Pak se na nás dva ještě jednou zadívala a mě bylo hned jasné co má na jazyku. „Stejně si myslím že kdyby jo, tak bych šla s křížkem po funuse.“ Pomalu jsem vydechla abych nevybuchla smíchy a vztekem zároveň. ,,Abys věděla tak já a Moris jsme..'' chtěla jsem situaci uvést na pravou míru. „Pokud neřekneš sourozenci, nepřesvědčíš mě. Člověk se NEMŮŽE kamarádit s klukem.“ Lehce jsem se ušklíbla při představě že bych snad měla chtít od Morse víc než kamarádství. Taky jsem si vzpomněla na Kitty a Connora... Ti dva mezi sebou taky nic víc neměli. „Tak tos ještě neviděla Kitty s Connorem.“ podotkla jsem směrem k blondýnce. „Nojo, jenže ta po něm jede.“ odvětila Stella a Kitty ji uštědřila pohlavek. ,,Hmm... že by mezi nimi přeci jen něco bylo?'' začala jsme v duchu přemýšlet. Zatímco se holky věnovali hádce odtáhla jsem Morise směrem k občerstvení. ,,Ehm... proč jsem je vlastně musel poznat?'' zeptal se mě kamarád. ,,Aby věděla že nejsi lemur'' odvětila jsem a už jsem si do pusy cpala párek s rolíkem Povozy už musely odjíždět a tak jsem se s Morisem rozloučila a do každé ruky si vzala kelímek s čajem. Jeden pro mě jeden pro Mari. Sedla jsem si do trávy vedle ní. Byla pěkně studená,ale aspoň si moje nohy odpočinuli. Podala jsem kelímek kamarádce a vzala si Meteorovi otěže. ,,Jak to zatím šlo?'' zeptala jsem se blondýnky,která byla pohroužená do svých vlastních myšlenek. Trochu sebou trhla a pak se mi věnovala široký úsměv a řekla že dobře. Jen co jsem dopila čaj nám bylo oznámeno že už se jede a tak jsme vrátila bederku do auta a zapla jsem Tikimu nánosník. Jakmile jsem si dotáhla sedlo a stáhla třmeny dolů pustila jsem se do škrábání se nahoru do sedla Omylem jsem si přeseděla nohy a tak se teď Meteor zdál jako nezdolatelná hora Nakonec jsem se , ale uvelebila nahoře v sedle a sledovala jak se znovu formuje celý konvoj. Zařadila jsem se za Stellu,která se už stála zařazená zhruba v místě v jakém jsme jeli doposud. Za mě se nachystala Marigold s Bouří. Kamarádka už naštěstí nevypadala tak zadumaně,což bylo jedině dobře,protože o pauze už jsem začínala mít strach že jí kvůli zamyšlení uteče halali...a to bych poslouchala ještě hodně dlouho, jak jí to mrzí Vyjeli jsme poměrně svižným krokem. Nechávala jsem Metymu dlouhé otěže aby se mohl vytáhnout,ale zároveň jsem udržovala kontakt s jeho hubou. Louku na které jsme trávili pauzu jsme opustili po širší lesní cestě. Vypadala skoro jako ta kterou jsme na louku přijeli. Dokonce se mi zdálo že vidím jeden strom,který byl zakřivený naprosto stejně jako jeden další,který jsem viděla na stezce kterou jsme na louku dorazili. Jedna jeho tlustší větem totiž tvořila ''odvěsny pravoúhlého trojúhelníka'' a nad ní byla větev která vytvořila ''přeponu''. Byla jsem si jistá,že takových stromů přece nemůže být víc,ale opak byl pravdou. Vedle stromu totiž začínala menší školka malých smrčků,která tam u toho ''prvního'' stromu nebyla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a dál si všímala jízdy. Šli jsme v kroku a dávali koním čas aby se trochu po té pauze rozehřáli a tak v sedle nebylo moc co dělat. Pokračovala jsem se proto věnovat své oblíbené činnosti,totiž pozorování krajiny. Úsek cesty kterým jsme zrovna projížděli byl plný jehličnanů,které byli hezky tmavě zelené,připravené na nánosy sněhu které na ně -doufejme- během zimy napadnou. Pár set metrů před výjezdem z lesa se od předu ozval pokyn pro naklusání. Poslala jsem 'hlasitou poštu' dál,odlehčila sedací kosti a pobídla Metyho holeněmi do klusu. Začala jsem vysedávat a snažila se do sedla dosednout co nejjemněji abych nerušila valáška v pohybu. Postupně jsem si začala zkracovat otěže a holeněmi valáška podsazovat. Nezapomínala jsem si po čase přesednout. Těsně předtím než jsme vyjeli z lesa se ozval další pokyn,tentokrát do cvalu a informace ,,budou tam skoky''. ,,Juhůů'' zavískla jsem si v duchu a už jsem se těšila až se před námi otevře louka a uvidíme jaké skoky nás čekají. Všichni kdo už projeli ''bránou'' na louku stočili své oře doleva.Následovala jsem jejich příkladu a stočila Metyho kolem levé holeně k okraji lesa a louky. Potom jsem zasedla,povolila pravou otěž,posunula levou nohu dozadu a jako poslední jsem pobídla pravou nohou na podbřišníku. Meteor naskočil do cvalu na pravou nohu a já si stoupla do třmenů. Rovnováhu jsem balancovala zadkem a pružila jsem v kotnících. Snažila jsem se být co nejlépe v těžišti.Očima už jsem hledala skoky a pak jsem je změrčila, před námi hodně napravo od nás.Byly tam dvě linie skoků, jedny byly o něco vyšší,ale hlavně takové zvláštní. Pokud jsem dobře viděla tak tam byly snad odpadkové pytle pod jedním oxerem a dalším skokem byly staré necky. Pytle se hodně leskly,což byl asi účel. Nejspíš to byly skoky udělané přesně tak aby nebyly moc těžké po technické stránce,ale aby prověřili spíše psychiku. V druhé linii pak byl dvojskok z o něco nižších skůčků,které byly tvořené křížkem ze dvou neopracovaných tlustých větví a za ním kolmák taktéž z větví které byly obtočené pár zelenými listy,které už do krajiny v tuhle dobu moc nezapadali. Možná byly umělé a možná Kitty při plánování překážek objevila kam se v zimě chodí ''na jahody.'' Věděla jsem že pro Tikiho by skok s pytlemi nebyl problém,ale sama sebou jsem si jistá nebyla. Mívala jsem tendence začít při nájezdu na skoky,hlavně při crossu, vymýšlet ty nejhorší scénáře a to by se nám tady mohlo vymstít. Zvolila jsem tedy tu lehčí a klidnější variantu. Aspoň se trochu procvičíme v technice a já se nebudu stresovat. Všichni před námi měli určitě v plánu jít na bubáky a tak jsem se na ně nemohla spoléhat že mi názorně ukážou kdy odbočit. Musela jsem se tedy rozhodnout sama. Odhadla jsem si to tak abychom na překážku najeli z většího oblouku a zatáčku nevystřihli prudce. Když přišel čas vybočit z davu ( ) našlápla jsem si více pravý třmen,posunula levou nohu lehce dozadu,přiložila pravou nohu více k Metyho boku a začala jí jemně tlačit,aby se měl valach kolem čeho otáčet a potom jsem oddálila pravou ruku od jeho krku a levou naopak trochu víc přiložila. Odbočila jsem o něco dřív než jsem chtěla,ale to ničemu moc nevadilo,jenom jsme si vyjeli větší oblouk. Asi sto metrů před skoky jsem valáška narovnala na jejich střed a sedla do sedla. Bude to tak jednodušší. Jelikož byl první skok křížek bylo nasměrování přesně na střed o něco jednodušší. Odhadla jsem si zhruba odskok a pak čekala. Do křížku nebylo Tika třeba pobízet a tak jsem se jenom nadzvedla v sedle a jedním o něco vyšším cvalovým skokem jsme ho překonali. Na kolmák už jsem najížděla v odlehčeném sedu. Meteor zvolil ideální tempo a počet cvalových skoků mezi skoky by nám tak měl vyjít na hezký odskok. Vyšlo to celkem na tři cvalové. Do odskoku jsem Meteora pobídla holeněmi a zvedla se v sedle. Ruce jsem vysunula trochu nahoru po Tikiho krku,jelikož teď už to přeci jenom byl o něco vyšší skůček a Mety se potřeboval vytáhnout. Dívala jsem se dopředu a mírně nahoru,abych nerozhodila svoji ani grošákovu rovnováhu. Ramena jsem tlačila dozadu a váhu dolů do pat. Při doskoku jsem se začala napřimovat v sedle a s dotykem Meteorových zadníxh nohou země se můj zadek usadil v sedle ,,Hodný kluk'' řekla jsem když byl všemi čtyřmi u země a pohladila jsme ho letmo po krku. Nechala jsem ho od překážky pár metrů odcválat rovně a poté jsem ho ztuhla v kříži a vydržela otěže. Meteor přešel do klusu a já jsem začala vysedávat. Nasměrovala jsem Metyho více doleva,abych se zapojila za Marlenku která se svou jezkyní zrovna překonala necky. Odklusávali jsme v poklidném tempu dál od překážek a čekali až doskáčou i všichni za námi. Rozhlížela jsem se kolem sebe a lehce vysedávala když tu najednou,kdesi před námi,ozval se hlas se znatelným cizokrajným přízvukem. ,,HALALÍ!!'' zaburácel. Ačkoliv jsem si včera v noci slíbila že při halali budu dbát na to abych Metyho při pobídkách nerejpala patama nebo nedejbože ''nakopla'', v záchvatu adrenalinu jsem při stisku holení posunula celé nohy mírně dozadu a tím patami víceméně rýpla Metyho do břicha. Taky nějakou korektní cvalovou pobídku jsem úplně zazdila. V mžiku jsem stála ve stehenním sedu s rukama nataženýma kousek před sebe,aby Mety mohl balancovat krkem a zároveň měl prostor na vyvinutí větší rychlosti, a valášek podemnou běžel jako o život. Ironiíí bylo že ačkoliv jsem jela snad nejvyšší rychlostí v mém životě svět kolem nás se jakoby zpomalil. Naměrovala jsem Tika abychom projeli v dostatečné vzdálenosti zleva od Marlenky a mířili si to dál k lišce. Meteor sice nebyl z těch nejrychlejších nebo nejzávodněji naladěných koní na Florestě,ale tentokrát se zdálo jako by s ostatními srovnával krok. Na utrhnutí liščího ocasu z ramene Kitty to sice asi stačit nebude,ale zkusit to můžeme. ,,Jen pojď kluku'' podporovala jsme ho hlasem v jeho snažení... Od kopyt koní před námi odletovali kusy hlíny a celé to vypadalo jak na dostihové dráze. Vedle nás se objevila Bouřina hlava. Hnědka měla síli očividně dost a zanedlouho už byla o něco před námi. ,,Pojď'' křikla jsem na Meteora a ještě jednou pobídla. Valášek ještě prodloužil skoky a natáhl hlavu více dopředu. Začal na Bouři opět dotahovat. ,,No ták,aspoň Bouři předjedem...vždyť nám to budou opakovat ještě tak dlouho že ony jsou rychlejší'' Zuřivě jsem na valáška mlaskla. Zrychlit už moc nemohl,ale stejně jsme se najednou s Marigold ocitli hlava hlava a i naši svěřenci teď měli nozdry na stejné úrovni.... A pak najednou jsem na holé části předloktí,mezi okrajem rukavice a začátkem saka, ucítila ledové štípnutí a kapku vody. Vzhlédla jsem k nebi a do oka mi spadla další ledová kapka. Na liščí ocas i na soutěžení s kamaráskou jsem v tu ránu zapomněla,stejně již kdosi před námi radostně zavísknul. Bílích ledových teček najednou začalo padat víc. Některé jsem cítila jiné jsem jen viděla jak se rozpíjejí do látky a některé z nich se usadili na Meteorových bobáncích . Posadila jsem se do sedla a ztuhla v kříži. Meteor přešel do klusu. Zůstala jsem dál sedět a nechala se unášet jeho pohybem. Kolem nás byla najednou obloha plná bílích chomáčků,které dopadaly všude kolem nás. I ostatní jezdci se rozhlédli kolem sebe unešení tou krásou. ,,První sníh'' řekla jsem potichu. Meteor přešel do kroku aniž bych mu dala povel. Nebylo to dobře,ale v tu chvíli mi to ani nedošlo. Natáčela jsem tvář k obloze a nechávala na ni dopadat malé jemné vločky. Koutkem oka jsem zaregistrovala dívčinu,která vyplázla jazyk a stačila se nějaký sníh ulovit. Uchechtla jsem se při vzpomínce na zmatené pobíhání s otevřenou pusou a vyplazenými jazyky po ulici spolu s kamarádkou ze školky když nám bylo asi sedm a z nebe ze snášel první sníh toho roku. Sehla jsem se v sedle k Metyho krku a obejmula ho. Byla to impulzivní reakce,neměla moc důvod,ale objetí bylo nádherné a teplo Meteorovi srsti mě hřálo na tvářích.
Ze zimního snění mě vytrhla skupina odjíždějících koní. ,,Ještě nás tu nechaj,kámo'' promluvila jsem na Meteora a po napřímení v sedle jsem ho pobídla do svižného klusu a očima hledala Stellu s Marlenkou. Ty,ale nebylo nikde vidět. Nakonec jsem je přeci jen našla. Marlenka stála bokem od řady koní a Stella se zrovna vyhoupávala do sedla. Na helmě a na rajtkách měla špinavý flek. Asi si tu někdo udělal letecký den...aspoň jsem nebyla sama,ikdyž já spadla u skákání Počkala jsem na ně až se zařadí před nás. Nechávala jsem Tika na volnější otěži... teď už nebezpečí závodu nehrozilo a tak jsem ho mohla nechat trochu protáhnout po výkonu. Projeli jsme kraťoučkou stezkou lesem a vyjeli na další louku. Kdyby měla liška stále svůj ocas na rameni,byla by to přesně ta chvíle kdybych začala být napajatá a nervózně očekávala začátek halali. Takhle jsme si ale v klídečku klusali na mírně volnější otěži.Se smutkem na srdci jsem zjistila,že sněžit už přestalo. No co, je teprve prosinec,sněhu bude určitě ještě dost. Po chvíli jsme přešli do kroku a nechali koníky odpočinout si. Z louky jsme po nějaké chvíli zabočili do lesa a zněj znovu na další louku. Tuhle jsem ale poznávala, už jsme na ní dneska jednou byli. Byla to ta s balíkama zabalenýma v modré plachtě. Meteor si spokojeně odfrknul. Zepředu přicházela další hlasitá pošta,tetokráte ''Cváláme,ale v klidu''. Vyčkala jsem až si nacválá dvojice před námi a potom jsem i já pobídla Meteora do cvalu. Tentokrát už korektní pobídkou. Jen mě mrzelo,že jsem si při halali neohlídala na jakou nohu cváláme,takže jsem nevěděla jestli náhodou cvalem na pravou ruku nezatěžuji Meteora na tu stejnou stranu. Tiki měl nejdřív tendenci rychle vyrazit,ale hned jsem mu vysvětlila že teď už po něm chci jen klidné cvalové tempo a že jeden závod za den bohatě stačí. A že to byl závod. Takhle jsem Tikouše ještě nezažila, poprvé jsem z něj cítila že chce vyhrát. Vždycky chodil spíš stylem ''tímhle vším prolezem,jen se neboj'' a soutěživost jsem z něj nikdy nevycítila. Dneska se ale při přetahování s Bouří nenechal a opravdu nad ní chtěl vyhrát.,, Možná to udělal kvůli mně'' problesklo mi hlavou. Tahle věta mě ještě za tu dobu co jsem na Florestě nenapadla. Vždycky jsem všechno co jsme spolu dokázali nebo všechny ty situace kdy se Meteor zachoval nějakým způsobem skvěle,připisovala aspoň z části jeho povaze nebo jídlu. Ale dneska to bylo jiný, on přidal ikdyž už skoro nebylo jak. A věděl že za to nedostane pamlsek nebo že ho to neučiní kdovíjak šťastným když mu na vyhrávání nezáleželo. Možná to opravdu udělal kvůli mně,přeci jen na výhru nad Marigold jsem v té chvíli myslela opravdu celým mozkem i srdcem. ,,Prozradíš mi jeslti to bylo kvůli mně Tiki?'' zeptala jsem se potichu a poškrabkala ho na krku. Liška velela přechod do klusu a tak jsem se zase musela soustředit na jízdu ikdyž polovina mě byla stále myšlenkami u Meteorovi soutěživosti. Už podruhé toho dne jsme si to proklusali kolem balíků slámy zakrytých modrou plachtou. Marlenka už jim tentokrát nevěnovala pozornost. Od balíků jsme najeli na mírný kopeček dolů. Na něm jsem zasedla do pracovního klusu,jelikož bych jinak asi neudržela rovnováhu. Vlevo od nás se v lese ozval praskot a bylo vidět rychle utíkající srnku. Občas jako by mi nedocházelo,že lesy jsou stále ještě plné divoce žijících větších zvířat. Tahle pelášící srnka mi připomněla že tak hrozně na tom zatím ještě nejsme. Kopeček pomalu přešel v rovnou krajinu a já jsem opět začala zlehka vysedávat. Né však na dlouho jelikož koně před námi postupně začali zaskakovat do cvalu. Pobídla jsem Tikiho do cvalu na levou nohu,tedy na opačnou než minule. Konvoj se mezitím začal stáčet doleva a mě se naskytl výhled na dva další skoky. Byly vedle sebe,takže se dal skákat buď jeden nebo druhý. Atmosféra se znovu naplnila nadšením,které po halali trochu opadlo a všichni byly víceméně už natěšení akorát na hrnek horké čokolády v jídelně Floresty. Prvním skokem byl balík slámy a druhým starý gauč. Jak jsem tak gauče znala tak bývaly povětšinou hodně široké,takže jsem se rozhodla skočit si balík slámy. Koneckonců ten jsem si chtěla skočit snad odjakživa Opět jsem byla první z těch kdo najížděli na balík. Né že by se mi to líbilo,ale co jsem měla dělat když jsem slíbila Kitty že pojedu za Stellou a ta chtěla jet mezi těmi zkušenějšími Zatímco všichni předemnou začali najíždět a překonávat pohovku,já jsem Meteora navedla navážěním se hodně na levou stranu do vedlejší linie a na střed balíku. Né že by to byl zrovna prťavý balík,ale byl přeci jen o něco menší než pohovka. Meteor už špicoval ouška a těšil se na skok. Nechala jsem ho prodloužit cvalové skoky,jelikož to byl šířkový skok a taky jsem si stoupla do stehenního sedu,abych mohla odskok nechat kompletně na něm. Přeci jenom šířkové skoky jsme moc netrénovali a tak jsem si jím nebyla úplně jistá. Ochudit valáška o skákání úplně, mi zase přišla dibec nefér. Odhadla jsem si odskok v hlavě,jen abych věděla kdy ho čekat a když se Tiki odrazil vysunula jsem mu ruce po krku nahoru,aby mohl držet rovnováhu krkem a vytáhnout se nad skok. Snažila jsem se co nejlíp držet rovnováhu,ale při doskoku jsem dopadla trochu moc dopředu. Málem jsem se už viděla na grošákově krku,ale naštěstí jsem to nějak vybrala a cválala v klidu dál od překážky. Provedla jsem poloviční zádrž a nechala Tika zkrátit kroky abychom se mohli opět zařadit za Stellu s Marlenkou,které skákaly přes pohovku. Když jsme byli bezpečně s odstupem zařazení,stoupla jsem si do stehenního sedu. Najely jsme na jednu z lesních cest, na kterých se dalo dobře cválat v průbehu celého roku. Najednou se vzduchem táhlo koňské zaržání. Chvíli mi trvalo než mi došlo,že kousek odsud se již nalézají Florestovské výběhy. Meteor sice nebyl jedním z koní,kteří si v tu chvíli začli hrát na lamy a žirafy,ale za to odpověděl zpět slabším náznakem zaržání. Zpozorovala jsem jak jezdci přede mnou nechávají své koně vytáhnout hlavu a dle jejich příkladu jsem i já povolila Meteorovi otěže a nechala ho vytáhnout si hlavu dopředu a dolů. Za malou chvíli už liška podávala zprávu o přechodu do nižšího chodu a tak jsme zasedla a ztuhla v kříži. Meteor pozvolna přešel do klusu a já začala zlehka vysedávat. Najednou jsem cítila jak mi z nosu začíná něco téct. ,,Ale to néé,já nechci mýt rýbu'' řekla jsem si potichu a vytáhla z kapsy balíček kapesníků. Otěže jsem si přehodila přes pravou ruku a držela ji sevřením lokte zatímco jsem vytahovala kapesník z balíčku. ,,Ták teď si to nějak šikovně přechytnout...'' odříkávala jsem si postup v duchu. Už jsem měla kapesník skoro u nosu,jen si ho chytnout tak abych se do něj mohla vysmrkat. Když jsem ale pustila na vteřinku kapesník abych si ho srovnala v ruce tak abych hho mohla použít,zavál vítr a kapesník spadl do louže u kraje cesty. ,,Do psí boudy'' zanadávala jsem nahlas a vzala další kapesník z balíčku. Tentokrát už se mi to nějak povedlo a já mohla schovat kapesník i balíček zpět do kapsy a chytnout otěže. Pohladila jsem Tikiho po krku a už začala vymýšlet jakou péči mu dopřeju po příjezdu na Florestu. Z klusu jsme zanedlouho přešli do kroku. Marigold se na chvíli zařadila vedle mě,čehož jsem hned využila a zeptala se jí zamyšleně: ,,Mari,přemýšlela jsi někdy o tom,jestli Bouře dělá něco čistě protože to chceš ty? Nemyslím jakože poslechne tvůj povel,ale že udělá něco dobrovolně jenom protože třeba cítí,že by ti to udělalo radost...'' Kamarádka se na mě koukla,zamyslela se a pak spustila. ,,Párkrát už ano,ale je to takové nestoprocentní. Určitě už jsem ten pocit někdy měla,ale většinou jsem se nestihla dobrat k tomu jestli byl oprávněný nebo ne.'' mluvila pomalu a rozvažovala každé slovo,z toho jsem poznala,že si tím tématem opravdu není jistá a nebylo čemu se divit. Tohle téma bylo jedním z těch nad kterými bych nejspíš mohla rozjímat hodiny a stoprocentně jistá bych si nebyla. Proč Meteor udělal co udělal zůstane jeho tajemstvím a já budu věřit tomu že to udělal kvůli mně Usmála jsem se od ucha k uchu a instinktivně pohladila Tika po krku. Před námi jsem zahlédla docela blízko výběhy. ,,Hele už jsme tady'' kývla jsem k nim bradou,abych na ně Marigold upozornila. K hrazení jednoho z nejbližších výběhů přiběhl Gold spolu s Venuší. Valach začal hlasitě pořehtávat na celý konvoj. Tolik koní a jezdců pohoromadě už určitě dlouho neviděl. Venuše zatím elegantně poklusávala kolem plotku. Krokem jsme objeli výběhy a dorazili na dvůr akademie. Ještě dříve než všichni sesedli (nováčci a i někteří jezdci s livencí ale stále ralativně noví (jako třeba já ) se spíše sesunuli než elegantně sesedli) nám Niora poděkovala za účast, Kitty za roli lišky a samozřejmě také Oliverovi za roli vrchního lovčího, klukům za roli psů a Blood za roli Mastera. Potom už se všichni rozešli do stájí, na Zelenou louku nebo ke svým přívěsům.
PÉČE PO HONU
I já jsem odvedla Tikiho do jeho boxu, kde jsem ho odstrojila a provedla řádnou regenerační masáž. Potom jsem přes něj přehodila odpocku a po chvíli zápolení s ní jsem mu ji dokonce i zapla Všechny Floresťanky teď vycházeli se svými svěřenci směrem k soláriu a tak jsem to vzala první do mycího boxu abych valáškovi osprchovala nožičky. Na solárko jsme si potom museli nějakou dobu počkat,ale nakonec jsme se dostali na řadu i my. Chvíli jsem ho potom ještě nechala v boxe a nakonec dostal výběhovou deku. Zacvakla jsem vodítko do ohlávky a odvedla Metyho do výběhu na zbytek dne. Však si to zaslouží. Poté co jsem uschovala všechny věci použité při honu do skřínky, jsem se odpotácela na koleje na pokoj a chystala se padnout na postel. Co to sakra? V mojí posteli už někdo ležel. Ještě v červeném saku a hnědých rajtkách tam spala Marigold... ,,Asi byla opilá únavou a spletla si postele'' konstatovala jsme potichu a žuchla pro změnu do její postele. Přestože bylo teprve po poledni, já měla v moment kdy jsme se dotkla peřiny a polštáře, půlnoc
mellysa+callatos: DEN PŘED HONEM
„Fuu zítra je hon. Dneska dám Callimu volno, vyperu a připravím si v klidu věci a ráno už ho jen odpočatého připravím.“ Shrnula jsem si dnešní ranní rozpis. Oblékla jsem se, natáhla jsem si mikinu a bundu a vydala jsem se do stájí. Hned po snídani jsem Calla pustila ven a rovnou jsem se pustila do praní výbavy. Vzala jsem podsedlovku ze sady Urban a hodila jsme ji do pračky. „Tak a kterou čabraku? Bílou, nebo tmavou? ÁÁÁÁ já nevím! Pomůže mi někdo?“ Zvolala jsem do prázdné šatny. Najednou dovnitř nakoukla Clair a za ní Cassie. „Co je?“ Zeptaly se dvojhlasem. „Nevím, kterou čabraku mám Callovi na zítřek vybrat. Tmavou, nebo bílou?“ Zvedla jsem obě čabraky a holky se zamyslely. „Já bych mu dala tmavou.“ Navrhla Cassie. „Já bych mu dala bílou.“ Řekla zase Clair. „No to jste mi moc nepomohly. Poradím si sama díky.“ Dívky pokrčili rameny a šli pryč. „S bílou by byl jako papoušek, když nemáme bílou podsedlovku. Takže tmavou? Ale to bude zase jak černá vdova. Teda v jeho případu vdovec. Bože proč mám dvě?“ Postěžovala jsem si a podívala jsem se na dvě čabraky. „Fajn dám mu tmavou a k tomu černé chrániče na nohy. Hotovo a tečka!“ Zvolala jsem naštvaně a bílou čabraku jsem hodila do spodního šuplíku ve skříni. Dala jsem provazovou ohlávku stranou a ještě jsem dala prát naši 2v1 bederku. Poté jsem už zapla pračku a nechala jsem to prát. Vzala jsem indurační sedlo a začala jsem ho teplou vodou a houbičkou otírat od prachu. Poté jsem ho vysušila a naleštila. Uložila jsem ho do skříňky, aby se nezašpinilo a dala jsem na něj ještě bílí potah. Následně jsem vzala uzdečku a rozebrala jsem ji. Otřela jsem každou koženou část a poté jsem ji namazala, vyleštila. Vzala jsme udidlo a omyla jsem ho v teplé vodě a vzala jsem ho rejžákem. Krásně se lesklo. Uzdečku jsem dala dohromady a pověsila jsem ji do skříňky, krom otěží, které jsem šla teď umýt. Také jako uzdečku jsem vzala otěže houbičkou a poté je namazala. Stočila jsem otěže a dala jsem je do prázdného šuplíčku ve skříňce. Teď přišli na řadu chrániče nohou a botičky. Nejprve jsem šlachovky z venku na plastové části přejela houbičkou a ze vnitř jsem vytahala slámu a trávu. To samé jsem udělala u strouháčků a také šli do šuplíku. Botičky jsem přejela houbičkou a vysušila a strčila jsem je do šuplíku. Poté se už vyprala podsedlovku, bederka a čabraka, vytáhla jsem to a podsedlovku a čabraku jsem dala na topení. Bederku jsem dala na topení vedlejší a šla jsem omýt třmeny. Omyla jsem je v horké vodě a přejela jsem je rýžákem. Poté jsem je vysušila a dala do skříňky. Rajtky, červené sako, podkolenky jsem měla v šatně připravené a čisté. Vzala jsem si holinky a omyla jsem je houbičkou a namazala. Svou černou přilbu se sametem jsem opatrně vzala též houbičkou a nechala samet uschnout. Bederku po uschnutí jsem dala Tomovi do auta. Pak jsem přilbu, rukavice a holinky odnesla do šatny k ostatním věcem na zítřek a už jsem měla vše připraveno.
DEN HONU
V šest hodin ráno mi zazvonil budík. Clair i já jsme vstali a já jsem začala cvičit. „Jak si to říkala s tím cvikem?“ Zeptala jsem se a ukázala jsem cvik číslo 17 v té blbé knížce. „Lehni si zády na postel.“ Řekla, dovlekla mně k posteli, já jsem si lehla a chtěla jsem spát, ale blondýnka mi to nedovolila. Ruce dej na zem, pevně je polož. Tak. A teď hoď nohy za hlavu.“ „Děláš si srandu? Si něco zlomím!“ Vyjekla jsem. „Ale nezlomíš. Pomůžu ti.“ Řekla, chytila mě za nohy a hodila mi je daleko za hlavu a ruce. Bylo to tak rychlí, že jsem nestihla protestovat. Postavila jsem se na nohy, ruce stále opírající o zem. „No vidíš a je to.“ Zasmála se a já jsem rychle vletěla do koupelny. Tyč už jsem tam měla připravenou. Strčila jsem jí pod kliku a dívka se dovnitř nemohla dostat . Když jsem za 20 minut vylezla, jen smutně řekla. „Pro dobrotu…“ Skočila jsem jí do řeči. „SE do pekla nechodí “ Dívka se zasmála a já jsem se převlékla. Vydala jsem se do stájí.
Vzala jsem si ze skříňky čištění, černé gumičky a vydala jsem se k valáškově boxu. „Dobré ráno Calle. Jdu tě vyčistit. Dnes nás čeká hon.“ Grošáček ze mě vycítil napětí a očekávání. Stoupl si klidně v boxe a nechal se čistit. Stáhla jsem mu stájovku a začala jsem mu kroužit hřbílkem po krku. Pořádně jsem ho vypucovala a vydrhla i ten neviditelný prach . Uklidila jsem hřbílko i kartáče a vyčistila jsem mu kopyta a pustila jsem se do zaplétání. Nechci mu dělat bobánky, snad to nikomu nebude vadit, když bude mít speciální copánky. Chtěla jsem mu zaplést copánky klasické a spojit je gumičkou, aby vždy dva tvořili takové V. A takhle jich bude vedle sebe několik. Rozdělila jsem si to, že to vyjde celkem na 12 copánků. Začala jsem zaplétat. Dala jsem si opravdu záležet. Tu ta tam jsem rozčesala hřívu, která se mi předtím zacuchala, někde jsem utrhla přebytečný kousek hřívy. Postupovala jsem celkem rychle a tak měl za nedlouho valášek 12 krásných copánků. „Ježiš tobě to sluší.“ Podrbala jsem ho v rýze pod čelistí a on zastříhal oušky. Šla jsem k copánkům a vždy jsem uchopila dva, sundala jsem z nich gumičky a jednou jsem je spojila dohromady. Vždy kousek přečníval a byl z rozpuštěné hřívy. Šla jsem na další, když jsem sundala gumičky, copánky se mi rozpletly. „Sakra!“ Řekla jsem naštvaně a znovu jsem copánky spletla dohromady. Poté jsem rychle sundala gumičky a jednou jsem copánky spojila. Uhladila jsem nezapletený konec a šla jsem dál. Postupně jsem spojila copánky do krásných trojúhelníků, nebo co to bylo . Ale bylo to krásné. Nasadila jsem mu čistou deku a vydala jsem se pro jeho snídani. Připravila jsem mu jeho krmivo a poté jsem mu ho přinesla. „Běda ti! Běda ti jestli něco rozpleteš!“ Pohrozila jsem šimlovi a přinesla jsme mu seno a vodu. „Kštici ti zapletu až tě budu sedlat.“ Ještě jsem mu rozčesala ocas, ale bylo mi jasné, že před sedláním mu ho rozčešu znova. Pak už jsem se šla také nasnídat.
Po snídani jsem už byla napnutá jako struna. Doběhla jsem do šatny, vzala jsem si červené sako, rajtky, holinky, rukavice do kapsy a helmu do ruky a vydala jsem se mrknout na valáška. „Medý?“ Ve stáji panoval čilý ruch a já jsem měla co dělat, abych se všem vyhnula. „Merisel!“ Přes ty koně a lidi jsem nějak extra neslyšela. „Marisol!“ Zdálo se mi, že jsem slyšela své jméno. Možná sen, možná ne, stejně jsem se otočila. „Sophie!“ Objala jsem kamarádku. „Ahoj. Promiň, ale nikdo mi tak už neříká. Nevěděla jsem že jde o mě.“ Dívka, která měla na sobě vidět Portoricko-Kubánskou krev se usmála a přikývla. „Přijela si i s Ánrym? Pojedeš Hon?“ „Ano. Ánry je ve skvělé formě. Akorát bych potřebovala, aby před námy jel někdo s klidným koněm, pokud možno hřebcem.“ Zamyslela se dívka s rudými vlasy. „Máme tady klidného hřebce. A účastní se s ním honu moje kamarádka. Můžeme se jí zeptat, jestli by byla ochotna jet před tebou.“ „To by bylo..“ Sophie si nemohla vzpomenout na výraz. „Super.“ Doplnila jsem jí. „Jo super.“ Usmála se. Vydala jsem se k boxu, kde byl Gentleman. Tušila jsem že tam bude a taky že jo. „Cassie, tohle je moje dobrá kamarádka Sophie. Sophie, tohle je Cassie.“ „Ahoj Čelsí.“ Sophie podala Cassie ruku. „Ahoj Sophie. Ale jsem Cassie, né Čelsí .“ „Cass, myslím že Sophie to správně neřekne. Umí sice dobře česky, ale jména jsou pro ni těžký. “ Usmála jsem se. Cassie přikývla. „A ty jsi z ciziny?“ Zeptala se Cass, Sophie. „Ano jsem z Portorika, ale moje máma je Kubánka.“ Osvětlila svůj původ Cassie. „Jo tak.“ Usmála se Cass. „Jo Cassie prosím. Sophie má tady hřebce, Ánryho. Pojede taky hon, ale má to háček. Ánry potřebuje mít před sebou klidného koně a pokud možno taky hřebce. Z nepochopitelných důvodů, když před ním jede hřebec, vůbec nic si nedovolí. Mohla bys jet prosím před Sophií?“ „Jo jasně to není problém.“ „Moc díky Cass.“ Poděkovala jsem Cassie. „Já ti taky moc děkuju Čelsí.“ Musela jsem se zasmát. Cassiino jméno je asi těžký. „Tak jo. Sophí chceš vidět ještě mého koně?“ „Jo jasně ráda.“ Řekla a vydala se za mnou k boxu 25. „Calle!“ Zavolala jsem na valáška, který se cpal senem. „Jé já ti nesundala ohlávku. Ježiš mohlo se něco stát. Ještě že si tak geniální a nic sis neudělal.“ Zasmála jsem se a chytila jsem valacha za koženou ohlávku. „Pojď sem.“ Řekla jsem Sophii. Klidně a pomalu šla ke Callovi a mluvila na něj. „Neboj, neublížím ti.“ Řekla. Natáhla k němu ruku a nechala, aby si ji očichal. Call trošku nedůvěřivě natáhl čumák a očichal si Sophii. Sophie ho pak opatrně pohladila a on se uklidnil. „Pozná dobré lidi že?“ Podrbala jsem ho v rýze pod čelistí. „Je nádherný. Hele musím se jít převléct a připravit Ánryho. Uvidíme se při honu.“ Rozloučila se semnou Sophie a odešla. A já se jí chtěla zeptat na Erika. To je jedno, třeba ho ještě potkám. A nejednou mi došlo, že asi přijede moje máma s tím jejím debilním přítelem. Máma mi nevadila, byla hezká, to po ní jsem zdědila kubánské rysy a opálení, ale její přítel? Byl hnusnej! Měl moravskej přízvuk a vůbec se mi nelíbil. Nechápu, jak se může líbit mámě. Stáhla jsem valáškovi ohlávku a vyšla jsem před stáje. Zahlédla jsem Sophiiny rudé vlasy a zahlédla jsem i jejího bratra, Erika. Došla jsem rychle k nim. „Ahoj Eriku.“ „Ahoj.“ Usmál se a podíval se na mě těma svýma krásnýma, hnědýma očima. „Jsem ti zapomněla říct že Erik přijel. Ale teď už fakt musím za Ánrym. Mějte se.“ Dívka se zasmála a já jsem sledovala její rudé vlasy ještě dál v davu. „Jak se máš?“ Zeptal se. „Dobře, moc dobře. A co ty? Vzal si s sebou Apollóna? Už je v pořádku?“ „Jo vzal. Apollo už je v pořádku. Nakonec to bylo jen od kopance, nohu měl nateklou asi před dvěma měsíci a už je to v pořádku.“ Usmál se. Ten jeho boží úsměv, z toho se jednou rozplynu . „Strašně jsem se na tebe těšil.“ Najednou se mi podíval přímo do očí a já jsem cítila, jako kdybych měla přibité nohy do země. Kolena se mi skoro podlomila, když jeho rty spočinuli na těch mých. Nevěděla jsem, co dělat. Překvapeně stiskla rukou jeho rameno a po pár vteřinách váhání jsem zavřela oči… Obávala jsem se, že omdlím, neboť se mi točila hlava a bušilo srdce. Asi bych i omdlela, kdyby jeho ruce nebyly okolo mého pasu. Z této chvíle, kdy má mysl utíkala od reality, nás vytrhl Claiřin hlas. „Čau lidi.“ Trochu naštvaně jsem se na Clair otočila. Ta se nadechla, říct něco asi hodně zajímavého, pak ale řekla něco úplně jiného. „Já-já. Sejdeme se ve stáji.“ Zadívala jsem se na Erika a snažila se potlačit zklamání ve tváři. Přesto jsem se na něj usmála a svírala dál jeho ramena a čekala. „Půjdu už připravit Apollona.“ řekl najednou. Srdce jsem v tu chvíli měla v žaludku a dívala se do jeho očí, až se znova ke mne sklonil a obdařil mě dalším polibkem a nohy mě opět začali zrazovat. Poté se odtrhl, usmál se svým neodolatelným úsměvem a odešel. Zatím co já stála a všechno jsem si to srovnávala v hlavě. Až Clařino volání mě probralo. „Mell?“ „No?“ Zeptala jsem se úplně nevinně. Otočila jsem se a šla jsem do stájí. „Řekneš mi to cestou.“ Řekla jsem a podívala jsem se na dívku. „Ani si mě nepředstavila.“ Zasmála se Clair. „Nepřišla si se seznamovat v zrovna tu nejvhodnější chvíli.“ Usmála jsem a mířila jsem do sedlovny. „No jo, promiň. A ty s nim chodíš?“ Blondýnka se nepřestávala usmívat. „Ne. Jsme kamarádi.“ „Jo jasně kamarádi to jsem viděla “ Neubránila jsem se úsměvu. Otevřela jsem skříňku, stáhla jsem z enduračního sedla potah, přidělala jsem k němu třmeny, k uzdečce jsem připla otěže, a martingal. Na vozík jsem položila sedlo, dala jsme tam uzdečku, chrániče, provazovku a vodítko. „Clair. Zapomněla si na botičky.“ Poznamenala jsem, když jsem viděla Claiřin vozík. „No jo vidíš.“ Zvolala a já jsem se vydala k uvazišti, kde jsem nechala stojan a šla jsem pro valacha. „Tak pojď, kamaráde, jdem na uvaziště, ať nejsi v tom svinčíku.“ Přicvakla jsem k ohlávce vodítko a zavedla jsem ho na uvaziště. Přivázala jsem ho a překontrolovala jsem copánky. V pořádku. Zapletla jsem mu rychle kštici a pak jsem přešla k ocasu. Rozčesala jsem mu ho a vytahala z něj veškerou slámu. Nechala jsem ho nezapletený a přistoupila k čištění. Vzala jsem hřbílko a začala mu kroužit na krku. Byl ale čistý, jen nohy měl trochu špinavé. Po gumovém hřbílku jsem mu vzala rejžákem nohy a pak mu vše uhladila měkkým kartáčem. Vypadal moc pěkně. Vzala jsem si kopyťák a vyčistila jsem kopyta, aby neměl někde něco, co by mu mohlo při jízdě vadit. Dala jsem mu na hřbet gelovku, tmavomodrou, vypranou podsedlovku z naší Urban sady a sedlo jsem mu srovnala. Přistoupila jsem k jeho hlavě, sundala jsem mu ohlávku a nasadila uzdečku. „Ham.“ Šeptla jsem a nabídla jsem mu udidlo. Zapnula jsem podhrdelník a nánosník a poprsák. Provlékla jsem podbřišník martingalem a podbřišník zapnula. „Stíháme v pohodě.“ Konstatovala jsem, při pohledu na hodinky. Vzala jsem si do ruky šlachovku a nasadila jsem mu ji na levou nohu. Zapnula jsem suchý zip, ale tak, aby ho to nikde netlačilo, ale ani tak aby mu nesklouzla. „Fuu. To zvládneme, že jo?“ Zeptala jsem se valáška. Měla jsem v hlase strach a nervozitu. Callatosek zafrkal a olíznul mě. „Ty si hodný viď.“ Pohladila jsem ho a nasadila jsem mu šlachovku na pravou nožku. Poté jsem mu dala strouháčky a vzala jsem si do rukou botičku. „Tak nohu.“ Poklepala jsem na přední levou, a když ji povolil a zvedl, nasadila jsem mu ji. Ochotně zvedal všechny nožky a já jsem mohla tak v klidu kontrolovat, zda někde není něco špatně zapnuté. U mě se najednou objevila máma, brácha a bohužel i její přítel. Naštvaně jsem se ošila, ale snažila jsem se usmívat. „Ahoj. Bála jsem se, že to nestihnete. Za půl hodiny máme sraz na nádvoří.“ „Nervózní ségra?“ Zeptal se brácha. Od tý doby co má přítelkyni je na mě moc hodný. To jsem byla moc ráda. „Ty jo ani si neumíš představit jak. Ale kdybych neměla koně takový kliďase, je to asi horší.“ Narazila jsem si na hlavu přilbu a pohladila jsem Calla. „Tak hodně štěstí Mell.“ Popřála mi mamka a brácha. Mámy přítel neřekl ani slovo a já jsem se vydala na nádvoří.
Dotáhla jsem valáškovi sedlo, stáhla jsem třmeny a vyhoupla jsem se nahoru. Najednou se mi seběhlo vše, co se stalo za poslední hodinu. Všechno ale teď muselo jít stranou. Erik, Sophie, máma, brácha, otčím, všechno pryč. Podrbala jsem Calla na krku a stiskla jsem ho holeněmi. Dojeli jsme k ostatním. Zařadila jsem se mezi Sophii a Clair a vyslechla jsem si famfáru v podání myslivců. Hleděla jsem na Kitty a Bloodye, které byli po boku myslivců. Lisa mi podala stužku, kterou jsem si připla na podsedlovku a přitom jsem sledovala, kdo všichni se rozhodli, že se honu zúčastní. Famfáry dohrály a Niora se ujala slova. „Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“ Niora ukázala na Olivera, Blood a Kitty, pak znova zazněla famfára a začal proslov:
Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!
Po skončení proslovu, začaly famfáry znovu hrát a Kitty obrátila Asii a vydala se s ní směr zadní brána. Počkala jsem, až se Sophie s Ánrym zařadí za Cassie a poté jsem ho jemně stiskla holeněmi a vyrazila jsem za nimi. Uvolnila jsem se v kříži a snažila jsem se myslet jen na to, že je to jenom vyjížďka a né nic důležitého. Trochu to pomohlo a tak jsem uvolnila i ruce a neškubala jsem valáškovi v tlamě. Zkrátila jsem si otěže na střední dýlku, aby mohl můj fešák vytáhnout krk, ale abych ho měla na kontaktu. Šel hezky v klidu a s rozestupem od Ánryho před námy, takže mi to taky trošku pomohlo se zklidnit. Když jsme vjeli k louce, začal se lot vepředu stáčet do vyšlapané cesty, takže jsem přenesla váhu a přitiskla holeň a stočila valáška za nima. Obdivovala jsem Kitty. Já bych asi nedokázala vést tolik lidí a dělat jim lovnou zvěř . Znala jsem svého miláčka dobře, takže jsem věděla, že se pokusí o utrhnutí stébel trávy. Zabrnkala jsme prsty na otěže, aby mu bylo jasné, že mu to nepovolím. O nic se tedy nepokusil. Osoby předemnou, začínaly naklusávat. Počkala jsem si, až bude Ánry se Sophií dál od nás, poté jsem jemně stiskla holeně, počkala jsem si tři kroky a začala jsem vysedat. Přizpůsobila jsem vysedáni rovnému terénu, takže jsem vysedala pomaleji a více dopředu, než-li nahoru. Povolila jsem se v loktech a více jsem prošlápla paty. Callatos si uvolnil hlavu a dal si ji dolů, avšak, neukousl si trávy. Před očima se mi mihl les. Přemýšlela jsem, zda nás Kitty povede lesem, či po louce. Pohlédla na Calliho hlavu, abych měla jistotu, že nežere a pohladila jsem ho po krku. Culíčky měl stále pěkně upravené a na obou stranách krku, spojené do véček. Lot jezdců předemnou projel menší zatáčkou a vjížděl na malý kopeček. V zatáčce jsem jednu dobu navíc zůstala v sedle a znovu jsem začala vysedat. Na kopečku jsem se jemně předklonila a přešla jsem to stehenního sedu. Přeci jen, pro valáška to bylo takhle do kopce pohodlnější. Na kopečku jsme se napojili na nějakou širší cestičku, která vedla na kraji lesa. Začala jsem zase vysedat, stejně jako předtím, pomaleji. Duše mě donutila ohlédnout se. Za mnou jela Clair s Pomněnkou. Dívka se na mne usmála a já jsem jí úsměv oplatila. Podívala jsem se zpět dopředu a na valáška. Pokojně klusal a nesnažil se Ánrymu před námy lézt na zadek . Cestička před námy se mi zdála, že se zužuje. Pohlédla jsem na stromky, které se na podzim barvily do žluta a do hněda. Všimla jsem si, že se začíná přecházet do kroku. Pohlédla jsem na Sophii s Ánrym před námy a když přešli do kroku, mohla jsem i já. Zmáčkla jsem kolena a Calla jsem upozornila slovy. „Kroook.“ Zahlédla jsem, jak se jeho ouška otočily ke mně a poté následoval přechod do kroku. Usadila jsem se do sedla a uvolnila jsem se v kříži, abych šla s pohybem. Zabrnkala jsem prsty na otěž, ruce oddálila od sebe a poté vrátila k sobě, a když si Callatos přežvýkl udidlo, zkrátila jsem si otěže. Trochu jsem posunula třmen více na špičku, čímž jsem mohla lépe prošlápnout patu. Cesta před námy se zúžila, ale už jsem viděla na jejím konci louku. „Snad nebude halali tam.“ Pomyslela jsem si při pohledu na louku. Stáčela se okolo lesa doleva a do kopce. Před námy se začínalo naklusávat, stiskla jsem Calla holeněmi a na třetí krok jsem začala vysedat. Nyní už rychleji a trochu více nad sedlo. „Nacváláme!“ Uslyšela jsem zepředu Kittyin hlas. Posunula jsem pravou nohu dozadu a pobídla jsem. „Á hop!“ Callatos ochotně nacválal a hned se snažil dostihnou koně před sebou. Zůstala jsem tedy v pracovním sedu a pomocí poloviční zádrže, jsem valáška donutila nehnat za ostatními. Teď jsem se mohla přehoupnout do stehenního sedu a odlehčit mu záda. Byla jsem ráda, že jsme s Clair absolvovali týden přátelství a Call se tak naučil, že bez mé pobídky cválat nemá, abi kdyby cválali úplně všichni a on ještě krokoval. Projeli jsme zatáčkou a já jsem zahlédla Kitty, jak svojí kobylku stáčí k balíkům slámy. Přitiskla jsem mu holeň k boku a prošlápla druhý třmen. Navedla jsem ho k těm balíkům a poté se ze předu ozvalo. „Klušeme!“ Zasedla jsem, zmáčkla kolena a pomocí zádrže jsem Calla nechala přejít do klusu. Okolo balíků jsme provedli velký oblouk a já jsem z kopečka dolů, zahlédla cosi co vypadalo jako skoky. Jeli jsme z kopce, takže jsem své těžiště přesunula trošku dozadu a i rychlost valáškova klusu jsem přizpůsobila terénu. Doklusali jsme k dubu, který okolo sebe nechal spoustu listí, které pod koňskými kopyty šumělo a vydávalo zajímavé zvuky. Před námy se začala zjevovat první překážka, rozhodla jsem tedy Calla nechat nacválat. „Hop!“ Zvolala jsem při pobídce. Rozcválal se a já jsem se snažila, abychom se nenalepili na Sophii a Cassie před námy, které budou očividně překonávat skok bok po boku. Zahlédla jsem Olivera, Kitty a Bloodye, kteří již skok překonali a mířili stále dál. Po své levé ruce jsem zahlédla Clair. Skok vypadal asi na 50 cenťáčků, takže se u toho Calli ani moc nezapotí . Před skokem jen zvednul nožky, já jsem ruce posunula dopředu, aby mohl natáhnout krk a tělem jsem šla s pohybem. Při doskoku jsem zůstala ve stehenním sedu, jen jsem vrátila ruce, trochu více dozadu ke mně. Při cvalu ke druhému skoky, začal Call trošku více táhnout, zasedla jsem tedy do pracovního, použila jsem poloviční zádrž a když zvolnil, vrátila jsem se do stehenního. Před skokem jsem mu nechala přiložené holeně a před skokem jsem ho pobídla. Pro něj to byla hračka, jen jemně zvedl nožky a přehoupl se přes překážku. Já jsem při jeho skoku mu dala ruce dopředu, aby mohl krk natáhnout a nevadila mu v hubě. Tentokrát mi při doskočení nezrychlil, ale šel hezky tempem, které jsem mu před skokem určila. Ladně se přenesl i přes poslední skok a já jsem se podívala, kam Kitty míří. Napravo od nás byly povozy a i tam nejspíše Kitt s Asií mířila. Pravou holení jsem ho vytlačila do oblouku, projeli jsme okolo povozů a mířili nahoru na kopec. Pohledem jsem se mrkla, kde je Bloodye, nerada bych ji totiž předjela. Byla kousek před námy. Použila jsem tedy poloviční zádrž a Callovi cvalové skoky jsem zkrátila. Ten si poté provedl přeskok na druhou nožku a já jsem zahlédla údolí a také kousek myslím že to je Rodovie. Určitě ano, ale jen část. Vyjeli jsme kopec a zase se napojili na kraj lesa. „Užší skoky!“ Zvolala Kitty zepředu. Bezva další skoky. Pomyslela jsem si v hlavě. „Tak to si ještě zpomalíme Calle.“ Oznámila jsem grošáčkovi, přešla jsem do pracovního sedu, použila poloviční zádrž a ještě jsem zpomalila Callovo tempo. Teď to bylo tak akorát ideální. Když Cassie se Sophií doskočili, prohlédla jsem si pořádně překážku. Kamenitá zídka uprostřed s něčím cosi co vypadalo jako branka. Rozhodla jsem se ho už nikam netlačit a skočit to ve středu zídky. Když jsem ucítila, že zvedá přední nožky, posunula jsem ruce dopředu a tělem jsem kopírovala jeho pohyb. Mohutně se odrazil a tak jsme měli trošku větší rezervu nad asi 70 centimetrovou zídkou. Po doskoku jsem zase ruce vrátila a spatřila jsem, že se začíná přecházet do kroku. Odcválali jsme kousek od překážky a poté jsem zasedla, zmáčkla kolena provedla zádrž. „A kroook.“ Callatos přešel do kroku, já jsem zabrnkala na otěže, ruce dala od sebe a Call si vytáhnul hlavu dolů. „Hodný jsi.“ Pochválila jsem ho a poplácala po krku. Trošku jsem zamlaskala, aby se Call neloudal a pohlédla na širokou louku před námy. Všimla jsem si, že Kitty něco ukazuje na Olivera. Snad tady nebude HALALI! To bych měla to dělat . Napravo od nás bylo Rodovie s řekou, která se táhla někam do lesů. Bylo to tu opravdu krásné. Zahlédla jsem, že Ánry před námy si poskočil, ale Sophie to useděla a nechala Ánryho kráčet krokem dál. Po chvíli se po naší levé ruce, objevila stezka, vedoucí do lesa a já jsem zaslechla vodu. I Callatosek ji očividně zaslechl a začal stříhat ouškama. Kitty zastavila Asii, aby se mohla napít, takže jsem chvilku počkala a využila příležitosti a nechala jsem Calla také napít. „A krok.“ Zvolala jsem a stiskla jsem jemně holeně. Call se vydal ven z vody a za ní jsem si pobrala otěže. Za brodem jsme naklusali. Přitiskla jsem holeně valachovi k bokům, počkala 3 kroky a poté začala vysedat. Více do předklonu, terén se totiž začal měnit do kopečka. „No, no. Houu klid.“ Šeptla jsem na Calliho, který se pokusil o zrychlení a chtěl dohonit Ánryho. Poslechl a zkrátil tempo. „Tak jsi hodný.“ Pochválila jsem ho a soustředila jsem se na cestu. Kopeček lesem netrval dlouho a tak jsme se ocitli zas na nějaké louce. Podívala jsem se na Kitty, která právě vyjížděla svah a byla skoro nad námy. Přešla jsem do stehenního sedu, podpořila jsem Calla v ohybu holení, zamlaskala jsem se on zabral zadníma nohama a rychlými kroky byl na kopci. Louka se najednou začala zužovat, ohraničil nás z obou stran les a my vjížděli do jakéhosi tunelu, nebo trychtýře, kde jsem zahlédla skok z pneumatik. Vypadalo to zajmavě. Pobídla jsem Calla do cvalu na druhou nohu a zůstala jsem ve stehenním sedu. Co když do těch pneumatik kopneme? Nezřítí se? Pak jsem ale zahlédla že jsou postavené a vyztužené aby nespadly. Nechala jsem valáška, aby přizpůsobil cvalové skoky, jak potřeboval, ale aby zase na skok moc netáhl a začala jsem počítat, jestli nám to vyjde. „Raz, dva tři a …. Hop!“ Pobídla jsem valáška před skokem a více jsem se předklonila. Když jsem ucítila Callův odraz, posunula jsem ruce dopředu a tělem jsem kopírovala jeho pohyby při skoku. Po doskoku jsem se přesunula do pracovního cvalu, použila jsem poloviční zádrž, potřebovala jsem ho dostat pod kontrolu a zpomalit jeho cval. Louka před námy se zas začala rozšiřovat. Zahlédla jsem něco co vypadalo jako barely, ale Kitty teď jela jakýsi oblouk aby si udělala nájezd na ty barely. Cválali jsme na levou nohu, bylo třeba ji přehodit. Zasedla jsem, provedla zádrž a přešli jsem do klusu. Z něho jsem Calla pobídla do cvalu na druhou nohu. „Pašák.“ Pochválila jsem ho za rychlé přechody a pak jsem ho začala stáčet do oblouku. Prošlápla jsem pravý třmen a stočila ho na oblouk, který nám trošku ujel, takže jsme jeli trošku křivě, ale to se mohlo ještě změnit. Provedli jsme další mírný oblouk, kde si valášek přeskočil sám a tentokrát nám to neujelo a jeli jsem na střed překážky. Zahlédla jsem Lisu s Impulsem, jak vede nováčky stranou. Pohlédla jsem za skok, před ním jsem Calla pobídla, více jsem se hodila do předklonu a snažila jsem se vyvážit, abych se nepřevážila. Široký skok Call překonal, avšak při doskoku si vyhodil a já jsem se naklonila nebezpečně moc doprava. Sakra jestli se nevrátím zpátky bude problém. Najednou se Callatos stočil prudce doleva za ostatními, což mě hodilo zpátky nad sedlo. Rychle jsem se chytila copánků a srovnala jsem se. Oddechla jsem si a pohlédla dopředu před nás. Vjeli jsme na stezku, kde jsem zasedla, pohrála si s otěžemi, zmáčkla kolena a přešli jsme do klusu. Začala jsem v klidu vysedat a ještě jednou jsem si oddechla, že jsem ten skok vůbec přežila . Vedle nás se objevili povozy. Zahlédla jsem Kittyinu sestru a ještě pár lidí. Rychle jsme doklusali na louku, kde jsem zahlédla překážky. „Jo větvičky!“ Řekla jsem si a úplně jsem zapomněla zpomalit do kroku. „O. Kroook.“ Zvolala jsem, když se před námy objevila Ánry . Zasedla jsem a Callatosek zpomalil. Podívala jsem se na pět skoků. Na asi dva jsem fakt nechtěla a tak jsem se vydala k dvojsklu, stejně jako Kitty a Marigold. Povzdechla jsem si, když Kitty ukořistila větvičku. KDYŽ BYL SKOK VOLNÝ, POBÍDLA JSEM CALLA DO CVALU. OTĚŽE JSEM SI DALA DO PRAVÉ RUKY, ABYCH DRUHOU RUKOU MOHLA VZÍT VĚTVIČKU. PLÁNOVALA JSEM SI VZÍT TU NA PRVNÍM SKOKU, COŽ BYL KOLMÁK. NO A KDYBY TO NEVYŠLO, JE TU I DRUHÝ SKOK ŽE . UDĚLALA JSEM SI KRUH, ABYCHOM MĚLI NĚJAKÝ NÁJEZD A NAVEDLA JSEM VALÁŠKA NA SKOK. „JEDEN, DVA TŘI!“ PŘITISKLA JSEM MU HOLENĚ K BOKŮM, PŘEHOUPLA JSEM SE DOPŘEDU, POSTAVILA JSEM SE DO TŘMENŮ, NATÁHLA RUKU JAK NEJVÍCE TO ŠLO, UCÍTILA JSEM NĚCO V RUCE A VALÁŠEK DOPADÁ KOPYTY NA ZEM. RUKU JSEM STÁLE DRŽELA VE VZDUCHU A ZE ŠPATNÉ ROVNOVÁHY JSEM MU PRAŠILA TĚLEM DO KRKU. TO HO TROCHU VYHODILO Z RYTMU A DRUHÝ SKOK, COŽ BYL OXER SKOČIL TAK, ŽE DO NĚJ KOPNUL A PŘI DOSKOKU SI VYHODIL. STÁLE JSEM ALE BYLA NAHOŘE A DRŽELA V RUCE VĚTVIČKU. CHYTILA JSEM OTĚŽE DO OBOU RUK, ZASEDLA JSEM A ZVOLALA JSEM NA NĚJ ŽE ZPOMALÍME. PŘEŠEL DO KLUSU A PAK DO KROKU. VĚTVIČKU OPŘENOU O JEHO KRK JSEM DRŽELA V RUCE A DOJELA JSEM S NÍM DÁL OD SKOKŮ. „Houu klid.“ Promluvila jsem na valáška. Byl trochu roztěkaný. „Jen klid. Si skvělý. Skočil si obojí.“ Poplácala jsem ho po krku a navedla jsem ho opodál, abych ho mohla vyklusat a vykrokovat před pauzou. Pobídla jsem ho do klusu, větvičku jsem si strčila do rukávu u mikiny , levou nohu jsem posunula dozadu, pravou jsem ho ohýbala na podbřišníku. Pomalu a v klidu jsem vysedala, nijak už jsme ho nehnala. Nechala jsem ho dvě kola v klusu na obě ruce, následně jsem zasedla, zmáčkla kolena a zbrzdila ho do kroku. Povolila jsem mu otěž a nechala jsem ho, aby si dal hlavu dolů. Vykrokovala jsem ho nejprve na kruhu, poté jen tak a když už jsem si byla jistá, že je v pořádku i po tom skoku, jsem seskočila, povolila jsem sedlo na první dírku, sundala jsem mu uzdečku a nechala jsem ho jen na ohlávce. Došla jsem s ním k autu, vzala jsem si bederku, nasadila jsem mu ji, odevzdala jsem větvičku a pak jsem Callatoska uvázala na provizorním uvazišti.
PAUZA…
mellysa+callatos: DRUHÁ ČÁST
Vykrokovala jsem ho nejprve na kruhu, poté jen tak a když už jsem si byla jistá, že je v pořádku i po tom skoku, jsem seskočila, povolila jsem sedlo na první dírku, sundala jsem mu uzdečku a nechala jsem ho jen na ohlávce. Došla jsem s ním k autu, vzala jsem si bederku, nasadila jsem mu ji, odevzdala jsem větvičku a pak jsem Callatoska uvázala na provizorním uvazišti. „Tak broučku, teď tu na mne počkej, skočím se taky najíst. Byl jsi úžasný.“ Pohladila jsem Calla na nose, sundala jsem si přilbu a vydala se ke stolu s jídlem. Předtím mě ale zadržela Sophie. „Všechno v pořádku Sophí?“ „Jo dobrý. Ánry je klidný a v pohodě. Krásně skákal.“ Usmála jsem se a Sophie pak odběhla za svou rodinou. ,,Hele… Nech mi taky nějaké jídlo jo!“ Zvolala jsem na Cass, která vypadala, že všechno sní. ,,Nemám v plánu sníst všechno. To je můj brácha Gabe, to je zase Mell.“ Prohlédla jsem si Cassina bráchu, dle pohledu usoudila, že celkem ujde a pak se začala věnovat jídlu. Rozhodla jsem se pro bagetu, neměla jsem chuť na guláš. Ukousla jsem si bagety a vyslyšela Cassiinu otázku. ,,Hele měla bych takovou nevinnou otázečku ohledně dění před honem. Ten kluk… Jak si se s ním líbila, to je tvůj kluk?“ Pohlédla jsem na ní vražedným pohledem, víc nahlas to ani říct nemohla že? Pak jsem se ale usmála a odpověděla jí. „Kamarád.“ ,,To určitě. Od kdy se kamarádi líbají.“ Hmm, na tom něco bylo. Gabe si upil z čaje, usmál se a já se rychle rozhlédla, kdo nás mohl slyšet. ,,Holčičí řeči. Honem pryč.“,, „Ty jsi už vyrostl a nepotřebuješ to slyšet co?“ Zasmála se Cass. „No, jen mi to připomíná časy, kdy jsem byl mladý jako vy. Je to trochu nostalgické, když si na to vzpomenu a porovnám to s životem, co žiji teď, i když bych si neměl asi na co stěžovat. Jen dřív… Byla větší zábava.“ Zasmála jsem se a ukořistila kelímek s horkou kávou. Trošku jsem vykoukla směrem k místu, kde byl můj Calli uvázaný a pak zase poslouchala Cassie a Gaba. „Fine, ale nech mi, alespoň jeden párek.“ Řekla Cass a její bratr odešel. „Tak mluv, odkud ho znáš? A další info, povídej.“ Naléhala dívka. Protočila jsem oči a začala vysvětlovat. „Se Sophií jsem na Kubě chodila do školy a asi u nejlepší kmošky víš, že má bráchu ne? Ona mě přivedla k ježdění, ale když jsme se přestěhovali, přestala jsem jezdit. Vlastně si vzpomínám, že Eric mě učil jezdit..“ Chtěla jsem to dokončit, ale byla jsem přerušena. „Aha Eric! “ Zasmála se a nechala mě pokračovat. „…Učil mě jezdit na jeho koni, jménem Apollon. Opravdu úžasný kůň.“ „Jo, viděla jsem ho. Tak trochu ho skoro postříkal Gentleman přes brod. Je nádherný.“ Pohlédly jsme s Cass na vysokého ryzáka. Byl to velký a nádherný kůň. „Ani jsem nevěřila, že tak velký kůň existuje. Apollo má okolo 185, je to prostě obřík .“ Zasmála jsem se. „Hele… Jestli ho máš ráda tak bych to neřešila a prostě bych do toho šla. Žijeme jen jednou a nic tím nezkazíš. On očividně o tebe zájem má ne? Tak v čem je problém?“ Zeptala se najednou Cassie. Jen jsem pokrčila rameny. Jo jasně jít do toho. Ne to raději ne. Přestala jsem trhat kousky bagety a ukousla si jí. Pokrčila jsem rameny a podívala na Calla. „Hele jdu za rodinou. Ráda bych si snědla ten guláš.“ Přikývla jsem a i já jsem se s bagetou a kafem vydala k mému milovanému grošáčkovi. Sedla jsem si ke stromu, opřela se o něj a pozorovala Calla. „Héj! To je moje bageta!“ Najednou se jeho pysky ocitli nebezpečně blízko u mojí bagety. Rychle jsem jí dala stranou, položila kafe a podrbala valáška v rýze pod spodní čelistí. Spokojeně zafrkal a ukousl si stébla trávy. Já jsem rychle dojedla bagetu a vypila kafe. Brzy se mělo vyjíždět, takže jsem se ještě napila a pak jsem se vydala k valachovi. „Tak fešáku, doufám, že sis odpočinul. Čeká nás další jízda.“ Poplácala jsem Calla po krku a vzala jsem si uzdečku. Stáhla jsem mu provazovku a nasadila uzdečku a přes ni provazovku. Vodítko jsem přivázala k martingalu a sundala jsem mu bederku. Dotáhla jsem sedlo, nasadila jsem si přilbu, uchopila otěže a vydala jsem se k autu, kde jsem nechala bederku. Stáhla jsem třmeny a vyhoupla jsem se do sedla.
Když od lišky zazněl povel ke startu, stiskla jsem Calliho jemně holeněmi a nechala ho svižně vykročit za Sophií a Ánrym. Uvolnila jsem se a šla jsem s pohybem koně. Vjeli jsme na takovou stezku, která se skládala ze dvou hlíněných pruhů a mezi nimi byla tráva. Zabrnkala jsem prsty na otěže, aby se Call nepokusil o ukousnutí trávy a pak jsem sledovala cestu. Nechávala jsem volnější otěže, ale na kontaktu a po chvíli cesty, zahlédla konec cesty. Stiskla jsem holeně a nechala jsem Callatoska vyklusat, pěkně dopředu. Počkala jsem a na třetí jsem začala vysedat. Po chvilce jsem si zkrátila otěže, zamlaskala a začala rychleji vysedat. Valášek zrychlil kroky a klusal svižněji. Po sto metrech jsem přesedla a pak jsem za ostatním stočila Calliho okolo levé holeně. Zaslechla jsem povel, že na louce se má nacválat. Na louce jsem tedy zasedla, provedla pobídku a nechala Toska naskočit do cvalu. Chvilku jsem zůstala v pracovním a pomocí poloviční zádrže ho zpomalila a pak přešla do stehenního sedu. Prohlédla jsem si skoky. Zahlédla jsem dvojskok, který byl složen z oxeru a něčeho pod čímsi byly necky s vodou. Nepřemýšlela jsem ani chvilku. Věřila jsem svému úžasnému parťákovi a rozhodla jsem se, si tenhle skok prostě skočit. Stočila jsem Calliho podle pravé holeně a on už skoky zaregistroval. „To zvládneme.“ Šeptla jsem mu. Dal ouška ke mně dozadu a pak je nastražil zase nahoru. Sledoval oxer, ale zatím nevyjadřoval to, že by se snad překážce vyhnul. Dovolila jsme mu prodloužit cvalové skoky a vytáhnou si trošku krk, aby zahlédl i vodu, pak už jsem stiskla holeně, zvedla jsem zadek nad sedlo a tělem kopírovala jeho pohyby. Valášek se přehoupl, po doskoku jsem mu tiskla holeně k bokům, tři cvalové, znovu se odrazil a zvedl se na skok přes oxer s pytlema. Trochu napjatě je sledoval, ale následně bezpečně doskočil. Nechala jsem ho odcválat dál od překážky, pak jsem zpomalila do kroku a nechala mu vytáhnout otěže. „To je můj pašák že?“ Pohladila jsem ho po krku a sledovala ostatní. Zkrátila jsem si otěže a pobídla do klusu, aby se udržoval zahřátý, ale místo kruhu, jsem stejně musela udělat něco jiného. Když všichni odskákali, ozvalo se najednou hlasité „HALALI!“ Místo kruhu, jsem provedla pobídku a nechala Calla naskočit do bujného cvalu. Nijak jsem ho neomezovala otěžemi, aby se nebál jet rychleji a také toho využil. Můj jindy klidný valášek se najednou změnil na závodníka ve cvalu. Rychle oddechoval a předjížděl koně před sebou. Dával do toho všechno. Slyšela jsem rychlé bušení kopyt okolo nás a oddechování koní. Valášek se snažil rychle dohonit vranou kobylku s dívkou, jež měla na rameni liščí ocas…Přešli jsme do klusu a do kroku a valášek si s vděkem vydechl a snížil hlavu. „Si úžasný.“ Poplácala jsem ho po krku a ohlédla se na ostatní. Asie s Kabrioletem si nejspíše dávali závod . Pokračovali jsme cestou poklidným krokem dál. Na chvilku jsem vyhodila nohy ze třmenů, protáhla si chodila nahoru a dolů a vrátila je do třmenů. I valášek si při té příležitosti protáhnul nožky. „To je můj úžasný kluk že?“ Jasně. Na co mít kluka, když mám božího koně. Ten mi rozumí přece víc než všichni kluci na zemi. Mezi stromy se objevilo světlo. Dojížděli jsme na konec stezky. „Klušeme!“ Zvolala Kitt. Stiskla jsem holeně a nechala Calla pohodovým tempem vyklusat. Už jsem neměla v plánu ho nějak hnát, takže pokud bude po cestě ještě nějaký skok, už ho skákat nebudeme. Vjeli jsem na louku, která byla mírně do kopečka, ale to snad nebyl ani kopeček. Po louce jsme vjeli na mírnou levotočivou zatáčku a mířili k cvalovce? Na cvalovce se začínalo vycválávat. Ok, tak ještě skok a pak už ale nic! . Rozhodla jsem se a pobídla valáška do cvalu. Brouček vycválal a najednou se za stromy ozvalo zaržání. Call zvedl hlavu a zaržál. „Zdravíš kamarády?“ Zasmála jsem se a sledovala skok. Před skokem jsem pobídla holeněmi a on se odrazil a přeskočil skok a cválal dál. Kousek jsme ještě cválali, poté jsem zasedla, zmáčkla kolen, provedla zádrž a přešli jsem do klusu. Začala jsem vysedat a nechala jsem Calliho vytáhnou si otěže. Po chvíli jsme se objevili u výběhů, kousek od Floresty. „Krok!“ Ozvalo se zepředu. Zasedla jsem a nechala Calliho přejít do kroku. Radostně přešel do kroku, zafrkal a pohlédl na výběhy. „Neboj, brzy půjdeš do výběhu.“ Pohladila jsem ho po krku a na nádvoří zastavila. Seskočila jsem a vytáhla třmeny. „Opravdu si se moc snažil. Vážně úžasný si byl.“ Objala jsem Calla okolo krku a vydala jsem se s ním do stájí.
PÉČE PO
Odstrojila jsem v boxu mého miláčka, dala jsem mu spoustu sena a vodu do kbelíku a pak jsem mu přinesla čištění a deku. Krouživými pohyby jsem začala čistit jeho spocenou srst. Pořádně jsem si dala hřbílkem záležet a tak jsem ho i masírovala. Následně jsem mu vyčistila kopyta a nasadila jsem mu deku a zavedla jsem ho do solárka, při kterém jsem mu dopřála ještě jednu masáž. „Mell!“ Ozvala se najednou Clair. „No?“ Zeptala jsem se s úsměvem. „Hledá tě Eric “ Zasmála se. Rychle jsem se rozhlédla a spatřila jsem ho. „Pane bože! Řekni mu něco jako že tu nejsem nebo tak.“ Rychle jsem se schovala pod žlab k senu, kde můj miláček zrovna žral. Až když jsem se ujistila že je „čistý vzduch“ mohla jsem vylézt. „Proč s nim nechceš mluvit?“ Zeptala se mě Clair. „Prostě nechci jasný? Jdu na chvíli do pokoje. Pak ještě příjdu. A jestli mu řekneš kde jsem, zabiju tě!“ Rychle jsem vylezla z boxu, zavřela a vydala jsem se na kolej.
Asi po hodině jsem se za valáškem vrátila a pustila ho ven. Dnes už si opravdu zasloužil odpočinek. Byl určitě už vyčerpaný.
marigold a bouře: Bylo odpoledne, ve stáji největší frmol a taky nejnáročnější požadavky na volná místa v uvazišti. Já jsem si to své
naštěstí zabrala a byl ze mě nešťastný jeden kolemjdoucí, jelikož jsem neustále přebírala vybavení a porovnávala
jednotlivé kusy, abych z toho poskládala něco moc pěkného. Nakonec jsem se spokojila s pruhovanou podsedlovkou,
kterou jsme získaly s Buřinkou v létě, pěkným hnědým beránkem rovněž z léta a... váhala jsem mezi endurančním a
skokovým sedlem, jelikož jsem si nebyla jistá, čeho je na takovém Hubertu víc. Podívala jsem se na Bouři a snažila se
jí z očí vyčíst, jestli má náladu se spíš honit nebo skákat, to by mohlo pomoct.. hmm... Nakonec jsem se rozhodla pro
enduranční sedlo se vším pohodlím a všechnu vybranou výstroj nechala na stojanu, abych mohla Buřinku nechat v
klídku odpočívat a záležitosti vzhledu řešit sama. V sedlovně jsem si taky všechno pěkně vyčistila, i když to čisté
bylo, čistě pro dobrý pocit. Podsedlovku jsme ještě nepoužily, akorát uzdečka a sedlo potřebovalo přemáznout,
podbřišník přeprat a chrániče umýt, jinak snad... poprsák, vymyslet účes... popravdě řečeno, měla jsem v tom zkrátka
trochu zmatek a už po několikáté jsem si předříkávala, co musím ještě udělat. To jsem celá já. Všechno na poslední
chvíli.
Kobylka mohla nicméně v klidu odpočívat a pustit se do večeře, akorát stájovku samozřejmě dostala, a než jsem
všechno dodělala a přečistila, Niora už zamykala stáj, takže bylo nutno budovu rychle opustit, pokud nechci spát u
Bouře. To ale zdaleka nebyl konec kolotoče zmatků.
Pokračovalo to na pokoji, kde jsem si pečlivě připravovala všechnu svou výstroj, čistila, leštila, mazala a pořád
dokola si předříkávala, co ještě připravit a udělat zítra pro Buřinku. Naplánované to všechno bylo, což o to, jen na
nic nezapomenout. Akorát večeři jsem zapomněla.
Ráno jsem vstala stejně, jako obvykle, v našem čase nebylo kam spěchat a Bouře si zasloužila poklidné ráno, když se
dneska koná taková událost. Ještě jednou jsem pohledem přejela všechnu svou výstroj a už vyrazila s poklidem do
stáje.
"Brouku, už jsem ti říkala, že se dneska hezky proběhneš?" přivítala jsem se s kobylkou hned zvesela a zaparkovala
stojan u boxu. Bouře vybírala seno z jeslí, zvedla hlavu a zaměřila na mě svá tmavá kukadla.
"No jó, už poránu ti sem lezu, však já vím." pohladila jsem jí po krku, který deka nekryla, a rychle přeházela box,
abych si mohla kobylku v poklidu odvést do uvaziště a pustit se do čištění. Musím říct, že tu bylo vskutku dost lidí.
Rozepla jsem však pěkně všecky přezky a stáhla z kobylky teplou stájovku, která skončila složená na stojanu. Pustila
jsem se jako obvykle hřbílkem do práce pěkně v kruzích, zejména místa, kde ještě zůstala sláma po noci. Vybrala
jsem jí z hřívy a ocasu stébla, pak pečlivě rozčísla žíně a pustila se tvrdým kartáčem v rovných dlouhých tazích do
celkové očisty, dokud se jí ostříhaná srst pěkně neleskla. I nožky jsem pořádně přečistila, pak pokračovala měkkým
kartáčem do kompletního lesku celé tělo včetně hlavy a práci zakončila tou nejjemnější suchou houbou, pro jistotu
přetřela kritická místa ještě vlhkou stájovou utěrkou. Buřinka musí vypadat dokonale
Proto jsem taky nevynechala ještě vlhké houbičky na otření očí a nozder a už si chystala gumičky. Nad účesem,
který pro Buřinku zvolím, jsem dumala hodně, hodně dlouho, abych zohlednila délku její hřívy a hlavně svojí
šikovnost. Nejdřív jsem přemýšlela nad hunter braids, což nevím, jak se řekne česky, ale je tam "hunter", takže jsem
předpokládala, že se to používá na podobné honební příležitosti... pak jsem si ale uvědomila, že bych tohle asi
nezapletla, tak jsem zvolila jednoduché osvědčené bobánky, které Buřince slušely, jelikož měla pěkný, vysoko
nasazený krk. Tedy, kdyby to bylo jen na mě, nechala bych jí hřívu rozpuštěnou, protože se mi zkrátka líbilo nejvíc,
ale nechtěla jsem nikoho pohoršit, takže šel můj vkus mimo a já se pustila do rozdělování hřívy na jednotlivé culíčky;
pečlivě a samozřejmě do detailů. Červné gumičky budou moc pěkně ladit s mým úborem a taky s detailem červené
linie okolo zvolené podsedlovky, která se nám jinak sice absolutně nehodila, ale pořád lepší, než růžovo-šedá To
už by nám neladilo ani trošku.
Culíčky byly hotové, začala jsem z nich tedy zaplétat postupně copánky a jejich konce stahovala gumičkami tak, aby
koukaly směrem nahoru a nikde mi nelezly. Teprve když byly všechny copánky hotové, začala jsem je překládat a
skládat do bobánků, které jsem ještě pro jistotu zajistila dvěma červenými gumičkami a skočila si do sedlovny
vypůjčit lak na hřívu, aby to chvíli drželo a gumičky nezklamaly a nůžtičky, kterými jsem trochu zarovnala
nevyhovující kusy hřívy.
Buřinka dostala za trpělivost mrkvovou peletku, já se zadívala na ocas. Včera jsem přemýšlela nad účesy dlouho do
noci a rozhodla jsem zaplést i ocas, jen aby to pěkně sedělo s hřívou. Začala jsem tedy splétat pramínky odzhora,
dva zleva a zprava a pokračovala tak asi do poloviny ocasu, kdy jsem v pokračování užila konec z předchozího
culíčku. Byl to tak v podstatě francouzský cop, akorát bez copu, jen stažený culíčky.
Nějakou tu chvíli mi to samozřejmě zabralo, nicméně když jsem i ocas trochu přelakovala, s úsměvem jsem sledovala,
že to Buřince moc sluší.
Dostala za odměnu další pamlsek, než jsem jí znovu nasadila stájovku a k tomu ještě divně vypadající a vůbec
nesedící límec z výběhové termo deky.. vypadalo to hrozně a kobylce se to moc nelíbilo, ale jak jí mám udržet v tom,
aby tak hříva vypadala stejně dobře, až přijdu ze snídaně?
Málem bych zapomněla vyčistit Bouři kopyta, proto jsem se do toho ještě pustila, i z vnějších stran je vzala rýžákem
a odvedla jí do čistého boxu, kam jsem donesla kbelík s krmením a odvezla stojan počkat pěkně do sedlovny, není
času nazbyt.
Na snídani bylo opravdu hodně lidí, ani jsem si do té doby neuvědomila, že mi ta večeře vážně chybí a pěkně mi
kručí v břiše. Abych si udělala radost, dala jsem si koblížek s čokoládou... mmmm, čokoláda. To mě dost sebralo a
připravilo na dnešní jízdu, takže jsem se v dobré náladě vrátila do pokoje, abych se převlékla do své kouzelné
honební sady. Když jsem se tak na sebe dívala do zrdcadla, v hnědých úzkých rajtkách uplých stylovým liščím
páskem, lehké mikině pod profesionálním červeným sakem,zase na mě dolehl takový ten divný pocit, že zrovna já
tady sotjím a vypadám jako opravdový nefalšovaný jezdec. Občas se mi to v segmentech vracelo, stejně jsem ale
byla pořád vděčná, že jsem se zrovna já, odjakživa antitalent na ježdění, najednou stala... tímhle, co tady stojí v
jezdeckém saku! To až uvidí děda, ten bude mít radost
Popadla jsem rukavice, přilbu a jezdecké boty, což byly části výstroje, které jsem si ještě z praktických důvodů
odmítala brát. Boty byly nablýskané a rukavice s přilbou zkrátka nešikovné.
Kobylka už měla ve stáji snědeno, tak jsem si akorát poklidila všechny věci v sedlovně a připravila výstroj na stojan,
odnesla Tomovi Bouřinu bederku a vrátila se do šatny pro boty, aspoň ty bych si už mohla vzít normální - sako s
růžovýma holínkama.. no...
"Goldíku prosimtě mohla bys mi zaplíst rybí cop?" vybafla tam na mě najednou Izzuš, sotva jsem si stačila nasadit ty
boty, její červená hlava se nedala splést s nikým jiným. Na chvíli jsem zaváhala, přeci jen, na ruční práci jsem byla
vždycky totálně levá Bouře měla štěstí, že to nedopadlo hůř
"Já nevím...moc to neumím. Ale můžu to zkusit pod podmínkou že mě nebudeš nenávidět za případnou bolest,tahání a
chomáče vyrvaných vlasů." varovala jsem jí radši předem
"Emhe hemhe.... Tak jo, přísahám že se nenaštvu a navyšuju nabídku o vyhotovení jednoho drdolu přesně na míru,
pokud bude ten můj cop vypadat aspoň trochu obstojně." ten návrh se mi líbil, tak jsem se nakonec pustila do těch
její rudých vlasů a poměrně dlouhou dobu strávila tichým pěněním nad tím, jak se mi strašně motaj ruce. Izz
statečně držela, což jsem byla ráda, protože když u mého česání někdo řval, že to tahá, naštvalo mě to většinou
ještě víc, než ty vlasy
"Ták a je to. No... rybu to opravdu připomíná." pozorovala jsem zadumaně svoje dílo, moje kamarádka byla ale
naštěstí spokojená, takže mi spadl kámen ze srdce. Chtěla jsem takový drdol, aby vypadal podobně jako bobánek a
hodil se mi k Buřince. Izz si dávala zjevně záležet, protože jsem se začala neklidně vrtět, když drdol dodělala, ale
musím říct, že vypadal opravdu skvostně, takže jsem si ho radši přelákla, ať kouká vydržet... to bude krása!
Dokud jsem se nepodívala na hodinky.
"Ježišmarja,vždyť já mám vlastně skluz...sakriš proč já jdu vždycky pozdě...musím běžet díky za drdol!" vystřelila
jsem jak čertík z krabičky, popadla přilbu a rukavice a vyrazila rychle na parkoviště, kam už měl dorazit děda s
rodinkou.
"Děduló! Tak jsi přijel! Čau ségra, ahoj mamí!" objala jsem dědu a nechtěla ho pustit, dokud nezačala mamka v
pozadí nespokojeně pokašlávat
"Čau rozáro! Tak jak dupou koníci?" zasmál se děda nadšeně, taky mě rád viděl Než jsem se zmohla k odpovědi,
poobjímala jsem tak nějak celou rodinu.
"Skvěle! Dneska to bude sranda, uvidíte nás v akci!" byla jsem rozradostněná, že je všechny vidím, do stáje jsem je
ale brát nechtěla, aby měla Bouře před honem klid. Tak jsem se jen omezila na živé vyprávění všeho, co se tu za tu
dobu událo, ukázala jsem rodince pár míst na Florestě a táta spokojeně konstatoval, že jsem měla opravdu štěstí.
Cestou jsme potkali i pár cizích koní od hostů, tohle bude opravdu velká akce. Zapovídala jsem se natolik, že mě
musel taťka zarazit, že už mám spoustu hodin. Ukázala jsem jim tedy, kde jsou kočáry a spěšně se odpojila, směrem
rovnou k Buřince.
Hvězda skutečně odpočívala v boxe, takže bylo jen dobře, že měla chvíli klidu, ačkoliv jasně vnímala napětí, které
se usídlilo před honem. Vzala jsem si jí do uvaziště, sundala z ní deky a pozorovala, že mé výtvory nezaznamenaly
moc škody, naštěstí. Spěšně jsem jí přejela tvrdým a měkkým kartáčem, ještě jednou zkontrolovala kopyta a pak už
jí nasadila hnědočerné pracovní botičky, které jsme měly z krosové sady, černé profi chrániče vyhrané na Dusotu,
pruhovanou bílo-modrou podsedlovku s červeným lemováním a na ní hnědou gelovku s beránkem, rovněž z krosové
sady. Na to přišlo upravené enduranční sedlo - s protiskluzovými třmeny, bezpečnostím hnědým podbřišníkem krytým
beránkem, pěkně přikurtované k Buřince poprsákem rovnou s martingalem - nic neriskovat. Všechno jsem poupravila,
pozapínala a ověřila - ačkoliv to bylo trochu strakaté, já s tím budu ladit, tak co
Jako poslední jsem Bouři nasadila vyleštěnou lesklou uzdečku s hnědou protiskluzovou otěží (zase strakatá, ale
aspoň jsem pořádně originální a to přesně chceme ) a znovu všechno překontrolovala a poupravovala. I já už
jsem si nasadila přilbu a natáhla rukavice, vyrazily jsme s kobylkou ven na místo srazu. Ačkoliv už jsem byla
konečně starší 15 let, hodlaly jsme s kobylkou skákat, proto jsem krásný klobouček musela oželit... no co, přilba
alespoň jako jediná s růžovým pruhem dávala najevo mé příslušenství k Florestě
Trochu jsem si Bouři prošla a dotáhla jí, přeci jen nechceme, aby se nám sedlo přetočilo zrovna teď
Stáhla jsem třmeny a nasedla, kobylka byla trochu nabušená z toho množství cizích lidí, ráda se předváděla, tak
jsem doufala, že jim nepředvede nějakou krásnou pakárnu
Rozhlédla jsem se po okolí a zamávala na svou rodinku, usazenou v kočáře. Táta byl nadšen a fotil mě, zatímco děda
se usmíval a ukázal mi zdvižené palce, jako že vypadáme dobře Aspoň někdo dokáže ocenit náš barevný mišmaš
Trochu mě ale udivilo, že jsem nikde neviděla Izz... kdepak se asi zdržela?
Všimla jsem si jí až o chvíli později, kdy ve spěchu opustila s krásně upraveným Meteorem stáj a vyhoupla se do
sedla. Vybídla jsem kobylku směrem k nim.
"Tak vidím,že nakonec možná nejsem vždycky poslední já!" zasmála jsem se lišácky, ačkoliv jsem měla do lišky
hodně daleko, jelikož jsem si Kitty s liščím ocasem už všimla a musím říct, že se svou Asií vypadaly skutečně lišky-
hodně. Zkrátka skvěle
"Heej,ale to se nepočítá,já musela zabavit Morise!" ohradila se Izz se smíchem, to mě ale neodradilo
"Ale já jsem taky musela zabavit ségru." odvětila jsem a vyplázla jazyk. Vsadím se, že Izzuš by měla nějaký
protinávrh, jenže vtom na ní někdo zavolal a ona odjela.
Chvíli jsem kontrolovala čas a rozhlížela se po ostatních, kteří vypadali úchvatně a profesionálně, většina v
červeném honebním saku, což vypadalo na barevné škále tolika koní vskutku moc hezky. Zpozorovala jsem, že už se
lidé řadí, tedy rychle jsem si našla nějaké pěkné místečko dál od hřebců, mezi valachy, což Buřince vyhovovalo a
sledovala trojici stávajících hlav honu, naše Velké Tři Krále Když už budou ty Vánoce
Izz se rychle přidala ke mě a k Bouři, která už uměla pěkně stát na jednom místě a vyčkávat povelů, takže jsem měla
teď v podstatě pohodičku. Představila mi Stellu, Kittyinu kamarádku, kterou má hlídat, pak už ale zazněly
myslivecké slavnostní fanfáry. Sice mi jejich melodie nebyli zrovna do srdce vnikající, ale dodalo to slavností
honební atmosféru. Na hon proti lesním zvířatům by mě sice nikdo nedostal, protože bych zvíře nezabila, ale dneska
to přeci jen bylo něco jiného...
"Marigold, tady máš stužku. Hlavně se zase nezamysli uprostřed jízdy." ozval se hlas tetičky Sue, která mi podala
stužku, až jsem sebou vylekaně trhla.
"J-jo, díky teti." převzala jsem stužku a připla jí Buřince na podsedlovku.
"Hodně štěstí." usmála se Sue a pokračovala v rozdávání. Fanfáry brzy utichly a Niora se do nastálého ticha ujala
slova.
"Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli
Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty.
A jak už začíná být tradicí, jako Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“
ukázala na Trojici stojící naproti nám; pořádně jsem si v hlavě rozvrhla, na koho si mám dát pozor a pokud možno se
před ním zneviditelnit (Bloodye - Master) a koho naopak pronásledovat (Kitty - Liška). Než pokračovala, opět
zazněly fanfáry; všimla jsem si, že i Sue a Lisa, které rozdávaly, už se vyhouply do sedel Komety a kouzelného
Impulse, na kterého jsem se nemohla vynadívat. Vážně krásně přírůstky do stáje. Rychle jsem ale přecvakla
pozornost k Nioře, která opět promluvila:
"Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní! "
Fanfáry opět zazněly a my se pohnuli - pobídla jsem kobylku do mírného kroku a nechala volnější otěž, z nějakého
důvodu jsme tím krokem vskutku začínali První vyjela samozřejmě Kitty s Asií, za ní náš host Oliver s Jasonem a
Connorem, každý rozradostněný ze svých koní Další místo patřilo Bloodye a Nioře, pak už hosté a v té skupině i
my. Ačkoliv musím říct, že když jsme vyjížděli, měla jsem chvilkový záchvat paniky, do které skupiny že to patřím
To jako vážně zkušený jezdec?
Sebejistota mojí kobylky mi to ale brzy vyvrátila, kráčela svižně a energicky, ve stádě v klidu, ačkoliv jsme
opouštěli areál Floresty. Bylo to zajímavé seskupení mnoha lidských žánrů a především koňských, takže jsem byla
ráda, že je před námi zrovna Mety, který by po Buřince snad nevykopl, když je to její soused
Vyjeli jsme na příjezdovou cestu směrem vpravo, pokračovali stále mírným krokem, ovšem ne moc dlouho, jelikož
Kitty nás brzy zavedla na vyšlapanou luční stezku, kde nastal čas pro lehký klus. Šířilo se to jako nákaza, sledovala
jsem, kdy Izz s Tikem přejde do klusu a následně pobídla kobylku stiskem holení, rychlým pohledem si zkontrolovala
vedoucí pravou nohu. Soustředila jsem se na mírnou regulaci rychlosti, jelikož se jednalo o nevinnou rovinku a já
bych opravdu nerada, aby mi vrazila do Meteora. Lehce jsem si jí zkrátila už na střední otěž a nechala ruce podél
plecí, ať tlačím do jejích spodních koutků a nechám jí vytáhnout si krk pro vyvážení zatím nevelké energie
vycházející z práce zadních nohou. Pche, co kdo o Hubertu tvrdí, zatím je to pohodička Ovšem jen ať nic
nezakřiknu. Naštěstí mě před Bloodyiným zrakem zatím chránilo pár lidí a pokud nemá nějaký ultra orlí pohled skrze
stěny, koně a lidi, tak je to v suchu... no jó, zase nejsem takový optimista, abych věřila, že to tak bude po celou dobu
jízdy
Do mírného kopce jsem lehce přesunula váhu dopředu a pobídla kobylku k živějšímu tempu, jemně zabrala, nahoře
jsem si přesedla. Objevily jsme se na trochu širší cestě, než prve, takže jsem si mohla Buřinku sem tam letmo trochu
sestavit k pravé a k levé ruce, aniž bychom někomu vadily. Potřebovala jsem si jí už pomalu dostávat na kontakt,
stále jsem jí ale nechávala vytaženou. Okolo nás stálo pár stálezelených smrků a smutných nahých stromů, ačkoliv
pár z nihc si ještě své barevné listí udrželo.
Všimla jsem si, že po chvíli se většina lidí začínala vracet do kroku, zpomalila jsem tedy vysedávání a v myšlenkách
si Buřinku připravila, abychom mohly zpomalit, až to udělá Izz před námi. Bouře neměla problém, když to udělali i
ostatní koně, proto jsem jí pochválila a zkusmo si jí trochu ohnula podél cesty, abych si jí už mohla dopobízet do
napnuté otěže a dostat si jí nakontakt. Cesta lesem netrvala dlouho a byla moc příjemná; brzy se před námi objevily
první náznaky louky a já bedlivě sledovala jezdce před sebou, abych poznala, jak jsme na tom. Společenstvo přešlo
postupně do lehkého klusu, hvězdu jsem ani pobízet nemusela, jelikož tam byli ostatní, což mě uklidňovalo i
znervózňovalo zároveň. Po chvíli svižného klusu v očekávání se zepředu ozval pokyn ke cvalu, který jsem nechala
kolovat.
Když nacválal Meteor, pobrala jsem si Buřinku už definitivně na otěž a sestavenou k pravé ruce jsem jí pobídla
levou nohou za podbřišníkem. Kobylka naskočila tak rychle, že jsme se málem dostaly ven z řady, byla jsem tedy
nucena zůstat v plném sedu a postupně si jí krátit a hlídat, aby jí nešiblo úplně Koně nicméně nespěchali, já měla
ale plné ruce práce a modlila jsem se, ať už konečně klušeme.
Cval nicméně ještě chvíli přetrvával, projeli jsme kolem lesa a pak dolů, kde, jak jsem později zjistila, vedla běžně
cvalovka. Bohužel se tu ale nacházelo i pár balíků, což byl pro Buřinku jednoznačně děsivý zážitek, naštěstí ale
uskočila od nich, kde nemohla do žádného koně vrazit, takže mi jen zbývalo se pevně chytit a usedět to, abych to
přežila do následujícího klusu. Prát jsem se s ní nechtěla a na mé výzvy vahou a sedem snad už byla otupená či co,
jelikož je nebrala příliš v zřetel.
Když jsme všichni přešli zase do klusu (Bouře vlastně jen díky ostatním), děkovala jsem všem bohům, že jsme to
přežily V klusu už jsem si jí pěkně srovnala, i kolem balíků jsme to zvládly, ale jen díky tomu, že jsme okolo těch
"děsivých" plachet projely v upřímné vzdálenosti. Kitty myslela naštěstí na všechno
Přejeli jsme na cvalovku z mírného kopečka, kde se v dálce rýsovaly.. skoky? Větvičky a klacky, hmm... snad se toho
nebude Buřinka bát
"Goldíku?! Takovýhle skok si opatříme na open week jo?!" zaslechla jsem zepředu a uvědomila si, že má vlastně pravdu
"Jasnýý!" křikla jsem v odpověď, aby mě slyšela, pak už jsme se obě opět soustředily na tu jízdu smrti
Když koně před námi postupně přešli do cvalu, musela jsem jednat rychle a pobídnout Buřinku správně dřív, než to udělá sama Ať si udržuji iluzi, že z nás dvou jsem šéf já Vybídla jsem si jí tedy tentokrát na levou nohu, přejela naše snažení rychlým pohledem. Zůstala jsem ze zvyku v plném sedu, ma rozjezd to sice nebylo zrovna vhodné, já ale věděla, že jakmile bych ztratila příležitost si kobylku pokrátit a porovnat, využije toho a vyhrne se mi vpřed, klidně i po předku. Tentokrát jsme si musely držet větší odstup, když se první skůček blížil, sledovala jsem střídavě skok a Meteora, abych to všechno tak nějak složila dohromady. Když jsme k němu měly volnou cestu, znovu jsem si Bouři lehce zkrátila a sebrala; sice pošvihávala ocasem, ale začínala už lehce přežvykovat udidlo a vnímat, hurá. Na skok jsem se samozřejmě vyšvihla do lehkého sedu a jen doufala, že toho kobylka nevyužije, jelikož ho jen tak ledabyle překonala. Ani druhý skok nebyl o nic lepší, an třeté, už jsem si kobylku pěkně pobídla a zkusila to tedy ze stehenního sedu s důraznou pobídkou, pěkně se opřít o kolena a držet lokty u sebe s otěží napnutou, rukama ale víc uvolněnýma, ať má prostor se vytáhnout. Neříkám, že to využila Spíš zneužila mou nepozornost a po "doskoku" hodila hlavou, takže jsem se opět vrátila do plného sedu a doufala, že budeme zase klusat
"Sakriš! Hvězdo musíš koukat i na ty malý skoky!" neudržela jsem se, za námi se totiž ozvalo cosi... no... ehm... snad to ten skok přestál, Bouře to totiž zase pěkně odflákla.
Točili jsme velkým obloukem vpravo ke svahu, a my cválaly na levou nohu. Vysondovala jsem vzdálenost mezi koněm za sebou a v lehkém půlkruhu si kobylku zpomalila do klusu, odkud jsme si nacválaly na pravou nohu. Stihly jsme to, dokonce bez kolize - zatím jsem jí nechtěla nechávat přeskakovat. Pěkně jsem si jí ohlídala, aby neměla tendence hnát se dopředu a oblouk si zkrátit, musela jsem si jí ale v plném sedu pořád korigovat kvůli tempu.
Svah jsme brali pěkně bezpečně v mírném cvalu, zůstávala jsem s vahou mírně vzadu, abych své hvězdě nevadila. Všimla jsem si, že pod námi se právě nacházejí povozy a snažila jsem se pohledem vyhledat rodinku; věděla jsem, jaké mají koně a taky jsem je poznala. Táta samozřejmě musel točit, to by nebyl on a mamka fotit. No, a děda... ten si na to vzal profesionální foťák
Doufala jsem ovšem, že vyfotil i ten krásný výhled, co se nám tu naskytl. Podzimní údolíčko a vykukující Rodovie; ideální fotka do kalendáře
Blížili jsme se k dalšímu lesu, Bouře už se díkybohu trochu srovnala, pořád jsem ale byla ve střehu, nevěda, kdy zase něco vymyslí. Rovněž skoky se před námi zjevily a já kobylce musela připomenout, že jsem pořád tady - tentokrát před zídkou spíš ale znejistěla, tak jsem k ní povzbudivě promluvila a vybídla jí do prostoru rukou, samozřejmě jí holeněmi pěkně nasměrovala na dřevěnou křížkovou branku. Pořádně jsem Bouři před skokem pobídla a sledovala, co nás čeká na druhé straně - dlouhá rovná louka. Jéjej. Teď bylo ale potřeba si začít rychle soustředit na skok, uvolnit ruce a vytáhnout se lehkým sedem kupředu, což mi došlo pozdě, jelikož jsem po váhavém skoku lehce přepadla dopředu, nicméně jsem se naštěstí udržela a o chvíli později už si znovu kobylku rovnala zpátky pod sebe. Chvíli jsem se snažila dohlédnout až dopředu a vyčíst Králům ze zad, jestli se už máme proměnit v Divoký hon či nikoliv, po chvíli se ale přecházelo do kroku, takže mé dilema bylo vyřešeno a musím říct, že jsem si trochu oddychla
V hlavě jsem si znovu projela cestu sem - bylo to moc hezké místo, s výhledem na Rodovii. Navíc, kde narazí člověk jen tak na rovnou louku?
Tu jsme ale brzy opustili směrem k lesu a zmizeli v něm, kde se táhla další ideální stezka pro rychlejší chod, pár desítek metrů nám ale odhalilo mělký brod, ze kterého se moje kobylka zhluboka napila a začala se nadšeně cachtat, což jsem musela rychle zarazit a přejet na druhou stranu, kde jsem jí dopřála krátkou pauzu pořád s volnější otěží. Naštěstí stála v poklidu.
Netrvalo dlouho a vyrazili jsme zase dál, kde se po chvíli i naklusalo, takže jsem měla příležitost si kobylku znovu pěkně posbírat na kontakt. Po tom úseku cesty už šla docela dobře, pohladila jsem jí po krku a postavila se do prudšího kopce, ten taky hezky pomohl Buřince zapojit energii zádě. Všimla jsem si Kitty, která právě přejížděla kousek nad námi a zamyslela se nad tím, že je to trochu zvláštní, honit toho, který nás vede Takový způsob zrady
I Bouře brzy vystoupala nahoru, objevila se před námi rovná stezka, z obou stran lemovaná mohutnými jehličnany. Nějakou chvíli jsme po ní poklidně vyklusali, než se jezdci začali připravovat ke skoku - pěkně vyskládaným pneumatikám zavěšených na kládě. Mě bylo naprosto jasné, co udělám - objedu to. Izz s Metym nacválaly a já se jen v klusu držela zpátky, abych nikomu nevadila, mimo nájezd na skok. Sice mi to dalo docela práci, udržet Buřinku v klusu, zatímco ostatní cválají, stačila ale regulace vysedávání a sem tam aktivní otěž, neblbnula moc dlouho, ačkoliv se co chvíli vztekala. Nedůvoěřivě pokukovala po pneumatikách, když jsme je preventivně objížděly, sestavila jsem si jí ke druhé ruce, ať se na to nemusí dívat, a pochválila jí, když pneumatiky nervózně překonala. Zařadily jsme se zpátky do řady cválajících koní, opět ve cvalu, a pokračovaly dál, na rozsáhlou louku, kde na nás čekala ještě jedna barelová překážka. Najely jsme si s Buřinkou pěkně podle koně před námi, což bylo asi nejjednoduší , sledovala jsem, že nás čekají barely... a nervózní Bouře.
"Tak dobře, asi budeme muset odpískat i tenhle skok." povzdechla jsem si, ale pohladila kobylku po krku a nechala jí barely opět v klidu objet v sestavení na druhou stranu, což se dalo zvládnout. Trochu mě mrzelo, že jsme musely oželit i tenhle skok, doufala jsem, že dál už bude kobylka trochu klidnější.
Hned po skoku se skupina napojila na stezku, kam jsme se všichni vešli společně s povozy a zpomalili do klusu - na kobylku stačilo lehce zasednout a zatlačit, podržet v hlavě myšlenku a zapřít se do zad a nohou se pevnou rukou. Mírným poklusem jsme pokračovali po cestě dál k Lovecké louce, dokud se před námi palouk skutečně nerozprostřel a já si chvíli neoddychla, že si dáme pauzičku. Pak jsem si ale všimla skoků - a Kitty, která už se hnala na lákavě vypadající dvojskok. Rychle jsem vyhodnotila ostatní skoky, a pobídla kobylku znovu do cvalu, abychom to stihly - konečně se mi podařilo včas zareagovat, protože se prostor před skokem uvolnil a my mohly v klidu pokračovat. BOUŘE BYLA CELÁ NATĚŠENÁ NA KLASICKÉ SKOKY, PROTO JSEM SI JÍ MUSELA POLOVIČNÍ ZÁDRŽÍ LEHCE SEBRAT A HURÁ NA DVOJSKOK, SNAD TO PŘEŽIJEM. HOLENĚMI JSEM SI JÍ NA SKOK LEHCE POROVNALA - AŤ SE NÁM TO POVEDE PĚKNĚ NA STŘED. VZPOMÍNALA JSEM SI, ŽE U KROSU SE NÁM KLADLO NA SRDCE PŘI DVOJSKOKU NAJET SI SPRÁVNĚ PŘEDEVŠÍM NA PRVNÍ SKOK A DRUHÝ NECHAT VÍCEMÉNĚ NA KONI. PRVNÍ KOLMÁK NEVYPADAL TAK DĚSIVĚ, PROTO JSEM SI BUŘINKU KORIGOVALA Z PLNÉHO SEDU, PŘILOŽILA HOLENĚ K BOKŮM "NA POSILNĚNOU" A HLASEM SI JÍ TIŠE VYHECOVALA, COŽ ALE NEBYLO SKORO POTŘEBA, JELIKOŽ BOUŘE SE SOUSTŘEDĚNĚ ROZEBĚHLA K PŘEKÁŽCE. JEŠTĚ TROCHU JSEM SI JÍ ZKRÁTILA V ZÁVISLOSTI NA ODPOČTU CVALOVÝCH SKOKŮ, SEBRALA OTĚŽE DO JEDNÉ RUKY A VÝRAZNĚ POBÍDLA K ODRAZU - ZAPŘELA SE KOLENY DO OPĚREK A DO NOHOU, NECHALA RUKU PŘEJET PO KRKU DOPŘEDU A NECHAT KOBYLCE PROSTOR, OTĚŽ JSEM ALE DRŽELA NAPNUTOU A RUKOU PRUŽILA SPOLEČNĚ S BOUŘINÝMI POHYBY. DRUHOU RUKU JSEM NATÁHLA SMĚREM K VĚTVIČCE, ALE - PROKLOUZLA MI SKRZ PRSTY. TEĎ UŽ ZBÝVAL JEN TEN DĚSIVÝ OXER.
NECHALA JSEM BOUŘI VOLNÝ PROSTOR A POTLAČILA VŠECHNU NERVOZITU - NEBYL TO PŘÍLIŠ VYSOKÝ ANI PŘÍLIŠ ŠIROKÝ SKOK, JEN JSME OXERY JEŠTĚ NEDĚLALY. KOBYLKA INSTINTKIVNĚ NATÁHLA KROKY A MOHUTNĚ SE ODRAZILA - JÁ SE JEN ZHOUPLA SPOLU S NÍ A NATÁHLA RUKU PRO VĚTVIČKU, SKORO SE ZAVŘENÝMA OČIMA, A UCÍTILA NĚCO V RUCE. BRZY JSEM JÍ ALE VYSTŘELILA ZASE ZPÁTKY A PŘESTALA VNÍMAT, JESTLI MÁM VĚTVIČKU NEBO NE, KOBYLČIN MOHUTNÝ SKOK MĚ PONĚKUD VYKOLEJIL. CHYTLA JSEM TEDY I DRUHOU RUKOU OTĚŽ A NAPŘÍMILA SE PO DOSKOKU - VYPADLA TROCHU MOC DOZADU, TAKŽE JSEM BYLA RÁDA, KDYŽ KOBYLKA NEJANČILA A PŘEŽILA MŮJ TVRDÝ DOPAD. PODÍVALA JSEM SE DO RUKY - VĚTVIČKA SE MI ZABODLA DO RUKÁVU A VYDRŽELA MI V RUCE.
Pochválila jsem kobylku, tohle bylo vážně trochu divný, moc neuvěřitelný a já měla pocit, že za chvíli spadnu. Buřinka ale rychle zatočila na druhou stranu, než jsem sklouzávala, takže mě to pořádně hodilo do sedla, chytla jsem se a trochu zmateně začala kobylku zpomalovat. Uff... byla jsem pěkně vyklepaná, když jsem seskočila dolů, povolila podbřišník a nánosník, chvíli kobylku povodila, než vychladne a skočila uvázat za vodítko, celou dobu převázané okolo krku. U Toma jsem vyzvedla bederku a přehodila jí přes kobylku, která začala hned hledat nějakou tu trávu. Já jsem se, stále trochu vyklepaná, připojila ke své rodince, která si dopřávala pořádného gulášku. Svěřila jsem se dědovi, že nemám ponětí, jak se nám mohlo podařit získat větvičku hned na první skok, on se ale jen usmál a řekl, že na nás moc myslel... To mě uklidnilo a dodalo mi to odvahy.
marigold a bouře: 2.ČÁST HONU
Zůstala jsem s Buřinkou a hlídala jí jako pes, sedíc naproti. Nějak jsem si ptořebovala sednout po těch skocích, pořád se mi klepaly nohy a ruce. A Bouře si taky odpočinula ráda.
"Marigold, tohle je Moris. Morisi tohle je Marigold,moje spolubydlící." promluvila Izz, vedle které jsem si skoro nevědomky sedla, snad už za ní moje podvědomí automaticky směřuje vždycky, když neví přesně, kam dál
Věnovala jsem jí zkoumavý pohled a ten samý přesunula i k Morisovi - zrzavému metalistovi v kožené bundě a podivným výrazem. Hmmm, zrzavý Moris - připomínal mi Ira... nebo Skota? Teď se mi to pomotalo
"Ahoj." pronesla jsem trochu nervózně, moje drahá Izz si naštěstí všimla, že jsem poněkud nejistá při pohledu najejího kamaráda, tak se jen chápavě usmála a poprosila mě, jestli jí nepohlídám Tika. Převzala jsem tedy Meteorovi otěže a chvíli se snažila uklidnit. Pořád mi to nějak nešlo.
"A teď už se na toho tvýho koně z blízka podívat můžu?" ozval se děda, co se objevil za mnou, v ruce teplý čaj v termosce. A jelikož ho upravoval táta, nevylučovalo se, že v něm bude i něco málo medoviny
"Děduló!" zvolala jsem nadšeně a podívala se na svou kobylku, která poklidně stála, ukusovala trávu a sem tam se ukšklíbla na koně v okolí, ani Meteor nebyl ničím zneklidněn. Většina lidí byla zaměstnána bavením se s jezdci, snad každý tu měl někoho známého, koně ale nezůstali nehlídaní.
Chvíli jsem se věnovala svému dvoumetrovému dědovi, mamka se tvářila nejistě, protože se koní bála, a táta se zase zaujatě o něčem bavil s... Jasonem a Lisou?
"Ou, proboha... jak se táta dostal k Jasonovi a Lise? Dědo, mám obavy, aby zase něco neřekl, znáš ho..." chytla jsem dědu za rukáv a začala se nervźoně pohupovat v tureckém sedu.
"Jen klid, šel se jenom zeptat na ty koně, mluvil o nějakym bílym..."
"Ahá, Impuls!" skočila jsem mu do řeči a znovu se podívala směrem k Jasonovi, Lise a tátovi, který skutečně ukazoval k místu, kde byl majestátní hřebec uvázán, stranou od ostatních.
"Už jsi klidná? Teď mi představ toho svého oře, když o něm pořád tak básníš."
"Dobře, takže soukromá prohlídka." zazubila jsem se na dědu, který mi chvíli vypravoval zážitky z jízdy povozem. Moc se mu to líbilo, pak mi ukázal i fotky a pár záběrů, kde bylo naše společenství honu. I jeden blízký záběr na nás, v pohybu. Bouři to tam moc slušelo.
Když jsem předala dědovi Bouřiny otěže, nevrle se na něj zadívala. Navzdory tomu, že byla proti mě velká, proti dědovi ani trochu.
"Tak tohle je Bouře, zvaná Buřinka, hvězda, dračice a co mě ještě aktuálně napadne. Naučila mě toho spousty." zatímco jsem jí kontrolovala uzdečku, nožky a výstroj, pustila jsem se do dlouhého výčtu věcí, které měl děda vědět dřív, než si jí pohladí Nechala se v poklidu, ačkoliv jsem měla chvíli pocit, že je z dědy nějak nesvá, brzy to ale přešlo, když jí nabídl kousek mrkve, kterou vzal prý preventivně s sebou.
"Mrkev miluje. A taky suchý pečivo, akorát nějak moc nemusí jablka. Tos trefil dobře." usmála jsem se spokojeně a chvíli Buřinku drbala a hladila, děda se ke mě přidal. Taky se mu líbila, po kom asi mám svůj vkus
"Hele, už nám to jede." konstatoval po chvíli, kdy ochotně poslouchal moje vyprávění a prohlížel si koně, i Meteor ho zaujal. Mírumilovný valášek, snad se Izz nebude zlobit za pár mrkvových úplatků.
"A jo. Tak se uvidíme na konci." objala jsem ho ještě a vůbec se mi nechtělo ho pouštět. Pak mě ale pohladil po vlasech, jako to dělával vždycky, a popřál nám hodně štěstí, ať jim to natřem
"No, to teda natřem." zamručela jsem s povzdechem směrem k Buřince. Já totiž věděla, že na to ani zdaleka nemáme
Izz se zanedlouho vrátila, měly jsme ještě chvíli času, tak jsem společně vypily trochu čaje a prohodily pár slov.
O pár minut později ale přišel čas, abychom i my vyjely zpátky na dráhu.
"Ale aspoň větvičku máme, což?" překontrolovala jsem výstroj i kobylku, dotáhla podbřšiník a sundala bederku, odnesla jí zpátky do auta. Než se vyrazilo, měly jsme to totiž hotové docela rychle, trochu jsem si Buřinku povodila a dotáhla podbřišník, abychom to měly zmáklé. Nasedla jsem tak akorát, urovnala se a sledovala ostatní. Byly jsme jedny z posledních, tak jsem se akorát zadívala směrem ke své rodince a zařadila se zase za Izz, kde byla stoprocentní jistota nekonfliktní jízdy
"Tak brouku, za chvíli máme ten masakr za sebou." pokývala jsem hlavou. Vozy dostaly menší náskok, brzy jsme ale poklidným krokem vyrazili i my.
Liška nás vedla z odpočinkové louky na dvoukolejnou cestu, ve které nás udržoval hustý smíšený les. Ačkoliv tady to cítit nebylo, přes koruny stromů se sem tam přehnal studený větřík. Taky už byla celkem zima, čaj s medovinkou mi ale vlily krev do žil, takže jsem se zahřátá soustředila na jízdu a nechávala Buřince středně dlouho otěž, ať jí mám pro jistotu pod kontrolou. Kobylka si užívala tolik koní a lidí okolo sebe, proto byla nebývale klidná. Po první části cesty už ze sebe navvíc dostala to nejhorší, takže už se chovala poměrně vzorně.
Cesta netrvala dlouho, když se zepředu ozvalo pár informací - klus a cosi o překážkách. Nechala jsem kolovat a počkala si, abych mohla Buřinku s lehkým přizvednutím holeněmi vybídnout ke klusu, v něm si jí napobízela do zkrácené a otěže a lehce sebrala. Pokojně a pozvolna jsem vysedávala, hlídajíc tempo, Buřinka začala nápadně spěchat kupředu. Dala se ale ovládat, proto nebyl problém se dostat až k fázi, kdy jsme se ocitly na prostorné louce a dali se po jejím okraji. Zepředu se ozvaly pokyny tentokrát ke cvalu, proto jsem si kobylku lehkým kontaktem otěže sestavila k pravé ruce, našlápla si pravou nohu dopředu a levou za podbřišníkem pobídla ke cvalu do otěží na kontaktu. Uvolnila jsem se v bedrech a podpořila kobylku v přechodu volným následováním jejího pohybu. Až doteď jsem úplně zapomněla, že tu nějaké skoky jsou, jak jsem se soustředila na Bouři, teď jsem na ně ale upřela svůj pohled a okamžitě zavrhla pár pěkně děsivých, ale originálně vymyšlených variant s neckami, pytli a podobnými věcmi... tím nebudu Buřinku stresovat, ani riskovat, že by to dopadlo porušením pravidel honu
Nechala jsem jí zabrat ke skokům a v hlavě si rozvrhla nejvhodnější cestu k jednomu z těch jednodušších pro začátečníky, však co taky. 50cm nebylo moc, Buřince tak nějak na protažení a beze stresu, přiložila jsem tedy holeně a sledovala pohledem náš vybraný skok. Nadzvedla jsem se do lehkého sedu a rytmicky se dotýkala zadkem sedla v taktu Bouřiných cvalových skoků. Kobylka se mohutně odrážela zadníma nohama a svižně směřovala za směrem mého pohledu, aniž bych skoro cokoliv musela dělat rukama nebo nohama. Už ze zvyku jsem si jí pěkně natlačila na střed a na chvíli zasedla, abych jí mohla poloviční zádrží lehce zkrátit a nenechat jí tolik valit na tak malý skůček. Hvězda se výrazněji zakulatila, zůstala jsem v plném sedu a nechala se poklidně houpat, holeněmi jí podpořila v myšlence, jen ať ten skok neodflákne. Zrovna Bouře ale patřila ke koním, kteří moc pobízet ani nepotřebovali a neradi něco vzdávali.
Tempo nám oběma vyhovovalo, tak jsem nechala holeně přiložené, otěž zůstala napnutá a akorát před skokem důrazněji pobídla, aby ho kobylka neodflákla, zapřela jsem se koleny o operky a vyšvihla se do lehkého sedu, rukama přejela kousek po krku tak, aby zůstala otěž napnutá a byl zachován stálý kontakt. Pohled směřoval dopředu, lokty jsem držela u těla a po Bouřině dopadu se napřímila, ruce nechala klidné na kohoutku a s přiloženou holení nechala kobylku vycválat dopředu, pohladila jí po krku. Chtěla jsem jí navést dál, na další skok a pak pokračovat za ostatními, nenapadlo mě ale rozhlédnout se, jestli jede ještě někdo jiný. Těsně před nájezdem, soustředěná na skok, jsem se zatraceně lekla koně, co najel taky, a Bouři se to samozřejmě nelíbilo. Aby nenarazila, zapíchla to na místě. Já málem přeletěla přes její krk, ale díky tomu, že se napřímila a krk vytáhla nahoru, jsem narazila do něj a hodilo mě to zpátky do sedla. Nicméně jsem ztratila třmen a za námi se řítili další jezdci, takže jsem na to nedbala a ještě pořád trochu mimo pobídla Bouři ke klusu pryč. I Buřinka byla trochu vyjukaná, ale poslechla a sjela z dráhy mimo překážku.
"Promiň, moje chyba." hladila jsem jí chvíli a oklusala si s větší okruh mimo dráhu, abych si jí vzala zpátky. Hladila jsem jí, drbala na kohoutku a v hřívě a dodávala odvahy, brzy se uklidnila. Zařadily jsme se na konec voje středně zkušených, kam jsme patřily, před začátečníky, jelikož jsme to dřív nestihly. Kobylka tiše pofrkávala a pohrávala si s udidlem v hubě, když se najednou celá garda koní před námi zběsile rozcválala/roztryskala, slovo "halali" jsem totiž zaslechla tak vzdáleně, že bylo jako z nějakého snu. Bouře se chvíli bouřila proti mému protestu zrchlit, když jsem jí ale pobídla, vyrazila tak rychle, že to snad ani nebylo možné. Neměla jsem ponětí, že umí takhle rychle běhat, ale zase jsem věděla, že to dělá ráda. Pustila jsem jí, nadzvedla se do lehkého sedu a jen se vyhýbala koním okolo nás. Kobylka se pomalu vytlačila zpátky mezi naší skupinu středně zkušených, kde nebyla sama, kdo běžel jak o závod. Usmívala jsem se, cítila vzrušení v krvi, z Buřinky radost jen sálala. Prostě soutěžní typ. Hodnou chvíli jsem si to jen užívala - především to, že na rozdíl od minulé pozice jsme už viděly Kitty alias Lišku, byly jsme od ní ale dost daleko a několik koní už jí dotahovalo. Aspoň jsme byly o kousek před Meteorem
Slyšela jsem, jak moje kobylka těžce oddechuje a ztrácíme pozici, předjíždějí nás ostatní a Mety nás dotáhl, což mě dost překvapilo. Ne, že bych ho podceňovala, ale netipovala jsem ho na soutěžního dostiháka. Usadila jsem se do plného sedu a začala si Buřinku lehce sbírat a krátit, polehounku a pomalounku, aby se tolik nenaštvala. Vyjely jsme z největší skupiny, tam jsem jí začala lehce ohýbat do krátkých vlnovek na obě strany, což jí sice nutilo užívat kontracval, já ale potřebovala, aby zpomalila.
"Houu broučku, nech je běžet. Však já vím, že jsi rychlá jako padající hvězda, nepotřebuješ se uhnat. Jen klid." uklidňovala jsem jí ještě hlasem. Kobylka kupodiv poslechla, jako kdyby mi dala za pravdu, ačkoliv se nerada vyřazovala ze závodu. Já ale slyšela, jak ztěžka oddychuje, byla pěkně zpocená. Nechala jsem jí s vahou vzadu pozvolna přejít do klusu, poklidně jsme pokračovaly v cestě podél ostatních, kteří ještě dokončovali halali. Hodila jsem okem po Kitty, která už ocas neměla - zároveň jsem ale nevěděla, kdy ho ztratila. Zakroutila jsem nad tím hlavou a chvíli hladila Buřinku po krku. Po tom, co jsem musela neustále někam odjíždět, neměla takovou kondičku, aby tenhle běh utáhla, proto jsem byla ráda, že to ve zdraví zvládla. Povolila jsem jí otěže a nechala protáhnout krk, poklidně vysedávala a přesedávala. Na chvíli jsme se přidaly ke skupině nováčků, kterou úspěšně ukočírovala Sue a Lisa, jelikož jsme se tak rychlostně doplňovaly naštěstí jim to ale nevadilo.
Brzy se celá skupina znovu přeskupila, pokračovali jsme chvíli poklusem, než se zepředu ozval povel ke kroku. Nechala jsem hvězdu doklusat ke své skupině, abychom tam Sue s Lisou nevadily, a zasedla si, zapřela se do pat a zad a nemusela ani přidávat otěž, kobylka zareagovala na myšlenku a váhu a zpomalila do kroku. Pochválila jsem jí, nechala na volnější otěží trochu odpočinout.
Kitty nás vyvedla cestou mezi stromy z louky, na jejímž konci jsme všichni znovu naklusali a přejeli na prostornou pěknou louku, kde jsem si kobylku znovu lehce posbírala na otěž a nechala jí přežvýknout, ať si uvolní hlavinku, pochválila jí. Snížila jsem zároveň ruce na úroveň plecí, ať už jí nepřetěžuji, působila tak na její spodní koutky a nechala jí krk lehce vytáhnout. Buřinka neprotestovala, spousty koní okolo nás by běželo dál, hvězda ale kupodivu nedivočila. Musela jsem se sklonit nad její moudrostí.
Louku jsme poklidně překlusali ve zdraví, v z povzdálí jsem pozorovala vedoucí skupinu vepředu a přemýšlela, kam směřujeme dále. Přišlo mi to tu nějaké povědomé... a když jsem za stromy zahlédla balíky přikryté plachout, rozsvítilo se mi.
Naštěstí jsme je opět projeli v bezpečné vzdálenosti, kousek po louce vycválali v poklidném tempu a vrátili se zpátky do klusu. Přenesla jsem váhu trochu dopředu, abych pomohla Bouři překonat mírný kopec, do kterého jsme zakrátko vystoupali a pokračovali dolů, kdy jsem šla pro změnu zase víc dozadu a lehce si Bouři sebrala.
Izz na mě křikla, že prý se bude cválat a naposledy skákat a máme si držet rozestupy. Podívala jsem se na prostor za zatáčkou, kde na nás skutečně cosi čekalo, zatím se mi ale nepodařilo to identifikovat. Lehce jsem si kobylku do zatáčky ohnula a mohla si jí tak nechat pěkně vycválat, už neměla tak živé tempo, co na začátku, takže jsem se postavila lehkého sedu a pevně se zapřela koleny o opěrky, které v endurančním sedle nebyly tak výrazné, ale přesto pomohly, otěže jsem udržovala napnuté. Buřinku to trochu podpořilo v pohybu, povzbudivě jsem k ní promlouvala a jakmile jsme se ocitly opět na rovince, konečně jsem zahlédla poslední skoky dnešního Huberta - pohovku (?!) a balíky slámy se stromky podél okrajů. Koukala jsem na pohovku jak blázen a rovněž sledovala Bouřiny reakce; skočit si tuhle šílenost mě strašně lákalo, stejně jsem ale radši natlačila Buřinku na střed balíků slámy a už se pečlivě rozhlédla, jestli náhodou nejede někdo okolo. Cesta byla volná, zesílila jsem tedy tlak koleny a na chvíli přitiskla holeně, abych kobylku podpořila v pohybu na skok. Viděla ho a když poznala, že to po ní skutečně chci, lehce prodloužila cvalové skoky, nechala jsem jí, ať má dostatečný hnací pohon na balíky. Dívala jsem se přímo k překážce, rychle odhadla počet skoků a pobídla Bouři do ještě delšího rámce, což by mělo vyjít. Kobylka se nechala pobídnout ke skoku, podsadila zadní nohy pod sebe a mohutně se jimi odrazila, takže se skrčenýma nohama skončila těšně na druhé straně, mám pocit, že zadníma škrtla o slámu. Šla jsem trochu před pohybem, jelikož jsem čekala trochu větší sílu skoku, na druhé straně jsem se ale stačila zase narovnat, opatrně vrátit ruce zase zpátky ke kohotkou, abych necukala Buřince v hubě, a s přiloženou holení jí v lehkém sedu nechala vycválat kousek dál, neměla jsem totiž ponětí, jestli za námi ještě někdo jede.
Cválalo se ale dál, ruce šly za očima, tak jsem se zadívala směrem za Izz, která se nám s Meteorem poněkud vzdálila. Pořád měla na sobě ještě špínu od svého pádu na louce.
Celá skupina se pomalu dostala od posledních skoků, od lesa se ozývalo koňské ržání. Byla jsem trošku dezorientovaná, proto mi zpočátku nedošlo, že už se blížíme k Florestě
Izzušák přede mnou brzy zpomalila Meta do klusu, Bouři jsem ani nemusela moc pobízet a přešla. I tak jsem zůstala v lehkém sedu, povolila otěže a nechala jí pěkně vytáhnout krk, procvičila si vlastní rovnováhu a uvolnila kobylce záda. Bouře toho spokojeně využila a hlasitě zafrkala. Nemusela jsem v lehkém sedu čekat dlouho, zakrátko se přecházelo do kroku, takže jsem zasedla, zatlačila sedacími kostmi lehce do kobylky, zapřela se do zad a nohou a tím to haslo, kobylka zpomalila. Pochválila jsem jí, podrbala na kohoutku a nechala volnou otěž, jen jí vybídla vedle Izz, jelikož na stezce bylo dost prostoru.
"Mari,přemýšlela jsi někdy o tom,jestli Bouře dělá něco čistě protože to chceš ty? Nemyslím jakože poslechne tvůj povel,ale že udělá něco dobrovolně jenom protože třeba cítí,že by ti to udělalo radost..." zeptala se mě kamarádka, chvíli jsem se na ní zamyšleně dívala. Měla zajímavé myšlenkové pochody, musela jsem chvíli dumat.
"Párkrát už ano,ale je to takové nestoprocentní. Určitě už jsem ten pocit někdy měla,ale většinou jsem se nestihla dobrat k tomu jestli byl oprávněný nebo ne." pronesla jsem nakonec a chvíli nad tím musela ještě přemýšlet.
,,Hele už jsme tady" pronesla po chvíli Izz.
Skutečně jsme zakrátko vyjeli z lesa, který nás propustil přímo u výběhů - ačkoliv nás byla poměrně početná skupina, dost koní zůstalo doma. Mimo jiné i všudypřítomný Chorál, který tiše zařehtal, Bouře mu odpověděla.
Projeli jsme okolo výběhů a velkou branou se vrátili na Florestu, kde jsem si chtě nechtě trochu oddychla, že se to ve zdraví přežilo
Buřinka taky hlasitě vydechla, když jsem seskočila dolů, vytáhla třmeny, povolila podbřišník a nánosník a vyčkala ještě na Niořinu řeč, kdy poděkovala Masterovi, Lišce, Vrchnímu Lovčímu a pak i nám a pozvala nás na slavnostní večer, kdy proběhne zhodnocení a Svatohubrtská zábava. Z toho jsem byla snad nervóznější, než z celé jízdy
Nakonec jsem Buřinku v poklidu odvedla do boxu...
*Péče*
cassie + gentleman: Seděla jsem na posteli a vstřebávala jsem skutečnost, že už zítra je hon. Vlastně jsem, ani nevěděla, jestli z toho mám větší radost nebo se toho spíše bojím a jsem z toho neklidná. Charlie si na posteli četla knížku a posunula jí do strany, aby na mne viděla a pozvedla obočí. Zírala jsem před sebe a nevnímala jsem své okolí.
,, Jak dlouho chceš zírat někam do stěny?" zeptala se mne.
,, Tak dlouho, jak bude třeba." odpověděla jsem jí, poté co jsem sebou trochu polekaně trhla. Bylo to, jako kdyby mě náhle probudila z nějakého snu. Podívala jsem se na hodinky. Možná bych měla vstát a konečně se hnout. Gentleman byl ve výběhu a bylo o něj postaráno.
,, Ty jsi vážně ztracená." povzdechla si Charlie. Věnovala jsem jí zamračený pohled a místo toho jsem vstala a opustila jsem pokoj. Konec konců jsem neměla ještě připravený skoro nic. Promnula jsem si krk a rozešla se do stáje. Dnešní den byl trochu podmračený, na čemž mi tak nezáleželo jako na tom, aby se počasí vydařilo i zítra. Pokývala jsem na pozdrav pár lidem a vešla jsem do sedlovny k mé skříňce, odkud jsem pomalu vytáhla všechny potřebné věci. Gentleman neměl ještě žádné sady, které bych mohla kombinovat s tím, co jsem dostala postupně, co jsem šplhala po levelech, tudíž jsem si musela vystačit s tím, co mám. Uzdečka, endurační sedlo s klasickou dečkou, kterou používám od začátku. Na mobilní stojan, který mi posloužil jako odkládací prostor jsem odložila i pevnější botičky, také chrániče a gelovku. Potom budu potřebovat vodítko, provazovou ohlávku a bederku. Začala jsem tím, že jsem bederku a deku dala do pračky a mezitím si k sobě vzala sedlo.
,, Neroztahuj se tak." postěžovala si Ginger. No, asi jsem vážně zabírala, až moc místa. Posunula jsem se na stranu i s mými věcmi, ač trochu neochotně. ,, A netvař se tak otráveně." napomenula mne Ginger.
,, Jo jo.", zahučela jsem a raději se soustředila na práci přede mnou. ,, Jsem tak neklidná ze zítřka, že už zapomínám věci.", povzdechla si, když jsem zapomněla tak trochu, že bych kůži měla vzít vlažnou vodou nejdříve. Zvedla jsem se a Ginger se zasmála. Do erárního kýble natočila vlažnou vodu a vzala si k sobě vhodné přípravky. Zasedla jsem opět na své místo a pustila jsem se do práce. Vlažnou vodou jsem nejdříve umyla kůži a poté i kovové věci na sedle, promazala jsem kůži a umyla vše, co se dalo. Prohlédla si to. To by šlo ne? Sedlo si dala na stojan a vzala si k ruce uzdečku.
,, Dobré ráno." pozdravila Melanie, když vešla do sedlovny. Přešla rovnou ke skříňce, kde začala prohrabávat a hodnotit své věci. Omývala jsem vlažnou vodou kůži a to dost pečlivě, až se na mne Melanie podívala a pousmála se. Mým amatérským okem se podívala na výsledek mé práce a poté přešla k druhé části a to namazat kůži, což jsem měla za pár minut. Chrániče a botičky jsem též omyla a očistila. Ginger vedle mne uvolnila místo Melanii a já byla znova donucena se posunout ke straně. Pračka mi doprala a rovnou i vysušila. Bylo to ještě krásně teplé a voňavé. Zkontrolovala jsem si všechny své věci, jestli jsou v pořádku.
,, Panebože, pucovala si to tady do detailu. Určitě si nic nevynechala.", nevydržela to už Melanie a zadívala se na mne s povzdechem, ale zasmála se a já rozhodila rukama.
,, Není přípustné, aby tam byl jediný flek!" řekla jsem hrdě. Byla jsem sama se sebou spokojená, vše jsem pečlivě uklidila do své skříňky a usmála se. Více jsem nemusela já řešit. ,, Dámy .. já se jdu stresovat někam do kouta.", oznámila jsem jim.
,, To se netěšíš?" zeptala se Ginger a zvedla obočí.
,, Těším .. jenže .. nikdy jsem na Honu nebyla a .. prostě to je jedno!" odpověděla jsem a usmála se. Jak jsem řekla, tak jsem také udělala. Po nějaké době jsem si odchytila Clair, která šla nejspíše zkontrolovat svou Pomněnku a já se potřebovala nějak zaměstnat. Brnkala jsem prsty. Ze sedlovny se ozval známý hlas volající o pomoc. Clair se zadívala na mne se stejným výrazem, avšak nakoukli jsme do místnost, kde seděla Mellysa.
,, Co je?" splynuli naše hlasy v jeden. Ušklíbla jsem se pobaveně a dál hleděla na dívku přede mnou, jenž zvedla do vzduchu dvě čabraky, bílou a tmavou. Chtěla vědět náš názor. Obě dvě jsme se hluboce zamysleli.
,, Tmavou.", odpověděla jsem, avšak sousedka vedle řekla přesně tu druhou, takže jsme chudákovi Mell nepomohli.
„No to jste mi moc nepomohly. Poradím si sama díky.“ odfrkla si Mell. Pokrčily jsme obě dvě rameny a poté se vytratily. Zbytek dne probíhal tak nějak normálně. Večer jsem měla hlad a těšila jsem se na večeři. Jenže večeře mi nebyla dopřána. V kapse mi zabrněl mobil a já se podívala na displej, kde bylo Kitty jméno. Nechápavě jsem svraštila své obočí. Znělo to naléhavě a po celou dobu jsem si lámala hlavu, co se stalo tak vážného, že mne odtrhla od večeře. Sedlovna byla plná holek, který se nakláněl nad stolem, kde bylo rozloženo několik věcí, spíše čelenky.
,, Co jsi měla tak naléhavého, že si nechala můj žaludek bez večeře?" optala se Kitty a podívala se na ní tak trochu zle.
,, Potřebuji poradit s výběrem čelenky." vyhrkla, až trochu zoufale.
,, Šmankote, děláš, jako kdyby šlo o život." povzdechla jsem si.
,, A copak nejde?" zvýšila hlas Kitty. Mávla jsem rukou a chtěla se rozejít zpátky na večeři, když mne dovnitř zatáhla Maki a posadila mne na volné místo s tím, že když nemohou jíst oni, nebudu mít to potěšení, ani já. Vlastně .. nikdo se pořádně nedíval na stůl, až na Izzy.
,, Nemáte chuť na čaj?" zeptala se Maki a většina dívek přikývla, byla jsem opět vytažena na nohy a tažena do kuchyňky. Sakra, co jsem. Nějaká hadrová panenka? Přesto jsem se zasmála, ze skříňky vzala hrnečky a Maki do nich dávala pytlíky s čajem, poté jsme je zalili horkou vodou a donesli holkám. Sama jsem si jeden vzala a hřála si o něj ruce. Mít k večeři čaj, skvělý. Nedosedli jsme a dveře se znova rozletěly a v nich stál Connor. V jedné ruce držel štrúdl, až mi zakručelo břicho. V puse přežvykoval jedno sousto a pozorně se na nás podíval.
. „Volalas mi, ne? Znělo to naléhavě.“ Vysvětlil, když si všiml že nikdo nechápe důvod jeho přítomnosti. Ano, volala, ale před dvaceti minuty. Vysloužil si Kitty chladný pohled, kdy pokrčil rameny, otočil se a odkráčel i se štrúdlem pryč. Ani kousnout mi nedal . Zasténala jsem, avšak zarazila jsem se, když Maki řekla jeden fakt, který jsem si neuvědomila. Volala mu ještě dřív než nám?
„Takže podle tebe má Connor lepší estetický cítění než my?“ zeptala jsem se pro změnu já, abych si to ujasnila.
„Jsem si říkala že třeba je něco pravdy na tom, že by byl .. čtyřprocentní. A gayové maj přece dobrej vkus, ne?" bránila se Kitty a ještě usilovněji začala drhnout uzdečku. Uchechtla jsem se. Bloodye se také přidala s tím, že jestli jí slyšel, má počítat s tím, že jí strhne ze sedla jí celou. Zasmála jsem se a usrkla si čaje pobaveně.
DEN HONU
Večer jsem si šla lehnout celkem brzo a k tomu si stačila připravit i věci na sebe. Červené sako, bílé triko, které jsem dostala hned poté, co jsem dodělala pátý level a licenci, rajtky s páskem na němž byla hlava lišky, podkolenky a rukavice byli pečlivě přichystané na židli, aby se nezmuchlali. Měla jsem i klobouk. Obávala jsem se, že by máma šílela, kdyby mne viděla bez přilby a pořád nejsem tak moc zkušená ve skákání, tudíž pro mé vlastní bezpečí zvolila helmu. Charlie ještě spala v posteli. Naklonila jsem se nad displej jejího mobilu, abych se podívala, jestli má budík.
,, Co to děláš?" vyhrkla najednou Charlie a já jsem nadskočila a ještě jsem přitom zakřičela, dala si ruce na pusu a nevinně se na ní usmála.
,, Myslela jsem si, že si zaspala.", omluvila jsem se. ,, Tak jsem se chtěla podívat, jestli máš budíka nařízeného.", dodala. Charlie zamručela, otočila se na bok a já pokrčila rameny. Vzala si své oblečení do stáje, než se převléknu do slavnostního na Hon. Zrzavé vlasy si upravovala hodně dlouho, než se spokojila s culíkem. ,, Lepší to nebude.", řekla jsem si. Opustila pokoj a seběhla jsem do stáje, kde jsem nebyla jediná, kdo si šel připravit koně. Kitty tam zaplétala hřívu Asii a já slyšela Bloodye, jak jí říká, že jí nikdo nebude koukat na to, zdali má její kobyla křivě zapletenou hřívu. Usmála jsem se a pospíšila jsem si ta mým hřebcem do boxu, který už frkal z dálky. Kokem byl vážně zmatek a někteří koně z toho byli na větvi. Ozývalo se řehtání a místy i kopání do boxu.
,, Dobré ráno miláááčku. Ani nevíš, co tě čeká.", sdělila jsem mu. Už jsem nebyla tolik neklidná, měla jsem naopak dobrou náladu a těšila se na to, co mi dnešní den a hon přichystá. Přeci jen tohle je můj první Hon, tudíž mám právo být, alespoň trochu neklidná, ale nesmím se nechat ovládnout stresem. Gentleman drcl čumákem do mé ruky, podrbala ho, avšak zdržovati se moc nemohla. Doběhla jsem si do skříňky pro mé čištění, ale také nějaké ty gumičky na zapletení hřívy. Vtom jsem si uvědomila, že od té doby, co tu jsem, nechávám Gentymu volně hřívu a nikdy jsem mu jí nezalétala. Kruciž, co budu dělat? Taky jsme si to mohla uvědomit dřív. Co teď? Co teď? Začala jsem tak trochu panikařit.
,, Stalo se něco, že tu stojíš jako boží umučení?" nahlédla dovnitř Bloodye.
,, No .. právě jsem si uvědomila, že jsem ještě nezaplétala Gentlemanovi hřívu a nějak .. jsem to včera nedomyslela.", sdělila jsem můj problém Bloodye. Hnědovlasá dívka se zamyslela. Její úsměv po zamyšlení mi prozradil, že mi je ochotná pomoct a já jí zahrnula děkováním.
,, Mohu pomoct," objevila se hlava Mell, jenž rozhovor nejspíše slyšela. Bloodye pokrčila rameny stejně jako já. Hnědovlasá dívka s nazrzlými melíry se s námi rozešla k boxu, kde už čekal Gentleman, zafrkal a podíval se na dvě příchozí dámy se zvědavostí. Nechal se od nich pohladit. Jako první jsem vzala hřeben a rozčesala jsem mu hřívu, aby se s ní dobře pracovalo. Vyhřebelcuji ho, až poté. Bloodye vešla dovnitř a my s Mell jsme zatím postávali vzadu a sledovali jsme jí, když ukazovala postup. Měla hbité prsty a šlo jí to dobře.
,, Uděláš si copánek, přehneš konec dovnitř a poté roluješ. Zní to jednoduše že?" vysvětlila postup Bloodye a zapletla mi prvního bobana. Gentleman se otočil, co se děje, ale jinak držel a díval se zvídavě přes mříže ven, co se děje. Boban vypadal hezky, poté odstoupila a přenechala to Mell a stoupla si mezi dveře boxu, Gentleman k ní natáhl čumák. Zrádce. První jsem si zkusila já, zapletla jsem copánek, což bylo jednoduché, horší byl ten zbytek, kdy jsem konec dala dovnitř a rolovala jsem, avšak ono se mi to v rukou spíše rozpadalo.
,, Počkej .." odstrčila mě skoro Mell z mého místa. Pokrčila jsem rameny a ustoupila jsem a přenechala jsem to Mell, jenž se toho ujala. Rozhodně jí to šlo lépe než mne.
,, Máš to křivě.", houkla na ní Bloodye. Mell se na ní otočila a nic na to neřekla, pouze to rozpletla a zkusila to znova, ale se stejným výsledkem, já tam postávala a sledovala to. Gentleman potřásl hlavou a tím Mell vyklouzla hříva s rukou. Mell mu ironicky poděkovala a pokusila se o to znova. Bloodye nás z dálky pozorovala a vložila se do toho, když bylo třeba, až Gentleman měl konečně zapletenou hřívu a vypadal k světu. Poděkovala jsem oběma holčinám a pustila se do další úpravy mého miláčka a začala gumovým hřbílkem, to ho zbavilo prachu z obou stran, dávala jsem si záležet na krouživých pohybech. Poté přišel na řadu tvrdý kartáč, jezdila jsem s ním po srsti po srsti a dostávala tak prach ze srsti. Poté měkký kartáč s kterým se nebála zajet na citlivější místa. Srst se Gentlemanovi nádherně leskla. Nezapomněla jsem na nohy a ty vzala také měkkým kartáčem, poté vzala ještě stěrku a tou jsem definitivně vyčistila a vyleštila jeho srst. Ocas vyčesala pořádně hřebenem a zamyslela se, jestli ho nemám zaplétat, ale to bych zase potřebovala pomoct a takhle mu to slušelo, kopytním háčkem vybrala kopyta a podívala se na něj z dálky.
,, A jsme nádherný, nemyslíš," poškrábala ho na žuchvách a usmála se spokojeně. Neměla jsem se za co stydět. Podívala jsem se na čas a ve své hlavě si přehrála můj plán. Teď bych ho měla nechat se najíst. Namíchala mu jeho krmení, zalila horkou vodou a donesla do žlabu, okamžitě se do něj pustil. Do boxu mu dala seno a sama jsem se šla najíst. Na snídani jsem spíše mlčela a horlivě přemýšlela o průběhu celého dne a jak to všechno bude. Pomalu se to blížilo. Za chvíli budu sedět na mém miláčkovi a pojedeme na Hon. Debata se právě motala kolem Honu a kolem všech okolností. Connor a Nath pojedou na svých koních, za což byli určitě rádi. Ke všemu tu máme vzácného hosta a sama Niora se s Parisem účastní Honu. Bude to zábava. Po snídani, kdy jsem do sebe netláskala všechno možné; holky mi řekli, že to není, ani možné, jsem šla do pokoje, kde se převlékla do slavnostního oblečení. Všechno mi to dobře padlo, i když kalhoty mě trochu škrtili, ale to se vytáhne. Jak jsem tak zjistila, zapomněla jsem včera si vyleštit jezdecké boty a proto jsem to udělala teď i s helmou, tu si ještě odložila a šla se podívat na mého broučka do boxu. Žlab byl prázdný a zrovna žvýkal seno. Na svou práci jsem byla pyšná. Opírala jsem se o box a dívala se na svého milovaného koníka a poslouchala jsem lidi kolem, když jich bylo zatraceně hodně. Koně, kteří neměl nikdo na starost se odvedli do výběhu, aby z toho neměli zbytečný stres. Ožilo to tady ještě více než kdy předtím. Neměla jsem moc ráda hodně lidí a bylo tu spoustu neznámých tváří, ale za tu dobu, co jsem zde, jsem se více otrkala. Z mého zamyšlení mne vytrhla, až Mell, otočila se na ní a podívala se na dívku vedle ní.
„Cassie, tohle je moje dobrá kamarádka Sophie. Sophie, tohle je Cassie.“ představila nás Mell. Mile jsem se usmála, alespoň, jak nejvíce jsem taky mohla.
,, Ahoj Čelsí." pozdravila mne dívka, neboli Sophie, jak se před malou chvíli dozvěděla a natáhla ke mne ruku. Pozdravila jsem jí a opravila jí své jméno, načež mi bylo vysvětleno, že sice Sophie umí česky, ale jména jí dělají problém a mě to nedalo, zeptala jsem se jí, jestli je odněkud z ciziny.
„Ano jsem z Portorika, ale moje máma je Kubánka.“ vysvětlila mi usměvavá dívka, já přikývla a pousmála se. Takže asi tak. Budu si muset teda zvyknout, že budu Čelsí.
„Jo Cassie prosím. Sophie má tady hřebce, Ánryho. Pojede taky hon, ale má to háček. Ánry potřebuje mít před sebou klidného koně a pokud možno taky hřebce. Z nepochopitelných důvodů, když před ním jede hřebec, vůbec nic si nedovolí. Mohla bys jet prosím před Sophií?“ požádala mne Mell. Věděla jsem, že to nebude jen tak a nezmýlila jsem se. Pro mne to nebyl žádný problém. Gentleman je klidný a vím, že si ho dokážu ohlídat a bez tak se bude soustředit na cestu.
,, Jo jasně, to není problém.", přitakala jsem, obě dívky mi poděkovaly a poté se vytratily stejně rychle jako přišly. Budu mít za zadkem Portorikánku a hřebcem Hlavně, že její hřebec bude klidnější a nic se nestane. Podívala jsem se na svůj čas. Za chvíli by tu měli být mí milovaní hosté a já se strašně moc těšila na Gabriela, kterého jsem neviděla už pěkně dlouho. Ani on neviděl mého Gentlemana, který v boxe byl uvolněný a dožadoval se mazlení. Kolem byl zmatek. Několik hlasů se dožadovalo odpovědi ohledně toho, kde jsou jejich věci, každý pobíhal sem a tam a sháněl si poslední potřebné věci. Jiní byli úplně v klidu a usmívali se. Popošla jsem na místě, nakonec zavřela box a vyšla jsem před stáj s tím, že se podívám, jestli tady naši už nejsou. Ovšem to, co jsem uviděla místo našich mi vykouzlilo úsměv na tváři. Skoro jako kdybych se dívala na nějaký romantický pořad. Mellysa měla ruce na ramenou jakého si kluka, ten se k ní skláněl a líbal jí. Asi z toho byla trochu v šoku, nýbrž se jí klepali kolena, jakoby se jí měli každou chvíli podlomit. Bylo to celkem roztomilé, dala jsem si ruku před ústa, abych zabránila smíchu a sledovala je, dokud je nevyrušila Clair, ta se ihned ztratila a podívala se na mne. Zasmála se a rozhodila rukama.
,, Není to na fotku?" řekla jsem, vytáhla mobil a zaměřila ty dva, ale v tu chvíli se od sebe odtáhli, až poté jí věnoval ještě jeden polibek, ale to už jsem zahlédla naše auto, takže jsem nechala to být a rozešla se naproti autu a potutelně se usmívala, čehož si Mell nevšimla. Taky bylo už dost, aby přijeli. Na chvíli jsem si připadala, jako když jsem byla menší a nedočkavě čekala na mého staršího brášku. Potlačovala jsem nutkání skákat jako praštěná na místě. Auto zastavilo. Jako první z něj vyskočil Daniel, zavřel dveře.
,, Nemusíš tolik mlátit s těmi dveřmi." napomenula ho hned máma. Jenže malý Danielovi to bylo jedno, usmíval se od ucha k uchu a natahoval ke mne své malé ručičky. Tolik se mi po něm stýskalo. Bylo jedno, jestli je můj nevlastní bratr, pořád jsem ho měla ráda. Rozpřáhla jsem ruce a zasmála se, zachytila ho do své náruče a odfrkla si nad jeho tíhou.
,, Ty jsi, ale vyrostl." zasmála se nadšeně a jeho ruce se mi spojili za mým krkem. Natiskl ke mne tvář a usmíval se.
,, Stýskááá se mi.", postěžoval si, kdy jsem ho postavila na zem a pročechrala mu jeho světlé vlasy, které měl po Radkovi. Já je měla po své matce a můj starší brácha zase po našem otci. A poté vylezl můj brácha, byl pořád stejný. Modré oči, černé vlasy na krátko ostříhané a jeho tělo bylo svalnaté. Dokonale by se mu hodil westernový klobouk a košile s bílým trikem jako je to ve westernových filmech. Tak dlouho jsem ho neviděla a sakra se mi stýskalo. Se širokým úsměvem se k němu rozešla a pověsila jsem se mu na krk, pořádně ho stiskla a on udělal totéž. Předtím nám to nevyšlo, ale teď jsme ho viděla. Vyzvedl mě nahoru, protože přece jen byl o něco větší než já a já jsem se zasmála.
,, No to je dost, že si se přišel ukázat." zasmála se a strčila mu do hrudi pěstí, on se zasmál.
,, No jo .. to červené sako ti sluší, ale jsi pořád stejně malá.", podrbal se ve vlasech a popíchl mne, kdy jsem zasyčela a podívala se kolem. Měla jsem asi tak půl hodiny, než začnu připravovat Gentlemana, ale zase vozy musí vyrazit o něco dříve. Objala jsem i rodiče. Máma vypadala jako vždy neklidně. Jistě se bála, že se mi něco stane. No jo celá máma.
,, Je tu hodně lidí co?" rozhlédla se kolem mamka a držela u sebe Dana, aby jí nikam neutekl, ale většina studentek byla s koňmi uvnitř a připravovali se, až na některé hosty, jenž pojedou Hon a své koně připravovali před přívěsem. Connor a Nathan si připravovali své koně na louce, takže jsem je tu viděla zřídka, kdy se pouze mihli ve stáji.
,, Ukážu Vám mého miláčka." řekla jsem a máma se zatvářila trochu rozpačitěji. Viděla ho už jednou a připadal jí strašně moc velký, avšak pro ní byl velký i poník. Radek se k ní naklonil a něco jí pošeptal do ucha, kdy se usmála a přikývla, vzala Dana za ruku a rozešla se za mnou do stáje. Gabe si to tady se zájmem prohlížel. Ještě tu nebyl, takže chtěl vidět, kde po celou dobu jsem a moc se mu to líbilo.
,, No jo .. máme úžasnou ředitelku.", zazubila jsem se a protáhla se kolem Kitty a zamířila k boxu, kde byl Gentleman. Otevřela jsem mu na chvíli okno u boxu, aby mohl koukat ven. Zvídavě se díval kolem a když mne zahlédl zafrkal. Ten rozruch ho dělal možná trochu neklidným. Podrbala jsem ho mezi ušima a otevřela dveře boxu, kdy mamka couvla trochu dozadu. Ta se ho asi nikdy nepřestane bát a tiskla k sobě Dana, jenž se jí vymanil a přišel blíže a zatahal mne za ruku.
,, Mohu si ho pohladit?" zeptal se nevinně, kdy jsem přikývla a podívala se kolem. Neměla jsem po ruce žádné jablko nebo něco. Gentleman zvědavý a společenský se začal zajímat o toho, kdo přišel a natáhl čumák ke Gabovi, když přišel mezi dveře a Gabe ho s úsměvem na tváři pohladil, ač nejdříve Genty trhl trochu hlavou, nechal se pohladit.
,, Jistě, že můžeš.", usmála se a podívala se na Maki, která šla kolem. ,, Mak .. nemáš jablko nebo něco?" zeptala jsem se jí. Maki se podívala na mou rodinu, ale přikývla a podala mi chleba. ,, Bohužel jablko nemám. Bude se muset spokojit s tímhle." usmála se, přesto jsem jí poděkovala a ulomila kus chleba a podala ho Danovi. ,, Dobře . natáhni k němu ruku dlaní nahoru." poradila jsem Danovi. Dan se nadšeně usmál, přišel blíže k Gentlemanovi a natáhl svou malou ručičku a udělal přesně to, co jsem řekla. Gentleman si vzal z jeho ruky chleba a nechal se pohladit.
,, Ten je, ale vysoký .." řekl Gabe zatím co ho hladil na krku a Gentleman se nechal, šmejdil čumákem kolem, zdali tu není ještě něco pro něj a když se ozvalo ze stáje řehtání, zvedl hlavu, napnul uši a též hlasitě zařehtal. Začínal být z toho trochu rozdováděný, avšak on by nic neudělal. No jo, patřil k vysokým koním, ale také tu nebyl nejvyšší, i když dva centimetry nejsou skoro nic. Paris naproti v boxe byl dost neklidný a pochodoval v boxe.
,, Hlavně na sebe dávej pozor ano?" řekla mi mamka a sledovala bedlivě Dana u Gentyho, já jsem si ho hlídala, ale věděla, že by mu nic neudělal. Dokonce i Radek se natáhl, aby si Gentlemana pohladil, za to mamka zavrtěla hlavou a podívala se mi do očí, kdy jsem jí přísahala, že nebudu vyvádět nic, co by mne mělo ohrozit. Věděla jsem, co si mohu dovolit a co ne vzhledem k tomu, jak Gentlemana znám. Trávím s ním každý den a nebudu v sedle sedět poprvé. Ještě chvíli u boxu Gentlemana. Pozornost si vážně užíval plnými doušky, avšak poté museli jít, neboť na ně čekali povozy a já se rozloučila. Měla jsem asi tak deset minut do přípravy Gentyho, proto si šla zkontrolovat, zdali mám všechno a na mobilní stojan si dala sedlo s dečkou, gelovku, uzdečku, chrániče, botičky, helmu, vodítko s provazovou ohlávkou a bederku ... Lehce jsem se praštila do čela, když to byla už druhá nebo možná třetí věc, na kterou jsem zapomněla. S bederkou jsem vylítla přímo za Tomem, ten mi sice vynadal - byla jsem tak natěšená a neklidná, že mi to nevadilo, poté se vrátila do stáje, abych šla připravovat hnědáka na hon.
,, Tak jdeme na to." usmála se. Pět minut do půl 10. Prohlédla jsem, jestli je čistý, přejela ho ještě pro jistotu měkkým kartáčem, podívala se na zapletenou hřívu, kdy držela. Potom budu muset poděkovat ještě holkám a začala jsem s přípravami. Dečku dala na Gentlemanovi záda, na to gelovku a nakonec endurační sedlo, jenž jsem nedotahovala úplně. Nijak jsem nespěchala a vše si úhledně srovnala. Nerada bych, aby potom měl někde Genty otlačený záda a prostě to nesedělo. Poté chrániče na nohy. Šlachovky přišli na přední nohy a strouháčky na zadní. Botičky byli pevnější, dostala jsem je ke skokovému sedlu. Ty chrání kopyta při doskoku. Tak tohle by byli a teď uzdečku. Tu jsem urychleně vyměnila za ohlávku, jak už bylo zvykem. Gentleman se sice nesnažil už tolik zvedat hlavu, avšak tohle se asi jen tak neodnaučím. Na uzdečku musí přijít provazovka s tou jsem se tak trochu prala, ale nakonec to zvládla a vodítko dala kolem jeho krku a karabinu zapnula do ohlávky. Tak takhle by to bylo myslím hotové .. Lepší by to bylo asi bez té ohlávky, ale i tak vypadal Gentleman k světu, ač neměl jiné věci jako jiní jezdci, kteří jsou tu přece jen o trochu déle než já a stačili si nasbírat více věcí. Nadechla jsem se pořádně a snažila snížit adrenalin v mé krvi. To zvládnu. Počasí nám přeje a tohle bude jistě bezva. Nasadila si na hlavu helmu, upravila jsem si jí a poté se rozešla s Gentlemanem před stáj, kde to žilo a čekalo se na zahájení a až všichni budou na svém místě. Pohledem jsem sjela své oblečení, zdálo se báti vše v pořádku. V hlavě jsem si opakovala všechny věci, jenž jsem měla mýt a také vše, co jsem se naučila. Nervozita střídalo nadšení a já se v tom začala tak trochu ztrácet, až jsem musela zavřít oči a párkrát se nadechnout, což mne dostatečně uklidnilo. Pohlédla jsem na Connora s Nathem, oba dva měli připravené své koníky. Jistě byli rádi, že pojedou na svých vlastních koních a ještě při Honu. Za nimi jsem zahlédla Nioru s nádherným Parisem. Vypadal poněkud neklidně. Lisa, Jason dostali nové koně. Usmála jsem se a pohledem jsem si našla Sophie, která by měla jet za námi a jejího hřebce .. Ánry? Asi ano. Hnědák menší než Gentleman vypadal trochu roztěkaně, ale poklidně stál. Usmála jsem se na Sophii, jenž mi úsměv opětovala. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla si třmeny a vyhoupla se na Gentlemana, nechala mu volné otěže a pohodlně se usadila. Rajtky se mi trochu nepříjemně roztáhli a napnuli. Ve chvíli, kdy začali hrát místní myslivci tématickou famfárou na své lesní rohy a jiné nástroje, se začali jezdci se svými koňmi řadit vedle sebe, aby se tento Hon zahájil. Hudba, kterou hráli nebyla zrovna pro mé uši přesto to navodilo úžasnou atmosféru, která zde vládla. Stiskla jsem holeně a navedla jsem Gentlemana vedle Sophie s jejím hřebcem a po mé druhé ruce stála Lady s Maki. Oliver, Bloodye a Kitty se postavili naproti řadě a Sue s Lisou nám rozdávali stužku. Usmála se na tetičku Sue, upíchla jsem si stužku na dečku Gentlemana. Genty stál poklidně na místě, někdy si sklonil hlavu dolů. Musela jsem být klidná, aby byl klidný i on. Hudba zněla po stáji ještě nějakou dobu a poté se ředitelka ujala slova.
„Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“ vystoupila Niora a ukázala ke třem jezdcům před námi. Zazněli famfáry a poté přišel proslov.
Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!
Kitty v sedle černé hnědky vypadala jako kdyby měla při každé větě proslovu nějakou poznámku, ač si je nejspíše odříkávala v hlavě, musela jsem se pousmát a připravila jsem se, neboť teď to začne. Koně frkali a napjatě čekali. Rozezněly se opět rohy myslivců a liška, nebo - li Kitty obrátila Asii směrem k hlavní bráně a svižným krokem. Hned po ní stiskli boky svým koním Jason na Charakterovi, Oliver jako vrchní lovčí se svým hřebcem a Connor s Nathanem se svými koňmi, jenž představovali smečku psů, což bylo zábavné.
,, Škoda, že si nevzali třeba na hlavu psí uši.", podotkla jsem. Bylo by to roztomilé, alespoň dle mne. Hned za nimi vyjela Bloodye s Niorou. Nesměli jsme je předjet, to bylo zakázané a trestalo se to. Poté byla řada na mne a na zkušenějších jezdcích s hosty. ,, Tak jdeme na to." usmála se, zkrátila jsem si otěže na střední délku, abych měla kontakt s Gentym a on si mohl tak protáhnout krk. Uvolnila jsem se v sedle a srovnala si svůj sed, poté stiskla holeně a zařadila se před Sophii, jak jsem slíbila Mell a ohlédla se za ní dozadu, kdy se Portorikánka usmála. Budu si jí někdy hlídat, ale to bude muset dělat hlavně ona. Držela jsem si své místo vepředu a vedla jsem Gentlemana tak, abych někomu nepřekážela. Srovnávala jsem si ho holeněmi a vedla ho svižným krokem z hlavní brány. Teď začíná ta pravá zábava. Gentleman pode mnou byl úplně v klidu. Tolik koní a jezdců nemohlo vyvést mého miláčka z míry, zato mě trochu ano. Jeden pohled dozadu a trochu se mi sevřel žaludek, avšak zůstávala jsem v klidu, abych nenarušovala Gentlemanův klid a dívala se dopředu, kde bylo o hodně méně jezdců. než vzadu. Za hlavní bránou jsem ohnula Gentlemana za pomocí pomůcek doprava přímo na příjezdovou cestu, krásně mi reagoval. Ještě více jsem se uvolnila a holeně jsem přiložila více k němu, až po chvilce Bloodye zahnula z příjezdové cesty na louku, kde jsme mohli vidět vyšlapanou cestičku. Ta vedla přímo do lesa a já se na něj do dálky podívala. Nejlepší bylo, že nikdo netušil, kudy pojedeme a co se bude přesně dít, o to více to bylo napínavější a mě běhal v těle adrenalin. Tohle je můj první hon a jsem hned vepředu, jako zkušená jezdkyně. Nepatrně se podívala za sebe, kde byla Sophie s Ánrym a poté ostatní jezdci. Sue s Lisou měli za úkol hlídat nováčky a méně zkušené jezdce. Na louce Bloodye přede mnou začala s Dekem naklusávat. Výrazně se narovnala v zádech, stáhla břišní svaly, uzavřela ruce a přizvedla je po půl vteřině, objala Gentyho nohama a poté jsem stiskla holeně. Gentleman zareagoval rychle, naklusal mi do energického klusu a já jsem mu odlehčila vysedáváním záda. Srovnávala jsem si ho hezky holeněmi.
,, Tak šikovnýý.", pochválila jsem ho a dovolila jsem si na pár vteřin podívat se kolem a pokochat se okolní přírodou, jenž byla vážně nádherná. Gentleman si vytáhl krk dolů, kdy jsem ho nechala, jen ať si protáhne hezky nejdelší hřbetní sval. Kdybych ho držela už teď na krátké otěži, akorát by si ničil záda. Trávu na louce nechával bez povšimnutí - někteří koně prostě nemohli odolat zelené chutné trávě a trápili studentky tím, že sklonili hlavu za účelem protáhnutí krku, ale popravdě to byla jen záminka, aby zabořili čumák do trávy. Pousmála jsem se a dále jsem vysedávala a pokračovala v předem určené trase. Na louce nebyli žádné kopečky, takže stačilo vysedávat jen tak, pomalu jsme se blížili k lesu. Předklonila jsem se mírně dopředu v sedle, neboť zde byl malý kopeček a já chtěla Gentlemanovi usnadnit jeho vyklusání. Na kraji lesa končil a celá skupina koní se napojila na širší stezku do lesa, jenž byl řídký a smíšený. Zaujatě se dívala na nádherné podzimní barvy listů a toho všeho. Vskutku nádherné. Cesta se brzo zužovala, takže se někteří jezdci museli zařadit trochu dozadu, jinak by jsme se sem nevešli, Sophie se držela s Ánrym za mnou a hlídala si své místo, tudíž jsem pustila někoho vedle sebe před sebe a jezdec přede mnou zpomaloval do kroku. Měli jsme mezi sebou rozestupy pro bezpečnost. Provedla jsem zádrž a Gentleman zpomalil do kroku, vytáhl si krk a přežvýkl si udidlo, usmála jsem se spokojeně. O trochu jsem si pobrala Gentlemana, když se zdál více uvolněný a tak nějak jsem tušil, že za chvíli přijde cval, ač jeden vážně nevěděl. Vůně lesa a zpívání ptáků bylo dosti uklidňující. Projeli jsme lesem a cesta se otevírala na další louku. Stáčela se kolem lesa do levotočivé zatáčky a do kopečka. Řekla bych, že tohle je ideální na cval. Dívala jsem se dopředu a podle jezdců vepředu jsem se sama zařizovala a odhadovala, co se bude díti a zatím se mi to vedlo; provedla poloviční zádrž a stiskla holeně hřebcovi, který naklusal ve stejnou chvíli jako ostatní a já vysedávala.
,, Nacváláme!" ozvalo se zepředu, poznala jsem hlas naší lišky a koně se v dalších vteřinách rozcválali.Ještě předtím si posunula vnější holeň za podbřišník, poloviční zádrž a stisknout holeně, Gentleman mi naskočil do mohutného a aktivního cvalu, kdy jsem se zvedla ve třmenech, předklonila se mírně dopředu, držela se koleny a přehmátla jsem si rukou, abych si zkrátila o trochu více otěže. Holeněmi jsem si Gentlemana srovnávala tam, kam jsem potřebovala a soustředila jsem se zcela na něj a cestu. Šlo mi o to, abych ho měla hlavně pod kontrolou. S ním avšak nebyl problém, nadšeně zafrkal, když se mu to líbilo a nenamítal nic proti tomuhle tempu a já se držela ve stehenním sedu, který mi nedělal už takový problém a následovala jezdce přede mnou. Celá skupina se v půlce zatáčky odpojila, i já jsem ohnula Gentlemana jejich směrem a vedla jsem ho, kdy jsme zahlédli balíky slámy. Poznala jsem v tom cvalovku, kdy jsem se usmála. Gentleman jakoby vycítil, že se něco děje a napjal svaly a zafrkal, vedla jsem ho směrem k balíkům a přemýšlela, co nás tam asi tak čeká. Asi tak 20 metrů před balíky se ozvalo klušeme a všichni své koně zvolnili do klusu, udělala jsem to též a pomohla si zádrží, opět jsem vysedávala, hned jak jsem měla možnost a pochválila Gentlemana, že přešel, nýbrž jsem cítila, že se mu zrovna moc nechtělo, ale přesto se ochotně podvolil. Balíky sena byli zabalené ještě v bílé plachtě, což mohlo koně vyděsit, alespoň ty, jenž byli dosti lekavý, kam můj miláček nepatřil, přesto jsem udělala velký oblouk kolem nich jako jezdec přede mnou. Zde jsem se zaklonila dozadu a nechala jsem vyřešit si Gentlemana kopec dolů samotného, pouze jsem se přizpůsobila jeho pohybům. V dálce jsem zahlédla první skoky a uvnitř mne cosi nadšeně poskočilo. Doklusali jsme ke košatému dubu a já si mohla překážky prohlédnout o něco lépe. Vedle sebe se vešli v pohodě tři koně a mohli jsme skákat za sebou, jak nám bylo libo. Měli tak .. půl metru? Genty zafrkal. Takže vést ho hezky na střed v pravidelném tempu. Ohlédla jsem se za sebe, Sophie byla za mnou v dobré vzdálenosti. Genty měl rychlý cval a když přede mnou nacválal jezdec, udělala to samé já. Vnější holeň za podbřišník, poloviční zádrž a poté pobídka, zvedla jsem se ve třmenech, hned co mi vysoký hnědák nacválal a předklonila se dopředu, kdy se ho držela koleny. Ruce nechávala v klidu, avšak na kontaktu a sledovala překážku přede mnou. Neměl by to být žádný problém, vedla jsem ho na střed překážky jak jsem byla zvyklá a na to se soustředila. Vedle mne se objevil jeden jezdec a já neměla sakra ponětí, kdo to je a bylo mi to i jedno. Kůň přede mnou skočil bez problémů. Genty zafrkal a zvedl hlavu o něco výš vzrušeně a odrazil se hned, co jsem mu stiskla lehce boky. Podpořila jsem ho v pohybu, že jsem se nechala jen lehce vyhoupnout, ruce jsem povolila dopředu, držela se koleny a když jeho kopyta dopadli na druhou stranu, mírně se zaklonila dozadu. Genty zafrkal a tak trochu si možná nadskočil, ale jen nepatrně, rozjařený ke skoku.
,, Kliiid." klesala jsem ve svém hlase a dále přetrvávala ve stehenním sedu i na druhou překážku před námi. Zahlédla jsem, že Dekameron se rozhodl překážku tak trochu odfláknout a naštěstí jí neshodil, takže i ostatní si mohli skočit . Gentleman se uklidnil, zpomalila jsem ho do klidnějšího cvalu, aby mne na ní netáhl. ,, Tak šikovnýý .", usmála se, před druhou překážkou jsem opět ho vybídla ke skoku, jeho zadní nohy se odrazily a já následovala lehce jeho pohyb, stále ve stehenním sedu, díky tomu, že překážky nebyli moc vysoké, tak stačil malý odraz, kdy jsem se nemusela ani taj předklánět, spíše se pohybu přizpůsobila, otěže jsem posunula po jeho krku hezky dopředu, ať mu neškubu v ruce a při doskoku, jsem se trochu nahrbila, zhoupla se zadkem troch dopředu ve správnou chvíli a okamžitě jsem si vzala Gentyho na kontakt. Hned za překážkou musím přebrat zase kontrolu. Nerada bych, abych srazila jezdce vedle, ačkoliv u Gentlemana jsem nemusela mít strach. Překážku zvládl zkušeně a možná věděl víc co dělat než já. Dál jsem držela ve stehenním sedu a dívala se dopředu na další překážku před námi. Až teď se podívala do boku, kde na kopci jsem zahlédla vozy a od nich nás odděloval svah se vším možným. Přestala jsem se starat o kolní svět a soustředila se na poslední překážku, opět jsem vedla Gentlemana na střed holeněmi. Snažila se dávat tak jezdcům po mé straně. Sophie za mnou překonávala překážky. Gentleman se bez problémů dostal i přes třetí překážku a já také neměla žádné problémy. Vypadalo to, že nikdo z nich nemá snad žádné problémy se zdoláním překážek, ale dozadu jsem se neohlížela. Co jsem odhadla, míříme přesně nad povozy do kopcovitého terénu. Gentleman pode mnou byl klidný a vyrovnaný, trochu pospíchal nadšeně dopředu, kdy jsem si ho hezky zvolnila, ochotně poslechl a vyjeli jsme oblouk směrem na svah, kde byl mírnější. K dostatečně velkému oblouku jsem si vypomohla vnitřní holení. Cesta vedla do kopce, kdy povozy byli pod námi, tudíž jsme jeli dalo by se říci nad nimi a nikdo neváhal použít svá zařízení, ať to byli kamery, foťáky nebo mobily, aby si nás vyfotili. Ohlédla jsem se do strany a podívala se na výhled, kousek Radovice odtud byli vidět, další část překrýval les. Nejen Radovice jsme mohli obdivovat také nádherné údolí. Gentleman dál cválal energicky vpřed. Měla jsem tu výhodu, že jsem mu většinou tempo nemusela srovnávat, protože si ho držel pořád stejné a možná jen před překážkami chtěl jet trochu rychleji. Nechala jsme ho přežvýknout, aby si uvolnil svaly v hubě, přitom ho pohladila po krku a usmála se. Očkem se podívala po straně, kde jsem zahlédla mou rodinu a usmála jsem se. Máma měla v ruce foťák a Radek zase měl v ruce svou kameru. Nebyla moc drahá, avšak svůj účel plnila spolehlivě. Přebrala jsem si otěže do jedné ruky, krátce jsem mávla a poté si je raději vzala.
,, Užší skoky!" ozvalo se zepředu. Blížili jsme se k dalším překážkám, kdy jsem se pousmála. Další skoky. Věděla jsem proč si vybrat zrovna parkur. Už jako malá jsem na něj koukala, nadšená jak koně létají přes překážky a na zádech nesou své věrné jezdkyně. Sice to bylo ve filmech možná nafouklé, ale i tak. Tím jsem nechtěla říci, že drezura je špatná, naopak. Je to nádherná souhra koní, zdali jezdec umí jezdit a netrápí koně, což se mohlo v každém sportu. Za chvíli jsem jí zahlédla, polorozpadlou zídku. Byla vcelku nízká. Mohli jsme zvolit tři způsoby. První byl vedle zídky po zemi, přes branku, jenž byla postavená v místě, kde byla poničená a přes zídku, jenž měla výšku tak 70 cm. Tak jak to uděláme? Dalo by se říci, že zkušení jezdci vepředu budou rozhodně skákat a méně zkušení jezdci a začátečníci to vezmou po zemi, ale to jim určí Sue a Lisa. Netušila jsem, jak na tom je vzadu Sophie. Tato skupinka se rozdělila na dvě skupiny, kdy jedna najížděla na branku a druhá na zídku. Ještě jsem si zkontrolovala terén a okolí za zídkou, kde byla louka a hned za ní začínal les. Tak jak to uděláme? Gentleman opět napjal nadšeně svaly a zafrkal, přežvýkl si, kdy jsem se pousmála. Holeněmi jsem si ho nakonec srovnala na zídku mimo branku, pobídla jsem ho do trochu svižnějšího tempa, jenž by nám mělo stačit, avšak nemusela jsem se bát, že by najížděl příliš pomalu. Těch 70 cm dáme. Je to zkušený koník, věřila jsem mu. Pouze jsem ho poloviční zádrží upozornila, že se něco bude dít, zároveň si ho vzala více na pomůcky a energie musela vycházet odzadu, připravila jsem se a hleděla jsem dopředu. Gentleman jak jsem očekávala šel jistě na překážku, lehce stiskla holeně a tím ho vybídla k odskoku, kdy jsem možná, ani nemusela, avšak jistota je jistota. Odrazil se od zadních nohou, v tu chvíli jsem se lehce předklonila, abych následovala pohyb, ruce automaticky posunula dopředu, nakloněním a posunutím rukou mu usnadnila pohyb dopředu a nebudu mu cukat v hubě. Koleny jsem se držela, holeně přiložené ke koni, nad překážkou se pomalu narovnávala a při doskoku se zase lehce shrbila, přidržela se koleny a zadek vystrčila při zhoupnutí dopředu, nezapomněla se dívat před sebe a poté ho pobrala znova na kontakt. Zvládli jsme to a hřebec mi vzrušeně zaržál a pohodil lehce hlavou, avšak nevinně. Nechala jsem ho ještě chvíli cválat, poté jsem zasedla a provedla zádrž. Ochotně mi zvolnil do kroku, kdy jsem ho pochválila, ohlédla se dozadu, jak to jde ostatním a zejména Sophie, jenž se dostala přes zídku. Gentleman si vytáhl krk dolů, hned, co mu povolila otěže a spokojeně přežvýkl, rukou mu přejela po krku spokojeně. Jezdci i koně byli nadšení a nejspíše v očekávání, kdy možná čekali od Olivera slovo HALALI, avšak mne to přišlo trochu brzo, takže jsem se neplašila a následovala jsem Mastera, nebo - li naší Bloodye a Nioru s Parisem. Ohlédla jsem se po pravé ruce na Radovice, jenž jsme mohli teď vidět celé - nebránil nám v tom žádný les.
,, Není to nádherné?" zasnila se na chvíli. Ohlédla se za sebe. Portorikánka jela se svým hřebcem za mnou. Genty nezaregistroval ani jeho přítomnost a jestli ano, nejspíše mu to bylo jedno a soustředil se na cestu před námi. Pokračovali jsme stezkou po levé ruce vedoucí opět přímo do lesa. Ohnula jsem si tam Gentlemana hezky a zajela na širší cestu hned za jezdcem a koněm přede mnou. Pár metrů pod cestou byl brod a voda mohla být tak koním pod spěnky. Voda, ajéjé. Moc dobře jsem věděla, jak můj miláček má rád vodu a kdyby to byl rošťák, nejspíše by se v ní vyválel i se mnou. Prvně jsme se zastavili, potřeboval si vodu očichat, což jsem ho nenechala, alespoň ne moc dlouho - také mu nechala volné otěže, aby se napil a on toho využil a napil se. Stiskla holeně a rázněji jsem na něj mlaskla - Gentleman se rozešel váhavě vpřed a mohli jsme být tak uprostřed brodu, kdy to opět zapíchl, ale neskláněl hlavu, předním kopytem začal hrabat do vody, dříve než jsem stačila něco udělat a nadšeně si zafrkal. Kopal tak dobře, že mě trochu ohodil a koně vedle sebe, v němž jsem poznala toho kluka .. nevím jak se jmenoval, ale byl to ten, jenž se skláněl před tím nad Mellysou a na dece pod sedlem měl vyšité jméno Apollon. Omluvně se na něj usmála a ohlédla se omluvně vzadu na Sophie.
,, Co to děláš?! Akorát zdržuješ provoz. Jdeme." řekla jsem mu vyčítavě, stiskla jsem mu holeně a mlaskla jsem. Zaváhání, poté jeden krok vpřed a když jsem znova stiskla holeně rozešel se vpřed a já zavrtěla hlavou. Hlavně, že si zahrabal a tak se chvíli zabavil. Ale nebyla jsem jediná. Pár koní mělo problém vůbec do vody stoupnout natož jí přejít. Jiní nechali jezdkyně napít. Vzala jsme si Gentlemana opět postupně na kontakt, jakmile se dostali mimo brod a poté, když všichni přešli brod v klidu vyrazili společně s Masterem vpřed a naklusali jsme. Pobídla klasickým způsobem Gentlemana dopředu, přesedla jsem si na vysedávání na druhou nohu. Cesta vedla směrem do kopce, při vysedávání jsem tedy se nakláněla dopředu pro usnadnění vyjetí onoho kopce. Hřebec by si to nejraději vycválal. Vysedávání jsem také přizpůsobovala tomu jak moc rychle chci klusat. Za pár minut klusání se les opět rozevřel a opět jsme skončili na louce. Obklopoval jí z části les. Stezka vedla sice dál kolem stromů a já si v hlavě snažila vybavit naší cestu, kde přesně jsme a určit tak, kam by jsme se asi tak dostali. Místo pokračování po stezce jsme totiž začali koně ohýbat na druhou stranu k dalšímu svahu. Byl o něco prudší než ten předchozí, ale také tu byla druhá možnost, kde to bylo o něco lepší. Tohle by neměl být žádný problém překonat, proto jsem si zvolila vhodnou trasu najetí, navedla tam Gentyho za pomocí pomůcek. Automaticky jsem se zvedla ve třmenech, koleny se držela, ruce posunula dopředu a předklonila se, zatím co Gentleman mohutně zabíral, aby se dostal až nahoru, kdy jsem si to vyloženě užívala, když pod sebou cítila jak napíná svaly a zvláštní pohyb, jemuž se sedem přizpůsobovala a tak odlehčovala jeho záda. Trvalo to pár vteřin a již jsme byli nahoře. Vzhlédla jsem a zahlédla jsem vranku a naší lišku, jenž pokračovali hned doprava a mířili po louce dál k lesu, jenž je začal lemovat po obou stran a když jsem ohnula Gentlemana doprava, mohla jsem vidět jakýsi trychtýř. To bylo vcelku zajímavé, ale také v dálce další skok. Nechala jsem Gentlemana, ať si v klusu vytáhne ještě krk dolů, poté si ho vzala na kontakt a hleděla dopředu, prohlížejíc skok z pneumatik. Řada pneumatik postavených vedle sebe byla spojena kmenem. Všechno to vypadalo dost stabilně a nehrozilo tak, že by se pneumatiky hnuli z místa, připravila jsem si Gentlemana včas nacválat. Vedle bylo i místo, kdyby někdo nechtěl skákat či nemohl. Nemohla jsem mému hřebcovi upřít to potěšení z přeskočené překážky a pokračovala jsem ze jezdcem přede mnou, jenž se také chystal přeskočit překážku. Les, jenž louku z obou stran úžil nás vedl přímo na překážku. Jak jsem tak koukala, nebyla tak moc široká. Koně si tak nemohli dovolit skákat nikam jinam než na střed nebo blízko něj. Přesunula jsem vnější holeň za podbřišník, provedla si poloviční zádrž a stiskla holeně, pobídla si tím Gentlemana do cvalu, ochotně naskočil a nadšeně, poté si odfrkl a s vyrovnaným tempem jsme najížděli na překážku, kdy jsem si tentokrát do sedla do pracovního cvalu. Holeněmi jsem určovala Gentlemanovi cestu a za pomůcek vedla na překážku kolmo a na střed, což bylo důležité. Zkušený hnědák najížděl na překážku sám a jak mi někdo řekl, že mě se stačí soustředit na sed, když překonáváme překážku. A tak jsme to i dělala, ač si ho srovnávala, hlídala jsem mu tempo, nechávala to na něm. Před překážkou stiskla holeně, podpořila jsem ho ve skoku tím, že šla s pohybem, nechala se jím vynést, předklonila se, držela se koleny a holeně byli přiložené k němu, ruce posunula dopředu, nad překážkou se pomalu narovnala, držela se stále kolem a o ně jsem se také zapřela při doskoku, kdy se nahrbila a zadek posunula lehce dopředu. Pobrala jsme si otěže a zvedla se do stehenního sedu. Dále jsme pokračovali po stejné cestě. Louka po naší pravé straně, kde se objevili povozy nebyla ohraničená, před námi ji uzavíral les, ale až po několika metrech, a nalevo jí ohraničoval už pár desítek metrů od nás - po této straně taky vedla polní cesta, lesem. Pohlédla jsem dopředu na další skok, který se zdál být trochu problematický ohledně strany najíždění, neboť jsme na barely poskládané vedle a zajištěné tlustými klacky, najížděli z boku. Jezdci proto začali stáčet své koně doprava kolem stromů a poté provést velký oblouk, jenž nás otočí o 180 stupňů a najedeme si na něj. Ohnula jsem si hřebce na pravou stranu a do správného oblouku. Následovala jsem koně před sebou, neboť většina jezdců zvolí stejnou trasu jako liška. Více jsem si posunula vnější holeň na záď, aby nám nevypadávala, Gentleman zareagoval a vnitřní holení jsem vytvářela tlak a natočením ramen jsem měnila těžiště, hlídala jsem si tempo, ve kterém cváláme a dívala se dopředu. Na skok jsem si Gentlemana musela stočit nalevo, kdy jsem změnila i vedoucí nohu tím, že jsem chvilku klusala a poté znova naskočila do cvalu. Pomalu jsem stáčela Gentlemana na překážku a přece jen bylo jistější následovat koně přede mnou, stála jsem ve třmenech, kdy mě už trochu boleli nohy, ale jinak to bylo v pořádku. Hezky na střed barelu. I tentokrát mi Gentleman ukázal, že mu mohu věřit, pouze jsem si ho hezky srovnala na střed, tempo se mi zdálo v pořádku, ačkoliv před ním trochu prodloužil kroky, kdy jsem ho nechala, nýbrž on musel vědět, jestli je to dobře nebo ne. Raději jsem se soustředila na to, abych nespadla při skoku a z hlavě si zopakovala všechny pravidla sedu při skoku a uplatnila jako předtím. Nechat se vynést pohybem, předklonil se lehce dopředu, držet se koleny, jimi jsem se tentokrát držela vážně pevně, nad překážkou se narovnat. Gentleman dopadl předními na zem, to jsem se pomalu hrbila, zapřela se koleny a vnitřní částí stehen, jak nejvíce jsem mohla, zadek jsem vystrčila lehce dopředu, asi o pár vteřin dříve než jsem měla, tudíž jsem to poznala, přesto jsem to zvládla, pobrala si Gentlemana hezky na odpovídající kontakt. Pochválila jsme ho, že jsme to tak hezky zvládli. Až ke stezce jsem zůstávala ve stehenním sedu a nechala ho ve cvalu, až poté jsem pomalu zasedla do sedla, pomocí zádrže ho zvolnila do klusu a hned na to vysedávala. Hezky jsem vysedávala do rytmu energického klusu Gentlemana a tentokrát ho nechala, ať si kluše tempem, kterým chtěl. Vedle nás se objevili povozy, kde seděli lidi, usmála jsem se a na chvíli se otočila dozadu. Sophie klusala za námi s Ánrym. Během celé cesty se jen párkrát otočila, držela se nás velmi dobře. Více jsem se uvolnila v sedu, popouštěním otěží jsem nechala Gentyho vytáhnout si krk a on to s velkou radostí udělal, ještě si odfrkl a lehce odžvýknul. Povozy přece jen nebyli tak rychlý jako my a já sledovala, kde je má rodina. Zahlédla jsem usmívající se ho Dana, jenž se nakláněl z povozu a matka ho právě strhávala zpátky. Nestála jsem o to, aby mi padl hnědá na předek, tak jsem si ho pomalu pobrala a vyplázla jsem jazyk do kamery, kterou teď převzal Gabe. Natáhla jsem ruku s vnitřní otěží, abych pohladila hřebce po krku pochvalně, zatím co vnější byla pořád přiložená na jeho krku. Dan se usmíval a matka se dívala, jako kdyby byla někde pohroma, avšak Radek jí povzbuzoval, mrkl na mne, ale to už jsem byla před nimi a sledovala cestu přede mnou. Všichni jsme mířili na Loveckou louku pěkně klusem. Zadívala jsem se na ty všechny překážky, jenž jsme na lovecké louce měli zdolávat a viděla, že pár holek si už zabralo dvojskok, kam jsem ani nechtěla a rozmýšlela se nad překážkou, kde jsem zahlédla balonky. Mezitím, než si vůbec rozmyslela, na kterou se odhodlám, jsem pomocí zádrže zvolnila s Gentym do kroku, nechala si ho vytáhnout krk. On si spokojeně odfrkl a podíval se se zvědavostí kolem. Jenže ta překážka .. byla přece jen vyšší, než jsem byla zvyklá skákat. Takže jsem si vybrala, co jsem tak koukala tu nejméně náročnou překážku z balíku sena asi tak 60 cm vysokou, kdy nad ní byli zavěšeny větévky. Ještě, že byl Gentleman tak vysoký. Ač já byla malá, jeho výška by na to snad měla stačit. Pořád jsem byla méně zkušená a raději jsem nechala tam ty ostatní zdatnějším a spokojila se, alespoň s těmito větvičkami. Nešlo mi, ani o tu výhru, která jistě potěší, ale spíše o zážitek.
,, Tak to zkusíme ne.", pousmála se, podívala se na Gentlemana, kterého jsem nechala přece jen na chvíli vydechnout a v hlavě si promýšlela nájezd. Poté jsem si pobrala lehce otěže na odpovídající kontakt, poloviční zádrž pro upozornění a sebrání více na pomůcky a za další, aby energie vycházela dobře odzadu. Vysedávala jsem a dělala si takový menší okruh kolem překážek a taky si hlídala, kde kdo je, abych do někoho nevrazila. Poté posunula vnější holeň za podbřišník, opět poloviční zádrž a stisknout holeně, Genty mi nacválal. Tentokrát jsem rozložila váhu do sedla, držela se koleny a s každým nádechem a výdechem směřovala břichem ke kohoutku, více si prošlápla paty. Cválala jsem v pracovním, což je pro mne jistější. Ohnula jsem Gentlemana do oblouku, abych si najížděla na překážku právě v oblouku. HOLENĚMI JSEM SI HO SROVNALA KOLMO NA STŘED, TEMPO JSEM NECHALA NA NĚM. NĚKDY MĚL TENDENCI POSPÍCHAT, ALE PŘEDTÍM UŽ SKÁKAL NĚKOLIK PŘEKÁŽEK, TAKŽE SE UKLIDNIL A CVÁLAL NA PŘEKÁŽKU PŘESNĚ NA STŘED A JÁ SI V HLAVĚ PŘEHRÁVALA, JAK TO UDĚLÁM. ZAFRKAL. PŘENDALA JSEM SI DO JEDNÉ RUKY OTĚŽE, VYBÍDLA JSEM HOLENĚMI GENTYHO KE SKOKU A POSTUPOVALA STEJNĚ JAKO PŘI SKOKU. NÁSLEDOVALA JSEM POHYB GENTLEMANA, KDY SE JÍM NECHALA VYNÉST, DRŽELA JSEM SE PEVNĚ KOLENY A JEDNOU RUKOU JSEM PŘEJELA GENTYMU PO KRKU, DRUHOU RUK, JENŽ BYLA VOLNÁ JSEM SE NATÁHLA PRO VĚTVIČKU NAD MOU HLAVOU. DOTKLA JSEM SE JÍ JEN PRSTEM, PROTOŽE JSEM TROCHU ZTRATILA ROVNOVÁHU A MĚLA TROCHU DIVNÝ POCIT, TUDÍŽ JSEM TO VZDALA A RADĚJI TO CHTĚLA ZKUSIT NA DRUHÝ POKUS. PŘI DOSKOKU, KDY SE DOTKL PŘEDNÍMI ZEMĚ, NAHRBILA JSEM SE, ZAPŘELA SE KOLENY A ZADEK LEHCE DALA DOPŘEDU PŘI JAKÉMSI ZHOUPNUTÍ. VZALA JSEM OTĚŽE DO OBOU RUKOU A VZALA SI HO NA KONTAKT. TAK TOHLE SE NÁM NEPOVEDLO. DOSÁHLA BYCH TAM V POŘÁDKU, KDYBYCH SE NEBÁLA, ŽE SLETÍM NEBO NEMĚLA SPÍŠE TAKOVÝ POCIT, AVŠAK NENECHALA JSEM SE ODRADIT. OHNULA JSEM SI HNĚDÁKA ZNOVA NA STEJNÝ OBLOUK.
,, POZOR JEDU." OHLÁSILA JSEM JEDNÉ JEZDKYNI, JENŽ SE TAM TAKY O NĚCO POKOUŠELA A ZROVNA SE MI PŘIPLETLA DO CESTY. TAK ZNOVA. SNAD TO BUDE LEPŠÍ. OBLOUKEM SI NAJELA OPĚT NA PŘEKÁŽKU, HOLENĚ SI SROVNALI HNĚDÁKA NA STŘED PŘEKÁŽKY A KOLMO, TAK 6 CVALOVÝCH SKOKŮ OD PŘEKÁŽKY PROVEDLA POLOVIČNÍ ZÁDRŽ. ČÍM VÍCE SE BLÍŽILI K PŘEKÁŽCE, TÍM JSEM BYLA ODHODLANĚJŠÍ TU VĚC ZÍSKAT, AŤ TO STOJÍ, CO TO STOJÍ. I KDYBYCH TU MĚLA BÝT HODNĚ DLOUHO. PŘED PŘEKÁŽKOU SE NA MOU POBÍDKU GENTLEMAN ODPÍCHL OD ZEMĚ A VZNESL SE DO VZDUCHU, NEJDŘÍVE SE NECHALA VYNÉST JEHO POHYBEM, DRŽELA SE HLAVNĚ KOLENY, COŽ BYLO DŮLEŽITÉ. MOŽNÁ PRÁVĚ PROTO JSEM PŘEDTÍM TAK VYHOŘELA, ZVEDLA SE VÍCE VE TŘMENECH A NATÁHLA RUKU NAHORU K VĚTVIČKÁM. JAKMILE SE DOTKLY PRSTY VĚTVIČKY, UCHOPILA JÍ PEVNĚJI DO RUKOU A STRHLA JÍ. V TU CHVÍLI JSEM SI JÍ UCHOPILA JAKO KDYBYCH MĚLA V RUCE BIČÍK, ZACHYTILA SI OTĚŽE A SOUSTŘEDILA SE NA DOSKOK, ABY PROBĚHL V POŘÁDKU. NAHRBILA JSEM SE, ZAPŘELA SE KOLENY A VNITŘNÍ STRANOU STEHEN A POTÉ POSUNULA ZADEK MÍRNĚ DOPŘEDU, POBRALA JSEM SI GENTLEMANA A STOČILA JSEM HO MIMO PŘEKÁŽKY, KDE NEBUDU PŘEKÁŽET.
,, My máme větvičku.", usmála jsem se. Ztuhla jsem si v kříží, nohy dala co nejníže, vytáhla se z pasu nahoru, stiskla horní část stehen a vydržela jsem opatrně otěže, abych Gentlemana zvolnila do klusu. Vysedávala, aby mu odlehčila záda. Nechala jsem ho hezky vydýchat a přitom sledovala, jak si vedou ostatní. V ruce jsem dřímala hrdě jednu větvičku a spokojeně se usmívala. Předtím jsem si všimla, že Kitty měla menší problémy, ale to bylo ještě než jsem začala já skákat. Asii, ale zvládla dobře. Po nějaké době jsem nechala Gentlemana ještě vydechnout v kroku, kdy jsme kroužili tak kolem a sledovali ostatní. Ani jsem si nevšimla, kam zmizela Sophie, ale asi nás už nepotřebovala. Možná si vybrala jinou překážku, což mi bylo jedno. Každopádně .. teď přestávka a poté pokračování.
cassie + gentleman: Jen taková menší oprava .. všimla jsem si jedné věty, kterou bych chtěla změnit. V tu chvíli jsem myslela asi na něco jiného Je to věta až ke konci ..
* V ruce jsem držela hrdě jednu větvičku a spokojeně se usmívala
cassie + gentleman: DRUHÁ ČÁST HONU
Zahlédla jsem grošáka Izzy, jak si hezky vykopl a ona letěla bohužel k zemi. Tak trochu ve mne hrklo a sledovala jsem, zdali je v pořádku. Zvedla se, z čehož jsem usoudila, že je vážně v pořádku. Hřebec si vytáhl krk dolů a já jsem ho nechala. Také jsem ho měla na zahozené otěži a on si tak mohl ulevit. Pro své pohodlí vytáhla nohy ze třmenů a protáhla si nohy, co nejníže dolů, zatím co jsem vedla Gentlemana v kroku kolem. Opustila jsem jeho hřbet, jakmile dýchal klidně, vyrovnaně a normálně. Jeho nozdry nebyli tak roztažené a na pohled vypadal uvolněně. Taky jsem byla ráda, když se dotkla nohama země. V krvi ve mne vřel pořád adrenalin a já se těšila na druhou část honu, která bude jistě zajímavější, neboť se budeme předhánět o liščí ocas. Někde vzadu jsem zahlédla Mell se Sophie a tím mladíkem, kdy jsem se ušklíbla, avšak vyhledala místo vhodné k uvázání mého miláčka a tím směrem se také rozešla. Daleko jsem nedošla. Z vozíku vyskočil Dan a uháněl ke mne.
,, Dávej bacha na cestu.", zavolala jsem na něj, když skoro porazil Lisu, jenž se šla ohřát nejspíše teplým čajem. ,, A u koní se neběhá.", upozornila jsem ho a zamračila se přísně skoro jako matka. Vzápětí zpomalil, ač jeho úsměv na tváři nezmizel, doskočil ke mne, zatím co jsem držela pevně Gentlemanovi otěže. Ohlédl se směrem po Danovi a přešlápl si na místě.
,, Byla jsi úžasnááá .. Na tak velkém koni a ani si nespadla.", pochválil mne, kdy jsem se zasmála. Rozcuchala jsem mu vlasy, kdy se ošíval, neboť tohle neměl rád.
,, Děkuji prcku. Slibuji, že až jednou přijedeš tak tě na tom vysokém koni svezu.", slíbila jsem mu. Neměla jsem strach o to, že by nějak Gentleman vyváděl, naopak bude klidný v mé přítomnosti. Dan se usmál nadšeně a poskočil si. Jistě se na to už těšil a teď bude celou dobu otravovat mamku. Možná mě přerazí za ten slib, jenž jsem mu hrdě dala a bude nejdříve protestovat. Něco jiného jsem já a Dan, ale nakonec mu to stejně povolí. Nemá srdce na to, aby mu odepřela něco, co chce, ač se bude snažit ho ze začátku od toho odradit, Dan má svou hlavu. ,, Teď utíkej zpátky. Dej si něco dobrého a já potom přijdu jo?" usmála se.
,, Ale říkala jsi, že mám jít pomalu.", opáčil a já na něj zůstala zírat, ale zasmála se, přitakala jsem mu, že je šikovný a poté se podívala na místo, kam jsem plánovala ,, zaparkovat " mého miláčka. Hm, to se nepovedlo. Bohužel mě někdo předběhl zatím co já tu konverzovala s mám nevlastním bráškou. Musela jsem najít vhodné místo, aby se Gentleman nedostal k žádnému hřebci. Ell se nemohla účastnit, takže tu byli dohromady čtyři. Po chvilce jsem si vhodné místo našla a to vedle Noty, na které jezdila Luna. Kobylka vypadala klidně a podle toho, co jsem se doslechla, by neměl být žádný problém. I když .. vedle Gentlemana působila spíše jako trpaslík . A i tak u ní nebyl moc blízko, ale spíše daleko a z druhé strany zatím nebyl nikdo.
,, Zvládli jsme to zatím skvěle." pochválila jsem ho, uvolnila podbřišník asi o tři dírky, poté uvolnila i nánosník, ale nemohla jsem ho mít pouze na ohlávce, takže jsem mu nechala uzdečku, odepnula si vodítko a za něj ho uvázala kolem jednoho stromu. ,, Hned dojdu pro bederní deku.", řekla jsem mu. Bederní deky měli být v autě. Bylo jich tam docela hodně, až jsem si našla tu svou, jenž jsem si pro jistotu označila. Přece jen, některé studentky mají stejné věci. Vzala jsem tedy deku a pousmála se na Gaba, který mi šel naproti. Sundala jsem si ještě helmu.
,, Jak se ti tu zatím líbí?" zeptala jsem se ho a společně s ním se vydala k Gentlemanovi. Ten stál v klidu na místě a rozhlížel se kolem. Gabe se zadíval na Notu a na Gentlemana. Jo, rozdíl v jejich velikosti byla dosti viditelná. Samotná jsem se musela v duchu smát a zároveň žádala o odpuštění. Nota byla malá, ale strašně roztomilá a hlavně dobrá skokanka.
,, Oproti tomu koni vypadá jako obr." poznamenal Gabe, kdy jsem přikývla, ale také jsem mu musela říci, že Nota je skvělá skokanka, i když je malá a nezdá se to. Přehodila jsem bederku přes záda Gentlemana, patřičně jsem jí upravila, zatím co si Gabe hladil hnědáka, jemuž se to líbilo a dopřával si to potěšení. ,, Je to úžasný. Konečně mimo město." drbal hnědáka a usmíval se. Bederní deka seděla, tudíž jsme nechali Gentyho v klidu. Můj žaludek měl už hlad a to byl důvod, proč vyhledala stánek s jídlem, kde byl Tom a jeho žena. Uvědomila jsem si, že jsem jí viděla poprvé na vlastní oči.
,, Ahoj Cass. Tak jak si užíváš hon. To je tvůj první že?" pozdravil Tom, zatím co já hltala pohledem jídlo před sebou. Bagety, párky a zvěřinový guláš i ve vegetariánském podání. Nedalo se odolat, ani jednomu, sakryš. Tak co teď?
,, Je to bezva .. byla jsem z toho neklidná, ale .. už je to v pohodě a těším se na druhou část. Chci si to užít a jestli získáme ocas nebo ne, je mi jedno. A teď .. myslím, že když už jde o hon tak si dám zvěřinový guláš a pořádnou porci. Tady Gabe si dá určitě párky. A dva čaje.", odpověděla jsem. Nevěděla jsem, mezi čím se mám rozhodnout, zdali dobré párky a nebo guláš. Vyřešil jsem to tím způsobem, že Gabovi vzala párky, ať se mu to líbí nebo ne a podělí se . Gabe za mnou se zadíval překvapeně, rezignovaně pokrčil rameny a zdržoval se komentáře. Tom se pobaveně usmál, ale vše mi vydal, kdy bylo umění vzít čaj a polévku, kdy talíř byl horký.
,, Hele .. nech nám taky nějaké jídlo jo!" zaslechla jsem zezadu, málem jsem měla polívku na zemi. Kdyby se tak stalo, asi by něco Mell viděla, usmívala se, ale rozešla se k nám. Ihned jsem si vzpomněla na scénku, kterou jsem viděla a měla jsem pár otázek. Podívala jsem se na vhodné místo k uhnízdění. Rodiče seděli ve vozíku a s nimi i Dan.
,, Nemám v plánu sníst všechno. To je můj brácha Gabe, to je zase Mell." představila jsem ty dva, kdy Gabe pozdravil a usmál se a to samé udělala i Mell. Poté jsem však změnila téma. ,, Hele měla bych takovou nevinnou otázečku ohledně dění před honem. Ten kluk .. jak si se s ním líbila, to je tvůj kluk?" zeptala jsem se jí a drcla do ní loktem, ale usmála se.
,, Kamarád." bránila se Mell.
,, To určitě. Od kdy se kamarádi líbají?" nenechala jsem se. Gabe si usrkl z horkého čaje a podíval se na nás, ovšem protočil oči a pousmál se. ,, Holčičí řeči. Honem pryč." zamumlal, kdy jsem se na něj otočila. ,, Ty jsi už vyrostl a nepotřebuješ to slyšet co?" zasmála se, kdy se šibalsky usmál a v jeho modrých očích mu zajiskřilo. ,, No, jen mi to připomíná časy, kdy jsem byl mladý jako vy. Je to trochu nostalgické, když si na to vzpomenu a porovnám to s životem, co žiji teď, i když bych si neměl asi na co stěžovat. Jen dřív .. byla větší zábava.", zavzpomínal a pousmál se. Jo, dokázala jsem si to představit. Gabe byl číslo, když byl mladý a teď se musel trochu srovnat kvůli práci a svému věku, ač bych řekla, že má někdy pubertální výjevy pořád. Zasmála jsem se. ,, Fine, ale nech mi, alespoň jeden párek." řekla jsem mu, kdy pouze mávl rukou a rozešel se k vozíku. Věnovala jsem svou pozornost opět Mell a začala jí podrobovat výsledku a domáhat se více informací, až jsme se dostali k jeho koni Apollonovi.
,, Jo, viděla jsem ho. Tak trochu ho skoro postříkal Gentleman přes brod. Je nádherný.", usmála jsem se a prohlížela si vysokého koně. Ale v duchu si říkala, že můj miláček je stejně nejkrásnější. Nakonec jsem se podívala na Mell. ,, Hele .. jestli ho máš ráda tak bych to neřešila a prostě bych do toho šla. Žijeme jen jednou a nic tím nezkazíš. On očividně o tebe zájem má ne? Tak v čem je problém?" pokrčila rameny. ,, Hele jdu za rodinou. Ráda bych si snědla ten guláš.", řekla jsem, mávla jí a rozešla se k vozíku, abych se tam posadila a vychutnala si guláš a ohřála se horkým čajem. Někdy se podívala na Gentlemana, ten byl v pořádku a zdál se být v klidu. Pokecala jsem si se svými rodiči, kdy jsem jim sdělovala všechny mé zážitky z Floresty a říkala jim, jak jsem moc zde šťastná a spokojená. To by mělo, alespoň trochu mamku uklidnit. Dan jen básnil o tom, jak se sveze a s Gabem jsem někdy zavedla řeč na jeho život. Město mu nevadí, ale taky mu nevadí příroda. Ukradla jsem si od něj teda jeden ten párek, když už jsem si ho tak chytře získala, nýbrž mi bylo blbé, abych si vzala od každého něco . Udělali jsme pár fotek a Radek mě vyfotil i s Gentlemanem. Rozloučila se s rodiči. Vozy jeli opět napřed, aby stihli dojet na místo určení a já měla tak ještě nějaký čas, abych si popovídala s ostatními. Stihla jsem do sebe nacpat ještě jeden guláš, když se dal povel k připravení koní.
,, Neudus se." řekla mi Sue. Já jsem ještě jedla a měla jsem toho ještě docela dost, takže jsem to do sebe házela. No, možná vrhnu později šavli, ale to se snad nestane. Sue jako starostlivá tetička měla, tudíž starost. Na můj účet přistálo ještě několik poznámek o tom, že bych neměla se tolik cpát a podobné řeči. Myslím, že mě někdo označil i za nenažrance . Gentlemanovi sundala bederní deku, vrátila jí do auta, dotáhla podbřišník a třmeny si dala dolů. Dopnula jsem nánosník, vodítko jsem dala kolem jeho krku jako předtím a vyvedla ho od stromu do prostoru. Takhle se mi bude lépe nasedat. Zasunula nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. Pohladila jsem Gentlemana po krku a když byla příležitost, ohnula jsem si v zastavení jeho krk na každou stranu, poté stiskla jemně holeně na bocích a Gentleman se rozešel energickým krokem vpřed, aby se zařadil vedle koní. Po jedné ruce jsem měla Maki s Lady a po druhé Sophie s jejím hřebcem. Liška vyrazila jako první, za ní ,, psi ", kam patřil Natha, Connor a Jason, hned za nimi Bloodye na Dekovi a Niora s Parisem, hřebec byl nádherný. Poté jela skupiny zkušených, kam jsem patřila já, stisknutím holení dala pobídku Gentlemanovi v kroku. Rozešel se energicky vpřed. Houpavý pocit mi napověděl, že tohle tempo je dobré, neboť si došlapuje pod těžiště. Otěže jsem mu nechala volné - on toho patřičně využil a sklonil hlavu dolů, zatím co jsme se napojili na stezku, jenž začínala kousek za prostorem, kde jsme trávili pauzu. Všimla jsem si, že je dost široká a má vyjeté koleje, kolem byl les. V sedle se uvolnila, obdivovala jsem nějakou tu chvíli přírodu, dokud se zepředu neozval Kitty hlas. Cesta se otevírala na další louku, co jsem stačila zaregistrovat, zatím co jsem si pobrala o trochu otěže a připravovala se na klus.
„Na louce budou skoky, hlavně si je pořádně prohlídněte.“ zavolala liška zepředu. Provedla jsem si poloviční zádrž, po ní stiskla holeně a hned jak Genty naklusal, vysedávala jsem, abych mu odlehčila záda a přitom si pomalu pobírala otěže. Genty nadšeně zafrkal a zrychlil tempo, skoro jakoby cítil, že se teď něco bude dít. Pousmála jsem se, avšak pomalejším vysedáváním si ho dostala zpátky do předchozího tempa a následovala jsem jezdce přede mnou. Copak nás asi čeká? I mě stoupal adrenalin v krvi. Tahle atmosféra byla úžasná. Moc se mi to líbilo a byla jsem ráda, že jsem se něčeho takového mohla zúčastnit a už jako zkušená studentka, prostě úžasné. Koně se teď stáčeli na levou stranu, přesedla jsem si v klusu na druhou nohu. Liška zepředu zavolala, že hned na vyjetí na louku se bude cválat, tudíž by jsme mohli čekat překážky. Posunula jsem si vnější holeň za podbřišník, poloviční zádrž a stisknout holeně. Gentleman si hned poté odfrkl, uvolnil si svaly v hubě tím, že si přežvýkl.
,, No páni." řekla jsem si, když jsem zahlédla překážky, Kitty nás navedla schválně touhle cestou, aby jsme si je mohli pořádně prohlédnout jak přesně říkala a rozhodnout se, které půjdeme skákat. Jedny překážky, byli spíše takový bubáci a pro lekavé koně to rozhodně nebylo, zatím co ty druhé by si možná mohli skočit i začátečníci. Tak co budeme skákat? Mému hřebcovi jsem věřila a věděla jsem, že on je statečný a jen tak se něčeho nelekne a ještě, když já budu naprosto v klidu. Přece jen .. Vaše psychika udělá s koněm také hodně. Pozorně se podívala na překážky a podívala se na vodu. No, to by nám mohlo dělat problém vzhledem k tomu, jak on má moc rád vodu, je možné, že se mi tam zapíchne, aby si v ní zahrabal. Raději jsem si ho ohnula na překážky, které byli dostatečně daleko od bubáků a kam se někteří jezdci též vydali a ty více zkušenější, vedli koně na překážky s bubáky.
,, Možná příští rok.", usmála se. Zařadila jsem se za jednoho jezdce s koněm, avšak s dostatečnou vzdáleností od nich. Gently zafrkal, vedla jsem ho na střed překážky před námi, jenž byla ze slámy a nebyla tak vysoká, aby si taky něco užili nezkušení, ale také záleželo na jakém koni sedí, aby si mohli skočit. Gentleman najížděl opět jistě a ve vyrovnaném tempu, ani jsem si skoro nevšimla, že se mi přehoupl lehce přes překážku. Při odrazu jsem se nechala vynést jeho pohybem, koleny se držela, holeně u koně, ruce posunout dopředu, nad skokem narovnávat a při doskoku, shrbit se, zapřít se koleny a zadek podsunout lehce dopředu, hlavně si hned vzít Gentlemana na kontakt, ač on nebyl jeden z těch koní, který by této příležitosti využil, pochválila jsem ho a ohnula jsem si ho na další překážku, holeněmi si ho srovnávala. Líbilo se mi to a jemu určitě taky. Opět jsem ho podpořila stisknutím holení při skoku, naklonila se dopředu k jeho krku, ruce dopředu, nemusela jsem možná ani tolik, neboť to byl nízký skok. Po zdolání těchto docela lehkých překážek, jenž byli pro nás hračka, jsem si Gentlemana pobrala na otěže a krátce se podívala dozadu, jak se vede ostatním. Šlo jim to dobře a mohla jsem vidět některé nováčky skákající přes překážku. Určitě to musel být pro ně zážitek, ač překážky byli nízké, poté se raději podívala dopředu, tři cvalové skoky, poté jsem s ním stejně jako jezdec přede mnou přešla do kroku a nechala si ho vytáhnout si krk a přežvýknout si udidlo. Počasí nám přálo a vše se zdálo být dokonalé a někteří ztratili soustředění a pozornost, když nejspíše rozjímali nad přírodou. To neměli dělat. I já jsem se nechala unést svými myšlenkami.
,, HALALI!" ozvalo se zepředu. Každý ihned zpozorněl a ty rychlejší a dalo by se říci bystřejší, už pobízeli své koně do cvalu. Já bohužel patřila k těm s pomalými reakcemi a trochu trvalo, než jsem si uvědomila, co mám vlastně dělat - čekala jsem na tohle slovo už několikrát, celá napjatá a teď, když to přišlo, nejspíše jsem to pokazila mou opožděnou reakcí, avšak nevzdávala jsem se. Adrenalin v krvi pracoval a první reakce byli trochu zbrklé, přesto se mi podařilo pobídnout Gentlemana do cvalu za pomocí vnější holeně za podbřišníkem, poloviční zádrži a stiskem holení. Gentleman neváhal, za jedno byl vždy ochotný a za druhé, cválající koně vpředu ho přece jen trochu nabudili. Zvedla jsem se ve třmenech, zapřela se koleny, předklonila se a vedla jsem Gentlemana vpřed. Tohle byl moment, kdy jsme mohli předjet jedině mastera. Nedržela jsem Gentlemana zpátky, pouze jsem se dívala dopředu, za pomocí pomůcek jsem si ho ohýbala, kdyby bylo potřeba někoho předjet a soustředila se plně na něj a hlavně na to, abych ho měla zcela pod kontrolou. Samozřejmě, že jsem chtěla chytit lišku, strhnout jí z ramena ocas a tím tenhle hon vyhrát. Mnohem důležitější mi přišlo, abych dojela hon v pořádku a užila jsem si to, takže jsem sledovala i dění kolem. Kitty musela být ještě více nervozní než my. I takhle mi bilo srdce, ale usmívala jsem se a cválala jsem s hřebcem vpřed. Ten zafrkal nadšeně a přidal do tempa, kdy jsem ho pochválila a hledala nejbližší cestu ke Kitty. Gentleman pode mnou se snažil, napínal své svaly a já se mu snažila , co nejvíce cval ulehčit tím, že byla právě ve stehenním sedu. Přece jen Gentleman nebyl možná tak zdatný jako koně kolem, avšak mému hnědákovi jsem věřila. Koně kolem cválající vedle něj mu nedělali takové starosti, i tak byl nadšený a snažil se.
,, Šikulka." pochválila jsem ho. Předjeli jsme jednoho koně, vlastně jen díky tomu že koník začal dělat problémy a nejspíše chtěl vzít jezdkyni dráhu, pousmála se, ale nevěnovala jsem jim pozornost a díky tomu získala o něco výhodnější pozici. Všechno se odehrávalo hodně rychle. Srdce tlouklo jako o závod, až jsem nabila dojmu, že bije v tempu dusotu kopyt koní, žaludek jsem měla jako na vodě a musela jsem se nadechnout. Přece jen můj první hon, byla jsem z toho trochu mimo. Všechno proběhlo docela rychle, ač já měla pocit, že to trvalo věčnost, než bylo po všem a já byla nadšená. Párkrát jsem měla pocit, že mě zklame můj žaludek a má neklidná povaha, avšak zvládli jsme to. Ta rychlost, ta atmosféra kolem, kdy se každý snažil ukořistit ocas byla neskutečná. Skoro jsem cítila ve vzduchu onu soutěživost. Úžasné. Za pomocí zádrže jsem si hnědáka zpomalila do kroku, ohlédla jsem se dozadu, kde jsme pár jezdců nechali a dopředu, kde si Asie dávala s hřebcem nejspíše závod, pousmála se. Naklonila se nad Gentlemanův krk, pohladila ho po krku a zasmála se nadšeně.Spíše se mi chtělo křičet.
,, Ježiši .. to byla paráda, nemyslíš?" řekla jsem a podívala se směrem na Sophie, jak je na tom. Už mne vyhledávala. Nechala jsem Gentlemanovi volné otěže, alespoň na nějakou dobu, aby si protáhl krk a vydýchal se, nýbrž jsem ho teď hnala rychleji, než předtím. Genty si ulevil podle svého a skupina se pomalu začala dávat dohromady, aby mohla vyrazit dále. Někteří si stačili říci pár poznatků z jízdy. Zařadila jsem se opět dopředu, vyhledala pohledem Sophie. Zařadila se za mne. Nadechla jsem se a pousmála se. Halali, máme za sebou, ale co nás čeká teď to jsem neměla sakra ponětí. Kitty, teď liška bez ocasu nás vyvedla do rohu louky, kdy musela klusat, aby se dostala do čela, zatím co ostatní koně kráčeli v kroku, měli tak možnost se ještě více vydýchat a uvolnit po rychlém tempu. Začínala zde stezka lesem; pěkná, široká a udusaná. Jelo se po ní hezky. Narovnala jsem se trochu v zádech, ale spíše pro sebe, abych se protáhla. Začala jsem v sedle už docela tuhnout, měla nutkání vyndat nohu ze třmenů - neudělala to, dále jsem uvolněně seděla v sedle a vychutnávala si pomalé tempo. Gentleman si přežvýkl a zafrkal. Kráčel vpřed, pořád měl dost energie, což mne těšilo, ač delší vydýchání mu udělalo lépe, než kdyby jsme hned klusali nebo cválali. Po nějaké době jsme zahlédli světlo a ozval se povel ke klusu - poloviční zádrž a pobídka do klusu. Genty se rozklusal, přesedla jsem si na druhou nohu a začala jsem vysedávat, nechala ho ještě na volné otěži a až po chvilce jsem si ho začala pomalu sbírat na lepší kontakt, avšak ne na úplné přilnutí. Držela jsem se na cestě a rozhlížela se kolem v očekávání. Louka na níž skupina vyjela se zvedala do kopce a my jeli opět po vrstevnici, když po levé straně se svažoval kopec spíše dolů. Hodila jsem tam jeden pohled a následovala skupinu. Možná by se to tu dalo procválat, avšak někteří koně byli ještě rozjaření z předešlého cvalu, dělali problémy a zahlédla jsem i pár cválajících koní, až Kitty zavelela do kroku, za pomocí zádrže si ho do kroku dostala. Byla to zatraceně nádhera. Příroda kolem a to všechno, cítila jsem se dobře. Brzo na to se zepředu ozval povel ke cvalu. Stejným postupem jsem si s Gentlemanem nacválala, vystartoval mi trochu rychle, skoro jakoby čekal něco podobného, jako předtím, ale stačilo pouze říci pomalu a klesat s hlasem a ochotně mi zpomalil do odpovídajícího tempa. Vážně jsem nechtěla způsobit nějakou kolizi. Ono stačí, že tu někteří už spadli na zem a já byla ráda, že jsem zatím přežívala, ač je to díky tomu, že mám zlatíčko. Prostě můj poklad. Ve stehenním sedu jsem ho vedla za ostatními a všimla si v dálce překážek, jenž jsme dneska už viděli a i louku. Nedívala jsem se teď moc do strany, takže jsem si všimla pouze překážek z barelů, avšak jen jsem je zaznamenala a udržovala si Gentlemana v pravidelném tempu, držela se ve stehenním sedu. Bylo to trochu těžší, vzhledem k tomu, že mne už začali pálit stehna.
,, Klušeme!" zavolala Kitty. Zasedla jsem do sedla, provedla zádrž, tím začala na jeho zádech vadit a aby tomu tak nebylo, musel přejít do klusu, přesedla jsem si opět na druhou nohu, než vysedávala předtím a pochválila ho za jeho reakci při vysedávání. Otřásla jsem se trochu zimou, když bylo chladno. Všímala si více okolí, vraceli jsme se pomalu a projeli jsme kolem dalších překážek v uctivé vzdálenosti. Gentlemanovi by nevadilo, ani kdyby jsme projeli kolem nich přímo. Toho jen tak něco nevyvede z míry, to jsem se už naučila a věděla, že se na něj mohu spolehnout .. no, nevím, jestli se do toho počítá i voda, ale tak co. Párkrát jsem si přesedla a předkláněla se do kopce a nebo z kopce se zakláněla, jak bylo třeba. Terén se postupně narovnal a dozvěděli jsme se, že teď bude cvalovka, poslední skok a máme si držet rozestupy. Já měla dostatečný, proto jsem nijak neměnila tempo. Nechala si Gentlemana vytáhnout opět krk, poté opatrně pobrala otěže a sledovala cestu před sebou. Poslední skok a je nejspíše všeho konec. Levotočivá zatáčka a my měli možnost se podívat na dva skoky. Teď jsem pochopila, co jsme si měli vybrat. Měli jsme dostatek času, aby se každý rozhodl co budou skákat. Překážky byli vedle sebe a musela jsem se zasmát, když se podívala na starou pohovku, což byla překážka číslo jedna. Pár lidí bylo též překvapeno, jiné se tomu zasmáli společně se mnou. Pohovka vypadala zajímavě, ale stejně jsem se rozhodla pro druhou překážku tvořenou s balíků slámy, asi tak 60 cm na výšku i na šířku.
,, Taak dobře." pousmála jsem se. Posunula si vnější holeň za podbřišník, poloviční zádrž pro upozornění, že se něco bude dít, hlavně jsem si tím pohlídala energii, jenž měla vycházet ze zadu a vzala si ho lépe na pomůcky. Gentleman naskočil do cvalu. Nevypadalo to, že by měl toho úplně dost a dával do jeho mohutného cvalu nadšení, přesto jsem cítila, že je už trochu unavený, ale to mu nemohlo zabránit ve zdolání překážky před sebou. Pobrala si otěže více. Pro jistotu jsem zůstala sedět v sedle, ovládala ho holeněmi a sedem, zařadila jsem se do ,, řady " těch, jenž šli na stejnou překážku jako já. Nechala jsem Gentlemana určit tempo, přece jen byl zkušený a já mu v tomhle věřila, srovnávala si ho holeněmi kolmo na střed překážky a sama se připravovala na skok. Hřebec cválal na překážku sebejistě, zafrkal si a po mé podpoře holeněmi, se odrazil a vyhoupl se hezky dopředu. Následovala jsem jeho pohyb, nechala se jím vynést, kolena stiskla, abych se jimi udržela, ač se mi to nepovedlo úplně jak jsem chtěla, zas tak to nevadilo, ruce posunula dopředu, abych mu neškubala zbytečně v hubě, nad překážkou se narovnávala. Svaly se mu opět napjaly, když přední nohy dopadli na srovnaný povrch a já se přihrbila, zapřela se co nejvíce koleny jsem mohla, nenechala se stáhnout dopředu, podsunula si zadek dopředu při zhoupnutí a pousmála se. Bylo to rychlé, Gentleman si vedl jako vždy dobře a lehce se přenesl pře překážku. Neviděla jsem, že lehce předními kopyty zavadil o balík, ale naštěstí ho neshodil. Pobrala jsem si ho na otěže, nechala ho cválat a následovala jsem jezdce přede mnou - ohlédla se za sebe, zdali je Sophie za mnou a už nás se svým hřebcem doháněla, jak jsem si myslela. Po lesní pěšině jsme nejspíše cválali zpátky na Florestu. V dálce se ozvalo ržání koně, Gentleman zastříhal ušima a zaržál mu nazpátek, to byla veškerá jeho reakce na koně někde v dálce. Jiní na to reagovali trochu více divoce. Pomalu jsme se blížili na Florestu a to znamenalo jediné; koně se musí dostatečně vydýchat a uvolnit, než dorazíme na Florestu, proto se zepředu ozvala Kitty a celý slot jezdců přešel do klusu, nechali otěže zahozené a vysedávali a já nebyla vyjímka. Provedla zádrž, přešla do lehkého klusu a zahodila mu takzvaně otěže. Genty si odfrkl, přežvýkl si spokojeně a sklonil hlavu až skoro k zemi, vytahoval si krk nahoru a dolů, jak potřeboval a já na jeho zádech jen někdy přesedla na druhou nohu a měla tak chvíli se kochat nádhernou krajinou kolem. Nic úžasnějšího jsem prostě nikdy neviděla. Brzo jsme přešli do kroku, nechala jsem otěže na místě, pouze zasedla do sedla a nechala se unášet houpavým pocitem kroku. Mé tělo mě sice bolelo, takže se nedalo moc uvolnit, ale pokusila jsem se.
,, Ježišku .. to je nádherné." ozvalo se vedle mne. Podívala jsem se na Maki na Lady. Odhadovala jsem, že měla s kobylkou trochu problém, nýbrž kobylka byla živel a to doslova. Gentleman zaregistroval její přítomnost, zastříhal ušima a chtěl k ní sklonit čumák, ale já jsem mu to nedovolila, bude hezky sledovat cestu před sebou. Moc se mu to nelíbilo, ale udělal tak.
,, Všichni jsme přežili .. to je hlavní.", zasmála se a podívala se dozadu. Ano, všichni byli v pořádku, alespoň v takovém, aby nikdo nejel do nemocnice a ač byli nějaké pády, dopadli více než dobře. Maki se brzo zařadila dozadu, dívala jsem se kolem a kontrolovala pohledem studentky, které jsem znala. Projížděli jsme kolem výběhů, kam nám šlo naproti pár koní, usmívala jsem se, avšak brzo jsme zahlédli Florestu. Náš cíl po honu, jenž si budu pamatovat ještě hodně dlouho.
PÉČE
Skupina zanedlouho vjela na nádvoří. V některých tváří jsem zahlédla zklamání, že byl už konec, jiní si ulevili, že jsou v pořádku na místě, přesto byli z honu nadšení. Ještě teď mi srdce bušilo jen si na to vzpomněla. Gentlemanovi jsem dneškem dala nejspíše do těla a měl možnosti se mnou více zaskákat, než při tréninku či jízdě. Zvládli jsme to skvěle a hlavně díky jeho úžasné povaze.
,, Děkuji ti miláčku.", naklonila se mu ke krku, kdy jsem ho objala a pousmála se, avšak seskočila jsem z něj jako to udělala spousta jezdců. Ihned jsem pocítila mé namožené svaly. ,, Kruci.", pousmála se. Vytáhla jsem třmeny nahoru, uvolnila o pár dírek podbřišník a nánosník jsem také nevynechala. Poté se podívala směrem k ředitelce, jenž nám poděkovala za hezky strávený den a rozloučila se s námi. Poté se všichni rozprchli do stájí, aby se postarali o své koníky. To samé jsem udělala i já, rozešla se s hnědákem do přední části stáje k boxu číslo osm, který byl naproti boxu, kde byl Paris a kam právě odváděla hřebce Niora.
,, Jak se ti líbil tvůj první hon?" zeptala se blondýnka a usmála se, zatím co stahovala ohlávku z Parise.
,, Byla jsem trochu nervozní, ale bylo to úžasné. Jsem ráda, že jsem mohla něco takového zažít a .. Genty byl úžasný." usmála se nadšeně a podívala se na mého hřebce, podrbala ho mezi ušima a též jsem ho zbavila uzdečky místo níž dala červenou ohlávku, poté sedlo a chrániče a botičky měl taky za chvíli dole. Vše jsem dala na mobilní stojan, který jsem si zde nechávala stranou. Dokud byl rozehřátý, namasírovala jsem ho. Donesla mu vlažnou vodu.
,, Já ti to nevypiji.", usmála se, když jsem ho viděla, jak hltá. Kýbl vypil skoro plný a Niora se zasmála. Paris řehtal a frkal. Už takhle jsem z něho měla respekt a jednou jsem ho šla krmit, ale nic mi neudělal, dala jsem mu jasně najevo, že nejsem ta, která by se ho bála.
,, Všechno se povedlo .. i počasí bylo skvělé.", pousmála se Niora, poté nechala Parise v boxe, zatím co já jsem omývala Gentymu zpocená místa mokrou houbičkou, poté jsem si šla pro odpocovací deku. Ve dveřích se objevila má rodina, máma měla ve tváři úlevný pohled, malý Dan byl nadšený a Radek s bráchou se usmívali.
,, To bylo bezvaa .. Taky jednou budu takhle jezdit.", zvolal Dan, kdy jsem mu naznačila, aby byl potichu a nekřičel v přítomnosti koní, aby se nelekli. On se nevinně usmál a po této jeho větě máma vytřeštila oči, kdy se Gabe pousmál, ale raději nic neřekl, nýbrž věděl, že tohle je zcela zbytečné.
,, He. Zas tak dobrá nejsem, zlatíčko. Pořád jsem ještě nezkušená." řekla jsem mu. Přirovnala jsem totiž sebe a třeba Kitty, která uměla jezdit stokrát lépe než já. Dansi to nenechal vymluvit, tak jsme ho přitom nechala a pousmála se.
,, Ne, byla jsi skvělá.", mrkl na mne Gabe. ,, Máme to všechno zaznamenané.", ukázal kameru.
,, No hezký .. teď se budu muset koukat na mé vlastní chyby." zamumlala jsem. ,, Abych se spíše nezděsila." zasmála se.
,, Proč .. Vám dvěma to sluší.", zavrtěl hlavou nesouhlasně Radek, kdy jsem se pousmála, ale došla si pro odpocku jak jsem plánovala a společně s nimi se rozešla k boxu Gentlemana. Vyžádal si jejich pozornost, alespoň těch třech, máma sledovala vysokého hnědáka z dálky a já mu házela přes hřbet odpocku. Omluvila se a šla umýt Gentlemanovi ještě nohy, což bylo docela rychlé. Nezdržovala jsem se s tím jako jindy jsem měla ve zvyku, vrátila se s ním do stáje, kde ho nechala v boxe. U jeho boxu jsem si prohlédla některá videa a fotky, kdy se na ně někdy nedalo, ani koukat. Můj výraz soustředění vypadal spíše jako kdybych se soustředila na trochu něco jiného, ale některé fotky byli vážně úžasné a musela jsem pochválit přirozený talent fotografování Radka a i Danovi fotky, když se snažil, ale někdy mu to prostě nevyšlo. Na jedné fotce jsem nebyla celá a bylo to v takovém .. prapodivném úhlu, ale pořád nebyl dost velký. Poté jsem se rozloučila. Museli už jet. Každého jsem objala a slíbila jsem malému Danobi svezení, až příště přijedou se podívat. Venku počkala, až auto odjede. Šla se pobavit s pár studentkami, abych jim sdělila mé zážitky a pocity, až byl čas odvést Gentlemana do výběhu. Dneska si zasloužil klid. Hon byl docela náročný a já jsem se poté taky šla natáhnout s nádhernými pocity uvnitř sebe.
maki a lady: HUBERTOVA JÍZDA
DEN PŘED HONEM
Vrátila jsem se z Anglie a právě včas, zítra se měl totiž uskutečnit Hon. Lady jsem si odjezdila tento den, no a budu aspoň trochu doufat, že zítra nebude tak až moc aktivní. Ano, na halali se nám to bude hodit, ale aby mi stepovala a nedokázala vydržet při slavnostním nástupu? To by nebylo moc dobré. No, co, snad to zvládneme. Samozřejmě, že musíme! Lady byla v boxe po jízdě a já musela uklidit věci na ježdění. Popadla jsem stojan, na kterém jsem měla cajky a rozjela se k sedlovně. Musím to všechno pořádně vyleštit přece. Zítra přijede i Christian, kdo ví, možná že si přijede i se svým valachem, což by bylo moc fajn. Vím, že minulý rok přijel jen na kukandu, ale letos.. letos by mohl i jezdit. To by bylo skvělé. Za ty tři roky, co se známe jsme se spolu dostali trochu víc dál než kamarádi. Ale matce Chris vyhovoval, měla ho velmi ráda, tak proč ne? A já? Až po uši jsem do něj pořád zblázněná, velmi dobře si rozumíme. Stála jsem v sedlovně a snila o Chrisovi. „Hej Mak, probuď se!“ ozvalo se za mnou a já se vytrhla ze snění. Byl to Connor. „Vypadáš, jak když jsi spatřila Boha. No, to jsi nemusela, já vím, že vypadám dobře,“ prohlásil Connor a já se ušklíbla. „Ano, vypadáš fakt dobře, ale na kluka až moc dobře. Nejsi ty náhodou holka?“ zeptala jsem se a hodila po něm houbu. Connor se teď zatvářil trochu nasupeně, ale vzal to s humorem. Ještě že tak. „No počkej, já ti to spočítám,“ zazubil se a zavřel za sebou dveře. Usmála jsem se a vzala si houbu a přípravek na kůži. Vzala jsem hnědou uzdečku, kterou jsme s Lady získaly díky splnění VAZ. Vypadala krásně, byla jako nová, měla jsem ji jen pro zvláštní příležitosti a na závody. A Hon byl samozřejmě událost! Uzdečku jsem přejela houbou a pořádně ji vyčistila. Sice to nebylo moc potřeba, ale tak proč ji neudělat ještě hezčí, než je. Vyčistila jsem si řádně sedlo, umyla kamaše a zvony a nechala je schnout. Ať jsou do zítra ready.
Seděla jsem s Cassie na večeři a ládovala do sebe jedno sousto za druhým, když v tom mi cinknul mobil. „Ano Kitt?“ zahuhlala jsem do telefonu a zaposlouchala se. „Musíš mi přijít pomoct Makuš, přijď, hned do sedlovny,“ zamumlala Kitt nešťastně do telefonu a já nechápavě strčila mobil zpět do kapsy,když mi Kitty zavěsila. Podívala jsem se na své nedojedené jídlo, mrkla se na Cassie a společně jsme opustily jídelnu a vydaly se do sedlovny. „Co asi může chtít?“ zeptala jsem se Cass a rozrazila dveře sedlovny. Všichni se na nás podívali a já trošku ztuhla. Nečekala jsem, že sedlovna bude plná tolika studentek. Byla mi vysvětlena situace co a jak, ale moc jsem Kitty nepomohla. No, dojdu si ještě zkontrolovat Lady, jestli je vše v pořádku a potom půjdu do hajan, zítra brzo vstávám.
HON
Tak už je to tady, dnešní Hon na lišku začíná. A čím začíná? No samozřejmě přípravou. Chci si Ladynku pořádně připravit, zaplést ji, ať je krásná. Vyskočila jsem z postele, ustlala si a natáhla na sebe pracovní věci. Pipravenou sadu pro sebe jsem mělav sedlovně u Ladyiných věcí. Teď když ji budu zaplejtat, nerada bych si to ušpinila. V rychlosti jsem si vyčistila zuby, umyla obličej, rozčesala vlasy, které jsem zapletla do copu a trochu se nalíčila.Když má přijít ten Chris. Mrkla jsem an sebe do zrcadla, krásná jako vždy. Kitty byla už dávno pryč a tak jsem se sama vydala do stáje. Bylo 6 hodin a já si Lady musela o trochu dřív nakrmit, než kdy jindy. Pozdravila jsem tu svoji krasavici a šoupla ji dovnitř boxu seno, které jsem ji už večer připravila k boxu. Nechala jsem ji dlabat a odešla do krmivárny, odkud jsem vzala kbelík a šáhla pro odměrku. Jedna odměrka ječmene a odměrka granulí. To krmení vždycky tak voní, když ho zaleju tou horkou vodou! To je prostě paráda. Zamíchala jsem ho vařečkou a nechala ho nabobtnat. Když jsem se vrátila s krmením, Lady už měla seno snězené a tak jsem si dala krmení do žlabu a nechala ji dlabat. Sama jsem se šla najíst do jídelny, kde už bylo spoustu lidí.
Vrátila jsem se najezená a spokojená. Sice jsem nervózní byla, ale kvůli tomu jsem si výbornou snídani neodepřela. Vlezla jsem do boxu a nandala kobylce ohlávku a připnula ji vodítko a odvedla si ji k uvazišti, dokud tam ještě bylo volno. Přivázala jsem si ji tam a přivezla si stojan, na kterém jsem měla čištění. Vzala jsem hřbílko a od krku jsem pořádně začala čistit, až chlupy lítaly. Vlastně nelítaly, protože Lady byla ostříhaná. Pořádně jsem ji vyčistila hřbílkem a pak vzala kartáčem, hlavu jsem ji vzala měkkým, nezapomněla jsem umýt ospalky a nozdry houbičkou. Vybrala jsem kobylce z kopyt, vybrala slámu z ocasu a mohlo začít pletení. Vzala jsem si hřebínek, řádně hřívu rozčesala a dala se do toho. Hřívu jsem si rozdělila na určité pramínky a začala plést copánek. Konec jsem zagumičkovala a udělala další copánek. Takhle jsem pokračovala po celém hřebenu krku. Kštici jsem nechala volnou, stejně Lady bude mít čabraku, takže ji schovám pod. Jakmile jsem měla dopleteno, opět sem si vzala černé gumičky a copánek udělala do bobku a zagumičkovala. Pro jistotu nadvakrát. „To je kočka!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla Chrise. „Chrisi, ty jsi už tady? Ahoj!“ vyhrkla jsem překvapeně a šla k němu. Chris mi dal pěknou pusu a usmál se. „Jsi tu s Mirnetem nebo ne?“ zeptala jsem se. „Ne, bohužel bez něj. Ve výběhu kravili, takže kulhá. Takže tě budu podporovat ze země,“ „To je dost škoda,“ řekla jsem smutně a pohladila Lady. „Sluší Vám to jako vždy. Už přijeli nějaký přepravníky“ řekl a já uklidila čištění. „Děkujeme. Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se a společně jsme došli do sedlovny. Vzala jsem si svoji krásnou sadu z VAZ a sadu Hunter a podala ji Chrisovi. „Připravíš mi ji? Půjdu se převléknout do něčeho hezčího,“ zašklebila jsem se a usmála se. Chris kývnul a odešel. Já si vytáhla svoji slavnostní sadu na Huberta a převlékla se.
Vrátila jsem se zpět a Lady, no to byla kočka. Kombinace hnědé a červené ji dokonale seděla! „Jste krásné obě. Tak šup, do sedla, ať nepřidete pozdě,“ řekl Chris a plesknul mě po zadku. Nasadila jsem si helmu, rukavice, zapnula sako a vydala se s Lady na dvůr, kde už se to hemžilo koňmi.
Bylo za 5 minut 10h dopoledne a tak to za chvíli vypukne. Seřadila jsem se do zástupu, kde byly studentky a naproti nám byla Liška, Master a Oliver. Dotáhla jsem si Lady podbřišník, stáhla třmeny a Chris mě vyhodil do sedla. Dnes je to s pomocí. Usmála jsem se na Jasona a ostatní. Chris si šel stoupnout k divákům. Zazněl krásný zvuk famfár a Niora se poté ujala řeči. „Vítám Vás na 5. Ročníku Hubertovy jízdy zde na Florestě. Ráda bych Vám představila letošní Lišku – Kitty, Mastera – Bloodye a vzácného hosta, vrchního lovčího – Olivera…“ zatím co Niora povídala, SUe a Lisa nám připnuly na dečky stužky. Letošní teda byly extra hezký!
„Já - Hubert - všech jezdců pám, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!“
Zazněly famfáry a Kitty se svižným krokem rozjela po cestě, potom Oliver, Jason, Connor a Nath a následně Bloodye. Lady stepovala na místě, byla nervózní a chtěla jet. Jo, doufám, že nebudu padat, to by se mi moc nelíbilo. Ale předevčírem jsem ji měla, aby se trochu vylítala, tak snad nebude dnes tak moc hyperaktivní. Jela jsem vepředu mezi zkušenými jezdci. Jely jsme po cestě a kůň před námi zatočil doleva na louku. „Pomalu holka, pomalu“ oni ti nikam neutečou,“ řekla jsem hnědce, která šla až moc svižně. Zajely jsme na louku a Lady byla neklidná a tak jsem si na ni celou dobu mluvila. Svižným krokem jsme projely louku a zajely do lesa. Vzduch byl studený, ale naštěstí nemrzlo, nepřšelo ani nesněžilo, tak je to dobrý Naklusalo se a já si Lady trošku víc vzala na otěž a udržovala si dostatečný rozestup za Gentym. Ještě bych nerada dostala kopanec, to by nebylo milé. Koleny jsem si Lady podržela a pak ji nechala klusat pěkně dopředu. Musela jsem si ji stále hlídat, abychom nenajížděly na Gentlemana. Vyklusaly jsme si kopeček a já nezapomněla jít do steheního. Saozřemě jsem si po každých 100 metrech nezapomněla přesednout. Poté se cesta začala zužovat a Kitty zavelela krok a tak i my přešly do kroku. Pochválila jsem Lady a krokem šly po cestě. Krásný den na Huberta, opravdu.. pomyslela jsem si. Po chvilce krokování, kdy jsem si Lady brala na otěž a soustředila se na to, aby neměla prohnutý hřbet a energie vycházela pěkně od zádi, jsme opět naklusali. Tentokrát Lady dávala větší pozor, už tolik nepospíchala. „Nacváláme!“ ozvalo se zepředu a jakmile zaskočil Gentleman, zasedla jsem a pobídla Lady do cvalu na pravou nohu. Lady vyletěla, hodila si jednoho pěkného kozlíka z radosti, což jsem (hurá) useděla a jakmile Lady byla pod kontrolou, stoupla jsem si do třmenů, abych kobyle ulehčila a cválaly jsme do mírnějšího kopečka. Přiblížili jsme se k balíkům a Kitty zavelela klus. Zasedla jsem, zmáčkla kolena, mírně zatáhla za otěž a Lady přišla do klusu. Pochválila jsem ji a když jsme projeli v dostatečné vzdálenosti kolem nich, Lady byla krapet vyčuměná, ale zvládla to skvěle, zahlédla jsem přírodní skoky. V duchu jsem se zaradovala. Zaskočili jsme opět do cvalu a já cválala s Ladyklidným pracovním tempem a blížila se na skoky. Měla jsem ji pod kontrolou, byla trochu vyhecovaná, ale zvládla jsem ji dobře. Na první překážku jsme najely trošku zhurta a tak jsem si ji před druhým ještě srovnala sedem a hned to šlo líp. Lady se přes všechny tři skoky přehoupla jako by nic. 50 centimetrů ji nedělalo žádný problém. Projeli jsme kolem povozů, ani nevím, jestli jsem se stihla usmát na Chrise a ne na nějakého cizího chlápka. BBlížili jsme se ke kamenité zídce. Před skokem jsem si Lady řádně pobrala, pohlídala si nájezd a tempo. „Pašák“ pochválila jsem ji po doskoku a najednou se objevila velká louka. Lady se zase trochu rozhecovala, takže jsem si ji víc musela hlídat, předjet Mastera se mi moc nechtělo. Přešli jsme do kroku a poté jsme se stočili na stezku do lesa. Naklusalo se, přesně dle mého očekávání a já nezapomínala přesedat každých 100 metrů. Na této cestě se klusalo velmi příjemně. Vyklusali jsme prudší svah a bližlíili se k dalšímu skoku. No,tady bude krapet problém. Pneumatiky. Zaskočilo se a já se pořádně chytla koleny, kdyby Lady měla problém. No, čuměla, dost. Hdně jsem ji podpořila před skokem holení, Lady vyskočila tak divně, jak koza, kdyby ji to mělo sežrat. Držela jsem se zuby nehty. Následoval velký oblouk na další skok z barelů. Tam to teda bylo taky dost čumendo, ale jakmile jsme to s Lady překonaly, hoodně jsem ji pochválila. Na stezce jsme po skoku přešli do klusu a vjeli na louku. Lehce sem si pohrála s otezi a pochvalila Lady. Bjeli jsme na loveckou louku, opět kolem vozů a já si všimla skoků. Kitty překonala dvojskok, stejně tak Izzy a Marigold. Vybrala jsem si s Lady skok č. 4. „PEVNÝ SKOK“ HOUKLA JSEM A POBÍDLA LADY DO CVALU, UDĚLALA JSEM SI S NÍ KRUH, PĚKNĚ JI MĚLA POD SEBOU, NA OTĚŽI A SOUSTŘEDILA SE NA SKOK. TO MUSÍME ZVLÁDNOUT. NAJELA JSEM KOLMO NA SKOK, DRŽELA SI KOBYLU HOLENĚMI A UDRŽOVALA SI JI V KMIHU. „RAZ,DVA, TŘI“ POČÍTALA JSEM SI V DUCHU, PŘED ODSKOKEM POBÍDLA A JAKMILE SE LADY ODRAZILA, ŠLA JSEM S POHYBEM A NATÁHLA RUKU PRO VĚTVIČKU. JE TAM, DRŽELA JSEM JI V RUCE A POŘÁDNĚ JI CHYTLA A JAKMILE JSME SE BLÍŽILI K DOSKOKU, VĚTVIČKU JSEM UTRHLA. NA TVÁŘI SE MI OBJEVIL ÚSMĚV, PARÁDA.
Pochválila jsem Lady a ještě s ní chvilku cválala, potom jsem přešla do klusu a následně do kroku a zamířila k ostatním. Pořádně jsem Lady vykrokovala, Chris mi podal Ladyinu odpocku, kterou jsem mu nezapomněla strčit do ruky, do které se zabalil a tak jsem ji přehodila přes Lady a následovala přestávka.
maki a lady: 2.ČÁST
Přešla jsem s Lady do kroku a náležitě ji pochválila. Větévku jsme ukořistili, hurá. Přišel ke mně Chris a podával mi deku. „Dal mi ji ten váš trenér, Tom myslím, mám ti ji dát“ řekl s úsměvem a já ji vděčně přijala. Přehodila jsem ji přes Lady a pokynula Chrisovi, že se k němu potom vrátím, až Lady vykrokuju. Krokovala jsem s Lady dostatečně dlouho a přitom koukala po pokusech ostatních.
Obstarala jsem Lady a pro jistotu vše ještě zkontrolovala a pak už jsem běžela za Chrisem, který pro mě ukořistil kelímek teplého čaje. „Cvakni si,“ zazubil se, když jsem se k němu přiřítila. „Díky brouku,“ odpověděla jsem a hltla si čaje. Byl výborný. Chris mi ho i osladil, ještě, že je tak chytrej. Podívala jsem se dolů na zablácené vysoké boty a rajtky. „Proč to vždycky musí tak lítat, že to bahno mám všude?“ zeptala jsem se trochu naštvaně a zkusila jsem bahnitý flek z rajtek dostat. Z toho se snad už stane tradice. Minulý rok jsem měla šerpu s nápisem „Jsem prase“
„Třeba i letos dostaneš tu krásnou šerpu, hrozně se tam hodíš, víš?“ řekl Chris pobaveně a dal mi pusu na čelo, protože se mu asi nechtělo sklánět a byl přece jen o hlavu větší jak já. No, i taková pusa je přece dobrá, no ne? Vypila jsem čaj a přitom si povídala s Chrisem.
Zavelelo se zpět do sedel a tak jsem si Lady nauzdila, dotáhla podbřišník a vyhoupla se do sedla. Nandala jsem si helmu, rukavice a bičík do ruky a můžeme jít na to. Zazněl povel pro lišku a jakmile se v dostatečné vzdálenosti ocitla Kitty, mohly jsme vyrazit i my. Mávla jsem na Chrise a pobídla Lady do kroku holení. „Tak Lady, pořádně se musíme snažit, ať chytneme ocas“ šeptla jsem kobylce a vydala se za Cassie, která byla s Gentym přede mnou. Přejely jsme přes polní cestu a zazněl povel, že budeme klusat. Pomalu jsem si Lady posbírala, už nebyla jak z divokých vajec. Lady si odžvýkla a já ji pochválila. Jakmile naklusala Cassie, nechala jsem si menší rozestup a pobídla Lady do klusu. Začala jsem vysedat pomalu, žádné hrr, po 100 metrech jsem vždy přesedla. Vjely jsme na louku a já uviděla opravdu spešl skoky. No jo, Lady, to jsem zvědavá, co si skočíš. Lady natočila uši a já byla rozhodnutá všechny skoky s ní skočit. Vždyť už jsme se dostaly tak daleko a hlavně mám ke kobyle důvěru. Oba dva skoky byli šírkové, udržovala jsem si Lady v pěkném tempu. Držela jsem holeň na bocích hnědky, aby náhodou se nerozhodla někam uskočit. „Hop“ podpořila jsem ji hlasem a pobídla holení. Druhý skok sice víc koukala, pytle neměla moc v lásce, ale zvládla to naprosto skvěle, šikulka. „Šikulka!“ pochválila jsem ji a pořádně poplácala na krku.
„Halali“ ozvalo se zepředu a najednou všichni neskutečně rychle vyrazili. Pobídla jsem Lady a ta prodloužila cvalové skoky, ale jakmile pochopila, o co jde, že dneska může letět, samozřejmě, aby se dala zastavit,pořádně zabrala a já cválala za Kitty, které vlál na rameni liščí ocas..
Halali skončilo, ocas byl ukořistěný a jakmile jsme se seřadili zpět, Kitty zavelela, že klušeme. Pobídla jsem Lady do klusu, kondičku měla, zítra jí dám spíš volný den. Lehce jsme si zacválaly, musela jsem Lady trošku brzdit, po Halali se nějak rozjela. Po cvalu jsme klusali, pak zase nacválali, skočili si poslední skok, který Lady skočila teda jen tak tak. Moc se ji nelíbil. a potom už jen vyklusávali a krokovali až domů na Florestu.
Seskočila jsem z Lady, pořádně ji pochválila, vytáhla třmeny, povolila nánosník a podbřišník a šla se o Lady řádně postarat.
melanie a karamel: DEŇ PRED HONOM
Prebudila som sa pomerne skoro. Bolo to od vzrušenia? Možno. Každopádne zajtra je Hubert a ja si dnes chcem prichystať veci. Zoey ešte spala a ja som sa ani nečudovala. Zívajúc som si na seba natiahla nejaké veci a za šera som sa vybrala do stajne. Už bola odomknutá, no nie dlho. So zívaním som sa doplazila do sedlovne. Vytiahla som z rohu môj stojan na veci a otvorila skrinku. Dobre, čo beriem? Ako prvé určite endurančné sedlo. Položila som ho na najväčší výbežok na stojane. K nemu som prihodila aj strmene, ktoré som mala ešte od posledného tréningu na inom sedle. Unavene som si pretrela oči a znovu zazívala. Cez noc som spala tak tri hodiny. Ďalej nasledovala na stojan uzdečka. Skontrolovala som, či sú k nej všetky časti a pokračovala v inventúre. Zo šuflíčka skrinky som zobrala chrániče a pevnejšie botičky. Kto vie, kde budeme nakoniec skákať. A teraz už počasie nie je veľmi priaznivé. Spomenula som si na poučku, ktorú som čítala. Na ťažkú prácu určite gelovku! Roztržito som teda zobrala aj ju a položila ju na stojan. Ďalej budem určite potrebovať parelku, vodítko a odpocku na prestávku. Aj tie som hodila do mobilného stojanu a odtlačila ho ku Cassie. „Dobre ráno,“ zamumlala som. Do ruky som schmatla svoje špinavé jazdecké čižmy, opršanú helmu a začala ich čistiť. Zobrala som si erárne vedro a natočila doňho vlažnú vodu. Keď som stála, zobrala som si rovno dečku a odpocku a hodila ich do práčky. Zvolila som na nej program, dosypala trochu voňavej aviváže a sadla si s handričkou ku Cassie. „Prosím ťa, už to toľko nedrhni. Určite si nič nezabudla, nemáš šancu,“ zakrútila som nad ňou hlavou. Bola až paranoidná. „Ale zato ty si zabudla. Nemáš tu poprsák. Bude ti nápomocný, aby ti držal sedlo,“ zasmiala sa nervózne. „Och, máš pravdu,“ zamumlala som a zdvihla sa od čižmy, z ktorej som práve stierala handričkou blato. Vybrala som si zo skrinky poprsák a dala ho do stojana. Všetko postupne, najskôr umyjem tieto maličkosti a sedlo a uzda budú posledné. Dočista som vydrhla vysoké jazdecké čižmy aj helmu. Helmu som zotierala o to dôkladnejšie, že ju bude viac vidieť. Na konci čistenia sa už leskla. Skontrolovala som na nej remienky, či dobre držia všetky časti a či nie je niekde zlomená nejaká pracka. Všetko bolo v poriadku, tak som čistú prilbu položila k čižmám. Cassie už dočistila, prišla skôr ako ja. A je pravda, že ja som si túto atmosféru užívala. Vonku som vyliala vedro špinavej vody a znovu si napustila vlažnú. Botičky ani chrániče som nečistila, ešte som ich ani nepoužila. Dlho som s Karamelom veľmi nepracovala, čo ma mrzelo. Obidve veci som však riadne prezrela a skontrolovala každé zapínanie, či nie je pokazené. Po treťom uistení sa, že je všetko v poriadku som ich odložila bokom a vstala. Práve zapípala práčka s mojimi vecami. Zabudla som však nastaviť aj sušenie, dnes som vážne roztržitá. Ešte raz som sa pohrala s gombíčkami a koliečkom na práčke a nastavila sušenie. Znovu som sa vrátila k veciam a sadla si na zem. Zobrala som do ruky gelovku, ktorá mi trochu zašedla. Veľmi ťažko som ešte s Karamelom nepracovala, preto ju dostával len veľmi zriedka. Aj tak som gélovku prešla vlhkou handričkou a nechala vysušiť. Pokračovala som poprsákom. Nebol ešte použitý, ale namazať ho aj tak treba. Odložila som si na druhú kôpku ako umyté veci, k nemu sa vrátim neskôr. Nasledovali strmene. Oddelila som strmene od remienkov a remienky prešla vlhkou handričkou. Plastové časti strmeňov som umyla priamo vo vedre od blata a odložila ich na čistú kôpku. Kožené remienky som dala nabok, k poprsáku a pozerala, čo mi ešte zostalo. Zostala mi už iba uzdečka a sedlo. Zobrala som sedlo k sebe a umyla ho vlhkou handičkou presne tak, ako mi to včera opisovala Maki. Umyla som každý záhyb, každú štrbinu. Položila som ho nabok, aby vyschlo a zobrala si uzdečku. Oddelila som z nej zubadlo a umyla ho rovno pod vodovodným kohútikom. Rovnako ako obvykle, hneď po jazde. Pre istotu som zubadlo hneď pripojila k remienkom a umyla uzdečku v celku. Odložila som ju k sedlu, poprsáku a remienkom a postavila sa. Vyliala som vonku vedro a odložila ho. Prípravkom na kožu som umyla všetky časti, ktoré som mala z kože. Koža sa leskla a mne v nose zostala vôňa čističa na kožu. Aby som zajtra mala lepší sed, zobrala som prípravok na lepšiu priľnavosť a potrela ním celé posedlie. Na každom kuse postroja som riadne skontrolovala pevnosť každej pracky a jej funkčnosť. Umyla som všetky kovové časti a pripevnila kovovú časť strmeňa na remienky. Nastavila som na remienkoch dĺžku svojich nôh a potom pripla strmene k endurančnému sedlu. Všetky veci vrátane už vysušenej deky a podsedlovky som úhľadne poskladala na stojan a ten nechala v sedlovni pri svojej skrinke.
DEŇ HONU
Zobudila som sa tak, ako včera. Zoey ako včera spala a mne to pripomenulo včerajšok. Keď som si spomenula, ako som včera stresovala! Dnes už som úplne pokojná, hoc nejaké to mraučenie v bruchu bolo. Ako dobre, že som sa naučila zvládať trému takto dobre! Potichu som prešla k mojej stoličke. Mala som tam nachystanú sadu na Hon. Obliekla som si rajtky v hnedej farbe s celokoženým sedom. Boli mi trochu veľké, tak som si ich stiahla opaskom, ktorý mal na sebe vyobrazenie líšky. Včera som si zo súťažnej sady zobrala biele tričko s dlhým rukávom. na ktoré som si dala bundu. Sako pôjde ako posledné. Obula som si pérka, do ktorých som si dala termoponožky. Vlasy som si zaplietla do úhľadného vrkoča a ten si s gumičkou pripevnila do nie veľmi vysokého drdola. Ten sa mi ešte pod prilbu zmestí. Dobre, oblečená by som bola. Pokračujeme ďalej a to v stajni. Nebola som jediná, ktorá bola na nohách od včasného rána. Už tu bola Bloodye, Cassie, Mellysa a možno ešte niekto iný, ale toho som ešte nevidela. Včera som si na internete pozerala, ako zapletiem dnes Karamelovi hrivu. Rozhodla som sa pre sieťku, vyzerala veľmi efektne. Navyše mi včera prišli čierne gumičky z objednávky z internetu. Karamel ešte nežral, takže som to dobre vystihla. Ako prvé som zobrala kompletné čistenie a začala ho čistiť. Vyčesala som ho žiblkom tak, že som na ňom nenašla ani jedinú zlepenicu. Ďalej som zachytené kúsky blata na nohách vyčesala ryžiakom tak, že som videla každý jeden Karamelov odznak. Ako posledné som už z Karamela len odkefovala jemný prach. To však nebolo všetko. Vzala som hrebeň a začala valachovi rozčesávať pomotanú hrivu. Bola pravda, že som mu sem-tam niečo vytrhla, ale nebolo mi to ľúto. Karamela to aj tak nebolelo, pretože v hrive kone nemajú nervové zakončenia. Sčesala som všetku hrivu na jednu stranu a rozdelila ju na malé copíky. Postupovala som od zátylku smerom dolu krkom. Každý copík bol približne rovnako ďaleko od toho ďalšieho. Takto som vlastne vytvorila prvú radu. To bolo zatiaľ ľahké, no čo ďalej? V hlave som si premietala video, ktoré som videla. Spomenula som si na červené písmo v texte. Prvý copík od tylu nedelíme, len k nemu pridáme polovicu hrivy z copíku, ktorý je druhý v poradí. Ten som zagumičkovala približne v rovnakom odstupe, ako bol prvý od začiatku hrivy. Polovicu z druhého copíku som zagumičkovala k polovici tretiemu a tak si vytvorila druhú radu mriežky. Začínalo to vyzerať zaujímavo a pekne. Chcela som zapliesť celú hrivu, takže som pokračovala dolu. Stále som potrebovala čoraz menej gumičiek. Na poslednej, tretej vrstve bola už gumička iba jedna. Tak, Karamel bol nachystaný. Išla som mu pre raňajky, pretože v boxe už stepoval a udieral prednými kopytami do dverí. Kým Karamel raňajkoval, skúsila som to aj ja. Zobrala som si zo stolu čaj a osladila ho medom. Sadla som si na stoličku vedľa Cassie a snažila sa zapojiť do rozhovoru, ktorý tu vládol. Pochlipkávala som čaj, kým Sue nosila na vyhradený stôl jedlo. Potom som si zobrala tanier a snažila sa uchmatnúť si to najväčšie vajíčko natvrdo. Podarilo sa a ja som so svojim úlovkom (chlieb, šunka, kocka masla a vajíčko) sadla za stôl. Teraz už vrava utíchla, ozývalo sa len prežúvanie a sem tam buchnutie. Svoju porciu som jedla nezvyčajne dlho, musela som si posúvať jedlo dolu krkom pomocou čaju. Teraz som už ľutovala, že som si zobrala takú veľkú porciu. Nakoniec som však zjedla všetko a odniesla tanier. Potom som išla rýchlo na svoju izbu. „Ahoj,“ zamumlala som k Zoey náhlivo a prehrabávala sa vo veciach. Konečne som našla mobil a vytočila isté číslo. Po skončení hovoru som si zobrala červené jazdecké sako a dala si ho na seba. Taktiež som si zobrala na seba helmu - nechcela som riskovať. Dobre, mám všetko? Ešte raz som si skontrolovala svoje oblečenie a zakrútila sa pred Zoey. „Fajn?“ chcela som sa uistiť. Môj pokoj z rána bol fuč. Keď mi Zoey trikrát zopakovala, že vyzerám vhodne, obula som si namiesto pracovných pérok vyleštené čižmy a išla do stajne. Karamel spokojne stál v boxe a podriemkával. Bolo ešte len trištvrte na desať, ale aj tak to tu už začalo ožívať. Zo sedlovne som vytiahla svoj mobilný stojan, na ktorom boli nachystané veci zo včerajška. Ešte som k nim prihodila tyrkysovú hlávku a vodítko. Zastavila som pri Karamelovom boxe. „Vstávame!“ prehovorila som nervózne a zobrala do ruky ohávku s vodítkom. Vošla som do boxu a zastala pred valachom. Pretiahla som nánosník ohlávky cez Karamelov nos, až som mala nátylník na tyle. Pripla som ohlávku na vodítko a to uviazala o krúžok na boxe. Pritiahla som si bližšie stojan s vecami a začala strojiť. Ako prvé som na Karamela dala podsedlovku. Musela som sa zasmiať, ako na ryšiakovi žiarila. A akú špinavú som ju mala predtým. Starostlivo som plstenku narovnala a zobrala gélovku. Našťastie, včerajšie čistenie ju trochu vybielilo. Riadne som ju „naštelovala“ na plstenke. Medzitým to už začalo v stajni žiť a mne sa roztriasli ruky. Zobrala som endurančné sedlo a položila ho na valacha. Bolo trochu ťažšie, aspoň mne do ruky. Ale je pravda, že som ho aj divne chytila. Každopádne som ho na Karamela v poriadku dala a aj ho zapla na druhej strane podbrušníkom. Nebol to vôbec problém, Karamel sa nezvykne pri doťahovaní škľabiť. Teraz som mu však musela pripevniť poprsák. Bezradne som tam stála a pozerala sa na to množstvo praciek a zápiniek. Bezradne som obracala popruh v rukách, až ma napadlo vykuknúť z boxu, aby som našla pomoc. Ako prvú som zbadala Sue. „Sue? Prosím, poď mi pomôcť!“ zvolala som na ňu cez uličku a zakývala rukou. Sue s úsmevom, no rýchlym krokom prešla ku mne. „Čo sa deje?“ spýtala sa vecne. „Neviem zapnúť poprsák,“ priznala som a sklonila hlavu. „No poď, ukážem ti to,“ zasmiala sa Sue. „Vlastne je to jednoduché. Túto pracku zapneš o krúžok sedla tu a tu,“ ukazovala. „tento remeň musíš skrátiť, aby ti aj prakticky držal sedlo. To isté na druhej strane... hotovo!“ Ono to bolo vážne ľahké, chce to len trochu praxe. „Veľmi ďakujem!“ vyhŕkla som. „Nešla si sedlať nejak neskoro? Alebo si sa príliš zmotala? Zachvíľu je zraz. Podaj mi tie chrániče, pomôžem ti!“ Činila sa. Bola som rada, že mám pomoc. So Sue to išlo všetko rýchlejšie. Karamelovi sme následne nasadili aj pevné botičky. Dala som mu zároveň dolu klasickú ohlávku a namiesto nej som valachovi nasadila parelku, ku ktorej som pripla vodítko. To mi Sue špeciálnym bezpečnostným uzlom zauzlila okolo valachovho krku, aby sa nám nemotalo pod nohy. Vraj na to, aby mi ho uviazala o pás mám ešte príliš malú stabilitu v sedle. Každopádne, stihla som. Pred stajňou som na Karamela vysadla a v rýchlom kroku ho hnala na nádvorie. Ako inak, prišla som posledná. Rýchlo som sa pristavila v rade a započúvala sa do fanfáry, ktorú začali poľovníci. Dobre som tieto fanfáry poznala, otec bol kedysi poľovník. Teraz to však kvôli svojim kĺbom citlivým na zimu musel čiastočne zavesiť na klinec. On nechcel, aby som sem išla. Som zvedavá, či prišiel. Dnešný hon pôjdem za neho. Nikdy mi neveril, že sa dokážem vypracovať a dokážem nájsť súhru s niečím väčším, ako som ja. Počet účastníkov v rade nebol taký skromný, ako som si myslela. Oproti nám stál Vrchný lovec alias Oliver Paertson, Kitty a Bloodye. Ako som sa dozvedela, Kitty s pripnutým chvostom je tu za líšku a Bloodye za nejakého sudcu. Vraj je to odborne Master. Včera som telefonovala s rodičmi a sľúbili, že prídu. Ale ozaj prídu? Všimla som si v rade aj zopár osobností z Floresty. Hneď vedľa mňa „zaparkovala“ Sue kométu. Vedľa nej stála Lisa s nepokojným Impulzom. Naľavo odomňa som si všimla vedľa seba Nathana a Connora na svojich vlastných koňoch. Musím uznať, že boli pekné či už vo výbehu alebo pod sedlom. Karamela mám najradšej, aj keď sa im krásou nevyrovná. Fajnfáry dozneli a tichom sa rozliehal Niorin hlas. Čistým hlasom všetkým divákom predstavila Mastera, Líšku aj Olivera. Lise sa zjavne podarilo upokojiť Impulza, pretože už rozdávala stužky odpredu. Sue zosadla z Kométy a podala ju nejakému ochotnému pristojacemu. Nahla som sa zo sedla a zobrala od nej stužku. Otočila som sa a opatrne ju pripla Karamelovi na dečku. Nebola rovno ani na nejakom špeciálnom mieste, ale zo sedla toho veľa človek nenarobí a hlavne nevidí tak dobre, ako človek zo zeme. Veď preto jazdíme pod trénermi, nie? Zo sedla vidíš svet v inej perspektíve, ktorá je síce krásna, ale občas nepraktická. Z môjho zamyslenia ma prebudili až ďalšie lesné rohy. Líška krokom vyrazila smerom k lesu, nasledovaná Masterom a hlavným lovcom. Za nimi nasledovali chalani na svojich koňoch a nakoniec študentky. „Melanie, zostaň tu. My pôjdeme až za nimi ako lot nováčikov,“ zastavila ma Sue skôr, ako som stihla valacha rozhýbať a popohnať za ostatnými. Nedočkavo som Karamelovi dala holeň a pohla ho dopredu. Práve doznievali lesné rohy, keď sme vykročili na príjazdovú cestu. Akoby aj Karamel tušil, že sa niečo deje, dnes bol ochotnejší ako obvykle. Počula som za sebou Lisin smiech. „Mel, spomaľ trochu. A uvoľni sa, si príliš stuhnutá.“ Lisa mala pravdu. Ja som tak veľmi chcela dobehnúť líšku! A celkovo som sa veľmi tešila. Za lotom pred nami sme zabočili na vyšliapanú cestičku. Takmer nikto sa nerozprával, zatiaľ ešte nie. Cítila som Karamela, ako sa snaží vytiahnuť oťaže. Trochu som mu ich pritiahla a dostala sa na úroveň Sue, ktorá nás mala viac-menej viesť. Krátke povolenie oťaží Karamel využil a ihneď zastavil, zatiaľ čo si odtrhával trávu. Snažila som sa ho rozbehnúť a po úpornom boji sa mi to podarilo. Aby sme dohnali ostatných, naklusala som. Karamelovi sa najskôr nechcelo, no potom sa dal prehovoriť. Začala som vysadávať v rytme a znovu dobehla Sue. Mala som strach, že ma tu nechajú. Oh, to by bola hanba. Veď by som sa diskvalifikovala hneď na začiatku! Lot pred nami pokračoval v kluse čo znamenalo, že líška kluše ešte stále. „Uvoľni si ruky. Berieš Karího do huby,“ upozornila ma s úsmevom Sue. Dobre, ako tréner je vážne dôsledná. Donútila som sa uvoľniť plecia aj zápästia a zároveň nestratiť rytmus. Nebola som taká zlá, ako som si už veľakrát myslela na jazdiarni, keď sa Karí zaťal. Zbadala som, ako Karamel zdvihol hlavu a nastavil uši. Zjavne sa na niečo sústredil, čo bola aj pravda. Dostali sme sa na poľnú, ale širšiu cestu. Schválne som sa pozerala len krátko pred seba, nie až ďaleko pred lot pred nami. Chcela som si vychutnať všetko. Tú atmosféru, ktorá tu sálala. Ten pocit, že ovládam zviera o pol tony ťažšie ako ja a ono mi verí. Že ja verím Karamelovi. Prechádzali sme riedkym lesom, ktorý na mňa pôsobil čarovne. Išli sme po popadaných listoch rôznych farieb, podaktoré ešte viseli na stromoch a čakali, kým ich odtrhne Vietor. Sem-tam sa medzi holými stromami črtal vzdialený ihličnan, ktorý akoby túto pustinu oživoval. Lot pred nami prešiel do kroku, tak som urobila tak aj ja. „Kroook,“ zatiahla som a zostala ešte dobu hore. Potom som zasadla do sedla a stuhla v krížoch. Karamel reagoval ukážkovo, prešiel do opatrného kroku. Aj on si dával pozor na to, kam stúpa a ako. Musela som sa zasmiať na jeho našlapovaní. „Sue, pozri ako Karí našľapuje. Akoby mal za nohavice s niečím vnútri,“ chichúňala som sa ako pubertiačka. To sa jednoducho nedalo vydržať. Všimla som si, že Karamel zároveň pokukuje po listoch na stromoch, ktoré sme míňali. Zobrala som si ho viac na kontakt a jemne ho upozornila, že mu to nedovolím. Zrazu sa zozadu vzal krik Kitty. „Cválame!“ Chcela som hneď dať Karamelovi holeň, ale Sue ma zastavila. Počkala som, kým sme teda prišli na miesto, kde nacválavali ostatní a až potom stisla Karamela holeňami. Dobre, že aspoň Sue rozmýšľala. Nebolo by múdre cválať v listoch, hocktorý môže byť veľmi šmykľavý. Karamel skúsil klusať, ale keď som po ňom chcela ešte jedno zrýchlenie len zrýchľoval klus, až kým to viac nedokázal. Videl cválať aj kone okolo seba, čo mu určite dopomohlo. Cítila som ako vyskočil a už som sa húpala. Užívala som si tento pocit, prvý cval na lúke. Neriešila som teraz to, či budem Karamela vedieť zvládnuť. Zdvihla som sa v strmeňoch do stehenného sedu a dávala si pozor na ruky, aby som sa náhodou nezavesila do oťaží. Keď som mala občas nestabilný sed, prichytila som sa radšej sedla. Keď Karamel zabral na malom kopčeku, až mnou trhlo a stratila som rovnováhu. Prichytila som sa o dečku a našla znovu balans. Na moje prekvapenie, Karamel sa dal ovládať aj v tomto pomalom cvale. Vlastne mi vyhovovalo, že nie je besný ale skôr naopak, ide si svojim pomalým tempom. Pohodlne som stihla Karamela zatočiť za ostatnými koňmi. Teraz mi výnimočne nevadilo, že sa vlečieme takmer poslední. Toto okolie mi bolo známe, blížili sme sa k cvalovke, na ktorej som už bola vtedy s Karamelom. Áno, toto bol ten pekný les za ňou. Líška aj so skúsenejším lotom zabočila dolu, ku cvalovke. Zabočila som spolu s ostatními stále cválajúc dolu, k balíkom sena. „Klus!“ ozvali sa jazdci pred nami, ktorí už tiež prešli do klusu. „Klús,“ pretiahla som znovu a pritiahla oťaže. Zasadla som do sedla a previedla polovičnú zádrž. Karamel pekne klusal a ja som vysadávala. Išli sme z kopca, takže som mala pocit, že idem dolu. Ale nebolo tomu tak, ja som sedela kolmo. Iba pocitovo som bola naklonená. Prečo som sa nezaklonila? „Keď ide kôň dolu, má váhu na predku. Tým, že sa zakloníš, prenesieš váhu na jeho zadok a tak ho vyvážiš,“ spomenula som si na jednu z Nioriných poučiek. Všimla som si, že ideme k balíkom sena. „Len to nie,“ zastonala som potichu a modlila sa, aby Karamelovi nezišlo na um ochutnať. Vážne som si to myslela? Karí si to namieril priamo k nim. „Stoj,“ snažila som sa ho zastaviť. Nepomohlo to, tak som ho chcela otočiť. Ani to sa však nedalo. Dnes som nemala tušírku a Karamel išiel rovno k balíkom. „Nie, ideme k lotu!“ snažila som sa byť rozhodná a stočiť ho. Karamel sa však zaťal a odmietol odísť. Stále viac sa blížil, keď v tom zafúkal vietor. Tá protivná biela lesklá plachta, v ktorej je seno obvykle zabalené , sa pohla a zašušťala. Popritom hádzala záblesky odrážajúceho sa slnka. Karamel samozrejme odskočil, veď ono ho to chce zožrať! To, že som mu skončila na krku mu však žily netrhalo. „Ty si dilino,“ bola moja prvá veta, keď som sa vyškriabala naspäť do sedla. Bleskovo som Karamela otočila a rýchlym klusom som ho hnala k lotu, aby nám neušli. „Ty si tu usedela?“ spýtala sa Sue žartom. Venovala som jej pohľad plný hnevu. „To nie je smiešne,“ poznamenala som. Teraz som vážne nemala náladu na žarty, srdce som mala až v krku. Ani nehovorím o tom, že mi bije ako bláznivé. Stále vysadajúc som nasledovala lot a líšku až ku veľkému dubu. Všade bolo malinčie, okrem priechodu, ktorý ohraničovali jeho konáre. Kto vie, či ho niekto vysekal alebo tak zostal. Karamel na šušťanie pred ním zdvihol hlavu. „Ani sa neopováž,“ zavrčala som naňho. Bolo mi jasné, že nevie čo hovorím. Nepoznal význam slov, ale tón hlasu by poznať mohol. Toto bolo veľmi vážne varovanie odomňa. Pomedzi šuchot lístia som započula pravidelný klapot kopýt. Že by povozy s ľuďmi? Zrýchlil sa mi tep. Možno práve na tomto sú moji rodičia. Alebo na ďalšom? Zbadala som pred nami prekážky. Karamela som na druhú holeň nacválala a snažila sa ho udržať v rýchlom cvale. Čakala som však, že prekážky budú vyššie. Karamel vyrazil v rozumnom tempe, periférne som zazrela prvý povoz po našej ľavici. Taktiež som si všimla, že niekto z nášho začiatočníckeho lotu sa ma snaží prebehnúť na prekážku, na ktorej už boli dvaja ľudia. To teda nie! Nestihla som rozoznať kto to je, ale zrýchlila som. Dostali sme sa dopredu, až to ten vzadu vzdal. To už sme boli skoro pred skokom. Odhadom som dala valachovi odskokovú holeň, hoci mi veľmi nevyšla. Karamel aj tak skočil v správny moment. Aj keby odskočil neskôr, toto bola len jednoduchá prekážka. Nad skokom som sa vyšvihla do stehenného sedu. V tele mi pulzoval adrenalín, chcela som ukázať, že na to mám. Že jednoducho verím Karamelovi a on mne. Po prvej prekážke som zasadla a trochu Karamela spomalila, aby tak neletel. Na moje prekvapenie sa dal celkom rýchlo spomaliť, dokonca sa nechal holeňami zrovnať. Zobrala som si pravý kraj stromu, ten bližšie pri povoze. Od povozu nás delil svah. Nemala som však čas pozerať sa do povozu, dávala som si pozor na sed a holene. Včas som Karamela zmačkla holeňami a on sa nádherne preniesol ponad strom. Samozrejme som mu nad skokom povolila rukami vytiahnuť si krk. Rýchlo som pohladila valacha po krku a pokračovala. Cez poslednú prekážku sa Karamel prestal tlačiť dopredu a ja som ho musela riadne popchýňať aby držal tempo. Horko-ťažko sme preskočili aj túto prekážku. Spomalia som a zaradila sa približne do stredu lotu nováčikov, aby sa mal na koho valach zavesiť a zároveň, aby ho niekto tlačil odzadu. Všimla som si, že líška zabočila doprava, schodnou cestou k povozom. A zrazu tam bolo zopár bleskov z foťákov. Nasucho som prehltla. Karamel sa bude plašiť, už aj tak je dosť na strunách. Spolu s ostatnými som zamierila hore. Uf, vypili si blesky. Snažila som sa nájsť na povozoch rodičov. Hľadala som známe tváre, ktoré som však nenachádzala. Alebo predsa? Nebola som si istá, no myslím si, že boli na prvom povoze. Nestihla som ich riadne zachytiť, pretože Karamel sa ťahal k ostatným koňom v povozoch. „Karí, pokojne,“ snažila som sa ho presvedčiť, že tie kone nie sú zaujímavé a rozhodne sa nechcú blázniť. Zjavne bol v rovnakej eufórií ako ja, Ako zázračne sa mi to podarilo. Pohladila som ho po krku a šepla pár slov vďaky. Nemusela som s Karím trápne bojovať pred všetkými. Otočila som ho a popohnala za ostatnými, ďalej od tých koní. Spredu zaznela výzva, že sú tu užšie skoky. Rozhodla som sa Karamela spomaliť až bol skoro posledný. Za nami išla už iba Sue. Všetci diváci museli mať veľmi veľký zážitok z tohto honu, na druhej strane sa nám črtal pohľad na údolie. Kone pred nami zamierili k nejakej prekážke širokej na približne polovicu cesty, po ktorej sme išli. Na pohľad som ten prekážke neverila - bol to iba rozpadávajúci sa múrik. Donútila som Karího, aby ju obišiel. Bála som sa toho, že by Karamel chcel skok odfláknuť a ublížil si. V strede múriku boli síce latky slúžiace ako pokračovanie prekážky, ale tie práve niekto skákal a mne by nevyšiel krok. Pokračovala som ďalej, teraz sa dostávajúc viac do stredu lotu. Pred nami sa rozprestrela zelená lúka, bez kopcov či iných nerovností. Ako stvorená na halali! Možno už práve teraz Oliver zahlási začiatok! Stúpol mi adrenalín, čo malo za následok strnulosť. Musela som zmobilizovať všetky sily a uvoľniť sa. Karamel poklusával, pretože som ho spomalila. Nechcela som ho príliš hnať a tu si aspoň ušetrí nejaké sily. Asi v polovici lúky sme zahli doľava, na širšiu lesnú cestičku. Spredu som počula zastavovanie a fŕkanie koní. Zaradila som sa tak približne do stredu lotu a spomalila valacha polovičnou zádržou až do kroku. Po čase som si pred sebou všimla vodu. Karamel našpicoval uši smerom na hladinu a snažil sa poklusávať. Nemala som mu to za zlé, no nepovolila som. Keď som povedala krok, tak krok! Zastali sme v brode blízko kraja a ja som povolila oťaže. Keď Karamel necítil, že je na kontakte, skúsil stiahnuť hlavu. Keď necítil protitlak, sklonil hlavu úplne a začal sŕkavo piť. Samozrejme, oťaže som držala v rukách ale boli zahodené. Stiskom holení som Karamela po čase vyzvala, aby vykročil. Urobil tak a ja som ho pochválila. Keď bol brod úspešne za nami, kone okolo začali klusať. Aj ja som Karamela naklusala a rytmicky som začala vysadať. „Trochu choď do predklonu, aby si Karího vyvážila,“ dostala som upozornenie od Sue. Prikývla som a keď sme išli po kopčeku smerom hore, vysadávala som viac dopredu. Ani som nestihla registrovať, ako sme vyšli z lesa. Zrazu sme sa však ocitli na lúčke, ohraničenej lesom. Ďalšia, ktorá vyzerala dobre na halali. Šibla som pohľadom nabok a znovu na lišku - počkať, kde je líška? Zmätene som nasledovala lot na kopec. A v tom som ju uvidela - celý čas stála v podstate nad nami. Netrúfla som si Karamela naviesť rovno na strmý svah, radšej som ho popchla do rýchleho klusu a šikovne vyklusala o kúsok ďalej, kde bola naklonená rovina. Vydali sme sa doľava, čo sa Karamelovi najskôr nepáčilo. Vzpieral sa proti holeni a chcel ísť napravo, no nakoniec ho moja sila presvedčila, že jednoducho ho tam dostanem. Samozrejme, neťahala som ho tam tak, že by som mu rozorvala kútiky. Iba som naňho kládla stúpajúci tlak, ktorému sa Karamel podvolil. Zaostávali sme, pretože ostatní medzitým nacválali. Nuž aj ja som Karamela popchla do cvalu, hoci sa mu nechcelo. Kopírovala som valachov pohyb a pomaly doháňala ostatných. Ostatní brzdili kone, pretože pred nimi niečo bolo. Navyše sa tu stromy zužovali a dávali nám stále menší priestor. Ja som však s lenivým Karamelom držala pozíciu skoro na konci lotu. Pred nami sa objavili pneumatiky a na nich doska. Rozhodla som si to skočiť. Naviedla som Karamela na stred a holeňami si ho popravila približne na stred. Pred skokom som dala odskokovú, výraznú holeň a zároveň prechytila oťaže. Karamel zabral odzadu a odrazil sa, na čo som reagovala odľahčením chrbátu koňa. Nad skokom som trochu posunula ruky viac po krku a znovu zasadla. Celý čas som sledovala priestor niekde vpredu, pozerala som sa na ďalšiu lúku. Dosadla som do sedla a pokračovala s lotom. Bola som rada, že Karamel neriešil čo to pod ním je. Pohladila som ho po krku a pokračovala v húpavom cvale. Pred nami sa v diaľke črtala prekážka s barelmi. Nebola veľmi vysoká, ale tie barely mi rovnako ako múrik neboli príliš sympatické. Taktiež nájazd na prekážku nebol veľmi dobrý. Videla som, ako Kitty predvádza letmý preskok a ten som ešte s Karamelom nevedela. Stuhla som v bruchu a krížoch a spomalila do klusu. Vysadávala som v podstate kolmo hore a nasledovala Lisu, ktorá nás brala bokom tak, aby sme nikomu nezavadzali po doskoku. Karamelov dych bol rýchly, no ešte nie kritický. Takmer na čele lotu som klusala smerom k povozom, kde išli aj ostatní. Bola som zvedavá na ten, kde boli zapriahnutí dvaja obyčajní hnedáci. Mala som pocit, že som tam videla rodičov. Čím bližšie sme išli, tým viac som bola napätá. Rodičia nechceli podporovať moje jazdecké umenie, no dnes možno zmenia názor. Neisto som valachovi skrátila oťaže a prešla okolo druhého povozu. Na ten som sa ani nepozrela, moje oči boli prilepené na tom pred ním. A naozaj, zbadala som ich tam! Obaja sa usmievali a kývali mi. Netrúfla som si zamávať im, predviedla som podobný pozdrav ako na drezúre - jednou rukou som sa dotkla šiltu a úctivo som sklonila hlavu. Ešte raz som sa obhliadla a potom predbehla koč. Karamel sa chcel vrátiť, ale moje holene ho presvedčili k pohybu dopredu. A zrazu som to zbadala - provizorné uväzoviská, zaparkované autá a parkujúce povozy. A taktiež prekážky s povešanými vetvičkami. Celkovo tu bolo prekážok päť. V rýchlosti som sa rozhodla, ktorý skočím. Bude to asi ten najľahší. ROZHODLA SOM SA PRE TEN, LEBO DVOJSKOK VYZERAL AŤ PRÍLIŽ ŤAŽKÝ. KARAMELOVI STAČILO ĽAHKÉ POPCHNUTIE A UŽ CVÁLAL. DRŽALA SOM OBE OŤAŽE, CHYSTALA SOM SA ICH PUSTIŤ AŽ POČAS SKOKU. SKÁKALI SME UŽ AJ VYŠŠIE VECI, TO ZVLÁDNEM... DÚFAM. UŽ SME BOLI TAKMER TAM. PREDČASTNE SOM PUSTILA PRAVOU RUKOU OŤAŽ A PRECHYTILA JU DO PRAVEJ. SPOĽAHLA SOM SA NA SILU MOJICH HOLENÍ. VALACH SA ODRAZIL A JA SOM SA ZDVIHLA V SEDLE. NAJSKôR SOM SA VYŠVIHLA HORE, NO DRŽALA SOM SA RUKOU SEDLA. AŽ PRED VETVIČKAMI SOM ZISTILA, ŽE SOM KARÍHO NASMEROVALA AŽ MOC VPRAVO. AJ TAK SOM VŠAK ZDVIHLA RUKU A... ÁNO! PODARILO SA MI KONČEKMI PRSTOV ZACHYTIŤ VETVIČKU A ODTRHNÚŤ JU. Za skokom som Karamela spomalila a zasunula si vetvičku do vrecka saka, aspoň dočasne. Karamela som zastavila do kroku, nech sa môže vydýchať.
nadvandy+valhalla: zatím vkládám pouze po skok na louce-o větvičku. Kdyby se mi to smazalo z PC, tak bych se asi zabila
VEČER PŘED HONEM
„takže, co si ty plánuješ vzít na sebe?“ vykoukla jsem ze skříně na Natha, který seděl obkročmo na židli, a v klíně mu ležela uzdečku, kterou velmi neochotně čistil. Podle něj stačilo, že ji mydlil a mazal před rokem a půl, kdy ji měl jeho kůň naposledy, a od té doby ležela zakonzervovaná ve skříni v Belgii. „normálka. Rajtky, sako, helmu, vysoký boty.“ Pokrčil rameny a dál se soustředil na to, aby uzdečku namazal co možná nejlépe, aniž by ji musel rozkládat. Rozepínat přezky by totiž bylo samozřejmě moc úsilí. „a jakou barvu?“ vyzvídala jsem dál, zatímco jsem si chystala svoje věci na stojan po své pravé ruce. „no přece červenou.“ Odvětil, jako kdyby to bylo naprosto jasné. Ach bože. „v čem jedeš ty?“ odvrátil pozornost od sebe. „Já beru klasicky sady od Niory, z loňska a předloňska. No a taky vytáhnu svoje vybavení za zkoušky. To sedlo přímo vybízí k dlouhým jízdám.“ Zasnila jsem se na momentík a přejela dlaní přes kožené posedlí. „takže v robotickém supermoderním brnění, jo?“ utahoval si Nath. Odložil uzdečku na věšáček. „udidlo neumyješ?“ odvětila jsem a poslala ho k umyvadlu. „ty toho naděláš.“ Bručel, ale odkolébal se ke kohoutku a udidlo vydrbal rýžákem. „náhodou, tu sadu naprosto zbožňuju.“ Prskla jsem, jako kočka. „no, věř, že Oliver ti sedlo bude závidět.“ Pronesl Nath s úšklebkem a hlasem velmi nepříjemným. „no, bude mít co.“ Zazubila jsem se. Tak, konečně jsem snad měla všechno vyndané. Sundala jsem ze sedla potah, zkontrolovala, zda je dobře umyté. Bylo. Operovávám ho jako miminko. Ani jeho dětská prdýlka nemá takový komfort jako tenhle nový výstřelek moderního jezdectví. Usadila jsem se a mýdlovým prostředkem začala sedlo nejprve umývat, načež jsem jej namazala. Kůže tak zůstane pěkně měkká a pružná. Pořídila jsem si u Niory ještě jedno udidlo, které jsem měla stabilně na této uzdečce, takže s tím jsem si hlavu lámat nemusela. Kůži jsem však taktéž nejprve omyla a poté i namazala. Červené detaily na sedle krásně ladí k červené podsedlovce, kterou mám ze sady z loňska, a která už visela nad topením v pokoji, aby uschla. Kamaše jsem moc nepoužívala, nechtěla jsem zasvinit hnědého beránka uvnitř, a schovávala si je pouze na zvláštní příležitosti, takže byly čisté. Pouze jsem je přejela navlhčeným hadříkem, abych z nich setřela prach. Třmeny jsem se rozhodla vzít Freejump, které jsem na sedle měla, protože z košíčků mě osobně hrozně bolí kotníky. A pohodlí je při takové dlouhé jízdě velmi důležité. Nath se usadil vedle mě a drhl své kamaše, které, jak tvrdil, měly být čisté, nicméně je nejspíš používal Oliver. Jistě, on je určitě pokaždé umýval tak, jako já. Pokračovala jsem s poprsákem, který čekal stejný osud v mycím prostředku. Tím jsem měla věci pro Val připravené, nyní jsem potřebovala dát dohromady svoje. Sako i rajtky jsem měla v igelitovém pytli ve skříni, takže jsem je vylovila, sundala pytel a nechala rozložené trochu vyvětrat, zatímco jsem čistila a mazala vysoké jezdecké boty, z nichž jsem sundala šporny. Helmu jsem si vzala nakonec klasickou pracovní, protože ve svém černém provedení prostě ladila k věcem vůbec nejvíc. Pod sakem budu mít ještě termotriko, které mě snad udrží v těch holomrazech v teple. „no, a to je všechno.“ Postavila jsem se a protáhla si záda. „konečně.“ Oddechl si Nath. „ty se se vším tak strašně páráš.“ Povzdechl si. Praštila jsem ho utěrkou přes rameno a sklidila stojan ke straně. Kůže bude olej vstřebávat až do zítřejšího rána. Oblečení jsem si nechala ve skříňce, všechno pěkně pohromadě, abych na nic nezapomněla. Ještě jsem vytáhla čistý pár rukavic a potom už jsme odešli na pokoj, zítra nás totiž čeká velký den.
DEN HONU
„víš, Val, dneska musíš vypadat fakt k světu. Ne, že bys byla nějaká ošklivka, ale přiznejme si, že čistotností také neoplýváš.“ Rozmlouvala jsem s kobylku, zatímco jsem hřbílkem a kartáčem přejížděla její srst a odstraňovala prach. Kobylka byla čerstvě ostříhaná, takže jsem pracovala pouze na horní polovině těla, protože spodek byl holý. Kůži jsem pouze otřela navlhčenou stájovkou. Srst jsem vydrbala celkem snadno, chlupy byly ulízané a výsledek jsem vyšperkovala ještě tím, že jsem jí srst přejela jemným kartáčem nastříkaným leskem. Teď se skutečně blyštěla a pokud bude svítit sluníčko, na fotkách budeme vypadat jak podiamantované. „páni.“ Hvízdl kdosi ve dveřích. Otočila jsem se po známém hlase. Ell stála opřená o dveře a ve volné ruce držela berle. „zlato!“ vyjekla jsem a hnala se k ní. „pomalu, pomalu.“ Nastavila proti mně ruce, abych jí neshodila na záda. „nojo, opatrně.“ Zklidnila jsem se a zlehounka ji objala. Balancovala na jedné noze a vypadala pobledle. Ještě víc, než normálně. „jak ti je, bolí to?“ optávala jsem se a prohlížela si ji. Pravou nohu měla odlehčenou a nadzvednutou, aby ji nezatěžovala. „no, nic moc. Ale z nemocnice už mě pustili a snad se to teď bude dávat rychle dohromady.“ Pokrčila rameny a trochu se poposunula. „mrzí mě, že nepojedeš s námi. Vrátila jsem se o týden dřív hlavně kvůli tobě.“ Vrátila jsem se k Val a začala jí pročesávat hřívu, sice máme ještě čas, ale ne zase tolik. „taky mě to moc mrzí, ale užiješ si to i beze mě. A Kitty bude určitě skvělá liška.“ Snažila se mě Ell utěšit. „určitě, byla z toho chudinka dost vynervovaná. Dozvěděla se všechno až na poslední chvíli a vůbec s tím nepočítala. Myslím,že i teď bude šílet, víš, jaký je to nervák a perfekcionista.“ Usmála jsem se a pročesávala dál Val hřívu, pěkně kartáčem od konečků, postupně až k hřebeni krku. „nojo, prý je s Asií už od šesti a připravuje ji.“ Zavtipkovala Ell. „mohla by ses tam na ni dojít kouknout a trochu podpořit, nemá se čeho bát, ale nebylo by dobře, kdyby byla celá vynervovaná.“ Poprosila jsem kamarádku a vykoukla zpod kobylčina krku. „určitě. Nad, pojedu celou dobu na jednom z vozů, s foťákem v ruce a nafotím víc fotek, než máš za celý život, ano?“ „to bude perfektní.“ Ujistila jsem ji. „nevím, jestli budu schopná pokračovat i po přestávce, ale chci tě vidět skákat, jasný?“ pohrozila prstem. Už jsem se nadechovala, že začnu protestovat. S Val jsem teď nějakou dobu nepracovala, nebyla v kondici. Plánovala jsem jet volnějším tempem a pokud se neudržíme na čele s ostatními celou dobu, vůbec nevadí, prostě se přesuneme před Lisu s nováčky. To všechno bude záležet na okolnostech. A teď mě Ell nutila ke skákání o větvičky. „nechci nic slyšet, jste sehraná dvojka a kobyla bude mít energie určitě dost, aby s tebou skočila jeden trochu složitější skok.“ Ell v tom měla naprosto jasno. „dobře, budu se snažit.“ Připustila jsem. Ell se spokojeně usmála, přebrala berle do rukou a odkolébala se uličkou za Kitty. „fakt mě mrzí, že s námi nepojedou.“ Otočila jsem se k Val. dočesala jsem hřívu a přesunula se jí za zadek, abych mohla pročesat žíně. Stříkala jsem jí mezi jednotlivé prameny rozčesávač, jehož zvuk Val rozptyloval a tak točila oušky ze strany na stranu. Když jsem prameny rozčesala, ohon nabyl dvojnásobného objemu. „budeš zaplétat, nebo ne?“ nakoukla dovnitř Izzy. „jasně že jo.“ Odpověděla jsem, aniž bych tušila, proč se ptá. Jen kývla hlavou a zase odkvačila. No, dobře. Koukla jsem rychle na hodinky, no, bylo by potřeba začít. Z vlasů jsem vytáhla skřipec a pohodila hlavou, aby se mi blonďaté vlasy rozprostřely po ramenou. Skřipcem jsem si pak hřívu rozdělila na jednotlivé a stejně husté prameny a jen tak zlehka zajistila černými gumičkami. „tak, jdeme na to. Pěkně rychle a plynule.“ Odfoukla jsem si pramen vlasů z čela a rozdělila první pramen na tři části, z nichž jsem spletla krátký copánek. Val měla hřívu delší, ale sestřihanou do roviny, takže to vyšlo skvěle. Konec jsem zajistila gumičkou, copánek přehnula dvakrát na půl a bobánek nahoře převázala další gumkou. Trochu jsem ho roztáhla do stran, aby nevypadal tak usedle. „no, pěkné.“ Zhodnotila jsem své dílo. Za letošní sezonu jsem se v pletení dost zlepšila, takže to šlo rychle. Pramen za pramenem, bobánek za bobánkem, jsem se propracovávala až ke kohoutku. Nakonec jsem ještě zapletla ofinku a před nátylníkem ohlávky tak vytvořila další bobánek. Setřela jsem prach z krku, kde dosud spočívala hříva. „krasavice.“ Popleskala jsem Val po krku a přešla k ocasu. Ten jsem se rozhodla zaplést od kořene asi do půlky. Splétala jsem klasický přibíraný cop, který jsem zajistila další černou gumičkou. Vypadalo to famózně. Ne nijak přehnaně, ale skutečně pěkně. „tak, pěkně tu počkej a nezválej se. Skočím se do šatny převléknout a pak pro tvoje věci.“ Vysvětlila jsem Val následující postup. Snídani dnes dostala o trochu dřív, ale ne o moc, takže já jsem přišla, až když měla snědeno. Nyní jsem zavřela box a skočila si do šatny. Skopla jsem kotníčkové botasky s kožíškem, stáhla džíny a ponožky. Ze škříňky jsem vytáhla ramínko a nejprve si natáhla rajtky. Jak jsem je potřebovala dostat přes boky, musela jsem trochu poposkočit. Že bych ztloustla? To snad ne! Dopnula jsem patentku a vydechla. No, oni trochu povolí a bude to v pohodě. Nové podkolenky jsem si natáhla přes ně a obula se do vysokých bot. Jak jsem dopínala zip, kůže mi obepínala lýtko. Miluju jezdeckou módu! Sundala jsem si bundu, mikinu i tričko. Jako spodní vrstvu jsem si natáhla moirové tričko, velmi přiléhavé. Přes něj potom tričko se stojáčkem a dlouhým rukávem a do ruky si vzala sako, které si vezmu až nakonec, aby se neušpinilo. Nyní byl čas na snídani. Niora nám kladla na srdce, abychom se nezapomněly najíst, abychom nezkolabovaly nedostatkem energie. V jídelně panoval čilý ruch. Někteří již byli svátečně oblečení, jiní ještě setrvávali v pracovním. Kitty seděla u stolu, kolem ní pobíhali všichni ostatní, zastavovali se a přáli dobrý hon. „to bude dobrý.“ Poplácala jsem ji po rameni. Vypadala vskutku nervózně. „nemůže ani jíst.“ Naznačil Connor ústy a zašklebil se. No jasně, on chuť neztratí nikdy. Ještě pořád jsem měla v živé paměti, jak nervní jsem byla loni já. A byla to Ell, kdo mě svým svérázným přístupem přiměla dát se psychicky do pořádku. Tuhle roli tento rok zastávala Bloodye, která toho měla však sama dost, protože role mastera v podání studentky mělo svou premiéru. No, letos jsem byla dost v klidu. Nechávala věcem volnější průběh a hon si snad poprvé pořádně užiju. Poprvé jsem byla nervní, jakožto nováček, a potom loni jako liška. Nabrala jsem si dva sendviče a misku s ovocem. To by snad mělo stačit. Jen koutkem oka jsem zahlédla, jak Kitty vystřelila ze židle. Snad ne na záchod. Když jsem se pak ale usadila ke stolu, skrz okno jsem viděla, že se Kitt s někým vítá. Drobné děvčátko poskakovalo kolem nich. Asi účastníci honu. To za mnou nikdo nepřijede. Potlačila jsem slzu v koutku oka při zpomínce na maminku. Zatřásla jsem hlavou a pustila se do sendviče. Snídani jsem zblafla celkem rychle, dnes ráno nebylo na nic přespříliš času. Do skladu krmiva, kam zaváděli kobylku, kterou vyložili z přívěsu, za nimi potom vklouzl i Nath, jenž si musel připravit konečně svého vlastního koně. První pokus je fešák, stejně jako jeho majitel. Jen o chvíli později potom vrkáčel dovnitř vyšší z Paertsonových. Kluci si jsou dost podobní v základních rysech.široká ramena, ostře řezané rysy v obličeji, oříškověhnědé oči a rty tvarované samotným bohem. Co se bude uvnitř dít jsem si mohla dost živě představit. Oli vstoupí Nathovi do hovoru, ten zakoulí očima, zaskřípe zuby a už se nedostane ke slovu. Oliver mi byl v zásadě také příjemný, ale kvůli Nathovi jsem se mu snažila raději vyhýbat. Nath je žárlivec a v případě jeho bratra k tomu můžu přidat ještě nesnášenlivost. Dosnídala jsem, setřepala drobečky z rajtek a odnesla ubrousky do odpadků. Tak fajn, je čas se připravit. Vyšla jsem z jídelny a směřovala přes nádvoří. „zlato, kde pojedeš?“ houkla na mě Ell už z jednoho z vozů. „jasně, že pojede vepředu.“ Odpověděl za mě Nath, který proběhl kolem. „jestli se tam udrží.“ Prskl potom Oliver napůl žertovně, který se mihl z druhé strany. Točila jsem hlavou ze strany na stranu a nestíhala je sledovat. Oba měli stejnou cestu, ale šli jiným směrem. Ach můj bože. Protočila jsem oči. Přeběhla jsem do sedlovny a hodila červené sako přes sedlo na stojanu. Ten jsem potom vytlačila ven, přes uličku a k Valinu boxu. S obavami jsem nakoukla přes mříže. Holka stála jako přikovaná, snad se za tu dobu ani nehnula. „šikovná.“ Vklouzla jsem k ní dovnitř a připnula ji na vazák. Ještě jsem kartáčem přejela její srst znovu a potom se už pustila do sedlání. Nejprve jsem jí však na nožky nasadila kamašky, pěkné červené s hnědým kožíškem uvnitř. „Nad, hoď si do auta deku.“ Houkla na mě Sue. „no jo, málem bych zapomněla.“ Vystřelila jsem rychle z boxu, upalovala do sedlovny a odnesla naší čistě vypranou odpocku Tomovi do auta. „slyšel jsem, žes měla pauzu.“ Prohlédl si mě potom od hlavy až k patě. „nojo, potřebovala jsem si trochu odpočinout.“ Vysvětlila jsem a hodila deku i s ohlávkou a vodítkem-zabalenými uvnitř a ve stejné barevné kombinaci- za velkou hromadu již spočívající v kufru. „tu ohlávku a vodítko bys měla mít na kobyle.“ Upozornil mě. „to si mám zkazit celkový dojem?“ ušklíbla jsem se, ale věci z kufru vylovila. „tady by se mohli pomíchat.“ Ospravedlňoval Tom a zaklapl kufr, byla jsem už poslední. Ell! Brnklos hlavou. Rychle jsem zrakem prošmejdila povozy. No jo, tamhle si lebedí. Zabalená v dece, s termohrnkem v rukách. Rychle jsem jí hodila věci na klín a spěchala do boxu. Hosté už začínali na koně nasedat, takže bych si měla pospíšit. Vklouzla jsem zpět Val do boxu. Položila jsem jí na hřbet nejdříve podsedlovku, červenou, a na ní sedlo. Pod tohle už se gelovka nedává, má dostatečně měkké a ergonomické samotné polštáře. Srovnala jsem poprsák, zapnula ho a protáhla očkem podbřišník, jímž jsem zajistila sedlo. Sundala jsem ohlávku, vsunula Val do huby udidlo a přetáhla jí nátylník přes uši. Srovnala jsem bobánky, vsunula nánosník pod lícnice a zapnula jej, stejně tak i podhrdelník. Ještě jsem uzdečku srovnala a všechno překontrolovala. No, mohlo by to být ono. Teď už jsem si natáhla sako, nasadila přilbu a zapnula podbradní řemínek. Rukavice jsem si vybrala hnědé a sladila k nim i bičík. Na perfektní ladění si skutečně potrpíme. My všichni, koňáci. Nyní už jsme mohly s Val vyrazit na nádvoří, kde se začínaly houfovat studentky, hosté i kluci. „pojď, najdeme si někde místečko na nasednutí.“ Pobídla jsem Val a prokličkovala s ní opatrně mezi koňskými zadky, tak aby nás nikdo nenakopl. Od epicentra vzruchu jsme se však nevzdálily, stále mi v uších zněl čilý ruch, smích, rozhovory… zastavila jsem kobylku, nadzvedla bočnici a dotáhla sedlo, abych se nesvezla na druhou stranu koně, až budu nasedat. Jak jsem spouštěla bočnici zpátky dolů a upravovala třmenový popruh, všimla jsem si Kitty, nervózně těkající očima. O copak jí asi jde? Její pohled se však nezastavil na mě, takže jsem přehodila Val otěže přes hlavu, vsunula levou nohu do třmenu a s lehkým odrazem se vyšvihla nad posedlí. Zbrzdila jsem svůj dosed přitisknutím levého kolene do opěrky sedla a rychle nakopla pravý třmen. Celá naše sada byla perfektně sladěná a určitě nám to moc slušelo. Srovnala jsem si otěže v rukou a rozhlédla se z výšky po celém nádvoří, abych měla přehled. Kluci už byli nasednutí, Oliver s Connorem udržovali přátelskou konverzaci, Nath se od nich držel s dostatečným odstupem. Nevypadal nadšeně, ale s Pokusem vypadali jako skutečně sehraná dvojka. Byla bych jela za nimi, nicméně bych se nestihla proplést mezi nasedajícími jezdci. Místo toho jsem raději Val pobídla zlehka přiloženými holeněmi do kroku. Kobylka vyrazila velmi energicky, dopředně a nervózně pofrkávala a pohybovala hlavou. Co nejrychleji jsem si zkrátila otěže na přijatelnou délku, abych jí netahala v hubě, ale udržovala stálý kontakt. Nejraději bych tu chvíli krokovala, ale pro to nebylo ani místo, ani čas. Sbor myslivců v zelených kabátcích až na zem, z nichž vykukovaly nohavice pískově hnědých kalhot, se začínal stavět do jakéhosi půl obloučku. Leštěné trubky různých velikostí, ale i tvarů – takže to nebyly jen trubky, ale i lesní rohy , začali přikládat k ústům. Ti, co měli menší hudební nástroj, si pak dali druhou ruku v bok a zaujali svůj předepsaný postoj. První se ozval hluboký tón lesního rohu, aby se koně nelekali hned celého sboru. Postupně se přidávaly další a další hlasy. „to je pokyn ke srovnání do řady.“ Houkl kdosi vedle mě. No já to snad nevím, ne? Nebo vypadám jako někdo, kdo sem nepatří? Přemýšlela jsem, zatímco jsem Val otáčela kolem pravé holeně a najížděla tak širším obloukem do řady, na jejímž počátku stála Niora. Ta letos po dlouhé době bude pouhým účastníkem Honu, což pro ni bude určitě zase zajímavá zkušenost, hlavně s Parisem, který je zvyklý jezdit v čele výprav. Vedle Niory stál potom Jason na Charakterovi, vedle nich potom Connor a Nath. Tato trojice, společně s Oliverem jakožto vrchním lovčím, tvoří letos smečku honebních psů. Právě po Nathově pravici jsem se zaparkovala. Val zastavila na jemnou zádrž a ihned natočila hlavu doleva, aby se s Pokusem vzájemně očuchali. „hele, nechte toho.“ Napomenula jsem je a oddělila čumáky koncem tušírky. Nestála jsem o to, aby Pokus začal zkoušet nějaké hřebčí manýry zrovna uprostřed řady nervózních a natěšených koní. „těšíš se?“ sykl Nath koutkem úst. Zakývala jsem hlavou. Ano, skutečně jsem plná očekávání. Teď když už byl začátek Honu tak blízko, adrenalin mi stoupal do žil a probouzel k životu všechny buňky mého těla. Jak jsem si jen mohla myslet, že se bez slavnostního ukončení sezony obejdu? :/ po mé pravici se pak řadili další a další koně se svými jezdci. Čelem k nám už stál nastoupený Oliver, jakožto vrchní lovčí. Bloodye s Dekem zrovna zastavovali. Očima jsem pátrala po Kitty. Kampak se nám ta lištička zatoulala? Aha, tady je! Asie se propletla mezi jednou dvojicí při okraji řady a vyjela dopředu. Kitty ji šikovně stočila do levého oblouku, vyrovnala a zastavila vedle Bloodye. Bloo cosi zamumlala, Kitt odpověděla. Snažila jsem se odezírat, ale moc mi to nešlo. Určitě neříkali nic o „ztraceném vajíčku“. „panebože, koukej, jak se tam vepředu naparuje.“ Téměř ta slova vyplivl Nath a hlavou hodil směrem k bratrovi. Ten seděl v sedle naprosto rovně, jako svíčka a rozhlížel se jako po davu poddaných. „pan král.“ Vyprskla jsem smíchy. Oliverovy oči se zaměřily na nás dva. Spiklenecky jsem na něj mrkla a o setinku později jevila nezájem na Nathovo ušklíbnutí. Trubadúři hráli dál a dál, Florestou i okolními lesy se nesly tóny jejich melodie. Teprve když všichni stáli na místech, rázem uťali svou hru a tím ještě zvýšili napětí. Teď se čekalo na úvodní řeč. Niora pobídla statného ryzáka a vyjela ze svého místa. Zastavila uprostřed, mezi jednou krátkou a druhou dlouhou řadou. „je mi ctí přivítat Vás všechny opět po roce na Honu, nebo-li Hubertově jízdě, která již pátým rokem uzavírá jezdeckou sezonu na Florestě. Letošní ročník se dá označit snad i za průlomový, neboť se poprvé v historii ujme role mastera studentka. Bloodye.“ Pokynula směrem k jezdkyni, která ladně sklonila hlavu v pozdravu. „V roli vrchního lovčího pak letos vystupujeme Oliver Paertson.“ Opět ukázala na jezdce. Oliver si sundal rozepnutou helmu a ladně smekl. Tak nacvičeným pohybem. Dav, tvořený především zástupkyněmi ženského pohlaví, sborově vydechl. „hlavní roli tentokrát přebírá Kitty, jakožto liška.“ Ukončila potom Niora a nechala Kitty také pokynout na pozdrav. Tváře jí přitom hořely. Možná, ale jen možná, to bylo způsobené mrazem. Jelikož jsem stála ke kraji řady, Sue ke mně přistoupila se stužkou až při konci představování. „kam?“ zašptala, aby nerušila. Ukázala jsem na dečku. Sue přikývla a rozevřela špedlík, propíchla jím svrchní látku podsedlovky a zase zacvakla. následovala krátká fanfára lesních rohů s dvoutónovým sólem trubky. Jako již tradičně potom Niora pronesla úvodní báseň slov svatého Huberta. Při něm jsem se zaměřila na Kitty, která vypadala z té trojice nejvíce nervózní.
„Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.“ Kitty nervózně těkala očima z Niory na Bloo.
„Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.“ Kitty zhluboka polkla.
„A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.“ Její oči přelétly řadu, ve které jsem stála taktéž já.
„Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.“ Obočí se jí svraštilo.
„Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,“ její obočí vystřelilo do poloviny čela
„mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.“ Kitty probleskl na tváři šibalský úsměv
„Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.“ Horlivě vrtí hlavou.
„A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.“ Kitty vypadá přemýšlivě.
„Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.“ Opět obočí někde u vlasů.
„Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.“ Bolestný výraz.
„Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!“ tady snad v duchu kývala ukazováčkem!
„Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.“ Opět brouzdala řadou obličejů před sebou.
„Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!“ A!!!! ÚLEK! Kitty má ve tváři zděšený výraz, že už je čas vyrazit.
Fajn, tak jedeme. Kitty pobídla Asii nacvičenou pobídkou a vyjela. S mírným odstupem se za ní potom vydal Oliver, jehož následoval nadšený Connor a otrávený Nath. „netvař se jak kaktus.“ Stihla jsem mu ještě říct, než vyjel z řady na své místo ve smečce psů. Zlehka jsem ztuhla otěž, aby Val nevyjela za Pokusem. „čekáme na Bloo.“ Vysvětlila jsem jí tiše. Niora zůstala s Parisem taktéž stát. Val začínala být nervní, že jí nedovolím jít za ostatními. „však oni nikam neodjedou.“ Klidnila jsem ji. Jakmile však Niora pobídla Parise za masterem-Bloodye, Val vyrazila, jakmile jsem zlehka přesunula váhu. Aha. Možná to pro mě nebude až tak pohodové. „Všichni zkušení z Floresty pojedou vepředu.“ Zopakovala ještě jednou Niora to, co nám už kladla na srdce včera. A předevčírem. A o víkendu. Zařadila jsem se tak po bok Clair s Pomněnkou, u které se mi pravděpodobně pojede velmi dobře. Před sebou jsem viděla, jak psi zahýbají za bránou vpravo, na příjezdovou cestu. Na lišku odsud uvidím asi pouze na otevřeném prostranství. Vzpomněla jsem si, jak přijela včera Kitty zmožená a naštvaná, protože se jí trasa příliš nedařila. Snad to nějak dořešila. V noci. No, asi ne. Tak uvidíme, co si pro nás přichystala. Jízda v zástupu, byť na jeho začátku, neposkytovala moc šancí pro nějakou práci s koněm. Val byla dost nabušená, zvedala nohy, balila krk. Však ono ji to /snad/ přejde rychle. Jak znám Kitty, bude chody velmi střídat. Práce a uvolnění, tak tomu říká? Každopádně to bude zajímavé.smečka už následovala Kitty z příjezdovky na louku, kde začínali klusat. Val šla za Dekameronem, prakticky by nepotřebovala ani žádnou pomůcku, ale nechtěla jsem působit až tak nevýchovně, takže jsem přiložila holeň a pěkně jí tlakem do obratu doprovázela. Už tak dneska budu na jejím hřbetě jenom sedět, maximálně pobízet. O nějaké práci nemůže být řeč. Jakmile jsme byli na trávě, pobídla jsem ji přiložením holení a lehkým stisknutím ke klusu. Zvedala jsem se rytmicky nahoru a dolů, dosedala jen krátce zpět do sedla. Zapírala jsem se přitom do kolenních opěrek a byla ráda za sedlo, jaké jsem si vybrala. Stylové a pohodlné. Kombinace toho nejlepšího. Ruku jsem držela těsně nad kohoutkem, lokty ohnuté a blízko těla. Val si stáhla krček dolů, tím se jí vytvarovaly svaly. I přes svou nevybouřenou energii klusala velmi pohodlně, pomaleji než bych čekala, a nechala si říct, že není dobrý nápad čuchat Parisovi k ocasu. Vepředu jsem zahlédla Kitty, jak směřuje k lesu, který byl pro mě ještě kus cesty. Jako liška byla prostě dost napřed. Oliver však vedl psy neúnavně za ní. Přesedla jsem na druhou stranu a opět vysedala. Náš lot nyní vyjížděl mírný kopeček, při kterém jsem se zlehka předklonila, abych trupem kopírovala terén. Les, podél nějž jsme teď jeli na široké stezce, byl smíšený. Zelené jehličnany byly proloženy podzimně zbarvenými listnáči, které už mnohdy byly spíše bez listí. To však leželo na zemi a po straně tak vytvářely barevnou skládanku. Této cesty jsme se držely vlastně až ke konci lesa, jak jsem poznala podle psů před námi, nicméně se dost rapidně zužovala. „kroook“ houkla Bloodye zepředu, aby upozornila i jezdce za námi, kterým přechod nemusel ještě moc dávat logicky smysl. Ale bylo potřeba, abychom jeli za sebou, pro dva koně vedle sebe nebylo místo. Sedla jsem do sedla, zlehka zapružila pánví a potom Val stáhla lehkou zádrží do kroku, tak abychom nenajely na ryzáka před námi. S obavami jsem se otočila, kdo se vecpal za nás. Naštěstí tam na svém místě stále byla Pomněnka. Usmála jsem se na Clair a otočila se zpět na cestu před námi. Les najednou končil, nicméně jsem spatřila další stromy více vlevo, takže se asi spíše stáčel. Jakmile jsme se dostali za roh, uvědomila jsem si, že to vlastně byl roh Kitty vepředu už cválala, psi byli prozatím v klusu, no a my dojížděli ještě poslední metry v kroku. Jakmile psi zaskočili do cvalu, Bloodye pobídla Deka ke klusu a oznámila nám zvýšení chodu. „klušem.“ Broukla jsem na kobylku, přiložila holeně a vybídla jí ke zrychlení. Zvedala jsem se ze sedla, ale za chvilku už si Bloodye zaskočila. Za ní Niora a pak hned já s Val. zvedla jsem se do stehenního sedu, zapřela se do kolenních opěrek a lehce se ohnula v kyčlích trupem blíže ke krku, abych se alespoň trochu bránila proti větru. Kitty už to stáčela od lesa směrem doprava, ke cvalovce. Jak často jsem přesně tudy jezdila, ale krajina prostě na podzim vypadá jinak. A co teprve potom zasněžená! Kluci vepředu se taktéž odpojili od lesa a za nimi to vesele střihla Bloodye, jejíž Dekameron si roli dost užíval. Pro dnešek se vyvaroval svým náladám a vypadal, že šlape jako andílek. To samé se dalo říct i o Val, která držela rychlejší tempo a moje pobídky tak byly zbytečné. I přesto jsem si však pohrávala s otěží, abych jí dala najevo, že tam jsem a náš směr nevede ona. I když, od koní by se určitě nevydala. Cvalem jsme pokračovali směle dál, dokud jsme se na dohled neměli balíky slámy. Protože jsem stále kroužila v zatáčce, viděla jsem, že kitty přešla do klusu. Tudíž i my brzy zpomalíme. Zlehka jsem si proto zkrátila Valino tempo, pohrála si na otěži a lehce ztuhla. Nekopírovala jsem tak její pohyb a bránila jí v příjemném pohybu. Přechod do klusu tak byl rychlejší, ale i plynulejší, protože s ním Val počítala. Neopřela se tak do udidla, ale pěkně před ním zpomalila. Balíky se blížily a blížily, zabalené do bílé plachty. Aha, tak proto je Kitty tak objížděla! Také jsem od nich Val odvedla pravou holení a snažila se je ignorovat, abych na ně Val zbytečně neupozornila. Že se jich taky je možné lekat. terén zlehka klesal, stiskla jsem silněji kolena a vysedala více nahoru. Zároveň jsem si Val spíše zkracovala, aby se nerozbíhala a neskončily jsme před masterem. Mezi těly jezdců a koní před sebou jsem spatřila cosi, co vypadalo jako skoky. Že by už? Skoky nevypadaly nijak impozantně, ale byly první, spíše na rozehřátí. Kitty si určitě zasloužila pochvalu, protože vypadaly velmi široké, s dostatečným odstupem, takže i neskokovým koním, kteří běžně neřeší distance, se budou skákat bezpečně a pohodlně. Jezdci před námi se již zanořovali do jakési přírodní brány, kterou tvořil živý plot s mezerou, nad níž potom rozpínal své větve košinatý dub. I my jsme brzy projeli a spočinuli na další louce. Krásná, svěží tráva se ohýbala pod koňskými kopyty, aby se o pár nocí dál mohla opět narovnat. Koně se před námi opět dávali do cvalu. Zlehka sjem si Val podržela v ruce a vybídla ji do cvalu proti ní. Tím mi zaskočila do jakéhosi pracovního tempa, pěkně spořádaného. Dala se snadněji ovládat, a kdybych musela řešit nějakou krizovku, měla bych šanci dost vysokou, ji ubrzdit. No ale snad to nebude potřeba. Nyní jsme již směřovali k předesílaným skokům, které zblízka nevypadaly tak chatrně, jak se původně zdálo pěkně jsem si ohlídala rovný nájezd, pravidelné tempo. Před skokem jsem Val pobídla stisknutím holení, s odrazem ze zadních nohou se zvedla do lehkého sedu a popojela rukou po krku, abych Val nabídla místo k protažení krčních obratlů. Po doskoku jsem pak jen lehce lízla sedlo a opět stála ve třmenech, dost možná se špičkami od koně a tupým výrazem na tváři. Ale co, alespoň budu mít zajímavé fotky, nemusím vždycky vypadat na všech pěkně povozy nyní projížděly o kus výše, k mým uším se doneslo jemňoučké cinkání rolniček. Jestli Ell fotí, tak s pořádným zoomem, protože jsme byli dost daleko. Nu, uvidíme večer. Soustředila jsem se na další skok. Nejednalo se o nic vysokého, ani náročného. Pro koně znamenalo jejich překonání jen vyakcelerování cvalového skoku více nahoru a už byli na druhé straně. Poslední skůček byl brzy za námi a mohli jsme směle pokračovat v honbě za liškou. V této otevřené krajině jsem dopředu viděla velmi dobře, i když mi sledování lišky občas překazil někdo z kluků. Kitty natočila hlavu a rameno doprava a začala Sijku pomalu stáčet tím směrem. Směrem k louce, kde zastavily povozy. Dokázala jsem si představit, jak diváci sedí zabalení v dekách s kelímky čaje. Jen ti odvážní vystrčí ruce a risknou pár fotek, než jim omrznou prstíky. To už si to ale Kitty mířila blíže k nim, následována psi a samotným lotem v čele s Blood. Prohnali jsme se kolem nich v plném cvalu, v lehkém sedu, a snažili se zanechat co nejlepší obličeje na fotkách. Zkroutila jsem rty do pofiderní grimasy a doufala, že jí někdo zachytil. To by byla panečku profilovka nebo si ji nechám vytisknout a vylepím na skříňku, aby bylo poznat, kdo k ní patří. jakmile jsme minuli diváky, Kitty nás prováděla dál a dál mezi jednotlivými kopečky. Vesměs jsme jeli po jednotlivých vrstevnicích, takže ani nestoupali, ani neklesali. Terén to byl ale velmi poetický, jako z Anglického venkova. A přece tam hony vznikly! Takže naprosto perfektní „shoda náhod“. V jednu chvíli se nám jen na okamžik otevřel pohled do údolí, v němž jako hříbky seděly domečky s hnědými střechami z tašek. Tento pohled ale brzy opět zakryl další z kopů, po němž jsme si to cválali. Tempo bylo volnější, tak, aby se koně příliš nezadýchali. Ale i jezdci měli rudé tváře a dýchali zrychleně. Zmrzlinové kopečky skončily, terén se opět vyrovnal a my zajeli mezi stromky. Byl to jen řiďounký porost s širokými mezerami mezi stromky, které nevypadaly zrovna živě. „ušššuii skyyy!“ zaznělo zepředu. Cože? „užší skoky!“ zopakovala Bloodye. Aha, to už dává smysl. Pátrala jsem očima, co asi tak mohla mít Kitty na mysli. kamenná zídka, polorozpadlá, na samém konci toho „ne“lesa, byla tím skokem. A vůbec mě nenapadlo ji za něj považovat, dokud přes ni neskočila Niora před námi. Musím se přiznat, že nebýt toho, že Val následovala Parise, asi bychom ji vyhnuli. A to těsně před Pom, takže by to nebylo dobré. Val však zídku překonala, já jakž-takž skok vyrovnala váhově. Musím dávat lepší pozor na cestu! A tak jsem se zadívala na tu obrovskou, rovnou louku přímo před námi. Taková nádhera! Naprosto dělaná pro halali. A v tom mi to došlo. Stejně, jako jsem loni přemýšlela já, myslela i Kitty. Chtěla dopřát Oliverovi několik příležitostí pro vyvolání Honu a zároveň jezdce napnout, jestli „už“ a nebo „ještě ne“ mazaná lištička! Koně před námi postupně zpomalovali, cvalový úsek byl za námi. No, tak fajn. Pěkně polehoučku jsem zpomalila cval, přešla do klusu a následně ihned do kroku. Pootevřela jsem dlaně a jak Val ucítila povolení, protahovala krk a tím mi vytáhla otěže z rukou. Jakmile se dostala, kam chtěla, opět jsem otěže začínala sbírat. Bylo to jen takové krátké protažení, které provedli téměř všichni, na které jsem dohlédla. Kitty promlouvala cosi k Olimu, stručně a jasně. Opět jsem si Valhallku sesbírala na otěž, pohrála si s udidlem. „krook.“ Hučel kdosi vedle mě. Jakási dívčina s blonďatým koněm klusala dopředu a dopředu, jistě už nějakou dobu. Takhle brzy Bloodye předjede! A to se nevyplácí! Její oř nebyl jediný, komu dělala rozlehlá louka chutě. Koně byli nervózní, stejně jako jezdci, ohledně dostihu, nicméně já jsem si řekla, že je na něj ještě příliš brzy. Val se zklidnila po první zádrži, kdy jsem jí dala jasně najevo, že půjde pěkně v kroku, a tak jsme si mohly vychutnat nádherný pohled na Rodovii, po pravé straně pod námi. Trochu mě zamrzelo, že Kitty zabočila brzy do lesa, na druhou stranu od výhledu na město a řeku, jež ho obtékala. Nicméně, nic nebrání tomu se sem vydat na vyjížďku, že? Stezka, která se bořila hlouběji do lesa, byla široká, lemována stromy a příjemně měkká, ne podmáčená, jak bývá v tomto období zvykem, pokud už náhodou není sníh, že? to, že končila vodním tokem, mě však skutečně překvapilo. Když jsme scházeli krátký kopeček, vedeni Bloodye, kluci vyjížděli z říčky, kde si předtím zřejmě chvilku postáli, protože Bloodye taktéž zastavila a dopřála Dekovi možnost se napít. Rozhodla jsem se ji následovat, vyjela z řady a zastavila vedle ní. Ale určitě ne ani o centimetr před. „jak se ti jede?“ usmála se Bloodye a více povolila Dekovi otěže. „je to paráda, Kitt zaslouží pochvalu.“ Mrkla jsem na ni a zkrátila Val otěže zpět, protože už si stačila smočit pysky v chladivé, průzračně čisté vodě. Bloodye opět pobídla Deka do kroku a vykročila z vody. Nechala jsem se předjet Niorou a potom už také vyvedla Val z vody ven, aby se uvolnilo místo pro další koně. naštěstí byla řeka dost široká a přehledná, takže tam mohli být téměř všichni najednou. Nyní jsme vyrazili opět klusem do mírného kopečku. Val nešetřila energií, klusala by dost dopředně, kdybych jí nezkrátila a nepřinutila zpomalit. Ale bylo to tak lepší, alespoň nebude trpět nedostatkem energie v druhé polovině. Kopeček ústil na okraji lesa, kde jsme se vynořili opět na louce, ohraničenou z obou stran lesem. Nicméně Kitty po ní nezamířila, místo toho jsem ji zahlédla kdesi vpředu, na vrcholu svahu. I my jsme se brzičko dostali k jeho úpatí. Byl sice krátký, zato velmi prudký. No jo, terén, jak má být. Pobídla jsem Val, aby ji nenapadlo před kopcem zastavit, přiložením holení a zvedla se do stehenního sedu. Abych udržela balanc při takovém výškovém převýšení, kdy se přední nohy dostaly o dost výš než zadní, přitiskla jsem se téměř až ke krku. Val zabrala jednou, zabrala podruhé. Pobídla jsem ji holeněmi, aby neztratila sílu dopředu, jestli se teď zastaví, už se nahoru nedostaneme. Naštěstí kobylka to neměla moc v plánu a už jsme byly nahoře. „šikovná holka.“ Pochválila jsem ji a popleskala po krku. Následovala jsem Bloodye, která to za psi stočila doprava. Po vrchu jsme tak jeli proti jezdcům, kteří ještě byli na stezce. Jak to asi musela vidět Kitty, když nás tam měla nasáčkované všechny? Určitě moc pěkně. Tady mě napadlo, že by bylo skvělé mít na helmě kameru a celé si to dokumentovat. No, tak příští rok. Nyní jsme byli opět na louce, která byla neobvyklá především svým tvarem. Bylo to jako jasný ukazatel cesty. „JEĎ TUDY!“ kázaly stromy lemující zužující se louku. Poslechla jsem hlas přírody a následovala ostatní, kteří cválali, ano cválali, protože mezitím jsme opět zaskočili do cvalu, k samotnému vyústění louky. V nejužším místě stál potom další skok, tentokrát vytvořený z trochu nepřírodních materiálů, a sice pneumatik. Nicméně ty se používají velmi běžně a určitě ladily s lesním porostem víc, než natřená břevna s kytičkami. K tomuto skoku jsem Val vedla skutečně pečlivě, ohlídala jsem si nájezd na střed, dopředu odhadla odskok a snažila se jej dodržet. Pobídla jsem kobylku stiskem holení, s vytažením předků do skoku jsem se zvedla do vyššího stehenního sedu a zároveň se lehce předklonila. Val nemá s profily moc problémy, to by Kitt musela přichystat skutečně něco záludného, abych je s Val musela řešit. Ale, o to byl hon příjemnější. Že jsme si jízdu prostě náramně užívali! Skákání už se pro mě stalo rutinnou a s potěšením jsem seznala, že mi nečiní žádné potíže ani po měsíci neježdění. Jakmile jsme skok překonali, trychtýřová louka nás vyplivla zpět tam, kde jsme byli zhruba před dvaceti minutami, a sice na té velké louce. No to je mi ale překvapení! Vedoucí liška nás naváděla do pravého oblouku a my ji bez odpor následovali. Mělo to totiž svůj důvod-dostali jsme se tak na kolmý nájezd na skok seskládaný z barelů. Val si v oblouku sama přeskočila na správnou nohu, ohlídala jsem, aby pak neskočila ještě jednou zpátky a nekřižovala, ale to se nestalo, a tak jsem ji vedla za Parisem před námi. Bylo zvláštní mít Nioru zamíchanou mezi normálními jezdci. Vskutku neobvyklá situace. Opět jsme se točili ještě do jednoho oblouku, tentokrát na levou ruku, takže jsem zatížila levou sedací kost a v momentě vznosu pobídla levou nohou na podbřišníku a pravou lehce za. Tím Val přeskočila a do oblouku cválala stabilně. Nyní jsme si to již mířili kolmo na barel. Jak prosté, milý Watsone! Krapet jsem protáhla cvalové skoky, abych si pojistila ladné překonání širšího skoku. S příjezdem ke skoku jsem Val pobídla stiskem holení, nadzvedla se z posedlí a opřela do kolenních opěrek. Zlehka jsem popojela rukama dopředu a uvolnila Val krk. Při skoku jsem se dívala dopředu, ke stezce, která se tu objevila. S dopadem jsem pak sedla do sedla, pánví vykroužila půloblouček kopírující cvalový skok, a potom jemně stáhla kobylku do pomalejšího cvalu. Dostatečně daleko za skokem potom Bloodye přešla do klusu, stejně jako kluci před ní. Tady už jsme se velmi blížili louce, která nám poskytne útočiště na zhruba dvě hodinky, kdy budeme obědvat. Jakmile jsme klusali po cestě široké jak silnice, připojily se k nám i povozy a kočár. „ahojky!“ vyjekla mi najednou blízko ucha Ell, až jsem v sedle nadskočila mimo rytmus klusu. „čau!“ zazubila jsem se. „jeden snímeček zblízka.“ Zacvrlikala a zmáčkla spoušť alespoň šestkrát. To bude zase něco, všechny upravit a vyvolat! Jelikož jsme klusali rychleji, než jely povozy, postupně jsme se dostali až před ně. Na loveckou louku jsme tak vjeli ještě za prázdná. Pouze kluci a Kitty tu kroužili a obhlíželi skoky, které nám tu postavili. Aha, dobře. Takže, tkerý z těch menších si skočíme my, co? váhala jsem. Všechny vypadaly dost dobře. Jako studentka se zkušenostmi jsem se pak rozhodla pro ten téměř nejtěžší, protože větviček nad skoky bylo omezené množství a nebudu je přece brát nováčkům. Vzpomněla jsem si též, že mám hotové parkurové osnovy. Takže, ehm ehm, po pohledu na Nioru, která mě špikovala pohledem, jsem se skutečně přesunula k těm dvěma nejtěžším skokům a obhlížela si ty. Kdybych skočila něco menšího, nemohla bych se jí podívat do očí. Nyní jsem se tedy oddělila od skupinek ochomýtajících se kolem buď jednodušších, nebo těžších skoků. Bloodye se připojila po mém boku. „tak do čeho jdeš?“ těkala očima mezi naprosto odstrašujícím oxerem a crossovou stříškou. „jedno z toho.“ Pokrčila jsem rameny. „ty?“ bloodye si skoky prohlédla. „jedno z toho.“ Zasmály jsme se. Dobře, ještě se připojila Maki. Naše nejsvětější parkurová trojice se procházela kolem a kolem. „hele, jestli má někdo skočit ten oxer, tak jsi to ty.“ Rýpla Blood. „jakto, že já?“ zděsila jsem se. „no, ty jsi přece dokončila osnovy nedávno, to znamená, že máš vyskákáno v poslední době nejvíc z nás všech.“ Vysvětlovala mi svou teorii. „děláš si srandu?“ zpražila jsem jí pohledem. Jen zakroutila hlavou. Znovu jsem se s povzdechem podívala. Skočit ho, by nebyl až takový problém, ale sebrat kroužek, které byly připevněné na obou stojanech, to byl ten problém. „copak copak, jdete do tohohle?“ přijel k nám i Oliver. No super, ten tu tak chyběl. „Nad o něm uvažuje.“ Vysvětlila Bloo. „ne, já neuvažuju. Já zvažuju možnosti, že se rozplácnu o stojan, až poletíme moc daleko od kroužků.“ Ironie ze mě přímo sršela. A ještě si to k nám hasil Nath s Pokusem, protože mu samozřejmě neušlo, že je Oliver v naší blízkosti. „fakt do toho chceš jít?“ podíval se na mě skepticky. „já nechci, sakra!“ prskla jsem po něm naštvaně a pohladila Val, která se mě polekala a nervózně zafrkala. „promiň, promiň.“ Honem jsem se omluvila. Jak ona nesnáší naštvané lidi. Pokud se fakt odhodlám do toho jít, budu ji potřebovat na své straně. „to nedáš.“ Zavrtěl hlavou Oliver. „nemyslím, že bys měla dost zkušeností.“ Pokračoval dál. „jak to myslíš, že to nedá?“ obořil se na něj Nath. A jéje. „prostě tomu nevěřím.“ Vztáhl ruce v obranném gestu. „Nad je skvělá, stejně tak kobyla.“propaloval ho očima Nath. „nechte toho.“ Houkla jsem, ale marně. Hádka už stačila naplno propuknout. A Val byla nervóznější a nervóznější. A co platí na nervózního koně, který ztrácí pozornost? Zaměstnat ho. Zkrátila jsem si otěže a vyjela od skupinky. Bloodye s Maki mě sledovaly. Natáčely hlavu, aby viděly mé počínání. NO, TAK FAJN. TO, ŽE NÁM OLIVER NEVĚŘÍ, NIC NEZNAMENÁ. NATH JE NA MOJÍ STRANĚ A BLOODYE S MAKI URČITĚ TAKY. „MY TO DÁME.“ BROUKLA JSEM K VAL, ALE HLAVNĚ SE SNAŽILA ULEVIT SOBĚ. I KDYBY SE MI NEPOVEDLO UKOŘISTIT KROUŽEK DO RUKY, ALESPOŇ SE HO DOTKNU! OBJELA JSEM OXER NEJPRVE KROKEM KOLEM DOKOLA, ABYCH SI MOHLA PROHLÉDNOUT TERÉN, VYMYSLET NÁJEZD A JAK DALEKO MŮŽU BÝT OD STOJANU, ABYCH CHYTILA KROUŽEK A ZÁROVEŇ HO NESHODILA, SPOLEČNĚ S NÍM CELÝ SKOK. DÁVALA JSEM SI DOST NA ČAS A PLNĚ SE SOUSTŘEDILA JEN NA SEBE A KOBYLKU. OKOLNÍ DĚNÍ JSEM ÚPLNĚ VYTĚSNILA Z HLAVY, AŽ SE ZMĚNILO JEN V JAKÝSI ŠUM. VYSOKÝ MOHL BÝT METR-METR DESET. NA ŠÍŘKU TAKOVÝCH DEVADESÁT? NEMÁM NA TO ODHAD A TO JE MOŽNÁ DOBŘE. URČITĚ MUSÍM KROUŽEK TRHAT PRAVOU RUKOU, TO JEDINÉ MI BYLO NAPROSTO JASNÉ. NO, ZKUSÍM TO. RISK, BÝVÁ ZISK. RISKLA JSEM TO S NATHEM A ZÍSKALA JSEM. TAK PROČ NE S PITOMÝM GUMOVÝM KROUŽKEM? NAKLUSALA JSEM NA VELKÉM KRUHU KOLEM SKOKU, POTOM ZASKOČILA DO CVALU. PROJELA JSEM OSMIČKU A OBKROUŽILA SKOK JEŠTĚ JEDNOU. „PŘIPRAVENÁ?“ ŠEPTLA JSEM SMĚREM K VAL. KOBYLKA JEMNĚ ZAFRKALA. VĚTŠÍ SOUHLAS UŽ MI DÁT NEMOHLA.VYJELA JSEM Z KRUHUNA PRAVOU RUKU A JELA CO NEJŠÍRŠÍM OBLOUKEM TO ŠLO, ABYCH SE PŘED SKOKEM VYROVNALA KOLMO CO NEJDÁL OD SKOKU, ABYCH PAK MOHLA VAL VYTLAČIT VÍCE KE STOJANU. KLIDNÝ, PRAVIDELNÝ CVAL. SOUSTŘEDĚNÁ DVOJICE. ASI TAK BY MĚ POPSALA PARKUROVÁ PŘÍRUČKA. JAKMILE JSME DOVYKROUŽILY OBLOUK, ZKONTROLOVALA JSEM SI, V JAKÉ POZICI SE VŮČI STŘEDU SKOKU NACHÁZÍME: VÍCE V PRAVO, SUPER! LEVOU HOLENÍ A OTĚŽÍ JSEM VAL NATLAČILA JEŠTĚ VÍCE DOPRAVA, NO SNAD TO BUDE STAČIT. MÁM E POUZE JEDEN POKUS, VŠECHNO, NEBO NIC. JAKMILE JSME MĚLI SPRÁVNOU POLOHU, AKTIVOVALA JSEM VE VAL SÍLU A PRODLOUŽILA CVALOVÉ SKOKY, ABY MĚLA DOSTATEK PROSTORU PRO TU ŠÍŘKU, KTEROU OXER ZAUJÍMAL. PLYNULÝM CVALEM JSME SE PŘIBLÍŽILY KE SKOKU. ODSKOK BYCH POPSALA SNAD JAKO UKÁZKOVÝ, V PŘESNĚ VYPOČÍTANÉ VZDÁLENOSTI JSEM VAL POBÍDLA. KOBYLKA ZVEDLA PŘEDKY, AKTIVOVALA ZÁĎ A ODRAZILA SE. S JEJÍM POHYBEM VZHŮRU JSEM JÁ STOUPALA Z POSEDLÍ DO STEHENNÍHO SEDU, DOKUD JSEM SE NEZARAZILA O KOLENNÍ OPĚRKY. NAD SKOKEM JSEM SE LEHCE PŘIKRČILA, ABYCH SNÍŽILA ODPOR VZDUCHU, SLOŽILA OTĚŽE DO LEVÉ RUKY A TU POSUNULA PO KRKU DOPŘEDU. POČKALA JSEM SI, PŘESNĚ V DUCHU „KDO SI POČKÁ, TEN DOSTANE ŠANCI“, DOKUD VAL NEPROTÁHLA DOPOSUD SKRČENÉ PŘEDKY SMĚREM K ZEMI. TEPRVE POTOM JSEM MĚLA Z ROVNOVÁŽNÉHO HLEDISKA ŠANCI POSUNOUT CELÉ SVOJE TĚLO JEŠTĚ VÍCE DOPRAVA, PŘIČEMŽ KOBYLA ZŮSTALA BEZPEČNĚ DALEKO OD STOJANU, ABY MI NESEDŘELA NOHU, A VYTÁHNOUT RUKU. PRSTY JSEM DOSÁHLA TĚSNĚ KE KROUŽKU, MÁM PROSTĚ KRÁTKÉ RUCE. PROTÁHLA JSEM UKAZOVÁČEK A POSLÉZE I KUS RUKY AŽ PO PRVNÍ KLOUBY PRSTŮ DOVNITŘ KROUŽKU A JAK VAL PŘITÁHLA ZPÁTKY SÍLA MATIČKY ZEMĚ, UVOLNILA SE LEPÍCÍ PÁSKA A KROUŽEK POVOLIL. HONEM JSEM SE VRÁTILA ZPÁTKY NAD SEDLO A NATÁHLA RUKU NAHORU, ABY MI Z NÍ KROUŽEK NESKLOUZL. KDYBY MI SPADL A BLOODYE SKOK NEUZNALA, ASI BYCH SE ZASEBEVRAŽDILA. S DOPADEM JSEM PADLA VAL NA KRK A RYCHLE SE VRÁTILA ZASE ZPÁTKY, I KDYŽ MOŽNÁ TROCHU MOC DOZADU. S OTĚŽEMI POUZE V JEDNÉ RUCE JSEM PAK VÍTĚZOSLAVNĚ TŘÍMAJÍC KROUŽEK NAD HLAVOU PROCVÁLALA KOLEM POVOZŮ A POSTUPNĚ VAL ZPOMALILA DO KLUSU A KROKU. Ihned jsem otěže zahodila a kroužek pevně chytila do obou rukou. „ano!!!!“ zaječela jsem v duchu, ale nahlas pouze oddechovala. Zhluboka a dlouho. „naprosto perfektní.“ Přijel ke mně pak Nath a potřásl mi rukou. Oliver už byl kdesi pryč, náfuka jeden! „já to dala.“ Vypískla jsem nevěřícně. „jo, dala. A parádně!“ výskala Bloodye a také mi gratulovala. Nakonec se těch gratulantů sešlo nějak hodně. Ale příjemný pocit uvnitř mě skutečně hřál, protože skok ve mně pořád budil respekt, i přesto, že jsme ho měli úspěšně za sebou.
nadvandy+valhalla: 2. ČÁST
Nyní jsem už Val vodila při okraji louky, stranou od skoků, přes které létali jezdci. A když říkám létali, myslím skutečné lety. Mezi prvními se proletěla Izzy, když si Meteor radostně vyhodil po dvojsklu. Nicméně Izzy větvičku ukořistila a i během pádu ji držela zkroucenou v dlani. Byla zábava pozorovat dvojice, jak skáčou s otěžemi pouze v jedné ruce a tápají, aby ukořistili svou odměnu. Ale nic netrvá věčně a tak se i kapacita větviček spotřebovala. Ne všichni si některý ze skoků skočili. Z Floresty jelo i dost nováčků, o které se staraly Sue s Lisou, a ti měli dovoleno skákat až od pátého levelu. Takže bohužel pro ně, letos nic. Když už se tedy stala louka pro pěší bezpečná, vytáhla jsem nohy ze třmenů a prokroužila jimi v kotnících. Lýtka jsem měla lehce ztuhlá, jak mi vysoké boty těsně obepínaly nohu. Přehodila jsem nohu přes hřbet a seskočila na zem, přičemž jsem lehce zarávorala dozadu, neboť mě píchlo v koleni. „seš si na svých nohou jistá? Jistější než na Valhalliných?“ popíchl mě Oliver, když projel kolem. Raději jsem se zdržela jakékoliv poznámky. Nadzvedla jsem bočnici sedla, uvolnila podbřišník a posunula zápinky o tři díry dolů. Sedlo stále spočívalo pevně na koňských zádech, ale nesklouzne ke straně, když se Val pohne a nebude ji ani tlačit. Přehodila jsem jí otěže přes hlavu a pobídla ke kroku. Opatrně jsem se rozhlížela, abychom nikomu nevešly do cesty, ale na koni už neseděl nikdo a všichni mířili k uvazištím, nebo povozům. Očima jsem vyhledala ten, co jezdil úplně vepředu. Na lavici potažené kůží si hověla Ell zabalená do deky, zimního kabátu, šály, čepice i rukavic. Vykukoval z ní pouze nos. „ahojky.“ Houkla jsem nahoru nad sebe. Ell vykoukla, usmála se a rychle mi podala ohlávku s vodítkem, abych mohla kobylce sundat uzdečku. „půjdeš dolů?“ vybídla jsem ji. „dáme si nějakou mňamku.“ Nechala jsem ji opatrně sešplhat z povozu, což se zraněnou nohou nešlo zrovna dvakrát dobře, ale než jsem stačila Val dovést k uvazišti, vyměnit uzdečku za vodítko a přivázat ji, opírala se o berle vedle mě. „moc vám to sluší.“ Ukázala na naši sadu za absolventské zkoušky. „no, a to počkej, o co jsem si napsala Ježiškovi.“ Usmála jsem se šibalsky. To bude teprve paráda, až to bude celé komplet! „jenom skočím pro deku do auta.“ Odběhla jsem od holek, prošmejdila kufr a když jsem našla deku, na jejímž jednom popruhu bylo vyšité Véčko, pospíchala jsem zase zpátky k nim. Přehodila jsem Val deku přes záda a přikryla i sedlo. Zapnula jsem ji jen na plecích, to bohatě stačilo. „necháš ji tu stát samotnou?“ podivila se Ell. „no, jasně.“ Pokrčila jsem rameny. „nebudu daleko a Val bude odpočívat, nebo uždibovat travičku. Bude v klidu.“ Ujistila jsem Ell a pomaličku se přesouvala směrem ke stánku, u nějž se tvořila pořádná fronta. Kromě jezdců se totiž posilnit chtěli také diváci. „jak dlouho vydržíš stát?“ sjela jsem nejprve pohledem Ell, která vypadala jako zahradní trpaslík o berlích, a porovnala ji s frontou před námi. „tak dlouho ne.“ Ujistila mě. „když stojím, je to to nejhorší, co může být.“ „no, tak fajn.“ Rozhodila jsem rukama a suverénně vykročila z fronty. „co to děláte?“ ozývaly se pak rozhořčené hlasy. Kterým jsem odpovídala, že jdu pro jídlo zraněné kamarádce, která má berle. S naším národem je to ale tak, že se prostě neradi necháváme předbíhat. Naštěstí u samotného začátku a tedy i u Toma a Elle, byly především holky z Floresty, které absolutně neměly problém. Jméno Ell se stalo kouzelným slovíčkem a já rázem stanula tváří v tvář Tomovi. Abych lid zbytečně ještě více nerozčílila, honem jsem popadla pouze dva čaje a domluvila se s Elle, že mi zvěřinový guláš a klobásu podstrčí zadní stranou stanu. Spalující pohledy mě pak provázely až k povozům. Naštěstí se k nim Ell klopýtavě posouvala a tak jim snad došlo, že to nebyla pouhá výmluva. „vylezeš si zpátky nahoru?“ ujistila jsem se, když odložila berle a naskočila na žebřík. „jo, nahoře mi je přeci jen pohodlněji.“ Zafuněla a vyskočila opět o příčku výš, až péra povozu zaskřípala. Když se usadila na lavici, podala jsem jí hrnky s čajem. „ještě skočím pro to jídlo.“ Mrkla jsem na ni a běžela kus stranou, při okraji louky, abych se dostala až za stan. „Elle.“ Sykla jsem. Bylo zvláštní oslovovat Tomovu manželku stejně jako nejlepší kamarádku. „tady to máte.“ Opatrně rozevřela dvě plachty a podala mi mističku s gulášem, talířek s klobásou, pečivo a dva tvarohovo-marmeládové koláče k tomu. „díky moc.“ Poděkovala jsem a opět se odplížila stranou od lidí, abych nemusela nic vysvětlovat. „úplnej špion.“ Pochválila mě pak Ell, když jsem jí podala svačinu nahoru a vyšplhala za ní do povozu. Po lavicích tu byly rozházené deky, ze kterých se diváci vymotali. Jednu jsem si ukořistila, smotala si ji pod zadek a do další se zabalila. Když teď budu nějakou dobu jen sedět, nebo stát, mohla bych prochladnout. A zimomřivosti se těžce zbavuji. Takže jsem se pohodlně zachumlala, položila si misku s gulášem na kolena a pustila se do ní. „to je dobrota.“ Pomlaskávala jsem, přikusovala chleba a zapíjela všechno čajem. Při jídle prostě musím pít, jinak to nejde. Guláš byl lehce peprnější, ale nepálil v krku. Zvěřina chutnala neobvykle, ale vskutku libě. Vytřela jsem chlebem poslední zbytečky. „nevím, jestli nechci ještě.“ Nadhodila jsem potom. Ell jen přikývla, taky by si dala. „tentokrát taky guláš.“ Poprosila mě, když jsem seskočila z povozu. Cestou jsem zkontrolovala kobylku, měla jsem ji sice pořád na očích, ale raději jsem se přesvědčila zblízka. Vypadala celkem spokojeně, takže jsem došla ke stánku, počkala asi pět minut a potom poručila dvě porce guláše. „ne, aby vám bylo špatně.“ Varoval Tom. „Ell určitě nebude. A já mám žaludek jako z oceli.“ Pohladila jsem si břicho a se smíchem převzala další dvě porce, včetně přídavku chleba. Netrvalo dlouho a opět nebylo v mističkách nic. Hodování jsme zakončily sladkou tečkou v podobě tvarohového koláče. Ten se zlehka rozplýval na jazyku a zanechával tvarohový povlak na patře. Olízala jsem si prsty od drobenky. „no, asi už bude čas.“ Porozhlédla jsem se z té výšky okolo. Lidé začínali vstávat, diváci se vraceli k povozům, jezdci ke koním. Brzy bude někdo chtít i na místo vedle Ell, aspoň jsem jim zahřála deky. „tak já jdu pokračovat v jízdě.“ Zvedla jsem se ztěžka, protože mě plné břicho táhlo dolů. Zapnula jsem si povolené boty, dopnula pásek. „a takhle se, dámy a pánové, chystají jezdci po přestávce opět do sedla.“ Ozvalo se zespod. „kdo to?“ šeptla jsem k Ell, i když mi odpověď byla dost jasná. Nakoukla jsem přes hranu povozu. „krásko, sestup ke mně ze své výše.“ Citoval dál Nath nějakou pofiderní větu z pohádky. Vůbec mi ale nebylo jasné, z jaké to mělo být. Nicméně jsem seskočila, snad i ladně, z povozu. Nohovi přímo do náruče. Zlehka jsme se otřeli čely. „škoda, že nemůžeme jet spolu.“ Zašeptal a zastrčil mi pramen rozpuštěných vlasů za ucho. „to jo.“ Odvětila jsem jednoduše. „už budeme nasedat, měli bychom jít ke koním.“ Řekla jsem a snažila se dostat z jeho obětí. Nath mě ale nepouštěl, dokud jsem ho rázně neodstrčila se smíchem rukama. Čapnul mou dlaň a prováděl mezi lidmi. „Holka a kluk nemůžou být kamarádi.“ Ozval se najednou kolem nás. „Hej, můžu se na něco vás dvou zeptat?“ zastavila nás jedna z hostujících jezdkyň, která měla po boku Kitty. „tihle dva nejsou zrovna ti praví…“ snažila se ji zastavit Kitty, ale moc se jí nedařilo. „můžou být holka a kluk kamarádi? Jenom kamarádi?“ pohlédla významně. Bleskla jsem očima mezi Kitty, Izzy a jakýmsi chlapcem, potom k Nathovi. „NE.“ Odpověděli jsme téměř sborově. „ha, tady to máš. To je prostě proti přírodě!“ vítězoslavně zapumpovala rukama žena, jen o trochu starší dívka. Nath už mě táhl stranou, když Kitty rezignovaně bušila hlavou o imaginární zeď. „co to mělo být?“ divila jsem se, ale Nath nedokázal odpovědět. Ukořistili jsme ještě jeden rychlý polibek, než zazněly famfáry vyzývající hosty k nástupu do povozů, které již budou odjíždět. Narychlo jsem doběhla k Val, sundala jí ohlávku a nauzdila. Otěže jsem vrazila Nathovi do ruky, aby Val pohlídal a rychle pospíchala k prvnímu povozu. Kočí již práskl opratěmi a koně zabrali. Rozběhla jsem se a jako při filmové scéně běžela podél povozu až k přednímu místu, kde se Ell vykláněla a přebrala ode mě ohlávku s vodítkem. Uf, tak to by bylo. Vrátila jsem se zase rychle ke kobylce, kterou mi Nath v rychlosti předal a spěchal za Pokusem, protože ten se začínal nervózně cukat. Pozapínala jsem všechny přezky na uzdečce a stáhla z Val deku, kterou jsem halabala zamotala a hodila do kufru černého jeepu. Odvedla jsem si Val stranou, abych mohla v klidu dotáhnout sedlo, připravit třmeny a vyhoupnout se do sedla. Šlo to o poznání hůře, než po ránu, když jsem nasedala poprvé. Na volné otěži jsem jí potom krokovala, aby se po pauze, kdy svaly opět vychladly, protáhla. Postupně jsem si zkracovala otěže a dostávala kobylku na kontakt. Když pak všichni jezdci opět seděli v sedlech a byli připraveni k výjezdu, skupina lesních rohů protnula jezdeckou louku. Kitty vyjela jako první na jednu z mnoha stezek, které z louky vedly, za ní potom následovali psi. Bloodye vyjela z houfu koní, počkala, dokud se jakž-takž nezformovali do nějaké sestavy a teprve potom vyjela. Opět jsem zaujala místo ihned vepředu za Niorou, tam se mi líbilo. Stezka se rozšířila, vyklubala se z ní jakási pofiderní polňačka. Vinuly se zde vyježděné koleje, mezi kterými zůstával pruh kratší trávy. Přesně po ní jsem Val vedla, abych jí šetřila nohy. nemusí chodit zbytečně po tvrdém, když je tady možnost využít měkkého povrchu, no ne? Jakmile se cestička chýlila ke svému konci/nebo začátku, Kitty přešla vepředu do klusu. Chvíli trvalo, než se i přede mnou utvořil prostor, abych mohla přiložit holeně Val k bokům a stiskem ji pobídnout do klusu. Jakmile si srovnala tempo a neopírala se do udidla, nabídla jsem jí lehce otěž, aby si protáhla krk a uvolnila se. Po chvilce jsem si ji postupně sesbírala zase zpátky a sledovala cestu před námi. Cesta končila další loukou, na níž Kitty byla momentálně vidět, jak zahýbá doleva. Jelikož už cválala, mohla jsem odhadovat, kdy budeme přecházet. Protože jsme však neměli tolik prostoru před sebou, jako Kitty, přechod do cvalu se trochu zbrzdil. Ještě v klusu jsem si tak Val ohnula pravou otěží kolem levé holeně, přičemž jsem kobylce levou otěž nabídla k ohnutí, a zabočila za ostatními koňmi doleva. Drželi jsme se při okraji louky. Sedla jsem do sedla, jen na chviličku, abych kobylku pobídla do cvalu a potom se ihned zvedla do stehenního sedu. V tom ale dneska strávím času! Takovéto projetí mi umožnilo si skutečně dobře prohlédnout skoky, které pro nás Kitty přichystala. Byly tu takové dva ostrůvky, dvě dětská hříště. Jedno pro zkušené děti, které si nebojí hrát na neznámých prolézačkách a potom jedno pro poseroutky. Jen se základním vybavením. Asi tak bych to popsala úplně první překážkou byl vandrácky vypadající oxer, seskládaný z dřevěných pytlů. Pod ním se povalovaly nějaké černé hromady, to jsem z téhle dálky poznat nemohla. To už jsem se ale stáčely doprava, abychom na skok mohli najet pěkně čelně. Val si v oblouku přeskočila na správnou nohu a nyní jsme už následovaly Parise kolmo proti skoku. „jdi pěkně dopředu.“ Pobídla jsem Val holeněmi i hlasem, když začala lajdat cvalové skoky. S pytly nemá absolutně žádný problém, trénovaly jsme s nimi ze země dost a dost všemožnými způsoby, takže k tomuto skoku se přiblížila nakonec pěkně v tempu a elegantně ho přeskočila. Dovolila jsem se podívat pod sebe, jenom krátce, rozpoznala jsem nějaké tvary v plastikových pytlích na odpadky, ale co v nich skutečně bylo, jsem neměla tušení. To už jsme se ale blížily k druhému skoku kombinace, tentokrát trochu podivnější. Dřevěné necky sem snad přivezla Kitty dírou v čase. K nim se už Val moc nechtělo, přeci jen měli podivný tvar a dosud se s nimi nesetkala. S každým cvalovým skokem jsem tak musela přitlačit holeněmi, až jsem ji lehce švihla tušírkou, protože skutečně nelezla dopředu. Odskok byl trochu unáhlený a z dálky, ale hlavní bylo, že jsme se dostaly na druhou stranu necek, které byly naplněné vodou. Palec hore pro Kitty! V bezpečné vzdálenosti po doskoku jsem pak za koňmi před námi nechala Val přejít do klusu a lehce si vytáhnout otěže. Stoupla jsem si do stehenního sedu a chvilku zapružila při klusu v kolenou, protože mě začínala chytat křeč do kyčle. Takhle nadzvednutá jsem si všimla jedné podivné a znervózňující skutečnosti. Oliver se přiblížil ke Kitty trochu víc, blíž a blíž k jejím zádům, až vyjel po jejím boku. „HAAALAAAALIIIII!!!!“ ozval se pak silný mužský hlas, který zachytil vítr a nesl jej dál a dál, k uším všech jezdců. A sakra! NE, NE, NE, NE TEĎ. Stalo se přesně to, co jsem absolutně nechtěla. Nestála, bála se. Val zareagovala až příliš přehnaně. Ani ne tak na koně rozběhnuvší se před i za ní, protože sama vystřelila jako poblázněná raketa, když se lekla tak hlasitého hlasu. Na hlasitost je prostě strašně citlivá a oliverův silný hlas si evidentně vyložila jako něco, před čím je potřeba utéct. A kam se utíká? Přeci přímo za nosem. Jak jsem stála ve stehenním sedu, Val absolutně nic nebránilo v tom naprat to zběsilým tryskem vpřed. Bez jakékoli pobídky. „tak tohle jsem posrala.“ Ulevila jsem si v duchu. Tak prudká akcelerace pohybu mě málem vyhodila ze sedla a jen mohutné kolenní opěrky skokového sedla mě udržely na koni. „ty vážně, tohle je zbytečný Val. budeš unavená.“ Snažila jsem se říct a zároveň ji trochu přibrzdit, protože tohle tempo se rovnalo sebevražednému útoku. Ale nevyšlo ze mě vůbec nic. Veškeré pokusy o nějaké lehké zpomalení byly naprosto marné, protože vyděšené zvíře jednoduše nereaguje na tlak v hubě, ani na zádech. Val jednoduše utíkala. Utíkala pryč od toho, co ji tak strašně polekalo a to, že jsem mě měla na zádech, jí pranic nevadilo. Nakonec jsem nevýchovně pokusy o nějaké zpomalení vzdala, protože to prostě nebylo možné. Ne, když koně před námi se přibližovali, jak jsme na ně dotahovali a naopak ti za námi se zase blížili. Takže jsem se jen snažila Valhallce vadit co nejméně. Posunula jsem ruce dopředu a poskytla jí tak místo k vytažení krku, čímž začínaly její mohutné cvalové záběry. Zároveň jsem se snížila v kolenou a přitiskla se blíže k jejímu krku, abych snížila odpor vzduchu. Protivítr mi šlehal do očí a tváří, až jsem měla strach, že mi vyfoukne čočku, což se mimochodem o pár chvil později také stalo. Oči jsem měla totiž vysušené a čočka tak prostě jednoduše vyletěla z oka. Naštěstí z levého, na které tak úplně dobře nevidím, kvůli poškození nervů v mozku. Na liščí ohon jsem tak koukala pravým okem naprosto jasně. „ty?“ říkal Nathův výraz, když jsme se objevili po jeho boku. Jen o kousek vedle zápolil Connor a před námi se hýbal bílý zadek jakéhosi auta jen jsem pokrčila rameny a naznačila své zoufalství, protože na rozdíl od nich jsem koně nehnala sama. Kdyby bylo po mém, jednoduše bych docválala někde mezi posledními. No, kobylka měla jiné plány. A pokračovala směle dál a dál. Viděla jsem oliverovo soupeření s Kitty. To chtěl snad Asii unavit? Vždyť on o ohon nesoutěžil. Další koně se také začali postupně propracovávat k nám a tak všude okolo znělo dunění kopyt. Uši mi zalehly a tak jsem cítila jen vroucí krev. Najednou se ze zadních řad za námi ozval šílený jekot, což už tak vyburcovanou a zděšenou Val opět vylekalo. „ne, Val.“ zaječela jsem a rychle se chytila poutka poprsáku, protože jinak bych skončila na zemi. Nyní jsem se už skutečně začínala bát,ještě jeden podobný zvuk a asi vzlítneme, aby Val unikla. Nicméně se najednou přede mnou objevila zrzavá žížala, která nabírala chlupatých rozměrů. „že by?“ podivila jsem se. Nechtěla jsem pouštět otěže, ale když už jsme tady, tak blízko..? natáhla jsem ruku. Kousek, kousíček. Prsty už mi začínaly projíždět mezi chlupy liščího ohonu, když v tom…
Zvolna jsem vyklusávala na delší otěži, aby se Val aspoň trochu vydýchala, než budeme pokračovat dál. „pašanda.“ Chválila jsem ji a zároveň klidnila. Hrudník jí neustále pumpoval, tep měla určitě hrozně vysoký. Nicméně se zdálo, že ji snad už nic neděsí. „co se vám to tam stalo?“ přijela ke mně Blood s uvolněným Dekem, protože oni se dostihu neúčastnily. „Val se lekla. Dokonce dvakrát. prostě a jednoduše ji Oliver vyděsil.“ Zaskřípala jsem zuby. Nebyla to Oliho vina, jasně že ne, ale stejně mě to dost štvalo, protože jsem si myslela, že už jsme s Val tenhle problém aspoň trochu vyřešily. Nikdy jsem v jejím dosahu nekřičela, ani raději nezvyšovala hlas, protože by si to mohla s mou osobou spojit. Tudíž jsme už téměř rok žádný podobný problém neřešily. A najednou je to zase tady. I když se na kobylce nejspíš podepsal ten měsíc, kdy jsem u ní nebyla. Každopádně je to opět podnět pro nějaký výcvik v podobném ohledu. „a jste obě v pohodě?“ strachovala se Bloodye a raději si nás prohlédla od hlavy až ke kopytům. „jo, jen trochu udýchané. Ale je nám fajn.“ Ujistila jsem ji. Skupina ostatních jezdců už doklusala až k pomyslné cílové rovince, takže se Kitty vydala opět na cestu, nyní již bez liščího ohonu, který jí od rána zdobil rameno. Celý konvoj se opět jaksi zformoval a tentokrát ji uvolněněji, když bylo Halali za námi, jsme se vydali na další úsek cesty. Kitty zamířila ke konci louky, do lesa. Nechávala jsem Val volnější otěž, aby si mohla pořádně protáhnout krk. Až k lesu jsme po zbytku louky klusaly, pomaličku a polehoučku. Val měla hlavu stáhnutou dolů, krční svaly povolené a občas zafrkala. Kitty na okraji lesa přešla do kroku, takže já jsem zpomalovala ještě kus před koncem louky. Sedla jsem do sedla, ztuhla v pánvi a s povelem „kroook“ přešla do kroku, aniž bych musela kobylku brát na otěž. Opět jsme vjeli mezi stromy. V kmenech si pohrávaly sluneční paprsky a házely prasátka od naleštěných jezdeckých bot stezka byla opět velice příjemná, Kitty vůbec volila příjemné cestičky pro koňská kopyta, takže se po ní jelo suprově. Měkké jehličí pokrývalo zem a jen tiše křupalo pod tolika kopyty. Tady jsem si Val zase posbírala zpět, až přejdeme do vyššího chodu, abych ji měla pod kontrolou. Centimetr po centimetru jsem si zkracovala otěže a vytahovala tak Val hlavu nahoru. Nakonec jsem si lehce pohrála s levou otěží, aby kobylka zaklapla alespoň trochu hlavičku. Jak se blížil konec lesa, vítala nás zelená ohromná plocha další louky. Horizont se jemně zvedal, jak louka stoupala do mírného kopečka. Jednotliví koně před námi zrychlovali do klusu, takže jsem i já přitiskla holeně a nechala Val vyklusat. Začala jsem vysedávat, pěkně v rytmu, ještě v lese. Do zimní travičky jsem pak vjela lehce oslepená sluncem, které stálo proti nám a již zahájilo svůj sestup. Zimní dny jsou prostě příliš krátké. Kolem mě panoval čilý rozhovor těch, kteří měli koně unavené po dostihu. Jejich protiklady pak byli ti, kteří se se svými parťáky trochu prali, jelikož otevřený prostor na koně působil jako pobídka pro další dostih. „hodná holčička, krásně jdeš.“ Promlouvala jsem k Val, která se nesla dost uvolněně, s hlavou dolů a ocasem nahoru. Byla spokojená, vybouřila energii, která se v ní nashromáždila a teď už spotřebovávala poslední zbytky sil. „až přijedeme domů, dáme si velkej relax, ano?“ slíbila jsem jí a prohrábla jeden pramen hřívy. V zápalu boje nám totiž praskla gumička a bobánek se rozpustil. Alespoň, že to byl bobánek nad kohoutkem a ne někde uprostřed krku. To by bylo vskutku neestetické. Opět jsme přešli do lehkého klusu, střídala jsem vysedávání se stehenním sedem, abych Val dovolila uvolnit hřbet. Pás lesa po naší pravé ruce vesele ubíhal, obzvláště, když jsme opět přešli do cvalu. Val už nyní trochu ztrácela svoje tempo. Přitiskla jsem holeně k jejím bokům a pobídla ji, aby se úplně neflákala. Val hodila ocasem a vítr její nadzvihnuté žíně sebral, takže švihly do čumáku koně za námi. „jejda, pardon.“ Otočila jsem se a rychle omluvila, i když to vlastně nebyla vůbec moje chyba. Val jsem nijak nehnala, důležité pro mě bylo, že cválala ve stabilním tempu. Někteří z rychlejších koní se tak dostali před nás, ale to ničemu nevadilo, však i uprostřed nám bude dobře. Když přišel přechod do klusu, jen zlehka jsem zasedla a přitáhla si otěž v prstech, aby Val zpomalila. Ocitli jsme se na místě, kudy jsme projížděli zhruba před čtyřmi hodinkami. Balíky slámy, zabalené v bílém igelitu, se kolem Floresty moc nevyskytují. Ne v ladné harmonii se skoky po mírném stoupání, kdy jsem se při vysedávání lehce předklonila, přišlo logicky zase sestoupání dolů. Při něm jsem kopírovala zkosení louky a jela v maličkém záklonu. Ze své nynější pozice jsem dopředu neviděla tak dobře, takže na přechod do cvalu jsem si musela počkat, až mě na něj upozorní cválající koně přede mnou. Pobídla jsem Val a ihned se zvedla do stehenního sedu. Tady už jsem pocítila lehké pnutí v zádových svalech. To bude chtít masáž nejen pro kobylu, ale i pro mě. Koně před námi se již začali šponovat před nadcházejícím skokem, který už byl, jak jsem doufala, poslední. I kdyby ne, pro nás určitě. „poslední, holka, dáme si balíky.“ Zašeptala jsem k Val, přikrčená k jejímu krku. Kobylka chytila poslední dech a nechala se nasměrovat k balíkům, které stály napravo od jakési pofiderní pohovky. Nechtěla jsem už ale Val příliš trápit, proto jsem najela ke skoku napravo – dvěma balíkům napojených vedle sebe, asi šedesát centimetrů vysokých. To byla taková tečka na závěr dnešního honu. Jak jsme se blížily pod balíky, nechala jsem Val protáhnout cvalové skoky a zaktivovala tak záď. V přesně stanoveném odstupu jsem pak Val pobídla k odskoku, kdy se její přední nohy zvedly, krk a hřbet se vyklenuly. S tímto pohybem jsem se zvedla do stehenního sedu, ohnula v kyčlích a rovnými zády kopírovala linii jejího krku. Ruce mi vyjely asi dvacet centimetrů dopředu, aby jí udidlo v hubě netahalo zpátky. Jak se přední nohy začaly napínat, aby se dotkly země, vracela jsem se pomalu zpátky do sedla v mírném záklonu. S prvním cvalovým skokem jsem se ale zvedla zpět do lehkého sedu a pobrala si propuštěné otěže zpět. Ještě asi sto metrů po doskoku jsme cválaly, nicméně zdejší krajinu už jsem velmi dobře poznávala. Právě sem jezdíme velmi často na vyjížďky, nebo chodíme na procházky. Právě tady v létě poprvé cváláme. Z blízké dálky se ozvalo koňské zařehtání, k němuž se připojilo několik dalších hlasů. Val zvědavě natáhla krk dolů a nahoru, čímž vytvořila malý oblouček. S našpicovanýma ušima pak zaržála zpět. „už brzy budeš u kámošů.“ Ujistila jsem ji a lehkou zádrží ji stáhla zpět pod kontrolu. Poslední úsek naší cvalové etapy, pro dnešek již poslední, vedl lesem. Široká udusaná cesta, která se vinula lesem v těsné blízkosti výběhů. Mezi stromy se tak cvičeným okem daly zahlédnout stíny koní pobíhajících podrážděně za hrazením. „do klusu!“ ozývalo se z předních pozic. Zlehka jsem tak sedla do sedla, stiskla kolena, přidala jen maličký záklon a stáhla Val do klusu. Po celém dlouhém dni už byla Val unavená a tak reagovala ještě dřív, než jsem stihla všechny pomůcky provést. Postupně jsem propouštěla otěže mezi prsty, jak si Val vytahovala krk. „moc šikovná jsi byla, perfektní.“ Chválila jsem ji pak s úsměvem, popleskávajíc jí po obou stranách krku a plecích. Ještě před výjezdem z lesa jsme přešli do kroku. Zahodila jsem kobylce otěže úplně a nechala ji tak naprosto uvolnit. Byli jsme teď v poslední linii, těsně před Lisou a Sue, vedoucí nováčky, takže jsem se nemusela bát. Naši koně se znají velmi dobře. To už jsme ale vyjeli nad areál, který se před námi rozprostřel v celé své kráse a ohromnosti. Jak jsme postupně sjížděli blíž a blíž, napojili jsme se na dlážděnou cestu, na které se ozývalo dunění koňských kopyt a cinkání podkov hostujících kolouchů. Po pravé ruce jsme pak měli výběhy, ve kterých se proháněli koně, kteří se honu neúčastnili. Někteří společensky okupovali hrazení a snažili se kámošit, zatímco jiní lítali po ohradě a snažili se vybouřit energii, kterou při honu nemohli. My jsme však v klidu a pohodě dorazili až na nádvoří.
clair a pomněnka: DEN PŘED HONEM
Pomněnka řádila ve výběhu a proto jsem se rozhodla, že je čas připravit si věci na hon. Doběhla jsem do sedlovny, kde jsem otevřela svou velikou skříň a zamyslela jsem se. Všechno vybavení, které jsem měla v plánu zítra použít, jsem si naskládala na stojan, tedy kromě nové sady, sady Hunter, kterou jsem si nechtěla ušpinit, jinak bych byla schopná čistit i ji. Jakmile jsem se chtěla posadit, uvědomila jsem si však, že pár věcí mám v šatně a proto jsem zamířila právě do té místnosti. “ÁÁÁ. Já nevím! Pomůže mi někdo?” zaslechla jsem Mell. A proto jsem nakoukla dovnitř. Stejně tak učinila Cassie, která právě procházela kolem. “Co je?” zeptaly jsme se s Cass zároveň. “Nevím, kterou čabraku mám Callovi na zítřek vybrat. Tmavou, nebo bílou?” prohlédla jsem si obě čabraky a poté jsem se rozhodla. “Tmavou” vyhrkla Cassie. “Bílou, pokud k ní samozřejmě něco máš.” dodala jsem tedy já a se stojanem jsem zastavila kousek u Mell. “No to jste mi moc nepomohly. Poradím si sama, dík.”.
Pokrčila jsem rameny a popadla jsem své jezdecké boty, které jsem na hon vyčistit prostě musela. Nechala jsem je na zemi a pohlédla na Mell. “Hned se vrátím” a to jsem také splnila, snad. Do šatny jsem si dovezla stojan, kbelík s vlažnou vodou, houbičky, hadry a podobné věci a přípravky na čištění vybavení. Konečně jsem se mohla pustit do práce. Nejdříve jsem do pračky strčila bederku, kterou jsem si zítra hodlala vzít s sebou, nebo spíše si ji nechat dovést autem. Ze stojanu jsem nejdříve vzala enduranční sedlo. “Hej! Ty si nemusíš lámat hlavu s tím, jakou dát Pom čabraku!” vykřikla v jednu chvíli Mellysa. “Jó, to víš. Mám novou sadu, takže mám o pár starostí míň.” ušklíbla jsem se a vesele jsem se pustila do čištění sedla. Nejdříve jsem ho omyla vlažnou vodou, poté pomalu usušila a konečně začala promazávat přípravkem. “Hej Clair?” ozvala se opět Mlell. “Co je?” “Jsem celkem nervózní, ale né moc, ale přeci jen, je to můj první hon a tak.” Mellysu jsem plně chápala. I já jsem byla minulý rok nervózní. “Hele, já byla minulý rok taky nervózní. A s Pom jsme to zvládly. A myslím, že každý má nervy.” zasmála jsem se a Mell jen kývla. Sedlo jsem měla dočištěné, takže jsem ho vrátila na stojan, zakryla čistým potahem a uchopila jsem uzdečku. Tu jsem si hezky rozebrala a pustila se do čištění. Umyla jsem ji houbičkou, poté osušila a nechala ji doschnout. Mezi tím jsem udidlo opláchla v teplé vodě a vydrhla jsem ho kartáčem. Uzdečku jsem postupně promazala a pečlivě jsem ji složila. Při té práci jsem si s Mell neustále povídaly. Očividně ani jedna z nás neměla ráda ticho. Popadla jsem své jezdecké boty, které jsem omyla a poté jsem se je snažila co nejrychleji osušit. Namazala jsem je přípravkem a odložila. “Tak jak jsi na tom Mell?” zeptala jsem se mé spolubydlící, když jsme do ruky vzala přilbu. “No, musím toho ještě vyčistit tolik. Jak to, že ty už toho máš tolik?” zeptala se dívka a já se ušklíbla. “To víš, mám tu sadu Hunter nově, takže ji nemusím čistit.” zasmála jsem se a pohlédla jsem na Mellysu. Přilbu jsem otřela navlhčeným hadrem a odložila ji na stojan. Ještě jsem vyprala vodítko a prohlédla jsem si provazovku. Byla čistá, už dlouho jsem ji nepoužila, myslím, že od svého posledního praní, což je také celkem dávno. “Hele Mell, já tady mám hotovo. Tak zatím.” mávla jsem na dívku a se stojanem jsem se vrátila do sedlovny. Nechala jsem ho stát u mé skříně a ještě jsem si skočila pro vypranou bederku, kterou jsem schovala tak, aby se neušpinila a pak jsem zamířila na pokoj, abych si tam připravila ještě čistou sadu z minulého roku.
DEN HONU
Přibližně v šest hodin ráno se pokojem rozezněl budík. “Jáj, já nechci ještě vstávat.” řekla jsem do polštáře. Avšak velmi brzy jsem si uvědomila, že dneska se jede hon. Vyskočila jsem rychle z postele a zamířila jsem do koupelny, Mellysa mě však zadržela. “Jak jsi to říkala s tím cvikem?” zeptala se a ukázala na jeden cvik v nějaké knížce. Pořádně jsem si ho prohlédla a poté jsem s úšklebkem začala dávat mé spolubydlící pokyny. “Lehni si na postel. Ruce dej na zem, pevně je polož. Tak. A teď hoď nohy za hlavu.” nechápala jsem, co na tomhle cviku Mell nechápe. “Děláš si srandu? Si něco zlomím!” vyjekla vyděšeně Mellysa. “Ale nezlomíš. Pomůžu ti.” nečekala jsem na její odpověď a nohy jsem jí přehodila dozadu. “No vidíš. A je to” zasmála jsem se, když se postavila zase na nohy. Ona mi za trest vlezla do koupelny. “Héj! Mellyso! Tak si ale pohni.” křikla jsem na ni před dveře a plácla sebou do postele. Vlasy jsem si umyla již včera večer, měla jsem tak dnes o starost méně. Zkontrolovala jsem, zda mám připravené oblečení a poté jsem vyhledala nějakou gumičku, kterou bych si mohla sepnout vlasy a ladila by mi k sadě. Jakmile jsem jednu konečně našla, z koupelny vypochodovala Mlel. “Pro dobrotu” větu za mě však dořekla Mell “se do pekla nechodí.” Se smíchem jsem za sebou zavřela dveře do koupelny. Ani dnes jsem neodolala a den jsem začala krátkou sprchou. Pokračovala jsem vyčištěním zubů a rozčesáním vlasů. Chvilku jsem přemýšlela nad účesem, nakonec jsem zvolila klasický rybí cop. Svázala jsem si ho červenou gumičkou a vrátila jsem se do pokoje. Oblékla jsem si obyčejné oblečení, které jsem do stáje nosila běžně. Přeci jen jsem si nechtěla oblečení přímo na hon ušpinit. Snad se ještě stihnu převléci, prostě musím.
Ve stáji to již žilo. V sedlovně jsem si vzala tašku s čištěním a gumičky. “Ahoj Pomněnko.” pozdravila jsem kobču a vstoupila k ní do boxu. Chvíli jsem se rozhodovala, zda ji mám nejdříve vyhřebelcovat nebo zaplést hřívu, nakonec jsem se rozhodla pro hřebelcování. Sundala jsem z ní stájovku a z tašky jsem vytáhla hřbílko. Krouživými pohyby jsem ji začala čistit na krku a postupovala jsem níž a dál. Hnědka se přes noc naštěstí moc nezašpinila, za což jsem ji rozhodně musela pochválit Hřbílko jsem následovně vyměnila za tvrdý kartáč, kterým jsem hnědku zbavila dalších nečistot. Tvrdý kartáč jsem hodila zpátky do tašky, ze které jsem vylovila měkký kartáč. Tím jsme kobylku dočistila od posledních zbytků nečistot, které ulpěly na její srsti. ”Perfektní.” její srst jsem ještě přejela stájovkou a vzala jsem houbu, kterou jsem jí omyla hlavu. Hřebenem jsem pečlivě rozčesala její hřívu, kterou jsme jí chtěla o chvilku později zaplést. Z ocasu jsem vybrala slámu a poté ho stejně pečlivě rozčesala. Nakonec jsem vzala kopytní háček, kterým jsem jí vybrala nečistoty z kopyt, kterých však moc nebylo, přeci jen jsem ji včera večer čistila.
“Tak a teď hříva.”chvilku jsem se rozhodovala, zda jí mám uplést copánky nebo bobánky, které nakonec zvítězily. Hřívu jsem si sčesala na jednu stranu a poté jsem ji rozdělila na stejně velké culíčky, které jsem následovně začala splétat do copánků. Občas jsem nějaký rozpletla, protože byl křivý a postupně jsem se dostala až k posledním culíčku, nad kterým jsem strávila asi nejdelší dobu. Prostě se nechtěl nechat zaplést rovně. Nakonec jsem to však zvládla a mohla jsem postoupit k další fázi. Copánky jsem postupně zapletla do klasických bobánků a měla jsem tím pádem hotovo. “Jestli se zašpiníš nebo si něco rozpleteš” začala jsem hrozit Pom, kterou jsem nakonec jen pohladila. “Ale sluší ti to, jako vždycky.” dodala jsem se smíchem vesele a vyrazila jsem do krmivárny, abych jí připravila snídani.
Do kbelíku jsem připravila půl odměrky drceného ječmene a odměrku a půl směsi s granulemi. Krmení jsem zalila horkou vodou a zamíchala. Jakmile jsem ho nasypala do plastového žlabu, Pomněnka se do něj ihned pustila. Zavřela jsem za sebou dveře, kbelík jsem opláchla a zamířila jsem do jídelny.
Se svou snídaní jsem se posadila ke stolu a rozhlédla se. Někteří mlčeli, jiní si zase neustále povídali. Nemohla jsem se dočkat, až se vyjede, až uvidím své přátele a rodinu, dneska byl jeden z nejbáječnějších dní v roce. Ke snídani jsem upíjela kafe a povídala si hlavně s Mellysou. O všem možném. Ani jsem nevěděla, kolik toho společně vymyslíme. “No nic, já půjdu, zatím” mávla jsem na spolubydlící, jakmile jsem dopila kafe. Odnesla jsem talířek a šálek na odkládací pult a zamířila jsem do našeho pokoje.
Rychle jsem si na sebe natáhla hnědé rajtky a bílé závodní tričko. Nechybělo ani červené sáko a pásek s liškou, který jsem si provlékla rajtkami. “Ták, to by bylo.” pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Sada mi seděla naprosto perfektně. Jezdecké boty, helmu a rukavice jsem měla v sedlovně, kam jsem se také okamžitě vydala. Pouze jsem se přezula, helmu a rukavice jsem si hodila na stojan, když mi zavibroval mobil. Když jsem si smsku přečetla, přímo jsem se rozzářila. S bederkou jsem vyběhla před stáj a jakmile jsem zahlédla Toma u auta, předala jsem mu ji a rozběhla se k černému Volvu s přívěsem. To auto jsem poznala okamžitě. “Clair?” zaslechla jsem hlas své kamarádky, která vyskočila z auta a rozběhla se ke mně. “Vicky! Ahoj” objala jsem ji. “Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím.” začala Vicky a já jen přikývla. “Ale já tě vidím raději.” Zasmála jsem se. Byla jsem neskonale šťastná, že mohla přijet a se svým valáškem se Honu opět zúčastnit. Když jsme se vítali, její otec zatím odpojil přívěs a odjel zaparkovat auto, nejdříve se však zeptal, kde zaparkovat může. “Co jsem tě viděla naposledy, vypadala jsi trochu jinak.” zamyslela se Vicky na chvilku a následoval její smích. “Vážně? No, možná jsem trochu vyrostla a trochu mi ztmavly vlasy, ale ne moc.” Pokrčila jsem rameny a ještě jednou ji objala. Nepřišlo mi, že bych se změnila já, ale ona. “A ty taky vypadáš jinak. Ten modrý melír, no” raději jsem se odmlčela. Jí ale opravdu slušel “ti sluší” vyjádřila jsem se, když se na mě zamračila. “Tobě by taky slušel.” “Jo jasně. Ne, nechci melíry.” zavrtěla jsem rozhodně hlavou a nenechala ji mluvit dál. “Je opravdu super, že se Honu budeš i letos účastnit.” Pokračovala jsme. “No, to možná bude ono. Jo, já jsem taky ráda.” Vicky se podívala na hodinky a poté mě obdařila zase svým úsměvem. Vypadala dokonale. “Za nedlouho se bude konat Open Week, nechtěla by jsi zase přijet?” navrhla jsem jí. “Uvidím, zda mi to doma dovolí, ale myslím, že jo, snad.” Pak jsem jí pomohla otevřít přívěs a pohlédla na jejího Geparda. “Myslím, že bych se o něj měla po cestě postarat. Je to sice cestovatel, stejně jako já, ale i tak. Uvidíme se později.” usmála se na mě dívka a já se s kývnutím otočila.
Zrovna jsem se chystala jít do stáje, když jsem zahlédla další známé auto s přívěsem. Denis, moje mamka, sestra a bráška. Právě z toho důvodu jsem zůstala stát na místě. Jakmile auto zastavilo, vykročila jsem jim naproti. “Ahojte” pozdravila jsem je vesele a málem jsem byla umačkána svou sestrou a bráškou. “No tak lidi, klídek.” oddechla jsem si, když jsem se mohla zase pořádně nadechnout. “Ahoj mami” objala jsem svou mamku a poté jsem ji s autem nasměrovala k parkovišti. Mezi tím Denis vyvedl svého hřebečka a odpojil přívěs. Byl to takový rychlík. “Ahoj Dený” pozdravila jsem hocha, který patřil mezi mé nejlepší kamarády. “Ahoj Clairouši.” pozdravila mě se smíchem. “Hele! Neříkej mi tak” vždycky mi tak ale říkal a já ho to nedokázala odnaučit. “Jak si Capitol užil cestu?” odvedla jsem debatu jinam. “Však ho znáš, nemá rád cestování, ale velmi rád se nechá uplatit.” zasmál se jen Denis a pohladil svého hřebce. Capitol byl opravdu nádherný, ale Pom byla stejně hezčí. “Nechceš nás seznámit Clair?” zaslechla jsem hlas Vicky, která vykoukla z přepravníku a já přikývla. “Proč ne. No, s mou rodinou se znáš, ty ti snad představovat nemusím.” na chvilku jsem se odmlčela, ale věděla jsem, že není čas na zdržování a proto jsem pohlédla na kamarádku. “Vicky, Denis. Dený, Vicky.” seznámila jsem je a když jsem pohlédla na hodinky, zjistila jsem, že mám ještě padesát minut. “Strašně ráda vás všechny vidím. Vážně. Sice to není tak dlouho, co jsme se viděli naposledy, ale stejně.” znovu jsem je všechny začala vítat. Nemohla jsem si pomoci. “Kdyby jsi chtěl seno, můžeš si pro něj zajít do stájí.” upozornila jsem Denise. “Capitol má sena ještě dost.” obeznámil mě se situací a já jen pokrčila rameny. “Postaráte se o sebe sami? Musím si dochystat pár věcí a nastrojit Pom. Sice stíhám, ale i tak. S vámi se uvidím jistě o přestávce” pohlédla jsem na Míšu a brášku a poté na ty dva, kteří se účastnili honu “a my se uvidíme za chvilku. I když mám pocit, že se vám ještě s Pom přijdeme ukázat.” zasmála jsem se a vyrazila jsem do stáje. Cestou jsem přemýšlela o tom, jakou trasu asi Kitty vymyslela.
Po cestě jsem zahlédla Mellys s nějakým klukem, zvláštním klukem. “Čau lidi” řekla jsem se smíchem, ale když jsem viděla pohled Mellys, raději jsem spolkla svou poznámku o tom, zda je to ten kamarád Erik. “Já - já. Sejdeme se ve stáji.” řekla jsem pro jistotu a zamířila jsem se smíchem do hlavní budovy. Byla jsem rozhodnutá, že zjistím, zda to byl jen kamarád nebo ne. Po cestě jsem potkala Cass, která se očividně bavila pozorováním těch dvou, ani jsem se jí nedivila.
Když ji tam ten kluk nechal stát, musela jsem na ni zavolat. “Mell?” Ona se svým no vyrazila za mnou. “Ani jsi mě nepředstavila.” zasmála jsem se jejímu výrazu, který byl opravdu určen pro mé pobavení. “Nepřišla jsi se seznamovat zrovna v tu nejvhodnější chvíli.” pokrčila rameny a my vstoupily do sedlovny, kde byl kupodivu celkem klid. “No jo, promiň. A ty s ním chodíš?” omluvila jsem se a na stojan jsem přidala sadu Hunter, tedy ne celou. “Ne. Jsme kamarádi” vysvětlila mi to hnědovláska se zrzavými melíry, ale já si stejně myslela své. “Jo jasně kamarádi to jsem viděla.”. Takže moje spolubydlící měla kamaráda na líbání, fajn vědět. “Clair. Zapomněla jsi na botičky.” podotkla Mell a já pohlédla na stojan. Opravdu. “No jo, vidíš.” kývla jsem a na stojan jsem přidala botičky ze sady.
Stojan jsem nechala u uvaziště, kde jsem si poté uvázala i hnědku a pustila se do práce. Nejdříve jsem ji přečistila měkkým kartáčem, pro jistotu. Ujistila jsem se, že si nic nerozpletla, upravila jí ocas a pustila se do strojení. Začala jsem dečkou, na ni jsem dala gelovku a nakonec enduranční sedlo. Poté jsem jí nasadila chrániče a botičky. Úplně nakonec jsem jjí nasadila uzdečku a provazovku, uvázala jsem vodítko a sama jsem si nasadila přilbu a rukavice a s kobčou jsem zamířila na nádvoří. Celkem tam byl klid, tedy až na to, že tam několik lidí chystalo své koně. Došla jsem k jednomu z přepravníků a pohlédla jsem na Geparda. “Hele Vicky? Neviděla jsi někoho z mé rodiny?” zeptala jsem se a dívka vzhlédla od uždění.
“Zahlédla jsem je s Denisem. A jen tak mimochodem, co je ten kluk zač?” začala vyzvídat a já pokrčila rameny. “Je to můj kamarád. Známe se celkem dlouho, když jsem nebyla na Florestě, bydlel kousek od nás, vlastně pořád bydlí.” osvětlila jsem jí a ona chápavě přikývla. Nebyla jak Mell, která z něj hned dělala mého kluka “”Ale není až tak k zahození.” pošeptala mi Vicky a já se ušklíbla. “To možná ne, ale je to můj kamarád.” pohlédla jsem na ni “Za chvíli se uvidíme.” řekla jsem jí ještě a vyrazila jsem k přívěsu, který stál o kousek dál. “Jé, mohu si ji pohladit?” zaslechla jsem hlas mého brášky Luise. “Jasně, že můžeš. Jinak bych ji sem přeci nevodila, můj malý bráško.” usmála jsem se a zastavila se. Luis, který mimochodem nesnášel, když jsem ho oslovovala můj malý bráško, se natáhl a pohladil si ji po krku. “Mami, Míšo, taky si ji pohlaďte.” vyzvala jsem ty dvě, které však stály jako přibité. Míša se nakonec odhodlala a Pomněnku si pohladila, mamka však ne. Nevadí. “Jak jsi na tom Dený?” zeptala jsem se kamaráda. “Už jenom nauzdím a můžeme vyrazit.” oznámil zvesela a tak jsem jen kývla a pohlédla na mou rodinu. Luis s Míšou hladili Pomněnku a mamka si něco četla v mobilu. “Myslím, že by jste již měli jít.” řekla jsem, když jsem spatřila povozy a kočáry. Sice bych si s nimi ještě ráda povídala, ale nechtěla jsem, aby zmeškaly odjezd povozů, však jsem si s nimi mohla povídat i později. “To bychom asi měli. Dávej na sebe pozor Clair.” ještě jednou mě mamka objala a poté konečně i s mými sourozenci zamířila ke kočárům. “Jdete vy dva?” zaslechla jsem hlas kamarádky a tak jsem s přikývnutím vyrazila. Denis s Capitolem šli po mém pravém boku a Vicky s Gepardem po levém. Mrzelo mě, že nemohla přijet i Mia, ale nijak jsem to neřešila, bylo to přeci její rozhodnutí.
Na nádvoří jsem Pom dotáhla podbřišník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Zařadila jsem se mezi Mellysu a Vicky. Zahlédla jsem Connora a Nathana, jak sedí na svých koních a čekají na začátek honu. Určitě byli rádi, že tady mají své vlastní koně. Přesně v deset hodin se rozezněla famfára, stejně jako minulý rok. Naproti řadě zastavili své koně jen Bloodye, Kitty a Oliver, starší bratr Nathana. Sue mi s úsměvem podala stužku, kterou jsem si uchytila na dečce a čekala jsem dál. Jakmile famfáry dohrály, Niora s Parisem vyjeli z řady a ředitelka se chopila slova. “Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.” Niora ukázala na tři osoby na koních, z nich dvě byly studentky Floresty. Po zaznění fanfár Niora začala se svým proslovem k zahání honu.
“Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!”
Po fanfáře liška, čili Kitty pobídla Asii do kroku a vyrazila s ní k hlavní bráně. Za ní vyjeli bafani z Floresty tedy Jason, Connor a Nathan, každý na svém koni. Za nimi téměř okamžitě vyjela Bloodye s Niorou. Počkala jsem si, až vyrazí Mell a teprve poté jsem kobylku pobídla do kroku. Projely jsme bránou a jezdci přede mnou začali své koně stáčet doprava. Přenesením váhy jsem hnědku stočila za nimi. Chvilku jsme jeli po příjezdové cestě, poté se však cesta stočila na louku směrem k lesu. Když Mellys přede mnou naklusala, pobídla jsem kobylku holeněmi a začala jsem vysedávat. Dávala jsem pozor, aby se Pom nenatáhla po trávě, naštěstí si to však nedovolila. Pravidelně jsem si přesedávala, na to jsme nemohla jen tak zapomenout. Po vyklusání jednoho kopečku jsme se ocitli na širší stezce. Les zde trochu prořídl a cesta se postupně začala zužovat. “Krok” zaslechla jsem zepředu hlas Kitty a proto jsem ztuhla v kříži, pobídla jsem ji a přestala jsem vysedávat. Kobylka okamžitě přešla do kroku a kráčela dál. Přemýšlela jsem, kam se asi zařadil Denis. Věděla jsem, že je Vicky se svým valáškem za námi, takže jsem se ani neohlížela. Pozorovala jsem Mell, která vedla Calla přede mnou a užívala si jízdu. Jakmile jsme vyjeli z lesa, ocitli jsme se na louce a jakmile Mellys pobídla valáška do klusu, pobídla jsem ji holeněmi a pak jsem začala vysedávat. Netrvalo dlouho a zepředu se ke mně donesl pokyn k nacválání.
Hnědka ochotně zaskočila a následovala koně před námi, kterých ale nebylo tolik, jako za námi. Jelikož se louka mírně zvedala do kopce, předklonila jsem se. O chvilinku později jsem v dálce zahlédla balíky slámy. A stejně tak Pomněnka. Kus před nimi jsem ztuhla v kříži, mírně jsem se zaklonila a pobídla ji holeněmi. Okamžitě zpomalila do klusu a já začala opět vysedávat. Hnědka si naštěstí ze zabalených balíků nic nedělala a pokračovala kolem nich bez povšimnutí. Byla zlatíčko. Cesta se svažovala mírně dolů a já v jednu chvíli zahlédla nejspíše první skoky. Z mého nynějšího úhlu pohledu nevypadaly nijak složitě. Netrvalo dlouho a s Pom jsme se ocitly u dubu. Pod nohami Pomněnky začalo šustit listí, byla to opravdu krása. Jízdu jsem si užívala, neměla jsem také ani jeden důvod, proč bych si Hon užít neměla. Počkala jsem si, až Mell s Callem nacválají a teprve pak dostala moje svěřenkyně pobídku, kterou ihned uposlechla. Jelikož byly skoky dostatečně široké, zařadila jsem se po bok Mell. Po mém druhém boku se objevila Vicky. Znovu jsem se pohledem zaměřila na skok, před kterým jsem hnědku pobídla holeněmi. S odrazem jsem šla s jejím pohybem a ruce s otěžemi jsme posunula po krku dopředu. Když dopadla, ruce jsem vrátila do původní pozice a ve stehenním sedu jsem vedla kobču dál. Zůstala jsem po boku Vicky, se kterou jsem sem tam prohodila nějaké to slovo. “Myslím, že bude lepší, když si pořádně popovídáme až večer.” řekla jsem jejím směrem. “Jo, to bude asi nejlepší.” odvětila se smíchem má kamarádka. Když jsem zahlédla další skok, použila jsem poloviční zádrž, abych se ujistila, že je vše jak má být. A opět jsem ji navedla na skok po boku Mell a Vicky. Poslední skok v mém zorném poli hnědka skočila s menší rezervou. Najednou jsem si všimla, že projíždíme kolem kočárů a povozů. Vlastně jsem si toho všimla díky zvuku fotoaparátů. Neměla jsem tušení, jak dlouho se bude ještě cválat a tak, jakmile jsem spatřila některé jezdce přede mnou měnit nohu, ve vznosu jsem provedla letmý přeskok. To bychom měli. Když jsem pohlédla ke kočárům a povozům, všimla jsem si také nádherného, nebo spíš přímo dokonalého výhledu na část Rodovie, tedy alespoň jsem si to myslela, jistá jsem si tím sto procentně nebyla. “Užší skoky!” zaslechla jsem zepředu a proto jsem nechala Vicky, aby se v klidu zařadila za mne a pohlédla jsem na Calla přede mnou. Vepředu jsem rozpoznala jakousi zídku. Rozhodla jsem se, že budeme následovat Kitty. Nezapomněla jsem na poloviční zádrž. Kobču jsem vedla na střed a před skokem jsme ji podpořila holeněmi. S odrazem jsem šla s jejím pohybem do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsme posunula po krku dopředu a dívala jsem se před sebe mezi jejíma ouškama. Za zídkou se rozpínala dlouhá louka vhodná pro halali. Po dopadu jsem vrátila ruce s otěžemi zpět a po chvilce jsem zasedla a zpomalila ji do kroku. Opět jsem postřehla výhled na Rodovii. "Pom, mám takový pocit, že si sem někdy zajedeme." řekla jsem tiše hnědce a ještě chvíli jsem pozorovala město. Když jsem však postřehla, že Mell stáčí Calla na nějakou stezku, rychle jsem přenesla váhu. V zatáčce jsem se usmála na Vicky, kterou výhled očividně moc nezaujal, ale co já vím. Po několika metrech jsme se ocitli u nějakého brodu. Stejně jako většina ostatních, i já jsem nechala Pomněnku napít. Napila se několika loky, poté už ji nejspíše žízeň přešla. Proto jsem ji pobídla do kroku, nepotřebovala jsem, aby začala ve vodě dovádět. Dohnala jsem Mellysu tak, aby mezi Callatosem a Pom byl dostatečný rozestup a pozorovala jsem krajinu přede mnou. Kitty opravdu uměla vybrat krásné prostředí pro Hon. Po naklusání jsem začala pravidelně vysedávat a také jsem si často přesedala. Opět jsme se ocitli na další louce. Zajímalo by mě, přes kolik luk ještě pojedeme. To jsem mohla však jen tipovat. Když jsem pohledem vypátrala Kitty, byla někde nad námi. Hnědku jsem stočila za Callem a když se země začala zvedat vzhůru, předklonila jsem se, abych jí odlehčila záda. Za nedlouho jsem s Pom projela místem, kde jsem před tím spatřila Kitty. Jehličnaté stromy, které lemovaly louku, se zužovaly jako trychtýř. V dáli jsem zahlédla další skok, který na první pohled nevypadal nijak složitě. Pobídla jsme ji do cvalu, tentokrát na opačnou nohu, a vedla jsem ji v rozestupu za Callatosem. Když se Mell s valáškem vznesli do vzduchu, holeněmi jsem nechala kobču prodloužit rámec, srovnala jsem si ji přímo na střes skoku a už jsem ji podpořila stiskem holení. Poté jsem ruce posunula po jejím krku dopředu, držela se koleny a čekala na dopad. Ten se dostavil velmi brzy. Před námi jsem zahlédla nejspíše další skok. Vedla jsem ji za ostatními. Letmým přeskokem jsem si změnila nohu a pohled jsem upřela na skok. Hnědě zbarvenou kobylku jsem vedla co nejvíce na střed. Poté jsem ji pobídla holeněmi a s jejím pohybem jsem se vyšvihla do stehenního sedu. Ruce s otěžemi jsem posunula po jejím krku dopředu tak, aby se mohla natáhnout. Hnědka dopadla všemi nožkami na zem a já jsem ruce vrátila zpátky. Ve stehenním sedu jsem však ještě chvilku zůstala. Zasedla jsem kousek od stezky, na které jsem ji také zpomalila do klusu, stejně jako ostatní účastníci letošního Honu. Začala jsem vysedávat. Usmála jsem se na mou rodinu a otce Vicky, když jsem kolem nich projížděla. V dálce jsem spatřila další louku, snad už to bude ta Lovecká. A ona to opravdu byla Lovecká louka.
Všimla jsem si pěti skoků a chvilku jsem přemýšlela nad tím, jakou si asi skočím s kobčou. Nakonec jsem se rozhodla pro čtvrtý skok, tedy pro krosovou překážku. Počkala jsem, až si ho skočí Maki. Mezi tím jsem si s hnědkou zajela pár kruhů a dala jsem jí poloviční zádrž. POTÉ JSEM POMNĚNKU POBÍDLA DO CVALU. VEDLA JSEM JI KOLMO CO NEJVÍCE NA STŘED SKOKU, KTERÝ BYL VYSOKÝ ASI STO CENTIMETRŮ, TEDY JENOM PŘEKÁŽKA, KTERÁ BY MĚLA BÝT POD NÁMI. V DUCHU JSEM SI POČÍTALA DOBU ODSKOKU. PŘED SAMOTNÝM SKOKEM JSEM JI PODPOŘILA STISKEM HOLENÍ, OTĚŽE JSEM SI PŘEHODILA JEN DO JEDNÉ RUKY, TU JSEM POSUNULA PO KRKU DOPŘEDU, ABY SE MOHLA NATÁHNOUT A S JEJÍM POHYBEM JSEM ŠLA DO STEHENNÍHO SEDU. RUKU, VE KTERÉ JSEM NEMĚLA OTĚŽE, JSEM NATÁHLA SMĚREM NAHORU, ABYCH JÍ UTRHLA VĚTVIČKU. DRŽELA JSEM SE KOLENY A DOUFALA JSEM, ŽE SE MI POVEDE VĚTVIČKU UTRHNOUT, ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ TO NEBYLO. JAKMILE JSEM VĚTVIČKU UCÍTILA, RUKU JSEM SEVŘELA A KDYŽ SE HNĚDKA ZAČALA SNÁŠET K ZEMI, STRHLA JSEM JI S SEBOU. TAK TO BY BYLO. PŘEDNÍ NOHY HNĚDKY DOPADLY NA ZEM, NÁSLEDOVNĚ I TY ZADNÍ. PAK JSEM JI ZPOMALILA DO KLUSU A VEDLA JSEM JI DÁL OD SKOKŮ, ABYCH TAM NEZAVAZELA OSTATNÍM. Zastavila jsem ji a rozhlédla se. Musela jsem najít Vicky a Denise. Oni si spíš našli mě. “Hledali jsme tě.” usmála se Vicky a já na ty dva podezíravě koukla. “Já jsem zase hledala vás.” zasmála jsem se a společně jsme chvilku krokovali. Když všichni doskákali, seskočila jsem na zem a zamířila k provizornímu uvazišti.
Uzdečku jsem jí sundala a pověsila jsem ji. Vodítko, které jsem před tím přicvakla k ohlávce, jsem přivázala k uvazišti. Povolila jsem podbřišník a pohladila jsem ji po plecích. “Tak tu na mě hezky počkej Pom.” pohladila jsem ji a zamířila jsem k autu. Chvíli jsem hledala svou deku, nakonec jsem ji našla a vrátila jsem se za kobylkou. Přehodila jsem ji přes ni a pak jsem ji pozapínala. “Jdeme?” zeptala jsem se Vicky. Denis Capitola uvázal kus od nás u jednoho stromu, u silné větve a měl na všechny tři dávat pozor. “Hele Dený, chceš, abych ti něco donesla?” zeptala jsem se ho ještě před naším odchodem. “Bude stačit nějaká limonáda.” a když jsem dostala odpověď, i s Vicky jsem zamířila ke stánku. “Ahoj Tome” pozdravila jsem bratra ředitelky Floresty. “Ahoj Clair.” usmál se na mě. “Tak co si dáte holky?” zeptal se ještě. Bylo zvláštní ho vidět takto. “Já si dám teplý čaj, nějakou bagetu a ještě poprosím o limonádu.” Tom mi vše obratně podal. S díky jsem poodstoupila, aby si mohla o něco říci i Vicky. “Tak se zase zatím měj Tome” usmála jsem se na něj a s kamarádkou jsem se odebrala zpátky za Denisem. “No kde jste?” zeptal se nás a já mu podala jeho limonádu. “Jo dík.” “Tady jste děcka.” zaslechla jsem hlas otce Vicky, vedle kterého stála i moje mamka a mí sourozenci. “Hej, neříkejte nám děcka.” ušklíbli jsme se všichni zároveň. “Tak promiňte.” zasmál se Vickyin otec a pohladil Geprada. “Můžeme si pohladit Pomněnku?” vypadlo z Luise a tak jsem ochotně přikývla. Dojedla jsem bagetu a jelikož jsem dopila čaj, stejně jako Vicky, poslali jsme jejího otce a mou mamku pro další. “Hele, budete tu i večer, že jo?” podívala jsem se na Míšu a pak na Vicky. “My určitě.” kývla moje starší sestra a Vicky se zamyslela. “Noo… jasně, že tady budeme.” zasmála se. “Tak to máš štěstí.” Strčila jsem do ní tak, že spadla do trávy. “Hele!” nic dalšího však neřekla, jelikož se začala smát. A mě se v tu chvíli vybavila vzpomínka, jak jsme se vlastně seznámily. “Pamatuješ na naše seznámení?” Vypískla v tu samou chvíli blondýnka. “Ty mi snad čteš myšlenky. Právě jsme o tom přemýšlela.” Tentokrát jsme se začaly smát obě. Vlastně jsme se znaly jen něco málo přes rok, ale byly jsme něco jako lidské spřízněné duše, tedy v tuhle chvíli to tak alespoň vypadalo. “Já chci vědět, jak jste se seznámily.” Pohlédl na nás Luis a já pohlédla na Vicky. “Copak ty si nepamatuješ, jak jsem ti to vyprávěla o prázdninách?” naoko uraženě, že si nepamatuje mé příběhy, jsem se otočila na Vicky. “A jó vlastně. Jasně, že si to pamatuju. Jen jsem si nebyl jistý, že to bylo seznámení právě s Vicky.” “No to máš štěstí.” V tu chvíli se k nám přiblížil a já využila příležitosti a stáhla jsem ho na zem k nám. Jediná Míša se držela pro jistotu u Pomněnky, asi nechtěla skončit na zemi. “Tady máte všichni čaj, aby vám nebyla z” objevila se znenadání moje mamka, ale větu nedořekla. “Co aby nám nebyla?” začala jsem vyzvídat. “zima, ale to asi není váš případ.” I přes to všem podala kelímky. Můj čaj zmizel stejně rychle jako před tím. “A nemůže se vám nic stát?” začala se ujišťovat máma. “Neboj se mami,” snažila jsem se ji uklidnit. “Dobře, budu ti věřit Clair.” souhlasila nakonec zdráhavě a pohlédla na otce Vicky. “A ty se nebojíš, že by se tvé dceři mohlo něco stát?” Hm, oni si tykají, to jako od kdy? “Věřím, že ne. Nějaké ty zkušenosti už má, a Gepard je opravdu hodný valášek. Vím, že tu nějaké to riziko je, ale pokud ji to baví” usmál se a pohladil Vicky po vlasech. “Hej, nech moje vlasy na pokoji. Budu vypadat hrozně.” “No promiň, no. Myslím, že bychom už měli jít, nebo tu zůstaneme trčet.” Ozval se otec Vicky a já pohlédla k povozům. Opravdu. Diváci se již chystali k odjezdu. “By jsme se pro vás vrátili, ale museli by jste jet na koních.” zasmál se taky konečně Denis. Dneska asi neměl povídací a smějící se náladu. “Zatím” rozloučili jsme se a naše trojice, která se Honu účastnila, se vydala připravit si koně. Odnesla jsem bederku zpátky do auta a poté jsem dotáhla podbřišník. Nasadila jsem jí uzdečku, vodítko jsem si opět přivázala a nasadila jsem si přilbu a rukavice.
Vyhoupla jsem se do sedla a zařadila se vedle Vicky. Teď už jen počkat na odstartování druhé části Honu. naštěstí jsem nemusela čekat moc dlouho a liška Kitty pobídla vranku do kroku. Po chvilce jsem pobídla hnědku stiskem holení do kroku a mezi jezdkyní s koněm před nám ijsem udržovala dostatečný rozestup. Otěže jsem zatím nechala volnější. Napojili jsme se na jakousi polňačku a já zase začala přemýšlet o tom, jakou trasu Kitty vymyslela. Otěže jsem si postupně pobrala, přeci jen jsem neměla tušení, co letošní liška vymyslela. “Klus. Na louce budou skoky, hlavně si je pořádně prohlídněte.” přineslo se k nám zepředu od Kitty. Alespoň něco nám prozradila . Kůň před námi naklusal a proto jsem holeněmi hnědku do klusu taktéž pobídla a pak jsem začala vysedávat. Dvakrát jsem si přesedla. “Na louce cval.” neslo se ke mně. Po vjetí na louku jsem jí proto ihned dala pobídku do cvalu a ona zaskočila. Pozorně jsem si prohlédla několik skoků. “Tak Pom, zkusíme ten dvojskok. Bude to v pohodě.” pošeptala jsem kobylce, která jen střihla ušima a cválala dál. Jelikož jsme se rozhodla právě pro dvojskok, bedlivě jsem sledovala Kitty. První skok byly necky a druhý oxer s pytli pod ním. “Jo, to zvládneme Pom.” šeptla jsem směrem ke kobči a v tu chvíli jsem zahlédla Denýho.
Rozhodl se pro dvojskok, čemuž jsem se ani nedivila, s Capitolem byl opravdu sehraný. A po chvilce přišla řada na mě. “Tak jo.” řekla jsem si tiše tak, že to mohla slyšet maximálně Pomněnka. Vedla jsem ji kolmo na střed prvního skoku, něco kolem padesáti centimetrů vysokých necek. Před tím jsem ještě použila poloviční zádrž. Holeněmi jsem jí dala ještě pobídku k prodloužení rámce. Hnědka vypadala celkem vyrovnaně, věřila jsem v to, že se ničeho nelekne. Jakmile spatřila vodu, švihla ocasem, ale poté, co jsem ji podpořila holeněmi, se ochotně vznesla do vzduchu. S jejím pohybem jsem se vyhoupla do stehenního sedu a ruce jsme posunula po jejím krku dopředu. “Šikulka.” chválila jsem ji při letu. Následoval dopad, u kterého jsem rychle zasedla a ruce jsem vrátila zpátky a vedla jsem ji na oxer. Odpočítala jsem si odraz, pobídla jsem ji stiskem holení a ona se vznesla do vzduchu. Ten pocit jsem milovala. Šla jsem do stehenního sedu a ruce posunula dopředu tak, aby se mohla hnědka krkem natáhnout. Bez žádného leknutí kobča skok překonala a já jsem s ní zamířila dál. “Ty jsi moje šikulka.” chválila jsem ji. Pochvalu si určitě zasloužila. O kus dál jsem ji zpomalila do klusu a ohlédla se. Vicky právě skákala oxer, na Gepardovi byla sice vidět trochu nervozita, ale skočil, a to velmi dobře. S Pom jsem loukou klusala dál za ostatními, kteří měli také odskákáno. Po mém boku se objevil znenadání Denis. “S Pom jste to zvládli skvěle.” usmál se. “To ty s Capitolem taky.” usmála jsem se na něj. “Jo, jenže já mám Capitola skoro šest let.” “No a?” ušklíbla jsem se vesele a ohlédla se za nás. Vicky se tam s někým bavila. Ráda poznávala nové lidi a já se jí ani nedivila.
“Halali!” Zaslechla jsem v jednu chvíli hlas Olivera. “Řekl Halali?” pohlédla jsem na Denise, který však Capitola již pobízel do cvalu. “Tss. Ty jsi zrádce” usmála jsem se a po jemné pobídce hnědka vyrazila kupředu. Vyhoupla jsem se do steheního sedu a nechala ji pelášit kupředu. Běžela po boku Capitola a brzy jsme začali dotahovat holky, které byly úplně vepředu. O liščí ocas jsem vlastně ale extrémně nebojovala. Pom neustále zrychlovala, stejně tak Capitol. Byl to takový náš osobní závod. “Běž Pomněnko” šeptla jsem k hnědce, která opět mohutně zabrala a pomalu, ale jistě se začala dostávat před Capitola. “To je ono Pom, ty jsi moje rychlá kobča” povzbuzovala jsem ji tiše a snažila se jí co nejvíce pomáhat. Kitty kus před námi zpomalila Asii do klusu a otočila se zpátky k nám. Všimla jsem si, že jí chybí ocas, ale neměla jsem tušení, kdo ho mohl získat. Po pobídce do kroku hnědka ochotně, ne - li přímo nadšeně, zpomalila. Bylo to fajn. “Pom je stejně rychlejší než Capitol.” usmála jsem se na mého kamaráda, který zpomalil hřebce do kroku. “Možná, ale bylo to jen jednou,” snažil se obhajovat Denis svého koně. “Jak jsi řekl ty, možná.” poplácala jsem kobylku po pleci a ještě jednou jsem ji tiše pochválila. Měla jsem za co.
Zařadila jsem se za Denise, za mne se zařadila Vicky. Kitty nás vedla do rohu louky. Zde začínala jakási stezka. Trochu jsem povolila otěže, ale neustále jsem ji měla na kontaktu. “Klušeme.” zavolala na nás zepředu Kitty. Počkala jsem až začne kllusat Capitol a teprve poté jsem hnědce dala pobídku holeněmi a postupně jsem si otěže pobrala, také jsem nezapomněla vysedávat a občas jsem si přesedla. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na louce, krásné louce. “Pom, myslím, že jsem právě zjistila, kam si někdy zajedeme.” šeptla jsem k hnědce, která střihla ušima a klusala dál. Všimla jsem si, že Capitol by rád cválal, jednou do cvalu přešel, ale Dený ho ihned stáhl zpátky do klusu. “Krok” zaslechla jsem po chvilce a proto jsem ztuhla v kříži, přestala jsem vysedávat a dala jsem jí pobídku holeněmi. Okamžitě zpomalila. Poplácala jsem ji po plecích a pohlédla na Vicky, která vedla Geparda momentálně po boku mé milé hnědky. “Halali bylo fajn.” řekla a já přikývla. Opravdu bylo. Sem tam jsem s Vicky prohodila nějaké to slůvko, ale většinu času jsme se obě nechaly unášet myšlenkou, že by Hon nikdy neskončil, i když, to by mě asi taky nebavilo.
V dálce jsem zahlédla balíky slámy. “Hm, přijde mi to tu povědomé.” zamyslela jsem se nahlas a Vicky se začala smát. “To proto, že jsme tudy již jeli, tedy alespoň si to myslím.” “Já si říkala.” kývla jsem, aby se přestala smát, což se stalo až o chvilku později. “Cváláme. Ale v klidu.” doneslo se k nám od lišky bez ocasu. “No, radši se zařadím za vás.” usmála se a počkala, až s Pom nacválám. Stáhla jsem si ji do pomalejšího tempa a vyhoupla se do stehenního sedu. Pozorovala jsem krajinu před sebou a v jednu chvíli jsem si všimla nějakého skoku. Byl to skok, který jsme dneska již skákali. “Klušeme!” po jemné pobídce kobylka přešla do požadovaného chodu a já zase začala vysedávat. Pravidelně jsem přesedávala a měla jsem nastražené uši abych nepřeslechla žádný pokyn od Kitty. Také jsem dávala pozor na to, abych nepředjela Blood, tedy Mastera letošního Honu. Ve velké vzdálenosti jsme objeli balíky, stejně jako při cestě k Lovecké louce a mířili jsme dál.
“Na cvalovce bude poslední skok. Drže si pořádně rozestupy a jeden ze skoků si vyberte.” křikla na nás Kitty, aby to slyšelo co nejvíce lidí vepředu.
“Bože, co to ta Kitty vymyslela?” vypadlo ze mně udiveně, když jsem spatřila dva skoky. Jeden vypadal normálně, druhý byl, no, byl hodně zvláštní. Nějaká stará pohovka nebo co. Denis přede mnou se rozhodl pro pohovku. Stejně tak já. Přeci jsme se s Pom nemohly nechat jen tak zahanbit. Kobču jsem vedla přímo na střed pohovky. Zahrnula jsem poloviční zádrž, stiskla jsem holeně tak, aby prodloužila svůj rámec. Před odrazem jsem ji pobídla holeněmi a s jejím pohybem jsem šla do stehenního sedu. Ruce, ve kterých jsem samozřejmě držela otěže, jsem posunula po krku dopředu a dívala se před sebe. Pomněnka letěla přes překážku a pak přišel dopad. Zasedla jsem, ruce vrátila zpátky a cválala s ní dál za ostatními. Vicky se tentokrát rozhodla skočit si ten lehčí skok, i když by nepochybně zvládla pohovku lépe než já s Pom. “Tak jaké to bylo?” usmála se, když se Gepard zařadil po bok Pomněnky. “Bylo to, no zvláštní, ale Pom je šikulka.” odpověděla jsem na otázku. Ze cvalovky jsme vjeli opět na nějakou lesní pěšinu.
Za nedlouho jsem po pokynu lišky zpomalila hnědku do klusu a stejně jako při předchozím klusání, jsem začala vysedávat. Povolila jsem otěže a dávala jsem ještě větší pozor než před tím. U výběhů jsem přestala vysedávat, ztuhla jsem v kříži a dala jsem jí pobídku, po které přešla do kroku. Pochvalně jsem ji poplácala po krku, dneska byla opravdu moc šikovná. Pár koní, kteří byli ve výběhu, přistupovali k hrazení, aby zjistili, co se to děje. Nebylo přeci obvyklé, aby tolik koní a jezdců chodilo kolem jejich výběhů. “No, přežili jsme všichni, ne?” ohlédla se na nás hrdě Kitty. Ale byla to pravda. Sice jsem zahlédla pár pádů, a rozhodně ne všechny, ale nikomu se údajně nic vážnějšího nestalo.
Všichni jsme se zastavili na nádvoří, ani nevím, jak je možné, že se tam všichni vlezli, že by bylo nádvoří nafukovací? Kitty, Blood a Oliver se zařadili naproti nám, tedy jako při zahájení Honu. Poté Niora všem poděkovala za účast, lišce, Masterovi, Vrchnímu lovčímu za zhoštění se jejich rolí a poté ještě všechny pozvala na večer. Seskočila jsem na zem a vzdychla jsem. “Pff, ještě že tohle absolvujeme jednou za rok. Nevím, jak bych to zvládala třeba jednou týdně.” šeptla jsem kobylce a povolila jsem podbřišník, nezapomněla jsem vytáhnout třmeny ani rozepnout nánosník. “Uvidíme se pak.” usmála jsem se ještě na Denýho a Vicky a s kobčou jsem zamířila do stáje.
Sundala jsme jí uzdečku, sedlo, botičky, chrániče, gelovku i podsedlovku a nasadila jsem jí odpocku. Vyčistila jsem jí kopýtka, namasírovala ji a šla jsem jí ještě omýt nožky. Po nějaké době jsme se dostaly i do solárka. Nějakou dobu jsem ji nechala v boxu, aby si odpočinula a hlavně proto, aby uschla. “Za chvilku jsem zpátky.” pošeptala jsem kobylce a vyšla jsem před stáj. “Vy už jedete?” zeptala jsem se mé mamky. “Jo,, musíme se přeci nachystat na večer.” mile se na mne usmála a a objala mě. “Večer na sebe budeme mít času dost. Tak neboj.” dodala ještě a poodstoupila. “No dobře, no. Stejně sem za nějakou dobu zase přijedete.” kývla jsem a když se všichni naskládali do auta, zamávala jsem jim. Pak už auto mé matky zmizela za hlavní bránou a pak někde za zatáčkou. “Zatím Clair.” znenadání na mě zezadu skočila Vicky. “Hej” zasmála jsem se šťastně a snažila se najít rovnováhu. “Uvidíme se pak, o několik hodin později” “Jo, ale teď fakt musím, však víš, jak mi dlouho trvá se připravit, na to jsem hrozná.” “Jo, to vím. Tak už běž, ať to všechno stihneš.” zamávala jsem i Vicky a pak jsem se vrátila do stáje. Vyměnila jsem jí deku a zamířila jsem do pokoje. Taky bych se už měla začít chystat.
bloodye+dekameron: 1. ČÁST
"Ne, jasně, že nevadí. Uvidíme se stejně večer." Točila jsem s vidličkou v ruce zatímco jsem mluvila po telefonu s Jakem. Omlouval se že nemůže dorazit na hon, i když jsem to věděla minimálně měsíc předem stejně se ujišťoval. Na konci září si kromě auta koupil ještě mladého valacha se kterým teď začali pracovat a vytáhnout ho na Huberta by byla obzvlášť blbost.
"Nemůžu se dočkat!" ukončila jsem hovor a s hlasitým povzdechem ho položila na stůl. "Hopak?" Connor se cpal bagetou. "Jake, zase pojal potřebu mi vysvětlit, že na ten hon vážně nemůže." Zasmála jsem se a konečně si nabodla na vidličku trochu salátu. "Jéžiš, povídal ti to nejmíň desetkrát. Navíc určitě nemluvil o ničem jiným, když jste spolu byli" Koulel očima můj přísedící. "Náhodou, je to hezký." "Otravný." "Jediná otravná věc seš tady ty, Connore!" Odfoukla jsem naštvaně a kdyby mi nezačal zvonit telefon určitě by mi na to něco odvětil. "Kittouši?" Promluvila jsem první. "Potřebuju nutně pomoct. Jsem v sedlovně. Přijď prosím." A pak už jen klasické tu tu tu-. Ztrápeně jsem se podívala na plný talíř. Dostala jsem do sebe sotva pár soust. "Musím jít, Kitty má nějakej problém." Oznámila jsem chlapci a zvedla se od stolu. "Jo, něco takovýho mi taky říkala." Pokýval a zase přiložil k ústům bagetu. On je fakt ztracenej případ.
Zklusala jsem schody dolů k sedlovně, kde se právě zavíraly dveře za Izzy. Rychle jsem ještě proklouzla mezírkou a stanula před kamarádkou, která seděla bezradně na židli s uzdečkou v ruce. Před ní byly na stole rozházené čelenky a já už přesně věděla která bije. Já tu holku zabiju. Ovšem místo toho, abych dívce skočila po krku zvolila jsem mírnější alternativu, hlasitě jsem si povzdechla a převrátila oči vsloup. Pomalu jsem se ale přesunula ke stolu, i když jsem kamarádku pořád provrtávala pohledem typu "tohlemiještězaplatíš"...
Se škodolibou radostí jsem ovšem zjistila, že já s Izzy jsme nebyly jediné od večeře vyrušené, ale obětí se staly i Maki s Cassie. A všechny, až na Izzy, jsme místo přemýšlení jaká čelenka se bude hodit nejvíce - protože Kitty to přeháněla, což nebylo sice úplně novinkou, ale upřímně jsem proklínala Nioru za svěření liščího ocasu zrzce, jelikož takhle vyšilovat jsem jí ještě nezažila a několik předchozích dnů v Kittyině přítomnosti bylo na Cobain challenge. Liška sem, liška tam "a myslíš, že je lepší jet doprava nebo doleva, a je lepší vzít si pod sako tohle nebo onohle triko.." a tak dále a tak dále.
Z myšlenek mě vytrhla až Izzy, která jediná z nás nejspíš vážně přemýšlela nad výběrem čelenky. "Tu s řetízkem." Pokynula s jistotou Kitty, která jí už visela na krku. Pobaveně jsem se uchechtla. Dívka se s vervou vrhla na přendavání čelenky a velice vtipně při tom vystrkovala špičku jazyku, jak to šlo ztěžka. "Chceš mi říct, že ještě nemáš připravený věci?" Podívala jsem se nedůvěřivě na kamarádku, když jsem si všimla poházených věcí před její skříňkou. Hodila po mě pohled, kterým mi jasně vysvětlovala, že musím být blázen a začala vykládat, jak už je všechno řádně nachystané. To byla zhruba ta chvíle, kdy jsem měla říct "Já taky" a začít chystat věci, ale já měla ráda adrenalin a jeho jistou formou bylo i zvládnout si přichystat vybavení deset minut předtím než se zavřou stáje... V tu chvíli do dveří vrazil Connor, který důsledně žvýkal štrůdl. Všichni jsme na něj závistivě koukali a on si nás důsledně prohlížel až se zastavil na Kitty. "Volalas mi, ne? Znělo to naléhavě." "To bylo před dvaceti minutama." Cedila Kitty přes zatnuté zuby. Conny absolutně nechápal, co je špatně, a tak jen pokrčil rameny a odešel, bezpochyby zase hledat jídlo. A my mezitím začaly zrzku bombardovat jaktože si vybrala zrovna jeho jako prvního pomocníka. "Jsem si říkala že třeba je něco pravdy na tom, že by byl .. čtyřprocentní. A gayové maj přece dobrej vkus, ne?" Musela jsem se smát, tahle teorie nám vydržela hodně dlouho...
Celou tu slezinu jsem opustila jako první, měla jsem hlad a když mám hlad není se mnou moc pořízení. Tetička mi salát schovala, takže jsem se do něj mohla hned pustit a když jsem jí vrátila prázdný talíř ještě chvilku jsme si spolu o zítřku povídaly. Pak už jsem musela běžet, abych stihla co jsem měla naplánované.
Vešla jsem do boxu hnědáčka. Ten oddychoval po večeři. Zvědavě ke mně natáhnul hlavu a olíznul nataženou dlaň. "Ahoj krasavče. Jak se těšíš na zítřek?" Podrbala jsem ho mezi žuchvami. Krasavec měl dneska oddychový den, kdy jsem ho vzala jen na procházku, aby se lehounce protáhnul a já ho provedla venku ze země než na něj naskočím ze sedla, protože kocour měl poslední měsíc volnější režim, jak jsem nestíhala. Choval se slušně, takže jsem věřila, že i zítřek zvládneme bez větších potíží, i když jsem s nějakou menší výměnou názorů počítala, když vyrazíme ven po delší době navíc v té veliké skupině... Dekameronek už začínal mít drbání dost, a tak jsem vzala ohlávku s vazákem z háčku a levou ruku položila na temeno hlavy. "Dolů" pokynula jsem a počkala dokud valach nesklonil hlavu. Takhle jsem mu pohodlně a rychle nasadila ohlávku, kterou jsem ani nezapínala, cvakla k ní vodítko a vyšla s hnědým ven. Teď už nikdo s koňmi chodit nebude, takže když jsem valacha uvázala v uličce věděla jsem že překážet nebudeme. Rozhodla jsem si už teď hnědého lehce předpřipravit, alespoň co se týká hřívy. Vytáhla jsem z tašky na boxe hřeben a začala jím rozčesávat, z rána protrhanou, hřívu. Šlo to krásně, trvalo to opravdu chviličku, takže jsem brzy vyměnila hřeben za černé gumičky a začala zaplétat. Úzké utahované copánky. Jeden na kštici a pak dál až ke kohoutku. Na to že sjem nebyla zrovna koňský kadeřník se mi to, dle mého názoru, docela povedlo. Brzy jsem mohla uklidit věci s pocitem, že alespoň něco mi zítra při troše štěstí půjde rychle... Ještě než jsem hnědého zavedla do boxu vzala jsem si pixličku s refresh gelem a pustila se do mazání. Sáhla jsem dovnitř, nanesla si na dlaň trochu matlavého gelu a začala ho pleskat na nohy koně. Dek stál jak přikovaný, péči navíc si užíval. Když jsem měla namazané všechny čtyři nohy vzala jsem tmavé stájové bandáže a omotala mu nohy, jak se po použití refreshe doporučovalo. Pak už jsem ho zavedla do boxu, kam jsem mu došla přihodit seno, popřála mu dobrou noc a v rychlosti se vydala chystat vybavení...
DEN HONU:
Ten pocit, když si uvědomíte, že pípání není ve snu, ale váš budík vám chce říct že je čas vstávat je odporný. S bručením a mručením jsem se převalila na záda a se zalepenýma očima se snažila nahmatat stolek s telefonem, který bez ustání zvonil a probudil už i Ginger. "Už je čas?" zeptala se rozespale, já se nezmohla na víc než jen na zamručení a padnutí do polštářů. Věděla jsem že nesmím usnout jinak to nestihnu, a tak jsem se nakonec odhodlala, nejdřív se posadila, navlékla se do županu, který jsem měla zmuchlaný v nohách postele a nazula si pantofle. Pak teprve jsem zvedla své drahocenné pozadí z postele a došla zabouchnout okno, kterým dovnitř proudil studený vzduch. Přibouchla jsem ho a otočila kličkou, abych tomu zarazila. Pořádně jsem se protáhla, hurónsky si zazívala a když jsem byla dostatečně protažená začala jsem se zajímat o koupelnu. Teď tam ovšem byla Ginger, a tak jsem využila aspoň času k nachystání věcí. Když pak spolubydlící vylezla ven hned jsem tam vklouzla. Jako první byla na řadě sprcha, voda byla nastavená akorát a já si tak užívala teplé vody, která mě krásně nabudila. Ven jsem vylézala plná nadšení a energie. Teď přišlo na řadu oblékání. Nasunula jsem se do hnědých rajtek z honební sady. Na vršek jsem si vzala bílé, závodní tričko s límečkem, které bylo dost upnuté, jak jsem ho využívala opravdu malounko - na závodech jsem dávala přednost růžové košili. Očky rajtek jsem ještě protáhla pásek, aby se mi nad nějakým skokem nesesunuly.. ehm a lem trička zastrčila dovnitř. Super. Takhle by to šlo. Před zrcadlem jsem si ještě umyla zuby, lehce se přimalovala a z vlasů si upletla copánek na stranu, který jsem řádně zasponkovala a zagumičkovala, abych vypadala řádně upraveně a vyšla do místnosti. Ta už byla prázdná... Se stlaním postele jsem se nenamáhala. Místo toho jsem sebrala tepláky přehozené přes židli, navlékla se do nich a na vršek si hodila mikinu. Jelikož mě čeká krmení a čištění koně, což není ta nejčistší práce, nebylo podle mě od věci jít v něčem u čeho si nemusím dávat pozor na zašpinění. A tak jsem ještě popadla ramínko na kterém viselo červené sako, nazula se do sešlapaných tenisek a vyrazila do hektického rána...
Dvůr byl tichý. Nebylo divu, bylo půl sedmé ráno. Hosté se měli začít sjíždět nejdříve v osm a většina studenstva už byla určitě ve stáji, většinou jsem to byla já, kdo chodil poslední. Dnes tomu nebylo jinak.
Ve stáji už to žilo rušným životem, když jsem procházela stájovou uličkou směrem k šatnám, kde jsem nejprve musela odložit své sako pěkně do skříně, aby se mi neušpinilo a poté jsem hned zamířila do krmivárny Dekovi pro snídani.
Odklopila jsem černé víko pod kterým se už skrývala nachystaná snídaně, kterou stačilo jen zalít. Postavila jsem se do řady ke konvici, kterou v ruce právě dřímala Maki. "Naleju ti" nabídla se a já jí s úsměvem podšoupla kbelík, který ona zalila vodou. "Děkuju" pípla jsem a rozešla se k vařečce, kterou jsem směs pořádně promíchala. Teď měl hnědák snídani jaká má být. Dlouhými kroky jsem se za ním tedy vypravila, protože nechat ho čekat na snídani by nejspíš znamenalo zdemolovaný box, a taky jsem se bála o ty copánky.
Odsunula jsem zástrčku. "Ustup si!" pokynula jsem mu a počkala dokud mi neudělal místo. "Hodný" nezapomněla jsem ho pochválit a přistoupila ke žlabu, kam jsem vzápětí obrátila kbelík a jakmile byl vyprázdněn klidila jsem se ven. Dekameron neváhal a hned se nahrnul čumákem dovnitř, svět pro něj přestal existovat. Láska k jídlu nás neuvěřitelně spojovala... Já došla kbelík vymýt, vzala si vidle a hnědému přihodila ještě něco maloučko sena. Teď si na nic nemohl stěžovat, pupíček. A zatímco zvíře nabíralo energii na náročný program já se rozhodla jít se najíst taky.
Vyklusala jsem schody nahoru do jídelny, kdy bylo podezřelé ticho. Podívala jsem se zaraženě po osazenstvu, které bylo úplně zaražené a radši pokračovala pro hrnek s kafem a talíř plný lívanců. Znovu jsem se rozhlédla po místnosti. Kitty seděla dál od ostatních, dobrý, k tý nepůjdu, ještě by mi ukousla hlavu. Jediný stůl, kde to trochu bylo u kluků. Zamířila jsem tam bez rozpaků a zabrala poslední volnou židli. "Dneska je Hubert. Říká ti to něco?" Přejel Connor skepticky můj ohoz. "Mozek. Říká ti to něco?" Odfrkla jsem, položila talíř a vsunula oba palce za gumu tepláků. Ty tři úplně vykolejené výrazy prozrazovali, že Connor není jediný pomalejší. Nathaniel i Oliver valili oči div jim z důlku nevypadly. Když se tepláky sesunuly a jim došlo, že pod nimi mám ještě rajtky. S úsměvem jsem se opět sklonila, abych si kalhoty natáhla. "Škoda" uchechtl se Oliver. Málem jsem z toho upadla, drzoun. Nicméně jsem usedla na židli a pustila se do jídla. Upřímně jsem litovala děvčata, co mají nervozitou stažený žaludek, protože lívance tetičky Sue byly kulinářský orgasmus. Já se s nimi rvala stejně jako Conny. "Dáme závod?" podíval se na mě lišácky. "Je to jemná dáma, Connore. " začal ho poučovat Oliver. "Tak to mě vůbec neznáš, chlapče" usmála jsem se a koukla na Conna "Čtyři lívance?" "Pět" "Prasknu." "Bojíš se?" pozvedl obočí. "Ani náhodou" rezolutně jsem zavrtěla hlavou a už se zvedala s jasným směrem.
Susanne na nás koukala značně skepticky. Každopádně těch pět lívanců nám nakonec dala, i když se trochu kroutila. "Jestli kvůli tobě příjdeme o Mastera!" hrozila Connovi, když nandavala na talíře. "Ale tetičko, na mě by ses nemohla zlobit" usmíval se andělsky a já jen kroutila hlavou... Chlapec předemne položil talíř. "Dobrou chuť" popřáli jsme si ještě navzájem a podívali se na Nata. "Tři, dva, jedna.. Jezte!" pokynul nám. Vidličkou i nožem zároveň jsem oba lívance podebrala a cpala si je do pusy, co to jen šlo. Pomalu jsem nemohla dýchat, ale nechat se porazit? Ani nápad! A tak jsem jedla bez ohledu jestli to přežiju...
Connor polknul dřív. Skončilo to tak těsně, že dokonce i on uznal, že měl vcelku rovnocenného protivníka. Ono není divu, já a jídlo jdeme dohromady jako nikdo. Ovšem já se nemohla hýbat, vážení. Jenže. Sice jsem koně měla zapleteného - stačilo jen přehnout - ale byla toho potřeba zvládnout ještě dost. A tak mi nezbývalo než se zvednout. Připadala jsem si děsně široká, neohrabaná, celkově jako demoliční koule. Celé to potvrdilo, když jsem zakopla až jsem posunula stůl.
Hnědák byl po snídani. Zasviněný až po uši. Ňuník. Takže jsem z věšáku sundala ohlávku, vešla do boxu, nasadila hnědému ohlávku k níž jsem mu cvakla vazák, ovázala kolem mříží a nechala ho tam stát zatímco jsem si došla namočit hubku. "A buď hodný" špitla jsem, když jsem ho chytala za ohlávku, aby se mi necukl až mu budu druhou rukou omývat tlamu. Musela jsem ho vzít pořádně, protože to měl až za ušima a já nemám nejmenší tušení jak toho dosáhnul. Trochu sebou cukal, ale měl smůlu, zaprasil se sám. Občas pochybuju, že můj kůň je skutečně kůň...
Každopádně když jsme měla koně omytého od snídaně došla jsem uklidit houbu a místo ní si vzala k ruce čištění.První jsem z Deka sundala deku a zateplováky. Díky dece byl čistý, přesně tak jak jsem ho včera nechala, takže jsem neměla problém s nějakými fleky od bobků, jen s trochou přeležené srsti. Opřela jsem se do toho, pořádně ho rozmasírovala, aby se mu pořádně rozproudil krevní oběh a následně srst urovnávala měkkým kartáčem. Stál krásně, ani se nehnul. Měla jsme z něj radost. Nohy jsem vzala rejžákem, namazané kopýtka pak háčkem, abych z nich dostala našlapanou slámu. Z kartáčů jsem vybrala chlupy, vzala hadřík a jím pořádně "vyleštila" srst. Slušelo mu to, chlapákovi. Další na řadě byl hřeben jehož pomocí jsem vytahala stébla z ocasu, který jsem na dnešek nezaplétala, jen jsem ho zarovnala, aby vypadal upraveně, tak to podle mého bylo nejlepší. No a pak už jsem si jen do kapsy mikiny vysypala hrstku gumiček. Přešla jsem k copánkům, všechny byly stále pěkně utažené kromě jednoho a ten jsem přepletla za pár sekund, následně jsem se pustila do jejich motání. Nejdřív jsem zagumičkovala konce copánků, pak přeložila copánek na půlku, zagumičkovala a ještě jednou na půlku, dotvarovala a zagumičkovala. Dávala jsem si záležet, aby byly bobánky stejné a narozdíl od jindy se i dařilo. Jeden byl tedy jakoby ho pletl někdo z méně výkonným mozkem, ale to byl ten nejblíže ke kohoutku a ten nikoho nezajímal. I když Niora... ehe. Kdyžtak tam dám ruku.
Hnědák tedy hotov a ještě jsem měla čas. Hodila jsem přes něj tedy deku, aby se mi nezašpinil, odcvakla ho od vodítka a nechala ho ještě v boxe. Já si zatím došla do sedlovny pro stojan na kterém bylo vše už poctivě přichystáno. Dovezla jsem si ho k boxu, abych pak nemusela nikam odbíhat, rovnou zaběhla i dát do auta deku pro hnědého, a cestou zpátky jsem zavítala do šatny. Tam jsem začala odkládat svou mikinu, tepláky a vyzouvat se z tenisek. Vklouzla jsem do vysokých jezdeckých, hnědých bot, které se dnes hodily víc než kdy jindy. Byly ještě hodně neprochozené, cviček na patě šel špatně zapnout, ale na noze vypadaly úžasně. Dodala jsem k nim ještě šporny, které jsem posunula dolů, aby nezavazely, ale mohla jsem je použít. Věci jsem hodila do skříňky, odkud jsem naopak vytáhla ramínko na kterém viselo červené sako. Se zalíbením jsem se do něj oblékla a zapla jediné dva knoflíčky, které ho zdobily. Do jedné kapsy jsem zastrčila rukavice a šáhla po posledním doplňku. Kloboučku. Minulý ani předminulý rok jsem ho nevyužila. Ani jednou jsem se na to necítila, až dnes, k mojí dnešní úloze se to hodí. Projelo mnou vzrušení, lehce se mi rozklepaly kolena. Já jsem dnes ten policajt. Já dnes hraju významnou roli. Já jsem Master. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala nervozitu a sáhla po pokrývce hlavy. S motýlky v břiše a až podivně nemotornými prsty jsem si ho usadila na hlavu. Lehce na stranu. Vytáhla jsem z kapsy rajtek uzounké, dlouhé sponky jimiž jsem na několika místech sotva viditelně přchytila klobouček, aby nikde neulítnul. Ještě jsem se prohlédla v zrcadle. Na tváři mi zůstal nervózní úsměv.
Dekameronek už byl napnutý jak struna. Kolem pobíhalo spoustu lidí, koně podupávali, řehtali a jemu se to vůbec nelíbilo. "Klid hochu" promluvila jsem k němu jemně. Pohladila jsem ho po jemném krku, zafuněl mi do dlaně. Chvilku jsem tam zůstala, aby se uklidnil, uvolnil a nestresoval se. Pak jsem přistoupila k sedlání. První jsem mu nasadila červené botečky. Jako další jsem mu na záda posadila dečku z Hunter sady s gelovkou, následně jsem vzala uzdečku na které visel pětibodový poprsák s matingalem. K dnešní příležitosti jsem vytáhla dokonce hnědobílou sadu za VAZ. Když Mastři tak ve velkém stylu. Přehodila jsem mu přes krk otěže s poprsákem, nabídla mu udidlo, které ochotně přijal, a přetáhla mu uzdečku přes hlavu. Párkrát si přežvýkl udidlo v hubě. Zapnula jsem mu podhrdelník, nánosník i s podpínkou a chopila se sedla. To jsem jemně položila na hřbet na správné místo. Zahýbala jsem s ním, abych měla jistotu, že dobře sedí a shodila si podbřišník. Ten jsem provlékla očkem matingalu, očkem podsedlovky a zapnula. Jen na druhou dírku, než se mi sfoukne. Do oček sedla jsem ještě zapnula karabinky poprsáku, další dvě zapnula do řemínků nad podbřišníkem a otěže ještě zahákla o třmen, ať mu nesjedou. Ještě jsem mu musela nandat provazovou ohlávku, kterou jsem přetáhla přes uzdečku a vazák jsem volně ovázala kolem krku a aby nejsel protáhla jsem konec s karabinou mezi rozpojenými řemeni poprsáku a následně jej zapla, takže ho měl jako nákrčák. Ohlávka s vazák lehce kazily dojem, ale chápala jsem jejich význam. Hold se nedá nic jiného dělat. Pod bočnici jsem si strčila ještě bičík, vyvedla hnědého z boxu, kde jsem mu ještě v rychlosti nandala červené kamašky a ohlédla se za sebe. Spoustu boxů už bylo prázdných. Musíme jít. S hlasitým nádechem jsme vyrazili do boje.
Pokud byste nevěděli, co to znamená absolutní chaos, tak byste se měli přijít podívat na dvůr Floresty v den honu. Všude bylo spoustu koní a lidí. Hodně neznámých tváří a já mezi nimi nějak nedokázala rozpoznat žádný záchytný bod v podobě někoho z těch věrně známých. A pak předemnou stál Connor s hnědým elegánem. "Tyjo, krasavec." poznamenala jsem "Ani mě to nestálo moc námahy, ale trochu mi neladí rukavice, nemohl jsem najít jiný. Ty ale taky nevypadáš špatně" "To bylo na koně, lásko," zavrtěla jsem se smíchem hlavou, "ale děkuju" Conny se trochu nafouknul, že chválím koně, ale vzal mě do party a společně jsme našli klidnější místo, abychom vyčkali než to začne...
"Asi bychom měli do sedla" poznamenala jsem když jsem si uvědomila, že většina jezdců už je pohodlně usazená na hřbetech svých ořů. Connor neváhal a začal dotahovat podbřišník, a tak jsem se do toho pustila taky. Hnědý klidně postál, za coč byl pochválen, a já si ještě stáhla třmeny. "Connýý!" "No?" "Vyhodíš mě tam." "Šmarja ženská, nemáš zas tak velkej zadek, aby ses nedostala do sedla, ne?" díval se střídavě na mě a můj zadek. "Asi mám." pokrčila jsem smutně rameny. "A tohle má dělat Mastera.." protočil oči, ale přikročil ke mně a nastavil ruku. S jeho pomocí jsem tedy nakonec seděla v sedle, pevně usazená a spokojená. "Hodný" podrbala jsem Deka, když nikam neodkráčel a zůstal stát, asi byl z toho celý vyděšený, že se nehýbal. Sotva se usadil i Connor začala se celá grupa řadit a formovat. No zatraceně. Honem jsem se chytla otěží, které jsem držela u třetí zarážky, lehce se porovnala a pobídla stiskem holení Deka dopředu. Rozešel se dlouhými kroky, hlavu na stožáru a všude se rozhlížel. Nechala jsem ho a snažila se nám vybrat nejlepší cestu do čela. Snažila jsem se zhluboka dýchat, protože nervozita na mě dorážela. Zachvíli budu stát před celým polem koní. Hodně jsem to prožívala. Bylo to něco jiného, než stát v početné skupině, ale být na "druhé straně". Řekla bych že to bylo až zavazující stát tam...
Konečně jsme se probojovali dopředu. Oliver stál s bílým hřebcem kus od rezavého Parise, který se nevraživě díval po všech okolo. S Dekameronem jsme se k nim přiblížili. "Tohle bude ohromná sranda" uchechtnul se když viděl jak vepředu jedna dívka zápasí se zavalitějším koněm. "Aby tě nakonec nepředběhli" zavrtěla jsem hlavou. "Ale, ale, uvolni se trochu" na to jsem mu už neodpověděla, protože se přiblížila Kitty. S povzbudivým úsměvem jsem se podívala na zrzku. "Nervózní?" "Jako prase" uchechtla se a letmo se otočila na liščí ohon, co jí splýval na rameni. "Bloody?" ozvalo se a já sebou nepatrně škubla. Tetička stála na zemi. "Ježiš promiň, to ta nervozita" uculila jsem se a nahnula tak, aby mi dosáhla na rameno na nějž připnula stužku. "Děkuji" pípla jsem a znovu se narovnala v sedle. Lehce jsem pokrátila otěže, mírně do nich zabrnkala konečky prstů, aby valach snížil hlavu, začal mě trochu vnímat, věnoval mi pozornost a uvědomil si, že nahoře se něco děje. Jako vždy byl napumpovaný, rozharašený a já věděla, že mu musím dát čas, přesto jsem si s ním hrála a tiše k němu mluvila. Přerušily mě až famfáry, které spustily. Klasická každoroční skladba. Všichni jsme v tichu naslouchali zahájení letošního ročníku. A pak utichly. Nikdo ale nestačil ani promluvit, protože se rozezněl hlasitý hlas ředitelky akademie.
"Je mi ctí vás přivítat na, již tradičním, honu na lišku. Jsme rádi, že jste se rozhodli pro účast. letošní ročník bude velice zajímavý. Trasu vybrala naše studentka, a také liška letošního ročníku - Kitty." ukázala směrem ke kamarádce, které se lehce klepaly ruce. "Oproti předešlým ročníkům jsme také zaznamenali změnu v sestavě. Roli Mastera letos zaujme další z našich studentek, Bloodye" tentokrát její pohled padl na mě a já se jen snažila nespadnout z koně, protože moje svalstvo absolutně vypovědělo službu. Musela jsem to pořádně rozdýchat a představování Olivera jsem tak měla v mlze. Pořádně vnímat jsem začala až když Niora začala odříkávat básničku. Byla moje oblíbená. :3
Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!
A tak jsme vyrazili. Kitty se postavila do čela celé skupiny, vyrazila s vrankou svižným krokem, za ní se pustil vrchní lovčí s Jasonem a skupinlu "psů" a pak byla řada na nás. Pobídla jsem hnědého dopředu. Niora se zařadila vedle nás, dost daleko, aby se Paris nepokoušel o nějakou výměnu názorů a široce se na mě usmála. "Dobrý?" "Upřímně, když jsem procházela touhle branou poprvé nikdy bych nevěřila, že jednou se postavím prakticky do čela skupiny. Je to trochu šílený" zasmála jsem se, ale zaniklo to ve zvuku lesních rohů. "Jste hold už mazáci. Strašně ten čas letí." zavrtěla hlavou, když jsme projížděli vysokou kovanou branou. A měla pravdu.
Zvedla jsem pěsti ve kterých jsem dřímala otěže. Druhá zarážka, pohodlně pro Deka, aby se mohl ještě natáhnout, pořádně si prošlápla patu a šoupla zadek víc pod sebe. Hnědák kráčel pěkně dopředu po cestičce, kterou nám vybrala liška. Pozice Matera nám poskytla hodně osobního prostoru, protože nikdo se nechtěl držet moc blízko z důvodu, kdy by mu kůň vyběhl dopředu tak by před námi byli natotata. Podívala jsem se na Parise, ten se nesl a předváděl, Niora přitom vypadala, jakoby seděla na úplném beránkovi. Ale ono všechno v jejich podání vypadalo jednoduše. Obdivovala jsem to, protože přesně o tom celé jezdectví je...
Kráčeli jsme orosenou trávou k lesu, skupinkou se nesl tlumený hovor a smích, všichni si užívali slunečních paprsků, co prosvítaly za mraky. Počasí nám dneska přálo. Nachvíli jsem nastavila tvář sluníčku, bylo to hrozně příjemné. "Do klusu" ozvalo se zepředu, opět jsem celou svou pozornost nasměrovala k Dekovi. Počkala jsem až vykluše i Conny a teprve pak stiskem holeně vybídla hnědého. Dávala jsem důraz na počkání si na pobídku, žádné vyrážení, když kůň před ním nakluše. Nejsme ve vláčku a hlavní jsou pokyny odemne. Natáhnul krok, vyklusal dopředu a já se mohla začít zvedat ze sedla. Lehce, přiměřeně vysoko, v klidu a volně. Nechala jsem volnější otěž, chtěla jsem mu dát čas, dneska toho bude mít dost tak ať je dostatečně pěkně povolený, uvolněný a hlavně v psychickém klidu. Pohledem jsem mířila lehce dolů, abych hlídala, že neťápnem někam do díry, i když jsem věděla, že Kitty by nevybrala cestu, která by nás nějak ohrožovala, jistota je jistota. Čím více jsme se blížili k lesu začala jsem pomaličku zvedat ruku, kterou jsem momentálně měla opravdu jen kousíček nad kohoutkem a pobírat si zlehka otěže. Valach zvedal hlavu, lehce jsem začala pohrávat. Nejdřív jsem si přesedla na druhou nohu a pak jsem brnkla do levé otěže prsteníčkem, otěž se lehce rozvibrovala. Pravou jsem naopak vydržela, holeně u boků, aby ho mírně poslaly dopředu. Začal být živý v hubě. Odžvýknul si. "Pašák" pochválila jsem ho hlasem, kde bylo nadšení patrné a znovu přesedla. Právě jsme vjížděli do lesa. Trochu jsem si valacha přistavila k levé ruce, mírně ho tam ohnula a nechala ho jít v sestavení pár kroků než jsem povolila. Tři kroky rovně a pak jsem si začala hrát s pravou otěží. Odžvýknul po chviličce, Dekameron byl, co se týká uvolňování, dost rychlý. Znovu jsem se pokusila o sestavení, tentokrát k pravé ruce. Na tuhle stranu byl o něco horší, tužší, ale to se časem pěkně rovnalo a teď, až na to že pomůcka musela být o trochu výraznější, už v pohodě, udělal přesně co jsem po něm chtěla. Rukou jsem mu přejela přes hřívu v pochvalném gestu... Cesta se zvedla ado mírného kopce, proto jsem odlepila zadek ze sedla, přenesla těžiště o něco dopředu, opřela ruku a nechala ho se s tím popasovat. Já sama si dávala pozor abych držela koleny, ne třmeny a noha mi neujížděla dozadu. Nahoře na široké cestě jsem se začala znovu rytmicky zvedat nahoru a dolů. Znovu jsem si zabrnkla do otěží, aby věděl, že se něco děje a když koně za námi přešli zasedla jsem do sedla i já. Provedla jsem zádrž. Hnědák zpomalil do kroku a hlasitě odfrknul až jsem v sedle naskočila. Niora se mi smála. Pochválila jsem hnědého za to jak pěkně fungoval a pauzu v kroku využila k tomu, abych si ho lépe sebrala. Přistavování, ohýbání a než jsme vyšli z lesa už si nesl. On je fakt boží. :3 Jen doufám, že si to teď nepokazí. Neměl teď žádný velký zápřah a cválání v terénu s tolika koňmi by mohlo způsobit menší rozruch, ale uvidíme.
Po výjezdu z lesa se nám naskytl krásný pohled. Široká louka, lehce do kopce, takže ne úplně prostor, aby kůň vystřelil jak na dostizích. Kitty naklusala. Počkala jsem si a pobídla Deka. Bez problému vyšel vpřed, volný prostor v něm vyvoálaval touhu jít víc dopředu, lehce jsem brnkla do otěží ať myslí na to že mě má a zádech, zpomalila jsem vysedání, šla trochu proti pohybu a dostala si ho tam, kde jsem ho chtěla mít. Zrzka zepředu se na nás otočila, věnovala jsem jí povzbudivý úsměv, takhle vepředu jim to slušelo. Otočila se zpátky dopředu a skupinou se rozlehl její hlas podtržený trochou vzrušení. Zvala nás do cvalu. Nic jsem neměnila, v klidu jsem si vysedávala, koukala dopředu, valacha na kontaktu a když se černý zadek vepředu zhoupnul v náskoku do cvalu zasedla jsem. Poloviční zádrž, stříhnul ušima, podsunul zadky víc pod sebe a čekal. Pane jo, ten se chová slušně! Levou nohu jsem podržela na podbřišníku, pravou jsem posunula dozadu. Pravou nohou jsem dala impuls, levou ho doplnila, rukou vyšla vstříc a zhoupla se se skokem. Nacválání bylo doprovozené poskočením z čiré radosti. Lehce zatáhnul. Na to jsem byla připravená, posunula jsem těžiště hlouběji, víc se vyprsila a trochu ztuhla v zápěstí. Povolil. Já taky. Zvedla jsem se ze sedla, ruku pustila do krku. Do obličeje se mi opřel prudký vítr až jsem zavrávorala, klobouček trošku sklouznul dozadu, ale nepovolil. Oči mi trochu zaslzely z přívanu větru, ale neměla jsem čas si je otřít. Hnědák běžel dobře dopředu, země duněla pod nárazy kopyt. Cesta nás vedla do mírné zatáčky, trošku jsem si opět pohrála otěží, aby mi netuhnul v hubě, fungoval vážně hezky. Kitty držela příjemné tempo, nespěchala, ale bylo tak akorát živé a ideální na protažení. Dosedla jsem do sedla, ztuhla v kříži, zatlačila sedacími kostmi, zůstala rukou a přitom přitiskla holeně. Dek zareagoval zkrácením tempa. "Tak je správně" pochválila jsem ho. Houpala jsem se v pohodovém cvalu dokud se neozval pokyn pro přechod do klusu. Společně se zádrží jsem na něj pískla. Pustil se do dlouhého klusu, který jsem si zpomalila vysedáním a podívala se na rezavého hřebce vedle nás. Ani jeden z koní, teda Deki rozhodně a Parda na to nevypadal, si ze sebe nic nedělali. Byla jsem pyšná, že ačkoliv má po boku rezavého hřebce nemá problém. Měla jsem pocit, že se zachvíli rozteču, jak jsem ho pořád chválila, ale jen tak dál... Trošku jsem posunula těžiště pod sebe, mírně pozvedla ruku, protože pěšina se o něco svažovala dolů. Byl odsud pěkný rozhled dolů a při tom zkoumání okolí jsem objevila první skoky. Z chroští postavené, dlouhé skoro přes celou cestu a nizoučké jen tak na zvednutí nohou, tak schválně jestli se přes to hnědý přehoupne nebo to překročí. Čím blíž jsme skokům byli tím ve skupině narůstalo vzrušení. Pro hodně z osazenstva to byli první skoky v terénu a pro některé dokonce první skoky vůbec. Vzrušení se přeneslo i na koně a ěkteří tak měli plné ruce práce, aby své čtyřnohé druhy trošku zkrotili. Dekameron taky zkusil co si může dovolit a hopnul dopředu jakože nacválá. Rázně jsem ho vzala zpět. "Už to ani nezkoušej" houkla jsem na něj a místo toho si zase trošku pohrála s otěží a zkoušela si ho přistavovat k jedné a druhé ruce ať něco dělá, když má roupy.
Doklusali jsme si to až k dubu, kde celou podzimní atmosféru podtrhovalo spadané listí ze stromů, které podtrhovalo celou podzimní atmosféru. Liška zase velela do cvalu, a tak jsem dosedla, opět použila poloviční zádrž, pohrála pravou otěží, čímž jsem si ho postavila k pravé ruce a přehodila nohy do cvalové pobídky. Jakmile naskočil, ještě lehce jsem dopobídla kvůli práci od zadku a koukla dolů jestli mi cválá spravně na pravou nohu. Cválal. Ještě jsem se zvedla ze sedla, dostal se do ideálního houpavého tempa, v tomhle jsem ho chtěla držet a mohl by ty skoky snad i skočit. Vrátila jsem se do sedla, zůstala se houpat v pracovním cvalu, snížila ruku, lopatky dozadu, opřela se do třmenů, aby mi kleslo koleno a holeně nechala dýchat s koněm. Paris vedle nás se tvářil trochu napučeně. Nicméně to se nás netýkalo. Hleděla jsem dopředu k prvnímu skoku. "V klídečku, v klídečku" houkla jsem, když se to pokusil rozparádit, protože Nathnův Atty vyrazil prudce dopředu. Dek se uklidnil rychle. V duchu jsem si odpočítávala cvalové skoky, na teď ho pobídla, holeně jsem stiskla dost, abych ho donutila zabrat. Valach se odrazil a já mi vyšla vstříc. Ruku jsem posunula lehce po krku, zadek zvedla ze sedla, pohledem směřovala dopředu. Přehoupnul se přes to. Lehce jsem do něj strčila po doskoku, aby neustal v tempu, pohled už směřovala k dalšímu skoku. Pokračovala jsem ve stehenním, abych ho nerušila v zádech a do sedla sedla opět až kousek před druhým skokem. Opět jsem ho směřovala kolmo na skok, holeně měla jen přiložené, aby ho hlídaly, ruka opět nízko, Deku v pohovém tempu. Dávala jsem si pozor, abych lopatkami nepadla dopředu a zase si začala počítat. Do odskoku s pobídkou, pohled k dalšímu skoku, neprohýbat záda, klidná ruka opřená o krk. Jakmile hnědý doskočil opět pobídka. Tentokrát jsem zůstala sedět, Dek si právě všiml povozů nad námi a měl z toho trochu "haló". Pobídla jsem dopředu, aby nekravil, ale to mu trošku nevyšlo v krocích a hlavně jak letěl nesnažil se zvednout do skoku. Zadky tedy vzal skok, náraz se docela rozezněl. "Vole" zaklela jsem a přes rameno se v sedle otočila, abych zkontrolovala jestli jsme skok úplně nezdemolovali. Naštěstí vypadal dobře. S klidem v duši jsem přešla do stehenního a nechala Deka si trochu vytáhnout otěž. Zase si trochu poskočil, byl spokojený, já byla spokojená. Pohladila jsem ho po krku a pohledem vyhledala lišku. Vedla nás do oblouku na pravou ruku, cválali jsme správně, nemusela jsem to tedy nijak řešit a jen se nechala vézt.
Cválali jsme po vrstevnici kopce, blížili se k povozům ze kterých koukali zvědaví diváci, kteří jeden po druhém vytahovali elektornická zařízení k pořízení nějakého snímku. Když jsme projížděli kolem pokynula jsem lehkým kývnutím zvědavé malé dívce, zajímalo by mě od koho tu je... Dekameron si z blesků a cvakání nic nedělal, byl zvyklý. V klidu si to cválal dopředu. Sedla jsem si do sedla, abych ho upozornila poloviční zádrží na změnu a naprosto se uvolila, nechala jsem ho udělat jeden krok a pak v tom dalším jsem přehodila nohy. Pravá co byla vzadu se posunula dopředu zatímco levá naopak zaujmula místo vzadu, změnila jsem přistavení a váhu posunula doleva. Vyšlo nám to do fáze vznosu. Další krok byl tedy už na levou nohu. "Výborně" pochválila jsem ho aby věděl, že dělá správně a znovu zapojila ztuhnutí v kříži, ruku lehce zpět, váhu a pobídku holeněmi, aby pokrátil tempo. Kitty zpomalovala. Dostal se víc na zadek, nos pěkně na kolmici, jemné přilnutí a žvýkal udidlo. Takhle vypadala spokojenost. Rozhlížela jsem se po okolí, koukala se na cestu a culila se. Měla jsem z toho dneska dobrý pocit. "Užší skoky!" ozvalo se najednou. Podívala jsem se na Nioru, pokynula jsem jí ať jdou před nás. Plynule nechala hřebce prodloužit tempo. Zato já ještě trochu s hnědáčkem ubrala. Trošku se naštval, že ho beru zpátky zatímco ostatní přidávají, ale momentálně jsem tu šéf já, a tak musel zkrátit cvalové, pustit zrzouna před sebe a nechat se mnou vést. Držela jsem ho zpátky dokud jsme neměli dost prostoru, pak jsem ho nechala trošku zrychlit, nijak obzvlášť, aby vyletěl, jen abychom nezdržovali ostatní. Přitom jsem si hlídala práci od zadku. Pořád jsem udržovala mezi námi a Parisem stejný rozestup, potřebuju, aby Dek skok viděl a někde se mi tam nerozplácl. Před námi se právě vynořila kamenná zídka. Zaměřila jsem se na místo, které jsem vybrala jako nejlepší vhodné. Sedla jsem pevně do sedla, zatlačila patu dolů. To půjde. Hnědák na skok koukal, zvednul si hlavu a vzrušeně zafrkal. Neobvyklé překážky ho bavily a já za to byla jen ráda, protože jsem mu v nich mohla stroprocentně věřit, to byl skvělý pocit, vědět, že vás v tom prostě nenechá. Přesto jsem ho holeněmi dost hlídala, kdyby si nakonec rozmyslel, že to koně přece jen žere. Přesně kolmo, holeněmi jsem ho srovnala, otěže stejně napnuté, pohled dopředu a hlavně se nebát. Oba jsme si počítali kroky. "Teď" špitla jsem, stiskla holeně. S odrazem jsem mu nabídla otěž, zvedla zadek ze sedla. Šla jsem s pohybem, postupně se vracela do sedla, ruku posouvala zpátky k sobě, holeně pořád podél boků lehce posunuté dopředu, aby mě podržely při dopadu. projel mnou lehký náraz jak valach doskočil. Zvedla jsem se do stehenního, abych mu nehepala do zad, sebrala si ho rychle zpátky pod kontrolu a už si hledala Lišku za kterou se můžeme znovu zaháčkovat. Nebyla daleko. Kitty krokovala opodál. Pomalu jsem začala přecházet v klus. Bylo strašně vtipné, jak si mě všichni hlídali, nikdo se nechtěl dostat předemě. Jen co jsme přešli do kroku otočila jsem se směrem ke skoku, abych koukala po ostatních, jak překonávají skok, protože kdyby někdo vyhnul... 3 No ale tentokrát nikdo, třeba příště. Moje škodolibost byla odporná, ale proboha, pro jednou to jsem já kdo může trápit nebohé studenstvo a toho se musí využít, bůh ví jestli se mi někdy něco podobného ještě povede... Nechala jsem hnědáčkovi volnější otěž, aby se mohl při vydýchávání natáhnout podle libosti. Pokračovali jsme za sebou v kroku. "Tak jak to jde?" podívala se na mě ředitelka. "Skvěle. Užívám si to. A on je dneska vzorovej, první Hubert, kdy s ním nemám plný ruce práce a chodí si jak má, i když je nastartovenej." pokynula jsem jí "To jsem ráda. Ještě aby nám padal Master." "No, upřímně jsem včera myslela, že se k tomu sedlu přilepím, když jsem ho viděla na výběhu. Div neházel salta." zasmála jsem se nad včerejším počínáním a přemýšlela, že jezdci jsou vlastně tak trochu sebevrazi. Vidí jak jejich koně skáčou tři metry nad zem a oni si ho stejně vezmou a ještě o něm říkají jakej je to ňuník, ehe, vůbec to není můj případ..
Liška točila pomalu do lesa, bylo tu o několik stupňů chladněji, pociťovala jsem to především díky tomu jak jsem byla zapocená z cvalového úseku, který byl řádně dlouhý. Přejela jsem rukou přes hnědáčkův krk, který už byl taky zapocený. Špicoval ušiska dopředu, líně pošvihával ocasem, rozhlížel se kolem a kráčel krásně vytažený dopředu dolů, krk jako skluzavku. "Voda" bylo další co se ozvalo zepředu. Zlehka jsem pobrala otěž, kdyby náhodou, ale vzhledem k tomu že mám vodníka.. Počkala jsem až bude průchod k brodu volný a pak pobídla hnědáka ke vstupu. Bez zaváhání si tam vkročil a já povolila otěž. Možnost napití uvítal a plnými doušky chlemtal čirou vodu. Když byl dostatečně napitý a z tlamy mu sršely proudy vody uvolnila jsem vodu dalším a pokračovala na břeh. Když byli všichni vyráchaní a napitíí znovu se naklusalo. Nechala jsem volnější otěže, šel dopředu-dolů, čímž mi dával najevo, že je uvolněný a tak jsem ho nechala, alespoň na nějakou chvíli. Pak jsem si začala otěže opět sbírat, pomalu, zarážku po zarážce, pohrávala si a vzpřimovala ho. Střídavě jsem zase přesedala, přistavovala, prostě ho zabavovala a zpracovávala. Pohrála jsem levou otěží, pravou vydržela, pravá holeň aktivněji zapůsobila, žvýknul. Chválila jsem ho. Vyjeli jsme na louku kolmo k svahu. Zkrátila jsem otěž, kdyby zakopnul můžu ho v tom podržet. Svah bude makačka, sice je krátký, ale dost prudký na to aby koně sváděl k vycválání. Krátce před ním jsem se zvedla dopředu, opřela se do opěrek - bože, to sedlo je naprosto dokonalý - prošlápla patu a špičku natočila ke koni, aby mi koleno zamkla, v loktech jsem pružila stejně jako v kotnících a dívala se nahoru. Deka to svádělo k rychlejšímu tempu, ale ostré "hey" ho přimělo si to rozmyslet. Cítila jsem jak zadky pořádně zabral. Pár dlouhých kroků a byli jsme hore. "Pašák" podrbala jsem ho a znovu začala vysedávat. Kitty nás vedla směrem ze kterého jsme přijížděli, sledovali jsme jezdce co se právě dostávali ke svahu, pak už jsem se ale zase musela soustředit výhradně na Deka, protože se před námi tyčil další skok. U lesa stály pneumatiky. Ty už jsme na jízdárně zkoušely překonat, tak by to neměl být problém. Dali jsme se do pomalého cvalu - já si opět vyžádala po Dekameronovi cval na pravou nohu. Pohlídala jsem si Deka, aby šel od zádi a pak mu nabídla otěž, lehce mlaskla a nechala ho prodloužit kroky. Rukou jsem nevyšla úplně vstříc, čímž jsem si zajistila, že pořád zůstával na zádi. Ruku jsem srovnala, trochu zatlačila levou holení, abych se dostala na střed skoku a pak už mu do toho nekecala, jen nechala holeň dýchat s koněm a snažila se mu nikam neutéct. Dlouhými skoky se přiblížil ke skoku, odskočil trochu dřív než jsem to čekala, ale zvládla jsem to vyrovnat. Otěží jsem mu vyjela po krku nahoru, abych mu umožnila natáhnout si krk. Při doskoku valacha trochu rozhodili opět povozy, div mi po doskoku nezarazil. "Dopředu" houkla jsem na něj společně s podpořovací pobídkou a přiměla ho cválat dál. Rozhodně nechci, aby nám někdo skočil na záda. Dek z toho byl značně rozčarovaný a zaražený, párkrát jsem na něj promluvila a šťouchla šporničkou, aby šel dopředu, tohle se mi nelíbilo. Nejdřív hodil kozelce, že mi vypadl třmen a pak vyrazil dopředu, hodně svižně, ale ne vyloženě jako tryskáč. "Co to bylo, kamaráde?" ptala jsem se zareženě tentokrát já, protože tohle u mě trochu postrádalo smysl. Každopádně moje následná reakce bylo zasednutí, poloviční zádrž a postupně shromáždění do pracovního tempa, které vycházelo ze zadního motoru. Musela jsem reagovat rychle jelikož jsme šli do obratu. trochu jsem to nečekala, proto jsme teď cválali na levou nohu, a tak mi nezbylo než dát pokyn k letmému přeskoku. Přehodila jsem nohy, váhu, pohrála pravou otěží. Valach si přehodil nohy. "Správně" špitla jsem směrem k němu a už se dívala do oblouku, pohlídala jsem ho levou nohou, levou otěž přitiskla blíž ke krku koně zatímco tu pravou jsem mu nabídla, víc zatížila pravou sedací kost a dívala se do směru obratu. Cválal dost nahoru, takže obrat byl příjemný, žádný styl alá motorky, kdy jsem málem vnitřním kolenem ryla o zem, jak se nakláněl. Krásně jsme ho s Dekem vykroužili obrat po kterém jsme vyrovnali. Hnědý pořádně koukal na skok. "V klidu brouku" pískla jsem, měl tendence trošku zatáhnout. Když se uklidnil, nechala jsem ho zase trochu prodloužit kroky, aby měl dobrý podklad pro překonání skoku. Mojí výzvu k prodloužení přijal bez zaváhání. A dokonce až moc žhavě. Odskočil o cvalový dřív, ale naštěstí do toho dal tolik síly, že se přes skok dostal bez potíží a já po doskoku zůstala ve stehenním, takže jsem mu nepadla do zad jako pytel brambor. "Trochu si kazíš reputaci" upozornila jsem ho, když jsme přecházeli do klusu. Zpomalila jsem vysedání, on zpomalil taky. Teď to bylo správně. Když jsem měla jistotu, že je dostatečně v klidu nechala jsem ho zase vytáhnout na volnější otěži.
Svižným klusem jsme se dostali až na loveckou louku, kde už čekaly povozy. Přešli jsme v klidný krok, otěže jsem chytla za přezku a koukala co všechno je tu pro letošek připravené. U stánku stál Tom s Elle, společně jim to moc slušelo. Bylo hrozně zvláštní ho teď nevídat každý den a především ho nemít na honu v sedle... Ale vypadal náramně spokojeně. Jako další mi pohled padl na skoky. Byly podobné jako minulý rok, ale bylo tu i pár novinek. Třeba vysoký oxer. Vypadal náročně, ale to i crossový skok se stříškou... Zkoumavě jsem se n všechny dívala, jak přijížděli další a další jezdci. všichni mlsně objížděli skoky. "Začněte, větvičky odevzávejte Masterovi!" zahučel Jason. "A počkejte až budu na zemi!" dodala jsem ještě a sledovala první pokus Cassie. Skok překonali stylově i za větvičku, šikulové. Znovu jsem hnědáčka rozešla ať nestojí a přifařila se k Nady. "Tak co jedeš?" podívala jsem se dívce do očí. "Jedno z toho" usmála se a ukázala na oxer a crossovou stříšku. "Ty?" "Jedno z toho" odpověděla jsem se smíchem. Hrozně jsem váhala co jít. Do toho se ještě přifařila Maki a jak mlsné lišky - - jsme obcházely kolem skoků zvažující naše možnosti. Netrvalo dlouho než si nás všimnul Oliver. "Copak copak, jdete do tohohle?" podíval se po nás ironicky. "Nad o tom uvažuje" kývla jsem směrem ke kamarádce. Ta se na mě zhrozeně podívala a věnovala nám sarkastickou odpověď. Toho se chytnul pan Dokonalý a hned do nich ryl. Aby toho nebylo málo přihnal se Nate jak princ na hnědém oři a začal se s ním hádat. Bože, měla jsem chuť dát oboum z nich pohlavek. Nad to vyřešila po svém. Začala najíždět na skok. "Nemá šanci" odrknul Oliver. "Drž hubu konečně! Oni na to maj jak nikdo jinej, zrovna teď sou obě ve vrcholný formě. Uvědom si že celej vesmír se netočí kolem tebe!" vybuchla jsem už. "Prosím?!Co si to dovoluješ?!" podíval se na mě opovržlivým pohledem jakobych byla odporný brouk. "Opakovat to nebudu" a dál jsem pozorovala Nad, která s Val právě cválala na skok. Klisna do toho šla s jistotou jí vlastní. Naprosto bezchybně se odpíchla, složila nožky a už jen letěla. Nady se pohybovala taktéž bez chyby. Ten zápřah, kterým si teď obě dvě prošly, byl znát. Za pár vteřin už byly obě na zemi a Nadvandy v ruce vítězoslavně svírala kruh. "Paráda!" výskla jsem nadšeně a ukázala jí vztyčený palec. "A co budeš skákat ty?" šeptnul Conny vedle mě až jsem v sedle poskočila "Děsíš mě!" "Promiň, hlavně na mě neřvi" zasmál se. "Bylo to až tak slyšet?" "Jestli to bylo slyšet?! Ten ti teď bude všechno sabotovat, pošramotila si jeho čest" uchechtnul se. "Asi si to s ním půjdu pak urovnat." "Měla bys, co budeš skákat?" "Oxer" rozhodla jsem se nakonec. "Nio? Když strhnu kroužek, pověsíš ho tam znovu, chci si t skočit pro legraci." houkla jsem na ředitelku. Blondýnka se širokým úsměvem přikývla. Tak jdem na to.
SEBRALA JSEM SI OTĚŽE POMALU ZPÁTKY DO RUKY, NA ZAČÁTKU OTĚŽÍ JSEM UDĚLALA SUK, ABY NEBYLY TAK DLOUHÉ, STISKLA HOLENĚ A NECHALA VALÁŠKA NAKLUSAT. VĚDĚL, ŽE SE NĚCO BUDE DÍT, A TAK BYL ZNAČNĚ NERVÓZNÍ. POŠVIHÁVAL OCASEM, BYL ROZTĚKANÝ. "HODNÝ HOCH, HODNÝ" POHLADILA JSEM HO PO HŘÍVĚ A VZALA SI HO NA KRUH. PĚKNĚ VNĚJŠÍ DOZADU, VÁHA DOVNITŘ, NABÍDLA A LEHCE BRNKLA DO VNITŘNÍ OTĚŽE, VNĚJŠÍ JSEM NECHALA KOPÍROVAT KRK KONĚ. POOTOČILA JSEM TRUPEM, ABY SE PĚKNĚ OHNUL A HLÍDALA HO NA OBVODU. KLUSAL DOPŘEDU, STŘÍDAVĚ JSEM BRNKALA PRSTY, ABY NEZATUHNUL V HUBĚ. PĚKNĚ JSEM SI HO ZPRACOVALA, ABY BYL ZAS PŘÍJEMNÝ JAKO PŘEDTÍM. ZMĚNILI JSME V KRUHU SMĚR, OBKLUSALI JSME I NA DRUHOU RUKU, PAK JSME KRUH ZNAČNĚ ZVĚTŠILI, JÁ DOSEDLA DO PRACOVNÍHO, POUŽILA POLOVIČNÍ ZÁDRŽ A NECHALA VALACHA NACVÁLAT. OLIVER, CONNOR, NAD I MAKI NÁS POZOROVALI. DEKAMERONEK UŽ CHODIL HEZKY, V KRUHU JSME ZMĚNILI SMĚR S LETMÝM PŘESKOKEM A DVAKRÁT JEHO POMYSLNÝ OBVOD OBCVÁLALI. JEHO KONCENTRACE BYLA ZPÁTKY. STÁHLA JSEM VALACHA ZPĚT DO KLUSU, ZAČALA JSEM VYSEDÁVAT A MÍŘILA SMĚREM KE SKOKU. V KLUSU JSME HO OBKROUŽILI, OBA JSME SI HO PROHLÉDLI, ZAMÍŘILI PŘÍMO OD SKOKU. PĚKNÝCH PÁR METRŮ ZA SKOKEM, TAK ABY BYLA MOŽNOST SI PŘED ODSKOKEM DEKA SROVNAT, JSEM HNĚDÉHO ZNOVU NAVEDLA NA KRUH. ZASEDLA JSEM DO SEDLA, ZTUHLA V KŘÍŽI, VÁHU POSUNULA O KOUSEK DOZADU, ZAMRZLA RUKOU - NEVYŠLA POHYBEM - A OBEJMULA BOKY HOLENĚMI. DEKAMERON ZKRÁTIL KROKY, LEHCE JSEM POZVEDLA RUKU, DRŽELA JSEM HO NA KRUHU. "OXER!" DALA JSEM DOSTATEČNĚ HLASITĚ NAJEVO, ABY SI BYLI VŠICHNI VĚDOMI KAM TEĎ NEMAJÍ LÉZT, NOHY PŘEHODILA DO CVALOVÉ POBÍDKY - KRUH JSME DĚLALI NA LEVOU RUKU, TAKŽE LEVÁ HOLEŇ NA PODBŘIŠNÍKU, PRAVÁ ZA, VÁHA DOVNITŘ, PŘISTAVENÝ K LEVÉ OTĚŽI. NASKOČIL PO LEHKÉ POBÍDCE. DOPOBÍDLA JSEM HO, OCVÁLALA JSEM S NÍM KRUH, ABYCH SI HO POROVNALA, UJISTILA SE ŽE NELÍTÁ PO PŘEDKU A PAK SI TO S NÍM ZAMÍŘILA PŘÍMO NA SKOK... HNĚDÁK PŘESNĚ VĚDĚL KAM MÍŘÍ. ZVEDNUL HLAVU JAK OSTŘIL NA SKOK, POHLEDEM JSEM ODHADOVALA VZDÁLENOST, CO NÁS DĚLILA OD SKOKU. VÍC JSEM PROTLAČILA SEDACÍ KOSTI DO SEDLA, ZATLAČILA DO TŘMENŮ, ABY MI KLESLA PATA, CHYTLA JSEM SE KOLENEM, ZAPŮSOBILA SEDEM MÍRNĚ ZPÁTKY, ZATÍMCO JSEM POOTEVŘELA DLAŇ, HOLENĚ PŘITISKLA BLÍŽE K BOKŮM. PRODLOUŽIL KROKY, UŠI NAŠPICOVANÉ DOPŘEDU. STRČILA JSEM LOPATKY DOZADU, ABYCH MU NEPADLA DOPŘEDU TĚŽIŠTĚM, LOKTY SE POKUSILA UDRŽET CO NEJBLÍŽE U TĚLA, RUKOU KLESLA O KOUSEK DOLŮ. HOLENĚMI JSEM SI HO NATLAČILA TROCHU K LEVÉMU OKRAJI SKOKU, DRŽELA OTĚŽEMI I HOLENĚMI, TAK ABY SE MI NIKDE NEKROUTIL A ŠEL KOLMO. JEN DOUFÁM, ŽE JSEM VZDÁLENOST STOJANU ODHADLA DOBŘE A NEURVU SI KOLENO.. SEDĚLA JSEM "POTICHU" V SEDLE, HOLENĚ POŘÁD U BOKŮ DÝCHAJÍCÍ S KONĚM PŘIPRAVENÉ VYSLAT "ELEKTRICKÝ NÁBOJ", ABY KŮŇ VYŠEL DOPŘEDU. "POJĎ" ŠPITLA JSEM PŘED TŘETÍM CVALOVÝM SKOKEM, ZAČALA JSEM SI POČÍTAT. RAZ, ZVEDLA JSEM POHLED, DVA, ŠPIČKU VTOČILA CO NEJVÍC KE KONI, ABY MI UZAVŘELA KOLENO, TŘI, LEVOU RUKOU JSEM PUSTILA OTĚŽE A PRAVOU PŘEHMÁTLA NA DRUHOU. DÍKY UTVOŘENÉMU SUKU JSEM SE NEMUSELA BÁT, ŽE MI OTĚŽE VYKLOUZNOU. DALŠÍ UŽ NEPŘIŠEL KROK NÝBRŽ POBÍDKA Z MÉ STRANY A Z HNĚDÁKOVI MOHUTNÉ PODSAZENÍ ZADNÍCH NOHOU. POKUD JSME CHTĚLI SKOK PŘEKONAT V ROVNOVÁZE A TŘEBA I S KROUŽKEM NESMĚLA JSEM SE ZPOZDIT. ZAPŘELA JSEM SE DO OPĚREK, ZAPRUŽILA V KOTNÍCÍCH, RUKU S OTĚŽEMI POSUNULA DO HŘÍVY NAHORU PO KRKU, POHLED UPÍRALA DOLEVA NA STOJAN, KDE SE SKVĚL KROUŽEK. VÁHU JSEM DRŽELA O KOLENA A STEHNA, ZADEK ZVEDALA ZE SEDLA, HRUDNÍK POSUNULA NAD KRK KONĚ. ZÁDA JSEM DRŽELA ROVNÁ, LEVOU RUKU POSUNULA DO VZDUCHU LEHCE VLEVO, OTEVŘELA DLAŇ, NATÁHLA PRSTY. A ZROVNA PŘI TÉ CHVÍLI, KDY JSEM PŘIVÍRALA OČI PŘED VĚTREM A KONEČKY PRSTŮ SE SNAŽILA ZACHYTIT KROUŽEK JSEM SI VLASTNĚ UVĚDOMILA, ŽE POPRVÉ SKÁČEM BEZ HELMY. A SKÁČEME VYSOKO. JSEM SEBEVRAH? DALŠÍ MYŠLENKA SE ROZPLYNULA, PROTOŽE JSEM UCÍTILA DOTEK KOVU. OKAMŽITĚ JSEM KOLEM NĚJ SEVŘELA PRSTY A ZATÁHLA RUKOU K SOBĚ. OZVALO SE TRHNUTÍ. PÁSKA POVOLILA. RUKU JSEM POSUNULA DO MÍSTA, KDE BY BYLA, KDYBY DRŽELA OTĚŽ, NOHY POSUNULA O KOUSEK DOPŘEDU. TRUPEM JSEM SE ZAČALA VRACET VÍC DOZADU, ZADEK POMALU DOPADAL DO POSEDLÍ, RUCE K SOBĚ, TROŠKU JSEM JE ZVEDLA NAD KOHOUTEK, JAK BYLO POTŘEBA. MÍRNÝ NÁRAZ PO KTERÉM JSEM SE OKAMŽITĚ VRACELA DO STEHENNÍHO. "PAŠÁÁÁK" CHVÁLILA JSEM HNĚDÁKA, KTERÝ PO ÚSPĚŠNĚM ABSOLVOVÁNÍ SKOKU ROZJAŘENĚ VYRAZIL KUPŘEDU.
Pomaličku jsem hnědáčka stáhla do klusu, kousek poklusala a přešla do kroku, abych se vydala ke skupince pozorovatelů. Connor se usmíval. "Nemusela ses nad tím tolik ksichtit, ale dobrý." nastavil ruku na plácnutí. "On má styl i výraz za nás oba" usmívala jsem se, když jsem mu plácala...
Tvářila jsem se jak měsíček na hnoji po celou dobu krokování.
melanie a karamel: Karamelove oťaže som aj v kroku mala primerane na kontakte, aj keď som krokovala. Nechcela som riskovať, že sa mi valach niekde rozbehne. To by bolo riadne trápne, hlavne pred rodičmi. Z toho dôvodu som ani veľmi nepozerala po ostatných. Karamel sklonil hlavu a prestal dychčať, jeho dych sa úplne zmiernil. Zasadla som viac do sedla, preniesla váhu viac na sedacie kosti a popri tom pritiahla trošičku oťaže. Karamel spomaľoval, až zastal. Pohladila som ho po krku a vzhliadla hore. Akurát som mohla vidieť Izzyn pekný skok. Obratne preskočila dvojskok, chmatla vetvičku ale nejak to neusedela. Meteor ju vyhodil do sedla hneď, ako dopadol prednými nohami na zem. Videla som, ako zopár rodičov ustrnulo a musela som sa uchechtnúť. Izzy nebola začiatočník a myslím si, že už vie ako padať. Po chvíľke sa zdvihla a odviedla grošáka mimo dráhu. Keď som videla, že Kitty ide dať svojej kobylke pauzu, urobila som tak aj ja. Vystrčia som nohy zo strmeňov a zoskočila. Karamelovi som prehodila nohu poza zadok a zoskočila. Rozviazala som lano, o ktoré bola pripevnená ohlávka a zaviedla Karamela k jednému z provizórnych uväzovísk. Uviazala som valáška na bezpečný uzol a rozopla uzdečku. Povolila som aj podbrušák a potľapkala koňa po krku. Otočila som sa a vyrazila k vozom, kde boli zaparkované autá. Snažila som sa nevnímať, koľko ľudí je tu a začala som sa prehrabávať v dekách, ktoré boli na jednej veľkej kope. Snažila som sa tam šetrne poprehŕňať, kým som úplne na samom spodku nenašla svoju čiernu odpocku s tyrkysovým zapínaním. Prehodila som deku cez Karamela a tam kde dočiahla som ju pozapínala. Vďaka tomu, že bola relatívne dlhá, zapla som väčšinu toho, čo som potrebovala. Potom som sa rozhodla ešte skontrolovať vybavenie. Všetky zápinky na poprsáku dobre sedeli, hriva sa nerozpletala z mriežky. Pre istotu som Karamelovi vyzula a znovu nazula botičky, keby niečo v nich mal. Až po kontrole uzlu som si konečne dovolila ísť k povozom. Neisto som kráčala, až kým som ich nenašla. Stáli pri čaji a potichu ho popíjali. Zhlboka som sa nadýchla a išla k nim. „Ahojte,“ pozdravila som neisto mojich rodičov. Mama bez slova odložila čaj nabok a objala ma. Po dlhom čase som cítila úprimné objatie. „Moje veľké dievča,“ zašepkala a potom sa oddialila, aby mi pozrela do tváre. „Sledovali sme ťa. Je nádherné, ako si si s tým koňom vytvorila vzťah,“ rozkecala sa mama, keď jej do toho skočil otec. „Vieš, keď si sem nastupovala som ti neveril. Myslel som si, že je to vyhadzovanie peňazí, že to nikde nedotiahneš. Chcel by som sa ti ospravedlniť, pretože sito nezaslúžiš. Vážne jazdíš dobre.“ Nevydržala som to a objala ho. Bola som taká rada, že sa to všetko utriaslo. „Ukážeš nám toho fešáka?“ spýtal sa nakoniec otec potľapkávajúc ma po pleci. Celá som sa rozžiarila, veď išlo o kone! Schmatla som oboch rodičov za ruky a ťahala ich k uväzovisku. Už z diaľky som na valacha pískla, aby sa nezľakol, keďže mi bol zadkom. „To je Karamel, zoznámte sa!“ vyhlásila som s úškrnom od ucha k uchu a pohladila valacha po tvári. Karamel si svoju hlavu natlačil viac do ruky, ktorou som ho hladkala. Počkať, prečo nejdú k nemu bližšie? Veď predsa každý chce pohladkať koníka, no nie? Spýtavo som sa pozrela na rodičov, ktorí boli dobrý polmeter od Karamela. Vlastne, iba otec bol tak ďaleko, matka mi bola bližšie. „Tatí, poď ho pohladkať,“ pokynula som hlavou smerom ku valachovi. „Mne stačí takto,“ znela odpoveď. „Počkaj... Nebojíš sa ho, že nie?“ V hlave akoby sa mi rozsvietilo. Otec len prešľapoval na mieste a nedôverčivo pozeral na Karího. Tak preto... Zrazu to všetko zapadalo! „No dobre, idete si dať somnov guláš?“ rozhodla som sa túto trápnu chvíľku ukončiť. Vyškerená som išla ku kotlíku a nechala si nabrať porciu. Bohužiaľ som sa priveľa času zaoberala rodičmi, aj keď som to neľutovala. Musela som guláš rýchlo pohltať, pretože končila pauza. Rozlúčila som sa s rodičmi, ktorí sadli na povozy a nechali sa odviezť na lepšie miesta. Karamelovi som dala dolu deku a znovu ju dala na kopu, ktorá sa potom dávala do auta. Zapla som ryšiakovi nánosník a dotiahla sedlo. Spustila som strmene, ešte raz skontrolovala poprsák a botičky a dotiahla sedlo. Rozviazala som uzol na uväzovisku a priviazala ho Karamelovi okolo krku, akoby bol pes. Až potom som mu prehodila oťaže a vyšvihla sa do sedla. Keď sa ozval povel ku štartu, zaradila som sa k začiatočníckemu lotu. Všetci spolu sme vyšli na cestičku. Ideme znovu naspäť, k Floreste? To hádam nie! Povolila som Karamelovi oťaže a nechala občas pôsobiť holeň, aby som Karamela nechala ísť v rýchlom kroku. Keď sa Valášek rozbehne, bude to v pohode. Akurát som ho rozbehla, keď sa ozvalo spredu, že sa ide klusať. Stlačením holení som Karamela naklusala a začala pekne v rytme vysadávať. Zároveň som trochu skrátila oťaže, aby som aj v rýchlejšom chode mala nad koňom plnú kontrolu. Akonáhle sa jazdci v lote pred nami dostali na kraj lúky, začali cválať. Urobila som to isté, aj keď som nepočula pokyn líšky. Karamel nacválal do húpavého cvalu a našpicoval uši. Počul niečo, čo ja nie. „Pokojne,“ zdvihla som sa do stehenného sedu a pohladila ho po krku. Kôň si odfŕkol a ja som v zápätí zbadala, čoho sa bál. „Neopováž sa ma vyklopiť,“ pohrozila som mu a radšej ho odviedla ďalej od prekážok, z ktorých mal zjavne strach. Videla som dvojskok z korýt a hlavne nízky oxer s šuštiacimi vrecami naspodku. Nehovoriac o tom, aké odlesky tie vrecia hádzali. Donútila som Karamela znovu sa skoncentrovať a naviedla ho na skoky, ktoré boli ďaleko od tých strašidelných. Nerobili mi problém, hoci pri poslednom mi Karamel skočil z miesta. Och, to je taký môj dilinko, keď mu nepoviem, čo má urobiť zastane. Ale bola to moja chyba, uznávam. Nezrovnala som ho dobre a aj výrazná, zle načasovaná holeň na odskok ho musela vyviesť z rovnováhy. Nakoniec to skočil z miesta a ja som sa o dušu držala sedla, aby som nespadla. Vôbec som nečakala, že sa zrazu valach zaberie a skočí pol druha metrovú prekážku z miesta. Samozrejme som mu skončila na krku, ale dokázala som sa dostať včas do sedla, pretože Karamel zastal. Človek mu na krku nevisí každý deň, že jo. „Počkaj nás!“ počula som Lisu zozadu. Zdvihla som na znamenie ruku s palcom hore a priložila oťaže. Zároveň som zasadla do sedla a pritiahla oťaže. Karamel prešiel do klusu, potom do kroku. A zrazu sa ozvalo lúkou hlasné „HALALI!“. Stuhla mi krv v žilách a mala som nutkanie Karamela popchnúť rovno do cvalu. Až po tom, ako som sa obzrela na Lisu, ktorá mi kývla, som ho popchla do cvalu a zaradila sa tesne za prvý lot. Natiahla som ruky dopredu, postavila sa do stehenného sedu, aby som odľahčila valachovi chrbát a stále popchýnala Karamela do rýchlejšieho cvalu. Zreteľne som vnímala dupot kopýt okolo nás a vôňu potu. Počula som všetky tie prudké výdychy a zafŕkania, ako aj slovné popchýňania jazdcov. I napriek adrenalínu, ktorý tu vládol tu nebola medzi nami, jazdcami agresivita alebo niečo také. Jednoducho sme sa len pretekali, bez závisti. Viac som na naklonila ku Karamelovmu krku a stlačila ho holeňami. Valach zrýchlil a dostal sa pred posledných dvoch jazdcov z prvého lotu. Viac som sa už bohužiaľ nemohla predbehnúť, pretože spredu sa ozval víťazoslávny krik a vystretá ruka, v ktorej bolo niečo hrdzavé. Líščí chvost už nepatril líške. Zasadla som a nechala Karamela klusať pomalým tempom, aby nás ostatní mohli predbehnúť a ja sa dostala k lotu začiatočníkov. Pokojne som sa zamiešala do takmer čela a vydýchavala sa. Ani som si nevšimla, ako ten hon prežívam. Karamelov krk bol celý upotený a on fŕkajúci, no spokojný reagoval aj na tie najjemnejšie pomôcky. Akurát som ho musela trochu pribrzďovať, aby nepredbiehal Sue. Všetci sme zabočili na konci lúky doľava. Akurát ja som sa pomedzi vysadávania otočila, aby som videla les, ktorý to tu ohraničoval. Cítila som spomalenie, tak som veľmi nemala šancu sa nejak obzerať. Radšej som sa sústredila na Karamela. Stále držiac si pozíciu som vysadávala vchádzajúc do lesa. Lesná cestička bola celkom príjemná a udržovaná, čo som Kitty kvitovala. Cítila som, ako mi až bolestne tŕpnu nohy. Jednoducho som ich vytiahla zo strmeňov a rozhodla sa Karamelovi veriť. V sedle som sa viac uvoľnila, ale stále som bola rovná ako sviečka, zároveň idúca s pohybom. Karamel si tiež zvesil hlavu a ja som mu povolila oťaže. Pot sa mi dostával na súťažné rajtky, ale mne to nevadilo. Hlavne, že tu je Karamel. Práve som sa presvedčila, že kurz „bez“ mi na niečo bol. Vedela som sa držať v kluse aj bez strmeňov. Zároveň si teda cvičím aj svoj sed. Ostatné kone prešli do uvoľneného kroku, tak som aj ja rýchlo nakopla strmene a dala valachovi polovičnú zádrž. S radosťou ju prijal a prešiel do pomalého kroku. Znovu som nohy vytiahla zo strmeňov a hľadela čo najviac dopredu, chcela som vedieť kde sa vynoríme. Práve, keď začalo vpredu presvitať svetlo, dostali sme pokyn na klus. Neochotne som teda nakopla strmene a začala vysadávať. Čakal ma nádherný výhľad. Je to lúka nekonečná? Alebo nedokončená? Každopádne vyzerá nádherne. Les ju obklopoval všade okolo, akurát dolu v miernom kopčeku sa strácala. Nedovidela som tam, ale možno je tam les tiež. Alebo možno aj nie. Myslela som si, že na lúke budeme cválať ale nebolo tak. S krokovými prestávkami sme klusali, čo na súťaži chtivého Karamela pôsobilo upokojujúco. Zabočili sme do medzery medzi zelenými stromami a ja som zaúpela. Znovu tie prekliate balíky sena. V diaľke som videla balíky sena zakryté bielou plachtou, ktorá je taký veľký bubák pre Karího. Po chvíli sa všetci rozcválali. Karamelovi nebolo veľa treba a nacválal ochotne tiež. Tuším, že budeme jazdiť viac v skupine. Ide mu to lepšie . Zaradila som Karamela viac dozadu a jemne sa pohrávala s oťažami, aby ma vnímal. Videla som, že prepína do módu „chcem byť prvý“ a to sa mi nepáčilo. Nakoniec som ho však pustila o jednu konskú dĺžku za Sue a v ľahkom sede som sa ho snažila udržať pod akou-takou kontrolou. Pôjdeme znovu na prekážky, ktoré sme už išli? Nie, ozval sa od Líšky pokyn ku klusu. Poslúchla som, zasadla a stuhla v bruchu a chrbte. Karamel pochopil a prešiel do klusu, kde som začala vysadávať. Presadla som si na druhú nohu a povolila valachovi oťaže, aby si mohol vytiahnuť krk. Všimla som si, že znovu ideme cestou k balíku. Tu som si Karamela radšej viac pobrala na oťaž a dávala pozor na jeho reakcie. Našťastie sa nám okolo balíkov sena podarilo prejsť bez nehody a tak som sa prispôsobila ťažiskom pohybu z kopca. Keď sa terén zrovnal, znovu som presadla, aby sme nezaťažovali iba jednu nožku. Vraj si máme držať rozostupy a vybrať si jednu z prekážok. Možno by som skúsila tú ťažšiu, no neviem... Uvidíme, aká veľmi ťažká bude. Nakoniec, už som predsa skákala veci do 80cm. O chvíľku som aj oba skoky videla, pretože po ľavotočivej zákrute nasledovala lúka ako stvorená na cvalovku. Vedľa seba tu stáli dva skoky - jeden slamenný, podobný tomu vetvičkovému a druhý bola stará pohovka... počkať, pohovka? Skôr, než som si mohla rozmyslieť kam Karamela zavediem, kone pred nami nacválali. „Sue, môžem na tú pohovku?“ ozvala som sa pre istotu, veď ona je šéf. Odpoveďou mi bolo kývnutie. V polovičnej zádrži som Karamela nacválala a so stále priloženými holeňami som sa zdvihla do cvalu. Karamelova eufória bola až počuteľná - z chuti si zaerdžal. Teda, takéhoto som ho ešte nezažila. Obvykle bol lenivý, no tu zjavne získal chuť byť prvý. Jemne som sa pohrala s oťažami a spomalila jeho besný cval. Jazdci sa rozdelili na dve skupiny podľa toho, kam išli skákať. Ja s Karamelom som sa zaradila za poslednú kobylu, ktorá išla skákať pohovku. Už z diaľky som sledovala, ako robia ostatné dievčatá skok. Všetky išli na nájazd kolmo, tak som po nich zopakovala. Držala som Karamela v svižnom tempe, ale z jeho krokom som neurobila nič. A to bola tá chyba, pretože mi skočil ako mačka a nádherným oblúkom ma katapultoval. Po tom, ako som sa vypľúvajúc hlinu a Karamelovi so smiechom nadávajúc vyšvihla opäť do sedla, som ho naklusala. Valach počúval na holene, no zrazu sa zarazil a prudko zaerdžal. Naspäť sa ozvalo ďalšie erdžanie. Takže pre to tak vyvádzal! Cítil na blízku kone a preto erdžal. Spolu s ostatnými koňmi som ho zaviedla na cestičku, ktorú som poznala z vychádzok. Po chvíli sme prešli do kľudného kroku, aby sa kone dostali okolo výbehov na Florestu už suché. Povolila som Karamelovi oťaže a pohladila ho po pleci. Po dnešku ma bude tak bolieť zadok a všetky svaly! Ale stálo to za to. Bol to neopakovateľný zážitok. Unavená som už ani nevnímala, že sme skoro pri Floreste. Našťastie Karamel išiel na automat, takže to bolo v pohode. Po príjazde na dvor som vystrčila nohy zo strmeňov, ale ešte som nezosadala. Znovu sme sa na nádvorí zoradili do radu a počúvali ďakovanie Niory. Ako námesačná som zosadla, prehodila valachovi oťaže a zaviedla ho do boxu. Tam som ho odstrojila, riadne vybrala z kopýt a nechala ho so stájovkou v boxe, nech oschne. Zatiaľ som ho zobrala do myčáku schladiť a vyčistiť nožky. No a potom som nechala Karamelovi chvíľku pre seba v boxe, kým som spratala všetko, čo som dnes použila. Ako posledné som valacha vyviedla na pastvinu s termodekou, aby mi neprechladol hoc už bol suchý. Po dnešnom náročnom dni, hoc bolo len skoré popoludnie, som išla na izbu a padla tak ako som bola, oblečená akurát bez prilby, do spánku.
bloodye+dekameron: Procházela jsem se s hnědákem po kraji louky. Přes sedlo měl hozenou deku, uzdečka visela na větvi opodál společně s mými špornami a hnědák si teď mohl odpočinout jen na ohlávce. Sledovala jsem poslední dvojice a do telefonu zapisovala hříšnice, jen ať z toho nikdo nevyvázne 3 ačkoliv jsem silně pochybovala, že by se nenašel někdo, kdo by mi to připomněl. Jeden z puntíků byl napsaný u Izzy, chudinka se dneska proletěla a ještě si to musela odpykat u mě. Ne že bych se na to netěšila...
Dek už nefuněl, líně capkal a já uznala, že by bylo k věci ho nechat se trochu nacpat. Chtěla jsem mu dopřát trochu klidu a u uvaziště bylo dost přecpáno. Vyhládla jsem si tedy strom, co byl nedaleko naší uzdečky a zamířila tam s ním. Lano jsem zamotala klouzavým uzlem okolo větve, sedlo ještě o díru - tak aby bylo na poslední - povolila a povolila i chrániče na nohách. "Nezlob" pískla jsem na něj když jsem mu podstrkovala pamlsek a zamířila pro něco k snědku.
"Prosím dva párky a kafe" usmála jsem se mile na Toma. "Jak to šlape, letče?" pokynul mi zatímco připravoval mojí objednávku. "Skvěle. Nevěřil bys jak se chová ukázkově." ukázala jsem bradou na pasoucího se Dekamerona "Že by vyrostl z puberty?" "Tak rychle?" zasmála jsem se a převzala si občerstvení. "Ono to příjde." dodala jsem ještě, když jsem odcházela. "Tak hodně štěstí!" slyšela jsem ještě hlas extrenéra. Já zamířila na plácek u Deka. Jelikož jsme byli dál, tak jsme tu byli sami. Opřela jsem se o kmen stromu a spokojeně požírala párek s hořčicí. Pak se zjevil Connor. "Co tak sama?" kecnul si to do trávy vedle mě. "Pán nemá rád společnost, a když se chová tak pěkně, nebudu to pokoušet" Conny přikývl. "Kitty to jde" "Chce nás uštvat" zavrtěl hlavou chlapec "Snad nechceš přiznat, že nám nestačíte?!" "Strčili bychom vás oba do kapsy" "Conny, proboha, nezačínej s tím zase." smála jsem se "Kdo má mistrovskej titul?" "Myslíš ten před třema rokama?" "Že se s tebou pořád bavím" odfrknul a opřel se o strom. "Je vidět, že ti moje společnost vyloženě vadí" smála jsem se a nabídla mu párek. Skoro celý mi ho schramstnul. "Tyranosaurus Connor?" "Hmm" bručel spokojeně zatímco se ho snažil rozžvýkat, ach jo.
Seděli jsme u stromu, ládovali se párky - Conny chodil doplňovat zásoby za příslib, že mu upečeme s Kitty cukroví, chudák holka, ještě o ničem neví...
"Hele? Tom bude mít u sebe nějakou vodu, viď? Chci mu dát napít." podívala jsem se na Connora, když už mi začínala být zima. "Jojo, vzdu za stánkem je kýbl." přitakal a já už si to štrádovala ke stánku, kde jsem se málem srazila s Maki. "Hola hola" usmála jsem se na ní zatímco jsem se skláněla pro kbelík. "Jé, vidíš! Taky jí musím dát napít!" ťukla se do čela "Jak si s Chrisem povídám strašně mi to utíká." "To ta láska" zacvrlikala jsem. "Ty máš co říkat" šťouchla do mě a rychle odběhla. Buď protože měla hlad nebo se nemohla dočkat až zase bude s chlapce. Kdyby byla v takové situaci Kitty, tak je první možnost jasná, ale Maki.. těžko říct.
Došla jsem k hnědému s kbelíkem do čtvrtky plným vody a nabídla mu ho. Smočil pysky, párkrát si loknul a pak se zase věnoval trávě. "Zachvíli jsem zpátky" šeptla jsem mu, došla odnést kbelík s vodou - teda spíš předat, protože tam na něj čekal Nate a našla si Nioru. Seděla se Sue a Lisou. "Nerada ruším, ale za jak dlouho chceš vyrážet? Půjdu povodit hnědýho, ať mu slehne a nelezu na něj když bude mít plný břich" osvětlila jsem jí svojí teorii. "Pět minut" usmála se. Já se tedy vydala k hnědáčkovi, sundala mu ze zad deku, hodila jí zpátky do auta. Byla jsem první, to bude zase super až jí budu muset vytahovat... Uzdečku jsem svěsila z větve, na ruce si jí trochu porovnala, požmoulala udidlo v ruce a došla k hnědému. Odcvakla jsem vodítko od ohlávky a hodila mu přes krk otěže. Stál. Sundala jsem mu i ohlávku, kterou jsem chtěla následně zase dát na uzdečku, teď jsem jí odhodila kousek opodál, aby si do ní nemohl stoupnout, a nabídla mu udidlo. Provlékla jsem mu uzdečku hlavou, zapnula podhrdelník, nánosník i podpínák a pustila se do úprav jimiž bylo jednak omotání vodítka do poprsáku, nasazení uzdečky a taky opětovném nasazení martingalové vidlice na otěže. Jelikož jsem popásala hnědáka na ohlávce bez uzdečky, tak jsem ho musela nějak odepnout a to nešlo jinak než rozepnutím otěží a vyvlíknutím z oček, takže teď jsem je zas rozepla, protáhla očky, zapnula a přitočila se k levé bočnici. Tam jsem rozepnula podbřišník. Potom co měl hnědý povolený sedlo na poslední byla potřeba přesedlat. Posunula jsem mu sedlo na krk, sklouzla dolů, povytáhla trochu podsedlovku, srovnala očko martingalu na podbřišníku , aby bylo ve středu a poté podbřišník znovu zapla, na třetí dírku. Sama jsem si ještě nandala šporničky a teprve potom se s hnědým rozešla po louce.
Prošli jsme se kousek, aby se sfouknul, já mu dotáhla sedlo a znovu jsme se rozešli.. Obcházeli jsme to mezi skok, udělali jsme kroužek kolem crossové překážky, kolem oxeru a pak už se rozlehl zvučný hlas ředitelky akademie, který zval do sedel.
Poupravila jsem si na hlavě klobouček, zastavila hnědého, stáhla třmeny a s trochou námahy se vyhoupla do sedla. "Hodný" podrbala jsem Dekamerona, když zůstal v klidu stát, nakopla si i druhý třmen a pořádně se porovnala v sedle. Postupně ubývalo pěších a přibývalo jezdců v sedlech až kromě Toma s Elle nikdo nestál na dvou. "Utíkej, liško, utíkej!" zasalutovala Niora čímž dala Kitty najevo, že může vyrazit. Počkala jsem až budou zadky Houpího a Atta dostatečně daleko, pak jsem i já pobídla Deka dopředu a na volné otěži pokračovala za "psi". Otěže jsem držela vážně na volno, nechala ho jít opět vytaženého, jako na začátku dnešního dne, já se taky naprosto povolila, uvolnila. Nechala jsem ho kráčet volným krokem dopředu, vytaženého pěkně dolů..
Liška nás vedla po široké lesní cestě, pohodlně na dva koně, ale Niora se zrzavcem zůstala za námi, a tak jsme jí měli celou pro sebe. Toho jsem musela alespoň trochu využít. Zkrátila jsem si otěž o dvě zarážky, lehce zavibrovala jen konečky prstů do otěže. Zkoušeli jsme dělat vlnovky, já si trošku pobrala otěže a ohýbala si ho. Otěž jsem měla příjemnou, středně dlouhou, dostatečně na to aby se mohl protáhnout dopředu, ale v případě nutnosti jsem ho mohla vzít zpátky a trochu na ní i ohýbat. Občas mezi stromy vylítl nějaký nestěhovavý pták, ale koně je nechávali bez povšimnutí. Bylo tady krásně, odsud už bylo vidět na konec lesa, kde prosvítalo slunce, široká cesta a stromy nad ní tvořící bránu. Spokojeně jsem se v sedle zavrtěla. Dlouhé vyjížďky člověka zavedly do překrásných míst. Podrbala jsem valáška pod hřívou a poslala dozadu zprávu od Kitty. Čekali nás další skoky, tentokrát ty profilové, díky rozhovoru s lištičkou jsem věděla co nás čeká. Tak schválně kolik z koní se přes to dostane. Začali jsme klusat. Aktivní holeň mi zajistila, že neflákal zadky. Já se rytmicky zvedala ze sedla, pěkně do pohybu, ne před ne za, protože kráčel pěkným tempem. Ruku jsem měla nízko, aby se ještě pořád mohl protáhnout a teprve postupně jsem ruku pomalu zvedala, pohrávala si a dostávala ho na korektní kontakt. Sama jsem střídavě přesedala, valacha opět přistavovala k jedné a druhé ruce, teď už jsem po něm chtěla, aby se začal dostávat nahoru na přilnutí, zapracoval zády, podsazoval správně zadky a celkově to neflákal. Nespěchala jsem, jen jsem k tomu dosavadními kroky směle směřovala. "Po výjezdu na louku postupně nacválávat!" zahalalila Kitt, my to poslali dozadu poštou a já ještě o zarážku přehmátla otěž. Upozornila jsem si valáška, že se bude konat nějaká změna a když jsme vykroužili obrat na levou ruku, záměrně jsem nenacválávala do obratu, jsem valáška vyrovnala, dosedla, poloviční zádrž, srovnala valacha nejdřív na střed, pak jsem brnkla na pravou otěž, nabídla mu jí, přenesla váhu na pravou sedací kost, našlápla pravý třmen a levou za podbřišníkem stiskla. Pravá noha se k ní přidala, ještě jsem si do toho mlaskla, při naskočení zapružila v loktech, v pánvi se zhoupla a po prvním cvalovém skoku odlepila zadek. Ruku jsem opřela do krku, dívala jsem se dopředu před nás, lokty pokrčené, měkké, pružila jsem v kotnících, klidně přiložená holeň a kolena v sedle... Pohled jsem stočila na skoky. Necky a oxer s pytli. Úzké a ke všemu dost profilové skoky. Byla jsem zvědavá, jak se na to hnědý zatváří. Šel vytažený dopředu, skoků si už všimnul a teď bystřil, to bylo znamení, že až je uvidí vyrazí dopředu. Přesně proto jsem si sedla zpátky do sedla, ztuhla v kříži, lopatky zpátky, rukou "zamrzla" a pobídla holeněmi. Zkrátil kroky, šel víc nahoru a já ho měla víc "pod sebou". "Tak je to správně" pochválila jsem ho hlasem, hlavu znovu stočila ke skokům. Valach profily neřešil, ale něco jiného je skákat to v klidu sami a něco jiného v řadě za ostatními koňmi. Ačkoliv mě v tom nenechal moc dobře jsem věděla, že voda ho může překvapit a i sluníčko, které prosvítalo mezi mraky a jeho paprsky se odrážely od lesklého povrchu černých pytlů nebyly úplně "nestrašidelným" skokem.
Cválali jsme na pravou nohu, což krásně vycházelo, protože před skoky se točilo do mírného obloučku, před tím jsem si ho ještě trochu shromáždila, abych tak zvětšila mezeru mezi námi a koněm vepředu. Na tohle se musí pořádně podívat. Po obratu si zvednul hlavu na stožár, vzrušeně zafrkal. "Nespěchej, nespěchej" houkla jsem varovně, jakmile si takhle odfrknul byla to předzvěst, že se mu za zadkem odpálí raketa. Víc jsem proto zasedla do sedla. Valach cválal, trošku si zarval do udidla. "Heey!" prořízla jsem vzduch ostrým zvukem. Uklidnil to, ale nevrle pošvihnul ocasem. Srovnala jsem ho na střed, přes holeň ho nechala lehce prodloužit kroky, aby měl dostatečnou energii a pěkně mu to vyšlo do vzdálenosti. Tři cvalové před jsem ho lehce promáčkla holeněmi pravá - levá, aby věděl že si ho hlídám, otěže jsem držela napnuté, pořádně ho hlídala, aby neměl tendenci vyhnout. Poslední krok udělal dlouhý dopředu, odskočil tak s přidupnutím, což bylo především způsobeno, že si všimnul vody, jinak by se tam klidně vešel. Zvládla jsem vychytat pohyb jakž takž. Posunula jsem ruce lehce po krku, jednalo se o menší skok a navíc v dvojskoku, tady jsem mu nemohla povolit otěž až za uši. Hned na doskok jsem reagovala pobídkou vpřed, vrátila se pořádně do sedla a zabrala, abych ho udržela ve směru na střed. Byl rozharašený. "Uklidni" pískla jsem. Soustředěn koukal na skok, já ho pobídla pořádně dopředu, aby si to náhodou nerozmyslel a neštycnul. Ovšem on o tom nejspíš ani neuvažoval, protože jeho nadšení nemělo obdoby. S rázností a silou se odrazil. Zvedla jsem zadek, vyšla s pohybem a posunula ruku. Pohled dopředu, držet se koleny, přiložená holeň by neměla sjet dozadu.. Nad skokem jsem vždycky zadržela dech. Vydechla jsem až s doskokem. Trochu jsem čekala, že po doskoku se rozjede, ale že mi do toho hodí kozelec. Trošku to mnou hodilo, jedna otěž mi mírně proklouzla a já honem honem sbírala otěž zpátky, abych ho mohla přibrzdit. Pěkně přes sed nejdřív do klidného pracovního cvalového tempa ze kterého jsme přešli v klus. Nechala jsem ho si trochu vytáhnout otěž za odměnu, že skoky překonal. "Hodný, hodný koníček" pochválila jsem ho, skoky přešel, až na lehce zběsilé tempo, pěkně.
Oliver se vepředu dotáhnul na Kitty. Něco jí tam šeptal a já byla strašně zvědavá co. Chtěla jsem využít chvíle a trochu se k nim přiblížit než se pole sjednotí, ale v tu chvíli se ozvalo velice hlasité a jasné znamení díky kterému byli všichni jako na trní: "HALALÍÍÍ!" Zase. Zase jako každý rok. Všechno jako v jednom poblázněném zpomaleném filmu. Byla jsem Master, my se tohohle "na ostro" účastnit nebudeme, ale vysvětlete to nabuzenému valachovi, když se kolem něj rozletí snad třicetičlenné stádo. To prostě nejde. A já ani nevěděla jestli ho chci brzdit. To že nemáme na ohon právo neznamená, že se nemůžeme dostihu zůčasnit. "Tak utíkej" mlaskla jsem, pohybem se nechala vyzvednout ze sedla, naklonila se níž nad krk a rukou projela po krku. Dekuš vyrazil dopředu světelnou rychlostí. Natáhnul nohy před sebe jak jen to dokázal a letěl dopředu doprovázen dunění kopyt. Chtěla jsem ho dostat někam na stranu ať nezavazíme. Jenže teď se proměnil na plnokrevníka, který si to svištěl po dráze, kdepak "vychovaný" parkurák. Pořádně jsem zasedla. "Klid, kamaráde" pískla jsem, zvedla o kousek ruku a pořádně zatlačila levou nohou zatímco si ho víc přistavila k pravé otěži. Navztekaně zašvihal ocasem, nepovolila jsem a on se přece jen uvolil a dostala jsem ho vně toho chumlu. Tam už to bylo o něčem jiném. Nikdo mu neběžel těsně před hlavou ani za zadkem. Zasedla jsem se zádrží, dostala ho do klidného cvalu - klidnému vzhledem k situaci - a zvedla zadek ze sedla. Teď jsem ho nechala už jít, funěl si to dopředu, já ho víc brzdit nemínila, ať si to jednou v roce taky užije.
Všichni začali zpomalovat, zářící studentce vlál v ruce liščí ohon a Kitty se řítila vpřed společně s Oliverem. Byla to jízda, koukala bych se dál, jak se řítí vpřed, ale měla jsem plné ruce hnědáka. Ten byl trošku rozlícaný a na moje zádrže nereagoval zrovna korektně. Pořádně jsem si do něj sedla, váha dozadu, protlačení sedacích kostí hlouběji, prodloužení nohy, zatlačení kolen do opěrek, lopatky zpátky, pata dolů a pohyb zápěstím dovnitř, abych vytvořila větší tlak na udidlo. Zafungoval. Vypadl ze cvalu do klusu. "Správně" pochválila jsem ho, začala jsem se zvedat, korigovat ho vysedáním do pomalejšího tempa, aby se co nejvíc zklidnil. Pomalu jsme přešli i do kroku. Nechala jsem ho vytáhnout otěž, protáhnout se v zádech...
"Nepřišlas o ocas?" usmála jsem se na zrzku, když se k nám přiblížily, uculila se ale pak se naklonila, aby byla těsně na doslech. "Spíš se bojím abych večer nepřišla o něco jinýho" zakoulela očima a už mi začala vyprávět, čím jí obdařil Oliver. Jen jsem valila očiska, div mi z důlku nevypadly, drzoun každým coulem to byl. Vůbec se mi to nelíbilo.
Nic moc jsme toho probrat nestihly, protože zbytek se už začal formovat. Kitty zaujala svoje místo na špici grupy, teď už ne jako liška nýbrž vodící kůň/jezdec a já opět na místo Mastera. Dali jsme se do klusu. Dek šel docela dopředu, ale neměl v úmyslu utíkat, nechala jsem mu v klidu volnější otěž a lehce se zvedala nad sedlo v jeho rytmu. Dneska už jsem toho měla vcelku dost, byla jsem docela unavená, ale ještě jsme před sebou měli kus cesty. Lehce jsem musela připojit holeň, aby hnědý líp vyšlápnul, začínal se šourat. Oba musíme chytnout druhý dech... Bylo tady krásně. Vjížděli jsme do lesa. Kitty zavelela k přechodu do kroku, a tak jsme všichni začali zasedávat a brzdit své druhy. Valášek přešel v klidu, odfrknul si, zastříhal ušisky, rozhlédnul se mezi stromy a dál pokračoval v cestě. Já využila klidné etapy k vyprázdnění hlavy. Jen jsem vnímala vůni lesa, kdy mi studený vzduch dával najevo že se zima blíží čím dál rychleji. Zhluboka jsem dýchala a cítila jak celé napětí z dnešního dne ze mě uniká. Ještě to nezkazit finišem a budu nadmíru spokojená z dnešního dne. Vážně se to moc moc povedlo.
Znovu jsme si naklusali. Otěž jsem trošku vzala do ruky, ale pořád volně. Zase jsem mu chtěla dát čas. Zrzka teď už šla s vrankou trošku víc dopředu, Dek se nemohl loudat, musel nožky trošku natáhnout a to mu pumpovalo do žil trochu života, já nemusela pobízet. Brzy jsme se vynořili z lesa ven. Na prosluněnou louku, která se svažovala na jedné straně do údolí a na druhé lehce stoupala, a zdála se být nekonečnou... Jak se nám cesta zvedala, tak jsem trošku pobírala otěže, lehce si do nich zas zabrnkala. Měla jsem trochu stihomam klusat do kopce na příliš volné otěži. Přibrala jsem si je ještě o zarážku, když koně za naším zadkem začali poskakovat a Dekameronovi se to moc nelíbilo.. Letmým pohledem jsem zjistila, že hodně jezdců má svých koní plné ruce. Ono volná louka potom co na jedné podobné letěli s větrem o závod mohla být trochu životu, nebo Masteru, nebezpečná. Kitty si toho očividně taky všimla a zavelela k přechodu v krok. V duchu jsem jí děkovala.
Oliver klidný úsek využil k popichování ExLišky. Já se nezmohla na nic než udivený a lehce znechucený pohled. Ten kluk mi prostě neseděl, bylo vidět, že on je ten co je zvyklý být vynášen až do nebes na úkor svého bratra. Jeho sebevědomí by směle mohlo konkurovat Mt.Everestu.
Sotva jsem si stihla všimnout, že se blížíme ke stejnému úseku jako na začátku honu zavelela Kitt do cvalu. Pokřižovala jsem se, odříkala si modlitbu a začala si hnědého rovnat. Víc k levé ruce, přistavit, ohnout kolem vnitřní nohy a vtisknout mu cvalovou pobídku. Nijak nemlátit pánví jen vyjít s pohybem v lehkém zhoupnutí se. Dekouš tentokrát do cvalu opravdu skočil. Hned jsem ho pobídla, protože to byla většinou předzvěst, že bude kravit, a tak jsem mu k tomu nechtěla dát prostor. Prodloužil kroky. Lehce jsem zasedla, trupem jakobych říkala "stůj" a spojila to ještě se zádrží rukou zatímco holeněmi jsem ho poslala dopředu. Hnědý místo toho, aby tedy rozplácle uháněl za Piecem, tak se zvednul. A dokonce to mohlo vypadat i dobře. Hlasem jsem ho pochválila. Zopakovala jsem příkladu jezdců před námi, odlehčila mu záda a jen hlídala, aby se dál nesl v takto pohodovém tempu. Víc jsem zatlačila do paty, trošku mi tuhla a já jí potřebovala protáhnout. Až slezu tak nebudu vědět jak se chodí.
Vítr mi cuchal vlasy, Před námi se vynořili skoky, byly mi podivně povědomé a až teprve když jsme přešli do klusu a uhýbali od nich mi došlo, že tyhle jsme už skákali. Vidíte to, ani mi to už nemyslí.
VKLÁDÁ IZZY - BLOOD NEFUNGUJE PC
bloodye+dekameron: /OMLOUVÁM SE/
Vysedala jsem víc dopředu, lehce a ne moc vysoko. Nohy už mě bolely, hnědák byl pěkně zapocený, ale pořád šlapal, i když už ne tak aktivně a já ho musela občas postrčit holení. "Už jenom kousek" špitla jsem a sama tomu věřila. Přeci jen tady už jsme to znali dobře, byli jsme kousek od Floresty a já jen doufala, že Kitty to nechce někudy objíždět.
Znělý hlas zrzky oznamoval další nacválání a poslední skok dnešního dne. Všem to vlilo krev do žil, s vidinou blízkého domova jsem pobídla Deka do cvalu. Nezkoušel vyrazit dopředu, naopak vyšel krásně nahoru. Podržela jsem holeň, aby šel s aktivní zádí i dál a aby neubral z tempa. Tentokrát jsem zůstala sedět, pohledem mapovala krajinu a hledala skoky. Byly dva. Jeden klasický balíkový a druhý tvořený z pohovky. Musela jsem se smát. Tohle jen tak někdo na Hubertu nemá, skákání přes nábytek. A jak jsme se blížili mimoděk jsem si vzpomněla na první kurz crossu, kdy nás Tom nechal skočit přes svojí čtyřkolku. Děs v jeho očích a rozkousaný ret byly jasnou známkou toho, jak moc nám věřil. Tehdy jsme to všechny zvládli. Trenér pak obcházel stroj jestli není nikde škrábnutý. Chudák, to museli být stresy.
Zatřepala jsem hlavou, abych jí vyprázdnila. Zaostřila jsem na pohovku, která byla dána vcelku volně do prostoru. To znamenalo si koně pohlídat, aby nevyhnul. Zrzka se zvedla do stehenního sedu, zamířila na střed extravagantního skoku a všichni, koho jsem měla před sebou, za ní zamířili. Já zůstala sedět, pořádně se porovnala, koleno zatlačila dolů ať se mám čím držet a srovnala otěže. Valach trochu zrychlil, protože věděl co přijde. "Ne" houkla jsem a zasedla, aby věděl, že bez mého pokynu se dopředu nejde. Musel to chlapec vydržet. A vydržel. Když jsem si ho pořádně nasměrovala kolmo na střed, měla dobrý rozestup od Connyho a cítila že Deka mám pod plnou kontrolou, tak jsme přes poloviční zádrž - žádné vyletění dopředu, pěkně pořád zadek pod sebou a od něj vycházející veškerá síla - vyšli víc dopředu. Cítila jsem jak je plný vzrušení, hlava nahoře, uši dopředu, napětí. Holeněmi jsme ho objímala, hlídala, aby mi nikde neutekl a koukala dopředu. Snažila jsem se co nejvíce koncentrovat, být v klidu, protože jinak by se naše šance na zdárné překonání skoku o hodně snížily..
Začala jsem počítat. Na tři pobídka k odskoku, podsazení zádě a odraz. Zvedla jsem se s pohybem, ruce na krku mírně posunula nahoru, abych mu umožnila se natáhnout, pohled pořád dopředu. Šel víc nahoru než musel, asi se trochu bál, aby mu to neukouslo nožičky. Na zemi jsem se zvedla do stehenního a poslala ho holení dopředu. Ruku jsem si opřela do krku, otevřela prsty, vytáhl se za otěží. Koukala jsem jestli někde nejsou nějaké díry, nechtěla bych aby do nějaké šlápnul, i když kdyby tady terén nebyl bezpečný tak necváláme, že. Mířili jsme si to po lesní pěšině, která vedla kolem Floresty. Musela jsem ho pobídnout holení, když se ozvalo řehtání od výběhů. Deki na to reagoval hlasitě div mi bubínky nepraskly. "No jo, no jo. Zachvilku jim popovídáš" přejela jsem rukou přes krk. "Do klusu!" ozvalo se chvíli poté a my v zástupu začali přecházet. Jen jsem se vrátila do sedla, mírně použila váhu a pískla. Přešel v klus, který jsem si vysedáním zkorigovala tak aby byl klidný, volný a celkově "na pohodu". Otěže jsem nechala volnější, střídavě zůstávala ve stehenním sedu a vysedávala. Hnědáček si užíval drbání pod hřívou, capkal si to vytažený, uvolnění a žvýkal. Když přišel čas na přechod do kroku zase stačilo jen hvízdnout, aby uklidnil. "Tak je hodný" pohladila jsem ho po zádi a už plánovala, jak mu vyberu nějaké krásné jablíčko. Otěž jsem úplně zahodila. Nevypadal, že by chtěl někam utíkat a dneska se choval na výbornou. Bylo na něj absolutní spolehnutí, vážně mi dneska moc pomohl.
Kráčeli jsme kolem výběhů, pozorovala jsem stádo jak se flákají u sena, nebo nás zvědavě pozorují. Patron s Galaxií líně přežvykovali a já přesně věděla, že hnědáčkovi tenhle veget dopřeju zítra. Oba si dáme pauzu. Mě dnes ještě čeká večerní akce a vzhledem k tomu, že pozdní návrat byl téměř jistý, tak si nejsem jistá jestli vůbec nějakou aktivitu budu schopna zvládnout. Však od ten den ve výběhu určitě ocení.
Projeli jsem kovanou branou.