izzy+meteor: DEN PŘED HONEM

Na Florestě vládl chaos.Byl den před honem nebylo se tedy čemu divit. Vůbec jsem nezáviděla nováčkům kteří dorazili teprve nedávno. Teď jsem nevěděla kde co mám ani já,natož nové studentky které se tu ještě dostatečně nezorientovali. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela skříň dokořán. Pečlivě tam bylo poskládané moje závodní oblečení. Od Hubertovy jízdy na závodišti Dusot srdce jsem ještě neměla dostatek času si ho vyprat a tak jsem ho teď bez dlouhého romýšlení popadla a hnala se do stájí. Vzala jsem ještě jedny z jezdeckých podkolenek ze skřínky v šatně a pak už jsem si to štrádovala k pračkám. Jako vždyvky jsem si nejdřív přečetla manuál k pračce a pak oblečení šoupla dovnitř a navolila nastavení. "Tak jedna věc už by byla...teď celá ta halda dalších" usmála jsem se pro sebe a vydala se do sedlovny kde jsem potřebovala dát do pucu všechnu výstroj. Bylo tam ale tolik lidí,že jsem se rozhodla přesnout se do mého nejoblíbenějšího místa ve stáji a tím byl Tikův box. Zrovna jsem ho vyčistila a tak jsem se spokojeně usadila do slámy hned poté co jsem přivezla mobilní stojan se všemi potřebnými věcmi k boxu. Najednou se to zdálo všechno nějak moc. Můj hlavní problém bylo vždycky "kde začít"... rešila jsem to snad dennodenně,když jsem měla začít něco uklízet,plnit službu,napsat dopis... kde začít byla otázka mého života. Vytáhla jsem z kapsy mobil. Z tapety se na mě usmívala dívka s rudými vlasy v černých plavkách sedící na hřbetě vysokého grošovaného valacha. Byla to krásná vzpomínka na letní plavení. Léto již je,ale za námi a tak by možná bylo načase si tapetu změnit. Kdo ví,třeba se zrovna dnes naskytne ta ideální příležitost Našla jsem si v mobilu playlist těch nej písniček a zmáčkla play. ,,In my sword...I TRUST" začalo se linout z mini reproduktorů bílé tenoučkého mobilu značky Prestigio Musela jsem se pustit do práce,nic jiného se nedalo dělat. Otevřela jsem si krabičku s mýdlem na kůži a podala si ze stojanu uzdečku. Vlhkou houbičkou jsem párkrát přejela povrch mýdla,aby trochu zvhnul. Ještě jsem z si zkontrolovala na kterých dírách je jaká část uzdečky,zapsala jsem si to Quick Notes na mobilu a mohla jsem se pustit do demolování uzdečky Ne , to zas ne. Během pěti minut se přede mnou nacházela celá rozložená uzdečka. Jako první jsem si levé ruky vzala nánosník a začala ho přetírat krouživými pohyby houbičkou s mýdlem. Na povrchu kůže se vytvořila jemná mýdlová pěna. Potom jsem nánosník pověsila na háček na mobilním stojanu. Stejný postup jsem zopakovala i s ostatními částmi uzdečky,teda kromě udidla. Kvůli tomu jsem musela vstát a zajít k vodnímu zdroji, kde jsem ho pečlivě vydrbala vymáchaným hadříkem a taky rukou. Když jsem se vrátila do boxu,mýdlová pěna už se téměř všechna vsákla. Vzala jsem si do ruky čistý kousek látky a otřela jím zbytky mýdla. Uzdečku jsem potom poskládala dohromady-již s novou čelenkou,kterou jsem nám obstarala specielně na hon... abychom byli krááásní Další na řadě bylo sedlo. Brala jsem enduranční sedlo,které mělo mělo posedlí z podivné látky takže tu jsem jen otřela hadrem. Zbytek sedla jsem pak ošetřila mýdlem stejně jako uzdečku. Teď už zbývalo jen vykartáčovat podbřišník proti otlakům a umýt chrániče a botičky. Taky otřít helmu by nebylo na škodu. ,, EXTERMINATE ! Dooooo dooo weee doooo!" rozezněl se boxem remix Daleka a hlavního soundtracku k Doctorovi. Na táhla jsem se pro mobil a přijmula Kittyin hovor. ,,Hola hola" ohlásila jsem se dle Cimrmanovi nauky o telefonování. Místo korektní odpovědi ,,Hola hola,tam Kitty" se mi však dostalo jen ztrápeného zbrklého vyhrknutí věty ,,Kámo, potřebuju pomoct!". Rychle jsem zvážněla,Kitty nebývala ztrápená moc často a když jo,tak to buď byla jedna z nejhorších věcí, které si člověk dokázal představit nebo naopak taková prkotinka. Já se vždycky snažila pomáhat jí s těma prkotinkama,jelikož s tím druhým jsem pomoct neuměla ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se. ,,Přijď do sedlovny... a rychle prosimtě" potom už se uzvalo jen "klap" a "tu tu tu tu tu". Vstala jsem ze slámy a cestou do sedlovny přemýšlela jestli tam najdu mrtvolu nebo budu muset poradit kterou gumičku si má Kitt na zítřejší hon vzít Za tu gumičku bych byla osobně radši Vtrhla jsem do dveří sedlovny společně s Bloodyí . ,,Co se děje?" otázala jsem se znova a doufala,že tentokrát už dostanu odpověď. ,,Já nemám tušení kterou čelenku k tý čabrace vzít" povzdychla si zrzka a podívala se na mě ztrápenýma očima. V duchu jsem si oddechla. Holky kolem mě obrátily oči v sloup...nedokázaly pochopit proč je čelenka důležitější než večeře. Já to chápala,tak trochu. Pokud šlo o vzhled důležitých věcí muselo to být dokonalé. Sladěnost vánočních ozdob na stromečku byla důležitější než dárky a barevná posloupnost nápisu na nástěnce důležitější než fotky. Zadívala jsem se proto pořádně na stůl a prohlédla si možnosti. Nakonec jsem Kitt podala čelenku se stříbrným tlustým provázkem a uzdečku s obyčejným nánosníkem. ,,Miluju tě" objamala mě nadšeně kamarádka. Upozornila jsem ji že není zač a pak vyšla ven ze sedlovny dokončit práci na Metyho vybavení...Když bylo hotovo dovedla jsem valáška z výběhu.Byl zase jako prasátko tak jsem mu sundala deku a přinesla si čištění,abych se mohla věnovat zítra spíš detailům než velkým plochám. Krouživými pohyby gumového hřbílka jsem odstranila vnější blátivý obal na krku a menší nečistoty na hřbetu a zádi,kde měl deku. Měkkým kartáčem jsem jeho srst pořádně vyleštila. Nohy měl celé od bláta,které bylo místy ještě mokré tak jsem ho vzala do mycího boxu,kde jsem mu nožky umyla. Zavedla jsem ho do boxu a donesla mu večerní dávku krmení. ,,Hezky se vyspi,zítra nás čeká opravdu náročný den" usmála jsem se na grošáka a zavřela za sebou dveře boxu. Už jsem si to razila do jídelny když mi došlo,že jsem zapomněla na vyprané oblečení.Vytáhla jsem ještě z pračky vyprané závodní triko, podkolenky a rukavice. Odnesla jsem je do pokoje a rozvěsila v koupelně. Obrátila jsem se na podpatku a seběhla po schodech dolů k východu z kolejí. ,,Kampak mladá dámo?" Ozvala se za mnou Sue jejiž hlas už jsem bezpečně poznala. ,,Ehm,na večeři?" řekla jsem nesměle,tady rozhodně něco nesedělo. ,,Teď? Večeře? Vís kolik je vůbec hodin?'' Podivila se mi Sue. Vytáhla jsem z kapsy mobil a podívala se na hodiny. ,,Uh,sakriš.Ale já od oběda nejedla" zadívala jsem se na Sue velkýma psíma očima. Tetička se otočila a z košíku rohlíků které se právě chystala dosnést pryč. Vytáhla jeden rohlík a nějakým zázrakem tam měla i mimi balíček borůvkové marmelády....mňám. ,,Na tady máš, a teď už hezky do postele...šup šup" ,,Děkuju a dobrou noc" usmála jsem se na tetičku a vyběhla zpět nahoru do pokoje...
DEN HONU
Stála jsem v hnědých rajtkách,bílém závodním tričku,mikině a vysokých jezdeckých botách v Meteorově boxe. Když jsem zanula karabinu ohlávky ozvalo se tiché cvaknutí. Ještě jsem do ohlávky zapnula vazák. Zamlaskala jsem a zamířila s ním k uvazišti. Donesla jsem mu tam i síť se senem a kbelík s vodou pro veškerý komfort, jelikož jsem měla tušení,že tohle během chvilky hotové nebude. Přinesla jsem si tašku z čištěním a vytáhla kartáč. Meteor byl relativně čistý ze včerejška takže gumové hřbílko stačilo použít až těsně před sedláním na rozehřátí svalstva. Kartáčem jsem začala pečlivě očišťovat Tikovu srst od krku směrem k zádi. Péči kartáčem se nevyhly ani prsa,břicho a nohy. Tvrdým kartáčem jsem očistila kopyta. Potom jsem vzala kopytní háček a sjela Meteorovi rukou po noze od karpu až ke spěnkovému kloubu a nohu zvedla. Chytla jsem si kopyto a vyškrábala nečistoty. Kartáčkem z druhé strany kopyťáku jsem kopyto zbavila i těch nejmenších částeček zaschlého bláta nebo trusu. Položila jsem Tikovo kopytko zpátky na zem a přešla k dalšímu. Když byla kopyta hotova,vzala jsem kovový hřebínek a začala se probírat uzlíky hřívy. ,,Budeš vypadat jak princezna Tikouši,co ty na to?" zasmála jsem se když se mi hřívu konečně povedlo rozčesat. Přesunula jsem se k ohonu,který byl taky plný malých uzlíků a příležitostně i kousků bláta. Naštěstí se mi i ten podařilo rozsčesat. Hříva i ohon najednou nabyli na objemu a lesku. Mety vypadal znamenitě,ale ještě jsem mu musela spáchat něco z hřívou. V plánu jsem měla klasické bobánky a rozpuštěnou kštici, tak mu to slušelo nejvíc. Rozdělila jsem si hřívu na osm částí a sedm z nich jsem svázala do jakýchsi neforemných drdůlků,abych se mohla plně věnovat jen jedné části za čas. Nejdříve bylo potřeba uplést klasický copánek. Potom jsem ho upravila do bobánku a zagumičkovala. Stejně jsem to udělala i ostatních pramenů. Hříva vypadala nakonec celkem obstojně. Zanechala jsem Tika u uvaziště a šla upraviti sama sebe. Shodila jsem ze sebe mikinu a místo ní jsem si nasadila červené sako ze sady Liška. Taky jsem si do rajtek nasunula pásek s přezkou ve tvaru lištičky. Prohlídla jsem se v zrcadle...páni já vypadala jako opradový jezdec,och :3 Néé že bych už se párkrát takhle vyfešákovanou neviděla, ale přiznejme si to- když člověk má na sobě takové uchvatné oblečení tak je každá zastávka u zrcadla příjemná ,,No jo, ale co s vlasama?'' povzdechla jsem si. Napadl mě rybí cop,ale nebyla jsem si jistá že bych to sama zvládla. V tom do dveří šatny vtrhla Marigold. ,,Goldíku prosimtě mohla bys mi zaplíst rybí cop?'' vyhrkla jsem rychle. ,,Já nevím...moc to neumím. Ale můžu to zkusit pod podmínkou že mě nebudeš nenávidět za případnou bolest,tahání a chomáče vyrvaných vlasů.'' řekla a věnovala mi ďábelský pohled. ,,Emhe hemhe.... Tak jo, přísahám že se nenaštvu a navyšuju nabídku o vyhotovení jednoho drdolu přesně na míru, pokud bude ten můj cop vypadat aspoń trochu obstojně'' zasmála jsem se a sedla si na lavičku. Marigold jako obvykle přeháněla, upletla mi nádherný rybí cop a nevypadl mi při tom ani vlásek. Teď jsem začala mít trochu obavy já,aby neměla spolubydlící nakonec na hlavě místo drdolu blonďaté hnízdo. Skoro jsem v ten moment zapomněla jak se vlastně drdoly vyrábějí Sice to chtělo chvíli přemýšlení a notnou chvíli práce,ale nakonec z toho Marigod vyšla s celkem hezkým – musím se pochválit – drdolem. ,,Ježišmarja,vždyť já mám vlastně skluz...sakriš proč já jdu vždycky pozdě...musím běžet díky za drdol'' vychrlila ze sebe blondýnka když se podívala na hodinky,popadla helmu,kterou měla položenou na stole a vyřítila se z šatny. Já jsem se jen usmála. Zapomínala se snad každý den, ale vždycky všechno nakonec stihla, tak už jsem se naučila neobávat se když nestíhá. Kdyby byla přece jen extra nouze, věděla že mě může kdykoliv zavolat na pomoc...tedy pokud jsem zrovna taky nebyla v časové tísni
,,I'm a warrior . Earth warrior...'' rozezněl se mobil. ,,Haloo?'' položila jsem uvítací otázku po přijmutí rozhovoru. ,,Ahoj Izz,tady Mors. Jsem před bránou'' ,,Ahooj, už jdu za tebou'' odpověděla jsem vesele do mobilu a típla hovor. Čas vyvrátit všem – hlavně Kitty- že Moris není kocour a že je to jméno náhodou hezký. Zvesela jsem si to razila ze stájí. Na příjezdové cestě už stálo pár návštěvníků a dokonce i jeden přívěs už byl zaparkovaný. Za branou už na mě čekal Mors. Zrzavé krátké vlasy měl skoro ve stylu desátého doktora a zelené oči mu jiskřeli – snad nadšením,snad něčím jiným,mě neznámým. Přes tričko Avantasie měl přehozenou černou koženou bundu se stříbrnými řetízky a červeným pentagramem na rameni. Kalhoty vypadaly podobně, až na to že nebyly kožené. ,,Nazdar holka'' řekl kamarád a pozdvihl obočí když si mě pořádně prohlédl. ,,No nehleď na mě tak! Nemůžu přece jezdit v metalovým'' zasmála jsem se a natáhla ruku abych si mohla s Mordou plácnout na pozdrav. Zatímco jsme postupovali směrem k hlavní budově, vykládali jsme si o tom co jsme kdo zažili od té doby kdy jsme se viděli naposledy. Mors už zase propadal skoro ze všeho z čeho mohl... nebylo proto,že by byl blbej nebo snad nechápal látku, on prostě nechtěl. Tak jsme se vlastně poznali ... ve škole při doučování.Pamatuju si že holka co nás s chemie doučovala se pořádně divila když se ukázalo že Mors vlastně chemii zvládá mnohem líp než ona. Už jsem se ho tolikrát ptala proč to vlastně dělá,ale jediná odpověď byla ,,protože takhle ode mě nic nečekaj". Moc jsem to nechápala, já byla přeci jenom ten víc študovací typ Byla jsem přesvědčená že kdybych nevynechala dva roky kvůli encefalitidě byla bych teď považována za mladého génia ,,Meteore Moris,Morsi Meteor" představila jsem věrného přítele s "miláčkem" (Teď hádejte který je který...ha?! ) ,,Ehm,neudělá mi to nic?'' Zeptal se jindy tak odvážný rebel vystrašeně. ,,Tak zaprvý, žádny 'to' ale 'on' a za druhý" řekla jsem a pak se chopil Morsovi ruky a položila ji Meteorovi na čumák. Mety zafrkal, Moris ztuhl. Mety mu do ruky štouchl čumákem, Moris vyskočil metr padesát a vzdálil se na sto honů. ,,Že by se tu někdo bál?'' zeptala jsem se pobaveně. ,,Ale ne co tě nemá, jenom se s nimi potřebuju trochu poznat než mě přestanou nenávidět.'' řekl nervózně. ,,No tak pardón! Tady Tik se snažil kamarádit.'' bránila jsem Metyho. Rozhlédla jsem se po stáji,začal tu pořádný shon, zkoukla jsem hodinky a zjistila že mám na nasedlání maximálně patnáct minut. ,,Ehm kámo, je mi to líto, ale už musím jít...za chvíli přijedou vozy,tak do nich nasedni a uvidíme se o pauze jo? Musím ti představit někoho kdo si myslí že seš kocour'' vychrlila jsem všechno důležité a vzala ze stojanu podsedlovku. ,,Už zase?'' Povzdechl si Mors a odešel hledat svůj dopravní prostředek. Beztak mu ještě nedošlo,že ty vozy jsou tažené koňmi Porovnala jsem Metovi na hřbetě podsedlovku od eskadronu kterou jsme dostali za FEI cup. Na ní jsem dala gelovku a pak už enduranční sedlo. Zapnula jsem podbřišník a podala si uzdečku. Udidlo položené na dlani jsem nabídla Meteorovi k hubě. Vzal ho ochotně, ve vzduchu viselo očekávání něčeho velkého a tak jsme byli všichni napjatí,ale zároveň se nehorázně těšili.Přetáhla jsem nátylník Tikovi přes uši a pečlivě celou uzdečku srovnala a potom zapnula podhrdelník a nánosník. Ještě jsem mu nasadila kamaše a botičky a sobě na hlavu helmu. ,,Čas jít do boje,Tikoušku můj'' pošeptala jsem valáškovi a vyvedla ho z uvaziště na dvůr,kde už se nacházeli skoro všichni. Dotáhla jsem Metymu podbřišník a pak se vyhoupla do sedla. ,,Tak vidím,že nakonec možná nejsem vždycky poslední já!'' Zasmála se vedle mě Marigold,která si mě v davu našla. ,,Heej,ale to se nepočítá,já musela zabavit Morse!'' Odvětila jsem se smíchem. ,,Ale já jsem taky musela zabavit ségru'' vyplázla na mě jazyk blondýnka. ,,Jo,ale tvoje sestra se nebojí koní'' povzechla jsem si a ukončila přátelskou přetahovačku o to kdo je vlastně ta dochvilnější z nás. ,,Izzy? Izuuuuuuuuuuuuuš?!'' Volal na mě kdosi. Uviděla jsem Kitty v sedle vranky s liščím ohonem na rameni. Pobídla jsem Metyho do kroku a dojela k nim. Vedle Asie stála černě zbarvená kobylka v jejímž sedle seděla vysoká blondýnka,kterou jsem neznala. ,,Izzy Stella,Stella Izzy'' představila nás v rychlosti Kitty. Než jsem ale stihla říct ahoj,Kitty pokračovala. Vychrlila na mě něco o tom,že Marlenka nemá ráda když jí někdo leze do zadku tak jestli bych nemohla jet za nima. Předpokládala jsem že Marlenka bude vranka na které seděla Stella. ,,S radostí'' odsouhlasila jsem a Kitty se s úlevou vydala za Blood a Oliverem do čela celé družiny. ,,Děkuju'' řekla mi blondýnka. ,,Nemáš vůbec zač. Tamhle mám kamarádku,která pojede za mnou,takže tam někde bychom se mohli zařadit,'' usmála jsem se na Kittinu kamarádku a vyjela zpátky za Marigold. Doufala jsem že mě pochopila,když jsem mluvila s neznámými lidmi,často jsem mlela páté přes deváté. Zrovna když jsme se zařadily a já zkusmo představila Stellu Marigold, zazněla první famfára. Niora vyjela z řady koní a když se ujistila že má plnou pozornost všech přítomných pustila se do proslovu. „Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“ Zazněla druhá famfára a k nám zrovna přišla Sue a připíchla nám na dečku stužku,jelikož na mé rameno bylo těžké dosáhnout ikdybych se skrčila sebevíc. Hold mám koně obříka

Já - Hubert - všech jezdců pám, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!

Poslední slova vyloženě sváděla k pobídnutí koně do cvalu a zahájení Halali ještě před vyjetím z areálu. Bohužel realita byla jiná... Kitty se vydala kupředu tím nejsvižnějším krokem jakým snad mohla. Bloodye jí dala náskok a pak se rovněž krokem vydala za ní. Jako další Oliver a pak my -všichni ostatní. Nechala jsem Meteora natáhnout si hlavu dopředu a dolů, aby si pořádně protáhl nejdelší hřbetní sval a mohl se pak správně podsadit a jít na jemném přilnutí. Byla jsem mírně nervózní,nedočkavá a nadšená zároveň. Poněkud zvláštní směsice pocitů. Věděla jsem ale,že jestli budu pokračovat ve zmatených myšlenkách,zmate to za chvíli i Meteora. Pohladila jsem Tika po krku a vyprázdnila co nejefektivněji hlavu. Je to konec sezóny, jde jen o to si ho užít. Za hlavní bránou se konvoj stočil ostře doprava. K otočení Metyho mi stačilo pouze přenesení váhy víc na pravou sedací kost, zbytek zařídil fakt,že kůň je stádové zvíře. Pokračovali jsme po příjezdové cestě a pak sjeli na louku. Zepředu se nesla zpráva, že se bude klusat. Jemně jsem si zkrátila otěže tak abych je měla napnuté,ale přitom stále dovolovala Meteorovi protáhnout si hřbetní sval a vytáhnout si hlavu dopředu a dolů. Když se rozklusala i Marlenka před námi, pobídla jsem Tika holeněmi a počkala si na první klusový krok. Začala jsem vysedávat a koukla se dolů na kterou nohu. Vysedávala jsem na levou přední. ,,Hlavně nesmím zapomenout na přesedání'' pomyslela jsem si. Ohlédla jsem se za sebe abych se podívala jak to zvládají nováčci a uviděla jsem Ryana,který právě málem s Venuší způsobil kolizi,když se klisna zabodla u nebližšího trsu poslední šťavnaté trávy. Většina koní ale po prvním soustu buď zjistila že jim to jejich jezdci přeci jen nedovolí a druhá uznala že ta tráva už není ani zdaleka tak dobrá jako v létě,či dokonce na jaře. Kitty nás vyvedla nahoru po mírnějším kopečku na kterém jsme se napojili na širší stezku. Když jsme se srovnali všichni rovně na stezku, zůstala jsem sedět dvě doby v sedle a snažila se nedrcnout Metymu do hřbetu. Potom jsem začala znovu vysedávat. Klusali jsme podél stromů. Většina buď neměla listí vůbec nebo jen poslední zbytky. Byly tu ale i vysoké jehličnany se svými stále zelenými bodci. Vždycky jsem si je představovala jako takové vojáky. Muže,kteří se postavili aby chránili své ženy (listnáče) a během první zimy jim zamrzla srdce. Stali se obránci lesa, kdysi jsem v nich viděla mé osobní hrdiny a nikdy jsem na to úplně nezapomněla. Snad poskytnou ochranu i nám. Celý konvoj začal od předu postupně přecházet do kroku. Šlo to trochu jako mexická vlna...jen s tím rozdílem že to šlo jen jedním směrem a pouze jednou Meteor už byl poměrně uvolněný tak jsem si ho jemně začala posbírávat na kontakt. Cesta před námi se mezitím začala otvírat na louku. Něco mi říkalo, že je čas na pořádné ocválání. A skutečně, brzy se k nám zepředu dostalo zprávy o nacválání. Poslala jsem ji dál a pak pečlivě sledovala cestu před námi. Asie vepředu už nacválala, za ní i Dekameron,Cabriolet, Paris i koně kluků. Postupně se přidávali další a další. Připomínalo mi tu scénu z Hunger Games kdy si stařec políbil dva prsty rty a pak je zvedla na znamení – vlastně už nevím čeho- a ostatní se postupně přidávali. Zasedla jsem posunula levou nohu dozadu a pobídla pravou na podbřišníku. ''Zvedla jsem svoje dva prsty'' Meteor nacválal hezky a svižně. Málem jsme se přiblížili moc blízko k Marlenčině zádi. Skoro už po nás švihala ocasem. Stoupla jsem si do stehenního sedu abych odlehčila Metymu při protahování záda. Trochu jsem pérovala v kotnících, což mi pomáhalo držet rovnováhu, a zadkem jsem se snažia být v těžišti, né moc vepředu, né moc vzadu. Luční cesta se vynula kolem lesa po levé straně. V dálce před námi se taky objevila kopa balíků slámy, které byly zastřené velkou modrou plachtou,aby na ně nenapršelo. Bylo mi jasné, že tam se už bude muset přejít do klusu, ale tahle vzdálenost nám na ocválání úplně stačila. Trochu jsem znervózněla když mi došlo,že po ocválání už vlastně může začít skákat. Celý konvoj začal pomalu přecházet do klusu. Sedla jsem si do sedla, ztuhla v kříži a vydržela otěže. Přešli jsme do klusu. Kolem balíku si to Mety proklusal statečně bez zaváhání. Zato Marlenka plachta očividně hodně naštvala,jelikož si směrem k ní trochu vykopla.Stella ji,ale hned usměrnila. Sjížděli jsme z kopečku,takže jsem se přizpůsobila valáškovu těžišti a mírně se zaklonila. Před námi jsem zahlédla první skoky. Byli jenom takové menší, z větviček a chrastí... něco podobného budeme muset s Marigold vytvořit na open week. ,,Goldíku?! Takovýhle skok si opatříme na open week jo?!'' křikla jsem za sebe a otočila se jenom na chvilku abych slyšela odpověď. ,,Jasnýý'' odpověděla mi. To už jsme dojeli ke starému dubu u jehož kmene byla zem zarkytá vysokou vrstvou listí. Listí zašumnělo, když se do něj zabořovali a posléze vynořovali koňská kopyta. Pravá podzimní pohádka- kůň,jezdec a šumící listí Asi jsem právě vymyslela další díl Narnie Teď už skoky zaregistrovali všichni a tak liška bez dlouhého otálení pobídla vranku do cvalu a za ní vyrazili i ostatní. Počkala jsem až si nacválají Stella s Marlenkou před námi a pak jsem i já pobídla Tika do cvalu. Valach skoky už taky zaregistroval a začal se těšit. Vložil víc energie do pohybu vpřed. To,ale nebylo potřeba,spíš jsem od něj teď potřebovala víc energie vložené do zadních nohou. Provedla jsem proto poloviční zádrž a krásně si pod sebou grošáka shromáždila. Nechtěla jsem,ale jet na skoky v pracovním sedu a tak jsme musela doufat,že když se postavím do stehenního tak se mi valášek úpně nerozpadne a nedostane opět tendenci být u skoku co nejdřív. Naštěstí se povedlo a Mety si cválal v klidu a pohodě dál ikdyž jsem se zvedla ve třmenech. Nechala jsem Tika aby si odskok našel sám. Překážka neměla víc než padesát centimetrů takže pro něj to byl pouze zvýšený cvalový skok. Já jsem se přizpůsobila ve stehenním sedu těžiště a povolila jsem mu v hubě posunutím rukou trochu nahoru po krku. Dívala jsem se před sebe na další skok, který zrovna Marlenka překonala s největší možnou elegancí. Po překonání prvního jsem trochu ztuhla v rukou aby Mety zvolnil a vyšel nám odskok u druhého skoku. Hezky jsme ho překonali a stejně tak i třetí. ,,Sakriš! Hvězdo musíš koukat i na ty malý skoky'' ozvalal se za námi Marigoldin hlas. Během posledních týdnů jsem často od Marigold slýchávala jak moc práce jí dají malé skoky, že je Bouře často nerespektuje, když nedostane řádnou pobídku. Na druhou stranu ty vysoké by pravděpodobně byly taky těžké, už čistě proto že by byly vysoké. Po naší pravé ruce na louce nad námi se z lesa vynořily povozy s návštěvníky. Už na dálku jsem viděla černou postavičku na boku povozu... Kdo by to asi mohl být?? Být metalistou na nemetalových akcích bylo značně nevýhodné,protože vás všichni poznali na půl kilometru a přesně na tu vzdálenost od vás většina lidí chtěla zůstat Kitty , stále ve cvalu, odbočila velkým obloukem nahoru na louku. Velkým proto abychom nemuseli stoupat přímo do svahu. Nakonec jsme se seřadili na vrstevnici podél vozů a cválali dál. Čas od času se ozval zvuk uzávěrky foťáků. Doufala jsem že si Mors počíná podle pokynů a celou akci dokumentuje. Musím přeci jenom poslat nějaké fotky babičce, která dneska ze zdravotních problému bohužel nemohla dorazit. No a nová tapeta na mobil by taky nebyla na škodu V tom jsem zaregistrovala,že si všichni před námi mění vedoucí cvalovou nohu,pomocí letmých přeskoků. No jo,ale my jsme nic takovýho neuměli. Sevřelo se mi hrdlo. ,,Co teď ? Co mám dělat? Nemlžu jet věčně na tuhle nohu, ale zase nemůžu brzdit lidi za mnou tím že přejdu do kroku a pak nechám Tika znovu naskočit.'' začala jsem přemýšlet v duchu... nárůstala ve mně panika. Situace kdy se člověk musel rychle a efektivně rozhodnout mi prostě nesvědčily. V hlavě mi začal šrotovat plán na úspěch. Přejdu do klusu,ale jen opravdu na zlomek sekundy a pak pobídnu Tika do cvalu na druhu ruku. Snad se to povede. Zkontrolovala jsem si, že Marigold s Buřinkou jsou od nás dostatečně daleko. Potom jsem zasedla, ztuhla v kříži,stáhla horní polovinu stehnového svalstva a vydržela otěže...nervozitou jsem to trochu přehnala a otěže i trošku přitáhla k sobě,ale naštěstí jen o pár centimetrů. Honem jsem se znovu uvolnila a otěže uvolnila,když Tik přešel do klusu. Levou nohu jsem posunula dozadu a pravou jsem pobídla. Meteor naskočil do cvalu na pravou ruku a já si oddechla, že jsme nezpůsobili žádnou kolizi. Pohladila jsem grošáka po krku, odměnu si zasloužil. Projeli jsme okrajem lese a minuli pár stromků za nimiž se otevřela další louka. Zepředu se nesla zpráva, která nám oznamovala,že se máme připravit na další skákání. Snad se Mety naučil co slovo skok znamená, snad to poznal z mých myšlenek, každopádně znovu projevil ''skokovou nadrženost'' A to jsme ten skok zatím ani neviděli ! Nakonec se před námi objevila zruba deset metrů dlouhá a sedmdesát centimetrů vysoká kamenná zídka. V jejím středu byla dřevěné cosi co by lidé s nízkou dávkou představivosti nazvali dřevěnou deskou a my ostatní... lidé co spadli do kotle,když příroda nadělovala fatazii, by to nazvali nádhernou brankou,jako vystřiženou ze staré Anglie a Irska. Liška zvolila skákání přes branku, která byla o něco lehčí na přeskočení . Někteří ji následovali jiní odbočili z konvoje a přeskočily samotnou kamennou zídku. V jedné šílené minutě mi narustlo ego a rozhodla jsem se jet přes kamennou část po pravé straně zídky. Najela jsem si tak abych na ni byla kolmo a pak se uvelebila v sedle, abych měla Tikouše pod větší kontrolou. Holeněmi a přenesením váhy jsem si ještě upravila pozici tak abychom jeli na zídku opravdu kolmo. Poloviční zádrží jsem si Meteora shromáždila pod sebe. Vypočítala jsem si odskok a pak už jen čekala. Při posledním cvalovém skoku zasunul valášek nohy hodně pod sebe a pak se od nich začal odrážet. Zvedla jsem se v sedle a posunula ruce s sebou, abych mu dovolila vytáhnout si nad skokem hlavu. Koukala jsem na nebe před námi, abych nenarušovala jeho rovnováhu. Přehoupl se přes skok a já se pomalu napřimovala a stahovala ruce zase s sebou dolů. Když se jeho přední nohy dotkly země, ještě jsem nebyla úplně kolmo k zemi. Bohužel jsem si vybrala úsek zídky za kterým byl doskok trochu výš, což nás samozřejmě překvapilo a tak jsem neohrabaně dopadla do sedla a Meteor byl trochu vychýlený z rovnováhy. Jeden cvalový skok jsme sice udělali víceméně doleva, pak jsme se zase ale spořádali a zařadili se za Marlenku, která už branku dávno přeskočila. Za zídkou se nám otevřel výhled na opravdu hodně rozlehlou louku. ,,Ideální pro halali'' pomyslela jsem si a vyděsila se své vlastní myšlenky. Očividně jsem nebyla jediná kdo na to pomyslel. Někteří koně začali být trochu nervní. Impuls dokonce chvilkami cválal na místě Pár cvalových od zídky se začalo přecházet do kroku a tím se nervozita některých jezdců a koní ještě vygradovala. Ještě že jsem měla Meteora... skoro jsem pochybovala že by z něčeho mohl být opravdu opravdu nervózní. Bylo na něm, ale poznat že cití tu soutěživost ve vzduchu a že kdyby teď Oliver zařval ''HALALI'' tak by běžel srdcem i duší, dokud bychom nepředjeli i lišku a já neměla v ruce její ohon Všimla jsem si,že Kitty vepředu se snaží něco gestikulovat na Olivera... ukázala při tom rukou k lesu. Možná to znamená, že budeme odbočovat a na halali tedy zrovna teď není čas. Ani jsem pořádně nevěděla jestli to chci mít za sebou co nejdřív nebo si to naopak vychutnat až na konci celého honu. Moje domněnka se potvrdila a o chvíli později jsme již vjížděli do lesa. Stezka tu byla dost široká, takže jsem myslela, že naklušeme, ale lištička pro nás měla nachystané překvapení v podobě příjemně šumícího mělkého potůčku. Tyhle horské potůčky jsme milovala. Byly tak nádherné, voda v nich průzračná a zvuk vlnek narážejících na kameny uklidňující. Pobídla jsem Tika,aby vkročil do vody a nechala ho vytáhnout otěže aby se mohl napít. Jen jsem doufala, že voda není příliš studená,aby z toho koním ''nezamrzal mozek''. Meteor si párkrát loknul, ale pak natáhnul pravou přední dopředu a chystal se začít hrabat ve vodě. ,,Hej! Žádný hrabání,kachno!'' upozornila jsem ho a pobídla ho holeněmi ven z vody dřív, než bude on, já i všichni ostatní kolem mokří. Na břehu jsem ho opět zastavila a ještě mu nechala volné otěže,aby se mohl pořádně protáhnout a dát si menší pauzičku. Když už byly všichni napití a ven z vody, začal se konvoj opět řadit a každý zoufale hledal svoje původní místo. Já jsem nechtíc ztratila Marigold s Buřinkou, ale aspoň Marlenku a Stellu jsem měla stále před námi. Za námi se umístil Connor s Kouskem Naděje. ,,Co ty tu děláš? Myslela jsem že pojedeš co nejvíc vepředu'' prohodila jsem dozadu. ,,To víš , musím si vyzkoušet jaké to je mít menší šanci na ukořistění liščího ohonu. Víš něco jako když král schází mezi poddané'' řekl Kony domýšlivě. ,,Ale prosímtě, ty máš ke králi daleko asi stejně jako prase ke křídlům'' popíchla jsem ho a s potěšením poslouchala jak mladík lapá po dechu Rozhodla jsem se, že už ho nebudu dál trápit a radši se budu věnovat jízdě. Z lesa jsme potom zase vyjeli ven. Když jsem o tom tak přemýšlela tak vlastně celá vyjížďka byla dělená na lesní a nelesní úseky, ale co by člověk taky chtěl...poušti ani tundru v ČR nenajdeme Stezka se sice vynula doprava kolem zhruba třímetrového svahu,ale naše liška se rozhodla 'utíkat' tou náročnější cestou a začala se škrábat do svahu. Všichni jsme jí postuoně následovali. Přiložila jsem holeně víc k Meteorovým bokům,aby se víc podsadil a zabral zadníma nohama. Stiskla jsem kolena,zapřela se ve třmenech a předklonila jsem se a taky trochu nadzvedla, abych se srovnala s valáškovým těžištěm. Ruce jsem posunula nahoru po krku, jako při skocích, aby si Tik mohl vytáhnout hlavu a lépe se mu šlapalo do svahu. Ten naštěstí nebyl dlouhý a tak jsme po pár krocích byli nahoře. Otevřel se nám výhled na louku- ne málo podobnou zužující se šňůře ohraničené stromy. Asi pětsetpadesát metrů od nás se uprostřed šňůry tyčila řada pneumatik postavených kolmo k zemi a spojených tlustším dřevěným kmenem. Skok vypadal moc hezky, byl to, jak by řekl jeden česko-vídeňský génius, skok 'jako ze života' Potom, jak jsme k němu začali přijíždět kolmo, se mi skok ztratil z dohledu a já už viděla jen Marlenčinu záď. Náštěstí nebylo třeba pochybovat o Stelliných jezdeckých schopnostech (byla určitě tisíckrát lepší než já) a tak jsem se rozhodla řídit podle nich. Bllondýnka brzy pobídla vranku do cvalu. Rozhodla jsem se je kopírovat úplně ve všem,abychom překonali skok zdárně a taky abych se něco přiučila, a tak jsem samozřejmě pobídla Metyho do cvalu na stejnou nohu, na jakou šla Marlenka...čili levou Ještě že při jízdě neplatili autorská práva, jinak už by moje karikatura visela na nástěnce spolu s velkým červeným písmem ,,WANTED'' Znovu jsem zahlédla skok,až když ho překonávala Nadvandy s Vallhalou... hned za nimi skákala Stella. Všimla jsem si že nechala kobylku prodloužit cvalové skoky. Co dělala s otěžemi jsem bohužel neviděla, ale instinkt mi velel povolit. Nejdřív jsem tedy pobídla Meteora do prodlouženého cvalu a pak i jemně povolila otěže. Taky jsem přidala trochu tlaku holeněmi,aby valach nepřepadl na předek a měl dostatek síly v zadních nohou na pořádný odraz. Sledovala jsem skok a zároveň Stellu s Marlenkou. Ty se zrovna přenášeli přes skok a mě a Metymu zbývaly do odskoku asi čtyři cvalové skoky. Snažila jsem se zachovat klid a vyčkávala v sedle na odskok. 3...tu du dum … 2... tu du dum ...1.... odpočítávala jsme si v hlavě. Znělo to skoro jako kdyby bubny odpočítávali čas zbývající do popravy muže obviněného z velezrady. Místo setnutí hlavy jsem ale nakonci odpočtu pobídla Tika do odskoku a vyšvihla se ze sedla, když se odrazil. Ruce posunout nahoru, dívat se dopředu-možná i trochu nahoru,váha do pat,lopatky k sobě a lokty nechat na šířku ramen. Na to vše bylo během skoku potřeba dát pozor,aby byl skok co nejhezčí a nejefektivnější. Když se Mety přehoupl nožkama přes první půlku skoku a začal je natahovat k zemi za pneumatikami, začala jsem se v sedle napřimovat. Když se kopyta předních noh dotkla země,byla jsem trupem kolmo k zemi a potom když se země dotkly i zadní kopyta,dopadla jsem měkce do sedla. Cválali jsme od skoku dál a já hladila Metyho po krku a chválila ho slovy ,,Ták je dobře''. To už nás ale trychtýřovitý les vyplivl ven na rozlehlou louku. Měla jsem silné podezření, že je to přesně ta louka kterou jsme nedávno opustili a která byla tak vhodná pro halali. Naprotější straně louky vyjeli z lesa povozy, nebyl ale moc čas se jim věnovat protože konvoj se stáčel nalevo a poté vyjížděl velký oblouk doprava na překážku tvořenou, za sebou na boku položenými,barely. Musela jsem rychel zvážit jestli se na ,už trochu těžší, překážku s Metym vydáme nebo ji objedem. Z grošáka ale už zase zářila 'skoková nadrženost' a tak jsem se rozhodla dopřát mu tu zábavu. Snad si skok užiju i já. Vlastně,proč bych neměla? ,,Jsem přece parkuračka! Takže hurá do toho!'' povzbudila jsem sama sebe ve svých myšlenkách a stočila Metyho doleva za ostatními. Když se oblouk začal stáčet doprava, musela jsem zopakovat menévr,který už jsem dnes jednou provedla. Jen jsem doufala,že do nás zezadu nenarazí Kus naděje Stáhla jsem Tika do klusu a pak ho znovu pobídla do cvalu- tentokrát na pravou ruku,takže jsme mohli vyjet oblouk a cválat na vnitřní nohu, tak jak se to má 'Naděje' do nás naštěstí 'nevrazila' ( ) a tak jsme se mohli začít připravovat na skok. Namířila jsem nás na střed Marlenčina zadku a doufala že Stella s vrankou míří na střed překážky. Takovéhle grupové skákání bylo vlastně takovým dominem. Kdyby první nenamířil na střed, neudělali by to ani ostatní,protože v momentě kdy by zjistili, že vlastně na střed vůbec nejedou už by bylo moc pozdě něco měnit. Skok byl celkem široký a tak jsem pobídla Metyho aby co nejvíce prodloužil cvalové skoky a opět jsem jemně povolila otěže a nechala ho aby si odskok odpočítal sám. Já jsem si stoupla do třmenů,protože jinak bych nebyla zchopná zareagovat v momentě kdy by valášek odskočil. Marlenka už skok ladně překonala a mi jsme mířili na jeho střed, asi dva cvalové skoky od něj. Když se Meteor odrazil posunula jsem ruce dopředu po krku a nechala otěže i trochu proklouznout. Z různé odborné literatury jsem vyčetla že při vyloženě šířkových skocích je dobré trochu víc vystrčit zadek, tak jsem si řekla že za zkoušku nic nedám a uposlechla moudra. Za skokem jsem ale trochu tvrdějc dopadla do sedla. Pochválila jsem Tiak že tak hezky skočil a musela jsem pochválit i sebe za to,že jsem sebrala odvahu a dokázala sama sobě že mezi parkurové jezdce opravdu patřím, ikdyž to chtělo ještě hodiny a hodiny tréninku a zdokonalování. Odcválali jsme pár metrů od skoku a potom jsme přešli do klusu. Začala jsem měkce vysedávat na pravou přední nohu a taky jsem si posbírala otěže o délku o kterou jsem je nad skokem propustila. Klusali jsme po vyšlapané cestičce vedle povozů. Byly jsme,ale rychlejší a tak jsme je brzy nechali za sebou. Stihla jsem jenom zkusmo věnovat Morsovi široký úsměv, ani jsem neviděla jestli ho oplatil. Když se cesta trochu zvlnila zahlédla jsem Kitty jak nechává vranku vytáhnout hlavu a tak jsem se zařídila dle ní a propustila Metovi otěže. Taky jsem přesedla,abych jeho šlachy nezatěžovala nerovnoměrně. Za chvíli jsme vklusali na louku, na které už čekalo auto a také tu byly rozestavěné skoky. Bylo jich celkem pět. Tři z nich vypadali příliš děsivě na to abych se na ně vydala. Sice jsem byla parkuračka,ale zatím na mě byl moc i stupeň Z :'D :'D Zbyl nám tedy ten nejjednodušší balík slámy. No jo,ale zase nám bylo řečeno že ten je jen pro začátečníky... a teď mi řekněte- do které kategorie vlastně patřím? Měli jsme s Metym splněný kurz krosu,kde jsme si jednou skočili i ten metr, ale v klasickém parkuru jsme se vyškrábali teprve na stupeň ZZ... věděla jsem ale, že tu byli i lidičky,kteří si právě dokončili pátý level a tak jsem se rozhodla pro dvojskok. Musela jsem,ale jednat rychle a měla jsem jen jeden jediný pokus. Jelikož Kitty už se na dvojskok hnala a hned za ní Marigold a po ní Mellysa. Pokud si všechny tři větvičku uzmou zbyde na překážce již jen jedna. ,,Ta musí být moje'' řekla jsem si skálopevně a vyrazila k dvojskoku. POTOM CO VŠECHNY TŘI DÍVKY PŘEDE MNOU ODSKÁKALY- A JAK JSEM PŘEDOPKLÁDALA KAŽDÁ SI VZALA JEDNU VĚTVIČKU- JSEM PŘIŠLA NA ŘADU JÁ. POBÍDLA JSEM METEORA DO CVALU A NAVEDLA JSEM HO NA STŘED OBOU PŘEKÁŽEK. POLOVIČNÍ ZÁDRŽÍ JSEM SI METEORA PODSADILA POD SEBE A TAKY HO TÍM NECHALA ZKRÁTIT CVALOVÉ SKOKY TAK ABY NÁM TÍM HEZKY VYŠEL ODSKOK,KTERÝ JSEM SI VYPOČÍTALA. MOJE STRATEGIE BYLA HEZKY PŘESKOČIT KOLMÁK,POHLÍDAT SI ABY NÁM VYŠEL ODSKOK U OXERU A SEBRAT VĚTÉVKU NAD NÍM. BUDU SE MUSET CELKEM DOST VYTÁHNOUT...SNAD SI VĚTÉVKU UZMU. SEDĚLA JSEM V PRACOVNÍM SEDU A VYČKÁVALA NA ODSKOK. TŘI,DVA,JEDNA... PODPOŘILA JSEM METEORA POBÍDKOU A VYŠVIHLA SE V SEDLE A VYTÁHLA RUCE NAHORU PO KRKU. OČIMA UŽ JSEM MERKOVALA VĚTÉVKU NAD OXEREM. PO DOSKOKU JSEM MUSELA TROCHU ZESÍLIT NAPĚTÍ V OTĚŽÍCH ABYCHOM SE DO KOMBINACE VEŠLI TAK AKORÁT. NAD OXEREM JSEM SE NATÁHLA CO NEJVÍC NAHORU PRAVOU RUKOU A CHŇAPLA PO VĚTÉVCE. NA CHVÍLI SE ZDÁLO ŽE JI NESTRHNU,ALE PAK JSEM SE JÍ CHYTILA KONEČKY PRSTŮ A SÍLA SE KTEROU JSME TEĎ S METYM KLESALI K ZEMI STRHLA VĚTÉVKU ZA MĚ A JÁ JI VÍTĚZNĚ TŘÍMALA V RUCE. Jenže to bych to nebyla já aby se mi to vše perfektně povedlo. Jak jsem se snažila utrhnout větévku,zůstala jsem při doskoku hozně moc zakloněná a při dopadu jsem úplně ztratila rovnováhu. Bouchla jsem Meteorovi do zad a on si poprvé v životě za tu dobu co jsem ho znala vyhodil pod jezdcem. Samozřejmě že ten pohyb jsem ještě neznala a navíc teď jsem neměla vůbec žádnou rovnováhu a tak jsem letěla k zemi meteleskum bleskum Dopadnutí celkem bolelo. ,,Auč'' vzdychla jsem. Meteor zastavil a přišel se podívat co se mi to stalo. Měl svůj omluvný výraz. ,,To nic broučku,ty za to nemůžeš to byla moje chyba. To bouchnutí do hřbetu určitě muselo bolet'' usmála jsem se na něj a vstala. Pohladila jsem ho po nozdrách a pak chytla za otěže. Radši jsem ho odvedla bokem, kdyby měl někdo zájem skákat dvojskok i bez větévek. Podívala jsem se do své levé dlaně. Byla tam větévka zlomená na dvě půlky. Musela jsem na ni narazit při pádu. ,,Snad nám to uznají, Tikouši'' řekla jsem prosebně a potom povolila Tikovi podbřišník a rozepnula nánosník. Došla jsem s ním k autu a vyměnila zlomenou větévku, kterou naštěstí Niora přijala, za Metovu bederku.

PAUZA...