marigold a bouře: Bylo odpoledne, ve stáji největší frmol a taky nejnáročnější požadavky na volná místa v uvazišti. Já jsem si to své

naštěstí zabrala a byl ze mě nešťastný jeden kolemjdoucí, jelikož jsem neustále přebírala vybavení a porovnávala

jednotlivé kusy, abych z toho poskládala něco moc pěkného. Nakonec jsem se spokojila s pruhovanou podsedlovkou,

kterou jsme získaly s Buřinkou v létě, pěkným hnědým beránkem rovněž z léta a... váhala jsem mezi endurančním a

skokovým sedlem, jelikož jsem si nebyla jistá, čeho je na takovém Hubertu víc. Podívala jsem se na Bouři a snažila se

jí z očí vyčíst, jestli má náladu se spíš honit nebo skákat, to by mohlo pomoct.. hmm... Nakonec jsem se rozhodla pro

enduranční sedlo se vším pohodlím a všechnu vybranou výstroj nechala na stojanu, abych mohla Buřinku nechat v

klídku odpočívat a záležitosti vzhledu řešit sama. V sedlovně jsem si taky všechno pěkně vyčistila, i když to čisté

bylo, čistě pro dobrý pocit. Podsedlovku jsme ještě nepoužily, akorát uzdečka a sedlo potřebovalo přemáznout,

podbřišník přeprat a chrániče umýt, jinak snad... poprsák, vymyslet účes... popravdě řečeno, měla jsem v tom zkrátka

trochu zmatek a už po několikáté jsem si předříkávala, co musím ještě udělat. To jsem celá já. Všechno na poslední

chvíli.
Kobylka mohla nicméně v klidu odpočívat a pustit se do večeře, akorát stájovku samozřejmě dostala, a než jsem

všechno dodělala a přečistila, Niora už zamykala stáj, takže bylo nutno budovu rychle opustit, pokud nechci spát u

Bouře. To ale zdaleka nebyl konec kolotoče zmatků.
Pokračovalo to na pokoji, kde jsem si pečlivě připravovala všechnu svou výstroj, čistila, leštila, mazala a pořád

dokola si předříkávala, co ještě připravit a udělat zítra pro Buřinku. Naplánované to všechno bylo, což o to, jen na

nic nezapomenout. Akorát večeři jsem zapomněla.
Ráno jsem vstala stejně, jako obvykle, v našem čase nebylo kam spěchat a Bouře si zasloužila poklidné ráno, když se

dneska koná taková událost. Ještě jednou jsem pohledem přejela všechnu svou výstroj a už vyrazila s poklidem do

stáje.
"Brouku, už jsem ti říkala, že se dneska hezky proběhneš?" přivítala jsem se s kobylkou hned zvesela a zaparkovala

stojan u boxu. Bouře vybírala seno z jeslí, zvedla hlavu a zaměřila na mě svá tmavá kukadla.
"No jó, už poránu ti sem lezu, však já vím." pohladila jsem jí po krku, který deka nekryla, a rychle přeházela box,

abych si mohla kobylku v poklidu odvést do uvaziště a pustit se do čištění. Musím říct, že tu bylo vskutku dost lidí.
Rozepla jsem však pěkně všecky přezky a stáhla z kobylky teplou stájovku, která skončila složená na stojanu. Pustila

jsem se jako obvykle hřbílkem do práce pěkně v kruzích, zejména místa, kde ještě zůstala sláma po noci. Vybrala

jsem jí z hřívy a ocasu stébla, pak pečlivě rozčísla žíně a pustila se tvrdým kartáčem v rovných dlouhých tazích do

celkové očisty, dokud se jí ostříhaná srst pěkně neleskla. I nožky jsem pořádně přečistila, pak pokračovala měkkým

kartáčem do kompletního lesku celé tělo včetně hlavy a práci zakončila tou nejjemnější suchou houbou, pro jistotu

přetřela kritická místa ještě vlhkou stájovou utěrkou. Buřinka musí vypadat dokonale
Proto jsem taky nevynechala ještě vlhké houbičky na otření očí a nozder a už si chystala gumičky. Nad účesem,

který pro Buřinku zvolím, jsem dumala hodně, hodně dlouho, abych zohlednila délku její hřívy a hlavně svojí

šikovnost. Nejdřív jsem přemýšlela nad hunter braids, což nevím, jak se řekne česky, ale je tam "hunter", takže jsem

předpokládala, že se to používá na podobné honební příležitosti... pak jsem si ale uvědomila, že bych tohle asi

nezapletla, tak jsem zvolila jednoduché osvědčené bobánky, které Buřince slušely, jelikož měla pěkný, vysoko

nasazený krk. Tedy, kdyby to bylo jen na mě, nechala bych jí hřívu rozpuštěnou, protože se mi zkrátka líbilo nejvíc,

ale nechtěla jsem nikoho pohoršit, takže šel můj vkus mimo a já se pustila do rozdělování hřívy na jednotlivé culíčky;

pečlivě a samozřejmě do detailů. Červné gumičky budou moc pěkně ladit s mým úborem a taky s detailem červené

linie okolo zvolené podsedlovky, která se nám jinak sice absolutně nehodila, ale pořád lepší, než růžovo-šedá To

už by nám neladilo ani trošku.
Culíčky byly hotové, začala jsem z nich tedy zaplétat postupně copánky a jejich konce stahovala gumičkami tak, aby

koukaly směrem nahoru a nikde mi nelezly. Teprve když byly všechny copánky hotové, začala jsem je překládat a

skládat do bobánků, které jsem ještě pro jistotu zajistila dvěma červenými gumičkami a skočila si do sedlovny

vypůjčit lak na hřívu, aby to chvíli drželo a gumičky nezklamaly a nůžtičky, kterými jsem trochu zarovnala

nevyhovující kusy hřívy.
Buřinka dostala za trpělivost mrkvovou peletku, já se zadívala na ocas. Včera jsem přemýšlela nad účesy dlouho do

noci a rozhodla jsem zaplést i ocas, jen aby to pěkně sedělo s hřívou. Začala jsem tedy splétat pramínky odzhora,

dva zleva a zprava a pokračovala tak asi do poloviny ocasu, kdy jsem v pokračování užila konec z předchozího

culíčku. Byl to tak v podstatě francouzský cop, akorát bez copu, jen stažený culíčky.
Nějakou tu chvíli mi to samozřejmě zabralo, nicméně když jsem i ocas trochu přelakovala, s úsměvem jsem sledovala,

že to Buřince moc sluší.
Dostala za odměnu další pamlsek, než jsem jí znovu nasadila stájovku a k tomu ještě divně vypadající a vůbec

nesedící límec z výběhové termo deky.. vypadalo to hrozně a kobylce se to moc nelíbilo, ale jak jí mám udržet v tom,

aby tak hříva vypadala stejně dobře, až přijdu ze snídaně?
Málem bych zapomněla vyčistit Bouři kopyta, proto jsem se do toho ještě pustila, i z vnějších stran je vzala rýžákem

a odvedla jí do čistého boxu, kam jsem donesla kbelík s krmením a odvezla stojan počkat pěkně do sedlovny, není

času nazbyt.
Na snídani bylo opravdu hodně lidí, ani jsem si do té doby neuvědomila, že mi ta večeře vážně chybí a pěkně mi

kručí v břiše. Abych si udělala radost, dala jsem si koblížek s čokoládou... mmmm, čokoláda. To mě dost sebralo a

připravilo na dnešní jízdu, takže jsem se v dobré náladě vrátila do pokoje, abych se převlékla do své kouzelné

honební sady. Když jsem se tak na sebe dívala do zrdcadla, v hnědých úzkých rajtkách uplých stylovým liščím

páskem, lehké mikině pod profesionálním červeným sakem,zase na mě dolehl takový ten divný pocit, že zrovna já

tady sotjím a vypadám jako opravdový nefalšovaný jezdec. Občas se mi to v segmentech vracelo, stejně jsem ale

byla pořád vděčná, že jsem se zrovna já, odjakživa antitalent na ježdění, najednou stala... tímhle, co tady stojí v

jezdeckém saku! To až uvidí děda, ten bude mít radost
Popadla jsem rukavice, přilbu a jezdecké boty, což byly části výstroje, které jsem si ještě z praktických důvodů

odmítala brát. Boty byly nablýskané a rukavice s přilbou zkrátka nešikovné.
Kobylka už měla ve stáji snědeno, tak jsem si akorát poklidila všechny věci v sedlovně a připravila výstroj na stojan,

odnesla Tomovi Bouřinu bederku a vrátila se do šatny pro boty, aspoň ty bych si už mohla vzít normální - sako s

růžovýma holínkama.. no...
"Goldíku prosimtě mohla bys mi zaplíst rybí cop?" vybafla tam na mě najednou Izzuš, sotva jsem si stačila nasadit ty

boty, její červená hlava se nedala splést s nikým jiným. Na chvíli jsem zaváhala, přeci jen, na ruční práci jsem byla

vždycky totálně levá Bouře měla štěstí, že to nedopadlo hůř
"Já nevím...moc to neumím. Ale můžu to zkusit pod podmínkou že mě nebudeš nenávidět za případnou bolest,tahání a

chomáče vyrvaných vlasů." varovala jsem jí radši předem
"Emhe hemhe.... Tak jo, přísahám že se nenaštvu a navyšuju nabídku o vyhotovení jednoho drdolu přesně na míru,

pokud bude ten můj cop vypadat aspoň trochu obstojně." ten návrh se mi líbil, tak jsem se nakonec pustila do těch

její rudých vlasů a poměrně dlouhou dobu strávila tichým pěněním nad tím, jak se mi strašně motaj ruce. Izz

statečně držela, což jsem byla ráda, protože když u mého česání někdo řval, že to tahá, naštvalo mě to většinou

ještě víc, než ty vlasy
"Ták a je to. No... rybu to opravdu připomíná." pozorovala jsem zadumaně svoje dílo, moje kamarádka byla ale

naštěstí spokojená, takže mi spadl kámen ze srdce. Chtěla jsem takový drdol, aby vypadal podobně jako bobánek a

hodil se mi k Buřince. Izz si dávala zjevně záležet, protože jsem se začala neklidně vrtět, když drdol dodělala, ale

musím říct, že vypadal opravdu skvostně, takže jsem si ho radši přelákla, ať kouká vydržet... to bude krása!
Dokud jsem se nepodívala na hodinky.
"Ježišmarja,vždyť já mám vlastně skluz...sakriš proč já jdu vždycky pozdě...musím běžet díky za drdol!" vystřelila

jsem jak čertík z krabičky, popadla přilbu a rukavice a vyrazila rychle na parkoviště, kam už měl dorazit děda s

rodinkou.
"Děduló! Tak jsi přijel! Čau ségra, ahoj mamí!" objala jsem dědu a nechtěla ho pustit, dokud nezačala mamka v

pozadí nespokojeně pokašlávat
"Čau rozáro! Tak jak dupou koníci?" zasmál se děda nadšeně, taky mě rád viděl Než jsem se zmohla k odpovědi,

poobjímala jsem tak nějak celou rodinu.
"Skvěle! Dneska to bude sranda, uvidíte nás v akci!" byla jsem rozradostněná, že je všechny vidím, do stáje jsem je

ale brát nechtěla, aby měla Bouře před honem klid. Tak jsem se jen omezila na živé vyprávění všeho, co se tu za tu

dobu událo, ukázala jsem rodince pár míst na Florestě a táta spokojeně konstatoval, že jsem měla opravdu štěstí.

Cestou jsme potkali i pár cizích koní od hostů, tohle bude opravdu velká akce. Zapovídala jsem se natolik, že mě

musel taťka zarazit, že už mám spoustu hodin. Ukázala jsem jim tedy, kde jsou kočáry a spěšně se odpojila, směrem

rovnou k Buřince.
Hvězda skutečně odpočívala v boxe, takže bylo jen dobře, že měla chvíli klidu, ačkoliv jasně vnímala napětí, které

se usídlilo před honem. Vzala jsem si jí do uvaziště, sundala z ní deky a pozorovala, že mé výtvory nezaznamenaly

moc škody, naštěstí. Spěšně jsem jí přejela tvrdým a měkkým kartáčem, ještě jednou zkontrolovala kopyta a pak už

jí nasadila hnědočerné pracovní botičky, které jsme měly z krosové sady, černé profi chrániče vyhrané na Dusotu,

pruhovanou bílo-modrou podsedlovku s červeným lemováním a na ní hnědou gelovku s beránkem, rovněž z krosové

sady. Na to přišlo upravené enduranční sedlo - s protiskluzovými třmeny, bezpečnostím hnědým podbřišníkem krytým

beránkem, pěkně přikurtované k Buřince poprsákem rovnou s martingalem - nic neriskovat. Všechno jsem poupravila,

pozapínala a ověřila - ačkoliv to bylo trochu strakaté, já s tím budu ladit, tak co
Jako poslední jsem Bouři nasadila vyleštěnou lesklou uzdečku s hnědou protiskluzovou otěží (zase strakatá, ale

aspoň jsem pořádně originální a to přesně chceme ) a znovu všechno překontrolovala a poupravovala. I já už

jsem si nasadila přilbu a natáhla rukavice, vyrazily jsme s kobylkou ven na místo srazu. Ačkoliv už jsem byla

konečně starší 15 let, hodlaly jsme s kobylkou skákat, proto jsem krásný klobouček musela oželit... no co, přilba

alespoň jako jediná s růžovým pruhem dávala najevo mé příslušenství k Florestě
Trochu jsem si Bouři prošla a dotáhla jí, přeci jen nechceme, aby se nám sedlo přetočilo zrovna teď
Stáhla jsem třmeny a nasedla, kobylka byla trochu nabušená z toho množství cizích lidí, ráda se předváděla, tak

jsem doufala, že jim nepředvede nějakou krásnou pakárnu
Rozhlédla jsem se po okolí a zamávala na svou rodinku, usazenou v kočáře. Táta byl nadšen a fotil mě, zatímco děda

se usmíval a ukázal mi zdvižené palce, jako že vypadáme dobře Aspoň někdo dokáže ocenit náš barevný mišmaš
Trochu mě ale udivilo, že jsem nikde neviděla Izz... kdepak se asi zdržela?
Všimla jsem si jí až o chvíli později, kdy ve spěchu opustila s krásně upraveným Meteorem stáj a vyhoupla se do

sedla. Vybídla jsem kobylku směrem k nim.
"Tak vidím,že nakonec možná nejsem vždycky poslední já!" zasmála jsem se lišácky, ačkoliv jsem měla do lišky

hodně daleko, jelikož jsem si Kitty s liščím ocasem už všimla a musím říct, že se svou Asií vypadaly skutečně lišky-

hodně. Zkrátka skvěle
"Heej,ale to se nepočítá,já musela zabavit Morise!" ohradila se Izz se smíchem, to mě ale neodradilo
"Ale já jsem taky musela zabavit ségru." odvětila jsem a vyplázla jazyk. Vsadím se, že Izzuš by měla nějaký

protinávrh, jenže vtom na ní někdo zavolal a ona odjela.
Chvíli jsem kontrolovala čas a rozhlížela se po ostatních, kteří vypadali úchvatně a profesionálně, většina v

červeném honebním saku, což vypadalo na barevné škále tolika koní vskutku moc hezky. Zpozorovala jsem, že už se

lidé řadí, tedy rychle jsem si našla nějaké pěkné místečko dál od hřebců, mezi valachy, což Buřince vyhovovalo a

sledovala trojici stávajících hlav honu, naše Velké Tři Krále Když už budou ty Vánoce
Izz se rychle přidala ke mě a k Bouři, která už uměla pěkně stát na jednom místě a vyčkávat povelů, takže jsem měla

teď v podstatě pohodičku. Představila mi Stellu, Kittyinu kamarádku, kterou má hlídat, pak už ale zazněly

myslivecké slavnostní fanfáry. Sice mi jejich melodie nebyli zrovna do srdce vnikající, ale dodalo to slavností

honební atmosféru. Na hon proti lesním zvířatům by mě sice nikdo nedostal, protože bych zvíře nezabila, ale dneska

to přeci jen bylo něco jiného...
"Marigold, tady máš stužku. Hlavně se zase nezamysli uprostřed jízdy." ozval se hlas tetičky Sue, která mi podala

stužku, až jsem sebou vylekaně trhla.
"J-jo, díky teti." převzala jsem stužku a připla jí Buřince na podsedlovku.
"Hodně štěstí." usmála se Sue a pokračovala v rozdávání. Fanfáry brzy utichly a Niora se do nastálého ticha ujala

slova.
"Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli

Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty.

A jak už začíná být tradicí, jako Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“

ukázala na Trojici stojící naproti nám; pořádně jsem si v hlavě rozvrhla, na koho si mám dát pozor a pokud možno se

před ním zneviditelnit (Bloodye - Master) a koho naopak pronásledovat (Kitty - Liška). Než pokračovala, opět

zazněly fanfáry; všimla jsem si, že i Sue a Lisa, které rozdávaly, už se vyhouply do sedel Komety a kouzelného

Impulse, na kterého jsem se nemohla vynadívat. Vážně krásně přírůstky do stáje. Rychle jsem ale přecvakla

pozornost k Nioře, která opět promluvila:
"Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní! "
Fanfáry opět zazněly a my se pohnuli - pobídla jsem kobylku do mírného kroku a nechala volnější otěž, z nějakého

důvodu jsme tím krokem vskutku začínali První vyjela samozřejmě Kitty s Asií, za ní náš host Oliver s Jasonem a

Connorem, každý rozradostněný ze svých koní Další místo patřilo Bloodye a Nioře, pak už hosté a v té skupině i

my. Ačkoliv musím říct, že když jsme vyjížděli, měla jsem chvilkový záchvat paniky, do které skupiny že to patřím

To jako vážně zkušený jezdec?
Sebejistota mojí kobylky mi to ale brzy vyvrátila, kráčela svižně a energicky, ve stádě v klidu, ačkoliv jsme

opouštěli areál Floresty. Bylo to zajímavé seskupení mnoha lidských žánrů a především koňských, takže jsem byla

ráda, že je před námi zrovna Mety, který by po Buřince snad nevykopl, když je to její soused
Vyjeli jsme na příjezdovou cestu směrem vpravo, pokračovali stále mírným krokem, ovšem ne moc dlouho, jelikož

Kitty nás brzy zavedla na vyšlapanou luční stezku, kde nastal čas pro lehký klus. Šířilo se to jako nákaza, sledovala

jsem, kdy Izz s Tikem přejde do klusu a následně pobídla kobylku stiskem holení, rychlým pohledem si zkontrolovala

vedoucí pravou nohu. Soustředila jsem se na mírnou regulaci rychlosti, jelikož se jednalo o nevinnou rovinku a já

bych opravdu nerada, aby mi vrazila do Meteora. Lehce jsem si jí zkrátila už na střední otěž a nechala ruce podél

plecí, ať tlačím do jejích spodních koutků a nechám jí vytáhnout si krk pro vyvážení zatím nevelké energie

vycházející z práce zadních nohou. Pche, co kdo o Hubertu tvrdí, zatím je to pohodička Ovšem jen ať nic

nezakřiknu. Naštěstí mě před Bloodyiným zrakem zatím chránilo pár lidí a pokud nemá nějaký ultra orlí pohled skrze

stěny, koně a lidi, tak je to v suchu... no jó, zase nejsem takový optimista, abych věřila, že to tak bude po celou dobu

jízdy
Do mírného kopce jsem lehce přesunula váhu dopředu a pobídla kobylku k živějšímu tempu, jemně zabrala, nahoře

jsem si přesedla. Objevily jsme se na trochu širší cestě, než prve, takže jsem si mohla Buřinku sem tam letmo trochu

sestavit k pravé a k levé ruce, aniž bychom někomu vadily. Potřebovala jsem si jí už pomalu dostávat na kontakt,

stále jsem jí ale nechávala vytaženou. Okolo nás stálo pár stálezelených smrků a smutných nahých stromů, ačkoliv

pár z nihc si ještě své barevné listí udrželo.
Všimla jsem si, že po chvíli se většina lidí začínala vracet do kroku, zpomalila jsem tedy vysedávání a v myšlenkách

si Buřinku připravila, abychom mohly zpomalit, až to udělá Izz před námi. Bouře neměla problém, když to udělali i

ostatní koně, proto jsem jí pochválila a zkusmo si jí trochu ohnula podél cesty, abych si jí už mohla dopobízet do

napnuté otěže a dostat si jí nakontakt. Cesta lesem netrvala dlouho a byla moc příjemná; brzy se před námi objevily

první náznaky louky a já bedlivě sledovala jezdce před sebou, abych poznala, jak jsme na tom. Společenstvo přešlo

postupně do lehkého klusu, hvězdu jsem ani pobízet nemusela, jelikož tam byli ostatní, což mě uklidňovalo i

znervózňovalo zároveň. Po chvíli svižného klusu v očekávání se zepředu ozval pokyn ke cvalu, který jsem nechala

kolovat.
Když nacválal Meteor, pobrala jsem si Buřinku už definitivně na otěž a sestavenou k pravé ruce jsem jí pobídla

levou nohou za podbřišníkem. Kobylka naskočila tak rychle, že jsme se málem dostaly ven z řady, byla jsem tedy

nucena zůstat v plném sedu a postupně si jí krátit a hlídat, aby jí nešiblo úplně Koně nicméně nespěchali, já měla

ale plné ruce práce a modlila jsem se, ať už konečně klušeme.
Cval nicméně ještě chvíli přetrvával, projeli jsme kolem lesa a pak dolů, kde, jak jsem později zjistila, vedla běžně

cvalovka. Bohužel se tu ale nacházelo i pár balíků, což byl pro Buřinku jednoznačně děsivý zážitek, naštěstí ale

uskočila od nich, kde nemohla do žádného koně vrazit, takže mi jen zbývalo se pevně chytit a usedět to, abych to

přežila do následujícího klusu. Prát jsem se s ní nechtěla a na mé výzvy vahou a sedem snad už byla otupená či co,

jelikož je nebrala příliš v zřetel.
Když jsme všichni přešli zase do klusu (Bouře vlastně jen díky ostatním), děkovala jsem všem bohům, že jsme to

přežily V klusu už jsem si jí pěkně srovnala, i kolem balíků jsme to zvládly, ale jen díky tomu, že jsme okolo těch

"děsivých" plachet projely v upřímné vzdálenosti. Kitty myslela naštěstí na všechno
Přejeli jsme na cvalovku z mírného kopečka, kde se v dálce rýsovaly.. skoky? Větvičky a klacky, hmm... snad se toho

nebude Buřinka bát
"Goldíku?! Takovýhle skok si opatříme na open week jo?!" zaslechla jsem zepředu a uvědomila si, že má vlastně pravdu
"Jasnýý!" křikla jsem v odpověď, aby mě slyšela, pak už jsme se obě opět soustředily na tu jízdu smrti
Když koně před námi postupně přešli do cvalu, musela jsem jednat rychle a pobídnout Buřinku správně dřív, než to udělá sama Ať si udržuji iluzi, že z nás dvou jsem šéf já Vybídla jsem si jí tedy tentokrát na levou nohu, přejela naše snažení rychlým pohledem. Zůstala jsem ze zvyku v plném sedu, ma rozjezd to sice nebylo zrovna vhodné, já ale věděla, že jakmile bych ztratila příležitost si kobylku pokrátit a porovnat, využije toho a vyhrne se mi vpřed, klidně i po předku. Tentokrát jsme si musely držet větší odstup, když se první skůček blížil, sledovala jsem střídavě skok a Meteora, abych to všechno tak nějak složila dohromady. Když jsme k němu měly volnou cestu, znovu jsem si Bouři lehce zkrátila a sebrala; sice pošvihávala ocasem, ale začínala už lehce přežvykovat udidlo a vnímat, hurá. Na skok jsem se samozřejmě vyšvihla do lehkého sedu a jen doufala, že toho kobylka nevyužije, jelikož ho jen tak ledabyle překonala. Ani druhý skok nebyl o nic lepší, an třeté, už jsem si kobylku pěkně pobídla a zkusila to tedy ze stehenního sedu s důraznou pobídkou, pěkně se opřít o kolena a držet lokty u sebe s otěží napnutou, rukama ale víc uvolněnýma, ať má prostor se vytáhnout. Neříkám, že to využila Spíš zneužila mou nepozornost a po "doskoku" hodila hlavou, takže jsem se opět vrátila do plného sedu a doufala, že budeme zase klusat
"Sakriš! Hvězdo musíš koukat i na ty malý skoky!" neudržela jsem se, za námi se totiž ozvalo cosi... no... ehm... snad to ten skok přestál, Bouře to totiž zase pěkně odflákla.
Točili jsme velkým obloukem vpravo ke svahu, a my cválaly na levou nohu. Vysondovala jsem vzdálenost mezi koněm za sebou a v lehkém půlkruhu si kobylku zpomalila do klusu, odkud jsme si nacválaly na pravou nohu. Stihly jsme to, dokonce bez kolize - zatím jsem jí nechtěla nechávat přeskakovat. Pěkně jsem si jí ohlídala, aby neměla tendence hnát se dopředu a oblouk si zkrátit, musela jsem si jí ale v plném sedu pořád korigovat kvůli tempu.
Svah jsme brali pěkně bezpečně v mírném cvalu, zůstávala jsem s vahou mírně vzadu, abych své hvězdě nevadila. Všimla jsem si, že pod námi se právě nacházejí povozy a snažila jsem se pohledem vyhledat rodinku; věděla jsem, jaké mají koně a taky jsem je poznala. Táta samozřejmě musel točit, to by nebyl on a mamka fotit. No, a děda... ten si na to vzal profesionální foťák
Doufala jsem ovšem, že vyfotil i ten krásný výhled, co se nám tu naskytl. Podzimní údolíčko a vykukující Rodovie; ideální fotka do kalendáře
Blížili jsme se k dalšímu lesu, Bouře už se díkybohu trochu srovnala, pořád jsem ale byla ve střehu, nevěda, kdy zase něco vymyslí. Rovněž skoky se před námi zjevily a já kobylce musela připomenout, že jsem pořád tady - tentokrát před zídkou spíš ale znejistěla, tak jsem k ní povzbudivě promluvila a vybídla jí do prostoru rukou, samozřejmě jí holeněmi pěkně nasměrovala na dřevěnou křížkovou branku. Pořádně jsem Bouři před skokem pobídla a sledovala, co nás čeká na druhé straně - dlouhá rovná louka. Jéjej. Teď bylo ale potřeba si začít rychle soustředit na skok, uvolnit ruce a vytáhnout se lehkým sedem kupředu, což mi došlo pozdě, jelikož jsem po váhavém skoku lehce přepadla dopředu, nicméně jsem se naštěstí udržela a o chvíli později už si znovu kobylku rovnala zpátky pod sebe. Chvíli jsem se snažila dohlédnout až dopředu a vyčíst Králům ze zad, jestli se už máme proměnit v Divoký hon či nikoliv, po chvíli se ale přecházelo do kroku, takže mé dilema bylo vyřešeno a musím říct, že jsem si trochu oddychla
V hlavě jsem si znovu projela cestu sem - bylo to moc hezké místo, s výhledem na Rodovii. Navíc, kde narazí člověk jen tak na rovnou louku?
Tu jsme ale brzy opustili směrem k lesu a zmizeli v něm, kde se táhla další ideální stezka pro rychlejší chod, pár desítek metrů nám ale odhalilo mělký brod, ze kterého se moje kobylka zhluboka napila a začala se nadšeně cachtat, což jsem musela rychle zarazit a přejet na druhou stranu, kde jsem jí dopřála krátkou pauzu pořád s volnější otěží. Naštěstí stála v poklidu.
Netrvalo dlouho a vyrazili jsme zase dál, kde se po chvíli i naklusalo, takže jsem měla příležitost si kobylku znovu pěkně posbírat na kontakt. Po tom úseku cesty už šla docela dobře, pohladila jsem jí po krku a postavila se do prudšího kopce, ten taky hezky pomohl Buřince zapojit energii zádě. Všimla jsem si Kitty, která právě přejížděla kousek nad námi a zamyslela se nad tím, že je to trochu zvláštní, honit toho, který nás vede Takový způsob zrady
I Bouře brzy vystoupala nahoru, objevila se před námi rovná stezka, z obou stran lemovaná mohutnými jehličnany. Nějakou chvíli jsme po ní poklidně vyklusali, než se jezdci začali připravovat ke skoku - pěkně vyskládaným pneumatikám zavěšených na kládě. Mě bylo naprosto jasné, co udělám - objedu to. Izz s Metym nacválaly a já se jen v klusu držela zpátky, abych nikomu nevadila, mimo nájezd na skok. Sice mi to dalo docela práci, udržet Buřinku v klusu, zatímco ostatní cválají, stačila ale regulace vysedávání a sem tam aktivní otěž, neblbnula moc dlouho, ačkoliv se co chvíli vztekala. Nedůvoěřivě pokukovala po pneumatikách, když jsme je preventivně objížděly, sestavila jsem si jí ke druhé ruce, ať se na to nemusí dívat, a pochválila jí, když pneumatiky nervózně překonala. Zařadily jsme se zpátky do řady cválajících koní, opět ve cvalu, a pokračovaly dál, na rozsáhlou louku, kde na nás čekala ještě jedna barelová překážka. Najely jsme si s Buřinkou pěkně podle koně před námi, což bylo asi nejjednoduší , sledovala jsem, že nás čekají barely... a nervózní Bouře.
"Tak dobře, asi budeme muset odpískat i tenhle skok." povzdechla jsem si, ale pohladila kobylku po krku a nechala jí barely opět v klidu objet v sestavení na druhou stranu, což se dalo zvládnout. Trochu mě mrzelo, že jsme musely oželit i tenhle skok, doufala jsem, že dál už bude kobylka trochu klidnější.
Hned po skoku se skupina napojila na stezku, kam jsme se všichni vešli společně s povozy a zpomalili do klusu - na kobylku stačilo lehce zasednout a zatlačit, podržet v hlavě myšlenku a zapřít se do zad a nohou se pevnou rukou. Mírným poklusem jsme pokračovali po cestě dál k Lovecké louce, dokud se před námi palouk skutečně nerozprostřel a já si chvíli neoddychla, že si dáme pauzičku. Pak jsem si ale všimla skoků - a Kitty, která už se hnala na lákavě vypadající dvojskok. Rychle jsem vyhodnotila ostatní skoky, a pobídla kobylku znovu do cvalu, abychom to stihly - konečně se mi podařilo včas zareagovat, protože se prostor před skokem uvolnil a my mohly v klidu pokračovat. BOUŘE BYLA CELÁ NATĚŠENÁ NA KLASICKÉ SKOKY, PROTO JSEM SI JÍ MUSELA POLOVIČNÍ ZÁDRŽÍ LEHCE SEBRAT A HURÁ NA DVOJSKOK, SNAD TO PŘEŽIJEM. HOLENĚMI JSEM SI JÍ NA SKOK LEHCE POROVNALA - AŤ SE NÁM TO POVEDE PĚKNĚ NA STŘED. VZPOMÍNALA JSEM SI, ŽE U KROSU SE NÁM KLADLO NA SRDCE PŘI DVOJSKOKU NAJET SI SPRÁVNĚ PŘEDEVŠÍM NA PRVNÍ SKOK A DRUHÝ NECHAT VÍCEMÉNĚ NA KONI. PRVNÍ KOLMÁK NEVYPADAL TAK DĚSIVĚ, PROTO JSEM SI BUŘINKU KORIGOVALA Z PLNÉHO SEDU, PŘILOŽILA HOLENĚ K BOKŮM "NA POSILNĚNOU" A HLASEM SI JÍ TIŠE VYHECOVALA, COŽ ALE NEBYLO SKORO POTŘEBA, JELIKOŽ BOUŘE SE SOUSTŘEDĚNĚ ROZEBĚHLA K PŘEKÁŽCE. JEŠTĚ TROCHU JSEM SI JÍ ZKRÁTILA V ZÁVISLOSTI NA ODPOČTU CVALOVÝCH SKOKŮ, SEBRALA OTĚŽE DO JEDNÉ RUKY A VÝRAZNĚ POBÍDLA K ODRAZU - ZAPŘELA SE KOLENY DO OPĚREK A DO NOHOU, NECHALA RUKU PŘEJET PO KRKU DOPŘEDU A NECHAT KOBYLCE PROSTOR, OTĚŽ JSEM ALE DRŽELA NAPNUTOU A RUKOU PRUŽILA SPOLEČNĚ S BOUŘINÝMI POHYBY. DRUHOU RUKU JSEM NATÁHLA SMĚREM K VĚTVIČCE, ALE - PROKLOUZLA MI SKRZ PRSTY. TEĎ UŽ ZBÝVAL JEN TEN DĚSIVÝ OXER.
NECHALA JSEM BOUŘI VOLNÝ PROSTOR A POTLAČILA VŠECHNU NERVOZITU - NEBYL TO PŘÍLIŠ VYSOKÝ ANI PŘÍLIŠ ŠIROKÝ SKOK, JEN JSME OXERY JEŠTĚ NEDĚLALY. KOBYLKA INSTINTKIVNĚ NATÁHLA KROKY A MOHUTNĚ SE ODRAZILA - JÁ SE JEN ZHOUPLA SPOLU S NÍ A NATÁHLA RUKU PRO VĚTVIČKU, SKORO SE ZAVŘENÝMA OČIMA, A UCÍTILA NĚCO V RUCE. BRZY JSEM JÍ ALE VYSTŘELILA ZASE ZPÁTKY A PŘESTALA VNÍMAT, JESTLI MÁM VĚTVIČKU NEBO NE, KOBYLČIN MOHUTNÝ SKOK MĚ PONĚKUD VYKOLEJIL. CHYTLA JSEM TEDY I DRUHOU RUKOU OTĚŽ A NAPŘÍMILA SE PO DOSKOKU - VYPADLA TROCHU MOC DOZADU, TAKŽE JSEM BYLA RÁDA, KDYŽ KOBYLKA NEJANČILA A PŘEŽILA MŮJ TVRDÝ DOPAD. PODÍVALA JSEM SE DO RUKY - VĚTVIČKA SE MI ZABODLA DO RUKÁVU A VYDRŽELA MI V RUCE.
Pochválila jsem kobylku, tohle bylo vážně trochu divný, moc neuvěřitelný a já měla pocit, že za chvíli spadnu. Buřinka ale rychle zatočila na druhou stranu, než jsem sklouzávala, takže mě to pořádně hodilo do sedla, chytla jsem se a trochu zmateně začala kobylku zpomalovat. Uff... byla jsem pěkně vyklepaná, když jsem seskočila dolů, povolila podbřišník a nánosník, chvíli kobylku povodila, než vychladne a skočila uvázat za vodítko, celou dobu převázané okolo krku. U Toma jsem vyzvedla bederku a přehodila jí přes kobylku, která začala hned hledat nějakou tu trávu. Já jsem se, stále trochu vyklepaná, připojila ke své rodince, která si dopřávala pořádného gulášku. Svěřila jsem se dědovi, že nemám ponětí, jak se nám mohlo podařit získat větvičku hned na první skok, on se ale jen usmál a řekl, že na nás moc myslel... To mě uklidnilo a dodalo mi to odvahy.