clair a pomněnka: DEN PŘED HONEM

Pomněnka řádila ve výběhu a proto jsem se rozhodla, že je čas připravit si věci na hon. Doběhla jsem do sedlovny, kde jsem otevřela svou velikou skříň a zamyslela jsem se. Všechno vybavení, které jsem měla v plánu zítra použít, jsem si naskládala na stojan, tedy kromě nové sady, sady Hunter, kterou jsem si nechtěla ušpinit, jinak bych byla schopná čistit i ji. Jakmile jsem se chtěla posadit, uvědomila jsem si však, že pár věcí mám v šatně a proto jsem zamířila právě do té místnosti. “ÁÁÁ. Já nevím! Pomůže mi někdo?” zaslechla jsem Mell. A proto jsem nakoukla dovnitř. Stejně tak učinila Cassie, která právě procházela kolem. “Co je?” zeptaly jsme se s Cass zároveň. “Nevím, kterou čabraku mám Callovi na zítřek vybrat. Tmavou, nebo bílou?” prohlédla jsem si obě čabraky a poté jsem se rozhodla. “Tmavou” vyhrkla Cassie. “Bílou, pokud k ní samozřejmě něco máš.” dodala jsem tedy já a se stojanem jsem zastavila kousek u Mell. “No to jste mi moc nepomohly. Poradím si sama, dík.”.
Pokrčila jsem rameny a popadla jsem své jezdecké boty, které jsem na hon vyčistit prostě musela. Nechala jsem je na zemi a pohlédla na Mell. “Hned se vrátím” a to jsem také splnila, snad. Do šatny jsem si dovezla stojan, kbelík s vlažnou vodou, houbičky, hadry a podobné věci a přípravky na čištění vybavení. Konečně jsem se mohla pustit do práce. Nejdříve jsem do pračky strčila bederku, kterou jsem si zítra hodlala vzít s sebou, nebo spíše si ji nechat dovést autem. Ze stojanu jsem nejdříve vzala enduranční sedlo. “Hej! Ty si nemusíš lámat hlavu s tím, jakou dát Pom čabraku!” vykřikla v jednu chvíli Mellysa. “Jó, to víš. Mám novou sadu, takže mám o pár starostí míň.” ušklíbla jsem se a vesele jsem se pustila do čištění sedla. Nejdříve jsem ho omyla vlažnou vodou, poté pomalu usušila a konečně začala promazávat přípravkem. “Hej Clair?” ozvala se opět Mlell. “Co je?” “Jsem celkem nervózní, ale né moc, ale přeci jen, je to můj první hon a tak.” Mellysu jsem plně chápala. I já jsem byla minulý rok nervózní. “Hele, já byla minulý rok taky nervózní. A s Pom jsme to zvládly. A myslím, že každý má nervy.” zasmála jsem se a Mell jen kývla. Sedlo jsem měla dočištěné, takže jsem ho vrátila na stojan, zakryla čistým potahem a uchopila jsem uzdečku. Tu jsem si hezky rozebrala a pustila se do čištění. Umyla jsem ji houbičkou, poté osušila a nechala ji doschnout. Mezi tím jsem udidlo opláchla v teplé vodě a vydrhla jsem ho kartáčem. Uzdečku jsem postupně promazala a pečlivě jsem ji složila. Při té práci jsem si s Mell neustále povídaly. Očividně ani jedna z nás neměla ráda ticho. Popadla jsem své jezdecké boty, které jsem omyla a poté jsem se je snažila co nejrychleji osušit. Namazala jsem je přípravkem a odložila. “Tak jak jsi na tom Mell?” zeptala jsem se mé spolubydlící, když jsme do ruky vzala přilbu. “No, musím toho ještě vyčistit tolik. Jak to, že ty už toho máš tolik?” zeptala se dívka a já se ušklíbla. “To víš, mám tu sadu Hunter nově, takže ji nemusím čistit.” zasmála jsem se a pohlédla jsem na Mellysu. Přilbu jsem otřela navlhčeným hadrem a odložila ji na stojan. Ještě jsem vyprala vodítko a prohlédla jsem si provazovku. Byla čistá, už dlouho jsem ji nepoužila, myslím, že od svého posledního praní, což je také celkem dávno. “Hele Mell, já tady mám hotovo. Tak zatím.” mávla jsem na dívku a se stojanem jsem se vrátila do sedlovny. Nechala jsem ho stát u mé skříně a ještě jsem si skočila pro vypranou bederku, kterou jsem schovala tak, aby se neušpinila a pak jsem zamířila na pokoj, abych si tam připravila ještě čistou sadu z minulého roku.



DEN HONU

Přibližně v šest hodin ráno se pokojem rozezněl budík. “Jáj, já nechci ještě vstávat.” řekla jsem do polštáře. Avšak velmi brzy jsem si uvědomila, že dneska se jede hon. Vyskočila jsem rychle z postele a zamířila jsem do koupelny, Mellysa mě však zadržela. “Jak jsi to říkala s tím cvikem?” zeptala se a ukázala na jeden cvik v nějaké knížce. Pořádně jsem si ho prohlédla a poté jsem s úšklebkem začala dávat mé spolubydlící pokyny. “Lehni si na postel. Ruce dej na zem, pevně je polož. Tak. A teď hoď nohy za hlavu.” nechápala jsem, co na tomhle cviku Mell nechápe. “Děláš si srandu? Si něco zlomím!” vyjekla vyděšeně Mellysa. “Ale nezlomíš. Pomůžu ti.” nečekala jsem na její odpověď a nohy jsem jí přehodila dozadu. “No vidíš. A je to” zasmála jsem se, když se postavila zase na nohy. Ona mi za trest vlezla do koupelny. “Héj! Mellyso! Tak si ale pohni.” křikla jsem na ni před dveře a plácla sebou do postele. Vlasy jsem si umyla již včera večer, měla jsem tak dnes o starost méně. Zkontrolovala jsem, zda mám připravené oblečení a poté jsem vyhledala nějakou gumičku, kterou bych si mohla sepnout vlasy a ladila by mi k sadě. Jakmile jsem jednu konečně našla, z koupelny vypochodovala Mlel. “Pro dobrotu” větu za mě však dořekla Mell “se do pekla nechodí.” Se smíchem jsem za sebou zavřela dveře do koupelny. Ani dnes jsem neodolala a den jsem začala krátkou sprchou. Pokračovala jsem vyčištěním zubů a rozčesáním vlasů. Chvilku jsem přemýšlela nad účesem, nakonec jsem zvolila klasický rybí cop. Svázala jsem si ho červenou gumičkou a vrátila jsem se do pokoje. Oblékla jsem si obyčejné oblečení, které jsem do stáje nosila běžně. Přeci jen jsem si nechtěla oblečení přímo na hon ušpinit. Snad se ještě stihnu převléci, prostě musím.
Ve stáji to již žilo. V sedlovně jsem si vzala tašku s čištěním a gumičky. “Ahoj Pomněnko.” pozdravila jsem kobču a vstoupila k ní do boxu. Chvíli jsem se rozhodovala, zda ji mám nejdříve vyhřebelcovat nebo zaplést hřívu, nakonec jsem se rozhodla pro hřebelcování. Sundala jsem z ní stájovku a z tašky jsem vytáhla hřbílko. Krouživými pohyby jsem ji začala čistit na krku a postupovala jsem níž a dál. Hnědka se přes noc naštěstí moc nezašpinila, za což jsem ji rozhodně musela pochválit Hřbílko jsem následovně vyměnila za tvrdý kartáč, kterým jsem hnědku zbavila dalších nečistot. Tvrdý kartáč jsem hodila zpátky do tašky, ze které jsem vylovila měkký kartáč. Tím jsme kobylku dočistila od posledních zbytků nečistot, které ulpěly na její srsti. ”Perfektní.” její srst jsem ještě přejela stájovkou a vzala jsem houbu, kterou jsem jí omyla hlavu. Hřebenem jsem pečlivě rozčesala její hřívu, kterou jsme jí chtěla o chvilku později zaplést. Z ocasu jsem vybrala slámu a poté ho stejně pečlivě rozčesala. Nakonec jsem vzala kopytní háček, kterým jsem jí vybrala nečistoty z kopyt, kterých však moc nebylo, přeci jen jsem ji včera večer čistila.
“Tak a teď hříva.”chvilku jsem se rozhodovala, zda jí mám uplést copánky nebo bobánky, které nakonec zvítězily. Hřívu jsem si sčesala na jednu stranu a poté jsem ji rozdělila na stejně velké culíčky, které jsem následovně začala splétat do copánků. Občas jsem nějaký rozpletla, protože byl křivý a postupně jsem se dostala až k posledním culíčku, nad kterým jsem strávila asi nejdelší dobu. Prostě se nechtěl nechat zaplést rovně. Nakonec jsem to však zvládla a mohla jsem postoupit k další fázi. Copánky jsem postupně zapletla do klasických bobánků a měla jsem tím pádem hotovo. “Jestli se zašpiníš nebo si něco rozpleteš” začala jsem hrozit Pom, kterou jsem nakonec jen pohladila. “Ale sluší ti to, jako vždycky.” dodala jsem se smíchem vesele a vyrazila jsem do krmivárny, abych jí připravila snídani.
Do kbelíku jsem připravila půl odměrky drceného ječmene a odměrku a půl směsi s granulemi. Krmení jsem zalila horkou vodou a zamíchala. Jakmile jsem ho nasypala do plastového žlabu, Pomněnka se do něj ihned pustila. Zavřela jsem za sebou dveře, kbelík jsem opláchla a zamířila jsem do jídelny.
Se svou snídaní jsem se posadila ke stolu a rozhlédla se. Někteří mlčeli, jiní si zase neustále povídali. Nemohla jsem se dočkat, až se vyjede, až uvidím své přátele a rodinu, dneska byl jeden z nejbáječnějších dní v roce. Ke snídani jsem upíjela kafe a povídala si hlavně s Mellysou. O všem možném. Ani jsem nevěděla, kolik toho společně vymyslíme. “No nic, já půjdu, zatím” mávla jsem na spolubydlící, jakmile jsem dopila kafe. Odnesla jsem talířek a šálek na odkládací pult a zamířila jsem do našeho pokoje.
Rychle jsem si na sebe natáhla hnědé rajtky a bílé závodní tričko. Nechybělo ani červené sáko a pásek s liškou, který jsem si provlékla rajtkami. “Ták, to by bylo.” pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Sada mi seděla naprosto perfektně. Jezdecké boty, helmu a rukavice jsem měla v sedlovně, kam jsem se také okamžitě vydala. Pouze jsem se přezula, helmu a rukavice jsem si hodila na stojan, když mi zavibroval mobil. Když jsem si smsku přečetla, přímo jsem se rozzářila. S bederkou jsem vyběhla před stáj a jakmile jsem zahlédla Toma u auta, předala jsem mu ji a rozběhla se k černému Volvu s přívěsem. To auto jsem poznala okamžitě. “Clair?” zaslechla jsem hlas své kamarádky, která vyskočila z auta a rozběhla se ke mně. “Vicky! Ahoj” objala jsem ji. “Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím.” začala Vicky a já jen přikývla. “Ale já tě vidím raději.” Zasmála jsem se. Byla jsem neskonale šťastná, že mohla přijet a se svým valáškem se Honu opět zúčastnit. Když jsme se vítali, její otec zatím odpojil přívěs a odjel zaparkovat auto, nejdříve se však zeptal, kde zaparkovat může. “Co jsem tě viděla naposledy, vypadala jsi trochu jinak.” zamyslela se Vicky na chvilku a následoval její smích. “Vážně? No, možná jsem trochu vyrostla a trochu mi ztmavly vlasy, ale ne moc.” Pokrčila jsem rameny a ještě jednou ji objala. Nepřišlo mi, že bych se změnila já, ale ona. “A ty taky vypadáš jinak. Ten modrý melír, no” raději jsem se odmlčela. Jí ale opravdu slušel “ti sluší” vyjádřila jsem se, když se na mě zamračila. “Tobě by taky slušel.” “Jo jasně. Ne, nechci melíry.” zavrtěla jsem rozhodně hlavou a nenechala ji mluvit dál. “Je opravdu super, že se Honu budeš i letos účastnit.” Pokračovala jsme. “No, to možná bude ono. Jo, já jsem taky ráda.” Vicky se podívala na hodinky a poté mě obdařila zase svým úsměvem. Vypadala dokonale. “Za nedlouho se bude konat Open Week, nechtěla by jsi zase přijet?” navrhla jsem jí. “Uvidím, zda mi to doma dovolí, ale myslím, že jo, snad.” Pak jsem jí pomohla otevřít přívěs a pohlédla na jejího Geparda. “Myslím, že bych se o něj měla po cestě postarat. Je to sice cestovatel, stejně jako já, ale i tak. Uvidíme se později.” usmála se na mě dívka a já se s kývnutím otočila.
Zrovna jsem se chystala jít do stáje, když jsem zahlédla další známé auto s přívěsem. Denis, moje mamka, sestra a bráška. Právě z toho důvodu jsem zůstala stát na místě. Jakmile auto zastavilo, vykročila jsem jim naproti. “Ahojte” pozdravila jsem je vesele a málem jsem byla umačkána svou sestrou a bráškou. “No tak lidi, klídek.” oddechla jsem si, když jsem se mohla zase pořádně nadechnout. “Ahoj mami” objala jsem svou mamku a poté jsem ji s autem nasměrovala k parkovišti. Mezi tím Denis vyvedl svého hřebečka a odpojil přívěs. Byl to takový rychlík. “Ahoj Dený” pozdravila jsem hocha, který patřil mezi mé nejlepší kamarády. “Ahoj Clairouši.” pozdravila mě se smíchem. “Hele! Neříkej mi tak” vždycky mi tak ale říkal a já ho to nedokázala odnaučit. “Jak si Capitol užil cestu?” odvedla jsem debatu jinam. “Však ho znáš, nemá rád cestování, ale velmi rád se nechá uplatit.” zasmál se jen Denis a pohladil svého hřebce. Capitol byl opravdu nádherný, ale Pom byla stejně hezčí. “Nechceš nás seznámit Clair?” zaslechla jsem hlas Vicky, která vykoukla z přepravníku a já přikývla. “Proč ne. No, s mou rodinou se znáš, ty ti snad představovat nemusím.” na chvilku jsem se odmlčela, ale věděla jsem, že není čas na zdržování a proto jsem pohlédla na kamarádku. “Vicky, Denis. Dený, Vicky.” seznámila jsem je a když jsem pohlédla na hodinky, zjistila jsem, že mám ještě padesát minut. “Strašně ráda vás všechny vidím. Vážně. Sice to není tak dlouho, co jsme se viděli naposledy, ale stejně.” znovu jsem je všechny začala vítat. Nemohla jsem si pomoci. “Kdyby jsi chtěl seno, můžeš si pro něj zajít do stájí.” upozornila jsem Denise. “Capitol má sena ještě dost.” obeznámil mě se situací a já jen pokrčila rameny. “Postaráte se o sebe sami? Musím si dochystat pár věcí a nastrojit Pom. Sice stíhám, ale i tak. S vámi se uvidím jistě o přestávce” pohlédla jsem na Míšu a brášku a poté na ty dva, kteří se účastnili honu “a my se uvidíme za chvilku. I když mám pocit, že se vám ještě s Pom přijdeme ukázat.” zasmála jsem se a vyrazila jsem do stáje. Cestou jsem přemýšlela o tom, jakou trasu asi Kitty vymyslela.
Po cestě jsem zahlédla Mellys s nějakým klukem, zvláštním klukem. “Čau lidi” řekla jsem se smíchem, ale když jsem viděla pohled Mellys, raději jsem spolkla svou poznámku o tom, zda je to ten kamarád Erik. “Já - já. Sejdeme se ve stáji.” řekla jsem pro jistotu a zamířila jsem se smíchem do hlavní budovy. Byla jsem rozhodnutá, že zjistím, zda to byl jen kamarád nebo ne. Po cestě jsem potkala Cass, která se očividně bavila pozorováním těch dvou, ani jsem se jí nedivila.
Když ji tam ten kluk nechal stát, musela jsem na ni zavolat. “Mell?” Ona se svým no vyrazila za mnou. “Ani jsi mě nepředstavila.” zasmála jsem se jejímu výrazu, který byl opravdu určen pro mé pobavení. “Nepřišla jsi se seznamovat zrovna v tu nejvhodnější chvíli.” pokrčila rameny a my vstoupily do sedlovny, kde byl kupodivu celkem klid. “No jo, promiň. A ty s ním chodíš?” omluvila jsem se a na stojan jsem přidala sadu Hunter, tedy ne celou. “Ne. Jsme kamarádi” vysvětlila mi to hnědovláska se zrzavými melíry, ale já si stejně myslela své. “Jo jasně kamarádi to jsem viděla.”. Takže moje spolubydlící měla kamaráda na líbání, fajn vědět. “Clair. Zapomněla jsi na botičky.” podotkla Mell a já pohlédla na stojan. Opravdu. “No jo, vidíš.” kývla jsem a na stojan jsem přidala botičky ze sady.
Stojan jsem nechala u uvaziště, kde jsem si poté uvázala i hnědku a pustila se do práce. Nejdříve jsem ji přečistila měkkým kartáčem, pro jistotu. Ujistila jsem se, že si nic nerozpletla, upravila jí ocas a pustila se do strojení. Začala jsem dečkou, na ni jsem dala gelovku a nakonec enduranční sedlo. Poté jsem jí nasadila chrániče a botičky. Úplně nakonec jsem jjí nasadila uzdečku a provazovku, uvázala jsem vodítko a sama jsem si nasadila přilbu a rukavice a s kobčou jsem zamířila na nádvoří. Celkem tam byl klid, tedy až na to, že tam několik lidí chystalo své koně. Došla jsem k jednomu z přepravníků a pohlédla jsem na Geparda. “Hele Vicky? Neviděla jsi někoho z mé rodiny?” zeptala jsem se a dívka vzhlédla od uždění.
“Zahlédla jsem je s Denisem. A jen tak mimochodem, co je ten kluk zač?” začala vyzvídat a já pokrčila rameny. “Je to můj kamarád. Známe se celkem dlouho, když jsem nebyla na Florestě, bydlel kousek od nás, vlastně pořád bydlí.” osvětlila jsem jí a ona chápavě přikývla. Nebyla jak Mell, která z něj hned dělala mého kluka “”Ale není až tak k zahození.” pošeptala mi Vicky a já se ušklíbla. “To možná ne, ale je to můj kamarád.” pohlédla jsem na ni “Za chvíli se uvidíme.” řekla jsem jí ještě a vyrazila jsem k přívěsu, který stál o kousek dál. “Jé, mohu si ji pohladit?” zaslechla jsem hlas mého brášky Luise. “Jasně, že můžeš. Jinak bych ji sem přeci nevodila, můj malý bráško.” usmála jsem se a zastavila se. Luis, který mimochodem nesnášel, když jsem ho oslovovala můj malý bráško, se natáhl a pohladil si ji po krku. “Mami, Míšo, taky si ji pohlaďte.” vyzvala jsem ty dvě, které však stály jako přibité. Míša se nakonec odhodlala a Pomněnku si pohladila, mamka však ne. Nevadí. “Jak jsi na tom Dený?” zeptala jsem se kamaráda. “Už jenom nauzdím a můžeme vyrazit.” oznámil zvesela a tak jsem jen kývla a pohlédla na mou rodinu. Luis s Míšou hladili Pomněnku a mamka si něco četla v mobilu. “Myslím, že by jste již měli jít.” řekla jsem, když jsem spatřila povozy a kočáry. Sice bych si s nimi ještě ráda povídala, ale nechtěla jsem, aby zmeškaly odjezd povozů, však jsem si s nimi mohla povídat i později. “To bychom asi měli. Dávej na sebe pozor Clair.” ještě jednou mě mamka objala a poté konečně i s mými sourozenci zamířila ke kočárům. “Jdete vy dva?” zaslechla jsem hlas kamarádky a tak jsem s přikývnutím vyrazila. Denis s Capitolem šli po mém pravém boku a Vicky s Gepardem po levém. Mrzelo mě, že nemohla přijet i Mia, ale nijak jsem to neřešila, bylo to přeci její rozhodnutí.
Na nádvoří jsem Pom dotáhla podbřišník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Zařadila jsem se mezi Mellysu a Vicky. Zahlédla jsem Connora a Nathana, jak sedí na svých koních a čekají na začátek honu. Určitě byli rádi, že tady mají své vlastní koně. Přesně v deset hodin se rozezněla famfára, stejně jako minulý rok. Naproti řadě zastavili své koně jen Bloodye, Kitty a Oliver, starší bratr Nathana. Sue mi s úsměvem podala stužku, kterou jsem si uchytila na dečce a čekala jsem dál. Jakmile famfáry dohrály, Niora s Parisem vyjeli z řady a ředitelka se chopila slova. “Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.” Niora ukázala na tři osoby na koních, z nich dvě byly studentky Floresty. Po zaznění fanfár Niora začala se svým proslovem k zahání honu.

“Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!”

Po fanfáře liška, čili Kitty pobídla Asii do kroku a vyrazila s ní k hlavní bráně. Za ní vyjeli bafani z Floresty tedy Jason, Connor a Nathan, každý na svém koni. Za nimi téměř okamžitě vyjela Bloodye s Niorou. Počkala jsem si, až vyrazí Mell a teprve poté jsem kobylku pobídla do kroku. Projely jsme bránou a jezdci přede mnou začali své koně stáčet doprava. Přenesením váhy jsem hnědku stočila za nimi. Chvilku jsme jeli po příjezdové cestě, poté se však cesta stočila na louku směrem k lesu. Když Mellys přede mnou naklusala, pobídla jsem kobylku holeněmi a začala jsem vysedávat. Dávala jsem pozor, aby se Pom nenatáhla po trávě, naštěstí si to však nedovolila. Pravidelně jsem si přesedávala, na to jsme nemohla jen tak zapomenout. Po vyklusání jednoho kopečku jsme se ocitli na širší stezce. Les zde trochu prořídl a cesta se postupně začala zužovat. “Krok” zaslechla jsem zepředu hlas Kitty a proto jsem ztuhla v kříži, pobídla jsem ji a přestala jsem vysedávat. Kobylka okamžitě přešla do kroku a kráčela dál. Přemýšlela jsem, kam se asi zařadil Denis. Věděla jsem, že je Vicky se svým valáškem za námi, takže jsem se ani neohlížela. Pozorovala jsem Mell, která vedla Calla přede mnou a užívala si jízdu. Jakmile jsme vyjeli z lesa, ocitli jsme se na louce a jakmile Mellys pobídla valáška do klusu, pobídla jsem ji holeněmi a pak jsem začala vysedávat. Netrvalo dlouho a zepředu se ke mně donesl pokyn k nacválání.
Hnědka ochotně zaskočila a následovala koně před námi, kterých ale nebylo tolik, jako za námi. Jelikož se louka mírně zvedala do kopce, předklonila jsem se. O chvilinku později jsem v dálce zahlédla balíky slámy. A stejně tak Pomněnka. Kus před nimi jsem ztuhla v kříži, mírně jsem se zaklonila a pobídla ji holeněmi. Okamžitě zpomalila do klusu a já začala opět vysedávat. Hnědka si naštěstí ze zabalených balíků nic nedělala a pokračovala kolem nich bez povšimnutí. Byla zlatíčko. Cesta se svažovala mírně dolů a já v jednu chvíli zahlédla nejspíše první skoky. Z mého nynějšího úhlu pohledu nevypadaly nijak složitě. Netrvalo dlouho a s Pom jsme se ocitly u dubu. Pod nohami Pomněnky začalo šustit listí, byla to opravdu krása. Jízdu jsem si užívala, neměla jsem také ani jeden důvod, proč bych si Hon užít neměla. Počkala jsem si, až Mell s Callem nacválají a teprve pak dostala moje svěřenkyně pobídku, kterou ihned uposlechla. Jelikož byly skoky dostatečně široké, zařadila jsem se po bok Mell. Po mém druhém boku se objevila Vicky. Znovu jsem se pohledem zaměřila na skok, před kterým jsem hnědku pobídla holeněmi. S odrazem jsem šla s jejím pohybem a ruce s otěžemi jsme posunula po krku dopředu. Když dopadla, ruce jsem vrátila do původní pozice a ve stehenním sedu jsem vedla kobču dál. Zůstala jsem po boku Vicky, se kterou jsem sem tam prohodila nějaké to slovo. “Myslím, že bude lepší, když si pořádně popovídáme až večer.” řekla jsem jejím směrem. “Jo, to bude asi nejlepší.” odvětila se smíchem má kamarádka. Když jsem zahlédla další skok, použila jsem poloviční zádrž, abych se ujistila, že je vše jak má být. A opět jsem ji navedla na skok po boku Mell a Vicky. Poslední skok v mém zorném poli hnědka skočila s menší rezervou. Najednou jsem si všimla, že projíždíme kolem kočárů a povozů. Vlastně jsem si toho všimla díky zvuku fotoaparátů. Neměla jsem tušení, jak dlouho se bude ještě cválat a tak, jakmile jsem spatřila některé jezdce přede mnou měnit nohu, ve vznosu jsem provedla letmý přeskok. To bychom měli. Když jsem pohlédla ke kočárům a povozům, všimla jsem si také nádherného, nebo spíš přímo dokonalého výhledu na část Rodovie, tedy alespoň jsem si to myslela, jistá jsem si tím sto procentně nebyla. “Užší skoky!” zaslechla jsem zepředu a proto jsem nechala Vicky, aby se v klidu zařadila za mne a pohlédla jsem na Calla přede mnou. Vepředu jsem rozpoznala jakousi zídku. Rozhodla jsem se, že budeme následovat Kitty. Nezapomněla jsem na poloviční zádrž. Kobču jsem vedla na střed a před skokem jsme ji podpořila holeněmi. S odrazem jsem šla s jejím pohybem do stehenního sedu, ruce s otěžemi jsme posunula po krku dopředu a dívala jsem se před sebe mezi jejíma ouškama. Za zídkou se rozpínala dlouhá louka vhodná pro halali. Po dopadu jsem vrátila ruce s otěžemi zpět a po chvilce jsem zasedla a zpomalila ji do kroku. Opět jsem postřehla výhled na Rodovii. "Pom, mám takový pocit, že si sem někdy zajedeme." řekla jsem tiše hnědce a ještě chvíli jsem pozorovala město. Když jsem však postřehla, že Mell stáčí Calla na nějakou stezku, rychle jsem přenesla váhu. V zatáčce jsem se usmála na Vicky, kterou výhled očividně moc nezaujal, ale co já vím. Po několika metrech jsme se ocitli u nějakého brodu. Stejně jako většina ostatních, i já jsem nechala Pomněnku napít. Napila se několika loky, poté už ji nejspíše žízeň přešla. Proto jsem ji pobídla do kroku, nepotřebovala jsem, aby začala ve vodě dovádět. Dohnala jsem Mellysu tak, aby mezi Callatosem a Pom byl dostatečný rozestup a pozorovala jsem krajinu přede mnou. Kitty opravdu uměla vybrat krásné prostředí pro Hon. Po naklusání jsem začala pravidelně vysedávat a také jsem si často přesedala. Opět jsme se ocitli na další louce. Zajímalo by mě, přes kolik luk ještě pojedeme. To jsem mohla však jen tipovat. Když jsem pohledem vypátrala Kitty, byla někde nad námi. Hnědku jsem stočila za Callem a když se země začala zvedat vzhůru, předklonila jsem se, abych jí odlehčila záda. Za nedlouho jsem s Pom projela místem, kde jsem před tím spatřila Kitty. Jehličnaté stromy, které lemovaly louku, se zužovaly jako trychtýř. V dáli jsem zahlédla další skok, který na první pohled nevypadal nijak složitě. Pobídla jsme ji do cvalu, tentokrát na opačnou nohu, a vedla jsem ji v rozestupu za Callatosem. Když se Mell s valáškem vznesli do vzduchu, holeněmi jsem nechala kobču prodloužit rámec, srovnala jsem si ji přímo na střes skoku a už jsem ji podpořila stiskem holení. Poté jsem ruce posunula po jejím krku dopředu, držela se koleny a čekala na dopad. Ten se dostavil velmi brzy. Před námi jsem zahlédla nejspíše další skok. Vedla jsem ji za ostatními. Letmým přeskokem jsem si změnila nohu a pohled jsem upřela na skok. Hnědě zbarvenou kobylku jsem vedla co nejvíce na střed. Poté jsem ji pobídla holeněmi a s jejím pohybem jsem se vyšvihla do stehenního sedu. Ruce s otěžemi jsem posunula po jejím krku dopředu tak, aby se mohla natáhnout. Hnědka dopadla všemi nožkami na zem a já jsem ruce vrátila zpátky. Ve stehenním sedu jsem však ještě chvilku zůstala. Zasedla jsem kousek od stezky, na které jsem ji také zpomalila do klusu, stejně jako ostatní účastníci letošního Honu. Začala jsem vysedávat. Usmála jsem se na mou rodinu a otce Vicky, když jsem kolem nich projížděla. V dálce jsem spatřila další louku, snad už to bude ta Lovecká. A ona to opravdu byla Lovecká louka.
Všimla jsem si pěti skoků a chvilku jsem přemýšlela nad tím, jakou si asi skočím s kobčou. Nakonec jsem se rozhodla pro čtvrtý skok, tedy pro krosovou překážku. Počkala jsem, až si ho skočí Maki. Mezi tím jsem si s hnědkou zajela pár kruhů a dala jsem jí poloviční zádrž. POTÉ JSEM POMNĚNKU POBÍDLA DO CVALU. VEDLA JSEM JI KOLMO CO NEJVÍCE NA STŘED SKOKU, KTERÝ BYL VYSOKÝ ASI STO CENTIMETRŮ, TEDY JENOM PŘEKÁŽKA, KTERÁ BY MĚLA BÝT POD NÁMI. V DUCHU JSEM SI POČÍTALA DOBU ODSKOKU. PŘED SAMOTNÝM SKOKEM JSEM JI PODPOŘILA STISKEM HOLENÍ, OTĚŽE JSEM SI PŘEHODILA JEN DO JEDNÉ RUKY, TU JSEM POSUNULA PO KRKU DOPŘEDU, ABY SE MOHLA NATÁHNOUT A S JEJÍM POHYBEM JSEM ŠLA DO STEHENNÍHO SEDU. RUKU, VE KTERÉ JSEM NEMĚLA OTĚŽE, JSEM NATÁHLA SMĚREM NAHORU, ABYCH JÍ UTRHLA VĚTVIČKU. DRŽELA JSEM SE KOLENY A DOUFALA JSEM, ŽE SE MI POVEDE VĚTVIČKU UTRHNOUT, ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ TO NEBYLO. JAKMILE JSEM VĚTVIČKU UCÍTILA, RUKU JSEM SEVŘELA A KDYŽ SE HNĚDKA ZAČALA SNÁŠET K ZEMI, STRHLA JSEM JI S SEBOU. TAK TO BY BYLO. PŘEDNÍ NOHY HNĚDKY DOPADLY NA ZEM, NÁSLEDOVNĚ I TY ZADNÍ. PAK JSEM JI ZPOMALILA DO KLUSU A VEDLA JSEM JI DÁL OD SKOKŮ, ABYCH TAM NEZAVAZELA OSTATNÍM. Zastavila jsem ji a rozhlédla se. Musela jsem najít Vicky a Denise. Oni si spíš našli mě. “Hledali jsme tě.” usmála se Vicky a já na ty dva podezíravě koukla. “Já jsem zase hledala vás.” zasmála jsem se a společně jsme chvilku krokovali. Když všichni doskákali, seskočila jsem na zem a zamířila k provizornímu uvazišti.
Uzdečku jsem jí sundala a pověsila jsem ji. Vodítko, které jsem před tím přicvakla k ohlávce, jsem přivázala k uvazišti. Povolila jsem podbřišník a pohladila jsem ji po plecích. “Tak tu na mě hezky počkej Pom.” pohladila jsem ji a zamířila jsem k autu. Chvíli jsem hledala svou deku, nakonec jsem ji našla a vrátila jsem se za kobylkou. Přehodila jsem ji přes ni a pak jsem ji pozapínala. “Jdeme?” zeptala jsem se Vicky. Denis Capitola uvázal kus od nás u jednoho stromu, u silné větve a měl na všechny tři dávat pozor. “Hele Dený, chceš, abych ti něco donesla?” zeptala jsem se ho ještě před naším odchodem. “Bude stačit nějaká limonáda.” a když jsem dostala odpověď, i s Vicky jsem zamířila ke stánku. “Ahoj Tome” pozdravila jsem bratra ředitelky Floresty. “Ahoj Clair.” usmál se na mě. “Tak co si dáte holky?” zeptal se ještě. Bylo zvláštní ho vidět takto. “Já si dám teplý čaj, nějakou bagetu a ještě poprosím o limonádu.” Tom mi vše obratně podal. S díky jsem poodstoupila, aby si mohla o něco říci i Vicky. “Tak se zase zatím měj Tome” usmála jsem se na něj a s kamarádkou jsem se odebrala zpátky za Denisem. “No kde jste?” zeptal se nás a já mu podala jeho limonádu. “Jo dík.” “Tady jste děcka.” zaslechla jsem hlas otce Vicky, vedle kterého stála i moje mamka a mí sourozenci. “Hej, neříkejte nám děcka.” ušklíbli jsme se všichni zároveň. “Tak promiňte.” zasmál se Vickyin otec a pohladil Geprada. “Můžeme si pohladit Pomněnku?” vypadlo z Luise a tak jsem ochotně přikývla. Dojedla jsem bagetu a jelikož jsem dopila čaj, stejně jako Vicky, poslali jsme jejího otce a mou mamku pro další. “Hele, budete tu i večer, že jo?” podívala jsem se na Míšu a pak na Vicky. “My určitě.” kývla moje starší sestra a Vicky se zamyslela. “Noo… jasně, že tady budeme.” zasmála se. “Tak to máš štěstí.” Strčila jsem do ní tak, že spadla do trávy. “Hele!” nic dalšího však neřekla, jelikož se začala smát. A mě se v tu chvíli vybavila vzpomínka, jak jsme se vlastně seznámily. “Pamatuješ na naše seznámení?” Vypískla v tu samou chvíli blondýnka. “Ty mi snad čteš myšlenky. Právě jsme o tom přemýšlela.” Tentokrát jsme se začaly smát obě. Vlastně jsme se znaly jen něco málo přes rok, ale byly jsme něco jako lidské spřízněné duše, tedy v tuhle chvíli to tak alespoň vypadalo. “Já chci vědět, jak jste se seznámily.” Pohlédl na nás Luis a já pohlédla na Vicky. “Copak ty si nepamatuješ, jak jsem ti to vyprávěla o prázdninách?” naoko uraženě, že si nepamatuje mé příběhy, jsem se otočila na Vicky. “A jó vlastně. Jasně, že si to pamatuju. Jen jsem si nebyl jistý, že to bylo seznámení právě s Vicky.” “No to máš štěstí.” V tu chvíli se k nám přiblížil a já využila příležitosti a stáhla jsem ho na zem k nám. Jediná Míša se držela pro jistotu u Pomněnky, asi nechtěla skončit na zemi. “Tady máte všichni čaj, aby vám nebyla z” objevila se znenadání moje mamka, ale větu nedořekla. “Co aby nám nebyla?” začala jsem vyzvídat. “zima, ale to asi není váš případ.” I přes to všem podala kelímky. Můj čaj zmizel stejně rychle jako před tím. “A nemůže se vám nic stát?” začala se ujišťovat máma. “Neboj se mami,” snažila jsem se ji uklidnit. “Dobře, budu ti věřit Clair.” souhlasila nakonec zdráhavě a pohlédla na otce Vicky. “A ty se nebojíš, že by se tvé dceři mohlo něco stát?” Hm, oni si tykají, to jako od kdy? “Věřím, že ne. Nějaké ty zkušenosti už má, a Gepard je opravdu hodný valášek. Vím, že tu nějaké to riziko je, ale pokud ji to baví” usmál se a pohladil Vicky po vlasech. “Hej, nech moje vlasy na pokoji. Budu vypadat hrozně.” “No promiň, no. Myslím, že bychom už měli jít, nebo tu zůstaneme trčet.” Ozval se otec Vicky a já pohlédla k povozům. Opravdu. Diváci se již chystali k odjezdu. “By jsme se pro vás vrátili, ale museli by jste jet na koních.” zasmál se taky konečně Denis. Dneska asi neměl povídací a smějící se náladu. “Zatím” rozloučili jsme se a naše trojice, která se Honu účastnila, se vydala připravit si koně. Odnesla jsem bederku zpátky do auta a poté jsem dotáhla podbřišník. Nasadila jsem jí uzdečku, vodítko jsem si opět přivázala a nasadila jsem si přilbu a rukavice.
Vyhoupla jsem se do sedla a zařadila se vedle Vicky. Teď už jen počkat na odstartování druhé části Honu. naštěstí jsem nemusela čekat moc dlouho a liška Kitty pobídla vranku do kroku. Po chvilce jsem pobídla hnědku stiskem holení do kroku a mezi jezdkyní s koněm před nám ijsem udržovala dostatečný rozestup. Otěže jsem zatím nechala volnější. Napojili jsme se na jakousi polňačku a já zase začala přemýšlet o tom, jakou trasu Kitty vymyslela. Otěže jsem si postupně pobrala, přeci jen jsem neměla tušení, co letošní liška vymyslela. “Klus. Na louce budou skoky, hlavně si je pořádně prohlídněte.” přineslo se k nám zepředu od Kitty. Alespoň něco nám prozradila . Kůň před námi naklusal a proto jsem holeněmi hnědku do klusu taktéž pobídla a pak jsem začala vysedávat. Dvakrát jsem si přesedla. “Na louce cval.” neslo se ke mně. Po vjetí na louku jsem jí proto ihned dala pobídku do cvalu a ona zaskočila. Pozorně jsem si prohlédla několik skoků. “Tak Pom, zkusíme ten dvojskok. Bude to v pohodě.” pošeptala jsem kobylce, která jen střihla ušima a cválala dál. Jelikož jsme se rozhodla právě pro dvojskok, bedlivě jsem sledovala Kitty. První skok byly necky a druhý oxer s pytli pod ním. “Jo, to zvládneme Pom.” šeptla jsem směrem ke kobči a v tu chvíli jsem zahlédla Denýho.
Rozhodl se pro dvojskok, čemuž jsem se ani nedivila, s Capitolem byl opravdu sehraný. A po chvilce přišla řada na mě. “Tak jo.” řekla jsem si tiše tak, že to mohla slyšet maximálně Pomněnka. Vedla jsem ji kolmo na střed prvního skoku, něco kolem padesáti centimetrů vysokých necek. Před tím jsem ještě použila poloviční zádrž. Holeněmi jsem jí dala ještě pobídku k prodloužení rámce. Hnědka vypadala celkem vyrovnaně, věřila jsem v to, že se ničeho nelekne. Jakmile spatřila vodu, švihla ocasem, ale poté, co jsem ji podpořila holeněmi, se ochotně vznesla do vzduchu. S jejím pohybem jsem se vyhoupla do stehenního sedu a ruce jsme posunula po jejím krku dopředu. “Šikulka.” chválila jsem ji při letu. Následoval dopad, u kterého jsem rychle zasedla a ruce jsem vrátila zpátky a vedla jsem ji na oxer. Odpočítala jsem si odraz, pobídla jsem ji stiskem holení a ona se vznesla do vzduchu. Ten pocit jsem milovala. Šla jsem do stehenního sedu a ruce posunula dopředu tak, aby se mohla hnědka krkem natáhnout. Bez žádného leknutí kobča skok překonala a já jsem s ní zamířila dál. “Ty jsi moje šikulka.” chválila jsem ji. Pochvalu si určitě zasloužila. O kus dál jsem ji zpomalila do klusu a ohlédla se. Vicky právě skákala oxer, na Gepardovi byla sice vidět trochu nervozita, ale skočil, a to velmi dobře. S Pom jsem loukou klusala dál za ostatními, kteří měli také odskákáno. Po mém boku se objevil znenadání Denis. “S Pom jste to zvládli skvěle.” usmál se. “To ty s Capitolem taky.” usmála jsem se na něj. “Jo, jenže já mám Capitola skoro šest let.” “No a?” ušklíbla jsem se vesele a ohlédla se za nás. Vicky se tam s někým bavila. Ráda poznávala nové lidi a já se jí ani nedivila.
“Halali!” Zaslechla jsem v jednu chvíli hlas Olivera. “Řekl Halali?” pohlédla jsem na Denise, který však Capitola již pobízel do cvalu. “Tss. Ty jsi zrádce” usmála jsem se a po jemné pobídce hnědka vyrazila kupředu. Vyhoupla jsem se do steheního sedu a nechala ji pelášit kupředu. Běžela po boku Capitola a brzy jsme začali dotahovat holky, které byly úplně vepředu. O liščí ocas jsem vlastně ale extrémně nebojovala. Pom neustále zrychlovala, stejně tak Capitol. Byl to takový náš osobní závod. “Běž Pomněnko” šeptla jsem k hnědce, která opět mohutně zabrala a pomalu, ale jistě se začala dostávat před Capitola. “To je ono Pom, ty jsi moje rychlá kobča” povzbuzovala jsem ji tiše a snažila se jí co nejvíce pomáhat. Kitty kus před námi zpomalila Asii do klusu a otočila se zpátky k nám. Všimla jsem si, že jí chybí ocas, ale neměla jsem tušení, kdo ho mohl získat. Po pobídce do kroku hnědka ochotně, ne - li přímo nadšeně, zpomalila. Bylo to fajn. “Pom je stejně rychlejší než Capitol.” usmála jsem se na mého kamaráda, který zpomalil hřebce do kroku. “Možná, ale bylo to jen jednou,” snažil se obhajovat Denis svého koně. “Jak jsi řekl ty, možná.” poplácala jsem kobylku po pleci a ještě jednou jsem ji tiše pochválila. Měla jsem za co.
Zařadila jsem se za Denise, za mne se zařadila Vicky. Kitty nás vedla do rohu louky. Zde začínala jakási stezka. Trochu jsem povolila otěže, ale neustále jsem ji měla na kontaktu. “Klušeme.” zavolala na nás zepředu Kitty. Počkala jsem až začne kllusat Capitol a teprve poté jsem hnědce dala pobídku holeněmi a postupně jsem si otěže pobrala, také jsem nezapomněla vysedávat a občas jsem si přesedla. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na louce, krásné louce. “Pom, myslím, že jsem právě zjistila, kam si někdy zajedeme.” šeptla jsem k hnědce, která střihla ušima a klusala dál. Všimla jsem si, že Capitol by rád cválal, jednou do cvalu přešel, ale Dený ho ihned stáhl zpátky do klusu. “Krok” zaslechla jsem po chvilce a proto jsem ztuhla v kříži, přestala jsem vysedávat a dala jsem jí pobídku holeněmi. Okamžitě zpomalila. Poplácala jsem ji po plecích a pohlédla na Vicky, která vedla Geparda momentálně po boku mé milé hnědky. “Halali bylo fajn.” řekla a já přikývla. Opravdu bylo. Sem tam jsem s Vicky prohodila nějaké to slůvko, ale většinu času jsme se obě nechaly unášet myšlenkou, že by Hon nikdy neskončil, i když, to by mě asi taky nebavilo.
V dálce jsem zahlédla balíky slámy. “Hm, přijde mi to tu povědomé.” zamyslela jsem se nahlas a Vicky se začala smát. “To proto, že jsme tudy již jeli, tedy alespoň si to myslím.” “Já si říkala.” kývla jsem, aby se přestala smát, což se stalo až o chvilku později. “Cváláme. Ale v klidu.” doneslo se k nám od lišky bez ocasu. “No, radši se zařadím za vás.” usmála se a počkala, až s Pom nacválám. Stáhla jsem si ji do pomalejšího tempa a vyhoupla se do stehenního sedu. Pozorovala jsem krajinu před sebou a v jednu chvíli jsem si všimla nějakého skoku. Byl to skok, který jsme dneska již skákali. “Klušeme!” po jemné pobídce kobylka přešla do požadovaného chodu a já zase začala vysedávat. Pravidelně jsem přesedávala a měla jsem nastražené uši abych nepřeslechla žádný pokyn od Kitty. Také jsem dávala pozor na to, abych nepředjela Blood, tedy Mastera letošního Honu. Ve velké vzdálenosti jsme objeli balíky, stejně jako při cestě k Lovecké louce a mířili jsme dál.
“Na cvalovce bude poslední skok. Drže si pořádně rozestupy a jeden ze skoků si vyberte.” křikla na nás Kitty, aby to slyšelo co nejvíce lidí vepředu.
“Bože, co to ta Kitty vymyslela?” vypadlo ze mně udiveně, když jsem spatřila dva skoky. Jeden vypadal normálně, druhý byl, no, byl hodně zvláštní. Nějaká stará pohovka nebo co. Denis přede mnou se rozhodl pro pohovku. Stejně tak já. Přeci jsme se s Pom nemohly nechat jen tak zahanbit. Kobču jsem vedla přímo na střed pohovky. Zahrnula jsem poloviční zádrž, stiskla jsem holeně tak, aby prodloužila svůj rámec. Před odrazem jsem ji pobídla holeněmi a s jejím pohybem jsem šla do stehenního sedu. Ruce, ve kterých jsem samozřejmě držela otěže, jsem posunula po krku dopředu a dívala se před sebe. Pomněnka letěla přes překážku a pak přišel dopad. Zasedla jsem, ruce vrátila zpátky a cválala s ní dál za ostatními. Vicky se tentokrát rozhodla skočit si ten lehčí skok, i když by nepochybně zvládla pohovku lépe než já s Pom. “Tak jaké to bylo?” usmála se, když se Gepard zařadil po bok Pomněnky. “Bylo to, no zvláštní, ale Pom je šikulka.” odpověděla jsem na otázku. Ze cvalovky jsme vjeli opět na nějakou lesní pěšinu.
Za nedlouho jsem po pokynu lišky zpomalila hnědku do klusu a stejně jako při předchozím klusání, jsem začala vysedávat. Povolila jsem otěže a dávala jsem ještě větší pozor než před tím. U výběhů jsem přestala vysedávat, ztuhla jsem v kříži a dala jsem jí pobídku, po které přešla do kroku. Pochvalně jsem ji poplácala po krku, dneska byla opravdu moc šikovná. Pár koní, kteří byli ve výběhu, přistupovali k hrazení, aby zjistili, co se to děje. Nebylo přeci obvyklé, aby tolik koní a jezdců chodilo kolem jejich výběhů. “No, přežili jsme všichni, ne?” ohlédla se na nás hrdě Kitty. Ale byla to pravda. Sice jsem zahlédla pár pádů, a rozhodně ne všechny, ale nikomu se údajně nic vážnějšího nestalo.
Všichni jsme se zastavili na nádvoří, ani nevím, jak je možné, že se tam všichni vlezli, že by bylo nádvoří nafukovací? Kitty, Blood a Oliver se zařadili naproti nám, tedy jako při zahájení Honu. Poté Niora všem poděkovala za účast, lišce, Masterovi, Vrchnímu lovčímu za zhoštění se jejich rolí a poté ještě všechny pozvala na večer. Seskočila jsem na zem a vzdychla jsem. “Pff, ještě že tohle absolvujeme jednou za rok. Nevím, jak bych to zvládala třeba jednou týdně.” šeptla jsem kobylce a povolila jsem podbřišník, nezapomněla jsem vytáhnout třmeny ani rozepnout nánosník. “Uvidíme se pak.” usmála jsem se ještě na Denýho a Vicky a s kobčou jsem zamířila do stáje.
Sundala jsme jí uzdečku, sedlo, botičky, chrániče, gelovku i podsedlovku a nasadila jsem jí odpocku. Vyčistila jsem jí kopýtka, namasírovala ji a šla jsem jí ještě omýt nožky. Po nějaké době jsme se dostaly i do solárka. Nějakou dobu jsem ji nechala v boxu, aby si odpočinula a hlavně proto, aby uschla. “Za chvilku jsem zpátky.” pošeptala jsem kobylce a vyšla jsem před stáj. “Vy už jedete?” zeptala jsem se mé mamky. “Jo,, musíme se přeci nachystat na večer.” mile se na mne usmála a a objala mě. “Večer na sebe budeme mít času dost. Tak neboj.” dodala ještě a poodstoupila. “No dobře, no. Stejně sem za nějakou dobu zase přijedete.” kývla jsem a když se všichni naskládali do auta, zamávala jsem jim. Pak už auto mé matky zmizela za hlavní bránou a pak někde za zatáčkou. “Zatím Clair.” znenadání na mě zezadu skočila Vicky. “Hej” zasmála jsem se šťastně a snažila se najít rovnováhu. “Uvidíme se pak, o několik hodin později” “Jo, ale teď fakt musím, však víš, jak mi dlouho trvá se připravit, na to jsem hrozná.” “Jo, to vím. Tak už běž, ať to všechno stihneš.” zamávala jsem i Vicky a pak jsem se vrátila do stáje. Vyměnila jsem jí deku a zamířila jsem do pokoje. Taky bych se už měla začít chystat.