marigold a bouře: 2.ČÁST HONU

Zůstala jsem s Buřinkou a hlídala jí jako pes, sedíc naproti. Nějak jsem si ptořebovala sednout po těch skocích, pořád se mi klepaly nohy a ruce. A Bouře si taky odpočinula ráda.
"Marigold, tohle je Moris. Morisi tohle je Marigold,moje spolubydlící." promluvila Izz, vedle které jsem si skoro nevědomky sedla, snad už za ní moje podvědomí automaticky směřuje vždycky, když neví přesně, kam dál
Věnovala jsem jí zkoumavý pohled a ten samý přesunula i k Morisovi - zrzavému metalistovi v kožené bundě a podivným výrazem. Hmmm, zrzavý Moris - připomínal mi Ira... nebo Skota? Teď se mi to pomotalo
"Ahoj." pronesla jsem trochu nervózně, moje drahá Izz si naštěstí všimla, že jsem poněkud nejistá při pohledu najejího kamaráda, tak se jen chápavě usmála a poprosila mě, jestli jí nepohlídám Tika. Převzala jsem tedy Meteorovi otěže a chvíli se snažila uklidnit. Pořád mi to nějak nešlo.
"A teď už se na toho tvýho koně z blízka podívat můžu?" ozval se děda, co se objevil za mnou, v ruce teplý čaj v termosce. A jelikož ho upravoval táta, nevylučovalo se, že v něm bude i něco málo medoviny
"Děduló!" zvolala jsem nadšeně a podívala se na svou kobylku, která poklidně stála, ukusovala trávu a sem tam se ukšklíbla na koně v okolí, ani Meteor nebyl ničím zneklidněn. Většina lidí byla zaměstnána bavením se s jezdci, snad každý tu měl někoho známého, koně ale nezůstali nehlídaní.
Chvíli jsem se věnovala svému dvoumetrovému dědovi, mamka se tvářila nejistě, protože se koní bála, a táta se zase zaujatě o něčem bavil s... Jasonem a Lisou?
"Ou, proboha... jak se táta dostal k Jasonovi a Lise? Dědo, mám obavy, aby zase něco neřekl, znáš ho..." chytla jsem dědu za rukáv a začala se nervźoně pohupovat v tureckém sedu.
"Jen klid, šel se jenom zeptat na ty koně, mluvil o nějakym bílym..."
"Ahá, Impuls!" skočila jsem mu do řeči a znovu se podívala směrem k Jasonovi, Lise a tátovi, který skutečně ukazoval k místu, kde byl majestátní hřebec uvázán, stranou od ostatních.
"Už jsi klidná? Teď mi představ toho svého oře, když o něm pořád tak básníš."
"Dobře, takže soukromá prohlídka." zazubila jsem se na dědu, který mi chvíli vypravoval zážitky z jízdy povozem. Moc se mu to líbilo, pak mi ukázal i fotky a pár záběrů, kde bylo naše společenství honu. I jeden blízký záběr na nás, v pohybu. Bouři to tam moc slušelo.
Když jsem předala dědovi Bouřiny otěže, nevrle se na něj zadívala. Navzdory tomu, že byla proti mě velká, proti dědovi ani trochu.
"Tak tohle je Bouře, zvaná Buřinka, hvězda, dračice a co mě ještě aktuálně napadne. Naučila mě toho spousty." zatímco jsem jí kontrolovala uzdečku, nožky a výstroj, pustila jsem se do dlouhého výčtu věcí, které měl děda vědět dřív, než si jí pohladí Nechala se v poklidu, ačkoliv jsem měla chvíli pocit, že je z dědy nějak nesvá, brzy to ale přešlo, když jí nabídl kousek mrkve, kterou vzal prý preventivně s sebou.
"Mrkev miluje. A taky suchý pečivo, akorát nějak moc nemusí jablka. Tos trefil dobře." usmála jsem se spokojeně a chvíli Buřinku drbala a hladila, děda se ke mě přidal. Taky se mu líbila, po kom asi mám svůj vkus
"Hele, už nám to jede." konstatoval po chvíli, kdy ochotně poslouchal moje vyprávění a prohlížel si koně, i Meteor ho zaujal. Mírumilovný valášek, snad se Izz nebude zlobit za pár mrkvových úplatků.
"A jo. Tak se uvidíme na konci." objala jsem ho ještě a vůbec se mi nechtělo ho pouštět. Pak mě ale pohladil po vlasech, jako to dělával vždycky, a popřál nám hodně štěstí, ať jim to natřem
"No, to teda natřem." zamručela jsem s povzdechem směrem k Buřince. Já totiž věděla, že na to ani zdaleka nemáme
Izz se zanedlouho vrátila, měly jsme ještě chvíli času, tak jsem společně vypily trochu čaje a prohodily pár slov.
O pár minut později ale přišel čas, abychom i my vyjely zpátky na dráhu.
"Ale aspoň větvičku máme, což?" překontrolovala jsem výstroj i kobylku, dotáhla podbřšiník a sundala bederku, odnesla jí zpátky do auta. Než se vyrazilo, měly jsme to totiž hotové docela rychle, trochu jsem si Buřinku povodila a dotáhla podbřišník, abychom to měly zmáklé. Nasedla jsem tak akorát, urovnala se a sledovala ostatní. Byly jsme jedny z posledních, tak jsem se akorát zadívala směrem ke své rodince a zařadila se zase za Izz, kde byla stoprocentní jistota nekonfliktní jízdy
"Tak brouku, za chvíli máme ten masakr za sebou." pokývala jsem hlavou. Vozy dostaly menší náskok, brzy jsme ale poklidným krokem vyrazili i my.
Liška nás vedla z odpočinkové louky na dvoukolejnou cestu, ve které nás udržoval hustý smíšený les. Ačkoliv tady to cítit nebylo, přes koruny stromů se sem tam přehnal studený větřík. Taky už byla celkem zima, čaj s medovinkou mi ale vlily krev do žil, takže jsem se zahřátá soustředila na jízdu a nechávala Buřince středně dlouho otěž, ať jí mám pro jistotu pod kontrolou. Kobylka si užívala tolik koní a lidí okolo sebe, proto byla nebývale klidná. Po první části cesty už ze sebe navvíc dostala to nejhorší, takže už se chovala poměrně vzorně.
Cesta netrvala dlouho, když se zepředu ozvalo pár informací - klus a cosi o překážkách. Nechala jsem kolovat a počkala si, abych mohla Buřinku s lehkým přizvednutím holeněmi vybídnout ke klusu, v něm si jí napobízela do zkrácené a otěže a lehce sebrala. Pokojně a pozvolna jsem vysedávala, hlídajíc tempo, Buřinka začala nápadně spěchat kupředu. Dala se ale ovládat, proto nebyl problém se dostat až k fázi, kdy jsme se ocitly na prostorné louce a dali se po jejím okraji. Zepředu se ozvaly pokyny tentokrát ke cvalu, proto jsem si kobylku lehkým kontaktem otěže sestavila k pravé ruce, našlápla si pravou nohu dopředu a levou za podbřišníkem pobídla ke cvalu do otěží na kontaktu. Uvolnila jsem se v bedrech a podpořila kobylku v přechodu volným následováním jejího pohybu. Až doteď jsem úplně zapomněla, že tu nějaké skoky jsou, jak jsem se soustředila na Bouři, teď jsem na ně ale upřela svůj pohled a okamžitě zavrhla pár pěkně děsivých, ale originálně vymyšlených variant s neckami, pytli a podobnými věcmi... tím nebudu Buřinku stresovat, ani riskovat, že by to dopadlo porušením pravidel honu
Nechala jsem jí zabrat ke skokům a v hlavě si rozvrhla nejvhodnější cestu k jednomu z těch jednodušších pro začátečníky, však co taky. 50cm nebylo moc, Buřince tak nějak na protažení a beze stresu, přiložila jsem tedy holeně a sledovala pohledem náš vybraný skok. Nadzvedla jsem se do lehkého sedu a rytmicky se dotýkala zadkem sedla v taktu Bouřiných cvalových skoků. Kobylka se mohutně odrážela zadníma nohama a svižně směřovala za směrem mého pohledu, aniž bych skoro cokoliv musela dělat rukama nebo nohama. Už ze zvyku jsem si jí pěkně natlačila na střed a na chvíli zasedla, abych jí mohla poloviční zádrží lehce zkrátit a nenechat jí tolik valit na tak malý skůček. Hvězda se výrazněji zakulatila, zůstala jsem v plném sedu a nechala se poklidně houpat, holeněmi jí podpořila v myšlence, jen ať ten skok neodflákne. Zrovna Bouře ale patřila ke koním, kteří moc pobízet ani nepotřebovali a neradi něco vzdávali.
Tempo nám oběma vyhovovalo, tak jsem nechala holeně přiložené, otěž zůstala napnutá a akorát před skokem důrazněji pobídla, aby ho kobylka neodflákla, zapřela jsem se koleny o operky a vyšvihla se do lehkého sedu, rukama přejela kousek po krku tak, aby zůstala otěž napnutá a byl zachován stálý kontakt. Pohled směřoval dopředu, lokty jsem držela u těla a po Bouřině dopadu se napřímila, ruce nechala klidné na kohoutku a s přiloženou holení nechala kobylku vycválat dopředu, pohladila jí po krku. Chtěla jsem jí navést dál, na další skok a pak pokračovat za ostatními, nenapadlo mě ale rozhlédnout se, jestli jede ještě někdo jiný. Těsně před nájezdem, soustředěná na skok, jsem se zatraceně lekla koně, co najel taky, a Bouři se to samozřejmě nelíbilo. Aby nenarazila, zapíchla to na místě. Já málem přeletěla přes její krk, ale díky tomu, že se napřímila a krk vytáhla nahoru, jsem narazila do něj a hodilo mě to zpátky do sedla. Nicméně jsem ztratila třmen a za námi se řítili další jezdci, takže jsem na to nedbala a ještě pořád trochu mimo pobídla Bouři ke klusu pryč. I Buřinka byla trochu vyjukaná, ale poslechla a sjela z dráhy mimo překážku.
"Promiň, moje chyba." hladila jsem jí chvíli a oklusala si s větší okruh mimo dráhu, abych si jí vzala zpátky. Hladila jsem jí, drbala na kohoutku a v hřívě a dodávala odvahy, brzy se uklidnila. Zařadily jsme se na konec voje středně zkušených, kam jsme patřily, před začátečníky, jelikož jsme to dřív nestihly. Kobylka tiše pofrkávala a pohrávala si s udidlem v hubě, když se najednou celá garda koní před námi zběsile rozcválala/roztryskala, slovo "halali" jsem totiž zaslechla tak vzdáleně, že bylo jako z nějakého snu. Bouře se chvíli bouřila proti mému protestu zrchlit, když jsem jí ale pobídla, vyrazila tak rychle, že to snad ani nebylo možné. Neměla jsem ponětí, že umí takhle rychle běhat, ale zase jsem věděla, že to dělá ráda. Pustila jsem jí, nadzvedla se do lehkého sedu a jen se vyhýbala koním okolo nás. Kobylka se pomalu vytlačila zpátky mezi naší skupinu středně zkušených, kde nebyla sama, kdo běžel jak o závod. Usmívala jsem se, cítila vzrušení v krvi, z Buřinky radost jen sálala. Prostě soutěžní typ. Hodnou chvíli jsem si to jen užívala - především to, že na rozdíl od minulé pozice jsme už viděly Kitty alias Lišku, byly jsme od ní ale dost daleko a několik koní už jí dotahovalo. Aspoň jsme byly o kousek před Meteorem
Slyšela jsem, jak moje kobylka těžce oddechuje a ztrácíme pozici, předjíždějí nás ostatní a Mety nás dotáhl, což mě dost překvapilo. Ne, že bych ho podceňovala, ale netipovala jsem ho na soutěžního dostiháka. Usadila jsem se do plného sedu a začala si Buřinku lehce sbírat a krátit, polehounku a pomalounku, aby se tolik nenaštvala. Vyjely jsme z největší skupiny, tam jsem jí začala lehce ohýbat do krátkých vlnovek na obě strany, což jí sice nutilo užívat kontracval, já ale potřebovala, aby zpomalila.
"Houu broučku, nech je běžet. Však já vím, že jsi rychlá jako padající hvězda, nepotřebuješ se uhnat. Jen klid." uklidňovala jsem jí ještě hlasem. Kobylka kupodiv poslechla, jako kdyby mi dala za pravdu, ačkoliv se nerada vyřazovala ze závodu. Já ale slyšela, jak ztěžka oddychuje, byla pěkně zpocená. Nechala jsem jí s vahou vzadu pozvolna přejít do klusu, poklidně jsme pokračovaly v cestě podél ostatních, kteří ještě dokončovali halali. Hodila jsem okem po Kitty, která už ocas neměla - zároveň jsem ale nevěděla, kdy ho ztratila. Zakroutila jsem nad tím hlavou a chvíli hladila Buřinku po krku. Po tom, co jsem musela neustále někam odjíždět, neměla takovou kondičku, aby tenhle běh utáhla, proto jsem byla ráda, že to ve zdraví zvládla. Povolila jsem jí otěže a nechala protáhnout krk, poklidně vysedávala a přesedávala. Na chvíli jsme se přidaly ke skupině nováčků, kterou úspěšně ukočírovala Sue a Lisa, jelikož jsme se tak rychlostně doplňovaly naštěstí jim to ale nevadilo.
Brzy se celá skupina znovu přeskupila, pokračovali jsme chvíli poklusem, než se zepředu ozval povel ke kroku. Nechala jsem hvězdu doklusat ke své skupině, abychom tam Sue s Lisou nevadily, a zasedla si, zapřela se do pat a zad a nemusela ani přidávat otěž, kobylka zareagovala na myšlenku a váhu a zpomalila do kroku. Pochválila jsem jí, nechala na volnější otěží trochu odpočinout.
Kitty nás vyvedla cestou mezi stromy z louky, na jejímž konci jsme všichni znovu naklusali a přejeli na prostornou pěknou louku, kde jsem si kobylku znovu lehce posbírala na otěž a nechala jí přežvýknout, ať si uvolní hlavinku, pochválila jí. Snížila jsem zároveň ruce na úroveň plecí, ať už jí nepřetěžuji, působila tak na její spodní koutky a nechala jí krk lehce vytáhnout. Buřinka neprotestovala, spousty koní okolo nás by běželo dál, hvězda ale kupodivu nedivočila. Musela jsem se sklonit nad její moudrostí.
Louku jsme poklidně překlusali ve zdraví, v z povzdálí jsem pozorovala vedoucí skupinu vepředu a přemýšlela, kam směřujeme dále. Přišlo mi to tu nějaké povědomé... a když jsem za stromy zahlédla balíky přikryté plachout, rozsvítilo se mi.
Naštěstí jsme je opět projeli v bezpečné vzdálenosti, kousek po louce vycválali v poklidném tempu a vrátili se zpátky do klusu. Přenesla jsem váhu trochu dopředu, abych pomohla Bouři překonat mírný kopec, do kterého jsme zakrátko vystoupali a pokračovali dolů, kdy jsem šla pro změnu zase víc dozadu a lehce si Bouři sebrala.
Izz na mě křikla, že prý se bude cválat a naposledy skákat a máme si držet rozestupy. Podívala jsem se na prostor za zatáčkou, kde na nás skutečně cosi čekalo, zatím se mi ale nepodařilo to identifikovat. Lehce jsem si kobylku do zatáčky ohnula a mohla si jí tak nechat pěkně vycválat, už neměla tak živé tempo, co na začátku, takže jsem se postavila lehkého sedu a pevně se zapřela koleny o opěrky, které v endurančním sedle nebyly tak výrazné, ale přesto pomohly, otěže jsem udržovala napnuté. Buřinku to trochu podpořilo v pohybu, povzbudivě jsem k ní promlouvala a jakmile jsme se ocitly opět na rovince, konečně jsem zahlédla poslední skoky dnešního Huberta - pohovku (?!) a balíky slámy se stromky podél okrajů. Koukala jsem na pohovku jak blázen a rovněž sledovala Bouřiny reakce; skočit si tuhle šílenost mě strašně lákalo, stejně jsem ale radši natlačila Buřinku na střed balíků slámy a už se pečlivě rozhlédla, jestli náhodou nejede někdo okolo. Cesta byla volná, zesílila jsem tedy tlak koleny a na chvíli přitiskla holeně, abych kobylku podpořila v pohybu na skok. Viděla ho a když poznala, že to po ní skutečně chci, lehce prodloužila cvalové skoky, nechala jsem jí, ať má dostatečný hnací pohon na balíky. Dívala jsem se přímo k překážce, rychle odhadla počet skoků a pobídla Bouři do ještě delšího rámce, což by mělo vyjít. Kobylka se nechala pobídnout ke skoku, podsadila zadní nohy pod sebe a mohutně se jimi odrazila, takže se skrčenýma nohama skončila těšně na druhé straně, mám pocit, že zadníma škrtla o slámu. Šla jsem trochu před pohybem, jelikož jsem čekala trochu větší sílu skoku, na druhé straně jsem se ale stačila zase narovnat, opatrně vrátit ruce zase zpátky ke kohotkou, abych necukala Buřince v hubě, a s přiloženou holení jí v lehkém sedu nechala vycválat kousek dál, neměla jsem totiž ponětí, jestli za námi ještě někdo jede.
Cválalo se ale dál, ruce šly za očima, tak jsem se zadívala směrem za Izz, která se nám s Meteorem poněkud vzdálila. Pořád měla na sobě ještě špínu od svého pádu na louce.
Celá skupina se pomalu dostala od posledních skoků, od lesa se ozývalo koňské ržání. Byla jsem trošku dezorientovaná, proto mi zpočátku nedošlo, že už se blížíme k Florestě
Izzušák přede mnou brzy zpomalila Meta do klusu, Bouři jsem ani nemusela moc pobízet a přešla. I tak jsem zůstala v lehkém sedu, povolila otěže a nechala jí pěkně vytáhnout krk, procvičila si vlastní rovnováhu a uvolnila kobylce záda. Bouře toho spokojeně využila a hlasitě zafrkala. Nemusela jsem v lehkém sedu čekat dlouho, zakrátko se přecházelo do kroku, takže jsem zasedla, zatlačila sedacími kostmi lehce do kobylky, zapřela se do zad a nohou a tím to haslo, kobylka zpomalila. Pochválila jsem jí, podrbala na kohoutku a nechala volnou otěž, jen jí vybídla vedle Izz, jelikož na stezce bylo dost prostoru.
"Mari,přemýšlela jsi někdy o tom,jestli Bouře dělá něco čistě protože to chceš ty? Nemyslím jakože poslechne tvůj povel,ale že udělá něco dobrovolně jenom protože třeba cítí,že by ti to udělalo radost..." zeptala se mě kamarádka, chvíli jsem se na ní zamyšleně dívala. Měla zajímavé myšlenkové pochody, musela jsem chvíli dumat.
"Párkrát už ano,ale je to takové nestoprocentní. Určitě už jsem ten pocit někdy měla,ale většinou jsem se nestihla dobrat k tomu jestli byl oprávněný nebo ne." pronesla jsem nakonec a chvíli nad tím musela ještě přemýšlet.
,,Hele už jsme tady" pronesla po chvíli Izz.
Skutečně jsme zakrátko vyjeli z lesa, který nás propustil přímo u výběhů - ačkoliv nás byla poměrně početná skupina, dost koní zůstalo doma. Mimo jiné i všudypřítomný Chorál, který tiše zařehtal, Bouře mu odpověděla.
Projeli jsme okolo výběhů a velkou branou se vrátili na Florestu, kde jsem si chtě nechtě trochu oddychla, že se to ve zdraví přežilo
Buřinka taky hlasitě vydechla, když jsem seskočila dolů, vytáhla třmeny, povolila podbřišník a nánosník a vyčkala ještě na Niořinu řeč, kdy poděkovala Masterovi, Lišce, Vrchnímu Lovčímu a pak i nám a pozvala nás na slavnostní večer, kdy proběhne zhodnocení a Svatohubrtská zábava. Z toho jsem byla snad nervóznější, než z celé jízdy
Nakonec jsem Buřinku v poklidu odvedla do boxu...

*Péče*