nadvandy+valhalla: zatím vkládám pouze po skok na louce-o větvičku. Kdyby se mi to smazalo z PC, tak bych se asi zabila
VEČER PŘED HONEM
„takže, co si ty plánuješ vzít na sebe?“ vykoukla jsem ze skříně na Natha, který seděl obkročmo na židli, a v klíně mu ležela uzdečku, kterou velmi neochotně čistil. Podle něj stačilo, že ji mydlil a mazal před rokem a půl, kdy ji měl jeho kůň naposledy, a od té doby ležela zakonzervovaná ve skříni v Belgii. „normálka. Rajtky, sako, helmu, vysoký boty.“ Pokrčil rameny a dál se soustředil na to, aby uzdečku namazal co možná nejlépe, aniž by ji musel rozkládat. Rozepínat přezky by totiž bylo samozřejmě moc úsilí. „a jakou barvu?“ vyzvídala jsem dál, zatímco jsem si chystala svoje věci na stojan po své pravé ruce. „no přece červenou.“ Odvětil, jako kdyby to bylo naprosto jasné. Ach bože. „v čem jedeš ty?“ odvrátil pozornost od sebe. „Já beru klasicky sady od Niory, z loňska a předloňska. No a taky vytáhnu svoje vybavení za zkoušky. To sedlo přímo vybízí k dlouhým jízdám.“ Zasnila jsem se na momentík a přejela dlaní přes kožené posedlí. „takže v robotickém supermoderním brnění, jo?“ utahoval si Nath. Odložil uzdečku na věšáček. „udidlo neumyješ?“ odvětila jsem a poslala ho k umyvadlu. „ty toho naděláš.“ Bručel, ale odkolébal se ke kohoutku a udidlo vydrbal rýžákem. „náhodou, tu sadu naprosto zbožňuju.“ Prskla jsem, jako kočka. „no, věř, že Oliver ti sedlo bude závidět.“ Pronesl Nath s úšklebkem a hlasem velmi nepříjemným. „no, bude mít co.“ Zazubila jsem se. Tak, konečně jsem snad měla všechno vyndané. Sundala jsem ze sedla potah, zkontrolovala, zda je dobře umyté. Bylo. Operovávám ho jako miminko. Ani jeho dětská prdýlka nemá takový komfort jako tenhle nový výstřelek moderního jezdectví. Usadila jsem se a mýdlovým prostředkem začala sedlo nejprve umývat, načež jsem jej namazala. Kůže tak zůstane pěkně měkká a pružná. Pořídila jsem si u Niory ještě jedno udidlo, které jsem měla stabilně na této uzdečce, takže s tím jsem si hlavu lámat nemusela. Kůži jsem však taktéž nejprve omyla a poté i namazala. Červené detaily na sedle krásně ladí k červené podsedlovce, kterou mám ze sady z loňska, a která už visela nad topením v pokoji, aby uschla. Kamaše jsem moc nepoužívala, nechtěla jsem zasvinit hnědého beránka uvnitř, a schovávala si je pouze na zvláštní příležitosti, takže byly čisté. Pouze jsem je přejela navlhčeným hadříkem, abych z nich setřela prach. Třmeny jsem se rozhodla vzít Freejump, které jsem na sedle měla, protože z košíčků mě osobně hrozně bolí kotníky. A pohodlí je při takové dlouhé jízdě velmi důležité. Nath se usadil vedle mě a drhl své kamaše, které, jak tvrdil, měly být čisté, nicméně je nejspíš používal Oliver. Jistě, on je určitě pokaždé umýval tak, jako já. Pokračovala jsem s poprsákem, který čekal stejný osud v mycím prostředku. Tím jsem měla věci pro Val připravené, nyní jsem potřebovala dát dohromady svoje. Sako i rajtky jsem měla v igelitovém pytli ve skříni, takže jsem je vylovila, sundala pytel a nechala rozložené trochu vyvětrat, zatímco jsem čistila a mazala vysoké jezdecké boty, z nichž jsem sundala šporny. Helmu jsem si vzala nakonec klasickou pracovní, protože ve svém černém provedení prostě ladila k věcem vůbec nejvíc. Pod sakem budu mít ještě termotriko, které mě snad udrží v těch holomrazech v teple. „no, a to je všechno.“ Postavila jsem se a protáhla si záda. „konečně.“ Oddechl si Nath. „ty se se vším tak strašně páráš.“ Povzdechl si. Praštila jsem ho utěrkou přes rameno a sklidila stojan ke straně. Kůže bude olej vstřebávat až do zítřejšího rána. Oblečení jsem si nechala ve skříňce, všechno pěkně pohromadě, abych na nic nezapomněla. Ještě jsem vytáhla čistý pár rukavic a potom už jsme odešli na pokoj, zítra nás totiž čeká velký den.
DEN HONU
„víš, Val, dneska musíš vypadat fakt k světu. Ne, že bys byla nějaká ošklivka, ale přiznejme si, že čistotností také neoplýváš.“ Rozmlouvala jsem s kobylku, zatímco jsem hřbílkem a kartáčem přejížděla její srst a odstraňovala prach. Kobylka byla čerstvě ostříhaná, takže jsem pracovala pouze na horní polovině těla, protože spodek byl holý. Kůži jsem pouze otřela navlhčenou stájovkou. Srst jsem vydrbala celkem snadno, chlupy byly ulízané a výsledek jsem vyšperkovala ještě tím, že jsem jí srst přejela jemným kartáčem nastříkaným leskem. Teď se skutečně blyštěla a pokud bude svítit sluníčko, na fotkách budeme vypadat jak podiamantované. „páni.“ Hvízdl kdosi ve dveřích. Otočila jsem se po známém hlase. Ell stála opřená o dveře a ve volné ruce držela berle. „zlato!“ vyjekla jsem a hnala se k ní. „pomalu, pomalu.“ Nastavila proti mně ruce, abych jí neshodila na záda. „nojo, opatrně.“ Zklidnila jsem se a zlehounka ji objala. Balancovala na jedné noze a vypadala pobledle. Ještě víc, než normálně. „jak ti je, bolí to?“ optávala jsem se a prohlížela si ji. Pravou nohu měla odlehčenou a nadzvednutou, aby ji nezatěžovala. „no, nic moc. Ale z nemocnice už mě pustili a snad se to teď bude dávat rychle dohromady.“ Pokrčila rameny a trochu se poposunula. „mrzí mě, že nepojedeš s námi. Vrátila jsem se o týden dřív hlavně kvůli tobě.“ Vrátila jsem se k Val a začala jí pročesávat hřívu, sice máme ještě čas, ale ne zase tolik. „taky mě to moc mrzí, ale užiješ si to i beze mě. A Kitty bude určitě skvělá liška.“ Snažila se mě Ell utěšit. „určitě, byla z toho chudinka dost vynervovaná. Dozvěděla se všechno až na poslední chvíli a vůbec s tím nepočítala. Myslím,že i teď bude šílet, víš, jaký je to nervák a perfekcionista.“ Usmála jsem se a pročesávala dál Val hřívu, pěkně kartáčem od konečků, postupně až k hřebeni krku. „nojo, prý je s Asií už od šesti a připravuje ji.“ Zavtipkovala Ell. „mohla by ses tam na ni dojít kouknout a trochu podpořit, nemá se čeho bát, ale nebylo by dobře, kdyby byla celá vynervovaná.“ Poprosila jsem kamarádku a vykoukla zpod kobylčina krku. „určitě. Nad, pojedu celou dobu na jednom z vozů, s foťákem v ruce a nafotím víc fotek, než máš za celý život, ano?“ „to bude perfektní.“ Ujistila jsem ji. „nevím, jestli budu schopná pokračovat i po přestávce, ale chci tě vidět skákat, jasný?“ pohrozila prstem. Už jsem se nadechovala, že začnu protestovat. S Val jsem teď nějakou dobu nepracovala, nebyla v kondici. Plánovala jsem jet volnějším tempem a pokud se neudržíme na čele s ostatními celou dobu, vůbec nevadí, prostě se přesuneme před Lisu s nováčky. To všechno bude záležet na okolnostech. A teď mě Ell nutila ke skákání o větvičky. „nechci nic slyšet, jste sehraná dvojka a kobyla bude mít energie určitě dost, aby s tebou skočila jeden trochu složitější skok.“ Ell v tom měla naprosto jasno. „dobře, budu se snažit.“ Připustila jsem. Ell se spokojeně usmála, přebrala berle do rukou a odkolébala se uličkou za Kitty. „fakt mě mrzí, že s námi nepojedou.“ Otočila jsem se k Val. dočesala jsem hřívu a přesunula se jí za zadek, abych mohla pročesat žíně. Stříkala jsem jí mezi jednotlivé prameny rozčesávač, jehož zvuk Val rozptyloval a tak točila oušky ze strany na stranu. Když jsem prameny rozčesala, ohon nabyl dvojnásobného objemu. „budeš zaplétat, nebo ne?“ nakoukla dovnitř Izzy. „jasně že jo.“ Odpověděla jsem, aniž bych tušila, proč se ptá. Jen kývla hlavou a zase odkvačila. No, dobře. Koukla jsem rychle na hodinky, no, bylo by potřeba začít. Z vlasů jsem vytáhla skřipec a pohodila hlavou, aby se mi blonďaté vlasy rozprostřely po ramenou. Skřipcem jsem si pak hřívu rozdělila na jednotlivé a stejně husté prameny a jen tak zlehka zajistila černými gumičkami. „tak, jdeme na to. Pěkně rychle a plynule.“ Odfoukla jsem si pramen vlasů z čela a rozdělila první pramen na tři části, z nichž jsem spletla krátký copánek. Val měla hřívu delší, ale sestřihanou do roviny, takže to vyšlo skvěle. Konec jsem zajistila gumičkou, copánek přehnula dvakrát na půl a bobánek nahoře převázala další gumkou. Trochu jsem ho roztáhla do stran, aby nevypadal tak usedle. „no, pěkné.“ Zhodnotila jsem své dílo. Za letošní sezonu jsem se v pletení dost zlepšila, takže to šlo rychle. Pramen za pramenem, bobánek za bobánkem, jsem se propracovávala až ke kohoutku. Nakonec jsem ještě zapletla ofinku a před nátylníkem ohlávky tak vytvořila další bobánek. Setřela jsem prach z krku, kde dosud spočívala hříva. „krasavice.“ Popleskala jsem Val po krku a přešla k ocasu. Ten jsem se rozhodla zaplést od kořene asi do půlky. Splétala jsem klasický přibíraný cop, který jsem zajistila další černou gumičkou. Vypadalo to famózně. Ne nijak přehnaně, ale skutečně pěkně. „tak, pěkně tu počkej a nezválej se. Skočím se do šatny převléknout a pak pro tvoje věci.“ Vysvětlila jsem Val následující postup. Snídani dnes dostala o trochu dřív, ale ne o moc, takže já jsem přišla, až když měla snědeno. Nyní jsem zavřela box a skočila si do šatny. Skopla jsem kotníčkové botasky s kožíškem, stáhla džíny a ponožky. Ze škříňky jsem vytáhla ramínko a nejprve si natáhla rajtky. Jak jsem je potřebovala dostat přes boky, musela jsem trochu poposkočit. Že bych ztloustla? To snad ne! Dopnula jsem patentku a vydechla. No, oni trochu povolí a bude to v pohodě. Nové podkolenky jsem si natáhla přes ně a obula se do vysokých bot. Jak jsem dopínala zip, kůže mi obepínala lýtko. Miluju jezdeckou módu! Sundala jsem si bundu, mikinu i tričko. Jako spodní vrstvu jsem si natáhla moirové tričko, velmi přiléhavé. Přes něj potom tričko se stojáčkem a dlouhým rukávem a do ruky si vzala sako, které si vezmu až nakonec, aby se neušpinilo. Nyní byl čas na snídani. Niora nám kladla na srdce, abychom se nezapomněly najíst, abychom nezkolabovaly nedostatkem energie. V jídelně panoval čilý ruch. Někteří již byli svátečně oblečení, jiní ještě setrvávali v pracovním. Kitty seděla u stolu, kolem ní pobíhali všichni ostatní, zastavovali se a přáli dobrý hon. „to bude dobrý.“ Poplácala jsem ji po rameni. Vypadala vskutku nervózně. „nemůže ani jíst.“ Naznačil Connor ústy a zašklebil se. No jasně, on chuť neztratí nikdy. Ještě pořád jsem měla v živé paměti, jak nervní jsem byla loni já. A byla to Ell, kdo mě svým svérázným přístupem přiměla dát se psychicky do pořádku. Tuhle roli tento rok zastávala Bloodye, která toho měla však sama dost, protože role mastera v podání studentky mělo svou premiéru. No, letos jsem byla dost v klidu. Nechávala věcem volnější průběh a hon si snad poprvé pořádně užiju. Poprvé jsem byla nervní, jakožto nováček, a potom loni jako liška. Nabrala jsem si dva sendviče a misku s ovocem. To by snad mělo stačit. Jen koutkem oka jsem zahlédla, jak Kitty vystřelila ze židle. Snad ne na záchod. Když jsem se pak ale usadila ke stolu, skrz okno jsem viděla, že se Kitt s někým vítá. Drobné děvčátko poskakovalo kolem nich. Asi účastníci honu. To za mnou nikdo nepřijede. Potlačila jsem slzu v koutku oka při zpomínce na maminku. Zatřásla jsem hlavou a pustila se do sendviče. Snídani jsem zblafla celkem rychle, dnes ráno nebylo na nic přespříliš času. Do skladu krmiva, kam zaváděli kobylku, kterou vyložili z přívěsu, za nimi potom vklouzl i Nath, jenž si musel připravit konečně svého vlastního koně. První pokus je fešák, stejně jako jeho majitel. Jen o chvíli později potom vrkáčel dovnitř vyšší z Paertsonových. Kluci si jsou dost podobní v základních rysech.široká ramena, ostře řezané rysy v obličeji, oříškověhnědé oči a rty tvarované samotným bohem. Co se bude uvnitř dít jsem si mohla dost živě představit. Oli vstoupí Nathovi do hovoru, ten zakoulí očima, zaskřípe zuby a už se nedostane ke slovu. Oliver mi byl v zásadě také příjemný, ale kvůli Nathovi jsem se mu snažila raději vyhýbat. Nath je žárlivec a v případě jeho bratra k tomu můžu přidat ještě nesnášenlivost. Dosnídala jsem, setřepala drobečky z rajtek a odnesla ubrousky do odpadků. Tak fajn, je čas se připravit. Vyšla jsem z jídelny a směřovala přes nádvoří. „zlato, kde pojedeš?“ houkla na mě Ell už z jednoho z vozů. „jasně, že pojede vepředu.“ Odpověděl za mě Nath, který proběhl kolem. „jestli se tam udrží.“ Prskl potom Oliver napůl žertovně, který se mihl z druhé strany. Točila jsem hlavou ze strany na stranu a nestíhala je sledovat. Oba měli stejnou cestu, ale šli jiným směrem. Ach můj bože. Protočila jsem oči. Přeběhla jsem do sedlovny a hodila červené sako přes sedlo na stojanu. Ten jsem potom vytlačila ven, přes uličku a k Valinu boxu. S obavami jsem nakoukla přes mříže. Holka stála jako přikovaná, snad se za tu dobu ani nehnula. „šikovná.“ Vklouzla jsem k ní dovnitř a připnula ji na vazák. Ještě jsem kartáčem přejela její srst znovu a potom se už pustila do sedlání. Nejprve jsem jí však na nožky nasadila kamašky, pěkné červené s hnědým kožíškem uvnitř. „Nad, hoď si do auta deku.“ Houkla na mě Sue. „no jo, málem bych zapomněla.“ Vystřelila jsem rychle z boxu, upalovala do sedlovny a odnesla naší čistě vypranou odpocku Tomovi do auta. „slyšel jsem, žes měla pauzu.“ Prohlédl si mě potom od hlavy až k patě. „nojo, potřebovala jsem si trochu odpočinout.“ Vysvětlila jsem a hodila deku i s ohlávkou a vodítkem-zabalenými uvnitř a ve stejné barevné kombinaci- za velkou hromadu již spočívající v kufru. „tu ohlávku a vodítko bys měla mít na kobyle.“ Upozornil mě. „to si mám zkazit celkový dojem?“ ušklíbla jsem se, ale věci z kufru vylovila. „tady by se mohli pomíchat.“ Ospravedlňoval Tom a zaklapl kufr, byla jsem už poslední. Ell! Brnklos hlavou. Rychle jsem zrakem prošmejdila povozy. No jo, tamhle si lebedí. Zabalená v dece, s termohrnkem v rukách. Rychle jsem jí hodila věci na klín a spěchala do boxu. Hosté už začínali na koně nasedat, takže bych si měla pospíšit. Vklouzla jsem zpět Val do boxu. Položila jsem jí na hřbet nejdříve podsedlovku, červenou, a na ní sedlo. Pod tohle už se gelovka nedává, má dostatečně měkké a ergonomické samotné polštáře. Srovnala jsem poprsák, zapnula ho a protáhla očkem podbřišník, jímž jsem zajistila sedlo. Sundala jsem ohlávku, vsunula Val do huby udidlo a přetáhla jí nátylník přes uši. Srovnala jsem bobánky, vsunula nánosník pod lícnice a zapnula jej, stejně tak i podhrdelník. Ještě jsem uzdečku srovnala a všechno překontrolovala. No, mohlo by to být ono. Teď už jsem si natáhla sako, nasadila přilbu a zapnula podbradní řemínek. Rukavice jsem si vybrala hnědé a sladila k nim i bičík. Na perfektní ladění si skutečně potrpíme. My všichni, koňáci. Nyní už jsme mohly s Val vyrazit na nádvoří, kde se začínaly houfovat studentky, hosté i kluci. „pojď, najdeme si někde místečko na nasednutí.“ Pobídla jsem Val a prokličkovala s ní opatrně mezi koňskými zadky, tak aby nás nikdo nenakopl. Od epicentra vzruchu jsme se však nevzdálily, stále mi v uších zněl čilý ruch, smích, rozhovory… zastavila jsem kobylku, nadzvedla bočnici a dotáhla sedlo, abych se nesvezla na druhou stranu koně, až budu nasedat. Jak jsem spouštěla bočnici zpátky dolů a upravovala třmenový popruh, všimla jsem si Kitty, nervózně těkající očima. O copak jí asi jde? Její pohled se však nezastavil na mě, takže jsem přehodila Val otěže přes hlavu, vsunula levou nohu do třmenu a s lehkým odrazem se vyšvihla nad posedlí. Zbrzdila jsem svůj dosed přitisknutím levého kolene do opěrky sedla a rychle nakopla pravý třmen. Celá naše sada byla perfektně sladěná a určitě nám to moc slušelo. Srovnala jsem si otěže v rukou a rozhlédla se z výšky po celém nádvoří, abych měla přehled. Kluci už byli nasednutí, Oliver s Connorem udržovali přátelskou konverzaci, Nath se od nich držel s dostatečným odstupem. Nevypadal nadšeně, ale s Pokusem vypadali jako skutečně sehraná dvojka. Byla bych jela za nimi, nicméně bych se nestihla proplést mezi nasedajícími jezdci. Místo toho jsem raději Val pobídla zlehka přiloženými holeněmi do kroku. Kobylka vyrazila velmi energicky, dopředně a nervózně pofrkávala a pohybovala hlavou. Co nejrychleji jsem si zkrátila otěže na přijatelnou délku, abych jí netahala v hubě, ale udržovala stálý kontakt. Nejraději bych tu chvíli krokovala, ale pro to nebylo ani místo, ani čas. Sbor myslivců v zelených kabátcích až na zem, z nichž vykukovaly nohavice pískově hnědých kalhot, se začínal stavět do jakéhosi půl obloučku. Leštěné trubky různých velikostí, ale i tvarů – takže to nebyly jen trubky, ale i lesní rohy , začali přikládat k ústům. Ti, co měli menší hudební nástroj, si pak dali druhou ruku v bok a zaujali svůj předepsaný postoj. První se ozval hluboký tón lesního rohu, aby se koně nelekali hned celého sboru. Postupně se přidávaly další a další hlasy. „to je pokyn ke srovnání do řady.“ Houkl kdosi vedle mě. No já to snad nevím, ne? Nebo vypadám jako někdo, kdo sem nepatří? Přemýšlela jsem, zatímco jsem Val otáčela kolem pravé holeně a najížděla tak širším obloukem do řady, na jejímž počátku stála Niora. Ta letos po dlouhé době bude pouhým účastníkem Honu, což pro ni bude určitě zase zajímavá zkušenost, hlavně s Parisem, který je zvyklý jezdit v čele výprav. Vedle Niory stál potom Jason na Charakterovi, vedle nich potom Connor a Nath. Tato trojice, společně s Oliverem jakožto vrchním lovčím, tvoří letos smečku honebních psů. Právě po Nathově pravici jsem se zaparkovala. Val zastavila na jemnou zádrž a ihned natočila hlavu doleva, aby se s Pokusem vzájemně očuchali. „hele, nechte toho.“ Napomenula jsem je a oddělila čumáky koncem tušírky. Nestála jsem o to, aby Pokus začal zkoušet nějaké hřebčí manýry zrovna uprostřed řady nervózních a natěšených koní. „těšíš se?“ sykl Nath koutkem úst. Zakývala jsem hlavou. Ano, skutečně jsem plná očekávání. Teď když už byl začátek Honu tak blízko, adrenalin mi stoupal do žil a probouzel k životu všechny buňky mého těla. Jak jsem si jen mohla myslet, že se bez slavnostního ukončení sezony obejdu? :/ po mé pravici se pak řadili další a další koně se svými jezdci. Čelem k nám už stál nastoupený Oliver, jakožto vrchní lovčí. Bloodye s Dekem zrovna zastavovali. Očima jsem pátrala po Kitty. Kampak se nám ta lištička zatoulala? Aha, tady je! Asie se propletla mezi jednou dvojicí při okraji řady a vyjela dopředu. Kitty ji šikovně stočila do levého oblouku, vyrovnala a zastavila vedle Bloodye. Bloo cosi zamumlala, Kitt odpověděla. Snažila jsem se odezírat, ale moc mi to nešlo. Určitě neříkali nic o „ztraceném vajíčku“. „panebože, koukej, jak se tam vepředu naparuje.“ Téměř ta slova vyplivl Nath a hlavou hodil směrem k bratrovi. Ten seděl v sedle naprosto rovně, jako svíčka a rozhlížel se jako po davu poddaných. „pan král.“ Vyprskla jsem smíchy. Oliverovy oči se zaměřily na nás dva. Spiklenecky jsem na něj mrkla a o setinku později jevila nezájem na Nathovo ušklíbnutí. Trubadúři hráli dál a dál, Florestou i okolními lesy se nesly tóny jejich melodie. Teprve když všichni stáli na místech, rázem uťali svou hru a tím ještě zvýšili napětí. Teď se čekalo na úvodní řeč. Niora pobídla statného ryzáka a vyjela ze svého místa. Zastavila uprostřed, mezi jednou krátkou a druhou dlouhou řadou. „je mi ctí přivítat Vás všechny opět po roce na Honu, nebo-li Hubertově jízdě, která již pátým rokem uzavírá jezdeckou sezonu na Florestě. Letošní ročník se dá označit snad i za průlomový, neboť se poprvé v historii ujme role mastera studentka. Bloodye.“ Pokynula směrem k jezdkyni, která ladně sklonila hlavu v pozdravu. „V roli vrchního lovčího pak letos vystupujeme Oliver Paertson.“ Opět ukázala na jezdce. Oliver si sundal rozepnutou helmu a ladně smekl. Tak nacvičeným pohybem. Dav, tvořený především zástupkyněmi ženského pohlaví, sborově vydechl. „hlavní roli tentokrát přebírá Kitty, jakožto liška.“ Ukončila potom Niora a nechala Kitty také pokynout na pozdrav. Tváře jí přitom hořely. Možná, ale jen možná, to bylo způsobené mrazem. Jelikož jsem stála ke kraji řady, Sue ke mně přistoupila se stužkou až při konci představování. „kam?“ zašptala, aby nerušila. Ukázala jsem na dečku. Sue přikývla a rozevřela špedlík, propíchla jím svrchní látku podsedlovky a zase zacvakla. následovala krátká fanfára lesních rohů s dvoutónovým sólem trubky. Jako již tradičně potom Niora pronesla úvodní báseň slov svatého Huberta. Při něm jsem se zaměřila na Kitty, která vypadala z té trojice nejvíce nervózní.
„Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.“ Kitty nervózně těkala očima z Niory na Bloo.
„Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.“ Kitty zhluboka polkla.
„A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.“ Její oči přelétly řadu, ve které jsem stála taktéž já.
„Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.“ Obočí se jí svraštilo.
„Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,“ její obočí vystřelilo do poloviny čela
„mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.“ Kitty probleskl na tváři šibalský úsměv
„Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.“ Horlivě vrtí hlavou.
„A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.“ Kitty vypadá přemýšlivě.
„Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.“ Opět obočí někde u vlasů.
„Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.“ Bolestný výraz.
„Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!“ tady snad v duchu kývala ukazováčkem!
„Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.“ Opět brouzdala řadou obličejů před sebou.
„Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!“ A!!!! ÚLEK! Kitty má ve tváři zděšený výraz, že už je čas vyrazit.
Fajn, tak jedeme. Kitty pobídla Asii nacvičenou pobídkou a vyjela. S mírným odstupem se za ní potom vydal Oliver, jehož následoval nadšený Connor a otrávený Nath. „netvař se jak kaktus.“ Stihla jsem mu ještě říct, než vyjel z řady na své místo ve smečce psů. Zlehka jsem ztuhla otěž, aby Val nevyjela za Pokusem. „čekáme na Bloo.“ Vysvětlila jsem jí tiše. Niora zůstala s Parisem taktéž stát. Val začínala být nervní, že jí nedovolím jít za ostatními. „však oni nikam neodjedou.“ Klidnila jsem ji. Jakmile však Niora pobídla Parise za masterem-Bloodye, Val vyrazila, jakmile jsem zlehka přesunula váhu. Aha. Možná to pro mě nebude až tak pohodové. „Všichni zkušení z Floresty pojedou vepředu.“ Zopakovala ještě jednou Niora to, co nám už kladla na srdce včera. A předevčírem. A o víkendu. Zařadila jsem se tak po bok Clair s Pomněnkou, u které se mi pravděpodobně pojede velmi dobře. Před sebou jsem viděla, jak psi zahýbají za bránou vpravo, na příjezdovou cestu. Na lišku odsud uvidím asi pouze na otevřeném prostranství. Vzpomněla jsem si, jak přijela včera Kitty zmožená a naštvaná, protože se jí trasa příliš nedařila. Snad to nějak dořešila. V noci. No, asi ne. Tak uvidíme, co si pro nás přichystala. Jízda v zástupu, byť na jeho začátku, neposkytovala moc šancí pro nějakou práci s koněm. Val byla dost nabušená, zvedala nohy, balila krk. Však ono ji to /snad/ přejde rychle. Jak znám Kitty, bude chody velmi střídat. Práce a uvolnění, tak tomu říká? Každopádně to bude zajímavé.smečka už následovala Kitty z příjezdovky na louku, kde začínali klusat. Val šla za Dekameronem, prakticky by nepotřebovala ani žádnou pomůcku, ale nechtěla jsem působit až tak nevýchovně, takže jsem přiložila holeň a pěkně jí tlakem do obratu doprovázela. Už tak dneska budu na jejím hřbetě jenom sedět, maximálně pobízet. O nějaké práci nemůže být řeč. Jakmile jsme byli na trávě, pobídla jsem ji přiložením holení a lehkým stisknutím ke klusu. Zvedala jsem se rytmicky nahoru a dolů, dosedala jen krátce zpět do sedla. Zapírala jsem se přitom do kolenních opěrek a byla ráda za sedlo, jaké jsem si vybrala. Stylové a pohodlné. Kombinace toho nejlepšího. Ruku jsem držela těsně nad kohoutkem, lokty ohnuté a blízko těla. Val si stáhla krček dolů, tím se jí vytvarovaly svaly. I přes svou nevybouřenou energii klusala velmi pohodlně, pomaleji než bych čekala, a nechala si říct, že není dobrý nápad čuchat Parisovi k ocasu. Vepředu jsem zahlédla Kitty, jak směřuje k lesu, který byl pro mě ještě kus cesty. Jako liška byla prostě dost napřed. Oliver však vedl psy neúnavně za ní. Přesedla jsem na druhou stranu a opět vysedala. Náš lot nyní vyjížděl mírný kopeček, při kterém jsem se zlehka předklonila, abych trupem kopírovala terén. Les, podél nějž jsme teď jeli na široké stezce, byl smíšený. Zelené jehličnany byly proloženy podzimně zbarvenými listnáči, které už mnohdy byly spíše bez listí. To však leželo na zemi a po straně tak vytvářely barevnou skládanku. Této cesty jsme se držely vlastně až ke konci lesa, jak jsem poznala podle psů před námi, nicméně se dost rapidně zužovala. „kroook“ houkla Bloodye zepředu, aby upozornila i jezdce za námi, kterým přechod nemusel ještě moc dávat logicky smysl. Ale bylo potřeba, abychom jeli za sebou, pro dva koně vedle sebe nebylo místo. Sedla jsem do sedla, zlehka zapružila pánví a potom Val stáhla lehkou zádrží do kroku, tak abychom nenajely na ryzáka před námi. S obavami jsem se otočila, kdo se vecpal za nás. Naštěstí tam na svém místě stále byla Pomněnka. Usmála jsem se na Clair a otočila se zpět na cestu před námi. Les najednou končil, nicméně jsem spatřila další stromy více vlevo, takže se asi spíše stáčel. Jakmile jsme se dostali za roh, uvědomila jsem si, že to vlastně byl roh Kitty vepředu už cválala, psi byli prozatím v klusu, no a my dojížděli ještě poslední metry v kroku. Jakmile psi zaskočili do cvalu, Bloodye pobídla Deka ke klusu a oznámila nám zvýšení chodu. „klušem.“ Broukla jsem na kobylku, přiložila holeně a vybídla jí ke zrychlení. Zvedala jsem se ze sedla, ale za chvilku už si Bloodye zaskočila. Za ní Niora a pak hned já s Val. zvedla jsem se do stehenního sedu, zapřela se do kolenních opěrek a lehce se ohnula v kyčlích trupem blíže ke krku, abych se alespoň trochu bránila proti větru. Kitty už to stáčela od lesa směrem doprava, ke cvalovce. Jak často jsem přesně tudy jezdila, ale krajina prostě na podzim vypadá jinak. A co teprve potom zasněžená! Kluci vepředu se taktéž odpojili od lesa a za nimi to vesele střihla Bloodye, jejíž Dekameron si roli dost užíval. Pro dnešek se vyvaroval svým náladám a vypadal, že šlape jako andílek. To samé se dalo říct i o Val, která držela rychlejší tempo a moje pobídky tak byly zbytečné. I přesto jsem si však pohrávala s otěží, abych jí dala najevo, že tam jsem a náš směr nevede ona. I když, od koní by se určitě nevydala. Cvalem jsme pokračovali směle dál, dokud jsme se na dohled neměli balíky slámy. Protože jsem stále kroužila v zatáčce, viděla jsem, že kitty přešla do klusu. Tudíž i my brzy zpomalíme. Zlehka jsem si proto zkrátila Valino tempo, pohrála si na otěži a lehce ztuhla. Nekopírovala jsem tak její pohyb a bránila jí v příjemném pohybu. Přechod do klusu tak byl rychlejší, ale i plynulejší, protože s ním Val počítala. Neopřela se tak do udidla, ale pěkně před ním zpomalila. Balíky se blížily a blížily, zabalené do bílé plachty. Aha, tak proto je Kitty tak objížděla! Také jsem od nich Val odvedla pravou holení a snažila se je ignorovat, abych na ně Val zbytečně neupozornila. Že se jich taky je možné lekat. terén zlehka klesal, stiskla jsem silněji kolena a vysedala více nahoru. Zároveň jsem si Val spíše zkracovala, aby se nerozbíhala a neskončily jsme před masterem. Mezi těly jezdců a koní před sebou jsem spatřila cosi, co vypadalo jako skoky. Že by už? Skoky nevypadaly nijak impozantně, ale byly první, spíše na rozehřátí. Kitty si určitě zasloužila pochvalu, protože vypadaly velmi široké, s dostatečným odstupem, takže i neskokovým koním, kteří běžně neřeší distance, se budou skákat bezpečně a pohodlně. Jezdci před námi se již zanořovali do jakési přírodní brány, kterou tvořil živý plot s mezerou, nad níž potom rozpínal své větve košinatý dub. I my jsme brzy projeli a spočinuli na další louce. Krásná, svěží tráva se ohýbala pod koňskými kopyty, aby se o pár nocí dál mohla opět narovnat. Koně se před námi opět dávali do cvalu. Zlehka sjem si Val podržela v ruce a vybídla ji do cvalu proti ní. Tím mi zaskočila do jakéhosi pracovního tempa, pěkně spořádaného. Dala se snadněji ovládat, a kdybych musela řešit nějakou krizovku, měla bych šanci dost vysokou, ji ubrzdit. No ale snad to nebude potřeba. Nyní jsme již směřovali k předesílaným skokům, které zblízka nevypadaly tak chatrně, jak se původně zdálo pěkně jsem si ohlídala rovný nájezd, pravidelné tempo. Před skokem jsem Val pobídla stisknutím holení, s odrazem ze zadních nohou se zvedla do lehkého sedu a popojela rukou po krku, abych Val nabídla místo k protažení krčních obratlů. Po doskoku jsem pak jen lehce lízla sedlo a opět stála ve třmenech, dost možná se špičkami od koně a tupým výrazem na tváři. Ale co, alespoň budu mít zajímavé fotky, nemusím vždycky vypadat na všech pěkně povozy nyní projížděly o kus výše, k mým uším se doneslo jemňoučké cinkání rolniček. Jestli Ell fotí, tak s pořádným zoomem, protože jsme byli dost daleko. Nu, uvidíme večer. Soustředila jsem se na další skok. Nejednalo se o nic vysokého, ani náročného. Pro koně znamenalo jejich překonání jen vyakcelerování cvalového skoku více nahoru a už byli na druhé straně. Poslední skůček byl brzy za námi a mohli jsme směle pokračovat v honbě za liškou. V této otevřené krajině jsem dopředu viděla velmi dobře, i když mi sledování lišky občas překazil někdo z kluků. Kitty natočila hlavu a rameno doprava a začala Sijku pomalu stáčet tím směrem. Směrem k louce, kde zastavily povozy. Dokázala jsem si představit, jak diváci sedí zabalení v dekách s kelímky čaje. Jen ti odvážní vystrčí ruce a risknou pár fotek, než jim omrznou prstíky. To už si to ale Kitty mířila blíže k nim, následována psi a samotným lotem v čele s Blood. Prohnali jsme se kolem nich v plném cvalu, v lehkém sedu, a snažili se zanechat co nejlepší obličeje na fotkách. Zkroutila jsem rty do pofiderní grimasy a doufala, že jí někdo zachytil. To by byla panečku profilovka nebo si ji nechám vytisknout a vylepím na skříňku, aby bylo poznat, kdo k ní patří. jakmile jsme minuli diváky, Kitty nás prováděla dál a dál mezi jednotlivými kopečky. Vesměs jsme jeli po jednotlivých vrstevnicích, takže ani nestoupali, ani neklesali. Terén to byl ale velmi poetický, jako z Anglického venkova. A přece tam hony vznikly! Takže naprosto perfektní „shoda náhod“. V jednu chvíli se nám jen na okamžik otevřel pohled do údolí, v němž jako hříbky seděly domečky s hnědými střechami z tašek. Tento pohled ale brzy opět zakryl další z kopů, po němž jsme si to cválali. Tempo bylo volnější, tak, aby se koně příliš nezadýchali. Ale i jezdci měli rudé tváře a dýchali zrychleně. Zmrzlinové kopečky skončily, terén se opět vyrovnal a my zajeli mezi stromky. Byl to jen řiďounký porost s širokými mezerami mezi stromky, které nevypadaly zrovna živě. „ušššuii skyyy!“ zaznělo zepředu. Cože? „užší skoky!“ zopakovala Bloodye. Aha, to už dává smysl. Pátrala jsem očima, co asi tak mohla mít Kitty na mysli. kamenná zídka, polorozpadlá, na samém konci toho „ne“lesa, byla tím skokem. A vůbec mě nenapadlo ji za něj považovat, dokud přes ni neskočila Niora před námi. Musím se přiznat, že nebýt toho, že Val následovala Parise, asi bychom ji vyhnuli. A to těsně před Pom, takže by to nebylo dobré. Val však zídku překonala, já jakž-takž skok vyrovnala váhově. Musím dávat lepší pozor na cestu! A tak jsem se zadívala na tu obrovskou, rovnou louku přímo před námi. Taková nádhera! Naprosto dělaná pro halali. A v tom mi to došlo. Stejně, jako jsem loni přemýšlela já, myslela i Kitty. Chtěla dopřát Oliverovi několik příležitostí pro vyvolání Honu a zároveň jezdce napnout, jestli „už“ a nebo „ještě ne“ mazaná lištička! Koně před námi postupně zpomalovali, cvalový úsek byl za námi. No, tak fajn. Pěkně polehoučku jsem zpomalila cval, přešla do klusu a následně ihned do kroku. Pootevřela jsem dlaně a jak Val ucítila povolení, protahovala krk a tím mi vytáhla otěže z rukou. Jakmile se dostala, kam chtěla, opět jsem otěže začínala sbírat. Bylo to jen takové krátké protažení, které provedli téměř všichni, na které jsem dohlédla. Kitty promlouvala cosi k Olimu, stručně a jasně. Opět jsem si Valhallku sesbírala na otěž, pohrála si s udidlem. „krook.“ Hučel kdosi vedle mě. Jakási dívčina s blonďatým koněm klusala dopředu a dopředu, jistě už nějakou dobu. Takhle brzy Bloodye předjede! A to se nevyplácí! Její oř nebyl jediný, komu dělala rozlehlá louka chutě. Koně byli nervózní, stejně jako jezdci, ohledně dostihu, nicméně já jsem si řekla, že je na něj ještě příliš brzy. Val se zklidnila po první zádrži, kdy jsem jí dala jasně najevo, že půjde pěkně v kroku, a tak jsme si mohly vychutnat nádherný pohled na Rodovii, po pravé straně pod námi. Trochu mě zamrzelo, že Kitty zabočila brzy do lesa, na druhou stranu od výhledu na město a řeku, jež ho obtékala. Nicméně, nic nebrání tomu se sem vydat na vyjížďku, že? Stezka, která se bořila hlouběji do lesa, byla široká, lemována stromy a příjemně měkká, ne podmáčená, jak bývá v tomto období zvykem, pokud už náhodou není sníh, že? to, že končila vodním tokem, mě však skutečně překvapilo. Když jsme scházeli krátký kopeček, vedeni Bloodye, kluci vyjížděli z říčky, kde si předtím zřejmě chvilku postáli, protože Bloodye taktéž zastavila a dopřála Dekovi možnost se napít. Rozhodla jsem se ji následovat, vyjela z řady a zastavila vedle ní. Ale určitě ne ani o centimetr před. „jak se ti jede?“ usmála se Bloodye a více povolila Dekovi otěže. „je to paráda, Kitt zaslouží pochvalu.“ Mrkla jsem na ni a zkrátila Val otěže zpět, protože už si stačila smočit pysky v chladivé, průzračně čisté vodě. Bloodye opět pobídla Deka do kroku a vykročila z vody. Nechala jsem se předjet Niorou a potom už také vyvedla Val z vody ven, aby se uvolnilo místo pro další koně. naštěstí byla řeka dost široká a přehledná, takže tam mohli být téměř všichni najednou. Nyní jsme vyrazili opět klusem do mírného kopečku. Val nešetřila energií, klusala by dost dopředně, kdybych jí nezkrátila a nepřinutila zpomalit. Ale bylo to tak lepší, alespoň nebude trpět nedostatkem energie v druhé polovině. Kopeček ústil na okraji lesa, kde jsme se vynořili opět na louce, ohraničenou z obou stran lesem. Nicméně Kitty po ní nezamířila, místo toho jsem ji zahlédla kdesi vpředu, na vrcholu svahu. I my jsme se brzičko dostali k jeho úpatí. Byl sice krátký, zato velmi prudký. No jo, terén, jak má být. Pobídla jsem Val, aby ji nenapadlo před kopcem zastavit, přiložením holení a zvedla se do stehenního sedu. Abych udržela balanc při takovém výškovém převýšení, kdy se přední nohy dostaly o dost výš než zadní, přitiskla jsem se téměř až ke krku. Val zabrala jednou, zabrala podruhé. Pobídla jsem ji holeněmi, aby neztratila sílu dopředu, jestli se teď zastaví, už se nahoru nedostaneme. Naštěstí kobylka to neměla moc v plánu a už jsme byly nahoře. „šikovná holka.“ Pochválila jsem ji a popleskala po krku. Následovala jsem Bloodye, která to za psi stočila doprava. Po vrchu jsme tak jeli proti jezdcům, kteří ještě byli na stezce. Jak to asi musela vidět Kitty, když nás tam měla nasáčkované všechny? Určitě moc pěkně. Tady mě napadlo, že by bylo skvělé mít na helmě kameru a celé si to dokumentovat. No, tak příští rok. Nyní jsme byli opět na louce, která byla neobvyklá především svým tvarem. Bylo to jako jasný ukazatel cesty. „JEĎ TUDY!“ kázaly stromy lemující zužující se louku. Poslechla jsem hlas přírody a následovala ostatní, kteří cválali, ano cválali, protože mezitím jsme opět zaskočili do cvalu, k samotnému vyústění louky. V nejužším místě stál potom další skok, tentokrát vytvořený z trochu nepřírodních materiálů, a sice pneumatik. Nicméně ty se používají velmi běžně a určitě ladily s lesním porostem víc, než natřená břevna s kytičkami. K tomuto skoku jsem Val vedla skutečně pečlivě, ohlídala jsem si nájezd na střed, dopředu odhadla odskok a snažila se jej dodržet. Pobídla jsem kobylku stiskem holení, s vytažením předků do skoku jsem se zvedla do vyššího stehenního sedu a zároveň se lehce předklonila. Val nemá s profily moc problémy, to by Kitt musela přichystat skutečně něco záludného, abych je s Val musela řešit. Ale, o to byl hon příjemnější. Že jsme si jízdu prostě náramně užívali! Skákání už se pro mě stalo rutinnou a s potěšením jsem seznala, že mi nečiní žádné potíže ani po měsíci neježdění. Jakmile jsme skok překonali, trychtýřová louka nás vyplivla zpět tam, kde jsme byli zhruba před dvaceti minutami, a sice na té velké louce. No to je mi ale překvapení! Vedoucí liška nás naváděla do pravého oblouku a my ji bez odpor následovali. Mělo to totiž svůj důvod-dostali jsme se tak na kolmý nájezd na skok seskládaný z barelů. Val si v oblouku sama přeskočila na správnou nohu, ohlídala jsem, aby pak neskočila ještě jednou zpátky a nekřižovala, ale to se nestalo, a tak jsem ji vedla za Parisem před námi. Bylo zvláštní mít Nioru zamíchanou mezi normálními jezdci. Vskutku neobvyklá situace. Opět jsme se točili ještě do jednoho oblouku, tentokrát na levou ruku, takže jsem zatížila levou sedací kost a v momentě vznosu pobídla levou nohou na podbřišníku a pravou lehce za. Tím Val přeskočila a do oblouku cválala stabilně. Nyní jsme si to již mířili kolmo na barel. Jak prosté, milý Watsone! Krapet jsem protáhla cvalové skoky, abych si pojistila ladné překonání širšího skoku. S příjezdem ke skoku jsem Val pobídla stiskem holení, nadzvedla se z posedlí a opřela do kolenních opěrek. Zlehka jsem popojela rukama dopředu a uvolnila Val krk. Při skoku jsem se dívala dopředu, ke stezce, která se tu objevila. S dopadem jsem pak sedla do sedla, pánví vykroužila půloblouček kopírující cvalový skok, a potom jemně stáhla kobylku do pomalejšího cvalu. Dostatečně daleko za skokem potom Bloodye přešla do klusu, stejně jako kluci před ní. Tady už jsme se velmi blížili louce, která nám poskytne útočiště na zhruba dvě hodinky, kdy budeme obědvat. Jakmile jsme klusali po cestě široké jak silnice, připojily se k nám i povozy a kočár. „ahojky!“ vyjekla mi najednou blízko ucha Ell, až jsem v sedle nadskočila mimo rytmus klusu. „čau!“ zazubila jsem se. „jeden snímeček zblízka.“ Zacvrlikala a zmáčkla spoušť alespoň šestkrát. To bude zase něco, všechny upravit a vyvolat! Jelikož jsme klusali rychleji, než jely povozy, postupně jsme se dostali až před ně. Na loveckou louku jsme tak vjeli ještě za prázdná. Pouze kluci a Kitty tu kroužili a obhlíželi skoky, které nám tu postavili. Aha, dobře. Takže, tkerý z těch menších si skočíme my, co? váhala jsem. Všechny vypadaly dost dobře. Jako studentka se zkušenostmi jsem se pak rozhodla pro ten téměř nejtěžší, protože větviček nad skoky bylo omezené množství a nebudu je přece brát nováčkům. Vzpomněla jsem si též, že mám hotové parkurové osnovy. Takže, ehm ehm, po pohledu na Nioru, která mě špikovala pohledem, jsem se skutečně přesunula k těm dvěma nejtěžším skokům a obhlížela si ty. Kdybych skočila něco menšího, nemohla bych se jí podívat do očí. Nyní jsem se tedy oddělila od skupinek ochomýtajících se kolem buď jednodušších, nebo těžších skoků. Bloodye se připojila po mém boku. „tak do čeho jdeš?“ těkala očima mezi naprosto odstrašujícím oxerem a crossovou stříškou. „jedno z toho.“ Pokrčila jsem rameny. „ty?“ bloodye si skoky prohlédla. „jedno z toho.“ Zasmály jsme se. Dobře, ještě se připojila Maki. Naše nejsvětější parkurová trojice se procházela kolem a kolem. „hele, jestli má někdo skočit ten oxer, tak jsi to ty.“ Rýpla Blood. „jakto, že já?“ zděsila jsem se. „no, ty jsi přece dokončila osnovy nedávno, to znamená, že máš vyskákáno v poslední době nejvíc z nás všech.“ Vysvětlovala mi svou teorii. „děláš si srandu?“ zpražila jsem jí pohledem. Jen zakroutila hlavou. Znovu jsem se s povzdechem podívala. Skočit ho, by nebyl až takový problém, ale sebrat kroužek, které byly připevněné na obou stojanech, to byl ten problém. „copak copak, jdete do tohohle?“ přijel k nám i Oliver. No super, ten tu tak chyběl. „Nad o něm uvažuje.“ Vysvětlila Bloo. „ne, já neuvažuju. Já zvažuju možnosti, že se rozplácnu o stojan, až poletíme moc daleko od kroužků.“ Ironie ze mě přímo sršela. A ještě si to k nám hasil Nath s Pokusem, protože mu samozřejmě neušlo, že je Oliver v naší blízkosti. „fakt do toho chceš jít?“ podíval se na mě skepticky. „já nechci, sakra!“ prskla jsem po něm naštvaně a pohladila Val, která se mě polekala a nervózně zafrkala. „promiň, promiň.“ Honem jsem se omluvila. Jak ona nesnáší naštvané lidi. Pokud se fakt odhodlám do toho jít, budu ji potřebovat na své straně. „to nedáš.“ Zavrtěl hlavou Oliver. „nemyslím, že bys měla dost zkušeností.“ Pokračoval dál. „jak to myslíš, že to nedá?“ obořil se na něj Nath. A jéje. „prostě tomu nevěřím.“ Vztáhl ruce v obranném gestu. „Nad je skvělá, stejně tak kobyla.“propaloval ho očima Nath. „nechte toho.“ Houkla jsem, ale marně. Hádka už stačila naplno propuknout. A Val byla nervóznější a nervóznější. A co platí na nervózního koně, který ztrácí pozornost? Zaměstnat ho. Zkrátila jsem si otěže a vyjela od skupinky. Bloodye s Maki mě sledovaly. Natáčely hlavu, aby viděly mé počínání. NO, TAK FAJN. TO, ŽE NÁM OLIVER NEVĚŘÍ, NIC NEZNAMENÁ. NATH JE NA MOJÍ STRANĚ A BLOODYE S MAKI URČITĚ TAKY. „MY TO DÁME.“ BROUKLA JSEM K VAL, ALE HLAVNĚ SE SNAŽILA ULEVIT SOBĚ. I KDYBY SE MI NEPOVEDLO UKOŘISTIT KROUŽEK DO RUKY, ALESPOŇ SE HO DOTKNU! OBJELA JSEM OXER NEJPRVE KROKEM KOLEM DOKOLA, ABYCH SI MOHLA PROHLÉDNOUT TERÉN, VYMYSLET NÁJEZD A JAK DALEKO MŮŽU BÝT OD STOJANU, ABYCH CHYTILA KROUŽEK A ZÁROVEŇ HO NESHODILA, SPOLEČNĚ S NÍM CELÝ SKOK. DÁVALA JSEM SI DOST NA ČAS A PLNĚ SE SOUSTŘEDILA JEN NA SEBE A KOBYLKU. OKOLNÍ DĚNÍ JSEM ÚPLNĚ VYTĚSNILA Z HLAVY, AŽ SE ZMĚNILO JEN V JAKÝSI ŠUM. VYSOKÝ MOHL BÝT METR-METR DESET. NA ŠÍŘKU TAKOVÝCH DEVADESÁT? NEMÁM NA TO ODHAD A TO JE MOŽNÁ DOBŘE. URČITĚ MUSÍM KROUŽEK TRHAT PRAVOU RUKOU, TO JEDINÉ MI BYLO NAPROSTO JASNÉ. NO, ZKUSÍM TO. RISK, BÝVÁ ZISK. RISKLA JSEM TO S NATHEM A ZÍSKALA JSEM. TAK PROČ NE S PITOMÝM GUMOVÝM KROUŽKEM? NAKLUSALA JSEM NA VELKÉM KRUHU KOLEM SKOKU, POTOM ZASKOČILA DO CVALU. PROJELA JSEM OSMIČKU A OBKROUŽILA SKOK JEŠTĚ JEDNOU. „PŘIPRAVENÁ?“ ŠEPTLA JSEM SMĚREM K VAL. KOBYLKA JEMNĚ ZAFRKALA. VĚTŠÍ SOUHLAS UŽ MI DÁT NEMOHLA.VYJELA JSEM Z KRUHUNA PRAVOU RUKU A JELA CO NEJŠÍRŠÍM OBLOUKEM TO ŠLO, ABYCH SE PŘED SKOKEM VYROVNALA KOLMO CO NEJDÁL OD SKOKU, ABYCH PAK MOHLA VAL VYTLAČIT VÍCE KE STOJANU. KLIDNÝ, PRAVIDELNÝ CVAL. SOUSTŘEDĚNÁ DVOJICE. ASI TAK BY MĚ POPSALA PARKUROVÁ PŘÍRUČKA. JAKMILE JSME DOVYKROUŽILY OBLOUK, ZKONTROLOVALA JSEM SI, V JAKÉ POZICI SE VŮČI STŘEDU SKOKU NACHÁZÍME: VÍCE V PRAVO, SUPER! LEVOU HOLENÍ A OTĚŽÍ JSEM VAL NATLAČILA JEŠTĚ VÍCE DOPRAVA, NO SNAD TO BUDE STAČIT. MÁM E POUZE JEDEN POKUS, VŠECHNO, NEBO NIC. JAKMILE JSME MĚLI SPRÁVNOU POLOHU, AKTIVOVALA JSEM VE VAL SÍLU A PRODLOUŽILA CVALOVÉ SKOKY, ABY MĚLA DOSTATEK PROSTORU PRO TU ŠÍŘKU, KTEROU OXER ZAUJÍMAL. PLYNULÝM CVALEM JSME SE PŘIBLÍŽILY KE SKOKU. ODSKOK BYCH POPSALA SNAD JAKO UKÁZKOVÝ, V PŘESNĚ VYPOČÍTANÉ VZDÁLENOSTI JSEM VAL POBÍDLA. KOBYLKA ZVEDLA PŘEDKY, AKTIVOVALA ZÁĎ A ODRAZILA SE. S JEJÍM POHYBEM VZHŮRU JSEM JÁ STOUPALA Z POSEDLÍ DO STEHENNÍHO SEDU, DOKUD JSEM SE NEZARAZILA O KOLENNÍ OPĚRKY. NAD SKOKEM JSEM SE LEHCE PŘIKRČILA, ABYCH SNÍŽILA ODPOR VZDUCHU, SLOŽILA OTĚŽE DO LEVÉ RUKY A TU POSUNULA PO KRKU DOPŘEDU. POČKALA JSEM SI, PŘESNĚ V DUCHU „KDO SI POČKÁ, TEN DOSTANE ŠANCI“, DOKUD VAL NEPROTÁHLA DOPOSUD SKRČENÉ PŘEDKY SMĚREM K ZEMI. TEPRVE POTOM JSEM MĚLA Z ROVNOVÁŽNÉHO HLEDISKA ŠANCI POSUNOUT CELÉ SVOJE TĚLO JEŠTĚ VÍCE DOPRAVA, PŘIČEMŽ KOBYLA ZŮSTALA BEZPEČNĚ DALEKO OD STOJANU, ABY MI NESEDŘELA NOHU, A VYTÁHNOUT RUKU. PRSTY JSEM DOSÁHLA TĚSNĚ KE KROUŽKU, MÁM PROSTĚ KRÁTKÉ RUCE. PROTÁHLA JSEM UKAZOVÁČEK A POSLÉZE I KUS RUKY AŽ PO PRVNÍ KLOUBY PRSTŮ DOVNITŘ KROUŽKU A JAK VAL PŘITÁHLA ZPÁTKY SÍLA MATIČKY ZEMĚ, UVOLNILA SE LEPÍCÍ PÁSKA A KROUŽEK POVOLIL. HONEM JSEM SE VRÁTILA ZPÁTKY NAD SEDLO A NATÁHLA RUKU NAHORU, ABY MI Z NÍ KROUŽEK NESKLOUZL. KDYBY MI SPADL A BLOODYE SKOK NEUZNALA, ASI BYCH SE ZASEBEVRAŽDILA. S DOPADEM JSEM PADLA VAL NA KRK A RYCHLE SE VRÁTILA ZASE ZPÁTKY, I KDYŽ MOŽNÁ TROCHU MOC DOZADU. S OTĚŽEMI POUZE V JEDNÉ RUCE JSEM PAK VÍTĚZOSLAVNĚ TŘÍMAJÍC KROUŽEK NAD HLAVOU PROCVÁLALA KOLEM POVOZŮ A POSTUPNĚ VAL ZPOMALILA DO KLUSU A KROKU. Ihned jsem otěže zahodila a kroužek pevně chytila do obou rukou. „ano!!!!“ zaječela jsem v duchu, ale nahlas pouze oddechovala. Zhluboka a dlouho. „naprosto perfektní.“ Přijel ke mně pak Nath a potřásl mi rukou. Oliver už byl kdesi pryč, náfuka jeden! „já to dala.“ Vypískla jsem nevěřícně. „jo, dala. A parádně!“ výskala Bloodye a také mi gratulovala. Nakonec se těch gratulantů sešlo nějak hodně. Ale příjemný pocit uvnitř mě skutečně hřál, protože skok ve mně pořád budil respekt, i přesto, že jsme ho měli úspěšně za sebou.