kitty + asie: Oklušeme si kolečko opodál, načež jí nechám přejít do kroku – a sleduji pokusy ostatních, zatímco jí krokuji, aby se trochu vyklidnila. Ono jí to před pauzou neuškodí  Sleduji, jak skáčou ostatní – Nadvandy s Valhallou samozřejmě neměli problém. Stella s Marlenkou, které vloni skákaly „jen tak“ a o větvičku se nepokoušely, dostaly na požádání zašpičatělý klacík. Blondýnka mlaskla na vranku, ještě s otěžemi v obou rukou nacválaly a navedla jí kolmo na skok. Bylo jasně vidět, jak si dává záležet aby vranka kladla zadky pod sebe a trochu protáhla cvalové skoky, načež opatrně přehodila otěže do levé ruky, a nad skokem se vyšvihla vzhůru – a vši silou vrazila klacík do balonku. Bohužel se netrefila na střed, balonek uhnul a ona tak skončila s prázdnou. S úsměvem a pokrčením rameny se vydala ke mně. „Marlenka je stylař“ podotkla jsem směrem k blondýnce, že byla její klisna špičkovej sportovní kůň bylo poznat i na tomhle nízkém skoku. Teď byla na řadě Izzy. Vydala se na dvojskok, stejně jako já – větvičku ukořistila, nicméně po dopadu jí Meteor vyhodil ze sedla šupky dupky na zem. Samozřejmě v první vteřině se všichni chtěli přiběhnout ujistit, že je v pořádku, ale jakmile vstala a grošáčkovi se omlouvala, strach nás přešel. Ale ona si jí Sue – a možná i Niora – o přestávce najde a zkontroluje jí. „Dneska je nějakej leteckej den“ podotkla Stella, která už s Marlenkou stála vedle mě. „Hej, já nespadla“ ohradila jsem se s úsměvem, zatímco o větvičky už se snažili další. „Zatím.“ Odtušila ona a protože Marlenka byla celá nesvá, začala jí raději vodit kolem. Zanedlouho měli oskákáno všichni – přece jenom ne každý se mohl pokoušet – a tak jsem seskočil z koně, rozvázalo lao, připnula ho klisně na ohlávku a rozepnula uzdečku. Povolila jsem podbřišák a vedla vranou k uvazišti – kde jsem uzdečku sundala, odložila jí na tu pauzu a Asii uvázala. „Hned jsem zpátky lásko.“ Pohladila jsem jí po krku, přejela jí rukou až na záď a vydala se k autu. Kufr byl otevřený a na jeho ploše poskládané všechny možné bederky. Vzala jsem hned tu naší, kterou jsem přece jen důvěrně znala a pak zašátrala v paměti, jakou že to má Stella. Pak jsem mezi florestovskýma objevila tyrkysovo černou deku eskadron a hned mi bylo jasné, že to bude ono. Přehodila jsem si přes levé předloktí obě dvě a za chvilku už byly obě vranky zadekovány. Ještě jsem kobylce zkontrolovala chrániče, že pevně drží, botičky nasadila a zase sundala – kdyby se jí do nich náhodou nějakým zázrakem dostal nějaký malý kamínek – a odešla ke stánku za Tomem. „Ahojky“ pozdravila jsem ho se širokým úsměvem. „Tak jak to jde, liško?“ usmál se a já od něj vděčně přijala šálek dobrého čaje. (Vidíte to? Nedala jsem si kafe ) V ten moment mi došlo, jak moc mi chybí, koneckonců základům drezury mě naučil právě on. „Není to špatný, ale druhá půlka bude větší vzrůšo.“ Odpověděla jsem a požádala ještě o jeden hrnek, pro Stellu. „No Jason mi něco říkal o skocích. Prej sis docela vyhrála.“ „Udělala jsem menší poradu s Blood a vymysleli jsme pár jedinečnějších typů, no. Jen doufám že je aspoň někdo ocení a že nepůjdou všichni zbaběle na ty snadný.“ Uchechtla jsem se, s díky přijala i druhý hrnek a opatrně se vydala za blondýnkou, která stála u kobylek. „Nebudu tvojí kobyle dělat chůvu, je ti to jasný?“ houkla na mě blondýnka a zatímco si ode mě brala hrnek s čajem, rozhlížela se po lidech. „Copak ty někam spěcháš?“ „Samozřejmě že spěchám. Nebo sis nevšimla co je tu letos kluků?“ Chvilku jsem se prala s čajem, který jsem málem vyprskla smíchy. Celá blondýna „Když mi doneseš guláš tak ti dám volno, myslím že mi právě přichází pomocnice.“ Odvětila jsem, když jsem viděla jak ke mně od vozů přichází Abigail. „Hned to tu máš“ houkla Stella nadšeně, v tomhle počasí byl teplý čaj hned pryč, takže se rozeběhla k Tomovi. „Jen aby se nepokusila sbalit i jeho“ uchichtla jsem se a otočila se na Abi. „Tak jak se ti to líbí?“ Abi jenom přikývla a popošla k Asii. „Proč je takhle ostříhaná?“ „To má aby se při práci moc nepotila. Tobě by taky nebylo příjemný sportovat v huňatým svetru.“ „To ani bez něj.“ Ušklíbla se Abi a já se zasmála, tohle měla po mě „Na, dej si teplej čaj.“ Podala jsem jí hrnek protože mi neušlo, že je jí trochu zima. Pak k nám přišla Stella, podala mi umělohmotnou misku plnou guláše, ze kterého se ještě kouřila, a lžíci. „Pojď, sedneme si.“ Kývla jsem na Abi a vydaly jsme se ke svahu, co byl jen pár metrů od uvaziště. Začala jsem ke guláši ukusovat chleba a vychutnávala si tu dobrůtku. Zvlášť v těchhle teplotách to byla fajnovka. V sedle se člověk zahřál a ani to nevnímal, ale jakmile na chvilku slezl z koně, bylo to tu. Abi dál sledovala obě dvě kobylky – Asie sledovala dění, hlava vysoce zdvižená a koukala, kde chodí jakej kůň, zatímco Marlenka jen stála, občas švihla ocasem a když někdo prošel u ní na vzdálenost menší než tři metry, vztekle si dupla. „Asi není moc společenská.“ Napadlo mě, když se k ní Abi pokusila přijít blíž. „Radši jí nech bejt, asi z toho není úplně nadšená.“ Houkla jsem na sestřičku a ukázala na místo vedle mě, ať si dřepne. Stella zatím zmizela seznamovat se s lidmi. V tomhle byla neuvěřitelná, dokázala navazovat kontakty a každého si omotat kolem prstu. Zakecala se i s prodavačkou v obchodě. Vedle toho moje malá Abi seděla vedle mě v tichosti, sledovala nepřítomně koně a ačkoliv jsme se dva týdny neviděli, byla tiše a nic neřekla. Chápala jsem to a rozuměla jsem tomu. Nepotřebovala mluvit – a já jí k tomu nehodlala nutit. Jen jsme tam tak seděly vedle sebe a užívaly si naší malou rodinnou chvilku.
„Máš krásnej klobouček.“ Promluvila konečně. „Chceš si ho zkusit?“ usmála jsem se, doložila už prázdnou misku od guláše a svůj klobouk podala na hlavu Abigail. Byl jí trochu větší, ale ty její kudrnaté vlasy přidaly hlavě na velikosti, takže rozdíl nebyl až tak patrný. „Sluší ti.“ Usmála jsem se a vzpomněla si na minulý rok, kdy jsem ho jen s lítostí nechávala na Florestě. „Hotová Popelka.“ „Ještě mít nějakýho Juráška.“ Odvětila ona. Snad to měla po mě, ale minulý rok vyšlo najevo že i Abi koně docela zaujali a že by moc ráda začala jezdit. Bohužel, to v domově nebylo možné. „Jednou ti nějakýho koupím.“ Povzbudivě jsem do ní drcla a ona na mě obrátila ta svá velká hnědá kukadla. To mi vždycky umělo zlepšit náladu  Vyzvala jsem jí, ať si dojde pohladit Asii, ať si těch kolouchů taky něco užije. Všimla jsem si totiž, že se k nám blížila Izzy s jakýmsi zjevem. Zjev byl zrzavý, vlasy vyčesané nahoru – vzdorovaly gravitaci i přes dávku gelu, která v nich prostě MUSELA bejt – a jinak byl oblečenej jako pravej metalák. Očividně o koních nic moc nevěděl, protože prošel příliš blízko kolem Marlenčina ocasu s červenou stužkou – takže ho kobylka zasáhla mávnutím ocasu přímo do obličeje a trochu škubla jednou zadní nohou. „Marfušo!“ houkla jsem na ní, když se na něj začala šklebit. To už si od ní držel patřičný odstup. „Morsi, Kitty, Kitty, Mors.“ Představila nás Izzy a mě to docvaklo. „Moris? Ten lemur?“ prohodila jsem trochu nedůvěřivě a prohlídla si zrzavýho. „Pruhovanej ocas to nemá?“ „Sotva tě nechám chvilku o samotě tak mluvíš o ocasech..“ ozvalo se za mnou, blondýna se vracela z lovu „Stella, Moris.“ Představila jsem kamarádku neznámému lemurovi. „Moris? Nejmenoval se tak ten lemur z Madagaskaru?“ nakrčila obočí Stella. „Žejo! Já ti říkám pořád že je to jméno pro lemura.“ Otočila jsem se v vítězoslavným výrazem na Izzy. ,,Cože? Proč bych měl mít dva ocasy? A ješťe k tomu lemur? To mi někdo opravdu hodně rychle vysvětlete!'' „Chlapče, jestli jsi neviděl Madagaskar tak máš pořádný mezery v základním vzdělání.“ Poučila ho Stella a pak se otočila na mě. „Představ si, kdybych se jmenovala Glorie.“ Vzpomněla si na hrošici z toho samého filmu. „Ne že bych na to neměla zadek“ otočila se pak jakoby se snažila si ho prohlédnout. „No jestli si nabrnkneš žirafu, tak s tebou končím.“ Odpověděla jsem jí já. „Žirafa nežirafa, kdyby se chlap jmenoval Malman tak to má u mě marný.“ „A Moris ne?“ Blondýnka sjela pohledem Morise. „Taky ne.“ Rozhodla se rychle. „To si neber špatně.“ Otočila se na něj. „Stejně si myslím že kdyby jo, tak bych šla s křížkem po funuse.“ Střelila pohledem z Morise na Izzy a z Izzy na Morise. Bylo jasné, co usoudila. Otázka je, jak moc byla vedle. Izzy pomalu vydechla. ,,Abys věděla tak já a Moris jsme..'' „Pokud neřekneš sourozenci, nepřesvědčíš mě. Člověk se NEMŮŽE kamarádit s klukem.“ Vyslovila nahlas jedno z mála přesvědčení, ve kterých jsem s ní nesouhlasila. Izzy vypadala, že jí to pobavilo a podotkla. „Tak tos ještě neviděla Kitty s Connorem.“ „Nojo, jenže ta po něm jede.“ Odvětila blondýnka a schytala pohlavek.
Od povozů se ozval signál – diváci vyráželi dřív, aby se stihli dostat na nejzajímavější místa. Izzy s Morisem se tedy vydali k povozům a já tam odvedla zase Abi. Stellin táta byl jako divák spolu s ní, jen se o pauze bavil spíš s trenéry – a s Oliverem.
Vrátila jsem se k vrance, a protože se brzo mělo vyjíždět,sundala jsem rukavice a než se ohlásilo, ať se připravíme na výjezd – aby někteří z nás stihli nauzdit koně – třela jsem udidlo v dlaních, abych ho zahřála na vrance příjemnější teplotu. Brzy jsem si ale všimla, že Tom s Elle sklízí občerstvení a že se tedy bude vyjíždět. Kobylku jsem tedy nauzdila, uzdečku pozapínala a zkontrolovala, že vybavení sedí jak má. To už se ozvala fanfára, takže jsem vrátila bederku do auta, kobylku rozvázala, vodítko jí připevnila na krk a dotáhla podbřišák – o něco. Pak jsem stáhla dolu třmeny, vyhoupla se do sedla a mohlo se začít.
Když byli všichni připravení, zazněl „povel ke startu“ Utíkej liško, utíkej! No tak jsem utíkala Stiskla jsem zlehka holeně a nechala klisnu vykročit svižným krokem jí vlastním. Uvolnit břicho, záda, ramena a vlastně všechny klouby v těle, aby mohly volně pružit a jít s pohybem koně. Vedla jsem klisnu na stezku ne nepodobnou té, po které jsme přijely – ta samá to ovšem nebyla. Začínala kousek za prostorem, kde jsme trávili pauzu a šlo o takovou „polňačku v lese“. Byla široká, měla vyšlapané dvě holé koleje – jakoby tu snad jezdila auta – mezi nimi rostla nízká vegetace a přitom byla obklopená lesem. Pokud se člověk vyhýbal okrajům s kamínky, dalo se tu příjemně zaklusat. Nicméně teď jsem chtěla dát povozům náskok, než dorazíme na louku, kam tato cesta vyúsťovala. Takže jsem kobylku nechávala chvilku na povolenější otěži – ale stále na kontaktu, po pár minutách jízdy jsem zvedla nohu a kobylce ještě dotáhla podbřišák - a když jsem po chvíli jízdy spatřila konec cesty, houkla jsem dozadu že se bude klusat. „Na louce budou skoky, hlavně si je pořádně prohlídněte.“ Zavolala jsem dozadu, když jsem nechávala vranku vyklusat – hezky z otěže. Vysedávala jsem spíš dopředu než nahoru, do nejhlubšího místa sedla, hlavně ne za pohybem nebo mě fešanda vyklopí pobrala jsem si otěže na původní délku a udržovala kontakt. Vranka spokojeně přežvýkla, já jí pochválila a co sto metrů jsem přesedla. Což znamenalo že jsem stihla přesednout dvakrát, než jsme vyjely na louku. Stočila jsem klisnu kolem levé holeně po jejím okraji, načež jsem houkla dozadu, ať si po vyjetí na louku nacválají, sama jsem to provedla a hlavou už sledovala skoky – byly napravo od nás, takže rovnoběžně se stezkou, po které jsme přijeli. Schválně jsem zahnula takhle brzo po jejím okraji, aby všichni hezdci, co ze stezky vyjedou, měli šanci a čas si skoky pořádně prohlédnout a ujasnit si, které pojedou – protože tyhle opravdu stály za to S pomocí Bloodye jsme vymyslela pár skoků „bubáků“ – skokově relativně snadné, ale někteří koně by se některých z nich mohli bát. A protože jsem tušila že ne všichni se budou snažit skočit například dřevěný „oxírek“, pod jehož „břevny“ byly poskládané pytle s odpadky, tak opodál – dostatečně daleko od těchto „buboskoků“ byly postavené normální, nízké – půl metříku, cca – klasické hubertovské skoky. A to takové, že by si je mohli skočit možná i začátečníci, jim pro radost  Co se týče buboskoků, šlo o dvojskok necky a oxer - „necky“ spočívaly asi v tomhle: podařilo se mi sehnat dvoje dřevěné, jak z dob našich babiček a prababiček a jelikož byly neporušené, využila jsem toho a nalila do nich vodu. Ne moc, ale o to víc by koně nad skokem mohla překvapit – proto jsem je dala do kombinace s následujícím, už zmíněným dřevěným oxírkem – byl docela nízký, taky tak půl metru, možná šedesát, ale ty pytle pod ním, házející různé odlesky, byly docela challenge  Tak jsem chtěla zajistit aby na tyhle skoky nenajížděli jezdci kteří si nejsou jistí – u kterých by překvapení v podobě vody v neckách mohlo dopadnout hodně špatně. Navíc byly oba skoky poměrně úzké co se šířky týče, přece jenom, necky nejsou nijak protáhlé a těch pytlů s odpadky jsme taky nemohli použít padesát (Pro uklidnění, byly naplněné lecčíms, přímo odpadky to fakt nebyly ) Takže tenhle dvojskok bude zejména zkouška poslušnosti a psychické pohody koně. S Asií jsem ho plánovala skočit, jelikož když jsme zkoušely v PK lecjaké bubáky, většinou mě zklamala – v tom smyslu slova, že plachtu, kterou jsem plánovala na dva týdny minimálně, jsem na ní už třetí den mohla rozprostřít, přetáhnout jí ji přes hlavu a ona byla v klidu. Takže s lesklými pytly by neměl být problém. A co se vody týče, je fakt že při plavení byla docela zmatená, ale když jsme při crossu přímo do vody skákaly, taky to nijak zvlášť neřešila – teda, v léte mě taky hezky vykoupala, ale od té doby už jsme se zase posunuly A hlavně jsem jí důvěřovala, a to je v tomhle taky dost podstatná část.
Když jsme se tedy blížily na úroveň skoků, respektive trajektorie, po které bychom si měli najet, otočila jsem vranku kolem pravé holeně, ta už špicovala ouška na skoky jakoby říkala „Sakra, co to je?“ Byla jako na pérkách, ale ne tím stylem, že by chtěla odpérovat pryč Spíš jsem měla ten samý pocit, co na crossu, že je celá nabušená a nemůže se dočkat. Kondičku měla nahoněnou, takže to pro ní nebyl problém, energie měla pořád dost. Klisnu jsem si vedla holeněmi na střed obou skoků a v duchu se při tom plánování pochválila, že jsou opravdu přesně za sebou a pokud nejdu kolmo na střed prvního, dostanu se přímou čarou i na střed druhého. Kobylku jsem vedla holeněmi mezi napjaté otěže, promlouvala na ní a po poloviční zádrži přidala holeň, aby prodloužila cvalové skoky – přece jen, oba skoky byly takřka šířkové. Neustále přiložené holeně, aby jí náhodou nenapadlo vyhnout, a poslední cvalové skoky k neckám. Kobylka už zpozorovala vodní hladinu, vytáhla hlavu a trochu překvapeně zafrkala, ale protože jsem jí dovolila trochu vyjet krkem dopředu a hladinu si prohlédnout alespoň takhle, tak se svojí přirozeně nebojácnou povahou se po pobídce k odskoku odrazila zabráním zádí a já jí kopírovala svými pohyby. Zadek nad sedlo, jak ona vytahovala krk tak já posouvala dopředu ruce – jen tolik ,kolik potřebovala, abych pak neměla problém klisnu zklidnit po doskoku. Sledovala jsem následující skok, holeně stále přiložené. Po doskoku hned následuje pobídka, aby jí nenapadla zpomalit. Bylo vidět jak vranka sleduje pytle na odpadky, tohle neznala. „Jen jdi, fešando“ houkla jsem na ní abych jí podpořila, holeně vedou koně mezi napnuté otěže kolmo na střed skoku. Raz, dva, tři cvalové skoky, tisknu holeně a vranka se odráží a přehoupává se přes. „To je pašanda.“ Chválím jí, drbu na krku a nechávám jí odcválat dál od skoků, aby měli ostatní koně prostor. Je tu místa dost, louka je rozsáhlá a táhne se daleko, pohledem vyhledávám na pravé straně vzadu odbočku, po které se chci poléze vydat. Teď ovšem prohrábnu otěže, houknu „A hooou“ holně stále přiložené, zasedávám a klisna přechází do klusu. Vysedávám a otáčím se přes rameno, abych viděla jak si jezdci vedou na skocích. Nepochybuji o tom, že psi za mnou, spolu s Oliverem a Bloodye, si zkusili buboskoky, Marlenka, která skáče právě teď přes necky, dělá jakoby se jí nějaká voda v nich vůbec netýkala a rovněž pytle s odpadky překonává „levou zadní.“ Přesto se i na jednoduché skoky vydalo dost koní, ale ono až se ke skokům dostane zadnější část konvoje, pojede jich na ně víc – přirozeně se méně zkušení, i když třeba už s licencí, drželi více vzadu. „Dopředu se koukej.“ Houknul na mě stručně Oliver. Sakra, ten je nějak drzej Vyplázla jsem na něj jazyk, ale fakt je že jako vedoucí bych asi měla sledovat trasu Takže jsem se otočila zase vpřed, nechala klisnu vytáhnout si hlavu, a zase jsem si jí pobrala. Byla krásně uvolněná, spokojená a zrovna jsem zasedala do sedla abych jí nechala přejít do kroku, když se nebezpečně za mnou ozvalo: „HALALI!“ Z pusy mi vyšlo slovíčko příliš neslušné na to, abych ho sem uveřejňovala Takže dejme tomu že jsem řekla „Nevěstka provozující prostituci“ a místo zádrže do kroku jsem naopak nechala klisnu vycválat. Stejně jako vloni, i letos jí dost popohnal i fakt, že desítky koní zničehonic vyrazily kupředu, někteří z nich i dost za ní – a ona byla vždycky závodící povaha. Takže moje stisknuté holeně už byly jen taková vedlejší pomůcka, zatímco jsem zvedla zadek ze sedla, snažila se jít s klisnou a přitom jí nevrhat na předek. Navíc jsem vysunula otěže po krku nahoru, aby se nebála vyvinout vyšší rychlost, ve které by mohla balancovat nataženým krkem. Vranka zabrala tak mocně, že se mi z té rychlosti málem dělalo špatně V hlavě se mi vybavila vzpomínka na první zážitek na cvalovce, vyrazily jsme tenkrát spolu s Kari, co jezdila Fidorku, a daly si závod. Asie sice zvítězila, nicméně po projetí finiše se nedala zastavit a na moje pokusy o zádrž zareagovala jednoduše – vyhodila mě. „No jestli mě katapultuješ i dneska tak doletím ještě tak sto metrů dál.“ Zamumlala jsem si, zatímco jsem dál tiskla vrančiné boky. Ta na mě trochu stříhla uchem, přitom je ale měla stále natočená dozadu – bylo vidět jak se soustředí na tu spoustu koní za ní. Začala být docela nervózní a o to více zabrala – jsem člověk stresovací, takže jsem měla srdce až v krku a měla jsem dojem jako kdyby ty spousty koní za námi, místo ukořistění mého ocasu, mě chtěly podříznout. O to víc jsem hnala vranku vpřed – do karet nám hrála jednak její přirozená rychlost, o které mi říkala Sue už když jsem si jí „vyvolila“ A jednak to, že máme nabranou kondičku – to nám například proti koním co posledních pár týdnů tolik nepracovali, dávalo docela výhodu.
Brzy se k nám ale začal blížit dusit koňských kopyt. Žaludek mi v břiše udělal kotrmelec a já se pokusila vranku ještě o něco popohnat. Dusot se blížil. Další kotrmelec v žaludku. „Přidej holka“ zašeptala jsem. Tu du dum, tu du dum, tu du dum.. slyšela jsem troje bušení, jedno patřilo Asiiným kopytům, jedno koni u nás a jedno mému srdci. Neměla jsem tušení, které z nich je nejrychlejší. Další kotrmelec v žaludku, když se kůň s jezdcem objevil v mém zorném poli. Bělouš..? Otočila jsem hlavu v pravo. Ten všivák! Těsně vedle mě, akorát na vzdálenost natažené ruky se na mě ksychtil Oliver. Na jednu stranu úleva, protože on o ocas nesoutěžil, na druhou stranu se tvářil tak vítězoslavně, že mě tím rozčílil A to natolik, že jsem si ani nevšimla, že mi z hlavy tím rychlým otočením hlavy odletěl klobouk. Asie měla evidentně na naše společníky podobný názor, protože ještě více zabrala – a to jsem se domnívala, že to není možné – a Kabrioletova hlava se začala posouvat od úrovně jejích plecí postupně dozadějš a dozadějš. „Kabrio!“ houknul Oliver a zamlaskal. Přidal pobídku a bělouš začal vzdálenost mezi námi dotahovat. Asie ještě o něco zabrala, a já se tak nemohla vynadívat jak naši koně – jeden takřka vraník, druhý bělouš, letí šílenou rychlostí takřka hlava – hlava. Jo, nemohla vynadívat. Takže když jsem ucítila škubnutí na levé ruce a zaslechla vítězoslavné zvolání kohosi, jak ukořistil liščí ohon, neměla jsem tušení kdo to byl. Ale to je teď jedno. Do konce louky není tak daleko a tohle jsem nesměla vzdát. Asie jakoby zastávala můj názor, že chlapi nesmí vyhrát a nepustila Kabria o nic dál než byla ona sama. Slyšela jsem prudké oddechování obou koní a když jsem zamlaskala, vranka popadla další dech a o něco zabrala. Pomalu ale jistě se Oliver dostával dozadu. Jakmile to zpozorovall, s úsměvem prohodil. „měli bychom se vrátit. Jestli chceš abychom někde skončili sami, stačí si počkat na večer.“ V té poznámce byla taková provokace, že mě to div nezvedlo ze sedla. „Tak to ani náhodou.“ Odpověděla jsem mu jasně, přesunula váhu více dozadu, a nechávala klisnu postupně zpomalovat. Když už se jen tak houpala klidným cvalem, nechala jsem jí vytáhnout hlavu a váhou a naznačením otěží jí nechala otočit se směrem zpátky ke grupě. Oliver udělal to samé, nicméně zatímco já už klisnu nechala přejít do klusu, on ještě stále v klidňoučkém cvalu se na mě otočil a přísahala bych, že na mě pravým okem mrknul. Než jsem ale stihla zareagovat, dostal se před nás a nechal Kabria rovněž přejít do klusu. „Chlapi jsou divnej živočišnej druh.“ Zašeptala jsem vrance, která na moje zasednutí s vděkem přešla do kroku a ještě oddechovala. Podrbala jsem jí na povolené otěži na krku. Snažila jsem se v Oliverově narážce nevidět to, co jsem v ní tak jasně zaslechla. „A to je z něj Stella tak na větvi.“ Povzdychla jsem si ještě a hlavou se mi stihla prohnat i myšlenka, jak si jsou povahově Nathaniel a Oliver vzdálení. Moc se nedivím že je z něj Nathan tak otrávenej, jestli je Oliver opravdu zvyklej dostat všechno, co chce. A vypadalo to, že opravdu je. Zaslechla jsem ho ještě, jak na Nathana volá „Nezůstals nějak vzadu, bráško?“ a už jsem vranku stáčela k hnědákovi a Blood. Než se grupa zase seskupí a dá dohromady, máme chvilku čas. Díkybohu že taky vyrazila kupředu a tak teď byla blízko. „Nepřišlas o ocas?“ zazubila se na mě usmavavě a já se rychlým pohledem kolem ujistila, že nikdo není v doslechu. „Spíš se bojím abych večer nepřišla o něco jinýho“ odpověděla jsem tlumeně a v rychlosti jí zasvětila do situace. „Na mě hned působil jako slizounek.“ Odpověděla stručně a než jsme stačily cokoliv prodiskutovat, už byl celý lot připravený vyrazit dál. Stiskla jsem tedy holeně, nechala vranku vyklusat a vedla lot do levého zadního rohu louky, kde začínala stezka lesem. Zase pěkná, široká, udusaná – moje oblíbená cvalovka, když bylo na loukách bahno. Já tu ale vrance dala zádrž, potřebovala jsem se jen klusem dostat zase do čela celé grupy. Stále na volnější otěži jsem se rozhodla tenhle úsek – který jsme měli původně procválat – po Halali dát krokem, možná později zaklušeme. Ještě nás na trase čekal jeden skok – na který jsem se obzvlášť těšila – a aspoň dáme povozům šanci se k němu dostat, aby nás viděli. Zhluboka jsem vydechla, vyndala nohy ze třmenů, které byly pro dnešním příležitost o jednu dírku zkrácené a po tom halali mě z nich trošku ztuhly kotníky. Kroužeje s nimi jsem si bezděky sáhla na rameno, kde býval liščí ocas. Kdo ho vůbec ukořistil? Bůhví, ale Kony ani Stella to určitě nebyli – ti by mi to dali hned sežrat
Mezi stromy začalo po několika minutách vykukovat světlo, jak jsme dojížděli ke konci cesty. „klušeme!“ houkla jsem proto dozadu, tisknouc holeně a začala jsem vysedávat. Louka, na kterou jsme se brzy dostali byla lehounce do kopce, ten se ale svažoval spíš dolu po naší levé straně, takže my jsme jeli skoro přesně po vrstevnici. Zeleń se táhla široko a daleko, po stranách jí obklopoval les, ale do dálky to vypadalo, jakoby byla nekonečná. Nádhera  Tuhle louku jsem plánovala ideálně pro halali, protože kopeček se nedal snad ani nazývat kopečkem, cválat se dalo téměř do halelujá a louka byla dost široká na to, aby koně kteří nechtějí vyrazit kupředu mohli poodcválat kousek mimo, a přitom se stále držet s ostatními. Nicméně, Halali už proběhlo (a vsadím se že při tomhle pohledu toho Oliver lituje ) takže tuhle louku asi jenom proklušeme – napadlo mě na pár cvalových zaskočit, ale rychlý pohled přes rameno mě ujistil o tom, že klus bude lepší. Někteří z koní byli z halali ještě celí hrr, mezi nimi i náramně povědomá černá klisna s lysinkou. Při delším pohledu jsem navíc na Stelliných – ještě o přestávce čistě bílých – rajtkách spatřila docela pěknou hnědozelenou skvrnu. Někdo tu měl asi leteckej den. Vypadala ale v pořádku, nicméně pocválávalo vícero koní, takže zůstaneme v klusu – jen jsem si zase pobrala otěže na kontakt. Po chvilce jsem houkla dozadu krok a od té doby jsme koně nechali zase krokovat – jen jsem čas od času pohlédla dozadu, jestli jsem neztratila zbytek Ale né, byli tam. A to včetně Olivera, který vedle Kabria jednou rukou a v druhé ruce, spouštěné volně dolu, držel můj klobouček, co mi spadnul při Halali. „Nechceš mi ho vrátit?“ houkla jsem na něj. „Až si ho zasloužíš.“ Odpověděl on a trochu pozvedl obočí. Velmi nejednoznačná – nebo spíše dvojznačná odpověď. Neušel mi ani Bloodyin výraz, protože ta to určitě slyšela. Neřekla jsem na to nic, otočila se zase dopředu a Asii, která měla ušiska namířená dozadu, jak slyšela hlasy, jsem podrbala na krku. „To nic holka. Ono to zase odjede.“ Promluvila jsem na ní tlumeně a po pravé straně hledala mezeru mezi stromy, kterou bychom měli projet na další louku.. respektive na jednu z těch, kterou jsme dneska už navštívili. Ne tak daleko před námi byly vidět balíky sláma zakryté plachrou, košatý dub, a ačkoliv s dohledu nebyly, tak za ním se nacházely první tři skoky dnešní jízdy. Hodila jsem rychlý pohled přes rameno a protože koně za námi vypadali všichni docela klidně, rozhodla jsem se těch pár cvalových zařadit. Nechtěla jsem aby vranka pojala dojem že cval na louce znamená šílenou rychlost – a tenhle terén pro to byl ideální. „Cváláme! Ale v klidu…“ dodala jsem ještě za pokyn ke změně chodu, než jsem zasedla, přimlaskla a při kontaktu na otěžích jsem dala pobídku – na levou nohu, takže opačnou než na jakou proběhl ten sprint Vranka zaskočila, já zůstala nejprve v zasednutí a použila poloviční zádrž, abych jí dostala na záď a jasně jí řekla „Teď se nikam neletí.“ Teprve pak jsem se opřela do opěrek, zapružila kotníky a vystrčila zadek nad sedlo – lokty pokrčit, abych zůstala na kontaktu s udidlem a vranka cválala v příjemném, pravidelném tempu. Les po našem boku postupně zůstal pozadu a místo toho, kdyby měl někdo opravdu dobrý zrak, mohl by v dálce na louce vedle nás spatřit skok z barely, před stezkou na loveckou louku. Asie byla i relativně klidná, asi jsem jí při tom Halali moc vysílila.. Teda, nejprve mě to napadlo, ale když o chvilku později spatřila skoky – které byly prvními skoky dnešního honu, našpicovala ouška a zase přidala do tempa. „Klídek fešando.“ Houkla jsem na ní a chvilku jí pacifikovala. „Na ty teďka nejdeme. Nebo si to snad chceš dát celý znova?“ popichovala jsem jí s úsměvem na tváři, zatímco jsem za nás dozadu houkla „Klušeme!“ a po zasednutí nechala kobylku přejít. Vysedávala jsema z chladného vzduchu jsem cítila, že začínám mít rýmu. Ještě, že už nám zbývá jen menší úsek v klusu, pak poslední skok dnešního dne a hurá domů. Popustila jsem Asiiny otěže tak, aby si mohla vytáhnout hlavu, takže jsem si jimi mohla jenom provléknout ruku a zašátrat v kapse po kapesníku. Rychle vysmrkat a zase pobrat otěže, před námi se táhl krásný úsek a Asie vypadala že má energie pořád dost. Přesedla jsem si, přesunula těžiště mírně dopředu, jak jsme směřovaly výš, ale jakmile jsme projely kolem balíků slámy – opět s dostatečným rozestupem od nich – začínala jsem přizpůsobovat své těžiště naopak pohybu lehce z kopce. Nijak výrazně, jen přirozeně s koněm, stále uvolněná a přiložené holeně, aby klisna nezapomínala používat zadky. Z lesíku vedle nás se ozvalo zapraskání a jak já, tak klisna jsme se tím směre hned otočily – zpoza smrků bylo vidět bílý zadek utíkající srnky. Ještě, že tu nemáme opravdové psy“ bliklo mi hlavou, když jsem znovu přesedávala. Terén se postupně vyrovnal, zase jsme klusali normálně a já houkla dozadu, že teď bude cvalovka a poslední skok.. ať si drží pořádně rozestupy a jeden z nich si vyberou.
Vykroužili jsme mírnou levotočivou zatáčku, ve které jsem kobylku nechala zaskočit a na louce nedaleko od vjezdu na lesní stezku byly vidět dva skoky – vedle sebe, takže se dal skákat buď jeden, a nebo druhý. Prostor mezi nima měl několik metrů, kdyby nějaký kůň ten první vyhnul. Koneckonců, nebylo to tak nemožné. Zatímco druhý skok byl tvořený z balíků slámy – kolem těch šedesáti na výšku, na šířku taky něco málo měl ale nebylo to nic, co by jezdec s licencí nezvládl – První skok byl pak stará pohovka. Ano, čtete správně Využila jsem toho že v klubu, kde měla Stella ustájenou Marlenku, se předělávala klubovna a tak se tohohle zbavovali. Nebyla extra vysoká, měla tak těch sedmdesát, cca – ale široká asi taky tak.. Díky jejímu tvaru jsem se tohohle skoku ale ani tolik nebála, bude stačit protáhnout cvalový skoky – a pohlídat si aktivitu zádě, ale to bylo samozřejmé.po stranách pohovky pak byly umístěné malé túje v květináčích – jako prvek ohraničující skok. Jak se za zatáčku na dohled ke skokům dostávalo více jezdců, zaslechla jsem nějaké překvapené hlasy.. Connorovo pobavené „Co to sakra je“ už jsem ignorovala Ne že by Asie ouška nešpicovala. „Poj%d lásko“ houkla jsem na ní a v poloviční zádrži přitiskla holeně k jejím bokům. Teprve teď, když prodloužila tempo krásně od zádi a já cítila její prostorné cvalové skoky, přesunula jsem se do stehenního sedu. Holeně stále přitisknuté, ruce díky prodloužení o trochu více vepředu, ale jen tak abych zachovala kontakt a nezkracovala Asii krk, a už jsem si jí rovnala kolmo na střed pohovky – nebyla přece jen nijak zvlášť široká, možná tak na délku dospělého člověka, a vzhledem k tomu že byla širší, bylo důležité najet si kolmo. Udržovala jsem přitisknuté holeně, abych nepřišla o aktivitu zádě a pobízela jimi klisnu mezi otěže, aby jela přímo určenou trasou. Blížily jsme se ke „skoku“ a v hlavě se mi už automaticky spustil odpočet „Tři, dva…“ Kobylka se ale odrazila dřív, než jsem čekala, než jsem vůbec stihla dát pobídku k odskoku a to takovém stylem, že jsem to opravdu nečekala. Skončila jsem za pohybem, ale ruce šly stejnak dopředu a tak si klisna mohla vybalancovat alespoň krkem. Po dopadu na zem jsem se celá překvapená rozhlížela, že jsem neslyšela ani necítila žádný náraz, vypadalo to že klisna zvládla pohovku zdárně překonat „po svém.“ „Měly bychom začít trénovat šířkové skoky.“ Houkla jsem na kobylku, ale s úsměvem jsem jí pobídla ať nepřechází, a ještě kousek vycváláme. Stále ve stehenním sedu jsem jí nasměrovala na lesní pěšinu, opět široká, udusaná, jedna z dobrých cvalovek když je venku bahno nebo led. Z levé strany, kdesi za lesem, se ozvalo táhlé koňské ržání. Většina koní na to zareagovala žirafí polohou hlavy, napětím svalů a někteří navíc zaržáli zpět. „Že by nějaký zbloudilec?“ zaslechla jsem Olivera. „Ale ne, tady někde kousek za lesem jsou výběhy.“ Vysvětlila jsem mu. Nechala jsem klisnu vytáhnout otěže a spokojeně sledovala, jak si vytahuje krk dolu bez toho, aby změnila tempo. Kolem nás se míhaly stromy, ačkoliv pravidelný trojtakt byl spíše pohotovějšího rázu, takový opravdu na odpočinek. Asi jako když sprinteři po závodu ještě doklusávají.. akorát my doklusávali cvalem Ovšem ne na dlouho, přece jen toho měli dneska koně dost a bylo potřeba je opravdu vyklusat. Houkla jsem proto přes rameno pokyn pro přechod do nižšího chodu, a teprve když jsem slyšela že se za námi začalo přecházet – ono ten cval lesem docela duní – rovněž jsem zasedla, houkla na klisnu „A kluus“ a na volné otěži jí nechala strnutím v zádech a přiložením holení přejít. Jelikož měla za sebou takovouhle akci, přesvědčovat moc nepotřebovala, i když vyklusala pořád ještě hezky svižně. V odlehčeném sedu, zadek těsně nad nejhlubším místem, jsem jí nechávala uvolněná záda a vytažený krk. Končily jsme takhle snad každou jezdeckou hodinu, takže jsem ze zvyku začala klisnu poplácávat na krku, natažením ruky jí podrbala za ouškama a pak se skláněla i za holeně a na záď. Než celá tahle procedura skončila dostaly jsme se na stezku, která měla vést kolem výběhů už zpátky na Florestu. „Krok!“ houkla jsem proto dozadu, začala vysedávat – ale ztěžka a pomalu, takže klisna během pár kroků přešla do kroku. „To je pašanda.“ Řekla jsem jí, podrbala jí na krku a zatímco pravou rukou jsem držela otěže, za levou jsem se otočila, chytila se zadní rozsochy a sledovala ostatní, s hrdým výrazem „No, přežili jsme všichni, ne?“ Connor na mě ukázal zdvižený palec, věděl až moc dobře, jak jsem se poslední dny nervovala. V ten moment mi došlo, že nejvíc vděčím asi svojí kobylce, koneckonců ačkoliv yhle výkyvy z programu nemá v lásce a bývá nervózní často i v momentě, kdy jsem já, dneska se chovala vzorně. Teda, až na to povozeníčko za krkem, ale to se jí dá odpustit – koneckonců to byla moje vlastní blbost a neum 
Vynořili jsme se zpoza stromů a já před sebou tak jako na dlani měla celý Florestovský areál. Projížděli jsme hned vedle výběhů, za kterými se rozprostírala akademie. Někteří společenštější koně hned přistoupili blíž, sledovali ten lot koní, který postupně vycházel z lesa, myslím že kdybychom zvolili cestu o něco dál – ze které je vidět na nedalekou silnici, mohli by se někteří řidiči docela divit Ne že by to těmhle čtyřnožcům přišlo normální. Jak jsem je tak sledovala tak mi bliklo hlavou, že by se v tom našem stádečku krásně vyjímalo nějaké to hříbo  Přece jen, na Jezdecké Akademii bychom se měli učit i práci s mladými koňmi, ne?
Objeli jsme volným krokem výběhy a dorazili zdárně zpátky na Florestu.


PÉČI UVEŘEJNÍM POZDĚJI.. NECHCI OSTATNÍ ZDRŽOVAT