kitty + asie: ČISTĚ PRO ÚPLNOST PÉČE PO
Na nádvoří jsme společně zastavili stejně, jako na začátku – já, Blood a Oliver bok po boku a proti nám v řadě zbytek. Niora všem poděkovala na příjemně strávený den, přidala pozvání na večer a poděkovala mě, Oliverovi a Bloodye za zhostění se našich rolí. Jen nerada jsem opouštěla sedlo a spolu s ním i roli lišky. Byla zábava, byl to fajn a já jen doufám, že mě šéf nesprdne za nějaké nedostatky v trase přehodila jsem klisně otěže přes krk a s úsměvem věnovaným Stelle jsem jí odváděla do stáje. Odsedlala jsem jí, oduzdila, sundala chrániče a botičky a přehodila přes srst odpocku. Jen jsem jí rozmasírovala hřbet speciálními hřbílky, jinak teď čištění nemělo moc smysl, vzhledem k potu. Alespoň jsem jí proto osprchovala nožky a samozřejmě vybrala z kopyt. „Chvilku tě necháme proschnout a pak tě vypucujeme. Ven ještě půjdeš, neboj.“ Promlouvala jsem ke klisně a v ten moment k boxu přišel Connor „Shání tě venku nějakej chlap.“ Houknul na mě. Byla mi jasné, že to bude Stellin táta. „Tak počkej tady.“ Houkla jsem na kobylku v domění, že de jde jenom rozloučit. Vyšla jsem před hlavní budovu, rozhlédla se a brzy spatřila tak dobře známou hlavu s ustupujícím vlasem „Co potřebujete?“ přistoupila jsem k němu s úsměvem. „Potřeboval bych s Tebou mluvit.“ Prohodil, a ukázal směrem k hlavní bráně. „Věnuješ mi chvilku času?“ „určitě.“ Přikývla jsem a vydala se po jeho boku. „V první řadě, vzhledem k tomu, co s tebou chci probrat, bych byl rád kdybys mi přestala vykat. Jmenuju se Steven, říkej mi Stevene. Nebo Steve. Nebo S. Jakkoliv, jen mi prosíme nevykej, připadám si pak hrozně starej.“ Zasmál se, a já přikývla, po těch pár letech co jsem ho brala spíš jako strejdu mi to přišlo koneckonců přirozené. Došli jsme k výběhům, kde jsem okamžitě spatřila Abi, jak si celá nadšená hladí Elána. Poník jí trochu ocumlával, ale to jí zjevně bylo jedno. „Víš, že Stella je jedináček. Zanedlouho po ní Laura znovu otěhotněla. Nastaly ovšem komplikace – dítě zemřelo a Laura už nemůže znovu.. počít.“ Bylo zvláštní slyšet ho o tomhle mluvit, ale docela by mě zajímalo, kam tím míří. Opřeli jsme se o hrazení výběhu a dívali se kamsi před sebe. „Přesto jsem vždycky litoval, že nemůžeme mít další dítě. Pravda, Stella dala sama o sobě dost zabrat.“ Zasmál se tlumeně, a zase pokračoval, „A ačkoliv jsem vždycky chtěl ještě jednu malou holčičku, časem jsme se s tím smířili. Koneckonců, dost jsme si jí rozmazlili.Možná je to ale tím, že začíná dospívat, každopádně bych rád naší rodinu zase o něco rozšířil.“ Stále mi necvakalo, kam tím míří. „Víš, Abigail u nás tráví už nějaký ten čas a víme oba, že v dětském domově to není úplně ono.“ Vyslovil se konečně a stroječek v mojí hlavě konečně dopadnul na své místo. Cink!
Neřekla jsem ale nic, čekala jsem, až se vyjádří on, naprosto jasně a nevyhýbavě. A netrvalo to dlouho. „Chtěli bychom Abi adoptovat.“ Dořekl konečně, a se mnou jakoby se pohnula zem. Sledovala jsem tu kudrnatou postavičku, jak se už zase snaží dosáhnout na Rory, a několik minut jsem nic neřekla.
„Proč to říkáte mě?“ Na dohodu o tykání jsem rázem zapomněla. „Chci po tobě souhlas. Vím, jak jsi na ní upnutá i když už s ní netrávíš tolik času“ – to se mnou trhlo – „a vím že si na ní činíš určité nároky. Na které máš dozajista právo. Proto budu respektovat když mi řekneš, že si to nepřeješ. Probraly jsme to zatím s Laurou, Stella o ničem neví. Ale doufám že víš, že by se u nás Abi měla dobře. Stelle se už brzo přistaví ten domek na zahradě, Abi by tak mohla mít její pokoj. Měla by tam svůj vlastní prostor, klid, navíc by mohla začít jezdit,“ připomněl mi Abiinu novou vášeň „A snad víš, že bychom udělali cokoliv, abychom jí zajistili spokojený život.“
Nevím jak dlouho jsme tam stáli a jak dlouho z toho jsem si jenom třídila myšlenky. Poté jsem si ale představila Abi s Hnědáčkem po boku, stojící před rodinnou vilkou, a její široký úsměv na tváři. „Zeptejte se jí.“ Otočila jsem se na Stevena nakonec. „Pokud bude chtít, máte mé naprosté požehnání. Pokud se bude bát.. Pokusím se jí domluvit.“ Pousmála jsem se, a stejně tak i Stevenovi se na tváři rozlil široký, srdečný úsměv. „Děkuju“ šeptnul a zeširoka mě objal. Bylo to trochu jako sevření medvěda grizzlyho „Asi už pojedeme.“ Ukázal pak na blondýnku, která zrovna vyhcázela ze Zelené louky. „Jeďte. A prosím tě, řekni o tom Stelle už dneska. Chci to s ní večer probrat.“ Hodila jsem na něj lehce spiklenecký výraz a on se zasmál a přikývnul.
Když jsem se s nimi rozloučila, vrátila jsem se za klisnou a odvedla jí do výběhu. Dneska si zasloužila klid 