nadvandy+valhalla: 2. ČÁST
Nyní jsem už Val vodila při okraji louky, stranou od skoků, přes které létali jezdci. A když říkám létali, myslím skutečné lety. Mezi prvními se proletěla Izzy, když si Meteor radostně vyhodil po dvojsklu. Nicméně Izzy větvičku ukořistila a i během pádu ji držela zkroucenou v dlani. Byla zábava pozorovat dvojice, jak skáčou s otěžemi pouze v jedné ruce a tápají, aby ukořistili svou odměnu. Ale nic netrvá věčně a tak se i kapacita větviček spotřebovala. Ne všichni si některý ze skoků skočili. Z Floresty jelo i dost nováčků, o které se staraly Sue s Lisou, a ti měli dovoleno skákat až od pátého levelu. Takže bohužel pro ně, letos nic. Když už se tedy stala louka pro pěší bezpečná, vytáhla jsem nohy ze třmenů a prokroužila jimi v kotnících. Lýtka jsem měla lehce ztuhlá, jak mi vysoké boty těsně obepínaly nohu. Přehodila jsem nohu přes hřbet a seskočila na zem, přičemž jsem lehce zarávorala dozadu, neboť mě píchlo v koleni. „seš si na svých nohou jistá? Jistější než na Valhalliných?“ popíchl mě Oliver, když projel kolem. Raději jsem se zdržela jakékoliv poznámky. Nadzvedla jsem bočnici sedla, uvolnila podbřišník a posunula zápinky o tři díry dolů. Sedlo stále spočívalo pevně na koňských zádech, ale nesklouzne ke straně, když se Val pohne a nebude ji ani tlačit. Přehodila jsem jí otěže přes hlavu a pobídla ke kroku. Opatrně jsem se rozhlížela, abychom nikomu nevešly do cesty, ale na koni už neseděl nikdo a všichni mířili k uvazištím, nebo povozům. Očima jsem vyhledala ten, co jezdil úplně vepředu. Na lavici potažené kůží si hověla Ell zabalená do deky, zimního kabátu, šály, čepice i rukavic. Vykukoval z ní pouze nos. „ahojky.“ Houkla jsem nahoru nad sebe. Ell vykoukla, usmála se a rychle mi podala ohlávku s vodítkem, abych mohla kobylce sundat uzdečku. „půjdeš dolů?“ vybídla jsem ji. „dáme si nějakou mňamku.“ Nechala jsem ji opatrně sešplhat z povozu, což se zraněnou nohou nešlo zrovna dvakrát dobře, ale než jsem stačila Val dovést k uvazišti, vyměnit uzdečku za vodítko a přivázat ji, opírala se o berle vedle mě. „moc vám to sluší.“ Ukázala na naši sadu za absolventské zkoušky. „no, a to počkej, o co jsem si napsala Ježiškovi.“ Usmála jsem se šibalsky. To bude teprve paráda, až to bude celé komplet! „jenom skočím pro deku do auta.“ Odběhla jsem od holek, prošmejdila kufr a když jsem našla deku, na jejímž jednom popruhu bylo vyšité Véčko, pospíchala jsem zase zpátky k nim. Přehodila jsem Val deku přes záda a přikryla i sedlo. Zapnula jsem ji jen na plecích, to bohatě stačilo. „necháš ji tu stát samotnou?“ podivila se Ell. „no, jasně.“ Pokrčila jsem rameny. „nebudu daleko a Val bude odpočívat, nebo uždibovat travičku. Bude v klidu.“ Ujistila jsem Ell a pomaličku se přesouvala směrem ke stánku, u nějž se tvořila pořádná fronta. Kromě jezdců se totiž posilnit chtěli také diváci. „jak dlouho vydržíš stát?“ sjela jsem nejprve pohledem Ell, která vypadala jako zahradní trpaslík o berlích, a porovnala ji s frontou před námi. „tak dlouho ne.“ Ujistila mě. „když stojím, je to to nejhorší, co může být.“ „no, tak fajn.“ Rozhodila jsem rukama a suverénně vykročila z fronty. „co to děláte?“ ozývaly se pak rozhořčené hlasy. Kterým jsem odpovídala, že jdu pro jídlo zraněné kamarádce, která má berle. S naším národem je to ale tak, že se prostě neradi necháváme předbíhat. Naštěstí u samotného začátku a tedy i u Toma a Elle, byly především holky z Floresty, které absolutně neměly problém. Jméno Ell se stalo kouzelným slovíčkem a já rázem stanula tváří v tvář Tomovi. Abych lid zbytečně ještě více nerozčílila, honem jsem popadla pouze dva čaje a domluvila se s Elle, že mi zvěřinový guláš a klobásu podstrčí zadní stranou stanu. Spalující pohledy mě pak provázely až k povozům. Naštěstí se k nim Ell klopýtavě posouvala a tak jim snad došlo, že to nebyla pouhá výmluva. „vylezeš si zpátky nahoru?“ ujistila jsem se, když odložila berle a naskočila na žebřík. „jo, nahoře mi je přeci jen pohodlněji.“ Zafuněla a vyskočila opět o příčku výš, až péra povozu zaskřípala. Když se usadila na lavici, podala jsem jí hrnky s čajem. „ještě skočím pro to jídlo.“ Mrkla jsem na ni a běžela kus stranou, při okraji louky, abych se dostala až za stan. „Elle.“ Sykla jsem. Bylo zvláštní oslovovat Tomovu manželku stejně jako nejlepší kamarádku. „tady to máte.“ Opatrně rozevřela dvě plachty a podala mi mističku s gulášem, talířek s klobásou, pečivo a dva tvarohovo-marmeládové koláče k tomu. „díky moc.“ Poděkovala jsem a opět se odplížila stranou od lidí, abych nemusela nic vysvětlovat. „úplnej špion.“ Pochválila mě pak Ell, když jsem jí podala svačinu nahoru a vyšplhala za ní do povozu. Po lavicích tu byly rozházené deky, ze kterých se diváci vymotali. Jednu jsem si ukořistila, smotala si ji pod zadek a do další se zabalila. Když teď budu nějakou dobu jen sedět, nebo stát, mohla bych prochladnout. A zimomřivosti se těžce zbavuji. Takže jsem se pohodlně zachumlala, položila si misku s gulášem na kolena a pustila se do ní. „to je dobrota.“ Pomlaskávala jsem, přikusovala chleba a zapíjela všechno čajem. Při jídle prostě musím pít, jinak to nejde. Guláš byl lehce peprnější, ale nepálil v krku. Zvěřina chutnala neobvykle, ale vskutku libě. Vytřela jsem chlebem poslední zbytečky. „nevím, jestli nechci ještě.“ Nadhodila jsem potom. Ell jen přikývla, taky by si dala. „tentokrát taky guláš.“ Poprosila mě, když jsem seskočila z povozu. Cestou jsem zkontrolovala kobylku, měla jsem ji sice pořád na očích, ale raději jsem se přesvědčila zblízka. Vypadala celkem spokojeně, takže jsem došla ke stánku, počkala asi pět minut a potom poručila dvě porce guláše. „ne, aby vám bylo špatně.“ Varoval Tom. „Ell určitě nebude. A já mám žaludek jako z oceli.“ Pohladila jsem si břicho a se smíchem převzala další dvě porce, včetně přídavku chleba. Netrvalo dlouho a opět nebylo v mističkách nic. Hodování jsme zakončily sladkou tečkou v podobě tvarohového koláče. Ten se zlehka rozplýval na jazyku a zanechával tvarohový povlak na patře. Olízala jsem si prsty od drobenky. „no, asi už bude čas.“ Porozhlédla jsem se z té výšky okolo. Lidé začínali vstávat, diváci se vraceli k povozům, jezdci ke koním. Brzy bude někdo chtít i na místo vedle Ell, aspoň jsem jim zahřála deky. „tak já jdu pokračovat v jízdě.“ Zvedla jsem se ztěžka, protože mě plné břicho táhlo dolů. Zapnula jsem si povolené boty, dopnula pásek. „a takhle se, dámy a pánové, chystají jezdci po přestávce opět do sedla.“ Ozvalo se zespod. „kdo to?“ šeptla jsem k Ell, i když mi odpověď byla dost jasná. Nakoukla jsem přes hranu povozu. „krásko, sestup ke mně ze své výše.“ Citoval dál Nath nějakou pofiderní větu z pohádky. Vůbec mi ale nebylo jasné, z jaké to mělo být. Nicméně jsem seskočila, snad i ladně, z povozu. Nohovi přímo do náruče. Zlehka jsme se otřeli čely. „škoda, že nemůžeme jet spolu.“ Zašeptal a zastrčil mi pramen rozpuštěných vlasů za ucho. „to jo.“ Odvětila jsem jednoduše. „už budeme nasedat, měli bychom jít ke koním.“ Řekla jsem a snažila se dostat z jeho obětí. Nath mě ale nepouštěl, dokud jsem ho rázně neodstrčila se smíchem rukama. Čapnul mou dlaň a prováděl mezi lidmi. „Holka a kluk nemůžou být kamarádi.“ Ozval se najednou kolem nás. „Hej, můžu se na něco vás dvou zeptat?“ zastavila nás jedna z hostujících jezdkyň, která měla po boku Kitty. „tihle dva nejsou zrovna ti praví…“ snažila se ji zastavit Kitty, ale moc se jí nedařilo. „můžou být holka a kluk kamarádi? Jenom kamarádi?“ pohlédla významně. Bleskla jsem očima mezi Kitty, Izzy a jakýmsi chlapcem, potom k Nathovi. „NE.“ Odpověděli jsme téměř sborově. „ha, tady to máš. To je prostě proti přírodě!“ vítězoslavně zapumpovala rukama žena, jen o trochu starší dívka. Nath už mě táhl stranou, když Kitty rezignovaně bušila hlavou o imaginární zeď. „co to mělo být?“ divila jsem se, ale Nath nedokázal odpovědět. Ukořistili jsme ještě jeden rychlý polibek, než zazněly famfáry vyzývající hosty k nástupu do povozů, které již budou odjíždět. Narychlo jsem doběhla k Val, sundala jí ohlávku a nauzdila. Otěže jsem vrazila Nathovi do ruky, aby Val pohlídal a rychle pospíchala k prvnímu povozu. Kočí již práskl opratěmi a koně zabrali. Rozběhla jsem se a jako při filmové scéně běžela podél povozu až k přednímu místu, kde se Ell vykláněla a přebrala ode mě ohlávku s vodítkem. Uf, tak to by bylo. Vrátila jsem se zase rychle ke kobylce, kterou mi Nath v rychlosti předal a spěchal za Pokusem, protože ten se začínal nervózně cukat. Pozapínala jsem všechny přezky na uzdečce a stáhla z Val deku, kterou jsem halabala zamotala a hodila do kufru černého jeepu. Odvedla jsem si Val stranou, abych mohla v klidu dotáhnout sedlo, připravit třmeny a vyhoupnout se do sedla. Šlo to o poznání hůře, než po ránu, když jsem nasedala poprvé. Na volné otěži jsem jí potom krokovala, aby se po pauze, kdy svaly opět vychladly, protáhla. Postupně jsem si zkracovala otěže a dostávala kobylku na kontakt. Když pak všichni jezdci opět seděli v sedlech a byli připraveni k výjezdu, skupina lesních rohů protnula jezdeckou louku. Kitty vyjela jako první na jednu z mnoha stezek, které z louky vedly, za ní potom následovali psi. Bloodye vyjela z houfu koní, počkala, dokud se jakž-takž nezformovali do nějaké sestavy a teprve potom vyjela. Opět jsem zaujala místo ihned vepředu za Niorou, tam se mi líbilo. Stezka se rozšířila, vyklubala se z ní jakási pofiderní polňačka. Vinuly se zde vyježděné koleje, mezi kterými zůstával pruh kratší trávy. Přesně po ní jsem Val vedla, abych jí šetřila nohy. nemusí chodit zbytečně po tvrdém, když je tady možnost využít měkkého povrchu, no ne? Jakmile se cestička chýlila ke svému konci/nebo začátku, Kitty přešla vepředu do klusu. Chvíli trvalo, než se i přede mnou utvořil prostor, abych mohla přiložit holeně Val k bokům a stiskem ji pobídnout do klusu. Jakmile si srovnala tempo a neopírala se do udidla, nabídla jsem jí lehce otěž, aby si protáhla krk a uvolnila se. Po chvilce jsem si ji postupně sesbírala zase zpátky a sledovala cestu před námi. Cesta končila další loukou, na níž Kitty byla momentálně vidět, jak zahýbá doleva. Jelikož už cválala, mohla jsem odhadovat, kdy budeme přecházet. Protože jsme však neměli tolik prostoru před sebou, jako Kitty, přechod do cvalu se trochu zbrzdil. Ještě v klusu jsem si tak Val ohnula pravou otěží kolem levé holeně, přičemž jsem kobylce levou otěž nabídla k ohnutí, a zabočila za ostatními koňmi doleva. Drželi jsme se při okraji louky. Sedla jsem do sedla, jen na chviličku, abych kobylku pobídla do cvalu a potom se ihned zvedla do stehenního sedu. V tom ale dneska strávím času! Takovéto projetí mi umožnilo si skutečně dobře prohlédnout skoky, které pro nás Kitty přichystala. Byly tu takové dva ostrůvky, dvě dětská hříště. Jedno pro zkušené děti, které si nebojí hrát na neznámých prolézačkách a potom jedno pro poseroutky. Jen se základním vybavením. Asi tak bych to popsala úplně první překážkou byl vandrácky vypadající oxer, seskládaný z dřevěných pytlů. Pod ním se povalovaly nějaké černé hromady, to jsem z téhle dálky poznat nemohla. To už jsem se ale stáčely doprava, abychom na skok mohli najet pěkně čelně. Val si v oblouku přeskočila na správnou nohu a nyní jsme už následovaly Parise kolmo proti skoku. „jdi pěkně dopředu.“ Pobídla jsem Val holeněmi i hlasem, když začala lajdat cvalové skoky. S pytly nemá absolutně žádný problém, trénovaly jsme s nimi ze země dost a dost všemožnými způsoby, takže k tomuto skoku se přiblížila nakonec pěkně v tempu a elegantně ho přeskočila. Dovolila jsem se podívat pod sebe, jenom krátce, rozpoznala jsem nějaké tvary v plastikových pytlích na odpadky, ale co v nich skutečně bylo, jsem neměla tušení. To už jsme se ale blížily k druhému skoku kombinace, tentokrát trochu podivnější. Dřevěné necky sem snad přivezla Kitty dírou v čase. K nim se už Val moc nechtělo, přeci jen měli podivný tvar a dosud se s nimi nesetkala. S každým cvalovým skokem jsem tak musela přitlačit holeněmi, až jsem ji lehce švihla tušírkou, protože skutečně nelezla dopředu. Odskok byl trochu unáhlený a z dálky, ale hlavní bylo, že jsme se dostaly na druhou stranu necek, které byly naplněné vodou. Palec hore pro Kitty! V bezpečné vzdálenosti po doskoku jsem pak za koňmi před námi nechala Val přejít do klusu a lehce si vytáhnout otěže. Stoupla jsem si do stehenního sedu a chvilku zapružila při klusu v kolenou, protože mě začínala chytat křeč do kyčle. Takhle nadzvednutá jsem si všimla jedné podivné a znervózňující skutečnosti. Oliver se přiblížil ke Kitty trochu víc, blíž a blíž k jejím zádům, až vyjel po jejím boku. „HAAALAAAALIIIII!!!!“ ozval se pak silný mužský hlas, který zachytil vítr a nesl jej dál a dál, k uším všech jezdců. A sakra! NE, NE, NE, NE TEĎ. Stalo se přesně to, co jsem absolutně nechtěla. Nestála, bála se. Val zareagovala až příliš přehnaně. Ani ne tak na koně rozběhnuvší se před i za ní, protože sama vystřelila jako poblázněná raketa, když se lekla tak hlasitého hlasu. Na hlasitost je prostě strašně citlivá a oliverův silný hlas si evidentně vyložila jako něco, před čím je potřeba utéct. A kam se utíká? Přeci přímo za nosem. Jak jsem stála ve stehenním sedu, Val absolutně nic nebránilo v tom naprat to zběsilým tryskem vpřed. Bez jakékoli pobídky. „tak tohle jsem posrala.“ Ulevila jsem si v duchu. Tak prudká akcelerace pohybu mě málem vyhodila ze sedla a jen mohutné kolenní opěrky skokového sedla mě udržely na koni. „ty vážně, tohle je zbytečný Val. budeš unavená.“ Snažila jsem se říct a zároveň ji trochu přibrzdit, protože tohle tempo se rovnalo sebevražednému útoku. Ale nevyšlo ze mě vůbec nic. Veškeré pokusy o nějaké lehké zpomalení byly naprosto marné, protože vyděšené zvíře jednoduše nereaguje na tlak v hubě, ani na zádech. Val jednoduše utíkala. Utíkala pryč od toho, co ji tak strašně polekalo a to, že jsem mě měla na zádech, jí pranic nevadilo. Nakonec jsem nevýchovně pokusy o nějaké zpomalení vzdala, protože to prostě nebylo možné. Ne, když koně před námi se přibližovali, jak jsme na ně dotahovali a naopak ti za námi se zase blížili. Takže jsem se jen snažila Valhallce vadit co nejméně. Posunula jsem ruce dopředu a poskytla jí tak místo k vytažení krku, čímž začínaly její mohutné cvalové záběry. Zároveň jsem se snížila v kolenou a přitiskla se blíže k jejímu krku, abych snížila odpor vzduchu. Protivítr mi šlehal do očí a tváří, až jsem měla strach, že mi vyfoukne čočku, což se mimochodem o pár chvil později také stalo. Oči jsem měla totiž vysušené a čočka tak prostě jednoduše vyletěla z oka. Naštěstí z levého, na které tak úplně dobře nevidím, kvůli poškození nervů v mozku. Na liščí ohon jsem tak koukala pravým okem naprosto jasně. „ty?“ říkal Nathův výraz, když jsme se objevili po jeho boku. Jen o kousek vedle zápolil Connor a před námi se hýbal bílý zadek jakéhosi auta jen jsem pokrčila rameny a naznačila své zoufalství, protože na rozdíl od nich jsem koně nehnala sama. Kdyby bylo po mém, jednoduše bych docválala někde mezi posledními. No, kobylka měla jiné plány. A pokračovala směle dál a dál. Viděla jsem oliverovo soupeření s Kitty. To chtěl snad Asii unavit? Vždyť on o ohon nesoutěžil. Další koně se také začali postupně propracovávat k nám a tak všude okolo znělo dunění kopyt. Uši mi zalehly a tak jsem cítila jen vroucí krev. Najednou se ze zadních řad za námi ozval šílený jekot, což už tak vyburcovanou a zděšenou Val opět vylekalo. „ne, Val.“ zaječela jsem a rychle se chytila poutka poprsáku, protože jinak bych skončila na zemi. Nyní jsem se už skutečně začínala bát,ještě jeden podobný zvuk a asi vzlítneme, aby Val unikla. Nicméně se najednou přede mnou objevila zrzavá žížala, která nabírala chlupatých rozměrů. „že by?“ podivila jsem se. Nechtěla jsem pouštět otěže, ale když už jsme tady, tak blízko..? natáhla jsem ruku. Kousek, kousíček. Prsty už mi začínaly projíždět mezi chlupy liščího ohonu, když v tom…
Zvolna jsem vyklusávala na delší otěži, aby se Val aspoň trochu vydýchala, než budeme pokračovat dál. „pašanda.“ Chválila jsem ji a zároveň klidnila. Hrudník jí neustále pumpoval, tep měla určitě hrozně vysoký. Nicméně se zdálo, že ji snad už nic neděsí. „co se vám to tam stalo?“ přijela ke mně Blood s uvolněným Dekem, protože oni se dostihu neúčastnily. „Val se lekla. Dokonce dvakrát. prostě a jednoduše ji Oliver vyděsil.“ Zaskřípala jsem zuby. Nebyla to Oliho vina, jasně že ne, ale stejně mě to dost štvalo, protože jsem si myslela, že už jsme s Val tenhle problém aspoň trochu vyřešily. Nikdy jsem v jejím dosahu nekřičela, ani raději nezvyšovala hlas, protože by si to mohla s mou osobou spojit. Tudíž jsme už téměř rok žádný podobný problém neřešily. A najednou je to zase tady. I když se na kobylce nejspíš podepsal ten měsíc, kdy jsem u ní nebyla. Každopádně je to opět podnět pro nějaký výcvik v podobném ohledu. „a jste obě v pohodě?“ strachovala se Bloodye a raději si nás prohlédla od hlavy až ke kopytům. „jo, jen trochu udýchané. Ale je nám fajn.“ Ujistila jsem ji. Skupina ostatních jezdců už doklusala až k pomyslné cílové rovince, takže se Kitty vydala opět na cestu, nyní již bez liščího ohonu, který jí od rána zdobil rameno. Celý konvoj se opět jaksi zformoval a tentokrát ji uvolněněji, když bylo Halali za námi, jsme se vydali na další úsek cesty. Kitty zamířila ke konci louky, do lesa. Nechávala jsem Val volnější otěž, aby si mohla pořádně protáhnout krk. Až k lesu jsme po zbytku louky klusaly, pomaličku a polehoučku. Val měla hlavu stáhnutou dolů, krční svaly povolené a občas zafrkala. Kitty na okraji lesa přešla do kroku, takže já jsem zpomalovala ještě kus před koncem louky. Sedla jsem do sedla, ztuhla v pánvi a s povelem „kroook“ přešla do kroku, aniž bych musela kobylku brát na otěž. Opět jsme vjeli mezi stromy. V kmenech si pohrávaly sluneční paprsky a házely prasátka od naleštěných jezdeckých bot stezka byla opět velice příjemná, Kitty vůbec volila příjemné cestičky pro koňská kopyta, takže se po ní jelo suprově. Měkké jehličí pokrývalo zem a jen tiše křupalo pod tolika kopyty. Tady jsem si Val zase posbírala zpět, až přejdeme do vyššího chodu, abych ji měla pod kontrolou. Centimetr po centimetru jsem si zkracovala otěže a vytahovala tak Val hlavu nahoru. Nakonec jsem si lehce pohrála s levou otěží, aby kobylka zaklapla alespoň trochu hlavičku. Jak se blížil konec lesa, vítala nás zelená ohromná plocha další louky. Horizont se jemně zvedal, jak louka stoupala do mírného kopečka. Jednotliví koně před námi zrychlovali do klusu, takže jsem i já přitiskla holeně a nechala Val vyklusat. Začala jsem vysedávat, pěkně v rytmu, ještě v lese. Do zimní travičky jsem pak vjela lehce oslepená sluncem, které stálo proti nám a již zahájilo svůj sestup. Zimní dny jsou prostě příliš krátké. Kolem mě panoval čilý rozhovor těch, kteří měli koně unavené po dostihu. Jejich protiklady pak byli ti, kteří se se svými parťáky trochu prali, jelikož otevřený prostor na koně působil jako pobídka pro další dostih. „hodná holčička, krásně jdeš.“ Promlouvala jsem k Val, která se nesla dost uvolněně, s hlavou dolů a ocasem nahoru. Byla spokojená, vybouřila energii, která se v ní nashromáždila a teď už spotřebovávala poslední zbytky sil. „až přijedeme domů, dáme si velkej relax, ano?“ slíbila jsem jí a prohrábla jeden pramen hřívy. V zápalu boje nám totiž praskla gumička a bobánek se rozpustil. Alespoň, že to byl bobánek nad kohoutkem a ne někde uprostřed krku. To by bylo vskutku neestetické. Opět jsme přešli do lehkého klusu, střídala jsem vysedávání se stehenním sedem, abych Val dovolila uvolnit hřbet. Pás lesa po naší pravé ruce vesele ubíhal, obzvláště, když jsme opět přešli do cvalu. Val už nyní trochu ztrácela svoje tempo. Přitiskla jsem holeně k jejím bokům a pobídla ji, aby se úplně neflákala. Val hodila ocasem a vítr její nadzvihnuté žíně sebral, takže švihly do čumáku koně za námi. „jejda, pardon.“ Otočila jsem se a rychle omluvila, i když to vlastně nebyla vůbec moje chyba. Val jsem nijak nehnala, důležité pro mě bylo, že cválala ve stabilním tempu. Někteří z rychlejších koní se tak dostali před nás, ale to ničemu nevadilo, však i uprostřed nám bude dobře. Když přišel přechod do klusu, jen zlehka jsem zasedla a přitáhla si otěž v prstech, aby Val zpomalila. Ocitli jsme se na místě, kudy jsme projížděli zhruba před čtyřmi hodinkami. Balíky slámy, zabalené v bílém igelitu, se kolem Floresty moc nevyskytují. Ne v ladné harmonii se skoky po mírném stoupání, kdy jsem se při vysedávání lehce předklonila, přišlo logicky zase sestoupání dolů. Při něm jsem kopírovala zkosení louky a jela v maličkém záklonu. Ze své nynější pozice jsem dopředu neviděla tak dobře, takže na přechod do cvalu jsem si musela počkat, až mě na něj upozorní cválající koně přede mnou. Pobídla jsem Val a ihned se zvedla do stehenního sedu. Tady už jsem pocítila lehké pnutí v zádových svalech. To bude chtít masáž nejen pro kobylu, ale i pro mě. Koně před námi se již začali šponovat před nadcházejícím skokem, který už byl, jak jsem doufala, poslední. I kdyby ne, pro nás určitě. „poslední, holka, dáme si balíky.“ Zašeptala jsem k Val, přikrčená k jejímu krku. Kobylka chytila poslední dech a nechala se nasměrovat k balíkům, které stály napravo od jakési pofiderní pohovky. Nechtěla jsem už ale Val příliš trápit, proto jsem najela ke skoku napravo – dvěma balíkům napojených vedle sebe, asi šedesát centimetrů vysokých. To byla taková tečka na závěr dnešního honu. Jak jsme se blížily pod balíky, nechala jsem Val protáhnout cvalové skoky a zaktivovala tak záď. V přesně stanoveném odstupu jsem pak Val pobídla k odskoku, kdy se její přední nohy zvedly, krk a hřbet se vyklenuly. S tímto pohybem jsem se zvedla do stehenního sedu, ohnula v kyčlích a rovnými zády kopírovala linii jejího krku. Ruce mi vyjely asi dvacet centimetrů dopředu, aby jí udidlo v hubě netahalo zpátky. Jak se přední nohy začaly napínat, aby se dotkly země, vracela jsem se pomalu zpátky do sedla v mírném záklonu. S prvním cvalovým skokem jsem se ale zvedla zpět do lehkého sedu a pobrala si propuštěné otěže zpět. Ještě asi sto metrů po doskoku jsme cválaly, nicméně zdejší krajinu už jsem velmi dobře poznávala. Právě sem jezdíme velmi často na vyjížďky, nebo chodíme na procházky. Právě tady v létě poprvé cváláme. Z blízké dálky se ozvalo koňské zařehtání, k němuž se připojilo několik dalších hlasů. Val zvědavě natáhla krk dolů a nahoru, čímž vytvořila malý oblouček. S našpicovanýma ušima pak zaržála zpět. „už brzy budeš u kámošů.“ Ujistila jsem ji a lehkou zádrží ji stáhla zpět pod kontrolu. Poslední úsek naší cvalové etapy, pro dnešek již poslední, vedl lesem. Široká udusaná cesta, která se vinula lesem v těsné blízkosti výběhů. Mezi stromy se tak cvičeným okem daly zahlédnout stíny koní pobíhajících podrážděně za hrazením. „do klusu!“ ozývalo se z předních pozic. Zlehka jsem tak sedla do sedla, stiskla kolena, přidala jen maličký záklon a stáhla Val do klusu. Po celém dlouhém dni už byla Val unavená a tak reagovala ještě dřív, než jsem stihla všechny pomůcky provést. Postupně jsem propouštěla otěže mezi prsty, jak si Val vytahovala krk. „moc šikovná jsi byla, perfektní.“ Chválila jsem ji pak s úsměvem, popleskávajíc jí po obou stranách krku a plecích. Ještě před výjezdem z lesa jsme přešli do kroku. Zahodila jsem kobylce otěže úplně a nechala ji tak naprosto uvolnit. Byli jsme teď v poslední linii, těsně před Lisou a Sue, vedoucí nováčky, takže jsem se nemusela bát. Naši koně se znají velmi dobře. To už jsme ale vyjeli nad areál, který se před námi rozprostřel v celé své kráse a ohromnosti. Jak jsme postupně sjížděli blíž a blíž, napojili jsme se na dlážděnou cestu, na které se ozývalo dunění koňských kopyt a cinkání podkov hostujících kolouchů. Po pravé ruce jsme pak měli výběhy, ve kterých se proháněli koně, kteří se honu neúčastnili. Někteří společensky okupovali hrazení a snažili se kámošit, zatímco jiní lítali po ohradě a snažili se vybouřit energii, kterou při honu nemohli. My jsme však v klidu a pohodě dorazili až na nádvoří.