kitty + asie: VEČER PŘED
„Kámo, potřebuju pomoct!“ houkla jsem roztřeseným hlasem do telefonu, jakmile se na druhé straně ozvalo „Hola hola.“ „Co se stalo?“ změnilo se okamžitě zabarvení hlasu osoby na druhé straně. „Přijď do sedlovny.. a rychle prosimtě.“ Nevysvětlovala jsem, na to teď nebyl čas. Tady šlo o minuty.
Když o pár okamžiků později vtrhla Izzy do dveří – a jen o kousek za ní Bloodye, kterou jsem rovněž zalarmovala – seděla jsem bezradně na lavičce a téměř se slzami v očích pozorovala scénu na stole přede mnou; ležely tu rozložené všechny čtyři čelenky, které jsem dostala jako součást sady za splněné akademické zkoušky – vedle nich obě uzdečky – jedna základní, jedna rovněž za AZ – k té chyběla čelenka – a v mých rukou bezvládně polehávala rudá čabraka ze sady Hunter.
„Co se děje?“ vyhrkla Izzy, zatímco Bloodye si hluboce povzdechla, hodila po mě jeden ze svých pohledů „Ach můj bože za co“ a přistoupila ke stolu. Já zatím zvedla vyděšeně oči k Izzy a popotáhla. „Já nemám tušení jakou čelenku k tý čabrace vzít.“
Následující čtvrt hodinu mi většina holek – vzhledem k tomu, že jsem vzburcovala i Maki a Cassie – spílala za to, že jsem je vyrušila od večeře, jediná Izzy se zadívala pořádně na věci na stole a nakonec mi poradila, ať vezmu řetízkovou čelenku na obyč uzdečku. „Miluju Tě!“ objala jsem jí, jakmile jsem si tu kombinaci pořádně prohlédla a došlo mi, že to bude asi opravdu ideální. Zbytek věcí jsem proto uklidila, vytáhla si věci na vyčištění uzdečky a začala výslednou kombinaci leštit. Řetízek připevněný na čelence šel špatně, ale jít musel – šlo přece o hon. „Chceš mi říct, že ještě nemáš připravený věci?“ přizvedla obočí Blood, která nakonec usedla na lavičku vedle mě a Maki s Cassie nám přinesly horké čaje. „Šílíš? To bych vyšilovala víc. Sedlo už je naleštěné, sadu jsem ještě nepoužívala, takže ta je taky připravená, podbřišník rovněž – už mi zbývá jenom tohle a bude hotovo.“ Pozvedla jsem otěže, co jsem držela v rukou a v ten moment se otevřely dveře sedlovny znovu. Stál v nich Connor, v pravé ruce štrúdl tetičky Sue, plnou pusu jednoho sousta a rozhlížel se po nás. „Volalas mi, ne? Znělo to naléhavě.“ Vysvětlil, když si všiml že nikdo nechápe důvod jeho přítomnosti. „To bylo před dvaceti minutama.“ Odvětila jsem velmi chladně, aby mu bylo jasné, že tohle mu jen tak neprominu Connor ale jen pokrčil rameny a když pochopil, že krize je zažehnána, otočil se na podpatku a zase odešel. „Počkej, před dvaceti minutama? Takže ještě dřív než nám?“ přizvedla obočí Maki. „Takže podle tebe má Connor lepší estetický cítění než my?“ přidala se Cassie a já jen obraně pokrčila rameny. „Jsem si říkala že třeba je něco pravdy na tom, že by byl .. čtyřprocentní. A gayové maj přece dobrej vkus, ne?“ Vymáčkla jsem se a ještě usilovněji začala třít uzdečku. „Tak doufej, že tě neslyšel, protože jinak zítra místo ohonu strhne tebe celou“ uchechtla se Bloodye.


DEN HONU
Stála jsem ve vrančiném boxu a už po sto padesáté osmé se snažila zaplést ten samý copánek. Její hříva byla rovnoměrně rozdělená na dvanáct takřka naprosto identických culíčků, z těch by měly být copánky a posléze bobánky (aneb evoluce účesu). U šestého jsem se ale zasekla, protože se mi zaboha nedařilo ten pramínek rozdělit na tři stejně velké – a pokud to bude halabala, bude následný bobánek vypadat příšerně. „Stejně si toho nikdo nevšimne.“ Uklidňovala mě Bloodye když procházela kolem mého boxu – před deseti minutami si tu se mnou povídala a tak přesně znala moje počínání – a považovala ho za naprosto bezvýznamné. „Já o tom budu vědět. A vsaď se, že Niora si všimne taky. A Lisa. A Stella. A všichni lidi co-" „Budou příliš nadšení z toho že jedou Hon, než aby sledovali nepravidelnej copánek na hřívě tvojí kobyly. Nebuď takovej egoista.“ Rejpla si brunetka s úsměvem a odešla. Pár vteřin jsem se za ní dívala. Možná jsem to vážně až moc řešila.
Psycholog by mi možná řekl že se tak vyrovnávám se stresem – neměla jsem na to doposud dost času. Kdy to bylo.. před třemi dny? Seděla jsem v klidu v jídelně, byl už večer a já si tak užívala milované podzimní atmosféry, v ruce šálek dobré kávy a v klidu rozmýšlela nad nadcházejícími událostmi – to jsem ovšem ještě netušila, co bude. Do liduprázdné jídelny vešla Niora, nalila si čaj a s úsměvem se posadila ke mně – na tom ještě nebylo nic divného, byla jsem v místnosti koneckonců jediná. Usadila se naproti mně, pohlédla z okna a srovnala si pramínek blond vlasů, co jí nezbedně vykukoval z drdolu. „Tak co Kitty, těšíš se na Hon?“ začala nevinně a já s usrknutím přikývla. „Hodlám zaútočit na post královny honu, příští rok si to prostě chci odvodit.“ Přiznala jsem se se širokým úsměvem a Niora mi ho opětovala. „No.. A co kdybysis ho odvodila už letos?“ prohodila bezelstně, když jsem upíjela další doušek kávy. Zarazila jsem se a pohlédla na ředitelku. Pozdvihla jsem obočí v němém „A to jako fakt?“ A ona mi ho oplatila – rovněž v němém „To jako fakt.“
Pamatuju si pak už jen půl minuty kuckání se drahocenným kafem a zpracovávání nové informace. Zarazilo mě to, překvapilo, bylo to na honem a bylo to – páni. Ale bylo to něco, co bych nikdy neodmítla.
Během prvního dne jsem tak musela naplánovat trasu, další den pak vyrazit s Jasonem nachystat skoky a teď jsem stála tady, těsně před honem, a stresovala se kvůli nesouměrnému šestému bobánku. Jo, věci se umí zkomplikovat Hlavně ale můj porouchaný mozek začal doopravdy spínat až teď – a fakt, že mám odvodit dnešní hon mě trochu zarážel a děsil zároveň. To se projevilo i na mém dnešním vstávání, jelikož obvykle jsem sama od sebe vstala nejdříve jednu hodinu po poledni – proto jsem si taky na Florestu pořídila hned tři budíky Dnes jsem ale samou nervozitou nemohla dospat, takže jsem už před šestou hodinou stepovala před hlavní budouvou, abych si mohla tu svojí krasavici nachystat. Jako obvykle mě vítala jemným zaržáním, což byla po ránu ta nejlepší vzpruha ze všech „Ahoj lásko“ promluvila jsem na ní, když jsem k ní lezla s ohlávkou a vodítkem v ruce „Jak ses vyspala? Dneska je velkej den.“ Nemusela jsem jí to ale říkat – jistěže to věděla. Asie byla kůň opravdu velmi senzitivní, vycítila když jsem byla nervózní a výkyvy v rozvrhu jako přivítání v šest ráno jí také spolehlivě vyvrátily z běžného režimu. Odvedla jsem jí do uvaziště a donesla jí ještě síť se senem a kbelík s vodou, aby tu měla všechen komfort. A pak přišla velká operace Nejprve ze všeho přišlo hřbílko – abych od sebe dostala slepené chlupy, navíc si Asie hřebelcování s ním vždycky užívala a teď se hodilo hodit jí do pohody Krouživými pohyby po celém jejím těle, dala jsem si hezky záležet, aby mi neušel žádný chlup. Po hřbílku přišel na řadu měkký kartáč – včera jsem ho čistila, takže neměl nachytanou žádnou špínu na sobě, o to lépe na sebe ale přichycoval prach a různé drobné nečistoty z vrančiné srsti. Projela jsem klisnu třemi tahy a vyčistila kartáč hřbílkem, třemi tahy a vyčistila kartáč hřbílkem.. pořád dokola, dokud jsem nevěřila tomu, že z její srsti zmizelo alespoň 99% nečistot. Namočila jsem potom heboučkou houbičku a otřela jí hlavu, a to včetně očí a nozder – hlavně je, ale samozřejmě jsem nenechala ani žádný prach mezi ušima – a vlastně nikde. Otřela jsem jí jinou houbou oblast pod ocasem a kolem pohlaví, fakt nechci aby museli účastníci celej hon koukat na její špinavej zadek
Její tělo bylo tak brzy pěkně naleštěné, teď bylo potřeba obstarat nožky. Protože kobylka si přece jenom přes noc do boxu nadělala až až měla trochu špinavé nožičky, takže jsem jí zavedla do mycáku a pořádně jí je ostříkla. Nečistoty pak šly rejžákem lépe dolu. Ještě vybrat kopýtka, to co z nich vypadalo zamést – a protože jsem měla ještě pořád čas a vranka si začala v uvazišti podřimovat, rozhodla jsem se jí ještě vybrat box. Zrovna jsem dovázela čistou slámu, když začínala služba ranního krmení – klisna tak začínala být neklidná, takže jsem jí odvezla zpátky do jejího čistého a donesla jí snídani – a mohla jsem se dojít najíst i já.

Ehm.. řekla jsem najíst? No, tak to trochu nedopadlo Ve výsledku jsem seděla na svém obvyklém místě na lavici v nejzadnější části jídelny – u nejdelšího stolu – a nedůvěřivě sledovala talířek s máslovým croissantem a šálek kávy (Sakra, já vážně nepiju nic jinýho ) Obvykle jsem tuhle pochoutku slupla hned a šla si ještě šestkrát pro nášup, dnes ráno jsem ale měla žaludek stažený tak, že jsem do sebe nedostala ani trochu toho kafe. „Něco sníst musíš, ať máš sílu.“ Houknul na mě Tom, který si dnešní Hon přece jen nemohl nechat ujít. „V nejhorším si vezme svačinu na cestu.“ Oponoval mu Connor, který se spokojeně zakusoval do bagety s masem. „Jasně, do sedlový brašničky.“ Uchechtla jsem se a pohlédla oknem ven. Vážně jsem neměla hlad. „No a proč ne? Bylo by docela vtipný, kdybys začala jíst a najednou začalo halali.“ Zasmál se Connor a já jen pobaveně zavrtěla hlavou. Byla jsem moc nervózní na to, zareagovat nějak víc. Samozřejmě bych se měla najíst a samozřejmě jsem to věděla. Ale můj žaludek se narval do korzetu a jen z pomyšlení na jediné sousto se mi dělalo nevolno. „Sním si to později“ řekla jsem nakonec tetičce Sue, když jsem si svojí porci odkládala dozadu do kuchyňky. Z jídelny jsem zmizela o trochu rychleji, než jsem plánovala, jelikož jsem z okna jasně spatřila tak dobře známý černý džíp s přívěsem. Na hon se – stejně jako vloni, koneckonců – přijela letos podívat moje mladší sestřička Abi, a jako doprovod jí byla moje věrná parťačka Stella – člověk, bez kterého bych u koní ani na Florestě neskončila. Jako správná koňařka se ovšem účastnila ze sedla, a tak si s sebou vezla vlastní kobylku – sedmiletou Marlenku. Na loňském honu jí Stella měla necelé dva měsíce a tak ještě nebyly tak sehrané – měla jsem ale možnost sledovat jejich pokroky v průběhu roku a tak jsem mohla s jistotou říct, že dnešní hon pro ně bude hračka. Určitě se i zúčastní halali, na rozdíl od loňského roku.
Vyběhla jsem před hlavní bránu, jelikož Stellin otec nejprve zaparkoval auto kousek od výběhů – aby mohla Stella vyložit Marlenku do stájí na Zelené louce, kde měly koneckonců své místo. Málem jsem přitom vběhla pod kola jednomu z aut, které právě přijíždělo – ale já si prostě nemohla počkat Doběhla jsem k černému džípu zrovna v momentě, kdy se otevřely zadní dveře auta a z nich vyskočila usměvavá blondýnka. Vlasy svázané do nízkého culíku ovázaného bílou stuhou, na sobě červené sáčko a samozřejmě – její milované bílé rajtky. Bez nich by nevyrazila nikdy nikam „Čau rajťáku!“ pozdravila mě s úsměvem. „Čau bloncka“ oplatila jsem jí to a objala jí. „Co dortíček, nevyváděl moc?“ popíchla jsem jí, jelikož její kobylka Marlenka se jmenovala stejně, jako můj oblíbený druh dortu, občas jsem jí říkala takhle Věděla jsem o ní, že cesty přívěsem moc nesnese. „No ze začátku jsem si říkala že sem snad radši dojedu po kopytě. Nakonec jsme to ale zvládly, viď, krasavice.“ Promlouvala blondýnka už směrem do přívěsu, zatímco pomáhala svému otci sundat rampu. A když vklouzla ke své vrance, otevřely se ještě dveře na druhé straně zadních sedadel – a z nich vyklouzla drobnější postavička. No dobře, postavička úplně ne Abi měla jedenáct let, ale byla pořád ještě tak trochu malé dítě. Možná se to zdálo jenom mě, jako její starší sestře, stále jsem v ní viděla toho malého špunta. Ona byla ale hodně stydlivá, uzavřená do sebe a její pohled tady, cizím prostředí, opravdu připomínal děvčátko co jde prvně do školy – a její charakteristické, trošku buclaté tvářičky tenhle dojem jen umocňovaly. „Ahoj Abi!“ popoběhla jsem k ní a vroucně jí objala. „Ahoj“ pozdravila mě ona a lehce se usmála. „Je to tu jiné.“ Prohlásila okamžitě. Loňský rok se rovněž účastnila jako divák, a ačkoliv v areálu nestrávila moc času, měla paměť jako slon. Hned proto zaregistrovala přestavěný sklad. „No jo, trochu se to tu předělávalo. Máme tu teď poníky, chceš je vidět?“ Jo, měla jsem tendence mluvit s ní jako s malou Ale to už asi patří k určitému mateřskému instinktu, který jsem vůči ní pociťovala. Neodpověděla mi, jen na mě pohlédla velkýma hnědýma očima, které se naplnily radostí a očekáváním. Jako děti o Vánocích „To bys mi rovnou mohla ukázat, kam mám šoupnout tenhle tank.“ Houkla na mě blondýnka, která zatím vyvedla Marlenku z přepravníku. Klisna byla očividně pobytem ve voze rozdrážděná, švihala ocasem a nějaký Stellin osobní prostor jí byl jedno. Stella se samozřejmě nenechala utlačovat a neustále jí ze svého prostoru dostávala pryč. „Jasně, pokud jí tam dostaneš.“ Odpověděla jsem a ukázala oběma holkám, směr. „A já abych to jel zaparkovat, co?“ „No, nejsem si úplně jistá kam.“ Otočila jsem se na Stelliného otce. „Ale támhle tetička Sue vám určitě poradí.“ Všimla jsem si menší blondýnky s deskami v ruce co pobíhala kolem a říkala všem, co a jak. „Dobře. Tak se mi o ně postarej.“ Mrkl na mě řidič a já se vydala s holkama směrem k Zelené louce. Už když jsme se blížily, rozsvítily se Abi oči, když ve výběhu kousek od nás spatřila poníky. Okamžitě se rozeběhla k nim. Marlenka sebou v reakci na prudký pohyb podrážděně cukla, ale Stella jí měla pod kontrolou a šly jsme dál. „Ten malej je jako zmenšenina Hnědáčka.“ houkla. „Pořád jsi ho nepřejmenovala?“ otočila jsem se na blondýnku – když byla malá, pořídili jí rodiče poníka – vlastním jménem Kornelius. Jelikož to ale jeho chundelatě kulatému zjevu moc neodpovídalo, přejmenovala si ho Stella – tehdy osmiletá – na Hnědáčka. O pár let později jí ovšem došlo, jak stupidní to byla chyba A už nějakou dobu se pro něj snažila zavést jako jméno alespoň anglický ekvivalent – Brownie.
„Když ono to jde těžko, na Hnědáčka slyší a všichni ho tak znaj. Po osmi letech se návyky mění těžko.“ Pokrčila rameny a vyvedla po mém boku klisnu do stájí. Neušel mi její obdivný pohled, když si uvědomila jak vypadal sklad vloni. „Máte box J – támhle vzadu. Chtěla jsem, abyste byly co nejdál od hřebců.“ Kývla jsem hlavou směrem k Pokusovi, který na Marlenčin příchod reagoval jak se na plemeníka patří. Stella si ho zběžně prohlédla. „Nu což, v nejhorším budeme mít hříbo.“ Zasmála se a zavedla klisnu do boxu, který jsem jí prve ukázala. „A bylo by nádherný. Jako všechny po něm.“ Ozval se mě dobře známý hlas – Nathaniel, samozřejmě. Přicházel k boxu svého hřebce s čištěním v ruce, očividně si ho hodlal pořádně přepucovat. Zvláštní, slyšet ho mluvit takhle hrdě o někom z koní. Vlastně, takhle nadšeně jsem ho neslyšela mluvit ani o Nadvandy Což bude možná i tím, že o ní všeobecně nijak nemluvil – nebylo to třeba, co měli mezi sebou byla jejich věc (akorát propíraná půlkou Floresty ). Ale stejně. Já bejt Nad, tak si na toho hřebce dávám bacha
„Támhleto je ale krasavec.“ Ukázala Stella na Kabrioleta, který k nám stál o dva boxy blíž. „Jo, to je taky hřebčák. Ale trochu psychouš.“ Prozradila jsem jí jediné, čeho jsem si za těch pár dní, co tu Kabriolet by, stihla všimnout. To už do stájí vcházel Stellin táta s vozíkem jejích věcí. „Mohla byses naučit vést vozík i koně“ Řekl jí stručně, na jakýchkoliv akcích – včetně závodů - za ní lítal s jejími věcmi Zaparkoval je před boxem a pak se otočil na druhou stranu – i jeho Kabriolet očividně zaujal. „To je ale krasavec.“ Prohodil obdivně a přistoupil k němu blíž. Hřebec se natisknul na dveře boxu, zakoulel očima a zařičel, jako kdyby byl Stellin táta v říji. „A taky skvělej skokan. Na posledním závodě sezony skončil první s náskokem…“ ozval se další hlas – tentokrát už ne tak známý, jak ke svému koni přicházel i Nathanův brácha. Nojo, hoši Paertsonovi jsou vždy připravení chválit své koně „Ale tohle je teprve kus.“ Vydechla Stella, zírajíc na Olivera. A jéje Ne že bych se divila, taky mi nepřišel úplně k zahození. „Chceš po něm snad hříbata?“ prohodila jsem potichu k blondýnce, aby nás nikdo jiný neslyšel. Stella vyprskla smíchy, což upoutalo Oliverovu pozornost. Ukončil rozhovor a otočil se na nás. „Nějak veselá liška, ne?“ prohodil a přistoupil blíž. „Bez toho by to nešlo“ odvětila jsem jednoduše s širokým úsměvem, za kterým jsem se snažila potlačit smích – zaslechla jsem totiž Stellu, jak si mumlá něco o kentaurech. „Uvidíme, jestli ti tak veselo bude i při Halali“ prohodil nenápadně a oči se mu zaleskly. „Myslíš, že mě doženeš?“ opáčila jsem trochu přidrzle. „To vím.“ „Tak mi věř, že při Halali zůstaneš tak daleko za mnou, že i do tý Belgie bys to měl blíž.“ Oliver přizvednul obočí, otočil se a šel se věnovat Cabriovi. „Copak copak, změnilas vkus?“ žďouchla do mě Stella a nespouštěla z chlapce oči. „Spíš nemám ráda náfuky.“ Odvětila jsem a měla se k odchodu. „A zvlášť, když jsou hezký.“

Vyšla jsem před stáj, a jako první spatřila mojí malou Abigail, jak se marně snaží pohladit si jednoho z poníků. Rory a Flek byli ale zkrátka moc malí na to, aby na ně dosáhla. „Abi, měli byste asi jít, vozy budou za chvilku vyrážet na první místo.“ Upozornila jsem jí. Sestřička přikývla, já se s ní rozloučila a popřála jí šťastnou jízdu. „Nejste si moc podobné.“ Prohodil kdosi vedle mě. Otočila jsem se – Connor, jistěže. „Viď? Trochu v obličeji, ale jinak…“ Abigail byla drobná, malá a trošičku baculatá, stydlivá a neprůbojná. A pak jsem tu byla já, vysoká špejle bez pořádných tvarů – podle někoho ňuňan – ale rozhodně jsem byla přidrzlejší než Abigail. Donedavna byly naším společným rysem tmavé kudrnaté vlasy – u mě tedy spíše vlnité, ale před pár týdny jsem konečně sebrala odvahu a od té doby jsem byla zrzka – ne přírodní, ale byla. Vlasy jsem navíc měla sestříhané, takže nebyly tak šíleně neposlušné a vlny se začínaly rovnat. Když jsem před pár dny řekla Connorovi, že mám přebrat úkol lišky, jeho první reakce zněla: „A cos čekala, s tímhle ohonem?“ zatímco mě tahal za culík. Jo, byla jsem docela trefně rezavá

Kobylka byla hozená do gala, naše vybavení bylo hozeno do gala a já stála v šatně, čučela do svojí skříně a také se hodlala házet do gala Měla jsem na sobě hnědé rajtky už z loňské sady – párkrát jsem je mezitím použila, pořád by se to ale dalo spočítat na prstech jedné ruky a tak byly stále ještě nepovolené, dost těsné, a doufám že se mi v nich podaří na klisnu naskočit Nasoukala jsem do nich ozdobný pásek – vloni mi připadal jako naprosto dokonalá třešnička na dortu celé téhle sady, teď mi ale přišlo jakoby mi lištička na sponě říkala „Si jako myslíš, že můžeš bejt liška?“ a to mě trochu stresovalo Díkybohu v místě pod pupíkem jsem na její výraz neviděla – teď před zrcadlem se ho ale asi nezbavím Natáhla jsem na sebe ještě rudé sáčko – a toužebně se zadívala na klobouček. V loňském roce se mi šíleně líbil, nakonec jsem se ale rozhodla pro bezpečnost. Letos jsem si nicméně dovolila jednu takovou jízdu bez přilby. Rozpustila jsem zrzavé vlasy, lehce je prohrábla prsty směrem od čela až k temeni, abych je donutila všechny nabrat od kořínků stejný směr – a aby se mi na hlavě neutvořila žádná pěšinka. Se svázanými vlasy a pěšinkou jsem vypadala jako idiot Dílo ale stále nevypadalo tak, jak bych si představovala. Z jedné kapsičky jsem proto vytáhla malý hřebínek a lehce si s ním natupírovala vlasy. Když jsem se pak pokusila znovu stáhnout je do jednoho culíku, byly objemnější a vypadalo to hned mnohem lépe. Obemkla jsem pramen prsty tak, abych s ním vytvořila nízký culík, místo upevnění gumičkou jsem je ale rozdělila na tři prameny a začala z nich dělat copánek. Zpočátku poslepu, postupně jsem si ale mohla vlasy přendat přes rameno dopředu a tak jsem viděla, co dělám. Tenhle pohyb jsem ale měla už tak zafixovaný, že mi bylo jedno jestli na to koukám, nebo ne. Nakonec jsem vlasy zafixovala gumičkou, jako korunku si nasadila klobouček a ještě se jednou prohlédla v zrcadle. Světe div se, docela to ušlo za jezdecké boty jsem zvolila vysoké černé, abych aspoň trošku seděla k Asiinému černému sedlu a uzdečce. Ještě zbývalo naložit bederku do auta a nastrojit si kobylku.

Řeknu vám, nic nezkazí dojem profesionálního loveckého koně tak spolehlivě, jako provazová ohlávka pod uzdečkou. Samozřejmě, moje krasavice vypadala pořád nádherně a majestátně – ale bez té ohlávky by to bylo stokrát lepší. Vodítko na krku už se nějak přežilo, ale tohle.. Ještě když jsem včera jako blázen vybírala ladící čelenku k čabrace… ach jo. Ale co už. Na nádvoří se začínalo skupit poměrně velké množství jezdců a klisna začínala být nervózní. Trochu jsem jí povodila na ruce, urovnala si na hlavě klobouk – a vyhoupla se do sedla. Hurá, zvládla jsem to i v těchhle rajtkách pohodlně jsem se usadila, mimoděk pohladila pojistku na sedle – na endurančním jsem jí měa už tak nějak na stálo. Ačkoliv dneska by se mi hodila spíš pojistka pro to, že svojí trasou neudělám ostudu Sledovala jsem formující se zástupy na nádvoří, když se za mnou ozval klapot kopyt. „Nervózní, lištičko?“ zvedla obočí Stella, která byla jako obvykle perfektně upravená – a Marlenka taktéž. Její vybavení bylo lehce podobně tomu Florestovskému, červené – ale bez hnědé barvy, na rozdíl od naší podsedlovky. Na Stellino pošťouchnutí jsem nereagovala, darovala jsem jí jediný pohled, který řekl asi vše Na rozdíl ode mě, její Marlenka se už zklidnila – vypadalo to že množství koní kolem jí nijak nevadí. „Ona začne vyvádět během honu, to se neboj. Radši jsem jí dala tohle, sleduj.“ Zamlaskala a popošla před nás. Nejen vybavení měla červené, navíc jí v ocase svítila rudá stuha. „Nemá ráda koně za sebou. Ale to si možná pamatuješ“ otočily se zase směrem k nám. Vloni po Asii Marlenka vykopla, ačkoliv jsme si držely dostatečný rozestup. „Tak doufám že sis jí vychovala líp.“ Zasmála jsem se, ale bylo mi jasné, že by Stella byla radši kdyby za ní jel někdo kdo si koně ohlídá. Vloni jsem to byla já, a stejně jsme to plánovaly i letos – ale to jaksi nevyšlo, že „Počkej, někoho najdeme.“ Kývla jsem na ní a začala očima pročesávat Floresťanky. Tak Bloodye asi sotva, kluci dělaj psy, Cassie má hřebce, a i když je to Genty tak přece jen raději ne – a pak jsem spatřila Izzy, jak nasedá na svýho obříka. Teda, oproti ní obříka „Izz?“ houkla jsem na ní a pobídla klisnu kupředu, za rudovláskou. Ta už mezitím seděla v sedle. „Copak?“ otočila se na mě a očima přelétla Stellu, která jela kousíček za mnou. „Izzy, Stella, Stella, Izzy.“ Představila jsem obě dvě holky. „Izzy prosimtě, Stella tu má dneska kobylu co nesnese koně blízko za zadkem, potřebovali bychom jestli by za ní mohl jet někdo, kdo si koně pohlídá aby nebyly zbytečně problémy. Nemohla byses toho ujmout?“ nahodila jsem lehce smutný pohled a rudovláska přikývla. „S radostí.“ Slyšela jsem Stellu, jak děkuje, ale její hlas zanikl ve zvuku lesních rohů. A jéje Koně se začali formovat do řady, a já pohledem bezradně hledala Bloodye – nějak jsem netušila, kam patřím já Brzy jsem ale našla brunetku, kousek od ní Olivera – a tak jsem klisnu vybídla směrem k nim. Ta už začínala švihat ocasem, jak se spousta koní kolem ní pohybovala opačným směrem. Za chvilku už to ale bylo pryč, a my stály po boku Dekamerona s Bloodye. „Nervózní?“ zeptala se mě i ona. „Jako prase.“ Zamumlala jsem dost jasně na to, aby mě slyšela. Přikývla a podívala se na mě tím pohledem, z nějž bylo jasné že ani ona není úplně v klidu To už ale Niora vystoupila z řady koní a začala představovat. „Je mi ctí vás všechny přivítat na letošním, již pátém ročníku Honu na lišku. Letošní ročník bude trochu jiný – roli Mastera nahradí studentka naší jezdecké akademie, Bloodye. Pozice lišky se pak ujala rovněž naše studentka, Kitty. A jak už začíná být tradicí, jak Vrchního lovčího uvítáme na našem honu zahraničního hosta, Olivera Paertsona.“ Ukázala na nás tři, stojící v řadě vedle sebe – jediný Oliver vypadal, že ví, co dělá. Opět zazněla fanfáry a pak už slavnostní proslov. Ve své hlavě jsem se ne úplně zdržela komentářů

Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
(a jéje)
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
(kromě lišky :33)
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
(„Hej Bloodye, trochu ztrácím rovnováhu mohla bych..?“ á bum)
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
(„Ne nemohla“)
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
(Jo, buďte na koně hodný.. a hlavně na lišky!!)
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, Liško, vyraz! - a vy za ní!

Vyrazili jsme plnou rychlostí svižného kroku Lehce jsem vranku stiskla holeněmi, v krku se mi vytvořil knedlík a já si v ten moment uvědomila, že jsem nesnídala. A sakra. To kafe teď leží opuštěně v kuchyňce, spolu s máslovým croissantem, jaká škoda Potlačila jsem ale lehké zakručení v břiše, porovnala si v rukou otěže – hezky na střední délku, ať si moje lištička může natáhnout krk – a vydali jsme se vstříc dobrodružství přímo otevřenou hlavní branou. Bezprostředně za ní jsem vranku stočila doprava, takže jsme se napojili na příjezdovou cestu. V hlavě jsem si přecházela trasu, kterou jsem převčírem naplánovala – a projela si jí takřka jenom včera. A během toho dvakrát zabloudila Doufejme, že tentokrát se to nestane. Pokusila jsem se uvolnit v zádech a břiše, v ramenou, abych klisně netuhla v hubě a když jsem se přeci jen na koni trochu uvelebila a nabrala jistotu, dostala jsem nutkání ohlédnout se přes rameno. Ale už jenom ta představa množství jezdců.. ne, bez toho se obejdu Raději jsem klisnu stočila přenesením váhy mimo cestu, na louku – v trávě byla jasně prošlapaná cestička vedoucí do lesa, kterým jsme potřebovali projet. Na ní jsem stiskla holeně, počkala si na Asiino naklusání a začala zlehka vysedat. Opravdu jen zlehka, takhle u příjezdovky takřka žádný terén v podobě kopečků a svahů nebyl, takže jen těsně nad sedlo, spíš dopředu než nahoru, hlavně ale příjemně pro klisnu. Povolená v loktech, abych jí nebyla nepříjemná v hubě jsem sledovala, jak si vytáhla krk dopředu. Neodolala jsem pokušení a hodila letmý pohled přes rameno – pár koní využilo příležitosti a natáhlo čumák až dolu k zelené trávě - a chramst. Jo, to je test hned na začátek Letmo jsem se usmála a pak už zase stočila pohled na cestu – blížili jsme se k lesu a já bych nerada nabourala do stromu Zůstala jsem ve třmenech nad sedlem o jednu dobu navíc a pak začala zase dosedat – v podstatě jsem si přesedla, akorát tak abych se vyhnula riziku, že klisně teď při rozehřívání hepnu do zad. Vyklusali jsme mírňoučký kopeček ke kraji lesa a napojili se na širší stezku. Les tady jen lehce vyčuhoval, byl řídký a hlavně smíšený, takže teď na podzim měl nádherné barvy. Kombinace jasně zelených smrků a zežloutlého listí bylo kouzelná Cesta před námi se začala zužovat, takže jsem párkrát pomaleji dosedla, abych kobylce dala najevo, že se bude přecházet, houkla na ní „A krook,“ a pak teprve zasedla do prvního krokového kroku začínala jsem kobylku pomalu sbírat na lepší kontakt, po vyjetí z lesa nás čeká ocválání a pak už přijdou na řadu první skůčky. Zkusmo jsem jí nechala odžvýknout a to už se před námi cesta otevírala na louku. Stáčela se kolem lesa do levotočivé zatáčky, lehce do kopečka, takže pro první cval naprosto ideální. Nechala jsem proto kobylku naklusat, začala nejprve vysedávat – rychlý pohled dolu mi řekl, že na levou přední – a ohlédla jsem se na zbytek grupy. Ne že bych je viděla všechny Ale nikde žádné komplikace, Bloodye se na mě povzbudivě usmála a tak jsem uznala, že můžu nechat klisnu nacválat – aniž by z toho nějaký kůň vzadu dostal roupy. Teda, snad „Nacváláme!“ houkla jsem tedy dozadu.
Kobylka nacválala ochotně a s chutí – nicméně ne jako tryskáč, jako tolikrát. V duchu jsem děkovala za pracovní týden a pár dní lehkého odpočinku, neměla teď energie přehršel, naopak byla v kondici a připravená pracovat, jak má. Zlehka jsem odlehčila sed – ne moc do předklonu, abych klisnu neházela na předek – a přehmátla otěže, abych i ve stehenním udržela kontakt. Teď jsme se potřebovaly stočit kolem lesa, ale ne po celé délce louky – v půlce „zatáčky“ jsme se měly odpojit a sjet podél balíků, co byly u louky vystavěné, o něco níž, k vysokému dubu. Od něj vedla většinou Floresťanek velmi oblíbená cvalovka, pro dnešní účely jsem na ní ale postavila první skoky. Jakmile jsme projely zatáčku dost daleko na to, aby se na obzoru objevily balíky, vranka našpicovala ouška a zaměřila je. Sledovala jsem cíl svojí cesty, holeněmi a vahou na něj klisnu vedla, ta zřejmě nabrala dojem, že se koná další kondiční vyjížďka a tak měla pěkné, pracovní tempo. Ještě jednou jsem poděkovala za pracovní týden, protože takhle vzornou jsem jí v terénu ještě nezažila Asi dvacet metrů od balíků se slámou jsem houkla „Klušeme!“ pohrála na otěži a kobylka zvolnila. Zasedla jsem, provedla zádrž a nechala kobylku přejít do klusu. Kolem balíků, zabalených do té protivné světlé plachty, jsem provedla řádně velký oblouk, kdyby měl někdo náhodou lekavého koně, aby na ně nekoukal. Jelikož teď vedla cesta lehce z kopečka, přizpůsobovala jsem se tomu svým těžištěm – a pozornější jezdci už zaregistrovali první skoky. Šlo o hubertovskou klasiku, nízké skoky z různých větví, klacků, „Co les dal“ Široké byly každý dost na to, aby je pohodlně skočili třeba i tři koně vedle sebe – tři za sebou, s odstupy asi třicet metrů. Ani ony samy nebyly nějak vysoké, do toho půl metříku měly ve všech bodech – klidný rozjezd, ale ono bude hůř Ti se budou ještě divit.
Doklusali jsme až k onomu dubu, vysoký a košatý, jak opadával, jen to zašumělo když se koňská kopyta brodila listy, spadanými pod jeho větvemi. V létě tvořil takovou zvláštní bránu, tenhle úsek louky byl od toho následujícího oddělen křovím – kromě asi tří metrů, nad kterými právě vypínal své větve. Na podzim už to nepůsobilo tak kouzelně, ale svojí atmosféru to mělo pořád Hlavně jsem ale věděla, že jeho kořeny vedou bezpečně pod zemí a že o ně tedy žádný kůň pod nánosy listí nezakopne. Mohla jsem proto nechat vranku v klidu nacválat. No, v klidu Znáte ten moment, kdy vám kůň doslova přečte myšlenky a provedete co jste po něm hodlali chtít ještě dřív, než udáte vědomou pomůcku? Tak přesně to nastalo Vranka zaregistrovala skoky a to jí nahecovalo tak, že na mojí myšlenku vyrazila kupředu. Ne nijak závratně, ale bylo to o dost rychlejš, než jsem zamýšlela. A navíc na tu samou nohu jako kolem louky, což jsem nechtěla. „Hou, holka.“ Houkla jsem na ní a donutila jí zvolnit tempo a přejít do klusu. Trochu jsem si jí porovnala, a teprve teď jsem jí nechala nacválat – na správnou nohu. Klisna i tak razila trochu svižněji, byla jsem jenom ráda že jsem skoky nedala bezprostředně po nacválání, měla jsem jí tedy čas trochu poopravit. Díky jejich velikosti jsem je ale nemusela nijak extra řešit – stačilo hlídat klisnu hezky v tempu, holeně přiložené na bocích koně a ona už si to pořešila. Jen zlehka zvedla cvalový skok, aby se přehoupla přes, zatímco já – stále ve stehenním sedu – jsem se jenom přizpůsobovala jejím pohybům, šla spolu s nimi a rukama jí dovolila nad skokem lehce vytáhnout krk. Během cvalu ke druhému skoku jsem zaregistrovala povozy, vpravo nad námi, kam se louka postupně tyčila – a kam jsme taky mířili. Od nich nás teď dělil svah po naší pravé ruce, zarostlý vším možným. Tím bych projíždět opravdu nechtěla Věnovala jsem pohled druhému skoku, který se blížil, nechala na klisně přiložené holeně, jejichž kontakt jsem trochu zesílila, zadívala se za skok a houkla „A kliiid“, když kobylka zabrala odzadu o něco více, než by bylo záhodno. V klidu zvedla nožky, přehoupla se přes jakoby nic – však šlo taky o nizoučkou překážku. Už takhle jsme najížděly na třetí překážku kolmo, díky její šířce nemělo moc smysl najíždět přesně na střed – jen jsem klisnu pravou holení odtlačila trochu dál od kraje, než byla doposud – a zezadu se ozval dutý náraz, jak některý z koní pravděpodobně ťuknul do větve. Jelikož v takové blízkosti za námi byli leda psi a Master, tušila jsem, že se Dekameron rozhodl opět odfláknout nízký skoky Jen aby nám nerozbil půlku trasy dřív, než si to skočí kdokoliv z běžných účastníků. Kobylka se přehoupla i přes poslední skok a já začala pohlížet směrem doprava, nad povozy, blíže k lesu, který se u louky tyčil. Byl tu poměrně kopcovitý terén, střídání lesa a luk, čas od času potůček.. no prostě ideál pro hon. Pravou holení jsem vranku vytlačila do trochu většího oblouku, aby si víc najela a nemusela vyjíždět větší svah, a postupně se začínalo ozývat cvakání foťáků, jak jsme projížděli kolem povozů. Díky tomu, že se louka nacházela na mírném svahu, byly teď pod námi, zatímco my si krosili krajinu hezky po vrstevnici. Ještě chvilku si zacváláme, takže jsem kobylku nechala trochu zkrátit tempo poloviční zádrží, na pár cvalových jsem přesedla – ale jen, abych jí nechala změnit vedoucí nohu letmým přeskokem. Nechceme přece zatěžovat jen jednu nožku Přehodila jsem si otěže do jedné ruky a tou druhou zamávala Abi, to jsem prostě nemohla neudělat. Po téhle straně se nám navíc rozprostřel pohled na údolí – byla vidět i část Rodovie. Její zbytek byl skryt za dalším úsekem lesa, který nám momentálně stál v cestě – pokud ale udržíme směr, jde jen o pár stromků, doslova – pak navazujeme na další louku. „Užší skoky!“ houkla jsem dozadu, když jsme se blížily k dalším překážkám – na kraji lesa stála nízká kamenitá zídka – nebo alespoň její zbytky. S Jasonem jsme jí včera kontrolovali, jestli jsou ty dost bytelné pro to, aby simulovaly překážku – a kafomil je shledal způsobilými Což bylo super, protože to působilo jako vystřižené z irských honů. Jezdci měli možnost následující úsek překonat třemi způsoby. Zídka měla asi deset metrů na délku, v půlce byla opět poničená – ne úplně, a tak jsme přes tento úsek postavili malou dřevěnou „bránu“, která mohla sloužit rovněž jako skok, a o pár metrů vedle zídky byla cesta pro překonání úseku nohama na zemi. Jelikož šlo ale o překážky kolem sedmdesáti centimetrů, nijak jsem se toho nebála. Prkna branky, kterou jsem hodlala s klisnou překonat, byla navíc křížem, takže tvarově vedly koně na střed skoku, kde byla překážka ještě nižší. Zasedla jsem, provedla lehkou poloviční zádrž, abych klisnu získala lépe pod sebe a na kontakt, sledovala prostor kdesi za bránou a holeněmi vranku vedla na branku. Ta byla široká tak metr a půl, takže se na ní navádělo hůř. Klisnu jsem proto vedla holeněmi mezi napjaté otěže, lehce jsem zamlaskala, když jsem vycítila její zaváhání. Před odskokem jsem jí podpořila pobídkou a vranka se odpíchla, přehoupla se přes a já šla se zadkem nad sedlem s jejím pohybem, rukou jsem vyjela po krku, abych jí ho dovolila vytáhnout a opřela si jí o něj – pro jistotu, abych jí při doskoku necukla v hubě. Nad skokem jsem se nejen držela koleny, myslela jsem ale i na přiložené holeně a tak jsem klisně nepřepadla na krk. Sledovala jsem celou dobu prostor za skokem – otevřenou louku, opět na kraji lesa. Jakmile člověk překonal zídku, rozprostřela se před ním dlouhatánská plocha zeleně, jako dělaná na halali – zařadila jsem jich do honu schválně víc, ať je trochu sranda Je fakt, že jsem ani já nemohla vědět, kdy Oliver zahlásí, že se „halaluje“ a z toho jsem byla trochu nesvá. Liščí ocas se mi hrdě pnul na rameni a já o něj nechtěla přijít
Nechala jsem klisnu odcválat kus od skoků, načež jsem na ní houkla „A hooou“, pohrála na otěžích, pak zasedla a nechala jí přejít do kroku. Otevřela jsem prsty a s pobídkami holení jsem klisnu nechala vytáhnout si krk hezky dolu – a zase jsem si jí pobrala. Vranka spokojeně přežvykovala, oddechovala a já se ohlédla za zbytkem. Oliver takřka hned za mnou si mlsně prohlížel širokou louku – nebylo těžké uhodnout, co se mu honí hlavou. „Tady ne.“ Řekla jsem mu jasně, ale stručně. „Neprojedeme louku celou, budeme zahýbat do lesa.“ Ukázala jsem mu, a on přikývnul. Jeho tvář se zdála nečitelná, ale já tušila že si v duchu kuje pikle. Ještě, že je vrchní lovčí a ten se halali neúčastní.. ne? Ačkoliv já jsem si teď mohla být jistá, že můj ocas je pro teď v bezpečí, na ostatních účastnících bylo vidět vzrušení – a nejen na nich. Možná to bylo rozsáhlou loukou, možná jejich domněním, že by každou vteřinou zaznělo loukou hlasité „HALALI!“, ale někteří koně poklusávali, pocválávali a byli celí nesví. Tenhle úsek jsem si ale chtěla vychutnat jinak – jelikož už nám ve výhledu nebránily žádné stromy, měly jsme po pravé straně celou Rodovii i s řekou – která se přes ní táhla kamsi do dáli. „Škoda, že sem nejezdíme častěji.“ Promluvila jsem na klisnu a pohladila jí po krku. Přesto mi bylo jasné že jezdit sem, tak se víc kocháme, než makáme, a to se s tímhle stvořením moc nevyplatí
Netrvalo dlouho, a po mojí levé ruce se objevila stezka vedoucí přímo lesem. Kobylku jsem tam tedy stočila – stezka byla dost široká pro klus, ale jen pár desítek metrů po ní byl brod – pár metrů široký, ale mělký sotva po spěnky. Vraná zašpicovala na vodní hladinu ouška, ale nijak proti průchodu neprotestovala. Jakmile stála předky ve vodě, houkla jsem „A stůůj“ a strnula v těle, přiložila lépe holeně a zesílila kontakt na otěži – kobylka zastavila. Nechala jsem jí vytáhnout hlavu, ať se napije, jestli chce. Pár loků si dala, brzy se ale začala věnovat spíš drbání nohou – a já nechtěla, aby se mi chrániče namočily, suchý zip je pak docela nespolehlivý – a ztratit součást sady uprostřed prvního honu? O to jsem fakt nestála Mlaskla jsem proto na klisnu, nechala jí vyjít dopředu volným krokem – zatím jsem si posbírala otěže. Možnosti nechat koně napít využil kde kdo, takže jsem si zatím vranku protáhla ohnutím krku v zastavení do obou stran – a když už byli psi připravení na cestu, stiskem holení jsem nechala klisnu opět vykročit.
Pár desítek metrů od brodu jsme naklusali a já začala opět vysedat. Tentokrát vedla cesta trošku vzhůru, takže jsem vysedávala více do předklonu, neustále si hlídala kontakt na otěži ve všech fázích vysedání a každých sto metrů jsem přesedala. Netrvalo dlouho a dostali jsme se z lesa ven – tedy, na louku která byla opět obklopená lesem z velké části. Stezka sice vedla dál podél stromů a kdybychom se jí vydali, dostaneme se na místo, kde jsme se prvně setkali s povozy. Ty na nás ale čekali na druhé straně, takže bylo potřeba se za nimi dostat. Vyvedla jsem proto pravou holení klisnu blíž k lesu, abychom si mohly lépe najet oblouk – na svah, který nás od louky dělil. Byl sice prudší, ale vysoký jen asi tři metry, takže by s ním žádní koně neměli mít problém. A kdyby ano, mohli popojet o kousek dál, kde se svah postupně vyrovnával. Klisnu jsem navedla kolmo na něj, opřela se do třmenů, chytila se koleny, přitiskla holeně, aby mohla pořádně zabrat zadky – a odlehčila jí záda. Nepředkláněla jsem se moc, jen podle ní, abych jí nenarušovala těžiště, ruce pak vyjely lehce po krku nahoru, aby si mohla natáhnout krk. Pár pořádných záběrů a už jsme byly nahoře. Otočila jsem klisnu opět doprava, takže jsem teď jela opačným směrem než celý lot, který akorát vyjížděl z lesa – jen o pár metrů nad nimi Přede mnou se teď louka zužovala, jelikož byla z obou stran ohraničená jehličnatým lesem a ten postupoval blíž a blíž k ní – jako jakýsi trychtýř, který nás naváděl správným směrem. V nejužším místě, kde byly krajní stromy protilehlých částí lesa vzdálené jen asi třicet metrů, byl postavený další skok – řada pneumatiky postavených vedle sebe, zajištěných tak, aby nespadly.Byly uprostřed spojené tlustším kmenem, takže byly stabilní a měly příjemný tvar kopírující tvar skoku koně. Vedle nich bylo dost místa pro ty, kdo by ani tento lehký skok nechtěli – nebo nemohli – skákat. Přece jen, někteří koně jsou obzvláště koukaví, o to více takhle venku při velké akci, a ne všem by se přes něj mohlo chtít. Já ale s chutí pobídla klisnu do cvalu – zase na opačnou nohu – takže na levou – než posledně – a vyhoupla se do stehenního sedu. Jelikož překážka nebyla tak široká jako předešlé, bylo potřeba si klisnu pořádně navést na střed skoku – kolmo nás vedla už relativně přirozeně naše cesta. Sledovala jsem volný prostor za skokem, jelikož za ním se louka zase rozšiřovala, v podstatě jsme se měly vynořit na té dlouhé, vhodné pro Halali, o pár desítek metrů dál, než jsme se z ní odpojili. Jelikož pneumatiky byly kulaté (překvapivě ) a tím pádem jak vysoké, tak široké, tak jsem klisnu nechala trochu protáhnout cvalové skoky – hezky s poloviční zádrží, přidat trochu holeně, aby šla pořádně od zádě a nepřepadla na předek – aby byl skok dostatečně prostorný. Přece jen, jistota je jistota a ono nám to neuškodí  Holeněmi jsem si vranku zarámovala a začala si odpočítávat cvalové skoky – takový zvyk z crossu. „Tři, dva, jedna“ znělo mi hlavou jako automatický odpočet časované bomby – jen místo výbuchu přišla podpořující pobídka a odskok, se kterým jsem se zvedla ze sedla, nabídla klisně otěže pro vytažení krku a s přiloženou holení se držela koleny. Opřela jsem ruku o její krk, takže jsem jí při doskoku nedrbla v hubě a to už se na louce, která se před námi otevírala, objevily povozy. Projížděly naproti nám, dál po rozsáhlé louce – ta byla po naší pravé straně neohraničená, před námi jí uzavíral les, ale až po x set metrech, a nalevo jí ohraničoval už pár desítek metrů od nás – a po téhle straně taky vedla polní cesta, lesem. Přímo před námi ale momentálně stál ještě jeden skok – skládal se z několika barelů položených na boku za sebou, na zemi byly na každé straně položené tlustší klacky, aby se barely neměla tendenci kutálet – zem pod nimi byla navíc lehce prohloubená, takže by se to stát nemělo. Jelikož byl ale teď kolmo na nás – respektive teď bychom k němu přijeli z boku, takže bylo potřeba stočit se doprava kolem stromů a pak provést velký oblouk, kterým se otočíme o sto osmdesát stupňů a najedeme si na něj – a z něj pak rovně na stezku. Jelikož oblouk po kraji lesa byl pravotočivý a my cválaly na levou nohu, zasedla jsem, provedla poloviční zádrž, abych kobylku dostala do lepšího vzpřímení a vyčkala na moment vznosu. Přehodila jsem váhu, holeně, nabídla pravou otěž a kobylka přeskočila. „To je pašanda.“ Řekla jsem jí. Natočila jsem se za liščím ohonem na rameni, našlápla pravý třmen a klisnu už zase ve stehenním sedu vyvedla na mírný oblouk. Ten jsem pořádně protáhla, abychom neměli nájezd ke skoku o čtyřech cvalových, ale aby všichni měli čas si koně srovnat – ne že by všichni měli jezdit přesně podle mě, ale lidé k tomu měli tendence, příznejme si  Naívc, i já jsem potřebovala mít čas dostat vranku na střed skoku – měl tak tři metry na šířku, takže to úplně střed být nemusel, ale když to zvládneme, tak proč ne Jelikož na skok jsme se museli otočit zase doleva, ještě jednou jsem kobylku nechala přeskočit a pak už jí stáčela do oblouku. Sledovala jsem očima neustále barel, který byl zhruba veprostřed, abych jasně viděla, kam chci klisnu dostat – periferně jsem ale zaregistrovala tu spoustu koní za mnou a uvědomila si, o co se to tu vlastně pokouším Poprvé za dnešní den mě ale místo paniky popadl záchvěv hrdosti, takže se mi po tváři roztáhl nefalšovaný, spokojený úsměv. „Tak pojď zlato“ vedla jsem klisnu holeněmi kolmo zhruba na střed skoku a dívala se přitom na pěšinu, která pár desítek metrů za ním začínala. Trochu více jsem přiložila holeně, abych klisnu zarámovala, napnuté otěže, že jsme na honu neznamená, že budeme skákat halabala  Ještě jsem po straně zahlédla nováčky, které vedla Lisa na druhou stranu – skákat asi nebudou, přece jen tenhle skok byl trochu i široký a koně by na něj mohli koukat. Ale ono na ně v průběhu honu ještě pár skoků zbude  To už se ale klisně přehoupávala přes skok – opět byl trošku i do šířky, takže jsem víc vystrčila zadek nad sedlo, posunula otěže dál po krku, abych klisna mohla krkem vyvažovat rovnováhu a pak už šla přirozeně s jejím pohybem – jen holeně u koně a špičky dopředu, aby se tak u sedla uzavřely kolena. Klisna překonala skok jedna báseň a já jí nechala volným tempem odcválat až těsně ke stezce. Tam jsem na ní houkla, že zpomalujeme, pohrála na otěži a zasedla. Jakmile přešla do klusu, pochválila jsem jí a začala vysedávat. Stezka byla široká, takže se vedle nás pohodlně vešly i povozy, které spolu s námi mířily na místo určení – Loveckou louku. Klidně jsem vysedávala, více dopředu než nahoru, nechávala jsem se vyhazovat klisniným pohybem a mezi prsty postupně propustila otěže – kobylka si vytáhla hlavu a já si je začala zase pobírat. Když jsme proklusávaly kolem povozu, ve kterém seděla Abi, otočila jsem se na ní a opět jí zamávala – se širokým úsměvem na tváři. A ten Abiin nebyl o nic menší  Jelikož náš klus byl ale o trochu rychlejší, brzy jsme se od nich vzdálili – ale to už jsme doklusali na loveckou louku.
Nechala jsem klisnu přejít do kroku a spíš než zaparkované auto, provizorní uvaziště nebo stromky kolem jsem sledovala skoky, které tu byly vystavěné. Letos si s nimi tedy pořádně vyhráli. Stálo jich tu připravených pět – z toho jeden dvojskok – a z toho na tři jsem se bála. I přes předsevzetí po kurzu crossu jsem s vrankou při parkuru pracovala spíše na stylu, než na výšce, drželi jsme se tak těch výšek osmdesát, devadesát a stovku jsme skákali leda ve volnosti – takže lépe řečeno, vranka skákala. Nehodlala jsem svojí premiéru podnikat na pevném skoku, takže holt budeme muset skočit jeden z těch jednodušších. Ten nejnižší ale nepřipadal v úvahu, měli jsme za úkol ty jednoduché přenechat méně zkušeným. Ne že Já bych byla zkušený parkurák Metr sice nebyl nijak vysoko, ale k čemu skákat metr, když máme co zlepšovat na nizších? Nakonec jsem se proto rozhodla pro dvojskok, stejně jako vloni – zkusím štěstí na prvním skoku a když to nevyjde, pokusím se o druhý. Kobylku jsem si stiskem holení naklusala, začala vysedat a po pár klusových přišlo zasednutí, levou holeň za podbřišník a s její převažující pobídku jsem klisnu nechala nacválat. Skok byl vyšší – alespoň na nás – takže jsem zůstala v plném sedu, kombinací pomůcek sedem, otěžemi a holení jsem provedla poloviční zádrž a vranka se posadila hezky na zadek. Sledovala jsem větvičku nad prvním kolmákem, nejprve klisnu navedla holeněmi pořádně kolmo a na střed skoku. Když klisna trochu zabrala, poznala jsem, že se na skok těší, dodala jsem si tedy odvahu, přesunula obě otěže do pravé ruky – ta delší větvička, a tedy ta blíž k zemi Byla po levé straně, takže jsem chtěla mít levou ruku volnou. Stále jsem jí ale přidržovala otěž, pravá ruka jí jen držela tak, aby až jí pustím, se neprověsila. ODPOČÍTÁVALA JSEM CVALOVÉ SKOKY, TŘI, DVA JEDNA A POBÍDKA PRO PODPORU, VRANKA PODSOUVÁ ZÁĎ POD SEBE A ODRÁŽÍ SE Z NÍ JAKO Z PRUŽINKY. JÁ SE ZVEDÁM ZE SEDLA, NEJDU ALE TAK ÚPLNĚ S POHYBEM, STOUPÁM SI VÍC DO TŘMENŮ, ABYCH SE DOSTALA VÝŠ A LEVOU RUKU VYSTŘELUJU PO VĚTVIČCE. INSTINKTIVNĚ TISKNU PĚST TAM, KDE BY MĚLA BÝT – A SKUTEČNĚ, KOUSEK KLACÍKU V NÍ CÍTÍM. KLISNA DOPADÁ NA ZEM, PRAVOU RUKU MÁM NATAŽENOU S OTĚŽEMI DOLE, TAKŽE V HUBĚ JSEM JÍ NEŠKUBLA – ZA VYROVNANÝ SKOK BYCH TO ALE TAKY NEOZNAČILA DÍKY DOST NEROVNOVÁŽNÉ POLOZE NAD SKOKEM SE SNAŽÍM NAJÍT S KOBYLKOU SPOLEČNÉ TĚŽIŠTĚ, KDYŽ JSME NEBEZPEČNĚ BLÍZKO U DRUHÉHO SKOKU. POŘÁD ALE VRÁVORÁM, TROCHU MOC NA LEVOU STRANU, KDYŽ NAJEDNOU KOBYLKA ZABRZDÍ, OTÁČÍ SE NA ZADKÁCH A ZDRHÁ VPRAVO – INSTINKTIVNĚ SE SNAŽÍM POHYB S NÍ VYROVAT, ALE JAK JSEM NEBYLA JEŠTĚ POŘÁDNĚ V SEDLE KDYŽ ZABRZDILA, SKONČILA JSEM ZADKEM PŘED PŘEDNÍ ROZSOCHOU. VRANKA SE VYDALA CVALEM VPŘED, MOJE STEHNA LEŽELY ZEPŘEDU NA OPĚRKÁCH A V RUCE JSEM STÁLE JEŠTĚ SVÍRALA VĚTVIČKU. Rychle jsem sáhla po otěžích i levou rukou, větvičku jsem si přitom přehodila do podobné pozice, v jaké držívám tušírku – aby mi v držení otěží nevadila. Ne že bych chtěla použít otěže jako záchrannou brzdu, sedem ale teď klisnu zpomalím dost špatně. „A hooouuuu“ zkusila jsem o nejdříve, ale můj samotný hlas byl moc rozrušený na to, abych jí tak dokázala zklidnit. Naopak se mi dostalo malého vykopnutí jednou zadní nohou. „Kliiid, hodná jsi.“ Zkusila jsem to znovu o zlomek vteřiny později. Začala jsem přitom vyvíjet i lehký tlak na její hubu. Vranka začínala zpomalovat, ani já houpající se jí na kohoutku jsem se jí moc nezamlouvala. V duchu jsem si spílala, že jsem nevzala přilbu ani páteřák, protože tohle nebyla moc spolehlivá pozice. Nohy jsem tedy spustila co nejdál podél jejích plecí a snažila se udržovat rovnováhu. Klisna vzteklá z toho, jak jsem jí vyvedla nad skokem z rovnováhy poslouchat moc nechtěla, tak jsem jí alespoň otěžemi směrovala na louku, a ne aby se mnou utekla někam do lesa. Nakonec na poslední rázné „A stůj“ zpomalila do kroku a zastavila. Vydechla jsem a rychle se posunula zase zpátky do sedla – to bylo mnohem příjemnější. „Tobě neřekli kde se jezdí?“ smál se Tom, který chtěl očividně vranku zastavit ze země, když ke mně došel. „Ale jo, řekli. Ale to víš, co u nás nejsi, není to co bývalo“ odpověděla jsem a pobídla klisnu do kroku – zpátky před skoky. Dovolila jsem se, jestli si můžu skok – mimo soutěž, samozřejmě – opravit, a za chvilku už jsme s klisnou cválaly pravidelným obratem na první kolmák. Asie švihala ocasem, byla pořád rozdrážděná, takže jsem na ní promlouvala a snažila se nedat jí šanci skok vyhnout – navést na střed, hezky v tempu, holeněmi jí vedu mezi otěže, poloviční zádrž abych si zajistila angažovanost zádě, trochu jsem při ní zesílila holeň, aby trochu natáhla skoky a měla tak lepší prostor na oxer – a už jsme se blížily ke kolmáku. Tři, dva, jedna, jdu s pohybem koně, otěže jdou po krku aby ho mohla vytáhnout – ale ne moc, abych si jí stihla po skoku zase zpacifikovat, zadek jde nad sedlo, holeně přiložené, špičky ke koni takže mám uzavřená kolena a koukám na další skok. Ramena přitom vzadu, takže klisnu nepřevažuju. Klidně dopadáme a já rovnou zamlaskám za stisku holení, abych klisně dodala kuráž. „Jdeme na to holka.“ Promlouvám na ní a vidím, jak ouška stříhla směrem ke mně – jen na zlomek sekundy, jinak sledují druhý skok. Jen pár vteřin, není prostor na chyby – pobídka před skokem a klisna se odráží mohutným zabráním zádě. Odskok nám vyšel trochu dál před skok než u kolmáku, jelikož se ale potřebujeme dostat víc do dálky tak to ani nevadí a přehoupáváme se přes něj bez toho, abych zaslechla nějaký náraz kopyta o kládu. Po doskoku klisnu okamžitě chválím, zahazuju otěže a cítím, jak se zřetelně zklidnila. Oklušeme si kolečko opodál, načež jí nechám přejít do kroku – a sleduji pokusy ostatních, zatímco jí krokuji, aby se trochu vyklidnila. Ono jí to před pauzou neuškodí

PAUZA - DRUHOU ČÁST HONU VLOŽÍM CO NEJDŘÍVE