Komentáře k článku: 4. ročník honu na lišku

nadvandy: K mé jízdě se váže i níže (popř. v budoucnu i výše ) uvedené video z Huberta v naší stáji. Touto trasou jsem se nechala inspirovat, protože jsem ji sama několikrát jela, vím co jak kde bylo a proč to tam bylo a jak se to jelo. Kdyby mě někdo hledal, tak stojím za kamerou, protože ze zdravotních důvodů jsem se nezúčastnila. OMLOUVÁM se za to, že tam není hudba, ale YT ji vyhodnotil jako porušení autorských práv a já to budu muset nějak spravit Kdyby jste měli nějaké dotazy, tak se klidně ozvěte....

PS: dohodli jsme se, že nám to všem vyhovuje rozdělené na dvě části, takže za chviličku tu bude úvod a první etapa

http://www.youtube.com/watch?v=fNywWdt44qM

nadvandy+valhalla: HUBERTOVA JÍZDA-LIŠKA
….den před samotným honem…
„Tak co, jsi nervózní?“ ptala se mě Ell snad už posté. Seděli jsme proti sobě v sedlovně a leštily si svoji jezdeckou výbavu. Já jsem se zrovna věnovala uzdečce. „ani moc ne, jsem ráda, že už mám trasu vymyšlenou a několikrát projitou, což mě děsilo nejvíc.“ Usmála jsem se na ni. „no, s tvým orientačním smyslem se i tak můžeme lehce ztratit.“ Vstoupil nám do hovoru Nath, který si přinesl vyprané sako. „hele, nech si toho, jo?“ mrskla jsem po něm špinavý hadr, který mu na hrudi zanechal tmavý flek. „budeš mi to muset vyprat.“ Rozhodil rukama v předstíraném úleku. „no, to určitě.“ Zašklebila jsem se. „Nad, ty nám fakt vydržíš neříct nic i připravované trase?“ objevila se mi za zády Bloodye. „ne.“ Zavrtěla jsem rázně hlavou. Celý týden čelím té stejné otázce:trasa honu. Myslím, že loni jsem na Sáru útočila stejně, ale kdo by si to pamatoval, že? „měla bys nám to říct, co když se ztratíme?“ zvolal Connor. Najednou bylo kolem mě strašně moc lidí, snad celá Floresta. „ale no tak, lidi. Nechte se překvapit, co pro nás Nad připravila.“ Rozháněla je netrpělivě Ell, která se potřebovala dostat ke své skříňce. „co je to tu za srocení? Vy už máte všechno hotové a připravené na zítřek?“ objevil se v sedlovně i Tom. Na jeho otázku byla jednoznačná odpověď, takže se tiše všichni rozešli, házejíc po mě zvědavé pohledy. „tak Nad, co sis to připravila?“ mrkl na mě pak spiklenecky Tom. „já to neřeknu, ani tobě, ani Ell.“ Hodila jsem významně hlavou ke kamarádce, která stála schovaná ve skříni a špicovala uši. „no dobře, ty jsi vážně jak studnice tajemství.“ Pohodil Tom rameny a odešel. „myslela jsi na všechny, koně i jezdce?“ zkoušela to Ell opatrně, když jsem leštila sedlo. „ano, všechno jsem promýšlela několikrát.“uklidnila jsem ji, a i když nebyla spokojená, nechala mě být. Moc dobře ví, že když mě někdo pořád otravuje, začnu být nepříjemná. „a propo, dnes jedu ještě na jednu kontrolní jízdu, projedu si některé úseky a zkontroluju terén, takže si to opět oživím. A mám i tajnou mapu, kde je cesta vyznačená.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky a odešla. Teď jsem ji určitě navnadila naplno. Třeba se rozhodne tu mapu i najít, ale to bude marné. Moje heslo k internetovému účtu nezná teda, snad… došla jsem si pro Val přichystala ji a potom vyrazila do terénu (viz. Terén)
„Tak, je všechno v pořádku a zkontrolované?“ „ano, je“ ujistila jsem naposledy Nioru. „výborně. Ráno si prosím přivstaň a buď k ruce našemu hostovi. Vím, že máš výbornou angličtinu, tak ať se u nás cítí, jako doma.“ „samozřejmě“ přikývla jsem a vydala se do stáje. všechny věci na zítřejší slavnostní událost jsem si připravila na stojan, abych pak ráno neběhala a nesháněla kde co. „kamaše, botičky, sedlo, poprsák, martingal, uzdečka, čabraka, podsedlovka, gelovka…“ kontrolovala jsem jednotlivé věci a dávala je na stojan. Do skříňky jsem si pak připravila věci na sebe, tedy svou honební sadu, která celý rok ležela ladem, helmu a bičík. Pak byl čas odebrat se do postele. Ještě než jsem usnula, prošla jsem si v hlavě celou trasu. Jednotlivé úseky i chody, kterými pojedeme. Jedna podstatná věc mi tam však chyběla: halali! Kde asi tento rok bude? O.o


…..den honu 6:00….
Budík zazvonil a přetrhl proud mých honebních snů. V břiše se mi ozvalo kručení, které značilo hlad. Mě v důležitých chvílích berou nervy jen výjimečně, zato mě dokážou složit sebemenší maličkosti. Rychle jsem ho zaklapla, abych neprobidla Ell, která měla ještě nějakou tu hodinku k dobru. Vyštrachala jsem se z postele a došourala se do koupelny, kde jsem si rychle opláchla obličej a natáhla se do džínů, mikiny a bundy. Jezdecké věci si vezmu až později. Zaklapla jsem dveře a pak se vydala do stájí, kde už se pracovalo. Koně snad vytušili dnešní výjimečnou atmosféru a když jsem vešla do stájí, koukaly na mě jejich hlavy přes mřížová okna. Došla jsem až k Valhallinu boxu. „ahoj krásko, tak co, vyspala ses dobře? Dnes je to opravdu důležité.“ Vešla jsem dovnitř a pomazlila se s ní. Její teplo mě probudilo k životu, pro tuhle ranní hodinu u mě neobvyklého. Vzala jsem si tašku s čištěním, Val přivázala a pustila se do čištění. Kobylka na sobě měla mokré fleky, které jsem vysušila stájovou utěrkou, abych ji mohla pořádně nablýskat. Nejprve jsem ji vzala gumovým hřbílkem a tvrdým kartáčem. Vydrbala jsem z ní pořádně všechno zaschlé bahno a pot a potom se pustila do rozčesávání hřívy. Ta šla vcelku dobře. Ocas byl o něco horší, ale když jsem do něj nastříkala rozčesávač, hned to šlo lépe. Pro dnešní příležitost jsem se rozhodla zaplést Val hřívu do bobíků a na kořeni ocasu udělat kousek zaplétaného copu. Bude to vypadat moc pěkně a navíc je to i rychlé. Nakonec jsem jí ještě přejela celou od hlavy až k zadnímu kopytu kartáčem s měkkými chlupy, na který jsem nastříkala lesk. Když jsem pak opouštěla box, kobylka se leskla jako ještě snad nikdy a měla nádherně zapletenou hřívu i ocas. Vzala jsem v přípravně krmiv kbelík a odnesla jí krmnou směs do boxu, aby se mohla nasnídat. Pak jsem přišla na řadu já. Odebrala jsem se tedy do jídelny, kde už to začínalo vířt. Objevili se totiž kluci ze spřátelené westernové stáje a já měla za úkol se s nimi seznámit, což bylo trošku trapné. Nevím, vůči druhému pohlaví jsem dosti nesmělá, pokud se samozřejmě nejedná o Natha nicméně jsem se usadila ke stolu společně s nimi a poslouchala jejich vyprávění o životě na ranči. Obzvláště jsem také ocenila to, že se neptali, kudy povede trasa. Brali to tak, jak to bylo, tedy čistě na mě a v tajnosti. Brzy si k nám přisedl také náš velevážený host, anglický všestrannostní jezdec William Livrey, který se se mnou dal ihned do řeči. Moje komunikační schopnosti trochu zeslábly, když jsem je nemusela používat, ale velmi rychle se daly zase do pohybu. Jsou věcí, které se prostě nezapomínají. Pan Livrey vyjádřil velké potěšení nad tím, že byl na tuto událost pozván a také si pochvaloval náš areál a přístup studentek. Až jsem se červenala, když jsem mu krkolomně povídala o našich životech tady. S omluvou jsem se pak zvedla od stolu, protože byl čas se jít připravit. Došla jsem tedy do šatny a otevřela skříňku, ve které už mě čekalo ramínko ověšené parádním honebním úborem. Nejprve jsem na sebe natáhla hnědé rajtky, potom mirové tričko a košili se stojáčkem, přes ní červené sako. Doladila jsem to stylovým liščím páskem a na nohy nazula vyleštěné jezdecké boty. V sedlovně jsem si pak sebrala svůj stojan, který byl připravený už od včera a já se tak vyhnula straknici kolem skříněk, kterou jsem samozřejmě předpokládala se sedláním jsem si dala na čas, všechno muselo hezky sedět, nikde nepřečuhovat jinak, než má. Na nožky jsem Val dala nové slušivé kamašky a také botičky, přitáhla jsem ještě gumičku na konci copánku na ocase a pak už jsme byly připravené. Ještě jsem si natáhla rukavice, narazila helmu a popadla bičík do ruky. „tak, teď jsme opravdu připravené.“ Usmála jsem se a otevřela dveře boxu, abych mohla Val vyvést ven. Byl čas zahájit letošní hon!
…nádvoří 9:50…
Když jsme vyšly s Val na nádvoří, překvapilo mne, jaký ruch tady panoval. Mezi jezdci, kteří již seděli na koních, se motali přihlížející diváci, kteří se snažili nafotit co nejvíc fotek. Jednoho fotografa jsem si všimla hned, jak ráda jsem ho opět viděla. Zamávala jsem mu na pozdrav, ale bohužel jsem se k němu nemohla dostat. zasoustředila jsem se tedy zpět na kobylku, která vnímala tolik okolo stojících dosti nervózně a přešlapovala jako dostihák před velkým startem. „jen klid, to bude dobré.“ Šeptala jsem jí, zatímco jsem dotahovala sedlo, stahovala třmeny a vyhoupávala se do sedla. Teď jsem si z výšky mohla prohlédnout všechny jezdce, kteří se již na nádvoří sešli. Bylo tu i dost cizáků, kteří se tvářili trochu ztraceně. Mezi nimi převyšovala Niora na Parisovi a na vše pečlivě dohlížela. Usmáli jsme se na sebe, kupodivu jsem nebyla nervózní, jen jsem se celá chvěla nedočkáním Spatřila jsem i pana Livreye na jeho hřebci Chillim, který stál stranou. On byl opravdu, ale opravdu hodně vysoký i z Valhallina hřbetu jsem k němu musela vzhlížet pak už se v sedlech objevili postupně všichni a diváci poodešli stranou. Na kraji nádvoří stáli myslivci v zelených kabátcích, které mě osobně, strašně imponují. Dodávají vousatým mužům takovou..autoritu. znenadání se ozval první hluboký hlas trubky, ke kterému se vzápětí přidali i další. Zahráli krátkou uvítací melodii, která byla znamením pro seřazení se do řady. Do té jsem se však já, Niora ani Livrey nezařadili. My jsme naopak své koně navedli čelem proti nim, protože my jsme byli ti hlavní myslivci udělali pár kroků blíže ke koním a spustili novou melodii. Objevila se Anette s košíčkem stužek, které postupně každému jezdci připnula buď na dečku, nebo rameno. „tak kam, ty liško podšitá?“ došla až ke mně. „na dečku, na rameni mám liščí ohon.“ Ukázala jsem jí na kožešinu, která byla z opravdové lišky. Anette mi připnula barevnou stužku na dečku a pak přešla k panu Livreymu a také jeho ozdobila touto pentličkou, která nás označila jakožto účastníky honu. Dozněly poslední tóny bravurně zahrané na lesní trubky a niora se mile usmála a začala svůj proslov. Přednášla ho tak zpatra, že jsem měla pocit, jako kdyby si ho vymyslela na místě. Jenže všichni známe její perfekcionistickou osobnost, takže ho měla určitě připravený minimálně týden „vítám vás všechny na letošním, již čtvrtém ročníku honu na lišku pořádaném na Florestě. Dovolte, abych vám představila naši lišku, kterou je letos Nadvandy.“ Pokynula ke mně. Na pozdrav jsem se chytila kšiltu helmy a sklopila hlavu, stejně tak pan Livrey, náš vzácný host. Nakonec Niora představila sebe, jakožto mastera. Potom přišla řada na mě, abych řekla něco o chystané trase. „trasa, kterou jsem vybrala, je dosti členitá, jak jistě sami poznáte, ale pokud jste vy i vaši koně v kondici, nebudete mít problém. Skoky jsou vysoké maximálně osmdesát centimetrů, většina z nich se dá objet. Terén by měl být příjemný, pevný, v noci nám nepršelo a včera bylo všechno v naprostém pořádku.“ Usmála jsem se na závěr. Koukala jsem na řadu jezdců připravených k vyjetí, jejich napětí mě přímo ozařovalo. Ozvala se krátká fanfára lesních trubek a niora pak tajemným hlasem odrecitovala zahajovací zrýmovaný proslov, který se od loňska nezměnil, ale opět byl nový. „a teď!“ zvolala Niora silně, když dozněla další fanfára. „liško-ujížděj!“ to byl pokyn pro mě, vrchního lovčího a smečku našich psů, kterou tvořili kluci z Floresty, tedy Tom, Nath a Connor, ale také westernoví přátelé Sam a Fred. Pobídla jsem Val do kroku a zatočila ji doleva, za mnou se pak rozjela postupně celá skupinka. Niora-master, vedla ostatní účastníky honu po našich stopách. Jakmile jsme vyjeli z nádvoří a dostali se na měkkou písčitou cestu, která vedla přes areál, naklusala jsem, abychom získali nějaký ten náskok, ale také rozhýbali koně. Bránou Floresty jsme tak projeli svižným klusem. Vedla jsem naši smečku prozatím po hlavní cestě, kterou stoupala do mírného kopečku, který jsme si vyklusali a pak přešli do kroku. Nyní jsem se potřebovala dostat na vedlejší cestičku, která nás dovede na mírný svah, kde jsou připraveny první skoky. Z hlavní cesty jsem na ni vytvořila ,s laskavým svolením hajného, průjezd, který mi pomohl Tom prosekat. Byl dostatečně dobře viditelný a navíc cesta byla trochu podmáčená, takže kopyta vytvářela dobře viditelné otisky. Odbočila jsem tedy doprava a projela vysekaným otvorem, který jsem udělala trošku větší, než bych potřebovala já s Val, ale myslela jsem i na ostatní jakmile jsme se dostali na cestičku, opět jsem naklusala. Postupně jsme se dostávali čím dál tím výš. „teď cval!“ rozhodla jsem. Bylo dobré si koně před skoky ještě protáhnout. Na víceméně rovném úseku této cestičky jsem proto pobídla Val do cvalu a zvedla se ze sedla do lehkého stehenního sedu. U výrazné břízy, která byla široko daleko jediná, protože tento úsek byl jehličnatý, jsem zpomalila do klusu a pak kroku. Byly jsme v kritickém úseku, protože tento kousek byl dlouhodobě promáčený a od konce léta prakticky nevyschnul. Přes něj jsme se proto přebrodili krokem. Bláto čvachtalo a odletovalo kolem. Jakmile jsme se přes tento kousíček dostali, mohla jsem opět vesele přejít do cvalu. „budou první skoky.“ Ohlásila jsem raději. Cválali jsme do kopce a z lesa vyjeli na trávou porostlou mez. Zabočili jsme ladně do pravé zatáčky a pak už nás čekaly první skoky. Úplně první byl kus padlého kmene podepřený špalky, po stranách jsem pak přivázala dva slabé stromky, jako ozdobu. Před skokem jsem zasedla do sedla, navedla Val do středu překážky a před odskokem pobídla. Po osmi cvalových skocích pak přišla druhá překážka. Použila jsem staré kovové stojany a březová břevna a stojany ozdobila větvemi z jehličnatých stromů. Koutkem oka jsem zpozorovala diváky usazené v kočárech, kteří na nás mířily objektivy fotoaparátů a cvakali zběsile jeden snímek za druhým. Po druhé překážce jsem přešla do klusu a pak kroku, sjela kousek dolů a pak najela na překážky znovu (takový oválek) abych dala fotografům šanci opravit nepovedené snímky po druhém překonání překážek jsem přešla do kroku a z této mýtinky vyjela nahoru na kamínkatou cestičku. Projížděli jsme tak kolem nádherných chladnokrevníků, kteří táhli povozy s diváky. Nemohla jsem si nevšimnout elegantního muže, který seděl v jednom z povozů a přes klín měl hozenou deku. Ach! -.- po této cestičce, která vedla mezi rozlehlými loukami a již lemovaly občasné pásy stromů, jsme šli dobrý kus cesty. Nechala jsem Val vytáhnout otěže a pochválila ji. Podívala jsem se zpět, jak i ostatní překonávají první překážky. Na cestě se brzy začaly objevovat trsy trávy, které se postupně slily v jednotný středový pás, po kterém se velmi dobře klusalo, takže jsem toho využila a opět zrychlila. Zvedala jsem se rytmicky ze sedla a kontrolovala vzdálenost ke křižovatce. Před ní jsem opět přešla do kroku, protože nevím z jakého důvodu, ale tohle místo bylo vybetonované. Zastavila jsem se před malým pomníčkem, na kterém dosud hořela svíčka, kterou tam někdo nedávno dal. A ač nejsem věřící, ba jsem dokonce zarytý ateista, zastavila jsems e před tímto místem, sklopila hlavu a vzpomněla si na maminku. byla by na mě pyšná, určitě… každý se na chvilku zamyslel a vzpomněl na někoho blízkého. „můžeme jet dál?“ ověřila jsem si, zda už se všichni vrátili ze vzpomínek zpátky do reality a pak Val pobídla do kroku. Zahnula jsem doleva. Cestička teď jasně klesala, ale ze zkušenosti vím, že pozvolna, takže jsem přešla do klusu a sklusala tento úsek. Pomalu a bezpečně. Po levé straně se nám táhla široká pole, vpravo jsme pak měli pás listnatých stromů. Potom jsem opět přešla do kroku, protože se před námi rázem svažoval prudší kopec, který jsem objevila opravdu náhodou a poprvé ho sjela doslova po zadku Val jsem již naštěstí naučila tyhle svahy scházet. Nejdůležitější bylo, aby zadky složila dost pod sebe a já se jí neskutálela přes krk. „velmi pěkné!“ uslyšela jsem zezadu výkřik pana Livreye, kterého takovýto terén evidentně zaujal a potěšil. Držela jsem se pevně koleny, pobízela silně holeněmi a rukama se přidržovala poutka na popršku, abych Val netahala za hubu. Ačkoli jsem tento kopec sjížděla už několikrát, ulevilo se mi, když jsem ho sjela v pořádku a kobylka se konečně vyrovnala do vodorovné polohy po sejitém kopci jsme odbočili opět doleva a klusali po měkké lesní cestě opět kousíček dolů, překročili/přeskočili malinký tok místního potoka a vyklusali opět kus do kopce. Vynořili jsme se na asfaltové silnici, kterou jsme krokem přešli a zanořili se opět do lesa. Ocitli jsme se na začátku úzkého údolíčka, které mírně stoupalo do kopce. „cval!“ zavelela jsem a pobídla kobylku do cvalu. Přes koryto údolí byly položeny nizoučké překážky. O tomto úseku jsem Lisu informovala a pověděla jí, že překážky se tu objet nedají, možná sem nováčky navede, možná ne. Možnost prohlédnout si toto místo měla, takže konečné rozhodnutí je na ní. Překážky byly na šest cvalových od sebe, Valhalla se do nich vešla s přehledem. Byly nízké, břevna tvořila kmeny měkkých stromů. Překonat je nebylo nijak obtížné, koně prostě jen zvedli nohy výš jakmile jsme se překonali poslední překážku, museli jsme se dostat z údolíčka, takže jsme vycválali jeho okraj. Poradila jsem Lise jedno místo, kudy může se začátečníky projet pohodlněji, ale my, zkušení jezdci, jsme si to dali pěkně zostra ocitli jsme se na měkké cestě, která vedla kolem luk. Odbočila jsem z cestičky na měkký travnatý povrch. Tady byly opět připravené nějaké překážky. Louka se v dálce zvedala a nádhernou krajinu rýsovaly oranžově zbarvené lesy. Otočila jsem kobylku za pravou rukou, vracela jsem se tedy jako by zpátky k údolí, avšak najížděla jsem na první překážku, což byl kolmáček asi 50 cm vysoký. Po jeho překonání jsem točila na levou ruku, kde byl umístěn jednoduchý dvojskok tvořený dvěma nízkými, 40 cm vysokými kolmáčky. Potom přišel opět levotočivý obrat a směřovala jsem si to na překážku z balíků slámy, která byla na okrajích přizvednutá, aby byl pěkně vidět střed. Rozhodla jsem si tento kruh zajet ještě jednou, takže jsem to stočila zpět na první překážku, dvojskok a balíky. Potom už jsem přešla do kroku a nechala Val vytáhnout otěže. Navedla jsem ji na cestičku, po které jsme mířili k blízké odpočinkové louce, kde byla naplánovaná pauza a další skoky

nadvandy+valhalla: …12:30 honební louka…
Sjela jsem z hlavní cesty, která byla dosti tvrdá, na příjezdovou cestu k bývalému fotbalovému hřišti, které dnes svému původnímu účelu již neslouží. Bílé čáry dávno vymizely, ale tráva tu byla stále pěkně zelená a vypadala šťavnatě. Však se na ní také koně chtěli hned vrhnout. Nicméně ještě chvilku museli vydržet, tedy alespoň někteří. Niora s Tomem totiž na této louce připravila možnost skočit si něco také v klidu. Byly tu proto postaveny tři překážky, nad kterými visely na rámech větvičky jehličnanů, které si mohli jezdci utrhnout. Niora nám již předem vysvětlila, o co jde, mohli jsme se na to tedy vrhnout. Já jsem vjela na hřiště jako první za hlasitého potlesku okolo stojících diváků, kteří měli dost rozumu, aby se postavili k okrajům a nepřebíhali přes travnatou plochu. Naklusala jsem a jela podél okraje hřiště, abych si mohla prohlédnout, jak jsou překážky postavené. Tři skoky stály v dostatečné vzdálenosti od sebe. Ten nejdál od nás, číslo 3, byl nejtěžší a měli si ho zajet jezdci zkušenější, mezi které jsem se počítala i já. Projela jsem proto rohem stále v klusu. Jezdci za mnou šli pomalým krokem, aby se i oni mohli potom rozjet rychleji a měli dostatek prostoru. ZASEDLA JSEM DO SEDLA A POBÍDLA VAL DO CVALU NA LEVOU NOHU ZHRUBA UPROSTŘED KRATŠÍ STRANY OBDÉLNÍKU, DO KTERÉHO BYLO HŘIŠTĚ ZHRUBA OSEKANÉ. DÍVALA JSEM SE NA SKOK A VYKROUŽILA PLYNULE OBLOUK DOLEVA TAK, ABYCH VAL NAVEDLA NA DVOJSKOK Z KŘÍŽKŮ. PICHLAVÉ VĚTVIČKY BYLY ZAVĚŠENÉ NAD OBĚMA SKOKY, MĚLA JSEM TEDY HNED DVĚ PŘÍLEŽITOSTI SI VĚTÉVKU UKOŘISTIT. ROZHODLA JSEM SE ZKUSIT ŠTĚSTÍ HNED NA PRVNÍM KŘÍŽKU, KDYBY SE MI NÁHODOU NEPOVEDLO VĚTVIČKU UTRHNOUT, TAK ABYCH MĚLA JEŠTĚ DRUHÝ POKUS. CVÁLALA JSEM TEDY V PLNÉM SEDU DO STŘEDU PRVNÍHO KŘÍŽKU. PŘED ODSKOKEM JSEM VAL POBÍDLA STISKNUTÍM HOLENÍ A SPOLU S POHYBEM SE VYŠVIHLA DO VYSOKOSTOJNÉHO STEHENNÍHO SEDU. NAVÍC JSEM JEŠTĚ DRŽELA OTĚŽE JEN JEDNOU RUKOU-LEVOU-A DRUHOU VYTÁHLA NAHORU, ABYCH MOHLA VĚTVIČKU UTRHNOUT. PŘIVÁZANÉ BYLY ČERVENÝM KREPOVÝM PAPÍREM, TAKŽE KDYŽ UŽ JSEM VĚTVIČKU DRŽELA, SAMA SE UTRHLA, JAK VAL DOPADLA NA ZEM . NEMĚLA JSEM ČAS CHYTAT OTĚŽE DO OBOU RUKOU, PROTOŽE VZDÁLENOST MEZI KŘÍŽKY BYLA POUHÉ ČTYŘI CVALOVÉ SKOKY. DOUFALA JSEM TEDY, ŽE KOBYLKU NENAPADNE PŘED DRUHM SKOKEM UHÝBAT. TO SE VŠAK NAŠTĚSTÍ NESTALO A JÁ TAK MOHLA POBÍDNOUT PŘED ODSKOKEM A OPĚT SE ZVEDNOUT ZE SEDLA, TENTOKRÁT UŽ JSEM SE NEMUSELA VYTAHOVAT TAK VYSOKO. Po dopadu na zem jsem honem přendala otěže do obou rukou a přešla do klusu a následně kroku. Nechala jsem Val vytáhnout otěže a krokem jela podél okraje. Na cvičný skok se teď chystal i sám pan Liwrey, který však větvičky přenechal ostatním účastníkům honu já jsem tu svou držela v levé ruce společně s otěží, stejně tak jsem v pravé měla bičík. Také angličan nechal svému koni vytáhnout otěže a zařadil se opět za mě. Zastavila jsem v nejzazším rohu hřiště a zastavila. Nechtěla jsem sesedat, dokud si neodskáčou všichni, takže jsem čekala a sledovala. Postupně se k nám přidávali další jezdci a řadili se víceméně vedle sebe. Když doskákali jezdci ze smečky, trvalo asi tři minuty než se na hřišti objevil lot v čele s Niorou. I ona i skočila cvičně trojku a zařadila se k nám. Jejího příkladu následovali i ostatní jezdci, kteří se úpěnlivě snažili strhnout větvičku. Ne vždy však byli úspěšní jezdci, kteří ještě neměli povoleno skákat, se rovnou zařadili k nám. Řada se protahovala a protahovala a jakmile doskočil i poslední kůň a zařadil se, Niora vyjela proti nám. „teď si dáme asi třicetiminutovou pauzu. K dispozici máte mnoho možností k občerstvení, koním hoďte na záda bederky a můžete využít také provizorních uvazišť.“ Dokončila myšlenku a jezdci pak začali hromadně sesedat. Já jsem si raději poodjela stranou a teprve potom seskočila. Vytáhla jsem třmeny, povolila podbřišník a také nánosník na uzdečce. Dovedla jsem Val k jednomu uvazišti, které zůstalo poloprázdné, protože bylo úplně nejdál stánku s občerstvením, který obsluhovala Petra a její kamarádky. Za chviličku už vedle nás zakotvila Ell s Dariem. „mohla bys mi na chviličku Val podržet? Musím si skočit pro ohlávku a bederku, přinesu ti jí taky.“ navrhla jsem výměnný obchod, s kterým Ell se smíchem souhlasila. Byla jsem si vědoma toho, že koně měli mít ohlávku celou dobu na sobě a k ní připnuté vodítko, ale…já tak prostě nejezdím ráda a tak když byla možnost hodit si to společně s úderkou do auta, využila jsem toho. Ze zkušenosti vím, že Val nemá ráda, když jí něco příliš dlouho plandá kolem krku, takže by ji vodítko rozčilovalo stejně jako mě. Zatímco Ell držela koně, já jsem se vydala k autu. Prvotní tlačenice už pominula(naštěstí) takže jsem si sáhla na kraj pro svoje věci a pak chvilku hledala bederku pro Daria, která byla samozřejmě na druhé straně kufru donesla jsem věci zpět k uvazišti a podala Ell jejich bederku. Svojí jsem hodila Val na záda, aby jí neprochladla. přes uzdečku jsem jí pak natáhla provazovou ohlávku, připnula vodítko a přivázala kobylku k silnému dřevěnému trámu bezpečnostním uzlem. Teď už jsme mohli jít ke stánku, kde se stála fronta. „tak co, spokojená s trasou?“ ptala jsem se Ell, zatímco jsme se jen pomalu posouvali vpřed. Jedním okem jsem stále hlídala Val, ta ale v klidu stála a užívala si odpočinku. „je to parádní! Terén se krásně střídá, ale ten svah dolů mě naprosto dostal. Vůbec jsem o něm nevěděla.“ Žasla a srandově koulela očima. „taky jsem ho našla jen čistě náhodou. Málem jsem z něj sletěla, protože jsme ho sjížděli za úplné tmy.“ Vyprávěla jsem svůj první zážitek. Konečně jsme se dostali na řadu. „tak co si dá naše liška podšitá?“ usmívala se Petra. Prohlédla jsem si tu pestrou nabídku. „nemáte nějakou bagetu bez dresinku?“ zeptala jsem se raději rovnou. Dresinky já prostě nerada. „ale jistě, třeba tahle. Je s kousky masa, salátem, rajčaty.“ Ukázala mi jednu obrovskou bagetu, na které byly na vrchu sezamová semínka. „tak fajn, určitě tu. A k pití…čaj, ať si ohřeju prsty.“ Rozhodla jsem se a Petra se pustila do přípravy. Odcházela jsem tak od stánku s kelímkem v ruce a bagetou zabalenou do ubrousku. Stoly tu nebyly, takže jsem se vrátila zpět ke koním a opřela se o silný trám. Naštěstí vydržel Ell přišla také brzy se svou svačinou. Tiše jsme mlaskali a srkaly horký čaj. Sice svítilo sluníčko, ale přeci jen už příliš nehřálo a po dlouhé jízdě jsem měla prsty ztuhlé. „co bude teď?“ zajímala se Ell. „no, čeká nás krátký průjezd lesem, abychom se dostaly na pás luk, kde jsou připravené ještě poslední skoky. Někde tam očekávej povel k Halali, protože jakmile to Liwrey uvidí, bude mě chtít nechat ulovit.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky. Byla jsem si dost jistá, že právě před poslední sérií skoků přijde povel k halali, protože jsem nás hodlala navést na souvislý pás luk, které obklopuje les. Navíc je to tam víceméně rovné, jen občas mírně do kopečka. K rychlému trysku tedy úplně ideální. Dojedla jsem poslední kousek bagety, dopila poslední kapičky čaje a odnesla odpadky do popelnice. Podívala jsem se na hodinky, ještě jsem měla čas zblafnout jeden párek v rohlíku. Vyzvedla jsem si ho tedy u stánku a prohodila pár slov s Liwreyem, který vypadal moc spokojeně. Vzhlížela jsem k němu jak k Eiffelově věži. Když stojím vedle vysokých lidí, vždy se cítím tak nějak…nízce párek ve mně zmizel rychlostí blesku a bylo třeba ho zapít dalším čajem. „jen se moc nenalívej, nebo se ti bude chtít na záchod v tom nejdůležitějším momentě.“ Popichoval mě Nath. „i když, třeba pak bude snazší strhnout ti ocas!“ zapřemýšlel. „a ty si jako myslíš, že to budeš ty, jo?“ ta představa mě rozesmála, i když nebyla tak nereálná. Byla vlastně stejně vysoká jako kohokoli jiného z Floresty, u návštěvníků nevím, neprohlížela jsem si jejich koně ani styl jízdy. Ozvala se fanfára, která oznamovala konec přestávky. Vrátila jsem se proto k Val, odnesla bederku a ohlávku zpět do auta a pak dotáhla sedlo a uzdečku. Stáhla jsem třmeny a vyhoupla se znovu do sedla. Počkali jsme, dokud všichni jezdci nenasedli a pak se ozvalo Niořino: „ujížděj, liško, ujížděj!“ pobídla jsem proto Val do klusu a vyvedla svou smečku psů po cestě z lovecké louky.


….13:40 druhá etapa honu….
Jak jsem se již zmiňovala Ell, nyní nás čekal krátký přejezd přes pás lesa, který lemoval dlouhatánskou louku, kterou já osobně naprosto zbožňuji, protože se na ní dá krásně a dlouze cválat. Nejprve jsme se však zabořili do lesa. Nevedla tudy žádná cestička, proto jsme opatrně kličkovali mezi stromy, abychom se dostali na druhou stranu. Mezi kmeny stromů, větvemi a listím už prosvítaly zelené kousky luk před námi. Povrch pod koňskými kopyty se rázem změnil. Už to nebyla směska jehličí, hlíny a větviček, ale krásně měkkoučka, lehce podmáčena travička. Když jsem se rozhlédla kolem, byla jsem jako v ráji. Přede mnou se rozprostírala dlouhá louka, která se táhla až za obzor a po stranách ji lemoval les, který přecházel z jehličnatého do listnatého. Koruny byly osázené oranžovým listovím a mě se až tajil dech, jaká nádhera to byla. Nejinak na tom byli i ostatní. Tohle místo prostě všechny dostávalo. Pobídla jsem kobylku do klusu a rozjela se podél lesa. Přešla jsem do cvalu a stočila to po směru. Klidným tempem jsme vycválávali mírný kopeček. Jakmile jsme se pak přehoupli přes jeho vrchol, objevily se přírodní skoky. Jako první jsem smečku navedla na další silný kmen, stejný jako při úplně prvním skoku. Za ním pak následovaly balíky položené mezi klasickými kovovými stojany. Jako další pak byla celkem zajímavá překážka. Mezi dvěma stojany byla umístěná ohrádka, kterou se stojany spojovala dvě břevna, která byla našikmo (jako u křížku) skákalo se tedy přes kolmý skok, jehož střed však dobře určovala šikmá břevna. Potom jsem Val v lehkém cvalu stočila do levého oblouku a navedla na kolmý skok, který tvořilo prkno připevněné ke dvěma dřevěným kozám. Objela jsem tuto sérii ještě jednou dokola, což nás trošku zdrželo a tak se k nám přiblížila skupina s masterem v čele. Nechala jsem Val povolit otěže a šla krokem při okraji lesa. Postupně jsem si ji sbírala na otěž a otáčela se, abych zkontrolovala, jak jsou na to se skákáním ostatní. Jakmile i poslední jezdec přešel do kroku ozvalo se silné „HALALI!!!!!!“ se silným anglickým přízvukem. „dopr*“ zaklela jsem a honem pobídla Val do cvalu. Z kroku jsme tak nacválali rovnou do lehkého cvalu, který jsem pak zrychlila. Už dopředu jsem si řekla, že nebudu Val nějak šíleně pobízet, ale liščího ohnu se také nevzdám zadarmo. Budu se tedy snažit jet ve stejném tempu co nejdál to půjde. Zapírala jsem se koleny do sedlových opěrek a paty tlačila dolů, aby mi nevypadl náhodou třmen. Povolila jsem Val otěže, aby si mohla vytáhnout krk a běžet pohodlně vpřed. V můj prospěch hrál jeden faktor a sice, že Val je dosti plachá, co se týče běhu s ostatními koňmi. Za námi dusalo stádo dobrých třiceti koní a to Val pobízelo vpřed samo o sobě. Když se tak ještě přidala moje pobídka a její oblíbená cválací louka, znamenalo to ideální tempo, které na mě však bylo dosti rychlé. Nejsem zrovna fanda dlouhých dostihů. Srdce mi divoce bušilo, liščí ohon se mi dosud plácal na rameni a já přemáhala pokušení se otočit. Soustředila jsem se na cestu před námi. Louka se mírně zvedala a Val začínala ztrácet dech, což nahrálo koním v přední linii, kteří nás jistě dotahovali. A najednou jsem ucítila, jak pleskání liščího ohonu ustalo, protože už tam žádný nebyl. Když jsem otočila hlavu, viděla jsem siluetu jezdce třímajícího trofej nad hlavou. Kdo to byl nevím, protože jsem se opět usoustředila na kobylku pode mnou a začala jí postupně zpomalovat. Nechala jsem ji, uhoněně funící, na volné otěži jít krokem podél lesa. Během dostihu jsme vystoupali na nejvyšší část louky, takže teď jsme jeli po rovině. Loukou se nesly vzdychy nad prohranými sázkami o vítěze, potěšené výkřiky „vidělas, jak jsme krásně běžely?“ a ironické odpovědi „ne, byla jsi až za námi.“ Ty mě dostávaly snad nejvíc opět jsem si sesbírala Val na otěž a rozklusala se lehkým, klidným tempem vpřed. Čekaly nás už jen poslední skůčky. Jednalo se vlastně o řadu kolmých, hodně širokých, kolmých skoků. Někteří tak využili příležitosti a skočili si ve dvojici. Navedla jsem na ně Val z klusu a přeskákala trojici skoků s ladností nám vlastní. Potom už byl opravdový konec. Teď nás čekala kroková část zpět na Florestu, která odsud byla blíž, než se mohlo zdát. Přejeli jsme na druhou stranu louky a zabořili se do lesa. Uzoučká cestička, která vypadala, že tam vlastně vůbec není nás vyplivla na naši známou hlavní cestu, na kterou jsme před dobrými pěti hodinami vyrazili. „no páni.“ Ozvalo se zezadu a já dobře věděla proč. Té cesty odkud jsme přijeli, si jen tak nikdo nevšimne, pokud tam ovšem rovnou nespadne, že Po hlavní cestě jsme se tedy vrátila zpět k bráně. Projeli jsme pod ní a pak už kopyta začala klapat o dlážděnou cestu našeho areálu. Prokličkovala jsem mezi budovami až na nádvoří. Opět jsem započala řadu, do které se nasumírovali všichni. „děkuji vám všem za účast na dnešním honu.“ Začala niora závěrečný proslov. „Doufám, že jste si to dnes všichni užili. Velký dík patří naší lišce, která připravila výbornou trasu a ukázala nám nová místa, kam se můžeme vypravovat. Na všechny se těším u večerního soudu, kde si probereme všechny vaše prohřešky! Zatím vám všem děkuji.“ Zakončila Niora. Seskočila jsem z Val, vytáhla třmeny a povolila sedlo a uzdečku. Přehodila jsem Val otěže přes hlavu a prokličkovala s ní mezi koňmi do stáje, kde jsem ji odstrojila, pořádně vyčistila a pak vzala do solárka.

kitty + asie: -> ty obdelníčky maj bejt usmívající se smajlíci Word mi to předělal..

Večer před honem jsem seděla v sedlovně, na stojanu srovnanou veškerou výbavu, kterou jsem včera hodlala dát Asii, a všechno to hezky leštila. Na rozdíl od Maki, Blood a Nadvandy jsem sadu pro Asii nedostala, protože jsem hon měla jet letos poprvé a tak jsem musela brát kamaše i dečku základní. Kamaše jsem jiné neměla, a jakákoliv zakoupená nebo vyhraná dečka by se příliš tloukla s mým úborem „lovce“, takže můj výběr vybavení dopadl takhle. I tak bylo ale potřeba všechno umýt, co šla tak natřít krámy, a nablýskat. Nezapomněla jsem ani na podbřišník, ani na otření třmenů, dečku jsem dala vyprat a kamaše a botičky jsem omývala mokrým hadrem. Strávila jsem nad tím nějakou dobu, ale výsledek stál za to a já se spokojeně vydala pro Asii do výběhů – měla jsem ještě v plánu jí umýt hřívu a ocas, aby bylo zítřejší zaplétání snažší a aby se hezky leskla.

DEN HONU
Z postele jsem vystřelila jako rybička, ačkoliv bylo teprve něco kolem šesté hodiny ranní, a Maki opodál ještě zařezávala Nevím proč, asi to vzrušení z denšní události na mě působilo jako kofein, a já tak nebyla ospalá, unavená, ani dezorientovaná, jak brzy po ránu občas bývám – okamžitě jsem vhupsla do uniformy a rozběhla se přes dvůr do stájí, načapat si tu svojí slečnu.
Uličkou mezi boxy se ještě pořád neslo spokojené oddychování, jak většina koní ještě spala, a jen u některých už postávaly jejich jezdkyně a chystaly si je na tu dnešní slávu. Stejně tak já jsem vklouzla do sedlovny, otevřela šuplík ve svojí skříňce a vzala si bílé gumičky, které pěkně kontrastovaly s Asiinou barvou, nůžky a hřebínek, na protrhávání hřívy. Z tašky s čištěním jsem si vzala plastové hřbílko, jelikož kartáč na rozčesání ocasu jsem nevlastnilo, a hřbílkem to šlo jakž takž taky.
Stála jsem u Asiina boxu, a jemně zamlaskala „Holčičko, vstávej“ zašeptala jsem, a Asie, která ke mně do té doby stála zády, se otočila a pohlédla na mě. Koukala docela vyjeveně, jakoby nechápala, co tam dělám – byla docela citlivá co se výkyvů z normálního režimu týče, zvlášť když jsme si navykly každý den na stejný časový harmonogram. „Dneska bude velká sláva, tak tě musíme pořádně vyfešákovat“ vysvětlila jsem kobylce, a ta mi jen jemně dýchla do dlaní, a zase se otočila ode mě.
Rozhodla jsem se začít od ocasu, takže jsem přistoupila kobylce k zádi, vzala ten ohon do ruky tak, abych jí nestála přímo za zadkem, a plastovým hřbílkem jsem začala žíně na ocasu projíždět – nešlo to tak dobře jak by to šlo hřebenem, ale to že byl ocas včera umytý tomu přeci jenom pomohlo a navíc jsem potřebovala důkladněji rozčesanou hlavně horní část, která šla docela dobře. Když to bylo, a ocas se v části u kořene nešmodrchal, vzala jsem do ruky dva pramínky, jeden z každé strany této části ocasu, a začala zaplétat splétaný copánek, který jakoby ve výsledku objímal zbytek žíní. Vypadalo to moc pěkně, a když byl copánek dlouhý asi tak, aby když jsem Asii nadzvedla ocas, tak ta část která volně splývala dolu už byla nezapletená, přestala jsem a ten pramínek, který tvořil ve vrchní části copánek jsem zapletla do copánku naprosto obyčejného, po celé délce. Konec jsem zagumičkovala a pak si spokojeně prohlédla výsledek. „Hlavně ne že se začneš drbat“ napomenula jsem Asii, a přesunula se k hlavě. Stejně jako ocas, i hřívu bylo potřeba nejprve upravit, než se mohlo začít se zaplétáním – tentokrát ale nešlo jenom o rozčesání, ale i o zkrácení a protrhání. Vzala jsem tedy hřebínek a začala s ním Asiinu hřívu rozčesávat. V některých místech to šlo ztuha, ale ne proto, že by se hříva zacuchávala, nýbrž proto, že byla na daném místě tak hustá, že měla problém úzkým hřebínkem projít. V takovém případě jsem tento úsek hřívy nadzvedla, a vzala parmínek z jejího spodku. Ten jsem namotala na hřebínek, až ke koření, a pak škubla. Hříva zůstala na hřebínku a já takhle protrhávala, dokud to bylo potřeba. Nakonec jsem vzala nůžky a celou hřívu dostříhala do stejnoměrné délky – teď byl každý úsek hřívy stejně dlouhý a stejně hustý, a to bylo pro dobře vypadající zapletení velice důležité.
Rozdělila jsem si hřívu do dvanácti stejně velkých culíčků – chvilku mi trvalo, než jsem odhadla jak velký by měl být jeden culíček tak, aby opravdu tvořil jednu dvanáctinu hřívy a já nemusela udělat jeden culík o hodně menší nebo o hodně větší, ale povedlo se mi to. Hřívu na kohoutku jsem nechala volně, vypadalo to tak přeci jenom přirozeněji. Každý culíček jsem pak rozpustila, a udělala z něj copánek – opět jsem si dala záležet, abych ho pletla ze tří stejnoměrných dílků, abych ho utahovala a bobánek byl tak pevný, ale zase ne tak moc, aby se tím hříva neničila. Z každého copánku byl asi centimetrový koneček volné, nezapletené hřívy, když jsem ho zagumičkovala. Když byla Asie ocopánkovaná celá, tak jsem z copánku udělala bobík – ohnutím v polovině, konečky směrem ke spodnímu koření hřívy, a pak to samé ještě jednou – vrcholem ke spodnímu kořeny. Volné konečky se tak schovaly pod to zapletené, a já mohla bobánek zagumičkovat. Dávala jsem si během práce pozor, abych měla bobánky asi stejně vysoké, ale vzhledem k tomu, jak pečlivě jsem pracovala už do té doby, to nebylo nic těžkého. Stejně jsem nakonec zapletla i Asiinu kštici, aby nekazila výsledný efekt.
Když byla Asie hezky zapletená, donesla jsem jí krmení a ještě jednou jí napomenula, že se nemá drbat, tak doufejme, že to pochopila
Na snídani jsem se moc nezdržela – přítomnost tolika cizích lidí – dorazili totiž už kluci z westernu – mě trochu znervózňovala, tak jsem si jen rychle vypila hrnek kakaa, vzala do ruky namazaný rohlík a vrátila se zpátky k nádvoří, protože ačkoliv náš anglický host, pan Livrey už tu byl, pro mě měl přijet ještě jeden speciální účastník. Jako externí jezdec se totiž na náš hon přihlásila Stella, moje kamarádka z před-Florestovského období A jako diváky s sebou vezla svoje rodiče a mojí mladší sestřičku Abi  Měli přijet někdy touhle dobou, tak jsem je už netrpělivě vyhlížela. Sue mi poradila, co pak mají udělat s autem a přívěsem, a že mají k dispozici travnaté plochy po areálu, stejně jako padoky. Přikývla jsem, a to už k hlavní bráně přijížděl známý černý džíp. Za okénkem řidiče jsem bezpečně poznala Stelliného tátu. Projeli dovnitř, a já jim posunky ukázala, kde mohou zaparkovat. Jakmile auto zastavilo, ze zadního sedadla vyskočila modrooká blondýnka, dvěma skoky byla u mě a vrhla se mi kolem krku. „Kitty, čau, rajťáku“ smála se a já se musela zasmát taky, její dobrá nálada byla nakažlivá  „Čauky bloncá. Těšíš se?“ „Jasně. Hlavně ty se těš, až uvidíš Marlenku, ta kobyla je skvělá“ přikývla jsem, Stelle před dvěma měsíci rodiče pořídili konečně velkého koně, jelikož ze svého poníka už odrostla. Její kobylku jsem ale ještě neměla možnost vidět, tak jsem byla zvědavá, jak koupě dopadla. „Když je tak skvělá tak proč jí ještě neletíš obstarat?“ ozval se zezadu Stellin táta a už ke mně přistupoval. „Ahoj Kitty, jsem rád že tě zase vidím. Vy si tu docela žijete, co?“ rozhlédl se uznale po areálu a já se hrdě narovnala. „No jistěže, když na to máme, tak proč ne“ zopakovala jsem frázi, kterou jsem už mnohokrát slyšela od Niory, a pak se zasmála. „Je fakt že oproti domovu je to tu luxus“ „To i oprotí naší vilce“ oponoval mi Stellin táta a pak se na mě usmál. „Tak kam s autem?“
Všechno jsem mu vysvětlila a ukázala, a on se jal odpojovat přepravník. To už byla venku i moje milovaná desetiletá sestřička. „Abi!“ houkla jsem na ní a začala jí mávat. Ta se jen nervózně pousmála a přišla ke mně. Chápala jsem její nervozitu, bývala docela vystrašená, když se ocitla v cizím prostředí. „Je to tu obrovský“ pípla, a já jí pevně objala. Jsem o pět let starší a Abi je i na svůj věk docela nízká, takže jsem se musela trochu sklonit. „Jak se máte doma?“ zeptala jsem se, a Abi jen lhostejně pokrčila rameny. „Pořád to samé, přece to znáš.“ Povdychla jsem si. Abi mi pořád nebyla s to odpustit, že jsem z domova odešla sem. Najednou jsem ale uslyšela klapot kopyt, jak Stella sváděla svojí kobylku z přepravníku dolu. Zvedla jsem hlavu a musela se pousmát, Marlenka byla vážně nádherný kůň. Stella si mého pohledu všimla. „Fešanda, co?“ vyzubila se hrdě a já přikývla. „no to teda jo“ Marlenka byla bezesporu německé krve, připadalo mi že bude asi hannoverák, ale sportovní plemena si jsou všechny tak podobná, že s jistotou jsem to říct nemohla. Byla o trochu vyšší než Asie, měla, až na úzkou lysinku, co se jí táhla od čela až na nozdry, a na podkolenku na jedné zadní noze, uhlově černou barvu a připadalo mi, že se stavbou těla podobá Asii, oproti tomu její výraz mi připomínal Enigmu – to ale mohlo být spíše tou lysinkou, protože jí měla docela podobného tvaru. „Kolik jsi říkala že jí je, šest let?“ „Jojo, je ještě mladá. Ale tím líp, aspoň mám teď čas si zvyknout na to, že jezdím velkého koně, a až bude v nejlepší kondici, budu už připravená na pořádné závody“ usmívala se hrdě Stella a já se jenom pousmála. „Pojď, ukážu ti, kam jí můžeš zavést. Vezmu ti věci“ řekla jsem, a ohlédla se na Abi. Bylo vidět, že Marlenka se jí líbí, naprosto totiž ignorovala to, že jsem se tak rychle soustředila na Stellinu kobylku, a jen pohledem sledovala elegantní vranku. Musela jí vidět už mockrát, protože Marlenka byla ustájená ve stáji, která sdílela areál s dětským domovem, a o to víc se mi líbilo, jak jí Abi sledovala, byla jí naprosto okouzlená 
Většinu doby jsme si pak u padoků se Stellou povídali – Abi se musela se Stellinými rodiči vydat na cestu, aby mohli celý hon sledovat jako diváci, a my na sebe tak s kamarádkou měly klid. Povídaly jsme si hlavně o našich kobylách, a Stella se nemohla dočkat, až uvidí Asii. Za chvilku už ale bylo devět hodin, a já musela ještě na hon přichystat sebe – takže jsem se s blondýnkou rozloučila a vydala se do hlavní budovy, do šaten. Tam jsem vytáhla ze skříně svojí zbrusu novou huberovskou sadu, a začala se převlékat. Bylo to asi poprvé, co jsem na sobě měla jiné rajtky než ty uniformované – tedy párkrát jsem na závodech měla ty závodní, dobře. Každopádně to už bylo taky delší dobu, a mít na sobě zase nové rajtky byl skvělý pocit :3 Dala jsem si na ně ještě nový pásek, a přes to červené ladící sáčko. Pod ním vykukovala ozdobná spona, která ideu honu krásně podtrhovala, a já si spokojeně zavrněla, vypadalo to nádherně. Ještě hnědé rukavice, které odstínem odpovídaly rajtkám, a pak jsem se pomalu otočila na klobouk, který stál pořád uklizený na poličce. Rozpustila jsem si vlasy, a zkusila si ho nasadit. No, připadala jsem si jako Popelka, když rozlouskla první oříšek. Alespoň tedy myslím že to byl ten první, co se v něm ukrývala ta vestiška, kuše, a klobouček s ptačím pérkem. Zálibně jsem si prohlížela výsledek v zrcadle a skoro mi přišlo líto, že si klobouk na hon nevezmu – měla jsem takovou zásadu, pdoel které jsem prostě na koně bez přilby nesedla, ať už se dělo cokoliv. Sice ano, v sedle už jsem nebyla začátečník, Asii jsem znala a věřila, ale pořád jsem nemohla vědět, co udělá například až se pojede halali, kdy se ty desítky koní rozběhnou přes louku zběsilým cvalem – a když jsem si vzpomněla na náš první cval v terénu, kdy jsme si s Kari dávaly na cvalovce závod a já se pak Asii snažila zastavit, což se jí nelíbilo, tak mi hodila kozlíka – usoudila jsem, že bude opravdu lepší jet v helmě, a tak jsem s lítostí kloubouček sundala a uklidila ho zpátky do skříňky. Hnědé kudrnaté vlasy jsem si stáhla do culíku, ne nízkého, ale takového, abych na něj dala přilbu, a vydala se do sedlovny, pro Asiino vybavení.
na stojanu už jsem tam měla připravené enduranční sedlo, uzdečku s martingalem, gelovou podložku, a vykrojenou dečku, kterou dostávali všichni jezdci – nebyla nijak originální, ale světlý okraj v kombinaci s tmavou barvou dečky vypadal na vrané Asii taky dobře, a hlavně se nebude tak tlouct s mým úborem, jakoby se s ní tloukla třeba fialovo zelená podsedlovka od Eskadronu, kterou jsme s Asií vyhrály na veřejném tréninku. Kamaše a botičky jsme měly jen jedny, takže tady jsme neměly na výběr, a samozřejmě ještě gelovou podložku – i ta byla hezky nableštěná, ačkoliv nebude při jízdě moc vidět. Ještě tašku s čištěním a vše jsem to vezla k Asiinému boxu. Začala jsem klisnu hřebelcovat jako obvykle, ale samozřejmě hřbílko a kartáč prostě veškerý prach ze srsti nedostanou, tak jsem jí navíc ještě přetřela vlhkým hadrem, a kolem nozder a očí navlhčenou houbičkou. Navíc jsem si jí dovedla do mycáku, pořádně jí ostříkat nožky, a rovnou jsem trochu ostříkla i konec ocasu, ve kterém se už zase zachytilo trochu nečistot.
V devět padesát už jsem stála i s Asií na nádvoří, kde se začínali hromadit lidé. Asie z toho začínala být nervózní, tak jsem jí popovedla opodál, kde stála Stella s Marlenkou. Stella jako jedna z mála neměla hubertovský úbor, byla vyfiklá jak kdyby měla jet prvotřídní parkur – Marlenka měla klasickou černou uzdečku, s čelenkou s černobílým zdobením, pak bílou podsedlovku a k černým zvonům bílé kamaše. Stella k ní hezky sedla černým sáčkem, bílými rukavicemi a rajtkami a nablýskanými černými jezdeckými botami – ostatně ty jsme měli všichni. Blonďaté vlasy, které jí hezky splývaly po uhlovém sáčku, měla svázané černou stuhou, a výsledný efekt byl dokonalý. Pravda, na hon se to možná úplně nehodilo, ale Stella vyčnívala prostě vždy a všude a že jí to slušelo, jí nikdo nemohl upřít. Došla jsem až k ní, a představila jí Asii. Vranka se rozhlížela všude kolem, a já to musela Stelle vysvětlit. „Není vůbec lekavá, ale je hodně senzitivní, a když je kolem takovýhle rozruch, je vždycky nesvá a má pořád chuť vyrazit“ Stella pokývala hlavou. „To Marlenka vůbec. Vlastně jí řkám krvavá Mary, když si vezmu jak je chladnokrevná.“ A byla to pravda, na to, že kolem byly desítky cizích koní, byla v cizím prostředí, a byla šestiletej mlaďoch, byla Marlenka naprosto v klidu. Uchechtla jsem se, dotáhla Asii podbřišák, a vyšvihla se do sedla. Stella mě napodobila a já jí pak začala ukazovat různě lidi z Floresty a jejich koně. Dohodly jsme se taky, že pojedu v honu za ní, protože v jezdecké škole neměla Stella jezdit do terénu s dalším koněm a nevěděla tak, jestli náhodou Marlenka nevykopává. A o mě věděla, že jsem dostatečně zdatný jezdec na to, abych si u Asie pohlídala rozestup, aby k tomu Marlenka neměla důvod. To už zazněly slavnostní fanfáry z lesních rohů, a my se šly se Stellou srovnat do řady, která se na nádvoří vytvořila. Koní bylo víc než dost, jen 23 účastníků bylo z Floresty, plus pan Livrey, kluci z westernu, externí jezdci… Mohlo tu být něco pod čtyřicet koní, a to už je pořádný rumraj.
Přistoupila ke mně Anette s košíčkem se stužkami. „Kam?“ zeptala se stroze, a já ukázala na Asiinu podsedlovku. „Nevrlá jako vždycky“ ušklíbla jsem se potichu, když odešla, a Stella n ní jen zírala. „To je ta jak jsi mi o ní povídala?“ „Jop, Anette. Vidíš jak je na kluky usměvavá?“ naklonila jsem se v sedle a skutečně, Blondýnka teď stála u jednoho z westernových jezdců, smála se a pohazovala vlasy.
To už promluvila Niora. „Milé dámy, vážení pánové, studentky Floresty i jezdcí z jiných stájí. Dovolte mi, abych vás tímto přivítala na letošním, už tradičním, Florestovském Honu na lišku. Velice mě těší, že jsme se tu sešly v tak hojném počtu, a doufám že si všichni ze dneška odvezete skvělé zážitky. Jsem Niora, ředitelka Jezdecké Akademie Floresta a Master dnešního honu. Dovolte mi tu přivítat, a také poděkovat za účast, panu Wiliamu Livreyovi, našemu vrchnímu lovčímu a přednímu anglickému všestrannostnímu jezdci“ Pan Livrey uslyšel své jméno a Niora mu tuto větu přeložila do angličtiny. Ten s úsměvem pokývnul, a odpověděl „You are very welcome.“ To už Niora představila i Nadvandy, která se široce usmívala a mě napadlo, že to vůbec vypadá, že by bal nervózní. Řekla nám pěr vět k terénu, kterým pojedeme, a pak už Niora začala slavnostně odříkávat báseň. Následovaly další fanfáry, a blondýnka zvolala „Ujízděj Liško, ujížděj!“ Nadvandy na to pobídla klisnu do kroku a vydala se směrem k hlavní příjezdové cestě. „Rychlost ujíždění level max“ šeptla mi Stella a já se musela zasmát. Zařadili jsme se do přední části konvoje, a já podle dohody jela za Stellou. Už v areálu jsme přešli do klusu, a já nechala Asii hezky vytáhnout otěž, aby se mi pořádně protáhla, dnes to bylo důležité, bude to namáhavá jízda. Po projetí bránou jsme směřovali hlavní cestou do mírnéh kopečku, takže jsem vysedávala v lehkém předklonu a spokojeně konstatovala, že Asie se mi nesnaží prchat, jak tomu bývalo obvykle – že by se naše práce vyplatila a ona se konečně přestala tolik hnát?
Vyklusali jsme kopeček a přešli do kroku. Pochválila jsem vranku na krku a k mému překvapení Nadvandy zahnula doleva – do úseku, který byl, jak jsem věděla, naprosto neprůjezdný, byl tam podmáčený les, a hustníky, a vjet tam s koněm? Jakmile jsme ale vjeli do lesa i my, pochopila jsem – byl tu vysékaný průjezd, a podle otisk kopyt na podmáčené půdě bylo vidět, žetudy už Nadvandy musela několikrát projíždět. Zauvažovala jsem, kde se asi vynoříme, a v hlavě jsem dala dohromady hned dvě možnosti. Správná se ukázala hned ta první, když jsme se po vynoření z lesa napojily na lesní cestu, na takovou kratší cvalovku. Vzala jsem si proto Asii na kratší otěž, a když Nadvandy houkla, že se necválává a přední část postupně naskočila, byla jsem připravená a Asie mi nevyrazila dopředu tak, jak chtěla. Nacválaly jsme raději přes klus, a já jí zase nechala dát hlavu dopředu a dolu. Stála jsem ve stehnovém sedu, aby si mohla pohodlně uvolnit záda, a aby se tak lépe rozehřála. Necválalo se dlouho, nicméně na rozehřátí koní před skoky to stačilo, a brzy se přecházelo zase do kroku. Přecházet do nižších chodů jsem začínala hezky brzy, abychom dodržovali odstup od Marlenky – ta totiž začala ve cvalu pošvihávat ocasem, byla zřejmě z toho množství koní nervózní, ač se tak na nádvoří nejevila. Projížděly jsme teď místem, kde bylo bahno a odlétávalo koním od kopyt – v ten moment jsem byla rád,a že jsem měla jen základní botičky a kamaše, že se zamažou mě nemrzelo tolik, jakoby mě mrzelo takhle si ušpinit ty krásné červené, které měly holky z hubertovské sady A jakmile byl terén zase sušší, zaskočili jsme do cvalu.“Budou první skoky!“ zaslechla jsem Nadvandy, a pro jistotu jsem to houkla zase za sebe – přeci jenom nemohla dokřičet až na konec řady  Projely jsme z lesa kolem křovisek a vynořili se na jakési mezi, na které byly připraveny první dva skoky. První z nich byla kláda podložená špalky, druhý v podstatě kolmák s větvemi stromů místo břeven. Vypadalo to pěkně a mě napadlo, že musím pak Nadvandy sklonit poklonu, jakou si s tím dala práci. Teď jsem se ale musela soustředit na to, abych s Asií zkrátila tempo, abychom měli dostatečný rozestup, který přece jenom u skoků potřeboval být o něco větší než jen při cvalu. Nechala jsem v pomalejším cvalu Marlenku odcválat ještě o kousek dál, než jsem Asii dovolila zase rozcválat se normálním tempem. Pořád jsem si jí hlídala, aby mi nevystřelila kupředu, a před odskokem na kládu jsem jí podpořila pobídkou. Asie se přehoupla přes už jsme mířili na další překážku. Překážky byly nízké, a nebylo teda tolik třeba dávat si pozor na správný nájezd, stačilo nic vyloženě nezkazit. Přehouply jsme se i přes další překážku a já si teprve teď všimla, že opodál už jsou vozy s diváky. Vteřinu jsem ztratila tím, že jsem se pokusila mezi nimi najít Stellu, ale nepovedlo se – musela jsem sledovat předek kovoje a včas reagovat, takže mi teď nezbývalo než dát Asii přechod do kroku přes klus a vrátit se zase před překážky, jak nás vedla Nadvandy. Před nimi jsme si znovu naskočili, a dali si to zase celé znova – nechala jsem Marlenku poodjet ještě o něco víc, takže po naskočení do cvalu jsem si klisnu jen porovnala tak, aby najížděla na střed a kolmo, a víc jsem jí neopravovala.přelítly jsme přes první překážku a pak osm cvalových, a následovala i druhá. Po tomhle jsem Asii nechala odcválat pár cvalových, než jsem jí dala zádrž přes klus do kroku a nechala jí vytáhnout otěž. Teď jsme projížděli přímo kolem diváků, a já mezi nimi konečně našla Stellu. Zamávala jsem jí a mě neuniklo, jak se zálibně prohlíží Asii. Otočila jsem Asii opatrně otěží krk tak, aby se na Stellu podívala, a v ten momentě nás takhle vyfotil Stellin táta, Zasmála jsem se, pohladila vranku po čele, jelikož to v téhle poloze šlo, a pak si všimla, že se na mě otočila Stella „Tvojí sestřičku začínaj fascinovat koně“ usmála se na mě a já přikývla „Taky jsem si všimla. Bacha, kluše se“ upozornila jsem Stellu, a ta se beze slova otočila a s kobylkou naklusala. Stejně tak já jsem stiakl holeně, a pořád na vytažené otěži jsem začala vysedávat. Asie stříhala ušima a bylo vidět, že tenhle program se jí líbí. Klusalo se jen chvilku, než se před betonem přešlo do kroku, a najednou jsem spatřila, jak se hlouček koní vepředu zastavil. Zasotřila jsem na těn malý objekt, u kterého všichni postávali a rozeznala malý památníček. Všichni kolem postávali se sklopenými hlavami, a u nich postupně zastavili všichni koně. Viděla jsem, jak se všichni pohroužili do vlastních myšlenek, jak všichni vzpomínají na někoho blízkého. Všichni až na mě. Neměla jsem mámu, neměla jsem tátu, neměla jsem proto ani babičky a dědečky, nevěděla jsem o nikom mě blízkém, kdo by zesnul. Přesto jsem sklonila hlavu, a začala rty neslyšně opisovat modlitbu. Za zesnulé duše blízkých mých přátel, za odpuštění mojí mladší sestřičky, za to, aby si našla něco, jako já Florestu, nějaký smysl toho všeho. A za štěstí a bezpečí všech mých blízkých. „amen“ šeptla jsem tiše, to jediné slovo by se možná dalo zaslechnout, kdyby stál někdo Asii přímo u plece, a rukou jsem na svém těle opsala kříž. To už koukala vzhůru i Nadvandy. „můžeme?“ otázkou vytrhla mnoho účastníků z myšlenk, ti ale přikývli a my vyrazili dál. Naklusalo se, a protože cestě postupně klesala, vysedala jsem v lehkém záklonu. Tohle bylo v pohodě, ale to co se objevilo před námi, jakmile jsme vyjeli na kopec, jsem fakt nečekala. Svah tu byl natolik prudký, že se muselo přejít do kroku, a i tak měli někteří koně menší problémy. Asie byla zvyklá makat pořádně odzadu, takže neměla žádný moc velký problém, přesto jsem jí nepobízela moc dopředu a nechala jí, ať se s tím popasuje jak bude potřebovat. Seděla jsem v záklonu a snažila se tak nevyvést klisnu z rovnováhy. „Very nice!“ zaslechla jsem zvolat pana Livreye, a neuniklo mi, jak se Stella rozesmála. Potichu napodobovala jeho anglický přízvuk a já se musela zasmát, ona prostě nevydržela vážná za žádné situace.
Bylo poznat, jak se Asiu uvolnila, jakmile jsme měli tento svah za sebou a já jí pochválila. „Hezky ses s tím popasovala“ zašeptala jsem jí. Po krokové pauze se přešlo zase do klusu, opět se klesalo dolu a já doufala, že žádný takový svah už nepřijde A nepřišel, místo toho jsme po překlusání koryta místního potoku dojeli krokem v úzkému údolíčku. Čekaly nás další překážky, tedy alespoň jsem tak odhadovala, a spolu se zbytkem grupy jsme zaskočili do cvalu. Opět jsem si dávala bacha, abych nechala před námi dostatečný rozestup, aby se mi Asie nerozlítla, ale když zlstávala v pěkném kontrolovatelném cvalu, přešla jsem do stehenního sedu a užívala si její pravidelné tempo. Přes údolí bylo položeno několik překážek, které se nedaly oběhnout a byly nizoučké, a Asie tak jenom zvýšila cvalový skok. Pro mě jako pro jezdce to bylo velice příjemné, bylo to jako na houpacím koni  Docela mě mrzelo, když jsme překonali i poslední nizoučkou překážku, ale ve cvalu se pořád zůstávalo, a my teď vyjížděli kopec , který tovřil okraje údolíčka, přímo nahoru. Zůstávala jsem prot ve stehnovém sedu a užívala si ten pocit, když Asie napínala všechny svaly v těle. Po vycválání tohohle kopce jsme se stočili na již připravené překážky. První byl asi půlmetříkový kolmák, před kterým to ale Marlence podklouzlo, a kobylka Stelle před překážkou zastavila. Stočila jsem proto Asii kolem nich až na následující nízký dvojskok, který Asie překonala jedna radost, a už jsem pohledem sledovala další překážku z balíků slámy. Ta byla trochu delší, tak jsem Asii nechala natáhnout krok a před odskokem jsem podpořila pobídkou. „Šikulka jsi“ pochválila jsem Asii, když jsme tuhle překážku překonaly. Všimla jsem si, že vedle nás jedou Stella s Marlenkou „Vykopla po jednom koni, jezdec nestihl zareagovat, tak pojedu radši zase před tebou“ vysvětlila mi Stella, když jsme se vracely zase před překážky. Chtěla jsem se zeptat, jestli všechno v pohodě, ale to už si blondýnka musela všímat překážek. Já si zase nechávala odstup, kdyby se stalo něco podobného, a směřovala Asii na střed překážek. Stella už ale problém neměla, a stejně jako my s Asií překonalyy všechny ukážky bez problémů. Jen u dvojsklu jsem si všimla, že někomu spadl na zemi klobouk, a když jsme po přeskákání přešli do kroku, otočila jsem se abych se ujistila, že si ho majitel bere zpátky. Byl jím jakýsi muž, odhadem kolem třiceti let, na vysokém hnědákovi. „Další výhoda toho, mít přilbu“ zašeptala jsem Asii, stoupla si do stehnového sedu a předklonila se tak, abych jí mohla podrbat za uchem. Najednou se před námi ozval hlasitý potlesk a výskání. Vzhlédla jsem, Nadvandy právě vjížděla na louku, kde se podle všeho měla odehrát pauza. A opravdu, za chvilku jsme vejly na jakési zchátralé fotbalové hřiště, po jehož okraji stáy stánky s občerstvením, vozy s hosty, a jakási provizorní uvaziště. Na samotném hřišti byly pak rozmístěny tři skoky – lépe řečeno dva skoky a jeden dvojskok. Nad první překážkou, tvořenou balíky slámy, a nad překážkami tvořícími dvojskok byly rozvěšeny větvičky obvázané stuhou, na které si už asi všichni brousili zuby U prostřední překážky byly pak na boku překážky, tady bude asi nejtěžší je získat. Mezi prvními jsme jely já se Stellou. Blondýnka si ale s Marlenkou skočila skok z balíků slámy, a o ukořistění větvičky se ani nepokusila. Teď byla řada na mě. Udělala jsem si uzel na otěžích, aby mi neplandaly, až je budu držet jen jednou rukou, a chytila je, teď ještě pod uzlem a klisnu naklusala a nacválala. ASIE ZASKOČILA DO CVALU A JÁ SI S NÍ OBJELA OBVOD HŘIŠTĚ JEDNOU DOKOLA, PROTOŽE HODNĚ SPĚCHALA A JÁ SI JÍ POTŘEBOVALA TROCHU ZPACIFIKOVAT. KDYŽ JSME NAJÍŽDĚLI NA KRATŠÍ STRANU HŘÍŠTĚ, KOUKALA JSEM NA DVOJSKOK, A NÁSLEDNĚ SI PROTI NĚMU KOBYLKU OTOČILA.SROVNALA JSEM JÍ SEDEM A HOLENĚMI, ABY JELA KOLMO A NA STŘED, A V TENHLE MOMENT JSEM SI PROVLÉKLA ZAUZLOVANÉ OTĚŽE POD NÁKRČÁKEM. PRAVOU RUKOU JSEM SI CHYTILA UZEL NA OTĚŽÍCH A NÁKRČÁK, ABYCH MOHLA PAK OTĚŽE RYCHLA CHYTNOUT A ZÁROVEŇ ABYCH SE MOHLA PŘIDRŽOVAT NÁKRČÁKU, ANIŽ BYCH ASII ŠKUBALA V HUBĚ. TO UŽ JSME SE BLÍŽILI K PRVNÍMU SKOKU, A JÁ KLISNU POBÍDLA PŘED ODSKOKEM. KLISNA SE PŘEHOUPLA PŘES, ALE MOJE RUKA JENM LEHCE PŘEJELA PO JEDNÉ Z VĚTVIČEK, A NEUTRHLA JI. NEVADÍ, MÁM JEŠTĚ JEDEN POKUS. ZŮSTALA JSEM VE STEHNOVÉM SEDU, ABYCH SE U DALŠÍHO SKOKU MOHLA LÉPE VYŠVIHNOUT. ASIE SE ODRAZILA I NA DALŠÍ PŘEKÁŽKU A JÁ SE TENTOKRÁT POSTAVILA DO TŘMENŮ TAK, ŽE JSEM SE UŽ SKORO NEMOHLA DRŽET KOLENY, DOSLOVA JSEM STÁLA VE TŘMENECH A JEN SE PŘIDRŽOVALA PRAVOU RUKOU NÁKRČÁKU. LEVÁ RUKA PEVNĚ OBJALA JEDNU Z VĚTVIČEK, A JAK ASIE DOPADLA NA ZEM, VĚTVIČKA SE UTRHLA A ZŮSTALA MI V RUCE. V TEN MOMENT JSEM MĚLA ZÁROVEŇ PROBLÉMY SROVNOVÁHOU, JELIKOŽ DOSKOK V TÉ POZICI VE KTERÉ JSEM BYLA BYL DOCELA KOMPLIKOVANÝ, ALE POVEDLA SE MI ZŮSTAT V SEDLE. ROZUZLILA JSEM ASII OTĚŽE A ZAŘADILA JÍ DO ŘADY KONÍ, KTEŘÍ UŽ SI ODSKÁKALI. Poplácala jsem vranku na krku a eńechala jí vytáhnout otěž. Teď jsem si v řadě diváků všimla i Abi, která mi vesele zamávala. Mávla jsem jí zpátky a otočila se na Stellu. „Nebude ti vadit když strávím pauzu u Abi?“ „Jasně že ne. Stejně asi seberu mamce foťák a budu si blejskat tu svojí modelku“ poplácala Marlenku na krku, ta si vytáhla krk a pokoušela se utrhnout trs trávy. „Nech!“ okřikla jí Stella a vytáhla hlavu zase nahoru. To už doskákali všichni jezdci, a Niora nám dala instrukce do pauzy. Se Stellou jsme pořád ještě koňmo dojely k provizorním uvazištím, tam sesedly a já Asii přivázala za ohlávku a vodítko, které už měla na sobě během jízdy. „Skočím pro bederky“ ozvala se Stella, když měla přivázanou Marlenku. Kývla jsem, povolila Asii podbřišák a rozepnula nánosník. „tak jak se ti to líbí?“ zeptala jsem se vranky, která jen odfrkla a nechala se spokojeně drbat za uchem. Sundala jsem si přilbu, a uslyšela za sebou kroky. Otočila jsem se v domění, že to bude Stella s bederkama, ale místo ní za mnou stála Abi. „Můžu?“ ukázala na Asii a natáhl k ní ruku. „Jasně, ona nekouše“ ustoupila jsem Abi, aby se k vrance pohodlně dostala. Moje desetiletá sestřička natáhla ke kobylce ruku a já jí ukázala, jak si má nechat očichat hřbet. „A teď jí pohlaď. Ale ne moc na hlavě“ upozornila jsem jí, Asie neměla ráda doteky na hlavě od cizích lidí. Abi jí začala hladit na krku a na pleci. „Má hezkej kožíšek“ prohlásila a mě napadlo, že se asi bude brzo stříhat, vážně koně začínali mít zimní srst. „Líbí se ti?“ zeptala jsem se mladší sestry a ta kývla. „Je moc hezká. Hodíte se k sobě“ usmála se a mě došlo, že je to po dlouhé době poprvé, co vidím její upřímný úsměv.“Třeba tě na ní někdy svezu, když to půjde.“ Mrkla jsem na sestřičku a neuniklo mi, jak ta se najednou rozzářila. „A jak se ti líbí jízda v kočáře?“ „Je to pohodlný, a je tam teplo“ zatetelila se Abi a mě neuniklo, že se začíná třást. „Víš co? Já dám Asii bederu a skočíme si dát něco tpelého k pití, dobře?“ Abi přikývla, a já zamířila ke Stelle, která už spěchala k nám i s bederkami. „Doufám že je tvoje“ „Jojo, máš správnou, děkuju moc“ poděkovala jsem blondýnce a bederku Asii nasadila. „Hned jsem zpátky“ políbila jsem vranku na její zářivou hvězdičku, chytila Abi za ruku a společně jsme se vydaly ke stánkům s čajem.
Osobně bych preferovala, zvlášť po ranním budíčku, který se na mě začal podepisovat, teplé kafe, ale čaj zahřál taky a mě zabylo než doufat, že v sedle neusnu. Potom jsem se otočila na Abigail. „Koukám že se ti koně líbí“ odtušila jsem, když jsem viděla jak si prohlíží Perlu. „To jo. Možná bych si chtěla zkusit jezdit.. na takhle moc jako ty, ale jen obča,s jen tak pro zábavu, chápeš?“ Kývla jsem. „To půjde ale těžko.. Vychovytelky ti to nedovolí, znáš je“ Abigail přikývla a schoulila si nohy k sobě, bylo vidět, že jí to mrzí. „Pomáhám teď občas Stelle s Hnědáčkem, když mi to vychovatelky dovolí.“ „Jak se ten prcek má, dlouho jsem ho neviděla“ „Dobře, užívá si volna. Jen je vtipný je sledovat s Marlenkou ve výběhu, hrozně si na ní dovoluje.“ To mě rozesmálo, představa, jak malá chundelatá koule, honí po výběhu špičkovou německou klisnu mě dostala Pak jsem pohlédla zpátky na Abi. Byla jsem ráda, že si nachází cestu ke koním. Ne ani tak proto, že jsme měly něco společného jako proto, že si našla něco, co jí baví a co má ráda. Zničehonic zazněly loukou fanfáry a já se na svojí kudrnatou sestřišku ohlédla. „Musím přichystat Asii, přestávka končí.“ „Můžu ti s ní pomoct?“ zaškemrala Abi a já přikývla „Jasně, i když moc toho není, stačí sundat deku a zapnout nánosník“ Abi pokrčila rameny „Stejně ti pomůžu“ a vydala se se mnou za vrankou.
Za chvilku už jsem byla zpátky v sedle, deka uklizená, přilba zapnutá, a kontrolovala jsem Asiino dotažení. Ještě jednou zazněly fanfáry, a ozvalo se Niořino „Utíkej liško, utíkej!“ a Nadvandy pobídla Valhallu a klusem zmizela mezi stromy. Brzy jsme se za ní vydali i my, já zase za Marlenkou. Krátký úsek jsme klusali, ale brzy jsme vlezli do lesa, ne na cestu, ale mezi stromy, a na to se raději přešlo do kroku. Ze zvyku jsem Asii mezi stromy ohýbala kolem vnitřní holeně, když teď půl hodiny stála tak nebude od věci když se trochu rozohýbe. Vranka vypadala, že má chuť utrhnout si jednu z větviček, které na stromech byly, a v nestřežené chvilce zvedla hlavu, a jednu si uškubla. „Ty lumpe!“ napomenula jsem jí se smíchem, tohle byla její specialita. Teď s větvičkou v puse házela hlavou nahoru a dolu, jakoby říkala „Já mám větvičku, heč! A ani jsem kvůli ní nemusela skákat nějaký pitomý skoky, heč!“ Stella se na nás otočila, a když spatřila jak se Asie hrdě pyšní kouskem stromu, rozesmála se. „Myslím že Master by měl uznat odměnu i jí, větvičku si ukořistila brilantně“ prohlásila, když jsme vyjely z lesa, a ona se tak mohla otočit aniž by se bála, že jí Marlenka někde škobrtne o pařez. Já jsem jí ale nevnímala, jen jsem sledovala rozsáhlou louku, která se před námi .. tyčila? Sbíhala? Nevím, ale bylo to boží Po jejích okrajích byla ohraničená lesem, který postupn přecházel do listnatého – normálně bych to asi nepoznala, nebo tomu nevěnovala pozornost, takhle ta podzim to ale znamenalo, že zatímco u nás byl les normálně zelený, postupně přebíhal a zbarvoval se do pestrých podzimních barev… „Cesta za sluncem“ napadlo mě, a musela jsem se usmát. Celá skupina naklusala, a když jsme se dostatečně vynadívali – pokud to tedy bylo možné – zaskočili jsme i do cvalu. V ten moment mě napadlo, že by tohle byla ideální louka pro halali, vypadalo to, žetéměř nekončí, pro cval jako dělaná.. a v ten moment se ve mně všechno napnulo, a rozbušilo se mi srdce. Jednak proto, že jsem byla děsnej nervák už z toho, že jsem se chtěla opravdu pokusit ocas ulovit – Co mi říkala Niora, patřila Asie k nejrychlejším koním na Florestě, a já se považovala za dostatečně zkušeného jezdce, abych toho dokázala využít, takže jsem si říkala že bych mohla mít šanci. A jednak se mi rozbušilo srdsce taky proto, že mě přeci jenom představa, že by mohl pan Livrey zničehonic zakřičet pokyn, a všichni koně by vyrazila kupředu šíleným tempem, ne kterém netuším, jak se Asie bude chovat, „trochuL stresovala Asie to cítila a začala být taky nervózní, což se u ní projevovalo chutí vyrazit kupředu. Snažila jsem se proto dýchat zhluboka, a neustála jsem si opakovala, že halali začne, až budou všichni v klidu, byla by přece blbost ho vyhládit teď, když se cválá, a hlavně když nás čekají skoky. Těch jsem si všimla až teď, když jsme se vyhoupli na mírný kopeček, předtím byly skoky schované. Prvním skokem byl kmen, připomínal mi první dnešní skok. Po zkušenosti, kdy Marlenka před skokem uklouzla, jsem si ještě více hlídala rozestup, abychom kdyžtak nenapálili kobylce do zadku, ale zároveň jsem Asii udržovala ve svižným cvalu, aby měla na překonání skoku dostatečný kmih. Přehoupli jsme se přes a já sledovala další překážku. Tou byly balíky, byla tedy o trochu širší a já Asii opět nechala lehce protáhnout tempo, aby je mohla snáze překonat. Další překážkou byl ozdobený kolmáček, který navíc naváděla koně na střed, byl tedy docela snadný. Tady jsme měli trochu problém, protože Marlenka začala být nervózní, vykopla zadní nohou a díky dostatečnému rozestupu se neměla šanci trefit, přesto z toho začala blbnout i Asie. Poslední skok jsem s ní proto raději vynechala – neustála zrychlovala, a já si raději udělala vedle ve cvalu kolečko, na kterém jsem si klisnu zpacifikovala, a pak, když všichni přešli přes klus do kroku, jsem se vrátila na své místo za Stellu. „V pohodě?“ otočila se na mě Stella „Promiň, je z tý spousty koní nervózní..“ „To vidím. Ale dobrý, byli jsme dal-„ „HALALI!“ rozneslo se loukou a mě první vteřinu ani nedošlo, co se děje, když Asievystřelila kupředu. Byla už předtím jak na trní, a když teď najednou clou loukou zazněo zadunění kopyt, jak všichni zničehonic vystřelili kupředu, přidala se k ním. Prvních pár cvalových jsem proto sbírala rovnováhu, ale to už Asie letěla za liškou a koně, jejichž jezdci nestihli zareagovat, nechávala za sebou. Byla jsem opřená do třmenů, zráveň se držela koleny, a pobízela Asii k vyšší a vyšší rychlosti. Ze všech stran se ozývalo dunění koňských kopyt a mě napadlo, že někde v lese to musí znít jako zemětřesení. Byla jsem o něco více předkloněná než bych mít měla, a Asie, jak byla nadšená z vysoké rychlosti, cválala s hlavou výš než obvykle, nemít bobánky, asi mám nos v její hřívě. Cítila jsem, jak pode mnou zabírá a mohutně se odráží, a měla jsem dojem jakoby se tlukot mého srdce srovnal s tlukotem jejích kopyt. Tu du dum, tu du dum, tu du dum.. Pohled jsem měla upřený na Nadvandy, ale na pár vteřin jsem neodolala a pohlédla na zem. Tráva se míhala pod Asiinými kopyty takovou rychlostí, že z ní byl jen jeden zelený flek, ačkoliv jsem se pokoušela zachytit detaily.. Bylo to jak hypnotizující, když si člověk uvědomil, jak obrovskou rychlostí letěl, že kdyby teď kůň zastavil nebo zakopl, tak pod těmihle kopyty může skončit.. Běhal mi z toho mráz po zádech a cítila jsem se prostě skvěle, mít pod kontrolou zvíře které dokáže vyvinout takovouhle rychlost byl skvělý pocit, a těch pár vteřin, které jsem zírala Asii pod nohy mi připadalo jako věčnost. Já ale musela vzhlédnout a dál se hnát za Nadvandy. Stsikla jsem holeně, abych Asii podpořila, ale to nebylo třeba – odjakživa ráda závodila, a dav tryskajících koní jí strhnul snadno. Všimla jsem si, že je opravdu rychlá, několik koní z Floresty jsme pomalu dotáhli a předhonily. Na tváři se mi rozléval blažený úsměv, byl to prostě dokonalý pocit, takhle se hnát, a já měla chuť rozpažit ruce a samým štěstím zavýskat. Ale bylo třeba nejprve sebrat lišce ocas…
Po Halali jsem Asii rovnou nezastavila, jen jsem jí přestala hnát dopředu, a jak se zklidnili ostatní koně, zklidnila se i ona, a tak jsme nejdřív ujely kousek klidným cvalem, který pořád zpomaloval, když jsem jí nakonec dala zádrž do klusu a do kroku. Povolila jsem jí otěž, a Asie odfrkávala, šla s hlavou dole, a funěla si. Vracela jsem se ke Stelle a ta se smála „Ta tvoje kobyla má teda motorek.. byli jste pryč dřív než jsem si všimla, žese něco děje“ Já se rozesmála „A myslíš že já si všimla? Ona to vzala do vlastních rukou.. ale jelo se nám báječně, viď holka“ poplácala jsem vranku na krku a ona, jakoby na souhlas, odfrkla. Stella se zasmála „Jak jste jely vy?“ zeptala jsem se, a blondýnka pohodila hlavou „Moc ne. Byla z toho nervózní, tak jsem jí prostě nechala cválat a držela jí tak, aby byla dál od ostatních koní.. Ale stejně to bylo fajn“ pohladila svojí kobylku a vzhlédla. „Hele, kluše se“ upozornila mě, já si Asii posbírala, stiskla holeně a začala vysedávat. Zůstala jsem vedle Stelly, jen v dostatečné vzdálenosti od nervózní Marlenky. Skoky, na které jsme najížděly, byly dostatečně široké a mě napadlo, že by to byla boží fotka. Překonaly jsme všechny tři překážky a protože jsme byly v čele konvoje, rozhodly jsme se překážky skočit ještě jednou. Stella přitom předtím vytáhla z kapsy malý digitální foťák, který vzala o přestávce mamce aby si odfotila Marlenku – jak byla zima, tak si o přestávce vzala mamčinu bundu, proto měla kapsy – a dojela za jednou holčinou, jestli by nás ve skoku neodfotila. Holčina přikývla, s koněm si stoupla tak, aby měla dobrý výhled a my se se Stellou zapojily ke konci – před nováčky, kteří byli docela vzadu – halali nám nabralo docela slušný náskok a tak jsme měli ještě čas. Kývly jsme na sebe s blondýnkou, pobídly kobyly bok po boku do klusu a navedly je na překážku. Jak jich bylo více, slyšela jsem, jak foťák cvaká jeden snímek za druhým, a snažila se mít nějaký normální, inteligentní výraz Ne jako obvykle, kdy jsem na fotkách v sedle vypadala jako japonec rozplácnutej na skle.. Přeskákaly jsme bez problémů, a Stella poděkovala holčině za fotky. Bok po boku jsme jely za ostatními a prohlížely si výsledné snímky – ten poslední se opravdu povedl, kobyly byly zrovna nad skokem, v úplně stejné fázi, stejně tak já se Stellou jsme seděly v sedle na vlas stejně, vypadalo to božsky  „Ten mi pošleš“ „Ne, ten ti vytisknu a dám k vánocům“ opravila mě Stella a mrkla na mě. „Dohodnuto“ zasmála jsem se a zařadila se za Stellu, protože jsme vjížděly na jakousi uzoučkou cestičku. „Závěrečná fáze: Džunglí a pralesem“ okomentovala to Stella, která bejt ticho prostě nemohla Prokrokovaly jsme lesem a vyjely na hlavní cestě.. „Wait, wat?“ neodpustila jsem si, nechápala jsem kde jsme se tu vzaly Ani to že by ta rozsáhlá louka mohla být tak blízko .. To si musím zapamatovat, bude se tam jezdit skvěle na vyjížďky, napadlo mě, ale to už jsme vjížděli na dvůr. Lítostivě jsem pohlédla na Stellu, zase jí dost dlouho neuvidím, a společná vyjížďka? Dost možná až zase příští rok na huberta.. Stella se na mě ale povzbudivě usmála „Někdy přijeď. Jsi hubenější než já, třeba se budeš moct svézt na Hnědáčkovi! Jsem si jistá že to půjde zařídit“ mrkla na mě a já se pousmála, ona prostě nemohla mít špatnou náladu  To už zazněly fanfáry, a začala mluvit niora. „Děkuji vám, že jste se účastnili našeho tradičního Honu na lišku. Hlavní dík patří naší letošní lišce Nadvandy, která připravilaa velice zajímavou a povedenou trasu. Tak zase příště!“ zvolala nakonec s úsměvem na rtech a já přikývla. „Tak zase příště“ šeptla jsem a seskočila z Asie. Povolila jsem jí podbřišák, rozepnula nánosník a vedla do stáje 

joanie+bouře: Příprava-čištění, mytí, …
V předvečer honu jsem v pokoji sbírala všechno, co budu zítra potřebovat. Speciální honební sadu pro mne jsem měla připravenou na ráno. Ale teď jsem vzala jezdecké vysoké boty, přilbu a tlustou bílou mikinu, kterou jsem si přivezla z domova. Vzala jsem to do náruče a spěchala do sedlovny. Byly tam už Nadvady a Ell. „Čau holky,“ pozdravila jsem je, šla rovnou k pračce a dala dovnitř mikinu. Holky si mezi sebou povídaly, slyšela jsem něco o honu a tak. Zapnula jsem pračku, ta ihned začala bručet a šla jsem ke skříňce. Otevřela jsem ji a vyndala dečku, sedlo, bandáže, uzdečku a ohlávku. Přinesla jsem si kbelík s vlažnou vodou, hadr a kartáč. Pračka doprala a mikinu jsem přehodila do sušičky a do pračky jsem hodila dečku a bandáže. Pak jsem šla na sedlo. Nejprve jsem z něj seškrábala špínu kartáčem, pak jsem špínu a prach setřela vlhkým hadrem a dala sedlo sušit. Chvíly to zabralo, takže jsem poskládala mikinu a dala sušit dečku s bandážemi. Kartáčem jsem vyprášila i uzdečku a ohlávku. Pak se do sedlovny nahrnuly další lidi. Viděla jsme i Natha a Toma. Nadvady všem naposledy zopakovala, že jim nic neřekne. Já jsem se dál věnovala mytí a čištění. Udidlo jsem omyla vodou, aby bylo čisté, hlavně kvůli Bouřce. Pak jsem srolovala bandáže a dečku usušila. Všechno jsem poklidila, rozloučila se s holkama a s poskládanou mikinou spěchala na pokoj.

Ráno v den honu
Vstávala jsem ve ¾ na sedm, abych v sedm byla připravená před stájemi a mohla Bouři vyčistit a naleštit ještě před krmením. Takže přesně na minutu mi zazvonil budík a já ho líně zamáčkla. Pak mi došlo, proč zvoní tak brzo a natěšeně jsem vyskočila z postele. „Clair, vstávej! Je hon!“ v pyžamu jsem ze sebe skopala peřinu a strhla jí taky z Clair, která se převalila, a taky vyskočila. „Cože? Nojo, je hon!“ začala se mnou skákat mezi postelema. Chvilku trvalo než jsme se uklidnily, když nám hráblo , ale už jsme byly zase práceschopné. Doběhla jsem do koupelny a rychle si vyčistila zuby. Opláchla jsem ji obličej a oči od ospalek a rozčesala vlasy velkým kartáčem. Zapletla jsem si je do dvou černých copů a stáhla rudými gumičkami, které mi ladily k saku ze sady. Potom jsem vlítla do pokoje a tam si vzala uniformu, sadu si vezmi až těsně před honem. A uniformou reprezentuju Akademii, takže když přijedou návštěvy, náramně se to hodí. Obula jsem se do holínek a s Clair jsme běžely po schodech dolů. Málem jsme srazily Sue, která právě otevírala dveře od kolejí, bylo přesně sedm ráno. „Ale holky, trošku se klidněte,“ smála se. My jsme jí zamávaly a dál upalovaly do stáje. Ta už byla odemčená, Sue tam šla jako první. Ve stáji už to bylo cítit napětím a viděla jsem Nadvady, jak dokončuje strojení Valhally. Zamávaly jsme jí a pokračovaly dál. Všimla jsem si Niory, Toma, Natha i Connora. Všichni se starali o koně, protože hon pojedou i oni. „Tak zatím,“ rozloučila jsem se s Clair a šla k boxu 32, k Bouřce. Už se na mě z dálky dívala skrz mřížované okno u boxu. Jak jsem jí spatřila, zrychlila jsem krok. „Dobré ráno, krásko, doufám že ses dobře vyspala, dneska je náročný den,“ přes mříž jsem jí dala pusu. Pak jsem otevřela box a nasadila jí ohlávku. Cvakla jsem vodítko a vyvedla ji z boxu. Kobylka by šla rychle, tak jsem jí musela brzdit. „Stop! Ták jsi hodná, žádný spěchání, na všechno dojde,“ řekla jsem jí asi po stý, když jsem jí musela zastavit, aby nebyla tak rychlá. Dovedla jsem jí k nedalekým uvazištím a jedno jsem si zabrala. Tam jsem klisnu uvázala a šla pro čisticí sadu. „Hodná jsi,“ pochválila jsem ji, když jsem přišla ze sedlovny. Rozepnula jsem tašku a vyndala hřbílko. Tím jsem z ní odstranila zaschlé bahno, prach a jiné nečistoty. Ještě jsem jí vyhřebelcovala tvrdým kartáčem, tím jsem vlastně zopakovala práci hřbílka, ale přišlo mi to vhodné, aby byla co nejkrásnější a nejčistější. Měkkým kartáčem jsem srst přejela po směru růstu a tak ji i zároveň učesala. Pak jsem vzala kartáč a pečlivě pramen po prameni rozčesala hřívu. Každý rozčesaný pramen jsem zapletla do bobánku. Když byla hotová hříva, rozčesala jsem pečlivě i ocas. Ten jsem nijak nezaplétala, nechala jsem ho tak, jak byl, hezky rozčesaný a umytý. Teď mi došlo, proč jsem ji nedávno drhla šampónem. Bylo to chytré. Pak jsem kobylku odvedla zpět do boxu a šla do krmivárny. Tam jsem naplnila kbelík. tak jak bylo třeba a donesla ho Bouřce do boxu. „Za chvíli jsem zpět,“ rozloučila jsem se a šla do jídelny.
Tam mi jako první do oka padl náš host William Livrey, která byl prostě nepřehlédnutelný. Sue mi podala vydatnou snídani a já si sedla k jednomu volnému stolku. Z dálky jsem pozorovala kovboje, se kterými si povídala Nadvady. Všimla jsem si jednoho blonďatého kluka s trochu delšími vlasy, které mu padaly do očí. Měl je téměř bílé. Jen co jsem dojedla, šla jsem do jedné šatny, kam jsem si donesla sadu z pokoje. Navlíkla jsem se do těsných rajtek. Měly hezkou hnědou barvu, ladily do podzimu. Okolo boků jsem si zapnula krásný pásek s liškou, do které jsem se ihned zamilovala. Pak jsem si vzala triko a košili, musím přiznat, že košile moc nenosím, ale když je to tradice…, vypadá to hezky. Přes to jsem si vzala červené sako, teď mi konečně ty gumičky na copech ladily. Jako poslední jsem si nasadila naleštěné vysoké jezdecké boty a pak rukavice ve stejné barvě jako rajtky. Pak jsem zkusila, jestli se mi klobouk vejde na přilbu, hlavu mám poměrně malou, takže by to teoreticky šlo. A ono opravdu! A klobouk byl taky menší, takže se na přilbu nasadil, ale bylo to těsný, takže nepadal. Tak jsem přilbu vzala pod rameno, ale zapomněla jsem na bičík, pro ten jsem si došla do sedlovny. Tam ve skříňce jsem si nechala uniformu a šla k jednomu uzvazišti, kam jsem si ze sedlovny donesla sedlo, podsedlovku, gelovku, uzdečku, udidlo, ohlávku, bandáže a botičky, … S tímhle na stojanu jsem dojela k uvazišti a přivedla Bouři. Naštěstí si nerozvázala žádný bobánek, všechno bylo tak jak jsem to nechala. A začala jsem sedlat. Dečka, gelovka, sedlo. Všechno muselo perfektně sedět, netlačit. Zapnout podbřišník. Nabídnout udidlo, uzdečka připnout k ohlávce. Namotat bandáže, nasadit botičky. „Tak, hotovo,“ řekla jsem a poplácala naleštěnou klisnu na krku. Nasadila jsem si přilbu s kloboukem na hlavu a do levé ruky vzala uzdu. „Tak jdeme na to holka…,“ řekla jsem hodně potichu, zhluboka se nadechla a šla ven ze stáje.

Nádvoří
Dovedla jsem Bouři na nádvoří. Nebyla jsem zdaleka poslední, kdo přišel, ale byly tu už všichni kovbojové, Niora, pan Livrey, nějací hosté a pár studentek. „Stop.“ dala jsem povel a Bouře zastavila. Kopla jsem nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. Chytila jsem otěže a šla se zařadit do řady. Byla tam Bloodye a pak Lisa. Nechala jsem Bouři stoupnout si vedle ní. „Ahoj Liso, já jsem Joanie, asi jsme se ještě nepotkaly. Pojedu s tebou vzadu,“ pozdravila jsem ji a stiskla jí ruku. „Ráda tě poznávám. A pojedeš halali?“ chtěla vědět. „Jo, to už mám povoleno,“ ubezpečila jsem ji. Pak si vedle mne stoupla Ver na Acerovi. Chvilku mluvily s Lisou, že taky pojede vzadu. Uběhlo pět minutek a zazněla fanfára. Teď se všichni shromáždili do řady a pak se před námi seskupily Niora, Nadvady a William Livrey. Pak se mezi koňmi začala míhat Anette. Za chvilku byla u mne. „Na dečku nebo na rameno?“ zeptala se. „Rameno, díky,“ dopověděla jsem, dívka mi přišpendlila stužku a šla k Lise. Pak se ozvala Niora: „Vítám vás na letošním už třetím honu na lišku, čili Huberta. Nejdřív bych vám, ale ráda představila důležité osoby dnešního dne. Lišku bude představovat Nadvady, která se minulý rok stala královnou honu a ukořistila liščí ocas Sáry. Mástr budu pro letošní rok já, Niora a vrchním lovčím bude pro dnešek pak William Livrey, kterého tímto vítám na naší Akademii. Zároveň si ho všechny prohlédněte, některé z vás budou mít tu možnost jet k němu do Anglie na venkov stejně jako doposud jezdíme do Německa,“ skončila Nia, pak zazněla další fanfára a Niora začala se svým proslovem na začátek honu. Poslouchala jsem a pak řekla poslední slova: „liško vyraz, a vy za ní!“ na to, Nadvady vyjela. Lesní rohy už zase troubily. Pak se dali do pohybu také kovbojové, kluci z Floresty a pan Livrey. Po nich vyjela Niora a pak ostatní studentky. My jsme počkaly s Lisou na konec. Pak jsme vyjela i my. „Holky platí pro vás všechno co pro ostatní, plus neskákejte, pokud vám to nepovolím! To je vše, jedem!“ roztáhl se jí na tváři úsměv. Vyjely jsme klusem, byla jsem vedle Lisy. Bouře byla klidná, měla hezký chod. Postupně jsem si ji sbírala na otěž, věděla jsem, že jednou přijde cval a chtěla jsem, aby byla připravená. Po chvilce jsme všichni přešli v krok a z hlavní cesty odbočily na malou. Stoupala do kopce, ale Bouřce to neuškodila, právě naopak, hezky jí ten kopeček roztáhl plíce. Přes klus jsme se dostaly do cvalu. Byla jsem připravená, takže mě to nezaskočilo. Stiskla jsem tedy holeně a stoupla si do kolen. Tak jsem byla ve stehenním sedu. Viděla jsem pozadí nějakého jezdce přede mnou. Lisa byla za mnou, pustila mne. Ale nebyly jsme v něm dlouho, za chvilku už jsme zase krokovaly, stále na té malé cestě. Pak jsem hodně hodně zdálky uslyšela, že budou první skoky a Lisa pohotově zareagovala. „Nikdo nebude skákat, všichni pojedou za mnou a objedeme to!“ řekla. Poslechly jsme a všechno zprava objely. Byla tam louže, ale co se dalo dělat. Projely jsme krátký úsek a byly jsme vedle kočárů. Viděla jsem jak se na mě pyšně usmívá taťka. Zeširoka jsem se na něj usmála a zvedla prsty, abych mávnula Martinovi. Seděl zachumlaný v dece, která byla na sedadle a snad si to užíval. Pak mě Bouře upozornila frknutím, abych dávala pozor, jely jsme vedle. Pak jsme šly dlouho v kroku. Povolila jsem kobylce otěže, aby si natáhla krk a protáhla zádové svaly. Přežvýkávala udidlo a celkově pohoda byla fajn. Pak na trávě ostatní zase naklusaly. Stiskem holení a přibráním na otěž jsem klisnu pobídla do klusu. Začala jsem vysedávat a kontrolovala si pravidelnost a správnost sedu. Po chvíli se pod námi objevil asfalt. Udivilo mě to a pochválila jsem sama sebe, že jsem Bouřce dala botičky. Po pár minutách jsme měly sjet prudší svah. Lisa nám dala pokyny. „Zatižte záď, kdo to umí. Kůň bude mít váhu na zadních a vy nepřepadnete dopředu. Ne, abyste se to snažily rychle zvládnout klusem nebo cvalem! Hezky pomalu. Kdo to neumí, pojede se mnou a objedeme to,“ nařídila nám a některé holky jely za ní. Já jsem přijely k okraji, kde se zem začínala svažovat. „Tak holka, tohle dáme,“ ujistila jsem Bouři, aby se nelekla a nevyhodila mne. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Jako u shromážděného chodu jsem zatížila záď a pak krokem vyrazila. Bouře byla zkušená holka, myslím, že tohle už párkrát zažila. Řekla bych, že spíš vedla ona mne. No, v každém případě jsme to zvládly tak na trojku, ale daly jsme to. Dole jsme počkaly na Lisu a holky, pak jsme se vydaly za ostatními. Překonaly jsme silnici i potok a v lese nacválaly. Pak promluvila Lisa a řekla, abychom šly do kroku. „Tak holky, tohle se podle mě dá zvládnout v klusu a jako kavalety, jen vyšší. Není to na vysoké skoky, zkuste to, dá se to, zkoušela jsem to tak jak říkám a šlo to,“ pověděla nám. Pak mě poslala jak první a já pobídla Bouřku do klusu. Stoupla jsem si do stehenního sedu a váhu přenesla do kolen, co nejvíc mi to šlo. Malilinko jsem jí povolila otěže, abych jí netahala za hubu. Pak jsem jí navedla na střed kmenů. První nebyl moc tlustý, v klidu, a jelikož byly na cval, jako rozměry, měla jsem víc času mezi jednotlivými kmeny. Slyšela jsem Lisu jak za mnou volá. „Dobře, skvěle. Vy ostatní taky tak,“ řekla jim. Dál jsem neposlouchala a soustředila se na větší kmen, asi buk nebo dub. Tady Bouře zvedla nohy opravdu vysoko, až jsem se divila, jak ty kolna ohne… No a to bylo všechno! Dál, abych ostatním nevadila, jsem provedla zastavení a počkala. Lisa nás pak vedla dál až na staré fotbalové hřiště, kam jsme se postavily do řady. Já byla po boku Lisy, kterou jsem si oblíbila. Po chvilce se k nám přidali i ostatní účastníci honu, kteří zkoušely ukořistit větévky na skocích, které jsme my měly zakázané. Potom před nás přešla Niora. Informovala nás o možnosti občerstvení a uvazování koní. Poté jsem přehodila nohu přes sedlo a seskočila. Povolila jsem podbřišník a nánosník a vytáhla jsem třmeny.
Pak jsem odvedla Bouři k jednomu provizornímu uvazišti a z pasu jsem si odmotala vodítko. Tím jsem ji přivázala. Potom jsem šla hledat tátu s Martinem, ale nejdřív jsem si došla pro občerstvení.
Když jsem přišla na řadu Petra se mě zeptala: „Co to bude?“ „No, dala bych si párek v rohlíku s hořčicí? A k pití, máte tady horkou čokoládu?“ „Jo, právě jsme jí dodělaly, Kate ti ji nalije. Tady máš ten párek,“ podala mi první část mé objednávky. Pak jsem přešla k širší zrzce, která byla zřejmě Kate. Poděkovala jsem jí a ukousla párek. A šla jsem ke kočárům. Jak se ukázalo, táta s Martinem už jedli a pili. Přišla jsem k nim a pomohli mi nastoupit. Martin mě přikryl dekou, jiná tam nebyla, tak jsme měli společnou. „Jde ti to úžasně, jsi moc šikovná,“ začal táta kecat. Byla jsem zároveň vděčná, že tu se mnou je, ale taky jsem chtěla, aby přestal kecat nesmysly. Po chvilce řekl: „Tak já vás nechám o samotě,“ a šel si pro kafe s rumem. S Martinem jsme chvíli seděli mlčky a srkali pití, pak už jsme neměli co srkat. Martin se natáhl pro můj kelímek, že ho půjde vyhodit. „Nechoď…,“ řekla jsem rychle. Zamrkal a zůstal sedět. „Stýskalo se mi po tobě,“ řekl najednou. „Mě taky,“ přiznala jsem. Ruce jsem měla položené na dece a on položil kelímky a chytnul mojí ruku do jeho. „Zase se mi bude stýskat, musíš jezdit častěji…“ řekla jsem mu. On se zasmál a nechal mě položit si hlavu na jeho rameno. Pak přišel táta a odskočili jsme od sebe. Taťka se tomu začal smát a pak řekl: „V pohodě, už vás chvíli pozoruju,“ mrknul a sednul si k nám. „Už bys asi měla jít,“ řekl a dal mi pusu na tvář. Já jsem se pořád styděla, za to že nás viděl, ale je to můj táta, co nadělám. Rozloučila jsem se a šla za Bouří. Už tam stála Clair a hned začala. „Kdo to je?“ byla hrozně zvědavá. „Martin,“ odpověděla jsem popravdě. „Chodíte spolu?“ „Nevím, asi ne. Možná jo, ne,“ pořád jsem se opravovala. Kamarádka se začala smát a pak odešla. Obvázala jsem si okolo pasu vodítko a stáhla třmeny. Utáhla podbřišník a nánosník a vyhoupla se do sedla. Pobídla jsem Bouři do kroku a jela k Lise. „Zase počkáme,“ informovala nás.
Druhá etapa mi připadala hrozně krátká. Asi proto, že jsem pořád přemýšlela o tom co se stalo v tom kočáře. Po chvilce jsme zajely do lesa. Koně šli krokem, vyhýbaly jsme se stromům. Bouře byla ohebná a reagovala na sebemenší pobídky, krásně nám to šlo. Chválila jsem jí, co to dalo a byla jsem na ni pyšná. V duchu jsem ale byla stále v kočáře. A najednou jsme se vynořily z lesa a ocitly jsme se na louce. Vlastně obrovských loukách. Krokem jsme si užívaly jízdu na tak krásném místě. Všude okolo bylo barevno a pod námi trošku ztuhlá tráva ve které se šlo báječně. Kroky koní nebyly slyšet, ale šustění listí ano. Po kopečku se objevily další překážky. „Všichni objedou!“ zakřičela Lisa. „A ten kdo má třetí levl se od nás může odpojit a jeďte víc dopředu, ať máte taky šanci při halali. Může být každou chvíly. A taky že jo. Lisa byla prostě boží. Pobídla jsem Bouřku do klusu a dohnala poslední jezdce před námi. Pak jsem jí nechala zase krokovat. A po asi minutě bylo slyšet silným hlasem: „Halali!“ na to jsem pobídla Bouřku do klusu a hned do cvalu a vydala se za Nadvandy, která už uháněla. Seděla jsem ve stehenním sedu a užívala si jízdu. Bylo to zběsilé a ani jsem se nesnažila ohon ukořisti, protože tenhle rok jsem jen chtěla vědět jak to chodí. Ale stejně, držela jsem se ostatních zuby nehty, a byla jsem docela blízko Nadvandy, takových třicet metrů v chumlu s ostatními. Přes ně jsem neviděla kdo ohon ukořistil, ale něčí ruka ho držela nad hlavou. Přešly jsme do klusu a já začala vysedávat. Otočila jsem klisnu a mířila klusem za Lisou, která byla spíš v dálce. Povolila jsem otěže, aby se kobylka vyfuněla a po určité době přešla do kroku. Poslední skoky jsem zase objela a na Florestu jsme se krokem vrátily po uzounké cestičce. Když jsme projely branou, seskočila jsem, povolila podbřišník a nánosník a vytáhla třmeny. Šla jsem se postarat o Bouři a pro Martina jsem měla vynikající nápad.

clair a pomněnka: DEN PŘED HONEM

Zítra měl být hon a proto jsem se rozhodla, že si vyperu. Bylo to moc důležité. Nechtěla jsem přeci dělat Florestě ostudu. V pokoji jsem si vzala vybavení, které budu potřebovat já a došla jsem do sedlovny. "Ahoj holky" pozdravila jsem všechny přítomné a na stojan jsem naskládala věci, které dám Pomněnce. Pak jsem věci, které se daly vyprat strčila do pračky a vrátila jsem se do sedlovny. Byl to můj první hon, takže jsem měla pouze loveckou sadu pro sebe a ne pro Pom. Pro koně měly sadu pouze Bloodye, Maki a Nadvandy. Většina studentek se ptala Nadvandy na trasu, ale ta jim to odmítala říci. Já nevyzvídala, s Jo jsme byla si jediná. Pom jsem již vybrala dečku i kamaše, které jsem měla na stojanu i se zbytkem vybavení. Donesla jsem si vše potřebné na praní a čištění a pustila jsem se do práce. Začala jsem sedlem. Nejdříve jsem ho vyčistila od bláta a pak jsem ho dočistila. Omyla jsem udidlo a uzdečku jsem otřela. Pak jsem vyčistila botičky a všechno vybavení, které bude mít Pom zítra na sobě. Pak jsem dala své vybavení do sušičky a otřela jsem helmu a naleštila jsem si boty. Pak jsem vše poklidila a zamířila jsem za Pomněnkou.


DEN HONU


Bylo šest čtyřicetpět a právě zazvonil budík. "Clair, vstávej. Je hon" zaslehla jsem najednou Joanii, která vyskočila z postele a strhla ze mě přikrývku. Převalila jsem se a také jsem vyskočila. "Cože, no jo vlastně, dneska je hon" vzpomněla jsem si apřidala jsem se k Joanii, která skákala mezi postelami. Po chvilce jsme si uvědomily, že máme málo času a tak jsme se rozběhly do koupelny, kde jsme si vyčistily zuby a to opravdu rychlým tempem. Mé blond vlasy jsem si jako obvykle zapletla do dvou copů, které jsem si stáhla červenou gumičkou. Gumička měla hnědé proužky, takže se mi skvěle hodila k sadě. Vyběhla jsem z koupelny a v pokoji jsem si oblékla sadu green, jelikož uniformu jsem již neměla a oblečení, ve kterém pojedu jsem si nechtěla zašpinit. Obula jsem se a i s Joanií jsem vyběhla z pokoje. Seběhly jsme schody do přízemí, kde jsme skoro srazily Sue. "Holky, uklidněte se, nebo to tady zboříte" smála se nám Sue. Proklouzly jsme kolem ní a ještě jsme jí zamávaly a teprve potom jsme se rozběhly do stáje. Ve stáji jsem se s Joanií rozdělily a já jsem došla k boxu šestnáct. Vedle připravovala Nadvandy Valhalu. "Ahoj Nad" pozdravila jsem ji a pohladila jsem Pomněnnku. "Dobré ránko miláčku" pozdravila jsem moji milovanou hnědku a pohladila jsme ji. "Hned jsem zpátky" řekla jsem jí a pokračovala jsem. "Dneska se jede hon, poznáš Vicky i Miu a jejich koníky, Mia má klisnu a Vicky valáška" řekla jsem jí a pohladila jsme ji zase. Pak jsem vyšla z boxu, který jsem zavřela a zamířila jsem do sedlovny, kde jsem vzala čištění a došla jsem zpět k Pomněnce. "Jsem zase tady" oznámila jsem hnědce a vešla jsem do boxu.
Z tašky jsem vytáhla hřbílko, kterým jsem ji začala čistit, nejdříve na krku. Krouživými pohyby jsem postoupila k plecím a pak zase níž. Jakmile jsem měla hotovo, tak jsem ji obešla a vyčistila jsem jí i druhou stranu od bláta a jiných nečistot. Když jsem měla hotovo tímto kartáčem, tak jsem hřbílko poklidila a vzala jsem měkký kartáč. Krouživými pohyby jsem Pom začala čistit po směru růstu srsti. Začala jsem u hlavy. Čistila jsem ji pomalu, ale zase pečlivě, přeci jen, hon nebyla normální jízda, ale velká událost, jak říkala Niora. Jakmile jsem Pomněnku dočistila, tak jsem vzala hřeben, kterým jsem jí začala rozčesávat hřívu. Nejdříve jsem ji rozčesala a pak jsem z ocasu vybrala slámu a vše, co z něj vyčnívalo. Ocas jsem se rozhodla nezaplétat, kdežto hřívu jsem chtěla zaplést do copánků. Ocas byl vyčistěný a tak jsem přeSla k hlavě a hřívu jsem si rozdělila do culíků, ze kterých jsem udělala copánky. Chvilku mi to trvalo, ale výsledek za to stál. Vypadala tak krásně. "Tak a ne že se zašpiníš při krmení, jasný" přikázala jsem jí a zašla jsem do krmivárny, kde jsem Pom připravila krmení. "Pozor Pom" poprosila jsem hnědku, když jsem se zastavila před boxem. Pom odstoupila a já jsem jí nasypala obsah kbelíku do žlabu. "Hezky se napapej, já za chvilku přijdu" nechala jsem Pom v klidu najjíst a sama jsem zamířila do jídelny.
Vyběhla jsem schody a způsobně jsem vešla do jídelny. Česky jsem pozdravila stusentky a ostatní a anglicky pana Williama Livreye. Od Sue jsem si vzala talíř s jídlem a přisedla jsem si k Joanii. "Tak co, těšíš se?" zeptala jsem se a Jo kývla. I já jsem se těšila. Stejně jako Joanie jsem si i já všimla kovbojů, které jsem viděla jen jednou, teda pouze toho, s kým se bavila Bloodye a pak ještě jednoho, který tu byl za Karin. S Jo jsem si ještě chvilku povídala, ale pak jsem se zvedla a i s Joanií jsem zamířila na pokoj. V pokoji jsme si vzaly sady a došly jsme do dívčí šatny, kde jsme se začaly převlékat. Nejdříve rajtky, pak košili a sako. Kolem boku jsem si zapnula pásek, na kterém byla liška, byl to moc hezký pásek. Pak jsem si nazula vysoké boty, které jsem si včera naleštila. Nasadila jsem si helmu a pak jsem si navlékla hnědé rukavice. Sadu green jsem si uložila do skříňky a pohlédla jsem na Jo. "Já jdu, musím pak ještě uvítat kamarádky a tak, zatím ahoj" usmála jsem se a vyšla jsem ze šatny.
Došla jsem na nádvoří a rozhlédla jsem se. Bránou projelo auto s přívěsem. Jakmile auto zastavilo, vyskočila z něj Vicky a rozběhla se ke mně. "Ahoj" zdravily jsme se. "Kam může táta zaparkovat?" zeptala sr po chvilce a já se usmála. Ukázala jsem jim, kde mají zaparkovat a pak jsem jim řekla, kam mohou jít. "Tak jak se máš a jak se vede Gepardovi?" zeptala jsem se a Vicky se rozzářila. "Jé úžasný, mám licenci, takže s ním už skáču" usmívala se a dodala. "Máte to tu moc hezké" řekla, když jsem ji provedla místy, kam mohla jít. "Musím jít připravit Geparda, doufám, že to za hodinu stihnu, ale hřívu i ocas již má zapletenou, takže to je fajn, zatím se měj" objaly jsme se a ona zamířila k přívěsu. Ohlédla jsem se, jelikož jsem zaslechla známý hlas Sue. "Clair, shání tě nějaká Mia" usmála se a já jí poděkovala a zamířila jsem směrem, kterým ukázala. Doběhla jsem k Mie, se kterou jsem se přivítala a povídala jsem si s ní až do půl desáté. ''musim za Pom, zatim" rozloučila jsem se a doběhla jsem do stáje, kde jsem zpomalila a v sedlovně jsem vzala stojan, se kterým jsem došla k boxu šestnáct. Zkontrolovala jsem, zda se jí nic nerozpletlo, nebo zda se nezašpinila. Měla štěstí. Dala jsem jí podsedlovku, gelovku a pak sedlo. Zapnula jsem podbřišník a nasadila jsem jí uzdečku, kamaše a botičky. Pak jsem odnesla Petře bederku a vyvedla jsem Pom ze stáje. "Míšo, Luisi, mami" usmála jsem se a nějak jsem je objala. Chvilku jsem si s nimi povídala, pak jsem však zahlédla Nioru a tak jsem dotáhla podbřišník, stáhla jsem třmeny a vyhoupla jsem se do sedla. Usmála jsem se na ně a zařadila jsem se vedle Vicky, jelikož jsem Miu nikde neviděla. Mia se po chvilce zařadila vedle mě a tak jsem ji a Vicky seznámila. Na Mie jsem poznala, že ji Vicky moc nezaujala a že jí něco vadí. V deset hodin jsme ztichli a v tu chvíli se rozezněla krásná famfára, to myslivci hráli na lesní rohy a podobné nástroje. Věděla jsem, že Vicky už hon jela dvakrát ve své domovské stáji a Mia ani jednou. Mia měla závodní sadu, byla mezi jedincemi, kterých bylo málo. Ona si z toho ale nic nedělala.
Před řadou jezdců seděla Nadvandy na Val, Niora na Parisovi a pan Livrey na Chillim. Chilli byl opravdu překrásný a měřil skoro dva metry. Famfára i nadále hrála a v tu chvíli se objevila Anette. "Ahoj Clair, kam?" zeptala se a já ukázala na dečku. Anette mi tam připíchla stužku. Mia ji měla na rameni a Vicky na dečce. Usmála jsem se na Vicky a zase jsem se narovnala a soustředila jsem se. Famfára utichla a Niora promluvila. "Vítám všechny na letošním Honu na lišku, který se koná již počtvrté. Jsem Niora, ředitelka této akademie a Master tohoto honu." Niora se usmála a já zaslechla Miu. "Hele, bude ten proslov trvat dlouho?" zeptala se a já jenom naznačila, aby byla potichu. "Vrchní lovčí je náš vážený host pan Williama Livreye. Tímto ho tady moc vítám a jsem moc ráda, že přijal naše pozvání a přijel i se svým hřebcem Chillim" Niora tuto větu přeložila do angličtiny a pan Livreye se usmál. "A nakonec liška, tento rok se stala liškou Nadvandy, která minulý rok ukořistil ocas tehdejší lišky a to Sáře." Nia se usmála a ztichla. Zazněla fanfára a Niora začala pronášet báseň nebo spíše takový proslov. "Já-Hubert - všech jezdců pán sem k vám jsem byl zavolán. Jezdecká sezona slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí. A dnes tedy, v slavností chvíli, do řady jste se postavili. Vzrušení udatné sportovce promění za chvíli na lovce. Lišku, jen těšte se, budete honit po lese, mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás. Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit. Kdo z koně spadne, jémine, u soudu trest ho nemine! Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez. Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti. Za neposlušnost, jezdci zdejší, tý bývá trest vždy nejpřísnější! Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet. Teď však konec povídání, liško, vyraz - a vy za ní!" Niora se usmála a Nadvandy vyrazila. Za Nad vyjel náš vzácný host se svou smečkou psů, tedy s kovboji a s Connorem, Nathanem a Tomem. Tom jel na Tarotovi, Connor na Khandi a Nathan na Erósovi. Za nimi vyjela Niora společně se Sue, která jela na Galaxii a pak jsme vyrazily my, zkušenější jezdkyně a hosté. Přede mnou jela Kitty, Bloodye, Maki a spoustu dalších jezdkyň a pár hostů. Vedle mě jela Vicky, která o Gepardovi věděla hodně věcí a něco jsem věděla i já, přeci jen, pocházel ze stáje, kde jsem s Miou jezdila jako malá. Mia se Zizi jela za mnou. Zizi totiž kopala koně, kteří jeli vedle ní a proto jela za námi. Vedle ní nejel nikdo. Na měkké cestě v areálu jsme začali klusat. Koutkem oka jsem občas pohlédla na Vicky, která si jízdu očividně užívala. Proklusaly jsme bránou a zamířili jsme do mírného kopečka. Pomněnka byla hodná, byla moje zlatíčko hodné, byla, je i bude. Občas jsem si něco řekla s Vicky nebo jsem okem pohlédla dozadu na Miu, která se rozhlížela a usmívala se. Umínila jsem si, že musím Vicky i Miu skamarádit. Jakmile jsme vyjeli kopeček, zpomalili jsme koníky do kroku. S Vicky jsem si začala okamžitě povídat. Povídaly jsme si o tom, co jsme zažily od doby, kdy jsme se naposledy viděly. Vicky toho zažila docela hodně, s Gepardem navštívila Rakousko a pak byla na týden v Americe. Já jsem jí řekla, jak jsem si tady s Pomněnkou žila. Pom Vicky již znala a párkrát ji viděla v resortu o prázdninách. Zabočili jsme doprava a začali jsme klusat. Zahlédla jsem, jak začali ti přede mnou cválat a proto jsem Pomněnku pobídla do cvalu. Jakmile ti přede mnou zpomalili do klusu, tak jsem i já Pom zpomalila nejdříve do klusu a pak do kroku. Slyšela jsem bláto, které pořádně čvachtalo a ten zvuk byl nesnesitelný. Když jsme z tohoto úseku vyjeli, usmála jsem se. Přešli jsme do cvalu a zamířili jsme k prvním překážkám. Vycválali jsme kopec a zahlédli jsme první překážku. Uviděla jsem kus spadlého kmene, který byl podepřený špalky. Pustila jsem Vicky před sebe a jakmile byla za překážkou, v dostatečné vzdálenosti, tak jsem se postavila do třmenů a naklonila jsem. Pom jsem nechala volnější otěže a jakmile se dotkla země i zadními nožkami, usmála jsem se a zamířila jsem k druhé překážce. Druhý skok byl na způsob kolmáku. Pomněnka přeskočila i tuto překážku a proto jsem ji pochválila a usmála jsem se na diváky v kočárech. V jednom jsem zahlédla sourozence a mámu. Vrátila jsem se před překážky a stejně jako ostatní jsem je překonala i podruhé a pak jsem Pom zpomalila do kroku. Jízdu jsem si moc užívala. Jeli jsme po kamenité cestičce, která vedla mezi loukami. Objevili jsme se na trávě a proto jsme začali klusat. Pravidelně jsem vysedávala a snažila jsem se zahlédnout Nadvandy, která byla docela daleko, ode mě. Na jednom místě jsme zpomalili zase do kroku a v tu chvíli jsem zahlédla křižovatku a beton. Dojeli jsme k pomníčku, kde jsme zastavili a vzpomínali jsme. Vzpomněla jsem si na otce a chvilku jsem nad ním přemýšlela. "Můžeme jet dál?" zeptala se Nadvandy a já jsem přikývla. Nadvandy pobídla Valhalu do kroku a my vyrazili za Niorou, tedy za masterem. Nadvandy zabočila a rozklusala se. Všichni ji napodobili a tak jsme pomalu klusali dolů. Občas jsem se rozhlédla, krajina zde byla hezká. Nad zpomalila do kroku a tak i my. Zahlédla jsem prudký svah, takže jsem již věděla, proč Nadvandy Valhalu zpomalila. Kopec jsme sešli a zabočili jsme doleva, kde jsme klusali po měkké lesní pěšině. Přeskočila jsem s Pomněnkou malý potůček a klusala jsem za ostatními do kopce. Přešli jsme krokem asfaltovou silnici a zase jsme se ponořili do lesa. Objevili jsme se na začátku údolíčka, které se mírně zvedalo do kopce. "Cval!" dolehl ke mně slabý hlas Nadvandy a tak jsem stejně jako ostatní pobídla moji milovanou hnědku do cvalu. Viděla jsem nízké překážky, které byli opravdu nízké. Pomněnka přeskočila všechny překážky, které přeskočila Nadvandy na Valhale. Jeli jsme po cestě kolem luk. Z cestičky jsme odbočili na měkký travnatý povrch, tedy tak alespoň vypadal. Překonala jsem s Pom první překážku, kolmák padesát centimetrů vysoký. Pak jsem zamířila s klisnou na dvojskok. Dvojskok byly dva kolmáky o výšce čtyřiceti centimetrů. Pak jsem přeskočila poslední překážku a rozhlédla jsem se. Zařadila jsem se vedle Vicky a usmála jsem se. Chvilku jsme si povídaly, ale pak jsme dorazili na honební louku a tak jsme koně zastavili.
Byli jsme na starém fotbalovém hřišti. Viděla jsem tři překážky, u kterých byly připevněné větvičky. Věděla jsem, proč tam jsou a proto, když tam nikdo neskákal, jsem zamířila k třetí překážce. Byl to dvojskok. Nepočítala jsem se mezi zkušenější jezdce, nemyslela jsem si to, ale chtěla jsem ho zkusit. Věřila jsem, že do s Pom zvládneme. "Pom, to dáme" pošeptala jsem hnědce. HNĚDKU JSEM NAVEDLA NA PŘEKÁŽKU S ČÍSLEM TŘI. POMNĚNKU JSEM TROCHU ZPOMALILA, PROTOŽE PŘÍLIŠ HNALA. DVOJSKOK TVOŘILY DVA KŘÍŽKY, TAKŽE JSEM MĚLA DVOJITOU ŠANCI ZÍSKAT VĚTÉVKU. CVÁLALA JSEM VPŘED. PŘED PRVNÍ PŘEKÁŽKOU JSEM SE POSTAVILA DO TŘMENŮ A NAKLONILA JSEM SE, TROCHU. NATÁHLA JSEM RUKU A POKUSILA JSEM SE VĚTÉVKU UTRHNOUT. NEPODAŘILO SE MI TO. DOUFALA JSEM, ŽE SE MI TO PODAŘÍ PODRUHÉ, JELIKOŽ JSEM VĚTÉVKU CHTĚLA OPRAVDU MOC ZÍSKAT, ALE NE ZASE MOC, ABY SE NĚCO STALO POMNĚNCE. PO ČTYŘECH CVALOVÝCH SKOCÍCH JSEM POMNĚNKU NAVEDLA NA STŘED PŘEKÁŽKY A NATÁHLA JSEM RUKU. NATÁHLA JSEM SE DOSTATEČNĚ VYSOKO A TAK JSEM SE USMÁLA, KDYŽ JSEM V RUCE UVIDĚLA VĚTÉVKU. "PODAŘILO SE NÁM TO POM" USMÁLA JSEM SE A NECHALA JSEM POMNĚNKU DOSKOČIT. LEVÁ RUKA DRŽELA OTĚŽE A V PRAVÉ RUCE JSEM TŘÍMALA VĚTÉVKU. S VĚTÉVKOU V PRAVÉ RUCE JSEM SE TEDY ZAŘADILA DO ŘADY ÚČASTNÍKŮ, KTEŘÍ JIŽ SKÁKALI A NECHALA JSEM POMNĚNKU VYDECHNOUT. Pom jsem zpomalila do kroku přes klus a poplácala jsem ji po plecích. Jakmile skočil poslední účastník, rozhlédla jsem se a usmála jsem se na Vicky. "Co budeme dělat?" zeptala se Vicky a já se rozhlédla. Zahlédla jsem Joanii, jak sedí na Bouři. Nevěděla jsem, zda ji mrzí, že nemohla skákat, ale jakmile se ozvala Mia, usmála jsem se. "Tak co , líbí se ti tady?" zeptala se smutně. "Jasně, je to můj splněný sen" usmála jsem se a Mia se usmála. "Tak to je fajn, máš tady asi hodně kamarádek, že?" kladla mi další otázku. "Tak, kamarádíme se tady všechny" zasmála jsem se a Mia přikývla. "Jsem si všimla, pamatuješ na dobu, kdy jsi tak ráda jezdila na Zizi?" zeptala se. "Zizi? Jo, jasně, pamatuji si" usmála jsem se a pohlédla jsem na Vicky. "Hele holky, každá milujeme koně, tak proč mezi sebou mlčíte?" zeptala jsem se po chvilce. Vicky promluvila jako první. "Já bych se s Miou klidně bavila, ale nevím, proč se ona nebaví se mnou" zamračila se a pokrčila rameny Vicky. "Mně taky nic nevadí" řekla Mia kysele a já jsem vzdychla. "Holky, nechám vás tady chvilku samotné a jakmile se vrátím, budete spolu hovořit" řekla jsem a seskočila jsem z Pomněnky na zem a vytáhla jsem třmeny a povolila jsem podbřišník i nánosník. Pak jsem ji dovedla k uvazišti a uvázala jsem ji za vodítko, které jsem měla obvázané kolem pasu. Od Petry jsem si vzala bederní deku, kterou jsem Pomněnce nasadila a pohladila jsem ji. "Počkej tady a buď hodná, vím, že budeš hodná" pohladila jsem ji a zamířila jsem k stánku s občerstvením, kde obsluhovala Petra. "Tak, co si dáš?" zeptala se s úsměvem Petra a já jsem se zamyslela. "Dám si pomerančovou limonádu a ohřívanou bagetu" usmála jsem se a Petra přikývla. "Tady to máš" podala mi plechovku s limonádou a ohřívanou bagetu. "Díky" řekla jsem a zamířila jsem ke kočáru, kde byla máma, Míša i Luis. "Ahoj" pozdravila jsem je znovu a všechny jsem objala. "Ukážeš nám Pomněnku?" zeptal se Luis a já jsem přikývla. "Jasně, pojď můj malý bráško" řekla jsem mu tak, jak jsem mu říkala v době, kdy jsem byla doma. Míša se k nám připojila, jediná máma zamířila ke stánku s občerstvením. Po cestě jsem dojedla i dopila a odpadky jsem odnesla na určité místo. Zastavila jsem se u uvaziště a usmála jsem se. "Tak, to je moje milovaná Pomněnka" řekla jsem jim a usmála jsem se. "Pusinka" poručila jsem Pom, ale před tím jsem ji odvázala a nastavila jsem ji tvář. Pomněnka mě políbila. "Jé, to bylo hezké" řekl Luis a já jsem se usmála. "Úsměv" přikázala jsem jí a Pomněnka začala flémovat. "To je rozkošný" řekla Míša i Luis a začali se smát. "Viď, oni se ti smějí" pohladila jsem Pomněnku a usmála jsem se. "Pom, vydržíš tady, ok?" oznámila jsem jí a pohladila jsem ji. "Tak a máme ještě deset minut, seznámím vás s Vicky, teda jestli chcete" usmála jsem se a pohlédla jsem na dívku, která hladila Geparda, který byl uvázaný u stromu kousek od uvaziště, u kterého byla Pom. "Vicky? To je moje sestra Míša a brácha Luis. To je Vicky" seznámila jsem se a zahlédla jsem Joanii s nějakým klukem. "Hned jsem zpátky" řekla jsem jim a došla jsme k Joanii, která byla nyní sama a Bouře, kam jsem rychle došla a ihned jsem se zeptala. "Kdo to byl?" chtěla jsem vědět. "Martin". "Chodíte spolu?" vyzvídala jsem dál. "Nevím, asi ne. Možná jo, ne" neustále se opravovala a tak jsem ji chvilku pozorovala a pak jsem přikývla. Se smíchem jsem se odebrala k Vicky a ostatním. U Vicky stála Mia a povídali si. Rozloučila jsem se s mámou, Míšou i Luisem, kteří se odebrali ke kočáru a dotáhla jsem podbřišník a stáhla jsem třmeny. Vyhoupla jsem se do sedla a pohlédla jsem nejdříve na Miu a pak na Vicky. "Tak co, jak jste na tom?" zeptala jsem se tiše a obě se rozesmály. "Normálně" oddechla jsem si a pohlédla jsem na Nioru.
Nejdříve jsme vjeli do lesa, jeli jsme krokem. Jelikož tam nebyla žádná cesta, museli jsme kličkovat mezi stromy. Nějak jsme to zvládli a vyjeli jsme na dlouhé a velmi krásné a rozlehlé louce. "Páni, to je krása" řekla jsem tiše. "Sem si někdy musím s Pomněnkou zajet" poznamenala jsem si do mozku a rozhlédla jsem se. Pomněnku jsem pobídla do klusu a klusala jsem za ostatními podél lesa. Tušila jsem, že někdy pan Livrey zavelí halali. Pak jsme přešli do cvalu a vycválali jsme kopeček. S Pom jsem nějakým zázrakem překonala všechny překážky, čemuž jsem se dosti divila. Pomněnku jsem poplácala po krku a pokračovala jsem za ostatními. Pak jsme zpomalili do kroku a v tu chvíli jsem zaslechla pana Livreye. "Halali" zakřičel a všichni přešli do cvalu. Pomněnka se rozběhla a brzy dohnala pár studentek, které jely přede mnou. Pak jsem ji nechala běžet pomaleji a teprve potom jsem ji pobídla do rychlejší tempa, ve kterém zase dohnala pár studentek. Dostávala jsem se blíž Nadvandy, ale přede mnou bylo ještě několik studentek. Pomněnka zrychlovala. Pom běžela a několik koní dotáhla, většinou to byli ti koně, kteří se hnali ze začátku. Pom jsem poplácala a nechala jsem ji běžet dál.
Někdo, nevím kdo, ukořistil liščí ocas a my jsme nechali koně vydechnout. Nechala jsem volnější otěže a doklusali jsme k posledním skokům. Byly dost široké a tak jsem se domluvila s Vicky, že si skočíme spolu. Navedly jsme naše koně na první překážku, první kolmák, který jsem s Pom přeskočila, stejně jako ty ostatní kolmáky. Vicky skákala na Gepardovi vedle a doskočila ve stejnou dobu jako já s Pomněnkou. Usmály jsme se na sebe a pak jsme pokračovali za Nadvandy po úzké cestě, po které jsme se dostali k hlavní cestě, po které jsme dojeli až k bráně. Bránou jsme projeli a na nádvoří jsme zastavili, seskočili a šli jsme se postarat o koníky, kteří byli docela unavení.Měla jsem ještě nápad, který jsem s Miou a Vicky mohla podniknout.

maki a lady: HUBERTOVA JÍZDA
-
DEN PŘEDEM:
„Papapadam“ prozpěvovala jsem si. Odježděno jsem měla a jelikož zítra se už konal Hubert, musela jsem si připravit všechny svoje věci v kterých zítra pojedu! Přece nebudu dělat Florestě ostudu no ne? Dala jsem skokové sedlo do skříňky a vyndala si na mobilní stojan enduranční. Nechala jsem si i venku uzdečku a rovnou omyla udidlo. Pověsila jsem také na stojan a nechala uschnout. Vzala jsem sedlo a nakoukla pod obal, v kterém bylo sedlo zabalené. No jo, bylo pěkně namazané, vyčištěné. Podbřišník také. Na sedle jsem totiž zapracovala už předtím. No jo, byla to krása. Proto jsem vzala přípravek na mazání kůže, houbičku a pustila se do uzdečky. Byla namazaná za chvilku. Usmála jsem se a šla si na sedlo připravit i sadu Hunter, kterou jsme dostaly s Lady. Teda, já ji vybojovala Krásná hnědá dečka, červená čarbraka, červené kamaše, botičky a třmeny. Vypadalo to krásně! K tomu jsem si přidala ještě svoje červené sako, bílé rajtky, vysoké jezdecké boty, krásný liščí pásek.. Vše jsem si to vložila do obrovské skříně a uzdečku ještě nechala dýchat, ať jí namaštěnou nedávám do skříně. Boty jsem ještě přejela a nakrémovala, jen se leskly. Helma byla vyčištěná, bílé rukavice čisté. Připravila jsem i samozřejmě bederku, kterou jsem omyla vlažnou vodou a nechala uschnout. Vypadalo to, že mám vše připraveno a tak jsem se šla kouknout za kobčou. POHladila jsem ji po nose a dala seno a šla připravit krmení. Pustila se do něj a já se rozloučila, sama se šla najíst a potom rychle spát.
-
-
-
DEN D – HUBERT:
Ráno jsem vstala opravdu brzy, musela jsem zaplétat. Kitty už byla také na nohou a proto jsme šly společně do stáje. Lasdy mě pozdravila lehkým zařehtáním a já se usmála. Přinesla jsem si čištění a nejdříve Lady vyčistila. Hřívu měla čistou už od včerejška, i protrhanou, teď stačilo jen zaplést. Začala jsem plést malé copánky po tom, co jsem si hřívu rozčesala. Konec jsem zamotala gumičkou a zamotala do bobku. Omotala jsem to gumičkou. Takhle jsem pokračovala po celé hřívě. Jo, jak jí to slušelo! Lady byla ale trochu netrpělivá, nejspíš cítila, že dnes se koná něco velkolepého a že se musíme blýsknout! „Stůůj“ promluvila jsem na kobylku klidně, aby se nehýbala, protože pak mi to moc plést nešlo.. Měla zapleteno a já ji pochválila. Ještě jsem zapletla ocas, jen nahoře u kořene takový polo copánek. Vypadalo to moc pěkně. Pochválila jsem Lady a ještě ji vyčistila hřbílkem. Možná se ještě zválí, ale raději budu mít teď půl práce za sebou než pak to dohánět na poslední chvíli. To tak. Bylo vyčištěno, já Lady dala seno a odešla jsem připravit krmení.Do toho se hladově vrhla a já ji nechala být a sama se šla nasnídat.
V jídelně už bylo pár devčat a všude byla cítit netrpělivá nebo nervózní atmosféra. I když jsem Huberta jela i minulý rok, byla jsem stejně nervozní, jako minule. Hold, to už asi lepší nebude. Vždycky před závody jsem byla nervózní a roztěkaná.. stejně tak Hubert. „Ahoj Sue“ pozdravila jsem tetu, která nám připravila snídani. Vrhla jsem se po talířku a hrnku s čajem a usedla ke stolu. Pustila jsem se do ní a za chvíli ji měla celou zhltlou. Jo, není nad pořádný hlad. Musela jsem mít na dnešek sílu a ne být jako nějaká chudinka. Mrkla jsem na hodinky. Bylo devět hodin a o půl desáté se mělo začít chystat. Ale já jsem ještě chtěla dát Petře do auta bederku, proto jsem po sobě uklidila nádobí a šla do stáje. Lady už měla snězeno a tak jsem si k jejímu boxu přivezla mobilní stojan, na kterém bylo čištění, sedlo, podsedlovka, kamaše, čabraka, uzdečka a bederka. Odložila jsem stojan, vzala bederku a šla k Petře. „Dobrý den, Petro, mohu si k vám dát bederku?“ zeptala jsem se s úsměvem a žena kývla: „Ale samozřejmě“ Dala jsem bederku do auta a šla raději Lady už chystat. Uvaziště bylo plné a tak jsem si kobču nechala v boxe, kde jsem ji zkontrolovala, jestli je v pořádku. Lady ale vypadala, že je naopak v naprostém pořádku, šťouchala do mě, když jsem ji kontrolovala bobky, jestli drží a nejpíš se na Huberta pěkně těšila tak jako já. Vzala jsem proto s čištěním, uvázala si ji v boxe pro jistotu a začala čistit. „Tak co bobane, jak se těšíš?“ zeptala jsem se kobylky s úsměvem a i když jsem věděla, že mi neodpoví, povídala jsem si s ní dál. No co, poslední dobou mám prostě kecací období „Koukám, že si s ní pořád povídáš“ ozvalo se mi za zády. „No haha“ řekla jsem trochu kysele Chrisovi, který se přijel na Huberta podívat a dělat mi doprovod na večerní zábavě. „Chceš s něčím pomoct?“ optal se a já zavrtěla hlavou. „Ne dobrý, to zvládnu sama“ Lady se zvědavě natočila k Chrisovi a já s úsměvem pozorovala, jak ji Chris občas pohladí, zatím co já čistím. Přejela jsem ji potom kartáčem, vybrala z kopyt a začala uzdit. Přehodila jsem ji otěže přes krk, sundala ohlávku a nabídla ji udidlo, které přijala, přetáhla nátzlník přes uši, srovnala a pozapínala. Nandala jsem ji sedlo s krásnou dečkou a beránkem, který mám ve svém vybavení a pomalu dotáhla podbřišník. „Pohlídáš mi jí, dojdu se převléknout“ řekla jsem Chrisovi a než stačil odpovědět, zmizela jsem v šatně, kde jsem na sebe natáhla bílé rajtky, vysoké jezdecké boty, přes závodní triko závodní červené sako, zapla jsem liščí pásek, vzala bílé rukavice, helmu a bičík a šla k boxu. „Dík“ řekla jsem mu a podívala se na čas. Už bylo pomalu na čase. Pár holek už vyšlo se svými svěřenci ven a tak jsem šla také. Ať nepřijdu pozdě. Rozloučila jsem se s Chrisem, zkontrolovala výstroj a šla s Lady na dvůr. Nasadila jsem si helmu a šla. I když jsem patřila mezi zkušenější, volbu klobouku jsem rázně odmítla. Zdraví máme jen jedno, stačí nešťastná náhoda a to mi za to nestojí. Bez helmy jsem se cítila i nesvá, dalo by se říct.
Na dvoře to tam byl samý přepravník, cizí koně a jezdci. Ty jo, pomyslela jsem si a trochu zatáhla za otěž, na které jsem držela jak Lady. Ta pozorovala s napětím ostatní koně a sem tam zaržála. Bylo vidět, že to ji ještě víc nabudilo. Tak doufám, že to přežijeme dnes ve zdraví. Za chvíli přišla i Niora, jako master, Nadvandy jako liška a anglický host pan Livrey. Seřadili se do jedné řady a my účastnici naproti nim. Rychle jsem dotáhla sedlo, stáhla třmeny a šla do sedla neboť jsem měla pocit, že jsem jediná, která není ještě na hřbetu svého svěřence a nerada bych dostala sprda od Niory. Všichni hrdě stály, občas nějaký ten kůň zafrkal. Začaly od myslivců hrát tématické famfáry na lesní rohy, Bylo to krásné! Anette začala obcházet jezdce a dávala jim stužku na dečku nebo rameno. „Tak kam to chceš?“ zeptala se mě, když byla u mě. „Na dečku, díky“ řekla jsem s úsměvem a Lady v klidu stála při stužkování. Dozněly famfáry a Niora nám představila lišku, vrchního lovčího a mastera. Napjatě jsem poslouchala, když Niora začala říkat krásnou úvodní řeč. Přišla mi podobná jako minulý rok, ale vždy byla prostě úžasná. Působilo to na mě uklidňujícím dojmem. Začaly hrát famfáry a Nadvandy vyjela tam, kde si udělala svoji trasu. Za ní vyjeli kluci kovboji jako psi, následně Niora se Sue, potom my zkušenější a nakonec jela Lisa s nováčky a méně zkušenými jezdci, jak jsem tak zporovovala. Za mnou jela Bloodye, občas jsem se otočila a usmála.
Po chvilce jsme se dostaly na písčitou cestu. Musela jsem si Lady vzít trochu víc na otěž, začala být totiž nervozní a občas sem tam poklusávala. Přede mnou se rozklusala nějaká dívka, teď jsem nebyla schopna rozeznat, kdo že to vlastně je, a věnovala jsem se raději Lady. Pochiopila jsem, že se kluše a tak jsem dala pobídku kobylce do lehkého klusu. Vystřelila a tak jsem si ji vzala trochu zpátky, zpomalila tempo svého vysedávání a jemně si s kobylkou pohrála. Klusaly jsme po hlavní cestě, která za chvilku začala stoupat do mírného kopce a tak jsem šla do stehenního sedu, abych ulehčila kobylce. „Krook“ zaznělo ze předu a já jsem tedy zpomalila vysedávání, nakonec jsem zasedla, ztuhla v kříži, stiskla kolena a lehce přitáhla otěž. Přešly jsme do kroku a já Lady pochválila. Zatím se chovala vzorně, i když, při cvalu t obude asi horší. Obočili jsme na cestičku, na kterou jsme se prodírali vysekanou cestou. Nejspíš tam byly křoviny. Lady trošku zporozněla, ale já ji připomněla stiskem holení, ať raději dává pozor pod nohy a nekouká všude kolem. Opět zaznělo ze předu, že se kluše, tak jsem to poslala dozadu a dala Lady pobídku do klusu. Vyletěla, takže opět jsem si trochu pohrála a vysedala do rytmu a po pár metrech nezapomněla přesednout. „Cval“ křikla Nadvandy a já se začala připravovat. Slečna přede mnou nacválala a já zasedla do pracovního klusu a pobídla do cvalu. Lady mohutně naskočila a já raději pořádně stiskla kolena. Hodila si menšího kozla a trochu hnala, ale po chvilce, když jsem ji ukázala, že závodit se teď opravdu nebude, cválala v klidu. Stoupla jsem si do stehenního a cválaly jsme s broučkem tak dlouho, než opět zazněl povel do kroku. Po cválání jsem kobylku pochválila a pozorovala půdu pod námi. Bylo to nějaké hodně podmáčené, jak jsem si všimla. Bahno lítalo snad všude a to jsme šly v kroku. Za chvilku mi přistál cákanec bahna na bílých rajtkách a já zaklela. Takový čistý a teď už vypadám jak prase.. no co si o mně pomyslí?!
„Budou první skoky“ upozornila Nadvandy a já se připravila. „Tak Lady, to zvládneme“ řekla jsem kobylce a když přede mnou dívka s valachem nacválala, já pobídku do cvalu dala také a šla do stehenního sedu. Kopec jsme vyjely v klidu, mírně zabočily do prava a to jsem viděla, že Nadvandy skáče první skok. Zasedla jsem do sedla a za chvilku jsme s Lady skočily kmen podepřený špalíky. Byl to dvojskok a tak po něm následoval další skok, tentokrát byl sestavěn ze stojanů na kterém byly březová břevna. Vypadalo to pěkně. Před skokem jsem nezapomněla pobídnout a jít s koněm. Po doskoku jsem Lady pochválila a po několika metrech za překážkami se šlo do klusu a potom do kroku. Zastavilo se u pomníčku, kde si každý na něco vzpomněl. I já si vzpomněla. Mířili jsme na mírnou cestu dolů. Vzala jsem si Lady trochu víc na otěž, držela se koleny a pobízela, aby Lady dala zadek pěkně pod sebe a šlapala. Trochu to klouzalo, ale kobča to zvládla jedna dvě. Opět se naklusalo a následoval malý vodní tok. Většina koní to proklusalo, jen Lady si asi nechtěla namočit nožky a proto si udělala jeden velký cvalový skok a přes tok si skočila. No, musím se přiznat, že jsem to nečekala, takže jsem byla ráda, že jsem se udržela. Krokem jsme vyjeli z asfaltky a následoval cval. Uviděla jsem nějaké menší překážky a tak jsem se trochu zaradovala. Nízké skoky Lady zvládla raz dva. Pochválila jsem ji a udržovala si vzdálenost slečny přede mnou. Za chvilku jsme se ocitli na louce, kde to byl přímo skokový ráj. Nadvandy překážky udělala opravdu krásně! Nacválalo se a blížilo na první skok, což byl kolmák. Hlídala jsem si vzdálenost koně před námi a nezapomněla pobídnout. Následovala zatáčka doleva a hezký dvojskok. Lady při prvním skoku trochu nevyšel krok, ale pak už to skočila pěkně. Pochválila jsem ji a pokraovalo se dál. Balíky slámy. To už se Lady moc nelíbilo, ale nebylo to nic, co by neskočila, a tak jsem ji pobídla holení, aby to nevyhla. Nadvandy se rozhodla, že to pojedeme ještě jednou a tak se to jelo ještě jednou. Po doskákání se zavelelo, ať koním necháme vytáhnout otěže a krokem se šlo cestičkou. Mezitím jsem si popovídala pěkně s Bloodye..
-
Přijeli jsme na louku, kde byly další tři skoky. Jeden skok byl dvojskok. Niora nám vysvětlila co a jak. Zkušení jezdci si měli zajet skok č. 3 a mezi ty jsem se počítala i já. Pozorovala jsem ostatní jak skáčou a potom přišla řada na mě. NAKLUSALA JSEM, ZASEDLA DO PRACOVNÍHO KLUSU A DALA POBÍDKU DO CVALU. LADY ZAREAGOVALA PĚKNĚ A NASKOČILA. PROJELA JSEM KOLEM DIVÁKU – SAMOZŘEJMĚ VE VĚTŠÍ VZDÁLENOSTI, JEŠTĚ ABYCH JE PORAZILA. LADY CVÁLALA NA LEVOU NOHU A JÁ VYJELA NEJDŘÍV KRUH, PROTOŽE LADY TROCHU VÍC HNALA. NA KRUHU JSEM JI DALA ČAS, AŤ SI TO ROZMYSLÍ, NEŽ ZAČNE BLBNOUT A ZPOMALILA JI DO KRÁSNÉHO HOUPAVÉHO CVALU. MÍŘILA JSEM NA DVOJSKOK A ROZHODLA SE HNED NA PRVNÍM KŘÍŽKU ZKUSIT SVÉ ŠTĚSTÍ. PŘED SKOKEM JSEM KOBYLKU POBÍDLA, ŠLA DO STEHENNÍHO SEDU A PRAVOU RUKOU JSEM ŠÁHLA PO VĚTVIČCE. JENŽE PŘESNĚ SE STALO TO, ČEHO JSEM SE OBÁVALA. VĚTÉVKU JSEM NECHYTLA, OTĚŽE JSEM NEBRALA A TAK JSEM V JEDNÝ RUCE NIC NEDRŽELA. HLÍDALA JSEM LADY HOLENĚMI A NAD DRUHÝM SKOKEM JSEM TO ZKUSILA OPĚT A TENTOKRÁT SE POVEDLO. PŘI DOSKOKU SE KREPOVÝ PAPÍR UTRHL A JÁ MĚLA VĚTÉVKU V RUCE. OZVAL SE POTLESK A JÁ LADY POCHVÁLILA A ZPOMALILA DO KLUSU NÁSLEDNĚ DO KROKU. Nechala jsem ji vytáhnout otěže a krokovala s ní po louce a přitom sledovala pokusy ostatních „Teď si dáme občerstvení, hoďte koním bederky, povolte podbřišník a nánosníky a využijte provizorních uvazišť“ řekla Niora. Seskočila jsem, vytáhla třmeny, pochválila ji, povolila podbřišník a nánosník a připla Lady k provazové ohlávce vodítko, které jsem uvázala u uvaziště. Rychle jsem skočila k Petře pro svoji bederku. Bylo to trochu těžký ji najít, ale zvládla jsem to. Dala jsem ji Lady na záď a upevnila tak, aby nespadla a šla se občerstvit.
„Cos to tam prováděla na tom prvním skoku“ rýpnul si Chris se smíchem, který za mnou po chvilce přišel. „Prosím tě..“ řekla jsem mu trošku napruzeně a dál jedla v klidu klobásu. Chris mi ukázal fotky a já se nad některými výrazy jezdců musela smát. Najednou jsem cítila povědomý parfém za sebou. Otočila jsem se a uviděla matku. Byla to ona. Přijela se podívat! Ani jsem v to nedoufala. Sice musela jet vlakem, protože benzín byl teď dost drahý,ale přijela! Radostně jsem ji objala, představila ji Chrise a šla ukázat Lady. Jenže než jsem máme stačila vše říct, zazněl povel, že musíme všichni nasednout a tak mi nezbylo nic jin=ého, než dotáhnout podbřišník a zapnout nánosník, stáhnout třmeny a hurá do sedla. Usmála jsem se na mamku a Chrise a čekala, co bude následovat.
Nadvandy naklusala a vydala se pryč. My ji následovali jako ocas hada. Lady klusala klidně, hlavu měla uvolněnou . Klusaly jsme lesní cestou, ptáčci zpívali. Tohle místo bylo prostě úžasné! Po chvilce se opět klusalo podél lesa a následoval cval do mírného kopce. Šla jsem do stehenního sedu, abych kobče ulevila a začaly se objevovat přírodní skoky. Kolmák, balíky, křížko-kolmák a kolmák. Lady skákala pěkně, i když mi bylo jasné, že už má pro dnešek dost a tak jsem doufala, že závěrečné halali nebude až za moc dlouhou dobu :/ To jsme jeli ještě jednou a pak jsme přešly do kroku a šly podél lesa. Pochválila jsem Lady a nechala ji na chvilku vztáhnout otěž a pak ji zase posbírala. Atmosféra byla pěkně napínavá. „HALALI“ ozvalo se s anglickým přízvukem. Pobídla jsem Lady do cvalu a ta ihned z kroku nacváala. Šla jsem okamžitě do lehkého sedu. Lady jako by vycítila, že do tohodle musí dát všechno a tak pořádně zabrala. K Nadvandy jsme se blížili, sem tam nás někdo předběhl nebo my naopak jeho…
Liščí ocas byl chycen a všude si povídaly o honu a o jezdci, který ho chytil. I já samozřejmě diskutovala s ostatními. Lady jsem poplácala po krku, povolila otěž a chodila s ní. „Děkuji za Vaši účast na letošním Hubertu“ poděkovala nám Niora a my se začaly vracet krokem zpět na Florestu. Mezitím jsem přemýšlela, že Lady zítra dám volno, maximálně olonžuji, vezmu na procházku a nebo PK. Ať si pěkně odpočine, bobek. Na nádvoří Floresty jsem seskočila z Lady, vytáhla třmeny a povolila podbřišník, nánosník a zamířila s ní do stáje. Tam jsem kobylku odsedlala a oduzdila, sundala ji kamaše a nechala ji napít. Dala jsem ji odpocku a jakmile bylo v soláriu volno, zavedla jsem tam Lady a hlídala ji, jak se bobek nahřívá a užívá si to. Potom jsem ji osprchovala nohy, dala deku a zavedla do boxu. Dala jsem ji jablíčko a sama se šla převléknout zase do pracovního, protože takovéhle sváteční oblečení jsem nechtěla ještě víc zamazat. Uklidila jsem cajky a všechno omyla – kamaše, botičky a udidlo. Lady jsem dala do boxu ještě trochu sena a odešla jsem do jídelny říct ostatním svém dojmy a poděkovat organizátorům.

ell - darius: PŘÍPRAVA DEN PŘEDEM
Skrčila jsem nohu a zachytila sedlo, které mi klouzalo z kolene dolů. „Jsi nervózní?“ uteklo mi z úst už asi po sté. Zatímco jsem bojovala s kluzkým posedlým Nadvandy zvedla oči od Valhaliny uzdečky a upřela na mě pronikavé oči. „Víš vlastně ani ne, trasu mám naplánovanou a pečlivě projitou, věřím tomu, že jsem dobře připravená.“ Spustila víčka přes oči a zavrtěla hlavou. „Hlavně si prosím nedělej legraci z mého orientačního smyslu. Víš, že mi to kolikrát nedá ani spát.“ Uchichtla jsem se, ale věnovala se dál sedlu. Jakmile v sedlovně zazněla slova „hon – liška – trasa“ zafungovalo to jako magické zaklínadlo a sedlovna byla v mžiku plná lidí. Zamyšleně jsem zvedla sedlo ze svého kolene. Koutky úst mi ztvrdly a nachýlila jsem tělo dopředu pod jeho váhou, když jsem ho zvedla vysoko nad letící houbu, kterou Nad mrštila po Nateovi. „Ale tak, co je do tady za sněm?“ začala jsem se naoko rozčilovat a razila jsem si cestu davem lidí se sedlem opatrně před sebou. Na jeho naleštění jsem si dala opravdu záležet. Rozhodla jsem se jet ve skokovém, budu v něm mít daleko lepší oporu, než v endurančním a Bůh ví, že s Dariem ji budu opravdu potřebovat! Zdolala jsem čtvrtý level a před chvílí jsem si ho akorát vyzvedla u Niory. Pečlivě jsem ho zabalila do obalu a uložila do skříňky. V sedlovně zůstal akorát Tom. K uším mi doléhala změť hlasů, ale nerozlišovala jsem je, byla jsem ponořená do myšlenek. Vzala jsem uzdečku z háku a začala ji rozebírat na jednotlivé díly. Do mysli mi začala pronikat jednotlivá slova a zachytila jsem Nadvandin pohled. Co že to říkala? Mapa? A heslo do počítače? Jenže za kamarádkou se už jen přibouchly dveře. Sama pro sebe jsem se zasmála, nevím, kde brala tu jistotu, že nevím její heslo od uživatelského účtu. Byla bych přihlášená do dvou sekund, ale sama sobě jsem to zakázala. Za prvé někomu takhle narušit soukromý se mi absolutně protivilo a za druhé, chtěla jsem být překvapená a užít si jízdu jako ostatní. Něco mi ale na Nad pořád nehrálo. Přemýšlela jsem o tom, zatím co jsem drhla uzdečku. Nadvandy si v něčem nebyla vůbec jistá, co to ale jen může být?
Rozhodla jsem se mít v kamarádku důvěru a pustila jsem to pro zatím z hlavy. Raději jsem šla pověsit vypranou dečku nad topení, aby mi uschnula. Rozhodla jsem se na hon použít nové, pevnější botičky, takže s jejich čištěním nebyla práce. Stejně tak s novými kamašemi. Chtěla sem si ráno ušetřit hledání, proto jsem si vše připravila na mobilní stojan: sedlo v potahu, aby se nezaprášilo, uzdečka, martingal, tlumící dečka, kamaše, bederka půjčená od Nii, jelikož jsem ještě neměla svoji, provazová ohlávka, vodítko a dečka pod sedlo se suší. Bezva, mám vše. Pro klid svojí duše jsem ještě nakoukla do skříňky. Na ramínku důstojně vysela krásná nažehlená honební sada. Nemohla jsem se dočkat, až ji na sebe zase obléknu!


PŘÍPRAVA V DEN HONU
Melodický zvuk – pokud je to u budíku vůbec možné mě pomalu přivedl ze snů do reality. Otevřela jsem oči a stiskla tlačítko pro vypnutí. Chvíli jsem ležela na zádech a přemýšlela, proč je tu taková tma. V tu chvíli mi došlo, že je nelidských půl šesté ráno – den honu. I přes neuvěřitelnou ranní hodinu se mi po tváři rozlil úsměv. Zapadla jsem do koupelny. Není nad to, začít ráno kokosovým šamponem a jahodovým sprchovým gelem. Aspoň budu lištičkám v lese pěkně vonět! Dlouhé blond vlasy jsem si sčesala dozadu a upletla jsem si francouzský cop. Sahal mi až do půl zad. Milovala jsem svoje vlasy a takhle spletené vypadaly obzvlášť elegantně a krásně. Lehce jsem se nalíčila a oblékla se zatím do pracovního. Teď je řada na Dariovi. Na nádvoří a ve stájích už panoval čilý ruch. „Dobré ráno Darie.“ Pozdravila jsem hřebce a vešla k němu do boxu. Darius byl neklidný. Cítil ve vzduchu předzvěst něčeho velkého. „Nic se neděje, hodný jsi.“ Pohladila jsem ho po krku a snažila se mu dodat klid. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že uvnitř mě, pečlivě skryté tak, aby to Darius neodhalil jsem cítila strach. Neměla jsem ho ještě zdaleka tak pod kontrolou. Často se snažil prosadit svou a i když jí zatím úspěšně vyhrávala, věděla jsem, že mi to nedá jen tak. Vycouvala jsem z boxu a v sedlovně jsem překontrolovala vybavení. Usmála jsem se, když jsem uviděla malý balíček v horní poličce svojí skříňky. Nakoukla jsem dovnitř, byl tu od Nad lesk na hřívu a srst a speciální mazání na kopýtka a gumičky. Na žlutém papírku stála jednoduchá věta: „Pro nejkrásnější dvojici honu :-*.“ zahřálo mě to u srdce. Nadvandy je zlatíčko. Popadla jsem tašku s čištěním a věci od Nad a pustila jsem se do práce na Dariovi. Hřbílkem jsem mu promasírovala celé tělo. Rozčesala jsem zcuchanou srst slepenou potem a špínou, kterou se obalil jako řízek přes noc. Nečistoty jsem stáhla kartáčem. Vlhkou houbičkou jsem omyla hubu, nozdry a okolí očí. Hřívu a srst jsem nastříkala rozčesávačem a leskem v jednom a chvilku počkala, potom jsem je pečlivě rozčesala. Ohon samozřejmě prsty, abych nevytrhala příliš mnoho žíní. I tak byl výsledek perfektní. Mezi tím jsme se oba docela uklidnili. Tiše jsem na hřebce mluvila jako obvykle při přípravě a sama jsem si tak dodávala odvahu. Přeleštila jsem srst měkkým kartáčem a plyšovou houbičkou. Vybrala jsme z kopýtek, namočila jsem je a namazala olejem. Krásně zářila. Čekalo mě zaplétání. Chtěla jsem Dariovu černou hřívu splést do loveckých bobánků. Skvělá příležitost. Byly trochu těžší než ty klasické, ale určitě stojí za tu práci. Mimo to, já byla v účesech – jak lidských tak koňských docela zručná. Jak jsem předpokládala, „Hunter brainds“ my daly zabrat, ale výsledek – vyšší drobné bobánky ležící na linii krku. Byla jsem z nich nadšená! „Tohle mi musíš odpustit Darie.“ Promluvila jsem na hřebce a zapletenou hřívu jsem přelakovala lakem s keratinem. Darius po mě loupl okem, ale nechal si to líbit. Ocas jsem spletla do francouzského copu a měla jsem hotovo. Chvíli jsem stála a kochala se pohledem na krasavce. Koukla jsem na stříbrné hodinky. Zatřásla jsem rukou, aby se krystalky polodrahokamů posunuly mimo ručičky. Do času obvyklé snídaně byl ještě čas. Využila jsem ho a vyčistila Dariovi box, aby až se odpoledne vrátíme unavení, mohl hned do čistého. Byl čas jeho snídaně. Odměřila jsem mu do kyblíku ranní dávku a vyklopila ji do žlabu. Darius zabořil čumáček do teplé snídaně a pustil se do jídla. Zakručení v břiše mi připomnělo, že i já bych si měla něco dát. Zajistila jsem dvířka a spěchala jsem do jídelny na milovaný řecký jogurt, kterým jsem si přelila čerstvé ovoce a ovesné vločky. Jídelna šuměla vzrušenými hlasy. Nasávala jsem atmosféru před akcí a cítila jsem se skvěle a po očku jsem sledovala Nadvandy, která mě pro dnešní den vyměnila za smečku kluků z ranče a našeho anglického hosta pana Livreye. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Při pohledu na anglického gentlemana vysokého jako sloup mi došlo, že jsem ještě neměla tu čest, vidět Chilliho. Musím to hned napravit. Pomyslela jsem si a zvedala sek odchodu, stejně musím ještě zanést bederku do auta k Petře. Chtěla jsem ji vzít před snídaní, ale zapomněla jsem na to. U dveří jsem se otočila a mrkla jsem na Nadvandy. Usmála se na mě a pokračovala v přívalu anglických vět na pana Livreye. No jo, kdo umí, umí.
Vyšla jsem z jídelny s hlavou v oblacích. „Pozor.“ Zavolal na mě někdo a já polekaně uskočila. Přímo přede mnou se prohnalo spřežení krásných tažných koní. „No páni.“ Vydechla jsem a zadívala se na ty krasavce. „Omlouvám se.“ Dodala jsem rychle směrem ke kočímu, elegánovi v letech v nadmíru slušivém oblečení. „Nic se neděje.“ Pokynul mi přátelsky s úsměvem. Na nádvoří přibývalo cizích tváři. Propletla jsem se mezi nimi do stáje pro bederku a zase zpět do stáje. V sedlovně jsem se začala převlékat. Krásné hnědé rajtky padly jako ulité. Vyrolovala jsem si podkolenky a vklouzla do naleštěných jezdeckých bot. Zapnula jsem zip na lýtku. Prozíravě jsem si na sebe ráno oblékla růžové termotriko s dlouhým rukávem. Pod košilí a sakem nebude vidět a mě bude pěkně teploučko. Oblékla jsem si košili se stojáčkem a do poutek rajtek provlékla pásek s liščí sponou. Oblékla jsem si sako a zapnula knoflíček. Hnědé kožené rukavice jsem si dala do jeho kapes. Na parádu jsem se rozhodla zapomenout a kloubouček s péry zastrčila dozadu do skříňky. Třeba příští rok, letos rozhodně přilba! Podívala jsem se na hodinky, půl desáté. Čas jít sedla. Vzala jsem usušenou dečku a stojan s vybavením a dotlačila ho k Dariovi. „Jsi připravený?“ Zatím co jsem mu nasazovala botičky a kamaše, promlouvala jsem do duše. Narovnala jsem se a položila mu na záda dečku, uhladila jsem ji, přidala tlumící a sedlo s podbřišníkem proto otlakům. Zlehka jsem ho zapnula. Přidržela jsem Dariovu hlavu a nasadila jsem uzdečku. Zapnula jsem zápinky. Provlékla jsem očko poprsáku do podbřišníku a znovu jej zapnula. Přes uzdečku jsem mu přetáhla provazovou ohlávku. Vodítko jsem zapnula do jeho její smyčky a uvázala kolem hřebcova silného krku. Podívala jsem se na hodinky 9,50. Čas jít na nádvoří.

SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ
Nepatrně jsem se otřásla a vyvedla jsem Daria z boxu. Na nádvoří to žilo většina účastníků tu už byla. Darius zvedl hlavu a zaflémoval. Začal tančit kolem mě a řehtal na ostatní koně. „No tak Darie, to nic. Buď hodný.“ Promlouvala jsem k němu tichým, ale pevným hlasem a snažila jsem se ho zastavit, abych mohla dotáhnout sedlo. „No tak stůj.“ Okřikla jsem ho. „Ell, počkej, pomůžu ti.“ Zazněl vedle mě známý hlas a já zvedla svůj ustaraný obličej a podívala jsem se do očí Tomovi, který držel na prověšených otěžích nádherného Tarota. „Tarotku.“ Zašeptala jsem spíš pro sebe a nechala jsem se na minutku unést myšlenkami na loňskou lišku v Tarotově sedle. „Děkuji.“ Poděkovala jsem Tomovi a vrátila se zpět do reality. Tom Daria podržel a já dotáhla sedlo a spustila třmeny. Nasadila jsem si rukavice a zhluboka se nadechla avydechla. „Ell, zvládneš to, neboj. Darius je možná temperamentní a silný, ale udělali jste už spolu hodně práce. Nasedni a obcházej krokem po nádvoří. Nenuť ho stát a trochu se mu pokus zaměstnat hlavu. Dokážeš si s ním poradit.“ Své pocity jsem zadusila hluboko v sobě a sebejistě jsem se postavila k Dariovi. Tom mi ho ještě podržel, než jsem se vyhoupla do sedla a podal mi otěže. „Tak do toho.“ Usmála se na mě a hřebce pustil. Narovnala jsem se v sedle a nečekala jsem, co Darius vymyslí. Předběhla jsem jeho myšlenky a pobídla jsem ho do kroku. Otěže jsem si trochu zkrátila, abych měla kontrolu. Hřebce se trochu zklidnil a já se konečně mohla rozhlédnout kolem. Uviděla jsem nádherně naleštěnou Val a na ní pyšnou Nadvandy. Pohled na moji nejmilejší dvojici mě zahřál u srdce. Věřila jsem, že Nadvandy si dnes povede skvěle! V její blízkosti se držel pak Livrey. Na vysokém Chillim mu to nesmírně slušelo. Mimo jezdce jak domácí tak cizí tu bylo spoustu diváků, kteří postávali po stranách a sledovali ruch probíhající před stájí. Ta chvíli nasednou do kočárů a budou nás doprovázet. I největší opozdilci byli vypravení a jezdci se začali řadit vedle sebe. Zaparkovala jsem Daria mezi Bloodye na Dekameronovi a Noemi na Naberovi. Darius přešlapoval a házel hlavou. Zkrátila jsem si otěže, posadila jsem se co nejhlouběji do sedla. Holeně jsem nechala na jeho bocích a snažila jsem se ho udržet na místě. Ve chvíli, kdy odlepil přední nohy od země zvuk pročíl jasný tón lesního rohu. Darius zůstal paralizovaně stát a já si oddechla. Hřebec natočil uši dopředu a upřeně sledoval myslivce ve stejnokroji, kteří slavnostně zahajovali letošní hon. Po jejich bocích stál hrdý Paris s Niorou, Nadvandy na drobné a roztomilé Valhale a náš host pan Livrey na Chillim. „Na dečku prosím.“ Šeptla jsem Anett, když se objevila u Dariovi hlavy. Usmála se a zručně nám přišpendlila krásnou stužku. Lesní rohy umlkly a Niora nám představila nejdůležitější postavy dnešního dne. Skončila poslední fanfára a Niora spustila zvonivým jasným hlasem úvodní slova. Darius mi dal chvilku odpočinout a já si naplno uvědomila vzrušenou atmosféru na nádvoří a to, jak se vlastně těším. Nia změnila tón a pronikavě zavolala – „a teď liško ujížděj!“
1. ETAPA
Zazněl pokyn pro Nadvandy. Elegantně vyvedla Val z řady směrem k hlavní bráně. Za ní se pustili kluci z Floresty a spřízněná stáj Floresty obsazená kluky na westernových koních. Nadvandy šla nejprve krokem, ale jen co se kobylka dotkla kopýtky písčité cesty, pustila se do lehkého klusu. Darius se opět probral a začal tancovat. Začali jsme se řadit za Nioru a Sue. Sice bych správně měla vyhledat skupinu začátečníků vedených Lisou, ale domluvila jsem se s Niorou, že pro Daria bude lepší, když se budu držet vpředu než jako jedna z posledních. Proto jsem následovala Noemi na Naberovi a zařadili jsme se vedle sebe hned za Nioru a Sue. Noemi na mě mrkla a já jí to oplatila úsměvem, už jsem se ale musela soustředit na cestu. Niora zavelela lehký klus a já to poslala dál. Nemohla jsem Dariovi dopřád dlouhé otěže, protože ve chvíli, kdy bych to udělala by byl se mnou v oblacích. Trošku jsem si pohrála a uvolnila jsm držení otěží. Zabořila jsem sedací kosti do sedla a dopředu. Jak málo stačilo k tomu, aby se hřebec pustil do plavného klusu. Tempo bylo svižné, za co jsem děkovala Nad, která s drobnou kobylkou nasadila slušné tempo. Darius dál průchod nahromaděné energii několikerým vyhozením. Váhu jsem tlačila do paty a držela jsem ramena zpět. Přizvedla jsme mu hlavu, aby ji nemohl úplně snížit a po pár metrech jsme klusali docela spořádaně dopředu. Sedem jsem ho zvedala nahoru a jemně jsem si pohrávala, aby neměl tupý tah v hubě. Proklusali jsme hlavní bránou a cesta s začala zvedat do kopce. Nabídla jsem Dariovi trochu delší otěž, hřebec si protáhl krk a pěkně do kopce zabral. „Moc hodný, tak s mi to líbí.“ Pochválila jsem ho a pokračovala po boku Noemi za Niou a Sue. Cesta se po chvíli vyrovnala a skupinka před námi v čele s Nadvandy zavelela krok. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla nohy a sevřela otěže v pěstech. Musela jsem pobídky trochu zesílit, ale Darius nakonec poslušně přešel od kroku. Skupinka koní před námi najednou začala mizet za zelenou clonou, až když jsme se dostali blíž, uviděla jsem prosekaný průjezd. Nad si s přípravou dala opravdu práci. Byla jsem na ni neuvěřitelně pyšná. Darius se momentálně choval docela slušně. Obrovsky mu prospělo, když jsme se dali do pohybu a hlavně když jsme zaujali jedno z prvních míst. Nedovedla jsem si představit cestu někde v zadu v tlupě cizích klisen. Pohladila jsem ho po krku a připravila na další klus. Jemně jsem ho pobídla a vedla po úzké cestičce. Cesta byla pevná a stromy vysoké, takže nehrozil úraz. Vysedávala jsem v rytmu Dariových kroků a teprve teď jsem si začala hon skutečně užívat. Ohlédla jsem se přes rameno na tlupu slavnostně oblečených jezdců na načesaných a naleštěných koních. Ještě pár koníků mělo z hřívy vytvořené složité lovecké zaplétání, ale nikomu to neslušelo tolik, jako Dariovi. Raději jsem se dívala zase před sebe, kam nás liška vede. Cesta se zpevnila a trochu rozšířila. Slyšela jsem Nadvandino jasné zavolání „cváál.“ A sledovala jsem, jak nám skupinka rychle mizí ze zorného pole. Přetlumočila jsem povel a zaplašila jsem poletující motýli v břiše. Z prvního cvalu jsem měla asi největší obavy. Darius byl akorát pěkně našlápnutý a ujíždějící skupina koní se mu vůbec nelíbí. Zkrátila jsem otěže, posadila se do sedla a dala pobídku do cvalu jen o několik sekund pozdeji než Niora přede mnou. Darius podle očekávání vyrazil a pěkně vyhazoval, zvlášť, když jsem ho stáhla zpět, aby zůstala mezi námi bezpeční vzdálenost. Naštětsí Nad nasadila opravdu tempo, takže Niora ze Sue pobídli své koně lépe dopředu. Já se zvedla do lehkého sedu a pustila jsem Daria lépe dopředu. Hřebec pravidelně dýchal a ouška natáčel dopředu. Silný krk se hýbal v rytmu cvalových skoků. Držela jsem ramena zpět a soustředila jsem se na něj, jeho pohyby, rytmus kroků. Nechtěla jsem nic nechat náhodě. Trošku brzy na můj vkus přišel přechod do klusu a do kroku, ale brzy jsem pochopila proč. Cesta byla silně podmáčená a uprostřed byla veliká kaluž. Opatrně jsem přes ni navedla Daria. Poslušně jí prošel. „Tak jsi hodný.“ Pochválila jsem ho a než jsem zvedla nohy, liška už opět uhánela cvalem doprovázená svojí věrnou skupinkou. Nia na nic nečekala a my také ne. Pohlídala jsem si, aby Darius naskočil na levou nohu, tedy na druhou proti prvnímu cválání a pak už jsem ho nechala jít jen dopředu. Stála jsem v lehkém sedu a na otěžích jsem udržovala kontakt a trochu ho brzdila. Jeho soutěživá stránka se nechtěla nechat zahanbit. Cválali jsme teď přes lesní mítinku. Povozy z diváky tažené nádhernými koňmi byly vlevo a diváci žhavili fotoaparáty. „Připravte se na první skoky.“ zavolala Nadvandy. Tohle se mě netýkalo. Vedla jsem si sice teď s Dariem dobře, ale uplynulo hodně času od doby, co jsem skákala a s Dariem jsme ještě nepřekonali ani křížek. Nechtěla jsem zbytečně riskovat, proto jsem se držela u pravého kraje cesty, abych nelezla do záběru, a když se vynořila první překážka – jednoduchá kláda, navedla jsem Daria bokem. O stehno se mi otřely březové větvičky, kterými byl skok ozdobený. S hřebcem teď byla rozumná domluva, moc jsem ho pochválila a pokračovala jsem mimo hlavní trasu a skoky pohodlně objížděla. Vycválali jsme na kopec a přišel přechod do klusu a do kroku. V kroku jsem konečně mohla dát hřebci trošku vytáhnout otěž. Protáhl se a dal průchod přebytku energie. „Jsi frajer. Mám z tebe radost zlato.“ Pochválila jsem ho a pohladila po krku. Hřebec na mě natočil ouško, už mě dokonce i vnímá. Teď už to bude jen lepší. Byla jsem si tím jistá. Jakmile byli všichni na louce, Nad znovu nacválala a vedla nás znovu na skoky. Pro mě bylo zbytečné, jet tudy znovu, proto jsem se pro tuhle chvíli zařadila k nováčkům co neskákali. Jezdci dokončili druhý ovál a přešli do kroku. Pobídla jsem Daria a znovu se prodrala dopředu. Pokračovali jsme krokem vpřed do kopce. Nechala jsem Dariovi volnější otěž. Poškrábala jsem ho na kohoutku. Zafoukal pěkně mrazivý vítr. I když jsem byla rozehřátá, zaštípal mě na tvářích. Středem cesty vedl travnatý pás, Nadvandy se po něm pustila klusem. Zařadili jsme se jeden za druhého a pobídla jsem Daria do klusu. Vyklusal svižně a opřel se do otěží, ale pohrála jsem si s jho koutky a pomocí sedu jsem jeho tempo zpracovala. Vysedávala jsem v rytmu kroků a sledovala vedoucí skupiny, jak se kluci z westernové stáje na drobný, ale rychlých koních rozpustile předjíždí. Pan Livrey vypadal z trasy naprosto unešený. Přešli jsme do kroku a přešli vybetonovaný pás u pomníčku. Nad mramorovou deskou zářila svíčka v zavařovací sklenici. Obyčejné, ale dojemné. Smutně jsme se pousmála a vyhnala z hlavy špatné myšlenky. Raději jsem pohladila Daria po krku. Celý den jsem sbírala pochvaly, za krásně zapletenou hřívu. Byla jsem sama na sebe pyšná. Moje megalomanská povaha toužila vždy vyniknout. Znovu jsme naklusali a pustili se z kopečku dolů. Darius si podšlapoval pod tělo a nesl se pěkně ve vlastní rovnováze. Pohrávala jsem si na otěži, ale nechala jsem mu ji více nabídnutou, sedem jsem ho zvedala nahoru, aby šlapal pěkně od zadu a nepadl na předek. Cesta vedle na hranici listnatého lesa a pásu polí. Bylo tu krásně. Dokonce přestal foukat vítr a na okamžik vykouklo sluníčko. Opřelo se snopcem paprsků do Dariovi čokoládově hnědé srsti a rozzářilo ji jako diamanty. Přešli jsme do kroku. Koně před námi začali najednou mizet. Co to? Nakrčila jsem čelo a spravila jsem si přilbu, která mi sjela do očí. Po pár krocích jsem viděla, že nás čeká sestup opravdu příkrým svahem. Nepříjemné pro lidi, ale koně si s tím poradí. Byla jsem si jistá a zkrátila si otěže. Pomalým krokem jen co noha nohu mine jsem začala opatrně sestupovat dolů. Darius špicoval uši a sledoval, jak se mu půda drolí pod kopýtky. Podklad byl naštěstí dost pevný, takže se vždy uvolnilo jen pár kamínků. Hlídala jsem si, abych se příliš nezakláněla a zbytečně tak nezatěžovala jeho bedra a zadní nohy. Bezpečně jsme sestoupili dolů. Pohladila jsem hřebce po krku, předklonila jsem se a zašeptala mu pár slov k oušku. Pustili jsme se znovu do lehkého klusu. Před námi bylo uzoučké koryto potoku. Z toho jsem strach neměla a klidně jsem Daria pobídla do odskoku. Hladce se přes něj přenesl a cesta se začala zvedat a my následovali Nad do cvalu. Na Dariovi se mi teď jelo skvěle. Zbavil se nezdravé energie, takže mě vnímal, ale pořád mu jí hodně zbývalo a jeho pohyb byl dynamický, rychle reagoval a jízda byla pro mě opravu požitek. Cválali jsme do kopce po cestě, jejíž okraje se zvedaly vysoko z obou stran. Lekla jsem se, když se přede mnou vynořilo několik skoků. S tím jsem nepočítala. Zachovala jsem ale chladnou hlavu. Potok jsme zvládli dobře a tyhle překážky byly opravdu nizoučké. Sedla jsem si do pracovního sedu. Zkrátila jsem si otěže a pohrála si. Holeně jsem měla přiložené a pobízela jsem mezi otěže. Sedem jsem zvedala Dariovy cvalové skoky do kopce. Darius zaregistroval první překážku. Odhadla jsem místo odskoku. Stiskla jsem holeně a zvedla zadek ze sedla, ruce jsem natáhl výš po hřebeni krku. Dívala jsem se před sebe – a byli jsme za překážkou. Daria to tak rozradostnilo, že dvakrát vyhodil, to už jsem ale zase seděla a mířila na střed druhého skoku. Díky jeho extra vsuvce jsem přesně nevěděla, kolik cvalových to je, ale odhadla jsem bod odskoku a elegantně jsme se dostali přes překážku. Už nás čekal jen jeden skok. Zvedla jsem se ze sedla a moc jsem Daria pochválila. Pokračovali jsme cvalem do prudkého kopce. Otěže jsem povolila a silně pobídla, aby zabral pěkně od zadu. Ocitli jsme se na cestě podél louky, na louce byly připravené překážky. Já už ale skákat nechtěla. Proto jsem Daria odpojila od skupiny, v klidu jsem přešla do klusu a do kroku. Zatím co ostatní jezdci skákali, já dala Dariovi dlouhou otěž a kochala jsem se okolní přírodou. Louka byla jako dělaná pro dlouhý cval. Určitě sem Daria brzy vezmu. Slíbila jsem jemu i sobě. Když jezdci doskákali, zařadila jsem se opět dopředu a krokem jsme došli na další louku, na které byly připravené ještě nějaké skoky. Na louce byly vozy i florestovský kočár a diváci začali hlasitě tleskat a pískat, když se celá ekipa vynořila na louce. Nadvandy se rozhodla udělat jim velkolepou podívanou a vedla skupinu koní na rozlehlou louku a mířila na první skok. Stačili mi tři sekundy, aby mi bylo jasné, který si vybere. Se zatajeným dechem jsem čekala, jak si s překážkou poradí. Obavy ale byly naprosto zbytečné, to mi bylo konec konců jasné, Nad byla skvělá jezdkyně. Většina jezdců se se soustředěným výrazem pustila do výběru překážek. Já namísto toho pohladila Daria po krku a postavila jsem se tak, abych nezavazela do trasy ani divákům ve výhledu a sledovala jsem zajímavou podívanou. Pan Livrey neuvěřitelně elegatně překonal stejný skok jako Nad, ale galantně přenechal pichlavou větvičku jinému účastníku. Sledovala jsem, jak chválí Chilliho a převádí ho do klusu a kroku a míří směrem ke mně. Sotva jsem si stačila rozpomenout na pár slovíček už se širokým úsměvem volal nonšalatním hlasem „Hello lady.“ Usmála jsem se mu vstříc a v tu chvíli mi povolil uzel na jazyku a já spustila plynule a ve větách. Přece jen ta desítka let výuky angličtiny k něčemu byla. Pan Livrey mi dělal společnost a sledovali a komentovali jsme počínání jezdců na překážkách. S některými odbornými výrazy jsem měla trochu problém, ale angličan byl ochotný vždy mi vysvětlit význam onoho slovíčka jinou větou. Bylo to moc příjemných patnáct minut. Jak měli všichni odskákané, přišla pauza.

PAUZA
Musím říct, že už jsem se těšila ze sedla. Zadek mě docela bolel. Očima jsem našla Nad a pobídla jsem Daria. „ahoj krásko.“ Pozdravila jsem kamarádku a sesedla. Přehodila jsem Dariovi otěže přes hlavu a pevně jsem nadvandy objala. „Máš to perfektní.“ Nadvandy se usmála a zaleskly se jí oči. „Podržíš mi prosím Val? Donesu ti bederku pro Daria.“ „Jasně.“ Usmála jsem se a sevřela jsem v levé ruce Valhaliny otěže. Tiše jsem mluvila na koně a sledovala dění kolem. Všichni sesedali a kolem Petřina auta se strhla pořádná tlačenice. Dobře, že jsem tu zůstala s koňmi. Zasmála jsem se a opřela si čelo o Dariovu hlavu. Byla jsem na nás moc pyšná. Vynořila se Nadvandy a s úsměvem mi podala bederku. S poděkováním jsem ji přijala a předala jsem ji Valčiny otěže. „Tak pojď, najdu ti nějaké klidné místo.“ Promluvila jsem na Daria a vedla ho bokem od velké skupiny koní. Na nejkrajnějším uvazišti stál jen Tarotek a spokojeně se cpal senem. Zavedla jsem Daria vedle něj. Povolila jsem uzel na vodítku a přivázala jsem ho k silnému trámku. Povolila jsem mu sedlo a nasadila bederku. Rozepnula jsem nánosník. Otěže jsem rozepnula, provlékla podrhdelníkem, nekolikrát zatočila a zapnula zpět nahoře na krku. Do kbelíku jsem donesla hřebci vodu a jeho vlastní síť se senem, aby zbytečně nevznikaly konflikty. Darius zabořil měkký čumáček do kbelíku a napil se. „Buď tu hodný, příjdu se na tebe podívat.“ Pohladila jsem hřebce po silném krku a vzdálila jsem se. Potkala jsem se s Nadvandy u provizorního bufetu. Ještě jednou jsem jí pochválila trasu a začala jsem si vybírat z nabídky obřerstvení. Rozhodla jsem se pro zapečenou bagetu se šunkou a sýrem a pořád kotel čaje. Počkala jsem, než bude mít jídlo i Nad a společně jsme šli koním na dohled. Ukousla jsem si první sousto teplé bagety a šťastně jsem přivřela oči. Na tohle jsem se těšila. Hřála jsem si prsty o teplý hrnek čaje a povídala jsem si s Nad. „Co nás čeká teď?“ „no, čeká nás krátký průjezd lesem, abychom se dostaly na pás luk, kde jsou připravené ještě poslední skoky. Někde tam očekávej povel k Halali, protože jakmile to Liwrey uvidí, bude mě chtít nechat ulovit.“ Odpověděla Nad a dodala spiklenecké mrknutí. Halali jsem se zúčastnit chtěla. Věděla jsem, že nikdo nemá rychlejšího koně než já, ale spíš než o liščí ohon mi šlo o samotný závod. Moc jsem se na něj těšila. Nadvandy došlo, že se mnou dnes řeč moc nebude. Byla jsem opět zamyšlěná. Proto si raději šla pro párek. Já odnesla hrnek od čaje a vrátila jsem se k Dariovi. Hřebec klidně stál a přežvykoval seno. Shrnula jsem mu kštici z čela a podívala se mu do očí. Tvářil se klidně. Potěšilo mě, že je v dobré psychické pohodě. Čistý vzduch rozčísla fanfára, která ohlašovala konec přestávky. Nasadila jsem si přilbu a odvázala jsem Daria. Rozhodla jsem se zařídit stejně jako Nadvandy a do auta jsem společně s bederkou přihodila i ohlávku a vodítko. Zavedla jsem Daria bokem od skupiny cizích koní. Zapnula jsem nánosník a dotáhla sedlo. spustila jsem třemeny a vyhoupla se do sedla. „A teď liško ujíždej“ zavolala Niora a já se zařadila za ni.

2. ETAPA
Ekipa jezdců se dala do pohybu. Držela jsem se svého osvědčeného místa. Nad nás vedla krokem do jehličnatého lesa. Byla to úleva, protože na louce začalo studeně profukovat a v kroku jsme pěkně mrzli. Nechala jsem Dariovi volnější otěž. Jemně jsem si pohrála a hřebec přežvýkl. Lesem nevedla cesta, museli jsme kličkovat mezi stromy. Ohlédla jsem se přes rameno, bylo to vtipné, jak tak početná skupina jezdců a koní hledá cestičku kudy může. Raději jsem se otočila zpět dopředu, Darius sice do stromu nenarazí, ale pochybuji, že by stejně myslel na má kolena nebo hlavu. používala jsem pomůcky váhou a směrovala jsem ho mezi stromy. Ochotně kráčel za Parisem. Mezi stromy začala probleskovat planá zeleň obrovské louky. Tak o téhle Nad určitě mluvila! Pomyslela jsem si a celým tělem mi projel záchvěv očekávání a nervozity. Darius to ihned poznal. Prudce zvedl hlavu a začal se rozhlížet. „Hodný, ještě není náš čas.“ Promluvila jsem na hřebce a pohladila jsem ho po krku. Za liškou jsme se vymotali z lesa a zazněl pokyn do lehkého klusu. O kousek jsem si zkrátila otěže, pohrála si, nabídla otěže a stiskla holeně. Darius pohotově vyklusal. Začala jsem vysedávat. Okolní scenérie mě dostávala. Klusali jsme po jemné travičce. Podklad byl měkký na došlap, ale ne hluboký. Ideální pro rychlý cval. Posledních pár zbarvených lístků se třepotaly v jemné větru na stromech. Nad nacválala, smečka za ní a my jí v patách. Darius už musel být trošku unavený. Šel sice pěkně dopředu a reagoval na první pobídku, ale neměla jsem ho vůbec v rukách. Nicméně louka vedoucí až daleko k obzoru sváděla ke konečnému honu a salvou jzdců se nesla nervozita, která působila na koně. Darius zpěvnil krok a začal zrychlovat. Sedem jsem ho zpomalila. Skupinka s liškou se nám vzdálila. Zahlédla jsem, že skáčou. Nioira v čele s naší skupinou postupovala v mírném cvalu na louku se skoky. Nadvandy právě dokončila druhé kolo překážek a přešla do kroku a povolila kobylce otěže. My se přiblížili až k nim. Věděla jsem, že už už vydá Nia povel a začne se skákat. Periferním pohledem jsem zahlédla pana Livreye. Něco na něm mě přinutilo otočit celou hlavu a podívat se přímo. Ten šílený záblesk v jeho očích věštil jediné. Navíc stále cválal ve shromážděném sedu a Chilli vypadal už už to rozbalit. V tom vzduch pročíslo silné HALALÍÍÍ až se stromy zakymácely, ale na takové úvahy jsem už neměla čas. Zvedla jsem se ze sedla a silně jsem pobídla Daria – výjimečně i trochu patami. Nabídla jsem mu otěže a snížila jsem se blíž k jeho krku. Na to Darius čekal. Cítil mé napětí a čekal pokyny. Teď je dostal a dělal čest svému jménu. Odrazil se zadníma nohama a od kopyt odlétla sprška vlhké hlíny a drn trávy. V mém zorném poli existovala pouze Nadvandy a třepotající se liščí ocas na jejím rameni. Váhu jsem tlačila do pat, ramena zpátky. Otěže jsem nechala úplně nabídnuté. „Bež Darie, běž!“ šeptala jsem hřebci, který cukl ouškem směrem ke mně. Moc dobře věděl, o co žádám. Během několika cvalových skoků nabral neuvěřitelnou rychlost. V terénu jsem s ním cválala poprvé až dnes a až nyní jsem zjistila, jak neuvěřitelnou sílu má. Vnímala jsem každý jeho sval, jak se natahují a zkracují, jeho pravidelný a prudký dech. Jak se celý snížil, aby dosáhl maximální rychlosti. Všichni koně zůstali za námi. A v tom mi to došlo. Opravdu VŠICHNI koně zůstali za námi – včetně Nadvandy jako lišky! Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla jezdce, jak zvolna zastavují koně. Začala jsem se smát a stočila jsem Daria po oblouku. Mirným cvalem na dlouhé otěži jsem se vrátila ke skupině jezdců. Hřebce jsem moc pochválila a ještě ve cvalu pokračovala několik desítek metrů. Dovolila jsem mu snížit nos a protáhnout si záda. Potom jsem ho dobře vyklusala a převedla do kroku. Pohladila jsem ho po zpoceném krku. Byla jsem absolutně šťastná. Nevadilo mi, že lišku jsme úplně minula, těšila jsem se na závod a to jak se mnou Darius běžel mluvilo za vše. Už jsme tým. Už to není on, on a někdo kdo se o něj stará. Teď jsme to MY! Dojetím se mi až objevily slzy v koutku oka. Nepřestávala jsem hřebce hladit po jeho zpoceném krku a krokem jsme se vraceli ke skupině koní, která se honu neúčastnila. Asi polovina jezdců se ještě pustila do skákání na louce, ale to se nás netýkalo. Já poklidně držela tempo se skupinou v mírném tempu. Darius měl za dnešek dost. Cítila jsem, že je opravdu unavený, i když jeho hrdé srdce do nechtělo dát najevo. Přeci jen, jsou to sotva dva měsíce, co pravidelně pracuje a moc vytrvalostních jízd jsme zatím neudělali. Jezdci se vyblbli a postupně převedli své koně do kroku. Volným krokem na zahozené otěži jsme se vraceli na Florestu. Nadvandy mě znovu dostala objevem cestičky, která začínala tak nenápadně, že o ní snad nikdo nemohl vědět – ovšem kromě mé dokonalé kamarádky . Vymotali jsme se z lesa na hlavní příjezdovou cestu vedoucí k Florestě. Poškrábala jsem Daria na kohoutku a opatrně jsem poposedla v sedle. Přece jen můj zadek dostal dnes docela zabrat. Na nádvoří proběhl závěrečný proslov a já si plánovala, jak se teď o Daria postarám. Sesedla jsem a vytáhla třmeny. Povolila jsem sedlo a nánosník. Pomalu jsme se pustili do stáje a do Dariova prostorného boxu. Dopřála jsem mu tu nejlepší péči, co mohl mít!

noemi a naberus: PŘÍPRAVA
Ještě večer jsem si hodila k Tomovi do jeepu ohlávku s vodítkem a také bederku, kterou si většina z nás vzala sebou.
Ráno. Přivykla jsem si až moc dobře, že nemusím vstávat tak brzo, jak bych stávala na statku. Také, že jsem nechápala, co taková změna se mnou dělá. Odšourala jsem se k oknu a hodila ventilačku. Potřebovala jsem se trochu nadýchat, aby ze mě opadla možná trošku přehnaná nervozita, jak tvrdil a s oblibou Bloodye.. Možná, na tom něco pravdy bude. To už jsem raději vytáhla svůj deník, chtěla jsem sepsat trochu své pocity a myšlenky, vtáhnout se zase do jiného báječného světa. Čtení bylo totiž mou velkou zálibou. Když uběhla čtvrt hodinka, musela jsem se už dát do kupy. Zvládla jsem emkrátkou sprchu, umyla si vlasy šamponem a fénem je vyšušila. Pokojem se nesla příjemná vůně tropického lesa. Pak jsem na sebe naházela klasickou uniformu, nemohla jsem se tu prohánět v pracovním, ale při mém štěstí, bych si červené sako určitě zašpinila. Tak jsem na sebe natáhla lehkou bouřkovou bundu, nazula do kecek a pokračovala jsem rovným směrem ke stájím. Ucítila jsem tak známou, ale dnes tolik výjimečnou. Tělem mi pulzovalo nadšení, zvýšil se mi tep. V kapse jsem zašmátrala po klíčích. Ty vklouzly tiše do zámku. Přes rameno jsem si přehodila brašnu s hřbílky a kartáči. Bylo opravdu brzo. Naberusek ještě podřimoval, ulevoval si na zadní nohu. „Naberusi.“ Oslovila jsem ho tiše. Odjistila jsem box, nakoukla dovnitř. Valášek lehce zbystřil, natáhl ke mně svou nádhernou hlavu. „Dnes nás čeká další výzva.“ Nadechla jsem se a svou dlaň zaryla do jeho zimní pohádkové srsti.Nejdříve jsem mu osahala nožky,abych zjistila, zda je v pořádku. Pár suchých škrábanců nebylo nic výjimečného. Vzala jsem do ruky kopytní háček, vybrala mu pečlivě z kopyt. Ty měl už od včerejšího večera namazané, hned to pocítily, byly mnohem vlhčí. Pak jsem do rukou vzala gumák s měkkým kartáčem a pečlivě začala krouživě hřebelcovat. Valášek byl na mnoha místech slepený, hřívu měl přeleženou. Vždycky ji měl mnohem jemnější, než já. Také jsem s ní zacházela velmi opatrně. Zlehka ji stačilo vzít hřeben, skrčila jsem se pro bílé gumičky a začala s přípravou. Kštici měl méně bohatou, znala jsem tu hodně koní, kteří žní měly mnohem více. Proto jsem se rozhodla pro klasické bobánky, ty mu budou moc slušet. Podlouhlou hřívu jsem začala postupně rozdělovat na tenčí culíčky. Nejednou jsem musela culíčky předělávat, aby mezera mezi nimi byla stejná, stejně jako ony. Byla jsem ráda, že hnědáček ještě pospinkává, takže jsem se nemusela starat, jestli práci dokončíme. Pak jsem jednotlivé culíčky zapletla křížením tří pramenů, zajistila gumičkou, přehnula napůl a konec zašmodrchala v mém podání pod základnu. Vše jsem nakonec zajistila opět gumičkou. Byla to dlouhá práce, opravdu dlouhá. Jemná motorika rukou zdaleka nebyla tak jemná, jak vypadala. Ocas jsem raději nechala rozpuštěný, rozčesaný a zarovnala jen novými nůžkami, které jsem si do vybavení koupila. Celého jsem ho nakonec vyleštila hřebeny až se zdál čistý, naleštěný. „Hned ti to přinesu.“ Slíbila jsem hnědáčkovi. „odskočím Nabiho pokrmit.“ Mávla jsem na kamarádku a dál už pokračovala do krmírny. Obešla jsem rychle všechny sudy s krmivy, do jádra přidala bylinky a zamíchala po zalitý teplou vodou. „Nabe.“ Oslovila jsem valáška a ustoupila si ho stranou, když jsem byla spokojená, vyklepla jsem mu směs do žlabu a nechala ho pojídat.Pospíchala hledat kamarádku.Nakonec směr byl jasný, šatna. „Všude jsem tě hledala!“ trochu jsem se snažila popadnout dech,ale úsměv mi nechtěl zmizet. Brunetka nechápavě zvedla hlavu od uhelně černých jezdeckých bot. Náramně jí to slušelo. Navlékla na sebe červené sako a pak už se hrnula za mnou. Bylo tu opravdu rušno. Neměla jsem ráda rušno, ale dnes to bylo jiné. Byla jsem plná očekávání a nehodlala jsem se ubíjet někde zákoutí.Chvíli jsme stály na nádvoří, kolem projížděly první přepravníky a celý areál se plnil neznámými tvářemi. Ržání, dusot kopyt, bylo toho tolik. Najednou kamarádka stočila hlavu k bráně. Podívala jsem se jí něžně přes rameno, to už mě ovšem táhla za zápěstí směrem k té obrovské kovové bráně. Klopýtala jsem vedle ní. „Noo.. já asi zůstanu tady..“ vysvětlila jsem jí, když jsem konečně rozpoznala mohutné siulety kovbojů. Brunetka pohotově odpověděla. „Nesmysl!“ to už ovšem byla myšlenkami někde jinde, stále hleděla k velkému autu a to už se otevíraly dveře. Konečně zpustila můj napůl bílou ruku a vrhla se jemu do náručí. Stála jsem tam jako sloup, nemohouc se pohnout ani se usmát na někoho z dalších vylézajících možných nápadníků z auta. To už se jemu podařilo vymanit z jejího srdcervoucího objetí. „Noe!“ pokynula mi. Už jsem zase cítila, jak se mi zavařuje mozek a postupně začínám rudnout. Ale nemohla jsem Bloodyi nechat ve štychu. Tak jsem se přeci jen rozhodla udělat pár kroků blíž a pokusila se o nenucený úsměv. Jeden koutek však nezůstal klidný a začal sebou trochu cukat. Co to se mnou je!? Byla jsem vážně nervozní, moc nervozní. Brunetka nás představila a mi si podali ruce. Vzal mou malou ručku do té své a lehce stiskl. Tiše jsem ze sebe vykoktla pozdrav a pak se honem omluvila, že ještě musím za Nabem, nechtěla jsem si představit, jak by mé seznámení probíhalo s ostatníma. Tiše jsem se tedy odplahočila s úlevou do stájí. Jediné štěstí bylo, že jsem se nepotila, to by byl opravdu už vrchol. Když jsem byla z jejich dohledu, opřela jsem se o stěnu stáje a zhluboka vydýchávala. „Někomu je tu horko?!“ usmíval se skepticky Connor. „Víš ty co..?!“ byla jsem trochu vytočená, ale nakonec jsem zůstala klidná, musela jsem tenhle den zvládnout jak nejlíp jsem mohla, ale zatím jsem si nevedla zrovna nejlépe. Jen samá ostuda. Raději jsem se přesunula směrem k boxu, valášek už byl naleštěný od rána, dokonce jsem si koupila gumičky a zapletla mu bobany, které se pro tuto příležitost náramně hodily. „Jo, jasně, důležitá práce.“ Pronesla za mnou už Bloodye s menší ironií, já jsem se však hodlala bránit, nebo spíše potřebovala jsem její pomoc, asi to nebude lehké říct. „Víš.. no..“ nemohla jsem to vyslovit. Brunetka na mě jen koukala s výrazem, kdy už ze mě něco vypadne. „Potřebuju naučit, jak s nima mám mluvit! Prostě se stydím!“ doufala jsem, že mi zůstal stále vážný hluboký hlas, jak jsem chtěla, samozřejmě, že jsem na to byla trochu nachystaná, nikoliv ale dobře.Kamarádka po pár překvapeních výrazech souhlasila, lekce mohla začít. Po pár nepovedených pozdravech jsme tuto část vzdaly. Opravdu jsem byla herecky nadaná, s tím musel každý souhlasit. „A o čem si s ním mám asi tak povídat? Nebo mám pohodit vlasy, jak to dělají ve filmech?“ byla jsem jako sopečná erupce, otázek byla spousta. Brunetka jen pokyvovala hlavou, to už jsem raději ztichla. Jen na mě němě zírala. Vydechla se a nadechla. „Noemi, takhle to snad nepůjde, nemůžeš se učit, jak si s ním budeš povídat? To přeci nebude opravdové, buď taková jakou tě znám!“ řekla. Trošku mě zaskočila. Nečekala jsem takovou rozprávku, ale měla asi pravdu. „Máš mě ale na svědomí!“ upozornila jsem ji s nadzvednutým obočím. „To už mám celkem dlouho..“ nadhodila skepticky. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Bylo potřeba se chystat, tak jsem se s ní rozloučila a pokračovala a ještě jednou jsem jí poděkovala. Rozhodla jsem se ještě chvíli zůstat v pracovním. Valášek stál natlačený u dvířek a pozoroval dění v chodbě. Vklouzla jsem k němu. Byl načesaný a vypadalo to, že i bobánky s kontrastně bílými gumičkami nakonec i vydrží. Podívala jsem se na tu spoušť v boxe. Vzala jsem honem ještě kolečko, vidle a lopatu a dojela s rachotěním k boxu. Hnědáčka jsem si ustoupila stranou. Do ruky jsem vzala lopatu a začala vybírat kobyláky, bylo to dost složité, když mi pochodoval stále na metru čtverečném, však ono ho to po dnešku přejde. Pak jsem vzala vidle a do kolečka vhodila všechno promočené, nakonec jsem vyjela na hnoják, tady to vyklopila a vrátila se do skladu pro kolečko slámy, piliny nebyly ani potřeba. Box jsem opět odjistila, Naberuse si ustoupila stranou, s kolkem vjela na střed boxu, vidlemi vyházela slámu a rozmísila na volná místa po boxe. Nářadí jsem uklidila a ještě po sobě zametla bordel. Protože jela celá akademie, tak se koně nechali raději ve stájích, už pro jen jejich vlastní klid. Sama jsem se došla ještě na koleje převléknout. Brzy jsem byla hotová. Košile se stojáčkem, pod ní teplé tričko, hnědé rajtky. Byla to nádherná sada a všichni nám ji opět mohly závidět. Ještě jsem si sčesala vlasy a natáhla přes sebe perfektně padnoucí červené sako. Nazula jsem se do vysokých jezdeckých bot, které jsem dosud ani nepoužila. Voněly novotou, stejně jako nová sada. Pak jsem pokoj už zamkla, rukavice si vstrčila do kapes a vydala se na snídani. Takové posilnění po ránu bylo potřeba. Hnala se na mě trochu euforie a nervozita, cítila jsem s každou ubíjející minutou blížící se událost. Sue za pultem zářila úsměv, i ona už byla v honebním, připravená. Do misky jsem si nasypala musli, které zalila mlékem. K tomu jsem vzala do ruky naleštěné jablko a ještě pobrala teplý čaj. S jídlem jsem se snesla na lavici. Na snídani nás už bylo hodně, sedla jsem si k brunetce a s mlaskáním pojídala. Ke kraji stolu pak i usedl anglický gentleman. Byl hodně vysoký a když jsem něco málo slyšela z jeho angličtiny, musela jsem uznat, že mluví opravdu skvěle, a jak teprve vypadá v sedle. Už jsem si pomalu zvykala, potkávat velké osobnosti z jezdectví, Niora vždycky jen chtěla, pro nás nejlepší. „doufám, že letos holky dohoníš.“ Popíchla jsem loktem kamarádku. Ta se málem zakuckala. „Vidělas někdy Jacka? Minulé léto jsme byly u nich na ranči v jejich městečku, měly jsme takový malý přátelský závod a chlapci to tam teda pěkně rozjeli. Bude nás hodně a já nechci riskovat a hlavně, chci si to vážně užít, pak Jack zase odletí do Ameriky.“ Vzdychla. Povzbudila jsem kamarádku úsměvem a vzala ji za rameno. „Bude to ten nejlepší hon.“ Pronesla jsem a nabrala lžičkou další cereálie. Pak jsem už pomalu vydala chystat, brunetka od nás sídlila jen pár boxů, tak jsem věděla, že kdykoliv budu něco potřebovat, bude tu. V sedlovně jsem zalovila pro klíčky a na stojan umístila enduranční sedlo, také dnes mimořádně měkoučký podbřišník proti otlakům s náročných vyjížděk, věděla jsem, že nám liška ušatá nedá nic zadarmo. Uzdečka byla také namazaná a připravená použít. Vytáhla jsem ještě pevné chrániče a samozřejmostí byly i botečky. Se stojanem jsem se táhla až k boxu. Valášek stál zabořený do jeslí, dala jsem mu trochu, aby tu zbytečně nenervil a pro možnost toho, že by se vyválel. Box jsem ještě odjistila a vzala do rukou kopyťák. Sjela jsem mu po nožce, automaticky ji zvedl. Dívala jsem se na jeho nádherné tmavé tělo s upřímným a rošťáckým kukučem. No, není dokonalý?! O Nožky čisté a nikde nepřibyla, ani hromádka. Na nohy dostal nejdříve botky a pak jsme mu zajistila chrániče suchým zipem. Na záda jsem mu položila čistou vykrojenou dečku, v každém případě i gelovou podložku a nakonec i sedlo. Dotáhla jsem a ještě valáška nauzdila. Naberus hrábnul kopytem. „Už budeme hotoví, chlapče.“ Ještě jsem vše překontrolovala jestli sedí, kde má, a prohmatala naposled nohy. Krom dvou nevinných zaschlých škrábanců byl v pořádku. Na hlavu jsem si posadila helmu, na ruce přišly rukavice laděné do sady, vzala bičík a pomalu pokračovala stájemi na nádvoří..

1. ETAPA
Kručelo mi v břiše, jak to je vlastně možné. Všude kolem bylo mnoho tváří, úsměvů i rozpaků. Vedla jsem Naberuska lehce stranou směrem k azurovému jezeru. „Nádech výdech..“ opakovala jsem si tiše a snažila se valáška uklidnil. Kladl nožky dost nejistě a rozhlížel se s hlavou zdviženou kolem. Uviděla jsem kamarádku, která stála při stájích za společnosti Kitty s Asií. Pokývla jsem na ně hlavou a vydala se jejich směrem. Zamlaskla jsem na hnědáčka. Stály jsme jen chvilku. Pak už Niora dala příkaz, že můžem do sedel. Dotáhla jsem ještě o dvě zápinky a protáhla Nabimu nohy dopředu. „Ták je hodný.“ Pochválila jsem ho pohlazením a klidným hláskem, netušila jsem ani, kde jsem ho vzala, bála jsem se sama víc, než Naberus. Vyhoupla jsem se nahoru. Byla jsem ráda, že jsem tenhle týden s Nabem venku byla, tak bude možná trochu klidnější. Mluvila jsem na něj tiše hlasem. Zazněl první hlasitý zvuk z famfáry. To byl další pokyn, vyčkala jsem až se většina seřadí a při kraji navedla valáška a s plnou parádou zastavila. Nab popošel pár kroků ještě vpřed. „Hoou.“ Ton jsem protáhla, přitáhla zlehka otěže a stiskla holeně. Valášek couvl zpět. Podívala jsem se vedle na kamarádku, která sledovala vousaté myslivce, kteří se snažili z plných plic zahrát správnou melodii. Bloodye se otočila mým směrem. Dekameron vypadal klidně, rozhlížel se kolem, zatím co jeho jezdkyně si bezstarostně prohlížela ostatní dvojice. Moc jim to slušelo. Když dozněla poslední slavnostní famfára, Niora nás všechny uvítala a pronesla pár důležitých pokynů. Koukla jsem kamarádce přes rameno, vedle ní nestal nikdo jiný než její blízký kamarád. Pak už jsem viděla uculující se chlapce jen v košilích a džínech a pod nimi rysující se svaly. Byly vážně sexy O! Raději jsem se, ale soustředila na Niořin proslov. „Připravila jsem si pro vás adekvátní trasu, kterou by měl každý z vás zvládnout pokud jste vy i váš kůň v kondici.“ Pokývla hlavou směrem k ředitelce. Aniž bych si všimla Anette, která stála u mě se stužkou. „Na dečku, na rameno?“ zeptala se. „Raději na dečku, díky.“ Usmála jsem se a obrátila oči zpátky na nenápadnou blondýnku na zrzkovi. „Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce. Lišku, jen těšte se, budete honit po lese, mastera v čele – tak zlomte vaz, nesmí předběhnou nikdo z vás. Kdo dolů z koně chtěl by jít, musí se mastera dovolit. Kdo z koně spadne, jémine, u soudu trest ho nemine! Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez. Ať se z vás nestanou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti. Za neposlušnost, jezdci zdejší, tu bývá vždy trest nejpřísnější! Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet. Teď však konec povídání, liško, vyraz – a vy za ní!!!" Vyčkala jsem chvíli než se přede mnou dala půlka konvoje do pohybu. Lisa mi dovolila, abych jela před ní, měla jsem tak možnost s ní komunikovat, Bloodye říkala, že to trochu přeháním, že se stále považuju za nejezdce. Ale věděla jsem, proč to říkám, tohle byla má první náročnější vyjížďka v tak hojném počtu. Valášek přešlápl. Zádrž jsem zesilnila. „Ještě chvilku.“ Špitla jsem. Pak jsem zádrží nepatrně povolila, hnědáčka pobídla lehce holeněmi. Zařadila jsem se opatrně za Dekamerona, kterého valášek už dobře zná. Dostali jsme se postupně na měkkou lehce bahnitou cestu. Pohrála jsem si s hnědáčkem na vnitřní otěži, nechal ho protáhnout,dbala, aby šel výrazně dopředu, podšlapoval se. Už hned od začátku jsem si ho pečlivě sestavovala na obě strany, aby se protáhl. Nemohla jsem tušit, kdy přijde chvíle klusání, ale Nad patřila mezi zkušené, takže jsem si byla celkem dost jistá, že volila trasu, která vyhoví nám všem. V předu byly kluci z Floresty a westernoví přátelé, dál tvořila konvoj skupinka zkušenějších jezdců ,kterou uzavírala Bloodye. Za ní jsem byla už já, na blízku Lise. Nevěděla jsem, jestli budu schopná seskákat vše, ale hnědáček si vedl tento týden opravdu dobře. Do tváře mi foukal chladný vítr, lehce jsem sklonila hlavu. Pode mnou valášek rozhýbával pomalu svaly. To už se pomalu konvoj před námi dával do pohybu. Měkce jsem přiložila holeně a trochu upozornila tušírkou, aby naskočil od zádě. Naberus přešel do klusu. Pohlídala jsem si ho na lehké otěži, aby dával pozor. Tempo bylo rychlejší, pro koně na rozhýbání to bylo adekvátní a navíc, myslím, že ne všude nám terén dovolí nastolit takové tempo. Každých sto metrů jsem nezapomínala přesedat a důkladně si hnědáčka hlídala na kontaktu. Pomalu snižoval nos, chytla jsem se více koleny, lehce vysedávala, paty prošlápla. Cesta se zvedala do mírného kopečku, lehce jsem se předklonila a valáškovi nabídla otěže. Zejména k vrcholu foukalo mnohem více, bylo to opravdu nepříjemné. Cítila jsem omrznutou špičku nosu. Na vrcholu jsem s tichým hlasem hnědáčka převedla do kroku. Pomalu jsem se napnula v kříži, stiskla holeně a přidala zadržující otěž. Naberusek stále trochu koukal, ale jakmile se dáme znovu do rychlejšího pohybu, snad ho zaměstnám. Cesta se mírně stáčela doprava. Použila jsem zádrž, mírný záklon, cesta tu byla rozbahněná od deštů, nechtěla jsem, aby tu valášek uklouzl.Když jsme se napojili, i já jsem Nabera pobídla holeněmi do klusu. Tentokrát jsem si valáška už více posbírala. Pohrála jsem si na vnitřní, aby mě vnímal, byl při stálém měkkém kontaktu. Pomalu jsme jeli výš a výš. Držela jsem své tělo lehce v předklonu, abych Nabimu odlehčovala práci. Pak jsem uviděla brunetku jak pobídla valáška do cvalu. Vyčkala jsem, až budou dostatečně daleko a také jsem valáška pobídla vnější. Posbírala jsem si ho poloviční zádrží, pohrála na vnitřní otěži, Naberus šel dopředu až moc aktivně. Protože terén mírně stoupal, zvedla jsem se po pár metrech z sedla do lehkého s předklonem. Hnědáčka jsem nachval natáhnout a pérovala kotníky, abych různorodost terénu vyrovnávala. Cesta byla sušší než bych čekala, takže se tu koně dobře protáhly, tempo bylo rychlejší. Držela jsem valáška ovšem stále na otěžích, abych nad ním držela kontrolu. Dbala jsem na uvolnění, nevěděla jsem kolik času nám zbývá. Celý konvoj se táhl středem jehličnatého lesu, pak jsme narazili na vysokou břízu, kolem které jsme opět zpomalily do kroku. Dala jsem si záležet, abych valacha vzala sedem. Naberus pomalu přešel do kroku. Kamarádka se na mě usmála a kývla. „jak to jde?“ nadhodila. „Cellkem dobře, jen mi přijde, že je strašně živej“ navzdory tomu jsem se usmívala, byla jsem ráda, že jsem mohla vyrazit s ostatními do terénu. Tato část byla bahnitá a hodně klouzala, držela jsem si Nabera zpátky, když jsem viděla, jak Dek s bahnem zápasí. Byl to jenom ale kousíček, tak jsme se brzy dostaly na shůdnější cestu a zaskočili do cvalu. S Pobídkou vnější jsem Nabera pobídla do cvalu. Terén se zvedal, tak jsem opět zatížila třmeny a stoupla do stehenního. „budou první skoky.“ Uslyšela jsem brunetku před námi. Vzkaz jsem poslala dál, to už jsme se z lesa pomalu vynořily i my s Nabem na travnatou plošinu. Stočili jsme se vpravo, bohudík, že jsme cválali na správnou. Před námi se rozprostřela veliká travnatá mez nad městem . Viděla jsem mnoho neznámých tváří, úsměvů a často křičících dětí. Raději jsem Nabera převedla do pracovního cvalu, aby měla možnost ho zvládnout i v nepředvídatelných situacích. Valášek zbystřil, znejistil jeho cvalový krok. Pobídla jsem ho přitisknutými holeněmi dopředu, houpla se v sedle. Tady už jsem získávala potřebnou jistotu, která se s každou další překážkou prohlubovala. „Mám?“ houkla jsem na Lisu, která hnědku držela za námi. „jen jeď, tohle bude pro Nabera dobré rozehřátí, na rovince, nízké, jen se pevně drž, pruž mu nad zády.“ Odpověď byla vrácena velmi rychle. Přibrzdila jsem valáška napnutím v kříži, prošlápnutím třmenů, pohrála jsem si na vnitřní otěži a vedla ho sebraného na skok. Před ním Naberus zbystřil, natáhl krk, já ho podpořila pobídkou holeněmi, aby nestydnul, vjela mu prsty do hřívy a natáhla se v hlubokém stehenním sedu na ním. Za skokem jsem si ho po záklonu srovnala, sedem zpomalila cval a navedla rovně na druhý umělý skok. I ten jsme společnými silami zvládli. Pohladila jsem Naberuska po krku. „šikovný.“špitla jsem a pak vzhlédla zpět, abych našla brunetku. Kamarádka si najela na skoky ještě jednou, já valáška přidržela v kroku a okus dál, abych ostatním dvojicím nevadila, ale Bloodyi si stále hlídala. Počínala si dobře. Dekameron vypadal, že ho jízda náramně baví a že kamarádka má dost práce s tím, aby šlapkal pokud možno normálním tempem. Porozhlédla jsem se kolem, až jsem zahlédla nádherné černé kočáry taženými chladnokrevníky s hustou hřívou a kožichem. Nechala jsem kamarádce dostatek prostoru a pak je následovala poklusem.. Liška už pomalu stoupala krokem po kamenité cestičce. Ztuhla jsem v kříži, stiskla holeně a přidala zadržující otěž. Nab přešel do kroku. Nechala jsem ho trochu oddychnout, jemně mu propustila holeně, nemohla jsem vědět, kdy se bude klusat, ale předpokládala jsem, že mírný svah vyjdeme v kroku. Valášek si odfrkl, vypadal stále nabitý energií, tak jsem ho brala často sedem, jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Vystoupali jsem nahoru a cesta nás vedla přímo lemovaná stromy a loukou. Pochválila jsem hnědáčka, lehce si ho posbírala. Odpředu se pomalu začalo klusat. Pobídla jsem valáška do klusu také, začala lehce vysedávat nad přední rozsochu. Po měkkém podkladu v podobě trávy se klusalo dobře, Naberus se rozhlížel částečně kolem, hlavně koukal po louce, kde by mohlo být něco, čeho by mohl zneužít. Jemně jsem ho přiklepla tušírkou. V tu chvíli hnědák vyrazil prodlouženým klusem a než jsem stihla zareagovat byla jsem na úrovni mástera, možná lehce před zrzkem. Sklopila jsme halvu a přidala zádrž, hnědáčka jsem převedla do kroku a naskočila až když jsem zahlédla brunetku. Valášek zrychlil a dohnal Deka před námi. Klusali jsme už hodnou chvíli a před vybetonovanou křižovatku přešli opět do kroku. Všimla jsem si malého pomníčku zdobenými suchými květy. Zavzpomínala jsem při té příležitosti na babičku, měla jsem ji hrozně ráda. Táta říkal, že jsme si strašně podobné, jsme osobité a hodně stydlivé, všechno to byla pravda. Zadívala jsem se k nebi, pohladila valáška. Z přemýšlení mě vytrhla až Nad. „můžeme jet dál?“ zeptala se blondýnka s klisnou menší postavy a Vall pobídla zpět k pohybu. Také jsem přešla pomalu s klapotem botiček a pak Nabera stočila doleva. Tady cesta mírně klesala po kraji pole směrem do lesa. Jemně jsem se zaklonila, pobídla ho do klusu, holeně jsem držela pod sebou a zatížila více sedací kosti. Naberus kladl nohy opatrně, byla jsem ráda, že bych ochotný spolupracovat. Sestupovali jsme nížř a níž. Přede mnou se dal konvoj do kroku. Zasedla jsem také, na valáška promluvila. Svah se snižoval strměji. Nechala jsem kamarádce dostatek prostoru, zaklonila se a s krátkými zádržemi, hnědáčka vedla pomalu dolů. Napnula jsem se více v kříži. Nab složil nohy mnohem lépe od sebe. Shromážděný krok jsme zvládali už mnohem lépe a teď se to dokonale projevilo. Nohy kladl opatrně, já sama jsem si hlídala své těžiště na zadní rozsoše. Byla jsem ráda, že byl opravdu velmi náročný sestup za námi, cesta se nám stočila doprava do jádra lesa. Stiskla jsem holeně, valášek naklusal. Opět jsem využila lehký sed, abych Naberusovi odlehčila práci. Po mírně sejitém kopci jsme opět vyklusali po méně strmém kopci. Byla jsem v předklonu, otěže nechala volnější, aby mě možnost se natáhnout. Cítila jsem hnutelnou sílu od zádě, pohybující se svaly. Sedlo zajišťovalo velmi dobrý komfort. V údolí jsme se museli dostat před lesní tok, Naberovi to nečinilo po Japonském cachtání problém a tak ji překročil. Pochválila jsem ho. Z lesa jsme přešli do kroku, koně převedli přes asfaltku a dali se opět do pohybu. Vítr už jsem tolik necítila na tvářích, byla jsem taky ráda, když se zvolil terén lesa. V údolí jsem naskočili do cvalu. Pobídla jsem valáška holeněmi, aby lehce protáhl krok. Valach natočil uši dozadu, s frkotem se natáhl. Lisa o této části věděla, také mi dovolila dva nizoučké skoky překonat. Vzhlédla jsem do dálky, viděla jsem dva měkké kmeny stromů. Posbírala jsem si valáška více pod sebe, stále ale dbala, aby měl potřebnou rychlost a kmih na skok. Navedla jsem si ho při kraji cesty, kde byal pěšina více rovná. Dva cvalové před jsem Nabera podpořila stiskem holení a vyšvihla se nahoru. Ruce mi vjely do hřívy, následoval záklon, lehké posbírání, koník na otěži a opět stejné. Naberus se vyšvihl mnohem výše, než bych čekala, tak jsem lehce cítila, svoji nejistotu. Moc jsem ho pochválila. Čekal nás svah nahoru, to jsem se rozhodla lehce odpojit od hlavní skupinky a klidně si vycválat mírnější svah, kondice nebyla tak dobrá a jezdcem zkušeným jsem se ještě nazývat nemohla. Objevili jsme se na okraji luk a lesa, tady jsem viděla už cválající lišku, kterou jsme míjeli, napojila jsem se zpět za Dekiho a pokračovala pohodlně ve stehenním. Louka se lehce zvedla, tvořila krásné stíny a mraky prosvitlo i slunce a žahalo nás svými hřejivými paprsky. Na louce bylo připraveno pár skoků, které Nad připravila. Jemně jsem Nabera přibrzdila k Lise. „ myslím, že bych to zvládla.“ Přiznala jsem. Valášek šel aktivně dopředu, nevypadalo to, že by byl unavený, na rozdíl ode mě. „ určitě, bude to dobrá zkušenost, pozor na rovné nájezdy, posbírej si ho.“ Převedla jsem valáška do kroku a počkala, až se skoky uvolní. Naberusek se mezitím trochu vyfuněl z vycválávání kopce, pak jsem ho vnější pobídla rovnou do cvalu. Točila jsem vpravo směrem zpátky k lesu, na nízký kolmáček. Ten už jsme trénovali, takže jsem jela celkem na jistotu. Nabera jsem holeněmi srovnala na střed, lehce mu zrychlila krok a před skokem ho pobídla, aby nevyhnul. Valach zbystřil skok, soustředil se. Já se vyšvihla do stehenního, s těžištěm dopředu. Zatížila jsem více levý třmen, tak abych naskočila s Nabem na levou ruku kvůli dalšímu obratu. Otočila jsem se s ním pořádným vyjetým obloukem a narovnala ho opět na skok. Tentokrát se jednalo o dvojskok tvořenými také kolmáčky ještě menšími, než byl předchozí. Nabera jsem opět pobídla, přes skok jsme se přehouply na další vzdálený jen pár cvalových skůčků, nakonec jsem točila vlevo na balík ze slámy přímo na střed, tady Naberusek trochu koukal, ale nakonec skok zvládl bravurně. Přes klus jsme přešli do kroku. Moc jsem ho pochválila, nechala vytáhnout otěže a navedla vedle Dekiho s Bloodyí. Usmála jsem se na brunetku, vydýchávala jsem ještě adrenalin. „Ta nás teda nešetří.“ Vyklopila jsem ze sebe, když jsem byla schopná slova. Naberus už byl dost opocený, a to jsme byli teprv v půli.

PAUZA
Po příjezdové cestě jsme sjeli na fotbalové hřiště, kde nás čekala první pauza a nějaké skůčky o věcné ceny. Obě jsme nechaly chlapce chvíli vydýchat a zatím pozorovaly ostatní, jak si vedou. Sledovala jsem a vybírala si. ZALÍBIL SE MI MENŠÍ KOLMÁČEK, ZE SKOKŮ VLASTNĚ JEMENŠÍ, S VÝPLNÍ S CHVOJÍ, S VĚTÉVKAMI NA STOJANECH, KTERÉ BYLO POTŘEBA ZÍSKAT. VYČKALA JSEM SI, AŽ BUDE NÁJEZD VOLNÝ. NABERURUSKA JSEM SI POSBÍRALA ZPÁTKY NA OTĚŽE, PRAVOU HOLENÍ HO POBÍDLA DO CVALU. NABERUS ELEGATNĚ NASKOČIL DO CVALU, KOLEM VNITŘNÍ HOLENĚ JSEM SI S NÍM UDĚLALA KALSICKÝ KRUH O 20 METRECH, ABYCH HO LÉPE ZOHÝBALA. JEŠTĚ JEDNOU JSEM SI POHRÁLA NA VNITŘNÍ OTĚŽI, KOLEM HOLENÍ S NÍM VYKROUŽILA PLYNULE OBLOUK.NAB ZVEDL HLAVU, ZBYSTŘIL A SOUSTŘEDIL SE NA SKOK. DÍVALA JSEM SE UŽ ZA, HOUPALA SE V SEDLE.
KOLMÁČEK BYL POSTAVENÝ NA ROVINĚ, BEZ SLOŽITÝCH NÁJEZDŮ. NAVEDLA JSEM SI HO BLÍŽE K PRAVÉ STRANĚ, ABYCH V LEVÉ RUCE DŘÍMALA OTĚŽE A DRUHOU RUKOU SE MOHLA PRO VĚTÉVKU NAATÁHNOUT, MĚLA JSEM JEN JEDEN POKUS. NABERA JSEM SI POSBÍRALA NAPNUTÍM KŘÍŽE, ABY SE VÍCE SHROMÁŽDIL, PŘIDALA HOLENĚ. PŘED SKOKEM SE ODRAZ, JÁ SI STOUPLA DO STHENNÍHO, OTĚŽE PŘIDRŽELA V LEVÉ RUCÉ A PRAVOU SE NATÁHLA KE STOJANU K VĚTÉVCE. STISKLA JSEM JI PEVNĚ MEZI PRSTY, ZAKLONILA SE A POZVOLNA PŘES KLUS POMOCÍ POLOVIČNÁ ZÁDRŽE PŘEŠLA DO KROKU, MĚLA JSEM VYHRÁNO, VĚTVIČKU JSEM UKOŘISTILA. hnědáčka jsem pochválila a pomalu se vydala ke kraji fotbalového hřiště po vyfunění. Stále jsem chodila, aby se chlapec trochu vyfuněl, byla to přeci jen náročná první polovička. Pomalu jsem se zařadila vedle brunetky. „Dek ti to chtěl vyloženě usnadnit.“ Uchechtla jsem se. „Jojo, evidentně byl dost ochotný.“ Zasmála se, ale navzdory tomu v pravé ruce dřímala pichlavou větvičku. Naberus šel elegantně, s Dekim občas býval ve výběhu, kdy ho provokoval, Dekameron to většinou ignoroval, byl to spíše samotář, to se o Naberovi nedalo říct. Dali jsme si za společného rozhovoru ještě dva obvody kolem hřiště než doskákaly všichni. Sesoukala jsem se k zemi, cítila jsem dost nohy, vzhledem k tomu, že jsem Naberuska brala většinu času kyčlemi a sedem zpátky. On už po mě koulel očima a drkal do mě. „Nabe.“ Oslovila jsem ho pohružným tonem. Povolila jsem o dírku podbřišník a nánosník rozepla úplně. Kamarádka už mi předala otěže Dekiho a utíkala pro naše ohlávky s vodítky a také bederky. Dekameron otočil hlavu směrem k jezdkyni, která poklusem běžela napříč hřištěm k jeepu. Naberus se rozhlížel kolem a pak natáhl svou tmavou hlavu k Dekovi. Zamlaskla jsem na něj a ustoupila ho o kus dál. Za chvíli už jsem viděla brunetku obvěšenou naším vybavením. „dík.“ Usmála jsem se a předala ji Dekiho, ten už se natahoval k Bloodyi pro něco dobrého, strašný žužla. Přes záda dostal Naberus bederku, přes uzdečku ohlávku a dlouhým modrým vodítkem jsem ho přivázala k naprasklému trámu starého hřiště, měl ho dostatečně dlouhé, takže se mohl libovolně pást. „Dáš si bagetu, klobásu?“ zeptala jsem se Bloodye. „Heleď, já si zajdu pro jídlo později, slíbila jsem Jackovi.. víš..“ otočila hlavou na druhý konec hřiště. „Jasně,, jen běž, já to tu zvládnu.“ Mrkla jsem na ni a gestem ji pobídla, aby už šla. Po takovém velkém výkonu jsem dostala hlad. „Hned budu zpět.“ Podrbala jsem valáška po čele a vydala jsem se napříč fotbalovým hřištěm k občerstvení.Stánky měla na starost Petra, která obsluhovala jednoho zákazníka za druhým společně s cupitajícími kamarádkami kolem. „Máš vybráno?“ zeptala se jedna z nich. Zavrtěla jsem ještě hlavou a otočila se vpravo, abych se mohla rozhlédnout po dalších pochoutkách. Vedle mě zaplatil hnědovlasý vyšší mladík s pokřiveným úsměvem. „Vem si.“ Řekl s anglickým přízvukem. „J-áá?“ zeptala jsem se trochu překvapeně a porozhlédla se kolem. „Jo, ty.“ Zasmál se. S hlubokým nádechem jsem si od něj převzala menší bagetu plněnou kuřecím masem. Stále se na mě díval, byla jsem z toho docela dost v depresi, abych pravdu řekla. Vybalila jsem bagetu z igelitového sáčku a zakousla se. „Ještě nikdy jsem neviděl holku, která se cpe kuřecí bagetou jako ty.“ Zasmál se, podal mi ruku. Zrudla jsem. „Jsem Luke, ty?“ nasadil svůj pokřivený úsměv, snažila jsem se udržet na nohou. „Noemi“ vložila jsem svoji malou dlaň do jeho. Bylo to zvláštní. „To je jméno jako z nějakého anglického románu.“ Pokusila jsem se o nenucený úsměv s neroztřeseným hlasem. „No, skoro přesně, jsem z Anglie, žil jsem tam se svými rodiči asi do dvanácti a pak jsem se přestěhoval kousek od Freda do města, rodiče šly za biznisem..“ dodal a společně jsme se odšourali o kus dál a opřeli se o trám. „sem, za penězi? To myslíš vážně?“ připadala jsem si jako vyměněná, Luke byl příjemný, dobře se s ním povídalo, fajn člověk. „těžko uvěřitelné, že? A pak jsem objevil Freda a propadl kráse zvířat, přidal jsem se k nim před rokem.“ Ještě chvíli jsme si takhle povídali a pak už jsem se vážně musela omluvit, čekal mě hnědáček. „Tak třeba za rok.“ Prohodil a galantně odešel. Ještě teď jsem nechápala, jak jsem to zvládla. Raději jsem přispěchala k Nabovi. Brunetka tu už čekala. „Kdes byla?“ vykulila na mě se strachem oči. „Byla jsem si pro jídlo a nevím jak, ale oslovil mě jeden z Fredových svěřenců..“ zamumlala jsem. Slíbila jsem brunetce, že ji později vše vysvětlím, ale teď už nás pomalu čekala druhá etapa honu.. „promiň, tohle jsem nečekala.“ Omluvila jsem se valachovi. Odvázala jsem ho a vydala se na druhou stranu hřiště.

DRUHÁ ČÁST
Stáhla jsem z Nabera provazovou ohlávku i vodítko a rovnou se s ním vydala skrz střed fotbalového hřiště. Valášek se rozhlížel kolem a poslušně šel po mém boku. U jeepu jsem předala ohlávku, vodítko i bederku. „Díky“ usmála jsem se a předala Petře vybavení, která ho uložila do zadní části nákladního prostoru. Poodešla jsem s Nabem kousek dál. Zafuněl mi do vlasů. Na hlavu jsem si posadila helmu, zkontrolovala vybavení, dotáhla a zapnula nánosník. Vytáhla jsem se nahoru, uvelebila se v příjemném sedle. Abychom nestáli mezitím, než se všichni dostanou do sedel, tak jsem pobídla Nabera do kroku a chodila s ním. Lehce jsem si ho zohýbala na velkých kruzích, přistavovala si ho nebo ho narovnávala při hrazení hřiště. Brzy jsme se pomalu seřadili, jak jsme jeli porpvé. „Jsme všichni,“ houkla přes rameno Niora Lise, která velkou grupu uzavírala. Blondýnka pokývla na lišku, která se pomalu dala do pohybu. Niora ji následovala v čele v vrchním lovčím a skupinou pomyslných psů, kterou tvořily westernoví přátelé a kluci z Floresty. Za nimi jsme se už vynořili i my. „Tak ať ti štěstí přeje.“ Popřála jsem kamarádce a začala se soustředit na valáška. Posbírala jsem si ho na délku mezi třetí čtvrtou zarážkou a jemně si na nich pohrála, aby dával pozor. Liška nás vedle lesem, tady nebyla žádná cesta, možná tak vyšlapaná pešina od místní zvěře. Proplétaly jsme s mezi stromy a křovím, po pauze to přišlo vhod na zohýbání. Pomalu malým lesem jsme přes střed se dostaly na samý kraj. Jehličnatý podkald se změnil v měkký travnatý. Před námi se objevila veliká prostorná louka s mírnými kopcovitými svahy. Měla jsem další tip kam na výlet, cestu jsem si ovšem sem moc nepamatovala, tak se budu muset Nadvandy určitě zeptat, na nasvalování bych ji docela dobře zužitkovala. Liška vpředu se smečkou přeskočila do cvalu. Já jsem Nabera nacválala skrz klus. Nejdříve jemná pobídka oběmi holeněmi a pak opět pobídla levou nohou, aby hnědák naskočil na pravou a já tak zatěžovala rovnoměrně obě nohy, v předchozí části jsem cválala více na levou. Před námi se objevil kopec. Naberusek našpicoval uši, cítila jsem jeho tiché dopady a hnutelnou sílu. Předklonila jsem se, abych mu odlehčila záda a stoupal si do třmenů. Jemně jsem ho pobídla, aby trochu zabral, po pauze se mu už chtělo mnohem méně. Tempo bylo příjemné, myslím, pro všechny koně, vycválali jsme nahoru až na rovinu, tady nás čekalo pár skůčků. Jednalo se o podobné, které jsem už zkoušela, takže jsem se nebála, že bychom je nezvládli. Pohladila jsem valacha po krku, natočil uši ke mně. Pohrála jsem si s vnitřní otěží, zasedla do sedla, abych získala větší kontrolu a většinou mi tak bylo v pracovním cvalu. Houpala jsem se v sedle a navedla Nabera na střed silného kmene holeněmi, lehce napnula kříž, abych ho posbírala a nehnal se. Dva cvalové před jsem ho podpořila pobídkou holeněmi aby nevyhnul, vyšvihla se do stehenního a ruce mi vjely na jeho krk. Při dopadu předním kopyt do měkkého podkladu jsem se lehce zaklonila, zasedla opět pobídla valáška dopředu, aby věděl, že má pokračovat. Asi o deset cvalových dál mě čekala další překážka. Odskok byl rovný, bohudík. Byla toširší balíková překážka. Tady jsem Nabera více pobídla vpřed, aby měl dostatečnou rychlost a skok do dálky mohl překonat.. Před ním jsem ho ještě pobídla jako podpoření, natáhla se nad ním do stehenního. Valach se odrazil a přeletěl přes skok. Pak jsem se zaklonila a pozorovala jaký skok bude dál. Pomalu jsem dotáhla Dekiho na vzdálenost rozestupu dvou koní. Nabera jsem opět přitisknutím kyčlí, lehkou poloviční zádrží přibrzdila, aby se držel zpátky.. Na tak náročnou vyjížďku měl dostatečně mnoho elánu. Naberusek natočil uši zpět dopředu a cválali jsme dál. Po dalším překonaném kolmáčku se točila vlevo. To pro mě znamenalo, že jsem si musela nohy s Nabem změnit. Přitiskla jsem kolena k sedlu, stiskla holeně, ztuhla v kříži a přidala zadržující otěž. O pár klusových krůčku později jsem přesedla na druhou nohu a s pobídkou vnější opět naskočila a vykroužila plynulý oblouk kolem vnitřní holeně. Pohrála jsem si s vnitřní otěží před skokem, nechala Nabera jet rychlejším, ale stále mnou kontrolujícím tempem. Navedla jsem ho na střed a pak se stočila zpět k vedoucí skupince. K lišce jsme se už přiblížili. Přešlo se do kroku a vyčkalo se, než doskáká zadní část skupinky. Nechala jsem Naberuskovi vytáhnout otěže a kývla na kamarádku. Dekameron po pauze rázem taky ožil a vypadal, že si cestu užíval. Nebylo divu, Bloodye ho držela v kondici. „HALAAALÍÍ!“ uslyšela jsem anglický přízvuk. Byl čas. Honem jsem Nabera posbírala zpět na třetí zarážku a pobídla vnější. Valacha naskočil a hnal se společně s závažím na zádech za ostatními koňmi. Pohrála jsem si na vnitřní otěží, lehce ho slvoy zpomalila do příjemnějšího tempa pro nás oba a stoupal si do třmenů, abych mu odlehčila u takhle náročnou práci. Stříhal ušima, hlasitě funěl a měkce dopadal do travnatého povrchu. Louka byla dostatečně dlouhá, liška se držela vpředu. Louka se mírně zvedala. Pobídla jsem Nabera dopředu, cítila jsem obrovskou chuť do toho dát jeho srdce, jeho rychlý tep a frkot, ale raději jsem ho mírně zpomalila, aby si držel ještě poslední síly, nikdo nemohl vědět, jak dlouho lišku budeme nahánět. „To nééé!“ uslyšela jsem zpředu, to znamenalo jediné – liška byla chycena. Poslala jsem automaticky informaci dál a pomalu s ostatními koňmi přešla do kroku. Bylo nás tu hodně. Propletla jsem se mezi neznámými tvářemi lehkým klusem, abych stihla najít brunetku. Zrovna se popichovala nenápadně s Jackem. Přibrzdila jsem Naberuska zádrží po jejich levé straně. Ještě než se konvoj dal zpátky do pohybu, ještě jsem si povídala nadšeně z brunetkou a vyžadovala každou důležitou meziřádku při Halali. Nemohla se mě zbavit, naštěstí se pomalu skupina rozklusala. Jemně jsem stiskla holeně a začala vysedávat. Už se volilo klidnější pohodové tempo, na louce nás čekalo posledních pár skoků, jednalo se o lehčí variace, které jsem si mohla skočit s Nabem také. Sice byly širší, ale zvládli jsme je. Pak už jsem valacha nechala vyfunět na volné otěži, celá grupa se stáčela zpět k Florestě, koně se nechali odpočívat a pomalu po kraji louky jsme zabořili do lesa a jejím srdcem projeli až k hlavní cestě, která už byla nedaleko Floresty. „Ani bych neřekla, že jsme tam blízko.“ Poznamenala jsem směrem ke kamarádce. Projeli jsem vytesanou hlavní branou, seřadili se zpět do jedné řady. Niora pronesla závěřečný proslov, který nám chtěl poděkovat, naší lišce samozřejmě a že se uvidíme na večerní svatohubertské zábavě, kde se budou řešit prohřešky. Litovala jsem Bloodye, která neměla to štěstí a Dek se to rozhodl zrovna dnes napálit před zrzka s másterem. Doufala jsem, že trest bude mírný. a sama také, že předjetí, bylo opravdu předjetí a ne moje dohnání na úroveň vedle zrzka. To se dozvím až večer..
Dovedla jsem hnědáčka o kus dál, počkala, až se nádvoří trochu uklidní od mumraje nejen jezdců, ale také našich hostů. Táta bohužel přijet nemohl, svoje políčka nemohl nechat bez dozoru, to jsem chápala, neměl to lehké. Sesunula jsem se opatrně na obě nohy, které mě moc bolely. Naberuskovi jsem povolila podbřišník i s nánosníkem a vzala do stájí. Proletli jsem se společně mezi boxy až k našemu. Tady jsem z hnědáka stáhla sedlo a přetáhla přes něj připravenou odpocku, ještě teď se nad ním objevovaly oblaky páry. Dostal přídel v trochu ovsa zalitý vodou s jablky. Nechala jsem ho vkloidu, cajky jsem začala uklízet a kdžy trochu oschl, dopřála jsem mu masáž hřbílky a nakonec ho nahřála v solárku.

delli+nota: DEN PŘED HONEM

BOX-VIZ RUBRIKA BOX

Ahoj Notko,tak co,jak se dnes máme?Zítra je velký den a tak si dnes dáme takový odpočinkový denNasadila jsem Notičce ohlávku a připla k ní vodítko.Zamlaskala jsem a Notka se poslušně vydala za mnou.Byl krásný podzimní den a věřím že tak krásný den bude i zítra.Bude to můj první hon a jinak vůbec moje druhá jízda mimo areál(první bude dneska s Niou).Uviděla jsem Perlu jak se pase opodál a pozoruje dění okolo.Všichni měli plno práce s přípravou na zítřek.Perla nedočkavě vyhlížela svou jezdkyni.Zašla jsem za ní a pohladila ji po krku.Notka do ní jemně šťouchla nosem.Neboj se,ona přijde.Nechtěla jsem ji budit.Notka byla dnes poslušná jako beránek a já se jí nedivila,když byl tak krásný den.Vyvedla jsem ji ven z ohrady a zavřela jsem branku.Pár koním bez jezdce došlo,že je dnes nějaký důležitý den.Dnes ale není ještě ten pravý den s velkým D,ten nastane až zítra!Cestou ke stájím jsem uviděla našeho hosta pana Livereye a jeho nádherného hřebečka Chilliho.Byl opravdu vysoký,toho nešlo přehlednout Uvázala jsem Notku k boxu a zkontrolovala jsem jí nohy,jestli nemá náhodou nějakou nataženou šlachu nebo drobné poranění.Nechtěla jsem aby se jí v průběhu honu něco stalo.Naštěstí bylo vše v naprostém pořádku.Vzala jsem tedy kopytní háček a všechny čtyři kopýtka jsem pořádně vyčistila.Pozor na střelku říkala jsem si a připadala jsem si jako bych tu byla první den.Jsem tak natěšená na zítřek,to ty také Notko že?Notka do mě jemně šťouchla.No jó,no jó už přestávám kecat Vzala jsem do ruky hřbílko a začala jsem Notce krouživými pohyby její krásnou hnědou srst.Myšlenkami jsem byla ale úplně jinde.Pořád jsem přemýšlela nad tím kudy pojede Nadvandy,tedy liška,kam nás zavede a na to hlavní,jestli se tu objeví rodiče.Posílala jsem jim pozvánku,ale nevím jestli budou mít vůbec zájem.Když byla srst křišťálově čistá,přišlo na hřívu.Z té jsem vyčesala všechnu slámu a seno.Všechny cucky jsem rozcuckovala Poplácala jsem Notku po krku a zašla jsem do sedlovny.Odemčela jsem si skříňku a vytáhla z ní uzdečku,sedlo a dečku.Vzala jsem si sedlo na ven,protože dnes pojedu poprvé s Notkou a Niorkou ven.Chtěla jsem si vyzkoušet jiný terén,protože jet hned první jízdu venku hon,nevím jak by to dopadlo,konec konců mám to i v osnovách,takže co mě nezabije to mne posílí.Odnesla jsem postroje k Notce a dečku se sedlem jsem jí položila na hřbet.Podbřišník jsem zapla jen na pár dírek,ale aby sedlo nesjelo dolů.Vzala jsem do ruky uzdečku,nahmatala jsem udidlo a nabídla jej Notce.Ta ho s ochotou přijala a já ji přes hlavu přehodila celou uzdečku.Upravila jsem nátylník tak,aby pod ním nebyli žádné kousky hřívy,aby Notka dostatečně reagovala na pobídky.Zapla jsem podhrdelník a nánosník jsem nechala volnější.Vyvedla jsem Notku z boxu a zavřela jsem dveře.Podívala jsem se ještě jednou na kopyta,jestli jsou v pořádku.Chytla jsem otěže a vydala jsem se za Niorou,která již poslušně stála s Parisem před stájí.Notka vypadá úžasně,ještě aby tak vypadala i zítra,pozdravila mě Niora neobviklým způsobem.Ahoj,no Paris vypadá taky krásně Tak jo,nasedat a jde se na věc!

JÍZDA DO TERÉNU S NIOROU-VIZ TRÉNINGY

Díky za překrásnou vyjížďku,někdy zase zopakujem.To si piš,přikývla Niora a zmizela s Parisem ve stájích.Já jsem se také s Notkou vydala k boxu.V boxu jsem ji přivázala a začala s odužďováním.Povolila jsem podhrdelník a nánosník.Opatrně jsem přes Notinna ouška přetáhla nátylník a sundala jsem celou uzdečku.U sedla jsem povolila podbřišník a sedlo společně s dečkou sundala z Notiného hřbetu.Vyšla jsem z boxu a nechala jsem Notku o samotě.Vešla jsem do sedlovny.Vzala jsem si houbičku,namočila jsem ji do vlažné vody a začala jsem vodu nanášet na uzdečku.Pak jsem udidlo namočila do vlažné vody a pomocí hadru jsem udidlo pořádně umyla.To stejné jsem udělala se sedlem.Umyla jsem ho ve vlažné vodě a pořádně utřela.Umyté vybavení jsem zamčela do skříňku a vydala jsem se za Notičkou.Otevřela jsem box a vešla jsem za Notkou.Vzala jsem si kopytní háček a vyčistila jsem Notce všechny kopýtka,myslím že má čtyři,ale nevím to jistě Hřbílkem jsem vyčistila srst a z ní všechny nečistity.Měkkým karrtáčem jsem smetla prach z povrchu srsti a tvrdým kartáčem jsem v žíní odstranila zbytky jehliček a jiných plodin z lesa.A v tom mě napadlo že jsem si v lese utrhla pár jehliček,aby doplnili naši výstroj.Až jsem udělala všechno potřebné,začla jsem Notku rozmazlovat.Osprchovala jsem ji,pořádně upravila a promazala kopýtka a pořádně jsem ji promasírovala.Na večer jsem jí dala stájovou deku a rozloučila jsem se s ní.Dobrou noc Notko,zítra nás čeká velký den.Den s velkým D!

DEN HONU

Probudili mě paprsky podzimního slunce.Chvíli jsem přemýšlela co je vlastně za den a proč mám budík tak brzo.Hon,já úplně zapomněla!Vystartovala jsem z postele a běžela jsem do koupelny.Dala jsem si studenou sprchu,abych se pořádně probudila.Učesala jsem si svoje hnědé vlásky a vyčistila jsem si zubky.Oblíkla jsem na sebe svoji jezdeckou uniformu.Helmu jsem si nechala na posteli a bežela jsem za Notičkou.Cestou jsem se stavila udělat Notce krmení,dnes ho bude mít trochu dříve.1 odměrka drceného ječmene a 1 odměrka směsi s granulemi.Zalila jsem to vodou a šla podat Notce.Ahoj Notiko,tak co,jsi připravena na dnešní hon?Zdá se že jo Otevřela jsem dveře boxu a vešla dovnitř.Pohladila jsem Notku na čele a dala jí pusinku na uvítanou.Postavila jsem před ní kbelík s krmením a se slovy Dobrou chuť! jsem z boxu vyšla ven.Mezitím co Notka žrala,zašla jsem na snídani.S holkama jsme si povídali.Já jsem do sebe naházela rychle snídani a vydala jsem se za Notkou.Kbelík jsem opláchla ve studené vodě a Notku jsem vyvedla ven z boxu.Vzala jsem si čištění a začala jsem Notku pořádně čistit.Nejdřívě hřbílkem celé tělo jsem vyčistila i zárověň promasírovala.Měkkým kartáčem jsem smetla drobný prach z povrchu srsti.Kopytním háčkem jsem vyčistila všechny čtyři kopýtka od bláta a jiné špíny.Učesala jsem Notce hřívu,tak aby tam neměla žádné cucky.Rozhodla jsem se jí udělat bobíky,které mě naučila Mellisa.Bylo to tedy ve snu,ale pořád si to pamatuji.Měla jsem černé gumičky a tak gumičky splívali s Notinnou hřívou.Ocas jsem nechala volný,ale také jsem ho pořádně rozčesaala.Rozhodla jsem se ale dát Notce na ocas malou gumičku s černou mašličku.Ta byla moje ještě z domova.Tedy jestli to tedy domov byl.No to je jedno,to co bylo,bylo.Teď žijeme v přítomnosti.Nechala jsem Notku v boxe a zašla jsem na kolej se upravit i já.Začala jsem zuby.Ty jsem si pečlivě vyčistila,aby se mi leskli a aby mi nesmrdělo z pusy Učesala jsem si ještě jenou vlásky a oblékla jsem si svouje "honácké" oblečení.Bylo to červenné sako a hnědé rajtky a samozřejmě moje holínky s chapsy s cool podkolenkami Byla jsem přece jenom docela hubená a musela jsem si dát do kalhot pásek.Ale né ledajaký pásek.Byl na něm obrázek ličky.Moje stylové rukavice jsem si dala do helmy a nechala ležet na posteli.Přemyšlela jak mám zaplést svoje vlasy.Nakonec mě nasadlo,udělat si rybý copánek,tak aby šel vidět zepředu.Když jsem byla připravena,zbývala necelá půlhodinka do začátku honu.Vzala jsem si helmu s rukavicemi do ruky a běžela jsem do sedlovny.Včera jsem si už namýšlela jak nakombinovat sedla.Vymyslela jsem že Notce dám endurační sedlo s podbřišníkem proti otlakům,třmeny s lepším nakopáváním,samozřejmě svoji cool uzdečku,také jsem přemýšlela o botkách,tak jsem je vzala a ještě nesmíme zapomenout na bandáže.Přešla jsem s tím za Notkou.Vyvedla jsem ji před box a tam také uvázala.Ještě jsem ji měkkým kartáčem přejela srst a mohla jsem začít se sedláním.Nejdříve jsem jí nasadila dečku,sjela jsem trochu dolů a na dečku jsem posadila sedlo.Zapla jsem podbřišník na pár dírek,tak aby nesjelo sedlo a vzala jsem do rukou uzdečku.Nabídla jsem Notce udidlo,ta ho ochotně příjmula a já jí přes ouška přehodila nátylník.Upravila jsem ho tak,aby seděl a nezavazela mu tam nějaká hříva.Zapla jsem podhrdelník a nánosník,ten jen tak aby držel.Nasadila jsem Notce bandáže a na kopýtka botky.Bylo hotovo.Chytla jsem Notinny oteže a vydala jsem se na nádvoří.Tam panoval velký ruch.Byly tu různí koně,různí jezdci.Dotáhla jsem Notce podbřišník a nánosník.Dala jsem levou nohu do třmenu a pravou přehodila přes Notinku záď. Uvelebila jsem se v sedle a očima jsem jela po návštěvnících až jsem uviděla Lisu.Zašla jsem za ní.Ahoj Liso,ty s námi dnes pojedeš že,zeptala jsem se Lisi.Ano,doufám že nebudete vyvádět žádné lotroviny To se neboj.Hádám že ty jsi Delli.Přikývla jsem a pokračovali jsme dál v rozhovoru.Přerušila nás ale famfára.Hon začíná.Vítám vás všechny na letošním, již čtvrtém ročníku honu na lišku pořádaném na Florestě.Dovolte,abych vám představila naši lišku, kterou je letos Nadvandy.Všichni se podívali na Nad,která stála vedle Niory.My jsme stáli naproti ní v řádě.Zmínila se i o panu Livreyovi,o nešem vzácném hostu.Teď měla Nadvandy prostor říct něco o trase,kudy se pojede.Skoky jsou vysoké maximálně osmdesát centimetrů, většina z nich se dá objet. Terén by měl být příjemný, pevný, v noci nám nepršelo a včera bylo všechno v naprostém pořádku,vysvětlovala Nad.Opět se ozvala famfára a Niora začala recitovat:
Já-Hubert-všech jezdců pán sem k vám byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí,každý oddíl mnou se loučí.
A dnes tady,v slavnostní chvíli,do ředy jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku,jen těšte se,budete honit po lese,
mastera v čele-tak zlomte vaz,nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít,musí se mastera dovolit.
Kdo z koně spadne,jémine,u soudu trest ho nemine!
Ať z vás nejsou blázni prokletí,co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost,jezdci zdejší,tu bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet,nakonec u soudu je budeme splácet.
Teď však konec povídání,liško,vyraz-a vy za ní!!!
V tom okamžiku Nad pobídla Valhalu do kroku a vydala se doleva.Všichni za ní,naše skupinka s Lisou jako poslední.Jeli jsme po měkké písčité cestě přes areál.Liška si naklusala aby si získala náskok a my po chvíli také.Projeli jsme bránou a v klusu zdolali docela malý kopeček.Přešli jsme do kroku.Hóódná Notka,pochválila jsem ji.Jeli jsem podle stop lišky,ta měla ale stopy stejné jako my,kupodivu
Cesta vedla doprava.Levou holení a pravou otěží jsem dala Notce najevo,že chci jet doprava.Ta ochotně zabočila.Koně před námi naklusaly a tak jsem Notku pobídla holeňemi do klusu.Chvíli jsme klusali.Koně před námi se dostávali do rychlejšího tempa až Nadvandy nacválala a jezdci před námi také.Podívala jsem se na Lisu.Tohle je celkem rovinka,cválat můžete,ale nepředjeťte mě.A kdyby vám cval dělal problémy,přejděte do klusu.A ve cvalu všichni povinně stoupnout do třmenů!Pravou nohu jsem dala za podbřišník a levou na podbřišník.Pobídla jsem ji a Notka nácválala.Stoupla jsem si do třmenů a držela jsem se stehny.Můj první cval v lese.Užívala jsem si ho.Notka měla tak krásně pohodlný cval!Když ostatní přešli do klusu,my jsme je docválali a také zpomalili.O malou chviličku jsme se v kroku snažili překonat promáčenou půdu.Bláto čvachtalo,ale za nedlouho se nám podařilo jej překonat.Naklusali jsme a ochvíli jsme opět cválali.Budou první skoky,ozvalo se ze předu.Nikdo nebude skákat,ohlásila Lisa.Pojedete za mnou a vyhneme se překážkám.Cválali jsme směrem do kopce.Zatočili jsme doprava a já si všimla prvních překážek.Přešli jsme do klusu a prokličkovali mezi nimi.Dívala jsem se jak ostatní skáčkou.Až byli překážky za námi,doklusali jsme oststní a krokem se vydali po kamínkové cestě směřující nahoru.Kolem šli krásní chladnokrevníci,kteří táhli kočár s diváky.Šli jsme celkem dlouho.Nechala jsem Notku se protáhnout.Šli jsme krásnou cestičkou,na pravé straně byli vidět aleje stromů.Zastavili jsme se u pomníčku a všichni si vzpoměli na své rodiče,kamarády či jiné příbuzné.Kéž bys tady byl tati.Byl bys na mně pyšný.Měla jsem slzy v očích.Objala jsem Notku.Ta se na mě podívala a opět se rozešla za ostatními koňmi.Cestička šla mirně dolů a tak liška s ostatními jezdci naklusali a opatrně sjeli tento úsek.My jsme ho radši projeli v kroku,aby se nám nic nestalo,radši
Z mírného kopečku se stal prudký.Stoupněte si do třmenů a zakloňtě se do zadu.Koně mají s těmito terény zkušenosti a tak se nebojte,že by vás nechali na holičkách.Po zdolání kopce jsme se dali do klusu a překročili jsme tok potoka.Dostali jsme se na asfaltovou silnici,která vedla do kopce a my jsem opět nacválali.Je to takové trénování přechodů!Po chvíli přišli další překážky.Tyhle překážky se nedají objet a tak jsem se rozhodla že je budete zdolávat v klusu.Jsou to jako zvýšenné kavalety.Najedete v klusu vestehením sedu a kůň je jednoduše přeskočí.Pár holek jelo předemnou.Počkala jsem až na mě přijde řada.Pobídla jsem Notku do klusu,navedla jsem ji na překážku,stoupla si do třmenů a Notka ji ladně přeskočila.Tyto překážky byli určenné na cval a tak jsem měla chvíli čas mezi překážkami.Když překážky zdolali i ostatní,mohli jsme pokračovat dále.Vyjeli jsme z údolí.Lisa nám poradila jednu bezpečnější a zároveň rychlejší cestu.Proklusali jsme tudy a připojili se opět k lišce se zkušeňejšími jezdci.Opět tu byli skoky,ty se ale dali krásně objet a tak jsme kolem překážek pěkně cválali.Liška pak oznámila že se blížíme k odpočinkové louce,kde má být již slibovaný odpočinek.Sjeli jsme z hlavní cesty a vydali jsem se směrem k bývalému fotbalovému hřišti.Tráva byla krásně zelená.Byli tu připravené tři překážky.Niora vysvětlila o co jde.Já a ostatní jezdci začátečníci jsme odjeli stranou a pozorovali jak ostatní skáčí.První skákala Nadvandy,potom pan Livrey a nakonec odskákali i ostatní jezdci.Teď si dáme asi třicetiminutovou pauzu. K dispozici máte mnoho možností k občerstvení, koním hoďte na záda bederky a můžete využít také provizorních uvazišť,zavelela Niora.Sesedla jsem a pochválila jsem Notku.Dařilo se ti moc dobře!Uvázala jsem Notku na provizorním uvazišti a zašla si pro deku.Povolila jsem Notce podbřišník a sundala jsem nánosník.Dala jsem jí bederní deku a šla si pro občerstvení.Když jsem si vystála řadu,řekla jsem si co chci.Ahoj Peťo,chtěla bych párek v rohlíku a k tomu žlutou limonádu.Dobrá tady to je.Poděkovala jsem a pustila jsem se s chutí do párku s rohlíkem.Zašla jsem za Notkou.Ta se na mě dívala takovým pohledem,jako by říkala:A mně si nic nedonesla? Neboj Noti,na tebe jsem také myslela a vytáhla jsem mrkev z mé levé zadní kapsy.Podala jsem jí Notce a ta ji slupla jako malinuPo půlhodince odpočinku jsem Notce sundala deku,utáhla jí podbřišník a přidělala nánosník.Nasedla jsem a Niora opět zavelala,ujízďěj liško,ujížděj!My jsem jeli za ní.Zajeli jsme do lesa.Kličkovali jsme mezi stromy,než jsme se dostali na druhou stranu.Byla tu krásná dlouhá louka,bez překážek stvořená přímo pro cval.Podél lesa jsme klusali a nakonec jsme se dali do cvalu.Lisa nás nechala cválat celkem rychle.Byl to úžasný pocit.Vycválali jsme mírný kopeček a byli tu opět překážky.Kolem nich jsem opět procválali a já sledovala skoky ostatních.Počkali jsme až všichni přeskáčou,přešli jsme do kroku a najednou se ozvalo to slovo.To slovo se rozléhalo po celém lesa.Bylo to HALALI!!!!!Liška se dala do útěku a my za ní.Některé děvčata se odpojili od naší skupinky a běželi za liškou,já jsem se ale halali zůčastnit nemohla a tak jsem s Lisou a ještě pár holčinami poklidně cválali přes louku.Když liška zatáčela doprava a přecházeli jsme do kroku,všimla jsem si že nemá liščí ohon.Někdo ho ulovil,ale kdo? Všichni si o tom povídali.Přešli jsme do klusu a klusali jsme kolem posledních překážek,které se někteří rozhodli skočit.Po posledních překážkách jsme všichni opět přešli do kroku a vydali se hlavní cestou na Florestu.Projeli jsme bránou a Niora měla opět proslov Doufám, že jste si to dnes všichni užili.Velký dík patří naší lišce, která připravila výbornou trasu a ukázala nám nová místa, kam se můžeme vypravovat.Na všechny se těším u večerního soudu, kde si probereme všechny vaše prohřešky.Seskočila jsem a objala jsem Notku kolem krku.Byla jsi úžasná.Vzala jsem otěže do ruky a odvedla ji do boxu.Pořádně jsem jí vyčistila a rozpletla jí bobíky.Podala jsem jí krmení.Udělala jsem jí úžasnou masáž a uložila ji s bederní dekou a kamašemi ku spánku.Tohle byl můj nejlepší den v životě,díky vám všem!!!

bloodye+dekameron: DEN PŘEDEM

Vtrhla jsem do sedlovny, otevřela svojí megaskříň a začala se v ní přehrabovat. Z jejích útrob jsem vytáhla všechny možné přípravky na čištění vybavení, připravila si několik hadříku a hubek, vytáhla potřebné cajky a pustila se do jejich důkladného čištění. Sedlo jsem si položila na kozu k tomu určenou a pustila se do toho. Třmeny jsem pořádně omyla vlhkým hadrem, nastříkala je přípravkem proti korozi a pustila se do samotného sedla. Jeho koženou část jsem natřela kombinací tuku s balzámem, poté přejela leštící hubkou a vzala si do parády uzdečku. Udidlo jsem pořádě umyla, na samotnou uzdečku použila mýdlo na kůži a stejně jako sedlo naleštila hubkou. Věci jsem uklidila do skříňky, zkompletovala ještě kamašky, botky, podsedlovku s gelovku a protože všechno bylo nové nebyla potřeba čistit. Pustila sjemse do svého vybavení - tedy do jediné věci co potřebovala dát do pucu - do vysokých bot. Použila jsem na ně stejné přípravky jako na sedlo, vypadali jako nové a to už jsem v nich měla něco naježděno. Spokojeně jsem shlédla práci, zamkla skříňku a vydala se na čaj.

DEN HONU:

Jakmile jsem rozlepila víčka podívala jsem se po budíku, nechápavě jsem se zamračila při pohledu na ručičky hodin a zkontrolovala čas ještě na digitálkách. 4:15. Padla jsem hlavou znovu na polštář a pokusila se usnout, ale pokus jsme nakonec vyhodnotila jak neúspěšný. Vypnula jsem budík a sáhla po notebooku vedle postele. To, že jsem se probudila takhle bro mi umožnilo zkouknout dva díly mého oblíbeného seriálu a mít ještě spoustu času pro sebe, a tak jsem počítač odložila a vydala se do koupelny. Napustila jsem si vanu, umyla si vlasy, které jsem následně vyfoukala a zapletla do copu na bok. Umyla jsem si obličej, zuby, pyžamo vyměnila za tepláky s trikem a zakempila na gauči ze kterého jsem sledovala televizi. Takhle ráno tam bylo sotva něco, znuděně jsem přepínala programy a nakonec zůstala zírat na černou obrazovku. Ono nic nedělání bylo víc únavné než cokoliv jiného takže mi pomaličku začala klesat hlava na stranu a víčka zavírat když jsem uslyšela dupot a smích v chodbě, to se někdo hnal do stájí. Shodila jsem nohy dolů, několikrát zamrkala, došla si pro teplou mikinu do skříně, nazula se do tenisek, přehodila přes sebe ještě bundu a vyšla vstříc mrazivému ránu.
Ve stáji jsem nebyla jediná, několik děvčat už pobíhalo uličkou, sundala jsem budnu kteoru jsem nechala u Dekova boxu. Hnědáček vypadal, že se taky před chvílí probudil. "To koukáš, že sem tu tak brzo, co?" podrbala jsem ho na hlavě a vydala se mu pro snídani. V krmivárně jsem s modrým kbelíkem začala obcházet jednotlivé boxy a po odměrce mu tam nasypala granulí, ječmene, přidala MSM a bylinky, zalila vodou, promíchala vařechou a vydala se za Dekem. Valášek byl rázem probraný když mu pod nosem zavoněla snídaně, takže následovala první výchovná lekce. "Ustup!" zahlaholila jsem a jednou rukou mu nazančila pohyb k plecím. Udělal pár kroků jak sjem po něm chtěla a já mu za odměnu vyklopila snídani do žlabu. Nechala jsem valáška se snídaní, došla vymýt kbelík, řihodila mu trochu sena do jeslí, pomohla roznosit snídaně a když bylo všechno tak jak být má vydala jsem se na snídani. Vyfuněla jsem po schodech nahoru a vešla do jídelny, kde za ultem už čekala Sue s jejím obvyklým širokým úsměvem. "Tak co to bude?" usmívala se na mě. Hned jsem si začala nandavat, tři toasty, hrnek kafe a jablko. "No to ráda vidím, že se někdo konečně pořádně nají" culila se tetička, prohodila jsme s ní ještě pár slov a pak se odebrala ke stolu, kde mě zachvilku našla Noemi. Se zrzkou jsme chvilku probíraly huberta a zaníceně diskutovaly jak bude asi vypadat dnešní trasa když ke kraji stolu usedla pan Livrey. "Good morning girls" usmál se a já šla málem pod stůl, mít tenhle britský přízvuk nikdy bych nezavřela pusu, nikdy! Trošku jsem se styděla když jsem mu zopakovala pozdrav svojí angličtinou, s nastraženýma ušima jsem poslouchala každé jeho slovo a v hlavě si ho překládala abych mohla přípradně odpovídat. Nakonec se nás gentleman omluvil s tím, že zajde ještě zkontrolovat Chillliho, Kitty s Maki se taky zvedly a tak jsme zase u stolu zůstaly jen my s Noe. "Doufám, že letos holky dohoníš" šťouchla do mě kamarádka, sarkasticky jsem se zasmála a začala jí vysvětlovat jak vidím naše šance. "Bude to ten nejlepší hon!" pronesla zrzka nakonec a já jí musela dát za pravdu, ještě chvilku jsme seděly než jsme odnesly nádobí na odkládací pultík a vydaly se do stájí, kde jsme se u schodů rozloučily s tím, že se zase brzo uvidíme. Dekameronek měl dávno žlab prázdný, uždiboval seno a střídavě koukal kde se co šustne, věděl, že dnešek je něčím vyjímečný. otevřela jsem si box a vešla dovnitř, pod nohama mi zašustila sláma, hnědák se přesvědčil jesli mu něco nenesu a když zjistil, že kapsy mám prázdné a v rukách nemám vážně nic jinéh než kartáče znovu se zaměřil na seno. Pustila jsem se do hřebelcování, dneska jsem ho chtěla pořádně naleštit. Rozmasírovala jsem ho masážním hřbílkem, normálním jsemmu pořádně prokroužila po srsti a měkkým kartáčem všechno urovnala. Nacvičenými pohyby jsem mu dlouze přejížděla přes hustý zimní kožíšek, podrbala jsem ho na kohoutku, uklidila kartáče zpátky do tašky na boxe a vylovila z ní houbu, kteoru jsem došla namočit a za její pomoci mu umyla očka a nozdry, pak jsem přes něj několikrát měkkoučkou růžovou hubkou, která měla za úkol ho pořádně naleštit. Nakonec jsem mu sundala z nožek zateplováky, vybrala z kopýtek, háček uklidila a došla si pro ohlávku s vodítkem. Hnědáčka jsme si zavedla do uvaziště, kde jsem si ho připla na azáky, přisunula stoličku a pustila se do hřívy. Hřebenem jsem jí pořádně rozčesala a pustila se do zaplétání. Vzhledem k tomu, že hříva už byla vcelku dlouhá rozhodla jsme se pro španělský cop splétaný na stranu krku, začala jsem klasickým copem k němuž jsme zvrchu přibírala prameny a zapojovala je k copu. S mými kadeřnickými schopnostmi to byla celkem fuška, ale povedlo se ikdyž konečný culíček měl sotva dva centimetri cop jako takový vypadal dost dobře. Ocas jsem nechala volně rozpuštěný jen jsem mu ho pořádně rozčesala, nastříkala leskem a zarovnala konec. odvedla jsem valáška zpátky do jeho boxu, došla po nás uklidit v uvazišti a zatímco on už se zas pustil do sena já se vydala do sedlovny připravit cajky. V sedlovně bylo pořádně narváno, probojovala jsem se ke svojí skříňce, odemkla obě strany, mobilní stojan vytáhla zpoza skříňky do popředí a začala chystat. Drezurní sedlo sundala ze stojanu a vyměnila ho za edurnční na které jsem posadila červenou dečku s gelovkou, uzdečku pověsila na háček, přidala k ní čabraku, do košíku dala červené chrániče s botkami, hodila si na sedlo ještě bederku, klobouk, bičík a rozjela se zase k boxu, kde jsem vozík nechala a zahučela do šatny. Vytáhla jsem ramínko na kterém viselo červené sako a byly přes něj ještě přehozené hnědé rajtky, ramínko jsem si pověsila na dveře skříňky a pustila se do oblékání. Tepláky jsem složila na dno skříně, navlékla se do jezdeckých kalhot, natáhla si růžovo-černé podkolenky, obepnula boky páskem, shodila tričko s mikinuou, navlékla si jako první termotriko na které jsem natáhla košili se stojáčkem a pustila se do nazouvání bot. Zapnula jsem si horní přezku na vysoké kožené botě zrovna ve chvíli když vlítla do šatny Noemi jak uragán. "Všude jsem tě hledala!" usmívala se jak sluníčko, nechápavě jsem se po ní podívala. "No přijelo už spousta lidí, chci to omrknout" jiskřilo jí v očích, kývla jsem na ní, nahodila sako a rozešla se za kamarádkou. Venku už bylo opravdu rušno, otevřenou branou přijížděli přepraváky a sem tam s ekolem nás mihla i nějaká známá tvář. "To bude velkorozpočťák" otáčela jsem se kolem vlastní osy dokola. Noe přikývla. Chvíli jsme tam vedle sebe postávaly a skedovaly okolní dění když do dvora vjeli dva vozy na jejichž boku byl westernový klobouk, chvilku mi trvalo než mi to secvaklo, hold to dřívější vstávání mi nedělá dobře. "Pojď" špitla jsem, chytla zrzky zápěstí a táhla ji chuděrku nechápavou za auty, po cestě jsme jí vysvětlovala, že přijel Jake. "Noo.. já.. já asi zůstanu tady" klopýtala za mnou. "Nesmysl!" zamítla jsem, ale ve chvíli, kdy se otevřely dveře auta a vylezl Jacob povolila jsem sevření a vydala se vstříc jeho otevřené náruči.Na tváři měl oslňující úsměv, ten pravý americký. Rozběhla jsem se k němu a zachvíli už ho objímala. "Dusíš mě" smál se, odtáhla jsem se a prohlédla si ho od hlavy až k patě. "Steroidy nejsou zdravý, víš to?" koukla jsem se skepticky, odpovědí mi byl smích a další objetí. Chvíli jsme stáli naproti sobě a jenom se culili než jsem se otočila. "Noe!" zamávala sjem na kamarádku stojící opodál. Lehce zrudla a vydala se naším směrem, věděla, že už neunikne."Jaku - Noemi" "Noemi - Jake" s úsměvem jsem je představila, zrzka na kavboje tiše špitla pozdrav a pak s tm, že musí jít ještě zkontrolovat Naba odkráčela do stájí. "Rád tě vidím slečno, ale musim ti ho vzít" přišel k nám Sam. "Ahoj!" zamávala jsem mu s úsmvěvem, trochu jsem vypustila přítomnost ostatních takže potom co "pankáč" vzal Jacoba pro seno musela jsem s epozdravit ještě s ostatními známými což znamenalo Fred a Patrik, na nové tváře jsem jen lehce kývla hlavou a pak si to hnala za kamarádkou...Jak jsem předpokládala, opírala se o dvířka boxu a pozorovala valacha žvýkajícího seno. "Jo, jasně, důležitá práce" pronesla jsem hlasem se známkou ironie, trochu nadskočila a podívala se po mě s omluvným pohledem. "Bloo, kamaráde, ty mě musíš naučit mluvit s klukama!" pronesla smrtelně vážným tónem. "C-coo?!" vyvalila jsem oči, zrzka přikývla a začala mi vysvětlovat jak se stydí. "Fajn" mrkla jsem na hodiny, měly jsme ještě chvíli času než bude potřeba sedlat a tak jsme začaly lekci. "Takže, to bude lehký, představ si, že jsem strašně hezkej, svalnatej kluk a teď na mě mluv.'Ahoj'" onen pozdrav jsem pronesla hlubokým hlasem. Zrzka se začala svíjet smíchy "No tak to asi fungovat nebude" rezignovala jsem když přestala vydávat zvuky a rudá v obličeji se chytala za břicho. Potom co jsme s eobě uklidnily pohltila kamarádku opět nerovozita. "A o čem si s ním mám asi tak povídat? Nebo mám pohodit vlasy, jak to dělají ve filmech?“ Skepticky jsem nad ní zakroutila hlavou a zahájila svojí řeč o tom, že má být sama sebou a taková jakou jí znám, chápala jsem jak se cítí. "Dobře, ale máš mě na svědomí!" prohlásila na konec. "To už docela dlouho.." uchechtla jsem se, rozloučila se s kamarádkou a vydala se za Dekoušem. "Tak jdem na to kamaráde" prohlásila jsem jakmile jsem došla k boxu, hnědák zvedl hlavu a podíval se na mě rozjařenm pohledem, to jsme na něj dneska zvědavá. Odjistila jsem zástrčku boxu, sako pro jistotu sundala a vzala si do ruky uzdečku. Zahrála jsem prsty hnědákovi na krk, natočil hlavu ke mě a já mu přes ní přehodila otěže s martingalem a poprsákem. Udidlo jsem prožmoulala mezi prsty abych ho trošku zahřála a potom jsme ho hnědáčkovi nabídla. Přijmul ho v pohodě, přetála jsme mu nátylník přes uši, upravila čelenku, kštici, zapla nánosník, podhrdelník a přišlo na řadu sedlání. Na hřbet jsem mu položila podsedlovku s gelovku, sedlo, navlékla na podbřišník očko martingalu, lehce ho zapla, připla poprsák a vyvedla valáška do uličky kde jsem mu na nožky nandala botky a chrániče. V té červené mu to vážně seklo. Natáhla jsem si rukavice, posadila si na hlavu klobouk, navlékla se do saka, zapla knoflíčky, vzala bičík, bederku, chytla valáška za otěže a vydali jsme se na dvůr. Venku bylo strašně narváno, spoustu lidí a koní, jedním slovem absolutní zmatek. Právě vedle mě zastavila Kityy, otočila jsem se na kamarádku. "Nevidělas Petru? Potřebuju jí zanést bederku" zeptala jsem se dívky, která ihned kývla a ukázala na veterinářku stojící u myslivců. Kitt mi podržela hnědáčka a já došla Petře odnést deku, kterou složila do kufru jejího auta a rychle se vrátila k Dekovi. Sledovala jsem celý ten mumraj opřená o hnědáčka, který se zatím tvářil klidně, stáli jsme opodál takže kromě Asie a Naberuska, který před chvilkou přišel se svojí jezdkyní, ve své blízkosti nikoho neml. "Do sedel!" ozval se zvuk ředitelky, obdivovala jsem jak dokáže všechny překřičet.. Nadzvedla jsem bočinici sedla, dotáhla podbřišník o několik dírek, protáhla přední nožky abych měla jistotu, že není nikde skřípnutý, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Musela jsem Deka pochválit, neuděl ani krok dopředu což byl úspěch. Nakopla jsem si druhý třmen, srovnala se v sedle, v ruce srovnala otěže a lehkým stiskem vyslala Deka dopředu, aby jsme se zařadili do řady. Navedla jsme hnědáčka vedle Jakova valacha, Smokeyho. Dek se zas lehce zaksichtil když k němu hnědák se širokou lysinkou přičuchnul. "Ahoj" špitla jsem směrem ke kavboji. "Páni" pronesl se širokým úsměvem. "Huh" ozvala se z druhé strany zrzka, která zastavila svého valáška vedle nás, nedalo se nevšimnout jak pokukuje po několika westerňácích a těžko říct jestli se její tváře červenaly jen mrezem. Významě jsem na ní mrkla a pak stočila svůj pohled k myslivcům, kteří rozezněly dechové nástroje. Zhluboka jsem se nadechla, už je to tady, další Hubert, strašně rychle to uteklo a taky se za tu dobu změnilo spoustu věcí, především tu už nejsou Adam s Damonem, Haper a Karin.. Chybí mi, všichni do jednoho, ale život jde dál a stejně tak i my musíme bojovat dál a pak taky to, že je nevídám každý en neznamená, že zapomenu, že už je nikdy neuvidím a nepopovídám si vždyť kolikrát jsem si s nimi od té doby napsala, kutky úst se mi vyhouply výš... Z nostalgie mě vytrhlo až když promluvila Anette, která přišla se stužkou. Naklonila jsem se k ní a ona mi připla účastnickou. "Dík" špitla jsem a znovu se v sedle narovnala, to už začala mluvit Niora. Předtavila nám sebe jakožto Mastera honu, Nadvandy jako lišku a pana Williama jako Vrchního lovčího, pak znovu zazněla famfára a ředitelka začala proslov. "Já – Hubert – všech jezdců pán sem k vám jsem byl zavolán“ projelo mnou vzrušení, nedočkavost se stupňovala „Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce. Lišku, jen těště se, budete honit po lese, mastera v čele – tak zlomte vaz, nesmí předběhnou nikdo z vás. Kdo dolů z koně chtěl by jít, musí se mastera dovolit. Kdo z koně spadne, jémine, u soudu trest ho nemine! Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez. Ať se z vás nestanou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti. Za neposlušnost, jezdci zdejší, tu bývá vždy trest nejpřísnější! Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet. Teď však konec povídání, liško, vyraz – a vy za ní!!!" Jakmile Niora skončila rozlehl se zvuk lesního rohu a celá veliká grupa se dala do pohybu. Zařadila jsem se za Maki jako předposlední ze zkušenější grupy, za mnou pak jela Noemi, které Lisa dovolila jet kousek před ní, však do terénu už zvládá sama. Hnědák vzrušeně zafrkal, nesl se jako páv, úmyslně jsem ho zařadila mezi koně které znal, přece jen je to takový medvěd samotář. Otěže jsem měla na pohodu, lehce povolené aby mohl mít ještě krk natažený, ale abych ho zároveň měla pod kontrolou. Kopyta koní tlumená ve většině případů botkami klapala po dlažbě v pěkném rytmu, vítr si pohrával se spadanými listy stromů, které ještě v areále spadaly po posledním úklidu. Z dlažby jsme se napojili na pískovou cestu, kdy se koně před námi dali do klusu a tak jsem i já lehce stiskla holeně, nadlehčila sed a nechala valáška vyklusat dopředu. Rytmicky jsem se zvedala ze sedla, hnědák šel trochu po předku, ale zatím jsem ho nechala a spíš dávala pozor ať zbytečně nežene dopředu. Nadvandy nasadila tempo svižnější, ale Dekovi to vůbec nevadilo a my si koníky alespoň proberem ikdyž hnědák to zrovna dvakrát nepotřeboval. Po přibližně sto metrech jsem vždy vyměnila nohu na kterou jsem vysedla, pomalu zkracovala otěže a aktivní holení ho zvedala, Dek spokojeně šlapkal vpřed, ušiska vepředu a bylo vidět, že si to užívá, uvolňovací prací jsem se postarala aby se nenudil. Jakmile se cestička začala zvedat do kopce už jsem do sedla nedosedala, těžiště posunula dopředu a odlehčila mu tím záda, zabral víc zadky, krk si trochu nátáhnul a šel, automaticky a bez pobídky jak to mělo být. "Hodný kluk" pochválila jsem ho a jakmile se cesta zase narovnala vrátila jsem se do sedla a stejně jako ostatní ho zádrží přiměla přejít do kroku. Využila jsem chvíli kroku proto abych trošku rozhýbala valacha a hned jsem si ho začala přistavovat střídavě k jedné a druhé ruce. Levou otěž jsem mu nabídla, lehce na ní zahrála zatímco pravou jsem vydržela a nechala ho odžvýknout, chvíli a pak to samé na druhou ruku. "Výborně" pronesla jsem tiše do podzimního dne když klesnul nosem. Koukla jsem dopředu, liška nás vedla z hlavní cesty vysekaným otvorem mezi keři dolů. Lehce jsem Deka přibrzdila, nechtěla jsem aby lezl Lady hned za zadek dkyž půjde z kopce, nedej bože mu to klouzne a poletíme všichni. Jakmile byly holky dole navedla jsem i Deka, lehounce se zklonila, nebyl moc prudký, ruku lehce pozdvedla a nechala ho udělat pár kroků dolů, kde jsem se zase narovnala a srovnala. Když jsme byli dole všichni dala se grupa zase do klusu. Volné prostranství pro mě znamenalo, že jsem svého turbo.koně musel brzdit, vysedávala jsem trochu pomaleji, lehce vzala za otěž a používala slovíčko "hou" na které reagoval čím dál líp. Uklidnil se, ale jen do chvíle než se koně dali do cvalu, jen jsem dosedla a přesunula nohy do cvalové naskočil. Zůstala jsem sedět, ztuhla v zádech, obejmula ho holeněmi a přitáhla otěž čímž jsem mu trochu zkrátila krok a dostala ho pod lepší kontorlu, taky neběžel tak rozcapený a byl nucený jít víc nahoru a pod sebe. Energie z něj přímo sálala tak snad mu to vydrží i na Halali. Viděla jsem jak se zpomaluje do kroku a tak jsem i já zasedla do sedla, stiskla holeně a přitáhla otěž. Nechala jsem chviličku Deka klusat a pak zádrž použila znovu, aby přešel do kroku. Pohladila jsem ho po krku a otočila se dozadu na Noemi. "Jak to jde?" usmála jsem se na zrzku, která mi úsměv oplatila a přidala zdvižený palec. "jen je strašně živej" dodala ještě, přitakala sjem, že i já mám pocit, že mám pod sebou králika Duracell. Dek se lehce zarazil když jsme vešli do blátivého úseku, stiskla jsem holeně a mlaskla na něj, opatrně udělal krok dopředu, fajnovka. Věděla jsem jak nerad chodí v blátě a tohle opravdu labužnicky čvachtalo. Když jsme se dostali zase na normální cestu zkontrolovala jsem škody, většina z chráničů už moc červená nebyla a břicho bude mít taky pěkně zacákané. Zase jsme přešli do cvalu, tentokráte se cválalo do kopce, zvedla jsem zadek a ruku opřela do krku, dusot kopyt koní se rozléhal krajinou, kolem uší mi fičel vítr a na tváři mi zářil úsměv. "Příjdou první skoky" uslyšela jsem od Kitty, která cválala před Makčou, poštou jsme to posaly dozadu, aby o tom všichni věděli a já si všimla, že liščí ocas zmizel za zatáčkou. Hned jak jsme onou zatáčkou projeli i my uviděla jsem první skoky, kmen a kolmák z větviček. Skoky se táhly lehce do obratu na pravou což pro mě s hnědáčkem znamenalo, že cváláme na špatnou. Sedla jsem do sedla, počkala na správnou chvíli, vyrovnala nohy na podbřišníku a vyměnila je společně s vahou a ještě mu nabídla pravou otěž, přeskočil. Pochválila jsem ho hlasem a už ho lehkým obratem vedla na skok. Zvednul si hlavu, aby se na skok podíval, zafrkal, já měla holeně přiložené na podbřišníku, natlačila jsem si ho kolmo na střed širokého kmene, seděla pevně v sedle, ruku jsem lehce snížila, nabídla mu otěž, strčila h trošku dopředu, aby prodloužil rámec a v duchu si počítala. Pobídkou jsme ho podpořila v odskoku a šla tělem dopředu za pohybem. Dek vyskočil dost vysoko, z kmenu měl respekt čemuž jsem se ani nedivila a byla na to připravená, ned jak jsme dopadli na zem pobídla jsema pohled směřovala na další skok před kterým jsem ho poloviční zádrží naopak zkrátila, víc ho donutila jít na zadek čímž jsem usnadnila překonání kolmáčku. Zajela jsem rukou do hřívy, opřela jí o krk abych mu při doskoku necukla v hubě, zvedla zadek a přesunula těžiště nad krk, hnědák překonal skok bez obtíží jeho podání to vždycky vypadalo jednoduše. Po doskoku vesele vyrazil v před, už jsem ho znala natolik, že jsem othle předpovídala a ještě než se stihl pořádně rozběhnout stáhla si ho poloviční zádrží zpátky. "Hodný" pochválila jsem ho hlasem když uklidnil tempo a natočila hlavu tak abych viděla opět na kmen a znovu na něj valacha vedla. Ten teď už dobře věděl co na něj čeká proto už nešel tak pěkným tempem jako apoprvé, víc jsem si ho musela stáhnou než předtím, nebojoval, nechal se vzít. Kmen jsme tentokrát už neskočili s takovou rezervou, ten respekt z něj trošku vyprchal. Kolmák jsme pak taky přešli úspěšně znovu, pochválila jsem valáška a když jsme přešli přes klus do kroku nechala jsme mu trošku povolit otěže ať má taky možnost se natáhnout. Na lehce volnější otěži jsme se zařadili zase za Maki a rozjeli se za Liškou dál. Nadvandy nás nechala jít v kroku, byla to taková tichá dohoda. Dekameronek byl spokojený, pozoroval okolí, ouška vepředu, uvolněný a ťapkal pěkně dopředu, znovu jsem ho pohladila po krku a do kopečka si ho začala trošku sbírat, přece jen povrch byl místy trochu naklouzaný a kdyby mu to podjelo bude lepší když ho v otm podržím. Zvedla jsem zadek ze sedla, abych mu odlehčila záda, ruku jsem snížila, chytla se pořádně koleny ať mu nestojím ve třmenech a koukala dopředu mezi uši. Liška nás vedla po hranici lesa a luk, vrátila jsem se do sedla, cesta tu byla pěkný, půda měkká a já začala tedy připravovat valáška na rychlejší tempo. Levou otěž jsem vydržela, na pravou zahrála, žádné protahování jen jakési zmáčknutí, nabídla mu jí a pobídla ho holeněmi. Odžvýknul, příjmul otěž, klesnul čumákem a zvednul záda. "Výborně" pochválila jsem ho znovu hlasem, lehce si ho přistavila na opačnou ruku a udělala s ním to samé na druhou ruku ke které jsem ho už nechala přistaveného. Jakmile hnědka před námi naklusala stiskla jsme holeně společně s pobídkou i já, nepovolovala jsem otěž a nenechala hnědáka ani padnout na předek ani si ho lehnout do otěží aktivní holení. Začala jsem se zvedat ze sedla, vybrnkla lehce na pravou otěž když jsem cítila že začíná tuhnout. Cestička vedla lehce nahoru, skvělá posilovačka, Deki si spokojeně odfrknul a já přesedla na druhou nohu jako jsem to dělala při každém klusání po nějakých sto metrech. Hlídala sjem si hnědáčka, aby šlapkal jak má, držela jsem si značný odstup od Lady a Noe nám dávala našeho ostobního prostoru až až. Zástupem zněl i při klusu hovor, všichni si jízdu užívali a ikdyž sluníčko dneska asi zůstane skryté za mraky a fouká ledový severák na náladě to nikomu neubralo. Už se pomaličko začalo ozývat sténání, především zezadu, kde jela Lisa s nováčky kteří ještě neměli fyzičku takovou, když jsme začali přecházet do kroku. Zasedla jsem, připravila si ho poloviční zádrží a až potom ho zabrzdila zádrží plnou, po přechodu jsem ho promáčkla holeněmi, aby byl krok hned aktivní. Dorazili jsme k asfaltce u jejíhož kraje byl vystavěný pomníček u kterého plápolalo dosud několik svíček. Pískla jsem na Deka a zasedla, zareagoval na mě a zastavil zatímco já se podívala ke křížku. Plamínky svíček tančící ve skleněných nádobách házeli stíny, přemýšlela jsem jestli někdo zapálí svíčky, znovu, až vyhasnou. "Můžeme jet dál?" vytrhl mě hlas Nad, vrátila jsme se duchem zpátky k Dekovi, srovnala se a vyslala ho vpřed. Vedli jsme koně z mírného kopečka když jsem uvidlěla, že koně vepředu začínají klusat a tak jsem i já připravila valáška a potom co byla Lay dost před námi stiskla jsem holeně a pobídla valáška, zárovneň jsme ho sedem a lehce otěží vzala zpátky. Pořádně se podsadil, já se taky zaklonila, pozvedla ruku a zůstala sedet pevně v sedle, holeněmi objímala boky. Když začal být kopeček prudší všichni jsme převedli koníky v krok a připravili se na sjetí kopce. Pořádně jsem se zaklonila, otěže v rukách dostatečně napnuté, havu jsem mu tím podržela vepředu, holeně posunuté víc dopředu, hodně prošláplá pata a vedla jsem valacha šikmo z kopce. Jakmile se terén srovnal narovnala jsem se, poplácala hnědáčka po nasvaleném krku a ohlédla se dozadu. Noemi to s Nabem zvládli naprosto skvěle, ukázala jsme jí zvednutý palec a pak se zas rychle otočila vpřed jelikož se zase začínalo klusat. Hnědáček šel hned dopředu, pěkně akčně vyšlápnul jakoby za sbeou vůbec neměl už několik náročných kilometrů. V cestě jsme měli potůček, mělký, ale kolem bylo trošku rozbahněno, sedla jsem do sedla a poloviční zádrží ho přiměla zkrátit tempo. Při projíždění vody jsem koukala pod sebe abych viděla kam hnědáček šlape. Hned jak sjem se zase dostali na pevnou půdu stiskla jsem křížem holeně a nechala ho prodloužit rámec, sama jsem zvedla zadek a zůstala ve stehenním protože jsme začali klusat do kopce. Dek chtěl zacválat což pro něj bylo do kopce rozhodně jednodušší než klusat, nepustila jsem ho, nabručeně zašvihal ocasem, ale dál to nepokoušel. "No vidíš" špitla jsem s úsměvem když se vepředu začalo cválat. Počkala jsem zase až budeme mít dostetek prostoru, aby jsme nevlítli holkám na záda a teprve potom jsme ho nechala vycválat. Koně jsme vedli do údolí v jehož korytě byly postavené skoky, vysoké kolem 40 centimetrů, navedla jsem na ně Deka, pěkně na střed a kousek před nimi jsem se zvedla do lehkého. Dek šel automaticky přes, vždy jsme ho jen pobídkou podpořila v odskoku a on si to vyřešil jak potřeboval, tohle bylo naprosto skvělé. "Nejšikovnější jsi" chválila jsme ho jak hlasem tak drbáním na krku, spokojeně si znovu odfrknul. S Dekem jsme uzavírali grupu zkušenějších, které vedla Vall s Nad prudším kopcem dopředu, zvedlajsem se, otěže jsem měla tak, aby mohl natáhnout krk dopředu jak potřeboval, ale kdyby zaopl mohla jsem ho podržet. Cítila jsem jak zabral, svaly se napínaly, oba jsme už odfukovali, ale valach šel statečně dopředu, stačilo jen, že cítil přiložené holeně. Odfoukla jsem si když jsme se dostali nahoru, Liška, ale cválala dál jen jsme lehce ubrali na rycholosti. Pochválila jsme valáška po zapoceném krku, hned zvolnil, lehce jsem mu otěž popustila, nechala jsem ho jen natáhnout krk a zpátky si ho sebrala protože se točilo na skok. Bylo tady krásně, sluníčko nahoře nad obzorem, louka, která byla ještě stále zelená a kolem spadané barevné listí a holé větve strom, které po okolí vrhaly kouzelné stíny. Dek mě veselým poskokem vrátil do reality v níž se před námi rýsoval první skok. Cválali jsme na správnou nohu do pravého obratu na kolmák, natlačila jsem si ho na střed, seděla na zadku do poslední chvíle, podpora pobídkou, ruku jsem si podepřela o krk, abych mu necukla v hubě, zatížila ve skoku levý třmen a po doskočení pobídla vpřed na dvojskok. Navedla jsem ho mezi skoky už ve stehenním sedu v kteérm jsem zůstala i když jsme najížděli na balíky slámy, ty jsme překonali skokem dalekým a po nich už jsem přes klus stáhla spoceného valacha do kroku, kdy jsme mu nechala vytáhnout otěže a zatímco několik děvčat si šlo dát skoky znovu já nechala hnědáčka vydýchavat po boku Naba s Noe. "Ta nás teda nešetří" nadhodila zrzka a já nemohla jinak než souhlasně přikývnout, vážně to bylo něco. Jely jsme s kamarádkou vedle sebe i potom co bylo odskákáno, koníci totiž dostali funící pauzu s volnější otěží. Když valášek přestal funět zaměstnávala jsem ho stranovou prací, dovnitř plec na obě ruce, pěkně se přitom uvolnil a nenudil se. Znova jsem si ho narovnala, blížili jsme se k fotbalovému hřišti, kde nás čekala občerstvovací pauza na kterou jsem se těšila jak já tak Dek. Když jsme, ale dorazili do našeho bojového tábora zjistili jsme, že tu jsou pro nás ještě nachystané skoky u kterých byly stojany na nichž visely větvičky jehličnanů ovázané červenou stužkou. "Rozhýbejte koně a postupně začněte skákat, zkušené bych ráda viděla na dvojskoku." promluvila Niora, zhluboka jsem se nadechla, podrbala hnědáčka a naklusala ho. Jemně jsem mu zahrála na vnitřní otěž, oklusala s ním pomyslný obdélniček po hřišti a koukala na Nadvandy, která začala najíždět. Samozřejmě bez jakéhokoliv problému skoky překonala a větvičku ukořistila. "MŮŽEŠ" KÝVNUL NA MĚ TOM, Z POMALÉHO PRACOVNÍHO KLUSU JSEM VTISKLA VALACHOVI CVALOVOU POBÍDKU. DÍKY VÁZE A POBÍDCE NASKOČIL NA PRAVOU NOHU JAK JSEM PO NĚM CHTĚLA, POHLED JSEM STOČILA NA SKOK, VEDLA HO DO MÍRNÉHO OBRATU A JAKMILE JSME VYROVNALI NATLAČILA JSEM SI HO KOLMO NA STŘED. DEKAMERONEK ZVEDNUL HLAVU, KOUKAL NA SKOK, NECHALA JSEM HO JÍT DOPŘEDU AŽ 4 CVALOVÉ JSEM ZATLAČILA VÍC SEDACÍMI KOSTMI DO SEDLA, OBEJMULA HO HOLENĚMI A PŘITÁHLA LEHCE ZA OTĚŽ, SHROMÁŽDILA JSEM HO, DOSTALA HO POŘÁDNĚ POD SEBE. SNÍŽILA JSEM RUKU, VÍC PROŠLÁPLA PATU, SEDĚLA PEVNĚ V SEDLE DO POSLEDNÍ CHVÍLE, HOLENĚMI OBJÍMALA BOKY A STISKLA JE TĚSNĚ PŘED ODSKOKEM, KTERÝ JSEM SI V HLAVĚ VYPOČÍTALA, VALACHA JSEM ZNALA UŽ DLOUHOU DOBU TAKŽE JSEM VĚDĚLA, KDY PŘIBLIŽNĚ ODSKAKUJE, PODPOŘILA JSEM HO TÍM, BYLO TO NĚCO JAKOBYCH MU ŘEKLA "DĚLÁŠ TO SPRÁVNĚ, TOHLE CHCI". RUKU JSEM OPŘELA O KRK, TAK ABYCH MU NECUKLA V HUBĚ, ZVEDLA ZADEK, CHYTLA SE KOLENY A POHLED SMĚŘOVALA K DALŠÍMU SKOKU. KŘÍŽEK PŘEKONAL V POHODĚ, JÁ JSEM ŠLA TAKY S POHYBEM TAKŽE JSEM SE VRÁTILA DO SEDLA VE CHVÍLI, KDY JSEM SE VRÁTIT MĚLA. PO DOSKOKU JSEM HO S POLOVIČNÍ ZÁDRŽÍ ZASE SEBRALA PROTOŽE SE LEHCE "ROZCÁPNUL" A TENTOKRÁT SI HO NATLAČILA HOLENÍ VÍC K PRAVÉMU KRAJI, KD EVISELY VĚTVIČKY, UPŘELA JSEM NA NĚ ZRAK A JEŠTĚ PŘED ODSKOKEM JSEM UVOLNILA PRAVOU RUKU. pOBÍDLA JSEM VALÁŠKA, KTERÝ SE ZVEDNUL DO ODSKOKU A JÁ SE TENTOKRÁT OPRAVDU OPŘELA O TŘMENY ABYCH NA VĚTÉVKU DOSÁHLA, RUKU NATÁHLA A ŠMÁTLA, JEDNA MI MEZI PRSTY PROKLOUZLA DRUHÁ V NICH UŽ, ALE ZŮSTALA. S VÍTĚZNÝM ÚSMĚVEM JSEM NA DRUHÉ STRANĚ SKOKU ZVEDLA RUKU V NÍŽ JSEM PICHLAVKU DŘÍMALA. "Kámo!" usmála jsem se na Noemi a plácla si s kamarádkou, která jednu taky měla v ruce. Zahodila sjem broučkovi otěž a nechala jsem ho capkat na zahozené otěži, aby se alespoň trošku vyfuněl než zastavíme. Hřiště jsme obešli několikrát, aby jsme měly čisté svědomí a jistotu, že jsme nic nezanedbaly. Vedle Naberuska jsme došli až k hrazení hřiště, kde jsem se s funěním a hekáním svezla ze sedla, měla jsem pocit, že se mi podlomí kolena, nohy jako by nepatřily ke mě. Podepřela jsem se o Deka, který zvídavě pozoroval okolí. Vytáhla jsem hnědáčkovi řmeny, povolila mu podbřišník, rozepla nánosníky a předala zrzce otěže. "Hlídej" mrkla jsem na ní s úsměvem a vydala se k Petřině autu. "Ahoj" usmála se na mě ze široka veterinářka, pozdrav jsem jí oplatila a začala s epřehrabovat mezi tím vším dokud jsem nevylovila ohlávky, vodítka a deky pak jsem se tím vším obložená vydala zase zpátky, kde už jsem byla očekávaná.. "Dík" usmála se na mě kamarádka a přebrala si svoje věci. Hodila jsem přes Dekova záda deku, přebrala si otěže a začala mu nandavat ohlávku což bylo značně náročé protož evalach cítil kapsu narvanou pamlsky, terorista. Když jsem konečně měla hnědáčka uvázaného dočkal se i onoho pamlsku, nejdřív jsem ho ale nechala chvilku čekat, aby si nezvykl, že hned jak začne loudit dostane. Zkontrolovala jsem jestli bude mít brouček dostatečně volnosti a konečně jsem si sundala helmu a rukavice, spokojeně jsem si odfoukla. "Dáš si bagetu, klobásu?" koukla po mě kamarádka, omluvně jsem se jí usmála a hlavou kývla k hloučku kavbojů. "Jasně, jen běž. Jen běž" pokynula mi, "Dík" špitla jsem na ní a rozešla se ke stánku s jídlem, kde Jake postával. "Na co slídíš?" drkla jsem do něj. "Páni, tys mě vyděsila!" otočil se a vzal mě kolem pasu. "Co to bude panstvo?" usmála se na nás černovláska, jedna z Petřiných kamarádek, a já se hned pustila do vybírání. Od stánku jsme nakonec odcházeli s plechovkou energeťáku, kelímkem kávy a dvěma bagetami s kuřecím. Kousek dál jsme našli několik pařezů, které se výborně hodili, hodně pomalu jsem se posadila a snažila se přitom nevylít svůj teplý nápoj. "Má to teda promyšlené skvěle" poznamenal Jacob a kývnul směrem k naší Lišce, která stála opodál. "To teda" broukla sjem souhlasně a zakousla se do oběda. Nerušeně jsme se bavili sotva 5 minut. "Tak co hérdličky?" svalil s emi před nohy Sam následovaný Patrikem. Protočila jsme oči zatímco Jake vedle lehce zavrčel a bouchnul syna hlavního kavboje do ramene. Kluci byli veselá cházka, ale byla jsem ráda když Niora začala svolávat zpátky do sedel, už jsem byla celkem vymrznutá. Rychle sjem se rozloučila a rozběhla se ke kamarádce a hnědáčkovi. Našla jsem tam, ale jen oba valášky. "Kde máš paničku Nabe?" podrbala jsem oba na krku a začala skládat deku zrovna když přiběhla Noemi. "Kde byla?" vykulila jsem oči. Zrzka mi torchu rozačitě oznámila, že se bavila s jedním z Fredových kluků. "Povídej!" vypískla jsem na ní nadšeně, ale ona jen mávla rukou a slíbila, že mi to povypráví později. Podržela jsem Noe valáška, aby odnesla naše věci do auta a když jsem jí Neberuska předala začala jsem se připravovat sama. Provedla jsem Dekameronka po travnatém plácku, dotáhla mu podbřišník, protáhla nožky, pozapínala nánosník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Lehce jsem si pobrala otěž a pobídla hnědáčka dopředu za Lady, kde jsme zase zastavili. "Hey!" okřikla jsem valacha když si zkusil vytáhnout otěže, aby se mohl pást. Niora projela řadou, zahlásila, že jsme všichni a pak už se dal cleý konvoj do pohybu. "Tak ať ti štěstí přeje" popřála mi Noemi, otočila jsem se na ní s děkovným úsměvem a stejným přáním, pak už jsem ale pohled směřovala jen dopředu protože nás Nadvandy zavedla do lesa, kde jsme se museli popasovat se stromy a kořeny. Otěže jsem si vzala tak abych měla kontakt s hubou a tím si zajistila větší pozornost, nabídla jsem mu otěž a začala se s ním proplétat mezi stromy. Ohýbala jsem ho kole kmenů, shýbala se pod větvemi, které rostly v některých případech až nebezpečně nízko. Valášek se krásně naohýbal, uvolnil se přesně jak sjem po něm chtěla. "Výborně" pochválila jsem ho hlasem a pohledem vyhledala Lady, stromy začínaly řídnout a už bylo na čase se zase začít řadit. Jen co byla grupa zas kompletní zvedlo se tempo. Nad nás nechala pár kloků klusat a pak nacválala. Dosedla jsem do sedla, použila poloviční zádrž a z relativně klidnéh klusu jsme zaskočili. Pohlídala jsem si, aby valach askočil na levou jak jsem po něm požadovala, energie měl ještě dost a dost jak se potvrdilo když vyhodil zadky do vzduchu. "Dobrý?" houkla jsem za sebe, Nab byl naštěstí dost daleko za námi takže ho to jen trošku vyděsilo. Vzala jsem sedem a rukou valacha trochu zpátky, ona ještě příjde chvíle, kdy ho nechám běžet. Zvedla jsem zadek ze sedla, cválalo se do kopce, nechala sjem hnědáka zase prodloužit rámec, ušiska vepředu a řítil se vzhůru. Jakmile jsme se dostali navrchol vrátila jsem se do sedla a lehce ho stáhla, pak sjem se porozhlédla po louce, bylo tu několik přírodních skoků, dneska si teda vážně dáme do těla. Dekovi to zřejmě, ale vůbec nevadilo, jakmile jsem se natočili k prvnímu skoku už zase tlačil proti udidlu. "Ale notak!" zahrála jsem na levou otěž, pořádně prošlápla patu a lehce se mu do otěže pověsila. Uklidnil se a nechal se vést. Kmen už znal, nechala jsem ho pár kroků před ním prodloužit a pak už jsem jen seděla připravená zareagovat kdyby se něco dělo, nedělo se nic, už to má v malíku. S pobídkou jsme si to zamířili k dalšímu skoku, který se skládal z balíků slámy. Před skokem jsem ho zase nechala jít víc dopředu, hned vyrazil, a s chutí. Podpořila jsme ho olení v odkoku a přizvedla se ze sedla. Ruku jsem opřela do krku, ale otěže nechala napnuté, abych ho hned po doskoku měla pod kontrolou. Jakmile doskočil pobídla jsem ho, zkontrolovala jestli cváláme na správnou nohu a vedla ho dál. Kolmák skládající se z plůtku. Dek se na to podíval, většinou mu profily nedělaly problém, ale nebyla jsem si jistá co vymyslí teď. Zapojila jsem hodně sedací kosti, ztuhla v kříži, obejmula ho holeněmi a přitáhla otěž, provedla jsem poloviční zádrž, shromáždila si ho, uvolnila se, působila jsem rak, abych pro něj byla zároveň oporou a abych mu dávala najevo, že chci, aby skok přešel, nění čeho se bát. Pobídla jsem ho silněji než jindy, nezaváhal a já nepatrně zakroutila hlavou, jistě, jak jsem mohla pochybovat? Váhu jsem přesunula na levou stranu, po doskoku mu nabídla levou otěž a natočila hlavu tak, aych viděla k poslednímu skoku, opět lehce problémový pro koně co řeši profily. Hnědák cválal stejným tempem až ke skoku, kde provedl elegantní odraz a ještě si po dsoku hodil zadky. "Seš frajer" pochválila sjem ho s uznáním a přes klus převedla do kroku, aby se trošku vydýchal. Pochválila jsem ho podrbáním na krku, byl pěkně nabuzený. Ve chvíli, kdy se po našem boku objevila Noemi s Naberuskem se loukou rozezněl hlasitý pokřik. "HALALÍÍ!" tohle byl pokyn kvůli kterému jsme pořád zůstavali ve střehu a když přišel jakoby se všechno zpomalilo. Společně se sbíráním otěží jsem už pobízela valacha kupředu, nenechal se přemlouvat, mohutný skokem se vydal vpřed. Dusot kopyt se rozléhal kolem, slyšela jsme za sebou nešťastný výkřik někoho kdo nestihl zaregovat včas. Neohlídla jsem se, naklonila jsem se nízko nad krk a znovu zmáčkla holení dopředu, cítila sjem jak se hnědákovi svaly napínají, jak zabírá plnou silou, jak s chutí uhání dopředu, jeho přerývaný dech, který se snažil zoufale sladit rytmus s tím mým, svoje srdce, které s emi pokoušelo vyskočit z hrudi i hořící tváře na které útočil ledový vítr v touze je zbarvit dočervena. Znovu po roce jakobych byla na dostihovém okruhu, červená saka se rázem měnila v třepotající se různobarevné závodní dresy, koním od kopyt odletovala hlína a kolem nás byly přeplněné tribuny z nich hlasitě pokřikovali sázkaři, kterým se v dlaních třepotalo několik lístků, doufali, že právě ten jejich bude výherní... Hnědák letěl s větrem o závod, touha nechat všechny daleko za sebou v nás plála obrovskou silou a hnala nás vpřed víc než tlak mých holení. Tohle byl nářez...!
"To né!" ozvalo se zezadu, uchechtla jsem se tomu zoufalému tónu, Nadvandy už neměla ohon... Vrátila jsem se do sedla, Dek zatahal za otěže, byl naprosto rozradostněný z divokého běhu, ale funěl vcelku pěkně. Vysvětlila jsme mu, že teď už nemá smysl se nikam hnát a on to pochopil, přešel do dlouhého klusu ze kteérho jsem ho postupně zpomalila do kroku. "Pašák" popleskala jsme ho po spoceném krku, hlasitě odfrknul. "Páni" pronesl obdivně Jake, který se octl vedle nás, nadšeně s eusmíval a chválil svého quatera. Oba jsme si sdělovali svoje dojmy zatímco jsme nabírali ztracený dech. Brzo se ke mě připojila zrzka se kterou jsme opět téma Halali probírali, smály jsme se na sebe když některá z nás zmínila nějaký z vtipných momentů. Povídaly by jsme si klidně až na Florestu kdyby jsme nedostaly pokyn se znovu zařadit. Posbírala jsem si Deka zpátky do ruky, zabrnkala na pravou otěž a lehce si ho sestavila, vydýchal se takže je zase potřeba začít chodit jak se má. Dali jsme se pomalu do klusu, rytmicky jsem se zvedala ze sedla a pozorovala ubíhající krajinu když s křoví vylétlo několik ptáků. Jako když do valacha udeří vypálil dopředu, že jsem se nestačila divit natož pak brzdit. "Seď!" slyšela jsem několik hlasl když valach vyhodil zadky k oblakům, vždycky mi to přišlo hrozně směšné, neměla jsem přeci v plánu dělat nic jiného, ale když jsem zažila podobnou situaci z pohledu pozorujícího vždycky jsem to také zakřičela. Pořádně jsem se zaklonila, tišila hlasem a snažila se vzít valacha na kruh společně s opakovanou zádrží. Uklidnil se, přešel do kroku, oči vyvalené, žíly naběhnuté. "Tys mi dal kamaráde" oddychovala jsem. "Děkujeme za spestření" smál se Sam, hodila jsme po něm vražedný pohled, ale stejně se neudržela a zasmála se, lehce jsem se klepala, šok s přemírou adrenalinu. Konečně jsem si uvědomila to podstatné, dalece jsem předjela Nioru. Problém. Když jsem kolem ní projížděla ďábelsky se na mě usmívala. Zařadila jsem se za Lady, Deki už se zas tvářil jakoby se nic nestalo. Znovu jsme zrychlili přes klus do cvalu a zamířili k posledním skokům, které před námi dnes byly. Vždycky jsem si valáška natlačila kolmo na střed, pobídla ho, sladila se s ním. Poslední skok jsem přešla se širokým úsměvem, tímhle pro mě letošní Hubertus skončil a mě nezbvalo nic jiného než se těšit na příští rok. Od skoků jsme pak vyrazili na zahozené otěži směrem na Florestu, všichni jsme pořádně funěli, povídali si a nebo prohlíželi fotky co dnes vznikly. "No páni!" pronesla kamarádka vedle mě, když se před námi objevila brána. Všichni jsme mysleli bůh ví jak daleko od hlavní brány nejsme a přitom to bylo sotva čtvrt hodiny. Znovu, jako na začátku jsme se seřadili na dvoře a Niora ukončila letošní ročník honu obvyklým proslovem. "Uvidíme se večer!" mrkla na nás pak a vyhodila nohy ze třenů. Zopakovala jsem její pohyb a pomaličku se sešoupla ze sedla. "Nejšikovnější si byl" podrbala jsem broučka na čele, odměnila ho pamlskem, vytáhla třmeny, povolila podbřišník, nánosník a nemotorně jsme se odvalili do stájí, kde valáška čekalo pořádné rozmazlování.

sillia + venus: Na Florestě jsem sice zaregistrovaná, ale jsem tam teprve začátečník, takže nemyslím, že by to bylo dobré a tak se účastním jako jiný člověk z VS Cavallino (http://cavallino.weebly.com/sillia.html) s klisnou Venus jako členka stáje Sillia (všude si dávám stejné jméno)


Přijela jsem přepravníkem na parkoviště pro jezdce z jiné stáje a opatrně vyložila Veny ven, byla nervózní, ale naštěstí ne tolik, jak jsem čekala. Vyndala jsem čištění a přejela ji kartáči, dalo se říct, že byla ukázkově čistá, už před odjezdem jsem si dala hodně práce, ještě jsem jí ale očistila kopyta a natřela je olejem na kopyta, takže se krásně leskla v záři podzimního slunce. Už jsem jen vyndala sedlo, otřela jej hadrem a nasadila ho Venus na hřbet, nejdřív spíš na krk a potom sjela na hřbet a usadila jej. Venuši sedlání nijak nevadilo, jen byla trochu nervózní, vlastně jsem ji vytrhla z její rutiny a odvezla na pro ni zcela neznámé místo, plné cizích koní a lidí. Rozhlížela se kolem, snad i hledala cokoli, co by mohla znát. Mezitím jsem jí natáhla na ohlávku uzdečku, kvůli martingalu jsem ale musela sedlo povolit a protáhnout podbřišník martingalem, nejsem zvyklá jej mít, moc ho nepoužívám, často není potřeba, naštěstí sedlo ještě nebylo dotažené. Následně jsem jí vodítko ovázala kolem krku s karabinou připnutou k ohlávce, podle pokynů jsem bederku dala do auta zdejší veterinářky, která s ním dojede až na louku. Naposledy jsem se došla podívat, zda je naše auto zaparkované, kde má a přepravník též.

Potom už jsem jen došla pro Veny, vyvedla ji na místo, kde už se pomalu shromažďovali ostatní jezdci a koně. Utáhla jsem jí podbřišník, nasedla a přidala se k jednomu hloučku. Povídali si o koních a tak jsem se přidala. Potom už jsme se ale seřadili do řady, a myslivci zatroubili. Začal proslov, nejdříve nám vysvětlili pravidla, kde pojedou jací jezdci, byla jsem ráda, že hosté budou spíš v přední skupince, protože tam jsem chtěla jet, abych měla větší šanci ukořistit nějakou s větviček, zároveň jsem byla ráda, že mi není méně než 15 let a mohla jsem si vzít klobouk, normálně je ráda nemám, ale tohle je lov, je to slavnostní událost a mě se k tomu, už jen z morálního hlediska, hodí. Potom už jen zahajovací proslov a fanfáry a liška vyjela. Chvíli se čekalo a stálo v řadě a jistá dívka nám na ramena připnula stužky a nabídla něco k pití. Fanfáry se znovu ozvaly a vyjel vrchní lovčí a za ním master.

Vyjeli jsme nejdříve krokem po asfaltové cestě směrem do kopce, potom jsme ale odbočili na jednu pěšinu a naklusalo se. Já s Veny jsme jely někde uprostřed vedoucí skupiny, nevěděla jsem, jestli nebude chtít závodit nebo dělat něco jiným koním, ale chovala se ukázkově, takže jsem jí o trochu povolila otěže. Nacválalo se, otěž nebyla potřeba, abych otěž zkrátila, ruce jsem nechala v klidu a spolu s ostatními cválala do kopce, před námi se ukázala první přírodní překážka, rozestupy mezi koňmi byly dostatečné, najela jsem na střed, klisnu trochu připobídla a překážku jsme čistě přeskočily. „Jsme šikovný holky, co?“ prohodila jsem tiše k Venuši a poplácala ji po pleci. Posléze se vjelo do lesa, klusem a stezka se sužovala, později bylo nutné jet za sebou a udržovat odstupy bylo těžší, ale bylo to dobré. Znovu se pobídlo do cvalu, brzy mi došlo, že zde bude umístěn skok. Nemýlila jsem se, po několika desítkách metrech se před námi objevily větve položené přes příkop, ve kterém jsme jeli. Bylo potřeba Venus trochu více pobízet, ale nakonec jsme se větve ani nedotkly. Cesta se začala znovu srovnávat a rozšiřovat, ale stále se cválalo. Cesta se klikatila lesem, v podstatě se jelo klusocvalem , na těžším terénu klusem, ale tam, kde se cválat dalo, tam se cválalo a jak mě, tak zřejmě i Veny se to líbilo, alespoň tedy nekladla žádný odpor, naopak místy zrychlovala více, než jsem chtěla, ale vždy jsem ji udržela. Na cestě bylo postaveno ještě několik překážek, ne moc vysokých, nejvíce tak do 70 – 80cm, tak dobrý odhad zase nemám, důležité bylo, že já i moje zlatíčko víme, že to skočíme. Nevím, jestli to byla hodina nebo dvě, střídaly se louky a pole místy lesy, na každém „úseku“, ale byly minimálně dvě překážky. To bylo dobře, alespoň tím pomůžu Veny s její sebejistotou na skocích. Před námi se otevřela louka, byly na ní rozmístěné dva skoky, jeden napůl přírodní, místo břeven byly silnější větve, ale stojany byly přivezené z jízdárny, druhý byl z balíků slámy. Udělali jsme dvě kolečka, takže jsme každý skok skočili dvakrát. Potom se zajelo zase do lesa, ale tentokrát se šlo krokem, povolila jsem otěž, tak, aby byla prostě volná, na zahozenou bych si netroufla, rozhodně ne, když se kdykoli může přejít do klusu nebo cvalu. Potom jsme vyklusali na jednu louku, Viděla jsem tři skoky, poslední dvojskok a u toho větvičky se s barevnými stužkami, první skok byl celkem lehký, obyčejný kolmák, trochu nižší a nad ním jakási větev na níž byly větvičky pověšené, během nájezdu na louku jsem předjela pár jezdců přede mnou. Teď jsem byla asi třetí nebo čtvrtá za masterem. Skok byl v pohodě, ale já se rozhodla zkusit ukořistit stužku až na druhém nebo třetím skoku. Při nájezdu na druhý skok jsem si uvědomila, že nejsem tak ohebná a že ta větvička je níže, než jsem si původně myslela. Raději jsem zamířila na střed a balíky slámy s výškou 70cm přeskočila normálně.POSLEDNÍ DVOJSKOK JSEM ROZHODNĚ CHTĚLA NĚJAKOU Z VĚTVIČEK CHYTIT. ZASEDLA JSEM PEVNĚ DO SEDLA A POBÍZELA UŽ NĚKOLIK METRŮ PŘED SKOKEM, OTĚŽ JSEM VZALA DO PRAVÉ RUKY, ABYCH LEVOU MOHLA CHYTAT, CHYTALA JSEM RADŠI LEVOU, PROTOŽE V PRAVÉ JSEM MĚLA BIČÍK. VENY ŠLA DOST V TEMPU, DOUFALA JSEM, ŽE DÍKY TOMU SKOČÍ PLYNULEJI A JÁ BUDU MÍT VĚTŠÍ ŠANCI VĚTVIČKU CHYTIT, DŮVOD K TÉTO DOMNĚNCE MI DALA UŽ NĚKOLIKRÁT. BLÍŽILI JSME SE KE SKOKU A JÁ POBÍZELA A JEDNOU RUKOU DRŽELA PEVNOU OTĚŽ. PŘI VÝSKOKU JSEM SE NATÁHLA NAHORU A PRAVOU RUKOU CHITILA JEDNU ZE TŘÍ POVĚŠENÝCH VĚTVIČEK, ALE JEN JSEM ŠKOBRTLA A VĚTVIČKA TAM ZŮSTALA VISET ZKUSILA JSEM TO U DRUHÉHO KŘÍŽKU, NEBYLO MOC ČASU, ALE I TAK JSEM SE NATÁHLA, TENTOKRÁT ÚSPĚŠNĚ, VĚTVIČKA MI ZŮSTALA V RUCE. Po doskoku jsem vzala otěže do obou rukou.

Potom se vjelo na vedlejší louku, kde bylo přichystané občerstvení, jak pro jezdce, tak koně. Zajela jsem k jednomu z provizorních uvazišť, odmotala vodítko z Venina krku a uvázala ji. Povolila jsem podbřišník a zároveň rozepla nánosník a donesla jí vodu a trochu sena a podstrčila jsem jí pár jablek a trochu suchého chleba. Rychle jsem si došla pro jídlo a pití plus bederku a vrátila se ke koni. Spolu se mnou tam sedělo i několik dalších hostů. Nepřekvapilo mě, že lidi z Floresty se drží při sobě, sem tam jsem sice měla chuť s někým prohodit pár slov, ale vypadali jako úžasný kolektiv a já se nerada někam cpu, připadám si pak jako páté kolo od vozu, takže jsem se radši pustila do řeči s jezdkyněmi a jezdci z jiných stájí, kteří tu mají nanejvýš nějaké příbuzné či trenéra nebo trenérku stejně jako já. Byli jsme v pohodě, taky se k nám přidal jeden kluk a debaty se od koní dostaly až k osobním věcem, jako škola a náš život včetně toho virtuálního života, chystali jsme se si dát nějaké kontakty, ale troubení velelo dotáhnout podbřišníky, nasadit přilby a klobouky a vyhoupnout se do sedel. Sundala jsem bederku a odnesla ji do toho auta, které je přivezlo, při té příležitosti jsem vzala bederky i ostatním a oni mi mezitím pohlídali Venus, rychle jsem se vrátila, ještě o dírku dotáhla podbřišník a vyhoupla se do sedla, spolu se skupinkou dalších čtyř lidí jsem jela k místu, kde nasedala liška, ta opět dostala náskok, nikoli však tak velký jako předtím, jako ta skupina, co se držela hned za masterem jsme ji občas i zahlédli, zezačátku mi to nedávalo smysl, ale pak na jedné louce hlavní host zakřičel Halali! A plným tryskem se rozjel za liškou. Rychle mi došlo, že teď je šance sebrat lišce její ohon, zasedla jsem a přiložila holeně na Venin bok a ta se rozjela do cvalu, nohama jsem ji pobízela a byly jsme tak v přední skupince, co honila lišku, chvíli jsem dokonce byla ve vedení, ale pak mě pár lidí předjelo a i když jsme se snažila, nestačilo to, vlastně jsem se tak snažila, až jsem si ani nevšimla, kdo ohon vlastně získal. Každopádně když všichni přede mnou začali zpomalovat došlo mi, že závod skončil, zasedla jsem Veny, přiložila holeně, vyrovnala se a potom trochu zaklonila a přitáhla otěže. Ze začátku se jí moc nechtělo, ale nakonec zpomalila a přešla do kroku, bylo to příjemné povyražení. Se „svojí“ skupinkou jsme se zase sešli a pokračovali v jízdě při sobě. Po cestě jsme se párkrát seřadili za sebe když bylo nutno, především na úzkých cestách, silnicích, ale hlavně na skocích.

Po příjezdu zpět do areálu Floresty jsme se rozdělili, každý tam, kde už měl před příjezdem „zakotveno.“ Veny jsem odsedlala a oduzdila, bylo ještě odpoledne a já tu chtěla zůstat i na vyhodnocení, na závěrečný soud, vzala jsem si na s sebou rovnou i oblečení, ale teď jsem si došla pro čištění a pečlivě ji vyčistila a přikryla dekou a odvedla jsem ji do jednoho z boxů v provizorní stáji pro ty, co tu zůstanou až do večera. Mezitím, co jsem měla volný zbytek odpoledne jsem se potulovala po areále a vlastně ho i obdivovala, to vybavení a systém, chvíli jsem žárlila a záviděla, ale pak jsem došla k závěru, že pokud mám koně ráda, tak ty nejlepší vymoženosti nejsou potřeba. Po několika minutách procházení jsem došla pro Venus, už by mohla být suchá, sundala jsem jí deku, potom jsem ji odvedla do jednoho výběhu, určeného pro koně hostů, bylo jich sice uvolněno více, ale v tomto byli koně lidí, se kterými jsem se během jízdy bavila. Nevím jak dlouho jsem je pozorovala, do toho samého výběhu si odvedlo ještě několik lidí, pár z nich je ale muselo převést. Po asi hodině jsem potkala lidi ze skupinky, ve které jsem jela, byli to fajn lidi, někteří mladší, jiní starší, ale nebyl to rozdíl více než tří let, a i tak jsme spolu vycházeli, pár jich odjelo, až jsme zůstaly jenom dvě, ale bavily jsme se spolu až do soudu.

eliz+gentleman: Den před honem -
„Jdeš se mnou?“ Vybídla jsme Lailu, se kterou jsme si chtěli vyčistit vybavení, aby bylo na zítřek pěkné. V ruce jsem držela sedlo a sedla jsem ji. Odepla jsem podbřišník, třmenové řemeny a sedlovou dečku – tu jsem dala na stranu. Mokrou houbou jsem otřela ze sedla všechnu nečistotu a mastnotu. Zvláštní pozornost, jsem věnovala vnitřní straně sedla. Pak jsem stejným způsobem umyla i třmenové řemeny a podbřišník. Nechala jsem sedlo uschnout.. Bylo jen lehce vlhké. Kdyby bylo hodně, asi by se ta kůže polámala a to já nechci. Když sedlo „schlo“ šla jsem pro uzdečku. . Rozebrala jsem celou uzdečku . Namočila jsme houbu a vymačkala z ní přebytečnou vodu – přetřela jsme celou uzdečku a každý řemen a popruh jsem řádně vyčistila. Po utření jsme jí dala uschnout. Vrátila jsem se k sedlu a vzala jsme sedlové mýdlo. Ponožila jsem ho do vody a pak jím potřela druhou suchou houbu – protože namáčneím houby se vytváří moc pěny. Když jsem sedlo hezky celé přejela měla jsem monost ještě sedlo naolejovat. Neolejovala jsem ale horní část, protože vy povrh byl kluzký a olej by znečistil moje úžasné rajtky. Po sedle, které bylo hotové jsem se vydala k tmřenům. Odstranila jsme z nich bláto a udidlo jsem umyla vlkou houbou. Pak jsem na kovové části nanesla leštidlo a jemným hadříkem jsem kov vydrhla, dokud se nelesklo. Poté jsme udidlo umyla vodou, aby se Gentlemanovi poté leštidlo nedostalo do huby. Poté jsem ještě rychle uzdečku složila.. Takže.. Máme tu nátylník, kde je už i podhrdelník, lícnice, čelenku… Jako první vezmu nátylník, na který navléknu čelenku. Protáhla jsme ji dirkama z obou stran. Poté jsem čelenkou – prvním očkem protáhla nánosník.. Vždy zleva doprava. Teď nánosník zapnu.. Měl by být uprostřed.. Měla jsem to tam trochu tlačené. Potoom

laila+lion: Den před honem
"Jdeš semnou?"vybídla mě Eliz když jsme stály ve stáji.Přikývla jsem,měly jsme si totiž čistit vybavení aby bylo na 2 den pěkné.Připravila jsem si sedlo a uzdečku vedle Eliz.Došla jsem ještě do sedlovny kde jsem měla podsedlovou dečku.Odnesla jsem ji k pračce.Dala jsem tam prášek a hodila ji dovnitř.Hned po mě ji tam dala Eliz praly jsme si totiž spolu.Zavřely jsme ji a už ji jen zaply.Nechaly si vyprat podsedlovky spolu jsme pak zamířily zpět k sedlům.Odepla jsem si podbřišník a rozebrala i třmeny.Připravily jsme si do kýble vodu a já si vzala sichou houbičku a k ní mýdlo na kůži.Namočila jsem to ve vodě a na to dala mýdlo.Podbřišník jsem umyla ze všech stran i v nejmenších skulinkách.Pak ho zavěsila za židli a šla na sedlo.Znovu jsem to otřela v mýdlu a začala posedlím.Pak jsem šla na rosochy,dále bočnice.U těch jsem si však namočila houbičku do mýdla a pořádně je umyla.Pak jsem je zvedla a omyla vše podtím.Sedlo jsem si nakonec otočila a omyla ho i ze spoda.Vrátila ho pak zpět.Vzala jsem si hned 1 tčmenový řemen a pořádně ho houbičkou vyleštila.Pak ho zase dala zpátky a vzala si ten 2 to bylo uplně stejné.Přemýšlela jsem si v duchu ,že v podstatě to mýdlo nemá žádnou vůni bylo to zvláštní ,ale je to tak.Pryč od mých myšlenek vzala jsem si uzdečku ,kterou jsem si celou rozepla.Nejdříve šly otěže pak nánosník,lícnice a udidlo,čelenka a nátylník.Ták a uzdečka byla celá rozložená.Začala jsem s nátělníkem a čelenkou celé jsem je omyla a pak se šlo dál.Poslední jsem udělala otěže.Než jsem to všechno měla vymydlené tak mi mezitím uschl podbřišník takže už jsem mohla mazat no v podstatě ve stáji je celkem dost teplo takže to bylo akorát. Na to abych to stihla.Vyměnila jsem si houbičku s mýdlem a vodou za štěteček s olejem na mazání.Otevřela jsem plechovku s olejíčkem a namočila do ni štětec pečlivě jsem začla sedlo mazat.Zase stejně jako u mydlení posedlí a nakonec i celé sedlo se jen lesklo a přímo zářilo čistotou.Usmála jsem se na Eliz a ona mi to vrátila.Po namazání sedla jsem si vzala 1 třmenový řemen.Ten jsem celý namazala byl pěkně lepkavý a tak trochu slizký.Otřela jsem si ruce do starého ručníku ,který jsme tu měla po ruce na utření.Bylo to totiž fakt mazlavý jak má být správný olej.Položila jsem ho zpět tak abych něco okolo sebe neopatlala.vzala jsem si do ruky druhý byl ještě trochu mokrý ,ale to nějak nevadilo.Celý jsem o tím olejíčkem namazala.A dala ho tam jako ten 1.Pak už jen stačila uzdečka ,ale protože ta byla vážně mokrá ještě hodně tak jsem si zatím došla pro podsedlovku.Rozvěsily jsme je společně s Eliz aby nám do zítra uschly.Pak jsme vyply pračku a vrátily se zpátky.Zatím jsem si vymyla třmeny.Hlavně tu gumu ,která je pod chodidlem.Pak už jsem si třmeny však dala k sedlu a vzala si zase štěteček s olejem a začla mazat uzdečku.Nejdřív stačily otěže když byly hotové a mazlavé jak mají být vzala jsem 1 lícnici a pak 2 obě jsem je řádně i ve skulinkách mezi zapínáním vyštafovala.Bylo to skvělé tak čisté a lesklé celkem se mi to líbilo.Šla jsem si ty ruce trochu umýt ,ale to na tohle nepomáhá takže jse se zas vrátila zpátky a snažila se to co nejvíce otřít.Pak jsem už ,ale viděla ,že sedlo je tak nějak good takže se dalo složit zpátky a uklidit.Na třmenové řemeny jsem navlékla zpátky studené třmeny a pak je dala zpátky na sedlo.podbřišník ,který ležel opodál jsem také nandala na sedlo.To jsem už odnesla do sedlovny.Vrátila jsem se k uzdečce ,která byla stále hodně od oleje ,ale už jen trochu.Chtělo tomu dát ještě tak 15minut.A tak jsem šla do jídelny napít se teplého čaje a vzít si jablko.Než jsem ho ukousala tak uplynulo tak 20minut ohryzek jsem pak šla dát Lionovi.Nojo byla by škoda to vyhodit a já jako expert ho ani neumím pořádně okusat.Bylo mi krásně teplo po výborném brusinkovém čaji.Takže všechno gratis skvělé dneska.Pohladila jsem Liona po jeho lysince a on lehce začehtal a zafuněl.Šla jsem k uzdečce ,která už měla být právoplatně suchá.Začala jsem ji skládat dala jsem dohromady nejprve obě lícnice a pak udidlo k tomu jsem připla čelenku s nátylníkem.Pak jsem provlékla mezi čelenkou a nátylníkem nánosník a nakonec připla k udilu otěže.A bylo tedy hotovo uzdečku jsem odnesla do sedlovny a uklidila po sobě olej a štěteček.Pak jsem šla za mým milovaným Lionem říct mu něco o zítřejším honu.
Den honu
Ráno se ozval ten děsivý zvuk ,které slyším každé ráno….Byl to totiž Eliz budík.Hodila jsem si polštář na hlavu a dělala ,že ještě budu spát.Eliz jak pošuk vylétla z postele. „Lailo!!!Dělej dneska je hon! Vstávej udělám ti čaj!“vykřikla na mě Eliz. Nejdřív jsem se na ni tázavě podívala a rozesmála se: „Ano Eliz dám si čaj díky!“Také jsem poněkud nemotorně vstala z postele trochu se mi rozjely nohy jak jsem byla ospalá ,ale ustála jsem to. „Hádej co se mi zdálo?“uslyšela jsem hlas mé kámošky od konvice,byla asi tak nedočkavá ,že byla rychlá jak blesk.Usmála jsem se a přemýšlela jaké to asi dnes bude. „No tak povídej co se ti zdálo Eli.“odpověděla jsem. „No předse o honu!Bylo to super strašně se těším!“řekla já jsem se usmála a řekla ,že se mi to samé zdálo taky byla jsem totiž hrozně natěšená.Celá unavená jsem si sedla zpátky na postel.Ale to už Eliz zalívala čaj. „Půl lžičky?“ozvala se. „Anoo,díky!“odpověděla jsem Eliz na mě mrkla a přinesla mi časj až do postele.Sedla si na ni také a společně jsme usrkávaly horký čaj.Bylo to asi 10minut a u toho jsme si povídaly o tom dnešním honu. „Ještě ,že má ta Niora tak skvělé nápady na akce co?Moc mě to baví je opravdu skvělá!“řekla jsem najednou Eliz a ona semnou ve všem naprosto souhlasila.Eliz vzala oba dopité čaje a omyla je.Měly jsme ještě půl hodinky do snídaně. „Pujdu si dát zatím sprchu.“řekla a já opověděla.Vzala jsem si hřeben a začala si při rosvíceném světle rozčesávat vlasy.Byla totiž ještě tma.Dívala jsem se na sebe do zrcadla abych správně rozčesávala vlasy.Vzala jsem si gumičku a 2 sponky.Udělala jsemsi během 2minut krokodýla a sponkami sepla ofinu nahoru.Oblékla jsem se a vzala si mikinu na moje šedivé tričko se pštrosem.Eliz se tomu vždycky smála prý ji to přijde roztomilé.Hned jsem si na ni vzpomněla jak se teďka valí ve vaně.Po chvilce Eliz vylezla zabalená v ručníku.Šla jsem tedy do koupelny a mojí svěží pastou a kartáčkem jsem vydrhla zuby.Pak jsemsi omyla obličej a dala si trochu řasenky když je dneska tak významný.den.S Eliz jsme ještě připravily věci na hon a vzaly si je dolu na snídani a pak rovnou do stáje.Vzala jsem si bundu a boty.Seběhly jsme schody dolu a šly na snídani.Když jsme byli spolu skoro tam šťouchla jsem do Eliz a usmála se: „Co říkáš na toho angličana?“ Eliz se zaculila a odpověděla: „Vypadá…Vypadá anglicky“ začly jsme se tomu hihňat a otevřely dveře od jídelny tam panoval rozruch a to tam bylo ještě celkem málo studentů.Niora nás pohledem jen tak pozdravila a mi na ni zamávaly.Sedly jsme si spolu ke stolu a začla se ládovat Sueinou skvělou snídaní.Pak jsme společně s věcmi šly do stáje.Dohodly jsme se ,že se pujdem mrknout na Chilliho úžasného hřebce KVPN od toho anglána.Byl překrásný pohladily jsme si ho a nemohly se od něj odtrhnout pohledem.Byl vážně úžasný…šly jsme s Eliz kydat a dohodly se ,že se sejdem u krmírny tak za 20minut.Vzala jsem si kolečko,lopatu a koště.Zajela do boxu,Lion tam samozřejmě nebyl ,protože jsem si ho dala na čistění boxu do výběhu.Položila sjem kolekčo na zem a lopatu i koště opřela o box.Lopatu jsme si ,ale vzala a vysbírala všechny bobky v boxu.+hezky i mokrou podestýlku.Veprostřed zůstal jeden prázdnje flek a pak ještě menší okolo.Kolečko bylo plné.Vyjela jsem z boxu a pořádně si nasadila čepici na uši.Vyjela jsem na hnoják a tam kolečko překlopila.Zcloumala s ním aby se pořádně vyklopilo.Zajela jsem zpátky a jela hned pro piliny ty jsem v boxe vyklopila vzala si slámu.Ročechrala jsem ji po boxe a zametla uličku a zbytek z okrajů doprostředka.Uklidila jsem náčiní a vyměnia Lionovi vodu v boxe z kýblu.Došla jsem pro něj do výběhu a dala ho zase zpátky do boxu.Sundala jsem mu deku ze zádě a uklidila ji.Šla jsem do krmírny kde už nandavala Eliz krmivo. „Stíháš?“zeptala se mě já odpověděla ,že jo a do kbeléku jsme dala jednu odměrku drceného ječmene a jednu odměrku směsi s granulemi tu jsem hned po Eliz zalila koncvicí horké vody promíchala to ruku jsem si otřela do legín ,které jsem na sobě měla.Dala jsem to Lionovi do boxu a šla si připravit vybavení.Nejprve jsem vzala sedlo a uzdečku s podsedlovkou.Hodila jsem si to k uvazovišti.Pak jsem došla ještě pro čištění ,které jsem si tam také dala.Došla jsem pro Liona ,který už to měl dojedené vzala jsem si kbelík a vymyla ho ,uklidila.Liona jsem di vzala na ohlávce k uvazovišti kde už Eliz čistila.Uvázala jsem ho a začaly jsme si povídat.Pak už to šlo jako po másle akorát nám to vycházelo.Začla jsme hřbílkem a měkkžm kartáčem hřebelcovat jeho záď a pak celé tělo.Lio si to celkem užíval ,protože mu je moc příjemná masáž hřbílkem.Když byl naprosto čistý a jeho huňatá srst bez bahna a nečistot vzala jsem hřbílko na hřívu a začla česat.Hříva mi moc dlouho netrvala přesto byla vážně pečlivě vyčesaná.Pak jsem se vrhla na ocas ten byl poněkud delší.Byl dost zacuchaný a to ,že Lion byl v tom výběhu chvilky on to zvlánul i tak.Vzala jsem si gumičky a začla na jeho ostříhané hřívě dělat copánky ty jsem pak proměnila do bobečků.Bylo to hrozně roztomilé dělám to vlastně poprvé za tu dobu co tu jsem.Moc jsem si to úžívala bylo to hrozně pěkné a na to ,že to dělám poprvé docela umělecké.Musím říct ,že mě to dost bavilo.Eliz mi jendou vyprávěla ,že už zaplétala bobky těm dostihovým koním ve stáji kde jezdila když jsme se poznaly.Pak jsem zapletla ještě ocas tak zvaným „rybím“ copem ,ale jen začátek ocasu.Chtěla jsme mít jak Lionka tak sebe na tuhle velkorysou akci prostě dokonale načesané,upravený a různě připravený.U Samhainu ,který mě moc bavil jsem si to moc nemohla takle připravit byla to noční vyjížďka a pochybuju ,že na nás byli zvědavý nějaký noční tvorové v lese.Nad touhle myšlenkou jsem se najednou zastavila a trochu nahlas se rozesmála Eliz se mě zeptala: „Co je?“
Začla jsem ji vyprávět nad čím jsme právě přemýšlela a Eliz se také rozesmála.Vzala jsem si kopytí háček a začla čistit levé přední kopyta.Jak zvnější od bahna tak vnitřní.To jsem háčkem pořádně vydolovala ,protože si je ve výběhu dost zašpinil.Kopyto bylo hotové a tak jsem se vrhla na další,další a další.Bylo hotovo a tak jsem si čištění očistila a uklidila.Otřela jsem mu ospalky u očí a nozdry navlhčenou houbičku v teplé vodě.Lionka jsem pohladila po nose a lípla mu pusu na čumák.Řekla jsem „úsměv!“Lion zvedl horní pysk a já se rozesmála.Dala jsem mu mňamku ,kterou jsem držela sevřenou v ruce.Koník s epro ni natáhl a já ho pochválila.Pak jsem udělala trik pusinka a také ho hodně pochválila.Dohodly jsme se s Eliz ,že je pujdeme dát do boxu a obléct se.Zavřely jsem ho a šla do šatny.Tam jsme se setkaly s Eliz a já si sundala boty.Stoupla jsem si z lavičky a začla ze sebe soukat moje uplé legíny.Hned jsem si na to vzala naše hnědé rajtky ze sady liška ,kterou jsem získala za správné vyřešení testu.Eliz měla ty stejné bylo to vtipné.Koukly jsme se na sebe a ukázaly 1 na palcích.Je to bestový oblečení uznaly jsme.Vzala jsem si na nohy vysoké jezdecké boty.Sundala jsem si mé pštrosí triko a Eliz se rozesmála. „Nech toho.“začla jsem se smát taky.Sundala jsem ho ze sebe a dala si bílou halenku ,kterou mi dal mamky přítel k narozeninám z ameriky.Byla tak čistá jenom aby mi to vydrželo.Vzala jsem si na to zatím mikinu abych u sedlání neušpinila nové červené sáčko.Rukavice hnědé barvy a mojí helmu jsem si dala k sáčku.Vzpoměla jsem si ještě na opasek s vzorečkem lišky.Rychle jsem si ho dala na rajtky a pevně ho upla.No aspoň v tom nebudu tlustá řekla jsem si v klídku.S Eliz jsme usoudily ,že jsme hotové šly jsme pro naše koníky a daly je zpátky k uvazovišti.Vzala jsem si uzdečku a dala Lionovi oteže přes hlavu.
Sundala jsem mu ohlávku a zlevé strany vzala do pravé ruky lícnice.Cítila jsem jak je uzdečka od včerejšího oleje ,ale to bylo zdřejmé.Do právé ruky jsem vzala umyté udidlo a vsunula mu ho pomocí palce do tlamy.Lion otevřel pusu a já mu ho tam dala přetáhla jsem nátylník přes uši a urovnala bobíky u uzdečky.Zapla jsem mu nátylník a pak hned podhrdelník tak aby se mi tam vešla pěst.Byl tak roztomilý áááá.Vzala jsem podsedlovku a urovnala ji Lilinovi na hřbet.Na to přišla gelová dečka a na ni hned sedlo.To jsem zapla na 1 dírku.Pak jsem ho ještě doupravila a běžela s Eliz hned do šatny.Vzalyjsme si na sebe červená saka jak karkulky a zaply je.Hned jsem si nasadila na hlavu helmu a zapla ji.Pak na ruce rukavice v kterých bylo celkem dost teplo apoň na tom honu neumřu.Odepla jsem si Liona a ještě uklidla čištění šly jsme ven před stáje trochu je projít aby se rozhýbaly.Chodily jsme jen po areálu a povídaly si.Bylo to asi 25minut co jsme se porcházely pak jsme zastavily před stájemi a já si dotáhla Liona ještě o 3 dírky nahoru.Pak jsem si stáhla čisté třmeny dolu a hbitě se vyhoupla do sedla,Tam jsem se urovnala a chytla otěže.
Začal Niořin proslov a zahájení akce.Všichni jsme se seřadily do jedné řady já hned vedle Eliz.Bylo nás tam samozřejmě opravdu hodně.Zazněly fanfáry místních myslivců a naproti nám stál pan Livreye,master Niora,liška Nadvandy a několik místních myslivců.Když fanfáry skončily Niora a pan Livreye se ujmuly slova.Začly prohlašovat proslov.Mezitím nás Anett obíhala dávala nám stužky.Poděkovala jsem ji a připla jsem si ji na rameno.Zatleskaly jsme a vyjelo se.Nad měla svou kobylku Val a zbytek našinců a cizinců také své koně.Nadvandy(liška)vyjela první za ní pan Livreye společně s našimi kluky z Floresty.Za nimi master Niora a Sue.Pak zkušenější jezdci s hosty po vyznačené trase.A jako poslední my s Lisou ,která nás dnes měla na starost.Moc jsem si to užívala a to jsme ještě ani nevyjely co teprve potom.Jela jsem společně s Eliz hned za Lisou.Bjely jsme podél lesa na stezku nebo spíš kamenatou cestu.Šly jsme zatím krokem.Pak následovala 1 překážka tu jsme s Lisou v klusu objely a drželi se kus za ostatními.Koukaly jsme jen jak ladně ostatní jezdci první skok z balíků přeskakujou-Běžel tam dokonce jeden poník bez jezdce a překážku skočil.Trochu jsem se rozesmála.Lisa s námi nacválala kousek za přeážkou ,ale pak jsme zmírnily tempo a šly okolo křížkku v kroku.Jely jsme lesní cestou a tou dojely až k druhé překážce ,která byla na louce.Jezdci ji obstojně zdolávaly a my cválaly také ,ale objely ji.Louka byla celkem pěkná ani né moc zežloutlá.Jely jsme tedy dál za Sue.Okolo po cestě stály diváci a mávaly nám.My jsme se na ně usmály a šly dál po cestě okolo vysoké trávy a křové.U skoků většinou byli diváci a tleskaly když nějaký kůň zdolal překážku. U každé překážky byli větývky s mašličkou jak nám již Niora na začátku vysvětlovala.ty ,ale nebyli pro nás ,protože jsme neskákaly.Dojely jsme až na staré fotbalové hřiště kde byla 3 překážka.Byl to dvojskok tedy udělaný z kolmáčků..Tráva vypadala moc dobře koníci ji neodolaly.Ale čáry bílé už na něm nebyly.Koníci obstojně zdolávaly překážky z břízy.Pak jsme z louky sjely krokem na betonou cestu ,ale u té najely na louku kde byla poslední překážka.Cválaly jsme za ostatními koňmi a já si užívala každý moment v sedle na mém ryzákovi.Najednou jsme najely na pás lesu.Byla to nádhera nebylo tam jenom tak nějaká obyčejná zem v lese.Byla tam měkkoučká jemné navlhlá travička ve ,kterí bych se byla schopná válet pořád.Byla to nádhera.Před námi se začla rozpínat louka.S Eliz jsme obdivovaly krásnou přírodu.Nebyli jsme už daleko od cíly dělila nás jen tahle a ještě pár luk.Všichni co doklusaly přešly do kroku najednou přešla obava napjetí jako po celou dobu. Najednou pan Livreye na krásném vysokém hřebci Chillim zařval: „HALALI!!“anglický přízvuk všechny tak vylekal až rychle zacválaly.První se dala na úprk Nad s Vali.Nic jiného jim totiž nezbylo.My jsme byly až hodně vzadu ,ale rozjely jsme se dopředu co nejrychleji.Ale stejně jsme se drželi u Lisy.Když Lion udělal první cvalový krok.Rozlítly se mi vlasy nebo spíše copan dozadu.Ucítila jsem vátr v zádech byla to prostě nádhera.Nemohla jsem si pomoc.Nikdy na tohle nezapomenu byl to nepopsatelný zážitek.Někdo zřval: „Mám ho!“ přesně nevím kdo to byl ,protože jsme byli fakt daleko ,ale měla jsme neskutečný adrenalin a atmosféru okolo sebe.I když jsem se k ní nedostala byla jsem ohromena zdejšími podmínkami.Byl to můj první „závod“ v podstatě.Už jsme dojížděli k cíly.A všichni přecházely do klusu a pak do kroku.Koně měly totiž neskutečnou rychlost.Pár jezdů hostů i našich využilo příležitosti a skočily si pár skoků my na ně s obdivem koukaly a těšily se až začnem skákat taky.Pak už byl opravdový konec.Odjely jsme tedy krokem na florestu.Nejdříve jsme přejely na druhou stranu louky a pak se zabořily do tmavého lesa.Lionka jsme měla na volnější otěži aby si po náročnější vyjížďce odpočal.Uzoučká cestička ,která nebyla skoro vidět nás vyplivla na naší hlavní cestu pak už to bylo opravdu kousek.Dojely jsme tedy na nádvoří.Niora udělala závěreřný proslov.Byl opravdu moc pěknž všichni jsme ji zatleskaly a poděkovaly.Ale to samozdřjmě i Nadvandy,Sue,Lise,angličanovi(hostovi),a všem co pomáhaly.Bylo to skvělé.Seskočily jsme s Eliz z koní a obejmuly se.Byla to nádhera co?Koukly jsme se na sebe a já Lionovi povolila podbřišník na 1 dírky.Zavedla jsem Liona k uvazovišti a sundala jsem si sako,helmu a rukavice.Pak jsme si vzala mikinu aby mi nebyla zima.Odtrojila jsem Liona a pořádně ho vyčistila od bahna.Pak jsem mu rozpletla ocas i hřívu měl to pořádně kudrnaté.Věci jsem uklidila a dala Lionkovi stájovou deku.Odvedla jsem ho do boxu a pak se převlékla.Nakonec Lionek dostal úžasnou masáž za skvělou spolupráci.Musím říct ,že jsme si to moc užila tyhle akce prostě miluju!Ještě ,že nám jich Niora tolik dělá.

eliz+gentleman: Den před honem -
„Jdeš se mnou?“ Vybídla jsme Lailu, se kterou jsme si chtěli vyčistit vybavení, aby bylo na zítřek pěkné. V ruce jsem držela sedlo a sedla jsem ji. Odepla jsem podbřišník, třmenové řemeny a sedlovou dečku – tu jsem dala na stranu. Mokrou houbou jsem otřela ze sedla všechnu nečistotu a mastnotu. Zvláštní pozornost, jsem věnovala vnitřní straně sedla. Pak jsem stejným způsobem umyla i třmenové řemeny a podbřišník. Nechala jsem sedlo uschnout.. Bylo jen lehce vlhké. Kdyby bylo hodně, asi by se ta kůže polámala a to já nechci. Když sedlo „schlo“ šla jsem pro uzdečku. . Rozebrala jsem celou uzdečku . Namočila jsme houbu a vymačkala z ní přebytečnou vodu – přetřela jsme celou uzdečku a každý řemen a popruh jsem řádně vyčistila. Po utření jsme jí dala uschnout. Vrátila jsem se k sedlu a vzala jsme sedlové mýdlo. Ponožila jsem ho do vody a pak jím potřela druhou suchou houbu – protože namáčneím houby se vytváří moc pěny. Když jsem sedlo hezky celé přejela měla jsem monost ještě sedlo naolejovat. Neolejovala jsem ale horní část, protože vy povrh byl kluzký a olej by znečistil moje úžasné rajtky. Po sedle, které bylo hotové jsem se vydala k tmřenům. Odstranila jsme z nich bláto a udidlo jsem umyla vlkou houbou. Pak jsem na kovové části nanesla leštidlo a jemným hadříkem jsem kov vydrhla, dokud se nelesklo. Poté jsme udidlo umyla vodou, aby se Gentlemanovi poté leštidlo nedostalo do huby. Poté jsem ještě rychle uzdečku složila.. Takže.. Máme tu nátylník, kde je už i podhrdelník, lícnice, čelenku… Jako první vezmu nátylník, na který navléknu čelenku. Protáhla jsme ji dirkama z obou stran. Poté jsem čelenkou – prvním očkem protáhla nánosník.. Vždy zleva doprava. Teď nánosník zapnu.. Měl by být uprostřed.. Měla jsem to tam trochu tlačené. Potoom jsem vzala lícnice a zapla je na na trojku. Potom jsem zapla podhrdelník abych měla uzdečku hezky v celku. Pak jsem připla udidlo. Nakonec jsem vzala otěže, které přišli k udidlu. A měla jsem uzdečku v celku.. Pak jsem dala vše na své místo a vzala moje oblečení na zítřek… Dala jsem ho do pračky, aby bylo pěkně vyprané.. Poté jsem si vzala Jezdecké boty a chapsy. Musela jsem je taky přetřít.. Dala jsme je uschnout a vzala sedlovou a stájovou dečku a deku. Dečka šla do pračky a deku jsem vyčistila ručně rýžákem. Přidala jsem si k ní i bederku a výběhovku + termodeku. Všechny jsme pořádně vydrhla až se blýskaly. Šly uschnout a mohla jsem si vzít botičky, se kteréma jsem byla jednou venku a na zítřek nebylo od věci je vyčistit. Přibrala jsem si také chrániče a bandáže. Dnešek byl velký prací den. Laila okolo mě lítala a také prala o 106° Nakonec jsem si vzala kartáče a vydrbala je hřbílkem. Kypťák jsme vymáchala ve vodě a z boxu na čištění vysypala drobky od pamlsků a slámu. Všechny kartáče jsme přeprala v kyblíku s horkou vodou. Utřela jsem si ruce a všechny houbičky také řádně vymáchala. Pak jsme popadla vodítko, které bylo šíleně ožužlané. Musela jsem ho také vyčistit. Nakonec jsem musela všechno postupně odnést z prací místnosti na své místo. To mi zabralo nejvíce času

DEN HONU -

„Crr“ Ozvalo se mi z pod polštáře a já jsem s radostí vyskočila z postele a budík vypla.. Zdálo se mi v noci o honu.. Když jsem se koukla ven.. Co to? Jaktože je taková tma.. Vždycky už se rozednívá… Koukala jsme na čas a uvědomila si že je půl šesté ráno.. Usmála jsem se a houkla na Lailu.. sedla si napo postel. Šla jsem uvařit čaj a dala jsem si tam 3kostky cukru.. Laila nemá ráda slazené čaje, takže jen půl lžičky. Usmála jsem se, donesla Laile k posteli čaj a sedla si. Měly jsme půl hodinky na probuzení a hodinu na přípravu sebe. Poté půl hodinka snídaně a hodinku a půl na koně.. Dobře jsme si to naplánovaly. Okolo půl 9 bychom měly být hotové. Domluvily jsme se, že půjdeme koně protáhnout na ruce… Usrkla jsem si čaje a pak si ještě vylezla na postel.. Chvíly jsme si s Lailou povídaly a po deseti minutách jsme vstaly. Položila jsem si hrníček na stolek a šla do koupelny. Podívala jsem se na bílou vanu a houkla na Lailou, že se jdu osprchovat. Zavřela jsem dveře a sepla s vlasy do drdolu. Pak jsem se rychle osprchovala v teplé vodě a pak se zabalila do ručníku. Pootevřela dveře a rozpustila si vlasy. Vytáhla jsem gumičku a dala si jí na ruku. Vyčistila jsme si zuby a rozčesala vlasy. Potom jsem vyšla z koupelny a koukala jsem že je 6:20.. Máme ještě půl hodinky a kousek, než bychom se měli vydat na snídani a pak do stájí. Usmála jsem se a nasoukala se do úžasně teplých legín.. Vzala jsem si tričko s dlouhým rukávem a pak si svázala vlasy do gumičky. Laila vyšla z koupelny a také se oblékla. Odnesla jsem ručník a vzala si ke dveřím bundy... Venku nesnežilo, což mě těšilo. Šla jsem umýt hrníčky a vypla televizi, kterou Laila zapla. Společně jsme si připravily věci na jízdu a vydaly jsme se obout.. Zapla jsem se do bundy a po obutí jsme se vydaly do jídelny.
„Co říkáš na toho angličana?“ Pousmála se Laila.
„Vypadá…“ Řekla jsem..
„Vypadá anglicky…“ Zasmály jsme se a otevřely dveře do jídelny. Panoval tu velký rozruch. A to jen 7členek.. Jak to teprve bude vypadat ve stájích? Jéje.. To je zase velkolepá akce. Niora nás letmo pohledem pozdravila a my na ní mávly a ona svižným krokem vyšla z jídelny. Sedly jsme si spolu ke stopu a daly si Sueninu velkou snídani. Když jsem si donesla druhou skleničku džusu tak mě hezky probudil… Usmála jsem se a s Lailou jsme s epustily do řeči.. Nevyhnuly jsme se tématu o anglickém Gentlemanovi, o kterém Niora tolik mluvila. Říkala jsem si, že by se mu Gentleman mohl líbit Odnesla jsem talíř na odkládací pult a když Laila dojedla vydaly jsme se společně do stájí. Když jsme se šly podívat na Chilliho – Úžasného hřebce KVPN tak jsme nemohly přestat žasnout. Byl úžasný.. Ale to nic nemění na tom, že jsme museli jít za svými svěřenci. Já jsem odcválala k Gentlemanovi a Laila odklusala k Lionovi.. Koukla jsem do boxu a promluvila
„Ahoj Genty…“ Pozdravila jsem hřebce. Rozespale se na mne podívala a zafrkal. Vešla jsem do boxu a natáhla k němu ruku. Pořádala jsem ho o ustoupení s povelem
„Ustuuup“ vzala Gentlemana do výběhu. Tam jsme ho chvilku musela nechat kvůli vyčištění boxu. Vrátila jsem se do stájí a vypůjčila si náčiní… Donesla jsem si k boxu lopatu a vidle a dovezla jsem si kolečko.
"To by prozatím mohlo stačit" řekla jsem si a vzala jsem lopatu, kterou jsem začala nabírat koblížky a špinavou nebo mokrou podestýlku a házela jsem vše rovnou na kolečko. Po nějaké době, co jsem nabírala a házela na kolečko koblížky a špinavou a mokrou podestýlku, jsem uslyšela Connorův hlas. "Čauky Clair, tak co, nervózní, těšíš se? "zeptal se a já se usmála.
"Docela, možná trochu… A ano, těším se. " ušklíbla jsem se na něho a on se rozesmál.
"No to je odpověď docela, možná trochu.. ale co, nechám tě, aby jsi měla klid, slešno nervózní" zazubil se a já řekla.
"Hele, nech mě jo, ty si koleduješ, abych tě přetáhla lopatou." řekla jsem a pohlédla jsem na lopatu od kobylinců a špinavé nebo mokré slámy.
"Ok, mizím" řekl Connor a zmizel. Zasmála jsem se a pokračovala jsem v nabírání kobylinců a špinavé či mokré slámy.
"To by bylo" řekla jsem si a prohrabala jsem piliny, které byly celkem suché, kromě některých a tak jsem všechny mokré piliny naložila do kolečka, se kterým jsem zamířila na hnojiště, kde jsem ho také vysypala. Po cestě zpět do boxu jsem se zastavila v seníku, kde jsem na kolečko naložila piliny, které jsem poté v boxe dala na mokrá místa. Poté jsem zašla pro slámu, protože ta co zbyla, by nestačila. Pečlivě jsem zkontrolovala slámu, jestli nenajdu provázek a poté, co jsem slámu vidlemi naházela do boxu. Poté jsem v seníku nabrala seno, které jsem dala do jeslí a pod žlab.
"Jo, ještě zkontroluji napáječku, donesu vodu v kbelíku a vyčistím žlab." řekla jsem si a zkontrolovala jsem napáječku, jestli náhodou není ucpaná. Nebyla a tak jsem si zašla pro kbelík, do kterého jsem si napustila vodu a vzala jsem houbičku a začala jsem čistit žlab. Poté jsem začla vodu vylít, kbelík jsem vymyla a napustila jsem do něho čistou vodu. Kbelík jsem vrátila do boxu a usmála jsem se, protože box byl o mnohem víc krásnější než předtím.
"Hotovo"usmála jsem se a uklidila jsem kolečko, lopatu a vidle na místo, kde jsem si je vypůjčila. Poté jsem se svižným krokem vydala pro Gentlemana do výběhu… Sundala jsem mu deku a šla do krmivárny. Tam jsem se potkala s Lailou. Namíchala jsem Gentlemanovi správné krmení a šla k boxu. Vysypala jsme ho do žlabu a vyčkala, až bude v klidu. Když už plníme týden respektu, dneska to nezanedbám.. Když stál – sice nedočkavě, ale stál tak jsem mu dala signál, že může jít papat.. Zatím jsem se vydala pro vybavení, které bylo ze včerejška krásně připravené na dnešek. Popadla jsem sedlo s dečkou a odnesla ho k boxu. Potom jsem se vydala pro uzdečku. Když jsem vše dotáhla k uvazovišti na úžasném stojánku… I čištění.. Mohla jsem se pustit do práce.. Přišla Laila, se kterou jsem se pozdravila. Poňuchňala jsem Liona a pustila se do čištění. Začala jsem nohama. Rukou jsem sjela po zadní straně nohy a zvedla ji za přední část kopyta s povelem
„nohu“ Poté jsem háčkem vyškrábala nečistoty od patek kopyta směrem dopředu. Šla jsem opatrně, zejména u střelky. Takhle jsem vyčistila všechny kopyta. Když jsem byla ale u zadního, sjela jsem rukou po zadní straně až k hleznu a pak dala ruku dopředu. Kartáčem jsem hezky vyčsala srst. Začala jsem od levé strany za ušima a pokračovala ve směru srsti. Postupovala jsme dál po krku a po celém těle včetně nohou. Stejně tak jsme vyčistila i druhou stranu. Průběžně jsem hřbílkem s kartáčem o sebe přejela, aby se mi lehce očistil. Nakonec jsem opratrně vykartáčovala hlavu. Přesunula jsem se k ocasu. Prsty jsme rozpletla zasuchané žíně v ohonu a pak jsem se vzala do ruky – v podobě několika pramenů, a kartáčem je opatrně pročesala, aby se nevytrhávaly žíně. Navlhčenou houbou jsem přičísla krátké žíně v horní partii ohonu. Potom jsem stejným kartáčem vyčesala hřívu a kštici. Mokrým kartáčem jsem uhladila hřívu aby lépe přilnula ke krku. Poté jsem vzala houbičku k čištění partií pod ocasem. Jednou rukou jsem stáhla ocas a druhou otřela místo kolem kořene. Pak jsem si rychle umyla ruce. Druhou houvou jsme umyla uči a nozdry. Vždy jsem jí vymáchala a vyždímala.. Nakonec přišla utěrka a tou jsme jen srst přejela aby dostala dostatečný lesk. Pak jsem si přinesla věci na hřívu a mohla Gentlemanovi zaplést hřívu. Namočila jsem hřeben do vody a navlhčila hřívu. Pak jsem si rozdělila hřívu do několika pramenů. Zagumičkovala jsem je a pak z každého upletla cop. Když jsem měla vše zapletené tak jsesvila n.. Dvaá jsem je prošila a poté jsem vzala copánek u kořene a propíchla ho spodní část jehlou. Obtočila ho nitía prošila cůpek naskrz. Opakovala jsem to ještě dvakrát a hotovo.. když jsem měla všechny copy hotové vrhl jsme na ocas. Zapletla jsme ho jednoduchým způsobem a po zapletení koukla na čas.
„Máme tak zhruba půl hodinky“ Řekla jsem a Laila na mě koukla. Usmály jsme se a když jsme měly obě hotovo šly jsme nastrojit koně. Gentlemana jsme v rychlosti nastrojila.. První uzdečku – Přehodila jsem otěže, nabídla udidlo, přetáhla přes uši a zapla všechny řemínky. Pak jsem vzala dečku. Položila na hřbet, shodila podbřišník, zapla a zkontrolovala jestli celá výstroj dobře, sedí, jestli je vše dobře pozapínané a podobně. Prstem jsem okoukla, jestli není kůže někde skřípnutá a když ne, protáhla jsme Gentlemanovi nohy a dala mu pusu na nosík. Poté jsem Gentlemana zavedla do boxu a skočila se s Lailou do sedlovny převléct. Koukla jsem na klobouk, který jsem si bohužel vzít nemohla.. Vzala jsem si hnědé rajtky, hnědé rukavice a čený pásek s liškou… Nasadila jsem si helmu. Poté jsme si nasadila na helmu klobouk.
„To víš pojedu takhle“ Zasmály jsme se
„To nemáš na moje úžasné pštrosí tričko!“ Zasmály jsme se víc a poté vzaly koně do boxů… Já jsem se s ním chvíly mazlila a potom přemýšlela kolik nás bude..

sabina: Lišky jsou krásný to jo ale né tak krásný jako vlk nebo československý vlčák(wolfdog).