nadvandy+valhalla: …12:30 honební louka…
Sjela jsem z hlavní cesty, která byla dosti tvrdá, na příjezdovou cestu k bývalému fotbalovému hřišti, které dnes svému původnímu účelu již neslouží. Bílé čáry dávno vymizely, ale tráva tu byla stále pěkně zelená a vypadala šťavnatě. Však se na ní také koně chtěli hned vrhnout. Nicméně ještě chvilku museli vydržet, tedy alespoň někteří. Niora s Tomem totiž na této louce připravila možnost skočit si něco také v klidu. Byly tu proto postaveny tři překážky, nad kterými visely na rámech větvičky jehličnanů, které si mohli jezdci utrhnout. Niora nám již předem vysvětlila, o co jde, mohli jsme se na to tedy vrhnout. Já jsem vjela na hřiště jako první za hlasitého potlesku okolo stojících diváků, kteří měli dost rozumu, aby se postavili k okrajům a nepřebíhali přes travnatou plochu. Naklusala jsem a jela podél okraje hřiště, abych si mohla prohlédnout, jak jsou překážky postavené. Tři skoky stály v dostatečné vzdálenosti od sebe. Ten nejdál od nás, číslo 3, byl nejtěžší a měli si ho zajet jezdci zkušenější, mezi které jsem se počítala i já. Projela jsem proto rohem stále v klusu. Jezdci za mnou šli pomalým krokem, aby se i oni mohli potom rozjet rychleji a měli dostatek prostoru. ZASEDLA JSEM DO SEDLA A POBÍDLA VAL DO CVALU NA LEVOU NOHU ZHRUBA UPROSTŘED KRATŠÍ STRANY OBDÉLNÍKU, DO KTERÉHO BYLO HŘIŠTĚ ZHRUBA OSEKANÉ. DÍVALA JSEM SE NA SKOK A VYKROUŽILA PLYNULE OBLOUK DOLEVA TAK, ABYCH VAL NAVEDLA NA DVOJSKOK Z KŘÍŽKŮ. PICHLAVÉ VĚTVIČKY BYLY ZAVĚŠENÉ NAD OBĚMA SKOKY, MĚLA JSEM TEDY HNED DVĚ PŘÍLEŽITOSTI SI VĚTÉVKU UKOŘISTIT. ROZHODLA JSEM SE ZKUSIT ŠTĚSTÍ HNED NA PRVNÍM KŘÍŽKU, KDYBY SE MI NÁHODOU NEPOVEDLO VĚTVIČKU UTRHNOUT, TAK ABYCH MĚLA JEŠTĚ DRUHÝ POKUS. CVÁLALA JSEM TEDY V PLNÉM SEDU DO STŘEDU PRVNÍHO KŘÍŽKU. PŘED ODSKOKEM JSEM VAL POBÍDLA STISKNUTÍM HOLENÍ A SPOLU S POHYBEM SE VYŠVIHLA DO VYSOKOSTOJNÉHO STEHENNÍHO SEDU. NAVÍC JSEM JEŠTĚ DRŽELA OTĚŽE JEN JEDNOU RUKOU-LEVOU-A DRUHOU VYTÁHLA NAHORU, ABYCH MOHLA VĚTVIČKU UTRHNOUT. PŘIVÁZANÉ BYLY ČERVENÝM KREPOVÝM PAPÍREM, TAKŽE KDYŽ UŽ JSEM VĚTVIČKU DRŽELA, SAMA SE UTRHLA, JAK VAL DOPADLA NA ZEM . NEMĚLA JSEM ČAS CHYTAT OTĚŽE DO OBOU RUKOU, PROTOŽE VZDÁLENOST MEZI KŘÍŽKY BYLA POUHÉ ČTYŘI CVALOVÉ SKOKY. DOUFALA JSEM TEDY, ŽE KOBYLKU NENAPADNE PŘED DRUHM SKOKEM UHÝBAT. TO SE VŠAK NAŠTĚSTÍ NESTALO A JÁ TAK MOHLA POBÍDNOUT PŘED ODSKOKEM A OPĚT SE ZVEDNOUT ZE SEDLA, TENTOKRÁT UŽ JSEM SE NEMUSELA VYTAHOVAT TAK VYSOKO. Po dopadu na zem jsem honem přendala otěže do obou rukou a přešla do klusu a následně kroku. Nechala jsem Val vytáhnout otěže a krokem jela podél okraje. Na cvičný skok se teď chystal i sám pan Liwrey, který však větvičky přenechal ostatním účastníkům honu já jsem tu svou držela v levé ruce společně s otěží, stejně tak jsem v pravé měla bičík. Také angličan nechal svému koni vytáhnout otěže a zařadil se opět za mě. Zastavila jsem v nejzazším rohu hřiště a zastavila. Nechtěla jsem sesedat, dokud si neodskáčou všichni, takže jsem čekala a sledovala. Postupně se k nám přidávali další jezdci a řadili se víceméně vedle sebe. Když doskákali jezdci ze smečky, trvalo asi tři minuty než se na hřišti objevil lot v čele s Niorou. I ona i skočila cvičně trojku a zařadila se k nám. Jejího příkladu následovali i ostatní jezdci, kteří se úpěnlivě snažili strhnout větvičku. Ne vždy však byli úspěšní jezdci, kteří ještě neměli povoleno skákat, se rovnou zařadili k nám. Řada se protahovala a protahovala a jakmile doskočil i poslední kůň a zařadil se, Niora vyjela proti nám. „teď si dáme asi třicetiminutovou pauzu. K dispozici máte mnoho možností k občerstvení, koním hoďte na záda bederky a můžete využít také provizorních uvazišť.“ Dokončila myšlenku a jezdci pak začali hromadně sesedat. Já jsem si raději poodjela stranou a teprve potom seskočila. Vytáhla jsem třmeny, povolila podbřišník a také nánosník na uzdečce. Dovedla jsem Val k jednomu uvazišti, které zůstalo poloprázdné, protože bylo úplně nejdál stánku s občerstvením, který obsluhovala Petra a její kamarádky. Za chviličku už vedle nás zakotvila Ell s Dariem. „mohla bys mi na chviličku Val podržet? Musím si skočit pro ohlávku a bederku, přinesu ti jí taky.“ navrhla jsem výměnný obchod, s kterým Ell se smíchem souhlasila. Byla jsem si vědoma toho, že koně měli mít ohlávku celou dobu na sobě a k ní připnuté vodítko, ale…já tak prostě nejezdím ráda a tak když byla možnost hodit si to společně s úderkou do auta, využila jsem toho. Ze zkušenosti vím, že Val nemá ráda, když jí něco příliš dlouho plandá kolem krku, takže by ji vodítko rozčilovalo stejně jako mě. Zatímco Ell držela koně, já jsem se vydala k autu. Prvotní tlačenice už pominula(naštěstí) takže jsem si sáhla na kraj pro svoje věci a pak chvilku hledala bederku pro Daria, která byla samozřejmě na druhé straně kufru donesla jsem věci zpět k uvazišti a podala Ell jejich bederku. Svojí jsem hodila Val na záda, aby jí neprochladla. přes uzdečku jsem jí pak natáhla provazovou ohlávku, připnula vodítko a přivázala kobylku k silnému dřevěnému trámu bezpečnostním uzlem. Teď už jsme mohli jít ke stánku, kde se stála fronta. „tak co, spokojená s trasou?“ ptala jsem se Ell, zatímco jsme se jen pomalu posouvali vpřed. Jedním okem jsem stále hlídala Val, ta ale v klidu stála a užívala si odpočinku. „je to parádní! Terén se krásně střídá, ale ten svah dolů mě naprosto dostal. Vůbec jsem o něm nevěděla.“ Žasla a srandově koulela očima. „taky jsem ho našla jen čistě náhodou. Málem jsem z něj sletěla, protože jsme ho sjížděli za úplné tmy.“ Vyprávěla jsem svůj první zážitek. Konečně jsme se dostali na řadu. „tak co si dá naše liška podšitá?“ usmívala se Petra. Prohlédla jsem si tu pestrou nabídku. „nemáte nějakou bagetu bez dresinku?“ zeptala jsem se raději rovnou. Dresinky já prostě nerada. „ale jistě, třeba tahle. Je s kousky masa, salátem, rajčaty.“ Ukázala mi jednu obrovskou bagetu, na které byly na vrchu sezamová semínka. „tak fajn, určitě tu. A k pití…čaj, ať si ohřeju prsty.“ Rozhodla jsem se a Petra se pustila do přípravy. Odcházela jsem tak od stánku s kelímkem v ruce a bagetou zabalenou do ubrousku. Stoly tu nebyly, takže jsem se vrátila zpět ke koním a opřela se o silný trám. Naštěstí vydržel Ell přišla také brzy se svou svačinou. Tiše jsme mlaskali a srkaly horký čaj. Sice svítilo sluníčko, ale přeci jen už příliš nehřálo a po dlouhé jízdě jsem měla prsty ztuhlé. „co bude teď?“ zajímala se Ell. „no, čeká nás krátký průjezd lesem, abychom se dostaly na pás luk, kde jsou připravené ještě poslední skoky. Někde tam očekávej povel k Halali, protože jakmile to Liwrey uvidí, bude mě chtít nechat ulovit.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky. Byla jsem si dost jistá, že právě před poslední sérií skoků přijde povel k halali, protože jsem nás hodlala navést na souvislý pás luk, které obklopuje les. Navíc je to tam víceméně rovné, jen občas mírně do kopečka. K rychlému trysku tedy úplně ideální. Dojedla jsem poslední kousek bagety, dopila poslední kapičky čaje a odnesla odpadky do popelnice. Podívala jsem se na hodinky, ještě jsem měla čas zblafnout jeden párek v rohlíku. Vyzvedla jsem si ho tedy u stánku a prohodila pár slov s Liwreyem, který vypadal moc spokojeně. Vzhlížela jsem k němu jak k Eiffelově věži. Když stojím vedle vysokých lidí, vždy se cítím tak nějak…nízce párek ve mně zmizel rychlostí blesku a bylo třeba ho zapít dalším čajem. „jen se moc nenalívej, nebo se ti bude chtít na záchod v tom nejdůležitějším momentě.“ Popichoval mě Nath. „i když, třeba pak bude snazší strhnout ti ocas!“ zapřemýšlel. „a ty si jako myslíš, že to budeš ty, jo?“ ta představa mě rozesmála, i když nebyla tak nereálná. Byla vlastně stejně vysoká jako kohokoli jiného z Floresty, u návštěvníků nevím, neprohlížela jsem si jejich koně ani styl jízdy. Ozvala se fanfára, která oznamovala konec přestávky. Vrátila jsem se proto k Val, odnesla bederku a ohlávku zpět do auta a pak dotáhla sedlo a uzdečku. Stáhla jsem třmeny a vyhoupla se znovu do sedla. Počkali jsme, dokud všichni jezdci nenasedli a pak se ozvalo Niořino: „ujížděj, liško, ujížděj!“ pobídla jsem proto Val do klusu a vyvedla svou smečku psů po cestě z lovecké louky.


….13:40 druhá etapa honu….
Jak jsem se již zmiňovala Ell, nyní nás čekal krátký přejezd přes pás lesa, který lemoval dlouhatánskou louku, kterou já osobně naprosto zbožňuji, protože se na ní dá krásně a dlouze cválat. Nejprve jsme se však zabořili do lesa. Nevedla tudy žádná cestička, proto jsme opatrně kličkovali mezi stromy, abychom se dostali na druhou stranu. Mezi kmeny stromů, větvemi a listím už prosvítaly zelené kousky luk před námi. Povrch pod koňskými kopyty se rázem změnil. Už to nebyla směska jehličí, hlíny a větviček, ale krásně měkkoučka, lehce podmáčena travička. Když jsem se rozhlédla kolem, byla jsem jako v ráji. Přede mnou se rozprostírala dlouhá louka, která se táhla až za obzor a po stranách ji lemoval les, který přecházel z jehličnatého do listnatého. Koruny byly osázené oranžovým listovím a mě se až tajil dech, jaká nádhera to byla. Nejinak na tom byli i ostatní. Tohle místo prostě všechny dostávalo. Pobídla jsem kobylku do klusu a rozjela se podél lesa. Přešla jsem do cvalu a stočila to po směru. Klidným tempem jsme vycválávali mírný kopeček. Jakmile jsme se pak přehoupli přes jeho vrchol, objevily se přírodní skoky. Jako první jsem smečku navedla na další silný kmen, stejný jako při úplně prvním skoku. Za ním pak následovaly balíky položené mezi klasickými kovovými stojany. Jako další pak byla celkem zajímavá překážka. Mezi dvěma stojany byla umístěná ohrádka, kterou se stojany spojovala dvě břevna, která byla našikmo (jako u křížku) skákalo se tedy přes kolmý skok, jehož střed však dobře určovala šikmá břevna. Potom jsem Val v lehkém cvalu stočila do levého oblouku a navedla na kolmý skok, který tvořilo prkno připevněné ke dvěma dřevěným kozám. Objela jsem tuto sérii ještě jednou dokola, což nás trošku zdrželo a tak se k nám přiblížila skupina s masterem v čele. Nechala jsem Val povolit otěže a šla krokem při okraji lesa. Postupně jsem si ji sbírala na otěž a otáčela se, abych zkontrolovala, jak jsou na to se skákáním ostatní. Jakmile i poslední jezdec přešel do kroku ozvalo se silné „HALALI!!!!!!“ se silným anglickým přízvukem. „dopr*“ zaklela jsem a honem pobídla Val do cvalu. Z kroku jsme tak nacválali rovnou do lehkého cvalu, který jsem pak zrychlila. Už dopředu jsem si řekla, že nebudu Val nějak šíleně pobízet, ale liščího ohnu se také nevzdám zadarmo. Budu se tedy snažit jet ve stejném tempu co nejdál to půjde. Zapírala jsem se koleny do sedlových opěrek a paty tlačila dolů, aby mi nevypadl náhodou třmen. Povolila jsem Val otěže, aby si mohla vytáhnout krk a běžet pohodlně vpřed. V můj prospěch hrál jeden faktor a sice, že Val je dosti plachá, co se týče běhu s ostatními koňmi. Za námi dusalo stádo dobrých třiceti koní a to Val pobízelo vpřed samo o sobě. Když se tak ještě přidala moje pobídka a její oblíbená cválací louka, znamenalo to ideální tempo, které na mě však bylo dosti rychlé. Nejsem zrovna fanda dlouhých dostihů. Srdce mi divoce bušilo, liščí ohon se mi dosud plácal na rameni a já přemáhala pokušení se otočit. Soustředila jsem se na cestu před námi. Louka se mírně zvedala a Val začínala ztrácet dech, což nahrálo koním v přední linii, kteří nás jistě dotahovali. A najednou jsem ucítila, jak pleskání liščího ohonu ustalo, protože už tam žádný nebyl. Když jsem otočila hlavu, viděla jsem siluetu jezdce třímajícího trofej nad hlavou. Kdo to byl nevím, protože jsem se opět usoustředila na kobylku pode mnou a začala jí postupně zpomalovat. Nechala jsem ji, uhoněně funící, na volné otěži jít krokem podél lesa. Během dostihu jsme vystoupali na nejvyšší část louky, takže teď jsme jeli po rovině. Loukou se nesly vzdychy nad prohranými sázkami o vítěze, potěšené výkřiky „vidělas, jak jsme krásně běžely?“ a ironické odpovědi „ne, byla jsi až za námi.“ Ty mě dostávaly snad nejvíc opět jsem si sesbírala Val na otěž a rozklusala se lehkým, klidným tempem vpřed. Čekaly nás už jen poslední skůčky. Jednalo se vlastně o řadu kolmých, hodně širokých, kolmých skoků. Někteří tak využili příležitosti a skočili si ve dvojici. Navedla jsem na ně Val z klusu a přeskákala trojici skoků s ladností nám vlastní. Potom už byl opravdový konec. Teď nás čekala kroková část zpět na Florestu, která odsud byla blíž, než se mohlo zdát. Přejeli jsme na druhou stranu louky a zabořili se do lesa. Uzoučká cestička, která vypadala, že tam vlastně vůbec není nás vyplivla na naši známou hlavní cestu, na kterou jsme před dobrými pěti hodinami vyrazili. „no páni.“ Ozvalo se zezadu a já dobře věděla proč. Té cesty odkud jsme přijeli, si jen tak nikdo nevšimne, pokud tam ovšem rovnou nespadne, že Po hlavní cestě jsme se tedy vrátila zpět k bráně. Projeli jsme pod ní a pak už kopyta začala klapat o dlážděnou cestu našeho areálu. Prokličkovala jsem mezi budovami až na nádvoří. Opět jsem započala řadu, do které se nasumírovali všichni. „děkuji vám všem za účast na dnešním honu.“ Začala niora závěrečný proslov. „Doufám, že jste si to dnes všichni užili. Velký dík patří naší lišce, která připravila výbornou trasu a ukázala nám nová místa, kam se můžeme vypravovat. Na všechny se těším u večerního soudu, kde si probereme všechny vaše prohřešky! Zatím vám všem děkuji.“ Zakončila Niora. Seskočila jsem z Val, vytáhla třmeny a povolila sedlo a uzdečku. Přehodila jsem Val otěže přes hlavu a prokličkovala s ní mezi koňmi do stáje, kde jsem ji odstrojila, pořádně vyčistila a pak vzala do solárka.