ell - darius: PŘÍPRAVA DEN PŘEDEM
Skrčila jsem nohu a zachytila sedlo, které mi klouzalo z kolene dolů. „Jsi nervózní?“ uteklo mi z úst už asi po sté. Zatímco jsem bojovala s kluzkým posedlým Nadvandy zvedla oči od Valhaliny uzdečky a upřela na mě pronikavé oči. „Víš vlastně ani ne, trasu mám naplánovanou a pečlivě projitou, věřím tomu, že jsem dobře připravená.“ Spustila víčka přes oči a zavrtěla hlavou. „Hlavně si prosím nedělej legraci z mého orientačního smyslu. Víš, že mi to kolikrát nedá ani spát.“ Uchichtla jsem se, ale věnovala se dál sedlu. Jakmile v sedlovně zazněla slova „hon – liška – trasa“ zafungovalo to jako magické zaklínadlo a sedlovna byla v mžiku plná lidí. Zamyšleně jsem zvedla sedlo ze svého kolene. Koutky úst mi ztvrdly a nachýlila jsem tělo dopředu pod jeho váhou, když jsem ho zvedla vysoko nad letící houbu, kterou Nad mrštila po Nateovi. „Ale tak, co je do tady za sněm?“ začala jsem se naoko rozčilovat a razila jsem si cestu davem lidí se sedlem opatrně před sebou. Na jeho naleštění jsem si dala opravdu záležet. Rozhodla jsem se jet ve skokovém, budu v něm mít daleko lepší oporu, než v endurančním a Bůh ví, že s Dariem ji budu opravdu potřebovat! Zdolala jsem čtvrtý level a před chvílí jsem si ho akorát vyzvedla u Niory. Pečlivě jsem ho zabalila do obalu a uložila do skříňky. V sedlovně zůstal akorát Tom. K uším mi doléhala změť hlasů, ale nerozlišovala jsem je, byla jsem ponořená do myšlenek. Vzala jsem uzdečku z háku a začala ji rozebírat na jednotlivé díly. Do mysli mi začala pronikat jednotlivá slova a zachytila jsem Nadvandin pohled. Co že to říkala? Mapa? A heslo do počítače? Jenže za kamarádkou se už jen přibouchly dveře. Sama pro sebe jsem se zasmála, nevím, kde brala tu jistotu, že nevím její heslo od uživatelského účtu. Byla bych přihlášená do dvou sekund, ale sama sobě jsem to zakázala. Za prvé někomu takhle narušit soukromý se mi absolutně protivilo a za druhé, chtěla jsem být překvapená a užít si jízdu jako ostatní. Něco mi ale na Nad pořád nehrálo. Přemýšlela jsem o tom, zatím co jsem drhla uzdečku. Nadvandy si v něčem nebyla vůbec jistá, co to ale jen může být?
Rozhodla jsem se mít v kamarádku důvěru a pustila jsem to pro zatím z hlavy. Raději jsem šla pověsit vypranou dečku nad topení, aby mi uschnula. Rozhodla jsem se na hon použít nové, pevnější botičky, takže s jejich čištěním nebyla práce. Stejně tak s novými kamašemi. Chtěla sem si ráno ušetřit hledání, proto jsem si vše připravila na mobilní stojan: sedlo v potahu, aby se nezaprášilo, uzdečka, martingal, tlumící dečka, kamaše, bederka půjčená od Nii, jelikož jsem ještě neměla svoji, provazová ohlávka, vodítko a dečka pod sedlo se suší. Bezva, mám vše. Pro klid svojí duše jsem ještě nakoukla do skříňky. Na ramínku důstojně vysela krásná nažehlená honební sada. Nemohla jsem se dočkat, až ji na sebe zase obléknu!


PŘÍPRAVA V DEN HONU
Melodický zvuk – pokud je to u budíku vůbec možné mě pomalu přivedl ze snů do reality. Otevřela jsem oči a stiskla tlačítko pro vypnutí. Chvíli jsem ležela na zádech a přemýšlela, proč je tu taková tma. V tu chvíli mi došlo, že je nelidských půl šesté ráno – den honu. I přes neuvěřitelnou ranní hodinu se mi po tváři rozlil úsměv. Zapadla jsem do koupelny. Není nad to, začít ráno kokosovým šamponem a jahodovým sprchovým gelem. Aspoň budu lištičkám v lese pěkně vonět! Dlouhé blond vlasy jsem si sčesala dozadu a upletla jsem si francouzský cop. Sahal mi až do půl zad. Milovala jsem svoje vlasy a takhle spletené vypadaly obzvlášť elegantně a krásně. Lehce jsem se nalíčila a oblékla se zatím do pracovního. Teď je řada na Dariovi. Na nádvoří a ve stájích už panoval čilý ruch. „Dobré ráno Darie.“ Pozdravila jsem hřebce a vešla k němu do boxu. Darius byl neklidný. Cítil ve vzduchu předzvěst něčeho velkého. „Nic se neděje, hodný jsi.“ Pohladila jsem ho po krku a snažila se mu dodat klid. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že uvnitř mě, pečlivě skryté tak, aby to Darius neodhalil jsem cítila strach. Neměla jsem ho ještě zdaleka tak pod kontrolou. Často se snažil prosadit svou a i když jí zatím úspěšně vyhrávala, věděla jsem, že mi to nedá jen tak. Vycouvala jsem z boxu a v sedlovně jsem překontrolovala vybavení. Usmála jsem se, když jsem uviděla malý balíček v horní poličce svojí skříňky. Nakoukla jsem dovnitř, byl tu od Nad lesk na hřívu a srst a speciální mazání na kopýtka a gumičky. Na žlutém papírku stála jednoduchá věta: „Pro nejkrásnější dvojici honu :-*.“ zahřálo mě to u srdce. Nadvandy je zlatíčko. Popadla jsem tašku s čištěním a věci od Nad a pustila jsem se do práce na Dariovi. Hřbílkem jsem mu promasírovala celé tělo. Rozčesala jsem zcuchanou srst slepenou potem a špínou, kterou se obalil jako řízek přes noc. Nečistoty jsem stáhla kartáčem. Vlhkou houbičkou jsem omyla hubu, nozdry a okolí očí. Hřívu a srst jsem nastříkala rozčesávačem a leskem v jednom a chvilku počkala, potom jsem je pečlivě rozčesala. Ohon samozřejmě prsty, abych nevytrhala příliš mnoho žíní. I tak byl výsledek perfektní. Mezi tím jsme se oba docela uklidnili. Tiše jsem na hřebce mluvila jako obvykle při přípravě a sama jsem si tak dodávala odvahu. Přeleštila jsem srst měkkým kartáčem a plyšovou houbičkou. Vybrala jsme z kopýtek, namočila jsem je a namazala olejem. Krásně zářila. Čekalo mě zaplétání. Chtěla jsem Dariovu černou hřívu splést do loveckých bobánků. Skvělá příležitost. Byly trochu těžší než ty klasické, ale určitě stojí za tu práci. Mimo to, já byla v účesech – jak lidských tak koňských docela zručná. Jak jsem předpokládala, „Hunter brainds“ my daly zabrat, ale výsledek – vyšší drobné bobánky ležící na linii krku. Byla jsem z nich nadšená! „Tohle mi musíš odpustit Darie.“ Promluvila jsem na hřebce a zapletenou hřívu jsem přelakovala lakem s keratinem. Darius po mě loupl okem, ale nechal si to líbit. Ocas jsem spletla do francouzského copu a měla jsem hotovo. Chvíli jsem stála a kochala se pohledem na krasavce. Koukla jsem na stříbrné hodinky. Zatřásla jsem rukou, aby se krystalky polodrahokamů posunuly mimo ručičky. Do času obvyklé snídaně byl ještě čas. Využila jsem ho a vyčistila Dariovi box, aby až se odpoledne vrátíme unavení, mohl hned do čistého. Byl čas jeho snídaně. Odměřila jsem mu do kyblíku ranní dávku a vyklopila ji do žlabu. Darius zabořil čumáček do teplé snídaně a pustil se do jídla. Zakručení v břiše mi připomnělo, že i já bych si měla něco dát. Zajistila jsem dvířka a spěchala jsem do jídelny na milovaný řecký jogurt, kterým jsem si přelila čerstvé ovoce a ovesné vločky. Jídelna šuměla vzrušenými hlasy. Nasávala jsem atmosféru před akcí a cítila jsem se skvěle a po očku jsem sledovala Nadvandy, která mě pro dnešní den vyměnila za smečku kluků z ranče a našeho anglického hosta pana Livreye. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Při pohledu na anglického gentlemana vysokého jako sloup mi došlo, že jsem ještě neměla tu čest, vidět Chilliho. Musím to hned napravit. Pomyslela jsem si a zvedala sek odchodu, stejně musím ještě zanést bederku do auta k Petře. Chtěla jsem ji vzít před snídaní, ale zapomněla jsem na to. U dveří jsem se otočila a mrkla jsem na Nadvandy. Usmála se na mě a pokračovala v přívalu anglických vět na pana Livreye. No jo, kdo umí, umí.
Vyšla jsem z jídelny s hlavou v oblacích. „Pozor.“ Zavolal na mě někdo a já polekaně uskočila. Přímo přede mnou se prohnalo spřežení krásných tažných koní. „No páni.“ Vydechla jsem a zadívala se na ty krasavce. „Omlouvám se.“ Dodala jsem rychle směrem ke kočímu, elegánovi v letech v nadmíru slušivém oblečení. „Nic se neděje.“ Pokynul mi přátelsky s úsměvem. Na nádvoří přibývalo cizích tváři. Propletla jsem se mezi nimi do stáje pro bederku a zase zpět do stáje. V sedlovně jsem se začala převlékat. Krásné hnědé rajtky padly jako ulité. Vyrolovala jsem si podkolenky a vklouzla do naleštěných jezdeckých bot. Zapnula jsem zip na lýtku. Prozíravě jsem si na sebe ráno oblékla růžové termotriko s dlouhým rukávem. Pod košilí a sakem nebude vidět a mě bude pěkně teploučko. Oblékla jsem si košili se stojáčkem a do poutek rajtek provlékla pásek s liščí sponou. Oblékla jsem si sako a zapnula knoflíček. Hnědé kožené rukavice jsem si dala do jeho kapes. Na parádu jsem se rozhodla zapomenout a kloubouček s péry zastrčila dozadu do skříňky. Třeba příští rok, letos rozhodně přilba! Podívala jsem se na hodinky, půl desáté. Čas jít sedla. Vzala jsem usušenou dečku a stojan s vybavením a dotlačila ho k Dariovi. „Jsi připravený?“ Zatím co jsem mu nasazovala botičky a kamaše, promlouvala jsem do duše. Narovnala jsem se a položila mu na záda dečku, uhladila jsem ji, přidala tlumící a sedlo s podbřišníkem proto otlakům. Zlehka jsem ho zapnula. Přidržela jsem Dariovu hlavu a nasadila jsem uzdečku. Zapnula jsem zápinky. Provlékla jsem očko poprsáku do podbřišníku a znovu jej zapnula. Přes uzdečku jsem mu přetáhla provazovou ohlávku. Vodítko jsem zapnula do jeho její smyčky a uvázala kolem hřebcova silného krku. Podívala jsem se na hodinky 9,50. Čas jít na nádvoří.

SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ
Nepatrně jsem se otřásla a vyvedla jsem Daria z boxu. Na nádvoří to žilo většina účastníků tu už byla. Darius zvedl hlavu a zaflémoval. Začal tančit kolem mě a řehtal na ostatní koně. „No tak Darie, to nic. Buď hodný.“ Promlouvala jsem k němu tichým, ale pevným hlasem a snažila jsem se ho zastavit, abych mohla dotáhnout sedlo. „No tak stůj.“ Okřikla jsem ho. „Ell, počkej, pomůžu ti.“ Zazněl vedle mě známý hlas a já zvedla svůj ustaraný obličej a podívala jsem se do očí Tomovi, který držel na prověšených otěžích nádherného Tarota. „Tarotku.“ Zašeptala jsem spíš pro sebe a nechala jsem se na minutku unést myšlenkami na loňskou lišku v Tarotově sedle. „Děkuji.“ Poděkovala jsem Tomovi a vrátila se zpět do reality. Tom Daria podržel a já dotáhla sedlo a spustila třmeny. Nasadila jsem si rukavice a zhluboka se nadechla avydechla. „Ell, zvládneš to, neboj. Darius je možná temperamentní a silný, ale udělali jste už spolu hodně práce. Nasedni a obcházej krokem po nádvoří. Nenuť ho stát a trochu se mu pokus zaměstnat hlavu. Dokážeš si s ním poradit.“ Své pocity jsem zadusila hluboko v sobě a sebejistě jsem se postavila k Dariovi. Tom mi ho ještě podržel, než jsem se vyhoupla do sedla a podal mi otěže. „Tak do toho.“ Usmála se na mě a hřebce pustil. Narovnala jsem se v sedle a nečekala jsem, co Darius vymyslí. Předběhla jsem jeho myšlenky a pobídla jsem ho do kroku. Otěže jsem si trochu zkrátila, abych měla kontrolu. Hřebce se trochu zklidnil a já se konečně mohla rozhlédnout kolem. Uviděla jsem nádherně naleštěnou Val a na ní pyšnou Nadvandy. Pohled na moji nejmilejší dvojici mě zahřál u srdce. Věřila jsem, že Nadvandy si dnes povede skvěle! V její blízkosti se držel pak Livrey. Na vysokém Chillim mu to nesmírně slušelo. Mimo jezdce jak domácí tak cizí tu bylo spoustu diváků, kteří postávali po stranách a sledovali ruch probíhající před stájí. Ta chvíli nasednou do kočárů a budou nás doprovázet. I největší opozdilci byli vypravení a jezdci se začali řadit vedle sebe. Zaparkovala jsem Daria mezi Bloodye na Dekameronovi a Noemi na Naberovi. Darius přešlapoval a házel hlavou. Zkrátila jsem si otěže, posadila jsem se co nejhlouběji do sedla. Holeně jsem nechala na jeho bocích a snažila jsem se ho udržet na místě. Ve chvíli, kdy odlepil přední nohy od země zvuk pročíl jasný tón lesního rohu. Darius zůstal paralizovaně stát a já si oddechla. Hřebec natočil uši dopředu a upřeně sledoval myslivce ve stejnokroji, kteří slavnostně zahajovali letošní hon. Po jejich bocích stál hrdý Paris s Niorou, Nadvandy na drobné a roztomilé Valhale a náš host pan Livrey na Chillim. „Na dečku prosím.“ Šeptla jsem Anett, když se objevila u Dariovi hlavy. Usmála se a zručně nám přišpendlila krásnou stužku. Lesní rohy umlkly a Niora nám představila nejdůležitější postavy dnešního dne. Skončila poslední fanfára a Niora spustila zvonivým jasným hlasem úvodní slova. Darius mi dal chvilku odpočinout a já si naplno uvědomila vzrušenou atmosféru na nádvoří a to, jak se vlastně těším. Nia změnila tón a pronikavě zavolala – „a teď liško ujížděj!“
1. ETAPA
Zazněl pokyn pro Nadvandy. Elegantně vyvedla Val z řady směrem k hlavní bráně. Za ní se pustili kluci z Floresty a spřízněná stáj Floresty obsazená kluky na westernových koních. Nadvandy šla nejprve krokem, ale jen co se kobylka dotkla kopýtky písčité cesty, pustila se do lehkého klusu. Darius se opět probral a začal tancovat. Začali jsme se řadit za Nioru a Sue. Sice bych správně měla vyhledat skupinu začátečníků vedených Lisou, ale domluvila jsem se s Niorou, že pro Daria bude lepší, když se budu držet vpředu než jako jedna z posledních. Proto jsem následovala Noemi na Naberovi a zařadili jsme se vedle sebe hned za Nioru a Sue. Noemi na mě mrkla a já jí to oplatila úsměvem, už jsem se ale musela soustředit na cestu. Niora zavelela lehký klus a já to poslala dál. Nemohla jsem Dariovi dopřád dlouhé otěže, protože ve chvíli, kdy bych to udělala by byl se mnou v oblacích. Trošku jsem si pohrála a uvolnila jsm držení otěží. Zabořila jsem sedací kosti do sedla a dopředu. Jak málo stačilo k tomu, aby se hřebec pustil do plavného klusu. Tempo bylo svižné, za co jsem děkovala Nad, která s drobnou kobylkou nasadila slušné tempo. Darius dál průchod nahromaděné energii několikerým vyhozením. Váhu jsem tlačila do paty a držela jsem ramena zpět. Přizvedla jsme mu hlavu, aby ji nemohl úplně snížit a po pár metrech jsme klusali docela spořádaně dopředu. Sedem jsem ho zvedala nahoru a jemně jsem si pohrávala, aby neměl tupý tah v hubě. Proklusali jsme hlavní bránou a cesta s začala zvedat do kopce. Nabídla jsem Dariovi trochu delší otěž, hřebec si protáhl krk a pěkně do kopce zabral. „Moc hodný, tak s mi to líbí.“ Pochválila jsem ho a pokračovala po boku Noemi za Niou a Sue. Cesta se po chvíli vyrovnala a skupinka před námi v čele s Nadvandy zavelela krok. Zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla nohy a sevřela otěže v pěstech. Musela jsem pobídky trochu zesílit, ale Darius nakonec poslušně přešel od kroku. Skupinka koní před námi najednou začala mizet za zelenou clonou, až když jsme se dostali blíž, uviděla jsem prosekaný průjezd. Nad si s přípravou dala opravdu práci. Byla jsem na ni neuvěřitelně pyšná. Darius se momentálně choval docela slušně. Obrovsky mu prospělo, když jsme se dali do pohybu a hlavně když jsme zaujali jedno z prvních míst. Nedovedla jsem si představit cestu někde v zadu v tlupě cizích klisen. Pohladila jsem ho po krku a připravila na další klus. Jemně jsem ho pobídla a vedla po úzké cestičce. Cesta byla pevná a stromy vysoké, takže nehrozil úraz. Vysedávala jsem v rytmu Dariových kroků a teprve teď jsem si začala hon skutečně užívat. Ohlédla jsem se přes rameno na tlupu slavnostně oblečených jezdců na načesaných a naleštěných koních. Ještě pár koníků mělo z hřívy vytvořené složité lovecké zaplétání, ale nikomu to neslušelo tolik, jako Dariovi. Raději jsem se dívala zase před sebe, kam nás liška vede. Cesta se zpevnila a trochu rozšířila. Slyšela jsem Nadvandino jasné zavolání „cváál.“ A sledovala jsem, jak nám skupinka rychle mizí ze zorného pole. Přetlumočila jsem povel a zaplašila jsem poletující motýli v břiše. Z prvního cvalu jsem měla asi největší obavy. Darius byl akorát pěkně našlápnutý a ujíždějící skupina koní se mu vůbec nelíbí. Zkrátila jsem otěže, posadila se do sedla a dala pobídku do cvalu jen o několik sekund pozdeji než Niora přede mnou. Darius podle očekávání vyrazil a pěkně vyhazoval, zvlášť, když jsem ho stáhla zpět, aby zůstala mezi námi bezpeční vzdálenost. Naštětsí Nad nasadila opravdu tempo, takže Niora ze Sue pobídli své koně lépe dopředu. Já se zvedla do lehkého sedu a pustila jsem Daria lépe dopředu. Hřebec pravidelně dýchal a ouška natáčel dopředu. Silný krk se hýbal v rytmu cvalových skoků. Držela jsem ramena zpět a soustředila jsem se na něj, jeho pohyby, rytmus kroků. Nechtěla jsem nic nechat náhodě. Trošku brzy na můj vkus přišel přechod do klusu a do kroku, ale brzy jsem pochopila proč. Cesta byla silně podmáčená a uprostřed byla veliká kaluž. Opatrně jsem přes ni navedla Daria. Poslušně jí prošel. „Tak jsi hodný.“ Pochválila jsem ho a než jsem zvedla nohy, liška už opět uhánela cvalem doprovázená svojí věrnou skupinkou. Nia na nic nečekala a my také ne. Pohlídala jsem si, aby Darius naskočil na levou nohu, tedy na druhou proti prvnímu cválání a pak už jsem ho nechala jít jen dopředu. Stála jsem v lehkém sedu a na otěžích jsem udržovala kontakt a trochu ho brzdila. Jeho soutěživá stránka se nechtěla nechat zahanbit. Cválali jsme teď přes lesní mítinku. Povozy z diváky tažené nádhernými koňmi byly vlevo a diváci žhavili fotoaparáty. „Připravte se na první skoky.“ zavolala Nadvandy. Tohle se mě netýkalo. Vedla jsem si sice teď s Dariem dobře, ale uplynulo hodně času od doby, co jsem skákala a s Dariem jsme ještě nepřekonali ani křížek. Nechtěla jsem zbytečně riskovat, proto jsem se držela u pravého kraje cesty, abych nelezla do záběru, a když se vynořila první překážka – jednoduchá kláda, navedla jsem Daria bokem. O stehno se mi otřely březové větvičky, kterými byl skok ozdobený. S hřebcem teď byla rozumná domluva, moc jsem ho pochválila a pokračovala jsem mimo hlavní trasu a skoky pohodlně objížděla. Vycválali jsme na kopec a přišel přechod do klusu a do kroku. V kroku jsem konečně mohla dát hřebci trošku vytáhnout otěž. Protáhl se a dal průchod přebytku energie. „Jsi frajer. Mám z tebe radost zlato.“ Pochválila jsem ho a pohladila po krku. Hřebec na mě natočil ouško, už mě dokonce i vnímá. Teď už to bude jen lepší. Byla jsem si tím jistá. Jakmile byli všichni na louce, Nad znovu nacválala a vedla nás znovu na skoky. Pro mě bylo zbytečné, jet tudy znovu, proto jsem se pro tuhle chvíli zařadila k nováčkům co neskákali. Jezdci dokončili druhý ovál a přešli do kroku. Pobídla jsem Daria a znovu se prodrala dopředu. Pokračovali jsme krokem vpřed do kopce. Nechala jsem Dariovi volnější otěž. Poškrábala jsem ho na kohoutku. Zafoukal pěkně mrazivý vítr. I když jsem byla rozehřátá, zaštípal mě na tvářích. Středem cesty vedl travnatý pás, Nadvandy se po něm pustila klusem. Zařadili jsme se jeden za druhého a pobídla jsem Daria do klusu. Vyklusal svižně a opřel se do otěží, ale pohrála jsem si s jho koutky a pomocí sedu jsem jeho tempo zpracovala. Vysedávala jsem v rytmu kroků a sledovala vedoucí skupiny, jak se kluci z westernové stáje na drobný, ale rychlých koních rozpustile předjíždí. Pan Livrey vypadal z trasy naprosto unešený. Přešli jsme do kroku a přešli vybetonovaný pás u pomníčku. Nad mramorovou deskou zářila svíčka v zavařovací sklenici. Obyčejné, ale dojemné. Smutně jsme se pousmála a vyhnala z hlavy špatné myšlenky. Raději jsem pohladila Daria po krku. Celý den jsem sbírala pochvaly, za krásně zapletenou hřívu. Byla jsem sama na sebe pyšná. Moje megalomanská povaha toužila vždy vyniknout. Znovu jsme naklusali a pustili se z kopečku dolů. Darius si podšlapoval pod tělo a nesl se pěkně ve vlastní rovnováze. Pohrávala jsem si na otěži, ale nechala jsem mu ji více nabídnutou, sedem jsem ho zvedala nahoru, aby šlapal pěkně od zadu a nepadl na předek. Cesta vedle na hranici listnatého lesa a pásu polí. Bylo tu krásně. Dokonce přestal foukat vítr a na okamžik vykouklo sluníčko. Opřelo se snopcem paprsků do Dariovi čokoládově hnědé srsti a rozzářilo ji jako diamanty. Přešli jsme do kroku. Koně před námi začali najednou mizet. Co to? Nakrčila jsem čelo a spravila jsem si přilbu, která mi sjela do očí. Po pár krocích jsem viděla, že nás čeká sestup opravdu příkrým svahem. Nepříjemné pro lidi, ale koně si s tím poradí. Byla jsem si jistá a zkrátila si otěže. Pomalým krokem jen co noha nohu mine jsem začala opatrně sestupovat dolů. Darius špicoval uši a sledoval, jak se mu půda drolí pod kopýtky. Podklad byl naštěstí dost pevný, takže se vždy uvolnilo jen pár kamínků. Hlídala jsem si, abych se příliš nezakláněla a zbytečně tak nezatěžovala jeho bedra a zadní nohy. Bezpečně jsme sestoupili dolů. Pohladila jsem hřebce po krku, předklonila jsem se a zašeptala mu pár slov k oušku. Pustili jsme se znovu do lehkého klusu. Před námi bylo uzoučké koryto potoku. Z toho jsem strach neměla a klidně jsem Daria pobídla do odskoku. Hladce se přes něj přenesl a cesta se začala zvedat a my následovali Nad do cvalu. Na Dariovi se mi teď jelo skvěle. Zbavil se nezdravé energie, takže mě vnímal, ale pořád mu jí hodně zbývalo a jeho pohyb byl dynamický, rychle reagoval a jízda byla pro mě opravu požitek. Cválali jsme do kopce po cestě, jejíž okraje se zvedaly vysoko z obou stran. Lekla jsem se, když se přede mnou vynořilo několik skoků. S tím jsem nepočítala. Zachovala jsem ale chladnou hlavu. Potok jsme zvládli dobře a tyhle překážky byly opravdu nizoučké. Sedla jsem si do pracovního sedu. Zkrátila jsem si otěže a pohrála si. Holeně jsem měla přiložené a pobízela jsem mezi otěže. Sedem jsem zvedala Dariovy cvalové skoky do kopce. Darius zaregistroval první překážku. Odhadla jsem místo odskoku. Stiskla jsem holeně a zvedla zadek ze sedla, ruce jsem natáhl výš po hřebeni krku. Dívala jsem se před sebe – a byli jsme za překážkou. Daria to tak rozradostnilo, že dvakrát vyhodil, to už jsem ale zase seděla a mířila na střed druhého skoku. Díky jeho extra vsuvce jsem přesně nevěděla, kolik cvalových to je, ale odhadla jsem bod odskoku a elegantně jsme se dostali přes překážku. Už nás čekal jen jeden skok. Zvedla jsem se ze sedla a moc jsem Daria pochválila. Pokračovali jsme cvalem do prudkého kopce. Otěže jsem povolila a silně pobídla, aby zabral pěkně od zadu. Ocitli jsme se na cestě podél louky, na louce byly připravené překážky. Já už ale skákat nechtěla. Proto jsem Daria odpojila od skupiny, v klidu jsem přešla do klusu a do kroku. Zatím co ostatní jezdci skákali, já dala Dariovi dlouhou otěž a kochala jsem se okolní přírodou. Louka byla jako dělaná pro dlouhý cval. Určitě sem Daria brzy vezmu. Slíbila jsem jemu i sobě. Když jezdci doskákali, zařadila jsem se opět dopředu a krokem jsme došli na další louku, na které byly připravené ještě nějaké skoky. Na louce byly vozy i florestovský kočár a diváci začali hlasitě tleskat a pískat, když se celá ekipa vynořila na louce. Nadvandy se rozhodla udělat jim velkolepou podívanou a vedla skupinu koní na rozlehlou louku a mířila na první skok. Stačili mi tři sekundy, aby mi bylo jasné, který si vybere. Se zatajeným dechem jsem čekala, jak si s překážkou poradí. Obavy ale byly naprosto zbytečné, to mi bylo konec konců jasné, Nad byla skvělá jezdkyně. Většina jezdců se se soustředěným výrazem pustila do výběru překážek. Já namísto toho pohladila Daria po krku a postavila jsem se tak, abych nezavazela do trasy ani divákům ve výhledu a sledovala jsem zajímavou podívanou. Pan Livrey neuvěřitelně elegatně překonal stejný skok jako Nad, ale galantně přenechal pichlavou větvičku jinému účastníku. Sledovala jsem, jak chválí Chilliho a převádí ho do klusu a kroku a míří směrem ke mně. Sotva jsem si stačila rozpomenout na pár slovíček už se širokým úsměvem volal nonšalatním hlasem „Hello lady.“ Usmála jsem se mu vstříc a v tu chvíli mi povolil uzel na jazyku a já spustila plynule a ve větách. Přece jen ta desítka let výuky angličtiny k něčemu byla. Pan Livrey mi dělal společnost a sledovali a komentovali jsme počínání jezdců na překážkách. S některými odbornými výrazy jsem měla trochu problém, ale angličan byl ochotný vždy mi vysvětlit význam onoho slovíčka jinou větou. Bylo to moc příjemných patnáct minut. Jak měli všichni odskákané, přišla pauza.

PAUZA
Musím říct, že už jsem se těšila ze sedla. Zadek mě docela bolel. Očima jsem našla Nad a pobídla jsem Daria. „ahoj krásko.“ Pozdravila jsem kamarádku a sesedla. Přehodila jsem Dariovi otěže přes hlavu a pevně jsem nadvandy objala. „Máš to perfektní.“ Nadvandy se usmála a zaleskly se jí oči. „Podržíš mi prosím Val? Donesu ti bederku pro Daria.“ „Jasně.“ Usmála jsem se a sevřela jsem v levé ruce Valhaliny otěže. Tiše jsem mluvila na koně a sledovala dění kolem. Všichni sesedali a kolem Petřina auta se strhla pořádná tlačenice. Dobře, že jsem tu zůstala s koňmi. Zasmála jsem se a opřela si čelo o Dariovu hlavu. Byla jsem na nás moc pyšná. Vynořila se Nadvandy a s úsměvem mi podala bederku. S poděkováním jsem ji přijala a předala jsem ji Valčiny otěže. „Tak pojď, najdu ti nějaké klidné místo.“ Promluvila jsem na Daria a vedla ho bokem od velké skupiny koní. Na nejkrajnějším uvazišti stál jen Tarotek a spokojeně se cpal senem. Zavedla jsem Daria vedle něj. Povolila jsem uzel na vodítku a přivázala jsem ho k silnému trámku. Povolila jsem mu sedlo a nasadila bederku. Rozepnula jsem nánosník. Otěže jsem rozepnula, provlékla podrhdelníkem, nekolikrát zatočila a zapnula zpět nahoře na krku. Do kbelíku jsem donesla hřebci vodu a jeho vlastní síť se senem, aby zbytečně nevznikaly konflikty. Darius zabořil měkký čumáček do kbelíku a napil se. „Buď tu hodný, příjdu se na tebe podívat.“ Pohladila jsem hřebce po silném krku a vzdálila jsem se. Potkala jsem se s Nadvandy u provizorního bufetu. Ještě jednou jsem jí pochválila trasu a začala jsem si vybírat z nabídky obřerstvení. Rozhodla jsem se pro zapečenou bagetu se šunkou a sýrem a pořád kotel čaje. Počkala jsem, než bude mít jídlo i Nad a společně jsme šli koním na dohled. Ukousla jsem si první sousto teplé bagety a šťastně jsem přivřela oči. Na tohle jsem se těšila. Hřála jsem si prsty o teplý hrnek čaje a povídala jsem si s Nad. „Co nás čeká teď?“ „no, čeká nás krátký průjezd lesem, abychom se dostaly na pás luk, kde jsou připravené ještě poslední skoky. Někde tam očekávej povel k Halali, protože jakmile to Liwrey uvidí, bude mě chtít nechat ulovit.“ Odpověděla Nad a dodala spiklenecké mrknutí. Halali jsem se zúčastnit chtěla. Věděla jsem, že nikdo nemá rychlejšího koně než já, ale spíš než o liščí ohon mi šlo o samotný závod. Moc jsem se na něj těšila. Nadvandy došlo, že se mnou dnes řeč moc nebude. Byla jsem opět zamyšlěná. Proto si raději šla pro párek. Já odnesla hrnek od čaje a vrátila jsem se k Dariovi. Hřebec klidně stál a přežvykoval seno. Shrnula jsem mu kštici z čela a podívala se mu do očí. Tvářil se klidně. Potěšilo mě, že je v dobré psychické pohodě. Čistý vzduch rozčísla fanfára, která ohlašovala konec přestávky. Nasadila jsem si přilbu a odvázala jsem Daria. Rozhodla jsem se zařídit stejně jako Nadvandy a do auta jsem společně s bederkou přihodila i ohlávku a vodítko. Zavedla jsem Daria bokem od skupiny cizích koní. Zapnula jsem nánosník a dotáhla sedlo. spustila jsem třemeny a vyhoupla se do sedla. „A teď liško ujíždej“ zavolala Niora a já se zařadila za ni.

2. ETAPA
Ekipa jezdců se dala do pohybu. Držela jsem se svého osvědčeného místa. Nad nás vedla krokem do jehličnatého lesa. Byla to úleva, protože na louce začalo studeně profukovat a v kroku jsme pěkně mrzli. Nechala jsem Dariovi volnější otěž. Jemně jsem si pohrála a hřebec přežvýkl. Lesem nevedla cesta, museli jsme kličkovat mezi stromy. Ohlédla jsem se přes rameno, bylo to vtipné, jak tak početná skupina jezdců a koní hledá cestičku kudy může. Raději jsem se otočila zpět dopředu, Darius sice do stromu nenarazí, ale pochybuji, že by stejně myslel na má kolena nebo hlavu. používala jsem pomůcky váhou a směrovala jsem ho mezi stromy. Ochotně kráčel za Parisem. Mezi stromy začala probleskovat planá zeleň obrovské louky. Tak o téhle Nad určitě mluvila! Pomyslela jsem si a celým tělem mi projel záchvěv očekávání a nervozity. Darius to ihned poznal. Prudce zvedl hlavu a začal se rozhlížet. „Hodný, ještě není náš čas.“ Promluvila jsem na hřebce a pohladila jsem ho po krku. Za liškou jsme se vymotali z lesa a zazněl pokyn do lehkého klusu. O kousek jsem si zkrátila otěže, pohrála si, nabídla otěže a stiskla holeně. Darius pohotově vyklusal. Začala jsem vysedávat. Okolní scenérie mě dostávala. Klusali jsme po jemné travičce. Podklad byl měkký na došlap, ale ne hluboký. Ideální pro rychlý cval. Posledních pár zbarvených lístků se třepotaly v jemné větru na stromech. Nad nacválala, smečka za ní a my jí v patách. Darius už musel být trošku unavený. Šel sice pěkně dopředu a reagoval na první pobídku, ale neměla jsem ho vůbec v rukách. Nicméně louka vedoucí až daleko k obzoru sváděla ke konečnému honu a salvou jzdců se nesla nervozita, která působila na koně. Darius zpěvnil krok a začal zrychlovat. Sedem jsem ho zpomalila. Skupinka s liškou se nám vzdálila. Zahlédla jsem, že skáčou. Nioira v čele s naší skupinou postupovala v mírném cvalu na louku se skoky. Nadvandy právě dokončila druhé kolo překážek a přešla do kroku a povolila kobylce otěže. My se přiblížili až k nim. Věděla jsem, že už už vydá Nia povel a začne se skákat. Periferním pohledem jsem zahlédla pana Livreye. Něco na něm mě přinutilo otočit celou hlavu a podívat se přímo. Ten šílený záblesk v jeho očích věštil jediné. Navíc stále cválal ve shromážděném sedu a Chilli vypadal už už to rozbalit. V tom vzduch pročíslo silné HALALÍÍÍ až se stromy zakymácely, ale na takové úvahy jsem už neměla čas. Zvedla jsem se ze sedla a silně jsem pobídla Daria – výjimečně i trochu patami. Nabídla jsem mu otěže a snížila jsem se blíž k jeho krku. Na to Darius čekal. Cítil mé napětí a čekal pokyny. Teď je dostal a dělal čest svému jménu. Odrazil se zadníma nohama a od kopyt odlétla sprška vlhké hlíny a drn trávy. V mém zorném poli existovala pouze Nadvandy a třepotající se liščí ocas na jejím rameni. Váhu jsem tlačila do pat, ramena zpátky. Otěže jsem nechala úplně nabídnuté. „Bež Darie, běž!“ šeptala jsem hřebci, který cukl ouškem směrem ke mně. Moc dobře věděl, o co žádám. Během několika cvalových skoků nabral neuvěřitelnou rychlost. V terénu jsem s ním cválala poprvé až dnes a až nyní jsem zjistila, jak neuvěřitelnou sílu má. Vnímala jsem každý jeho sval, jak se natahují a zkracují, jeho pravidelný a prudký dech. Jak se celý snížil, aby dosáhl maximální rychlosti. Všichni koně zůstali za námi. A v tom mi to došlo. Opravdu VŠICHNI koně zůstali za námi – včetně Nadvandy jako lišky! Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla jezdce, jak zvolna zastavují koně. Začala jsem se smát a stočila jsem Daria po oblouku. Mirným cvalem na dlouhé otěži jsem se vrátila ke skupině jezdců. Hřebce jsem moc pochválila a ještě ve cvalu pokračovala několik desítek metrů. Dovolila jsem mu snížit nos a protáhnout si záda. Potom jsem ho dobře vyklusala a převedla do kroku. Pohladila jsem ho po zpoceném krku. Byla jsem absolutně šťastná. Nevadilo mi, že lišku jsme úplně minula, těšila jsem se na závod a to jak se mnou Darius běžel mluvilo za vše. Už jsme tým. Už to není on, on a někdo kdo se o něj stará. Teď jsme to MY! Dojetím se mi až objevily slzy v koutku oka. Nepřestávala jsem hřebce hladit po jeho zpoceném krku a krokem jsme se vraceli ke skupině koní, která se honu neúčastnila. Asi polovina jezdců se ještě pustila do skákání na louce, ale to se nás netýkalo. Já poklidně držela tempo se skupinou v mírném tempu. Darius měl za dnešek dost. Cítila jsem, že je opravdu unavený, i když jeho hrdé srdce do nechtělo dát najevo. Přeci jen, jsou to sotva dva měsíce, co pravidelně pracuje a moc vytrvalostních jízd jsme zatím neudělali. Jezdci se vyblbli a postupně převedli své koně do kroku. Volným krokem na zahozené otěži jsme se vraceli na Florestu. Nadvandy mě znovu dostala objevem cestičky, která začínala tak nenápadně, že o ní snad nikdo nemohl vědět – ovšem kromě mé dokonalé kamarádky . Vymotali jsme se z lesa na hlavní příjezdovou cestu vedoucí k Florestě. Poškrábala jsem Daria na kohoutku a opatrně jsem poposedla v sedle. Přece jen můj zadek dostal dnes docela zabrat. Na nádvoří proběhl závěrečný proslov a já si plánovala, jak se teď o Daria postarám. Sesedla jsem a vytáhla třmeny. Povolila jsem sedlo a nánosník. Pomalu jsme se pustili do stáje a do Dariova prostorného boxu. Dopřála jsem mu tu nejlepší péči, co mohl mít!