sillia + venus: Na Florestě jsem sice zaregistrovaná, ale jsem tam teprve začátečník, takže nemyslím, že by to bylo dobré a tak se účastním jako jiný člověk z VS Cavallino (http://cavallino.weebly.com/sillia.html) s klisnou Venus jako členka stáje Sillia (všude si dávám stejné jméno)


Přijela jsem přepravníkem na parkoviště pro jezdce z jiné stáje a opatrně vyložila Veny ven, byla nervózní, ale naštěstí ne tolik, jak jsem čekala. Vyndala jsem čištění a přejela ji kartáči, dalo se říct, že byla ukázkově čistá, už před odjezdem jsem si dala hodně práce, ještě jsem jí ale očistila kopyta a natřela je olejem na kopyta, takže se krásně leskla v záři podzimního slunce. Už jsem jen vyndala sedlo, otřela jej hadrem a nasadila ho Venus na hřbet, nejdřív spíš na krk a potom sjela na hřbet a usadila jej. Venuši sedlání nijak nevadilo, jen byla trochu nervózní, vlastně jsem ji vytrhla z její rutiny a odvezla na pro ni zcela neznámé místo, plné cizích koní a lidí. Rozhlížela se kolem, snad i hledala cokoli, co by mohla znát. Mezitím jsem jí natáhla na ohlávku uzdečku, kvůli martingalu jsem ale musela sedlo povolit a protáhnout podbřišník martingalem, nejsem zvyklá jej mít, moc ho nepoužívám, často není potřeba, naštěstí sedlo ještě nebylo dotažené. Následně jsem jí vodítko ovázala kolem krku s karabinou připnutou k ohlávce, podle pokynů jsem bederku dala do auta zdejší veterinářky, která s ním dojede až na louku. Naposledy jsem se došla podívat, zda je naše auto zaparkované, kde má a přepravník též.

Potom už jsem jen došla pro Veny, vyvedla ji na místo, kde už se pomalu shromažďovali ostatní jezdci a koně. Utáhla jsem jí podbřišník, nasedla a přidala se k jednomu hloučku. Povídali si o koních a tak jsem se přidala. Potom už jsme se ale seřadili do řady, a myslivci zatroubili. Začal proslov, nejdříve nám vysvětlili pravidla, kde pojedou jací jezdci, byla jsem ráda, že hosté budou spíš v přední skupince, protože tam jsem chtěla jet, abych měla větší šanci ukořistit nějakou s větviček, zároveň jsem byla ráda, že mi není méně než 15 let a mohla jsem si vzít klobouk, normálně je ráda nemám, ale tohle je lov, je to slavnostní událost a mě se k tomu, už jen z morálního hlediska, hodí. Potom už jen zahajovací proslov a fanfáry a liška vyjela. Chvíli se čekalo a stálo v řadě a jistá dívka nám na ramena připnula stužky a nabídla něco k pití. Fanfáry se znovu ozvaly a vyjel vrchní lovčí a za ním master.

Vyjeli jsme nejdříve krokem po asfaltové cestě směrem do kopce, potom jsme ale odbočili na jednu pěšinu a naklusalo se. Já s Veny jsme jely někde uprostřed vedoucí skupiny, nevěděla jsem, jestli nebude chtít závodit nebo dělat něco jiným koním, ale chovala se ukázkově, takže jsem jí o trochu povolila otěže. Nacválalo se, otěž nebyla potřeba, abych otěž zkrátila, ruce jsem nechala v klidu a spolu s ostatními cválala do kopce, před námi se ukázala první přírodní překážka, rozestupy mezi koňmi byly dostatečné, najela jsem na střed, klisnu trochu připobídla a překážku jsme čistě přeskočily. „Jsme šikovný holky, co?“ prohodila jsem tiše k Venuši a poplácala ji po pleci. Posléze se vjelo do lesa, klusem a stezka se sužovala, později bylo nutné jet za sebou a udržovat odstupy bylo těžší, ale bylo to dobré. Znovu se pobídlo do cvalu, brzy mi došlo, že zde bude umístěn skok. Nemýlila jsem se, po několika desítkách metrech se před námi objevily větve položené přes příkop, ve kterém jsme jeli. Bylo potřeba Venus trochu více pobízet, ale nakonec jsme se větve ani nedotkly. Cesta se začala znovu srovnávat a rozšiřovat, ale stále se cválalo. Cesta se klikatila lesem, v podstatě se jelo klusocvalem , na těžším terénu klusem, ale tam, kde se cválat dalo, tam se cválalo a jak mě, tak zřejmě i Veny se to líbilo, alespoň tedy nekladla žádný odpor, naopak místy zrychlovala více, než jsem chtěla, ale vždy jsem ji udržela. Na cestě bylo postaveno ještě několik překážek, ne moc vysokých, nejvíce tak do 70 – 80cm, tak dobrý odhad zase nemám, důležité bylo, že já i moje zlatíčko víme, že to skočíme. Nevím, jestli to byla hodina nebo dvě, střídaly se louky a pole místy lesy, na každém „úseku“, ale byly minimálně dvě překážky. To bylo dobře, alespoň tím pomůžu Veny s její sebejistotou na skocích. Před námi se otevřela louka, byly na ní rozmístěné dva skoky, jeden napůl přírodní, místo břeven byly silnější větve, ale stojany byly přivezené z jízdárny, druhý byl z balíků slámy. Udělali jsme dvě kolečka, takže jsme každý skok skočili dvakrát. Potom se zajelo zase do lesa, ale tentokrát se šlo krokem, povolila jsem otěž, tak, aby byla prostě volná, na zahozenou bych si netroufla, rozhodně ne, když se kdykoli může přejít do klusu nebo cvalu. Potom jsme vyklusali na jednu louku, Viděla jsem tři skoky, poslední dvojskok a u toho větvičky se s barevnými stužkami, první skok byl celkem lehký, obyčejný kolmák, trochu nižší a nad ním jakási větev na níž byly větvičky pověšené, během nájezdu na louku jsem předjela pár jezdců přede mnou. Teď jsem byla asi třetí nebo čtvrtá za masterem. Skok byl v pohodě, ale já se rozhodla zkusit ukořistit stužku až na druhém nebo třetím skoku. Při nájezdu na druhý skok jsem si uvědomila, že nejsem tak ohebná a že ta větvička je níže, než jsem si původně myslela. Raději jsem zamířila na střed a balíky slámy s výškou 70cm přeskočila normálně.POSLEDNÍ DVOJSKOK JSEM ROZHODNĚ CHTĚLA NĚJAKOU Z VĚTVIČEK CHYTIT. ZASEDLA JSEM PEVNĚ DO SEDLA A POBÍZELA UŽ NĚKOLIK METRŮ PŘED SKOKEM, OTĚŽ JSEM VZALA DO PRAVÉ RUKY, ABYCH LEVOU MOHLA CHYTAT, CHYTALA JSEM RADŠI LEVOU, PROTOŽE V PRAVÉ JSEM MĚLA BIČÍK. VENY ŠLA DOST V TEMPU, DOUFALA JSEM, ŽE DÍKY TOMU SKOČÍ PLYNULEJI A JÁ BUDU MÍT VĚTŠÍ ŠANCI VĚTVIČKU CHYTIT, DŮVOD K TÉTO DOMNĚNCE MI DALA UŽ NĚKOLIKRÁT. BLÍŽILI JSME SE KE SKOKU A JÁ POBÍZELA A JEDNOU RUKOU DRŽELA PEVNOU OTĚŽ. PŘI VÝSKOKU JSEM SE NATÁHLA NAHORU A PRAVOU RUKOU CHITILA JEDNU ZE TŘÍ POVĚŠENÝCH VĚTVIČEK, ALE JEN JSEM ŠKOBRTLA A VĚTVIČKA TAM ZŮSTALA VISET ZKUSILA JSEM TO U DRUHÉHO KŘÍŽKU, NEBYLO MOC ČASU, ALE I TAK JSEM SE NATÁHLA, TENTOKRÁT ÚSPĚŠNĚ, VĚTVIČKA MI ZŮSTALA V RUCE. Po doskoku jsem vzala otěže do obou rukou.

Potom se vjelo na vedlejší louku, kde bylo přichystané občerstvení, jak pro jezdce, tak koně. Zajela jsem k jednomu z provizorních uvazišť, odmotala vodítko z Venina krku a uvázala ji. Povolila jsem podbřišník a zároveň rozepla nánosník a donesla jí vodu a trochu sena a podstrčila jsem jí pár jablek a trochu suchého chleba. Rychle jsem si došla pro jídlo a pití plus bederku a vrátila se ke koni. Spolu se mnou tam sedělo i několik dalších hostů. Nepřekvapilo mě, že lidi z Floresty se drží při sobě, sem tam jsem sice měla chuť s někým prohodit pár slov, ale vypadali jako úžasný kolektiv a já se nerada někam cpu, připadám si pak jako páté kolo od vozu, takže jsem se radši pustila do řeči s jezdkyněmi a jezdci z jiných stájí, kteří tu mají nanejvýš nějaké příbuzné či trenéra nebo trenérku stejně jako já. Byli jsme v pohodě, taky se k nám přidal jeden kluk a debaty se od koní dostaly až k osobním věcem, jako škola a náš život včetně toho virtuálního života, chystali jsme se si dát nějaké kontakty, ale troubení velelo dotáhnout podbřišníky, nasadit přilby a klobouky a vyhoupnout se do sedel. Sundala jsem bederku a odnesla ji do toho auta, které je přivezlo, při té příležitosti jsem vzala bederky i ostatním a oni mi mezitím pohlídali Venus, rychle jsem se vrátila, ještě o dírku dotáhla podbřišník a vyhoupla se do sedla, spolu se skupinkou dalších čtyř lidí jsem jela k místu, kde nasedala liška, ta opět dostala náskok, nikoli však tak velký jako předtím, jako ta skupina, co se držela hned za masterem jsme ji občas i zahlédli, zezačátku mi to nedávalo smysl, ale pak na jedné louce hlavní host zakřičel Halali! A plným tryskem se rozjel za liškou. Rychle mi došlo, že teď je šance sebrat lišce její ohon, zasedla jsem a přiložila holeně na Venin bok a ta se rozjela do cvalu, nohama jsem ji pobízela a byly jsme tak v přední skupince, co honila lišku, chvíli jsem dokonce byla ve vedení, ale pak mě pár lidí předjelo a i když jsme se snažila, nestačilo to, vlastně jsem se tak snažila, až jsem si ani nevšimla, kdo ohon vlastně získal. Každopádně když všichni přede mnou začali zpomalovat došlo mi, že závod skončil, zasedla jsem Veny, přiložila holeně, vyrovnala se a potom trochu zaklonila a přitáhla otěže. Ze začátku se jí moc nechtělo, ale nakonec zpomalila a přešla do kroku, bylo to příjemné povyražení. Se „svojí“ skupinkou jsme se zase sešli a pokračovali v jízdě při sobě. Po cestě jsme se párkrát seřadili za sebe když bylo nutno, především na úzkých cestách, silnicích, ale hlavně na skocích.

Po příjezdu zpět do areálu Floresty jsme se rozdělili, každý tam, kde už měl před příjezdem „zakotveno.“ Veny jsem odsedlala a oduzdila, bylo ještě odpoledne a já tu chtěla zůstat i na vyhodnocení, na závěrečný soud, vzala jsem si na s sebou rovnou i oblečení, ale teď jsem si došla pro čištění a pečlivě ji vyčistila a přikryla dekou a odvedla jsem ji do jednoho z boxů v provizorní stáji pro ty, co tu zůstanou až do večera. Mezitím, co jsem měla volný zbytek odpoledne jsem se potulovala po areále a vlastně ho i obdivovala, to vybavení a systém, chvíli jsem žárlila a záviděla, ale pak jsem došla k závěru, že pokud mám koně ráda, tak ty nejlepší vymoženosti nejsou potřeba. Po několika minutách procházení jsem došla pro Venus, už by mohla být suchá, sundala jsem jí deku, potom jsem ji odvedla do jednoho výběhu, určeného pro koně hostů, bylo jich sice uvolněno více, ale v tomto byli koně lidí, se kterými jsem se během jízdy bavila. Nevím jak dlouho jsem je pozorovala, do toho samého výběhu si odvedlo ještě několik lidí, pár z nich je ale muselo převést. Po asi hodině jsem potkala lidi ze skupinky, ve které jsem jela, byli to fajn lidi, někteří mladší, jiní starší, ale nebyl to rozdíl více než tří let, a i tak jsme spolu vycházeli, pár jich odjelo, až jsme zůstaly jenom dvě, ale bavily jsme se spolu až do soudu.