nadvandy+valhalla: HUBERTOVA JÍZDA-LIŠKA
….den před samotným honem…
„Tak co, jsi nervózní?“ ptala se mě Ell snad už posté. Seděli jsme proti sobě v sedlovně a leštily si svoji jezdeckou výbavu. Já jsem se zrovna věnovala uzdečce. „ani moc ne, jsem ráda, že už mám trasu vymyšlenou a několikrát projitou, což mě děsilo nejvíc.“ Usmála jsem se na ni. „no, s tvým orientačním smyslem se i tak můžeme lehce ztratit.“ Vstoupil nám do hovoru Nath, který si přinesl vyprané sako. „hele, nech si toho, jo?“ mrskla jsem po něm špinavý hadr, který mu na hrudi zanechal tmavý flek. „budeš mi to muset vyprat.“ Rozhodil rukama v předstíraném úleku. „no, to určitě.“ Zašklebila jsem se. „Nad, ty nám fakt vydržíš neříct nic i připravované trase?“ objevila se mi za zády Bloodye. „ne.“ Zavrtěla jsem rázně hlavou. Celý týden čelím té stejné otázce:trasa honu. Myslím, že loni jsem na Sáru útočila stejně, ale kdo by si to pamatoval, že? „měla bys nám to říct, co když se ztratíme?“ zvolal Connor. Najednou bylo kolem mě strašně moc lidí, snad celá Floresta. „ale no tak, lidi. Nechte se překvapit, co pro nás Nad připravila.“ Rozháněla je netrpělivě Ell, která se potřebovala dostat ke své skříňce. „co je to tu za srocení? Vy už máte všechno hotové a připravené na zítřek?“ objevil se v sedlovně i Tom. Na jeho otázku byla jednoznačná odpověď, takže se tiše všichni rozešli, házejíc po mě zvědavé pohledy. „tak Nad, co sis to připravila?“ mrkl na mě pak spiklenecky Tom. „já to neřeknu, ani tobě, ani Ell.“ Hodila jsem významně hlavou ke kamarádce, která stála schovaná ve skříni a špicovala uši. „no dobře, ty jsi vážně jak studnice tajemství.“ Pohodil Tom rameny a odešel. „myslela jsi na všechny, koně i jezdce?“ zkoušela to Ell opatrně, když jsem leštila sedlo. „ano, všechno jsem promýšlela několikrát.“uklidnila jsem ji, a i když nebyla spokojená, nechala mě být. Moc dobře ví, že když mě někdo pořád otravuje, začnu být nepříjemná. „a propo, dnes jedu ještě na jednu kontrolní jízdu, projedu si některé úseky a zkontroluju terén, takže si to opět oživím. A mám i tajnou mapu, kde je cesta vyznačená.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky a odešla. Teď jsem ji určitě navnadila naplno. Třeba se rozhodne tu mapu i najít, ale to bude marné. Moje heslo k internetovému účtu nezná teda, snad… došla jsem si pro Val přichystala ji a potom vyrazila do terénu (viz. Terén)
„Tak, je všechno v pořádku a zkontrolované?“ „ano, je“ ujistila jsem naposledy Nioru. „výborně. Ráno si prosím přivstaň a buď k ruce našemu hostovi. Vím, že máš výbornou angličtinu, tak ať se u nás cítí, jako doma.“ „samozřejmě“ přikývla jsem a vydala se do stáje. všechny věci na zítřejší slavnostní událost jsem si připravila na stojan, abych pak ráno neběhala a nesháněla kde co. „kamaše, botičky, sedlo, poprsák, martingal, uzdečka, čabraka, podsedlovka, gelovka…“ kontrolovala jsem jednotlivé věci a dávala je na stojan. Do skříňky jsem si pak připravila věci na sebe, tedy svou honební sadu, která celý rok ležela ladem, helmu a bičík. Pak byl čas odebrat se do postele. Ještě než jsem usnula, prošla jsem si v hlavě celou trasu. Jednotlivé úseky i chody, kterými pojedeme. Jedna podstatná věc mi tam však chyběla: halali! Kde asi tento rok bude? O.o


…..den honu 6:00….
Budík zazvonil a přetrhl proud mých honebních snů. V břiše se mi ozvalo kručení, které značilo hlad. Mě v důležitých chvílích berou nervy jen výjimečně, zato mě dokážou složit sebemenší maličkosti. Rychle jsem ho zaklapla, abych neprobidla Ell, která měla ještě nějakou tu hodinku k dobru. Vyštrachala jsem se z postele a došourala se do koupelny, kde jsem si rychle opláchla obličej a natáhla se do džínů, mikiny a bundy. Jezdecké věci si vezmu až později. Zaklapla jsem dveře a pak se vydala do stájí, kde už se pracovalo. Koně snad vytušili dnešní výjimečnou atmosféru a když jsem vešla do stájí, koukaly na mě jejich hlavy přes mřížová okna. Došla jsem až k Valhallinu boxu. „ahoj krásko, tak co, vyspala ses dobře? Dnes je to opravdu důležité.“ Vešla jsem dovnitř a pomazlila se s ní. Její teplo mě probudilo k životu, pro tuhle ranní hodinu u mě neobvyklého. Vzala jsem si tašku s čištěním, Val přivázala a pustila se do čištění. Kobylka na sobě měla mokré fleky, které jsem vysušila stájovou utěrkou, abych ji mohla pořádně nablýskat. Nejprve jsem ji vzala gumovým hřbílkem a tvrdým kartáčem. Vydrbala jsem z ní pořádně všechno zaschlé bahno a pot a potom se pustila do rozčesávání hřívy. Ta šla vcelku dobře. Ocas byl o něco horší, ale když jsem do něj nastříkala rozčesávač, hned to šlo lépe. Pro dnešní příležitost jsem se rozhodla zaplést Val hřívu do bobíků a na kořeni ocasu udělat kousek zaplétaného copu. Bude to vypadat moc pěkně a navíc je to i rychlé. Nakonec jsem jí ještě přejela celou od hlavy až k zadnímu kopytu kartáčem s měkkými chlupy, na který jsem nastříkala lesk. Když jsem pak opouštěla box, kobylka se leskla jako ještě snad nikdy a měla nádherně zapletenou hřívu i ocas. Vzala jsem v přípravně krmiv kbelík a odnesla jí krmnou směs do boxu, aby se mohla nasnídat. Pak jsem přišla na řadu já. Odebrala jsem se tedy do jídelny, kde už to začínalo vířt. Objevili se totiž kluci ze spřátelené westernové stáje a já měla za úkol se s nimi seznámit, což bylo trošku trapné. Nevím, vůči druhému pohlaví jsem dosti nesmělá, pokud se samozřejmě nejedná o Natha nicméně jsem se usadila ke stolu společně s nimi a poslouchala jejich vyprávění o životě na ranči. Obzvláště jsem také ocenila to, že se neptali, kudy povede trasa. Brali to tak, jak to bylo, tedy čistě na mě a v tajnosti. Brzy si k nám přisedl také náš velevážený host, anglický všestrannostní jezdec William Livrey, který se se mnou dal ihned do řeči. Moje komunikační schopnosti trochu zeslábly, když jsem je nemusela používat, ale velmi rychle se daly zase do pohybu. Jsou věcí, které se prostě nezapomínají. Pan Livrey vyjádřil velké potěšení nad tím, že byl na tuto událost pozván a také si pochvaloval náš areál a přístup studentek. Až jsem se červenala, když jsem mu krkolomně povídala o našich životech tady. S omluvou jsem se pak zvedla od stolu, protože byl čas se jít připravit. Došla jsem tedy do šatny a otevřela skříňku, ve které už mě čekalo ramínko ověšené parádním honebním úborem. Nejprve jsem na sebe natáhla hnědé rajtky, potom mirové tričko a košili se stojáčkem, přes ní červené sako. Doladila jsem to stylovým liščím páskem a na nohy nazula vyleštěné jezdecké boty. V sedlovně jsem si pak sebrala svůj stojan, který byl připravený už od včera a já se tak vyhnula straknici kolem skříněk, kterou jsem samozřejmě předpokládala se sedláním jsem si dala na čas, všechno muselo hezky sedět, nikde nepřečuhovat jinak, než má. Na nožky jsem Val dala nové slušivé kamašky a také botičky, přitáhla jsem ještě gumičku na konci copánku na ocase a pak už jsme byly připravené. Ještě jsem si natáhla rukavice, narazila helmu a popadla bičík do ruky. „tak, teď jsme opravdu připravené.“ Usmála jsem se a otevřela dveře boxu, abych mohla Val vyvést ven. Byl čas zahájit letošní hon!
…nádvoří 9:50…
Když jsme vyšly s Val na nádvoří, překvapilo mne, jaký ruch tady panoval. Mezi jezdci, kteří již seděli na koních, se motali přihlížející diváci, kteří se snažili nafotit co nejvíc fotek. Jednoho fotografa jsem si všimla hned, jak ráda jsem ho opět viděla. Zamávala jsem mu na pozdrav, ale bohužel jsem se k němu nemohla dostat. zasoustředila jsem se tedy zpět na kobylku, která vnímala tolik okolo stojících dosti nervózně a přešlapovala jako dostihák před velkým startem. „jen klid, to bude dobré.“ Šeptala jsem jí, zatímco jsem dotahovala sedlo, stahovala třmeny a vyhoupávala se do sedla. Teď jsem si z výšky mohla prohlédnout všechny jezdce, kteří se již na nádvoří sešli. Bylo tu i dost cizáků, kteří se tvářili trochu ztraceně. Mezi nimi převyšovala Niora na Parisovi a na vše pečlivě dohlížela. Usmáli jsme se na sebe, kupodivu jsem nebyla nervózní, jen jsem se celá chvěla nedočkáním Spatřila jsem i pana Livreye na jeho hřebci Chillim, který stál stranou. On byl opravdu, ale opravdu hodně vysoký i z Valhallina hřbetu jsem k němu musela vzhlížet pak už se v sedlech objevili postupně všichni a diváci poodešli stranou. Na kraji nádvoří stáli myslivci v zelených kabátcích, které mě osobně, strašně imponují. Dodávají vousatým mužům takovou..autoritu. znenadání se ozval první hluboký hlas trubky, ke kterému se vzápětí přidali i další. Zahráli krátkou uvítací melodii, která byla znamením pro seřazení se do řady. Do té jsem se však já, Niora ani Livrey nezařadili. My jsme naopak své koně navedli čelem proti nim, protože my jsme byli ti hlavní myslivci udělali pár kroků blíže ke koním a spustili novou melodii. Objevila se Anette s košíčkem stužek, které postupně každému jezdci připnula buď na dečku, nebo rameno. „tak kam, ty liško podšitá?“ došla až ke mně. „na dečku, na rameni mám liščí ohon.“ Ukázala jsem jí na kožešinu, která byla z opravdové lišky. Anette mi připnula barevnou stužku na dečku a pak přešla k panu Livreymu a také jeho ozdobila touto pentličkou, která nás označila jakožto účastníky honu. Dozněly poslední tóny bravurně zahrané na lesní trubky a niora se mile usmála a začala svůj proslov. Přednášla ho tak zpatra, že jsem měla pocit, jako kdyby si ho vymyslela na místě. Jenže všichni známe její perfekcionistickou osobnost, takže ho měla určitě připravený minimálně týden „vítám vás všechny na letošním, již čtvrtém ročníku honu na lišku pořádaném na Florestě. Dovolte, abych vám představila naši lišku, kterou je letos Nadvandy.“ Pokynula ke mně. Na pozdrav jsem se chytila kšiltu helmy a sklopila hlavu, stejně tak pan Livrey, náš vzácný host. Nakonec Niora představila sebe, jakožto mastera. Potom přišla řada na mě, abych řekla něco o chystané trase. „trasa, kterou jsem vybrala, je dosti členitá, jak jistě sami poznáte, ale pokud jste vy i vaši koně v kondici, nebudete mít problém. Skoky jsou vysoké maximálně osmdesát centimetrů, většina z nich se dá objet. Terén by měl být příjemný, pevný, v noci nám nepršelo a včera bylo všechno v naprostém pořádku.“ Usmála jsem se na závěr. Koukala jsem na řadu jezdců připravených k vyjetí, jejich napětí mě přímo ozařovalo. Ozvala se krátká fanfára lesních trubek a niora pak tajemným hlasem odrecitovala zahajovací zrýmovaný proslov, který se od loňska nezměnil, ale opět byl nový. „a teď!“ zvolala Niora silně, když dozněla další fanfára. „liško-ujížděj!“ to byl pokyn pro mě, vrchního lovčího a smečku našich psů, kterou tvořili kluci z Floresty, tedy Tom, Nath a Connor, ale také westernoví přátelé Sam a Fred. Pobídla jsem Val do kroku a zatočila ji doleva, za mnou se pak rozjela postupně celá skupinka. Niora-master, vedla ostatní účastníky honu po našich stopách. Jakmile jsme vyjeli z nádvoří a dostali se na měkkou písčitou cestu, která vedla přes areál, naklusala jsem, abychom získali nějaký ten náskok, ale také rozhýbali koně. Bránou Floresty jsme tak projeli svižným klusem. Vedla jsem naši smečku prozatím po hlavní cestě, kterou stoupala do mírného kopečku, který jsme si vyklusali a pak přešli do kroku. Nyní jsem se potřebovala dostat na vedlejší cestičku, která nás dovede na mírný svah, kde jsou připraveny první skoky. Z hlavní cesty jsem na ni vytvořila ,s laskavým svolením hajného, průjezd, který mi pomohl Tom prosekat. Byl dostatečně dobře viditelný a navíc cesta byla trochu podmáčená, takže kopyta vytvářela dobře viditelné otisky. Odbočila jsem tedy doprava a projela vysekaným otvorem, který jsem udělala trošku větší, než bych potřebovala já s Val, ale myslela jsem i na ostatní jakmile jsme se dostali na cestičku, opět jsem naklusala. Postupně jsme se dostávali čím dál tím výš. „teď cval!“ rozhodla jsem. Bylo dobré si koně před skoky ještě protáhnout. Na víceméně rovném úseku této cestičky jsem proto pobídla Val do cvalu a zvedla se ze sedla do lehkého stehenního sedu. U výrazné břízy, která byla široko daleko jediná, protože tento úsek byl jehličnatý, jsem zpomalila do klusu a pak kroku. Byly jsme v kritickém úseku, protože tento kousek byl dlouhodobě promáčený a od konce léta prakticky nevyschnul. Přes něj jsme se proto přebrodili krokem. Bláto čvachtalo a odletovalo kolem. Jakmile jsme se přes tento kousíček dostali, mohla jsem opět vesele přejít do cvalu. „budou první skoky.“ Ohlásila jsem raději. Cválali jsme do kopce a z lesa vyjeli na trávou porostlou mez. Zabočili jsme ladně do pravé zatáčky a pak už nás čekaly první skoky. Úplně první byl kus padlého kmene podepřený špalky, po stranách jsem pak přivázala dva slabé stromky, jako ozdobu. Před skokem jsem zasedla do sedla, navedla Val do středu překážky a před odskokem pobídla. Po osmi cvalových skocích pak přišla druhá překážka. Použila jsem staré kovové stojany a březová břevna a stojany ozdobila větvemi z jehličnatých stromů. Koutkem oka jsem zpozorovala diváky usazené v kočárech, kteří na nás mířily objektivy fotoaparátů a cvakali zběsile jeden snímek za druhým. Po druhé překážce jsem přešla do klusu a pak kroku, sjela kousek dolů a pak najela na překážky znovu (takový oválek) abych dala fotografům šanci opravit nepovedené snímky po druhém překonání překážek jsem přešla do kroku a z této mýtinky vyjela nahoru na kamínkatou cestičku. Projížděli jsme tak kolem nádherných chladnokrevníků, kteří táhli povozy s diváky. Nemohla jsem si nevšimnout elegantního muže, který seděl v jednom z povozů a přes klín měl hozenou deku. Ach! -.- po této cestičce, která vedla mezi rozlehlými loukami a již lemovaly občasné pásy stromů, jsme šli dobrý kus cesty. Nechala jsem Val vytáhnout otěže a pochválila ji. Podívala jsem se zpět, jak i ostatní překonávají první překážky. Na cestě se brzy začaly objevovat trsy trávy, které se postupně slily v jednotný středový pás, po kterém se velmi dobře klusalo, takže jsem toho využila a opět zrychlila. Zvedala jsem se rytmicky ze sedla a kontrolovala vzdálenost ke křižovatce. Před ní jsem opět přešla do kroku, protože nevím z jakého důvodu, ale tohle místo bylo vybetonované. Zastavila jsem se před malým pomníčkem, na kterém dosud hořela svíčka, kterou tam někdo nedávno dal. A ač nejsem věřící, ba jsem dokonce zarytý ateista, zastavila jsems e před tímto místem, sklopila hlavu a vzpomněla si na maminku. byla by na mě pyšná, určitě… každý se na chvilku zamyslel a vzpomněl na někoho blízkého. „můžeme jet dál?“ ověřila jsem si, zda už se všichni vrátili ze vzpomínek zpátky do reality a pak Val pobídla do kroku. Zahnula jsem doleva. Cestička teď jasně klesala, ale ze zkušenosti vím, že pozvolna, takže jsem přešla do klusu a sklusala tento úsek. Pomalu a bezpečně. Po levé straně se nám táhla široká pole, vpravo jsme pak měli pás listnatých stromů. Potom jsem opět přešla do kroku, protože se před námi rázem svažoval prudší kopec, který jsem objevila opravdu náhodou a poprvé ho sjela doslova po zadku Val jsem již naštěstí naučila tyhle svahy scházet. Nejdůležitější bylo, aby zadky složila dost pod sebe a já se jí neskutálela přes krk. „velmi pěkné!“ uslyšela jsem zezadu výkřik pana Livreye, kterého takovýto terén evidentně zaujal a potěšil. Držela jsem se pevně koleny, pobízela silně holeněmi a rukama se přidržovala poutka na popršku, abych Val netahala za hubu. Ačkoli jsem tento kopec sjížděla už několikrát, ulevilo se mi, když jsem ho sjela v pořádku a kobylka se konečně vyrovnala do vodorovné polohy po sejitém kopci jsme odbočili opět doleva a klusali po měkké lesní cestě opět kousíček dolů, překročili/přeskočili malinký tok místního potoka a vyklusali opět kus do kopce. Vynořili jsme se na asfaltové silnici, kterou jsme krokem přešli a zanořili se opět do lesa. Ocitli jsme se na začátku úzkého údolíčka, které mírně stoupalo do kopce. „cval!“ zavelela jsem a pobídla kobylku do cvalu. Přes koryto údolí byly položeny nizoučké překážky. O tomto úseku jsem Lisu informovala a pověděla jí, že překážky se tu objet nedají, možná sem nováčky navede, možná ne. Možnost prohlédnout si toto místo měla, takže konečné rozhodnutí je na ní. Překážky byly na šest cvalových od sebe, Valhalla se do nich vešla s přehledem. Byly nízké, břevna tvořila kmeny měkkých stromů. Překonat je nebylo nijak obtížné, koně prostě jen zvedli nohy výš jakmile jsme se překonali poslední překážku, museli jsme se dostat z údolíčka, takže jsme vycválali jeho okraj. Poradila jsem Lise jedno místo, kudy může se začátečníky projet pohodlněji, ale my, zkušení jezdci, jsme si to dali pěkně zostra ocitli jsme se na měkké cestě, která vedla kolem luk. Odbočila jsem z cestičky na měkký travnatý povrch. Tady byly opět připravené nějaké překážky. Louka se v dálce zvedala a nádhernou krajinu rýsovaly oranžově zbarvené lesy. Otočila jsem kobylku za pravou rukou, vracela jsem se tedy jako by zpátky k údolí, avšak najížděla jsem na první překážku, což byl kolmáček asi 50 cm vysoký. Po jeho překonání jsem točila na levou ruku, kde byl umístěn jednoduchý dvojskok tvořený dvěma nízkými, 40 cm vysokými kolmáčky. Potom přišel opět levotočivý obrat a směřovala jsem si to na překážku z balíků slámy, která byla na okrajích přizvednutá, aby byl pěkně vidět střed. Rozhodla jsem si tento kruh zajet ještě jednou, takže jsem to stočila zpět na první překážku, dvojskok a balíky. Potom už jsem přešla do kroku a nechala Val vytáhnout otěže. Navedla jsem ji na cestičku, po které jsme mířili k blízké odpočinkové louce, kde byla naplánovaná pauza a další skoky