kitty + asie: -> ty obdelníčky maj bejt usmívající se smajlíci Word mi to předělal..

Večer před honem jsem seděla v sedlovně, na stojanu srovnanou veškerou výbavu, kterou jsem včera hodlala dát Asii, a všechno to hezky leštila. Na rozdíl od Maki, Blood a Nadvandy jsem sadu pro Asii nedostala, protože jsem hon měla jet letos poprvé a tak jsem musela brát kamaše i dečku základní. Kamaše jsem jiné neměla, a jakákoliv zakoupená nebo vyhraná dečka by se příliš tloukla s mým úborem „lovce“, takže můj výběr vybavení dopadl takhle. I tak bylo ale potřeba všechno umýt, co šla tak natřít krámy, a nablýskat. Nezapomněla jsem ani na podbřišník, ani na otření třmenů, dečku jsem dala vyprat a kamaše a botičky jsem omývala mokrým hadrem. Strávila jsem nad tím nějakou dobu, ale výsledek stál za to a já se spokojeně vydala pro Asii do výběhů – měla jsem ještě v plánu jí umýt hřívu a ocas, aby bylo zítřejší zaplétání snažší a aby se hezky leskla.

DEN HONU
Z postele jsem vystřelila jako rybička, ačkoliv bylo teprve něco kolem šesté hodiny ranní, a Maki opodál ještě zařezávala Nevím proč, asi to vzrušení z denšní události na mě působilo jako kofein, a já tak nebyla ospalá, unavená, ani dezorientovaná, jak brzy po ránu občas bývám – okamžitě jsem vhupsla do uniformy a rozběhla se přes dvůr do stájí, načapat si tu svojí slečnu.
Uličkou mezi boxy se ještě pořád neslo spokojené oddychování, jak většina koní ještě spala, a jen u některých už postávaly jejich jezdkyně a chystaly si je na tu dnešní slávu. Stejně tak já jsem vklouzla do sedlovny, otevřela šuplík ve svojí skříňce a vzala si bílé gumičky, které pěkně kontrastovaly s Asiinou barvou, nůžky a hřebínek, na protrhávání hřívy. Z tašky s čištěním jsem si vzala plastové hřbílko, jelikož kartáč na rozčesání ocasu jsem nevlastnilo, a hřbílkem to šlo jakž takž taky.
Stála jsem u Asiina boxu, a jemně zamlaskala „Holčičko, vstávej“ zašeptala jsem, a Asie, která ke mně do té doby stála zády, se otočila a pohlédla na mě. Koukala docela vyjeveně, jakoby nechápala, co tam dělám – byla docela citlivá co se výkyvů z normálního režimu týče, zvlášť když jsme si navykly každý den na stejný časový harmonogram. „Dneska bude velká sláva, tak tě musíme pořádně vyfešákovat“ vysvětlila jsem kobylce, a ta mi jen jemně dýchla do dlaní, a zase se otočila ode mě.
Rozhodla jsem se začít od ocasu, takže jsem přistoupila kobylce k zádi, vzala ten ohon do ruky tak, abych jí nestála přímo za zadkem, a plastovým hřbílkem jsem začala žíně na ocasu projíždět – nešlo to tak dobře jak by to šlo hřebenem, ale to že byl ocas včera umytý tomu přeci jenom pomohlo a navíc jsem potřebovala důkladněji rozčesanou hlavně horní část, která šla docela dobře. Když to bylo, a ocas se v části u kořene nešmodrchal, vzala jsem do ruky dva pramínky, jeden z každé strany této části ocasu, a začala zaplétat splétaný copánek, který jakoby ve výsledku objímal zbytek žíní. Vypadalo to moc pěkně, a když byl copánek dlouhý asi tak, aby když jsem Asii nadzvedla ocas, tak ta část která volně splývala dolu už byla nezapletená, přestala jsem a ten pramínek, který tvořil ve vrchní části copánek jsem zapletla do copánku naprosto obyčejného, po celé délce. Konec jsem zagumičkovala a pak si spokojeně prohlédla výsledek. „Hlavně ne že se začneš drbat“ napomenula jsem Asii, a přesunula se k hlavě. Stejně jako ocas, i hřívu bylo potřeba nejprve upravit, než se mohlo začít se zaplétáním – tentokrát ale nešlo jenom o rozčesání, ale i o zkrácení a protrhání. Vzala jsem tedy hřebínek a začala s ním Asiinu hřívu rozčesávat. V některých místech to šlo ztuha, ale ne proto, že by se hříva zacuchávala, nýbrž proto, že byla na daném místě tak hustá, že měla problém úzkým hřebínkem projít. V takovém případě jsem tento úsek hřívy nadzvedla, a vzala parmínek z jejího spodku. Ten jsem namotala na hřebínek, až ke koření, a pak škubla. Hříva zůstala na hřebínku a já takhle protrhávala, dokud to bylo potřeba. Nakonec jsem vzala nůžky a celou hřívu dostříhala do stejnoměrné délky – teď byl každý úsek hřívy stejně dlouhý a stejně hustý, a to bylo pro dobře vypadající zapletení velice důležité.
Rozdělila jsem si hřívu do dvanácti stejně velkých culíčků – chvilku mi trvalo, než jsem odhadla jak velký by měl být jeden culíček tak, aby opravdu tvořil jednu dvanáctinu hřívy a já nemusela udělat jeden culík o hodně menší nebo o hodně větší, ale povedlo se mi to. Hřívu na kohoutku jsem nechala volně, vypadalo to tak přeci jenom přirozeněji. Každý culíček jsem pak rozpustila, a udělala z něj copánek – opět jsem si dala záležet, abych ho pletla ze tří stejnoměrných dílků, abych ho utahovala a bobánek byl tak pevný, ale zase ne tak moc, aby se tím hříva neničila. Z každého copánku byl asi centimetrový koneček volné, nezapletené hřívy, když jsem ho zagumičkovala. Když byla Asie ocopánkovaná celá, tak jsem z copánku udělala bobík – ohnutím v polovině, konečky směrem ke spodnímu koření hřívy, a pak to samé ještě jednou – vrcholem ke spodnímu kořeny. Volné konečky se tak schovaly pod to zapletené, a já mohla bobánek zagumičkovat. Dávala jsem si během práce pozor, abych měla bobánky asi stejně vysoké, ale vzhledem k tomu, jak pečlivě jsem pracovala už do té doby, to nebylo nic těžkého. Stejně jsem nakonec zapletla i Asiinu kštici, aby nekazila výsledný efekt.
Když byla Asie hezky zapletená, donesla jsem jí krmení a ještě jednou jí napomenula, že se nemá drbat, tak doufejme, že to pochopila
Na snídani jsem se moc nezdržela – přítomnost tolika cizích lidí – dorazili totiž už kluci z westernu – mě trochu znervózňovala, tak jsem si jen rychle vypila hrnek kakaa, vzala do ruky namazaný rohlík a vrátila se zpátky k nádvoří, protože ačkoliv náš anglický host, pan Livrey už tu byl, pro mě měl přijet ještě jeden speciální účastník. Jako externí jezdec se totiž na náš hon přihlásila Stella, moje kamarádka z před-Florestovského období A jako diváky s sebou vezla svoje rodiče a mojí mladší sestřičku Abi  Měli přijet někdy touhle dobou, tak jsem je už netrpělivě vyhlížela. Sue mi poradila, co pak mají udělat s autem a přívěsem, a že mají k dispozici travnaté plochy po areálu, stejně jako padoky. Přikývla jsem, a to už k hlavní bráně přijížděl známý černý džíp. Za okénkem řidiče jsem bezpečně poznala Stelliného tátu. Projeli dovnitř, a já jim posunky ukázala, kde mohou zaparkovat. Jakmile auto zastavilo, ze zadního sedadla vyskočila modrooká blondýnka, dvěma skoky byla u mě a vrhla se mi kolem krku. „Kitty, čau, rajťáku“ smála se a já se musela zasmát taky, její dobrá nálada byla nakažlivá  „Čauky bloncá. Těšíš se?“ „Jasně. Hlavně ty se těš, až uvidíš Marlenku, ta kobyla je skvělá“ přikývla jsem, Stelle před dvěma měsíci rodiče pořídili konečně velkého koně, jelikož ze svého poníka už odrostla. Její kobylku jsem ale ještě neměla možnost vidět, tak jsem byla zvědavá, jak koupě dopadla. „Když je tak skvělá tak proč jí ještě neletíš obstarat?“ ozval se zezadu Stellin táta a už ke mně přistupoval. „Ahoj Kitty, jsem rád že tě zase vidím. Vy si tu docela žijete, co?“ rozhlédl se uznale po areálu a já se hrdě narovnala. „No jistěže, když na to máme, tak proč ne“ zopakovala jsem frázi, kterou jsem už mnohokrát slyšela od Niory, a pak se zasmála. „Je fakt že oproti domovu je to tu luxus“ „To i oprotí naší vilce“ oponoval mi Stellin táta a pak se na mě usmál. „Tak kam s autem?“
Všechno jsem mu vysvětlila a ukázala, a on se jal odpojovat přepravník. To už byla venku i moje milovaná desetiletá sestřička. „Abi!“ houkla jsem na ní a začala jí mávat. Ta se jen nervózně pousmála a přišla ke mně. Chápala jsem její nervozitu, bývala docela vystrašená, když se ocitla v cizím prostředí. „Je to tu obrovský“ pípla, a já jí pevně objala. Jsem o pět let starší a Abi je i na svůj věk docela nízká, takže jsem se musela trochu sklonit. „Jak se máte doma?“ zeptala jsem se, a Abi jen lhostejně pokrčila rameny. „Pořád to samé, přece to znáš.“ Povdychla jsem si. Abi mi pořád nebyla s to odpustit, že jsem z domova odešla sem. Najednou jsem ale uslyšela klapot kopyt, jak Stella sváděla svojí kobylku z přepravníku dolu. Zvedla jsem hlavu a musela se pousmát, Marlenka byla vážně nádherný kůň. Stella si mého pohledu všimla. „Fešanda, co?“ vyzubila se hrdě a já přikývla. „no to teda jo“ Marlenka byla bezesporu německé krve, připadalo mi že bude asi hannoverák, ale sportovní plemena si jsou všechny tak podobná, že s jistotou jsem to říct nemohla. Byla o trochu vyšší než Asie, měla, až na úzkou lysinku, co se jí táhla od čela až na nozdry, a na podkolenku na jedné zadní noze, uhlově černou barvu a připadalo mi, že se stavbou těla podobá Asii, oproti tomu její výraz mi připomínal Enigmu – to ale mohlo být spíše tou lysinkou, protože jí měla docela podobného tvaru. „Kolik jsi říkala že jí je, šest let?“ „Jojo, je ještě mladá. Ale tím líp, aspoň mám teď čas si zvyknout na to, že jezdím velkého koně, a až bude v nejlepší kondici, budu už připravená na pořádné závody“ usmívala se hrdě Stella a já se jenom pousmála. „Pojď, ukážu ti, kam jí můžeš zavést. Vezmu ti věci“ řekla jsem, a ohlédla se na Abi. Bylo vidět, že Marlenka se jí líbí, naprosto totiž ignorovala to, že jsem se tak rychle soustředila na Stellinu kobylku, a jen pohledem sledovala elegantní vranku. Musela jí vidět už mockrát, protože Marlenka byla ustájená ve stáji, která sdílela areál s dětským domovem, a o to víc se mi líbilo, jak jí Abi sledovala, byla jí naprosto okouzlená 
Většinu doby jsme si pak u padoků se Stellou povídali – Abi se musela se Stellinými rodiči vydat na cestu, aby mohli celý hon sledovat jako diváci, a my na sebe tak s kamarádkou měly klid. Povídaly jsme si hlavně o našich kobylách, a Stella se nemohla dočkat, až uvidí Asii. Za chvilku už ale bylo devět hodin, a já musela ještě na hon přichystat sebe – takže jsem se s blondýnkou rozloučila a vydala se do hlavní budovy, do šaten. Tam jsem vytáhla ze skříně svojí zbrusu novou huberovskou sadu, a začala se převlékat. Bylo to asi poprvé, co jsem na sobě měla jiné rajtky než ty uniformované – tedy párkrát jsem na závodech měla ty závodní, dobře. Každopádně to už bylo taky delší dobu, a mít na sobě zase nové rajtky byl skvělý pocit :3 Dala jsem si na ně ještě nový pásek, a přes to červené ladící sáčko. Pod ním vykukovala ozdobná spona, která ideu honu krásně podtrhovala, a já si spokojeně zavrněla, vypadalo to nádherně. Ještě hnědé rukavice, které odstínem odpovídaly rajtkám, a pak jsem se pomalu otočila na klobouk, který stál pořád uklizený na poličce. Rozpustila jsem si vlasy, a zkusila si ho nasadit. No, připadala jsem si jako Popelka, když rozlouskla první oříšek. Alespoň tedy myslím že to byl ten první, co se v něm ukrývala ta vestiška, kuše, a klobouček s ptačím pérkem. Zálibně jsem si prohlížela výsledek v zrcadle a skoro mi přišlo líto, že si klobouk na hon nevezmu – měla jsem takovou zásadu, pdoel které jsem prostě na koně bez přilby nesedla, ať už se dělo cokoliv. Sice ano, v sedle už jsem nebyla začátečník, Asii jsem znala a věřila, ale pořád jsem nemohla vědět, co udělá například až se pojede halali, kdy se ty desítky koní rozběhnou přes louku zběsilým cvalem – a když jsem si vzpomněla na náš první cval v terénu, kdy jsme si s Kari dávaly na cvalovce závod a já se pak Asii snažila zastavit, což se jí nelíbilo, tak mi hodila kozlíka – usoudila jsem, že bude opravdu lepší jet v helmě, a tak jsem s lítostí kloubouček sundala a uklidila ho zpátky do skříňky. Hnědé kudrnaté vlasy jsem si stáhla do culíku, ne nízkého, ale takového, abych na něj dala přilbu, a vydala se do sedlovny, pro Asiino vybavení.
na stojanu už jsem tam měla připravené enduranční sedlo, uzdečku s martingalem, gelovou podložku, a vykrojenou dečku, kterou dostávali všichni jezdci – nebyla nijak originální, ale světlý okraj v kombinaci s tmavou barvou dečky vypadal na vrané Asii taky dobře, a hlavně se nebude tak tlouct s mým úborem, jakoby se s ní tloukla třeba fialovo zelená podsedlovka od Eskadronu, kterou jsme s Asií vyhrály na veřejném tréninku. Kamaše a botičky jsme měly jen jedny, takže tady jsme neměly na výběr, a samozřejmě ještě gelovou podložku – i ta byla hezky nableštěná, ačkoliv nebude při jízdě moc vidět. Ještě tašku s čištěním a vše jsem to vezla k Asiinému boxu. Začala jsem klisnu hřebelcovat jako obvykle, ale samozřejmě hřbílko a kartáč prostě veškerý prach ze srsti nedostanou, tak jsem jí navíc ještě přetřela vlhkým hadrem, a kolem nozder a očí navlhčenou houbičkou. Navíc jsem si jí dovedla do mycáku, pořádně jí ostříkat nožky, a rovnou jsem trochu ostříkla i konec ocasu, ve kterém se už zase zachytilo trochu nečistot.
V devět padesát už jsem stála i s Asií na nádvoří, kde se začínali hromadit lidé. Asie z toho začínala být nervózní, tak jsem jí popovedla opodál, kde stála Stella s Marlenkou. Stella jako jedna z mála neměla hubertovský úbor, byla vyfiklá jak kdyby měla jet prvotřídní parkur – Marlenka měla klasickou černou uzdečku, s čelenkou s černobílým zdobením, pak bílou podsedlovku a k černým zvonům bílé kamaše. Stella k ní hezky sedla černým sáčkem, bílými rukavicemi a rajtkami a nablýskanými černými jezdeckými botami – ostatně ty jsme měli všichni. Blonďaté vlasy, které jí hezky splývaly po uhlovém sáčku, měla svázané černou stuhou, a výsledný efekt byl dokonalý. Pravda, na hon se to možná úplně nehodilo, ale Stella vyčnívala prostě vždy a všude a že jí to slušelo, jí nikdo nemohl upřít. Došla jsem až k ní, a představila jí Asii. Vranka se rozhlížela všude kolem, a já to musela Stelle vysvětlit. „Není vůbec lekavá, ale je hodně senzitivní, a když je kolem takovýhle rozruch, je vždycky nesvá a má pořád chuť vyrazit“ Stella pokývala hlavou. „To Marlenka vůbec. Vlastně jí řkám krvavá Mary, když si vezmu jak je chladnokrevná.“ A byla to pravda, na to, že kolem byly desítky cizích koní, byla v cizím prostředí, a byla šestiletej mlaďoch, byla Marlenka naprosto v klidu. Uchechtla jsem se, dotáhla Asii podbřišák, a vyšvihla se do sedla. Stella mě napodobila a já jí pak začala ukazovat různě lidi z Floresty a jejich koně. Dohodly jsme se taky, že pojedu v honu za ní, protože v jezdecké škole neměla Stella jezdit do terénu s dalším koněm a nevěděla tak, jestli náhodou Marlenka nevykopává. A o mě věděla, že jsem dostatečně zdatný jezdec na to, abych si u Asie pohlídala rozestup, aby k tomu Marlenka neměla důvod. To už zazněly slavnostní fanfáry z lesních rohů, a my se šly se Stellou srovnat do řady, která se na nádvoří vytvořila. Koní bylo víc než dost, jen 23 účastníků bylo z Floresty, plus pan Livrey, kluci z westernu, externí jezdci… Mohlo tu být něco pod čtyřicet koní, a to už je pořádný rumraj.
Přistoupila ke mně Anette s košíčkem se stužkami. „Kam?“ zeptala se stroze, a já ukázala na Asiinu podsedlovku. „Nevrlá jako vždycky“ ušklíbla jsem se potichu, když odešla, a Stella n ní jen zírala. „To je ta jak jsi mi o ní povídala?“ „Jop, Anette. Vidíš jak je na kluky usměvavá?“ naklonila jsem se v sedle a skutečně, Blondýnka teď stála u jednoho z westernových jezdců, smála se a pohazovala vlasy.
To už promluvila Niora. „Milé dámy, vážení pánové, studentky Floresty i jezdcí z jiných stájí. Dovolte mi, abych vás tímto přivítala na letošním, už tradičním, Florestovském Honu na lišku. Velice mě těší, že jsme se tu sešly v tak hojném počtu, a doufám že si všichni ze dneška odvezete skvělé zážitky. Jsem Niora, ředitelka Jezdecké Akademie Floresta a Master dnešního honu. Dovolte mi tu přivítat, a také poděkovat za účast, panu Wiliamu Livreyovi, našemu vrchnímu lovčímu a přednímu anglickému všestrannostnímu jezdci“ Pan Livrey uslyšel své jméno a Niora mu tuto větu přeložila do angličtiny. Ten s úsměvem pokývnul, a odpověděl „You are very welcome.“ To už Niora představila i Nadvandy, která se široce usmívala a mě napadlo, že to vůbec vypadá, že by bal nervózní. Řekla nám pěr vět k terénu, kterým pojedeme, a pak už Niora začala slavnostně odříkávat báseň. Následovaly další fanfáry, a blondýnka zvolala „Ujízděj Liško, ujížděj!“ Nadvandy na to pobídla klisnu do kroku a vydala se směrem k hlavní příjezdové cestě. „Rychlost ujíždění level max“ šeptla mi Stella a já se musela zasmát. Zařadili jsme se do přední části konvoje, a já podle dohody jela za Stellou. Už v areálu jsme přešli do klusu, a já nechala Asii hezky vytáhnout otěž, aby se mi pořádně protáhla, dnes to bylo důležité, bude to namáhavá jízda. Po projetí bránou jsme směřovali hlavní cestou do mírnéh kopečku, takže jsem vysedávala v lehkém předklonu a spokojeně konstatovala, že Asie se mi nesnaží prchat, jak tomu bývalo obvykle – že by se naše práce vyplatila a ona se konečně přestala tolik hnát?
Vyklusali jsme kopeček a přešli do kroku. Pochválila jsem vranku na krku a k mému překvapení Nadvandy zahnula doleva – do úseku, který byl, jak jsem věděla, naprosto neprůjezdný, byl tam podmáčený les, a hustníky, a vjet tam s koněm? Jakmile jsme ale vjeli do lesa i my, pochopila jsem – byl tu vysékaný průjezd, a podle otisk kopyt na podmáčené půdě bylo vidět, žetudy už Nadvandy musela několikrát projíždět. Zauvažovala jsem, kde se asi vynoříme, a v hlavě jsem dala dohromady hned dvě možnosti. Správná se ukázala hned ta první, když jsme se po vynoření z lesa napojily na lesní cestu, na takovou kratší cvalovku. Vzala jsem si proto Asii na kratší otěž, a když Nadvandy houkla, že se necválává a přední část postupně naskočila, byla jsem připravená a Asie mi nevyrazila dopředu tak, jak chtěla. Nacválaly jsme raději přes klus, a já jí zase nechala dát hlavu dopředu a dolu. Stála jsem ve stehnovém sedu, aby si mohla pohodlně uvolnit záda, a aby se tak lépe rozehřála. Necválalo se dlouho, nicméně na rozehřátí koní před skoky to stačilo, a brzy se přecházelo zase do kroku. Přecházet do nižších chodů jsem začínala hezky brzy, abychom dodržovali odstup od Marlenky – ta totiž začala ve cvalu pošvihávat ocasem, byla zřejmě z toho množství koní nervózní, ač se tak na nádvoří nejevila. Projížděly jsme teď místem, kde bylo bahno a odlétávalo koním od kopyt – v ten moment jsem byla rád,a že jsem měla jen základní botičky a kamaše, že se zamažou mě nemrzelo tolik, jakoby mě mrzelo takhle si ušpinit ty krásné červené, které měly holky z hubertovské sady A jakmile byl terén zase sušší, zaskočili jsme do cvalu.“Budou první skoky!“ zaslechla jsem Nadvandy, a pro jistotu jsem to houkla zase za sebe – přeci jenom nemohla dokřičet až na konec řady  Projely jsme z lesa kolem křovisek a vynořili se na jakési mezi, na které byly připraveny první dva skoky. První z nich byla kláda podložená špalky, druhý v podstatě kolmák s větvemi stromů místo břeven. Vypadalo to pěkně a mě napadlo, že musím pak Nadvandy sklonit poklonu, jakou si s tím dala práci. Teď jsem se ale musela soustředit na to, abych s Asií zkrátila tempo, abychom měli dostatečný rozestup, který přece jenom u skoků potřeboval být o něco větší než jen při cvalu. Nechala jsem v pomalejším cvalu Marlenku odcválat ještě o kousek dál, než jsem Asii dovolila zase rozcválat se normálním tempem. Pořád jsem si jí hlídala, aby mi nevystřelila kupředu, a před odskokem na kládu jsem jí podpořila pobídkou. Asie se přehoupla přes už jsme mířili na další překážku. Překážky byly nízké, a nebylo teda tolik třeba dávat si pozor na správný nájezd, stačilo nic vyloženě nezkazit. Přehouply jsme se i přes další překážku a já si teprve teď všimla, že opodál už jsou vozy s diváky. Vteřinu jsem ztratila tím, že jsem se pokusila mezi nimi najít Stellu, ale nepovedlo se – musela jsem sledovat předek kovoje a včas reagovat, takže mi teď nezbývalo než dát Asii přechod do kroku přes klus a vrátit se zase před překážky, jak nás vedla Nadvandy. Před nimi jsme si znovu naskočili, a dali si to zase celé znova – nechala jsem Marlenku poodjet ještě o něco víc, takže po naskočení do cvalu jsem si klisnu jen porovnala tak, aby najížděla na střed a kolmo, a víc jsem jí neopravovala.přelítly jsme přes první překážku a pak osm cvalových, a následovala i druhá. Po tomhle jsem Asii nechala odcválat pár cvalových, než jsem jí dala zádrž přes klus do kroku a nechala jí vytáhnout otěž. Teď jsme projížděli přímo kolem diváků, a já mezi nimi konečně našla Stellu. Zamávala jsem jí a mě neuniklo, jak se zálibně prohlíží Asii. Otočila jsem Asii opatrně otěží krk tak, aby se na Stellu podívala, a v ten momentě nás takhle vyfotil Stellin táta, Zasmála jsem se, pohladila vranku po čele, jelikož to v téhle poloze šlo, a pak si všimla, že se na mě otočila Stella „Tvojí sestřičku začínaj fascinovat koně“ usmála se na mě a já přikývla „Taky jsem si všimla. Bacha, kluše se“ upozornila jsem Stellu, a ta se beze slova otočila a s kobylkou naklusala. Stejně tak já jsem stiakl holeně, a pořád na vytažené otěži jsem začala vysedávat. Asie stříhala ušima a bylo vidět, že tenhle program se jí líbí. Klusalo se jen chvilku, než se před betonem přešlo do kroku, a najednou jsem spatřila, jak se hlouček koní vepředu zastavil. Zasotřila jsem na těn malý objekt, u kterého všichni postávali a rozeznala malý památníček. Všichni kolem postávali se sklopenými hlavami, a u nich postupně zastavili všichni koně. Viděla jsem, jak se všichni pohroužili do vlastních myšlenek, jak všichni vzpomínají na někoho blízkého. Všichni až na mě. Neměla jsem mámu, neměla jsem tátu, neměla jsem proto ani babičky a dědečky, nevěděla jsem o nikom mě blízkém, kdo by zesnul. Přesto jsem sklonila hlavu, a začala rty neslyšně opisovat modlitbu. Za zesnulé duše blízkých mých přátel, za odpuštění mojí mladší sestřičky, za to, aby si našla něco, jako já Florestu, nějaký smysl toho všeho. A za štěstí a bezpečí všech mých blízkých. „amen“ šeptla jsem tiše, to jediné slovo by se možná dalo zaslechnout, kdyby stál někdo Asii přímo u plece, a rukou jsem na svém těle opsala kříž. To už koukala vzhůru i Nadvandy. „můžeme?“ otázkou vytrhla mnoho účastníků z myšlenk, ti ale přikývli a my vyrazili dál. Naklusalo se, a protože cestě postupně klesala, vysedala jsem v lehkém záklonu. Tohle bylo v pohodě, ale to co se objevilo před námi, jakmile jsme vyjeli na kopec, jsem fakt nečekala. Svah tu byl natolik prudký, že se muselo přejít do kroku, a i tak měli někteří koně menší problémy. Asie byla zvyklá makat pořádně odzadu, takže neměla žádný moc velký problém, přesto jsem jí nepobízela moc dopředu a nechala jí, ať se s tím popasuje jak bude potřebovat. Seděla jsem v záklonu a snažila se tak nevyvést klisnu z rovnováhy. „Very nice!“ zaslechla jsem zvolat pana Livreye, a neuniklo mi, jak se Stella rozesmála. Potichu napodobovala jeho anglický přízvuk a já se musela zasmát, ona prostě nevydržela vážná za žádné situace.
Bylo poznat, jak se Asiu uvolnila, jakmile jsme měli tento svah za sebou a já jí pochválila. „Hezky ses s tím popasovala“ zašeptala jsem jí. Po krokové pauze se přešlo zase do klusu, opět se klesalo dolu a já doufala, že žádný takový svah už nepřijde A nepřišel, místo toho jsme po překlusání koryta místního potoku dojeli krokem v úzkému údolíčku. Čekaly nás další překážky, tedy alespoň jsem tak odhadovala, a spolu se zbytkem grupy jsme zaskočili do cvalu. Opět jsem si dávala bacha, abych nechala před námi dostatečný rozestup, aby se mi Asie nerozlítla, ale když zlstávala v pěkném kontrolovatelném cvalu, přešla jsem do stehenního sedu a užívala si její pravidelné tempo. Přes údolí bylo položeno několik překážek, které se nedaly oběhnout a byly nizoučké, a Asie tak jenom zvýšila cvalový skok. Pro mě jako pro jezdce to bylo velice příjemné, bylo to jako na houpacím koni  Docela mě mrzelo, když jsme překonali i poslední nizoučkou překážku, ale ve cvalu se pořád zůstávalo, a my teď vyjížděli kopec , který tovřil okraje údolíčka, přímo nahoru. Zůstávala jsem prot ve stehnovém sedu a užívala si ten pocit, když Asie napínala všechny svaly v těle. Po vycválání tohohle kopce jsme se stočili na již připravené překážky. První byl asi půlmetříkový kolmák, před kterým to ale Marlence podklouzlo, a kobylka Stelle před překážkou zastavila. Stočila jsem proto Asii kolem nich až na následující nízký dvojskok, který Asie překonala jedna radost, a už jsem pohledem sledovala další překážku z balíků slámy. Ta byla trochu delší, tak jsem Asii nechala natáhnout krok a před odskokem jsem podpořila pobídkou. „Šikulka jsi“ pochválila jsem Asii, když jsme tuhle překážku překonaly. Všimla jsem si, že vedle nás jedou Stella s Marlenkou „Vykopla po jednom koni, jezdec nestihl zareagovat, tak pojedu radši zase před tebou“ vysvětlila mi Stella, když jsme se vracely zase před překážky. Chtěla jsem se zeptat, jestli všechno v pohodě, ale to už si blondýnka musela všímat překážek. Já si zase nechávala odstup, kdyby se stalo něco podobného, a směřovala Asii na střed překážek. Stella už ale problém neměla, a stejně jako my s Asií překonalyy všechny ukážky bez problémů. Jen u dvojsklu jsem si všimla, že někomu spadl na zemi klobouk, a když jsme po přeskákání přešli do kroku, otočila jsem se abych se ujistila, že si ho majitel bere zpátky. Byl jím jakýsi muž, odhadem kolem třiceti let, na vysokém hnědákovi. „Další výhoda toho, mít přilbu“ zašeptala jsem Asii, stoupla si do stehnového sedu a předklonila se tak, abych jí mohla podrbat za uchem. Najednou se před námi ozval hlasitý potlesk a výskání. Vzhlédla jsem, Nadvandy právě vjížděla na louku, kde se podle všeho měla odehrát pauza. A opravdu, za chvilku jsme vejly na jakési zchátralé fotbalové hřiště, po jehož okraji stáy stánky s občerstvením, vozy s hosty, a jakási provizorní uvaziště. Na samotném hřišti byly pak rozmístěny tři skoky – lépe řečeno dva skoky a jeden dvojskok. Nad první překážkou, tvořenou balíky slámy, a nad překážkami tvořícími dvojskok byly rozvěšeny větvičky obvázané stuhou, na které si už asi všichni brousili zuby U prostřední překážky byly pak na boku překážky, tady bude asi nejtěžší je získat. Mezi prvními jsme jely já se Stellou. Blondýnka si ale s Marlenkou skočila skok z balíků slámy, a o ukořistění větvičky se ani nepokusila. Teď byla řada na mě. Udělala jsem si uzel na otěžích, aby mi neplandaly, až je budu držet jen jednou rukou, a chytila je, teď ještě pod uzlem a klisnu naklusala a nacválala. ASIE ZASKOČILA DO CVALU A JÁ SI S NÍ OBJELA OBVOD HŘIŠTĚ JEDNOU DOKOLA, PROTOŽE HODNĚ SPĚCHALA A JÁ SI JÍ POTŘEBOVALA TROCHU ZPACIFIKOVAT. KDYŽ JSME NAJÍŽDĚLI NA KRATŠÍ STRANU HŘÍŠTĚ, KOUKALA JSEM NA DVOJSKOK, A NÁSLEDNĚ SI PROTI NĚMU KOBYLKU OTOČILA.SROVNALA JSEM JÍ SEDEM A HOLENĚMI, ABY JELA KOLMO A NA STŘED, A V TENHLE MOMENT JSEM SI PROVLÉKLA ZAUZLOVANÉ OTĚŽE POD NÁKRČÁKEM. PRAVOU RUKOU JSEM SI CHYTILA UZEL NA OTĚŽÍCH A NÁKRČÁK, ABYCH MOHLA PAK OTĚŽE RYCHLA CHYTNOUT A ZÁROVEŇ ABYCH SE MOHLA PŘIDRŽOVAT NÁKRČÁKU, ANIŽ BYCH ASII ŠKUBALA V HUBĚ. TO UŽ JSME SE BLÍŽILI K PRVNÍMU SKOKU, A JÁ KLISNU POBÍDLA PŘED ODSKOKEM. KLISNA SE PŘEHOUPLA PŘES, ALE MOJE RUKA JENM LEHCE PŘEJELA PO JEDNÉ Z VĚTVIČEK, A NEUTRHLA JI. NEVADÍ, MÁM JEŠTĚ JEDEN POKUS. ZŮSTALA JSEM VE STEHNOVÉM SEDU, ABYCH SE U DALŠÍHO SKOKU MOHLA LÉPE VYŠVIHNOUT. ASIE SE ODRAZILA I NA DALŠÍ PŘEKÁŽKU A JÁ SE TENTOKRÁT POSTAVILA DO TŘMENŮ TAK, ŽE JSEM SE UŽ SKORO NEMOHLA DRŽET KOLENY, DOSLOVA JSEM STÁLA VE TŘMENECH A JEN SE PŘIDRŽOVALA PRAVOU RUKOU NÁKRČÁKU. LEVÁ RUKA PEVNĚ OBJALA JEDNU Z VĚTVIČEK, A JAK ASIE DOPADLA NA ZEM, VĚTVIČKA SE UTRHLA A ZŮSTALA MI V RUCE. V TEN MOMENT JSEM MĚLA ZÁROVEŇ PROBLÉMY SROVNOVÁHOU, JELIKOŽ DOSKOK V TÉ POZICI VE KTERÉ JSEM BYLA BYL DOCELA KOMPLIKOVANÝ, ALE POVEDLA SE MI ZŮSTAT V SEDLE. ROZUZLILA JSEM ASII OTĚŽE A ZAŘADILA JÍ DO ŘADY KONÍ, KTEŘÍ UŽ SI ODSKÁKALI. Poplácala jsem vranku na krku a eńechala jí vytáhnout otěž. Teď jsem si v řadě diváků všimla i Abi, která mi vesele zamávala. Mávla jsem jí zpátky a otočila se na Stellu. „Nebude ti vadit když strávím pauzu u Abi?“ „Jasně že ne. Stejně asi seberu mamce foťák a budu si blejskat tu svojí modelku“ poplácala Marlenku na krku, ta si vytáhla krk a pokoušela se utrhnout trs trávy. „Nech!“ okřikla jí Stella a vytáhla hlavu zase nahoru. To už doskákali všichni jezdci, a Niora nám dala instrukce do pauzy. Se Stellou jsme pořád ještě koňmo dojely k provizorním uvazištím, tam sesedly a já Asii přivázala za ohlávku a vodítko, které už měla na sobě během jízdy. „Skočím pro bederky“ ozvala se Stella, když měla přivázanou Marlenku. Kývla jsem, povolila Asii podbřišák a rozepnula nánosník. „tak jak se ti to líbí?“ zeptala jsem se vranky, která jen odfrkla a nechala se spokojeně drbat za uchem. Sundala jsem si přilbu, a uslyšela za sebou kroky. Otočila jsem se v domění, že to bude Stella s bederkama, ale místo ní za mnou stála Abi. „Můžu?“ ukázala na Asii a natáhl k ní ruku. „Jasně, ona nekouše“ ustoupila jsem Abi, aby se k vrance pohodlně dostala. Moje desetiletá sestřička natáhla ke kobylce ruku a já jí ukázala, jak si má nechat očichat hřbet. „A teď jí pohlaď. Ale ne moc na hlavě“ upozornila jsem jí, Asie neměla ráda doteky na hlavě od cizích lidí. Abi jí začala hladit na krku a na pleci. „Má hezkej kožíšek“ prohlásila a mě napadlo, že se asi bude brzo stříhat, vážně koně začínali mít zimní srst. „Líbí se ti?“ zeptala jsem se mladší sestry a ta kývla. „Je moc hezká. Hodíte se k sobě“ usmála se a mě došlo, že je to po dlouhé době poprvé, co vidím její upřímný úsměv.“Třeba tě na ní někdy svezu, když to půjde.“ Mrkla jsem na sestřičku a neuniklo mi, jak ta se najednou rozzářila. „A jak se ti líbí jízda v kočáře?“ „Je to pohodlný, a je tam teplo“ zatetelila se Abi a mě neuniklo, že se začíná třást. „Víš co? Já dám Asii bederu a skočíme si dát něco tpelého k pití, dobře?“ Abi přikývla, a já zamířila ke Stelle, která už spěchala k nám i s bederkami. „Doufám že je tvoje“ „Jojo, máš správnou, děkuju moc“ poděkovala jsem blondýnce a bederku Asii nasadila. „Hned jsem zpátky“ políbila jsem vranku na její zářivou hvězdičku, chytila Abi za ruku a společně jsme se vydaly ke stánkům s čajem.
Osobně bych preferovala, zvlášť po ranním budíčku, který se na mě začal podepisovat, teplé kafe, ale čaj zahřál taky a mě zabylo než doufat, že v sedle neusnu. Potom jsem se otočila na Abigail. „Koukám že se ti koně líbí“ odtušila jsem, když jsem viděla jak si prohlíží Perlu. „To jo. Možná bych si chtěla zkusit jezdit.. na takhle moc jako ty, ale jen obča,s jen tak pro zábavu, chápeš?“ Kývla jsem. „To půjde ale těžko.. Vychovytelky ti to nedovolí, znáš je“ Abigail přikývla a schoulila si nohy k sobě, bylo vidět, že jí to mrzí. „Pomáhám teď občas Stelle s Hnědáčkem, když mi to vychovatelky dovolí.“ „Jak se ten prcek má, dlouho jsem ho neviděla“ „Dobře, užívá si volna. Jen je vtipný je sledovat s Marlenkou ve výběhu, hrozně si na ní dovoluje.“ To mě rozesmálo, představa, jak malá chundelatá koule, honí po výběhu špičkovou německou klisnu mě dostala Pak jsem pohlédla zpátky na Abi. Byla jsem ráda, že si nachází cestu ke koním. Ne ani tak proto, že jsme měly něco společného jako proto, že si našla něco, co jí baví a co má ráda. Zničehonic zazněly loukou fanfáry a já se na svojí kudrnatou sestřišku ohlédla. „Musím přichystat Asii, přestávka končí.“ „Můžu ti s ní pomoct?“ zaškemrala Abi a já přikývla „Jasně, i když moc toho není, stačí sundat deku a zapnout nánosník“ Abi pokrčila rameny „Stejně ti pomůžu“ a vydala se se mnou za vrankou.
Za chvilku už jsem byla zpátky v sedle, deka uklizená, přilba zapnutá, a kontrolovala jsem Asiino dotažení. Ještě jednou zazněly fanfáry, a ozvalo se Niořino „Utíkej liško, utíkej!“ a Nadvandy pobídla Valhallu a klusem zmizela mezi stromy. Brzy jsme se za ní vydali i my, já zase za Marlenkou. Krátký úsek jsme klusali, ale brzy jsme vlezli do lesa, ne na cestu, ale mezi stromy, a na to se raději přešlo do kroku. Ze zvyku jsem Asii mezi stromy ohýbala kolem vnitřní holeně, když teď půl hodiny stála tak nebude od věci když se trochu rozohýbe. Vranka vypadala, že má chuť utrhnout si jednu z větviček, které na stromech byly, a v nestřežené chvilce zvedla hlavu, a jednu si uškubla. „Ty lumpe!“ napomenula jsem jí se smíchem, tohle byla její specialita. Teď s větvičkou v puse házela hlavou nahoru a dolu, jakoby říkala „Já mám větvičku, heč! A ani jsem kvůli ní nemusela skákat nějaký pitomý skoky, heč!“ Stella se na nás otočila, a když spatřila jak se Asie hrdě pyšní kouskem stromu, rozesmála se. „Myslím že Master by měl uznat odměnu i jí, větvičku si ukořistila brilantně“ prohlásila, když jsme vyjely z lesa, a ona se tak mohla otočit aniž by se bála, že jí Marlenka někde škobrtne o pařez. Já jsem jí ale nevnímala, jen jsem sledovala rozsáhlou louku, která se před námi .. tyčila? Sbíhala? Nevím, ale bylo to boží Po jejích okrajích byla ohraničená lesem, který postupn přecházel do listnatého – normálně bych to asi nepoznala, nebo tomu nevěnovala pozornost, takhle ta podzim to ale znamenalo, že zatímco u nás byl les normálně zelený, postupně přebíhal a zbarvoval se do pestrých podzimních barev… „Cesta za sluncem“ napadlo mě, a musela jsem se usmát. Celá skupina naklusala, a když jsme se dostatečně vynadívali – pokud to tedy bylo možné – zaskočili jsme i do cvalu. V ten moment mě napadlo, že by tohle byla ideální louka pro halali, vypadalo to, žetéměř nekončí, pro cval jako dělaná.. a v ten moment se ve mně všechno napnulo, a rozbušilo se mi srdce. Jednak proto, že jsem byla děsnej nervák už z toho, že jsem se chtěla opravdu pokusit ocas ulovit – Co mi říkala Niora, patřila Asie k nejrychlejším koním na Florestě, a já se považovala za dostatečně zkušeného jezdce, abych toho dokázala využít, takže jsem si říkala že bych mohla mít šanci. A jednak se mi rozbušilo srdsce taky proto, že mě přeci jenom představa, že by mohl pan Livrey zničehonic zakřičet pokyn, a všichni koně by vyrazila kupředu šíleným tempem, ne kterém netuším, jak se Asie bude chovat, „trochuL stresovala Asie to cítila a začala být taky nervózní, což se u ní projevovalo chutí vyrazit kupředu. Snažila jsem se proto dýchat zhluboka, a neustála jsem si opakovala, že halali začne, až budou všichni v klidu, byla by přece blbost ho vyhládit teď, když se cválá, a hlavně když nás čekají skoky. Těch jsem si všimla až teď, když jsme se vyhoupli na mírný kopeček, předtím byly skoky schované. Prvním skokem byl kmen, připomínal mi první dnešní skok. Po zkušenosti, kdy Marlenka před skokem uklouzla, jsem si ještě více hlídala rozestup, abychom kdyžtak nenapálili kobylce do zadku, ale zároveň jsem Asii udržovala ve svižným cvalu, aby měla na překonání skoku dostatečný kmih. Přehoupli jsme se přes a já sledovala další překážku. Tou byly balíky, byla tedy o trochu širší a já Asii opět nechala lehce protáhnout tempo, aby je mohla snáze překonat. Další překážkou byl ozdobený kolmáček, který navíc naváděla koně na střed, byl tedy docela snadný. Tady jsme měli trochu problém, protože Marlenka začala být nervózní, vykopla zadní nohou a díky dostatečnému rozestupu se neměla šanci trefit, přesto z toho začala blbnout i Asie. Poslední skok jsem s ní proto raději vynechala – neustála zrychlovala, a já si raději udělala vedle ve cvalu kolečko, na kterém jsem si klisnu zpacifikovala, a pak, když všichni přešli přes klus do kroku, jsem se vrátila na své místo za Stellu. „V pohodě?“ otočila se na mě Stella „Promiň, je z tý spousty koní nervózní..“ „To vidím. Ale dobrý, byli jsme dal-„ „HALALI!“ rozneslo se loukou a mě první vteřinu ani nedošlo, co se děje, když Asievystřelila kupředu. Byla už předtím jak na trní, a když teď najednou clou loukou zazněo zadunění kopyt, jak všichni zničehonic vystřelili kupředu, přidala se k ním. Prvních pár cvalových jsem proto sbírala rovnováhu, ale to už Asie letěla za liškou a koně, jejichž jezdci nestihli zareagovat, nechávala za sebou. Byla jsem opřená do třmenů, zráveň se držela koleny, a pobízela Asii k vyšší a vyšší rychlosti. Ze všech stran se ozývalo dunění koňských kopyt a mě napadlo, že někde v lese to musí znít jako zemětřesení. Byla jsem o něco více předkloněná než bych mít měla, a Asie, jak byla nadšená z vysoké rychlosti, cválala s hlavou výš než obvykle, nemít bobánky, asi mám nos v její hřívě. Cítila jsem, jak pode mnou zabírá a mohutně se odráží, a měla jsem dojem jakoby se tlukot mého srdce srovnal s tlukotem jejích kopyt. Tu du dum, tu du dum, tu du dum.. Pohled jsem měla upřený na Nadvandy, ale na pár vteřin jsem neodolala a pohlédla na zem. Tráva se míhala pod Asiinými kopyty takovou rychlostí, že z ní byl jen jeden zelený flek, ačkoliv jsem se pokoušela zachytit detaily.. Bylo to jak hypnotizující, když si člověk uvědomil, jak obrovskou rychlostí letěl, že kdyby teď kůň zastavil nebo zakopl, tak pod těmihle kopyty může skončit.. Běhal mi z toho mráz po zádech a cítila jsem se prostě skvěle, mít pod kontrolou zvíře které dokáže vyvinout takovouhle rychlost byl skvělý pocit, a těch pár vteřin, které jsem zírala Asii pod nohy mi připadalo jako věčnost. Já ale musela vzhlédnout a dál se hnát za Nadvandy. Stsikla jsem holeně, abych Asii podpořila, ale to nebylo třeba – odjakživa ráda závodila, a dav tryskajících koní jí strhnul snadno. Všimla jsem si, že je opravdu rychlá, několik koní z Floresty jsme pomalu dotáhli a předhonily. Na tváři se mi rozléval blažený úsměv, byl to prostě dokonalý pocit, takhle se hnát, a já měla chuť rozpažit ruce a samým štěstím zavýskat. Ale bylo třeba nejprve sebrat lišce ocas…
Po Halali jsem Asii rovnou nezastavila, jen jsem jí přestala hnát dopředu, a jak se zklidnili ostatní koně, zklidnila se i ona, a tak jsme nejdřív ujely kousek klidným cvalem, který pořád zpomaloval, když jsem jí nakonec dala zádrž do klusu a do kroku. Povolila jsem jí otěž, a Asie odfrkávala, šla s hlavou dole, a funěla si. Vracela jsem se ke Stelle a ta se smála „Ta tvoje kobyla má teda motorek.. byli jste pryč dřív než jsem si všimla, žese něco děje“ Já se rozesmála „A myslíš že já si všimla? Ona to vzala do vlastních rukou.. ale jelo se nám báječně, viď holka“ poplácala jsem vranku na krku a ona, jakoby na souhlas, odfrkla. Stella se zasmála „Jak jste jely vy?“ zeptala jsem se, a blondýnka pohodila hlavou „Moc ne. Byla z toho nervózní, tak jsem jí prostě nechala cválat a držela jí tak, aby byla dál od ostatních koní.. Ale stejně to bylo fajn“ pohladila svojí kobylku a vzhlédla. „Hele, kluše se“ upozornila mě, já si Asii posbírala, stiskla holeně a začala vysedávat. Zůstala jsem vedle Stelly, jen v dostatečné vzdálenosti od nervózní Marlenky. Skoky, na které jsme najížděly, byly dostatečně široké a mě napadlo, že by to byla boží fotka. Překonaly jsme všechny tři překážky a protože jsme byly v čele konvoje, rozhodly jsme se překážky skočit ještě jednou. Stella přitom předtím vytáhla z kapsy malý digitální foťák, který vzala o přestávce mamce aby si odfotila Marlenku – jak byla zima, tak si o přestávce vzala mamčinu bundu, proto měla kapsy – a dojela za jednou holčinou, jestli by nás ve skoku neodfotila. Holčina přikývla, s koněm si stoupla tak, aby měla dobrý výhled a my se se Stellou zapojily ke konci – před nováčky, kteří byli docela vzadu – halali nám nabralo docela slušný náskok a tak jsme měli ještě čas. Kývly jsme na sebe s blondýnkou, pobídly kobyly bok po boku do klusu a navedly je na překážku. Jak jich bylo více, slyšela jsem, jak foťák cvaká jeden snímek za druhým, a snažila se mít nějaký normální, inteligentní výraz Ne jako obvykle, kdy jsem na fotkách v sedle vypadala jako japonec rozplácnutej na skle.. Přeskákaly jsme bez problémů, a Stella poděkovala holčině za fotky. Bok po boku jsme jely za ostatními a prohlížely si výsledné snímky – ten poslední se opravdu povedl, kobyly byly zrovna nad skokem, v úplně stejné fázi, stejně tak já se Stellou jsme seděly v sedle na vlas stejně, vypadalo to božsky  „Ten mi pošleš“ „Ne, ten ti vytisknu a dám k vánocům“ opravila mě Stella a mrkla na mě. „Dohodnuto“ zasmála jsem se a zařadila se za Stellu, protože jsme vjížděly na jakousi uzoučkou cestičku. „Závěrečná fáze: Džunglí a pralesem“ okomentovala to Stella, která bejt ticho prostě nemohla Prokrokovaly jsme lesem a vyjely na hlavní cestě.. „Wait, wat?“ neodpustila jsem si, nechápala jsem kde jsme se tu vzaly Ani to že by ta rozsáhlá louka mohla být tak blízko .. To si musím zapamatovat, bude se tam jezdit skvěle na vyjížďky, napadlo mě, ale to už jsme vjížděli na dvůr. Lítostivě jsem pohlédla na Stellu, zase jí dost dlouho neuvidím, a společná vyjížďka? Dost možná až zase příští rok na huberta.. Stella se na mě ale povzbudivě usmála „Někdy přijeď. Jsi hubenější než já, třeba se budeš moct svézt na Hnědáčkovi! Jsem si jistá že to půjde zařídit“ mrkla na mě a já se pousmála, ona prostě nemohla mít špatnou náladu  To už zazněly fanfáry, a začala mluvit niora. „Děkuji vám, že jste se účastnili našeho tradičního Honu na lišku. Hlavní dík patří naší letošní lišce Nadvandy, která připravilaa velice zajímavou a povedenou trasu. Tak zase příště!“ zvolala nakonec s úsměvem na rtech a já přikývla. „Tak zase příště“ šeptla jsem a seskočila z Asie. Povolila jsem jí podbřišák, rozepnula nánosník a vedla do stáje 