noemi a naberus: PŘÍPRAVA
Ještě večer jsem si hodila k Tomovi do jeepu ohlávku s vodítkem a také bederku, kterou si většina z nás vzala sebou.
Ráno. Přivykla jsem si až moc dobře, že nemusím vstávat tak brzo, jak bych stávala na statku. Také, že jsem nechápala, co taková změna se mnou dělá. Odšourala jsem se k oknu a hodila ventilačku. Potřebovala jsem se trochu nadýchat, aby ze mě opadla možná trošku přehnaná nervozita, jak tvrdil a s oblibou Bloodye.. Možná, na tom něco pravdy bude. To už jsem raději vytáhla svůj deník, chtěla jsem sepsat trochu své pocity a myšlenky, vtáhnout se zase do jiného báječného světa. Čtení bylo totiž mou velkou zálibou. Když uběhla čtvrt hodinka, musela jsem se už dát do kupy. Zvládla jsem emkrátkou sprchu, umyla si vlasy šamponem a fénem je vyšušila. Pokojem se nesla příjemná vůně tropického lesa. Pak jsem na sebe naházela klasickou uniformu, nemohla jsem se tu prohánět v pracovním, ale při mém štěstí, bych si červené sako určitě zašpinila. Tak jsem na sebe natáhla lehkou bouřkovou bundu, nazula do kecek a pokračovala jsem rovným směrem ke stájím. Ucítila jsem tak známou, ale dnes tolik výjimečnou. Tělem mi pulzovalo nadšení, zvýšil se mi tep. V kapse jsem zašmátrala po klíčích. Ty vklouzly tiše do zámku. Přes rameno jsem si přehodila brašnu s hřbílky a kartáči. Bylo opravdu brzo. Naberusek ještě podřimoval, ulevoval si na zadní nohu. „Naberusi.“ Oslovila jsem ho tiše. Odjistila jsem box, nakoukla dovnitř. Valášek lehce zbystřil, natáhl ke mně svou nádhernou hlavu. „Dnes nás čeká další výzva.“ Nadechla jsem se a svou dlaň zaryla do jeho zimní pohádkové srsti.Nejdříve jsem mu osahala nožky,abych zjistila, zda je v pořádku. Pár suchých škrábanců nebylo nic výjimečného. Vzala jsem do ruky kopytní háček, vybrala mu pečlivě z kopyt. Ty měl už od včerejšího večera namazané, hned to pocítily, byly mnohem vlhčí. Pak jsem do rukou vzala gumák s měkkým kartáčem a pečlivě začala krouživě hřebelcovat. Valášek byl na mnoha místech slepený, hřívu měl přeleženou. Vždycky ji měl mnohem jemnější, než já. Také jsem s ní zacházela velmi opatrně. Zlehka ji stačilo vzít hřeben, skrčila jsem se pro bílé gumičky a začala s přípravou. Kštici měl méně bohatou, znala jsem tu hodně koní, kteří žní měly mnohem více. Proto jsem se rozhodla pro klasické bobánky, ty mu budou moc slušet. Podlouhlou hřívu jsem začala postupně rozdělovat na tenčí culíčky. Nejednou jsem musela culíčky předělávat, aby mezera mezi nimi byla stejná, stejně jako ony. Byla jsem ráda, že hnědáček ještě pospinkává, takže jsem se nemusela starat, jestli práci dokončíme. Pak jsem jednotlivé culíčky zapletla křížením tří pramenů, zajistila gumičkou, přehnula napůl a konec zašmodrchala v mém podání pod základnu. Vše jsem nakonec zajistila opět gumičkou. Byla to dlouhá práce, opravdu dlouhá. Jemná motorika rukou zdaleka nebyla tak jemná, jak vypadala. Ocas jsem raději nechala rozpuštěný, rozčesaný a zarovnala jen novými nůžkami, které jsem si do vybavení koupila. Celého jsem ho nakonec vyleštila hřebeny až se zdál čistý, naleštěný. „Hned ti to přinesu.“ Slíbila jsem hnědáčkovi. „odskočím Nabiho pokrmit.“ Mávla jsem na kamarádku a dál už pokračovala do krmírny. Obešla jsem rychle všechny sudy s krmivy, do jádra přidala bylinky a zamíchala po zalitý teplou vodou. „Nabe.“ Oslovila jsem valáška a ustoupila si ho stranou, když jsem byla spokojená, vyklepla jsem mu směs do žlabu a nechala ho pojídat.Pospíchala hledat kamarádku.Nakonec směr byl jasný, šatna. „Všude jsem tě hledala!“ trochu jsem se snažila popadnout dech,ale úsměv mi nechtěl zmizet. Brunetka nechápavě zvedla hlavu od uhelně černých jezdeckých bot. Náramně jí to slušelo. Navlékla na sebe červené sako a pak už se hrnula za mnou. Bylo tu opravdu rušno. Neměla jsem ráda rušno, ale dnes to bylo jiné. Byla jsem plná očekávání a nehodlala jsem se ubíjet někde zákoutí.Chvíli jsme stály na nádvoří, kolem projížděly první přepravníky a celý areál se plnil neznámými tvářemi. Ržání, dusot kopyt, bylo toho tolik. Najednou kamarádka stočila hlavu k bráně. Podívala jsem se jí něžně přes rameno, to už mě ovšem táhla za zápěstí směrem k té obrovské kovové bráně. Klopýtala jsem vedle ní. „Noo.. já asi zůstanu tady..“ vysvětlila jsem jí, když jsem konečně rozpoznala mohutné siulety kovbojů. Brunetka pohotově odpověděla. „Nesmysl!“ to už ovšem byla myšlenkami někde jinde, stále hleděla k velkému autu a to už se otevíraly dveře. Konečně zpustila můj napůl bílou ruku a vrhla se jemu do náručí. Stála jsem tam jako sloup, nemohouc se pohnout ani se usmát na někoho z dalších vylézajících možných nápadníků z auta. To už se jemu podařilo vymanit z jejího srdcervoucího objetí. „Noe!“ pokynula mi. Už jsem zase cítila, jak se mi zavařuje mozek a postupně začínám rudnout. Ale nemohla jsem Bloodyi nechat ve štychu. Tak jsem se přeci jen rozhodla udělat pár kroků blíž a pokusila se o nenucený úsměv. Jeden koutek však nezůstal klidný a začal sebou trochu cukat. Co to se mnou je!? Byla jsem vážně nervozní, moc nervozní. Brunetka nás představila a mi si podali ruce. Vzal mou malou ručku do té své a lehce stiskl. Tiše jsem ze sebe vykoktla pozdrav a pak se honem omluvila, že ještě musím za Nabem, nechtěla jsem si představit, jak by mé seznámení probíhalo s ostatníma. Tiše jsem se tedy odplahočila s úlevou do stájí. Jediné štěstí bylo, že jsem se nepotila, to by byl opravdu už vrchol. Když jsem byla z jejich dohledu, opřela jsem se o stěnu stáje a zhluboka vydýchávala. „Někomu je tu horko?!“ usmíval se skepticky Connor. „Víš ty co..?!“ byla jsem trochu vytočená, ale nakonec jsem zůstala klidná, musela jsem tenhle den zvládnout jak nejlíp jsem mohla, ale zatím jsem si nevedla zrovna nejlépe. Jen samá ostuda. Raději jsem se přesunula směrem k boxu, valášek už byl naleštěný od rána, dokonce jsem si koupila gumičky a zapletla mu bobany, které se pro tuto příležitost náramně hodily. „Jo, jasně, důležitá práce.“ Pronesla za mnou už Bloodye s menší ironií, já jsem se však hodlala bránit, nebo spíše potřebovala jsem její pomoc, asi to nebude lehké říct. „Víš.. no..“ nemohla jsem to vyslovit. Brunetka na mě jen koukala s výrazem, kdy už ze mě něco vypadne. „Potřebuju naučit, jak s nima mám mluvit! Prostě se stydím!“ doufala jsem, že mi zůstal stále vážný hluboký hlas, jak jsem chtěla, samozřejmě, že jsem na to byla trochu nachystaná, nikoliv ale dobře.Kamarádka po pár překvapeních výrazech souhlasila, lekce mohla začít. Po pár nepovedených pozdravech jsme tuto část vzdaly. Opravdu jsem byla herecky nadaná, s tím musel každý souhlasit. „A o čem si s ním mám asi tak povídat? Nebo mám pohodit vlasy, jak to dělají ve filmech?“ byla jsem jako sopečná erupce, otázek byla spousta. Brunetka jen pokyvovala hlavou, to už jsem raději ztichla. Jen na mě němě zírala. Vydechla se a nadechla. „Noemi, takhle to snad nepůjde, nemůžeš se učit, jak si s ním budeš povídat? To přeci nebude opravdové, buď taková jakou tě znám!“ řekla. Trošku mě zaskočila. Nečekala jsem takovou rozprávku, ale měla asi pravdu. „Máš mě ale na svědomí!“ upozornila jsem ji s nadzvednutým obočím. „To už mám celkem dlouho..“ nadhodila skepticky. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Bylo potřeba se chystat, tak jsem se s ní rozloučila a pokračovala a ještě jednou jsem jí poděkovala. Rozhodla jsem se ještě chvíli zůstat v pracovním. Valášek stál natlačený u dvířek a pozoroval dění v chodbě. Vklouzla jsem k němu. Byl načesaný a vypadalo to, že i bobánky s kontrastně bílými gumičkami nakonec i vydrží. Podívala jsem se na tu spoušť v boxe. Vzala jsem honem ještě kolečko, vidle a lopatu a dojela s rachotěním k boxu. Hnědáčka jsem si ustoupila stranou. Do ruky jsem vzala lopatu a začala vybírat kobyláky, bylo to dost složité, když mi pochodoval stále na metru čtverečném, však ono ho to po dnešku přejde. Pak jsem vzala vidle a do kolečka vhodila všechno promočené, nakonec jsem vyjela na hnoják, tady to vyklopila a vrátila se do skladu pro kolečko slámy, piliny nebyly ani potřeba. Box jsem opět odjistila, Naberuse si ustoupila stranou, s kolkem vjela na střed boxu, vidlemi vyházela slámu a rozmísila na volná místa po boxe. Nářadí jsem uklidila a ještě po sobě zametla bordel. Protože jela celá akademie, tak se koně nechali raději ve stájích, už pro jen jejich vlastní klid. Sama jsem se došla ještě na koleje převléknout. Brzy jsem byla hotová. Košile se stojáčkem, pod ní teplé tričko, hnědé rajtky. Byla to nádherná sada a všichni nám ji opět mohly závidět. Ještě jsem si sčesala vlasy a natáhla přes sebe perfektně padnoucí červené sako. Nazula jsem se do vysokých jezdeckých bot, které jsem dosud ani nepoužila. Voněly novotou, stejně jako nová sada. Pak jsem pokoj už zamkla, rukavice si vstrčila do kapes a vydala se na snídani. Takové posilnění po ránu bylo potřeba. Hnala se na mě trochu euforie a nervozita, cítila jsem s každou ubíjející minutou blížící se událost. Sue za pultem zářila úsměv, i ona už byla v honebním, připravená. Do misky jsem si nasypala musli, které zalila mlékem. K tomu jsem vzala do ruky naleštěné jablko a ještě pobrala teplý čaj. S jídlem jsem se snesla na lavici. Na snídani nás už bylo hodně, sedla jsem si k brunetce a s mlaskáním pojídala. Ke kraji stolu pak i usedl anglický gentleman. Byl hodně vysoký a když jsem něco málo slyšela z jeho angličtiny, musela jsem uznat, že mluví opravdu skvěle, a jak teprve vypadá v sedle. Už jsem si pomalu zvykala, potkávat velké osobnosti z jezdectví, Niora vždycky jen chtěla, pro nás nejlepší. „doufám, že letos holky dohoníš.“ Popíchla jsem loktem kamarádku. Ta se málem zakuckala. „Vidělas někdy Jacka? Minulé léto jsme byly u nich na ranči v jejich městečku, měly jsme takový malý přátelský závod a chlapci to tam teda pěkně rozjeli. Bude nás hodně a já nechci riskovat a hlavně, chci si to vážně užít, pak Jack zase odletí do Ameriky.“ Vzdychla. Povzbudila jsem kamarádku úsměvem a vzala ji za rameno. „Bude to ten nejlepší hon.“ Pronesla jsem a nabrala lžičkou další cereálie. Pak jsem už pomalu vydala chystat, brunetka od nás sídlila jen pár boxů, tak jsem věděla, že kdykoliv budu něco potřebovat, bude tu. V sedlovně jsem zalovila pro klíčky a na stojan umístila enduranční sedlo, také dnes mimořádně měkoučký podbřišník proti otlakům s náročných vyjížděk, věděla jsem, že nám liška ušatá nedá nic zadarmo. Uzdečka byla také namazaná a připravená použít. Vytáhla jsem ještě pevné chrániče a samozřejmostí byly i botečky. Se stojanem jsem se táhla až k boxu. Valášek stál zabořený do jeslí, dala jsem mu trochu, aby tu zbytečně nenervil a pro možnost toho, že by se vyválel. Box jsem ještě odjistila a vzala do rukou kopyťák. Sjela jsem mu po nožce, automaticky ji zvedl. Dívala jsem se na jeho nádherné tmavé tělo s upřímným a rošťáckým kukučem. No, není dokonalý?! O Nožky čisté a nikde nepřibyla, ani hromádka. Na nohy dostal nejdříve botky a pak jsme mu zajistila chrániče suchým zipem. Na záda jsem mu položila čistou vykrojenou dečku, v každém případě i gelovou podložku a nakonec i sedlo. Dotáhla jsem a ještě valáška nauzdila. Naberus hrábnul kopytem. „Už budeme hotoví, chlapče.“ Ještě jsem vše překontrolovala jestli sedí, kde má, a prohmatala naposled nohy. Krom dvou nevinných zaschlých škrábanců byl v pořádku. Na hlavu jsem si posadila helmu, na ruce přišly rukavice laděné do sady, vzala bičík a pomalu pokračovala stájemi na nádvoří..

1. ETAPA
Kručelo mi v břiše, jak to je vlastně možné. Všude kolem bylo mnoho tváří, úsměvů i rozpaků. Vedla jsem Naberuska lehce stranou směrem k azurovému jezeru. „Nádech výdech..“ opakovala jsem si tiše a snažila se valáška uklidnil. Kladl nožky dost nejistě a rozhlížel se s hlavou zdviženou kolem. Uviděla jsem kamarádku, která stála při stájích za společnosti Kitty s Asií. Pokývla jsem na ně hlavou a vydala se jejich směrem. Zamlaskla jsem na hnědáčka. Stály jsme jen chvilku. Pak už Niora dala příkaz, že můžem do sedel. Dotáhla jsem ještě o dvě zápinky a protáhla Nabimu nohy dopředu. „Ták je hodný.“ Pochválila jsem ho pohlazením a klidným hláskem, netušila jsem ani, kde jsem ho vzala, bála jsem se sama víc, než Naberus. Vyhoupla jsem se nahoru. Byla jsem ráda, že jsem tenhle týden s Nabem venku byla, tak bude možná trochu klidnější. Mluvila jsem na něj tiše hlasem. Zazněl první hlasitý zvuk z famfáry. To byl další pokyn, vyčkala jsem až se většina seřadí a při kraji navedla valáška a s plnou parádou zastavila. Nab popošel pár kroků ještě vpřed. „Hoou.“ Ton jsem protáhla, přitáhla zlehka otěže a stiskla holeně. Valášek couvl zpět. Podívala jsem se vedle na kamarádku, která sledovala vousaté myslivce, kteří se snažili z plných plic zahrát správnou melodii. Bloodye se otočila mým směrem. Dekameron vypadal klidně, rozhlížel se kolem, zatím co jeho jezdkyně si bezstarostně prohlížela ostatní dvojice. Moc jim to slušelo. Když dozněla poslední slavnostní famfára, Niora nás všechny uvítala a pronesla pár důležitých pokynů. Koukla jsem kamarádce přes rameno, vedle ní nestal nikdo jiný než její blízký kamarád. Pak už jsem viděla uculující se chlapce jen v košilích a džínech a pod nimi rysující se svaly. Byly vážně sexy O! Raději jsem se, ale soustředila na Niořin proslov. „Připravila jsem si pro vás adekvátní trasu, kterou by měl každý z vás zvládnout pokud jste vy i váš kůň v kondici.“ Pokývla hlavou směrem k ředitelce. Aniž bych si všimla Anette, která stála u mě se stužkou. „Na dečku, na rameno?“ zeptala se. „Raději na dečku, díky.“ Usmála jsem se a obrátila oči zpátky na nenápadnou blondýnku na zrzkovi. „Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce. Lišku, jen těšte se, budete honit po lese, mastera v čele – tak zlomte vaz, nesmí předběhnou nikdo z vás. Kdo dolů z koně chtěl by jít, musí se mastera dovolit. Kdo z koně spadne, jémine, u soudu trest ho nemine! Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez. Ať se z vás nestanou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti. Za neposlušnost, jezdci zdejší, tu bývá vždy trest nejpřísnější! Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet. Teď však konec povídání, liško, vyraz – a vy za ní!!!" Vyčkala jsem chvíli než se přede mnou dala půlka konvoje do pohybu. Lisa mi dovolila, abych jela před ní, měla jsem tak možnost s ní komunikovat, Bloodye říkala, že to trochu přeháním, že se stále považuju za nejezdce. Ale věděla jsem, proč to říkám, tohle byla má první náročnější vyjížďka v tak hojném počtu. Valášek přešlápl. Zádrž jsem zesilnila. „Ještě chvilku.“ Špitla jsem. Pak jsem zádrží nepatrně povolila, hnědáčka pobídla lehce holeněmi. Zařadila jsem se opatrně za Dekamerona, kterého valášek už dobře zná. Dostali jsme se postupně na měkkou lehce bahnitou cestu. Pohrála jsem si s hnědáčkem na vnitřní otěži, nechal ho protáhnout,dbala, aby šel výrazně dopředu, podšlapoval se. Už hned od začátku jsem si ho pečlivě sestavovala na obě strany, aby se protáhl. Nemohla jsem tušit, kdy přijde chvíle klusání, ale Nad patřila mezi zkušené, takže jsem si byla celkem dost jistá, že volila trasu, která vyhoví nám všem. V předu byly kluci z Floresty a westernoví přátelé, dál tvořila konvoj skupinka zkušenějších jezdců ,kterou uzavírala Bloodye. Za ní jsem byla už já, na blízku Lise. Nevěděla jsem, jestli budu schopná seskákat vše, ale hnědáček si vedl tento týden opravdu dobře. Do tváře mi foukal chladný vítr, lehce jsem sklonila hlavu. Pode mnou valášek rozhýbával pomalu svaly. To už se pomalu konvoj před námi dával do pohybu. Měkce jsem přiložila holeně a trochu upozornila tušírkou, aby naskočil od zádě. Naberus přešel do klusu. Pohlídala jsem si ho na lehké otěži, aby dával pozor. Tempo bylo rychlejší, pro koně na rozhýbání to bylo adekvátní a navíc, myslím, že ne všude nám terén dovolí nastolit takové tempo. Každých sto metrů jsem nezapomínala přesedat a důkladně si hnědáčka hlídala na kontaktu. Pomalu snižoval nos, chytla jsem se více koleny, lehce vysedávala, paty prošlápla. Cesta se zvedala do mírného kopečku, lehce jsem se předklonila a valáškovi nabídla otěže. Zejména k vrcholu foukalo mnohem více, bylo to opravdu nepříjemné. Cítila jsem omrznutou špičku nosu. Na vrcholu jsem s tichým hlasem hnědáčka převedla do kroku. Pomalu jsem se napnula v kříži, stiskla holeně a přidala zadržující otěž. Naberusek stále trochu koukal, ale jakmile se dáme znovu do rychlejšího pohybu, snad ho zaměstnám. Cesta se mírně stáčela doprava. Použila jsem zádrž, mírný záklon, cesta tu byla rozbahněná od deštů, nechtěla jsem, aby tu valášek uklouzl.Když jsme se napojili, i já jsem Nabera pobídla holeněmi do klusu. Tentokrát jsem si valáška už více posbírala. Pohrála jsem si na vnitřní, aby mě vnímal, byl při stálém měkkém kontaktu. Pomalu jsme jeli výš a výš. Držela jsem své tělo lehce v předklonu, abych Nabimu odlehčovala práci. Pak jsem uviděla brunetku jak pobídla valáška do cvalu. Vyčkala jsem, až budou dostatečně daleko a také jsem valáška pobídla vnější. Posbírala jsem si ho poloviční zádrží, pohrála na vnitřní otěži, Naberus šel dopředu až moc aktivně. Protože terén mírně stoupal, zvedla jsem se po pár metrech z sedla do lehkého s předklonem. Hnědáčka jsem nachval natáhnout a pérovala kotníky, abych různorodost terénu vyrovnávala. Cesta byla sušší než bych čekala, takže se tu koně dobře protáhly, tempo bylo rychlejší. Držela jsem valáška ovšem stále na otěžích, abych nad ním držela kontrolu. Dbala jsem na uvolnění, nevěděla jsem kolik času nám zbývá. Celý konvoj se táhl středem jehličnatého lesu, pak jsme narazili na vysokou břízu, kolem které jsme opět zpomalily do kroku. Dala jsem si záležet, abych valacha vzala sedem. Naberus pomalu přešel do kroku. Kamarádka se na mě usmála a kývla. „jak to jde?“ nadhodila. „Cellkem dobře, jen mi přijde, že je strašně živej“ navzdory tomu jsem se usmívala, byla jsem ráda, že jsem mohla vyrazit s ostatními do terénu. Tato část byla bahnitá a hodně klouzala, držela jsem si Nabera zpátky, když jsem viděla, jak Dek s bahnem zápasí. Byl to jenom ale kousíček, tak jsme se brzy dostaly na shůdnější cestu a zaskočili do cvalu. S Pobídkou vnější jsem Nabera pobídla do cvalu. Terén se zvedal, tak jsem opět zatížila třmeny a stoupla do stehenního. „budou první skoky.“ Uslyšela jsem brunetku před námi. Vzkaz jsem poslala dál, to už jsme se z lesa pomalu vynořily i my s Nabem na travnatou plošinu. Stočili jsme se vpravo, bohudík, že jsme cválali na správnou. Před námi se rozprostřela veliká travnatá mez nad městem . Viděla jsem mnoho neznámých tváří, úsměvů a často křičících dětí. Raději jsem Nabera převedla do pracovního cvalu, aby měla možnost ho zvládnout i v nepředvídatelných situacích. Valášek zbystřil, znejistil jeho cvalový krok. Pobídla jsem ho přitisknutými holeněmi dopředu, houpla se v sedle. Tady už jsem získávala potřebnou jistotu, která se s každou další překážkou prohlubovala. „Mám?“ houkla jsem na Lisu, která hnědku držela za námi. „jen jeď, tohle bude pro Nabera dobré rozehřátí, na rovince, nízké, jen se pevně drž, pruž mu nad zády.“ Odpověď byla vrácena velmi rychle. Přibrzdila jsem valáška napnutím v kříži, prošlápnutím třmenů, pohrála jsem si na vnitřní otěži a vedla ho sebraného na skok. Před ním Naberus zbystřil, natáhl krk, já ho podpořila pobídkou holeněmi, aby nestydnul, vjela mu prsty do hřívy a natáhla se v hlubokém stehenním sedu na ním. Za skokem jsem si ho po záklonu srovnala, sedem zpomalila cval a navedla rovně na druhý umělý skok. I ten jsme společnými silami zvládli. Pohladila jsem Naberuska po krku. „šikovný.“špitla jsem a pak vzhlédla zpět, abych našla brunetku. Kamarádka si najela na skoky ještě jednou, já valáška přidržela v kroku a okus dál, abych ostatním dvojicím nevadila, ale Bloodyi si stále hlídala. Počínala si dobře. Dekameron vypadal, že ho jízda náramně baví a že kamarádka má dost práce s tím, aby šlapkal pokud možno normálním tempem. Porozhlédla jsem se kolem, až jsem zahlédla nádherné černé kočáry taženými chladnokrevníky s hustou hřívou a kožichem. Nechala jsem kamarádce dostatek prostoru a pak je následovala poklusem.. Liška už pomalu stoupala krokem po kamenité cestičce. Ztuhla jsem v kříži, stiskla holeně a přidala zadržující otěž. Nab přešel do kroku. Nechala jsem ho trochu oddychnout, jemně mu propustila holeně, nemohla jsem vědět, kdy se bude klusat, ale předpokládala jsem, že mírný svah vyjdeme v kroku. Valášek si odfrkl, vypadal stále nabitý energií, tak jsem ho brala často sedem, jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Vystoupali jsem nahoru a cesta nás vedla přímo lemovaná stromy a loukou. Pochválila jsem hnědáčka, lehce si ho posbírala. Odpředu se pomalu začalo klusat. Pobídla jsem valáška do klusu také, začala lehce vysedávat nad přední rozsochu. Po měkkém podkladu v podobě trávy se klusalo dobře, Naberus se rozhlížel částečně kolem, hlavně koukal po louce, kde by mohlo být něco, čeho by mohl zneužít. Jemně jsem ho přiklepla tušírkou. V tu chvíli hnědák vyrazil prodlouženým klusem a než jsem stihla zareagovat byla jsem na úrovni mástera, možná lehce před zrzkem. Sklopila jsme halvu a přidala zádrž, hnědáčka jsem převedla do kroku a naskočila až když jsem zahlédla brunetku. Valášek zrychlil a dohnal Deka před námi. Klusali jsme už hodnou chvíli a před vybetonovanou křižovatku přešli opět do kroku. Všimla jsem si malého pomníčku zdobenými suchými květy. Zavzpomínala jsem při té příležitosti na babičku, měla jsem ji hrozně ráda. Táta říkal, že jsme si strašně podobné, jsme osobité a hodně stydlivé, všechno to byla pravda. Zadívala jsem se k nebi, pohladila valáška. Z přemýšlení mě vytrhla až Nad. „můžeme jet dál?“ zeptala se blondýnka s klisnou menší postavy a Vall pobídla zpět k pohybu. Také jsem přešla pomalu s klapotem botiček a pak Nabera stočila doleva. Tady cesta mírně klesala po kraji pole směrem do lesa. Jemně jsem se zaklonila, pobídla ho do klusu, holeně jsem držela pod sebou a zatížila více sedací kosti. Naberus kladl nohy opatrně, byla jsem ráda, že bych ochotný spolupracovat. Sestupovali jsme nížř a níž. Přede mnou se dal konvoj do kroku. Zasedla jsem také, na valáška promluvila. Svah se snižoval strměji. Nechala jsem kamarádce dostatek prostoru, zaklonila se a s krátkými zádržemi, hnědáčka vedla pomalu dolů. Napnula jsem se více v kříži. Nab složil nohy mnohem lépe od sebe. Shromážděný krok jsme zvládali už mnohem lépe a teď se to dokonale projevilo. Nohy kladl opatrně, já sama jsem si hlídala své těžiště na zadní rozsoše. Byla jsem ráda, že byl opravdu velmi náročný sestup za námi, cesta se nám stočila doprava do jádra lesa. Stiskla jsem holeně, valášek naklusal. Opět jsem využila lehký sed, abych Naberusovi odlehčila práci. Po mírně sejitém kopci jsme opět vyklusali po méně strmém kopci. Byla jsem v předklonu, otěže nechala volnější, aby mě možnost se natáhnout. Cítila jsem hnutelnou sílu od zádě, pohybující se svaly. Sedlo zajišťovalo velmi dobrý komfort. V údolí jsme se museli dostat před lesní tok, Naberovi to nečinilo po Japonském cachtání problém a tak ji překročil. Pochválila jsem ho. Z lesa jsme přešli do kroku, koně převedli přes asfaltku a dali se opět do pohybu. Vítr už jsem tolik necítila na tvářích, byla jsem taky ráda, když se zvolil terén lesa. V údolí jsem naskočili do cvalu. Pobídla jsem valáška holeněmi, aby lehce protáhl krok. Valach natočil uši dozadu, s frkotem se natáhl. Lisa o této části věděla, také mi dovolila dva nizoučké skoky překonat. Vzhlédla jsem do dálky, viděla jsem dva měkké kmeny stromů. Posbírala jsem si valáška více pod sebe, stále ale dbala, aby měl potřebnou rychlost a kmih na skok. Navedla jsem si ho při kraji cesty, kde byal pěšina více rovná. Dva cvalové před jsem Nabera podpořila stiskem holení a vyšvihla se nahoru. Ruce mi vjely do hřívy, následoval záklon, lehké posbírání, koník na otěži a opět stejné. Naberus se vyšvihl mnohem výše, než bych čekala, tak jsem lehce cítila, svoji nejistotu. Moc jsem ho pochválila. Čekal nás svah nahoru, to jsem se rozhodla lehce odpojit od hlavní skupinky a klidně si vycválat mírnější svah, kondice nebyla tak dobrá a jezdcem zkušeným jsem se ještě nazývat nemohla. Objevili jsme se na okraji luk a lesa, tady jsem viděla už cválající lišku, kterou jsme míjeli, napojila jsem se zpět za Dekiho a pokračovala pohodlně ve stehenním. Louka se lehce zvedla, tvořila krásné stíny a mraky prosvitlo i slunce a žahalo nás svými hřejivými paprsky. Na louce bylo připraveno pár skoků, které Nad připravila. Jemně jsem Nabera přibrzdila k Lise. „ myslím, že bych to zvládla.“ Přiznala jsem. Valášek šel aktivně dopředu, nevypadalo to, že by byl unavený, na rozdíl ode mě. „ určitě, bude to dobrá zkušenost, pozor na rovné nájezdy, posbírej si ho.“ Převedla jsem valáška do kroku a počkala, až se skoky uvolní. Naberusek se mezitím trochu vyfuněl z vycválávání kopce, pak jsem ho vnější pobídla rovnou do cvalu. Točila jsem vpravo směrem zpátky k lesu, na nízký kolmáček. Ten už jsme trénovali, takže jsem jela celkem na jistotu. Nabera jsem holeněmi srovnala na střed, lehce mu zrychlila krok a před skokem ho pobídla, aby nevyhnul. Valach zbystřil skok, soustředil se. Já se vyšvihla do stehenního, s těžištěm dopředu. Zatížila jsem více levý třmen, tak abych naskočila s Nabem na levou ruku kvůli dalšímu obratu. Otočila jsem se s ním pořádným vyjetým obloukem a narovnala ho opět na skok. Tentokrát se jednalo o dvojskok tvořenými také kolmáčky ještě menšími, než byl předchozí. Nabera jsem opět pobídla, přes skok jsme se přehouply na další vzdálený jen pár cvalových skůčků, nakonec jsem točila vlevo na balík ze slámy přímo na střed, tady Naberusek trochu koukal, ale nakonec skok zvládl bravurně. Přes klus jsme přešli do kroku. Moc jsem ho pochválila, nechala vytáhnout otěže a navedla vedle Dekiho s Bloodyí. Usmála jsem se na brunetku, vydýchávala jsem ještě adrenalin. „Ta nás teda nešetří.“ Vyklopila jsem ze sebe, když jsem byla schopná slova. Naberus už byl dost opocený, a to jsme byli teprv v půli.

PAUZA
Po příjezdové cestě jsme sjeli na fotbalové hřiště, kde nás čekala první pauza a nějaké skůčky o věcné ceny. Obě jsme nechaly chlapce chvíli vydýchat a zatím pozorovaly ostatní, jak si vedou. Sledovala jsem a vybírala si. ZALÍBIL SE MI MENŠÍ KOLMÁČEK, ZE SKOKŮ VLASTNĚ JEMENŠÍ, S VÝPLNÍ S CHVOJÍ, S VĚTÉVKAMI NA STOJANECH, KTERÉ BYLO POTŘEBA ZÍSKAT. VYČKALA JSEM SI, AŽ BUDE NÁJEZD VOLNÝ. NABERURUSKA JSEM SI POSBÍRALA ZPÁTKY NA OTĚŽE, PRAVOU HOLENÍ HO POBÍDLA DO CVALU. NABERUS ELEGATNĚ NASKOČIL DO CVALU, KOLEM VNITŘNÍ HOLENĚ JSEM SI S NÍM UDĚLALA KALSICKÝ KRUH O 20 METRECH, ABYCH HO LÉPE ZOHÝBALA. JEŠTĚ JEDNOU JSEM SI POHRÁLA NA VNITŘNÍ OTĚŽI, KOLEM HOLENÍ S NÍM VYKROUŽILA PLYNULE OBLOUK.NAB ZVEDL HLAVU, ZBYSTŘIL A SOUSTŘEDIL SE NA SKOK. DÍVALA JSEM SE UŽ ZA, HOUPALA SE V SEDLE.
KOLMÁČEK BYL POSTAVENÝ NA ROVINĚ, BEZ SLOŽITÝCH NÁJEZDŮ. NAVEDLA JSEM SI HO BLÍŽE K PRAVÉ STRANĚ, ABYCH V LEVÉ RUCE DŘÍMALA OTĚŽE A DRUHOU RUKOU SE MOHLA PRO VĚTÉVKU NAATÁHNOUT, MĚLA JSEM JEN JEDEN POKUS. NABERA JSEM SI POSBÍRALA NAPNUTÍM KŘÍŽE, ABY SE VÍCE SHROMÁŽDIL, PŘIDALA HOLENĚ. PŘED SKOKEM SE ODRAZ, JÁ SI STOUPLA DO STHENNÍHO, OTĚŽE PŘIDRŽELA V LEVÉ RUCÉ A PRAVOU SE NATÁHLA KE STOJANU K VĚTÉVCE. STISKLA JSEM JI PEVNĚ MEZI PRSTY, ZAKLONILA SE A POZVOLNA PŘES KLUS POMOCÍ POLOVIČNÁ ZÁDRŽE PŘEŠLA DO KROKU, MĚLA JSEM VYHRÁNO, VĚTVIČKU JSEM UKOŘISTILA. hnědáčka jsem pochválila a pomalu se vydala ke kraji fotbalového hřiště po vyfunění. Stále jsem chodila, aby se chlapec trochu vyfuněl, byla to přeci jen náročná první polovička. Pomalu jsem se zařadila vedle brunetky. „Dek ti to chtěl vyloženě usnadnit.“ Uchechtla jsem se. „Jojo, evidentně byl dost ochotný.“ Zasmála se, ale navzdory tomu v pravé ruce dřímala pichlavou větvičku. Naberus šel elegantně, s Dekim občas býval ve výběhu, kdy ho provokoval, Dekameron to většinou ignoroval, byl to spíše samotář, to se o Naberovi nedalo říct. Dali jsme si za společného rozhovoru ještě dva obvody kolem hřiště než doskákaly všichni. Sesoukala jsem se k zemi, cítila jsem dost nohy, vzhledem k tomu, že jsem Naberuska brala většinu času kyčlemi a sedem zpátky. On už po mě koulel očima a drkal do mě. „Nabe.“ Oslovila jsem ho pohružným tonem. Povolila jsem o dírku podbřišník a nánosník rozepla úplně. Kamarádka už mi předala otěže Dekiho a utíkala pro naše ohlávky s vodítky a také bederky. Dekameron otočil hlavu směrem k jezdkyni, která poklusem běžela napříč hřištěm k jeepu. Naberus se rozhlížel kolem a pak natáhl svou tmavou hlavu k Dekovi. Zamlaskla jsem na něj a ustoupila ho o kus dál. Za chvíli už jsem viděla brunetku obvěšenou naším vybavením. „dík.“ Usmála jsem se a předala ji Dekiho, ten už se natahoval k Bloodyi pro něco dobrého, strašný žužla. Přes záda dostal Naberus bederku, přes uzdečku ohlávku a dlouhým modrým vodítkem jsem ho přivázala k naprasklému trámu starého hřiště, měl ho dostatečně dlouhé, takže se mohl libovolně pást. „Dáš si bagetu, klobásu?“ zeptala jsem se Bloodye. „Heleď, já si zajdu pro jídlo později, slíbila jsem Jackovi.. víš..“ otočila hlavou na druhý konec hřiště. „Jasně,, jen běž, já to tu zvládnu.“ Mrkla jsem na ni a gestem ji pobídla, aby už šla. Po takovém velkém výkonu jsem dostala hlad. „Hned budu zpět.“ Podrbala jsem valáška po čele a vydala jsem se napříč fotbalovým hřištěm k občerstvení.Stánky měla na starost Petra, která obsluhovala jednoho zákazníka za druhým společně s cupitajícími kamarádkami kolem. „Máš vybráno?“ zeptala se jedna z nich. Zavrtěla jsem ještě hlavou a otočila se vpravo, abych se mohla rozhlédnout po dalších pochoutkách. Vedle mě zaplatil hnědovlasý vyšší mladík s pokřiveným úsměvem. „Vem si.“ Řekl s anglickým přízvukem. „J-áá?“ zeptala jsem se trochu překvapeně a porozhlédla se kolem. „Jo, ty.“ Zasmál se. S hlubokým nádechem jsem si od něj převzala menší bagetu plněnou kuřecím masem. Stále se na mě díval, byla jsem z toho docela dost v depresi, abych pravdu řekla. Vybalila jsem bagetu z igelitového sáčku a zakousla se. „Ještě nikdy jsem neviděl holku, která se cpe kuřecí bagetou jako ty.“ Zasmál se, podal mi ruku. Zrudla jsem. „Jsem Luke, ty?“ nasadil svůj pokřivený úsměv, snažila jsem se udržet na nohou. „Noemi“ vložila jsem svoji malou dlaň do jeho. Bylo to zvláštní. „To je jméno jako z nějakého anglického románu.“ Pokusila jsem se o nenucený úsměv s neroztřeseným hlasem. „No, skoro přesně, jsem z Anglie, žil jsem tam se svými rodiči asi do dvanácti a pak jsem se přestěhoval kousek od Freda do města, rodiče šly za biznisem..“ dodal a společně jsme se odšourali o kus dál a opřeli se o trám. „sem, za penězi? To myslíš vážně?“ připadala jsem si jako vyměněná, Luke byl příjemný, dobře se s ním povídalo, fajn člověk. „těžko uvěřitelné, že? A pak jsem objevil Freda a propadl kráse zvířat, přidal jsem se k nim před rokem.“ Ještě chvíli jsme si takhle povídali a pak už jsem se vážně musela omluvit, čekal mě hnědáček. „Tak třeba za rok.“ Prohodil a galantně odešel. Ještě teď jsem nechápala, jak jsem to zvládla. Raději jsem přispěchala k Nabovi. Brunetka tu už čekala. „Kdes byla?“ vykulila na mě se strachem oči. „Byla jsem si pro jídlo a nevím jak, ale oslovil mě jeden z Fredových svěřenců..“ zamumlala jsem. Slíbila jsem brunetce, že ji později vše vysvětlím, ale teď už nás pomalu čekala druhá etapa honu.. „promiň, tohle jsem nečekala.“ Omluvila jsem se valachovi. Odvázala jsem ho a vydala se na druhou stranu hřiště.

DRUHÁ ČÁST
Stáhla jsem z Nabera provazovou ohlávku i vodítko a rovnou se s ním vydala skrz střed fotbalového hřiště. Valášek se rozhlížel kolem a poslušně šel po mém boku. U jeepu jsem předala ohlávku, vodítko i bederku. „Díky“ usmála jsem se a předala Petře vybavení, která ho uložila do zadní části nákladního prostoru. Poodešla jsem s Nabem kousek dál. Zafuněl mi do vlasů. Na hlavu jsem si posadila helmu, zkontrolovala vybavení, dotáhla a zapnula nánosník. Vytáhla jsem se nahoru, uvelebila se v příjemném sedle. Abychom nestáli mezitím, než se všichni dostanou do sedel, tak jsem pobídla Nabera do kroku a chodila s ním. Lehce jsem si ho zohýbala na velkých kruzích, přistavovala si ho nebo ho narovnávala při hrazení hřiště. Brzy jsme se pomalu seřadili, jak jsme jeli porpvé. „Jsme všichni,“ houkla přes rameno Niora Lise, která velkou grupu uzavírala. Blondýnka pokývla na lišku, která se pomalu dala do pohybu. Niora ji následovala v čele v vrchním lovčím a skupinou pomyslných psů, kterou tvořily westernoví přátelé a kluci z Floresty. Za nimi jsme se už vynořili i my. „Tak ať ti štěstí přeje.“ Popřála jsem kamarádce a začala se soustředit na valáška. Posbírala jsem si ho na délku mezi třetí čtvrtou zarážkou a jemně si na nich pohrála, aby dával pozor. Liška nás vedle lesem, tady nebyla žádná cesta, možná tak vyšlapaná pešina od místní zvěře. Proplétaly jsme s mezi stromy a křovím, po pauze to přišlo vhod na zohýbání. Pomalu malým lesem jsme přes střed se dostaly na samý kraj. Jehličnatý podkald se změnil v měkký travnatý. Před námi se objevila veliká prostorná louka s mírnými kopcovitými svahy. Měla jsem další tip kam na výlet, cestu jsem si ovšem sem moc nepamatovala, tak se budu muset Nadvandy určitě zeptat, na nasvalování bych ji docela dobře zužitkovala. Liška vpředu se smečkou přeskočila do cvalu. Já jsem Nabera nacválala skrz klus. Nejdříve jemná pobídka oběmi holeněmi a pak opět pobídla levou nohou, aby hnědák naskočil na pravou a já tak zatěžovala rovnoměrně obě nohy, v předchozí části jsem cválala více na levou. Před námi se objevil kopec. Naberusek našpicoval uši, cítila jsem jeho tiché dopady a hnutelnou sílu. Předklonila jsem se, abych mu odlehčila záda a stoupal si do třmenů. Jemně jsem ho pobídla, aby trochu zabral, po pauze se mu už chtělo mnohem méně. Tempo bylo příjemné, myslím, pro všechny koně, vycválali jsme nahoru až na rovinu, tady nás čekalo pár skůčků. Jednalo se o podobné, které jsem už zkoušela, takže jsem se nebála, že bychom je nezvládli. Pohladila jsem valacha po krku, natočil uši ke mně. Pohrála jsem si s vnitřní otěží, zasedla do sedla, abych získala větší kontrolu a většinou mi tak bylo v pracovním cvalu. Houpala jsem se v sedle a navedla Nabera na střed silného kmene holeněmi, lehce napnula kříž, abych ho posbírala a nehnal se. Dva cvalové před jsem ho podpořila pobídkou holeněmi aby nevyhnul, vyšvihla se do stehenního a ruce mi vjely na jeho krk. Při dopadu předním kopyt do měkkého podkladu jsem se lehce zaklonila, zasedla opět pobídla valáška dopředu, aby věděl, že má pokračovat. Asi o deset cvalových dál mě čekala další překážka. Odskok byl rovný, bohudík. Byla toširší balíková překážka. Tady jsem Nabera více pobídla vpřed, aby měl dostatečnou rychlost a skok do dálky mohl překonat.. Před ním jsem ho ještě pobídla jako podpoření, natáhla se nad ním do stehenního. Valach se odrazil a přeletěl přes skok. Pak jsem se zaklonila a pozorovala jaký skok bude dál. Pomalu jsem dotáhla Dekiho na vzdálenost rozestupu dvou koní. Nabera jsem opět přitisknutím kyčlí, lehkou poloviční zádrží přibrzdila, aby se držel zpátky.. Na tak náročnou vyjížďku měl dostatečně mnoho elánu. Naberusek natočil uši zpět dopředu a cválali jsme dál. Po dalším překonaném kolmáčku se točila vlevo. To pro mě znamenalo, že jsem si musela nohy s Nabem změnit. Přitiskla jsem kolena k sedlu, stiskla holeně, ztuhla v kříži a přidala zadržující otěž. O pár klusových krůčku později jsem přesedla na druhou nohu a s pobídkou vnější opět naskočila a vykroužila plynulý oblouk kolem vnitřní holeně. Pohrála jsem si s vnitřní otěží před skokem, nechala Nabera jet rychlejším, ale stále mnou kontrolujícím tempem. Navedla jsem ho na střed a pak se stočila zpět k vedoucí skupince. K lišce jsme se už přiblížili. Přešlo se do kroku a vyčkalo se, než doskáká zadní část skupinky. Nechala jsem Naberuskovi vytáhnout otěže a kývla na kamarádku. Dekameron po pauze rázem taky ožil a vypadal, že si cestu užíval. Nebylo divu, Bloodye ho držela v kondici. „HALAAALÍÍ!“ uslyšela jsem anglický přízvuk. Byl čas. Honem jsem Nabera posbírala zpět na třetí zarážku a pobídla vnější. Valacha naskočil a hnal se společně s závažím na zádech za ostatními koňmi. Pohrála jsem si na vnitřní otěží, lehce ho slvoy zpomalila do příjemnějšího tempa pro nás oba a stoupal si do třmenů, abych mu odlehčila u takhle náročnou práci. Stříhal ušima, hlasitě funěl a měkce dopadal do travnatého povrchu. Louka byla dostatečně dlouhá, liška se držela vpředu. Louka se mírně zvedala. Pobídla jsem Nabera dopředu, cítila jsem obrovskou chuť do toho dát jeho srdce, jeho rychlý tep a frkot, ale raději jsem ho mírně zpomalila, aby si držel ještě poslední síly, nikdo nemohl vědět, jak dlouho lišku budeme nahánět. „To nééé!“ uslyšela jsem zpředu, to znamenalo jediné – liška byla chycena. Poslala jsem automaticky informaci dál a pomalu s ostatními koňmi přešla do kroku. Bylo nás tu hodně. Propletla jsem se mezi neznámými tvářemi lehkým klusem, abych stihla najít brunetku. Zrovna se popichovala nenápadně s Jackem. Přibrzdila jsem Naberuska zádrží po jejich levé straně. Ještě než se konvoj dal zpátky do pohybu, ještě jsem si povídala nadšeně z brunetkou a vyžadovala každou důležitou meziřádku při Halali. Nemohla se mě zbavit, naštěstí se pomalu skupina rozklusala. Jemně jsem stiskla holeně a začala vysedávat. Už se volilo klidnější pohodové tempo, na louce nás čekalo posledních pár skoků, jednalo se o lehčí variace, které jsem si mohla skočit s Nabem také. Sice byly širší, ale zvládli jsme je. Pak už jsem valacha nechala vyfunět na volné otěži, celá grupa se stáčela zpět k Florestě, koně se nechali odpočívat a pomalu po kraji louky jsme zabořili do lesa a jejím srdcem projeli až k hlavní cestě, která už byla nedaleko Floresty. „Ani bych neřekla, že jsme tam blízko.“ Poznamenala jsem směrem ke kamarádce. Projeli jsem vytesanou hlavní branou, seřadili se zpět do jedné řady. Niora pronesla závěřečný proslov, který nám chtěl poděkovat, naší lišce samozřejmě a že se uvidíme na večerní svatohubertské zábavě, kde se budou řešit prohřešky. Litovala jsem Bloodye, která neměla to štěstí a Dek se to rozhodl zrovna dnes napálit před zrzka s másterem. Doufala jsem, že trest bude mírný. a sama také, že předjetí, bylo opravdu předjetí a ne moje dohnání na úroveň vedle zrzka. To se dozvím až večer..
Dovedla jsem hnědáčka o kus dál, počkala, až se nádvoří trochu uklidní od mumraje nejen jezdců, ale také našich hostů. Táta bohužel přijet nemohl, svoje políčka nemohl nechat bez dozoru, to jsem chápala, neměl to lehké. Sesunula jsem se opatrně na obě nohy, které mě moc bolely. Naberuskovi jsem povolila podbřišník i s nánosníkem a vzala do stájí. Proletli jsem se společně mezi boxy až k našemu. Tady jsem z hnědáka stáhla sedlo a přetáhla přes něj připravenou odpocku, ještě teď se nad ním objevovaly oblaky páry. Dostal přídel v trochu ovsa zalitý vodou s jablky. Nechala jsem ho vkloidu, cajky jsem začala uklízet a kdžy trochu oschl, dopřála jsem mu masáž hřbílky a nakonec ho nahřála v solárku.