Komentáře k článku: 6. ročník HONU na lišku.

cassie + gentleman: ,, Tak je snad všechno v pořádku,“ zamumlala jsem si, když jsem se vrátila s Jasonem z terénu, kde jsme připravovali vše na hon. Už zítra. Doufala jsem, že to bude všechno v pořádku a já řádné splním úkol letošní lišky. Měla jsem z toho nervy a můj žaludek nepracoval úplně, jak by měl. Ostatní studentky měly už jistě vše připravené na ráno na rozdíl ode mě. Sedlovna byla prázdná. Otevřela jsem svou skříňku a vyndala všechny potřebné věci, abych si je řádně zkontrolovala a připravila na zítra. Tenhle rok budeme kompletní ve výstroji. Sadu pro Gentlemana nebylo potřeba nijak umývat, stačilo jí zkontrolovat, a když tak lehce vzít a otřít jí. Budeme jí používat poprvé. Červená barva mu bude jistě slušet. Odložila jsem si jí stranou a vzala si k sobě sedlo – endurační, ačkoliv přemýšlela o skokovém. Skokové šlo zpátky do skříňky a vzala jsem si k ruce endurační, pořádně jsem ho vyleštila a šla na uzdečku. Také jsem si jí pořádně očistila a namazala. Musíme vypadat čistě.
,, Copak tu děláš?“ ozval se někdo od dveří. Ta hlava mi byla až moc známá. Vídám jí také každý den že?
,, Co by si řekla,“ ušklíbla se, urovnala si všechny věci na jednu hromadu a kontroloval, jestli vše mám. Helmu jsem si také otřela pro jistotu, i když si nebyla úplně jistá, zdali zvolím jí, nebo dodržím celý oblek, a na hlavu si dám klobouk. Věci pro hnědáka jsou všechny v pořádku.
,, Horlivá příprava co?“ sedla si vedle mě a dívala se na sadu pro Gentlemana, tak trochu závistivě. Vyplázla jsem na ní jazyk a ušklíbla se. Byl čas předpřipravit Gentlemana, alespoň základ na zítra. ,, Jak se těšíš na zítra lištičko,“ dovolila si mě ještě popichovat. Už takhle jsem měla nervy někde. Neodpověděla jsem jí, jen se zvedla, vzala si potřebné věci a rozešla se k boxu, kde byl hřebec. Měl už po večeři, jako většina koní. Byla jsem potichu a vlezla k hřebcovi. Překvapeně se na mě podíval, přejela jsem mu rukou po krku a rozčesala hřívu a šla jí připravovat na ráno. ,, Přijede Allen?“ optala se mě Jenn.
,, Jo jo, tentokrát si to nemůže prý ujít a ještě, když budu v čele,“ odpověděla jsem. Přijede celá má rodina, i když Gabe si není úplně jistý. ,, Bude určitě v první řadě s kamerou, prý musí zachytit všechny detaily,“ obrátila jsem oči v sloup. ,, A co tobě?“ usmála se. Gentleman měl přivřené oči, pohladila jsem jej po čumáku a pokračovala v práci.
,, Máma s přítelem a asi Stef, musím ti jí představit,“ zazubila se Jenn. Věnovala se Gentlemanovi, který se nechal hladit. Nebyl ani uvázaný. Pracovala jsem rychle. Upravila jsem mu i ocas, aby byl frajer.
,, Okay,“ souhlasila jsem a soustředila se na pletení základu ocasu. Dělal mi trochu problémy. Bobany na hřívě nebyli problém, v tom mám cvik. Povedlo se. Oddychla jsem si. V hlavě si ještě jednou probrala, zda je to všechno.
,, Neklidná?“ pokračovala v rýpání Jennifer.
,, Hele, nech toho nebo tě zavřu do skladu s vybavením,“ pohrozila jsem jí, přešla k hnědákovi a pořádně se s ním pomazlila, poté ho nechala v klidu. Věci na sebe jsem měla už připravené – už předtím, než jela něco připravovat do terénu. ,, Jdeme, chci se na to vyspat,“ mávla jsem na Jenn a šly si lehnout.

DEN HONU
Být vzhůru už skoro od pěti hodin bylo sakra špatné. Usnula jsem hned, jen se vzbudila brzo. Mohla jsem ještě spát. Kdyby to tak šlo. Jennifer spala jako špalek. Tiše jsem jí záviděla v posteli, zatím co spánek nepřicházel. Ten boj jsem vzdala. Vylezla jsem z postele a převlékla se do uniformy Floresty. Vyklouzla jsem ven a šla se projít ven, poté hned do stáje.
,, Nemůžeš spát?“ zeptala se Sue, když šla odemknout stáje, kam se nikdo před sedmou hodinou nedostal.
,, Nemohla jsem zabrat už skoro od pěti,“ zívla jsem a protáhla se. Sue se povzbudivě usmála, pustila mě jako první do stáje. Hned, co jsem vešla do stáje, vítal mě Gentleman svým zafrkáním a lepil čumák na mříže.
,, Dneska je velký den,“ oznámila jsem mu. Můj žaludek byl sevřen, myšlenky se mi motaly jen kolem toho, jak tohle celé dopadne a jak si budu vést. Bude se to všem líbit? Trasa a to vše, co jsem na ně nachystala. Gentlemanův čumák mě vytrhl ze zamyšlení a i obavy částečně odezněly, alespoň na chvíli. Nebyla jsem jediná, kdo si dneska přivstal – koním bylo třeba dodělat copánky a přejet je alespoň trochu čištěním. A nebyla jsem jediná, kdo nemohl kvůli tomu to dnu dospat. Ti, kdo jedou poprvé, také budou mít obavy.
,, Dobré ráno liško,“ pozdravila Jenny rýpavě. Očividně z toho měla velkou legraci, šťouchla jsem do ní a zašla do sedlovny pro čištění a další potřebné věci pro zapletení hřívy.
,, Tohle popichování ti nezapomenu, abys věděla,“ vyplázla jsem jazyk na Jennifer a s čištěním vyšla ze sedlovny. Ve stáji to už žilo, každý měl plné ruce práce. Gentleman měl dost energie – což bylo jedině dobře. Nebude s ním žádný problém, bude spolupracovat. Dnešní den by nemusel nakonec dopadnout tak moc katastrofálně, jak si myslím. Zkontrolovala jsem čas, otevřela box – jako první mu dala ohlávku a pro jistotu si ho uvázala. Z čištění vzala jako první hřbílko. Krouživými pohyby přejížděla po Gentlemanově srsti od krku až na záď. Hřebec se tvářil spokojeně, sledoval dění venku a občas zařehtal, či odpověděl na frkání ostatních koní. Po hřbílku přišel tvrdý kartáč, krouživé pohyby vystřídaly rovné a hezky po srsti, při každém třetím přejetím po hřebcovi srsti, jsem si za pomocí hřbílka vyčistila kartáč od nečistot. Opět od krku až po záď. Po tvrdém kartáči přišel měkký kartáč. Postaral se o vyleštění srsti a mohla jsem s ním zajet na citlivější místa, jako na nohy a na břicho. Tenhle postup jsem aplikovala i na jeho druhou stranu. Nespěchala jsem. Čas byl a navíc jsem se tím uklidnila. Hnědák nic nenamítal. Zkontrolovala jsem mu kopyta a dodělala jeho hřívu a ocas. ,, Jsme frajeři,“ ohodnotila jsem ho. Nevypadalo to, že by ho můj názor nijak zvlášť zajímal. Vyčistila jsem box a donesla jsem mu jeho ranní krmení – nejdříve jsem se musela probojovat mezi děvčaty v místnosti s krmením, abych vůbec mohla dát do něčeho jeho krmení . Poté přišla má snídaně. Neměla jsem vůbec na něco chuť, ale nechtěla jsem riskovat jet s prázdným žaludkem, neboť jsem věděla, že tohle by dopadlo špatně a nerada bych přerušila celý hon jen kvůli tomu, že mi bude špatně.
,, Přestaň si kousat ty rty!“ napomenula mě Jennifer. Samou nervozitou jsem si kousala rty. Neuvědomovala jsem si to. Okamžitě jsem přestala, ač je to zbytečné, za pár minut to budu dělat znova.
,, Jak tě tak vidím, možná si rozmyslím, jestli budu usilovat o post příští lišky,“ usmála se Clair. Mellysa chroustala mrkev. Co jiného.
,, Škoda, že místo lišky se nehoní zajíc nebo králík, stačí jí přidat uši,“ zamumlala jsem, napila se čaje a zvedla se dříve, než stačila Mellysa protestovat. Teď připravit sama sebe. Všechny věci jsem měla už v pokoji, alespoň jsem si myslela. V pokoji jsem nemohla najít ani jeden kus mého oblečení a začala jsem pomalu vyšilovat. ,, kde mám oblečení?!“ vylítla jsem na Jenn a to ještě nevkročila pořádně do místnosti.
,, Tam, kam si je dala ráno ne?“ pokrčila rameny, odhrnula peřinu, pod níž bylo mé oblečení. ,, Hele v klidu, bude to v pohodě,“ uklidnila mě. Oddychla jsem si. Natáhla jsem na sebe hnědé rajtky, pásek s liškou, závodní triko a na to červené sako. Pohrávala jsem si s kloboukem a uvažovala, jestli zvolím ten a nebo si vezmu helmu jako minulý rok. Nakonec jsem ho vzala sebou společně s rukavicemi, podívala se na čas.
,, Sejdeme se dole, za chvíli přijedou naši a chci pomoct Sue,“ zmizela jsem z pokoje a udělala, jak jsem řekla. Sue potřebovala pomoct s hosty, které navigovala, co mají dělat a já dělala to samé. Vyhlížela jsem naše auto, nemohla jsem se ho dočkat. Před dvěma dny přijeli také naši hosté. Starší studentky je znaly – Connor a Nath přišli místo nich. Já jsem věděla, o koho jde, avšak nikdy jsem neměla tu čest je poznat. Zatím jsem vypozorovala to, že Damon je spíše nespolečenský. Adam byl fine.
,, Přinesla sis už své věci?“ zeptala se mě Sue a já se praštila do čela.
,, Bože, tohle se mi stalo i minulý rok,“ zanadávala jsem si. Donesla si do auta bederku, ohlávku s vazákem a bundu, kdyby mi byla náhodou zima.
,, Cass?“ zavolal na mě někdo. No někdo, byl to Allen. Usmíval se už z dálky a já mu neváhala jít naproti. Padla jsem mu kolem krku a on mě sevřel pořádně v náručí a obdaroval mě jednou pusou. Byla jsem ráda, že se mu povedlo tentokrát se účastnit i přímo honu. Za ním se objevil zbytek – celá má rodina. V čele běžel malý Danny. Během pár vteřin jsem ho držela už v náručí.
,, Sluší ti to,“ pochválil mě otec. Děkovně jsem se usmála. Cítila jsem se v tom trochu divně. Jistě, minulý rok jsem měla na sobě to samé, jenže jsem nenesla na ramenou takové břímě.
,, Ukážeš mi Gentlemana!“ usmál se zeširoka Danny, kdy jsem přikývla, dala ho na zem. Jennifer na mě zběsile mávala – kdo ví jak dlouho . Omluvila jsem se a šla za ní s otázkou ve tváři. Děje se snad něco?
,, Už jsem si myslela, že mi ta ruka upadne,“ oddychla si. ,, Někoho ti představím,“ zazubila se, následovala jsem jí až k dívce, kterou mi představila – v anglickém jazyce. Neměla jsem problém jí nerozumět. Uměla jsem dobře anglický jazyk. Popovídala jsem si a šla za svou rodinou. Danny byl jako vždycky s Gentlemana unešený, ten se nechal drbat. Kolem vládl zmatek. Zkontrolovala jsem si čas. Měla bych se jít už připravit. Kitty si už chystala pomalu Asii. Nerada bych zdržovala. Rodina šla k povozům a já do sedlovny, kde si dala na stojan potřebné věci. Ještě jsem si ho vzala jednou čištěním, vybrala mu kopyta, dala mu napít vody a šla ho chystat na hon. Helmu jsem si nakonec nebrala. Vlasy jsem měla v úhledném bobku vzadu, na to si dala klobouk. Gentlemanovi jako první nasadila červenou čabraku, poté uzdečku a na ní dala ohlávku. Jako další dečku se sedlem – endurační sedlo. Přece jen je to sedlo do terénu.
,, Jak to jde?“objevila se u boxu Blood. Pohladila hnědáka. V červené čabrace mu to slušelo.
,, Plížíš se kolem jako duch,“ řekla jsem jí. Vůbec jsem jí neslyšela. ,, Až na to, že mám sevřený žaludek, tak to jde skvěle!“ zazubila se. ,, Gentleman bude v pohodě, má dneska energie na rozdávání, spíše se bojím o to, že to zvrtám ještě já,“ pohladila hnědáka po čumáku, nechal se drbat od Blood.
,, Hlavně klid, proběhne to v pohodě. No stress,“ poradila mi Bloood. ,, Nemysli na to, ber to jako, že jedeš s Gentlemanem do terénu a za tebou nejede nikdo,“ pokrčila rameny, jakoby to nic nebylo. Minulý rok byla master, teď jí vystřídá Kitty.
,, To se lehce řekne, než udělá,“ oponovala jsem, zatím co dávala chrániče a botičky. Byli jsme hotový. Blood se usmála.
,, Sekne Vám to,“ těmi slovy se rozloučila a rozešla se k boxu, kde byl Dekameron. Nadechla jsem se a sledovala venku dvůr, kde se už to pomalu scházelo. Dala jsem pusu hřebcovi na čumák, sundala jsem mu ohlávku a společně s ním vykročila na dvůr. Kitty se tam smála s Connorem. Za celý den jsem jí řekla asi jenom ahoj.
,, Je krásné vidět někoho ve stresu, jako jsem byla před rokem já,“ prohodila jen tak zběžně a zase mizela, kvůli Asii. Klisna si nerozuměla s každým koněm a navíc já měla hřebce, takže jsem se taky klidila ke straně a pustila dámy jako první.
,, Měla bys mít pro mě spíše pochopení,“ sykla jsem uraženě.
,, Tahle ženská nezná slitování, já to moc dobře vím. Jsem vedle ní každý den,“ ucedil Connor. Stál se svým koněm na dvoře a usmíval se od ucha k uchu. Ukázal mi palec nahoru. Venku byl hluk, vše se připravovalo. Hřebec z toho byl u nevytržení, frkal a zdravil řehtáním koho, jen mohl, přitom mi přešlapoval, až jsem si povzdechla. Prohlédla jsem si všechny přítomné.
,, To je lidí co,“ řekla jsem mu. Až mě trochu děsily a tohle všechno má jet za mnou? Já si budu všímat cesty, budu se soustředit na svou trasu a na tempo, které budu udávat, tudíž nebudu mít čas přemýšlet, co se děje za mnou. Musím včas dávat vědět, do jakého tempa přecházíme.
,, Tak začneme vážení,“ zavelel Jason a všichni začali nasedat do na své koně. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny dolů, nadechla se a vyhoupla se do sedla. Klid, klid. Gentleman si udělal jeden krok dopředu, zacouvala jsem ho, ohnula si jeho krk na obě dvě strany. Myslivci zahajují svou famfáru na hon. Ta hudba je mi známá již z minulého roku a koně se začínají řadit. Stisknu holeně hřebce, ten se rozejde a vedu ho se postavit vedle Tarota, na němž jede Adam – vrchní lovčí tohoto honu. Vedle Kitty, která se šklebí, si netroufám kvůli klisně stoupnout. Famfáry se ozývají dál. Já, Adam a Kitty stojíme vedle myslivců, zatím co se ostatní řadí před námi do řady. Známé i neznámé tváře na nás hledí, až mi to není moc příjemné.
,, Nádech a výdech, bude to v pořádku,“ usmál se Adam vedle mě. Tarot vypadal klidně. Oplatila jsem mu úsměv a děkovně přikývla. Jennifer se na mě ušklíbla šibalsky. Asi jí za tohle pověsím někam do průvanu. Sue a Lisa zatím začínají rozdávat účastníkům stužku. Někteří si jí dávají na dečku a jiní zase na své oblečení. Famáry pomalu doznívají a slova se ujímá Jason. Niora zde není a někdo to převzít musel.
,, Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokrát převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richards, který na Florestě působil jako stájník společně se svým bratrem Damonem, jenž se účastní také honu,“ přivítal nás Jason, zatím co všichni poslouchali. Hřebec neměl zrovna moc trpělivosti, stát na místě ho stálo jisté úsilí. Jason ukázal na nás tři. Fanfáry se opět rozezněly, přišel další proslov. Koně pofrkávali, jezdci se připravovali a mé srdce tlouklo jako o závod.
Já - Hubert - všech jezdců pám, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Po tomto proslovu, jenž jsem už slyšela minulý rok, byl čas vyrazit. Stiskla jsem holeně hřebce – reagoval na jemný tlak a bez váhání se rozešel svižným krokem dopředu. Známý houpavý pocit mi napovídal, že jde správně, ačkoliv u něj to nebylo nic neobvyklého. Otěže mu nechala volnější, zároveň jsem měla kontakt jeho hubou a měla ho pod kontrolou. Gentleman si vytáhl krk směrem dolů, kdy jsem se pousmála a vedla ho k zadní bráně, odkud se dostaneme na pole. Počasí nám dneska přálo. Sluníčko sice svítilo, ale nehřálo. Pro mě to bylo ideální počasí, takovéto, kdy si musíte vzít alespoň mikinu s bundou, aby Vám bylo dobře. Netroufala se podívat raději dozadu . Nevím, jestli by mi byl příjemný pohled na všechny ty lidi, co mě následují. Narovnala jsem se více v zádech a holeně přitiskla více k jeho bokům pro lepší kontakt. Gentleman si odfrkl. Být jako první a vést celou tuhle skupinu mu dělalo nejspíše dobře, energicky šel vpřed, pofrkával a nesl se jako správný hřebec.
,, To se ti líbí brouku co?“ usmála jsem se. Nechala jsem se houpat svižným krokem Gentlemana, uvolněná a klidná. Měla bych to brát jako jakýkoliv terén, akorát s předem určenou trasou a několika lidmi za námi. Vyjeli jsme z areálu Floresty přímo na cestu vedoucí na pole, kde se koně protáhnout v kroku. Vybrala jsem cestu, kde se nikomu nemohlo nic stát a znám jí moc dobře. Prostorná louka, kde nejsou stromy, by nejednoho koně mohlo lákat k rychlejšímu tempu, avšak na to je ještě moc brzo a naše svižné tempo muselo stačit. Vdechla jsem chladný vzduch. Přece jen mě zvědavost přemohla, otočila jsem se dozadu. ,, Páni, těch tam je,“ zamumlala jsem si. Vjeli jsme do lesa, kde bylo o něco chladněji a pokračovali po široké cestě. ,, Klus,“ zavolala jsem dozadu. Opatrně si zkrátila otěže, jen o trochu, aby si hnědák mohl ještě vytáhnout krk směrem dopředu. Poté jsem stiskla holeně, neboť s takhle dlouhou otěží nemohla provést poloviční zádrž a pomohla si hlasovou pobídkou. Hnědák naklusal, tři klusové zůstala sedět v sedle, poté mě samotný klus vyhodil a já začala vysedat do správného rytmu. Les kolem nás nebyl příliš hustý, stromy byly daleko od sebe a prosvítaly sem paprsky slunce. Cesta se po chvilce rozdělovala. Levou cestou bychom vjely hlouběji do lesa, jenže já jsem potřebovala jet po cestě podél lesa a luk a dostat se k zastávce u rybníka, tudíž jsem hnědáka navedla na pravou cestu, pořád ho udržovala v klusu. Odfrkl si a vytáhl si krk dolů a dopředu, jak potřeboval. Brzo louku po naší pravé straně vystřídal rybník, kam okamžitě hnědák přenesl svou pozornost. Dozadu jsem zavolala krok, přešla jsem s hnědákem do kroku, až když za mnou Adam přešel s Tarotem a pochválila hřebce za jeho reakci a udržovala ho na cestě. Hezky rovně, ačkoliv se snažil táhnout k vodě a já doufala, že tenhle problém budu mít jen já. Mám hřebce vodníka . Asi by mu bylo jedno, jak moc studená ta voda je. Gentleman si naštvaně přidupl a začal brát hezky ke straně, směrem k vodě, kdy jsem si povzdechla. Pomůckami si ho nevedla zpátky – musela jsem vyvinout trochu větší tlak a trvat na něm, než se vrátil na místo, kam má. Nelíbilo se mu to.
Projeli jsme celý úsek rybníka a já si oddechla, když voda po našem pravém boku skončila a vystřídala jí louka. Připravila jsem se na klus, houkla dozadu, že opět klušeme. Stisknout holeně do pobídky, pomoct si hlasovou pobídkou a Gentleman naklusal energicky vpřed. Vnitřní otěží přejela po jeho krku, tím jej pochválila za ukázkový přechod. ,, Cval!“ zavelela jsem dozadu, když chtěla protáhnout Gentlemana a všechny koně za námi i ve cvalu předtím, než se pustíme do nějakých těch skoků. Posunula jsem vnější holeň na podbřišník, otěže nechala stejně dlouhé a stiskla holeně – hlasem si pomáhat nemusela, Gentleman znal moc dobře pobídku na cval a tenhle chod měl nejraději. Naskočil do cvalu, já si hlídala nohu, na kterou naskakuje. Zvedla jsem se do stehenního sedu, je to pro něj příjemnější, než kdybych cválala v pracovním – odlehčím mu záda. Gentleman frkal, holeněmi jsem si ho srovnávala a ohlédla jsem se dozadu. Ostatní začali také už cválat, koně pofrkávali. ,, Klid, nemusíme tak hnát,“ klesala jsem s hlasem, hezky vyrovnaně a čekala, zdali zareaguje, nebo si budu muset pomoct ničím jiným. Zvolnili jsme tempo, po pár metrech jsem opět zavelela do klusu, počkala, až přejde celá skupina za mnou, teprve až poté zasedla do sedla – přenesla váhu dozadu a ztuhla v kříži a stiskla kolena. Gentleman přešel do klusu a poté do kroku. Les začíná být hustší, stromy rostoucí blízko u sebe zabraňují paprskům dostat se do lesa a tak je i tmavší, ohnu Gentlemana na menší lesní cestu. Netrvá to dlouho je vidět vzadu konec lesa, kde začíná louka. Gentleman si zafrká, jakoby snad věděl, co ho čeká a když se před námi otevře menší louka zasazená přímo do lesa, zavelím klus, neboť před námi jsou první překážky. Budou se skákat z klusu a jsou tu dvě varianty. Jedna pro zkušenější jezdce, kdy šlo o dvě gumy a přes ně položená kavaleta a druhá varianta pro nováčky. Menší klacíky zaražený do země do křížku z každé strany, tak daleko od sebe, aby se do nich mohl zaklínit klacek. Nebylo to nic vysokého, ani děsivého. Lisu a Sue byly informovány o překážkách určených pro nováčky již předem. Nemusí je vůbec skočit, nikdo je do toho nenutí. Obě dvě překážky byli ve stejné úrovni vedle sebe, avšak nebyli moc blízko, spíše od sebe dál. Gentlemana jsem si navedla ve stejném tempu na překážku s gumami, nadšeně si zafrkal, a ačkoliv chtěl zrychlit, nechala jsem ho. Tohle tempo bylo v pořádku. Zvedla jsem se do stehenního sedu, holeněmi si ho porovnávala na střed a kolmo, před překážkou ho nerušila a nechala ho, ať si to vyřeší sám. Být v čele bylo celkem vzrušující, zvlášť, když jsem slyšela dunění kopyt. Gentleman bez problému se přenesl z klusu přes překážku, následovala jsem jeho pohyb a nepřekážela mu a když jeho kopyta dopadly na zem, nacválal mi. Já na to byla samozřejmě připravená a držela se ve stehenním sedu a vedla ho rovně přes louku opět do lesa. Nechala jsem hnědáka pár cvalových a poté jej zpomalila do klusu, opět to zahlásila dost, a jak mohla, přešla jsem s ním. Moc se mu nechtělo, přesto přešel a nabídl mi přilnutí na kolmici, pobrala jsem si opatrně otěže. Od teď budu moct používat poloviční zádrže. Opět nás ze všech stran pohltil les, ne tak hustý. Cesta byla dost široká, aby se koně vešli vedle sebe. My měli prostoru až dost . Gentleman pofrkával, přežvýkl si spokojeně a zároveň si uvolnil svaly v hubě. Široká cesta se pomalu začala stáčet na levou stranu a po chvilce se dalo uhnout na pravou stranu, opět spíše po kraji lesa, avšak tentokrát jsem měla v plánu jet hlouběji do lesa. Ohnula jsem si hřebce na levou stranu do mírného kopce, kdy se po pravé straně měnil terén v kopec, kam by nikdo spadnout nechtěl, ale tomu bude za chvíli konec. Naklonila jsem se lehce dopředu – tím mu usnadnila cestu nahoru a Gentleman ochotně šlapkal do kopce. Nahoře jsem se narovnala v sedle, pochválila jsem ho. Pokračovali jsme krokem, až se cesta začala mírně stáčet na levou stranu, ohnula jsem jej, sledovala jak na pravé straně se terén pomalu srovnává do roviny a my zajíždíme do hustšího lesa.
,, Klus!“ zavolala jsem dozadu. Provedla poloviční zádrž – narovnala se výrazně v ramenou, stáhla břišní svaly, po půl vteřině uzavřela ruce a přizvedla je. Tímto způsobem jsem si zajistila, že Gentleman bude lehký na předku, energie půjde odzadu a upozornila ho na to, že se něco bude dít – že přijde nějaká změna. Zasedla zpátky do sedu a stiskla holeně, hřebec ochotně naklusal a klusal po rovné cestě v lese, až jsme před sebou zahlédli další překážku. Tentokrát byla přírodní v podobě spadlého stromu, který neměl být problém přeskočit, avšak nováčci by s tím mohli mít problém. Upozornila jsem na to Lisu. Strom se dal objet menší cestou v lese. ,, Cval!“ upozornila dozadu a klasickou pobídkou přes poloviční zádrž si hřebce pobídla do cvalu. Ochotně a energicky přešel do cvalu, cválající na cestě, kterou jsem si pořádně zkontrolovala, stejně jako terén za stromem. Neměl by být žádný problém. Holeněmi jsem si jej srovnávala ve stehenním sedu na střed a kolmo, tempo jsem nechala na něm, ať se s tím popere a věřila jsem mu. Hřebec zdvihl hlavu a cválal přímo doprostřed kmene a já sledovala překážku před námi. Vypočítala jsem si doskok. Ruce jsem posunula mírně dopředu, aby si mohl kmen pořádně prohlédnout a pro jeho podporu, ač nebyla třeba, stiskla lehce holeně. Následovala jsem ho v pohybu, předklonila se, jak bylo třeba, ruce posunula dopředu a držela se koleny. Zanedlouho jsme byli už na druhé straně, kdy se dívala dopředu, zapřela se koleny a vnitřní stranou stehna a mírně se zaklonila dozadu. Holeně jsem mu držela u boků, abych měla kontakt a udržovala ho ve stejném tempu. Hřebec nadšeně zafrkal a cítila jsem, že při doskoku si lehce z radosti vyhodil zadními, až jsem se ušklíbla a přešla s včasným upozorněním s Gentlemanem do kroku za pomocí zádrže. Nezapomínala jsem upozorňovat za mnou na změnu chodu. Uf,, zatím se mi vedlo a nervozita ze mě opadla. Gentleman je skvělý parťák, jak jsem předpokládala. Věděla jsem, že na žádné překážce mě nezradí a půjde přes ně sebejistě a zkušeně. Potřásl si hlavou a spokojeně si přežvýkl. Otočila jsem se na chvíli dozadu a zvolnila tempo, abychom počkali na skupinu vzadu, kdy někteří z nováčků si netroufli a strom raději objeli. Povolila jsem mírně otěže, aby si mohl hřebec protáhnout krk dolů a dopředu a navíc jsem věděla, co nás teď čeká. Když všichni byli pohromadě, nechala jsem ho jít svižnějším tempem a ohnula ho na křižovatce v lese na pravou ruku. Zajeli jsme na cestu z kopečka, byla dost úzká, takže se tam vešel tak jeden kůň. Les byl tmavý, a by se dalo říci, že strašidelný. Jeden by z toho mohl mít sevřený žaludek, zvlášť v noci. Koně museli jít opatrně, a jezdci se museli vyhýbat větvičkám stromů a dávat pozor, aby jim něco nevypíchlo oči. Zaklonila jsem se v sedle, otěže jsem měla volný a nechala kopec vyřešit Gentlemana, který pomalu sestupoval.
,, Hlavně opatrně! Uvolněte koním otěže a nechte je, ať si s kopcem poradí, zakloňte se,“ radila vzadu Lisa se Sue a koně postupně za sebou scházely kopec dolů s rozestupy. Vyhnula jsem se jedné větviček. Ti, kteří měli menší koně, měli v tomhle místě výhodu, nemuseli se tak často vyhýbat větvím jako já se svým 180 cm hřebcem . Cesta dolů trvala trochu déle vzhledem k tomu, že každý si dal na čas a byl opatrnější – to bylo jedině dobře. Kopec se pomalu začal měnit v rovinu a hustý les vystřídal les se stromy daleko od sebe. Les byl tak prostorný a šlo tam světlo. Po obou stranách cesty se začala zvedat půda směrem nahoru do kopce, avšak cesta byla dost široká na to, aby se vedle vešli asi tři koně. Narovnala jsem se v sedle, vedla hřebce dál. Cesta se stáčela jako had, museli jsme měnit tak ruce. Gentleman na pomůcky reagoval velmi dobře, naslouchal mi.
,, Klus,“ oznámila jsem opět dozadu. Pobídla jsem si hnědáka do klusu a v klusu si po chvilce klusání pobrala otěž a z mírné pravotočivé zatáčky jsme naklusali na rovnou cestu, kde jsem dozadu oznámila cval – sama jsem naskočila s hřebcem do cvalu, hlídající si tu správnou nohu, abychom nebyli v kontracvalu a zvedla se ze sedla do stehenního sedu. Na stehenní sed jsem byl již zvyklá a lépe se mi v něm dělalo než v pracovním a i pro hřebce to bylo dle mě pohodlnější. Překážka před námi nebude pro nováčky problém, je nízká a navíc vede přímo na střed. Dva dlouhé klacky zapíchnuté do země křížem z každé strany příkopu – vytvářeli tak křížek, jenž vedl pěkně na střed a nebylo to, ani nic vysokého. Nováčci by si jí mohli skočit i z klusu, kdyby chtěli a nebyli si úplně jistí. Gentleman věděl, co má dělat a já taky. Soustředila jsem se na překážku před sebou, navedla si ho na střed a zajistila si poloviční zádrží, že půjde hezky od zadu a nepadne mi na předek – poloviční zádrž provedla včas, abych ho pře překážkou už nerušila a pouze ho nechala překážku prohlédnout tím, že ruce snížila dolů. Přehoupl se lehce přes překážku a já se přizpůsobila pohybu skoku. Holeně ho udržovali v tempu. Opět si radostně vyhodil a zastříhal ušima, když slyšel, jak postupně koně překonávají překážku za námi. Pousmála jsem se. Bylo mi v sedle teplo. Potom, co jsem ostatní upozornila, že přecházíme do kroku, zasedla do sedla pro provedení zádrže – ztuhla v kříži, vytáhla nohy co nejníže, vytáhla se z pasu nahoru, stiskla horní část stehen a opatrně a velmi jemně vydržela otěže, Gentleman přešel do kroku s odfrknutím a přežvýknutím, kdy jsem ho pochválila a nedržela ho úplně na otěži, kdy pokračovali v cestě. Kopce vedle nás se začali pomalu snižovat, až jsem konečně zahlédla menší cestičku přímo do lesa a za pomocí pomůcek tam Gentlemana ohnula. Předklonila se v sedle, aby vyšel tem menší kopec. Stromy byly dost daleko od sebe, aby se mezi nimi dalo projíždět a jezdci měli na výběr. Mohli pokračovat po menší vyšlapané cestičce zvířaty, která je vedle bezpečně mezi stromy, nebo mohli přímo projíždět mezi stromy a ohnout si trochu více koně, i kdyby chtěli zlepšit reakci na holeň. Gentlemana jsem ze začátku vedla po cestičce, asi až v půlce jsem s ním zajela mezi stromy. Kličkovala mezi nimi, používala přitom pomůcky a byla ráda, když hřebec reagoval na jemný tlak holení téměř okamžitě. Pod kopyty mu praskaly větvičky a párkrát si musel překročit i nějaký ten vystouplý kořen.
,, Zvedej,“ upozornila jsem ho, když jednou škrtl. Měla jsem ho na o trochu volnější otěži. Ke konci cesty jsem se s ním zařadila zpátky na cestu a z menšího kopečka po cestě v záklonu jsme se napojili na cestu, kterou bychom jeli, kdybychom se nenapojili na tuhle lesní cestičku. Byla to taková zkratka a mně se to líbilo hlavně kvůli možnosti ohýbání v lese. Ohnula jsem Gentlemana na levou stranu na cestu. Cesta vede jen mírně z kopce, jen trochu se zakloním, vedu opatrně hřebce dál po široké cestě, kterou nejspíše mohou využívat i auta a hlavně traktory, od kterých jsou zde vyježděné koleje, ne moc hluboké. Až se cesta narovnala, dozadu jsem poslala opět upozornění, že se bude klusat a hnědáka si pobídla do klusu. Zvedla jsem se do lehkého klusu, vysedala do jeho rytmu a ohnula si ho na levou cestu – nebyla široká jako ta předchozí, avšak nebyl, ani problém, že by byla úzká a mohli jsme po chvilce zaslechnout protékající vodu. Byl zde potůček v příkopě, který se dal buď přeskočit, nebo koně mohli prostě prodloužit krok. Gentleman začal frkat, napjal nadšeně svaly a rozevřel své nozdry. Už tohle mělo být pro mě špatné znamení. Pobídla jsem si ho přes poloviční zádrž do cvalu a udržovala ho rovně, hlasem jsem si pomáhala, aby cválal ve stejném tempu a byla ve stehenním sedu. Gentleman frkal, cválal dál a jeho nadšení se nedalo přehlédnout. Všechno vypadalo v pořádku. Jenže hřebec měl asi trochu něco jiného v plánu a já později děkovala, že jsme měli trochu větší rozestup od ostatních. Začal mi zpomalovat, až se skoro před příkopem zastavil a možná by zastavil, kdybych mu nestiskla boky holeněmi, abych ho podpořila při skoku a Gentleman si to rozmyslel. Skočil mi z místa a pro mě bylo pozdě, abych ho následovala v pohybu, alespoň tak jak jsem měla. Pro ty za mnou to muselo být něco úžasného mě vidět . V první chvíli jsem se viděla na zemi a trochu zpanikařila, při druhé jsem se odhodlala, a když dopadl a mě to vyhodilo před sedlo, opřela jsem se rukama o krk a posunula se zpátky do sedla. Gentleman naštěstí nedal krk dolů, jinak bych ryla čumákem zem – zatraceně jsem si oddychla. Srdce mi bušilo a já si nadávala, že tohle se může stát jen mě a udělala jsem si pěknou ostudu. Gentleman cválal dál, jakoby se nic nedělo a tohle se nestalo, já se hned srovnala v sedle, jak jen to šlo a sledovala cestu přede mnou. O co jde že jo, liška se jen mohla trochu vymlátit, jen kvůli tomu, že dole byla voda . ,, Co to bylo ty trotle,“ zamumlal jsem. Nikdo nepřišel k úrazu a mohli jsme pokračovat dál. Kdybych tohle řekla Allenovi, asi by litoval toho, že nebyl přitom a nemohl tento okamžik zachytit do své kamery. Přešla jsem s hnědákem do klusu – opět o tom dala vědět dozadu. Kousek dál bude další překážka, nemělo cenu dle mě přecházet do kroku, udržovala jsem si ho ve volnějším klusu na trochu delší otěži a ze strany jsme vyjeli z lesa na otevřenou louku, kde foukal více vítr. Rozevřela se před námi krajina, kde bylo více louk napojených na sebe, někde se v dálce mihlo pole a vzadu byl les. Ohnula jsem hřebce doprava a mohli jsme spatřit povozy s diváky. Před chvílí mohli dorazit na tohle místo a jistě měli připravené fotky a veškerou techniku, aby mohli zachytit pěkné momentky a nás jezdce. Někde v přední linii jistě bude připraven Allen se svou zbraní – kamerou či fotoaparátem. Vozy postávali za další naší překážkou. Louky zde byli za sebou dvě a rozdělovalo je křoví. Celkem vysoké pro nováčky, ale zvládnutelné pro zkušenější jezdce. Byli tu tři varianty. Křoví nebylo úplně všude – byla zde i cesta, kde se dalo projet a na té cestě byla překážka pro nováčky; tři balíky položené na zemi vedle sebe ( byly to balíky v kostkách, jenž nebyli tak moc velký a mohutný, aby to pro ně nebyl problém). Poslední možnost byla objet právě tuto překážku pro nováčky a neskákat nic. Prostor tam byl. Ohlásila jsem cval a sama s hřebcem nacválala, kdy ho vedla rovně na křoví, které jsem si zvolila pro skok. Hřebec zafrkal a napjal opět svaly.
,, Nechceš tu zase něco předvádět že ne?“ zeptala jsem se ho. Odpovědi se jistě nedočkám. Postupovala jsem stejně jako vždy. Poloviční zádrž pro lepší podsazení a to, že mi nespadne na předek, připravila si ho vlastně jak fyzicky tak psychicky, vést ho rovně na překážku, holeně jsou s ním v kontaktu a pár cvalových před překážkou, které mám vypočítané, ho neruším a nechám to na něm. Soustředím se pouze na to, abych šla s jeho pohybem, nebyla za ním, ani před ním. Snížím ruce před křovím, má možnost si jí prohlédnout. Kamery jedou a zaměřují nás. Gentleman se soustředí, svou pozornost dává překážce a ne lidem, kteří začínají cvakat foťáky. V jednu chvíli se odrazí a i se mnou se přenáší přes překážku, následuji ho v pohybu a předkláním se, ruce mi sjedou volně dopředu po jeho krku, držím se koleny a nad překážkou se narovnávám – mám pocit, jako bych letěla, ačkoliv to trvá pár vteřin a jeho přední kopyta dopadají na zem. Já se zakláním mírně dozadu, zapírám se koleny a vnitřní stranou stehen, dívám se dopředu, aby mi nespadlo těžiště a nepřevážila se na předek. Gentleman si opět zadními lehce vyhodil, ale na tohle jsem byla zvyklá a lehce se tomu přizpůsobila, nýbrž to nebylo skoro ani cítit a on měl jenom radost. Můj hnací motor trochu zpomalil – holeně jsem neměla tak u Gentlemana a trochu mi zvolnil, což by mi bylo hned vytčeno a já si to dobře uvědomovala, ale teď to bylo vcelku jedno. Pochválila jsem ho za skok a ohlédla se dozadu, jak si vedou ostatní. Louka byla dost prostorná, aby se sem vešel lot všech jezdců a měli možnost uhnout. Nechala jsem hřebce cválat pár skokových, až s ním přešla do klusu a nakonec do kroku, kdy ho nechala na volné otěži. Ostatní měli šanci tak nás dohonit teď nás čekali jen jedna poslední překážka. Nejdříve se k nim musíme dostat. Povozy se daly zase do pohybu. Hnědáka jsem vedle křížem přes louku v kroku na cestu podél lesa. Les po chvilce končil a my se ohnuli opět doprava na cestu podél lesa po louce, která byla mírně z kopce a ti, kteří měli dobré oči, mohli vidět vesničku kolem, které jsme jeli minulý rok o Samhainu a mohlo některým dojít, kam asi tak směřuje naše cesta a kam se tato cesta napojuje. Na cestu, kterou se vyjíždí z lesa a jenž obvykle jezdíme na zřícenině. Také jsme se na ní napojili, ohnuli koně doleva. Cesta vedle na kopci, po pravé straně byla vesnička, pěkná malá vesnička. Vyjeli jsme obvyklou cestou ke zřícenině. Tohle místo mělo své kouzlo a zvláště v noci. Pořádně jsem si ho prohlédla a když jsme kolem ní projížděli, zavelela jsem dozadu klus a koně se rozklusali. Nezapomněla jsem opět na poloviční zádrž před pobídkou holení a v klusu si pobrala velmi opatrně otěže a objeli jsme klusem zříceninu a jeli za ní na plochu, kam jsem postavila naši poslední překážku v této části, když se ovšem nepočítají překážky za odměny. Byli tu opět dvě varianty a Lisu se Sue jsem upozornila na to, aby se drželi spíše vzadu a počkali si, až zkušenější přeskočí překážky pro ně, až potom dovolí nováčkům, aby si je přeskákali - nebo je prostě objeli. Najíždělo se na ně mírným obloukem – pro zkušenější to byl menší oblouk než pro nováčky, kteří ho měli větší. Jinak byli překážky vedle sebe ve stejně úrovni přibližně a samozřejmě daleko od sebe, aby nedošlo k nějakým úrazům. Pro zkušenější jezdce tu byla překážka z bílých latí (http://img7.rajce.idnes.cz/d0702/0/630/630651_86c0e7b9a6dbc97b1b1797b441929941/images/DSC_0293.JPG? ver=0 – pro představu, nevím jak to přesně popsat ). A pro nováčky postavený stojany a daná jedna kavaleta, v takové výšce, aby to nebyl problém. Getleman si odfrkl. Samozřejmě jsem dala povel ke cvalu včas, tak několik klusových před obloukem, který jsme byli nuceni vyjet. Zvedla jsem se do stehenního sedu, za pomocí pomůcek ho ohnula na nájezd na překážku, jenž se možná nezdála na první pohled tak složitá. Noha byla taky v pořádku, na kterou jsme cválali a vedla jsem jej na střed, ve volnějším tempu. Holeněmi jsem jej udržovala v tempu, provedla si včas poloviční zádrž a před překážkou jsem ho nerušila, nechala ho, ať si s tím poradí a dovolila mu překážku si prohlédnout díky tomu, že jsem sjela s rukama po jeho krku. Gentleman se odrazil a já šla s jeho pohybem, byla jsem mírně za, což byla má chyba, neboť jsem si nevypočítala správně odskok a dopad byl trochu horší a v hlavě jsem sama sebe kárala, ale dopadlo to dobře a po skoku, jsme cválali dál, dokud všichni za námi si neskočili, přešli jsme do klusu a já uvolnila otěže, aby se mohl hřebec vydýchat a protáhnout si krk směrem dolů a dopředu. Tohle jsem většinou dělala, když jsme byli v kroku a v klusu jsem si pobírala otěže zpátky na přilnutí. Ohlédla se dozadu, lot byl pohromadě a všichni mě následovali do kopce. Zvedla jsem se do mírného stehenního, dívala se kolem. Byl odtud výhled, ale dobře to tu foukalo. Trochu mi mrzly uši a těšila jsem se na občerstvení na lovecké louce. Zahlédli jsme povozy a kočáry na louce před námi, kteří jeli tak trochu napřed. Zajeli na pravou stranu a zmizeli mezi lesem a loukou. Tam jsme také my mířili, ohnula jsem hřebce na to místo, projížděli mezi loukou, z obou stran les až jsme zahlédli kočáry a povozy na prostranství, kde byla právě přestávka. Kočáry a povozy byli na místě, diváci z nich lezli dolů a vyhlíželi nás, když jsme tam přijeli v kroku a každý se mohl rozhodnout, zdali bude bojovat o nějakou tu odměnu. Allen se na mě široce usmíval, avšak ukázal na kameru a já si pořádně prohlédla překážky na ploše. Co si vezmu? Minule jsem brala překážky, které nebyli tak složité, jakožto nováček – alespoň myslím, ale překážka číslo čtyři na mě byla už moc.
,, K trojce,“ zavolala jsem na Allena a usmála, když přikývl. Malý Danny se šťastně usmíval, díval se kolem a držel se u mamky, která ho nechtěla pustit nikam, neboť by se nechal ještě trouba zadupat. Překážka číslo tři byla ze dvou skoků, asi 90 cm vysokých. Kolmý skok a oxer, mezi nimi 4 cvalové skoky. Zajímavé bylo, že kavalety vypadali jako kmeny stromy, nebyli vůbec opracované. Větévky byli na obou překážkách, tudíž otázka byla, kde se rozhodnu pro větvičku natáhnout.
,, Mohla by si prosím pro můj záběr spadnout?“ řekl mi Allen, když si prohlížela skok, vyplázla jsem na něj jazyk a sledovala, jak se slot pomalu rozestoupil a každý se rozhodoval, co skočí.
,, Liška nikdy nepadá!“ oponovala jsem mu a snažila se nepřemýšlet nad naším skoro pádem nad vodou. Gentleman šel pode mnou energicky, skočit si ještě překážky nebude jistě problém.
,, To by si koukala,“ usmál se, ale šel trochu dál, aby se nemotal. Gentlemana jsem si naklusala. Přešel ochotně do klusu a hned do cvalu, jakmile jsem ho pobídla a obloukem najížděla na překážky. Kolmo na střed, hlídající si tempo s včasným podsazením za pomocí poloviční zádrže. Nerušit ho před překážkou, rukama sjet dolů a následovat jeho pohyb, zde byl jeden problém. Chtěla jsem větvičku dostat už na poprvé, ale nepodařilo se. Při doskoku se soustředila na to, abychom najeli správně na oxer před námi, v dobrém tempu a abych jen nerušila na hřbetě. Nemuseli bychom taky to přeskočit že? Gentleman cválal rovně na překážku, pěkně na střed. Při odrazu následovala jeho pohyb, dělala vše proto, abych na druhé straně nesletěla, ačkoliv se nechala trochu stáhnout dopředu tím, že se nedívala před sebe, jak měla.
,, Škoda,“ provokoval Allen, kdy jsem se jen ušklíbla, nevšímala si ho a ohnula Gentlemana na stejnou ruku, přešla s ním na chvíli do klusu, abych se srovnala a zkusila najet znova. Já to dostanu!! Druhý pokus nebyl o nic lepší, opět jsem zkusila první větvičku, ale prostě jsem to nedokázala, škrtla jsem o ní jen prstem a při doskoku skoro přepadla na Gentlemanův krk, nechybělo málo a já si říkala, co to provádím, když za oxerem byla opět za pohybem Gentlemana. Ten to naštěstí bral v pořádku a dokázal mi tyhle výlevy odpustit. Při ježdění po place si dávala hlavně pozor na ostatní jezdkyně.
,, Do třetice všeho dobrého chlapče, zvládneme to!“ řekla jsem mu hrdě, Allen vše zachycoval na svůj špičkový stroj – byl to spíše podle mě krám . TAK JDEME NA TO. V KLUSU SI SROVNÁM SED A TROCHU SE UKLIDNÍM A VĚTŠÍM OBLOUKEM VEDU GENTLEMANA NA DVOJSKOK PŘED NÁMI S ODHODLÁNÍM TENTOKRÁT DOSTAT VĚTVIČKU, ANIŽ BYCH SPADLA A NEPŘEDVEDLA TO, CO PŘEDTÍM. HŘEBCOVI JE JEDNO, JESTLI NA PŘEKÁŽKU JDEME UŽ POTŘETÍ. FRKÁ STEJNĚ NADŠENĚ A OCHOTNĚ NASLOUCHÁ MÝM POVELŮM A SIGNÁLŮM. POLOVIČNÍ ZÁDRŽ PRO LEPŠÍ PODSAZENÍ, ODHADUJI SI ODSKOK – VELMI PEČLIVĚ. HOLENĚMI SI JEJ SROVNÁVÁM HEZKY NA STŘED A KOLMO. PŘED PŘEKÁŽKOU HO NECHÁVÁM SE SOUSTŘEDIT, NERUŠÍM HO PŘI CVALU, KDY SE SOUSTŘEDÍ NA PŘEKÁŽKU A BUDE SI JÍ ŘEŠIT VLASTNĚ UŽ SÁM. POUZE SJEDU RUKAMA NÍŽE – DÁVÁM MU MOŽNOST SI JÍ PROHLÉDNOUT A KDYŽ SE ODRAZÍ, CÍTÍM JAK SE MU NAPÍNAJÍ SVALY A NÁSLEDUJI HO V POHYBU A NATAHUJI RUCE NAHORU SMĚREM K VĚTVIČCE, JENŽ BERU DO RUKOU, KONČNĚ! PEVNĚ JÍ DRŽÍM A PAMATUJI NA TO, ŽE SE MUSÍM DÁL SOUSTŘEDIT. PŘED NÁMI JE OXER. PŘI DOSKOKU SE DÍVÁM NA PŘEKÁŽKU PŘED NÁMI, ZAKLÁNÍM SE MÍRNĚ DOZADU A ZAPÍRÁM SE KOLENY A VNITŘNÍ STRANOU STEHEN. HOLENĚ UDRŽUJÍ JEHO TEMPO A DRŽÍ HO ROVNĚ, I KDYŽ NENÍ TŘEBA. ČTYŘI CVALOVÉ SKOKY A CELÝ PROCES SKOKU PROBÍHÁ ZNOVA. Gentleman doskočil v pořádku na druhou stranu a radostně si opět vyhodí a já se široce směji, i když jsem skoro nadšením zakřičela. Sakra to bych vůbec neměla. Svírám v ruce nadšeně větvičku s blaženým úsměvem.
,, Děláš jako kdyby si vyhrála v loterii,“ okomentuje to Allen a provokativně se zakření, kdy se uraženě podívám stranou. Přejedu vnitřní otěží hřebcovi po krku a vlepím mu pusu do hřívy.
,, Jsi můj kluk, dáme pauzu!“ usmála se, ale nejdříve si ho v klusu na volné otěži nechala vydýchat a to samé v kroku a šla na pauzu.

cassie + gentleman: 2. ČÁST HONU

Některé studentky se ještě motaly kolem překážek ve snaze ulovit si nějakou tu odměnu. Jednodušší překážky jsme my zkušenější jezdkyně nechali méně zkušeným, aby si taky užili nějakou tu zábavu. Větévku jsem držela v ruce a pohledem vyhledávala mastera – Kitty. Na zemi jsem jí ještě neviděla. Nechám větévku na později a jdu se raději postarat o hřebce.
Ohlédla jsem se k překážkám, kde se sbírali větvičky a všimla si Jennifer a Galaxie, když najížděli na překážku s balíky. Galaxie byla očividně nadšená a cválala na překážku – možná trochu zbrkleji, ale Jennifer jí usměrnila a s lehkostí se přenesli na druhou stranu. Netuším, jestli ukořistila svou větvičku.
Allen kráčel vedle mě a usmíval se do kamery. ,, Kéž by sis rozbil hubu a ten přístroj se ti přitom rozbil,“ zamumlala jsem, zvedl ke mně oči a tázavě se na mě podíval, kdy jsem mávla jen rukou a našla si místo, kam bych uvázala Gentlemana. Někam stranou, kde ho budu moct nechat na ohlávce.
,, Nemáš tušení, o jaké nádherné záběry by si přišla!“ řekl Allen a usmál se nevinně, kdy jsem se pousmála a mávla jsem na zbytek mé rodiny. ,, S Gentlemanem ti to sluší! Jste úžasní!“ dodal hned a já se usmála spokojeně.
,, Tak za tohle si zasloužíš možná jednu pusu,“ odpověděla jsem mu, zatím co vedla Gentlemana k provizornímu uvazovišti a doufala, že nikoho nenapadne se postavit vedle mě – ne dost blízko a ještě s klisnou. Gentleman byl plný energie a ještě byl nejspíše vědomím na dráze, kde ještě cválali koně. První část proběhla dobře, až na skok přes vodu.
,, A tak úžasné to nebylo, kdybys mě viděl při skoku přes příkop, viděla jsem se už na zemi,“ odfrkla jsem si, podívala se na hnědáka. Předtím jsem se s ním tak trochu nepohodla. Uvolnila jsem podbřišník a dala jej na první dírku a uvolnila nánosník.
,, Ale nespadla jsi ne?“ mrkl na mě. To ne, ale nechybělo málo.
,, Ty jsi skoro spadla? Co se stalo?“ chytila se toho hned máma, protočila jsem oči v sloup a pohladila hřebce po krku, drcl do mě a odfrkl si.
,, Nic, jen mě trochu pozlobil,“ uklidnila jsem jí, předala jsem otěže Allenovi, aby mi ho podržel. Gentleman se bude chovat vzorně, to jsem věděla a Allen se mu líbil. ,, Pohlídejte ho na chvíli. Kdyby něco, neboj se ho okřiknout,“ usmála se a rozešla se k autu, kde by měla být jeho červená ohlávka s červeným vodítkem. Prostě ladíme do nejmenšího detailu! Nebyla jsem jediná, kdo si šel pro své věci. Byla jsem ráda, že první část máme za sebou a čeká nás ještě druhá. To budu už očekávat od Adama, že zvolá Halali, ačkoliv to mohl udělat i dříve.
,, Tak co liško?“ šťouchla do mě Jennifer, objevila se za mnou a usmívala se od ucha k uchu.
,, Co by bylo,“ usmála jsem se a pokrčila rameny. ,, Jak si vedete vy s Galaxií?“ usmála jsem se.
,, Trochu neklidná z toho, že má tolik koní před sebou a za sebou, ale myslím, že to zvládáme zatím dobře. No, zatím jsem neletěla skoro po držce dolů,“ mrkla na mě Jennifer.
,, Trochu jsme se neshodli, no,“ obrátila se dopředu a usmála se, avšak zahrabala v autě, abych našla ohlávku, vodítko a bederku.
,, To by bylo, kdyby liška spadla,“ uchechtla se Jennifer.
,, No to jo, pěkná ostuda. Bych se styděla, že jsem minulý rok ulovila ocas lišky,“ usmála se, mávla jsem Jennifer a vrátila se k Gentlemanovi. Zvedla jsem obočí, když se tam šklebil na Allena. Stál naproti němu a nejspíše ho provokoval. ,, Proboha, co mu děláš?“ zavrtěla jsem hlavou.
,, Prohlídka zubů,“ ušklíbl se Allen, držel vodítko a začal mu přejíždět po čumáku, což se hřebcovi nelíbilo a opět zvedl hlavu a ukázal mu zuby.
,, Nepotřebuje zubaře a chceš, aby tě kousnul?“ podívala se Allenovi přísně do očí, i když se mi chtělo smát. Gentleman by mu nic neudělal, i když ho takto provokoval, pouze tak trochu vyhrožoval. Allen se na něj také zašklebil a hnědák zafrkal, když mě zahlédl. ,, No jo už jsem tady,“ usmála se, převzala si otěže a Danny se smál. Nakonec jsem se taky zasmála a mamka si povzdechla a zavrtěla hlavou. Gentlemanovi jsem nasadila ohlávku a uzdečku mu sundala. Dala mu jeho bederní deku, aby se mi nenachladl a usmála se. Danny si ho hladil a hřebec si onu pozornost užíval.
,, Nedáme rodinou fotečku?“ navrhl Allen a pousmál se. Táta se natáhl, aby pohladil hřebce, kdy jsem pokrčila rameny a usmála se.
,, Umí to ten tvůj přístroj vůbec?“ provokativně na něj mrkla a pousmála se.
,, Tohle umí věcí ..“ usmál se, podíval se kolem. Hledal nějakého obětního beránka, který by nás vyfotil. Kolem proběhla Jennifer, hned jsem na ní zamávala a pousmála se. ,, Můžeš nás vyfotit?“ usmál se na ní Allen a podal jí kameru, která byla nejspíše zároveň i foťák, kdy přikývla.
,, Jasně,“ mrkla dívka, kdy jsem se usmála a s Gentlemanem se rozešla někam dál, abychom měli kolem místo, držela jsem mu vodítko, kdy se na mě z jedné strany přilepil Allen, dopředu přede mě šel malý Danny a ze strany mamka a vedle ní táta. Gabe chyběl, musel dneska pracovat, ale měla jsem tu alespoň Allena. ,, Tak a sýýýýr,“ zasmála se Jennifer. ,, No, Allen by se mohl tvářit trochu líp,“ usmála se Jenn.Řekli jsme jí teda ještě o jednu fotku, kdy nám jí udělala a poté si šla po svých. Já uvázala hřebce. Když jsem zahlédla Kitty a rozešla se za ní.
,,, Koukej co máááám Kitty!“ mávala jsem dívce větévkou nadšeně před očima, zatím co na mě zírala jako na blázna a zamrkala.
,, Stačí tak málo k dětské radosti“ usmála se Kitty a převzala si mou větvičku, zatvářila jsem se hrdě, že jsem to zvládla. Sice na potřetí, ale měla jsem jí! ,, A nezdržuj, chci si dát pauzu!“ dodala, když si jí převzala.
,, No jo, už mizím,“ pokrčila jsem rameny a usmála se. Odchytila mě ještě Jennifer, vrazila mi foťák do ruky a zazubila se.
,, Teď ty,“ ušklíbla se, kdy jsem tedy přikývla a vyfotila jí a Stef, jak si ty dvě přály.
,, Zdržujeeeš,“ zahučela jsem, avšak usmála se a vyfotila se i společně s ní. Budeme mít tak pěknou vzpomínku na celý hon. Trvalo to několik vteřin. Nevím kolik jsme měli času a já chtěla nějaký čas strávit s mou rodinou. Měla jsem hlad, takže jsem se stavila pro jídlo, kdy si vybírala mezi řízkem a gulášem, až se rozhodla pro ten guláš. Allen mi držel místo na trávě, kde jsme seděli. Měl říze, takže jsem mu stejně kus snědla a on si chudák musel jít pro další.
,, Bože, jíš jako by jsi týden nejedla!“ řekl mi, kdy jsem se pousmála. Počasí bylo příjemné a já načerpala síly na druhou část honu. Smích se ozýval i od dalších skupin, ne jen od nás. Hlídala jsem si Gentlemana, sledoval dění kolem, ale jinak byl spokojený. Nacpala jsem si břicho, až jsem si říkala, jestli je to vůbec dobrý nápad. Po nějaké době se zavelelo, že se vyjíždí, kdy oni šli do vozů a já šla připravit hnědáka.
,, Tak pomalu vyrazíme,“ usmála se, dala z něj bederku, ohlávku vyměnila za uzdečku a poté, co někoho poprosila, aby mi ho podržel, šla dát věci do auta, též podržela koně, dotáhla podbřišník a připravená se vyhoupla do sedla hřebce, který nadšeně frkal. Stiskla jsem holeně a navedla jsem si ho dopředu. Nesl se jako pán a jeho sebevědomí jistě dělalo dobře, že je vepředu a vede za sebou tolik koní. Otočila jsem se v sedle, držela jeho otěže a čekala, až budou všichni hotový. Všichni účastníci honu byli v sedle, připravený vyjet a já stiskla hřebcovi holeně. Reakce přišla okamžitě – svižně vyrazil kupředu a napojil se na cestu kolem lesa, kam bylo vidět, díky stromům posazeným daleko od sebe. Počasí nám přálo. Nechala jsem se unášet houpavým pocitem hřebce, avšak sledovala cestu před námi. Nerada bych zabočila na špatnou cestu, či jí přejela. To by bylo velmi nepříjemné a možná by se to zapsalo do historie . Otěže nechala delší, ať si hezky protáhne krček. Pokračovali jsme po louce, mírně se skláněla dolů a kolem byli vidět další plochy luk a polí. Teď po první jsem mohla očekávat, že Adam zahlásí Halali a já s Gentlemanem budeme muset vystartovat kupředu. Snad mé reakce budou rychlé. Ohnula jsem hnědáka na levou stranu přímo do lesa, kde byla větší zima, ale pro mě příjemný chládek. Gentleman si odfrkl a pokračoval po cestě, kde kořeny vyrůstaly ze země, tudíž koně museli zvedat více nožky. To vůbec nevadilo – to mají místo kavalet. Gentleman si je hezky zvedal a nezaváděl o kořeny jako někteří koně. Zaslechla jsem ty dunivé zvuky a poté napomenutí jezdkyň – ty je hlasově napomínaly. Cesta se klikatila v lese a až se narovnala, pobídla jsem hnědáka do klusu, napomenula jsem i holky vzadu, aby přešly se svými koňmi a dávali si pozor na cestu, kudy se dalo bezpečně jet, ale opatrnosti nebylo nikdy dost. Místy zde byli ještě kořeny, ale nebylo to nic, co by se nedalo překonat. Na delší otěži jsem hnědáka vedla po cestě, až jsem ho ohnula za pomocí pomůcek na cestu zvedající se do kopce mezi tmavší les, kde to začínalo být docela strašidelné a zkontrolovala si, jak jsou na tom vzadu. Vše probíhalo v pořádku. V kopci jsem místo vysedávání šla do stehenního a předklonila se lehce dopředu, abych mu usnadnila cestu do kopce. Vyklusali jsme až nahoru do menšího kopce, kdy se před námi po levé ruce objevila menší chatka. Pěkná dřevěná chatka s malými okénky. Vypadala pěkně, dokonale se hodila do jehličnatého lesa. Za ní byla menší mýtinka uprostřed lesa, zavelela jsem znova krok, alespoň na tenhle úsek, kde klusat nešlo. Gentleman si odfrkl spokojeně a přežvýkl. Dunění kopyt za mnou se nedalo přeslechnout a chvílemi jsem si myslela, že hřebec to bere jako závod – musela jsem si ho napomínat, aby nešel tak moc dopředu a uklidnil se. Několik metrů za chatkou jsem znova hnědáka ohnula na levou stranu.
,, Klus!“ zavolala jsem dozadu, pobídla si hnědáka přes poloviční zádrž do klusu, okamžitě naklusal. Pochválila jsem si ho, vedla ho po středu cesty, kam se vešli maximálně tak dva koně. Vzala jsem si ho na přilnutí a zkrátila si opatrně otěže. Cesta se rovnala. Zatím co ostatní vzadu ještě nemohli vidět další překážku před námi. Jednalo se o kmen položený mezi dvěma stromy po straně cesty. To by vypadalo docela jednoduše, kdyby to nebylo z kopce. Někdo mohl zvolit jen skok t menšího příkopu dolů, pro nováčky, zde nebylo nic a ty si museli s koňmi sjet menší kopec dolů. Sue a Lisa byly o trase informovány, tudíž mohli dávat pokyny už dávno předtím a upozornit, alespoň trochu, co se bude dít a co by měli udělat. Včas zavelela dozadu cval a hřebce si na cválala přes poloviční zádrž, což mi zajistilo, že půjde odzadu a více se podsadí. ,, Kliiid,“ napomenula jsem se ho, avšak zvedla se do stehenního sedu a vedla hnědáka rovně mezi stromy. Počítala jsem si cvalové skoky a udržovala ho ve stejném tempu, nýbrž jsem měla tušení, že ta trubka by vyrazila kupředu jako střela hned, co bych ho nechala. Jistota je jistota a nechtěla jsem po druhé skoro letět na tlamu. Nerušila jsem ho před překážkou, nechala ho v tempu, holeněmi si ho srovnávala na střed a před kmenem, snížila ruce, aby si překážku mohl prohlédnout, zkontrolovala si jeho držení těla a šla s jeho pohybem, jakmile se jeho zadní nohy odrazili od země a předkem se přehoupl přes překážku. Nepřekážela jsem mu v hubě a jak to bylo správné, při doskoku se přizpůsobila kopci dolů. No, nejlepší to asi nebylo, ale překonali jsme to, pochválila jsem ho za práci a cválala jsem s ním dál, až jej ohnula znova na levou stranu na cestu vedoucí lesem, kde bylo převážně spíše po stranách křoví. Toto ohnutí bylo až bezpečně za překážkou, zde jsem upozornila na klus a sama přešla, až všichni za mnou klusali. Všichni bezpečně přeskočili nebo se dostali na tuhle cestu. No, je asi blbý koně pořád ohýbat na levou stranu, ale tahle trasa bohužel taková byla, až na klikaté cesty v lese. Ohnula jsem hnědáka, vjeli jsme na cestu mezi vysokou trávu a vyjeli právě na mýtince za chatkou. Mohli si jí prohlédnout z druhé strany. Vypadalo to, jakoby zde už delší dobu nikdo nebydlel. Byla to škoda. Je to pěkná chatka, i když .. asi bych se bála bydlet takhle v lese. Hnědák zafrkal a přešli jsme na ní do kroku, pokračovali po jejím obvodu, až na její koně, kde koně ohnuli doprava a vzdalovali se od chatky opět do lesa. Zde byla mírná zatáčka na pravou stranu, ohnula jsem si hnědáka, otěže mu opět nechala volnější. Mohla jsem si to dovolit. S hnědákem jsem už dost dlouho, abych znala jeho reakce a předpovídala, kdy se o něco pokusí. Z levé strany se po cestě na levé straně připojila menší říčka. To bylo pro hnědáka něco úžasného a hned byla pozornost někde jinde, avšak já jsem s tím počítala. Ohnula jsem si ho na stranu od říčky, nedala jsem mu možnost, aby se mi tam natlačil, jako to udělal zezačátku a ohlédla se po lotu dozadu. Les byl zde listnatý, hodně prostorný. ,, Voda by se ti líbila co lumpe?“ usmála jsem se, říčka se brzo stočila někam jinak a my pokračovali lesem, až na louku, kde jsem zavelela opět klus a ohnula hnědáka na levou stranu, kam se ochotně ohnul, zatím co jsem vysedávala a po naší pravé straně jsme mohli zahlédnout vozy, když diváci přijeli na tuhle louku. Zde bude druhá překážka druhé části. V klusu jsem si hnědáka pobrala, vedle jsem ho pěkně po cestě na kraji lesa a tak v polovině, možná i dříve zabočila s hřebcem na pravou ruku, kdy jsem upozornila, že se bude cválat. Zasedla jsem do sedla, abych provedla poloviční zádrž, tím si ho podsadila, dostala lépe na pomůcky a stiskla holeně, hřebec naskočil do cvalu – dost naskočil, až jsem si povzdechla, avšak udržela jsem to, ačkoliv jsem to nečekala a vedla jej po louce na překážku před námi. Jednalo se o překážku celkem vysokou, postavenou z větviček a klád, který připomínal tak trochu oxer. Hned o kus dál byla překážka pro nováčky, kdy se jednalo též o větvičky a kládu, akorát v jednodušší verzi, s kterou si lehce poradí. Hřebec frkal, napínal svaly a cválal energicky na překážku. Diváci nás mohli opět sledovat při skoku. Nájezd byl dostatečně dlouhý, koně si mohli tak srovnat, podsadit si je a připravit na skok před námi. Na to, co má dneska za sebou měl, až dost energie. Srovnávala jsem si ho holeněmi, které byli přiložené k jeho bokům, abych popoháněla jeho motor a byla ve stehenním, dívala se na překážku před sebou a v hlavě si odpočítávala cvalové skoky. Několik cvalových před překážkou ho nevyrušovala, pouze se soustředila na to, abychom šli kolmo na střed. Snížila ruce před překážkou a nechala se vynést jeho pohybem dopředu, ruce posunula lehce po jeho krku a stiskla kolena, abych se udržela. Nad překážkou se narovnala a při doskoku se mírně zaklonila, jak bylo potřeba. Zapřela se vnitřní stranou stehna a koleny, přičemž se dívala dopředu a ruce posunula lehce dopředu. Hnědák si nadšeně zafrkal, kdy jsem se pousmála, nechala jsem ho cválat pár dalších skoků a poté zpomalila do klusu. Na louce bylo dost prostoru, tudíž nemuseli jet za sebou, mohli jet vedle sebe. Vysedala jsem a usmívala se, zadívala se kolem. Foukal zde o trochu chladnější vítr, ale to vůbec nevadilo, bylo mi teplo a dobře. Adam jedoucí za mnou si všiml mého zamyšlení a nejspíše využil mé nepozornosti.
,, Halali!“ ozvalo se tak najednou, že mi trvalo pár vteřin, než si uvědomila, co to slovo pro mě vlastně znamená. Má reakce přišla, ale celkem rychle, už jsem ho pobízela do cvalu přes poloviční zádrž, hned co zasedla do sedla. Zvedla se do stehenního sedu a nechávala ho cválat rovně po louce, která byla bezpečná. Gentleman byl nadšený z tempa, který jsem nasadila, kdy jsem ho nechala více zabrat a zrychlit, jak chtěl. Neváhal, cválal vpřed, srovnávala jsem si ho na louce a snažila se nevnímat dusot kopyt za námi, když se se nás snažili dohonit a v tuhle chvíli, měli povolení předjet mastera. Hlavně se musím uklidnit, ocas lišky stejně někdo dostane. To neznamenalo, že jim to ulehčím, právě naopak. Gentleman prodloužil své kroky, dívala jsem se na cestu před sebou, byla ve stehenním a soustředila se na hnědáka, kdyby byly nějaké problémy. Užíval si to, pěkně cválal. Možná to bral jako závod, slyšel za sebou koně a chtěl jim utéct, a nebo měl podobný pocit jako já, když se do mé tváře opíral vítr a já měla pocit, že létám. Zajímavý pocit, ale pěkný. Hnědák dál cválal a já si ani nevšimla, že se vedle mě někdo objevil, natáhl se pro ocas na mém rameni a v tu chvíli jsem jej ztratila. Byl prostě pryč, liška byla ulovena a mé srdce zběsile bušilo, avšak ještě to není konec. Máme před sebou ještě cestu domů. To, že byl ocas dole, bylo znamení, že máme zastavit, což se mu vůbec nechtělo. Tak nějak měl u zadní části, že se ho snažím přes zádrž zpomalit, naštvaně si přidupl a zkoušel dál, zdali povolím a nebo ne. Neprošlo mu to, pomáhala jsem si i hlasem a trvala na svém, dokud nepřešel do klusu a nakonec do kroku, aby se mi pěkně uklidil. I zbytek lotu přešel do kroku. Nechala jsem ho, ať si vytáhne krk dolů a dopředu a protáhne se po skoku a cvalu, kdy jsme utíkali jakožto lovná zvěř tohoto lovu. Na Florestu to nebude už daleko a jediné, co nám zbývá je jedna menší překážka, která nebude dělat problém nikomu. Počkala jsem, až se všichni seřadí a dají se do kupy, navedla hnědáka opět do čela, kdy si pofrkával. Dneska jsem to s ním měla těžší než kdy jindy a nevím, čím to bylo. Zajeli jsme do lesa, spíše na jeho kraj, kdy po pravé straně bylo jen pár stromů, a spíše keře. Bylo vidět na louku a cesta byla spíše z kopce, tudíž uvolněné otěže a zaklonění dozadu, koně si kopeček vyřešili sami. Jezdci se mohli kochat přírodou, bylo to vážně nádherné a bylo vidět hodně daleko. Koně si odfrkávali a pofrkávali. Vyjeli jsme z lesa, po pravé straně louka a po levé ohrada, kde se pásly krávy. Strakatá zvířata zvedla hlavy, zabučela. Kolem ohrady samozřejmě v kroku a dávat pozor na koně. Někteří by se mohli leknout jejich bučení, které nebylo zrovna nejtišší. Hřebec se nebál, ještě jedné stračeně odpověděl zařehtáním, zvídavě se podíval na jednu a roztáhl nozdry.
,, Sledujeme cestu brouku, nejsi žádná kráva, ale kůň a ke všemu hřebec, tak se podle toho chovej!“ řekla jsem mu, stiskla jsem holeně a mlaskla jsem, když zpomaloval. Vedla jsem ho dál po cestě. Kolem ohrad jsme přejeli v pořádku a zanedlouho se cesta rozdělovala, buď rovně, nebo doprava na cestu, kdy z jedné strany bylo pole a z druhé louka, kdy jsme mohli odtud zahlédnout louku, kde proběhlo halali. Na volnější otěži se koně vydýchali. Po nějaké době opět klus, zavelela jsem ho i dozadu, naklusali jsme a já si pobrala opět otěže. Velmi opatrně, dávala hnědákovi čas, aby nezatuhnul a nepadl mi na předek, pochválila jsem ho a ohlédla se dozadu. Opět cval. Gentleman vyrazil kupředu, jako střela – nejraději bych si s ním zpomalila, aby přešel lépe, jenže jsem měla za sebou celý lot, tudíž jsem se spokojila s tímto přechodem a za pomocí hlasové pobídky mu srovnala tempo a když zareagoval, přišla opět pochvala. Udržovala jsem ho na cestě, kdy jsme mírně zatáčeli doprava, ohnula jsem si ho tedy mírně doprava, ve stehenním sedu a pohlédla před sebe, kde byla dnešní poslední překážka. Cihly postavené na zemi. Museli se přeskočit, ale byly zpevněny a koně nemuseli nic moc udělat pro jejich přeskočení. Gentleman se sice choval, jako kdyby najížděl na, kdo ví jak velkou překážku. Skákat přes ní mohli najednou tak dva koně, možná i tři, ale to záleželo už na jezdcích, jak moc si věří. My měli překážku sami pro sebe. ,, Kliiid chlapče,“ pousmála se. Cválala jsem na překážku ve stehenním cvalu, udržovala tempo, srovnávala holeněmi. Stejný postup jako vždycky a hnědák neměl problém. Na překážku šel jako vždycky s nadšením a jistě. Trvalo to pár vteřin, než jsme se přenesli přes překážku, kdy to měl být malý skok, ale my si skočili trochu větší, ale co. Tak trochu jsem to očekávala a dokázala se přizpůsobit pohybu, za překážkou měla holeně pořád v kontaktu, aby neztrácel tempo, odfrkl si nadšeně. Z cesty jsme to stočili na levou stranu na louku a rovnou do lesa, pěkně v kroku, aby si koně odpočinuli. Nebude to trvat dlouho a budeme zpátky na Florestě. Dneska toho měli za sebou koně dost. V lese, kde byla více zima a cesta byla pěkná, jsem s hnědákem naklusala, poslala to dál a zahodila otěže, aby se uvolnil a vydýchal v klusu. Cesta nebude trvat moc dlouho. Dneska to bylo fine. Překážek snad bylo dost, všichni si to snad užili. Já určitě. Musím se s ním ještě vyfotit! Ladíme přímo nádherně. Povozy jistě jedou už také zpátky na Florestu. Po uvolnění v klusu na dlouhé otěži přišlo uvolnění v kroku na dlouhé otěži a my projížděli lesem, kdy to brali kratšími cestami, až většina studentek poznala, kde to jsme a že se blížíme k Florestě, až jí konečně uviděli. Nohy jsem si dala ze třmenů, pohladila jsem hnědáka vnitřní otěží a usmála se nadšeně.
,, Tak máme to za sebou brouku,“ zazubila se zářivě, on si odfrkl a vjeli jsme na cestu na Florestu.

jennifer + galaxie: Den před honem
Gal jsem dnes dopřála lehkou lonž a procházku, já se musím připravit na zítřejší den. Proboha, vždyť bude hubert a my jedem poprvé! Naše liška byla někde v trapu xD proto jsem šla společně s Mell do sedlovny. ,,Tak, co bereš?“ Podívala se dívka na mě. ,,Liščí sadu, enduranční sedlo…hmmm dál nevím.“ Zasmála jsem se a Mell mi hned začala povídat, co bere ona. ,,Dobrá inspirace oranžováčku, tak se do toho dáme.“ Zasmála jsem se, vzala vozík a připravila na něj sedlo na enduranci, uzdečku. ,,Co myslíš, Gal bude slušet tahle čelenka, když jí dám rebelovskou čabraku…“ ,,Té sluší snad všechno, ne?“ Zasmála se dívka a podívala se do své skříně. ,,Já mám naštěstí Hunter sadu.“ Ušklíbla se Mell a já jen protočila oči. ,,Zrádče.“ Zasmála jsem se, myslela jsem to samosebou ze srandy, Mell jede Huberta po druhé, pokud vím ,,Přijede ti někdo?“ ,,Možná že ano.“ Přikývla dívka, pověděla mi vše o její rodině hnedle. ,,Taky jsem zvědavá, jak brácha s Mallajsií pokročil od prázdnin.“ ,,Mně John s máti, je to její přítel a je teda milejší než ona a Stefanie, škoda že ne s její mamkou a nepřijede s koněm, ale ze Španělska je to trochu dálka.“ Pousmála jsem se a vytáhla dečku z rebel sady. ,,Budeš si brát klobouk nebo helmu?“ Podívala se Mell po mně. ,,Jako osmnáct mi je….Ale jsem jistější s helmou.“ Pousmála jsem se, přeci jen jedu Huberta poprvé a nevím, co mohu očekávat, asi si ten rok ještě raději počkám . ,,No to máš pravdu,“ přikývla Mellysa a já s úsměvem vytáhla i helmu. Takže jsem měla hnedle vše, tedy ne..chrániče na nohy! Vezmu šlachovky, strouhavky, botky a zahledím se do nitra skříňky. ,,Vezmi bederku nebo odpocku.“ Nahlédla mi Mell přes rameno. ,,Dobrej nápad.“ Usmála jsem se a přibrala i tohle, tedy odpocku, jelikož bederka se nehdí. Na pokoji jsem měla již vypranou košili, rajtky ze sady i sako byly nové, rukavice taktéž a nyní jsem tu chodila s kloboukem. ,,Máš vše jo?“ Usmála se Mell na mě. ,,Oblečení mám na pokoji, teplé podkolenky, vysoké boty…“ Dívala jsem se dál a už mě nenapadlo, co vzít. Proto jsem čapla všechny věci a sedla si na lavičku. Ještě mýdlo na kůži. Mellynčino sedlo bylo samý prach naštěstí já s Gal byla na vyjdě nedávno, takže jsem ten problém neměla. Jen potřebovalo vyleštit. Takže jsem si z kompletně vybaveného sedla udělala sedlo holé a začala s pečlivostí rozetírat mýdlo po kůži. Když první vrstva byla, mohla jsem rozebrat uzdečku. Potřebovala jsem otřít pořádně udidlo hadříkem namočeným ve vodě, aby to nevypadalo moc špatně a po natřetí kožených částí jsem vzala čabraku, rozhodla jsem se pro černou, tu společně s escadronovou dečkou, krásnou odpockou a chráničema jsem dala do pračky a nechala prát. Otřela jsem gelovku pořádně vlhčeným hadříkem. Jasně je zbytečné prát novou dečku, ale přeci jen byla nějakou dobu ve skříňce a já chci mít to dobře vypadající, abychom nedělaly ostudu. Mezitím jsem mohla vyčistit i vysoké boty, nechám je tu, až půjdu strojit, budu moci pérka přezout. Takže boty přeleštit a ještě houbičkou otřít helmu. Vypadalo to vše jako nové. Zkontrolovala jsem sedlo a nanesla druhou a poslední vrstvu zároveň. Vetřela jsem to do kůže a pak se vrhla i na uzdečku. ,,Tak já jsu spokojená.“ Usmála jsem se, sestrojila sedlo znovu, uzdečku taky a šla z pračky hodit věci do sušičky a během půl hodiny to bylo. Schovala jsem to na vozík a vše zkontrolovala. Mellysa měla hotovo, proto šla ještě za Callem. Provazovku jsem ještě umyla a nechala sušit a vodítko taktéž omyla a nechala sušit. Měla jsem hodně vodítek, teda ne hodně, ale tak akorát Někdo mi zavolal. ,,Hola Stefanie!“ Usmála jsem se a povídala si s dívkou. Už jsme se na sebe těšily. Pak jsem konečně vše mohla dopřipravit na zejtřejší velký den. Usmívaje jsem donesla hnědce večeři a donesla čištění. Čistit ji budu i ráno, ale připravím si to. ,,Těšíš se krasavice?“ Hnědka odfrkla a já ji lehce přečistila a hřebenem jí pořádně projela hřívu. Kštici jsem upravila do elegantního copánku. ,,Krása.“ Usmála jsem se. Hnědka sklonila hlavu a odfrkla si. Zapletla jsem jí copánky, protože spletený copánek z vlnité hřívy bude opravdu krásný. Podrbala jsem hnědku a byla spokojená. Pobrukovala jsem si k tomu písničku a Gal zatím žrala seno z pelesti. Šlo to celkem rychle, proto jsem mohla jít pak rovnou na ohon. Rozhodla jsem se pro francouzský cop, takže pokud jsem nezapomněla Začala jsem od kořene a postupně postupovala tak daleko, jak se mi jen chtělo, takže asi někam nad hlezny jsem copánek zakončila a byla spokojená. Hnědku jsem objala a usmála se na ni. ,,Dobře se vyspi.“ Nasadila jsem hnědce deku a vyrazila do jídelny. Potkala jsem Raven, s kterou jsem se chvilku zapovídala, pojede svůj první hon, já tedy také ale nejedu jej jako nováček, ale stejně, jedu poprvé. ,,Už se nemůžu dočkat, hlavně se těším na ty, co přijedou za mnou.“ Pousmála jsem se a dívka hned přitakala. Šla jsem na večeři, na té Cassie ovšem nebyla, myslím, že říkala něco o terénu, proto jsem šla zpět na pokoje a chvilku tam čekala, ovšem dívka ne a ne přijít. Vyrazila jsem do stáje a šla ke Gal. Hnědka zafrkala a podívala se na mě. ,,Tak co holčičko, jsi připravená?“ Usmála jsem se a pohladila ji. Hnědka frkla a potřásla hlavou. Hříva držela a ocas taky, ráno ho budu muset vybrat a trochu dopilovat. Viděla jsem, že se v sedlovně svítí. Šla jsem tam a nakoukla dovnitř. ,,Copak tu děláš?“ Vkoukla jsem dovnitř s úsměvem. ,,Co by si řekla,“ ušklíbla se dívka, urovnala si věci a kontrolovala. ,,Horlivá příprava, co?“ Ušklíbla jsem se a sedla si vedle fialky. Podívala jsem se na kompletní sadu pro hřebce, už bych ji taky chtěla. Cassie na mě vyplázla jazyk a ušklíbla se. ,,Jak se těšíš na zítra, lištičko,“ schválně jsem dívku popíchla. Byla jsem na ni strašně hodná Šla za hřebcem, ani mi neodpověděla! razila jsem s ní, protože já měla hotovo Vklouzla jsem k nim a hřebec si znovu mohl užívat společnost nás dvou. ,,Přijede Allen?“ Optala jsem se s úsměvem. ,,Jo jo tentokrát si to nemůže prý nechat ujít a ještě, když budu v čele,“ odpověděla mi, takže hlas neztratila . ,,Bude určitě v první řadě s kamerou, prý musí zachytit všechny detaily.“ Cass protočila oči v sloup a podívala se po mně. ,,A co tobě?“ ,,Máma s přítelem a asi Stef, musím ti jí představit,“ zazubila jsem se. Hladila jsem hřebce, který si to vysloveně užíval. ,,Okay,“ souhlasila dívka a pokračovala v pletení ocasu. Projela jsem hřebci po nosní kosti až pod kštici a podrbala jej. ,,Neklidná?“ Reagovala jsem na dívčin pohled. ,,Hele, nech toho nebo tě zavřu do skladu s vybavením,“ pohrozila mi, myslím, že by jí to Gal zatrhla Ušklíbla jsem se a počkala před boxem, bože už zítra! Zašla jsem za hnědkou, dala jí pusu na dobrou noc. ,,Jdeme, chci se na to vyspat,“ mávla na mě Cassie a já společně s ní šla na pokoj, kde jsme zalehly a spaly jak dudci

Den Honu – Den D! /Den H! /

Když mi zvonil budík někdy kolem šesté hodiny, promžourla jsem oči a podívala se na vedlejší postel, Cassie nikde Protáhla jsem se a šla se trošku osvěžit do koupelny. Podívala jsem se na sebe a červené kadeře hodila do copánku, co se mi dnes celkem povedl, dokonce hnedle stejný, jako měla hnědka, budem ladit :3 Vzala jsem si rajtky, které jsem měla z rebelské sady a k tomu triko a bundu. Čapla jsem mobil. ,, ¡Hemos vamos!“ Ukázalo se na displeji. ,,Hurraay!“ Odepsala jsem Stefanie, dala mobil na poličku a šla do stájí. Zaplula jsem do sedlovny. ,,Dobré ráno liško,“ pozdravila jsem kamarádku se smíchem a s taškou čištění šla pryč. Dívka do mě jen šťouchla. ,,Tohle popichování ti nezapomenu, abys věděla,“ vyplázla na mě jazyk. ,,Ale drahoušku,“ ušklíbla jsem se a šla za hnědkou. ,,Ahoj drahoušku, ještě před snídaní tě vyleštím.“ Usmála jsem se, položila tašku, vzala vodítko s ohlávkou a hnědku vyvedla před box. Podrbala jsem ji a vzala hřbílko s tvrdým kartáčem, tím jsem čistila jen hřbet, záď, břicho a plece, nic víc. Hřbílkem krom hlavy zase pro změnu vše. ,,Trajdalá..“ Prozpěvovala jsem si a hřebelcovala hnědku i následně měkkým kartáčem a pak vzala i prachovku a přejela pořádně srst, dnes se hnědka bude vyjímat. Vzala jsem hřeben a rozpletla všechny copánky. ,,Není to zbytečný?“ Houkla Mell odnaproti. ,,Není, já budu dělat spletený copánek.“ Pousmála jsem se na Mell. ,,Áha.“ Usmála se dívka a já s jednou gumičkou na prstě pročesala hřívu a začala odshora dělat copánek a postupně k němu přidávala jeden pramínek za druhým. Na konci jsem udělala pár centimetrový copánek, jak jen to šlo pod kohoutkem, prohlédla si své dílo. ,,Vypadáš jak westerňák.“ Zasmála jsem se a pohladila hnědku po krku. Šla jsem na ocas, potřebovala jsem vybrat slámu a vykartáčovat jej, naštěstí přes noc neupěl žádnou škodu, a tak stačilo jen doopravit a hnědce jsem dala znovu deku a zavedla do boxu. Vrhla jsem se ještě na vyházení boxu, dokud je čas a byla spokojeností celá bez sebe. Hnědka byla v klidu při době házení a já ji pak pohladila, nabídla pamlsek a ona s frkáním pohodila párkrát hlavou. Zasmála jsem se a donesla jí ranní krmení, které jsem však nejprve připravila a pak hnědce zanesla. ,,Pořádně naber energii, dnes nás čeká velký den, budeme skákat.“ Usmála jsem se a objala hnědku. Náš kurz crossu byl skvělý a dopadl skvěle, absolvovaly jsme ho poprvé a alespoň malé zkušenosti jsme pochytily. Možná i velké zkušenosti ,,Tak se najez, já jdu taky.“ Ušklíbla jsem se a šla do jídelny. ,,Holla dámy.“ Usmívala jsem se na holky a sedla si k nim. Odpověděly mi. ,,Jak se těšíš na svoji první hubertku?“ Podívala se Clair na mě. ,,Namísto motýlů v břiše, mám jiskry v očích a těším se.“ Usmívala jsem se. Zakousla jsem se do chleba a podívala se na Cass. ,,Přestaň si kousat ty rty!“ Obořila jsem se na kamarádku, která má post lišky. Podívala se na mě a neprovinile se usmála. ,,Jak tě tak vidím, možná si rozmyslím, jestli budu usilovat o post příští lišky,“ usmála se Clair a Mell jak chroust chroustala mrkev ,,Škoda, že místo lišky se nehoní zajíc nebo králík, stačí jí přidat uši,“ zamumlala Cassie vedle mě, kdy jsem to slyšela a zakuckala se, jak jsem se zasmála. Cassie se zvedla a šla na pokoj. ,,Je nervozní celkem fest, nemyslíš?“ Podívala se Clair na mě a Mell se jen durdila. ,,Já se jí nedivím, taky bych byla, kdybych měla tohle absolvovat.“ Usmála jsem se a dojedla a šla do stájí kolem Gal. Pohladila jsem ji, spletený copánek byl úžasný. Pípla mi SMS, ve španělštině tam stálo: ,,Do půl hodiny jsme tam.“ Samou spokojeností jsem se usmála a šla na pokoj. ,,Kde mám oblečení?!?!“ Ozval se hned naštvaný tón, jakmile jsem vešla do pokoje. Nevěděla jsem, jestli vyletět do stropu leknutím, nebo se začít čertit. ,,Tam, kam si je dala ráno ne?“ Pokrčila jsem jenom rameny, šla k její posteli, odhrnula peřinu a tam bylo všechno oblečení. Pozdvihla jsem obočí. ,,Hele v klidu, bude to v pohodě,“ uklidnila jsem dívku a šla k mým věcem, které byly alespoň vidět. Navlékla jsem se do podkolenek, rajtek, trika, košile a saka vzala pérka. ,,Sejdeme se dole, za chvíli přijedou naši a chci pomoct Sue,“ zmizela hned z pokoje. Jen jsem si odfrkla a podívala se, co ještě vzít a nevzít. Pásek do rajtek! Tak a mělo by to být vše. ,,Jennifer, jdeš?“ Zaklepal někdo na dveře. Vešla Mellysa. ,,Jopex.“ Zasmála jsem se. Společně s ní a Clair jsme došly do stájí. ,,Mustafo!“ Štastně vyjekla Mell a rozběhla se k mladíkovi se psem. Usmála jsem se na Clair. ,,Kdo to je?“ ,,Její brácha, neznáš?“ ,,Za ten půl rok jsem ho neviděla.“ Zasmála jsem se a málem mě převálcoval pes, který na mě běžel. ,,Ty jsi krasavec.“ Usmála jsem se. ,,To je Horacio.“ Došla Mell ke mně. ,,Jinak, Jennifer, to je můj brácha Mustafa, Mustafo, to je moje kamarádka Jennifer.“ Usmála se Mell a já podala ruku k jejímu bráchovi. ,,Těší mě.“ Pousmála jsem se. Mustafa přikývl. ,,Kde je Sophie s Ericem?“ ,,Venku.“ Usmál se mladík. ,,Pojď s námi!“ Zasmála se Mell a Clair nám mávla, taky jí někdo přijel a šla se věnovat jim. ,,Sophie!“ Kamarádka se pustila bráchy a přivítala se se svými kamarády, měli své koně a drželi ještě jednoho, zřejmě Malajsii Mustafy, ten si ji přebral a Mell na mě zamávala já přišla. Dívka mě ve španělštině představila a já zrázu taky. Po dlouhé době jsem zase mluvila mým rodným jazykem a nic nezapomněla Pak mi zapípal mobil a já viděla na příjezdové cestě velký džíp. ,,Escusa..“ Pronesla jsem s úsměvem a zamávala a od Sue si je tak přebrala a navedla na dobrý místo. ,,Stefanie!“ Vrhla jsem se kamarádce kolem krku. ,,¿Cómo estás?“ Zasmála jsem se. ,,Dobře a ty?“ Promluvila na mě ve španělštině. ,,Natěšeně.“ Usmála jsem se a přivítala se i s matkou a Johnem. ,,Mami, budete chtít jít s námi?“ Pousmála jsem se. ,,Nene, projdem to tu nějak a sejdeme se se Stefanie na povoze.“ Já jen přikývla a s kamarádkou šla k Mellyse a její bandě. Představila jsem je a nadále jen mluvila španělsky, protože jinak by mi dívka nerozuměla, teda mluvit leda anglicky ,,Někoho ti ještě představím.“ Usmála jsem se a kamarádka kývla. Cassie koukala nějak směrem ke mně, proto jsem začala zběsile mávat. Šla jsem blíž a konečně si mě všimla! To to trvalo Šla ke mně s otázkou ve tváři typu ,,Děje se snad něco?“ Jo zapomněla na mě! ,,Už jsem myslela, že mi ta ruka upadne.“ Oddychla jsem si. ,,Někoho ti představím,“ zazubila jsem se a dívka mě následovala ke Stefanie. Obě dvě jsem představila, ovšem v angličtině, protože španělštině by Cass nerozuměla a v češtině zase Stef. Chvilku jsme si povídaly a Cass pak šla za svojí rodinou. ,,Půjdeme za tou mojí krasavicí,“ pousmála jsem se. ,,Ještě furt hrajou ráno ty písničky?“ Ušklíbla jsem se při cestě. ,,Teď tam furt hraje Juanes La Camisa Negra.“ Zasmála se dívka, už jsme hnedle byly u boxu. ,,Jáj, no na tu písničku jsem Galaxii naučila, vždy se uklidní na slova…Čauky Izzy.“ Usmála jsem se na dívku, která šla s někým zrovna. Proplétat dva jazyky byla celkem zábava xD No jo, mluvit španělsky mezi většinou česky mluvícími lidmi je docela super. ,,Myslela jsem, že bych sem jednou vzala koně, ale nevím, kam ho ustájit.“ ,,Jsou místa tady..jinak nevím.“ Pousmála jsem se a vešla do sedlovny a přezula se, vzala rukavice a odpocku, ohlávku a vodítko. ,,Zajdeme za Sue.“ Usmála jsem se a odnesla to tetičce, ta se přivítala se Stefanie, ikdyž ji překvapil jazyk Fungovala jsem tedy jako překladatel a šla se Stefanie ke Galaxii. ,,Pomůžeš mi?“ Usmála jsem se, když jsem zavezla stojánek k boxu. ,,Klidně, příští rok asi opravdu přijedu, je to tu skvělé.“ Usmívala se kamarádka. ,,Jennifer, Stefanie by si mohla dát koně do letního sídla Sophie a Erica, mají volný box.“ Houkla na mě odnaproti Mellysa. ,,To by bylo skvělé.“ Zazubila jsem se, před Stefanie jsme v češtině nemluvily, normálně ve španělštině. ,,Máš tu španělsky mluvící kamarádky?“ ,,Mám jen Mellysu, takže jinak mluvím v češtině, ale což.“ Usmála jsem se a začala se o hnědku společně s dívkou starat. Galaxie si pozornost užívala a Stefanie nasazovala chrániče, zatímco já nasedlala. Zkontrolovala jsem vše, jestli se nikde nic neprohýbá. ,,Sakra, já vzala jinou čabraku.“ Zasakrovala jsem, vzala růžovou čabraku a šla ji vyměnit za černou, abychom ladily a pak se vrátila s černou a mohla nauzdit. Do stájí někdo vešel a byla to mamka s Johnem. Šli za mnou oba dva a pohladili hnědku. ,,Moc vám to sluší.“ Usmáli se všichni tři, když jsme se s hnědkou předvedli. ,,Děkujem, myslím, že jsem do přípravy dala vše…alespoň doufám v to.“ Usmála jsem se, objala hnědku a šla se všemi ven, i Mellysa se ke mně připojila. ,,Wau, moc lidí, mám strach.“ Zasmála jsem se a mávla na Stefanie. ,,Hodně štěstí!“ Usmála se dívka. ,,Díky.“ Usmála jsem se a pohladila Galaxii. Stáhla jsem třmeny a dotáhla podbřišák, ještě zapla nánosník a pousmála se. Stefanie jsem viděla, jak nalejzá s mými rodiči na povoz, ještě u nich byl někdo, ale ty jsem neznala. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nadýchla se zhluboka. ,,Bloodye, mohly bychom za vámi?“ Pousmála jsem se na zrzku. ,,Určitě.“ Přikývla a já se usmála. Alespoň pojede za někým, koho známe. Gal si natáhla hlavu a odfrkla si. ,,Sluší vám to.“ Objevil se u nás Sebastian. ,,Díky, vám taky.“ Zazubila jsem se a upravila helmu na hlavě. ,,Tobě už bylo 18 ne?“ Podíval se Seb po mně. ,,Bylo, ale tak první hon a jistota je jistota.“ Usmála jsem se a vyhoupla se do sedla, urovnala rukavice a zkontrolovala, zda je vše v pořádku. Spletený copánek držel a krásný francouzský cop na ocase taky. Podívala jsem se kolem a viděla holky, které tu nebyly zrovna dlouho. Pousmála jsem se na Raven a mrkla na ni. Musí si věřit. Poznala jsem i Karin s Nell a pak dál trochu od klisen byla i Meave s hřebcem, jsem zvědavá, jak pojedou za sebou, ale asi hřebec před i za valachem. Galaxie si odfrkla a já se usmála a projela rukou po krku. ,,Takže začneme vážení,“ ozval se hlasitě Jason, začala vlna nasedání, trochu jsem nasedla dřív, ale to snad nevadí. Všimla jsem si již před dvěma dny, že se na Florestě objevili dva noví mladíci, zaslechla jsem od Mellysy, že to je Adam a Damon, bratři, kteří zde před dlouhou dobou byli. Pak přišel Nath s Connorem a zůstali tu. Zařadila jsem se mezi valachy. Hlavně aby všichni hřebci šli mimo nás Gal však nebyla říjící kobyla dnes, takže mašle nebyla potřeba. Mellysa byla nyní vedle mě. ,,Pojedeme za Clair, ta jede za vámi společně s její kamarádkou.“ Usmála se Mell a já přikývla s úsměvem. Galaxie udělala krok vpřed, zafrkala, moc se jí to nelíbilo. ,,Hou kočko, klid, couvej.“ Zasedla jsem, lehce podsadila pánev a začala odmačkávat otěže a když udělala hnědka krok vzad, přestala jsem a zase zopakovala, vrátily jsme se mezi holky. ,,Hodná, v klidu, netušila jsem, že ti to tak vadí.“ Usmála jsem se a projela po krku rukou. Podívala jsem se na Cassie a šibalsky se na ní usmála, došla ke mně Sue. ,,Kam to chcete?“ Usmála se tetička. ,,Na dečku prosím.“ Usmála jsem se. ,,Budu vám držet palce a pěkně v klidu.“ Usmála se Sue. ,,Děkujem.“ Špitla jsem a pohladila hnědku. Trochu se mi rozklepala ruku, Gal frkla, asi se jí to moc nelíbilo. Bylo to kvůli tónům, které hrály z dechových nástrojů. ,,Pšš, se ti to nelíbí?“ Ušklíbla jsem se a lehce Gal ohla hlavu kousek doprava a doleva, nemohla jsem si dovolit ohnout více, hlavně kvůli té spoustě lidí tady. Famfáry dozněly, bez Niory to tu nebylo ono, ale slova se ujal Jason. ,,Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niiora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokráte převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richard, který na Florestě působil jako stájník společně s bratrem Damonem, jenž se také účastní honu,“ Jason nás přivítal, Adam měl Tarota a dle všeho měl být přátelský. Sebastian měl Patrona a byl hned vedle nás Bloody. Damona jsem viděla předtím jít s Naberem, pokud se nepletu. Sue s Lisou zatím u nováčků nasedly na Sezama s Charakterem a Jason měl Laurise, podle všeho Nia jezdila na Parisovi, takže i letos jede ryzák, jen ne hřebec Famfáry se znovu rozezněly a Galaxie si dupla nervně, už ji to nebavilo, tušila, že dnes je velký den. Určitě to vycítila ze mě. ,,Uvolni se.“ Usmála se na mě Blood. ,,Moc dobře to nejde.“ Pokrčila jsem rameny a usmála se. ,,Hele, nejsi na místě Cassie, takže klid.“ Zasmála se dívka a já taky, pohladila jsem hnědku a byl znovu proslov.
Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine. (To abych nepila redbul a nedostala křídla, pomyslela jsem si a ušklíbla se)
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání, liško vyraz a vy za ní!
Začalo se vyjíždět, Cassie jako první, za ní hned Jason s hlavním lovčím Adamem, následovali kluci i s Damonem, vypadal tak trochu nepřátelsky, ačkoliv jeho bratr byl strašně velký humorista. Stejně jako Seb, škoda že nejde se mnou. Pak jela Kitty, zkušení jezdci a hosté. „Wau jsem mezi nimi.“ Skryla jsem menší nadšení a pohladila hnědku po krku. Na konci tohoto všeho jela Lisa, Sue a nováčci a málo zkušení jezdci. Gal jsem si trochu opatřila tím, že jsem nepouštěla ruce a držela otěže, aby kdyby vyšla, se vlastně dotkla udidla, které by ji donutilo zůstat. Hnědka však stála celkem klidně, což jsem se divila. Vedle mě vyjela Blood a já se za ní pak zařadila, abychom měly mezi sebou rozestup. Galaxie natáhla hlavu dopředu a odfrkla si. Gal si odfrkla dosti spokojeně a já jí projela po zapleteném copánku, nezapomněla na korektní sed, hlavně paty dole, špičky ke koni a volnější otěž na kontaktu. Za mnou jela Clair s Pomněnkou, neměla jsem tedy obavy, že by se něco dělo. Hnědka si dlouze odfrkla a já se pousmála. ,,A jdi líp..“ Začala jsem tiskat holeně střídavě. Levá zadní, levá holeň, pravá zadní, pravá holeň. Ještě jsem to zopakovala. ,,Nezapomínej, že bys tohle měla zapomenout.“ Ušklíbla jsem se a stiskla holeně, aby šla pěkně. Trochu mi zasvítilo slunko do očí, proto jsem sledovala jen dění před námi. Za námi byl velký konvoj určitě a já na to nebyla vůbec zvyklá, ale myslím, že to není zas tak hrozný. Pootočila jsem se a podívala se na Clair a usmála se na ni. Pak jsem se znovu koukala vpřed. Narovnala jsem se pořádně v zádech a zakroutila krkem, abych si ho trochu prokřupla Před námi byla grupa, za námi byla grupa a bylo to něco neuvěřitelně krásného, takto velká akce. Galaxie špicovala uši, čabraka jen hrála Jedno ouško vždy natočila na mě a pak zase dopředu. Areál Floresty byl pomalu ale jistě za námi. Gal si odfrkla. Jasně, musím myslet na to, že jedu ven jen s Blood a Clair, nikdo jiný kolem není a pak náhle se ozve Halali a já si řeknu, kdo to vykřikl Gal si frkla znovu. ,,Máš rýmu?“ Ušklíbla jsem se a podrbala ji. Dojeli jsme na cestu, tady mi to přicházelo povědomé, jelikož jsme s Gal tudy jely i na kolečkových bruslí, tedy já, ona mě „táhla“ Na lehkém kontaktu hnědka šlapala pěkně a já se spokojeně usmívala. Gal se pěkně mohla uvolnit a protáhnout se. Byli jsme na prostorné louce bez stromů, Gal pofrkala. ,,Nep.“ Usmála jsem se a sledovala dění před námi. Cassie zvolila zřejmě svižnější tempo, zdálo se mi, že je od nás celkem dost daleko. Dekameron byl před námi celkem dost vepředu, tedy měly jsme s hnědkou skvělý odstup. Galaxie sklonila hlavu a odfrkla si. Pousmála jsem se a pohladila ji po krku, hnědka šla dnes poklidně, ale přeci jen chvilkama frkla. Všimla jsem si, jak se fialová hlava otočila na nás a pak zase dopředu, no jo, má co dělat Prvních pár jezdců mizelo pomalu v lese..ale prd, snad jsme nebyly s hnědkou tak daleko, nebo ano? Galaxii tohle totiž absolutně nervovalo, mít před sebou nekonečně mnoho koní a lidí. S Gal jsme vjely do chladného lesa, kdy mi šla pára od úst, až taková zima tu byla Galaxie odfrkla a sklonila hlavu. Stiskla jsem holeně, protože šla loudavě a to jsem nechtěla. Spatřila jsem, jak koně vepředu pomalu a rychle mizí, to už se ke mně doneslo, že klušem. Počkala jsem, než vykluše Bloodye s Dekem a hned po nich jsme naklusaly my s hnědkou s dobrým odstupem. Začala jsem vysedat a nechala hnědku odžvýknout. Lehce jsem zkrátila kousek otěže a pohladila hnědku. Bylo tu krásně, prosvítaly sem paprsky slunce, opravdu nádhera. Před námi bylo rozcestí, avšak nejely jsme s hnědkou vlevo, jako bychom jindy jezdily do hloubky lesa, ale Cassie nás vedla doprava, tudíž cesta podél lesa a luk. Znala jsem to tu a měli bychom se dostat k rybníku. Ten se také po pár minutkách před námi objevil. Zrovna jsem si přesedla, když se zepředu ozval jasný hlasový povel: ,,Krook!“ Čekala jsem trpělivě, než hlas kopyt za námi utichne. ,,A krook.“ Ztišila jsem hnědku, zasedla a ztuhla v kříži a v sedu. Hnědka si odfrkla a přešla ladně do kroku. ,,Hodná.“ Podrbala jsem ji a usmála se dozadu na Clair. Ještě že jsem měla kolem sebe takový houf bezva lidí Jelo se kolem vody, tušila jsem, že kamarádka bude mít problémy, když její hřebec je vodník Ale moc jsem je neviděla, ikdyž jsem měla dobrý pohled kolem sebe. Galaxie jen zafrkala, švihla ocasem a natočila hlavou k rybníčku. ,,Holčičko, počkej si na léto, zase pojedem sem plavit.“ Usmála jsem se a pohladila hnědku po krku. Ta si odfrkla a sklonila hlavu níž. Slyšela jsem, že někdo vzadu má menší problémy, dostat koně od vody, ale nevím kdo to byl, protože jsem se soustředila na jízdu před sebou a kdyby něco, Clair mě upozorní. Galaxy si odfrkla hodně dlouze a našpicovala ušiska dopředu, Dekameron si odfukl a každý s koníků měl svoji vlastní energii. Galaxie tu svoji skrývala a sledovala v nitru mé duše, zda jsem rozrušená, nebo úplně v pohodě, chovala se někdy až moc stejně Dojeli jsme na větší louku, byla pěkná, tady by mohlo být Halali Ale bylo to stále dle mě moc brzo. ,,Kluušeem!“ Ozvalo se odněkud zepředu táhle. ,,Clair, naklušem za chvilku.“ Houkla jsem na dívku za námi a počkala, než vykluše dvojce před námi. ,,Aaa kluuus.“ Mlaskla jsem a stiskla holeně. Hnědka s odfrkem naklusala opravdu krásně předpisově s hlavou vpřed, nechala jsem ji s lehkým pobrnknutím na obě otěže přežvýknout a vysedala do rytmu. Pohladila jsem ji a usmála se. ,,Cvaal!“ Ozvalo se zepředu. Usmála jsem se nadšeně a tento pocit přenesla i na Galaxii. Začala frkat a švihla si dvakrát ocasem. ,,Kliid, já nemůžu za to, že cváláme později než ti vepředu.“ Zasmála jsem se a hlídala si rozestup od Deka. Přesedla jsem si. Posunula jsem nohu za podbřišák, tedy tu vnější, kterou jsem si určila, zlehounka malíčkem a prostředníčkem nechala otěž maličko hýbnout v hubě, tedy nebylo to nic drastického, ani hulvátského, jen jako při odžvýknutí. Popískla a mlaskla, stiskla holeně a dala hlasovou pobídku. ,,Hop!“ Galaxie zafrkala a hned její první cvalový krok byl živý a dopředný. ,,Ale pěkně v klidu.“ Usmála jsem se, houkla sladce a šla do stehenního sedu. Hnědka okamžitě tušila, co po ni chci, proto zklidnila svůj cval, ale přesto si jej užívala a šla kupředu za Dekameronem. Jeho chvost a zadní nohy jsem viděla mezi ušima, byl celkem dost daleko od nás, ale přeci jen ne zase tak daleko. Poohlédla jsem se, na jakou nohu Galaxie cválá, povedlo se nám to. ,,Jsi holka šikovná!“ Pohladila jsem hnědku vnější otěží a usmála se. Galaxy zafrkala a cválala tak, jak mohla a směla. ,,Skvěle..jen tak udržuj tempo.“ Šeptala jsem směrem ke klisně, ta s jedním uchem na mě naslouchala. Podívala jsem se nakrátko za nás. Sakra, to je kolonie kolona za námi a před námi, spatřila jsem někde vzadu Sue společně s Lisou a nováčky. Galaxie zafrkala. ,,Kluus!“ Ozvalo se zepředu, okej, takže počkám asi dvě minuty Nevím tedy, jak to dlouho trvalo, ale po nějaké chvíli jsem slyšela, jak za námi Pomněnka odfukuje v klusu. ,,A kluus..“ Ztišila jsem hnědku, zlehka zasedla, zatuhla v kříži, narovnala se a zpevnila břicho. Galaxie s odfrkem přešla do klusu a já začala vysedat na druhou nohu. Vzápětí se ještě ozval povel ke kroku, já hnědce nejprve jemně povolila otěže a pak si je s odžvýknutím vzala zpět. ,,Kroook.“ Ztišila jsem znovu hlas a vysedávala těžce, až úplně ztuhla v sedu. Hnědka si odfrkla, pofrkla a přešla do plynulého a energického kroku. ,Šikovná..“ Usmála jsem se a pohladila hnědou krasavici po krku. Byli jsme nyní v lese, co byl čím dál tím víc hustější, moc jsem neměla v lásce husté lesy. Začala tu býti taky trochu zima, ikdyž díky oblečení mi nebyla. Gal si protáhla hlavu, když jsem jí to dovolila a já se porozhlédla kolem. Hnědka si odfrkla a já s úšklebkem ji nechala odžvýknout a podívala se daleko před sebe. Sluneční paprsky sem nedosahovaly, proto nás nemohlo nic hřát, jedině tak mládí Hnědka si zafrkala a se zájmem levým boltcem sledovala okolí, jen ten pravý byl stále upřen na mě. Jelo se po menší lesní cestě, pokud se nemýlím, brzo přijde konec tohoto lesního tunelu. Prvních pár jezdců je jistě někde vepředu již na konci lesa. Celou dobu přemýšlím o tom, jak jsme od Cassie daleko, ale prakticky vzato my s hnědkou jely za Dekameronem s Blood, kteří jeli za Kitty, co by masterkou, opravdu o trošku dál. Ale stejně to byla stále dálka přeci jen kluků je hodně. Vjelo se na louku, která byla prakticky usazená v lese, takže to bylo skvělé a krásné místo. Cassie zepředu zavelela klus, zareagovala jsem stiskem holení hned, jakmile byla Blood na čtyři koně před námi. Gal se to sice moc nelíbilo, že se grupa vepředu vzdaluje, ale v klidném tempu naslouchala mně. Nechala jsem ji odžvýknout a přesedla si. Spatřila jsem na louce dvě překážky. Pokud mě zrak nešálil, jedna byla pro zkušené a druhá pro nováčky, myslím, že si dáme tu zkušenější, protože skok z pneumatik s kavaletou je brnkačka. Gal jsem si srovnala a sledovala Blood před námi, jelikož jsme měli delší rozestupy, mohla jsem sledovat, jak se postupně všichni před námi přehoupávají se svými koňmi přes pneumatiky, tedy spíše přes horní kavaletu. Byly jsme asi deset cvalových, ikdyž jsme byly v klusu, před skokem. Sedla jsem si do pracovního klusu, jemně mlaskla a Gal šla pěkně od zádi. Jemně jsem nechala s povolenější otěží, aby si Gal prozkoumala skok a pak už jen odpočítávala. Holeně dýchaly s tělem koně, lopatky zpět, sleduju místo za překážkou, paty tlačím dolů a již několik kroků od skoku nezasahuji do Galaxina pohybu vpřed. ,,A hop!“ Mlaskla jsem a stiskla holeně. Společně s odrazem zadních nohou jsem se nadzvedla do stehenního sedu. Skákat z klusu bylo trochu namáhavější, ale přesto se mi povedlo odhadnout správné místo k odskoku. Otěž mi lehce proklouzla prsty jako berlička, i přes to, že takto nízký skok není nic hrozně velkého Dívala jsem se před sebe, zkoušela se nehrbit a lehce přenesla váhu na třmen, na jakou nohu chci, aby Gal cválala, nebo spíše si určila směr, tudíž za ostatními, kteří ve cvalu před námi mizeli. ,,Pašandaa.“ Chválila jsem hnědku, když jsme doskočily a já ji zlehka stiskla holeněmi a ona odcválala od překážky, byla jsem připravená a zůstávala ve stehenním sedě. Před námi byl ovšem vjezd do lesa, proto se pomalu zase přecházelo do poklidného klusu. ,,A kluuuss..“ Začala jsem syčet, spíše klidnit hnědku a zasedla do sedla, napla břišní svaly a nějak v nich ztuhla. Ani pánev se nepohybovala s pohybem koně, zůstávala na místě. Galaxie s odfrkem přešla do klusu. ,,Hodná.“ Usmála jsem se a podrbala ji. Nechala jsem prodloužit otěže, Gal si protáhla hlavu, já si přesedla a s odžvýknutím, kdy mi hnědka nabídla sama od sebe přilnutí, jsem si pobrala otěže a pohladila ji po krku. Usmála jsem se a podívala se více před sebe, zaměřila jsem cestu. Bylo tu trochu šero, hlavně díky lesu, který nás právě pohltil. Snad nás pustí Jeli jsme po dosti široké cestě, kdyby jela s námi Stefanie, mohly jsme to využít k rozhovoru, ovšem k tichému a hlavně s ohledem na koně. Zajímalo mě spoustu věcí z ranče. Clair ani Mell ke mně nepřejely, jelikož měly své vlastní kamarády a na mě se vyprdly Alespoň jsem si s hnědkou užívala trochu toho prostoru a pohladila ji po krku a nadechla se zhluboka. Gal šla poklidně vykračovala vpřed. Usmála jsem se, přesedla si a projela rukou po krku. Spleten copánek nijak nebyl poničen, dotkla jsem se jeho konce, hezky držel. Galaxie si natáhla krk, cítila jsem, jak si přežvýkla několikrát za sebou a už zase byla na pěkné kolmici. Já měla otěže celkem trochu povolené, proto jsem si po chvilce s odžvýknutím vzala otěže zpět asi o tři zarážky jemně s odžvýkáváním. Pohladila jsem hnědku a podívala se na cestu. Ta se začala stáčet pomalu na levou stranu, sice se dalo uhnout doprava, ale Cassie nás vedla jinudy. Jelo se dál hlouběji do lesa, Gal švihla ocasem a rozšířily se jí nozdry a hleděla před sebe zvědavě. ,,Ale klid, nic tam není.“ Usmála jsem se a vnější otěží hnědku pohladila po krku. Odfrkla si a šlapala dál. Všimla jsem si, že první jezdci začínají ulehčovat záda koním. Přišel kopec, to je pěkný teda Podrbala jsem Gal, frkla a já si stoupla do třmenů, nadlehčila zadek a dívala se před nás. Nezapomněla jsem hnědce pomoct s cestou vpřed, že jsem se lehce naklonila, ale nechtěla, aby spadla na předek. Před kopcem jsem si přesedla a nyní Gal vyklusávala kopec. Alespoň se pěkně nasvalí. Stiskla jsem pravou holeň současně s pravou zadní a pak to samé s levou a zase pravou, aby Gal šla pěkně od zádi opravdu a nespadla na předek, hlídala jsem ji a usmívala se. Gal si odfunila a odfrkla. Byly jsme nahoře, konečně, dosedla jsem opatrně do sedla a Gal pochválila. Po pár metrech v klusu se mělo přejít do kroku odzadu. Počkala jsem na Clair a následně s poloviční zádrží nechala Gal, aby přešla do kroku. ,,Hodná.“ Usmála jsem se a podrbala hnědku po krku. Odfrkla si a já se usmála. Pohladila jsem ji a sledovala cestu. Jeli jsme po cestě do hlubšího lesa stále, cesta se stáčela, já hnědce nechala delší otěže, aby si vytáhla krk a pak je s odžvýknutím pomalu brala zpět. ,,Klus!“ Zavolala Cassie zepředu. Gal frkla a já se usmála. Počkala jsem na to, až nakluše Bloodye. ,,A klus holka.“ Mlaskla jsem se stiskem holení. Hnědka hned vyklusala pěkně kupředu, klusala dobře a nezrychlovala a neklusala špatně. Gal jsem nechala vytáhnout hlavu a pak zase s odžvýknutím brala otěže pomalu zpět. Hnědka mi krásně šla zakulaceně na kolmici a já měla jen lehce zkrácený otěže. Byli jsme na rovince, celkem pěkně delší a já tam vzadu uviděla spadlý kmen stromu. Vypadá to neodolatelně a nijak těžce pro mě a hnědku, vždyť už párkrát jsme si skočily kmen v lese. ,,Cval!“ Zahulákala dívka zepředu, pár koní za mnou zafrkalo a někdo zaržál, říkala jsem si, že to budou koně hostů asi trochu moc nabušení Počkala jsem na to, až nacválají koně před námi. Zasedla jsem do pracovního sedu, narovnala se v ramenou, kříži, ztuhla, zasedla více do sedla, přizvedla ruce, uzavřela je a vydržela, stiskla jsem holeně. Gal tak zpozorněla, pofrkala a stříhla ušima. Dala jsem vnější holeň za podbřišák, do vnější otěže lehounce brnkla, pískla a mlaskla a Gal nacválala. ,,Šikovná.“ Usmála jsem se a zůstávala v pracovním sedu, abych se mohla lépe připravit na to, až se překlopíme přes překážku. V pracovním sedu se mi vždy lépe spolupracovalo s Gal a jí se mnou, nemáme s tím problémy. Držela jsem lopatky vzadu, holeně nechala dýchat s koněm a sledovala zadek odskakujícího koně odcválával od překážky, byla to myslím Asie. Byly jsme před překážkou ještě hodně daleko, protože přeci jen jsme měly velký rozestup od Bloodye a Dekamerona. Zlehka jsem Gal ještě poloviční zádrží poklidně shromáždila a Galaxie šla krásně a vznešeně. Ušklíbla jsem a sledovala dvojci před námi, jak se přenáší ladně přes překážku. Začala jsem se připravovat na to, až se přeneseme i my dvě s hnědkou. Galaxie frkla a boltci mířila na překážku. Odpočítávala jsem kroky, už jsem nezasahovala Galaxii do jejího pohybu a pak stiskla holeně, mlaskla a s odrazem zadních nohou a jejich energií se vyzvedla ze sedla do stehenního sedu. Nechala jsem si mezi prsty proklouznout otěže, ale jen jako berličku. Hnědka frkla a šla krásně. ,,Pašanda!“ Usmála jsem se ještě ve fázi letu. Nehrbila jsem se a trošku se přidržela koleny, ale hlídala si holeně a paty. Koukala jsem se před sebe a již při doskoku se přizpůsobila hnědčinu doskoku. Pobídla jsem jí od něj a zůstala ve stehenním sedu. ,,Šikovný holka!“ Chválila jsem ji a usmála se. Gal cválala za ostatními shromážděně po třech cvalových. Zaslechla jsem, že se bude přecházet do kroku. Počkala jsem na Clair, až uslyším klusové kroky raz dva raz dva… Slyšela jsem je po chvilce, proto jsem lehce zasedla do pracáku, narovnala se v kříži a udělala pořádnou poloviční zádrž. ,,Kluuus.“ Usmála jsem se. Hnědka přešla do klusu, já jí nechala vytáhnout lehounce otěže, aby si vytáhla krk a vyklusala se, já začala vysedat a chviličku počkala, než Clair přejde do kroku, ono to chviličku trvalo, ale ne zas tak dlouho. ,,A krook.“ Usmála jsem se, když utichl dvoutakt za námi. Vysedala jsem ztěžka, zasedla a zpevnila břicho. Hnědka přešla do plynulého a energického kroku, byl to jen klasický přechod, jako jsme jej dělaly v našich začátcích, ještě že mě neviděl žádný z trenérů Galaxie dneska byla opravdu skvělá a šla do všeho s rozvahou, pro její milionovou povahu, ovšem někdy dost rošťáckou, jsem ji milovala. Nechala jsem volné otěže, protože naše volnější tempo bylo určené proto, aby nás dohnala skupinka se Sue a Lisou. Myslím si, že někteří nováčci strom raději objeli, jelikož přeci jen obě trenérky byly sebevědomité a nechtěly své svěřence nutit do něčeho, co nechtějí, pokud se tedy nejedná o trénink stehenního sedu Gal si pěkně protáhla krk dolů, kdy si hrála na stopaře a následně i dopředu. Pak si odžvýkla a nabídla mi znovu přilnutí, já jej zatím nepřijala, tedy jen o jednu zarážku, ale nechávala přeci jen otěž volnější. Všimla jsem si, že několik koní před námi jde svižnějším krokem, Galaxie jím šla a ani se nepřibližovala k Dekovi, jelikož jsme měly dobrý rozestup. Na lesní křižovatce jsme se ohnuly na pravou ruku a najely na cestu dolů z kopečka. Byla celkem dost úzká a bylo tu tmavo. Jet tudy sama, asi budu mít v gatích…. Gal frkla a já ji nechala jít pěkně odzadu, aby nepadla na předek a nescházela tak kopec špatně. ,,Hlavně opatrně! Uvolněte koním otěže a nechte je, ať si s kopcem poradí, vy se jen zakloňte,“ ozývaly se hlasy zezadu. Byla to Sue a Lisa. Zlehounka jsem se zaklonila a nechala otěže volnější a ruce vepředu. Galaxie šla pěkně kupředu a dolů z kopce. Musela jsem se vyhýbat větvičkám, abych nepřišla o oko Cassie měla ten samý problém jako já – měla vysokého koně Cesta nám trvala delší dobu, ale komu by to vadilo, asi by byla sranda, kdyby se tu rozlehlo Halali Ikdyž to by bylo nemožné, to jde přeci jen na louce. Galaxie odfrkla a já sledovala cestu před námi. První jezdci začali najíždět na rovinu, všimla jsem si, že se již hustý les mění ve stromy, co byly daleko od sebe a řídly, začalo se stoupat pomalu do kopce a byla tu široká cesta. Na chvilku jsem přejela k Bloodye, když mě dívka k tomu vybídla. Chvilkami jsme mezi sebou prohodily slovo a usmívaly se. Hlavně jsme rozmlouvaly o prozatímním vývoji dnešního dne. Usmívala jsem se a přizpůsobila se jízdě. Cesta se před námi stále stáčila a byla lemovaná stromy. Galaxie si odfrkla dlouze a frkla. Měnily jsme ruce, abychom se přizpůsobily jízdě. ,,Klus!“ Oznámila Cassie nahlas a už se pomalu vzdalovala. Počkala jsem, až Bloody nakluše, já se tak zařadila za ně a po pár metrech za ní naklusala taktéž s Galaxkou. Hnědka frkla a já se usmála, pohladila ji a začala vysedat. Gal mi nabídla přilnutí, oodžvýkla si a já si pobrala lehounce otěže. Zatočily jsme doprava a byla tam pěkná rovinka. ,,Cvál.“ Zvolala náhle Cassie zepředu, nečekala jsem, že přijde překážka, proto jsem po chvíli nacválání od Bloodye nacválala i já s pěkným rozestupem. Až trošku později jsem si všimla, jak Cassie se přenáší přes něco. ,,Proč skáče?“ Podivila jsem se a šeptla to ke Galaxii. Ta frkla a jedním ouškem střílela ke mně. Pak jsem si všimla dvou klacíků, kteří tvoří křížek myslím, že kdybych o něm nevěděla, tak asi slítnu při skoku, nebo mi hnědka vybočí, to bych dopadla Zůstala jsem už ve stehenním sedu, soustředila se, měla lopatky zpět, holeně tiskla k tělu, ale spíše pasivně, jen aby dýchaly s koněm, paty měla dolů a lehce byla připravená ke skoku. Sledovala jsem místo za překážkou, tedy vzdalující zádě koní Galaxie šla pěkně, ještě jsem musela do pracovního sedu, abych ji shromáždila poloviční zádrží a pak ji synchronizovanými pobídkami holení nechala jít pěkně od zádi. Gal si odfrkla a šla krásně odzadu a přes hřbet pracovala. Měly jsme dobrý rozestup, přenesla jsem se do stehenního sedu, urovnala jsem si sed a nechala ruce vepředu, aby si Gal prohlídla opravdu lehký skok, nebylo to nic těžkého. Když jsme byly u křížku, bylo to jako bychom přecházely kavaletu. Hnědka se ani moc nenamáhala nadzvednout a myslím, že v klusu by ji jen překlusala. Nyní jsem ji jen s úšklebkem pochválila. Moc jsem nezaregistrovala, jak hnědka přeskakuje, jelikož to šlo hladce. ,,Jsi to odbyla teda.“ Zaslechla jsem za námi. ,,Já za to nemůžu.“ Zavolala jsem na Clair se smíchem a počkala, než přejde do klusu, Cassie totiž upozornila na přechod. Nechala jsem hnědku vyklusat, mluvila jsem k ní a nechala volnější otěže postupně, aby si protáhla krk. Pohladila jsem ji a pak nechala přejít do kroku, když přešla i Clair. ,,Pašanda.“ Usmála jsem se, podrbala hnědku a stiskla holeně, aby šla pěkně pořádně kupředu. Galaxie šla dneska skvěle a já byla jen spokojená s Galaxinou činností. Všímala jsem si okolního prostředí, jak se kopce snižují a před námi byla menší cestička. Abychom vyjely menší kopeček, nechala jsem hnědku jít pořádně odzadu a šla do stehenního sedu, abych Gal pomohla k cestě do kopce. Usmála jsem se a sledovala cestu před námi. Všimla jsem si, že je tu dobré místo na ohýbání koně, jelikož jsem hnědku chtěla naohýbat a prostoupit více reakci na holeně, najela jsem si mezi stromy a s volnějšími otěžemi na kontaktu ji nechala projíždět mezi stromy a moc mi nedávalo námahu ji ohýbat, reagovala okamžitě, hlavně díky partnershipu. Ušklíbla jsem se a podrbala hnědku. Byly tu kořeny, proto jsem dávala pozor. ,,A pěkně nožky.“ Mlaskla jsem do pohybu a usmála se. Pochválila jsem hnědku a houkla na Clair, že jedeme zpět na cestu, jen aby o tom věděla. Zařadila jsem se do řady, po chvilce se ozvala Bloodye, měla dostatek místa před námi, takže žádná kolize se nekonala Podrbala jsem hnědku a dala ruce dopředu a zaklonila se – sjížděly jsme totiž menší kopeček dolů. Byly tu vyježděné koleje, nic nebezpečného, jen jsem si dávala přesto pozor. Hnědka si dlouze odfrkla a já se usmála a podrbala hnědku. Cesta se zcivilizovala a narovnala se, Cassie se ozvala, že se bude klusat – to už? Všímala jsem si, že dnešní vyjda je nějaká kondiční. Začala jsem vysedat do rytmu a pěkně si ji nechala jet na levou ruku a pak si po chvilce přesedla. Cesta byla zajímavá, nevím, jestli jsme tudy jely Zaslechla jsem krom klapajících kopyt ještě protékající vodu. Ušklíbla jsem se, Cassie má vodníka Ozvala se pobídka do cvalu pro všechny. Ušklíbla jsem se, podrbala hnědku a nechala ji nacválat asi deset metrů od cválající Bloodye. Hlavně jsem chtěla dávat pozor na hnědku. Zůstala jsem v pracovním sedu, zlehka si hnědku shromáždila poloviční zádrží, šla krásně odzadu a hlavně přes hřbet. Usmála jsem se a Galaxie frkla nadšeně. Sledovala jsem Cassie a hřebce. Zůstala jsem v pracovním sedu a měla tak dobrý pohled na ty dva. Hřebec zpomalil před příkopem a vypadalo to, že nechce skočit a spíše se v tom příkopě vykoupat Zrovna dál od příkopu byly kočáry s diváky, kteří nás dnes doprovázeli. Hřebec vyskočil z místa a dívka jej nenásledovala v pohybu, bylo to vidět, trošku byl chaos a už jsem ji viděla na zemi. Galaxie si odfrkla a já ji nechala cval prodloužit – poloviční zádrž a pak lehké vypobídnutí a prodloužení rámce natažením rukou s otěžemi kupředu. Hnědka frkla a cválala kupředu pěkně s protaženým rámcem. Kamarádka se naštěstí udržela v sedle, no alespoň si nehrála na lišku, co opravdu je na zemi a na koni nejezdí, jen by byla maličko více špinavější Ale hlavně jsem nechtěla slyšet večer na pokoji skuhrání, když by byla dívka potlouklá. Bylo to skvělé a byli již oba dva za skokem a kousek od skoku přešla do klusu, kdy to dala vědět nám, že po skoku se přechází do klusu, ovšem to bude trošku nesymetrické, budeme si muset dávat pozor, ale hlavně každý by měl mít velké rozestupy. Galaxie zafrkala. Bloody již daleko před námi přeskočila příkop se svým Dekim. Já se připravila ke skoku. ,,A jdeme holka, zvládnem!“ Mlaskla jsem, houkla a pískla. Galaxie zafrkala a já jí nechala proklouzlou otěž, aby si odhadla vše, co potřebovala a odskok nechala na ni a šla do stehenního sedu a nechala proklouznout otěže a posunula ruce po krku. Galaxie šla krásně přes příkop, který byl dobře široký a já navedla i ve skvělém tempu. Dívala jsem se před sebe a zkoušela se nehrbit. Galaxie frkla a stříhla oušky. ,,Pašanda, holka moje!“ Usmívala jsem se a hladila ji hned po doskoku a stisknutí holení. Galaxie si odfrkla a odcválala od příkopu. ,,Táák a kluuus.“ Zasedla jsem do pracovního sedu a chválila hnědku. Poloviční zádrží hnědka přešla do klusu a já začala pravidelně vysedat. Chválila jsem ji vnější otěží a pak nechala vytáhnout krk a pak s odžvýknutím vzala zpět. Gal byla pěkně v hubě aktivní a šla odzadu. Usmála jsem se a pohladila hnědku. Dojely jsme na dvě louky v jednom. Tyto louky byly za sebou a oddělovalo je křoví, jak jsem předpokládala, Cassie jej vybrala pro zkušenější jezdce k přeskoku. Pak jsem si všimla cesty, na které jsem zahlédla nějaké balíky položené na zemi. Taktéž u těchto překážek byly kočáry s diváky. Matně jsem zahlédla kočár, v němž seděla Stefanie. Určitě držela foťák a byla připravená nás zaměřit. John držel kameru – v dětství jsem jedla hodně mrkve, proto dobrý zrak ale Mell ho bude mít lepší. Galaxie pofrkala. ,,Co kdybychom ty balíky objely a neskákaly?“ Ušklíbla jsem se zákeřně. ,,To nezkoušejte.“ Zasmála se Bloodye zepředu. ,,To hnědce neudělám, né dnes.“ Zasmála jsem se a podrbala ji. Cassie oznámila cval a já počkala, až nacválá Blood. Zaslechla jsem nějaký hluk vzadu, někdo tam měl problémy s koněm, který se chtěl hned vrhnout dopředu. Galaxie frkla a já se ušklíbla a připravila se. Sedla jsem si do pracáku a pak vykonala pobídku ke cvalu. Hnědka zafrkala a šla pěkně dopředu. Frkla a natáhla krk. Přizpůsobila jsem cval skoku – jely jsme na křoví, jelikož to bychom měly dát předpisově si myslím Hlídala jsem si všechno a připravovala si hnědku ke skoku. Pofrkala a byla jsem s ní spokojená. Šla pěkně rovně a od zádi. Držela jsem holeně s tělem koně, aby dýchaly, soustředila se na všechno ohledně hnědky a ne na dění kolem sebe – pokud teda se nesplaší kůň a neproběhne kolem nás. Galaxie šla pěkně dopředu. Odhadla jsem si, kde je šest cvalových a zlehka nechala proklouznout otěž, aby si Gal křoví prohlédla. Bloodye jej už překonala a nyní to bylo na nás. Lopatky zpět a já sleduju místo za překážkou. ,,Jdeme..“ Mlaskla jsem s úsměvem a mlaskla. Gal zafrkala a s mojí pobídkou se vznesla. S energií zadních nohou jsem šla ze sedla, abych šla pěkně s pohybem. Možná jsem se trochu více nahrbila, proto jsem se zapřela koleny do opěrek a toto hrbení zlepšila do rovných zad a sledovala krajinu a prostor před námi. Zatížila jsem třmen na té straně, na kterou budeme pokračovat, Galaxie tak dobře bude cválat na správnou nohu. Nad skokem jsem dala ruce po krku a nechala otěž proklouznout lehounce mezi prsty. Galaxie se pěkně zakulatila a přes křoví šla pěkně. ,,Šikovná holka!“ Usmívala jsem se a chválila ji zatím jen hlasem. Galaxie se přenesla ladně a při doskoku jsem se lehce přizpůsobila a zatím držela zadek nad sedlem. Bylo tu tolik prostoru, že by se nestalo, aby do nás někdo najel a my nenajely do někoho jiného. Galaxie frkla a po doskoku jsem ji vypobídla od překážky a Gal si vyhodila radostí. ,,No ešiši.“ Zasmála jsem se a hlasem ji chválila za skvělý skok a usmála se spokojeně. Pár cvalových skoků jsem ji nechala a pak poloviční zádrží nechala přejít pěkně plynule do klusu. Vysedala jsem do rytmu, pohladila hnědku a prodloužila otěže a nechala vyklusat. Udělaly jsme si na louce kruh a pak si hnědku zpomalila do kroku a nechala dojet Blood a chválila hnědku. ,,Jsi skvělá.“ Šeptla jsem směrem k hnědce a usmála se. Kočáry se znovu rozjely a my jeli křížem přes louku v kroku na cestu podél lesa. Les po chvilce končil a my se ohnuli opět doprava na cestu podél lesa po louce, která byla mírně z kopce a já si všimla nějaké vesničky, neznala jsem to tam, proto jsem si toho moc nevšímala a jen se usmála a nechala hnědku odžvýknout. Znala jsem ovšem cestu, vedla ke zřícenině – zde jsme se v létě staly s hnědkou hraničářkami. ,,Co Galaeth, pamatuješ?“ Říkala jsem si v duchu a hnědka na srozuměnou frkla a já se usmála. Rozeznělo se slovíčko, které vybízelo ke klusu, počkala jsem a pak nechala vyklusat hnědku. Naklusala pěkně kupředu a frkla. Usmála jsem se a pohladila ji vnější otěží, nechala odžvýknout a narovnala se v ramenou. Objeli jsme si zříceninu a před námi se objevil prostor, kde jsem si všimla překážek, kdy k jedné byl menší oblouk – takže problém pro zkušené pak větší oblouk – pro nováčky a nezkušené. Tak dobře. Ušklíbla jsem se sama pro sebe a podrbala hnědku. Ta si odfrkla. Byly tu kočáry již připravené zachytit každou chvilku. Nacválali jsme si s velkými rozestupy a dostatečně dobrými. Hnědka frkla a já se usmála. Bylo to oznámeno dál od oblouku, aby se dali koně sestavit. Galaxku jsem si shromáždila, čekala nás překážka z bílých latí a Galaxie pofrkala. Překážka vypadala neškodně. Jen si hnědku pořádně sestavit. V pracovním cvalu to šlo dobře jednoduše a Galaxie s odfrkem šla kupředu. Gal cválala na dobrou nohu a byla prostupnější na pobídky. Potřebovala jsem ji lehce ještě dostat na práci od zádi, aby mi nespadla na předek a hlavně ji držela v shromáždění, aby nehnala. Otěže jsem maličko nechala proklouznout mezi prsty, aby si Gal překážku prohlédla, holeně dýchaly s tělem koně, lopatky zpět, paty dolu, špičky ke koni a pohled za překážku. Oblouk jsme objely po prostředku, aby byl nájezd na střed. Galaxie zafrkala a já se usmála. ,,A jdeme hooop!“ Mlaskla jsem a stiskla holeně. Gal zaprotestovala a já posléze tušila proč. Šla jsem s jejím pohybem a posunula ruce po krku nahoru a nechala proklouznout otěže. ,,Šikovná holka.“ Usmála jsem se a chválila ji hlasně. Zaslechla jsem, jak Gal škobrtla o horní laťku. ,,Oups..promiň moje drahá.“ Měla jsem Gal nechat odskočit dle svého uvážení a nehnat ji do odskoku dřív dle mého špatného uvážení. Při doskoku jsem se přizpůsobila a za skokem vypobídla a sedla si do pracáku. Pohladila jsem hnědku. ,,Nic si z toho nedělej, to byla moje chyba.“ Pousmála jsem se a pohladila hnědku po krku. Odfrkla si. Zafoukal vítr, no jo podzim Nechala jsem hnědku po chvilce přejít do klusu po upozornění a hlavně po tom, co se ozval dvoutakt za námi. ,,KLuuus.“ Usmála jsem se a díky poloviční zádrži hnědka přešla do klusu, nechala jsem ji vyklusat, prodloužila otěže a Gal se vyklusala. Hnědka si protáhla krk pěkně dopředu i dolů. Galy si odžvýkla a frkla, usmála jsem se a všimla si kočárů. Přecházelo se znovu do plynulého kroku, Galaxie si odfrkla a před námi byl kopec. Šla jsem do stehenního sedu a nechala hnědku, aby si s kopcem poradila, jen ruce jsem měla na krku a hlídala, aby hnědka nespadla na předek. Zajeli jsme na pravou stranu a zmizeli na cestě mezi lesem a loukou. Blížili jsme se k loveckému zámečku. Bylo to tu krásné a byly tu pro nás připravené překážky, po jejich překonání si budeme moci vyzvednout odměnu. Gal jsem nechala na dlouhé otěži jít krokem a všimla si osoby, která zamávala a já k ní přejela. Byla to Stefanie. ,,Kam půjdeš?“ ,,Na dvojku, jdeme na balonky.“ Usmála jsem se zeširoka a dívka se ušklíbla. ,,Pěkně vám to spolu šlo.“ Usmála se kamarádka. ,,Děkuju, musím si najít klacek s hrotem.“ Ušklíbla jsem se a vyhledala očima někoho, kdo je bude mít. ,,Sebastiane!“ Přejela jsem k chlapci a rozzářily se mi oči, když jsem viděla ty klacky se zaostřeným koncem u něj v ruce, měl dva. Přišla jsem si jak Greil z kuroshitsuji Seděl na Patronovi, Galaxie se trochu zašklebila. ,,Hele,“ umravnila jsem ji a usmála se na mladíka. ,,Copak?“ ,,Dáš mi klacík prosím?“ Zazubila jsem se a ušklíbla se. ,,Tady.“ Zasmál se. ,,Děkujíí.“ Usmívala jsem se a mladík se zasmál. ,,Jak to jde?“ ,,Dobře, Gal se mnou zatím spolupracuje, snad bude i nyní.“ Zasmála jsem se a vzala hnědku dál od ostatních a nechala ji nacválat na kruhu. Všimla jsem si Johna, matky a Stefanie, jak čekají u překážky. Ušklíbla jsem se a pohladila hnědku po krku. Byla jsem jak westernový jezdec Potřebovala jsem si držet otěže a klacek, takže to byla docela dobrá makačka a výzva. Galaxie pofrkala a když bylo místo na překážce, mlaskla jsem a zhodnotila situaci. Nechala jsem ji jít tak, jako bychom jely na oxer, takže tak pěkně, aby zvládla jít do dálky, ale také do výšky. Galaxie frkala a já nechala otěže volnější, aby si mohla překážku prohlédnout. Otěže jsem si přendala do druhé ruky více a v pravé dřímala spíše klacek, než otěže. Hnědka pofrkala a nadšeně si vyhodila a šla kupředu rozjařeně a zbrkleně. ,,Héj klid.“ V pracovním sedu jsem ji nechala pořádně se shromáždit, aby tolik nehnala, ale pak ji připravila znovu na šířku společně s výškou. Připravila jsem klacek a jak jsem se spíše soustředila na skok, zmeškala jsem propíchnout balonek Tak to se mi trochu nepovedlo, zašklebila jsem se a musela se zasmát. Pochválila jsem hnědku a usmála se. Vzala jsem ji dál od překážky pomlaskem a vybídnutím. Moc se to nepovedlo a já se musím spíše snažit natáhnout ruku s klackem ,,Jdeme znovu.“ Usmála jsem se a vzala hnědku dál. NA VELKÉM KRUHU JSEM HNĚDKU NECHALA V KLUSU VYKLUSAT NA DELŠÍ OTĚŽI, PROTÁHNOUT SI KRK A S ODŽVÝKNUTÍM SI VZALA OTĚŽE LEHOUNCE ZPĚT. PŘIPRAVILA JSEM SI HNĚDKU NA SKOK, KTERÝ SI ZKUSÍME NAPODRUHÉ. GALAXIE POFRKNULA A JÁ SE UŠKLÍBLA. ,,HOP!“ MLASKLA JSEM A HNĚDKA S ODFRKNUTÍM NACVÁLALA PĚKNĚ NA KRUHU. SROVNALA JSEM SI JI, HOLENĚ DÝCHALY S TĚLEM, RAMENA DRŽELA VZADU A SOUSTŘEDILA SE NA PŘEKÁŽKU. ,,TAK JDEME.“ USMÁLA JSEM SE A BYLA PŘIPRAVENÁ. ŠEST CVALOVÝCH PŘED SKOKEM JSEM UŽ NEZASAHOVALA DO SKOKU, PŘEDTÍM JSEM JEŠTĚ NECHLA OTĚŽ PROKLOUZNOUT LEHOUNCE, ABY SI GAL PROHLÉDLA PŘEKÁŽKU. ,,ODSKOK SI VYŘEŠ..“ USMÁLA JSEM SE A POHLADILA HNĚDKU VNĚJŠÍ OTĚŽÍ. NECHALA JSEM JI, ABY SI VYŘEŠILA ODSKOK SAMA A ŠEST CVALOVÝCH JÍ OPRAVDU NEZASAHOVALA DO ODSKOKU. PŘIPRAVILA JSEM SE A S POHYBEM HNĚDKY SE ZVEDLA DO TŘMENŮ. ,,SKVĚLE HOLKA..“ USMÁLA JSEM SE, NATÁHLA RUKU S KLACKEM A… ,,BUM PRÁSK!“ OZVALO SE, TEDY JEN LEHCE. MOŽNÁ PÁR KONÍ V BLÍZKOSTI SEBOU ŠKUBLO, HLAVNĚ TI, CO NEBYLI NA TENTO HLAS ZVYKLÍ. GALAXIE FRKLA A JÁ KLACEK PŘILOŽILA KE KRKU A SOUSTŘEDILA SE A DOROVNALA ODSKOK A HLAVNĚ SE JEMU PŘIZPŮSOBILA. POHLADILA JSEM HNĚDKU HNED PO DOSEDNUTÍ DO PRACÁKU A VYPOBÍDNUTÍ OD SKOKU. ,,ŠIKOVNÁÁ!“ CHVÁLILA JSEM HNĚDKU A PODRBALA JI PO KRKU A NECHALA PŘEJÍT DO KLUSU A VYKLUSALY JSME. ,,Tak a máme větvičku.“ Usmála jsem se a byla spokojená. Pohladila jsem hnědku, objala ji a nechala přejít do kroku. Nechala jsem prodlouženou otěž a drbala ji. Objala jsem ji a dala pusu na krk. Klacek jsem dala Lise, která se na mě usmála. ,,Paráda holky, šup pro odměnu.“ Usmála se na mě a já na ni. ,,Hned, jakmile se postarám o Gal.“ Usmála jsem se a jela stranou od hřebců a hladila hnědku. Už přišel čas na pauzu, hurá
Pauza

jennifer+galaxie: Sesedla jsem u takového starého stromu, který byl na dobrém místě. Sesedla jsem a Galaxii objala. ,,Jsi nejskvělejší.“ Usmála jsem se a podívala se na ostatní. Zahlédla jsem mamku, Johna a Stefanie, jak k nám jdou s úsměvem. Zatím jsem povolila podbřišák a vytáhla třmeny. Podrbala jsem hnědku a usmála se. Stefanie k nám promluvila ve španělštině, tudíž se tak rozvíjel rozhovor. ,,Jely jste suprově, sedly jste si, více než sis sedla s Jamiem.“ Usmála se kamarádka. ,,Ale i s valáškem jsme zadobře.“ Usmála jsem se. ,,Ale s tvojí hnědkou víc…jo a menší překvápko, začala jsem se učit češtinu.“ Usmála se dívka a pronesla v češtině jednoduchou větu: ,,Tento hon je pro mě skvělým zážitkem – dívka se trochu zadrhla – a jsem ráda, že jsi mě pozvala.“ Usmála se. ,,Jde ti to parádně!“ Zaradovala jsem se a objala ji. Hnědka dotčeně do mě drcla. ,,Promin bro.“ Usmála jsem se. Sundala jsem sedlo dolu a dala na větev, která byla dobrá. ,,Pohlídáte mi ji prosím? Poletím pro ohlávku s vodítkem a odpocku. Neměla by dělat problémy, kdyžtak skladba La camisa negra ji uklidní.“ Usmála jsem se na trojci a oni mi úsměv oplatili. Šla jsem k autu a spatřila fialku, konečně ji vidím! Chtěla jsem vzít nějaké věci pro hnědku, které jsem měla v autě. ,,Tak co liško?“ Šťouchla jsem do Cassie a usmívala se blažeností od ucha k uchu. ,,Co by bylo,“ usmála se dívka a pokrčila rameny. ,,Jak si vedete s Galaxií?“ usmála se dívka na mě a já si hned vzpomněla na náš slavný začátek, kdy hnědka nechtěla stát v řadě, ale při odjezdu to bylo přeci jen lepší. ,,Trochu neklidná z toho, že má tolik koní před sebou a za sebou, ale myslím, že to zvládáme zatím dobře, jak jsme dlouho neskákaly v terénu jde jako ďas. No, zatím jsem alespoň neletěla skoro po držce dolů,“ mrkla jsem s úšklebkem na Cassie. ,,Trochu jsme se neshodli no,“ usmála se dívka a vyndala si věci. ,,To by bylo, kdyby liška spadla,“ uchechtla jsem se a zašátrala mezi dekami, měla jsem skoro jediná odpocku ale tak co, alespoň ji poznám! našla jsem si provázek s jménem Galaxie a na jeho konci byla připojená ohlávka s vodítkem. ,,No to jo, pěkná ostuda. Bych se styděla, že jsem minulý rok ulovila ocas lišky,“ usmála se dívka a mávla mi. Oplatila jsem jí to a šla nazpět. Viděla jsem onu trojci, jak tam jsou kolem hnědky, ta jednoho po druhém zkouší oslintat a oni ji drží jen lehce volně za otěže, protože Gal zatím stojí popískla jsem a hnědka mě spatřila a poržála. Všichni tři trošku nadskočili leknutím Musela jsem se tomu zašklebit. Stefanie, nenechala hnědku jít, nýbrž jí něco říkala, nejspíše k ní mluvila španělštinou a nějakou pěknou, takovou, jakou já někdy mluvím k hnědce a ani si to neuvědumuji. Došla jsem k nim a podrbala hnědku, že tak vydržela. ,,Dojdeme pro pití.“ Usmála se mamka. ,,Ježiš! Pohlídáte ji prosím ještě chvilku? Já musím pro větvičku.“ Zazubila jsem se, ale ještě Gal dala na hřbet odpocku, zapla jsem jí a pak mi Stef ustoupila. Sundala jsem uzdečku a odešla od hnědky ke stromu. Galaxie frkla dlouze a klidně stála ,,Nezdrhne?“ Podívala se po mně Stefanie. ,,Néé, teda zatím to neudělala.“ Zasmála jsem se, mlaskla a hnědka ke mně přišla. ,,Hoodná.“ Usmála jsem se a nasadila ohlávku a připla vodítko. ,,Můžem k vám?“ Usmála se Raven. ,,Jasně.“ Kývla jsem a na přivítanou kývla i na její doprovod. Utábořili se kousek od nás. Podrbala jsem hnědku a letěla pro větvičku, snad mi ji někdo nevzal Probíhala jsem pomalu kolem Cassinčiny rodiny, kdy na mě dívka zamávala – co zase chce Šla jsem k nim s tázavějším pohledem, ale úsměvem na tváři. ,,Můžeš nás vyfotit?“ Usmál se na mě Allen a podal mi kameru. Přikývla jsem. ,,Jasně,“ mrkla jsem na souhlas a počkala, až se rodinka sešikuje jediný, koho jsem si nevšimla, byl Gabe, s tím jsem se seznámila – jako s celou kamarádčinou rodinou – na dovolené u vody, kde jsem měla možnost být Allen se lepil na Cassie, až jsem se tomu ve skrytu duše šklebila. ,,Tak a sýýýýýr! Vyyletí ptáček.“ Zasmála jsem se, ale všimla si Allena…“ ,,No, ale Allen by se mohl tvářit trochu líp,“ ušklíbla jsem se a vycvakla je. Udělala jsem jim ještě dvě fotky a pak předala kameru. ,,Děkujem.“ Ozvalo se hnedle sborově, mávla jsem s úsměvem a šla k balonkům. Hledala jsem a hledala, až jsem viděla mezi žlutou slámou něco zeleného ,,Há to je moje.“ Usmála jsem se blažženě a vzala větvičku, na skok se nikdo nechystal, tak tím líp Šla jsem zpět za hnědkou a koho jsem nechytla po cestě! Kitty! ,,Kittouškůůůů… Nebudeš tomu věřit, ale z balonku vypadla větvička, tady.“ Zasmála jsem se. ,,Proto jsem slyšela to prasknutí hned někdy brzo.“ Zasmála se dívka a já se širokým úsměvem přikývla. ,,Skvěle, tak odpočívejte dokud můžete.“ Zasmála se a šla si dát pauzu určitě si ji odchytlo nespočet lidí Zašla jsem zpět k rodince, která tu momentálně nebyla a byla tam jen Stefi s hnědkou. ,,Promiň, že jsem tě nechala čekat.“ Usmála jsem se a hnědka mě s poržáním zdravila. ,,Nevadí.“ Usmála se kamarádka. Povídaly jsme si společně a mezitím jsem odchytla Cassie ,,Teď ty!“ Vrazila jsem jí do ruky můj foťák. ,,Zdržujeeeš,“ zahučela dívka, usmála se a vyfotila nás párkrát i s Galaxkou :3 Pak jsem se vyfotila i já s Cassie, kdy foťák držela Stefanie. ,,Díky.“ Zazubila jsem se a šla s Gal, Stef, Johnem a máti na plac, kde jsme kecli do trávy, hnědka se pásla u mě a my zatím jedli. ,,To není pro tebe.“ Zasmála jsem se, když hnědka začala hubou se blížit k řízku. Ublíženě se na mě podívala. ,,Ale něco jsem vzala.“ Z kapsy jsem vítězoslavně vytáhla pár pamlsků. ,,Divím se, že nevypadly.“ Ušklíbla jsem se a dala tu dobrotu hnědce. Zafrkala a pohodila jako obvykle hlavou. Povídali jsme si všichni a já načerpávala energii spolu s Gal. Chvilku jsme pokecaly s Raven – tedy hrozně ji překvapilo, že mezi mnou a Stefanie je komunikace ve španělštině Najedla jsem se a napila. Podívala jsem se směrem k tetičce. ,,Musím ji připravit.“ Usmála jsem se a vstala. Gal zvedla hlavu jako na neviditelný signál. Pohladila jsem ji a vzala z kapes houbičku. ,,Co ty tam nemáš.“ Zasmál se John. ,,Noo, šminky, krémy..“ Zasmála jsem se, očistila hubu a poprosila mamku, jestli ji nevezme k sobě, vzala ji do pytlíku a já s úsměvem a pomocí Stefanie, sundala odpocku a nasedlala hnědku pořádně. Gal stála, nechala jsem jí vodítko spadlé na zemi. Podrbala jsem hnědku a sundala ohlávku, přehodila otěže a Gal již otevřela hubu a vzala si udidlo. Podrbala jsem ji a usmála se. ,,Jdu odnést věci.“ Poušklíbla jsem se a skočila za Sue s odpockou, ohlávkou a vodítkem. ,,Jak si to užíváte holky?“ ,,Výtečně.“ Usmála jsem se na tetičku, uschovala k ní věci a šla zpět. Nasadila jsem si helmu. ,,Zatím se mějte.“ Usmála se trojce, objali jsme se, popřáli nám hodně štěstí a šli. Nasadila jsem si rukavice, hnědka poklidně stála a já si všímala, jak lidi ve vozech a kočárech odjíždí již na trasu. Gal si odfrkla a já se usmála, podrbala ji a stáhla třmeny, prošly jsme se, dotáhla jsem podbřišák, nánosník a nasedla. Urovnala jsem se, Gal snížila hlavu a já se usmála, podrbala ji. Nechala jsem hnědku chodit na velkém kruhu na volnější otěži, připojila se vedle nás Raven, ještě než odjede k Lise a Sue a k ostatním. ,,Jaký to je být vzadu?“ Usmála jsem se na ni. ,,Utahuješ si?“ Ušlíbla se. ,,Né! Tsss co si myslíš, my bychom to tam s Galaxií nepřežily, chce být vepředu, když má před sebou cca 10 koní, už je nervní, max před sebou koní čtyři, ale deset? To je moc.“ Zasmála jsem se. ,,Promiň, byl vtip.“ Usmála se dívka. ,,Vždyť já se nezlobím.“ Usmála jsem se a všimla si, že se již většina jezdců začíná šikovat. ,,Tak se měj a hezký zbytek lovu.“ Usmála jsem se a nechala hnědku jít za Dekamerona. ,,Ty taky!“ Ozvalo se ještě za mnou. Jen jsem se usmála a nechala hnědku jet dál za hnědákem. Najeli jsme na cestu kolem lesa, stromy hodně daleko od sebe a počasí krásně obohatilo dnešní den. Gal natáhla krk dopředu a já s úsměvem se podívala kolem sebe, ale pak se zase soustředila jen a jen na cestu. Zadek jsem uvolnila a moje tělo se pohupovalo v rytmu koňského kroku, už jen ukolébavku a dalo by se usnout, ale to mi dnes nikdo nedovolí, jelikož se každou chvíli může něco stát v tak velkém počtu koní. Kolem dokola bylo hodně polí a luk a vypadalo to tedy celkem lákavě hlavně pro Adama, který ale zatím jen dělal, že nic nevnímá Koně před námi začali zahýbat doleva, rovnou do lesa a mně se to moc nelíbilo, zkusila jsem se zachumlat do límce saka, protože já zimu nerada. Moc to tedy nepomohlo a já doufala, že v sobě mám ještě nějakou tu imunitu. Bylo tu plno kořenů, takže pozor na nohy. Myslela jsem na to asi moc dobře, protože hnědka si odfrkla, potřásla hlavou a zvedala nohy pěkně Až jsem se tomu musela ušklíbnou. Nechala jsem hnědce povolnější otěže, aby si mohla hrát na stopaře a dávala si pozor na kořeny a přitom jsem ji ještě hlídala, aby skutečně šla od zádě. Kličkami a zatáčkami jsme najeli konečně na pořádně rovnou cestu, kdy se ke mně doneslo, že naklušeme Galaxie si odfrkla a já ještě nechala ji odžvýknout, podrbala ji a nechala vyklusat pár kroků od Deka. Hnědka je nedotahovala a já si vysedala do rytmu, jak by se mělo. Byly tu kořeny, jen malé, proto jsem Gal nechávala otěže volnější na kontaktu a hnědka s frkáním a hlavou pěkně poloníž klusala se mnou na hřbetě. Spokojeně jsem si přesedla, mlaskla, když zaduněl pod námi kořen. ,,Hele, ne že půjdem do kolen.“ Ušklíbla jsem se a Galaxie si odfrkla a potřásla hlavou. Gal jsem si pomalu ohnula za ostatními na cestu, co se zvedala do kopce, kde byl hustý a tmavý les – brr bojim bojim Galaxka si odfrkla a já si znovu přesedla a vypozorovala, že již začínáme stoupat. ,,Pod sebe..“ Myslela jsem na pohyb hnědky, musí jít kvalitně dopředu od zádě. Pomohla jsem si holeněmi střídavě a pak se pozvedla do stehenního sedu. Gal si odfrkla jako by všechno uměla a všechno znala Lehounce jsem ruce opřela o krk, koukala se před sebe, lýtka se napínala a paty chtěly dolů Hnědka si odfunila a více zabrala. ,,Tady necváláme bro.“ Usmála jsem se a sledovala dění před námi, kdy se tam objevila chaloupka, spíše chatka. Usmála jsem se, vypadala tak staře, až byla roztomilá. Po zdolaném kopečku jsem jemně dosedla do sedla a začala vysedat znovu, dokud Cassie nezavelila krok. To už se tento povel nesl dozadu, odkud muselo začít toto přecházení. Galaxie si odfrkla a já ztěžkavě začala dosedat. ,,A krook.“ Dosedla jsem lehce, zpevnila břišní svaly a dýchala rovnoměrně plynule. Galaxie odfrkla a přešla plynule. ,,Šikovná.“ Usmála jsem se, pohladila ji a nechala odžvýknout. Šla mi na kolmici, proto jsem jemně s odžvýkáním vzala otěže lehce do rukou a sledovala věci před námi. Za chatkou nás Cassie vzala doleva a Gal špicovala ouška. ,,Klus!“ Zaznělo zepředu. Čekala jsem jen chvilku, než se všichni koně před námi rozklušou. Byla tu příjemná cesta, kdy jsme s hnědkou zvolily prostředek cesty a já si všímala toho, že někteří jezdci za námi jedou vedle sebe – stačilo slyšet ten polohlasitý rozhovor mezi některými. Já se jen ušklíbla a podrbala hnědku po krku. Gal šla pěkně plynule a přes hřbet. Umívala jsem se, jak je dnes všechno skvělé Galaxii se to líbilo, ta příroda kolem a společnost, ikdyž by byla raději více vepředu, ne tak vzadu jako nyní – ale ať je ráda, že neděláme spolu třetí level, jako tomu bylo před třičtvrtě rokem. Hnědka jako by mi četla myšlenky, odfrkla a překlusala klacek, který nám ležel v cestě. Usmála jsem se a pohladila ji. Přesedla jsem si a zaslechla, že by se mělo nacválat, nejspíše je před námi připravená nějaká další překážka, no výborně Počkala jsem na příznivý stav rozestupu a následně zasedla do pracovního, zlehka dala vnější holeň za podbřišák, jemňoučce brnkla do vnější otěže, stiskla obě holeně, mlaskla a Galaxie nacválala okamžitě. ,,Skvěle.“ Usmála jsem se a šla do stehenního sedu. Všimla jsem si překážky mezi dvěma stromy. Zlehounka jsem se vrátila zpět do pracovního sedu a hnědku si zpracovala. Nejprve jsem zasedla hlouběji do sedla do koně, narovnala se v kříži a ramenou, ztuhla v kříži a přizvedla jemně ruce a uzavřela je. Vydržující otěž se povedla a já dala poslední pobídku a to stisk holení a jemný pohvízdnutí. Galaxie zafrkala a já se podívala na pravé ucho. Gal pěkně shromáždila svůj cval a šla odhodlaně vznosně vpřed. Usmála jsem se tomu, pohladila ji vnější otěží a připravovala se. Lehce jsem nechala proklouznout otěž, aby si Gal překážku prohlédla, já měla lopatky vzadu, holeně dýchaly s tělem koně a můj zrak spočíval nyní na vzdalujícím rudém vlasu Bloody. Hnědka zafrkala a já již šest cvalových cca před překážkou tušila, že nesmím nic dělat a ať se stane cokoliv, nesmím Galaxii sahat do skoku. Pořádně jsem vnímala jen skok, Galaxku, sebe a to bylo vše, nic kolem a jen se soustředila na to, abychom dobře skočily. Galaxii se v hlavě hmítaly určitě myšlenky, kdy skočíme, já ji jen nechala jet na střed a odskok nechávala na hnědce. ,,A jdi.“ Mlaskla jsem, když se mi to zdálo přívětivé, podpořila jsem ji a společně s energií zadních nohou se zvedla do stehenního sedu, ruce jsem posunula po krku a nechala proklouznout otěž. Sledovala jsem vše před námi a Galaxii pochválila zatím slovně. Odskok jsme si obě dvě užívaly a netrval dlouho. Při fázi letu jsem se snažila nehrbit se v zádech, mít špičky ke koni a koukat před sebe. Gal frkla a už natahovala přední nohy k doskoku. Lehce jsem udělala náznak, že se vracím do sedla, ale to jsem se jen přizpůsobovala doskoku, bylo to z kopečka, pamatovala jsem si dost dobře na kurz crossu, musím to vyrovnat, necuknout v hubě, takže jsem ruce nechala vepředu a přizpůsobila se. Hnědka odfrkla a já ji chválila hlasně. Gal si odfrkla a ještě si dokázala vyhodit, zapřela jsem se o krk rukama a trochu mi víc zajely nohy do třmenů. ,,Helééé, tohle jsme si ale nedomluvily!“ Zamračila jsem se a Galaxie zafrkala a já slyšela za sebou pohihňávání. ,,Ty se nesměj, nebo řeknu Pomněnce, aby se vyválela v bahně, co tu třeba někde bude.“ Ozvala jsem se na Clair dozadu a nechala hnědku odcválat od překážky a dosedla lehce do sedla a srovnala ji do shromážděného cvalu přes poloviční zádrž. Ohýbala jsem ji na levou stranu na cestu, která vedla lesem. Měli jsme znovu přechod do klusu, proto jsem hnědku lehce poloviční zádrží dostala do klusu a začala vysedat. Galaxie zafrkala a já jen zavrtěla hlavou a nechala ji zařazenou vyjet na mýtinku za chatkou. Vypadala opuštěně, strašidelně – třeba tu bydlela baba ježibaba a jelikož sem nechodily děti, odešla pryč Gal si odžvýkla a já si přesedla. Hrála jsem si na uraženou, hnědka frkla a chovala se ukázkově, asi aby mi zlepšila náladu, nebo si mě zase získala. ,,Víš, že to bude těžký.“ Ušklíbla jsem se. Vysledovala jsem nějakou říčku, ou jé Galaxii jsem nechala prodloužené otěže, aby si protáhla krk a pak zase s odžvýknutím si je brala zpět. Gal frkla a potřásla hlavou. ,,Vždyť na tebe se nejde urazit..“ Usmála jsem se a projela hnědce po krku. Frkla a protáhla krk, jak jí to otěže dovolily a zase šla na kolmici. Přešly jsme postupně odzadu zase do kroku, aby se koně vydýchali, nechala jsem dlouhé otěže a pak je zase s odžvýknutím brala zpět. Hnědka šla pěkně, podrbala jsem ji a usmála se. Bylo tu krásně, lesy kolem nás nedovolily moc slunečnímu svitu prostoupit sem, ale přeci jen se možná trošku to sluníčko dralo na nás. Podivila jsem se, že Gentleman nebere Cassie k vodě, ale dívka si jej hezky ohlídala, takže jsme to přežili bez ztráty lišky Říčka pomalu mizela, kdyžto my jeli lesem k louce, kde po chvilce v kroku jsme znovu naklusali. Začala jsem vysedat na třetí dobu, bylo to tedy špatně dle jízdárny, ale já si pamatuju, že jsem předtím vysedala na vnější přední a nyní tedy na vnitřní, abych to prostřídala. Všimla jsem si diváků, jak jedou na louku. Galaxie frkla a pootočila k nim hlavu a nadechla se a vydechla. Jemně poržála, usmála jsem se a podrbala ji. Zlehka jsem ji nechala odžvýknout a vzala si otěže více do rukou, pobrala je a zaslechla Cassie. Mělo se nacválat, dívka točila hnědáka na pravou ruku. Čekala jsem na grupu před námi, než nacválají a zatím zasedla do pracovního klusu, hnědku pěkně pod sebou zpracovala a pak ji po chvilce nechala nacválat, šla pěkně odzadu a perfektně hned zareagovala jen na pomůcky, které jsem udala. Hnědka pofrkala a já se zahleděla na vysokou překážku z větviček a klád, zajímavý divný oxer. Galaxie lehce natočila boltce na překážku, která byla dál, než ta, ke které jsme jely. ,,To je pro nováčky a nezkušené..“ Pousmála jsem se a pohladila hnědku po krku. Jen si odfrkla a já s úsměvem zasedla do pracovního cvalu a připravovala ji na skok, aby šla pěkně kupředu, ale zase tak, aby opravdu skočila dobře. Všimla jsem si, že nás Stefanie zabírá kamerou. Ušklíbla jsem se a hnědka frkla. Bloodye skočila společně s Dekameronem celkem zajímavě a pak už jsem se připravovala já. Lopatky vzadu, holeně dýchaly s tělem koně a Galaxie šla krásně vznešeně ,,Nenaparuj se pávice.“ Zasmála jsem se a odpočítávala kroky. Snížila jsem ruce a lehce nechala klouznout otěže a hnědka si odžvýkla a určitě si prohlížela skok. Na střed musíme… rovnou a raz..dva…tři! A Galaxie se odlepila předními nohami od země a já se společně s energií zadních nohou vznesla a zapřela do opěrek. Hnědka frkla a já ji už začínala chválit. Posunula jsem ruce nahoru po krku a nechala proklouznout otěž. Narovnala jsem se a zůstávala mimo sedlo, jen tlačila paty dolů a dívala se před sebe, našla jsem oporu v opěrkách a více zatížila třmen na straně, na kterou budeme nyní pokračovat. Galaxie zafrkala a já ji s úsměvem chválila. ,,Pašanda, dnes jenom lítáme předpisně přes překážky.“ Usmívala jsem se, možná to zas tolik předpisový nebylo, ale přece nás nikdo za to nebude kárat, že. Nejsme z nebe spadlé. Přizpůsobila jsem se doskoku, ruce vepředu, abych neškubla a Gal si případně mohla trochu do udidla opřít a podržet se tak, kdyby ztratila rovnováhu. Já dělala takového vyvažovače, ale Gal perfektně doskočila a já ji hned mohla spokojeně chválit. Galaxie zafrkala, já ji nechala ještě chvilku cválat, vzala jsem ji dál od masterky, abychom ji nepředjely byl by průšvih a zlehka s hnědkou přešla do klusu. Nejprve jsem zasedla, sedla si hlouběji do sedla, napla se v kříži, ztuhla v sedu a přizvedla ruce, uzavřela je, dala vydržující otěž a lehce hnědku vypobídla. Gal šla krásně do klusu hned po mých myšlenkách. Chválila jsem ji a přejela vedle Clair a jejích dvou doprovázejících kamarádů Usmála jsem se na ni a nechala hnědce prodloužit otěž a pak ji s odžvýknutím brala pomalu zpět. ,,Halaliii!!!“ Ozvalo se celou loukou a dost nahlas. ,,Proč to někdo křičí? Až ta prudká změna tempa a neklidnost hnědky mě přesvědčila, že Cassie zdrhá a my ji jdeme lovit ,,Tak jdeme brouku!“ Mlaskla jsem a pískla a stiskla holeně. Galaxie s radostí a plnou parou vpřed vyrazila dopředu. ,,Ale klid, ať se ti nic nestane.“ Usmála jsem se, dala ruce ke krku a byla ve stehenním sedu. Všimla jsem si, že jsme proběhly kolem Mell a Calla, ale drželi spolu s námi krok. Galaxie zafrkala a zastříhla ušima. Užívala jsem si ten krásný pocit volnosti a beztíže, kdy jen tak spokojeně cváláme krajinou. Byla jsem spokojená, kolem diváci povzbuzovali každého favorita. Viděla jsem Stefanie, jak nás sleduje a mává a něco vykřikuje povzbuzivě. Usmála jsem se a podívala se na spletený copánek, který právě vlál. Já totiž nedělala copánek přímo od kořenů žíní, nýbrž kousek dál, protože jsem chtěla mít lepší, než byl ten u kořene. Ano, je velice super rozjímat nad tím, jak vypadá zapletená hříva koně, na kterým jedete Hnědka šla krásně a cítila jsem menší kozlík, ten kdo ho stačil zaregistrovat se asi musel potutelně ušklíbnout. Však hnědka má právo být jak z vajec, když je mladá Galaxka zafrkala a krajinou se ozval radostný výkřik, jak někdo chytil liščí ocas a nyní společně se svým koněm jede bok po boku hřebce a koně jsou rozbujaření. ,,A je to hotové…“ Usmála jsem se a pohladila hnědku. Ta si dlouze odfrkla, myslím, že tohle byl opravdu skvělý velký den a já jsem ráda, že jsem na něm byla. Hnědku jsem nechala docválat ještě kousek a následně zasedla lehce do sedla a začala ji tišit do klusu. Poloviční zádrží přešla do plynulého, pofrkávala. Prodloužila jsem otěže a nechala ji vyklusat. Usmála jsem se na Cassie, měla to za sebou a byla určitě ráda Moje srdce bušilo díky tomu adrenalinu, co si teď zažilo. Galaxie zafrkala a já se usmála. Všímala jsem si, že většina lidí přechází do kroku – asi bychom taky měly. Ušklíbla jsem se sama pro sebe a Galaxie jako by čekala na to, kdy jí ten signál dám ale zprvu jsem dosedla lehce do sedla, zasedla, ztuhla, napla se v kříži, narovnala se v ní, dala vydržující otěže a stiskla holeně. ,,Kroook.“ Popískla jsem tichou uhasínající melodii. Gal frkla a přešla pěkně plynule do kroku. ,,Šikovná je.“ Usmála jsem se, pohladila ji a podrbala po krku. Hnědka spokojeně natáhla krk dolů, jak jsem jí to dovolila. Kontrolovala jsem ji, jestli si nejde uštípnout trávu ,,Já tě vidím.“ Ujistila jsem ji, když si skutečně rošťácky pysky nedošla pro vyrostlou travičku u stromu, kolem kterého jsme jely. Frkla a potřásla hlavou. ,,Jen jdi.“ Ušklíbla jsem se a stiskla holeně, lehce ji nechala odžvýknout a hlídala ji. Odfrkla si a šla už s hlavou dopředu za Dekameronem, který nám bude dělat předního parťáka Usmála jsem se a podívala se do hloubky lesa. Gal si odfrkla a já se jen sladce pousmála a podívala se kolem nás. Najeli jsme na cestu, která vedla na okraji lesa, jeli jsme tedy znovu dalším pěkným prostředím a já byla velice spokojená s celým dnešním dnem. Hnědka si odfrkla dlouze a já se pousmála. Cesta se snižovala dolů z kopečka mírného. Gal jsem ohlídala, jestli jde odzadu a nechala ruce vepředu a mírně se zakláněla, aby to měla Gal lehké a vyřešila si kopeček dolů sama. Podívala jsem se kolem sebe a hnědka si dlouze odfrkla a snížila krk s hlavou. Usmála jsem se a Galka si odžvýkla. Pousmála jsem se a konečně jsme byli na rovné cestě. Narovnala jsem se, hnědka zastříhala ušima a pořehtala. ,,Myslíš, že ti odpoví?“ Zasmála jsem se a skutečně, jedna ze strakatých krav zabučela a pak se k ní přidaly i ty další. Zasmála jsem se a Gal chtěla jít k nim blíž s velkým zájmem. ,,Broukůůů, slibuju, někdy zajedeme ke kravičkám, ale dneska nééé.“ Zasmála jsem se a s odmáčknutím levé otěže a přiložením pravé ke krku a ještě pomocí holení ji hezky navedla zpět na cestu. ,,Přeci nemáš rohy, tak k nim nechoď, stejně nejsi jejich sestra.“ Zasmála jsem se a projela rukou po krku. ,,Co ty vííš!“ Zasmála se za mnou Clair. ,,To ne, na to je až moc živá.“ Zasmála jsem se a podívala se po kravkách. Několik koní pořehtávalo taky na pozdrav taktéž. Gal už si jich moc nevšímala, jen si odfrkla, roztáhla nozdry a stříhla ušima a jedno stříhla na mě. Ušklíbla jsem se a podívala se dopředu. Všimla jsem si po pravé cestě posléze louky, kde jsme předtím jeli halali, hnědka se tam zahleděla. Ohrada s krávami byla pryč a my nyní místo doprava jeli stále rovně. Hnědka si odfrkla a já se usmála. Po nějaké době byl znovu zavelen klus. Počkala jsem na hnědáka před námi a pak Gal nechala odžvýknout, ale nechala jsem delší otěže, ale neprověšené, ale ani naplé. Gal si spokojeně odfrkla a já stiskla holeně a mlaskla. Naklusala automaticky a já s úsměvem ji pohladila pravou otěží. Vysedala jsem do rytmu a pak si ještě přesedla a nechala jsem Gal znovu pěkně přežvýknout a pousmála se. Zkoumala jsem v mysli její pohyb od zádě, jestli je správný a pravidelný a jestli není spíše na předku, než na zádi. Vypadalo to dobře, Gal si protáhla krk a dlouze a spokojeně odfrkla. Usmála jsem se a podrbala ji. ,,Cvaal!“ Ozvalo se zepředu a Gal pofrkala a špicovala uši. Dneska je to opravdu významný den. Čekala jsem chvilku, než nacválají všici před námi a následně budeme moci nacválat i my s Gal s dostatečným rozestupem. Hnědka odfrkovala spokojeně a já spokojeností taky jen zářila. Sklonila hlavu a já se pousmála. Nechala jsem ji odžvýknout, jemně si krátila otěže s odžvýknutím, zasedla, mlaskla a dala vnější holeň za podbřišák, stiskla holeně a Galaxie automaticky nacválala. ,,Skvěle holka.“ Usmála jsem se spokojeně. Hnědka si vyhodila. ,,Ale klidni ty hormony.“ Zasmála jsem se a ušklíbla se. Kdybychom byly samy, uděláme velký kruh a pokračujem dám poklidně, ale myslím, že Gal si může zaradostnit alespoň pro tentokrát. Zafrkala a chtěla dotáhnout Deka. ,,Ale zpomal, nezávodíme už!“ Houkla jsem na hnědku a srovnala ji popísknutím jemným a sledovala jsem levé ucho. Pravé shromáždění, levé zpomalení tohle jsou velice dobré pomůcky, opravdu, jen jestli to nefunguje jen v mých představách, ale alespoň mám nějakou tu naději, sice nejistou. Gal frkla a já ve stehenním sedu sledovala dění před sebou. Mírně jsme zatáčeli doprava, tudíž větší soustředění, protože ve stehenním sedu to šlo ztěžka, ale přeci jen to šlo. Všimla jsem si nějakých cihel postavených na zemi. Takže poslední překážka? Nebo jich bude víc, myslela jsem, že ta na louce byla poslední Galaxie pofrkala a já se usmála. Možná bych Gal mohla nechat jít více do strany, ale tohle uspořádání nám stačilo. Bloodye s Dekem byli již za cihlami a my před nimi asi na deset cvalových. Zlehka jsem nechala klouznout otěže, ale jen tak, aby si hnědka překážku prohlédla. Zůstala jsem už nahoře, musela jsem mít jistotu, že nezapadnu zpět do sedla. Galaxie zafrkala a určitě si promýšlela, kde odskočí, ale tahle překážka byla opravdu lehká. Hnědka pofrkla a já se usmála. ,,Tak a dnes naposledy jdeme.“ Mlaskla jsem. Ještě pět cvalových, takže žádné zasahování do hnědčina rozhodování. Čekala jsem na vhodnou chvíli a pak ji jen slovíčkem ,,Jdi!“ a mlasknutím nechala, aby se přes překážku přenesla. Bylo to celkem dost primitivní, takže nic těžkého a hnědka byla hned za překážkou. Já tenhle skok po pravdě dnes jako poslední vůbec nezaregistrovala Myslím, že to hnědka skočila jak kavaletu, no možná menší kolmák nebo křížek. Já se jen při doskoku přizpůsobila a chválila ji. Usmála jsem se, pohladila ji vnější otěží posléze a stiskla holeně, aby odcválala od překážky. Spokojeně jsem se usmála, drbala hnědku po krku a já si všimla, že se stáčíme z cesty na levou stranu na louku do lesa. Takže se odzadu pomalu přecházelo do klusu a následně i do kroku, tudíž to chvilku trvalo, protože přeci jen nás nejelo pět a půl Gal si odfrkla a já se usmála. Zasedla jsem lehce do sedla, napla se v kříži, narovnala se, chtěla se dostat do těla koně přes sedlo a dala jsem vydržující otěže a stiskla holeně. ,,Kluuus.“ Usmála jsem se a hnědka pěkně přešla do klusu, kdy jsem ji nechala prodloužené otěže a Gal si vytáhla krk a pěkně protáhla, odfrkla si a já si všimla, že Clair je v kroku. ,,A krook Galí.“ Vysedala jsem pomalu, až přestala, napnula jsem břišní svaly, stáhla je a zasedla více. Gal s odfrkem provedla pravidelný přechod, jen jsem ji vypobídla a chválila. Nechala jsem lehce zahozené otěže a Gal se mohla vyfunět a odpočinout si. Hnědka odfrkla a natočila hlavu za pochodu ke mně. ,,Copak sleduješ? Ano, jsem v sedle.“ Zasmála jsem se, pohladila ji, hnědka si spokojeně odfrkla. V lese byla zima a cesta pěkná, nejraději bych se zahřála a Cassie mi to dopřála Naklusávalo se pomalu a postupně. ,,A jdeme klus.“ Mlaskla jsem a hnědka pěkně na volných otěží naklusala. Jen jsem ji trochu nechala jít zase odzadu, aby nepadala na předek, ikdyž už to tak hrozné nebylo a opravdu jsme šly pěkně odzadu přes hřbet. Usmála jsem se, pohladila hnědku a protáhla se v zádech, jen že jsem zakroutila rameny tak, aby to nemělo dopad na ruce a otěže a tím pádem udidlo. Gal si sklonila hlavu a vydýchávala se. Chvilku jsem šla do stehenního sedu a zapřela se do opěrek, aby se Gal uvolnily záda a ona se pěkně protáhla. Usmála jsem se, pohladila ji a byla připravená na to, že za chvilku budem na Florestě. Galaxie si odfrkla a já se usmála. Znovu jsem zařadila vysedávání a změnila po chvilce nohu. Gal si spokojeně zafrkala, já se usmála a všimla si, jak pomalu jedeme k Florestě. Povozy a kočáry už tam vzato jistě budou. Po chvilce všichni přešli do kroku, i my s hnědkou. Nechala jsem ji jít energicky, aby se neloudala a ponechala otěže jen na mírném kontaktu. Kolem nás byl les a to již celkem dost povědomý, protože jsme tudyma s hnědkou projížděly dost často. Pousmála jsem se, pohladila hnědku po krku a ta si odfrkla dlouze. Gal si protáhla krk dolů a pak i dopředu a zase šla pěkně opravdu. Usmála jsem se, podrbala ji a podívala se za nás. Usmála jsem se na Clair a mávla Raven, která byla kdesi ke konci druhého lotu ,,Děkuju se skvělý zážitek brouku.“ Usmála jsem se, pohladila hnědku a zašeptala jí to. Gal si jen odfrkla – to si ode mě mohla čekat ne? musela jsem se tomu zašklebit. Dojeli jsme na Florestu – zdraví a živí tedy, vlastně, liška byla ulovená, ale její představenkyně žila! díky bohu Galaxie si jen odfrkla a já si všimla Stefanie. Udělala mi fotku, plnou radosti. Sesedla jsem, vytáhla třmeny, Uvolnila podbřišák a nánosník. ,,Jdeme se odstrojit.“ Pousmála jsem se a vedla hnědku do stájí a k našemu boxu. Odstrojila jsem ji, podrbala a dopřála pořádnou regenerační masáž. Hnědka při ní držela jako kotě Pak jsem ji vzala taktéž do solárka, aby se zahřála a po něm ji zavedla do boxu, aby vychladla a já se postarala o vybavení, popovídala jsem si při tom s těmi, co dnes tu byli se mnou – John, mamka a Stefanie – musela jsem se převléci a pak stihla s Gal jít ještě do kruhovky na přirozenou komunikaci, kdy jsme si spolu odlehčeně zablbly, pak jsem s ní chtěla zkusit ještě zajít na kratší procházku a nakonec jsme se vrátily, hnědka byla spokojená, já taky a to dosti. Usmála jsem se, vzala ji do mycáku a následně ještě ji pořádně vydrbala. Dnes večer bude ještě galavečer, musím se připravit! Gal jsem pak ještě mohla dát krmení a to pořádně i s větším přídavkem pečiva, co jsem tam do kbelíku přistrčila, ale pššt ona to nesmí vědět ikdyž to zjistí…Byla jsem s dneškem moc spokojená a bude to můj další ze skvělých zážitků tady na Florestě :3

lia a charakter: ,,Hele! Hošku! Nech toho! Pořádně nám vyčistím vybavení a pak se pustím na tebe.“ Usmála jsem se na totálně špinavého Charaktera a vyrazila do přeplněné sedlovny. Já musela svého prvního Huberta přežít v drezurním sedle, ještě k tomu vzadu na tahounovi. Protočila jsem panenky a vyrazila ke své skříňce.
,,Holky? Našla by se tu jedna dobrá duše?“ Houkla jsem do toho chaosu.
,,Proč?“ Ozvala se okamžitá odpověď a já ani nevěděla odkud.
,,Půjčil by mi někdo mýdlo?“
,,Jo, jasně.“ Ani jsem se nenadála a už přede mnou stálo.
,,Děkuju.“ Rozhlédnula jsem se a usmála se na hnědovlasou hlavu, která mizela zpět do toho chaosu. Já si mezitím vytáhla sedlo a pořádně ho s uzdečkou pročistila. Podsedlovou dečku jsem kartáčem odchlupila a sedlovou dečku otřela vlhkým hadříkem. Svoje oblečení jsem si předem vyčistila. Takže jsem vybavení odklidila zpět do skříňky, mýdlo vrátila dobré dušičce a s čištěním plus stájovou dekou jsem vyrazila k boxu.
,,Jsem zpět!“ Usmála jsem se na Teriho a přejela pohledem jeho slepenou a špinavou srst.
,,…bordeláři.“ Ušklíbla jsem se, sundala lehkou pláštěnku, popadla hřbílko a začala jsem dlouhavý proces zušlechťování tohohle valáška. Krouživými pohyby jsem z něj dostávala slepené bláto, které jsem následně setřela tvrdým kartáčem. Prach jsem z něj dostala měkkým, ovšem bylo mi jasné, že zítra s ním budu ještě pracovat. Následně jsem mu rozčesala ohon a hřívu a pořádně jsem mu vyčistila kopyta.
,,Tak…to by bylo.“ Teď však byla přede mnou ta zdlouhavější část. Nejdříve jsem si hřívu rozdělila na stejnoměrné kusy, které jsem zagumičkovala a postupně je všechny zapletla. Ráno ty bobánky dodělám, každopádně jsem mu ještě ocas svázala do uzlu, zadekovala ho. Uklidila pláštěnku a čištění do sedlovny, nakrmila ho a vyrazila do hlavní budovy.
DEN HONU
Budík dnes ani nebyl potřeba, probudila jsem se o pět minut dříve. V koupelně jsem si dopřála ranní hygienu, oblékla se a vyrazila do stájí. V sedlovně jsem se probojovala ke své skříňce, z níž jsem si vzala čištění, ohlávku a vodítko. Byla jsem trochu nervózní, vždyť budu s Terim poprvé v terénu, ještě k tomu je to moje první akce s koňmi a navrch mě Sue upozornila, že Teri je v terénu neskutečný tahoun. Pfff…už i na jízdárně byl akční… Teriho jsem si uvázala a s napětím jsem mu sundala deku.
,,Jo!“ Zavýskla jsem a poplácala Teriho po šíji.
,,Moc hodný…“ Bála jsem se totiž, jak dopadne jeho čistota. Teri přešlápl a zafrkal, jakoby věděl. Deku jsem odložila před box a ze srsti jsem mu vyčesala několik smítek, vyčistila mu kopyta. Namotala a zagumičkovala jsem bobánky a rozčesala jsem ohon. Bylo hotovo. Nasadila jsem mu opět stájovku, odvázala ho. Uklidila věci do sedlovny a vyrazila do krmivárny, kde jsem připravila Terimu dávku. Tu jsem mu vysypala do žlabu a vyčistila mu box. Sama jsem pak vyrazila na snídani.
,,Dobré ráno.“ Houkla jsem a nalila si do hrníčku horkou čokoládu a vzala si obložený chleba.
Na odpověď se mi ozvalo hluboké zahučení. Usmála jsem se, naházela do sebe svůj příděl a skočila se převléknout na pokoj a následně jsem zamířila do stájí. Ze sedlovny jsem přinesla Sue odpocku, vodítko, ohlávku a bundu. A následně jsem si před box přenesla bandáže, sedlo, podsedlovou dečku, gelovou podložku, podbřišník, botičky a uzdečku. Některé studentky tu měli příbuzné, já tu nikoho neměla. Brácha studuje v Anglii, Táta létá někam do Říma a máma zase přednáší v Berlíně. V boxu vedle právě sedlala Lisa Impulse a v druhém boxe byl opečováván Shakespeare. Sundala jsem Terimu deku, přehodila mu otěže přes hlavu a nabídla udidlo. Teri si ho klidně vzal a já mu mohla nátylník přetáhnout přes uši, dopnout mu podhrdelník, stejně tak nánosník a upravit mu bobánek, tak aby nepřekážel. Pak jsem mu pořádně nasadila sedlo se vším všudy. Na nohy jsem mu připevnila botičky a bandáže. Sama jsem si upravila rukavice, nasadila přilbu a upravila drdol. Nadšenému Terimu jsem přehodila otěže přes hlavu a vyvedla ho ven z boxu. Přede mnou šel nervózní Impuls, takže jsem si dávala pozor na vzdálenost, kdyby náhodou a vyvedla Teriho ven. Zavedla jsem Teriho ke Sue a Lise.
,,Lio? Podržíš mi ho?“ Ozvala se Lisa a já opatrně přijala Impulsovi otěže. Teri si dupnul a Impuls naopak nervózně zafrkal.
,,Klídek, Hoši.“ Zamumlala jsem a byla ráda, když se Lisa se Sua vrátila a podala mi jednu ze stužek. Tu jsem připevnila Terimu k podsedlovce.
,,Tak začneme vážení“ Ozval se Jason a já stáhla třmeny dolu, přehodila Terimu otěže přes hlavu a nasedla.
,,ŠŠšššš, uklidni se hochu.“ Zamumlala jsem, protože Terimu asi nedocházelo, že pro nás dva dnes žádná velká akce nebude.
,, Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokrát převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richards, který na Florestě působil jako stájník společně se svým bratrem Damonem, jenž se účastní také honu“, ukázal Jason na tři osoby v řadě před námi a já si lehce zkrátila otěže, dneska toho natěšeného valáška zvládnout nebude žádný med.
,,Já - Hubert - všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.

A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.“

Po tomto proslovu, jenž jsem už slyšela minulý rok, byl čas vyrazit. Řada koní se pozvolně formovala a dávala do kroku, já jsem Teriho navedla holeněmi za Impulse a lehce si ho brzdila, chtěl dopředu… hodně dopředu. Udržovala jsem otěžemi lehký kontakt s hubou, aby Charakter stále věděl, že tam jsem a nezkusil něco šíleného. Už tak byl dost nespokojený. Ve výbězích jsem si všimla, že je dominantní a dnes se mu značně nelíbilo, že jde na chvostu řadu. Každopádně si hezky svižně vykračoval a na rozdíl od Impulse v předu, byl značně sebevědomější. Teri si odfrkl a zastříhal ušima a sluneční paprsky mu po hnědavé srsti jen hrály. Má nervozita byla pryč, jakoby zůstala tam – v areálu za námi. Vjeli jsme na prostornou louku, kterou Teri obdaroval radostným zafrkáním.
,,Tak na to zapomeň, hochu.“ Pokárala jsem ho a pohladila ho po krku.
,,Žádný spěch.“ Měla jsem pocit, že by se Charakter nejraději rozběhl s větrem o závod. I tak byl krok poměrně svižný, zvlášť když se zepředu ozval povel ke klusu.
,,Můžeme?“ Otočila se zepředu Lisa, aby zkontrolovala situaci. Kývla jsem, podobná reakce asi byla i u ostatních nováčků, protože o chvilku později přešel Impuls do klusu. Já toho svého nedočkavce ani nemusela pořádně pobízet. Hned přešel do vyššího chodu a já se nechala jeho chodem vyhoupnout nahoru a následně zase dolu. Z louky jsme zajeli do lesa, kde se cesta po chvilku rozdělovala. Ach, ten stádový instinkt. Většina koní držela směr bez problému, Teri tedy takový byl a já ho musela akorát brzdit, aby nepředběhl Impulse, který právě zabočil po cestě doleva. Teri si přežvýkl a švihl ocasem, přemýšlela jsem, kdy byl naposledy venku – v terénu. Teri zastříhal ušima, když louku vedle nás vystřídal rybník.
,,Krok!“ Ozvalo se zepředu a Sue nás začala zezadu navigovat.
,,Vždy zpomalte, až tehdy když zpomalí ta za Vámi, přejdete tak kolizi.“ Poslechla jsem a zpomalila jsem Teriho do kroku až po té, co přešla dvojice za mnou. Nelíbilo se mu to, naštvaně pohodil hlavou a švihl ocasem. Když tedy nemohl klusat, pohledem začal propichovat rybník.
,,Hele je podzim, na plavení zapomeň.“ Zatrhla jsem to valáškovi a holeněmi si ho přidržela na místě, uprostřed cesty. Rybník nakonec zmizel za námi.
,,Všichni v pohodě?“ Otázala se Lisa.
,,Jo, jo.“ Přikývla jsem a blondýnka přede mnou uklidnila Impulse. Zepředu se totiž ozval povel zpátky do klusu. Teri znovu přešel do klusu, hned zezačátku nasadil hezký, svižný a elegantní krok.
,, Cval!“ Ozvalo se zepředu a Lisa se znovu ujistila, že může naskočit se zajímavě zbarveným hřebcem do vyššího chodu. I já jsem provedla cvalovou pobídku a valach pode mnou ochotně naskočil do vyššího chodu. Přitom si radostně zafrkal. Musela jsem ho lehce přibržďovat, aby stále věděl, že tohle není závod. Lehce jsem se nadzvedla ze sedla, abych mu tolik nepřekážela. Moc se mu nelíbilo, když jsme postupně přešli do kroku, ale co se dá dělat. Koně zabočili na jinou lesní cestu, kde se před námi objevili první překážky. Já se s Terim skákání neúčastním, nemám zájem. Jsem tu sotva týden a do něčeho takového se mi nechce pouštět. Pár nadšenců se z řad nováčkovských našlo, ale následně jsme v klusu pokračovali přes louku a z ní se zabořili do lesa. V něm jsme zabočili doleva a v stehenním sedu vyjely kopec, na němž jsme přešli postupně do kroku. Teri začal postupně chápat, že dnes se do ničeho extrémního zapojovat nebudeme. V klusu jsme tedy objeli další překážku – spadlý kmen, po němž jsme přešli do kroku. Následoval sestup z kopce.

,, Hlavně opatrně! Uvolněte koním otěže a nechte je, ať si s kopcem poradí, zakloňte se,“ Poradila Sue a já jsem poslechla. Lisa se přede mnou vyhýbala větvičkám, já měla celkem výhodu. Valášek měl v kohoutku necelých 170 cm a já na svůj věk přeci jen byla vyšší, ale když se to sečetlo, patřili jsme k těm nejnižším dvojicím ve skupině. Cesta se postupně narovnala a umožnila nám přejít do klusu a následně do cvalu, další překážka byla zase před námi. My jsme ji opět objeli. Ještě k tomu jsme tenhle týden dělali level a já nechtěla Teriho nějak extra zatěžovat. Po chvíli jsme postupně přešli do kroku a dostali jsme možnost si trošku zakličkovat mezi stromy. Tu příležitost jsme okamžitě využila, pracovala jsem holeněmi a Teri s nastraženýma ušima naslouchal, konečně něco zábavnějšího. Když už ne ty překážky. Teri se šikovně proplétal mezi stromy a ochotně zvedal nohy přes kořeny. Následně jsem se opět zařadila za Impulse a napojili se na cestu, která vedla lehce z kopce. PO chvíli se opět narovnala a já dala Terimu pobídku to klusu. Před námi se objevil potůček, myslela jsem si že ho Teri jednoduše překročí, jenže tan inteligent si to jumpnul.
,,V pohodě Lio?“ Ozvala se Lia a já jsem s úsměvem kývla. Teri byl na sebe evidentně velmi hrdý.
,,Ty jsi, ale rošťák? Co ro mělo být?“ Poplácala jsem ho po krku a pokračovala s ním ve cvalu, do něhož mi automaticky naskočil. Po chvíli jsem ho i tak dostala do klusu a za Impulsem jsme dorazili na louku. Teri mě donutil změnit názor, chtěl si po dlouhé době zacválat, takže mi bylo jasné, že si tyhle balíky nemůžeme nechat ujít. Nacválala jsem a navedla nadšeného valáška na překážku. Holeněmi si kontrolovala nájezd na střed a při odrazu jsem se přikrčila v kolenech, předklonila se a rukami okopírovala pohyb jeho krku. Lehce jsem dosedla do sedla a Teri nadšeně zaržál.
,,Ty jsi magor.“ Utrousila jsem a zařadila se do skupiny, tentokrát v kroku. A tímto tempem jsme došli přes zříceninu a následně přešli do klusu. Chvíli jsme počkali, protože se zde objevila poslední překážka. Když na mě přišla řad a pobídla jsem valacha do cvalu a snažila se najet na střed překážky, najíždělo se na ni obloukem, ale nějak jsme to zvládli. Teri si sám udržoval tempo, které mu bylo pohodlně a já ho nechtěla před překážkou nějak extra rušit. Tělem jsem okopírovala pohyb toho jeho, nad překážkou přešla postupně do záklonu a dosedla do sedla. Možná to bylo trochu tvrdé, ale na mé zkušenosti to podle mě šlo. Nechala jsem ho docválat Impulse a přešla společně se zbytkem do klusu. Povolila jsem mu otěže, aby si Teri protáhl krček a následovala celou skupinu na prostranství k občerstvení. Společně s ostatními nováčky jsem sesedla a mohla obstarat svého miláčka.

raven+ikaros: PRVNÍ ČÁST

Vlítla jsem do sedlovny a otevřela skřínku. Vyhrabala jsem podsedlovou dečku, bandáže a bederku. Všechno jsem dneska používala, chci to strčit do pračky, aby bylo na zítra vše dokonale čisté. Ikaros odpočíval ve výběhu s provazovou ohlávkou, takže jsem mohla hodit do pračky i tu modrou. Zapípal mi telefon.
„No jo, Ryane, já vím, že už zítra,“ zabrblala jsem, když jsem si přečetla SMSku. Tak natěšená jsem dlouho nebyla. Můj první hubert! Vzala jsem si do ruky sedlo, vlhký hadřík a dala jsem se do čištění a následně do leštění. Vzhledem k tomu, že mám krásné nové sedlo, chtěla jsem ho patřičně ukázat. A v plné parádě! Už jsem taky měla v hlavě představu, co provedu s Ikarem. Jenom doufám, že mi to moje šikovnost nezhatí. Chvilku jsem se rozhodovala, jestli si vezmu pérka a chapsy nebo vysoké jezdecké boty. Vzhledem k tomu, že hon je pro mě slavnostní událost, popadla jsem vysoké boty a důkladně je přetřela hadříkem. Vyleštila jsem i uzdečku, když jsem ji věšela do skřínky, akorát zapípala pračka. Ještě jsem otřela helmu a tohle bylo připraveno. Přehodila jsem věci do sušičky a vydala se do pokoje, abych si připravila oblečení. Dostala jsem sadu jménem Liška, jsou v ní krásné hnědé rajtky, červené sako.
„Jo a kde mám bílý tričko?!“ zařvala jsem do svojí šatní skříně, po čtvrthodinovém a hlavně marném hledání bílého roláku. Vztekle jsem vytáhla tmavě šedý pletený svetr a ejhle – rolák byl schovaný pod ním. Ze šuplíku jsem vytáhla podkolenky, samozřejmě čisté. Vytáhla jsem žehlící prkno, žehličku a nalila jsem do ní vodu. Zapojila jsem přístroj do zásuvky a počkala, až se nahřeje. Mezitím jsem si dopřipravila věci – sako, rolák, rajtky, pásek, podkolenky a rukavice. Žehlila jsem samozřejmě jenom sako a rolák, normálně bych se s rolákem nežehlila, ale když už budu trápit Ikara zaplétáním žíní, musím taky vypadat k světu

V jídelně bylo živo. Holky povídaly jedna přes druhou, ale téma hovoru bylo stejné.
„Tak co, Rav, pojedeš?“ otočila se na mě Bloodye.
„Samozřejmě,“ zazubila jsem se. „Tuhle srandu si nemůžu nechat ujít!“
No vážně, nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme. Ale předtím mě čeká ještě dost práce.

Po večeři jsem se vydala do stájí. Ikaros stál v boxe a sledoval frmol kolem sebe. Je pravda, že všechny jsme kmitaly jako hadr na koštěti, abychom stihly koně připravit. Donesla jsem si tmavé gumičky, hřeben, rozprašovač s vodou a skřipec. Uvázala jsem Ikara v boxe, abychom se nepletli v chodbě a dala jsem se do práce. Sčesala jsem Ikarovi hřívu na levou stranu a rozdělila si žíně na jednotlivé culíčky. Zkontrolovala jsem, zda jsou všechny stejně tlusté a ve stejných rozestupech. Tak a tady končí sranda. V návodu na netu to vypadá děsně jednoduše, jsem zvědavá na svůj výkon. Ikaros pohodil hlavou a zafrkal.
„Klid, fešáku,“ promluvila jsem na něj a popleskala ho po krku. Valášek sklonil hlavu, vytáhl zpod žlabu trs sena a spokojeně požvykoval. Vůbec mu nevadilo, že se mu hrabu v hřívě. Začala jsem zaplétat klasické copánky ze tří pramenů, dala jsem si na nich záležet, aby byly utažené a nerozpadaly se. Na konci jsem je zagumičkovala tmavou gumičkou. Hned ta první mi praskla.
„Sakra!“ zaklela jsem, jednou rukou jsem držela zapletený cop a druhou jsem šmátrala po náhradní.
„Chceš ji podat?“ nakoukla do boxu Nell.
„Jééé to budeš zlatá,“ usmála jsem se na ni. „Jak to jde s Kometou?“
Nell se usmála. „Ale jo, dokud se mě nesnaží zabít, je to dobrý.“ Převzala jsem si od ní gumičku a zagumičkovala copánek a začala splétat další. Pletla jsem od týlu směrem ke kohoutku, zatím copánky vypadaly úhledně, i když jsem některé musela předělávat, protože se povolily nebo se divně zkroutily. Na noc mu nechám hřívu takhle, ocas pročešu a svážu do uzlu, aby ho neurousal a nenasbírat do něj slámu.

Večer jsem lehla do postele a zírala do stropu. Nemohla jsem usnout nadšením, že vážně pojedu. Vzala jsem do ruky telefon, zapnula data. Psali mi kluci, že dorazí ráno na devátou, aby mě mohli znervózňovat. Už jsem říkala, že je vážně nesnáším? Usnula jsem chvilku po půlnoci. Zdálo se mi o Ikarovi, jak pádíme po louce, před námi smečka loveckých psů, a za námi šlechtici na ušlechtilých koních.
DEN LOVU – 1. ČÁST
Vstávala jsem už v šest. Prostě jsem nemohla dospat. Vyskočila jsem z postele, což je u mě docela k podivu. Vrhla jsem se do koupelny, i když jsem pospíchat vůbec nemusela – moje spolubydlící se ještě neukázala. Rychle jsem na sebe nanesla make-up, žádný přehnaný líčení. Rozčesala jsem si dlouhé vlasy (za ten rok mi o dost povyrostly) a chvilku jsem na ně bezradně zírala. Culík pod helmu nedám, francouzský cop sama na sobě neumím. Ale zvládám obyčejný, takže si zapletu ten!
Oblékla jsem se do obyčejných starých džín, hodila na sebe školní mikinu a vydala se za Ikarem. Cestou jsem se stavila pro čištění, abych mohla valáška trochu očistit.
„Ahoj Ikarku,“ pozdravila jsem neklidného plaváka. To bude dneska spolupráce, povzdychla jsem si v duchu. Otevřela jsem jeho box, kůň mi vykročil naproti, ale jakoby mě přehlídl a chtěl přejít přese mě.
„Hele, hele, hele!“ zvýšila jsem káravě hlas. Ikaros se zarazil, zatlačila jsem mu na plece a donutila ho ustoupit zpět do boxu. Ikaros pohodil hlavou a zakoulel očima. „Nech si to na čerty,“ zahudrovala jsem a natáhla k němu dlaň, abych mu mohla nasadit ohlávku. Ikaros se netvářil, že by si ji chtěl nechat nasadit a zvedl hlavu sakramentsky vysoko. „Ikare,“ povzdychla jsem si. „Nebudu si kvůli tobě nosit ještě štafle!“ Sehnula jsem se, sebrala pár stébel sena a zamávala jimi valáškovi před nosem. Ikaros se po nich zvědavě natáhl, využila jsem toho, pustila stébla a natáhla mu ohlávku. „No jo, no jo,“ konejšivě jsem ho popleskala po krku, zatímco jsem ho uvazovala. Ikaros se uklidnil, zkontrolovala jsem copánky na jeho hřívě a vytáhla jsem hrubý kartáč. Teď před snídaní si ho trochu překartáčuju, abych pak neměla tolik práce. Sundala jsem z něj stájovku a přehodila ji přes box. Přejela jsem Ikara po i proti srsti, rozcuchala jsem mu srst a pak ji uhladila. „Hodný,“ pohladila jsem ho po boku.
Když jsem ho měla předkartáčovaného, na řadu přišly copánky. Vzala jsem do prstů první, přeložila ho napůl, aby konec byl pod hřebenem krku. Prstem jsem si mezi oběma půlkami vytvořila díru, kterou jsem provlékla konec s gumičkou. Kudpodivu jsem si nezamotala prsty do hřívy. Ohnutím se vytvořila pěkná rozetka, přidržela jsem ji prsty jedné ruky, druhou jsem omotala zbývající část copánku kolem dokola. Úplně naposled jsem vzala další gumičku a zafixovala s ní rozetku. Musím se pochválit, nevypadá to tak zle. Stejným způsobem jsem dodělala i zbývající copánky. Ikaros vypadal moc pěkně. Včera jsem mu zapomněla zaplést copánek i na kštici, napravila jsem svou chybu a udělala mu rozetku i na čele.
„Krasavec,“ popleskala jsem ho po krku, když tak pěkně stál. Ještě mi zbýval ocas. Rozvázala jsem uzel, vypletla těch pár stébel slámy a rozčesala ho. Na netu jsem našla krásný obrázky i návody, ale bohužel nemám čas experimentovat. Vybrala jsem si jednoduchý a pěkný „účes“. Nahoře u kořene ocasu jsem vzala dva pramínky – jeden zprava, druhý zleva. Zhruba uprostřed ocasu jsem je zagumičkovala. O něco níž jsem opět vzala pramínek z každé strany, přidala jsem žíně z prvního culíčku a zagumičkovala. Udělala jsem takhle pět culíčků, vyšlo mi to těsně nad půlku ocasu. Ikaros už byl nedočkavý krmení. Odvázala jsem ho, uklidila kartáč a vydala jsem do krmivárny. Do kyblíku jsem mu nasypala jeho krmení, zalila ho teplou vodou a promíchala vařečkou. Ikaros už byl hladový, když mě spatřil jít s vědrem, hlasitě zaržál a kopnul kopytem do dveří.
„Uklidni se,“ houkla jsem na něj a otevřela box. Jakmile bylo Ikarovi jasné, že krmení je jeho, zaparkoval se ke stěně ke žlabu a vyčkával. Jako každé ráno jsem mu vysypala krmení do žlabu, přejela mu zlehka prsty po boku a zavřela za sebou.
Odběhla jsem si do jídelny pro něco k snídani, ale měla jsem tak stáhnutý žaludek, že jsem do sebe horko těžko dostala namazaný krajíc chleba se šunkou a hrnek teplého čaje. Pak byl nejvyšší čas dojít si do sedlovny pro Ikarovu bederku, ohlávku a vazák. A taky svojí bundu, abych nezmrzla! Donesla jsem věci do Susanina Jeepu.
„Hej, Rav!“ zavolal na mě Sebastian. Otočila jsem se. „Měla by ses jít převlíknout, nebo to nestihneš,“ vyplázl na mě jazyk. Zazubila jsem se, mávla rukou a rozešla se do pokoje. Samozřejmě, že moc dobře vím, že to nestihnu, když nehnu kostrou. Koukla jsem na hodinky. Za chvíli tu budou kluci a rodiče, jáj, zase nestíhám.
Rychle jsem na sebe natáhla hnědé lovecké rajtky, zastrčila do nich bílý rolák a přes něj jsem si oblékla červené jezdecké sako z lovecké sady. Do kapsy jsem zastrčila rukavice, zaručeně budou potřeba. Do rajtek jsem navlékla pásek s liškou na sponě a zapnula ho. Doufám, že neskončím na zemi, nebylo by příjemné si tu sponu zarýt do břicha, pomyslela jsem si.

Nemuseli na mě volat. Naši stáli u auta a povídali si s klukama. Jakmile mě Ryan zmerčil, drknul do Tonyho.
„Támhle ji máme!“ vykřikl. Než jsem stačila cokoliv říct, oba dva se na mě vrhli a uvěznili mě ve svém medvědím objetí.
„Klid, kluci, dusíte mě!“ smála jsem se. „Dóst!“
Pustili mě, dost neochotně. Prý si to se mnou ještě vyřídí. A taky pro mě měli vzkaz od Hirokiho – jeho rodiče odletěli na služební cestu a on se musel postarat o sestru. Je jí už jedenáct, ale Hiroki ji nechce nechat doma samotnou. To chápu, protože by pak neměli dům, ale kůlničku na dříví
„Ahoj mami, ahoj tati!“ obejmula jsem rodiče. Táta byl chladný jako vždycky, maminka se na mě hřejivě usmála. „Ukážeš nám Ikara?“ zeptala se. Samozřejmě že věděla, jak se můj brouček jmenuje, večer jsem pravidelně trávila minimálně půlhodinovým telefonátem s ní. Společně jsme se vydali do stájí. Tony měl pořád nějaké připomínky, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak pokukoval po mých spolužačkách. Však nám to všem moc slušelo
„Tak tohle je Ikaros,“ zastavila jsem se před boxem na konci stájí. Valášek akorát žvýkal seno, při zvuku hlasu zvedl hlavu a popošel blíž, aby se mohl podívat. Mamka by si ho nejradši odvezla s sebou domů, kdyby mohla. Ona je stejný blázen jako já, taky by chtěla všechny zvířata domů
Pomalu byl čas naložit rodiče i kluky do povozu. Šla jsem s nimi až na dvůr, kde stáli povozy zapřažené za překrásné koně.
„Uvidíme se na louce,“ rozloučila jsem se s nimi, poslala jim vzdušnou pusu a vydala se zpátky do stájí připravit Ikara.

Sedlala jsem valáška a cítila se při tom zvláštně. Nezapomněla jsem na bandáže, jedeme do terénu a myslím, že jistota je jistota. Ikaros stál klidně, ale koukal po všech kolem. Musím říct, že ve stájích byl frmol. Na klidu mi to nepřidávalo.
V deset jsme se všichni sešli. Stála jsem s Ikarem na okraji toho všeho, valášek zvědavě okukoval všechno a všechny, občas hlasitě zařehtal. Zahlédla jsem Cassie s Gentlemanem, hřebec přešlapoval, až to vypadalo, že stepuje.
„Tak začneme, vážení,“ ozval se Jason. Všichni začali nasedat na koně; přehodila jsem plavákovi otěže přes krk, dotáhla podbřišník, stáhla třmeny a i já jsem se vyhoupla do sedla. Zmocnilo se mě vzrušení. První akce a hned v terénu. Ikaros moje pocity vycítil a přešlápl.
„Klid maličký,“ přiložila jsem mu dlaň na krk. Ne, že by to pomohlo. Dokud jsem byla nervózní já, bude i on. Myslivci zatroubili fanfáry. Jezdci postupně utichali, až bylo slyšet jen frkání koní.
„Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokrát převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richards, který na Florestě působil jako stájník společně se svým bratrem Damonem, jenž se účastní také honu,“ přivítal nás Jason. Obdivovala jsem, jak jeho zněl klidně. Ukázal postupně na všechny osobnosti, o nichž mluvil. Usmála jsem se na Cassie, ale mám pocit, že mě neviděla. Ani jsem nepostřehla, že ke mně dorazila Sue se stužkami, nechala jsem nám ji připnout na dečku a bedlivě jsem sledovala, co se bude dít dál. Oči mi zářily, srdce tlouklo vzrušením, jenom motýlci v břiše zůstali ještě zakuklení. Cítila jsem se podivně – měla jsem najednou hrozně moc energie, lomcovala se mnou radost, že můžu jet a přitom mě neustále hlodal stín obav. Zvládnu Ikara v terénu, až se ostatní rozcválají a my budeme klusat? Ale jede s námi Lisa, i když ji moc neznám, určitě je výborná jezdkyně, když dělá trenérku
Jason pokračoval.
„Já – Hubert – všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl se mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění v lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli budete honit po lese,
mastera v čele – tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne – jémine! Toho trest u soudu nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají úctu k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky nedají se vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání; Liško, vyraz! – a vy za ní!“
Po tomto proslovu byl čas vyrazit. Znovu zazněli fanfáry, Cassie vyrazila a jednotlivé loty za ní. Ocitla jsem se vedle Nell, mrkla jsem na ní, ona se na oplátku usmála.
„Vyrážíme!“ pobídla nás Lisa. Ona sama pobídla Charaktera do kroku a jela jako první. Sue náš lot uzavírá. Nadechla jsem se a stiskla valáška holeněmi. Ochotně vykročil, nechala jsem se houpat a uvolnila se. Otěže jsem nechala volnější, pořád jsem ale měla kontakt, kdyby něco. Cassie nás vedla k zadní bráně. Tady moje znalosti končily, za bránou je pro mě nový svět. Ikaros pohodil hlavou.
„Klid,“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe, než že bych opravdu chtěla uklidnit koně. Abych přišla na jiné myšlenky a uklidnila se, soustředila jsem se na svůj sed. Špičky ke koni, klidná holeň. Narovnala jsem se v zádech, přestala se hrbit a trochu víc se podsadila, aby se mi líp sedělo. Dívala jsem se před nás, kam jedeme, viděla jsem akorát Lisu a Charaktera Jakmile si Ikaros uvědomil, že jedeme do terénu, okamžitě ožil.
Vyjeli jsme z areálu Floresty rovnou na cestu vedoucí na pole. Určitě i tady musíme koně nejprve zahřát, takže klus nás v nejbližší době nečeká. Pro mě jedině dobře, jakmile jsme vyjeli z Floresty, moje pozornost se leckdy přesunula z koně na krajinu kolem. Což je samozřejmě špatně.
Brzy nás pohltil les. Přejel mi mráz po zádech, bylo tu chladněji, než na poli. Každopádně před námi byla pěkná široká lesní cesta, přes dusání kopyt tolika koní jsem slyšela zpívat ptáky. Ikaros šlapal pěkně, nemusela jsem ho ani moc pobízet, lenocha mýho
„Klus!“ zavolala na nás Cassie zepředu. Tedy, Lisa nám povel předala, protože třeba já osobně jsem ho moc zřetelně neslyšela. Což není chyba Cassie, já mám jenom zalehlé uši Zkrátila jsem si otěže. Ikaros vycítil, že se bude něco dít a věnoval mi pozornost. Připravila jsem se na klus. Nemohli jsme přejít dřív, než koně před námi, takže jakmile naklusal Charakter, stiskla jsem otěže a mlaskla. Ikaros naklusal, několik klusových jsem zůstala sedět v sedle, abych našla správný rytmus a poté začala vysedávat.
Cesta se kousek dál rozdělovala. Cassie zvolila pravou cestu. Pořád jsme klusali, Ikaros měl tendenci občas zpomalovat, takže jsem ho pokaždé musela pobídnout, aby mi nepřešel do kroku. Louku po naší pravé straně vystřídal rybník. Ikaros si ho moc nevšímal, asi se koupat nechtěl
„Krok!“ ozvalo se zepředu. Zasedla jsem, stiskla holeně a přitáhla otěže. Ikaros bez problémů přešel do kroku. Povolila jsem mu o něco otěže, aby si mohl vytáhnout krk.
„Všechno v pořádku?“ otočila se na nás Lisa.
Zazubila jsem se. „U mě dobrý.“ Popleskala jsem valáška po krku, zatím byl úžasný. Projeli jsme kolem rybníka a otevřela se před námi louka. Cassie opět zavelela do klusu – stiskla jsem valáškovy boky holeněmi a zamlaskala. Ikaros zatřásl hřívou a naklusal. Dovolila jsem si ho popleskat po krku a zase jsem se soustředila na cestu.
„Cval!“ houkla Cassie dozadu. Lisa, která jela jako první z našeho nováčkovského lotu, na nás ale zavolala, že my zůstáváme v klusu. Je to logické, taky bychom koně na louce a ve cvalu nemuseli zvládnout. Jak koně před námi nacválali, Ikaros si poskočil do cvalu. Zasedla jsem, sevřela ho holeněmi a přitáhla otěže. „Pomaluuu,“ protáhla jsem klidným hlasem. Plavák přešel do klusu, bylo na něm vidět, jak moc neochotně to udělal. Prohodila jsem k němu pochvalu. Lisa na nás kývla. Už už byla připravená, že vyrazí za námi.
Koně před námi brzy přechází do klusu a následně do kroku. Ikaros byl spokojený, že dohnal svoje kamarády a bez problémů zareagoval na pomůcky a přešel do kroku. Les kolem nás se stával hustším a hustším. Je tu trochu tmavo a určitě i chladněji. Uhnuli jsme na menší lesní cestu. Nejedeme dlouho a přes koně a jezdce před námi spatřím konec lesa. Tedy, přesněji řečeno louku, ale kolem ní je les, takže se jedná o mýtinku.
Lisa nás vpředu informovala, že před námi jsou první překážky. Cassie myslela i na nás nováčky a skákalo se z klusu. Překážky skočit můžeme i nemusíme, ale já se rozhodla, že to zkusím. Když už tu jsem Lisa nechala Charaktera naklusat. Známou pobídkou jsem přiměla svého plaváka přejít do klusu a s větším rozestupem jsme sledovali Lisu. Trenérka navedla svého koně na překážku z klacíků. Možná bych si jí já sama ani nevšimla, nebyla totiž vůbec vysoká. Spíš něco na způsob kavalet na jízdárně. Ikaros zafuněl, když pochopil, že jdeme na překážku. Soustředila jsem se, abychom na ni najeli ze středu a pořád stejným tempem. Před překážou jsem se zvedla do stehenního sedu, zapřela se pěstmi o valachův krk a nechala ho, aby skočil. Tedy, jenom se lehce odrazil a přehoupl se přes ní. Nenazvala bych to skokem
Za překážkou Ika znovu zafrkal, pohodil hlavou a vypadalo to, že ožil. Popleskala jsem ho po krku a následovala Lisu. Trenérka na nás čekala na kraji louky. Cassie mezitím navedla Gentlemana zpět do lesa a zmizeli mezi stromy. Počkali jsme, než se sejdeme všichni nováčci a než doskáčou ostatní jezdci.
„Tak co, Nell?“ kývla jsem na kamarádku, která jela grošovanou klisnu.
„Skvělý,“ zazubila se. Víc jsme si říct nestačily, zařadili jsme se do lotu a pokračovaly v cestě. Stezka, po které jsme šli, byla dost široká na to, aby koně mohli jít vedle sebe. Ikaros šlapal vedle Komety, ale já ani Nell jsme nemluvily. Obě jsme si užívaly tu chvíli a nasávaly atmosféru lesa. Stezka se stáčela doleva, Cassie zamířila hlouběji do lesa. Před námi byl kopec. Naklonila jsem se v sedle dopředu, ne moc, ale dost na to, abych Ikarovi usnadnila výstup a odlehčila mu záda. Nahoře jsem pomalu dosedla a narovnala se. Mazlivým slovíčkem jsem valáška pochválila a soustředila se na cestu před námi. Stráň napravo se začala snižovat, až byl terén zase téměř jedna rovina. Zajeli jsme znovu do lesa.
„Klus!“ zavelela vepředu Cassie. Počkali jsme, až přejdou koně před námi a pak jsem holeněmi pobídla Ikara k rychlejšímu tempu. Lisa nás upozornila, že před námi je překážka, kterou ale my budeme objíždět lesní stezkou, tak abychom si hlídali, kdy a kam zabočíme. Ikaros se tvářil, že by strom skočil, ale já se necítila. Ohnula jsem ho doprava, aby následoval Lisu s Charakterem. Setrvávali jsme v klusu, soustředila jsem se na rytmus a vysedávání. Periferním viděním jsem zahlédla ostatní jezdce, jak lehce překonávají padlý strom. Příští rok tam budu s nimi, umanula jsem si a pohlédla na plaváka pode mnou. Zaslouží si to.
Napojili jsme se opět na hlavní cestu, Cassie na nás čekala. Přešli jsme do kroku, uhnuli na pravou ruku a jeli po cestě, která vedla dolů. Stezka byla úzká, jen pro jednoho koně. Les kolem nás byl strašidelný. Představovala jsem si, že mám na zádech luk, u boku mi visí toulec se šípy a přede mnou nejede Nell s Kometou, ale Legolas Probrala jsem se ve chvíli, kdy mě do obličeje šlehla větviška.
„Sakraa,“ zamumlala jsem si pro sebe. Pálilo to, ale oči jsem měla obě, takže se vlastně nic nestalo. Přestala jsem se věnovat fantaziím a víc jsem se soustředila na cestu.
„Hlavně opatrně! Uvolněte koním otěže a nechte je, ať si s kopcem poradí, zakloňte se,“ radila vpředu Lisa a vzadu opakovala to samé Sue. Povolila jsem Ikarkovi otěže a nechala ho, ať si jde. Zaklonila jsem se v sedle a dávala si pozor, aby rozestup mezi Ikarem a Charakterem byl dostatečný.
Cesta dolů nám trvala déle, protože koně šli pomalu a jezdci si dávali vetší pozor. Dole byl les pěkně prosvětlený, stromy rostly daleko od sebe a cesta byla široká pro tři koně. Pobídla jsem Ikara k rychlejšímu kroku, abychom se zařadili vedle Nell, kdežto Lisa naopak Charaktera zpomalila. Cesta se stáčela jako had a připadalo mi, že každých pár metrů musíme měnit ruku
Cassie zavolala: „Klus!“ Lisa na nás kývla, připravila jsem se ke klusu, pobrala si otěže, a když přešli koně před námi, pobídla jsem Ikara holení do klusu. Valášek naklusal, nechala jsem si tři kroky, abych se dostala do rytmu a začala jsem vysedávat. Z mírně pravotočivé zatáčky jsme vjeli na rovnou cestu. Cassie vpředu pobídla Getlemana do cvalu.
„Liso, můžeme cválat?“ zavolala jsem na trenérku. Vypadalo to, že se chvíli rozmýšlí, ale potom souhlasila.
„Ale skoky jenom z klusu, jasné?“ změřila si nás přísným pohledem. Sama pobídla Charaktera do cvalu, aby na nás mohla dohlížet. Počkala jsem, až přejde i Kometa a pak jsem pobídla vnější holení za podbřišníkem. Ikaros naskočil do cvalu, spokojeně si odfrknul. Zvedla jsem se do stehenního sedu – jsem si v něm mnohem jistější, než v pracovním. Plavák ve cvalu viditelně ožil, vsadím se, že kdyby mohl, skočil by jakoukoli překážku. Ta před námi byla opět jen z klacíků, menší křížek. Ikaros cválal krásně, ale Kometa před námi přešla do klusu a já zasedla do sedla, ztuhla a přitáhla otěže. „Klus,“ podpořila jsem pobídku polohlasem. Plavák plynule přešel do klusu, už se soustředil na překážku. Navedla jsem ho tak, abychom skákali přes střed. Naklonila jsem se v sedle se stehenního sedu, mlaskla a Ikaros skočil. Nepotřeboval by absolutně žádnou pobídku, je to skokan
Na Cassiin povel jsme opět zpomalili do kroku. Nechala jsem Ikara jít na volnější otěži, šli jsme po stezce, ale někteří jezdci vedli koně mezi stromy. Ptala jsem se Lisy, proč to dělají. Prý zlepšují reakci na holeň; my ale půjdeme po stezce.
Jakmile se cesta narovnala, pobídli jsme koně opět do klusu. Zabočili jsme doleva na užší stezku. Zdá se mi to, nebo slyším potok? Ikaros nastražil uši. Promluvila jsem na něj, aby se trochu zklidnil. Cassie nacválala, ale my na na Lisin povel zůstaváli v klusu. Zahlédla jsem, že Gentleman Cass málem vyhodil ze sedla, když se nečekaně zastavil před příkopem. Potom ale skočil a Cassie nespadla. To by bylo blbý, kdyby nám liška spadla
Lisa nás vedla na příkop, koně si sami protáhli krok a potůček překročili. Ikaros se sehnul, aby se podíval, co to pod ním šumí, ale hned zase zvedl hlavu a pokračoval dál. Pochválila jsem ho.
„Ty jsi pašák, že?“ zasmála jsem se.

Setrvávali jsme v klusu. Na Sueinu radu jsem si nechala volnější otěže. Ze strany jsme vjeli na louku. Otevřela se před námi nádherná krajina, několik luk za sebou, pole a vzadu les. Zahlédla jsem povozy s diváky, museli taky dorazit před chvilkou. Lisa na nás začala mluvit. Před námi byli tři varianty překážek. Ta první pro nás byla zapovězená – přes křoví se skákat nebude. Druhá možnost byly balíky slámy na cestě. Nebyla to vysoká ani mohutná překážka, ale musela by se skákat ze cvalu a já si nebyla jistá, že zvládnu odhadnout, kdy má odskočit a jak to bude s doskokem. Nakonec jsem se rozhodla pro třetí možnost – objet překážky. Dopřála jsem ale Ikarovi aspoň cval. Pobrala jsem si otěže, posunula vnější nohu za podbřišník a mlaskla. Ikaros vyrazil, šťastně pofrkával a zřejmě mu ani nevadilo, že se teda skákat nebude. Jakmile jsme překážku objeli, plynule jsme přešli do klusu a následně do kroku. Cassie s hnědákem vedli skupinu „lovců“ na cestu kolem lesa.
Vjeli jsme na cestu, prý se tudy jezdí ke zřícenině. Cassie zavelela klus, pobídli jsme koně a objeli zříceninu. Sem chci někdy v noci! Musí to tu být luxusní.
Najeli jsme na prostranství, kde byly připraveny další překážky. Na obě varianty se najíždělo obloukem. Lisa nás zpomalila.
„Necháme nejprve zkušené jezdce, pak pojedete vy, ano?“ zeptala se a počkala si na souhlas. Zatím jsme se mohli dívat, jak si s překážkou z bílých latí poradí ostatní.
„Pro vás je ta překážka z kavalet, dá se skočit i z klusu,“ instruovala nás Lisa. Kývla jsem hlavou a pozorovala Cassie, jak vede hřebce na překážku. Vypadalo to, jako by uměl hnědák lítat. Trochu jsem se zasnila, ale pak nás Lisa pobídla, že můžeme jet. Chvilku se nikdo z nás neměl k tomu, že pojede jako první, a já absolutně netuším, jak jsme se dostali k tomu, že první jedu já (tedy první jela Lisa, já jela první z nás nováčků). Rozhodla jsem se, že nervozitu si nechám na jindy a zhluboka jsem se nadechla. Posbírala jsem odvahu, pohladila valáška pohledem a pobídla ho do kroku. Najeli jsme do oblouku, pro nás byl o něco větší. Stiskla jsem holeně a zamlaskala. Ikaros přešel do klusu, zafrkal a soustředil se, co se bude dít. Snažila jsem se navést plaváka na střed kavalety, myslím, že se mi to docela i povedlo, ale stejně to chce praxi. Před kavaletou jsem se zdvihla do stehenního sedu a stiskla jsem Ikara holeněmi. Odskok jsem nechala čistě na něm, jen jsem tiše doufala, že se nezastaví. Ikaros mě ale přesvědčil, že opravdu miluje skákání, jak o něm všichni tvrdí, odrazil se a přenesl nás přes kavaletu. Nebyl to nikterak vysoký skok, spíš jenom zvedl nohy výš, než obvykle. Nechala jsem ho klusat dál za Lisou. Podle vzoru všech ostatních jsem Ikarovi povolila otěže, aby si mohl vytáhnout krk. Jemně zafrkal.
„Copak?“ promluvila jsem na něj. Cassie vedla lot do kopce, všichni jsme se zvedli do mírného stehenního sedu, aby se koním šlapalo líp. Foukal parádně studený vítr, štípal do tváří. Ale výhled byl nádherný. Liška nás vedla mezi loukou a lesem na loveckou louku, kde byly připraveny bonusové překážky a také občerstvení. Zahlédla jsem kočár a povozy a brzy jsme se dostali k nim.
Dovedla jsem Ikara k povozu, u kterého stáli hoši a rodiče. Sesedla jsem, Ryan popošel a drkl do mě.
„Můžu si ho pohladit?“ zeptal se s připitomělým úsměvem a zapitvořil se.
„Ne,“ odsekla jsem rádoby naštvaně, „ukousne ti ruku.“ Ryan na mě vyplázl jazyk a pohladil valáška po čele. Já jsem si mezitím vytáhla třmeny a povolila podbřišník.
„Když máš tolik energie, skoč mi do Jeepu pro hnědou bederku a modrou ohlávku s vodítkem,“ zasmála jsem se a ukázala k Suinému autu. Ryan si povzdechl a odevzdaně šel hledat. Nebyl to takový problém, protože jsem měla věci hned na vrchu a navíc se kamarád inteligentně ujistil u Sue, že věci jsou opravdu moje. Mě to tak baví dělat ze všech otroky
Přehodila jsem plaváka bederku, aby mi neprochladnul a odepnula jsem nánosník. Na uzdečku jsem mu nasadila ohlávku s připnutým vodítkem a zavedla jsem ho k provizornímu uvazišti.
„Můžem k vám?“ usmála jsem se na Jenny, která právě uvazovala Galaxku.
„Jasně,“ kývla na mě a pak i na můj doprovod. Utábořili jsme se kousek od nich, ale Jenn odběhla kamsi, prý pro větvičku. Popleskala jsem Ikarka po krku, první půlku zvládl úžasně.
Ryan mi strčil do ruky misku se zvěřinovým gulášem, že prý musím zaručeně ochutnat. Musím uznat, že byl moc dobrý a já měla kupodivu hlad jako vlk. Snědla jsem celou misku a ještě řízek.
„Ahoj Tome,“ pozdravila jsem bývalého trenéra, který mi pomáhal stříhat koně.
„Ahoj Raven,“ usmál se na mě. „Dáš si čaj nebo limču?“
Nemusela jsem ani přemýšlet, jasně že čaj. Byla jsem zmrzlá, trochu jsem zřejmě podcenila přípravu. Trochu mě to zahřálo, ale na horkou sprchu nic nemá

raven+ikaros: 2. ČÁST
Seděli jsme s našima na trávě a já si užívala jejich přítomnost. Kluci mě za tu chvilku nabili energií snad na rok dopředu, pořád se něčemu smáli a mě to nedalo a smála jsem se s nimi. Předtím jsem nebyla ochotná si to přiznat, ale chyběli mi. Všichni. I rodiče, kteří se dneska výjimečně kvůli mně nehádali.
Tony neustále pokukoval po Ikarovi, který se pásl kousek od nás. Nabízela jsem mu kbelík s vodou, ale pít nechtěl, přesto jsem mu ho položila na dosah.
„Tonyyy,“ zaúpěla jsem. „Tak pojď!“ čapla jsem ho za ruku a vytáhla ho z tureckého sedu na nohy. Táhla jsem ho za sebou (šel až moc ochotně) až k valáškovi. Ikaros zvedl hlavu, když jsme se přiblížili.
„Ahoj fešáku,“ zamumlala jsem a pohladila ho po nozdrách. „Tohle je Anthony, je to můj kamarád. A pěkně mě zlobí,“ zasmála jsem se a přitiskla jsem Tonyho dlaň na Ikarův krk. Tak fascinovaný výraz jsem u Tonyho ještě neviděla. Přistoupil blíž a drbal koně, oči přivřené. O krok jsem ustoupila, Ikaros mu určitě nic neudělá. I valášek si užíval pozornosti, které se mu dostávalo.
„Tak pomalu vyrazíme,“ zahlásila Cassie. Tony se probral ze svého zasnění a odstoupil. Usmála jsem se na něj a stáhla z Ikara bederku. Sundala jsem mu i ohlávku a zapnula nánosník.
„Podržíš mi ho?“ podávala jsem otěže Tonymu. Zajiskřilo mu v očích a přebral si je ode mě. Pobrala jsem naše věci a odnesla je zpátky do auta. Ohlávka, vodítko, bederka – je to všechno.
Vrátila jsem se zpátky, Tony zodpovědně držel otěže a mamka podávala Ikarovi kousek jablíčka.
„Vy mi ho teda pěkně rozmazlujete,“ napomenula jsem je se smíchem. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla si třmeny a zapnula helmu. Až potom jsem si od Tonyho převzala otěže, přehodila je Ikčovi přes krk a vyhoupla se do sedla. Jezdci okolo nás už nasedali a já musela najít Lisu a Sue a svůj lot. Zamávala jsem svému doprovodu ze sedla a pobídla valáška. Připojila jsem se k Jenny s Galaxkou na velký kruh. Nechala jsem Ikarovi povolené otěže, za chvíli se budeme muset vrátit dozadu.
,,Jaký to je být vzadu?“ usmála se na mě.
,,Utahuješ si?“ ušklíbla jsem se.
,,Né! Tsss co si myslíš, my bychom to tam s Galaxií nepřežily, chce být vepředu, když má před sebou cca 10 koní, už je nervní, max před sebou koní čtyři, ale deset? To je moc,“ zasmála se.
,,Promiň, byl vtip,“ usmála jsem se pro změnu já.
,,Vždyť já se nezlobím,“ oplatila mi úsměv. Koně už se začínali šikovat a my museli vyrazit.
,,Tak se měj a hezký zbytek lovu,“ usmála se a nechala hnědku jít za Dekamerona.
,,Tobě taky!“ zavolala jsem na ni přes rameno a zamířila s plavákem k Lise.

Cassie vyrazila. Stiskla jsem Ikarovi boky holeněmi a zamlaskala. Plavák pohodil hlavou a vyrazil svižným krokem jako koně před ním. Vedla nás Lisa, Sue zůstala jako poslední. Opět jsem měla štěstí a jela jsem vedle Nell. Kometa si Ikara nevšímala, on se nesnažil provokovat.
Najeli jsme na cestu kolem lesa, stromy rostly daleko od sebe a počasí nám přálo. Já bych se obešla i bez toho vlezlého studeného větru, ale budiž. Užívala jsem si houpavého pocitu, otěže povolené. Přesto jsem vnímala cestu kolem nás, ostatní koně i jezdce a hlavně svého valáška – zatím ho nenapadlo dělat kraviny, ale co já vím, co se mu honí v hlavě
Pokračovali jsme po louce, která se mírně skláněla dolů. Když jsem se rozhlédla, byla vidět další pole a louky. Protože hon přešel do druhé části, už se jen čekalo, kdy Adama napadne vyhlásit Halali. Zabočili jsme doleva a vjeli do lesa. Cesta byla jako vymletá, kořeny stromů koukaly z půdy ven a koně museli víc zvedat nohy. Trochu jsem se nadzvedla v sedle, aby se Ikarovi šlo líp. Přesto asi dvakrát zavadil kopytem o kořen, až to zadunělo.
„Zvedej ty nohy, ty trubko,“ zahuhlala jsem dost hlasitě, aby to slyšel.
Cesta byla jedna zatáčka za druhou, ale postupně se narovnala. Cassie pobídla hnědáka do klusu, počkala jsem, až přejdou i koně před námi a poté jsem stiskla Ikarovy boky holeněmi. Valášek naklusal ochotně, tak ochotný na jízdárně nebývá Trochu jsem si zkrátila otěže, aby mi nepřekážely (ale vážně jenom o kousek  ).
Zahnuli jsme na cestu, která se zvedá do kopce. Pěkně pravá otěž, levá holeň a valášek se poslušně ohnul. Pochválila jsem ho, reagoval pěkně. Les kolem nás byl tmavší a tmavší a někomu by mohl připadat i strašidelný. Protože do kopce by se vysedávalo špatně, zaujala jsem stehenní sed. Navíc i pro koně to bylo lepší. Vyklusali jsme až nahoru, po levé straně se vyloupla chaloupka. Vypadala jako z pohádky, sem se hodila, nijak nenarušovala dojem z jehličnatého lesa. Za ní se nacházela menší mýtinka, museli jsme přejít do kroku. Zasedla jsem, stiskla holeně a lehce přitáhla otěže. Ikaros přešel více méně neochotně, asi by radši klusal. Ale poslechl a to se cení.
Pár metrů za chatkou jsme znova uhnuli doleva. Cassie zavelela klus. Ikaros – jakmile slyšel Casiino „Klus!“ – vyrazil, aniž by ho zajímalo, co koně před ním. Zasedla jsem, stiskla holeně a přitáhla otěže. „Hou, pomalu,“ promluvila jsem na něj hlubokým hlasem. Ikaros zvedl hlavu pěkně vysoko a neochotně zpomalil. „V klidu,“ mluvila jsem na něj dál. Konečně přešli i koně před námi a já ho pobídkou naklusala. Zareagoval téměř okamžitě, klusal dost živě a mnou projel osten strachu, že koně nezvládnu. Naštěstí se valášek zase uklidnil a já si oddechla.
„Všechno dobrý?“ zavolala na mě Lisa.
„Joo, všechno v pohodě!“ zavolala jsem nazpátek.
„Zkraťte si otěže!“ dávala pokyny Lisa. Poslechla jsem a pobrala si valáška na přilnutí.
„Pojedou maximálně dva koně vedle sebe,“ pokračovala trenérka. Opět jsme uposlechli, i když my se drželi vedle Komety stále. Cassie zavelela cval, ale my stále udržovali klus. Lisa náš nováčkovský lot vedla trochu víc doprava, mimo překážku. Bylo mi jasné, že to není nic pro nás – kmen stromu a skok směrem dolů. No co, to za pár let s Ikarem dáme jedna báseň – však jsme všestranní Prozatím jsme ale nepřekáželi ostatním skokanům a klusali z kopce dolů za Lisou.
Znovu jsme koně ohnuli doleva, a koně před námi přešli do klusu. Jeli jsme cestou, všude kolem křoví a já přemýšlela, jestli má aspoň trny, aby stálo za to, do něj spadnout Cesta pokračovala a křoví vystřídala vysoká tráva. Vyjeli jsme na mýtince za onou pohádkovou chatičkou. Já jsem byla myšlenkami pořád u křoví s trny a u Shreka s oslíkem
Přešli jsme do kroku a obcházeli mýtinku po jejím obvodu. Zadívala jsem se na chatku, vypadala neobydleně. Je to škoda, třeba v létě tady musí být boží klid. Na konci mýtinky jsme koně ohnuli doprava a jeli dál do lesa, chatku nechávaje za sebou.
Potkali jsme cestou říčku, Ikaros se po šumění vody ohlédl, ale nepokusil se jít se napít nebo vykoupat nebo co by ho mohlo napadnout. Pokračovali jsme až na louku, kde přišla pobídka ke klusu. Pěkně holeně, vysedávat. Ohnuli jsme koně doleva a vpravo jsme mohli zahlédnout vozy s diváky. Soustředila jsem se víc na vysedávání, nějak jsem nemohla chytit rytmus.
V polovině cesty na kraji lesa jsme zabočili doprava. Cassie zavelela cval, takže bude před námi překážka. Nás však Lisa stále udržovala v klusu, před námi se vynořila menší kláda s větvičkami.
„Jestli se cítíte, můžete na ní zkusit nacválat,“ houkla dozadu Lisa. Chvíli jsem se prala se strachem, ale protože všichni z našeho lotu zůstávali v klusu, oddychla jsem si a překonala překážku. Teda – navedla jsem Ikara na prostředek a nechala ho, ať se zařídí sám. Babička vždycky říkala „Nech to koni, ten má větší hlavu.“
Plavák se se mnou přenesl přes překážku, opět lehce nadneseně řečeno. Popleskala jsem ho po krku, dneska si vedl moc dobře. Byli jsme teď na louce, kde bylo dost prostoru a koně nemuseli klusat za sebou.
„Halali!“ ozvalo se najednou zepředu. Cassie popohnala Gentlemana do cvalu, za ní vyrazili oba loty. Lisa na nás zavolala, že cváláme. Mlaskla jsem, levou holeň posunula za podbřišník a stiskla. Ikaros vyrazil do cvalu, nasadil pěkně svižné tempo, nadšený, že konečně může běžet. Bylo mi jasné, že nikdo z našeho lotu nechytne Lišku Ale stejně to byl zajímavý pocit, cválat na lovu. Vítr mi foukal do tváře, Ikaros nevypadal, že by se mu chtělo zlobit a já byla hrozně spokojená.
Pak někdo ukořistil ocas a loty postupně přecházely do klusu a do kroku. Zasedla jsem do sedla, přitáhla otěže a stiskla holeně. Ikaros přešel do klusu, posléze do kroku. Povolila jsem mu otěže, aby se mohl protáhnout a popleskala jsem ho po krku.
„Tak jsme to zvládli, kamaráde.“ Plavák v odpověď zafrkal. Usmála jsem se. Na Florestu to zřejmě nebude nijak daleko, ale lov ještě neskončil. Cassie se opět ujala vedení, zatímco se loty šikovaly. Zaujala jsem naše místo vedle Kometky a mrkla na Nell.
Jeli jsme na kraji lesa, kolem pár stromů a sem tam nějaké křoví. Cesta vedla z kopečka, zaklonila jsem se trochu v sedle, Ikaros si pošlape sám, jak se mu půjde dobře. Před námi byl úžasný výhled, bylo vidět daleko, kopce v dálce, pole a louky i lesy před námi.
Les skončil a po pravé straně jsem zahlédla krávy. Jejich pach mě uhodil do nosu ještě dřív, než jsem ta strakatá zvířata spatřila. Ikaros jim nevěnoval pozornost, jenom po nich hodil očkem a zastříhal ušima.
„Hodný,“ zamumlala jsem.
Dorazili jsme na rozcestí, zahlédla jsem naši halali louku. Pokračovali jsme v klidném tempu a na dlouhé otěži dál, koně se vydýchávali.
Po nějaké době Cassie zavelela klus. Pobrala jsem si otěže a stiskem holení pobídla koně do klusu.
„Moc krátké otěže, Rav,“ napomenula mě Lisa. Provinile jsem pohlédla na valáška a popustila mu otěže. Pak přišel povel do cvalu. Lisa nás ale nechala klusat, přestože překážka před námi nebyla nepřekonatelná ve cvalu. Navedla jsem Ikara do středu, protože my nováčci skákali jenom po jednom, i když by se sem vešli i dva koně vedle sebe.
V lese loty před námi přešly do klusu a Lisa nám předala povel, abychom zahodily otěže a nechali koně vyklusat. Ikaros si s potěšením protáhl krk až na zem, až jsem měla strach, že mě stáhne ze sedla Po vyklusání přišlo krokování. Užívala jsem si poslední cestu lesem a nasávala čistý vzduch provoněný jehličím.
Povozy už byli za Florestě, když jsme dorazili.
„Stůj!“ křikl na mě Tony. Zavedla jsem Ikara ke straně, abychom nepřekáželi a zastavila jsem.
„Zůstaň v sedle,“ houkl na mě a vytasil telefon. Prý na mě musí mít památku. Mám pocit, že jsem se ze sedla culila jako měsíček na hnoji. Sesedla jsem, povolila podbřišník, vytáhla třmeny a rozepnula nánosník. Tony cvakal fotky jednu za druhou, jsem zvědavá, kolik jich zase hodí na sociální sítě

lia a charakter: Přehodila jsem Teritmu otěže přes hlavu a došla si společně s ním vyšla k autu, kde jsem si vyzvedla svojí ohlávku, vodítko a bederku. Odvedla jsem ho trochu stranou, abychom nepřekáželi ostatním a povolila mu nánosník, přes uzdečku jsem mu navlékla ohlávku, kterou jsem trochu poupravila aby ho netlačila a pomocí vodítka ho uvázala k jednomu ze stromů. Povolila jsem mu podbřišník na poslední dívku, což Teri ohodnotil souhlasným zafrknáním.
,,Šikulka.“ Poplácala jsem ho a přetáhla přes něj odpocku, kterou jsem zapnula. Většina holek zvolila bederku, ale já zvolila odpocku aby si mohl usušit i plece.
,,Tome?“ Houkla jsem do stánku.
,,Co potřebuješ?“
,,Nevíš, kde najdu kbelíky s vodou?“
,,Jsou za vozem.“ Mávl rukou.
,,Díky.“ Zmizela jsem od občersvení, na které taky časem dojde, ale první byl na řadě Teri. Skočila jsem tedy pro jeden kbelík s vodou a odložila ho k Terimu. Já si skočila pro teplou bagetu a čaj do něhož jsem se s chutí pustila. Přece jen mi už vyhládlo. Když se ozval příkaz pro výjezd, vrátila jsem kbelík na své místo, odpocku s vodítko a ohlávkou jsem vrátila do vozu, dotáhla podbřišník, zapnula nánosník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Rozhlédla jsem se a postupně jsme si společně začali davem razit cestu zpět ke Sue a Lise, alespoň byl Impuls vidět na míle daleko.
,,Teď někdy se ozve halali. Neúčastníte se honu, ale můžete je pustit. Já Impulse taky pustím a půjdu s těmi, kteří budou chtít. Sue s ostatními zůstane vzadu.“ Zahlásila Lisa.Chvíli se čekalo na opozdilce a pak se vyrazilo. Pobídla jsem Teriho do kroku a za Impulsem jsme přešli na cestu kolem lesa. Valášek si protáhl krk a přežvýkl udidlo. Po chvíli celá řada zamířila do lesa a koně si museli dávat pozor na kořeny, Terimu to nedělalo problém, soustředěně zvedal nožky naopak Lisa předemnou napomínala Impulse. Po chvíli se naklusalo a já stiskla hnědáka holeněmi i když to nebylo potřeba, Teri začal vytrvale zdolávat mírný svah a já si stoupla do stehenního sedu, abych mu odlehčila záda. Koně bezproblému vyšli kopec a já začala opět vysedat. Stále jsem si s tím trochu hrála, měla jsem otěže na lehkém kontaktu, aby věděl že tam jsem a že nikoho – včetně Impulse, nebudeme předjíždět. Když se zavelel krok, hodila jsem očkem na jezdkyni za mnou a počkala až přejde ona. Teprve tehdy jsem se zabořila do sedla a stuhla v ruce, Charlie pode mnou neochotně zpomalil a zafrkal si. Důvod proč jsme přešli do kroku byla chatka po levé ruce, Teri si ji se zájmem prohlížel. Stejně tak po přechodu do klusu kmen mezi dvěma stromy, jako překážku.
,,Tohle skákat nebudeme holky, je to z kopce.“ Oznámila zezadu Sue a já jsem tedy následovala Impulse kolem, nenacválali jsme jako ostatní. Jedkyním jsme nechali místo nás opět předehnat a já jsem se lehce zaklonila, abych pomohla Terimu udržovat rovnováhu. Lisa s Impulsem řed námi zabočili doleva a Charlie se mnou je ochotně následoval. Celá řada postupně přešla do klusu a zabočili jsme na mýtinku za chatkou, z levé strany k nám přitékala říčka a Teri nervózně zastříhal ušima, už mi došlo proč ten potok přeskočil. Ta voda se mu nelíbila. No, na tom zapracujeme. Každopádně voda zmizela a my jsme skrz les vjeli na louku a naklusali jsme. Lisa zabočila od ostatních a navedla nás k překážce určené pro nás. Sama si ji ve cvalu s Impulsem skočila.
,,Jsi na řadě Lio!“ Houkla Sue a já jsem přikývla, držela jsem si ho v pomalém klusu, teď stačilo jen lehce povolit tlak a Teri se rozcválal. Stoupla jsem si do třmenů a držela se třmeny, už jsem zjistila že skákat v drezůtním sedle není nic pohodlného. Přitlačila jsem holeně, abych si ho mohla dostat na střed. Dívala jsem se před sebe a odhadovala si odskok – jedna z mnoha (mála) věcí, které jsem v těch knihách pochytila. Tři, dva, jedna, teď. Teri odskočil trochu dříve, takže jsem zůstala lehce za pohybem, ale rychle jsem dala ruce dopředu, abych mu netrhala v hubě. Doskok proběhl celkem dobře. Až na můj dopad do sedla. Lisa, ale na mé zkušenosti vypadala spokojeně. Zastavila jsem vedle ní a čekala až si to ostatní holky, nováčkovských zkušenostích přeskáčou. Už, už jsem chtěla pobídnout Charlieho do klusu za Impulsem…
,,Halali.“ Ozvalo se a já mohla konečně dát té tikající bombě pod sebou možnost vybouchnout. Lisa přede mnou pobídla hřebce do cvalu a já ji následovala. Teri nadšeně zafrkal a já si stoupla do třmenů. Nehnali jsme se nějak moc, ale i tak byl Teri rád za ten prostor. Každopádně vysněný ocas někdo vpředu dostal vzhledem k nadšenému zavýsknutí. Zasedla jsem si do sedla a šla proti němu, Teri naštavaně pohodil hlavou a na rozdíl od Impulse, který přešel do klusu cválal dál. Teprve když začali zpomalovat koně před námi, naštvaně přešel do klusu a já ho otočila zpět za Impulsem, kde jsem přešla do kroku, nechala ho vytáhnout si otěže o jednu zarážku a zařadila jsem se zpět na své místo. Zajeli jsem do lesa, ale jeli jsme z lehkého kopečka po kraji. Lehce jsem se zaklonila a znovu se narovnala, když jsem vyjely z lesa objevila se ohrada s krávami. Teri zafrkal a švihl ocasem.
,,Teri, snad bys ses nebál krav?“ Opatala jsem se a stiskla jsem mu holeně, abych ho podpořila a bezpečně jsme překonali a následně odpbočili. Postupně celá řada přešla do klusu a pak do cvalu, Teri radostně zafrkal a zatřepal hlavou. A co teprve když na nás přišla řada při přeskoku překážky. Holeněmi jsem si ho navedla na střed a nechala si ho určit tempo. Přizpůsobila se jeho pohybu a očkem hodila pohled na překážku pod námi. Celekm to šlo a tak jsem za Lisou následovala skupinu ve cvalu. Po chvíli jsme zabočili od leva, ale to už v kroku. Za chvilku jsme přešli do klusu a nechali si koně vytáhnout otěže, následně i v kroku. Netrvalo dlouho a objevili jsme se na Florestě. Teri byl spocený, ale svěží. Vytáhla jsem nohy ze třmenů, povolila podbřišník s nánosníkem, přehodila otěže přes hlavu a u jednoho z aut si vyzvedla své věci, které jsem pohodila před box a pustila se do odsedlávání Teriho. Nejdříve jsem mu odmotala bandáže, pak jsem mu sundala sedlo a uzdečku. Na tu chvilku jsem přes něj přehodila odpocku a zavřela za sebou box. V sedlovně jsem uklidila veškeré vybavení a vzala si stájovku, čištění, termokamaše, hadřík a kbelík. Věci jsem nechala před boxem a skočila si natočit teplou vodu, kterou jsem mu otřela zpocená místa. S odpockou jsme mu skočila do mycáku omýt nohy a v boxu si ho vyčistila, nasadila stájovku a termokamaše. Uklidila veškeré věci a mohla se postarat o sebe , o Teriho bylo prozatím postaráno.

sophie + shakespeare: Hubert
Á je tu Hubert. Ta většinou milovaná akce, kdy všichni vypadají krásně a zábavy je plno. Až na to, že se jede v terénu a s Shakespearem jsme tým teprve chvilinku a on je plašan a posera
Nicméně jsem se těšila, takhle velká skupina lidí se tu často určitě nesejde a počasí mělo být pěkné. Všichni začali horlivé přípravy už den předem, včetně mě. Vyprala jsem podsedlovku, nějaké mé vlastní bílé tričko (které je doufám dostatečně slušné a použitelné), a půjčila si od někoho balzám na kůži na postroje. Nevím od koho, protože v sedlovně byl i po krmení ruch a většina důležitých věcí se podávala tak různě, ale poděkovala jsem do éteru a snažila se použít co nejméně. Nechtěla jsem všechnu kůži mýt, protože postroje jsou stejně víceméně nové a čisté, takže jsem sedlo jenom otřela a namazala trochou balzámu, odkartáčovala nějakou hlínu ze třmenů a namazala třmenové řemeny, a pak už jsem mohla částečně rozložit uzdečku a také ji namazat. Stejně tak jsem si okartáčovala vysoké boty, většinou ale stejně jezdím v nízkých pérkách s podkolenkami, takže to nebylo moc potřeba. Když byla všechna výstroj připravená, šla jsem ještě okouknout Pírka. Většinou bývá čistotný a od posledního čištění mu to opravdu vydrželo, takže jsem mu jenom pořádně rozčesala hřívu a začala ji odshora zaplétat do copu, který pokračuje až ke kohoutku a přidávala postupně srst. Udělala jsem cop co nejblíže originální linii hřívy a vypadalo to moc pěkně, takže jsem valáška pochválila, že hezky postál a vrhla se na ocas. Také jsem ho pročesala a začala kus od kořene uprostřed plést úzký copánek. Přidávala jsem zase pramínky ze stran, ale dávala jsem je dospod, takže cop mi vznikl na vrchu, říká se mu holandský. Na pár posledních centimetrů jsem už pramínky nepřidávala a vznikl mi tak krásný copánek do středu ocasu, který se mi do zítřka snad nezničí. “Ty jsi teď ještě krásnější než obvykle, Pírku. Budeš se muset zítra snažit moc nejukat a nejančit, já tě ochráním a budeš tam mít další koně, domluveno?” Trochu si odfrkl a lehce do mě šťouchl, ale spíš to byla prosba o drbání, než odpověď. Doufám, že to vážně zvládneme, ale já se vyloženě nebojím a budou kolem ostatní koně, takže třeba nebude tak vyplašenej. Pohladila jsem ho a šla si lehnout brzo, zítra bude náročný den.

Ráno všichni vstávali mnohem dřív než obvykle, byly slyšet budíky z celé budovy Vylezla jsem z postele, zlidštila se v koupelně a zatím si oblékla jenom uniformu, abych se ve stáji neušpinila. Upletla jsem si ale dva holandské copy, abych ladila s Shakespearem, ačkoliv budou většinu času schované pod helmou. Do stáje už se hrnuly téměř davy a všichni čistili a pletli a kontrolovali poslední detaily. Když jsme byly všechny spokojené s vyleštěností našich ořů () a měly jsme roznesené ranní krmení, tak jsme vyrazily na snídani. Cassie vypadala strašně nervózně, až mi jí bylo líto, ale ona to zvládne, Gentleman si to určitě bude moc užívat, vést celé stádo. Po úžasně povzbuzujícím teplém čaji jsem se odešla dopřipravit. Oblékla jsem na sebe celou liščí sadu a pod sako jsem si vzala své bílé triko, akorát klobouk jsem nechala v pokoji, protože si pro jistotu beru helmu. Ten pásek je fakt parádní. Naposledy jsem otřela vysoké boty, navlékla se do nich (to je vždycky porod) a zkontrolovala, jak vypadám. “No, celkem to jde, být myslivcem, už jsem do sebe zamilovaná .” Raven se taky zasmála a navzájem jsme si pochválily vzhled, ale spolubydlící už spěchala za rodinou. Pak už jsem si vzala bundu, vyrazila připravit si věci a pomoct Sue. Došla jsem do stáje pro novou odpocovací deku, ohlávku s vodítkem (budu sedlat v boxe, takže ho nebudu muset vázat) a došla jsem je i s bundou odevzdat Sue do auta. Na dvoře už byl naprostý ruch. Přijížděli hosté, rovnali se, čistili, sháněli potřebné věci a domlouvali logistické záležitosti. Jedna holčina se mě ptala, kde by našla seno, tak jsem jí ho ukázala, další starší pán se mě ptal na WC, taky jsem ho navedla. Viděla jsem, jak se Cassie vítá s rodinou a baví se s Jenn a její kamarádkou Stefanie, hodně jsme už o ní slyšely
Za chvíli jsem se už vracela do stáje, protože už se blížila desátá hodina a s ní i start honu. Rychle jsem si došla do sedlovny pro čištění a bandáže, které mám čisté, protože jsem je se Spearem ještě nepoužívala, na první lehké tréninky nebyly potřeba. Lehce jsem valáška přečistila, ačkoliv byl víceméně vypulírovaný, ta zapletená hříva mu vážně sluší. Vybrala jsem mu kopyta a přemýšlím, jestli mu mám dát botičky. Jedeme ven, možná budou potřeba, rozhodnuto. Nandala jsem mu na nohy pečlivě bandáže a došla jsem si pro zbytek vybavení, které jsem nechtěla pokládat před box na zem, aby se neušpinilo. Čistou podsedlovku a gelovku, sedlo, uzdečku, botičky, nezapomenout na helmu.. Měla jsem toho plné ruce. Nasedlala jsem, zatímco jsem uzdečku měla pověšenou na boxu, aby se nezašpinila na zemi. Pak jsem mu nasadila boty, na zadních nohách se mu to teda vůbec nelíbilo, ale terén je terén a můžeme narazit na tvrdší povrchy, přeci jenom je i docela zima. Nauzdila jsem, naposledy zkontrolovala, že je vše správně upevněné a čisté, a pak už jsem se jenom kochala, jak mu to sluší. “No krasavec jsi, to teda, krasavec. Tak buď prosím i hodný ”. Naleštění lidé s naleštěnými koňmi se začali scházet na dvoře, takže i já jsem se urovnala, hodila si své dva copy dopředu, přehodila otěže a vyrazila za davem. Na dvoře všichni nasedali a dotahovali, takže jsem dotáhla, vytáhla si třmeny a také nasedla. Pohled na dvůr byl úžasný, všichni pečlivě urovnaní, obvyklé špindíry (samozřejmě myslím koně ) byly čisté; jezdci i koně netrpělivě očekávali Jasonův proslov a famfáru, která měla zaznít od myslivců. Hnědák pode mnou pofrkával, bylo kolem moc lidí a hluku a stínů, nevěděl, kam se koukat a čeho se lekat dřív. Přišla k nám Sue, připnula nám stužku na podsedlovku a řekla: “Pořád si na něj mluv, chval ho a uvolni se, takhle ve stádu nebude moc plašit ani venku a já si tě pohlídám.” Pohladila Speara a předávala stužku někomu dalšímu. “Slyšels, budeš hodnej, Sue to předpověděla V klidu, broučku, to všechno znáš, užijeme si to.” Hladila jsem ho po krku na uklidnění a snažila se ovládnout svoje emoce, protože jsem se těšila a také byla lehce nerv
Zazněly famfáry a valach sebou škubnul, ale jen je pozoroval, protože všichni ostatní většinou klidně stáli a stádové instinkty pracovaly.

„Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokrát převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richards, který na Florestě působil jako stájník společně se svým bratrem Damonem, jenž se účastní také honu,“ uvede hon Jason. Všichni pozorně poslouchají a Gentleman s Cassie nervózně přešlapuje. Nezávidím jí post lišky, ale věřím, že připravila stezku skvělou. Jason pokračuje:

„Já – Hubert – všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl se mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění v lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli budete honit po lese,
mastera v čele – tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne – jémine! Toho trest u soudu nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají úctu k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky nedají se vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání; Liško, vyraz! – a vy za ní!“
Myslivci znovu zatroubili, Cassie krokem vyrazila, “psi” a zkušenější jezdci za ní, až jsme zbyli my začátečníci. Vyjeli jsme za Lisou směrem k zadní bráně, náš lot ukončovala Sue. Ještě jsem nikdy v okolí Floresty nebyla, natož při takhle velké akci, takže jsem byla zvědavá, jakou pěknou cestu nám Cassie najde, třeba se pak budu moct od této trasy odrazit, až budu se Spearem sama chodit do terénu. Rozhlédla jsem se kolem, zatím jedeme jenom na zahřátí krokem a po poli, ale blížíme se k lesu. Nadechla jsem se studeného vzduchu a trochu se nastavila sluníčku, počasí opravdu vyšlo a já si procházku užívala, také jsem se trochu uklidnila. Shakespeare to vycítil a také šel aktivně a uvolněně, tak pěkně, jak to umí jenom on. Otěže jsem měla víceméně volné, aby se protáhl, protože si myslím, že až zajedeme do lesa, tak zrychlíme tempo. A taky, že jo. Jakmile jsme vešli do lesa, na tu nádhernou cestu při okraji, ozval se zepředu povel ke klusu. Sue za námi nám poradila, ať si trochu zkrátíme otěže, abychom měli dobrý kontakt, a abychom vždy pobídli až teprve když kůň před námi kluše. Se zpomalováním a zastavováním je to naopak, postupuje to odzadu, abychom předešli kolizím. Počkala jsem tedy, aby kůň přede mnou naklusal, byla to myslím Nell, protože kůň byl grošák, ale víc pozornosti jsem věnovala sobě. Narovnala jsem se, trochu jsem si podle rady zkrátila otěže a jemně stiskla holeně. Valášek okamžitě reagoval a naklusal, já počkala pár kroků a začala vysedat. Asi nikdy nepřestanu obdivovat Pírkovy chody, klusal plynule a nádherně. Koukal sice okolo, ale mezi ostatními koňmi a s mým klidem nebyl připravenej nikam utíkat. Pokračovali jsme doprava, stále okrajem lesa, kde se mně osobně líbilo nejvíc a po chvíli se po pravé straně objevil rybník. Byl zavelen krok, takže jsem počkala, dokud jsem za sebou neslyšela zpomalení a přimáčkla jsem kolena, zasedla a zastavila pohyb, kůň poslechl a přešel do kroku, jako postupně všichni před námi. Lisa se před námi ptala, jestli všechno v pořádku, tak jsme tak různě kývaly hlavou a odpovídaly, že ano. Někteří koně v lotu před námi vypadali, že by vážně rádi do rybníka po pravé straně skočili, i přes tu zimu, ale Pírko po něm spíš podezíravě pokukoval a lehce sebou škubnul, když od někud vyletěl pták. “V klidu, neplašánkuj, splašili by se i další a to přece nechceme, jsi hodný, zůstaň hodný ” Pohladila jsem ho po krku a na chvíli zase lehce povolila otěže. Když jsme ztratili rybník z dohledu, znovu jsme zepředu dostali povel ke klusu a poté i ke cvalu. Jako začátečníci jsme měli cval vynechat, takže jsem si jenom lehce přibrala otěže zpátky a jemně pobídla holeněmi, když kůň přede mnou do klusu už přešel. Valášek zase klidně přešel do klusu a lehce si frknul. Jakmile koně před námi začali cválat, viděla jsem Ikara s Raven, jak by rád za nimi, ale byl ukontrolován a zbržděn. Shakespeare žádné takové úmysly neměl, ale když slyšel cvalové skoky jiných koní, tak zpozorněl, jestli by náhodou taky neměl utíkat a jestli mu klus bude stačit, když nás něco bude chtít sežrat. “Pomalu, v klidu, oni si cválají pro srandu, ne před tygrem, pššt,” klidnila jsem ho a během vysedávání ho pohladila po krku. Naštěstí se brzy ozvalo: “Klus!” a “Krok!”, takže jsme zpomalili a začali se nořit do hlubšího lesa. Po odbočení však byla brzy vidět menší mýtina, kde byly dvě překážky, určitě jedna pro zkušenější a druhá pro nás, začátečníky. S hnědákem si nejsem jistá, řeší profily a tady ta překážka skoro ani není vidět, natož, aby přes něco takového skákal. Vzhledem k tomu, že nechci nikoho dál plašit a ráda bych projela celý hon bez nervů, rozhodla jsem se, že jí pouze objedeme, i to se možná potká s nedorozuměním. Řekla jsem svůj plán Sue vzadu, ta mi teorii potvrdila a pozorovaly jsme tedy Lisu a Raven, jak z klusu překážku přeskočily a pokračovaly za nimi, ale překážku jsem objížděla. Speare na ni stejně koukal, jak kdyby měla tesáky, přesně, jak jsem předpokládala, ale nechal si říct a úspěšně jsme pokračovali za zbytkem. Zajeli jsme z loučky zpět do lesa a zpomalili do kroku. Cesta byla široká a někteří jezdci jeli vedle sebe a povídali si. Brzy jsme se ohýbali doleva, hlouběji do lesa a museli jsme vyjít mírný kopec. Lehce jsem se naklonila dopředu, jako všichni přede mnou, a koník hezky pracovitě šlapal. Poté jsme měli znovu naklusat, protože před námi byla překážka, kterou ale máme za úkol objet, protože je pro začátečníky náročná. Objeli jsme ji tedy stezkou napravo, valášek krásně klusal a vypadal překvapivě uvolněně, asi proto, že já samotná jsem si to užívala a byla jsem v klidu.
Napojili jsme se na hlavní cestu a zase odzadu přešli do kroku, protože jsme se stočili doprava a museli jsme sejít úzkou cestu z kopečka. Všude kolem jsou docela hustě stromy, takže jsem se musela vyhýbat větvičkám a Lisa se Sue velely, že se máme zaklánět a nechat koně, ať si to vyřeší. To jsem také udělala, lehce se zaklonila a povolila otěže, zatímco jsem se snažila si nenechat vypíchnout oko Chvíli nám to všem trvalo, protože jsme šli po jednom, dávali si pozor na rozestupy a klesali jsme, ale zvládli jsme to. Les se brzy změnil ze strašidelného na méně hustý, stromy začaly propouštět světlo a my pokračovali cestou, která se kroutila jako meandry, takže jsme museli často měnit ruce. To je ale dobré cvičení a Pírek byl naštěstí stále v klidu, měl zaměstnanou hlavu. Potom přišla pobídka do klusu a cvalu a Lisa nám povolila cválat, akorát skákat jsme měli z klusu. Ajejej, to budeme muset zvládnout. Do klusu a do cvalu přešel Shakespeare plynule, cval má klidný a houpavý, takže jsem se zvedla do lehkého sedu a chvíli si ho užívala. Přede mnou pak koně přešli do klusu, protože jsme se blížili překážce. Byla jsem ráda, že přede mnou jsou, protože tím spíš se i Speare vrhne za nimi, než aby blbnul před překážkou. Zpomalila jsem ho zadržením do klusu a najížděli jsme rovně na překážku. Čuměl, ale vypadal odhodlaně, takže jsem ho pochválila a řekla mu: “Pojď, to zvládnem, to je malý a bezpečný, jenom uděláš malé hop a už se na to nemusíš koukat. Hodný kluk.” a jak jsme se přiblížili, opravdu se jenom lehce zvednul, já posunula ruce trochu dopředu a ještě víc se naklonila s pohybem a už jsme byli za skokem a jakoby se nic nestalo. “No to je hodný kluk, vidíš, že to jde, když se chce, hodný, pomalu, v klidu.” Slyšela jsem Sue zezadu chválit a už jsme zpomalovali zpět do kroku. Uvolnila jsem otěže, protože jsme šli po jednoduché stezce, zatímco někteří zkušenější a netrpělivější si kolem obcházeli stromy a ohýbali koně, zjemňovali na pomůcky.
Cesta se srovnala, přešli jsme do klusu a po chvíli jsme dorazili k potoku. Zepředu se ozvaly zvuky nepovedeného skoku a myslím, že Cassie málem spadla, ale vydržela to, protože je šikovná liška Přede mnou koně potůček klidně překročili, Shakespeare samozřejmě čuměl, co to bublá a trochu se zaseknul, ale nakonec ho hupem překročil taky. Pochválila jsem ho, srovnala jsem se v sedle a pokračovali jsme klusem dál, až k nádhernému výhledu přes louku, na kterou jsme právě dojeli. Překážky jsem se rozhodla znovu pouze objet, pro jistotu. Stejně tak to udělala i Raven přede mnou, takže jsme je následovali, také cvalem, abychom se aspoň trochu protáhli. Holeněmi na podbřišníku jsem pobídla a valášek se pode mnou zhoupl do svého krásného cvalu. Pokračovali jsme na cestu kolem lesa, prý ke zřícenině. Po přechodu do klusu jsme jí také brzo objeli a dojeli k dalším překážkám. Rozhodla jsem se přejet aspoň tu jednu kavaletu, ale z klusu a opatrně. Raven s Ikarem jí zvládli bez problémů a Pírko následoval, ale strašně po překážce koukal. “V klidu, to zase znáš, neřeš to, jenom uděláme hup,” říkala jsem mu, zatímco jsem se ho v klusu snažila navést na prostředek. Zaváhal, ale odrazil se, já se zvedla do lehkého sedu a posunula ruce dopředu. Skok byl hned za námi a já moc chválila, protože jsem se bála, že na poslední chvíli vyhne nebo se zastaví
Celý lot mířil do mírného kopce, takže jsem se zvedla ze sedla a užívala si výhled, který byl nádherný, i přes ledový vítr. Brzy jsme prošli mezi lesem a loukou a viděli povozy a občerstvení a pak už to šlo ráz na ráz. Všichni jsme sesedali, prosili kolemjdoucí, jestli by nám nepřinesli ohlávky a deky, nebo nepodrželi koně. Já nechtěla nechávat Spíra samotného, takže jsem jednu holčinu, která je nejspíš host, ale jela s námi začátečníky, poprosila, jestli by mi nemohla přinést moji světle modrou ohlávku s vazákem a stejně tak světle modrou odpocku, zatímco jí podržím jejího klidného a přátelského haflinga. Souhlasila a brzy byla zpátky, poděkovala jsem, nasadila koni ohlávku a došla si ho přivázat k provizornímu uvazišti. Vytáhla jsem třmeny, povolila podbřišník a nánosník a přetáhla mu přes zadek deku. Plece jsem nechala bez deky, jenom jsem ji zastrčila z obou stran pod sedlové bočnice, aby kryla jak sedlo, tak hnědákovy záda. Pochválila jsem ho a řekla mu, ať chvilku počká, že si dojdu pro čaj a párek. Vrátila jsem se opravdu brzy a dala se do řeči s tou holčinou s haflingerem, která mezitím zaparkovala vedle nás.
Brzy Cassie vyhlásila, že se zase pojede, ale občerstvení opravdu přišlo k chuti. Sundala jsem deku, vytáhla třmeny, dotáhla podbřišník a dopnula nánosník. Sundala jsem ohlávku s vodítkem a tentokrát byla řada na mě, abych vzala věci zpět k autu. Rychle jsem tak udělala, srovnala si helmu a nasedla, většina lotu už byla připravená. Pobídli jsme koně do kroku, já si pohlídala, že jsem za Lisou a před Sue a jeli jsme. Pokračovali jsme po louce, na volných otěžích. Za chvíli jsme odbočili doleva, zpět do chladného lesa. Cesta byla klikatější a plná kořenů, ale Pírek se tvářil jako mistr světa a jedinkrát nezakopl. "Ty jsi nádhera, viď? Buď na sebe pyšnej, no, umíš hezky chodit ," smála jsem se. Když se cesta srovnala, naklusali jsme, jako zbytek lotu před námi. Objevil se menší kopec, takže jsme se všichni zvedli do lehkého sedu, abychom to koním usnadnili. Byl to skvělý výhled, na všechny ty zadky, lidské i koňské
Valach najednou na něco koukal, vyklusali jsme totiž kopec a objevila se po levé straně roztomilá chatička, jako z Mrazíka. Zpomalili jsme do kroku a hned zase do klusu, těmito přechody si skvěle posuneme koleno dolů, to se mi líbí. Můj kůň taky reaguje okamžitě, což mi práci usnadňuje, a zároveň mu to zaměstnává vyplašenou hlavu. Další překážka byla z kopce, takže jsme ji jako začátečníci v klusu zprava objížděli. Dojeli jsme k chatičce s druhé strany, znovu jsme přešli do kroku, asi abychom se mohli pokochat. Přemýšlela jsem, jestli tam bydlí nějaká baba Jaga, ale vypadá opuštěně. Od chatky jsme zamířili zpět do lesa zatáčkou doprava. Po levé straně se vynořila říčka, jejíž bublání se tedy Shakespearovi vůbec nelíbilo, ale nechal si říct a moc nejančil, jenom po ní neustále koukal. Vyjeli jsme na louku, byl zavelen klus a pak cval, což znamenalo další překážky. Diváci byli po pravé straně a my začátečníci jsme v klusu dostali možnost si přeskočit další překážku. Před těmi lidmi jsem se znovu radši rozhodla se jí vyhnout, takže jsem počkala, než ostatní skočí nebo také vyhnou a pokračovala jsem za Lisou. Atmosféra byla hustá, už se blížíme konci a mohlo by zaznít Halali. A taky že jo. Před námi se ozvalo hlasité "Halali!" a koně vyrazili cvalem vpřed. Speare vyrazil téměř bez pobídky, protože stádový instinkt mu říkal, že nás samozřejmě musí něco honit, když najednou všichni cváláme, nicméně mě nepřekvapil, takže jsem se zvedla do lehkého sedu a užívala si jízdu. Po chvíli lovu někdo lišku opravdu ulovil a pomalu oba loty přecházely do klusu a kroku. Cassie pořád ve vedení, postupně jsme se znovu dali dohromady do šiku a pokračovali jsme krokem podél lesa, znovu z lehkého kopce, takže jsem se zase lehce zaklonila. Povolila jsem mu otěže, protože hlavní aktivita už byla za námi, a valášek si spokojeně vytáhl hlavu. Před námi byl krásný výhled, takže jsem se kochala, dokud mi kůň nezačal podezřele frkat. "No copak, co, co mi tady ruší idylku?" a hned jsem si všimla odpovědi, jeli jsme kolem krav a ty klidné stračeny připadaly mému plašánkovi děsivé "Ale prosimtě, to jsou krávy, skoro příbuzný, to neřeš, hodný kluk, v klidu..," říkala jsem mu a hladila ho po krku. Po chvíli jsme přešli do klusu, takže jsem si trochu zkrátila otěže a vysedala do rytmu. Následovala nějaká další překážka, kterou jsme museli přeskočit, ale skákali jsme z klusu a byla cihlová, takže valáška moc nerozhodila a celkem pěkně jsme ji přeskočili, jenom jsme mohli být víc na středu. Zpomalili jsme do kroku a vjeli do lesa, kde jsme po chvíli na zahozené otěži vyklusávali a poté už mířili zpátky domů na Florestu krokem, aby se koně uvolnili a zchladili. Pírek sice koukal po ostatních koních a lese a hlavně povozech, ale zůstal hodný a neplašil, takže jsem ho moc chválila. Na dvoře už zase panoval ruch, takže jsem zastavila, sesedla, vytáhla třmeny, povolila podbřišák a šla hned koně obstarávat. Po cestě jsem si u Sue vyzvedla věci z auta a zamířili jsme zpět do stáje. Uvázala jsem si ho u uvaziště a začala odsedlávat, sundala jsem sedlo a obě dečky, které byly zpocené. Sundala jsem mu taky uzdečku a bandáže, které naštěstí posbíraly většinu hlíny, takže nohy bude stačit okartáčovat, bylo sucho. Odnesla jsem vybavení do sedlovny, dečky jsem nechala proschnout a samozřejmě jsem umyla udidlo. Přinesla jsem si čištění a vyčistila mu kopyta, mokrou půjčenou utěrkou mu omyla zpocená místa a okartáčovala nohy. Hřívu a ocas jsem mu nechala zapletené, sluší mu to. Nasadila jsem mu stájovku a odvedla ho do boxu, tam jsem ho drbala a pochválila, že to dneska hezky zvládl a slíbila, že ho ještě uvidím při večerním krmení. Po chvíli drbání jsem se šla postarat o sebe, potřebuju teplou sprchu a doufám, že to stihnu, než se Raven rozloučí s rodinou

kitty+asie: „Proti, vvyčistit, po směru, proti, vyčistit, po směru,“ předříkávala jsem si zatímco jsem hřebelcovala srst svojí vrané kobylky. Už to byly dvě hodiny, co jsem začala, a ačkoliv rozdíl byl dost dobře patrný, pořád to nebylo zdaleka dost. Ono se řekne že je hrozný udržet bílýho bělouše, ale když máte vraníka, na kterém je jasně vidět každá prachová částečka, tak mi to přijde o dost horší I když, kdybych jezdila takovýho Tarota, taky budu asi mluvit jinak Zkrátka mě to ale zabíjelo, vraná byla taky nervózní, už přešlapovala, popocházela, nebavilo jí to – a to ačkoliv měla u sebe sí%t se senem i svůj milovaný likit. Přece jenom, stát dvě hodiny takřka na místě, v klidu, to pro ní není. Stačí jí ta spousta času, co má trávit v boxe.
„Máš všechno vypraný?“ vykoukla na mě Blood a já přikývla. Sada na hon je perfektně čistá, jak její, tak moje, podbřišák a gelovka z crossu rovněž, stejně tak se blyštila i přilba z crossu, kterou jsem hodlala brát. Procházela jsem v hlavě seznam všech předmětů a došla k názoru, že je opravdu všechno připraveno. Uzdečka i sedlo vyčištěné, namazané – čelenku jsem brala stejnou, jako vloni. „Ještě Asii a bude to.“ Odpověděla jsem Bloodye a ta pokývala hlavou. „Budu v šatně.“ Houkla na mě, a já zpátky na ní, že to ještě chvilku potrvá. „Stejně si ještě musím připravit věci, tak co,“ mávla rukou a nechala mě s vranou o samotě – většina lidí čistila až ráno, tak tu teď nikdo nebyl, koně spokojeně žrali.
Dokončovala jsem práci na Asiiné srsti a zatímco jsem lehkou růžovoučkou prachovkou přejížděla po její zádi, začala jsem k ní promlouvat. „Lásko já tě miluju,“ začala jsem, „ale jestli se zrovna dneska v noci rozhodneš vyválet, tak to asi nepřežiju.“ Asie lehce hodila ocasem, který jsem posléze vzala do ruky a začala z něj vybírat slámu, nečistoty, a projíždět ho hřbílkem. Dnes odpoledne jsem jí ho myla – od ocasu koneckonců nenastydne, a bylo nad nulou – takže byl pěkně hebký a já se rozhodla nechat jí ho rozpuštěný. Stejně tak hřívu měla umytou, protrhanou, zastřiženou. Měla jsem chuť jí rozdělit i do culíčků, ale nechtěla jsem jí ji zbytečně ničit – v nejhorším budeme mít ne úplně perfektně identické bobánky. Není tu Niora, aby si toho všimla Když jsem seznala, že je vše jak má být – nohy byly pochopitelně vyčištěné, kopyta vybraná a namazaná – odvedla jsem vranou do boxu, ještě jednou zahrozila, ať se zrovna dnes nerozhoduje pro to podrbat se na zádech nebo si pospat vleže – a pak uklidila věci a došla do šatny. „Bereš si přilbu?“ zeptala jsem se karkulky – já jí letos brala určitě, jak jsem dlouho nemakala, ale Connor udržoval kondici Asie na nějaké jakž- takž úrovni, tak měla horu energie. „Ne, vezmu klobouk.“ Odpověděla stručně.
Brzy bylo vše hotové, prošly jsme seznam, abychom ráno nezmatkovaly a mohly jsme na kutě.
DEN HONU
Po probuzení jsem se rychle oblékla do „provizorního“, aka zatím jako obvykle – jen něco čistého, když mě uvidí někdo z hostů, abych nedělala Florestě špatné jméno – a vrha se do stáje, zkontrolovat, jestli se ta mrcha nevyválela. Kupodivu zákon schválnosti tentokrát nezapracoval a já dorazila k čistému koni. Spokojeně jsem jí přicvakla k mřížím, kdyby jí náhodou napadlo se ještě vyválet, teĎ už stát vydrží – a začala rozdělovat hřívu do culíčků. Jako obvykle mě žralo, že dvanáct, což je na ní ideální počet, není mocnina dvou a tudíž to nemůžu rozdělit na půl, zase na půl a tak dál. Rozdělila jsem je teda aspoň na čtvrtinya s nimi si začala hrát a rozdělovat každou čtvrtinu na tři culíčky. Chvilku mi to trvalo, nakonec jsem ale uspěla a spokojeně zagumičkovala každou část. A jakmile jsem přestala s pravidelnými culíčky, začala jem rozdělovat na tři prameny každý vulík, abych udělala copánek… Hrozná piplačka, fakt že jo. Ale jak jsem řekla včera, Niora tu není a nikdo jinej takovej perfekcionista není, takže si toho nevšimne. Ještě jsem jí znovu prohřebelcovala – už méně, ale přece jen přes noc taky něco prachu napadá – a pak zkontrolovala ocas, donesla jí žrádlo a doufala, že si ještě nelehne. Já sama se vydala na snídani za ostatními – neměla jsem kam spěchat, ze zvyku jsem byla stejně brzo jako předchozí dva ročníky, kdy jsem pomáhala ještě dávat věci do pořádku Stelle, ta ovšem letos nedorazí. S rodinou odjeli na dovolenou, a to znamená i s malou Abi – a tak jsem letos bez hosta. Ale co už, stejně to letos asi nebudu chtít vidět V klidu jsem se tedy nasnídala a odebrala se do šatny. Nejprve jsem odnesla odpocku a ohlávku s vodítkem do auta, poté se převlékla do liškovského, k tomu helmu, vybavení které v sadě na hon nebylo jsem nakombinovala z ostatního, něco z kurzu crossu se například docela hodilo. Netrvalo dlouho a byla jsem oblečená, na stojanu připravenou sadu na hon a hodiny na stěně pomalu ukazovaly čas začít chystat koně. Dovezla jsem si tedy stojan k boxu, vranou v klidu přivítala - ta už začala pochodovat po boxe a hrát si na plemeníka, jak cítila, že se něco děje – a tak mi to trvalo déle než obvykle, než jsem jí vybrala kopyta, nasadila kamaše, botičky, nauzdit, nasedlat a tak dále. Nakonec jsme ale byly přichystané obě dvě a stály jsme na nádvoří včas hotové a v sedle. Co si budeme povídat, Asie pode mnou nestála úplně klidně, potancovávala a já doufala, že se do nástupu uklidní, jinak si utrhneme docela ostudu. Obcházela jsem s ní tedy areál, promlouvala na ní, chválila jí za každou chvilku klidu a zastavovala, couvala, chválila za snížení hlavy a tak podobně. Asi za pět minut, které jsme díky zdržení hostů získaly, byla o poznání klidnější. A když zazněly lesní rohy, zařadily jsme se o kousek dál od Gentlemana, ne daleko, jen ne namáčknutí, co kdyby náhodou. Sledovala jsem Floresťanky promíchané s neznámými a povědomými tvářemi a pak pohlédla na Cassie. Ta vypadala nervózně, a já jí naprosto chápala, Blood s Izzy si určitě pamatují, jak jsem vyšilovala vloni já beze slova jsem se na ní jen usmála, ale pak jsem se otočila zpátky k „davu“, asi by nepůsobilo úplně šťastně, kdyby se dva ze tří jezdců stojících před ostatními dívali na sebe.
Jason začal uvítání, skončil už známým proslovem, básní o svatém Hubertu, a byl čas vyjet. Přidržela jsem si lehce Asii, když chtěla vyrazit za Cassie a Adamem, a pohlídala si všechny ze smečky psů, za kterými bylo naše místo. Vtipný bylo, že jsem si připadala hrozně vzadu Oproti davu za námi to ale nic moc nebylo. Cassie nás vedla k zadní bráně, projížděli jsme na pole a vraná už začínala jančit. Zlehka, ale stejně mě to znervóznilo, a to nastalé situaci moc nepřidalo. Nešlo o nic hrozného, jen jsem ucítila napětí, jasně jsem zaregistrovala jak zabrala prdelí a jak se nese a pohupuje se. Jo, jindy by mě takovej pohyb nadchnul, ale teď, když není ještě ani pořádně protažená, uvolněná, bude jen ke škodě a povede k následné ztuhlosti a odporu. Navíc jsem si dovedla představit, že by mi z tohohle velmi brzy vyklusala. Otěže jsem si tedy zkrátila na kontakt – rozhodně jsem musela vzít zavděk jinou délkou než u vytaženého krku – a začala si pohrávat. Vraná švihla ocasem, tohle se jí nelíbilo, ale jakmile přežvýkla a šla trochu do otěže a povolila se v týlu, povolila i moje ruka. V ten moment se jí uvolnil hřbet, napětí vymizelo a šla zase hezky uvolněně. „To je hodná holka.“ Pochválila jsem jí a pootevřela zlehka prsty, aby si mohla vytáhnout krk. Stále ji ale mám na kontaktu.
Teď jsem se mohla pořádně porozhlédnout, kudy nás to ta Cassie vede. Pole za Florestou, jistě, ale kam dál? Cest tu byl bezpočet, do lesa, na louku, na kopec z Beltainu… V hlavě jsem si procházela cesty, kterými můžeme jít a spřádala teorie, kudy to mohla Casstrace naplánovat Holeně uvolněné, nohy zlehka spočívají ve třmenech a jako přirozený důsledek koňského pohybu se lehounce pohupují kolem vrančiných boků.
Mé teorie se brzo zúžily, když jsme zajeli do lesa a liška zepředu dala pokyn pro klus. Poslala jsem tuhle zprávu dál a vyčkala, až nakluše skupina před námi. Asie chtěla hned za nimi – jindy bych jí nechala chybu udělat a opravila jí, ale teď za námi jede doslova xy tun živé hmoty a nehodlám zdržovat. Nechala jsem jí proto narazit do tvrdé ruky a už s pružícím kontaktem na lehkou pobídku holení jsme naklusaly o dva kroky později. Asie vyrazila rychleji, než bych chtěla, dala jsem proto lehkou poloviční zádrž – ne přímo na to, aby se sebrala, ale jen aby se nerozpadla a trochu hleděla na způsob svého pohybu. Její krk, který se s přechodem do vyššího chodu přirozeně zvednul, prověsil otěže, na což moje lokty automaticky reagovaly zmenšením úhlu a užuž jsem je pobírala, abych měla stálý kontakt. Vysedávala jsem „na teréňáka“ A tedy v lehounkém předklonu, co nejblíže k přední rozsoše, hodně zlehka, kontakt se sedlem holeněmi i koleny. Ruce trochu dál od sebe, aby si Asie vytáhla krk hezky dopředu a nespěchala tolik, a reagulovala jsem její tempo vysedáním. Občas se pokoušela zrychlit, ale to se konec konců dalo čekat, resp. Jsem čekala mnohem horší věci.
Měnila jsem nohu, na kterou jsem vysedala, místo dvou dob v sedle jsem ale zůstávala dvě doby nahoře, a v hlavě mi cvaklo, že kousek odsud je rozcestí. Zvedla jsem hlavu a snažila se najít pohledem vedoucí dvojici a jejich směr. Cass zahnula směrem k loukám, k rybníku. Žádný div, druhou stranou by byl samý les a tím se hon moc vést nedá Jakmile jsme vyjeli z lesa, zvedla Asie hlavu, zahrála si na lamu a hleděla co kde šustí. Na to jsem opět pokrčila lokty v automatickém pružení na kontaktu a začala si pohrávat, dokud nepovolila v týlu. Ruka změkla, a když Asie nenechávala krk klesnout víc dopředu, pomohla jsem si pobídkami holení tak, jak šla zrovna ta která zadní noha. Zároveň měla ale vepředu prostor, teda to nebyla pobídka na podbírání, ale jen na prostornější klus, což znamenalo, že potřebovala více balancovat, a tedy i více vytáhnout krk. A takyže se do otěží hezky vytáhla. Jak je to krásné, když to funguje Spokojeně jsem jí podrbala po krku a to už se zepředu ozýval pokyn do kroku.
Jeli jsme teď podél rybníka a mě vytanula na mysli otázka, z jaké části se přešlo do kroku kvůli délce klusu a z jaké části kvůli Gentlemanově úchylce na vodu A skoro to vypadalo, že hlavně z toho druhého důvodu, neboť sotva jsme minuli rybník, už se zase klusalo. Tušila jsem, že se už mockrát klusat nebude, nebývalo to na honech zvykem, a tak už jsem si vranou trochu víc sesbírala hned do klusu, takže když se takřka hned ozval pokyn do cvalu, byla jsem připravena. Nejprve jsem nechala nacválat grupu přede mnou – sedím uvolněně, ale jakmile chce Asie vyrazit nimi tak ztuhnout, sevřít stehna, naklopit pánev lehce na předek a ztuhnout v ruce. Asie vztekle mrskla ocasem a zaskřípala zuby, když při zhoupávání se do cvalu narazila na tenhle odpor. Zase hned klusala, a já jí za to pochválila a dala pobídku. Levá holeň na místě, pravá jde lehoučce dozadu,váha na pravou sedací kost a levá otěž nabídnutá, zatímco pravá udržuje sestavení. Vraná naskočila, já uvolnila břicho a záda, abych se s ní mohla hezky zhoupnout, než jsem se do dalšího cvalového skoku vyhoupla nahoru, opřela se koleny o opěrky, zadek lehounce nad sedlem, ale ne výš, než je nezbytně nutné a lokty více pokrčené, aby dál udržovaly kontakt. Hlavu měla ještě pořád lehce vytaženou, krk dopředu, čumák před kolmicí, to jsem v otěžích jasně cítila. Netrvalo ale dlouho a už se zase přecházelo do klusu – houkla jsem pokyn do zadu a našpicovala uši. Čekala jsem, až za námi utichne dusot kopyt a bude slyšet už jen lehký tlumený dvojtakt. V ten moment jsem houkla „A hooou,“ dala pohrála s otěžemi, přenesla váhu trochu víc dozadu, zároveň vranou lehce objala holeněmi a posbírala jí víc na zadek, než jsem si byla jistá, že zareaguje hned – dosedla jsem do sedla, uvolnila stehna, kotníky, záda, aby dobře pružila v přechodu a dala poloviční zádrž následovanou zádrží do klusu. Vraná se trochu vzpírala, ale spíše pocitově, zkrátka to nešlo tak zlehka, jak jsem bývala zvyklá. Jakmile začala přecházet, povolit pomůcky, v klusu vysedat, pochválit. Podívala jsem se dopředu a přecházela už i Cassie s hřebcem. Nedlouho poté se přecházelo rovnou do kroku. Zajíždíme na menší lesní pěšinku, která vede přímo na rozsáhlý palouk, ještě tam nejsme a už tuším, že tam by mohly být první skoky. Holt okolí Floresty znám dobře
Vynoříme se z lesa a zalije nás sluneční svit – liška velí klus a já už vidím dvě nižší překážky a rozmýšlím se, jestli skočit nebo ne. Na jednu stranu jsem chtěla první vynechat a počkat, až se bestie uklidní, na stranu druhou se tyhle dají skákat i z klusu, takže když bue v klidu, proč ne? Nakonec jsem se tedy držela za koňmi před námi, nechala jsem je trochu roztáhnout rozestupy, zatímco jsem vysedala a udržovala Asii v pravidelném tempu. Sledovala jsem, jak se přes přehoupává liška, za ní jednotliví psi a překážka vedle, pravděpodobně určená pro nezkušené, zůstávala jen tak stát. Přehoupla jsem se do stehenního sedu, přiložila holeně a sledovala koně odjíždějící od skoku. Před ním přišla pobídka, ovšem místo cvalového skoku který se zvedá do výšky to škublo, drclo a byly jsme na druhé straně stále klusem Prostě si slečna hrála na kamzíka, zastavila se před překážkou, vyhoupla se přes ní z místa a zarazila se na vteřinu i po ní Paráda, fakt Ale stejně chválím, jelikož jsme neskákaly sakra dlouho a já jsem ráda, že se mi jí vůbec nesnažila vyhnout nebo na ní nehnala - nájezd dobrej, jen jsem jí nějak nepřesvědčila k nějakému nadšení Jak Master teda fakt super výkon Jen jsem se tomu ale zasmála a pobídla vranou líp dopředu, jelikož vinou toho skoku dost ztratila temo a samozřejmě se zasekla na předku, takže jsem jí musela chvilku zase sbírat a přesouvat váhu na prdelku. Od skoků se jelo dost kombinovaně, někdo neskákal, někdo s koněm odcválal, někdo přešel do klusu skoro hned po překážce, a tak bylo tempo dost různorodé. Liška s námi poodjela dál klusem a pak zavelela do kroku. Čekala jsem, až se dunění za námi zklidní, hodila očkem přes rameno a přes zpomalované vysedáí jí nechala přejít. Spokojeně jsem jí podrbala, když jsme byly už v klusu, vyndala nohy ze třmenů a lehce je pokroužila, moje kotníky si tohle už odvykly Pokračovaly jsme lehkým terénem, do mírného svahu, do kterého jsme všichni přesunuli své velectěné zadnice do vzduchu Aby se koníkům líp šlapalo. Po vyjetí kopce jsme ještě chvilku pokračovali krokem, já si spokojeně užívala pocit koně pod sebou a protože vraná byla nezvykle klidná – skoro až moc – nemusela jsem nic řešit ani s ní. Zajeli jsme do lesa a liška zavelela klus. Opět jsem dala Asii jasně najevo, že nemá přecházet dřív, než řeknu já, a pak teprve jí nechala hezky od otěže naklusat. Začala jsem vysedat, ale to už se zepředu ozvalo Cassino: „Cval!“ Takřka v ten moment nacválala celá grupa psů a já musela okamžitě reagovat, aby se Asie nevymrštila za nimi. Najednou tu energii měla.. fakt nechápu tohle zvíře. Bezprostředně po upozornění jsem ale chtě nechtě pobídku dát musela a vyhoupla se do stehenního. Teď už jsem překážku, která byla před námi, viděla jasně. Spadlý strom, ne malý, ne velký, ne záludný. Asie už ale měla zase hlavu vzhůru, nahoru, frkala a hrála si na lamu. Opět jsem jí nejprve nechala uvolnit týl, hlavu snížit, já narovnaná, ramena dozadu, poloviční zádrž a promlouvám na ní, zatímco mám holeně přiložené na jejích bocích. Spěchá dost, to ne že ne, ale jak říkává Blood, pokud překážku nechce skočit jezdec, tak jí kůň prostě skákat nebude, a to se mi u Asie už párkrát vymstilo. Zahnala jsem tedy pud sebezáchovy, neboť Asie byla už zase jako nabušenej dynamit, dala tam ty holeně a soustředila se na překonání překážky. Porovnat jí, posledních pár cvalových, koukat se za, nepřekážet jí, ruka jde dolu, pobídka – a Asie se vymršťuje z místa. Vymršťuje, doslova. Série polovičních zádrží které jsem vyvolala před skokem jí očividně posadily na zadek doslova jako na pružinku, nečekala jsem rozhodně takovýhle oblouk, instinktivně jsem stiskla kolenam prošlápla paty a modlila se v tom zlomku vteřiny, než se ozvalo zadunění, jak vraná doskočila, už automaticky po skoku pobízím, ale sama nějak nechápu, co to sakra bylo. Asii samozřejmě chválím, žádná chyba z její strany tam nebyla, ale… co to sakra? No, tak jako tak doufám, že to nevidělo moc hostů, protože vážně, dneska neáme den A ještě aby jo, po takový pauze. Jak jsem byla rozhozená, ani jsem si nevšimla přecházejících koní a už už jsem musela zasednout a zádrž a poloviční zádrž a do kroku, abychom nebyly za blbce ještě víc Asie si spokojeně odfrkovala, já jí podrbala na krku, ale pohoda netrvala dlouho. Cassie si pro nás připravila trochu terénnější jízdu, než by jeden čekal Na cestě z kopce jsem vranou objala holeněmi, pevně, ale ne křečovitě, ruce do pravého úhle, otěže povolené ale ruce pevně na místě – koně občas, když zakopnou, v nich můžou najít rovnováhu. Ačkoliv to asi nebude nic příjemného, hledat rovnováhu v udidle, ale pořád lepší, než kdyby jí nenašli a my oba se sesunuli dolu. Jinak jí nechávám balancovat krkem, holeně přiložené, ale nepobízím, nechávám jí volit přesnou cestu i tempo. Cítím, jak zabírá zadky a občas se musím zaklonit natolik, že jí lehnu lopatkami na záď – jak se vyhýbám větvičkám. Pod kopcem jsem vranou nadšeně pochválila, podrbala a promlouvala na ní. Nejprve jsme odjížděli volnějším tempem, abychom neujeli těm, co na kopci pořád ještě jsou. Poté se přešlo do klusu, cesta se naopak začala lehce zvedat, a pak přišel i pokyn do cvalu. Vedoucí cvalovou nohu jsem samozřejmě střídala, ať hezky posilujeme  Čekala nás teď nizoučká, jedndouchá překážka, takový malý křížek. To snad zvládneme i bez karambolů A vážně, ve cvalu ve stehenním sedu jsem jen lehce snížila ruce, echala Asii pracovat krkem a ona jen trochu zvedla cvalový skok a přehoupla se přes – já jen zapružila kotníky a v loktech, a byly jsme na druhé straně. Taková zvýšená kavaleta  Spokojeně jsem vranou podrbala na krku a když byl správný čas, narovnala jsem se v sedle, promáčkla otěže a s přiloženými holeněmi jí nechala přejít přes klus do kroku. Spokojeně jsem jí nechala krk vytáhnout a zase sebrat, hezky se za otěží vytahovala, bylo znát, jak je dobře uvolněná. Jen abychom to dneska nepřepískly.
Pokračovaly jsme v cestě za liškou řidším lesem po cestičce, někteří toho využili k ohýbání koní, já zůstala radši na trase, pořád jsem Master a kdyby mě někdo přejel kvůli tomu, že já jsem někde jinde než ostatní, nevím, jak by se to řešilo Jen jsem vranou žádala vždy střídavě o pár kroků ustupování na holeň, jen abych viděla, jak reaguje. Spokojeně jsem jí pochválila, když jsem ucítila charakteristickou práci hřbetu a pak jí zkusila nechat jít chvilku v sestavení ke každé z rukou. „Hodná jsi.“ Houkla jsem na ní a podrbala po krku. Odžvýkla si, povolila se v týlu a já jí pak nechala jít zase jen krokem, ať si trochu vydechne. Když se liška opět napojila před nás, krátce jsme naklusali a cesta se lehce zúžila. Dostali jsme se k příkopu se zurčícím potůčkem a Cassie mi poskytla krásný důkaz o tom, že se to někdo nepodaří každému z nás Gentleman byl do vody prostě trochu moc ujetej, než aby příkop jednoduše přecválal nebo zvednul skok, on se před ním musel zaseknout a hodit si jezdce na krk. Proč né žejo Musela jsem se zasmát – ne Cassie, ale tomu, že před hosty musej teď vypadat Floresťanky jako banda skokanských negramotů Ještě že tu není Nia
To už jsme se k příkopu dostali i my a já Asii nechala hezky protáhnout tempo, aby se nestalo, že ho bude ignorovat a jenou nohou v něm skončí, ona občas měla takový hrozně šikovný záchvaty. Ve stehenním, koukám se za něj, myslím na to, že chci, aby to skočila – stačilo by natáhnout krok, jasně, ale to ve cvalu znamená natáhnout skok, takže… Asie u něj natahuje krk, kouká, co to, já klesám rukou, ať se podívá, ale zároveň jí lehce podpořím holeněmi, nesmí se mi zaseknout – ramena dozadu, ať se mi nestane to samé co Cass, kdyby náhodou. Dávám pobídku a Asie hezky zlehka překonává neexistující překážku, bez nějakých cavyků, a ještě si u toho odfrkne, jakoby říkala „Máš mě za nějakýho ztrotlovatělýho hřebce nebo co?“ Spokojeně jí chválím, odcváláváme, ale zanedlouho váha dozadu, promáčknout otěž, holeň ke koni a přecházíme do klusu.
Vyjeli jsme na louku a už od lesa bylo jasně vidět další překážku. Všimla jsem si, že Liška to míří s Gentlemanem ke křoví, mě ale upoutal zrak balík slámy a vedle něj prostor na projetí. Rozhodla jsem se pro bezskokovou variantu a vedla vranou tímto směrem. Je to ve stejné úrovni, takže problém s tí, kdy mě někdo řpedjede a kdy jsou za mnou, žádný nevznikne, a hned po ní se napojím zase zpátky na lišku. Křoví na nás bylo moc vysoké a jestli skočím balík slámy, nebo to objedu celé, už je skoro jedno. Hlavně nechci Asii zbytečně moc unavit, a tak po nacválání mířím – jako první, psi si to samozřejmě rázují ke křoví – směr cestička vedle balíku slámy. Ve stehenním sedu, Asie, jak před námi nikdo není, chce vyrazit, ale já jí uklidňuji, pohrávám si s otěžemi a když si z rozjařenosti vyhodí, jen to se mnou trochu houpne. „Bláznivko jedna.“ Okomentuju to prostě a jinak to ignoruju. Proč jí trestat ze přehršel energie, když si za to můžu sama. Ve svižném tempu mineme balíky slámy a hned na to už slyším dunění, jak se hora koní valí v mohutném skoku přes křoví. Otočím hlavu, kontroluji, že nikdo kromě psů a lišky nenarušuje mojí vedoucí pozici, a vedu vranou hezky svižně za liškou, která si to už krokem rázuje zase někam jinam Zpomalila jsem rovněž, zařadila se za ně a v klidu vyndala nohy ze třmenů, prokroužila a povolila zatuhlé kotníky a čím dál jsme pokračovali, tím jasnější mi bylo, že vyjedeme u hradu Loutna. A taky že ano. Po mírnějším kopci a menších cestičkách jsme se dostali ke zřícenině a tam nás liška popohnala do klusu. Sotva jsem si ustálila tempo a srovnala se ve vysedání, objevily se před náma dvě nizoučké překážky. Jedna naprosto základní, doslova překážka, druhá z latí, šikmá, kopírující pohyb skoku koně. Přesto jsem se rozhodla projet prostě kolem ní. Radši míň než víc, nechci vranou otrávit nebo unavit nebo podobně. Navíc můžu projet těsně kolem ní a nenarušit nijak pořadí. Byl tu trochu menší oblouk, trochu jsem jí vnitřní holení vytlačila víc na vnější stranu, a koukala mimo skok, aby nezískala špatný dojem. Procválali jsme kolem, vraná na skok ani moc netáhla nesnažila se dotlačit mě na něj, a to mi dokazovalo, že jsem vybrala dobře, když jsem jí nenechala skákat. Zařadila jsem se opět za psy, v souladu s nimi nechala vranou přejít do klusu a to už jsme se dostávali na loveckou louku.
Vrané jsem zahodila otěž a zatímco se všichni začali rozhodovat co skákat a o co se pokoušet, já sesedla, povolila jí podbřišek a rozepnula nánosník. Stejně bych se o odměnu pokoušet nemohla a vážně jí chci nechat vydechnout. Přehodila jsem jí otěže přes hlavu a sledovala, jak si vedou na překážkách ostatní. Netrvalo dlouho, větvičky byly rozebrány, kroužy potrhány a já strčila Asii do ruky karkulce hned po tom, co sesedla z koně (tentokrát dobrovolně. Prej.) Vydala jsem se k autu, vzala ohlávky, vodítka a bedekry těch našich dvou a odtáhla to všechno zpátky k Blood. „Až budeš chtít příště podržet koně, ujisti se že to není nadupaný torpédo.“ Odvětila karkulka místo „Děkuji.“ „Až budeš příště sesedat u příkopu, ujisti se o tom samém.“ Opáčila jsem já a začala si zateplovat vranou. Dala jsem jí ohlávku, cvakla vodkítko, uzdečku sundala a pověsila na jeden z kůlů k přivázání, kde jsem nechala i Asii a vydala se ještě pro flašku s pitím. Člověk si neuvědomí, jak má sucho v puse, když jede takovou věc. Dala jsem loknout i červený hlavě a začaly jsme rozebírat průběh honu. „Máš z koně dobrýho kamzíka.“ Okomentovala můj a Asiin výkon. „Viď!“ „No, jako jo. Hlavně na tom druhým skoku byla vtipná.“ „Tys to viděla? Co to bylo proboha? Já jen vím že normální skok to nebyl!“ vyhrkla jsem ve vzpomínce na ten divnej … tu divnou věc „Tvoje kobyla je trotl a místo malýho skůčku si představila oxer metr dvacet.“ Na to nebylo co říct
Většinu pauzy jsme popocházely nebo zůstaly u koní, posilnily se, napily, najedly, já neodolala a chvilku strávila s Connorem.
Pauza uplynula nějak podezřele rychle a velmi brzy byly věci zpátky v autě, koně nauzdění, my oblečení a v sedlech. Řadili jsme se zase do stejného zástupu, přede mnou psi, za mnou Blood, Asii jsem nechávala delší otěž. Po pauze byla odpočatá, ťapkala hezky svižně, občas jsem jí musela opravovat. Po cestě jsme se dostali do lesa s neupraveným terénem, hezky jsem si tedy vranou zarámovala mezi holeň a otěž, ať se líp vyklene a jde líp, s větší akcí, já sama pročesávala pohledem les kolem nás. Ty vyjížďky ven mi chyběly, musíme zase někdy vyrazit. Zrovna jsem za sebou zaslechla Bloodyino supění, když Cassie přikázala klus. Celý lot vyklusal, my s ním, začala jsem vysedat, zlehka, v lehkém předklonu, nechávám Asii prostor na balanc krkem a koukání na to, kam šlape. Hezky zvedala nožky, stále jsem jí měla mezi holení a otěží, prostor pro práci hřbetem jsem jí také dávala, teprve když se cesta začala stáčet do kopce a hustšího lesa, tak jsem přešla do stehenního, udržovala samozřejmě kontakt na otěžích a přitom pořád přiložené holeně, ať jde hezky aktivně, prostorně, ať zabírá. Vraná si odfrkávala a já si začínala uvědomovat, že jak nejsem na tu jízdu zvyklá, tak mě z první půlky rozbolely stehna, přes pauzu se rozležely a teď je mám kompletně ztuhlý. Snažila jsem se nechytat moc křeče – ne že by se to dařilo – a držet se stehny a koleny, a ne o třmeny. Nebo aspoň ne tolik. Po pravé ruce se z hustého lesa vynořila malá idylická chaloupka, akorát tak pro nějakou ježibabu. Za ní se stromy rozestupovaly a my se tak ocitli na lesním palouku. Byla jsem víceméně vpředu a tak jsem mohla postřehnout docela brzo následující překážku – sama o sobě nic moc náročného, kmen mezi stromy, ovšem terén byl z kopce – a já vranou vážně chtěla šetřit. Vybočila jsem proto zase z řady a překážku objela. Pro hosty musím vážně vypadat jako debil neuměl Ale co už, hlavní je Asiino pohodlí. Balancovala jsem přirozeně do záklonu, jak byl terén lehce z kopce, a hned za skokem se zařadila za psy. Udělali jsme tu otočku, vraceli se mýtinkou u chatky a přecházelo se do kroku. Spokojeně jsem zjišťovala, že přechází docela hezky i do nižších chodů, na to, že jsme tak dlouho nemakaly se dost snaží, a já nechápala, čím to. I ta její nervozita byla nějak ta tam. Snad nám ten čas strávený ze země k něčemu byl.
Po klikaté cestičce jsme pokračovali dál a zatímco si to Asie spokojeně vyšlapovala vpřed, já sledovala zurčení říčky kousek od nás. Už zase jsem začínala mít žízeň Začala jsem uvažovat nad tím, co s Asií, až dojedeme na Florestu – teda, nejdřív bude mít určitě klid. Ale potom…
Proud myšlenek přerušila louka, která se objevila přímo před námi. Široká, prostorná, jen jsem čekala, kdy se ozve pokyn k lovu. Ale nic tkaového – nejdřív se Cass otočila a houkla na nás „Do klusu!“ a tak jseme vyklusali. Zanedlouho přišel i pokyn pro cval a já zpozorovala překážku před námi. Širší, vyšší, ale máme prostor pro dobrej nájezd a tak se rozhodnu do toho tentkárt jít. Zasednu, provědu sérii polovičních zádrží, vranou seberu, vypobídnu do psotornějšího cvalu, dám jí pro to prostor otěžemi a když „pes“ před námi přeskočí, už se jen vezu – klisna zarámovaná ezi holeněmi a otěžemi, koukám za skok, ramena dozadu, ať nejdu před pohyb a před odskokem jí pobídnu. Vraná se vyhoupla nahoru, krásnej skok, vyšší, prostornější, ale tentokrát to čekám – fakt ne jako když vyprdelila takovej skok nad tím křižíčkem. Přehoupneme se přes a po skoku jí pobídnu. Kousek poté, co skok překonají všichni, přechází liška po pokynu k nám do klusu. Přecházím taky, a sotva co třídobý rytmus za námi utichne, naruší klidný dvojtakt Adamovo znělé „HALALI!!“ A je to tu zase. Zadunění se nese celou loukou a Asie odskočí do strany. „Kliid“, houknu na ní a ujistím se, že chápe, co se děje, než dám pobídku dopředu. Během toho se kolem nás prohnala většina koní, pokud nepočítám nováčky. Už le cváláme za ostatními a doháníme některé z hostů – někdo se účastnil na ponících a menších typech a halali bere spíš jako možnost cválat a nebrzdit Takže Asie, která je prostě závodící typ, už má zase vítr kolem uší a žene se vpřed.
Po halali jsme se seřadili ke kraji lesa, chvilku trvalo, než se to všechno uklidnilo, ale ocas byl dole a to bylo to jediné důležité. Vraná byla v klidu, vyplácala přebytečnou energii, vlastně o dost víc než jen tu přebytečnou A já jí tak mohla v klidu uvolnit otěž, povolit nohy ze třmenů, prokroužit kotníky a užívat si hezkého počasí. Když se na louce vedle nás objevily krávy, ani jsem to nějak neřešila. Jen jse s překvapením shledala, že některé o nás mají nebývalý zájem. Neměly vemena. Že by pastvina s mladými býčky? Dávalo by to smysl. Minimálně jsem ještě neviděla krávu běžet Asie očividně taky ne, zvedla hlavu, nos dopředu a čučela na ní. Zlehka zaržála, a když jí hnědý býček v odpověď zabučel, trhla sebou. „Klid lásko.“ Houkla jsem na ní, pohladila jí po krku a nechala jí jít dál. Brzy se uklidnila a v momentě, kdy se o něco dál naklusávalo, už jsem jí měla na otěži a vydýchanou. Brzy na to se nacválalo, přešla jsem do stehenního a opět mě rozbolela stehna Jak jinak. Před námi byla další překážka – no, překážka. Bylo potřeba, aby jí kůň úplně neignoroval, ale úsilí pro překonání vyžadovala minimální. Asii jsem sebrala cval, hezky kulatě, do výšky, prostorně – a když jsme se dostali na řadu, jen lehce přizvedla skok a pružně jsme se přehouply přes. Spokojeně jsem jí pochválila a zanedlouho už se přecházelo do kroku. Cassie se ohlédla na celý lot a mě bylo jasné že tím dnešní hon končí. V klidu jsme dojeli na Florestu, poděkovalo se lišce a šlo se postarat o koně 

bloodye+dekameron: "Můžu s tebou na letiště?" Poskakovala jsem rozpustile vedle Jasona, který zrovna ukládal lopatu do nářaďovny. "Je to tak strašně nutný?" "Pojítko se starou Florestou bude vždycky důležitý." Ušklíbla jsem se. Trenér mě sjel pohledem, potom se zhluboka nadechl: "V tomhle mi ale do auta nepolezeš." Zazubila jsem se a ještě než stihl něco dodat už jsem letěla na koleje se převléknout do něčeho čistého...
O deset minut později jsem už seděla na sedadle spolujezdce luxusního Volva a pozorovala Jase, jak strká klíčky do zapalování. "Jsi strašně neodbytná, víš to?" "Dost dobře." Přikývla jsem a nepřestala se usmívat, auto se pomalu rozjelo.
Viděla jsem je už z dálky. Šli k nám. Damon takovým tím jeho obvyklým stylem chůze, kterým dával jasně najevo, co mu celý svět může a Adam se širokým úsměvem, který snad nikdy neodkládal. Takhle zdálky se zdáli jakoby se nic nezměnilo, ale čím víc se blížili tím víc jsem si všímala jak oba dospěli, alespoň fyzicky, a byla jsem překvapená, jak moc pro mě tohle poznání bylo bolestné. Už to byla taková doba, co odešli...
Myšlenku jsem ale nestihla rozvinout, protože Adam právě položil tašky na zem a rozpřáhnul ruce. "Bloody!" Zachvíli už jsme se objímali, tak jak se sluší u přátel, co se neviděli dva roky. "Stýskalo se mi po vás.." "Ale, ale, Razpunzelo, nebudem tu ronit slzy." To byl Damon. "Tak jednak, Razpunzela je ta, co měla desetimetrový vlasy, ne červený, na což nejspíš narážíš. A druhak, nežárli, už jdu na tebe." Vklouzla jsem i do náruče druhého chlapce. Ten nejdřív dělal, že jsem se ho slovy dotkla a on mě tedy rozhodně objímat nebude, ale pak pookřál. "Pusu máš pořád stejně prořízlou." Slyšela jsem jak se usmívá. "Měla jsem nejlepšího možnýho učitele, viď." Žďuchla jsem do něj a pak už nás začal trenér popohánět k autu....

Od doby co ty dva přijeli jsem se pořádně skoro nevyspala. Společně se "ztracenou sestrou" Karin jsme trávili čas, kdy jsme se nemuseli motat kolem koní někde zašití a probírali, co se dalo. Tedy Adam s Karu byli pak v jednu dobu dost separé, takže já zůstala na Damona.
Bylo už po večeři a my, i přes tu zimu co vládla, seděli venku. Byla jsem přikrytá valachovou termodekou a můj společník v ruce mačkal papírovou krabičku. Sledovala jsem jak pomalu vytáhl jednu nikotinovou tyčinku a vložil si jí do úst, pak škrtnul zapalovačem a labužnicky popotáhl. Koukala jsem jak vyfukuje kouř. "Já zapomněl. Nevadí?" Podíval se skoro omluvně. "Nikdy ses neptal..." Usmála jsem se a víc se zachumlala. "Takže si zase začal, jo?" Nadechla jsem se k otázce. "Jak vidíš.. Když jsme se vrátili do Ameriky potřeboval jsem nějak zabít čas." Takže zabíjíš sebe? Napadla mě rýpavá poznámka, ale nakonec jsem jen pokývala hlavou. "Hodně se tady toho změnilo, co? Máš pořád toho kavboje nebo to skončilo dvěma návštěvama? Povídej mi něco, sama nejlíp víš, že já v tom moc dobrej nejsem." Znovu potáhl z cigarety. "Vlastně se to tady celý převrátilo vzhůru nohama. Je to jiný než jste to znali, celý. Ale nestěžuju si, jen už nejsem tak dravá, jak jsem bývala... A s Jakem jsme spolu pořád. Teď navíc dost aktivně. Třeba léto jsem strávila skoro celý s ním, dost výletujem a vůbec, přijede na Huberta i s tvým oblíbeným kámošem od westerňáků." Nachvíli jsme se oba zasekli při vzpomínce na to léto. Tehdy byly věci o dost jednodušší...
"Takže budem s pankáčem zas měřit síly.. teď mu to už natřu." Kýval hlavou a pak se najednou rozpovídal. O všem. O životě, o koních, o holkách, o bráchovi a všechno to plynulo a my si povídali dokud z nás nebyli kostky ledu a ještě potom když jsme se přesunuli na pokoj hostů, kde se k nám připojili i ty dva. Spát jsme šli nad ránem...

Budík zazvonil. Hrozně jsem si nadávala, že jsem alespoň dneska nešla spát dřív, ale nešla jsem, a tak jsem teď seděla na posteli, mžourala kolem sebe a byla naštvaná. Kitty se zavrtěla. "Vstáváme." Zamručela jsem a pomalu vsunula nohy na zem. Bylo po šesté, takže času dost, pokud nejste jako já...
Dala jsem si sprchu, abych se probrala, navlékla se do tepláků, mikiny, vyčistila si zuby a pustila do koupelny Kitty. Já se přesunula ke kosmetickému stolku, kde jsem na sebe napatlala trochu šminek, aby se mě všichni nelekli a pokusila se o nízký drdůlek, který jsem stáhla ještě síťkou používanou většinou při drezurách. Docela to šlo. Zrzka už šla taky do finiše. Obě jsme se nazuly do tenisek, navlékly bundy a zatím bezeslova zamířily po tmavém dvoře, který osvětlovaly pouze lampy, do stáje.
Pár dušiček už tu bloudilo a obstarávalo svoje svěřence, mě to čekalo. Koně byli trošku nervózní, takhle ráno se tu většinou nic moc nedělo. Hnědý měl nos prostrčený mezi mřížemi. Ten moc dobře věděl, že se chystá nějaká akce a jako obvykle byl plný nadšení a života. "No ano, broučku, bude zábava." Nejistě jsem se usmála, když jsem viděla, jak moc je akční... Sice měl v posledních týdnech práce dost, jelikož jsme začali už trénovat s Oliverem a Érotem, ale dneska se zdálo, že včerejší dávka sport müsli nebyl úplně tak dobrý nápad. Box jsem zatím neotvírala, jen jsem ho podrbala skrz mříže na čumáku, odložila si u něj bundu a pokračovala do krmivárny.
Tam teprve bylo rušno. Všichni pobíhali od jednoho kontejneru k druhému a pak zase zpátky. Já byla ráda, že jsem si směs nachystala už večer, takže teď jsem si akorát vystála frontu na vodu, kterou jsem zalila Dekovu snídani, promíchala a donesla mu jí. Ukázněně počkal, než mu jí vyklopím do žlabu a pak se na ní vrhnul. Kbelík jsem vymyla, dodala mu seno a sama se vydala nahoru do jídelny.
Jako před každým Hubertem byl pult jídlem přeplněný. Když jsem se rozhlédla po místnosti většina studenstva seděla nervózně jen o hrnku čaje a suchém rohlíku, obličej bílý jako stěna a hovoru bylo slyšet poskromnu. To by ale bylo, aby se do toho nevložila Bloodye. S chutí jsem si na talíř začala nandavat milované vafle, zabavila si rovnou jednu nutelu, do mističky nahrnula kopu koleček banánu, nalila si velký hrnek kafe a zamířila ke stolu, kde už seděla Kitty i Karin. Obě potichu. "Jak si tohle můžou nechat ujít nechápu..." Kroutila jsem hlavou a už jsem si mazala první vafli pořádnou vrstvou lískooříškové pomazánky. Karin se na mě zhrozeně podívala, Kitty se jen napila kávy a v tu chvíli vešla grupa chlapců. Na pult se sesypali jak kudlanky a nechali za sebou jen zbytky. S přetékajícími talíři k nám zamířil Connor, Nate, Sebastian, Adam i Damon, který vypadal podivně dobře naladěn. Nepamatovala jsem si kdy by si sám od sebe sednul ke stolu, který byl tak moc obklopen společností. A navíc. Od kdy byli sakra s Nathanielem kamarádi?! Moc dobře jsem si pamatovala doby, kdy o něm Damon mluvil jako o "privilegovaným nafrněným červovi, co hovno umí". Všimnul si mého nedůvěřivého pohledu a jen pokrčil rameny. S úsměvem. Já dneska nic nechápu už...
Na snídani nás navštívil i Oli, který byl na smrt nemocen - rýmička - a proto se nemohl zúčastnit letošního honu. Všechno probíhalo ve skvělé atmosféře, všichni klábosili, smáli se a ládovali se dobrotami tety Sue. Hubert očividně zceluje.
Po snídani jsme se každý musel rozutéct ke svým koním. Dekameron měl už také po snídani, od které měl celý nos, takže jsem si hned došla namočit houbu a ačkoliv se mu to ani za mák nelíbilo, omyla jsem mu špinavý nos a tlamu. "Čuně." Pobrukovala jsem a sklonila se abych mu mohla odmotat bandáže z nohou. Ledabyle jsem je pak nacpala do tašky na boxe, sundala mu i stájovou deku a vytáhla kartáče. Už večer jsme ho nablýskala, takže teď jsme ho jen tak přejela, vybrala mu z kopyt a trošku hřbílkem rozmasírovala. A aby se opravdu rozproudil krevní oběh, uvolnily se ztuhlé svaly a záda se připravila na zátěž, skočila jsem do sedlovny pro masážní dečku.
Tohle hnědý miloval, dala jsem mu druhý program, který měl připravit svaly na zátěž a on slastně podřimoval zatímco já z copánků na hřívě dělala bobánky. Deki byl úžasně klidný i přes to že kolem boxu mu nonstop proudili lidi, on si totiž užíval svojí masáž. Dopleteno jsem měla během deseti minut. Masáž je na třicet, takže jsem valáška jen zavřela a vypadla do sedlovny.
Narváno. Jak jinak. Ovšem bojovala jsem statečně a našla si dost prostoru abych se mohla převléknout. Před honem jsem dlouho zvažovala jaké že rajtky si to na dnešní den navléknu a dlouhou dobu vyhrávaly ty bílé, lae pak jsem zapojila zdravý rozum, uvědomila si, že bych klidně mohla skončit někde pod skokem a dostaňte bláto s trávou z bílého. Takže jsem stáhla z ramínka nažehlené hnědé a začala se do nich pomalu soukat. Následně jsem si navlékla i bílé závodní triko, podkolenky, vytáhla jsem vysoké hnědé boty, které jsem dostala minulý rok od Ježíška, hodila přes sebe ještě lehkou mikinu a červeno-bílé závodní sako společně s kloboučkem jsem si hodila přes ruku.
Sako i s kloboukem jsem hodila přes sedlo, které už bylo pečlivě s ostatními cajky nachystané na mobilním stojanu. Jen jsem rychle překontrolovala, že je tam opravdu všechno, sebrala igelitku v níž byla naskládána jak bederka, moje bunda tak i ohlávka s vazákem. S tím jsem se vydala ven na dvůr, abych to uložila do kufru auta.
U auta stála Sue, která v rukách třímala desky a snažila se poradit každému z dezorientovaných hostů, co k ní mířili. "Máš toho letos hodně, co?" Nadhodila jsem, když jsem naskládala tašku na ostatní v již přeplněném kufru. "Ani se neptej..." Kývla hlavou. Ráda bych jí pomohla, ale v tu chvíli jsem už zahlédla dobře známé auto s hengrem, které právě projelo bránou. "Utíkej." Usmála tetička s pochopením a já dlouhými kroky zamířila k místu, kde auto zaparkovalo. Z dveří spolujezdce vystoupil ten, na kterého jsem čekala. Nejdřív se protáhl a pak se začal rozhlížet kolem. Trvalo mu pár sekund, než mě zahlédl. Se širokým úsměvem mě stiskl v náručí a políbil na temeno hlavy. "Ahoj." Zašeptali jsme téměř současně a pak se na jeden krok od sebe odtáhli. Jacobovi hrál na tváři jeho obvyklý široký úsměv, v očích mu jiskřilo a zpod kapuci mu vykukovala rozčepýřená ofina tmavě hnědých vlasů. "Tak rád tě zase vidím." Přitáhl si mě na okamžik znovu, pak totiž vylezl Sam a to by bylo aby Pankáč nezačal zase něco plácat. Přátelsky jsem se objala i s ním a pozdravila zbytek hochů, kteří se také vysoukali z auta. Chtěla jsem s Jakem trochu pobýt, ale nebylo času nazbyt. Musela jsem jít už taky cajkovat, takže jsme stihli jen letmý polibek s tím, že se uvidíme všichni na nádvoří a já pak poklusem zamířila za tím svým druhým popletalem.
Rony, kterému skončila před nějakou chvilkou masáž, už byl zase plný energie a podupával v boxe samou nedočkavostí. Letos si závodů, ani akcí, moc neužil a očividně mu to chybělo. "No, no, klídek, hochu." Pískla jsem a sundala mu ze zad masážní dečku, kterou jsem hodila na mobilní stojan. Z něj jsem následně sundala červenou dečku z "America" sady a hodila mu jí na záda společně s hnědou gelovkou. Na záda přišlo ještě naše speciální hnědé sedlo. Už jsem se těšila až do něj zase napasuji svoje drahé pozadí. Podbřišník jsem pouze opatrně shodila, ale nezapínala. Předtím jsem totiž valáška nauzdila, nezapomněla jsem na čabraku, a pozapínala popsák do sedla. Očko martingalu jsem pak navlékla do podbřišníku, který jsem zapnula na třetí dírku sedla a vyvedla hnědého do uličky. "Stojíš." Přikázala jsem mu a sáhla po kamaškách s botkami, kterými jsem ho ještě "obrnila". Sama jsem si na nohy nandala malé šporničky, navlékla se do závodního saka, na hlavu připevnila klobouk, který jsem, stejně jako minulý rok, opatřila ještě sponkou, aby nespadl. Navlékla jsem si na ruce rukavice, skokový bič zatím umístila pod bočnici sedla, uchopila lehce otěže a s mlasknutím jsme se vydali do toho zmatku panujícího venku...
Dekameron zvednul hlavu, našpicoval uši a začal mručet jako obvykle, když se kolem něj dělo něco zajímavého. "Hoodný." Pohladila jsem ho po napnutém krku a pokusila se ho zastavit s tím, že se vyhoupnu do sedla. Jenže první problém nastal už předtím, když jsem dotahovala podbřišník a sundávala třmeny. Hnědý nebyl sto stát. Začal se točit, poodcházet směrem ke koním. "A já doufala, že tohle už máme za sebou..." To bude dneska sranda. Rázně jsem na Rona houkla, zastavila ho, počkala dokud se neuklidní, pak ho pochválila a vyhoupla se nahoru. Pokus o rozejití jsem zarazila téměř ihned, stihnul sotva nakročit. "No nebudeš to dělat." Porovnala jsem se v sedle, nakopla oba třmeny a rozhlédla se kolem. Všude bylo hrozně narváno. Zhruba deset metrů od nás byla banda kavbojů. Jake měl dneska premiéru v sedle Bacardiho. Světlý hnědák působil poněkud vyjukaným dojmem. Jacob si ho koupil loni v létě jako čtyřletého quartera, kterého právě začali obsedat. Za rok a půl s ním udělal spoustu práce, valach teď zvládal základní westernovou práci s naprostým přehledem, ale na tak velké akci byl poprvé, měla za účel ho okoukat před závody. Pokusila jsem se tedy probojovat k nim. Deki nasadil svůj klasický "oslnivě příjemný" výraz, kdy výhružně ukazoval zuby a uši tisknul k hlavě za zuřivého pošvihávání ocasem. Zastavila jsem ho na nějaký metr a půl od skupinky. "Hele ten kůň ti roste fakt do krásy." Složil hnědému poklonu Samuel. "Vem si z něj příklad." Dodal někdo. Ten někdo byl Damon, který se u skupinky právě zastavil. "Jsi hroznej kretén, víš to?" Pootočila jsem se na něj se smíchem v sedle a sledovala jak se zdraví s kavboji. Se Samem se hned pustili do řeči a já otočila ke svému příteli. "Jak to Capín zvládá?" "Zatím se samým překvapením zapomněl hýbat, ale jinak v pohodě." Uculil se a pohladil ho po osrstěném krku. V tu chvíli se rozezněly lesní rohy a my se začali formovat do řad směrem k hlavním účinkujícím honu.
Cassie, která pevně tiskla rty i otěže těkala očima po všech účastnícíh, Kitty seděla klidně a na tváři jí hrál jemný úsměv, Adam měl úsměv přes celou tvář a čas od času někomu ze známých zamával. On byl hrozný kašpárek. Všichni jsme tiše seděli v sedlech svých koní, rozhlíželi se po ostatních a když přišla Sue nebo Lisa, sklonili jsme se v sedle, aby nám na rameno mohli připnout stužku. "Děkuju." Špitla jsem Lise, když propíchla rukáv saka, jen se usmála a kývla, pak se přesunula k Samovi.
Když rohy dozněly vystoupil Jason s Laurisem a pln nadšení začal odříkávat klasickou básničku, která oficiálně zahájila hon. Pak už se lot začal pomalu řadit a vyrážet. Tenhle rok jsem chtěla být vepředu, aby měl hnědý víc prostoru. Takže když vyrazila liška, za ní Adam, Jase a naši kluci po nichž následovala Kitty pobídla jsem Deka dopředu i já. Ochotně vyrazil.
Od Mastera jsme si nechali rozestup 5, 6 metrů. Otěže jsem si chytla jen za druhou zarážku, valach vykročil aktivním krokem, ale nepospíchal a já se nemusela bát, že se narveme Asii do pozadí ještě před vyjetím z brány.
Od brány se mířilo na pole. Cítila jsem jak se hnědý podemnou napnul. Nechtěla jsem zkracovat otěže, víc jsem podsunula zadek pod sebe a začala na zahozené otěži pohrávat. Chvíli do jednoho koutku s víc výraznější protější holení a chvíli obráceně, aby si naběhnul do otěže. Jakmile zjistil, že se mu v hubě něco děje a přesunul tam svou pozornost místo toho, aby přemýšlel, kdy to na poli odpálí, pochopil během několika sekund, co se po něm chce a začal povolovat v krku. Okamžitě jsem nabídla otěž a následovala rukou, zároveň jsem přestala na chvíli pohrávat a hlasem ho pochválila. Protáhl si tak nejdelší zádový sval. Dek už byl ostřílený závodní kůň i co se akcí týkalo, takže neměl větší problém se ani při rozruchu dokázat uvolnit, jen mu člověk musel dát najevo, že to myslí vážně, že se nenechá rozhodit a on se mu pak snažil všemožně vyhovět. Občas jsem brnkla do otěže, aby dole zůstal a nezatuhl v hubě. Země byla měkká po předchozích deštích, naštěstí, ale nebyla rozbahněná a neměla by nás dnes omezovat. Jen občas pod kopyty trošku čvachtlo. Liška nás přes louku zavedla do zákrytu lesa, kde si nejeden jezdec vydechl úlevou, že už nejme na úplně otevřeném prostoru. Zkrátila jsem otěže o zarážku, pořád jsem je ale měla prověšené , aby se Dekameron mohl natáhnout dopředu a dolů. Cesta byla krásně široká bez nějakých kořenů. Znala jsem jí, tudy jsme jezdili moc rádi a taky jsme tu absolvovali jednu z jízd s kočárem. Měla spoustu odboček, které pak už byly uzší, ona samotná, ale v takovémhle stylu vedla několik dobrých kilometrů. Nepřekvapilo mě když se tedy ozval pokyn do klusu, který se po jezdcích zepředu poslal až k tomu nejzadnějšímu. Pak jsem viděla, jak se hnědý hřebec vepředu rozklusal. Valach podemnou zaznamenal, že se něco děje. Brnkla jsem do otěže, trochu ztuhla v sedle a víc sedlo sevřela stehny. Teprve když vyrazila i vranka povolila jsem společně s jemnou pobídkou holení. Ron okamžitě naklusal a až zbytečně dopředu. Začala jsem tedy vysedávat o chvíli po něm, sevřela stehna, zadek a zahrála do otěže. Díky podržení sedu se hnědý brzy dokázal uklidnit a zpomalit svoje tempo na rychlost, která byla dostatečně svižná, ale neprchal v ní. Jelikož jsem měla volné otěže pořád i v klusu jsem chtěla vytažení dopředu-dolů, takže jsem ho opět promačkáváním holení a otěže dostala dolů. "Moc šikovný." Pochválila jsem ho, přesedla na druhou nohu a sklonila se před větví.
Zahřívací klusová pasáž byla tak akorát dlouhá, koně si protáhli svaly, mě dokonce ke konci opustil i pocit, že sedím na časované bombě a když se kousek před rybníkem ozval povel k přechodu do kroku jen mi stačilo zasedlou, stisknout a písknout. "Pašáák" Podrbala jsem ho na krku, nechala ho jít ještě chviličku ve vytažení a pak jsem začala otěže pomaličku sbírat do rukou. Vyjeli jsme totiž opět z lesa a mířili podél rybníku k louce. Pár koní si vzrušeně ofrkla. Dek byl ale překvapivě klidný. Pohrála jsem do otěže, podržela holeň u boků a jakmile si "naběhnul" na otěž povolila jsem tlak, pochválila a jen jemně odbrnkla. Zakulatil krk, čumák si strčil na kolmici a šlapal. Takhle v dobrém rozpoložení jsem ho v terénu neměla už hrozně dlouho. Rybník zanedlouho vystřídala louka. Zafoukal trochu nepříjemně studený vítr, zezadu se ozval výhružně zabarvený tón jezdkyně, která svého koně varovala, že jestli "to" udělá, tak ho zabije a já v duchu děkovala, že alespoň prozatím nemá Dekameronek svoje "jsem absolutně jezdecky nepolíben" chvíle. Ozval se znovu pokyn ke zrychlení tempa. Tentokrát jsem valacha už měla na otěži, na jemném přilnutí, ale stejně jsem se ho snažila před vyražením dřív než na pobídku podržet přednostně sedem. Poté jsme opravdu vyklusali. Zapojila jsem poloviční zádrž, abych si ho posbírala víc pod sebe a nešel rozťápnutý přes celou louku. To se mi také za minutku zúročilo, protože Cass chtěla nacválat a na to potřebuji mít koně trochu pokráceného, aby naskočil alespoň trochu normálně. Zaměstnala jsem hnědého v hubě, aby neměl tendenci vyrazit a pak jsem zasedla s pobídkou. Pravou holeň jsem nechala vepředu, levou sklouzla za podbřišník, stejně tak jsem i pohrála do pravé otěže, kterou jsem odkloněním od krku nabídla a přistavila zlehka hlavu doprava. Na houpavou pobídku tak zareagoval zaskočením na pravou nohu. Hlasem jsem ho pochválila a zvedla zadek ze sedla. Opět jsem lehce zaměstnala otěže, abych udržela korektní kontakt. Cválal až neobyčejně pomalu, v klidu a nechal se vést jak jsem u něj nebyla zvyklá. Poslední dobou jsme přemýšleli s Jasem, že hnědý dostane pod stromek nějaké ostřejší uždění, protože měl tendence se nechat špatně vodit v parkuru. Connor ho dokázal utáhnout, ale já tolik síly neměla. Nicméně teď byl jak vyměněný a já přemýšlela, jestli na to měl vliv, že po náročném týdnu měl teď před honem kvůli nemocnému Oliverovi flákačku. Jakmile přišel přechod do kroku stačilo zasednout společně s jemnou zádrží. Zase jsem si ho srovnala a hleděla dopředu, kde grupa opět vstupovala do lesa.
Tentokrát byla cesta užší, nad hlavami jsme měli až nebezpečně hodně větví a stromy tu rostly blízko sebe. Skláněla jsem se nad krkem a sledovala zem kvůli kořenům. Sluníčko se moc mezi stromy nedostalo a po lehkém zapocení jsem cítila, že mi začíná být už trochu zima. S nadšením jsem tedy uvítala, když jsme se vynořili na malé louce uprostřed níž byly zasazené jednoduché skůčky. Pohledem jsem si měřila skok skládajícího se z kavalety a dvou gum. Lot se pomalu dal opět do klusu. Všichni trošku vyčkávali, aby měli na skok dostatečný výhled a já mezeru mezi námi a Kitty ještě trochu zvětšila. "Klid jo." Pískla jsem, protože hnědý pohodil hlavou, když jsem ho poloviční zádrží požádala o zkrácení kroků. Nelíbilo se mu to, ale to měl kulihrášek trochu problém, protože já jsem se nehodlala smířit s tím, že by to neudělal. Dosedla jsem tvrději do sedla, víc dozadu a pomalu. Pohrála otěží, pevněji stiskla prsty a podržela ho opět sedem. "Tak je dobře." Kývla sjem a už koukala přímo na překáčku. Tempo bylo pomalé, ale pěkně hnané přes záď. Dva kroky před jsem dosedla a jen stiskla holeně v cvalové pobídce. Díky shromážděnému tempu v klusu naskočil Dek pěkně nahoru, udělal jeden cvalový z nějž se pak odrazil na skok. Mohutně jsem ho podpořila holení, protože jsem moc dobře věděla, že s tím jak nerad zvedá nohy nad malými skoky by mohl překážku pobořit. Takhle se tedy dokázal správně zvednout nad skok. Jen zlehka jsem nadzvedla své pozadí o stehna a opřela ruku o krk. Za překážkou následovala pobídka, aby od ní odcválal. Zdál se mi teď za skokem takový zabržděný, nechtělo se mu moc cválat za. Díky tomu, že koně před námi už klusali zpátky do útrob lesa nemohla jsem ho víc procválat, proto jsme přešli přes poloviční zádrž do klusu a jakmile jsme vjeli mezi stromy tak i do kroku. O něco jsem povolila otěže, aby si Ron zase protáhl záda. Cesta se trošku rozšířila a někteří jezdci dokonce jeli vedle sebe. Trochu jsme si odfoukli, než se začala pěšina zvedat do mírného svahu, a tak jsem začala zlehka sbírat otěž, aby se měl kdyžtak do čeho opřít, zvedla zadek ze sedla a dívala se nahoru. Dek zabral pořádně zadky a valil si to nahoru zatímco já se snažila vydržet ve stehenním sedu.
S hlasitým oddychnutím jsem dosedla zpátky, když jsme se dostali až nahoru. Otěže jsem pomalu začala zase zkracovat, mířili jsme na užší pěšinu do hlubší části lesa a Liška nás opět zvala do zaklusání. Pohrála jsem si, aby byl živý v koutku, dostal se do kontaktu s mou rukou a vyklenul záda. Trošku jsem si ho poloviční zádrží dostala pod sebe a teprve potom jsem udělala sedem "místo", stiskla holeně. Valach vyklusal krásně přes hřbet. Promáčkla jsem otěž, aby žvýknul a začala se pěkně pravidelně zvedat v rytmu. Netrvalo dlouho než se před námi objevil další ze skoků. Jednalo se o kmen stromu. Mohl mít takových 70 centimetrů, nijak zvlášť široký, rovný. Pěkný skok, uvidíme, co na něj valach. Koně před námi začali jeden po druhém nacválávat. Připravila jsem si valacha na přechod. Zasedla jsem, váha lehce vzad, stiskla zadek, stehna i holeně okolo boků a rukou nevyšla vstříc pohybu. Došlápnul víc pod sebe, zvednul se na předku a těsně po tomhle manévru přišla cvalová pobídka. Tentokrát se zatížením levé strany. Valach naskočil pěkně ochotně, připobídla jsem si ho pravou holení, trochu podržela ruku, takže se nerozletěl dál po předku ale naopak se mi posbíral pod ruku a zadek s cvalovými skoky nahoru. Sledovala jsem jak se přes kmen přehoupává poslední ze "smečky psů" a za nimi i Asie, která odskočila jak na pérkách a já se musela opravdu držet, abych neprskla smíchy a nenechala hnědého vyvalit dopředu. Byla řada na nás. Deku zvednul hlavu, ostřil si na skok. Prošlápla jsem patu, vrátila lopatky, držela narovnaná záda a přizvedla si ruku. Holeně jsem nechala dýchat s koněm. Hnědák cválal s energií zadních nohou přímo na skok, nekroutil se, směřoval přímo. Pobídla jsem ho do posledního kroku, zvedla se společně s pohybem, zapružila v kotnících a kopírovala tělo koně. S doskokem se vrátil i starý známý Deki, který se rozběhnul dopředu plný energie a ačkoliv jsem ho stačila docela rychle spacifikovat přes poloviční zádrže, jednou tam pěkně vypálil zadky. "A já už se bála, že budeš celou dobu hodný." Zasmála jsem se.
Kus za skokem se opět přešlo do kroku, koníci hlasitě odfrkávali, mezi jezdci zavládl živý hovor a všichni byli nejspíš spokojení, že zvládli zkoušku v podobě prvního pořádnějšího skoku. Cassie nám ale nedávala moc času na vydechnutí, vedla nás totiž dolů z kopečka. Zaklonila jsem se v sedle, holeněmi zklouzla mírně dopředu, abych měla lepší stabilitu, ale stále jimi objímala jemně boky, otěže nechala napnuté a ruku mírně přizvedla. Pomalu a v klidu jsme překonali i svažující se cestu a když se celá grupa dostala opět na rovnou cestu, naklusalo se. Přistavovala jsem si valacha, přesedala a hlavně pořád dbala na to, aby mi šlapal přes záď. "Cval!" Ozvalo se předemnou, poslala jsem zprávu dozadu a připravila se na následující vycválání. Šlo se z pravotočivé zatáčky, naskočení vpravo pro něj tedy nebyl žádný problém. Po vycválání jsme zůstala chvíli sedět, poloviční zádrží jsem ho totiž sbírala, protože ho předchozí skok docela solidně rozparádil a on teď měl tendence brát to torpédově vpřed. "Hooou.." Pomáhala jsem si i hlasem, před námi vytanul další skok. Nizoučký křížek z větví. Tak jestli tohle neproletí, tak si snad i zatleskám. V hlavě jsem slyšela Jasona, který mi radil, že před malými skoky ho musím hodně posadit na prdel a zkrátit ať musí dojít po a vyskočit nahoru. Víc jsem do Rona sedla, obejmula ho holení, stiskla pevněji otěže, ztuhla v bedrech. Kopyta duněly o zem, cítila jsem jak s kůň podemnou zvedá. Takhle nahoru jsme cválali naposled, když jsme skákali pěkných pár desítek centimetrů nad metr, což bylo pěknou dobu zpátky. Hnědý se opět díval na skok, držela jsme ho pořád ve stejném tempu, v duchu si už počítala, pak přišla pobídka. Odrazil se od země, zvedla jsem se, ruku posunula po krku, dívala se dopředu. Vyskočil správně nahoru. Překážka zůstala nepočkozená a úkol byl tím pádem splněn. Po doskoku jsem ho nechala malinko zrychlit, ale ne rozvalit po předku, sestavení jsem si pořád hlídala. Přes klus jsme následně přešli do kroku, kdy jsem ho zase nechala si vytáhnout krk za otěží a trošku jsem si povolila nohy, když jsem je na chvíli vykopla ze třmenů.
Z louky jsme se přesunuli opět do lesa, kde nás Liška vedla po uzounké cestičce, kterou jsme mohli následovat nebo se zatoulat trochu mezi stromy. Ještě chvíli jsme nechala jít Dekundu vytaženého s nosem u země, pak jsem si ale nakopla třmeny, pobrala si ho zase zlehka a pustila se mezi stromy. Ohýbala jsem si ho kolem jednotlivých kmenů, jak jsem potřebovala a nezapomínala chválit. Pak jsme se vrátili zase na cestu, vyšlápli si kopeček a nahoře za lištičkou opět naklusali. Tentokrát do takového pomalejšího, houpavějšího tempa. Cesta před námi skrývala i vodní příkop. Koně vepředu se zase pomalu pustili do cvalu. Gentleman vepředu ukázkově přidupl a Cassie se tak tak udržela v sedle. Pěkně začínáme. I já nechala valacha vycválat. Od Mastera jsme měli naprosto ideální rozestup, na takové tři koňské délky. Dek v první chvíli cválal ideálně, dlouhé cvalové skoky, ale nespěchal a pak jak když do něj střelí najednou to odpálil. Takové z 0 na 100. Utrhnul se mi od ruky a já udělala chybu, když jsem myslela, že ho ještě zbrzdím, když zasednu. Protože to se mi samozřejmě nepovedlo a díky ultrasuprrychlému tempu to valach odpálil až neuvěřitelně moc z dálky a já měla smrt v očích. Samozřejmě mě vytáhl za sebou. Nevím jak se to povedlo, ale doskočil opravdu až za vodu. Já skončila o něco před sedlem a když valach ihned po doskoku dvakrát vypálil zadky nahoru neměla jsem šanci se udržet a dvě sekundy po tom, co mi tam vsadil i ten druhý už jsem cítila nepříjemně tvrdé setkání se zemí. "Kuu*vaaa!" Zařvala jsem dost hlasitě aby to slyšela celá grupa a honem rychle se zvedala. Kolem mě cválali koně a já se snažila kulhajíc odpravit někam dál hledajíc svého koně. Celý lot se snažil co nejrychleji zastavit ať už byli před nebo za potokem. Hnědý trotl teď lítal kolem skupinky s liškou, psi a masterem dokolečka, vesele sebou mrskal do vzduchu a všichni na něj hleděli. Já se pomalu rozhodně vydala napříč pěšinou chytit svého postiženého mustanga. Předtím jsem samozřejmě musela sebrat bičík, který jsem upustila, trochu jsem se oprášila a už teď věděla, že celý levý bok budu mít zítra pěkně fialový. Když jsem kráčela všichni mlčeli. Dekameron se mezitím už stihl zastavit a teď na mě koukal, jak si to k němu mířím, otěže mu volně plandaly na krku, třmeny jakbysmet. "A o tobě říkaj, že jsi parkurák." Mrmlala jsem a natáhla pravou ruku dopředu. Rozešel se ochotně ke mně. Čapla jsem otěže, přejela mu po krku, obhlídla vybavení a pak se vyšplhala do sedla. Přesně v tu chvíli se spustil smích, který patřil z jedné strany směčce psů, z druhé westerňáků a pak směť hlasů, kteří se ptali jestli jsme v pořádku. No a pak tu byl jeden. "Vyřídíme si to u soudu." Mrkla na mě Kitty společně se svým zlověstným úsměvem. A doprdele.
Po malém extempóre jsme se opět seřadili do lotu a vydali se od osudného "skoku" dál. Klusem jsme se dostali až na další louku, kde pro nás byly opět připravené skoky za nimiž čekali v povozech nasáčkovaní hosté bez koní. Dvě varianty - buď křoví, které mohlo mít okolo metru nebo balíky slámy, anebo jste skákat nemuseli vůbec, že. Chvíli jsem přemýšlela. Ale pak jsem se rozhodla, že si spravím chuť na křoví. Jasně, mohla bych si jí spravit i na balících slámy, ale jako správný parkurák mám tak trochu skvrny na mozku, které trochu brání rozumnému uvažování. A tak jsem začala připravovat hnědého na další skok, který musíme přejít ukázkově.
Jakmile koně před námi začali cválat počkala jsem chviličku a pak i já hnědého vyslala do cvalu. Byl rozjetý narval se mi do ruky. "Hele, frajere!" Houkla jsem výrazně. Sedla jsem, holení zatlačila proti ruce, takže neměl jinou možnost, než si naběhnout do otěže a já ho tak mohla zvedout a ohlídat si tempo. Došli jsme sebevědomě až pod skok, pobídka a pak následování pohybu. Rovná záda, držím se stehny a holeněmi, ruka posunutá po krku, nabídnutá otěž, pohledem mapuji terén za skokem. Za pár sekund jsme na druhé straně. Zvedla jsem se do stehěnního, dostatečně daleko od skoku jsme odcválali a pak klusem zamířili dál až na loveckou louku. Tam jsme přešli do kroku. Mělo se jít skákat. Povolila jsem otěž a obhlížela skoky. "Karkuloooooooo!" Ozvalo se přes celou louku. Connor. Podívala jsem se na něj svým vražedným pohledem. "CO jdeš?" "Oxer." Houkla jsem zpátky a vedla valacha směrem ke skupince kluků, kteří obhlíželi skoky. "Vy taky?" "No my s Jasem jo." Kývnul Conn. "Adam nejde prej nic, ten už tam krokuje a já s Damonem si přejdeme čtyřku. Co jdete vy?" Podíval se směrem za mě Bíleček. Šli k nám totiž westerňáci. "Já nic, dneska je na něj toho skákání až až." Usmál se Jake. "Jsi v pořádku?" Podíval se na mě. "Jasně, jen jí teď nebudeš moct plácat chvíli po zadku." Connor. "Abych neplácla tebe, vole." Prskla jsem. "My taky nejdem nic, ale kouknem kolik z vás spadne." Usmíval se Sam. "Tak koukej." Ušklíbla jsem se, na otěžích si udělala suk a ze zastavení valacha naklusala.
UDĚLALI JSME SI PŘED SKOKY VELKÝ KRUH. VNĚJŠÍ OTĚŽÍ JSEM HO ZARÁMOVALA, ŽIVOU VNITŘNÍ HO DOSTALA NA PŘILNUTÍ A ZE SHROMÁŽDĚNÉHO KLUSU S AKCÍ ZÁDĚ JSME VYCVÁLALI. KRUH JSME JEDNOU OCVÁLALI, ABYCH SI HO POŘÁDNĚ ZPRACOVALA, PROTOŽE SE UŽ JEDNALO O POŘÁDNÝ SKOK. TEĎ JSEM SI PŘIPADALA JAK V TÉ PÍSNIČCE "ALL EYES ON ME". VŠICHNI NA NÁS HLEDĚLI. JAKMILE JSEM MĚLA POCIT, ŽE JE VALACH DOBŘE ZPRACOVANÝ A ŠLAPE SPRÁVNĚ PODEMNOU ZAMÍŘILI JSME NA OXER. ZATÍM V KLIDU PĚKNĚ CVÁLAT NAHORU, HOLENĚ NECHAT DÝCHAT S KONĚM, RUKA NAD KOHOUTKEM PEVNĚ, ALE JEMNĚ SVÍRAJÍCÍ OTĚŽE. PATA DOLŮ, ŠPIČKY ZAVÍRAJÍ KOLENO, ZÁDA NAROVNANÉ, RAMENA VZÁDU. OBA JSME HLEDĚLI NA SKOK, RUKOU JSEM ZŮSTALA, ALE HOLENĚ JSEM STISKLA. PŘES OTĚŽ DEKAMERON PRODLOUŽIL KROKY. TAK TO BYLO SPRÁVNĚ. NABÍDLA JSEM OTĚŽ. NEPOBÍZELA JSEM DOPŘEDU, ALE JEN JSEM DRŽELA NOHY NA MÍSTĚ VOLNĚ SE OTÍRAJÍCÍ O BOKY KONĚ. POBÍDLA JSEM DO POSLEDNÍHO KROKU, ABYCH HO PODPOŘILA V ODSKOKU. PAK JSEM UCÍTILA MOHUTNÉ PODSAZENÍ ZADNÍCH NOHOU A SPOLEČNĚ S MASOU KOŇSKÝCH SVALŮ JSEM SE ZVEDLA ZE SEDLA. RUKU JSEM POSUNULA PO KRKU NAHORU SPOLEČNĚ S TÍM JAK JSEM POSOUVALA SVOJE TĚLO, OPÍRALA SE O STEHNA, ALE HOLENĚ POŘÁD DRŽELA PEVNĚ KOLEM POKŮ, ABYCH MI NOHY NEUJELA VOLNĚ DOZADU, TŘMENY NAŠLÁPLÉ A POHLED UPÍRAJÍCÍ SE NA KROUŽEK ZA KTERÝM JSEM POMALU NATAHOVALA PRAVOU RUKU. BYLI JSME PŘÍMO NAD SKOKEM A POMALU JSME KLESALI DOLŮ K ZEMI, KDYŽ SE OZVAL ZVUK TRHANÉ LEPENKY. KROUŽEK JSEM SEVŘELA MEZI PRSTY, PODSUNULA HOLENĚ, ZADEK VRACELA POMALU ZPÁTKY DO KOŽENÉHO SEDLA. DOSKOK MNOU TRHNUL, VYMRŠTILA JSEM SE ZPÁTKY DO STEHENNÍHO SEDU, CHYTLA SE OTĚŽÍ A ZA SLOV CHVÁLY ODCVÁLALA S HNĚDÝM DÁL...
Takže kroužek byl mnou ukořistěn, já ho plná nadšení předala Kitty, ukázala hochům samolibý úsměv, rozvázala otěže, vyklusala hnědého vytaženého dopředu-dolů na zahozené a když jsem ho i vykrokovala, seskočila jsem ze sedla. Našli jsme Kitty se Sijkou, které zastavily opodál, já si přebrala otěže vrané a ona že zaběhne pro věci. Mezitím jsem já držela dva koně a Asie pojala podezření, že na druhé straně louky je zřejmě něco zajímavějšího a my se tam musíme jít nutně podívat. No a Dek zas chtěl jít na úplně opačnou. Velká sranda. Myslela jsem, že se zrzky snad nedočkám. "Až budeš chtít příště podržet koně, ujisti se že to není nadupaný torpédo." To mě zas pošťouchla ona a hodila po mně naše věci. Začala jsem tedy hnědáčka oblékat do bederky, nasadila jsem mu i ohlávku, za vazák ho uvázala u nedaleké větve a uzdečku pověsila na větev vedle. Došla jsem koním pro vodu, aby si trošku lokli a zase našla Kittunu, která mi ochotně nabídla pití. Společně jsem začali rozebírat průběh honu, povedené i nepovedené skoky a já trošku škemrala o odpuštění trestu. Jako Master, ale byla Kitty neoblomná. Něco jsme popili, snědli, pak jsme každá strávila chvíli času s klukama a najednou byl čas se vrátit zase do sedel. Nachstala jsem hnědáčka pro další cestu, nachystala sebe a zanedlouho už jsme zase na zahozené otěži kráčeli směrem od lovecké louky vstříc druhé etapě honu.
Stejně jako na začátku jsem na Dekamerona nespěchala. Vytáhnout a protáhnout záda, uvolnit a pak až na přilnutí a vyklenout. Dostali jsme se do úseku, kdy jsem musela hledět pěkně dolů valachovi pod nohy, pobízela, aby zvedal nohy a oddechla si, když se cesta zase zpravila. Liška po nás znovu chtěla naklusání. Valach se mi snažil trochu narvat do ruky. "Přestaň!" poloviční zádrž, vyčkala jsem a pak jsme naklusali. Začala jsem se zvedat, podržela si ho a pravidelně přesedal a přistavovala. Zase se začal snažit. Vyklenul hřbet, podšlápnul zadky, našel si přilnutí a vyšlapoval po cestičce jak jsem ho vedla. "Tak je nejhodnější." Podrbala jsem ho a když se před námi objevil kopec, zvedla jsem se ze sedla, opřela ruku o krk a zvedla se o stehna. Valášek klusal krásně dopředu, natahoval krk a už lehounce funěl. Projeli jsme kolem malebné chaloupky až k louce, kde byl další skok. Kmen směrem z kopce. Rozhodla jsem se Rona pošetřit a tak jsem následovala Kitty s Asií a společně s nimi jsme se vydali kolem skoku. Sešli jsme kopec, kde jsme udělali smyčku a opět se objevili u chaloupky, kde jsme přešli v krok. "Pašáák." Podrbala jsem ho.
Dostali jsme zase pauzu pro vydechnutí, nechala jsme volnější otěže a začala si je pobírat až když jsme se dostali na louku. Ohlédla jsem se přes rameno. nebyla jsem jediná, kdo si myslel, že právě tady zazní ono halalí. Koně napětí postřehli, proto bylo naklusání trošku adrenalinové, ale zanedlouho se všichni uklidnili a Cassie vepředu vycválala. Opět si pomůžu poloviční zádrží a pak ho nechám naskočit pěkně nahoru, v klidu. Nenechám ho rozvalit, zvednu se ze sedla a hledím k blížícímu se skoku. Sednu zpátky do sedla, "napobízím si ho do ruky" tedy jinak ho zkrátím přes poloviční zádrž. Natahuje přední nohy, vyskakuje do vzduchu. Kroky ke skoku mu vvycházejí ideálně. Odrazíme se v příhodném místě a já se nechám jeho pohybem vést. Moc dobře vím, že mu můžu maximálně věřit, tedy pokud mu zrovna nerupne v bedně, dkyž skáčeme vodu, že Ale to byla i moje chyba. Moc jsem zaspala a nedávala pozor. S lehkostí přistaneme na druhé straně, nad skokem byla váha vlevo, proto i cval od skoku je na levou nohu. Pašák je to. Stejně jako grupa za námi přejdeme do kroku a už už bych povolila otěže, když vzduch prořízne ostrý Adamův hlas: "HALALÍÍÍÍ!" Je to stejné jako každý rok. Setina sekundy, kdy se zastaví veškerý pohyb, pak někdo pomalu pootočí hlavu a najednou se ozve odevšad povzbudivý křik. Přesouvám nohy do cvalové pobídky, téměř zuřivě tisku. "Jeď!!" Mlaskám, předkláním se a cítím jak se valach mohutně odráží zadníma nohama. Předky vystřelí dopředu, natáhne je jak nejvíc mu to jeho tělesné proporce dovolí, zvednu zadek ze sedla, ruce posouvám po nataženém krku dopředu. Prolítneme kolem vrané klisny. Kolem uší mi píská vítr, cop zuřivě bouchá o moje rameno, do plic se mi nedostává dostatek kyslíku. Pouze letíme dopředu, zuřivě, s ohlušujícím dusotem kopyt o zem, společně s hlasitým oddechováním a za úderů srdce, kdy se to moje tak zoufale snaží sladit rytmus s tím jeho. Oči mi slzí, tisknu se těsně nad krkem, cítím pod sebou napínané svaly. Oba máme jeden jediný zrzavý cíl, který vlaje na rameni Cassie...
Koně rozjařené z dostihu byl trošku problém zastavit, ale když se tak stalo zase jsme se všichni seřadili a pokračovali dál. Nechali jsme všichni volnější otěže s tím, že koníky vydýcháme. Prošli jsme lesem až k pastvině plné krav, nebo jak asi správně zmínila Kitty, mladých býčků. Ti se k nám rozběhli. Hnědý nejistě ustopil do strany a natočil hlavu k těm stvořením. Rozšířil nozdry, našpicoval uši a pořád kráčel směrem dál od pastviny. "Dobrýý.." Pískla jsem a hladila ho po krku. Jeden z nich dokonce zabučel na řehtající Asii. To jsem myslela, že půjdu ze sedla podruhé, protože Dekíno velice mohutně odskočil do strany. "Notáák. Hrdino, dobrý to je." Pobídla jsem dopředu, pohladila ho po krku, trošku posbírala otěž a za ostatními jsme naklusali.
Z klusu se pak přešlo ještě do cvalu a zamířilo se k poslednímu skoku dne. Zhruba 50 cm vysoký skůček. Zase jsem si ho musela pořádně shromáždit, aby nám skok nezbořil a překonal ho jak má. Pořádně jsem ho pochválila. Kus jsme ještě vyklusali na zahozené, nakonec jsme vykrokovali až na Florestu. Projeli jsme branou.