bloodye+dekameron: "Můžu s tebou na letiště?" Poskakovala jsem rozpustile vedle Jasona, který zrovna ukládal lopatu do nářaďovny. "Je to tak strašně nutný?" "Pojítko se starou Florestou bude vždycky důležitý." Ušklíbla jsem se. Trenér mě sjel pohledem, potom se zhluboka nadechl: "V tomhle mi ale do auta nepolezeš." Zazubila jsem se a ještě než stihl něco dodat už jsem letěla na koleje se převléknout do něčeho čistého...
O deset minut později jsem už seděla na sedadle spolujezdce luxusního Volva a pozorovala Jase, jak strká klíčky do zapalování. "Jsi strašně neodbytná, víš to?" "Dost dobře." Přikývla jsem a nepřestala se usmívat, auto se pomalu rozjelo.
Viděla jsem je už z dálky. Šli k nám. Damon takovým tím jeho obvyklým stylem chůze, kterým dával jasně najevo, co mu celý svět může a Adam se širokým úsměvem, který snad nikdy neodkládal. Takhle zdálky se zdáli jakoby se nic nezměnilo, ale čím víc se blížili tím víc jsem si všímala jak oba dospěli, alespoň fyzicky, a byla jsem překvapená, jak moc pro mě tohle poznání bylo bolestné. Už to byla taková doba, co odešli...
Myšlenku jsem ale nestihla rozvinout, protože Adam právě položil tašky na zem a rozpřáhnul ruce. "Bloody!" Zachvíli už jsme se objímali, tak jak se sluší u přátel, co se neviděli dva roky. "Stýskalo se mi po vás.." "Ale, ale, Razpunzelo, nebudem tu ronit slzy." To byl Damon. "Tak jednak, Razpunzela je ta, co měla desetimetrový vlasy, ne červený, na což nejspíš narážíš. A druhak, nežárli, už jdu na tebe." Vklouzla jsem i do náruče druhého chlapce. Ten nejdřív dělal, že jsem se ho slovy dotkla a on mě tedy rozhodně objímat nebude, ale pak pookřál. "Pusu máš pořád stejně prořízlou." Slyšela jsem jak se usmívá. "Měla jsem nejlepšího možnýho učitele, viď." Žďuchla jsem do něj a pak už nás začal trenér popohánět k autu....

Od doby co ty dva přijeli jsem se pořádně skoro nevyspala. Společně se "ztracenou sestrou" Karin jsme trávili čas, kdy jsme se nemuseli motat kolem koní někde zašití a probírali, co se dalo. Tedy Adam s Karu byli pak v jednu dobu dost separé, takže já zůstala na Damona.
Bylo už po večeři a my, i přes tu zimu co vládla, seděli venku. Byla jsem přikrytá valachovou termodekou a můj společník v ruce mačkal papírovou krabičku. Sledovala jsem jak pomalu vytáhl jednu nikotinovou tyčinku a vložil si jí do úst, pak škrtnul zapalovačem a labužnicky popotáhl. Koukala jsem jak vyfukuje kouř. "Já zapomněl. Nevadí?" Podíval se skoro omluvně. "Nikdy ses neptal..." Usmála jsem se a víc se zachumlala. "Takže si zase začal, jo?" Nadechla jsem se k otázce. "Jak vidíš.. Když jsme se vrátili do Ameriky potřeboval jsem nějak zabít čas." Takže zabíjíš sebe? Napadla mě rýpavá poznámka, ale nakonec jsem jen pokývala hlavou. "Hodně se tady toho změnilo, co? Máš pořád toho kavboje nebo to skončilo dvěma návštěvama? Povídej mi něco, sama nejlíp víš, že já v tom moc dobrej nejsem." Znovu potáhl z cigarety. "Vlastně se to tady celý převrátilo vzhůru nohama. Je to jiný než jste to znali, celý. Ale nestěžuju si, jen už nejsem tak dravá, jak jsem bývala... A s Jakem jsme spolu pořád. Teď navíc dost aktivně. Třeba léto jsem strávila skoro celý s ním, dost výletujem a vůbec, přijede na Huberta i s tvým oblíbeným kámošem od westerňáků." Nachvíli jsme se oba zasekli při vzpomínce na to léto. Tehdy byly věci o dost jednodušší...
"Takže budem s pankáčem zas měřit síly.. teď mu to už natřu." Kýval hlavou a pak se najednou rozpovídal. O všem. O životě, o koních, o holkách, o bráchovi a všechno to plynulo a my si povídali dokud z nás nebyli kostky ledu a ještě potom když jsme se přesunuli na pokoj hostů, kde se k nám připojili i ty dva. Spát jsme šli nad ránem...

Budík zazvonil. Hrozně jsem si nadávala, že jsem alespoň dneska nešla spát dřív, ale nešla jsem, a tak jsem teď seděla na posteli, mžourala kolem sebe a byla naštvaná. Kitty se zavrtěla. "Vstáváme." Zamručela jsem a pomalu vsunula nohy na zem. Bylo po šesté, takže času dost, pokud nejste jako já...
Dala jsem si sprchu, abych se probrala, navlékla se do tepláků, mikiny, vyčistila si zuby a pustila do koupelny Kitty. Já se přesunula ke kosmetickému stolku, kde jsem na sebe napatlala trochu šminek, aby se mě všichni nelekli a pokusila se o nízký drdůlek, který jsem stáhla ještě síťkou používanou většinou při drezurách. Docela to šlo. Zrzka už šla taky do finiše. Obě jsme se nazuly do tenisek, navlékly bundy a zatím bezeslova zamířily po tmavém dvoře, který osvětlovaly pouze lampy, do stáje.
Pár dušiček už tu bloudilo a obstarávalo svoje svěřence, mě to čekalo. Koně byli trošku nervózní, takhle ráno se tu většinou nic moc nedělo. Hnědý měl nos prostrčený mezi mřížemi. Ten moc dobře věděl, že se chystá nějaká akce a jako obvykle byl plný nadšení a života. "No ano, broučku, bude zábava." Nejistě jsem se usmála, když jsem viděla, jak moc je akční... Sice měl v posledních týdnech práce dost, jelikož jsme začali už trénovat s Oliverem a Érotem, ale dneska se zdálo, že včerejší dávka sport müsli nebyl úplně tak dobrý nápad. Box jsem zatím neotvírala, jen jsem ho podrbala skrz mříže na čumáku, odložila si u něj bundu a pokračovala do krmivárny.
Tam teprve bylo rušno. Všichni pobíhali od jednoho kontejneru k druhému a pak zase zpátky. Já byla ráda, že jsem si směs nachystala už večer, takže teď jsem si akorát vystála frontu na vodu, kterou jsem zalila Dekovu snídani, promíchala a donesla mu jí. Ukázněně počkal, než mu jí vyklopím do žlabu a pak se na ní vrhnul. Kbelík jsem vymyla, dodala mu seno a sama se vydala nahoru do jídelny.
Jako před každým Hubertem byl pult jídlem přeplněný. Když jsem se rozhlédla po místnosti většina studenstva seděla nervózně jen o hrnku čaje a suchém rohlíku, obličej bílý jako stěna a hovoru bylo slyšet poskromnu. To by ale bylo, aby se do toho nevložila Bloodye. S chutí jsem si na talíř začala nandavat milované vafle, zabavila si rovnou jednu nutelu, do mističky nahrnula kopu koleček banánu, nalila si velký hrnek kafe a zamířila ke stolu, kde už seděla Kitty i Karin. Obě potichu. "Jak si tohle můžou nechat ujít nechápu..." Kroutila jsem hlavou a už jsem si mazala první vafli pořádnou vrstvou lískooříškové pomazánky. Karin se na mě zhrozeně podívala, Kitty se jen napila kávy a v tu chvíli vešla grupa chlapců. Na pult se sesypali jak kudlanky a nechali za sebou jen zbytky. S přetékajícími talíři k nám zamířil Connor, Nate, Sebastian, Adam i Damon, který vypadal podivně dobře naladěn. Nepamatovala jsem si kdy by si sám od sebe sednul ke stolu, který byl tak moc obklopen společností. A navíc. Od kdy byli sakra s Nathanielem kamarádi?! Moc dobře jsem si pamatovala doby, kdy o něm Damon mluvil jako o "privilegovaným nafrněným červovi, co hovno umí". Všimnul si mého nedůvěřivého pohledu a jen pokrčil rameny. S úsměvem. Já dneska nic nechápu už...
Na snídani nás navštívil i Oli, který byl na smrt nemocen - rýmička - a proto se nemohl zúčastnit letošního honu. Všechno probíhalo ve skvělé atmosféře, všichni klábosili, smáli se a ládovali se dobrotami tety Sue. Hubert očividně zceluje.
Po snídani jsme se každý musel rozutéct ke svým koním. Dekameron měl už také po snídani, od které měl celý nos, takže jsem si hned došla namočit houbu a ačkoliv se mu to ani za mák nelíbilo, omyla jsem mu špinavý nos a tlamu. "Čuně." Pobrukovala jsem a sklonila se abych mu mohla odmotat bandáže z nohou. Ledabyle jsem je pak nacpala do tašky na boxe, sundala mu i stájovou deku a vytáhla kartáče. Už večer jsme ho nablýskala, takže teď jsme ho jen tak přejela, vybrala mu z kopyt a trošku hřbílkem rozmasírovala. A aby se opravdu rozproudil krevní oběh, uvolnily se ztuhlé svaly a záda se připravila na zátěž, skočila jsem do sedlovny pro masážní dečku.
Tohle hnědý miloval, dala jsem mu druhý program, který měl připravit svaly na zátěž a on slastně podřimoval zatímco já z copánků na hřívě dělala bobánky. Deki byl úžasně klidný i přes to že kolem boxu mu nonstop proudili lidi, on si totiž užíval svojí masáž. Dopleteno jsem měla během deseti minut. Masáž je na třicet, takže jsem valáška jen zavřela a vypadla do sedlovny.
Narváno. Jak jinak. Ovšem bojovala jsem statečně a našla si dost prostoru abych se mohla převléknout. Před honem jsem dlouho zvažovala jaké že rajtky si to na dnešní den navléknu a dlouhou dobu vyhrávaly ty bílé, lae pak jsem zapojila zdravý rozum, uvědomila si, že bych klidně mohla skončit někde pod skokem a dostaňte bláto s trávou z bílého. Takže jsem stáhla z ramínka nažehlené hnědé a začala se do nich pomalu soukat. Následně jsem si navlékla i bílé závodní triko, podkolenky, vytáhla jsem vysoké hnědé boty, které jsem dostala minulý rok od Ježíška, hodila přes sebe ještě lehkou mikinu a červeno-bílé závodní sako společně s kloboučkem jsem si hodila přes ruku.
Sako i s kloboukem jsem hodila přes sedlo, které už bylo pečlivě s ostatními cajky nachystané na mobilním stojanu. Jen jsem rychle překontrolovala, že je tam opravdu všechno, sebrala igelitku v níž byla naskládána jak bederka, moje bunda tak i ohlávka s vazákem. S tím jsem se vydala ven na dvůr, abych to uložila do kufru auta.
U auta stála Sue, která v rukách třímala desky a snažila se poradit každému z dezorientovaných hostů, co k ní mířili. "Máš toho letos hodně, co?" Nadhodila jsem, když jsem naskládala tašku na ostatní v již přeplněném kufru. "Ani se neptej..." Kývla hlavou. Ráda bych jí pomohla, ale v tu chvíli jsem už zahlédla dobře známé auto s hengrem, které právě projelo bránou. "Utíkej." Usmála tetička s pochopením a já dlouhými kroky zamířila k místu, kde auto zaparkovalo. Z dveří spolujezdce vystoupil ten, na kterého jsem čekala. Nejdřív se protáhl a pak se začal rozhlížet kolem. Trvalo mu pár sekund, než mě zahlédl. Se širokým úsměvem mě stiskl v náručí a políbil na temeno hlavy. "Ahoj." Zašeptali jsme téměř současně a pak se na jeden krok od sebe odtáhli. Jacobovi hrál na tváři jeho obvyklý široký úsměv, v očích mu jiskřilo a zpod kapuci mu vykukovala rozčepýřená ofina tmavě hnědých vlasů. "Tak rád tě zase vidím." Přitáhl si mě na okamžik znovu, pak totiž vylezl Sam a to by bylo aby Pankáč nezačal zase něco plácat. Přátelsky jsem se objala i s ním a pozdravila zbytek hochů, kteří se také vysoukali z auta. Chtěla jsem s Jakem trochu pobýt, ale nebylo času nazbyt. Musela jsem jít už taky cajkovat, takže jsme stihli jen letmý polibek s tím, že se uvidíme všichni na nádvoří a já pak poklusem zamířila za tím svým druhým popletalem.
Rony, kterému skončila před nějakou chvilkou masáž, už byl zase plný energie a podupával v boxe samou nedočkavostí. Letos si závodů, ani akcí, moc neužil a očividně mu to chybělo. "No, no, klídek, hochu." Pískla jsem a sundala mu ze zad masážní dečku, kterou jsem hodila na mobilní stojan. Z něj jsem následně sundala červenou dečku z "America" sady a hodila mu jí na záda společně s hnědou gelovkou. Na záda přišlo ještě naše speciální hnědé sedlo. Už jsem se těšila až do něj zase napasuji svoje drahé pozadí. Podbřišník jsem pouze opatrně shodila, ale nezapínala. Předtím jsem totiž valáška nauzdila, nezapomněla jsem na čabraku, a pozapínala popsák do sedla. Očko martingalu jsem pak navlékla do podbřišníku, který jsem zapnula na třetí dírku sedla a vyvedla hnědého do uličky. "Stojíš." Přikázala jsem mu a sáhla po kamaškách s botkami, kterými jsem ho ještě "obrnila". Sama jsem si na nohy nandala malé šporničky, navlékla se do závodního saka, na hlavu připevnila klobouk, který jsem, stejně jako minulý rok, opatřila ještě sponkou, aby nespadl. Navlékla jsem si na ruce rukavice, skokový bič zatím umístila pod bočnici sedla, uchopila lehce otěže a s mlasknutím jsme se vydali do toho zmatku panujícího venku...
Dekameron zvednul hlavu, našpicoval uši a začal mručet jako obvykle, když se kolem něj dělo něco zajímavého. "Hoodný." Pohladila jsem ho po napnutém krku a pokusila se ho zastavit s tím, že se vyhoupnu do sedla. Jenže první problém nastal už předtím, když jsem dotahovala podbřišník a sundávala třmeny. Hnědý nebyl sto stát. Začal se točit, poodcházet směrem ke koním. "A já doufala, že tohle už máme za sebou..." To bude dneska sranda. Rázně jsem na Rona houkla, zastavila ho, počkala dokud se neuklidní, pak ho pochválila a vyhoupla se nahoru. Pokus o rozejití jsem zarazila téměř ihned, stihnul sotva nakročit. "No nebudeš to dělat." Porovnala jsem se v sedle, nakopla oba třmeny a rozhlédla se kolem. Všude bylo hrozně narváno. Zhruba deset metrů od nás byla banda kavbojů. Jake měl dneska premiéru v sedle Bacardiho. Světlý hnědák působil poněkud vyjukaným dojmem. Jacob si ho koupil loni v létě jako čtyřletého quartera, kterého právě začali obsedat. Za rok a půl s ním udělal spoustu práce, valach teď zvládal základní westernovou práci s naprostým přehledem, ale na tak velké akci byl poprvé, měla za účel ho okoukat před závody. Pokusila jsem se tedy probojovat k nim. Deki nasadil svůj klasický "oslnivě příjemný" výraz, kdy výhružně ukazoval zuby a uši tisknul k hlavě za zuřivého pošvihávání ocasem. Zastavila jsem ho na nějaký metr a půl od skupinky. "Hele ten kůň ti roste fakt do krásy." Složil hnědému poklonu Samuel. "Vem si z něj příklad." Dodal někdo. Ten někdo byl Damon, který se u skupinky právě zastavil. "Jsi hroznej kretén, víš to?" Pootočila jsem se na něj se smíchem v sedle a sledovala jak se zdraví s kavboji. Se Samem se hned pustili do řeči a já otočila ke svému příteli. "Jak to Capín zvládá?" "Zatím se samým překvapením zapomněl hýbat, ale jinak v pohodě." Uculil se a pohladil ho po osrstěném krku. V tu chvíli se rozezněly lesní rohy a my se začali formovat do řad směrem k hlavním účinkujícím honu.
Cassie, která pevně tiskla rty i otěže těkala očima po všech účastnícíh, Kitty seděla klidně a na tváři jí hrál jemný úsměv, Adam měl úsměv přes celou tvář a čas od času někomu ze známých zamával. On byl hrozný kašpárek. Všichni jsme tiše seděli v sedlech svých koní, rozhlíželi se po ostatních a když přišla Sue nebo Lisa, sklonili jsme se v sedle, aby nám na rameno mohli připnout stužku. "Děkuju." Špitla jsem Lise, když propíchla rukáv saka, jen se usmála a kývla, pak se přesunula k Samovi.
Když rohy dozněly vystoupil Jason s Laurisem a pln nadšení začal odříkávat klasickou básničku, která oficiálně zahájila hon. Pak už se lot začal pomalu řadit a vyrážet. Tenhle rok jsem chtěla být vepředu, aby měl hnědý víc prostoru. Takže když vyrazila liška, za ní Adam, Jase a naši kluci po nichž následovala Kitty pobídla jsem Deka dopředu i já. Ochotně vyrazil.
Od Mastera jsme si nechali rozestup 5, 6 metrů. Otěže jsem si chytla jen za druhou zarážku, valach vykročil aktivním krokem, ale nepospíchal a já se nemusela bát, že se narveme Asii do pozadí ještě před vyjetím z brány.
Od brány se mířilo na pole. Cítila jsem jak se hnědý podemnou napnul. Nechtěla jsem zkracovat otěže, víc jsem podsunula zadek pod sebe a začala na zahozené otěži pohrávat. Chvíli do jednoho koutku s víc výraznější protější holení a chvíli obráceně, aby si naběhnul do otěže. Jakmile zjistil, že se mu v hubě něco děje a přesunul tam svou pozornost místo toho, aby přemýšlel, kdy to na poli odpálí, pochopil během několika sekund, co se po něm chce a začal povolovat v krku. Okamžitě jsem nabídla otěž a následovala rukou, zároveň jsem přestala na chvíli pohrávat a hlasem ho pochválila. Protáhl si tak nejdelší zádový sval. Dek už byl ostřílený závodní kůň i co se akcí týkalo, takže neměl větší problém se ani při rozruchu dokázat uvolnit, jen mu člověk musel dát najevo, že to myslí vážně, že se nenechá rozhodit a on se mu pak snažil všemožně vyhovět. Občas jsem brnkla do otěže, aby dole zůstal a nezatuhl v hubě. Země byla měkká po předchozích deštích, naštěstí, ale nebyla rozbahněná a neměla by nás dnes omezovat. Jen občas pod kopyty trošku čvachtlo. Liška nás přes louku zavedla do zákrytu lesa, kde si nejeden jezdec vydechl úlevou, že už nejme na úplně otevřeném prostoru. Zkrátila jsem otěže o zarážku, pořád jsem je ale měla prověšené , aby se Dekameron mohl natáhnout dopředu a dolů. Cesta byla krásně široká bez nějakých kořenů. Znala jsem jí, tudy jsme jezdili moc rádi a taky jsme tu absolvovali jednu z jízd s kočárem. Měla spoustu odboček, které pak už byly uzší, ona samotná, ale v takovémhle stylu vedla několik dobrých kilometrů. Nepřekvapilo mě když se tedy ozval pokyn do klusu, který se po jezdcích zepředu poslal až k tomu nejzadnějšímu. Pak jsem viděla, jak se hnědý hřebec vepředu rozklusal. Valach podemnou zaznamenal, že se něco děje. Brnkla jsem do otěže, trochu ztuhla v sedle a víc sedlo sevřela stehny. Teprve když vyrazila i vranka povolila jsem společně s jemnou pobídkou holení. Ron okamžitě naklusal a až zbytečně dopředu. Začala jsem tedy vysedávat o chvíli po něm, sevřela stehna, zadek a zahrála do otěže. Díky podržení sedu se hnědý brzy dokázal uklidnit a zpomalit svoje tempo na rychlost, která byla dostatečně svižná, ale neprchal v ní. Jelikož jsem měla volné otěže pořád i v klusu jsem chtěla vytažení dopředu-dolů, takže jsem ho opět promačkáváním holení a otěže dostala dolů. "Moc šikovný." Pochválila jsem ho, přesedla na druhou nohu a sklonila se před větví.
Zahřívací klusová pasáž byla tak akorát dlouhá, koně si protáhli svaly, mě dokonce ke konci opustil i pocit, že sedím na časované bombě a když se kousek před rybníkem ozval povel k přechodu do kroku jen mi stačilo zasedlou, stisknout a písknout. "Pašáák" Podrbala jsem ho na krku, nechala ho jít ještě chviličku ve vytažení a pak jsem začala otěže pomaličku sbírat do rukou. Vyjeli jsme totiž opět z lesa a mířili podél rybníku k louce. Pár koní si vzrušeně ofrkla. Dek byl ale překvapivě klidný. Pohrála jsem do otěže, podržela holeň u boků a jakmile si "naběhnul" na otěž povolila jsem tlak, pochválila a jen jemně odbrnkla. Zakulatil krk, čumák si strčil na kolmici a šlapal. Takhle v dobrém rozpoložení jsem ho v terénu neměla už hrozně dlouho. Rybník zanedlouho vystřídala louka. Zafoukal trochu nepříjemně studený vítr, zezadu se ozval výhružně zabarvený tón jezdkyně, která svého koně varovala, že jestli "to" udělá, tak ho zabije a já v duchu děkovala, že alespoň prozatím nemá Dekameronek svoje "jsem absolutně jezdecky nepolíben" chvíle. Ozval se znovu pokyn ke zrychlení tempa. Tentokrát jsem valacha už měla na otěži, na jemném přilnutí, ale stejně jsem se ho snažila před vyražením dřív než na pobídku podržet přednostně sedem. Poté jsme opravdu vyklusali. Zapojila jsem poloviční zádrž, abych si ho posbírala víc pod sebe a nešel rozťápnutý přes celou louku. To se mi také za minutku zúročilo, protože Cass chtěla nacválat a na to potřebuji mít koně trochu pokráceného, aby naskočil alespoň trochu normálně. Zaměstnala jsem hnědého v hubě, aby neměl tendenci vyrazit a pak jsem zasedla s pobídkou. Pravou holeň jsem nechala vepředu, levou sklouzla za podbřišník, stejně tak jsem i pohrála do pravé otěže, kterou jsem odkloněním od krku nabídla a přistavila zlehka hlavu doprava. Na houpavou pobídku tak zareagoval zaskočením na pravou nohu. Hlasem jsem ho pochválila a zvedla zadek ze sedla. Opět jsem lehce zaměstnala otěže, abych udržela korektní kontakt. Cválal až neobyčejně pomalu, v klidu a nechal se vést jak jsem u něj nebyla zvyklá. Poslední dobou jsme přemýšleli s Jasem, že hnědý dostane pod stromek nějaké ostřejší uždění, protože měl tendence se nechat špatně vodit v parkuru. Connor ho dokázal utáhnout, ale já tolik síly neměla. Nicméně teď byl jak vyměněný a já přemýšlela, jestli na to měl vliv, že po náročném týdnu měl teď před honem kvůli nemocnému Oliverovi flákačku. Jakmile přišel přechod do kroku stačilo zasednout společně s jemnou zádrží. Zase jsem si ho srovnala a hleděla dopředu, kde grupa opět vstupovala do lesa.
Tentokrát byla cesta užší, nad hlavami jsme měli až nebezpečně hodně větví a stromy tu rostly blízko sebe. Skláněla jsem se nad krkem a sledovala zem kvůli kořenům. Sluníčko se moc mezi stromy nedostalo a po lehkém zapocení jsem cítila, že mi začíná být už trochu zima. S nadšením jsem tedy uvítala, když jsme se vynořili na malé louce uprostřed níž byly zasazené jednoduché skůčky. Pohledem jsem si měřila skok skládajícího se z kavalety a dvou gum. Lot se pomalu dal opět do klusu. Všichni trošku vyčkávali, aby měli na skok dostatečný výhled a já mezeru mezi námi a Kitty ještě trochu zvětšila. "Klid jo." Pískla jsem, protože hnědý pohodil hlavou, když jsem ho poloviční zádrží požádala o zkrácení kroků. Nelíbilo se mu to, ale to měl kulihrášek trochu problém, protože já jsem se nehodlala smířit s tím, že by to neudělal. Dosedla jsem tvrději do sedla, víc dozadu a pomalu. Pohrála otěží, pevněji stiskla prsty a podržela ho opět sedem. "Tak je dobře." Kývla sjem a už koukala přímo na překáčku. Tempo bylo pomalé, ale pěkně hnané přes záď. Dva kroky před jsem dosedla a jen stiskla holeně v cvalové pobídce. Díky shromážděnému tempu v klusu naskočil Dek pěkně nahoru, udělal jeden cvalový z nějž se pak odrazil na skok. Mohutně jsem ho podpořila holení, protože jsem moc dobře věděla, že s tím jak nerad zvedá nohy nad malými skoky by mohl překážku pobořit. Takhle se tedy dokázal správně zvednout nad skok. Jen zlehka jsem nadzvedla své pozadí o stehna a opřela ruku o krk. Za překážkou následovala pobídka, aby od ní odcválal. Zdál se mi teď za skokem takový zabržděný, nechtělo se mu moc cválat za. Díky tomu, že koně před námi už klusali zpátky do útrob lesa nemohla jsem ho víc procválat, proto jsme přešli přes poloviční zádrž do klusu a jakmile jsme vjeli mezi stromy tak i do kroku. O něco jsem povolila otěže, aby si Ron zase protáhl záda. Cesta se trošku rozšířila a někteří jezdci dokonce jeli vedle sebe. Trochu jsme si odfoukli, než se začala pěšina zvedat do mírného svahu, a tak jsem začala zlehka sbírat otěž, aby se měl kdyžtak do čeho opřít, zvedla zadek ze sedla a dívala se nahoru. Dek zabral pořádně zadky a valil si to nahoru zatímco já se snažila vydržet ve stehenním sedu.
S hlasitým oddychnutím jsem dosedla zpátky, když jsme se dostali až nahoru. Otěže jsem pomalu začala zase zkracovat, mířili jsme na užší pěšinu do hlubší části lesa a Liška nás opět zvala do zaklusání. Pohrála jsem si, aby byl živý v koutku, dostal se do kontaktu s mou rukou a vyklenul záda. Trošku jsem si ho poloviční zádrží dostala pod sebe a teprve potom jsem udělala sedem "místo", stiskla holeně. Valach vyklusal krásně přes hřbet. Promáčkla jsem otěž, aby žvýknul a začala se pěkně pravidelně zvedat v rytmu. Netrvalo dlouho než se před námi objevil další ze skoků. Jednalo se o kmen stromu. Mohl mít takových 70 centimetrů, nijak zvlášť široký, rovný. Pěkný skok, uvidíme, co na něj valach. Koně před námi začali jeden po druhém nacválávat. Připravila jsem si valacha na přechod. Zasedla jsem, váha lehce vzad, stiskla zadek, stehna i holeně okolo boků a rukou nevyšla vstříc pohybu. Došlápnul víc pod sebe, zvednul se na předku a těsně po tomhle manévru přišla cvalová pobídka. Tentokrát se zatížením levé strany. Valach naskočil pěkně ochotně, připobídla jsem si ho pravou holení, trochu podržela ruku, takže se nerozletěl dál po předku ale naopak se mi posbíral pod ruku a zadek s cvalovými skoky nahoru. Sledovala jsem jak se přes kmen přehoupává poslední ze "smečky psů" a za nimi i Asie, která odskočila jak na pérkách a já se musela opravdu držet, abych neprskla smíchy a nenechala hnědého vyvalit dopředu. Byla řada na nás. Deku zvednul hlavu, ostřil si na skok. Prošlápla jsem patu, vrátila lopatky, držela narovnaná záda a přizvedla si ruku. Holeně jsem nechala dýchat s koněm. Hnědák cválal s energií zadních nohou přímo na skok, nekroutil se, směřoval přímo. Pobídla jsem ho do posledního kroku, zvedla se společně s pohybem, zapružila v kotnících a kopírovala tělo koně. S doskokem se vrátil i starý známý Deki, který se rozběhnul dopředu plný energie a ačkoliv jsem ho stačila docela rychle spacifikovat přes poloviční zádrže, jednou tam pěkně vypálil zadky. "A já už se bála, že budeš celou dobu hodný." Zasmála jsem se.
Kus za skokem se opět přešlo do kroku, koníci hlasitě odfrkávali, mezi jezdci zavládl živý hovor a všichni byli nejspíš spokojení, že zvládli zkoušku v podobě prvního pořádnějšího skoku. Cassie nám ale nedávala moc času na vydechnutí, vedla nás totiž dolů z kopečka. Zaklonila jsem se v sedle, holeněmi zklouzla mírně dopředu, abych měla lepší stabilitu, ale stále jimi objímala jemně boky, otěže nechala napnuté a ruku mírně přizvedla. Pomalu a v klidu jsme překonali i svažující se cestu a když se celá grupa dostala opět na rovnou cestu, naklusalo se. Přistavovala jsem si valacha, přesedala a hlavně pořád dbala na to, aby mi šlapal přes záď. "Cval!" Ozvalo se předemnou, poslala jsem zprávu dozadu a připravila se na následující vycválání. Šlo se z pravotočivé zatáčky, naskočení vpravo pro něj tedy nebyl žádný problém. Po vycválání jsme zůstala chvíli sedět, poloviční zádrží jsem ho totiž sbírala, protože ho předchozí skok docela solidně rozparádil a on teď měl tendence brát to torpédově vpřed. "Hooou.." Pomáhala jsem si i hlasem, před námi vytanul další skok. Nizoučký křížek z větví. Tak jestli tohle neproletí, tak si snad i zatleskám. V hlavě jsem slyšela Jasona, který mi radil, že před malými skoky ho musím hodně posadit na prdel a zkrátit ať musí dojít po a vyskočit nahoru. Víc jsem do Rona sedla, obejmula ho holení, stiskla pevněji otěže, ztuhla v bedrech. Kopyta duněly o zem, cítila jsem jak s kůň podemnou zvedá. Takhle nahoru jsme cválali naposled, když jsme skákali pěkných pár desítek centimetrů nad metr, což bylo pěknou dobu zpátky. Hnědý se opět díval na skok, držela jsme ho pořád ve stejném tempu, v duchu si už počítala, pak přišla pobídka. Odrazil se od země, zvedla jsem se, ruku posunula po krku, dívala se dopředu. Vyskočil správně nahoru. Překážka zůstala nepočkozená a úkol byl tím pádem splněn. Po doskoku jsem ho nechala malinko zrychlit, ale ne rozvalit po předku, sestavení jsem si pořád hlídala. Přes klus jsme následně přešli do kroku, kdy jsem ho zase nechala si vytáhnout krk za otěží a trošku jsem si povolila nohy, když jsem je na chvíli vykopla ze třmenů.
Z louky jsme se přesunuli opět do lesa, kde nás Liška vedla po uzounké cestičce, kterou jsme mohli následovat nebo se zatoulat trochu mezi stromy. Ještě chvíli jsme nechala jít Dekundu vytaženého s nosem u země, pak jsem si ale nakopla třmeny, pobrala si ho zase zlehka a pustila se mezi stromy. Ohýbala jsem si ho kolem jednotlivých kmenů, jak jsem potřebovala a nezapomínala chválit. Pak jsme se vrátili zase na cestu, vyšlápli si kopeček a nahoře za lištičkou opět naklusali. Tentokrát do takového pomalejšího, houpavějšího tempa. Cesta před námi skrývala i vodní příkop. Koně vepředu se zase pomalu pustili do cvalu. Gentleman vepředu ukázkově přidupl a Cassie se tak tak udržela v sedle. Pěkně začínáme. I já nechala valacha vycválat. Od Mastera jsme měli naprosto ideální rozestup, na takové tři koňské délky. Dek v první chvíli cválal ideálně, dlouhé cvalové skoky, ale nespěchal a pak jak když do něj střelí najednou to odpálil. Takové z 0 na 100. Utrhnul se mi od ruky a já udělala chybu, když jsem myslela, že ho ještě zbrzdím, když zasednu. Protože to se mi samozřejmě nepovedlo a díky ultrasuprrychlému tempu to valach odpálil až neuvěřitelně moc z dálky a já měla smrt v očích. Samozřejmě mě vytáhl za sebou. Nevím jak se to povedlo, ale doskočil opravdu až za vodu. Já skončila o něco před sedlem a když valach ihned po doskoku dvakrát vypálil zadky nahoru neměla jsem šanci se udržet a dvě sekundy po tom, co mi tam vsadil i ten druhý už jsem cítila nepříjemně tvrdé setkání se zemí. "Kuu*vaaa!" Zařvala jsem dost hlasitě aby to slyšela celá grupa a honem rychle se zvedala. Kolem mě cválali koně a já se snažila kulhajíc odpravit někam dál hledajíc svého koně. Celý lot se snažil co nejrychleji zastavit ať už byli před nebo za potokem. Hnědý trotl teď lítal kolem skupinky s liškou, psi a masterem dokolečka, vesele sebou mrskal do vzduchu a všichni na něj hleděli. Já se pomalu rozhodně vydala napříč pěšinou chytit svého postiženého mustanga. Předtím jsem samozřejmě musela sebrat bičík, který jsem upustila, trochu jsem se oprášila a už teď věděla, že celý levý bok budu mít zítra pěkně fialový. Když jsem kráčela všichni mlčeli. Dekameron se mezitím už stihl zastavit a teď na mě koukal, jak si to k němu mířím, otěže mu volně plandaly na krku, třmeny jakbysmet. "A o tobě říkaj, že jsi parkurák." Mrmlala jsem a natáhla pravou ruku dopředu. Rozešel se ochotně ke mně. Čapla jsem otěže, přejela mu po krku, obhlídla vybavení a pak se vyšplhala do sedla. Přesně v tu chvíli se spustil smích, který patřil z jedné strany směčce psů, z druhé westerňáků a pak směť hlasů, kteří se ptali jestli jsme v pořádku. No a pak tu byl jeden. "Vyřídíme si to u soudu." Mrkla na mě Kitty společně se svým zlověstným úsměvem. A doprdele.
Po malém extempóre jsme se opět seřadili do lotu a vydali se od osudného "skoku" dál. Klusem jsme se dostali až na další louku, kde pro nás byly opět připravené skoky za nimiž čekali v povozech nasáčkovaní hosté bez koní. Dvě varianty - buď křoví, které mohlo mít okolo metru nebo balíky slámy, anebo jste skákat nemuseli vůbec, že. Chvíli jsem přemýšlela. Ale pak jsem se rozhodla, že si spravím chuť na křoví. Jasně, mohla bych si jí spravit i na balících slámy, ale jako správný parkurák mám tak trochu skvrny na mozku, které trochu brání rozumnému uvažování. A tak jsem začala připravovat hnědého na další skok, který musíme přejít ukázkově.
Jakmile koně před námi začali cválat počkala jsem chviličku a pak i já hnědého vyslala do cvalu. Byl rozjetý narval se mi do ruky. "Hele, frajere!" Houkla jsem výrazně. Sedla jsem, holení zatlačila proti ruce, takže neměl jinou možnost, než si naběhnout do otěže a já ho tak mohla zvedout a ohlídat si tempo. Došli jsme sebevědomě až pod skok, pobídka a pak následování pohybu. Rovná záda, držím se stehny a holeněmi, ruka posunutá po krku, nabídnutá otěž, pohledem mapuji terén za skokem. Za pár sekund jsme na druhé straně. Zvedla jsem se do stehěnního, dostatečně daleko od skoku jsme odcválali a pak klusem zamířili dál až na loveckou louku. Tam jsme přešli do kroku. Mělo se jít skákat. Povolila jsem otěž a obhlížela skoky. "Karkuloooooooo!" Ozvalo se přes celou louku. Connor. Podívala jsem se na něj svým vražedným pohledem. "CO jdeš?" "Oxer." Houkla jsem zpátky a vedla valacha směrem ke skupince kluků, kteří obhlíželi skoky. "Vy taky?" "No my s Jasem jo." Kývnul Conn. "Adam nejde prej nic, ten už tam krokuje a já s Damonem si přejdeme čtyřku. Co jdete vy?" Podíval se směrem za mě Bíleček. Šli k nám totiž westerňáci. "Já nic, dneska je na něj toho skákání až až." Usmál se Jake. "Jsi v pořádku?" Podíval se na mě. "Jasně, jen jí teď nebudeš moct plácat chvíli po zadku." Connor. "Abych neplácla tebe, vole." Prskla jsem. "My taky nejdem nic, ale kouknem kolik z vás spadne." Usmíval se Sam. "Tak koukej." Ušklíbla jsem se, na otěžích si udělala suk a ze zastavení valacha naklusala.
UDĚLALI JSME SI PŘED SKOKY VELKÝ KRUH. VNĚJŠÍ OTĚŽÍ JSEM HO ZARÁMOVALA, ŽIVOU VNITŘNÍ HO DOSTALA NA PŘILNUTÍ A ZE SHROMÁŽDĚNÉHO KLUSU S AKCÍ ZÁDĚ JSME VYCVÁLALI. KRUH JSME JEDNOU OCVÁLALI, ABYCH SI HO POŘÁDNĚ ZPRACOVALA, PROTOŽE SE UŽ JEDNALO O POŘÁDNÝ SKOK. TEĎ JSEM SI PŘIPADALA JAK V TÉ PÍSNIČCE "ALL EYES ON ME". VŠICHNI NA NÁS HLEDĚLI. JAKMILE JSEM MĚLA POCIT, ŽE JE VALACH DOBŘE ZPRACOVANÝ A ŠLAPE SPRÁVNĚ PODEMNOU ZAMÍŘILI JSME NA OXER. ZATÍM V KLIDU PĚKNĚ CVÁLAT NAHORU, HOLENĚ NECHAT DÝCHAT S KONĚM, RUKA NAD KOHOUTKEM PEVNĚ, ALE JEMNĚ SVÍRAJÍCÍ OTĚŽE. PATA DOLŮ, ŠPIČKY ZAVÍRAJÍ KOLENO, ZÁDA NAROVNANÉ, RAMENA VZÁDU. OBA JSME HLEDĚLI NA SKOK, RUKOU JSEM ZŮSTALA, ALE HOLENĚ JSEM STISKLA. PŘES OTĚŽ DEKAMERON PRODLOUŽIL KROKY. TAK TO BYLO SPRÁVNĚ. NABÍDLA JSEM OTĚŽ. NEPOBÍZELA JSEM DOPŘEDU, ALE JEN JSEM DRŽELA NOHY NA MÍSTĚ VOLNĚ SE OTÍRAJÍCÍ O BOKY KONĚ. POBÍDLA JSEM DO POSLEDNÍHO KROKU, ABYCH HO PODPOŘILA V ODSKOKU. PAK JSEM UCÍTILA MOHUTNÉ PODSAZENÍ ZADNÍCH NOHOU A SPOLEČNĚ S MASOU KOŇSKÝCH SVALŮ JSEM SE ZVEDLA ZE SEDLA. RUKU JSEM POSUNULA PO KRKU NAHORU SPOLEČNĚ S TÍM JAK JSEM POSOUVALA SVOJE TĚLO, OPÍRALA SE O STEHNA, ALE HOLENĚ POŘÁD DRŽELA PEVNĚ KOLEM POKŮ, ABYCH MI NOHY NEUJELA VOLNĚ DOZADU, TŘMENY NAŠLÁPLÉ A POHLED UPÍRAJÍCÍ SE NA KROUŽEK ZA KTERÝM JSEM POMALU NATAHOVALA PRAVOU RUKU. BYLI JSME PŘÍMO NAD SKOKEM A POMALU JSME KLESALI DOLŮ K ZEMI, KDYŽ SE OZVAL ZVUK TRHANÉ LEPENKY. KROUŽEK JSEM SEVŘELA MEZI PRSTY, PODSUNULA HOLENĚ, ZADEK VRACELA POMALU ZPÁTKY DO KOŽENÉHO SEDLA. DOSKOK MNOU TRHNUL, VYMRŠTILA JSEM SE ZPÁTKY DO STEHENNÍHO SEDU, CHYTLA SE OTĚŽÍ A ZA SLOV CHVÁLY ODCVÁLALA S HNĚDÝM DÁL...
Takže kroužek byl mnou ukořistěn, já ho plná nadšení předala Kitty, ukázala hochům samolibý úsměv, rozvázala otěže, vyklusala hnědého vytaženého dopředu-dolů na zahozené a když jsem ho i vykrokovala, seskočila jsem ze sedla. Našli jsme Kitty se Sijkou, které zastavily opodál, já si přebrala otěže vrané a ona že zaběhne pro věci. Mezitím jsem já držela dva koně a Asie pojala podezření, že na druhé straně louky je zřejmě něco zajímavějšího a my se tam musíme jít nutně podívat. No a Dek zas chtěl jít na úplně opačnou. Velká sranda. Myslela jsem, že se zrzky snad nedočkám. "Až budeš chtít příště podržet koně, ujisti se že to není nadupaný torpédo." To mě zas pošťouchla ona a hodila po mně naše věci. Začala jsem tedy hnědáčka oblékat do bederky, nasadila jsem mu i ohlávku, za vazák ho uvázala u nedaleké větve a uzdečku pověsila na větev vedle. Došla jsem koním pro vodu, aby si trošku lokli a zase našla Kittunu, která mi ochotně nabídla pití. Společně jsem začali rozebírat průběh honu, povedené i nepovedené skoky a já trošku škemrala o odpuštění trestu. Jako Master, ale byla Kitty neoblomná. Něco jsme popili, snědli, pak jsme každá strávila chvíli času s klukama a najednou byl čas se vrátit zase do sedel. Nachstala jsem hnědáčka pro další cestu, nachystala sebe a zanedlouho už jsme zase na zahozené otěži kráčeli směrem od lovecké louky vstříc druhé etapě honu.
Stejně jako na začátku jsem na Dekamerona nespěchala. Vytáhnout a protáhnout záda, uvolnit a pak až na přilnutí a vyklenout. Dostali jsme se do úseku, kdy jsem musela hledět pěkně dolů valachovi pod nohy, pobízela, aby zvedal nohy a oddechla si, když se cesta zase zpravila. Liška po nás znovu chtěla naklusání. Valach se mi snažil trochu narvat do ruky. "Přestaň!" poloviční zádrž, vyčkala jsem a pak jsme naklusali. Začala jsem se zvedat, podržela si ho a pravidelně přesedal a přistavovala. Zase se začal snažit. Vyklenul hřbet, podšlápnul zadky, našel si přilnutí a vyšlapoval po cestičce jak jsem ho vedla. "Tak je nejhodnější." Podrbala jsem ho a když se před námi objevil kopec, zvedla jsem se ze sedla, opřela ruku o krk a zvedla se o stehna. Valášek klusal krásně dopředu, natahoval krk a už lehounce funěl. Projeli jsme kolem malebné chaloupky až k louce, kde byl další skok. Kmen směrem z kopce. Rozhodla jsem se Rona pošetřit a tak jsem následovala Kitty s Asií a společně s nimi jsme se vydali kolem skoku. Sešli jsme kopec, kde jsme udělali smyčku a opět se objevili u chaloupky, kde jsme přešli v krok. "Pašáák." Podrbala jsem ho.
Dostali jsme zase pauzu pro vydechnutí, nechala jsme volnější otěže a začala si je pobírat až když jsme se dostali na louku. Ohlédla jsem se přes rameno. nebyla jsem jediná, kdo si myslel, že právě tady zazní ono halalí. Koně napětí postřehli, proto bylo naklusání trošku adrenalinové, ale zanedlouho se všichni uklidnili a Cassie vepředu vycválala. Opět si pomůžu poloviční zádrží a pak ho nechám naskočit pěkně nahoru, v klidu. Nenechám ho rozvalit, zvednu se ze sedla a hledím k blížícímu se skoku. Sednu zpátky do sedla, "napobízím si ho do ruky" tedy jinak ho zkrátím přes poloviční zádrž. Natahuje přední nohy, vyskakuje do vzduchu. Kroky ke skoku mu vvycházejí ideálně. Odrazíme se v příhodném místě a já se nechám jeho pohybem vést. Moc dobře vím, že mu můžu maximálně věřit, tedy pokud mu zrovna nerupne v bedně, dkyž skáčeme vodu, že Ale to byla i moje chyba. Moc jsem zaspala a nedávala pozor. S lehkostí přistaneme na druhé straně, nad skokem byla váha vlevo, proto i cval od skoku je na levou nohu. Pašák je to. Stejně jako grupa za námi přejdeme do kroku a už už bych povolila otěže, když vzduch prořízne ostrý Adamův hlas: "HALALÍÍÍÍ!" Je to stejné jako každý rok. Setina sekundy, kdy se zastaví veškerý pohyb, pak někdo pomalu pootočí hlavu a najednou se ozve odevšad povzbudivý křik. Přesouvám nohy do cvalové pobídky, téměř zuřivě tisku. "Jeď!!" Mlaskám, předkláním se a cítím jak se valach mohutně odráží zadníma nohama. Předky vystřelí dopředu, natáhne je jak nejvíc mu to jeho tělesné proporce dovolí, zvednu zadek ze sedla, ruce posouvám po nataženém krku dopředu. Prolítneme kolem vrané klisny. Kolem uší mi píská vítr, cop zuřivě bouchá o moje rameno, do plic se mi nedostává dostatek kyslíku. Pouze letíme dopředu, zuřivě, s ohlušujícím dusotem kopyt o zem, společně s hlasitým oddechováním a za úderů srdce, kdy se to moje tak zoufale snaží sladit rytmus s tím jeho. Oči mi slzí, tisknu se těsně nad krkem, cítím pod sebou napínané svaly. Oba máme jeden jediný zrzavý cíl, který vlaje na rameni Cassie...
Koně rozjařené z dostihu byl trošku problém zastavit, ale když se tak stalo zase jsme se všichni seřadili a pokračovali dál. Nechali jsme všichni volnější otěže s tím, že koníky vydýcháme. Prošli jsme lesem až k pastvině plné krav, nebo jak asi správně zmínila Kitty, mladých býčků. Ti se k nám rozběhli. Hnědý nejistě ustopil do strany a natočil hlavu k těm stvořením. Rozšířil nozdry, našpicoval uši a pořád kráčel směrem dál od pastviny. "Dobrýý.." Pískla jsem a hladila ho po krku. Jeden z nich dokonce zabučel na řehtající Asii. To jsem myslela, že půjdu ze sedla podruhé, protože Dekíno velice mohutně odskočil do strany. "Notáák. Hrdino, dobrý to je." Pobídla jsem dopředu, pohladila ho po krku, trošku posbírala otěž a za ostatními jsme naklusali.
Z klusu se pak přešlo ještě do cvalu a zamířilo se k poslednímu skoku dne. Zhruba 50 cm vysoký skůček. Zase jsem si ho musela pořádně shromáždit, aby nám skok nezbořil a překonal ho jak má. Pořádně jsem ho pochválila. Kus jsme ještě vyklusali na zahozené, nakonec jsme vykrokovali až na Florestu. Projeli jsme branou.