raven+ikaros: PRVNÍ ČÁST

Vlítla jsem do sedlovny a otevřela skřínku. Vyhrabala jsem podsedlovou dečku, bandáže a bederku. Všechno jsem dneska používala, chci to strčit do pračky, aby bylo na zítra vše dokonale čisté. Ikaros odpočíval ve výběhu s provazovou ohlávkou, takže jsem mohla hodit do pračky i tu modrou. Zapípal mi telefon.
„No jo, Ryane, já vím, že už zítra,“ zabrblala jsem, když jsem si přečetla SMSku. Tak natěšená jsem dlouho nebyla. Můj první hubert! Vzala jsem si do ruky sedlo, vlhký hadřík a dala jsem se do čištění a následně do leštění. Vzhledem k tomu, že mám krásné nové sedlo, chtěla jsem ho patřičně ukázat. A v plné parádě! Už jsem taky měla v hlavě představu, co provedu s Ikarem. Jenom doufám, že mi to moje šikovnost nezhatí. Chvilku jsem se rozhodovala, jestli si vezmu pérka a chapsy nebo vysoké jezdecké boty. Vzhledem k tomu, že hon je pro mě slavnostní událost, popadla jsem vysoké boty a důkladně je přetřela hadříkem. Vyleštila jsem i uzdečku, když jsem ji věšela do skřínky, akorát zapípala pračka. Ještě jsem otřela helmu a tohle bylo připraveno. Přehodila jsem věci do sušičky a vydala se do pokoje, abych si připravila oblečení. Dostala jsem sadu jménem Liška, jsou v ní krásné hnědé rajtky, červené sako.
„Jo a kde mám bílý tričko?!“ zařvala jsem do svojí šatní skříně, po čtvrthodinovém a hlavně marném hledání bílého roláku. Vztekle jsem vytáhla tmavě šedý pletený svetr a ejhle – rolák byl schovaný pod ním. Ze šuplíku jsem vytáhla podkolenky, samozřejmě čisté. Vytáhla jsem žehlící prkno, žehličku a nalila jsem do ní vodu. Zapojila jsem přístroj do zásuvky a počkala, až se nahřeje. Mezitím jsem si dopřipravila věci – sako, rolák, rajtky, pásek, podkolenky a rukavice. Žehlila jsem samozřejmě jenom sako a rolák, normálně bych se s rolákem nežehlila, ale když už budu trápit Ikara zaplétáním žíní, musím taky vypadat k světu

V jídelně bylo živo. Holky povídaly jedna přes druhou, ale téma hovoru bylo stejné.
„Tak co, Rav, pojedeš?“ otočila se na mě Bloodye.
„Samozřejmě,“ zazubila jsem se. „Tuhle srandu si nemůžu nechat ujít!“
No vážně, nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme. Ale předtím mě čeká ještě dost práce.

Po večeři jsem se vydala do stájí. Ikaros stál v boxe a sledoval frmol kolem sebe. Je pravda, že všechny jsme kmitaly jako hadr na koštěti, abychom stihly koně připravit. Donesla jsem si tmavé gumičky, hřeben, rozprašovač s vodou a skřipec. Uvázala jsem Ikara v boxe, abychom se nepletli v chodbě a dala jsem se do práce. Sčesala jsem Ikarovi hřívu na levou stranu a rozdělila si žíně na jednotlivé culíčky. Zkontrolovala jsem, zda jsou všechny stejně tlusté a ve stejných rozestupech. Tak a tady končí sranda. V návodu na netu to vypadá děsně jednoduše, jsem zvědavá na svůj výkon. Ikaros pohodil hlavou a zafrkal.
„Klid, fešáku,“ promluvila jsem na něj a popleskala ho po krku. Valášek sklonil hlavu, vytáhl zpod žlabu trs sena a spokojeně požvykoval. Vůbec mu nevadilo, že se mu hrabu v hřívě. Začala jsem zaplétat klasické copánky ze tří pramenů, dala jsem si na nich záležet, aby byly utažené a nerozpadaly se. Na konci jsem je zagumičkovala tmavou gumičkou. Hned ta první mi praskla.
„Sakra!“ zaklela jsem, jednou rukou jsem držela zapletený cop a druhou jsem šmátrala po náhradní.
„Chceš ji podat?“ nakoukla do boxu Nell.
„Jééé to budeš zlatá,“ usmála jsem se na ni. „Jak to jde s Kometou?“
Nell se usmála. „Ale jo, dokud se mě nesnaží zabít, je to dobrý.“ Převzala jsem si od ní gumičku a zagumičkovala copánek a začala splétat další. Pletla jsem od týlu směrem ke kohoutku, zatím copánky vypadaly úhledně, i když jsem některé musela předělávat, protože se povolily nebo se divně zkroutily. Na noc mu nechám hřívu takhle, ocas pročešu a svážu do uzlu, aby ho neurousal a nenasbírat do něj slámu.

Večer jsem lehla do postele a zírala do stropu. Nemohla jsem usnout nadšením, že vážně pojedu. Vzala jsem do ruky telefon, zapnula data. Psali mi kluci, že dorazí ráno na devátou, aby mě mohli znervózňovat. Už jsem říkala, že je vážně nesnáším? Usnula jsem chvilku po půlnoci. Zdálo se mi o Ikarovi, jak pádíme po louce, před námi smečka loveckých psů, a za námi šlechtici na ušlechtilých koních.
DEN LOVU – 1. ČÁST
Vstávala jsem už v šest. Prostě jsem nemohla dospat. Vyskočila jsem z postele, což je u mě docela k podivu. Vrhla jsem se do koupelny, i když jsem pospíchat vůbec nemusela – moje spolubydlící se ještě neukázala. Rychle jsem na sebe nanesla make-up, žádný přehnaný líčení. Rozčesala jsem si dlouhé vlasy (za ten rok mi o dost povyrostly) a chvilku jsem na ně bezradně zírala. Culík pod helmu nedám, francouzský cop sama na sobě neumím. Ale zvládám obyčejný, takže si zapletu ten!
Oblékla jsem se do obyčejných starých džín, hodila na sebe školní mikinu a vydala se za Ikarem. Cestou jsem se stavila pro čištění, abych mohla valáška trochu očistit.
„Ahoj Ikarku,“ pozdravila jsem neklidného plaváka. To bude dneska spolupráce, povzdychla jsem si v duchu. Otevřela jsem jeho box, kůň mi vykročil naproti, ale jakoby mě přehlídl a chtěl přejít přese mě.
„Hele, hele, hele!“ zvýšila jsem káravě hlas. Ikaros se zarazil, zatlačila jsem mu na plece a donutila ho ustoupit zpět do boxu. Ikaros pohodil hlavou a zakoulel očima. „Nech si to na čerty,“ zahudrovala jsem a natáhla k němu dlaň, abych mu mohla nasadit ohlávku. Ikaros se netvářil, že by si ji chtěl nechat nasadit a zvedl hlavu sakramentsky vysoko. „Ikare,“ povzdychla jsem si. „Nebudu si kvůli tobě nosit ještě štafle!“ Sehnula jsem se, sebrala pár stébel sena a zamávala jimi valáškovi před nosem. Ikaros se po nich zvědavě natáhl, využila jsem toho, pustila stébla a natáhla mu ohlávku. „No jo, no jo,“ konejšivě jsem ho popleskala po krku, zatímco jsem ho uvazovala. Ikaros se uklidnil, zkontrolovala jsem copánky na jeho hřívě a vytáhla jsem hrubý kartáč. Teď před snídaní si ho trochu překartáčuju, abych pak neměla tolik práce. Sundala jsem z něj stájovku a přehodila ji přes box. Přejela jsem Ikara po i proti srsti, rozcuchala jsem mu srst a pak ji uhladila. „Hodný,“ pohladila jsem ho po boku.
Když jsem ho měla předkartáčovaného, na řadu přišly copánky. Vzala jsem do prstů první, přeložila ho napůl, aby konec byl pod hřebenem krku. Prstem jsem si mezi oběma půlkami vytvořila díru, kterou jsem provlékla konec s gumičkou. Kudpodivu jsem si nezamotala prsty do hřívy. Ohnutím se vytvořila pěkná rozetka, přidržela jsem ji prsty jedné ruky, druhou jsem omotala zbývající část copánku kolem dokola. Úplně naposled jsem vzala další gumičku a zafixovala s ní rozetku. Musím se pochválit, nevypadá to tak zle. Stejným způsobem jsem dodělala i zbývající copánky. Ikaros vypadal moc pěkně. Včera jsem mu zapomněla zaplést copánek i na kštici, napravila jsem svou chybu a udělala mu rozetku i na čele.
„Krasavec,“ popleskala jsem ho po krku, když tak pěkně stál. Ještě mi zbýval ocas. Rozvázala jsem uzel, vypletla těch pár stébel slámy a rozčesala ho. Na netu jsem našla krásný obrázky i návody, ale bohužel nemám čas experimentovat. Vybrala jsem si jednoduchý a pěkný „účes“. Nahoře u kořene ocasu jsem vzala dva pramínky – jeden zprava, druhý zleva. Zhruba uprostřed ocasu jsem je zagumičkovala. O něco níž jsem opět vzala pramínek z každé strany, přidala jsem žíně z prvního culíčku a zagumičkovala. Udělala jsem takhle pět culíčků, vyšlo mi to těsně nad půlku ocasu. Ikaros už byl nedočkavý krmení. Odvázala jsem ho, uklidila kartáč a vydala jsem do krmivárny. Do kyblíku jsem mu nasypala jeho krmení, zalila ho teplou vodou a promíchala vařečkou. Ikaros už byl hladový, když mě spatřil jít s vědrem, hlasitě zaržál a kopnul kopytem do dveří.
„Uklidni se,“ houkla jsem na něj a otevřela box. Jakmile bylo Ikarovi jasné, že krmení je jeho, zaparkoval se ke stěně ke žlabu a vyčkával. Jako každé ráno jsem mu vysypala krmení do žlabu, přejela mu zlehka prsty po boku a zavřela za sebou.
Odběhla jsem si do jídelny pro něco k snídani, ale měla jsem tak stáhnutý žaludek, že jsem do sebe horko těžko dostala namazaný krajíc chleba se šunkou a hrnek teplého čaje. Pak byl nejvyšší čas dojít si do sedlovny pro Ikarovu bederku, ohlávku a vazák. A taky svojí bundu, abych nezmrzla! Donesla jsem věci do Susanina Jeepu.
„Hej, Rav!“ zavolal na mě Sebastian. Otočila jsem se. „Měla by ses jít převlíknout, nebo to nestihneš,“ vyplázl na mě jazyk. Zazubila jsem se, mávla rukou a rozešla se do pokoje. Samozřejmě, že moc dobře vím, že to nestihnu, když nehnu kostrou. Koukla jsem na hodinky. Za chvíli tu budou kluci a rodiče, jáj, zase nestíhám.
Rychle jsem na sebe natáhla hnědé lovecké rajtky, zastrčila do nich bílý rolák a přes něj jsem si oblékla červené jezdecké sako z lovecké sady. Do kapsy jsem zastrčila rukavice, zaručeně budou potřeba. Do rajtek jsem navlékla pásek s liškou na sponě a zapnula ho. Doufám, že neskončím na zemi, nebylo by příjemné si tu sponu zarýt do břicha, pomyslela jsem si.

Nemuseli na mě volat. Naši stáli u auta a povídali si s klukama. Jakmile mě Ryan zmerčil, drknul do Tonyho.
„Támhle ji máme!“ vykřikl. Než jsem stačila cokoliv říct, oba dva se na mě vrhli a uvěznili mě ve svém medvědím objetí.
„Klid, kluci, dusíte mě!“ smála jsem se. „Dóst!“
Pustili mě, dost neochotně. Prý si to se mnou ještě vyřídí. A taky pro mě měli vzkaz od Hirokiho – jeho rodiče odletěli na služební cestu a on se musel postarat o sestru. Je jí už jedenáct, ale Hiroki ji nechce nechat doma samotnou. To chápu, protože by pak neměli dům, ale kůlničku na dříví
„Ahoj mami, ahoj tati!“ obejmula jsem rodiče. Táta byl chladný jako vždycky, maminka se na mě hřejivě usmála. „Ukážeš nám Ikara?“ zeptala se. Samozřejmě že věděla, jak se můj brouček jmenuje, večer jsem pravidelně trávila minimálně půlhodinovým telefonátem s ní. Společně jsme se vydali do stájí. Tony měl pořád nějaké připomínky, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak pokukoval po mých spolužačkách. Však nám to všem moc slušelo
„Tak tohle je Ikaros,“ zastavila jsem se před boxem na konci stájí. Valášek akorát žvýkal seno, při zvuku hlasu zvedl hlavu a popošel blíž, aby se mohl podívat. Mamka by si ho nejradši odvezla s sebou domů, kdyby mohla. Ona je stejný blázen jako já, taky by chtěla všechny zvířata domů
Pomalu byl čas naložit rodiče i kluky do povozu. Šla jsem s nimi až na dvůr, kde stáli povozy zapřažené za překrásné koně.
„Uvidíme se na louce,“ rozloučila jsem se s nimi, poslala jim vzdušnou pusu a vydala se zpátky do stájí připravit Ikara.

Sedlala jsem valáška a cítila se při tom zvláštně. Nezapomněla jsem na bandáže, jedeme do terénu a myslím, že jistota je jistota. Ikaros stál klidně, ale koukal po všech kolem. Musím říct, že ve stájích byl frmol. Na klidu mi to nepřidávalo.
V deset jsme se všichni sešli. Stála jsem s Ikarem na okraji toho všeho, valášek zvědavě okukoval všechno a všechny, občas hlasitě zařehtal. Zahlédla jsem Cassie s Gentlemanem, hřebec přešlapoval, až to vypadalo, že stepuje.
„Tak začneme, vážení,“ ozval se Jason. Všichni začali nasedat na koně; přehodila jsem plavákovi otěže přes krk, dotáhla podbřišník, stáhla třmeny a i já jsem se vyhoupla do sedla. Zmocnilo se mě vzrušení. První akce a hned v terénu. Ikaros moje pocity vycítil a přešlápl.
„Klid maličký,“ přiložila jsem mu dlaň na krk. Ne, že by to pomohlo. Dokud jsem byla nervózní já, bude i on. Myslivci zatroubili fanfáry. Jezdci postupně utichali, až bylo slyšet jen frkání koní.
„Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokrát převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richards, který na Florestě působil jako stájník společně se svým bratrem Damonem, jenž se účastní také honu,“ přivítal nás Jason. Obdivovala jsem, jak jeho zněl klidně. Ukázal postupně na všechny osobnosti, o nichž mluvil. Usmála jsem se na Cassie, ale mám pocit, že mě neviděla. Ani jsem nepostřehla, že ke mně dorazila Sue se stužkami, nechala jsem nám ji připnout na dečku a bedlivě jsem sledovala, co se bude dít dál. Oči mi zářily, srdce tlouklo vzrušením, jenom motýlci v břiše zůstali ještě zakuklení. Cítila jsem se podivně – měla jsem najednou hrozně moc energie, lomcovala se mnou radost, že můžu jet a přitom mě neustále hlodal stín obav. Zvládnu Ikara v terénu, až se ostatní rozcválají a my budeme klusat? Ale jede s námi Lisa, i když ji moc neznám, určitě je výborná jezdkyně, když dělá trenérku
Jason pokračoval.
„Já – Hubert – všech jezdců pán, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl se mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění v lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli budete honit po lese,
mastera v čele – tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne – jémine! Toho trest u soudu nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají úctu k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky nedají se vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Teď však již konec povídání; Liško, vyraz! – a vy za ní!“
Po tomto proslovu byl čas vyrazit. Znovu zazněli fanfáry, Cassie vyrazila a jednotlivé loty za ní. Ocitla jsem se vedle Nell, mrkla jsem na ní, ona se na oplátku usmála.
„Vyrážíme!“ pobídla nás Lisa. Ona sama pobídla Charaktera do kroku a jela jako první. Sue náš lot uzavírá. Nadechla jsem se a stiskla valáška holeněmi. Ochotně vykročil, nechala jsem se houpat a uvolnila se. Otěže jsem nechala volnější, pořád jsem ale měla kontakt, kdyby něco. Cassie nás vedla k zadní bráně. Tady moje znalosti končily, za bránou je pro mě nový svět. Ikaros pohodil hlavou.
„Klid,“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe, než že bych opravdu chtěla uklidnit koně. Abych přišla na jiné myšlenky a uklidnila se, soustředila jsem se na svůj sed. Špičky ke koni, klidná holeň. Narovnala jsem se v zádech, přestala se hrbit a trochu víc se podsadila, aby se mi líp sedělo. Dívala jsem se před nás, kam jedeme, viděla jsem akorát Lisu a Charaktera Jakmile si Ikaros uvědomil, že jedeme do terénu, okamžitě ožil.
Vyjeli jsme z areálu Floresty rovnou na cestu vedoucí na pole. Určitě i tady musíme koně nejprve zahřát, takže klus nás v nejbližší době nečeká. Pro mě jedině dobře, jakmile jsme vyjeli z Floresty, moje pozornost se leckdy přesunula z koně na krajinu kolem. Což je samozřejmě špatně.
Brzy nás pohltil les. Přejel mi mráz po zádech, bylo tu chladněji, než na poli. Každopádně před námi byla pěkná široká lesní cesta, přes dusání kopyt tolika koní jsem slyšela zpívat ptáky. Ikaros šlapal pěkně, nemusela jsem ho ani moc pobízet, lenocha mýho
„Klus!“ zavolala na nás Cassie zepředu. Tedy, Lisa nám povel předala, protože třeba já osobně jsem ho moc zřetelně neslyšela. Což není chyba Cassie, já mám jenom zalehlé uši Zkrátila jsem si otěže. Ikaros vycítil, že se bude něco dít a věnoval mi pozornost. Připravila jsem se na klus. Nemohli jsme přejít dřív, než koně před námi, takže jakmile naklusal Charakter, stiskla jsem otěže a mlaskla. Ikaros naklusal, několik klusových jsem zůstala sedět v sedle, abych našla správný rytmus a poté začala vysedávat.
Cesta se kousek dál rozdělovala. Cassie zvolila pravou cestu. Pořád jsme klusali, Ikaros měl tendenci občas zpomalovat, takže jsem ho pokaždé musela pobídnout, aby mi nepřešel do kroku. Louku po naší pravé straně vystřídal rybník. Ikaros si ho moc nevšímal, asi se koupat nechtěl
„Krok!“ ozvalo se zepředu. Zasedla jsem, stiskla holeně a přitáhla otěže. Ikaros bez problémů přešel do kroku. Povolila jsem mu o něco otěže, aby si mohl vytáhnout krk.
„Všechno v pořádku?“ otočila se na nás Lisa.
Zazubila jsem se. „U mě dobrý.“ Popleskala jsem valáška po krku, zatím byl úžasný. Projeli jsme kolem rybníka a otevřela se před námi louka. Cassie opět zavelela do klusu – stiskla jsem valáškovy boky holeněmi a zamlaskala. Ikaros zatřásl hřívou a naklusal. Dovolila jsem si ho popleskat po krku a zase jsem se soustředila na cestu.
„Cval!“ houkla Cassie dozadu. Lisa, která jela jako první z našeho nováčkovského lotu, na nás ale zavolala, že my zůstáváme v klusu. Je to logické, taky bychom koně na louce a ve cvalu nemuseli zvládnout. Jak koně před námi nacválali, Ikaros si poskočil do cvalu. Zasedla jsem, sevřela ho holeněmi a přitáhla otěže. „Pomaluuu,“ protáhla jsem klidným hlasem. Plavák přešel do klusu, bylo na něm vidět, jak moc neochotně to udělal. Prohodila jsem k němu pochvalu. Lisa na nás kývla. Už už byla připravená, že vyrazí za námi.
Koně před námi brzy přechází do klusu a následně do kroku. Ikaros byl spokojený, že dohnal svoje kamarády a bez problémů zareagoval na pomůcky a přešel do kroku. Les kolem nás se stával hustším a hustším. Je tu trochu tmavo a určitě i chladněji. Uhnuli jsme na menší lesní cestu. Nejedeme dlouho a přes koně a jezdce před námi spatřím konec lesa. Tedy, přesněji řečeno louku, ale kolem ní je les, takže se jedná o mýtinku.
Lisa nás vpředu informovala, že před námi jsou první překážky. Cassie myslela i na nás nováčky a skákalo se z klusu. Překážky skočit můžeme i nemusíme, ale já se rozhodla, že to zkusím. Když už tu jsem Lisa nechala Charaktera naklusat. Známou pobídkou jsem přiměla svého plaváka přejít do klusu a s větším rozestupem jsme sledovali Lisu. Trenérka navedla svého koně na překážku z klacíků. Možná bych si jí já sama ani nevšimla, nebyla totiž vůbec vysoká. Spíš něco na způsob kavalet na jízdárně. Ikaros zafuněl, když pochopil, že jdeme na překážku. Soustředila jsem se, abychom na ni najeli ze středu a pořád stejným tempem. Před překážou jsem se zvedla do stehenního sedu, zapřela se pěstmi o valachův krk a nechala ho, aby skočil. Tedy, jenom se lehce odrazil a přehoupl se přes ní. Nenazvala bych to skokem
Za překážkou Ika znovu zafrkal, pohodil hlavou a vypadalo to, že ožil. Popleskala jsem ho po krku a následovala Lisu. Trenérka na nás čekala na kraji louky. Cassie mezitím navedla Gentlemana zpět do lesa a zmizeli mezi stromy. Počkali jsme, než se sejdeme všichni nováčci a než doskáčou ostatní jezdci.
„Tak co, Nell?“ kývla jsem na kamarádku, která jela grošovanou klisnu.
„Skvělý,“ zazubila se. Víc jsme si říct nestačily, zařadili jsme se do lotu a pokračovaly v cestě. Stezka, po které jsme šli, byla dost široká na to, aby koně mohli jít vedle sebe. Ikaros šlapal vedle Komety, ale já ani Nell jsme nemluvily. Obě jsme si užívaly tu chvíli a nasávaly atmosféru lesa. Stezka se stáčela doleva, Cassie zamířila hlouběji do lesa. Před námi byl kopec. Naklonila jsem se v sedle dopředu, ne moc, ale dost na to, abych Ikarovi usnadnila výstup a odlehčila mu záda. Nahoře jsem pomalu dosedla a narovnala se. Mazlivým slovíčkem jsem valáška pochválila a soustředila se na cestu před námi. Stráň napravo se začala snižovat, až byl terén zase téměř jedna rovina. Zajeli jsme znovu do lesa.
„Klus!“ zavelela vepředu Cassie. Počkali jsme, až přejdou koně před námi a pak jsem holeněmi pobídla Ikara k rychlejšímu tempu. Lisa nás upozornila, že před námi je překážka, kterou ale my budeme objíždět lesní stezkou, tak abychom si hlídali, kdy a kam zabočíme. Ikaros se tvářil, že by strom skočil, ale já se necítila. Ohnula jsem ho doprava, aby následoval Lisu s Charakterem. Setrvávali jsme v klusu, soustředila jsem se na rytmus a vysedávání. Periferním viděním jsem zahlédla ostatní jezdce, jak lehce překonávají padlý strom. Příští rok tam budu s nimi, umanula jsem si a pohlédla na plaváka pode mnou. Zaslouží si to.
Napojili jsme se opět na hlavní cestu, Cassie na nás čekala. Přešli jsme do kroku, uhnuli na pravou ruku a jeli po cestě, která vedla dolů. Stezka byla úzká, jen pro jednoho koně. Les kolem nás byl strašidelný. Představovala jsem si, že mám na zádech luk, u boku mi visí toulec se šípy a přede mnou nejede Nell s Kometou, ale Legolas Probrala jsem se ve chvíli, kdy mě do obličeje šlehla větviška.
„Sakraa,“ zamumlala jsem si pro sebe. Pálilo to, ale oči jsem měla obě, takže se vlastně nic nestalo. Přestala jsem se věnovat fantaziím a víc jsem se soustředila na cestu.
„Hlavně opatrně! Uvolněte koním otěže a nechte je, ať si s kopcem poradí, zakloňte se,“ radila vpředu Lisa a vzadu opakovala to samé Sue. Povolila jsem Ikarkovi otěže a nechala ho, ať si jde. Zaklonila jsem se v sedle a dávala si pozor, aby rozestup mezi Ikarem a Charakterem byl dostatečný.
Cesta dolů nám trvala déle, protože koně šli pomalu a jezdci si dávali vetší pozor. Dole byl les pěkně prosvětlený, stromy rostly daleko od sebe a cesta byla široká pro tři koně. Pobídla jsem Ikara k rychlejšímu kroku, abychom se zařadili vedle Nell, kdežto Lisa naopak Charaktera zpomalila. Cesta se stáčela jako had a připadalo mi, že každých pár metrů musíme měnit ruku
Cassie zavolala: „Klus!“ Lisa na nás kývla, připravila jsem se ke klusu, pobrala si otěže, a když přešli koně před námi, pobídla jsem Ikara holení do klusu. Valášek naklusal, nechala jsem si tři kroky, abych se dostala do rytmu a začala jsem vysedávat. Z mírně pravotočivé zatáčky jsme vjeli na rovnou cestu. Cassie vpředu pobídla Getlemana do cvalu.
„Liso, můžeme cválat?“ zavolala jsem na trenérku. Vypadalo to, že se chvíli rozmýšlí, ale potom souhlasila.
„Ale skoky jenom z klusu, jasné?“ změřila si nás přísným pohledem. Sama pobídla Charaktera do cvalu, aby na nás mohla dohlížet. Počkala jsem, až přejde i Kometa a pak jsem pobídla vnější holení za podbřišníkem. Ikaros naskočil do cvalu, spokojeně si odfrknul. Zvedla jsem se do stehenního sedu – jsem si v něm mnohem jistější, než v pracovním. Plavák ve cvalu viditelně ožil, vsadím se, že kdyby mohl, skočil by jakoukoli překážku. Ta před námi byla opět jen z klacíků, menší křížek. Ikaros cválal krásně, ale Kometa před námi přešla do klusu a já zasedla do sedla, ztuhla a přitáhla otěže. „Klus,“ podpořila jsem pobídku polohlasem. Plavák plynule přešel do klusu, už se soustředil na překážku. Navedla jsem ho tak, abychom skákali přes střed. Naklonila jsem se v sedle se stehenního sedu, mlaskla a Ikaros skočil. Nepotřeboval by absolutně žádnou pobídku, je to skokan
Na Cassiin povel jsme opět zpomalili do kroku. Nechala jsem Ikara jít na volnější otěži, šli jsme po stezce, ale někteří jezdci vedli koně mezi stromy. Ptala jsem se Lisy, proč to dělají. Prý zlepšují reakci na holeň; my ale půjdeme po stezce.
Jakmile se cesta narovnala, pobídli jsme koně opět do klusu. Zabočili jsme doleva na užší stezku. Zdá se mi to, nebo slyším potok? Ikaros nastražil uši. Promluvila jsem na něj, aby se trochu zklidnil. Cassie nacválala, ale my na na Lisin povel zůstaváli v klusu. Zahlédla jsem, že Gentleman Cass málem vyhodil ze sedla, když se nečekaně zastavil před příkopem. Potom ale skočil a Cassie nespadla. To by bylo blbý, kdyby nám liška spadla
Lisa nás vedla na příkop, koně si sami protáhli krok a potůček překročili. Ikaros se sehnul, aby se podíval, co to pod ním šumí, ale hned zase zvedl hlavu a pokračoval dál. Pochválila jsem ho.
„Ty jsi pašák, že?“ zasmála jsem se.

Setrvávali jsme v klusu. Na Sueinu radu jsem si nechala volnější otěže. Ze strany jsme vjeli na louku. Otevřela se před námi nádherná krajina, několik luk za sebou, pole a vzadu les. Zahlédla jsem povozy s diváky, museli taky dorazit před chvilkou. Lisa na nás začala mluvit. Před námi byli tři varianty překážek. Ta první pro nás byla zapovězená – přes křoví se skákat nebude. Druhá možnost byly balíky slámy na cestě. Nebyla to vysoká ani mohutná překážka, ale musela by se skákat ze cvalu a já si nebyla jistá, že zvládnu odhadnout, kdy má odskočit a jak to bude s doskokem. Nakonec jsem se rozhodla pro třetí možnost – objet překážky. Dopřála jsem ale Ikarovi aspoň cval. Pobrala jsem si otěže, posunula vnější nohu za podbřišník a mlaskla. Ikaros vyrazil, šťastně pofrkával a zřejmě mu ani nevadilo, že se teda skákat nebude. Jakmile jsme překážku objeli, plynule jsme přešli do klusu a následně do kroku. Cassie s hnědákem vedli skupinu „lovců“ na cestu kolem lesa.
Vjeli jsme na cestu, prý se tudy jezdí ke zřícenině. Cassie zavelela klus, pobídli jsme koně a objeli zříceninu. Sem chci někdy v noci! Musí to tu být luxusní.
Najeli jsme na prostranství, kde byly připraveny další překážky. Na obě varianty se najíždělo obloukem. Lisa nás zpomalila.
„Necháme nejprve zkušené jezdce, pak pojedete vy, ano?“ zeptala se a počkala si na souhlas. Zatím jsme se mohli dívat, jak si s překážkou z bílých latí poradí ostatní.
„Pro vás je ta překážka z kavalet, dá se skočit i z klusu,“ instruovala nás Lisa. Kývla jsem hlavou a pozorovala Cassie, jak vede hřebce na překážku. Vypadalo to, jako by uměl hnědák lítat. Trochu jsem se zasnila, ale pak nás Lisa pobídla, že můžeme jet. Chvilku se nikdo z nás neměl k tomu, že pojede jako první, a já absolutně netuším, jak jsme se dostali k tomu, že první jedu já (tedy první jela Lisa, já jela první z nás nováčků). Rozhodla jsem se, že nervozitu si nechám na jindy a zhluboka jsem se nadechla. Posbírala jsem odvahu, pohladila valáška pohledem a pobídla ho do kroku. Najeli jsme do oblouku, pro nás byl o něco větší. Stiskla jsem holeně a zamlaskala. Ikaros přešel do klusu, zafrkal a soustředil se, co se bude dít. Snažila jsem se navést plaváka na střed kavalety, myslím, že se mi to docela i povedlo, ale stejně to chce praxi. Před kavaletou jsem se zdvihla do stehenního sedu a stiskla jsem Ikara holeněmi. Odskok jsem nechala čistě na něm, jen jsem tiše doufala, že se nezastaví. Ikaros mě ale přesvědčil, že opravdu miluje skákání, jak o něm všichni tvrdí, odrazil se a přenesl nás přes kavaletu. Nebyl to nikterak vysoký skok, spíš jenom zvedl nohy výš, než obvykle. Nechala jsem ho klusat dál za Lisou. Podle vzoru všech ostatních jsem Ikarovi povolila otěže, aby si mohl vytáhnout krk. Jemně zafrkal.
„Copak?“ promluvila jsem na něj. Cassie vedla lot do kopce, všichni jsme se zvedli do mírného stehenního sedu, aby se koním šlapalo líp. Foukal parádně studený vítr, štípal do tváří. Ale výhled byl nádherný. Liška nás vedla mezi loukou a lesem na loveckou louku, kde byly připraveny bonusové překážky a také občerstvení. Zahlédla jsem kočár a povozy a brzy jsme se dostali k nim.
Dovedla jsem Ikara k povozu, u kterého stáli hoši a rodiče. Sesedla jsem, Ryan popošel a drkl do mě.
„Můžu si ho pohladit?“ zeptal se s připitomělým úsměvem a zapitvořil se.
„Ne,“ odsekla jsem rádoby naštvaně, „ukousne ti ruku.“ Ryan na mě vyplázl jazyk a pohladil valáška po čele. Já jsem si mezitím vytáhla třmeny a povolila podbřišník.
„Když máš tolik energie, skoč mi do Jeepu pro hnědou bederku a modrou ohlávku s vodítkem,“ zasmála jsem se a ukázala k Suinému autu. Ryan si povzdechl a odevzdaně šel hledat. Nebyl to takový problém, protože jsem měla věci hned na vrchu a navíc se kamarád inteligentně ujistil u Sue, že věci jsou opravdu moje. Mě to tak baví dělat ze všech otroky
Přehodila jsem plaváka bederku, aby mi neprochladnul a odepnula jsem nánosník. Na uzdečku jsem mu nasadila ohlávku s připnutým vodítkem a zavedla jsem ho k provizornímu uvazišti.
„Můžem k vám?“ usmála jsem se na Jenny, která právě uvazovala Galaxku.
„Jasně,“ kývla na mě a pak i na můj doprovod. Utábořili jsme se kousek od nich, ale Jenn odběhla kamsi, prý pro větvičku. Popleskala jsem Ikarka po krku, první půlku zvládl úžasně.
Ryan mi strčil do ruky misku se zvěřinovým gulášem, že prý musím zaručeně ochutnat. Musím uznat, že byl moc dobrý a já měla kupodivu hlad jako vlk. Snědla jsem celou misku a ještě řízek.
„Ahoj Tome,“ pozdravila jsem bývalého trenéra, který mi pomáhal stříhat koně.
„Ahoj Raven,“ usmál se na mě. „Dáš si čaj nebo limču?“
Nemusela jsem ani přemýšlet, jasně že čaj. Byla jsem zmrzlá, trochu jsem zřejmě podcenila přípravu. Trochu mě to zahřálo, ale na horkou sprchu nic nemá