cassie + gentleman: 2. ČÁST HONU

Některé studentky se ještě motaly kolem překážek ve snaze ulovit si nějakou tu odměnu. Jednodušší překážky jsme my zkušenější jezdkyně nechali méně zkušeným, aby si taky užili nějakou tu zábavu. Větévku jsem držela v ruce a pohledem vyhledávala mastera – Kitty. Na zemi jsem jí ještě neviděla. Nechám větévku na později a jdu se raději postarat o hřebce.
Ohlédla jsem se k překážkám, kde se sbírali větvičky a všimla si Jennifer a Galaxie, když najížděli na překážku s balíky. Galaxie byla očividně nadšená a cválala na překážku – možná trochu zbrkleji, ale Jennifer jí usměrnila a s lehkostí se přenesli na druhou stranu. Netuším, jestli ukořistila svou větvičku.
Allen kráčel vedle mě a usmíval se do kamery. ,, Kéž by sis rozbil hubu a ten přístroj se ti přitom rozbil,“ zamumlala jsem, zvedl ke mně oči a tázavě se na mě podíval, kdy jsem mávla jen rukou a našla si místo, kam bych uvázala Gentlemana. Někam stranou, kde ho budu moct nechat na ohlávce.
,, Nemáš tušení, o jaké nádherné záběry by si přišla!“ řekl Allen a usmál se nevinně, kdy jsem se pousmála a mávla jsem na zbytek mé rodiny. ,, S Gentlemanem ti to sluší! Jste úžasní!“ dodal hned a já se usmála spokojeně.
,, Tak za tohle si zasloužíš možná jednu pusu,“ odpověděla jsem mu, zatím co vedla Gentlemana k provizornímu uvazovišti a doufala, že nikoho nenapadne se postavit vedle mě – ne dost blízko a ještě s klisnou. Gentleman byl plný energie a ještě byl nejspíše vědomím na dráze, kde ještě cválali koně. První část proběhla dobře, až na skok přes vodu.
,, A tak úžasné to nebylo, kdybys mě viděl při skoku přes příkop, viděla jsem se už na zemi,“ odfrkla jsem si, podívala se na hnědáka. Předtím jsem se s ním tak trochu nepohodla. Uvolnila jsem podbřišník a dala jej na první dírku a uvolnila nánosník.
,, Ale nespadla jsi ne?“ mrkl na mě. To ne, ale nechybělo málo.
,, Ty jsi skoro spadla? Co se stalo?“ chytila se toho hned máma, protočila jsem oči v sloup a pohladila hřebce po krku, drcl do mě a odfrkl si.
,, Nic, jen mě trochu pozlobil,“ uklidnila jsem jí, předala jsem otěže Allenovi, aby mi ho podržel. Gentleman se bude chovat vzorně, to jsem věděla a Allen se mu líbil. ,, Pohlídejte ho na chvíli. Kdyby něco, neboj se ho okřiknout,“ usmála se a rozešla se k autu, kde by měla být jeho červená ohlávka s červeným vodítkem. Prostě ladíme do nejmenšího detailu! Nebyla jsem jediná, kdo si šel pro své věci. Byla jsem ráda, že první část máme za sebou a čeká nás ještě druhá. To budu už očekávat od Adama, že zvolá Halali, ačkoliv to mohl udělat i dříve.
,, Tak co liško?“ šťouchla do mě Jennifer, objevila se za mnou a usmívala se od ucha k uchu.
,, Co by bylo,“ usmála jsem se a pokrčila rameny. ,, Jak si vedete vy s Galaxií?“ usmála jsem se.
,, Trochu neklidná z toho, že má tolik koní před sebou a za sebou, ale myslím, že to zvládáme zatím dobře. No, zatím jsem neletěla skoro po držce dolů,“ mrkla na mě Jennifer.
,, Trochu jsme se neshodli, no,“ obrátila se dopředu a usmála se, avšak zahrabala v autě, abych našla ohlávku, vodítko a bederku.
,, To by bylo, kdyby liška spadla,“ uchechtla se Jennifer.
,, No to jo, pěkná ostuda. Bych se styděla, že jsem minulý rok ulovila ocas lišky,“ usmála se, mávla jsem Jennifer a vrátila se k Gentlemanovi. Zvedla jsem obočí, když se tam šklebil na Allena. Stál naproti němu a nejspíše ho provokoval. ,, Proboha, co mu děláš?“ zavrtěla jsem hlavou.
,, Prohlídka zubů,“ ušklíbl se Allen, držel vodítko a začal mu přejíždět po čumáku, což se hřebcovi nelíbilo a opět zvedl hlavu a ukázal mu zuby.
,, Nepotřebuje zubaře a chceš, aby tě kousnul?“ podívala se Allenovi přísně do očí, i když se mi chtělo smát. Gentleman by mu nic neudělal, i když ho takto provokoval, pouze tak trochu vyhrožoval. Allen se na něj také zašklebil a hnědák zafrkal, když mě zahlédl. ,, No jo už jsem tady,“ usmála se, převzala si otěže a Danny se smál. Nakonec jsem se taky zasmála a mamka si povzdechla a zavrtěla hlavou. Gentlemanovi jsem nasadila ohlávku a uzdečku mu sundala. Dala mu jeho bederní deku, aby se mi nenachladl a usmála se. Danny si ho hladil a hřebec si onu pozornost užíval.
,, Nedáme rodinou fotečku?“ navrhl Allen a pousmál se. Táta se natáhl, aby pohladil hřebce, kdy jsem pokrčila rameny a usmála se.
,, Umí to ten tvůj přístroj vůbec?“ provokativně na něj mrkla a pousmála se.
,, Tohle umí věcí ..“ usmál se, podíval se kolem. Hledal nějakého obětního beránka, který by nás vyfotil. Kolem proběhla Jennifer, hned jsem na ní zamávala a pousmála se. ,, Můžeš nás vyfotit?“ usmál se na ní Allen a podal jí kameru, která byla nejspíše zároveň i foťák, kdy přikývla.
,, Jasně,“ mrkla dívka, kdy jsem se usmála a s Gentlemanem se rozešla někam dál, abychom měli kolem místo, držela jsem mu vodítko, kdy se na mě z jedné strany přilepil Allen, dopředu přede mě šel malý Danny a ze strany mamka a vedle ní táta. Gabe chyběl, musel dneska pracovat, ale měla jsem tu alespoň Allena. ,, Tak a sýýýýr,“ zasmála se Jennifer. ,, No, Allen by se mohl tvářit trochu líp,“ usmála se Jenn.Řekli jsme jí teda ještě o jednu fotku, kdy nám jí udělala a poté si šla po svých. Já uvázala hřebce. Když jsem zahlédla Kitty a rozešla se za ní.
,,, Koukej co máááám Kitty!“ mávala jsem dívce větévkou nadšeně před očima, zatím co na mě zírala jako na blázna a zamrkala.
,, Stačí tak málo k dětské radosti“ usmála se Kitty a převzala si mou větvičku, zatvářila jsem se hrdě, že jsem to zvládla. Sice na potřetí, ale měla jsem jí! ,, A nezdržuj, chci si dát pauzu!“ dodala, když si jí převzala.
,, No jo, už mizím,“ pokrčila jsem rameny a usmála se. Odchytila mě ještě Jennifer, vrazila mi foťák do ruky a zazubila se.
,, Teď ty,“ ušklíbla se, kdy jsem tedy přikývla a vyfotila jí a Stef, jak si ty dvě přály.
,, Zdržujeeeš,“ zahučela jsem, avšak usmála se a vyfotila se i společně s ní. Budeme mít tak pěknou vzpomínku na celý hon. Trvalo to několik vteřin. Nevím kolik jsme měli času a já chtěla nějaký čas strávit s mou rodinou. Měla jsem hlad, takže jsem se stavila pro jídlo, kdy si vybírala mezi řízkem a gulášem, až se rozhodla pro ten guláš. Allen mi držel místo na trávě, kde jsme seděli. Měl říze, takže jsem mu stejně kus snědla a on si chudák musel jít pro další.
,, Bože, jíš jako by jsi týden nejedla!“ řekl mi, kdy jsem se pousmála. Počasí bylo příjemné a já načerpala síly na druhou část honu. Smích se ozýval i od dalších skupin, ne jen od nás. Hlídala jsem si Gentlemana, sledoval dění kolem, ale jinak byl spokojený. Nacpala jsem si břicho, až jsem si říkala, jestli je to vůbec dobrý nápad. Po nějaké době se zavelelo, že se vyjíždí, kdy oni šli do vozů a já šla připravit hnědáka.
,, Tak pomalu vyrazíme,“ usmála se, dala z něj bederku, ohlávku vyměnila za uzdečku a poté, co někoho poprosila, aby mi ho podržel, šla dát věci do auta, též podržela koně, dotáhla podbřišník a připravená se vyhoupla do sedla hřebce, který nadšeně frkal. Stiskla jsem holeně a navedla jsem si ho dopředu. Nesl se jako pán a jeho sebevědomí jistě dělalo dobře, že je vepředu a vede za sebou tolik koní. Otočila jsem se v sedle, držela jeho otěže a čekala, až budou všichni hotový. Všichni účastníci honu byli v sedle, připravený vyjet a já stiskla hřebcovi holeně. Reakce přišla okamžitě – svižně vyrazil kupředu a napojil se na cestu kolem lesa, kam bylo vidět, díky stromům posazeným daleko od sebe. Počasí nám přálo. Nechala jsem se unášet houpavým pocitem hřebce, avšak sledovala cestu před námi. Nerada bych zabočila na špatnou cestu, či jí přejela. To by bylo velmi nepříjemné a možná by se to zapsalo do historie . Otěže nechala delší, ať si hezky protáhne krček. Pokračovali jsme po louce, mírně se skláněla dolů a kolem byli vidět další plochy luk a polí. Teď po první jsem mohla očekávat, že Adam zahlásí Halali a já s Gentlemanem budeme muset vystartovat kupředu. Snad mé reakce budou rychlé. Ohnula jsem hnědáka na levou stranu přímo do lesa, kde byla větší zima, ale pro mě příjemný chládek. Gentleman si odfrkl a pokračoval po cestě, kde kořeny vyrůstaly ze země, tudíž koně museli zvedat více nožky. To vůbec nevadilo – to mají místo kavalet. Gentleman si je hezky zvedal a nezaváděl o kořeny jako někteří koně. Zaslechla jsem ty dunivé zvuky a poté napomenutí jezdkyň – ty je hlasově napomínaly. Cesta se klikatila v lese a až se narovnala, pobídla jsem hnědáka do klusu, napomenula jsem i holky vzadu, aby přešly se svými koňmi a dávali si pozor na cestu, kudy se dalo bezpečně jet, ale opatrnosti nebylo nikdy dost. Místy zde byli ještě kořeny, ale nebylo to nic, co by se nedalo překonat. Na delší otěži jsem hnědáka vedla po cestě, až jsem ho ohnula za pomocí pomůcek na cestu zvedající se do kopce mezi tmavší les, kde to začínalo být docela strašidelné a zkontrolovala si, jak jsou na tom vzadu. Vše probíhalo v pořádku. V kopci jsem místo vysedávání šla do stehenního a předklonila se lehce dopředu, abych mu usnadnila cestu do kopce. Vyklusali jsme až nahoru do menšího kopce, kdy se před námi po levé ruce objevila menší chatka. Pěkná dřevěná chatka s malými okénky. Vypadala pěkně, dokonale se hodila do jehličnatého lesa. Za ní byla menší mýtinka uprostřed lesa, zavelela jsem znova krok, alespoň na tenhle úsek, kde klusat nešlo. Gentleman si odfrkl spokojeně a přežvýkl. Dunění kopyt za mnou se nedalo přeslechnout a chvílemi jsem si myslela, že hřebec to bere jako závod – musela jsem si ho napomínat, aby nešel tak moc dopředu a uklidnil se. Několik metrů za chatkou jsem znova hnědáka ohnula na levou stranu.
,, Klus!“ zavolala jsem dozadu, pobídla si hnědáka přes poloviční zádrž do klusu, okamžitě naklusal. Pochválila jsem si ho, vedla ho po středu cesty, kam se vešli maximálně tak dva koně. Vzala jsem si ho na přilnutí a zkrátila si opatrně otěže. Cesta se rovnala. Zatím co ostatní vzadu ještě nemohli vidět další překážku před námi. Jednalo se o kmen položený mezi dvěma stromy po straně cesty. To by vypadalo docela jednoduše, kdyby to nebylo z kopce. Někdo mohl zvolit jen skok t menšího příkopu dolů, pro nováčky, zde nebylo nic a ty si museli s koňmi sjet menší kopec dolů. Sue a Lisa byly o trase informovány, tudíž mohli dávat pokyny už dávno předtím a upozornit, alespoň trochu, co se bude dít a co by měli udělat. Včas zavelela dozadu cval a hřebce si na cválala přes poloviční zádrž, což mi zajistilo, že půjde odzadu a více se podsadí. ,, Kliiid,“ napomenula jsem se ho, avšak zvedla se do stehenního sedu a vedla hnědáka rovně mezi stromy. Počítala jsem si cvalové skoky a udržovala ho ve stejném tempu, nýbrž jsem měla tušení, že ta trubka by vyrazila kupředu jako střela hned, co bych ho nechala. Jistota je jistota a nechtěla jsem po druhé skoro letět na tlamu. Nerušila jsem ho před překážkou, nechala ho v tempu, holeněmi si ho srovnávala na střed a před kmenem, snížila ruce, aby si překážku mohl prohlédnout, zkontrolovala si jeho držení těla a šla s jeho pohybem, jakmile se jeho zadní nohy odrazili od země a předkem se přehoupl přes překážku. Nepřekážela jsem mu v hubě a jak to bylo správné, při doskoku se přizpůsobila kopci dolů. No, nejlepší to asi nebylo, ale překonali jsme to, pochválila jsem ho za práci a cválala jsem s ním dál, až jej ohnula znova na levou stranu na cestu vedoucí lesem, kde bylo převážně spíše po stranách křoví. Toto ohnutí bylo až bezpečně za překážkou, zde jsem upozornila na klus a sama přešla, až všichni za mnou klusali. Všichni bezpečně přeskočili nebo se dostali na tuhle cestu. No, je asi blbý koně pořád ohýbat na levou stranu, ale tahle trasa bohužel taková byla, až na klikaté cesty v lese. Ohnula jsem hnědáka, vjeli jsme na cestu mezi vysokou trávu a vyjeli právě na mýtince za chatkou. Mohli si jí prohlédnout z druhé strany. Vypadalo to, jakoby zde už delší dobu nikdo nebydlel. Byla to škoda. Je to pěkná chatka, i když .. asi bych se bála bydlet takhle v lese. Hnědák zafrkal a přešli jsme na ní do kroku, pokračovali po jejím obvodu, až na její koně, kde koně ohnuli doprava a vzdalovali se od chatky opět do lesa. Zde byla mírná zatáčka na pravou stranu, ohnula jsem si hnědáka, otěže mu opět nechala volnější. Mohla jsem si to dovolit. S hnědákem jsem už dost dlouho, abych znala jeho reakce a předpovídala, kdy se o něco pokusí. Z levé strany se po cestě na levé straně připojila menší říčka. To bylo pro hnědáka něco úžasného a hned byla pozornost někde jinde, avšak já jsem s tím počítala. Ohnula jsem si ho na stranu od říčky, nedala jsem mu možnost, aby se mi tam natlačil, jako to udělal zezačátku a ohlédla se po lotu dozadu. Les byl zde listnatý, hodně prostorný. ,, Voda by se ti líbila co lumpe?“ usmála jsem se, říčka se brzo stočila někam jinak a my pokračovali lesem, až na louku, kde jsem zavelela opět klus a ohnula hnědáka na levou stranu, kam se ochotně ohnul, zatím co jsem vysedávala a po naší pravé straně jsme mohli zahlédnout vozy, když diváci přijeli na tuhle louku. Zde bude druhá překážka druhé části. V klusu jsem si hnědáka pobrala, vedle jsem ho pěkně po cestě na kraji lesa a tak v polovině, možná i dříve zabočila s hřebcem na pravou ruku, kdy jsem upozornila, že se bude cválat. Zasedla jsem do sedla, abych provedla poloviční zádrž, tím si ho podsadila, dostala lépe na pomůcky a stiskla holeně, hřebec naskočil do cvalu – dost naskočil, až jsem si povzdechla, avšak udržela jsem to, ačkoliv jsem to nečekala a vedla jej po louce na překážku před námi. Jednalo se o překážku celkem vysokou, postavenou z větviček a klád, který připomínal tak trochu oxer. Hned o kus dál byla překážka pro nováčky, kdy se jednalo též o větvičky a kládu, akorát v jednodušší verzi, s kterou si lehce poradí. Hřebec frkal, napínal svaly a cválal energicky na překážku. Diváci nás mohli opět sledovat při skoku. Nájezd byl dostatečně dlouhý, koně si mohli tak srovnat, podsadit si je a připravit na skok před námi. Na to, co má dneska za sebou měl, až dost energie. Srovnávala jsem si ho holeněmi, které byli přiložené k jeho bokům, abych popoháněla jeho motor a byla ve stehenním, dívala se na překážku před sebou a v hlavě si odpočítávala cvalové skoky. Několik cvalových před překážkou ho nevyrušovala, pouze se soustředila na to, abychom šli kolmo na střed. Snížila ruce před překážkou a nechala se vynést jeho pohybem dopředu, ruce posunula lehce po jeho krku a stiskla kolena, abych se udržela. Nad překážkou se narovnala a při doskoku se mírně zaklonila, jak bylo potřeba. Zapřela se vnitřní stranou stehna a koleny, přičemž se dívala dopředu a ruce posunula lehce dopředu. Hnědák si nadšeně zafrkal, kdy jsem se pousmála, nechala jsem ho cválat pár dalších skoků a poté zpomalila do klusu. Na louce bylo dost prostoru, tudíž nemuseli jet za sebou, mohli jet vedle sebe. Vysedala jsem a usmívala se, zadívala se kolem. Foukal zde o trochu chladnější vítr, ale to vůbec nevadilo, bylo mi teplo a dobře. Adam jedoucí za mnou si všiml mého zamyšlení a nejspíše využil mé nepozornosti.
,, Halali!“ ozvalo se tak najednou, že mi trvalo pár vteřin, než si uvědomila, co to slovo pro mě vlastně znamená. Má reakce přišla, ale celkem rychle, už jsem ho pobízela do cvalu přes poloviční zádrž, hned co zasedla do sedla. Zvedla se do stehenního sedu a nechávala ho cválat rovně po louce, která byla bezpečná. Gentleman byl nadšený z tempa, který jsem nasadila, kdy jsem ho nechala více zabrat a zrychlit, jak chtěl. Neváhal, cválal vpřed, srovnávala jsem si ho na louce a snažila se nevnímat dusot kopyt za námi, když se se nás snažili dohonit a v tuhle chvíli, měli povolení předjet mastera. Hlavně se musím uklidnit, ocas lišky stejně někdo dostane. To neznamenalo, že jim to ulehčím, právě naopak. Gentleman prodloužil své kroky, dívala jsem se na cestu před sebou, byla ve stehenním a soustředila se na hnědáka, kdyby byly nějaké problémy. Užíval si to, pěkně cválal. Možná to bral jako závod, slyšel za sebou koně a chtěl jim utéct, a nebo měl podobný pocit jako já, když se do mé tváře opíral vítr a já měla pocit, že létám. Zajímavý pocit, ale pěkný. Hnědák dál cválal a já si ani nevšimla, že se vedle mě někdo objevil, natáhl se pro ocas na mém rameni a v tu chvíli jsem jej ztratila. Byl prostě pryč, liška byla ulovena a mé srdce zběsile bušilo, avšak ještě to není konec. Máme před sebou ještě cestu domů. To, že byl ocas dole, bylo znamení, že máme zastavit, což se mu vůbec nechtělo. Tak nějak měl u zadní části, že se ho snažím přes zádrž zpomalit, naštvaně si přidupl a zkoušel dál, zdali povolím a nebo ne. Neprošlo mu to, pomáhala jsem si i hlasem a trvala na svém, dokud nepřešel do klusu a nakonec do kroku, aby se mi pěkně uklidil. I zbytek lotu přešel do kroku. Nechala jsem ho, ať si vytáhne krk dolů a dopředu a protáhne se po skoku a cvalu, kdy jsme utíkali jakožto lovná zvěř tohoto lovu. Na Florestu to nebude už daleko a jediné, co nám zbývá je jedna menší překážka, která nebude dělat problém nikomu. Počkala jsem, až se všichni seřadí a dají se do kupy, navedla hnědáka opět do čela, kdy si pofrkával. Dneska jsem to s ním měla těžší než kdy jindy a nevím, čím to bylo. Zajeli jsme do lesa, spíše na jeho kraj, kdy po pravé straně bylo jen pár stromů, a spíše keře. Bylo vidět na louku a cesta byla spíše z kopce, tudíž uvolněné otěže a zaklonění dozadu, koně si kopeček vyřešili sami. Jezdci se mohli kochat přírodou, bylo to vážně nádherné a bylo vidět hodně daleko. Koně si odfrkávali a pofrkávali. Vyjeli jsme z lesa, po pravé straně louka a po levé ohrada, kde se pásly krávy. Strakatá zvířata zvedla hlavy, zabučela. Kolem ohrady samozřejmě v kroku a dávat pozor na koně. Někteří by se mohli leknout jejich bučení, které nebylo zrovna nejtišší. Hřebec se nebál, ještě jedné stračeně odpověděl zařehtáním, zvídavě se podíval na jednu a roztáhl nozdry.
,, Sledujeme cestu brouku, nejsi žádná kráva, ale kůň a ke všemu hřebec, tak se podle toho chovej!“ řekla jsem mu, stiskla jsem holeně a mlaskla jsem, když zpomaloval. Vedla jsem ho dál po cestě. Kolem ohrad jsme přejeli v pořádku a zanedlouho se cesta rozdělovala, buď rovně, nebo doprava na cestu, kdy z jedné strany bylo pole a z druhé louka, kdy jsme mohli odtud zahlédnout louku, kde proběhlo halali. Na volnější otěži se koně vydýchali. Po nějaké době opět klus, zavelela jsem ho i dozadu, naklusali jsme a já si pobrala opět otěže. Velmi opatrně, dávala hnědákovi čas, aby nezatuhnul a nepadl mi na předek, pochválila jsem ho a ohlédla se dozadu. Opět cval. Gentleman vyrazil kupředu, jako střela – nejraději bych si s ním zpomalila, aby přešel lépe, jenže jsem měla za sebou celý lot, tudíž jsem se spokojila s tímto přechodem a za pomocí hlasové pobídky mu srovnala tempo a když zareagoval, přišla opět pochvala. Udržovala jsem ho na cestě, kdy jsme mírně zatáčeli doprava, ohnula jsem si ho tedy mírně doprava, ve stehenním sedu a pohlédla před sebe, kde byla dnešní poslední překážka. Cihly postavené na zemi. Museli se přeskočit, ale byly zpevněny a koně nemuseli nic moc udělat pro jejich přeskočení. Gentleman se sice choval, jako kdyby najížděl na, kdo ví jak velkou překážku. Skákat přes ní mohli najednou tak dva koně, možná i tři, ale to záleželo už na jezdcích, jak moc si věří. My měli překážku sami pro sebe. ,, Kliiid chlapče,“ pousmála se. Cválala jsem na překážku ve stehenním cvalu, udržovala tempo, srovnávala holeněmi. Stejný postup jako vždycky a hnědák neměl problém. Na překážku šel jako vždycky s nadšením a jistě. Trvalo to pár vteřin, než jsme se přenesli přes překážku, kdy to měl být malý skok, ale my si skočili trochu větší, ale co. Tak trochu jsem to očekávala a dokázala se přizpůsobit pohybu, za překážkou měla holeně pořád v kontaktu, aby neztrácel tempo, odfrkl si nadšeně. Z cesty jsme to stočili na levou stranu na louku a rovnou do lesa, pěkně v kroku, aby si koně odpočinuli. Nebude to trvat dlouho a budeme zpátky na Florestě. Dneska toho měli za sebou koně dost. V lese, kde byla více zima a cesta byla pěkná, jsem s hnědákem naklusala, poslala to dál a zahodila otěže, aby se uvolnil a vydýchal v klusu. Cesta nebude trvat moc dlouho. Dneska to bylo fine. Překážek snad bylo dost, všichni si to snad užili. Já určitě. Musím se s ním ještě vyfotit! Ladíme přímo nádherně. Povozy jistě jedou už také zpátky na Florestu. Po uvolnění v klusu na dlouhé otěži přišlo uvolnění v kroku na dlouhé otěži a my projížděli lesem, kdy to brali kratšími cestami, až většina studentek poznala, kde to jsme a že se blížíme k Florestě, až jí konečně uviděli. Nohy jsem si dala ze třmenů, pohladila jsem hnědáka vnitřní otěží a usmála se nadšeně.
,, Tak máme to za sebou brouku,“ zazubila se zářivě, on si odfrkl a vjeli jsme na cestu na Florestu.