kitty+asie: „Proti, vvyčistit, po směru, proti, vyčistit, po směru,“ předříkávala jsem si zatímco jsem hřebelcovala srst svojí vrané kobylky. Už to byly dvě hodiny, co jsem začala, a ačkoliv rozdíl byl dost dobře patrný, pořád to nebylo zdaleka dost. Ono se řekne že je hrozný udržet bílýho bělouše, ale když máte vraníka, na kterém je jasně vidět každá prachová částečka, tak mi to přijde o dost horší I když, kdybych jezdila takovýho Tarota, taky budu asi mluvit jinak Zkrátka mě to ale zabíjelo, vraná byla taky nervózní, už přešlapovala, popocházela, nebavilo jí to – a to ačkoliv měla u sebe sí%t se senem i svůj milovaný likit. Přece jenom, stát dvě hodiny takřka na místě, v klidu, to pro ní není. Stačí jí ta spousta času, co má trávit v boxe.
„Máš všechno vypraný?“ vykoukla na mě Blood a já přikývla. Sada na hon je perfektně čistá, jak její, tak moje, podbřišák a gelovka z crossu rovněž, stejně tak se blyštila i přilba z crossu, kterou jsem hodlala brát. Procházela jsem v hlavě seznam všech předmětů a došla k názoru, že je opravdu všechno připraveno. Uzdečka i sedlo vyčištěné, namazané – čelenku jsem brala stejnou, jako vloni. „Ještě Asii a bude to.“ Odpověděla jsem Bloodye a ta pokývala hlavou. „Budu v šatně.“ Houkla na mě, a já zpátky na ní, že to ještě chvilku potrvá. „Stejně si ještě musím připravit věci, tak co,“ mávla rukou a nechala mě s vranou o samotě – většina lidí čistila až ráno, tak tu teď nikdo nebyl, koně spokojeně žrali.
Dokončovala jsem práci na Asiiné srsti a zatímco jsem lehkou růžovoučkou prachovkou přejížděla po její zádi, začala jsem k ní promlouvat. „Lásko já tě miluju,“ začala jsem, „ale jestli se zrovna dneska v noci rozhodneš vyválet, tak to asi nepřežiju.“ Asie lehce hodila ocasem, který jsem posléze vzala do ruky a začala z něj vybírat slámu, nečistoty, a projíždět ho hřbílkem. Dnes odpoledne jsem jí ho myla – od ocasu koneckonců nenastydne, a bylo nad nulou – takže byl pěkně hebký a já se rozhodla nechat jí ho rozpuštěný. Stejně tak hřívu měla umytou, protrhanou, zastřiženou. Měla jsem chuť jí rozdělit i do culíčků, ale nechtěla jsem jí ji zbytečně ničit – v nejhorším budeme mít ne úplně perfektně identické bobánky. Není tu Niora, aby si toho všimla Když jsem seznala, že je vše jak má být – nohy byly pochopitelně vyčištěné, kopyta vybraná a namazaná – odvedla jsem vranou do boxu, ještě jednou zahrozila, ať se zrovna dnes nerozhoduje pro to podrbat se na zádech nebo si pospat vleže – a pak uklidila věci a došla do šatny. „Bereš si přilbu?“ zeptala jsem se karkulky – já jí letos brala určitě, jak jsem dlouho nemakala, ale Connor udržoval kondici Asie na nějaké jakž- takž úrovni, tak měla horu energie. „Ne, vezmu klobouk.“ Odpověděla stručně.
Brzy bylo vše hotové, prošly jsme seznam, abychom ráno nezmatkovaly a mohly jsme na kutě.
DEN HONU
Po probuzení jsem se rychle oblékla do „provizorního“, aka zatím jako obvykle – jen něco čistého, když mě uvidí někdo z hostů, abych nedělala Florestě špatné jméno – a vrha se do stáje, zkontrolovat, jestli se ta mrcha nevyválela. Kupodivu zákon schválnosti tentokrát nezapracoval a já dorazila k čistému koni. Spokojeně jsem jí přicvakla k mřížím, kdyby jí náhodou napadlo se ještě vyválet, teĎ už stát vydrží – a začala rozdělovat hřívu do culíčků. Jako obvykle mě žralo, že dvanáct, což je na ní ideální počet, není mocnina dvou a tudíž to nemůžu rozdělit na půl, zase na půl a tak dál. Rozdělila jsem je teda aspoň na čtvrtinya s nimi si začala hrát a rozdělovat každou čtvrtinu na tři culíčky. Chvilku mi to trvalo, nakonec jsem ale uspěla a spokojeně zagumičkovala každou část. A jakmile jsem přestala s pravidelnými culíčky, začala jem rozdělovat na tři prameny každý vulík, abych udělala copánek… Hrozná piplačka, fakt že jo. Ale jak jsem řekla včera, Niora tu není a nikdo jinej takovej perfekcionista není, takže si toho nevšimne. Ještě jsem jí znovu prohřebelcovala – už méně, ale přece jen přes noc taky něco prachu napadá – a pak zkontrolovala ocas, donesla jí žrádlo a doufala, že si ještě nelehne. Já sama se vydala na snídani za ostatními – neměla jsem kam spěchat, ze zvyku jsem byla stejně brzo jako předchozí dva ročníky, kdy jsem pomáhala ještě dávat věci do pořádku Stelle, ta ovšem letos nedorazí. S rodinou odjeli na dovolenou, a to znamená i s malou Abi – a tak jsem letos bez hosta. Ale co už, stejně to letos asi nebudu chtít vidět V klidu jsem se tedy nasnídala a odebrala se do šatny. Nejprve jsem odnesla odpocku a ohlávku s vodítkem do auta, poté se převlékla do liškovského, k tomu helmu, vybavení které v sadě na hon nebylo jsem nakombinovala z ostatního, něco z kurzu crossu se například docela hodilo. Netrvalo dlouho a byla jsem oblečená, na stojanu připravenou sadu na hon a hodiny na stěně pomalu ukazovaly čas začít chystat koně. Dovezla jsem si tedy stojan k boxu, vranou v klidu přivítala - ta už začala pochodovat po boxe a hrát si na plemeníka, jak cítila, že se něco děje – a tak mi to trvalo déle než obvykle, než jsem jí vybrala kopyta, nasadila kamaše, botičky, nauzdit, nasedlat a tak dále. Nakonec jsme ale byly přichystané obě dvě a stály jsme na nádvoří včas hotové a v sedle. Co si budeme povídat, Asie pode mnou nestála úplně klidně, potancovávala a já doufala, že se do nástupu uklidní, jinak si utrhneme docela ostudu. Obcházela jsem s ní tedy areál, promlouvala na ní, chválila jí za každou chvilku klidu a zastavovala, couvala, chválila za snížení hlavy a tak podobně. Asi za pět minut, které jsme díky zdržení hostů získaly, byla o poznání klidnější. A když zazněly lesní rohy, zařadily jsme se o kousek dál od Gentlemana, ne daleko, jen ne namáčknutí, co kdyby náhodou. Sledovala jsem Floresťanky promíchané s neznámými a povědomými tvářemi a pak pohlédla na Cassie. Ta vypadala nervózně, a já jí naprosto chápala, Blood s Izzy si určitě pamatují, jak jsem vyšilovala vloni já beze slova jsem se na ní jen usmála, ale pak jsem se otočila zpátky k „davu“, asi by nepůsobilo úplně šťastně, kdyby se dva ze tří jezdců stojících před ostatními dívali na sebe.
Jason začal uvítání, skončil už známým proslovem, básní o svatém Hubertu, a byl čas vyjet. Přidržela jsem si lehce Asii, když chtěla vyrazit za Cassie a Adamem, a pohlídala si všechny ze smečky psů, za kterými bylo naše místo. Vtipný bylo, že jsem si připadala hrozně vzadu Oproti davu za námi to ale nic moc nebylo. Cassie nás vedla k zadní bráně, projížděli jsme na pole a vraná už začínala jančit. Zlehka, ale stejně mě to znervóznilo, a to nastalé situaci moc nepřidalo. Nešlo o nic hrozného, jen jsem ucítila napětí, jasně jsem zaregistrovala jak zabrala prdelí a jak se nese a pohupuje se. Jo, jindy by mě takovej pohyb nadchnul, ale teď, když není ještě ani pořádně protažená, uvolněná, bude jen ke škodě a povede k následné ztuhlosti a odporu. Navíc jsem si dovedla představit, že by mi z tohohle velmi brzy vyklusala. Otěže jsem si tedy zkrátila na kontakt – rozhodně jsem musela vzít zavděk jinou délkou než u vytaženého krku – a začala si pohrávat. Vraná švihla ocasem, tohle se jí nelíbilo, ale jakmile přežvýkla a šla trochu do otěže a povolila se v týlu, povolila i moje ruka. V ten moment se jí uvolnil hřbet, napětí vymizelo a šla zase hezky uvolněně. „To je hodná holka.“ Pochválila jsem jí a pootevřela zlehka prsty, aby si mohla vytáhnout krk. Stále ji ale mám na kontaktu.
Teď jsem se mohla pořádně porozhlédnout, kudy nás to ta Cassie vede. Pole za Florestou, jistě, ale kam dál? Cest tu byl bezpočet, do lesa, na louku, na kopec z Beltainu… V hlavě jsem si procházela cesty, kterými můžeme jít a spřádala teorie, kudy to mohla Casstrace naplánovat Holeně uvolněné, nohy zlehka spočívají ve třmenech a jako přirozený důsledek koňského pohybu se lehounce pohupují kolem vrančiných boků.
Mé teorie se brzo zúžily, když jsme zajeli do lesa a liška zepředu dala pokyn pro klus. Poslala jsem tuhle zprávu dál a vyčkala, až nakluše skupina před námi. Asie chtěla hned za nimi – jindy bych jí nechala chybu udělat a opravila jí, ale teď za námi jede doslova xy tun živé hmoty a nehodlám zdržovat. Nechala jsem jí proto narazit do tvrdé ruky a už s pružícím kontaktem na lehkou pobídku holení jsme naklusaly o dva kroky později. Asie vyrazila rychleji, než bych chtěla, dala jsem proto lehkou poloviční zádrž – ne přímo na to, aby se sebrala, ale jen aby se nerozpadla a trochu hleděla na způsob svého pohybu. Její krk, který se s přechodem do vyššího chodu přirozeně zvednul, prověsil otěže, na což moje lokty automaticky reagovaly zmenšením úhlu a užuž jsem je pobírala, abych měla stálý kontakt. Vysedávala jsem „na teréňáka“ A tedy v lehounkém předklonu, co nejblíže k přední rozsoše, hodně zlehka, kontakt se sedlem holeněmi i koleny. Ruce trochu dál od sebe, aby si Asie vytáhla krk hezky dopředu a nespěchala tolik, a reagulovala jsem její tempo vysedáním. Občas se pokoušela zrychlit, ale to se konec konců dalo čekat, resp. Jsem čekala mnohem horší věci.
Měnila jsem nohu, na kterou jsem vysedala, místo dvou dob v sedle jsem ale zůstávala dvě doby nahoře, a v hlavě mi cvaklo, že kousek odsud je rozcestí. Zvedla jsem hlavu a snažila se najít pohledem vedoucí dvojici a jejich směr. Cass zahnula směrem k loukám, k rybníku. Žádný div, druhou stranou by byl samý les a tím se hon moc vést nedá Jakmile jsme vyjeli z lesa, zvedla Asie hlavu, zahrála si na lamu a hleděla co kde šustí. Na to jsem opět pokrčila lokty v automatickém pružení na kontaktu a začala si pohrávat, dokud nepovolila v týlu. Ruka změkla, a když Asie nenechávala krk klesnout víc dopředu, pomohla jsem si pobídkami holení tak, jak šla zrovna ta která zadní noha. Zároveň měla ale vepředu prostor, teda to nebyla pobídka na podbírání, ale jen na prostornější klus, což znamenalo, že potřebovala více balancovat, a tedy i více vytáhnout krk. A takyže se do otěží hezky vytáhla. Jak je to krásné, když to funguje Spokojeně jsem jí podrbala po krku a to už se zepředu ozýval pokyn do kroku.
Jeli jsme teď podél rybníka a mě vytanula na mysli otázka, z jaké části se přešlo do kroku kvůli délce klusu a z jaké části kvůli Gentlemanově úchylce na vodu A skoro to vypadalo, že hlavně z toho druhého důvodu, neboť sotva jsme minuli rybník, už se zase klusalo. Tušila jsem, že se už mockrát klusat nebude, nebývalo to na honech zvykem, a tak už jsem si vranou trochu víc sesbírala hned do klusu, takže když se takřka hned ozval pokyn do cvalu, byla jsem připravena. Nejprve jsem nechala nacválat grupu přede mnou – sedím uvolněně, ale jakmile chce Asie vyrazit nimi tak ztuhnout, sevřít stehna, naklopit pánev lehce na předek a ztuhnout v ruce. Asie vztekle mrskla ocasem a zaskřípala zuby, když při zhoupávání se do cvalu narazila na tenhle odpor. Zase hned klusala, a já jí za to pochválila a dala pobídku. Levá holeň na místě, pravá jde lehoučce dozadu,váha na pravou sedací kost a levá otěž nabídnutá, zatímco pravá udržuje sestavení. Vraná naskočila, já uvolnila břicho a záda, abych se s ní mohla hezky zhoupnout, než jsem se do dalšího cvalového skoku vyhoupla nahoru, opřela se koleny o opěrky, zadek lehounce nad sedlem, ale ne výš, než je nezbytně nutné a lokty více pokrčené, aby dál udržovaly kontakt. Hlavu měla ještě pořád lehce vytaženou, krk dopředu, čumák před kolmicí, to jsem v otěžích jasně cítila. Netrvalo ale dlouho a už se zase přecházelo do klusu – houkla jsem pokyn do zadu a našpicovala uši. Čekala jsem, až za námi utichne dusot kopyt a bude slyšet už jen lehký tlumený dvojtakt. V ten moment jsem houkla „A hooou,“ dala pohrála s otěžemi, přenesla váhu trochu víc dozadu, zároveň vranou lehce objala holeněmi a posbírala jí víc na zadek, než jsem si byla jistá, že zareaguje hned – dosedla jsem do sedla, uvolnila stehna, kotníky, záda, aby dobře pružila v přechodu a dala poloviční zádrž následovanou zádrží do klusu. Vraná se trochu vzpírala, ale spíše pocitově, zkrátka to nešlo tak zlehka, jak jsem bývala zvyklá. Jakmile začala přecházet, povolit pomůcky, v klusu vysedat, pochválit. Podívala jsem se dopředu a přecházela už i Cassie s hřebcem. Nedlouho poté se přecházelo rovnou do kroku. Zajíždíme na menší lesní pěšinku, která vede přímo na rozsáhlý palouk, ještě tam nejsme a už tuším, že tam by mohly být první skoky. Holt okolí Floresty znám dobře
Vynoříme se z lesa a zalije nás sluneční svit – liška velí klus a já už vidím dvě nižší překážky a rozmýšlím se, jestli skočit nebo ne. Na jednu stranu jsem chtěla první vynechat a počkat, až se bestie uklidní, na stranu druhou se tyhle dají skákat i z klusu, takže když bue v klidu, proč ne? Nakonec jsem se tedy držela za koňmi před námi, nechala jsem je trochu roztáhnout rozestupy, zatímco jsem vysedala a udržovala Asii v pravidelném tempu. Sledovala jsem, jak se přes přehoupává liška, za ní jednotliví psi a překážka vedle, pravděpodobně určená pro nezkušené, zůstávala jen tak stát. Přehoupla jsem se do stehenního sedu, přiložila holeně a sledovala koně odjíždějící od skoku. Před ním přišla pobídka, ovšem místo cvalového skoku který se zvedá do výšky to škublo, drclo a byly jsme na druhé straně stále klusem Prostě si slečna hrála na kamzíka, zastavila se před překážkou, vyhoupla se přes ní z místa a zarazila se na vteřinu i po ní Paráda, fakt Ale stejně chválím, jelikož jsme neskákaly sakra dlouho a já jsem ráda, že se mi jí vůbec nesnažila vyhnout nebo na ní nehnala - nájezd dobrej, jen jsem jí nějak nepřesvědčila k nějakému nadšení Jak Master teda fakt super výkon Jen jsem se tomu ale zasmála a pobídla vranou líp dopředu, jelikož vinou toho skoku dost ztratila temo a samozřejmě se zasekla na předku, takže jsem jí musela chvilku zase sbírat a přesouvat váhu na prdelku. Od skoků se jelo dost kombinovaně, někdo neskákal, někdo s koněm odcválal, někdo přešel do klusu skoro hned po překážce, a tak bylo tempo dost různorodé. Liška s námi poodjela dál klusem a pak zavelela do kroku. Čekala jsem, až se dunění za námi zklidní, hodila očkem přes rameno a přes zpomalované vysedáí jí nechala přejít. Spokojeně jsem jí podrbala, když jsme byly už v klusu, vyndala nohy ze třmenů a lehce je pokroužila, moje kotníky si tohle už odvykly Pokračovaly jsme lehkým terénem, do mírného svahu, do kterého jsme všichni přesunuli své velectěné zadnice do vzduchu Aby se koníkům líp šlapalo. Po vyjetí kopce jsme ještě chvilku pokračovali krokem, já si spokojeně užívala pocit koně pod sebou a protože vraná byla nezvykle klidná – skoro až moc – nemusela jsem nic řešit ani s ní. Zajeli jsme do lesa a liška zavelela klus. Opět jsem dala Asii jasně najevo, že nemá přecházet dřív, než řeknu já, a pak teprve jí nechala hezky od otěže naklusat. Začala jsem vysedat, ale to už se zepředu ozvalo Cassino: „Cval!“ Takřka v ten moment nacválala celá grupa psů a já musela okamžitě reagovat, aby se Asie nevymrštila za nimi. Najednou tu energii měla.. fakt nechápu tohle zvíře. Bezprostředně po upozornění jsem ale chtě nechtě pobídku dát musela a vyhoupla se do stehenního. Teď už jsem překážku, která byla před námi, viděla jasně. Spadlý strom, ne malý, ne velký, ne záludný. Asie už ale měla zase hlavu vzhůru, nahoru, frkala a hrála si na lamu. Opět jsem jí nejprve nechala uvolnit týl, hlavu snížit, já narovnaná, ramena dozadu, poloviční zádrž a promlouvám na ní, zatímco mám holeně přiložené na jejích bocích. Spěchá dost, to ne že ne, ale jak říkává Blood, pokud překážku nechce skočit jezdec, tak jí kůň prostě skákat nebude, a to se mi u Asie už párkrát vymstilo. Zahnala jsem tedy pud sebezáchovy, neboť Asie byla už zase jako nabušenej dynamit, dala tam ty holeně a soustředila se na překonání překážky. Porovnat jí, posledních pár cvalových, koukat se za, nepřekážet jí, ruka jde dolu, pobídka – a Asie se vymršťuje z místa. Vymršťuje, doslova. Série polovičních zádrží které jsem vyvolala před skokem jí očividně posadily na zadek doslova jako na pružinku, nečekala jsem rozhodně takovýhle oblouk, instinktivně jsem stiskla kolenam prošlápla paty a modlila se v tom zlomku vteřiny, než se ozvalo zadunění, jak vraná doskočila, už automaticky po skoku pobízím, ale sama nějak nechápu, co to sakra bylo. Asii samozřejmě chválím, žádná chyba z její strany tam nebyla, ale… co to sakra? No, tak jako tak doufám, že to nevidělo moc hostů, protože vážně, dneska neáme den A ještě aby jo, po takový pauze. Jak jsem byla rozhozená, ani jsem si nevšimla přecházejících koní a už už jsem musela zasednout a zádrž a poloviční zádrž a do kroku, abychom nebyly za blbce ještě víc Asie si spokojeně odfrkovala, já jí podrbala na krku, ale pohoda netrvala dlouho. Cassie si pro nás připravila trochu terénnější jízdu, než by jeden čekal Na cestě z kopce jsem vranou objala holeněmi, pevně, ale ne křečovitě, ruce do pravého úhle, otěže povolené ale ruce pevně na místě – koně občas, když zakopnou, v nich můžou najít rovnováhu. Ačkoliv to asi nebude nic příjemného, hledat rovnováhu v udidle, ale pořád lepší, než kdyby jí nenašli a my oba se sesunuli dolu. Jinak jí nechávám balancovat krkem, holeně přiložené, ale nepobízím, nechávám jí volit přesnou cestu i tempo. Cítím, jak zabírá zadky a občas se musím zaklonit natolik, že jí lehnu lopatkami na záď – jak se vyhýbám větvičkám. Pod kopcem jsem vranou nadšeně pochválila, podrbala a promlouvala na ní. Nejprve jsme odjížděli volnějším tempem, abychom neujeli těm, co na kopci pořád ještě jsou. Poté se přešlo do klusu, cesta se naopak začala lehce zvedat, a pak přišel i pokyn do cvalu. Vedoucí cvalovou nohu jsem samozřejmě střídala, ať hezky posilujeme  Čekala nás teď nizoučká, jedndouchá překážka, takový malý křížek. To snad zvládneme i bez karambolů A vážně, ve cvalu ve stehenním sedu jsem jen lehce snížila ruce, echala Asii pracovat krkem a ona jen trochu zvedla cvalový skok a přehoupla se přes – já jen zapružila kotníky a v loktech, a byly jsme na druhé straně. Taková zvýšená kavaleta  Spokojeně jsem vranou podrbala na krku a když byl správný čas, narovnala jsem se v sedle, promáčkla otěže a s přiloženými holeněmi jí nechala přejít přes klus do kroku. Spokojeně jsem jí nechala krk vytáhnout a zase sebrat, hezky se za otěží vytahovala, bylo znát, jak je dobře uvolněná. Jen abychom to dneska nepřepískly.
Pokračovaly jsme v cestě za liškou řidším lesem po cestičce, někteří toho využili k ohýbání koní, já zůstala radši na trase, pořád jsem Master a kdyby mě někdo přejel kvůli tomu, že já jsem někde jinde než ostatní, nevím, jak by se to řešilo Jen jsem vranou žádala vždy střídavě o pár kroků ustupování na holeň, jen abych viděla, jak reaguje. Spokojeně jsem jí pochválila, když jsem ucítila charakteristickou práci hřbetu a pak jí zkusila nechat jít chvilku v sestavení ke každé z rukou. „Hodná jsi.“ Houkla jsem na ní a podrbala po krku. Odžvýkla si, povolila se v týlu a já jí pak nechala jít zase jen krokem, ať si trochu vydechne. Když se liška opět napojila před nás, krátce jsme naklusali a cesta se lehce zúžila. Dostali jsme se k příkopu se zurčícím potůčkem a Cassie mi poskytla krásný důkaz o tom, že se to někdo nepodaří každému z nás Gentleman byl do vody prostě trochu moc ujetej, než aby příkop jednoduše přecválal nebo zvednul skok, on se před ním musel zaseknout a hodit si jezdce na krk. Proč né žejo Musela jsem se zasmát – ne Cassie, ale tomu, že před hosty musej teď vypadat Floresťanky jako banda skokanských negramotů Ještě že tu není Nia
To už jsme se k příkopu dostali i my a já Asii nechala hezky protáhnout tempo, aby se nestalo, že ho bude ignorovat a jenou nohou v něm skončí, ona občas měla takový hrozně šikovný záchvaty. Ve stehenním, koukám se za něj, myslím na to, že chci, aby to skočila – stačilo by natáhnout krok, jasně, ale to ve cvalu znamená natáhnout skok, takže… Asie u něj natahuje krk, kouká, co to, já klesám rukou, ať se podívá, ale zároveň jí lehce podpořím holeněmi, nesmí se mi zaseknout – ramena dozadu, ať se mi nestane to samé co Cass, kdyby náhodou. Dávám pobídku a Asie hezky zlehka překonává neexistující překážku, bez nějakých cavyků, a ještě si u toho odfrkne, jakoby říkala „Máš mě za nějakýho ztrotlovatělýho hřebce nebo co?“ Spokojeně jí chválím, odcváláváme, ale zanedlouho váha dozadu, promáčknout otěž, holeň ke koni a přecházíme do klusu.
Vyjeli jsme na louku a už od lesa bylo jasně vidět další překážku. Všimla jsem si, že Liška to míří s Gentlemanem ke křoví, mě ale upoutal zrak balík slámy a vedle něj prostor na projetí. Rozhodla jsem se pro bezskokovou variantu a vedla vranou tímto směrem. Je to ve stejné úrovni, takže problém s tí, kdy mě někdo řpedjede a kdy jsou za mnou, žádný nevznikne, a hned po ní se napojím zase zpátky na lišku. Křoví na nás bylo moc vysoké a jestli skočím balík slámy, nebo to objedu celé, už je skoro jedno. Hlavně nechci Asii zbytečně moc unavit, a tak po nacválání mířím – jako první, psi si to samozřejmě rázují ke křoví – směr cestička vedle balíku slámy. Ve stehenním sedu, Asie, jak před námi nikdo není, chce vyrazit, ale já jí uklidňuji, pohrávám si s otěžemi a když si z rozjařenosti vyhodí, jen to se mnou trochu houpne. „Bláznivko jedna.“ Okomentuju to prostě a jinak to ignoruju. Proč jí trestat ze přehršel energie, když si za to můžu sama. Ve svižném tempu mineme balíky slámy a hned na to už slyším dunění, jak se hora koní valí v mohutném skoku přes křoví. Otočím hlavu, kontroluji, že nikdo kromě psů a lišky nenarušuje mojí vedoucí pozici, a vedu vranou hezky svižně za liškou, která si to už krokem rázuje zase někam jinam Zpomalila jsem rovněž, zařadila se za ně a v klidu vyndala nohy ze třmenů, prokroužila a povolila zatuhlé kotníky a čím dál jsme pokračovali, tím jasnější mi bylo, že vyjedeme u hradu Loutna. A taky že ano. Po mírnějším kopci a menších cestičkách jsme se dostali ke zřícenině a tam nás liška popohnala do klusu. Sotva jsem si ustálila tempo a srovnala se ve vysedání, objevily se před náma dvě nizoučké překážky. Jedna naprosto základní, doslova překážka, druhá z latí, šikmá, kopírující pohyb skoku koně. Přesto jsem se rozhodla projet prostě kolem ní. Radši míň než víc, nechci vranou otrávit nebo unavit nebo podobně. Navíc můžu projet těsně kolem ní a nenarušit nijak pořadí. Byl tu trochu menší oblouk, trochu jsem jí vnitřní holení vytlačila víc na vnější stranu, a koukala mimo skok, aby nezískala špatný dojem. Procválali jsme kolem, vraná na skok ani moc netáhla nesnažila se dotlačit mě na něj, a to mi dokazovalo, že jsem vybrala dobře, když jsem jí nenechala skákat. Zařadila jsem se opět za psy, v souladu s nimi nechala vranou přejít do klusu a to už jsme se dostávali na loveckou louku.
Vrané jsem zahodila otěž a zatímco se všichni začali rozhodovat co skákat a o co se pokoušet, já sesedla, povolila jí podbřišek a rozepnula nánosník. Stejně bych se o odměnu pokoušet nemohla a vážně jí chci nechat vydechnout. Přehodila jsem jí otěže přes hlavu a sledovala, jak si vedou na překážkách ostatní. Netrvalo dlouho, větvičky byly rozebrány, kroužy potrhány a já strčila Asii do ruky karkulce hned po tom, co sesedla z koně (tentokrát dobrovolně. Prej.) Vydala jsem se k autu, vzala ohlávky, vodítka a bedekry těch našich dvou a odtáhla to všechno zpátky k Blood. „Až budeš chtít příště podržet koně, ujisti se že to není nadupaný torpédo.“ Odvětila karkulka místo „Děkuji.“ „Až budeš příště sesedat u příkopu, ujisti se o tom samém.“ Opáčila jsem já a začala si zateplovat vranou. Dala jsem jí ohlávku, cvakla vodkítko, uzdečku sundala a pověsila na jeden z kůlů k přivázání, kde jsem nechala i Asii a vydala se ještě pro flašku s pitím. Člověk si neuvědomí, jak má sucho v puse, když jede takovou věc. Dala jsem loknout i červený hlavě a začaly jsme rozebírat průběh honu. „Máš z koně dobrýho kamzíka.“ Okomentovala můj a Asiin výkon. „Viď!“ „No, jako jo. Hlavně na tom druhým skoku byla vtipná.“ „Tys to viděla? Co to bylo proboha? Já jen vím že normální skok to nebyl!“ vyhrkla jsem ve vzpomínce na ten divnej … tu divnou věc „Tvoje kobyla je trotl a místo malýho skůčku si představila oxer metr dvacet.“ Na to nebylo co říct
Většinu pauzy jsme popocházely nebo zůstaly u koní, posilnily se, napily, najedly, já neodolala a chvilku strávila s Connorem.
Pauza uplynula nějak podezřele rychle a velmi brzy byly věci zpátky v autě, koně nauzdění, my oblečení a v sedlech. Řadili jsme se zase do stejného zástupu, přede mnou psi, za mnou Blood, Asii jsem nechávala delší otěž. Po pauze byla odpočatá, ťapkala hezky svižně, občas jsem jí musela opravovat. Po cestě jsme se dostali do lesa s neupraveným terénem, hezky jsem si tedy vranou zarámovala mezi holeň a otěž, ať se líp vyklene a jde líp, s větší akcí, já sama pročesávala pohledem les kolem nás. Ty vyjížďky ven mi chyběly, musíme zase někdy vyrazit. Zrovna jsem za sebou zaslechla Bloodyino supění, když Cassie přikázala klus. Celý lot vyklusal, my s ním, začala jsem vysedat, zlehka, v lehkém předklonu, nechávám Asii prostor na balanc krkem a koukání na to, kam šlape. Hezky zvedala nožky, stále jsem jí měla mezi holení a otěží, prostor pro práci hřbetem jsem jí také dávala, teprve když se cesta začala stáčet do kopce a hustšího lesa, tak jsem přešla do stehenního, udržovala samozřejmě kontakt na otěžích a přitom pořád přiložené holeně, ať jde hezky aktivně, prostorně, ať zabírá. Vraná si odfrkávala a já si začínala uvědomovat, že jak nejsem na tu jízdu zvyklá, tak mě z první půlky rozbolely stehna, přes pauzu se rozležely a teď je mám kompletně ztuhlý. Snažila jsem se nechytat moc křeče – ne že by se to dařilo – a držet se stehny a koleny, a ne o třmeny. Nebo aspoň ne tolik. Po pravé ruce se z hustého lesa vynořila malá idylická chaloupka, akorát tak pro nějakou ježibabu. Za ní se stromy rozestupovaly a my se tak ocitli na lesním palouku. Byla jsem víceméně vpředu a tak jsem mohla postřehnout docela brzo následující překážku – sama o sobě nic moc náročného, kmen mezi stromy, ovšem terén byl z kopce – a já vranou vážně chtěla šetřit. Vybočila jsem proto zase z řady a překážku objela. Pro hosty musím vážně vypadat jako debil neuměl Ale co už, hlavní je Asiino pohodlí. Balancovala jsem přirozeně do záklonu, jak byl terén lehce z kopce, a hned za skokem se zařadila za psy. Udělali jsme tu otočku, vraceli se mýtinkou u chatky a přecházelo se do kroku. Spokojeně jsem zjišťovala, že přechází docela hezky i do nižších chodů, na to, že jsme tak dlouho nemakaly se dost snaží, a já nechápala, čím to. I ta její nervozita byla nějak ta tam. Snad nám ten čas strávený ze země k něčemu byl.
Po klikaté cestičce jsme pokračovali dál a zatímco si to Asie spokojeně vyšlapovala vpřed, já sledovala zurčení říčky kousek od nás. Už zase jsem začínala mít žízeň Začala jsem uvažovat nad tím, co s Asií, až dojedeme na Florestu – teda, nejdřív bude mít určitě klid. Ale potom…
Proud myšlenek přerušila louka, která se objevila přímo před námi. Široká, prostorná, jen jsem čekala, kdy se ozve pokyn k lovu. Ale nic tkaového – nejdřív se Cass otočila a houkla na nás „Do klusu!“ a tak jseme vyklusali. Zanedlouho přišel i pokyn pro cval a já zpozorovala překážku před námi. Širší, vyšší, ale máme prostor pro dobrej nájezd a tak se rozhodnu do toho tentkárt jít. Zasednu, provědu sérii polovičních zádrží, vranou seberu, vypobídnu do psotornějšího cvalu, dám jí pro to prostor otěžemi a když „pes“ před námi přeskočí, už se jen vezu – klisna zarámovaná ezi holeněmi a otěžemi, koukám za skok, ramena dozadu, ať nejdu před pohyb a před odskokem jí pobídnu. Vraná se vyhoupla nahoru, krásnej skok, vyšší, prostornější, ale tentokrát to čekám – fakt ne jako když vyprdelila takovej skok nad tím křižíčkem. Přehoupneme se přes a po skoku jí pobídnu. Kousek poté, co skok překonají všichni, přechází liška po pokynu k nám do klusu. Přecházím taky, a sotva co třídobý rytmus za námi utichne, naruší klidný dvojtakt Adamovo znělé „HALALI!!“ A je to tu zase. Zadunění se nese celou loukou a Asie odskočí do strany. „Kliid“, houknu na ní a ujistím se, že chápe, co se děje, než dám pobídku dopředu. Během toho se kolem nás prohnala většina koní, pokud nepočítám nováčky. Už le cváláme za ostatními a doháníme některé z hostů – někdo se účastnil na ponících a menších typech a halali bere spíš jako možnost cválat a nebrzdit Takže Asie, která je prostě závodící typ, už má zase vítr kolem uší a žene se vpřed.
Po halali jsme se seřadili ke kraji lesa, chvilku trvalo, než se to všechno uklidnilo, ale ocas byl dole a to bylo to jediné důležité. Vraná byla v klidu, vyplácala přebytečnou energii, vlastně o dost víc než jen tu přebytečnou A já jí tak mohla v klidu uvolnit otěž, povolit nohy ze třmenů, prokroužit kotníky a užívat si hezkého počasí. Když se na louce vedle nás objevily krávy, ani jsem to nějak neřešila. Jen jse s překvapením shledala, že některé o nás mají nebývalý zájem. Neměly vemena. Že by pastvina s mladými býčky? Dávalo by to smysl. Minimálně jsem ještě neviděla krávu běžet Asie očividně taky ne, zvedla hlavu, nos dopředu a čučela na ní. Zlehka zaržála, a když jí hnědý býček v odpověď zabučel, trhla sebou. „Klid lásko.“ Houkla jsem na ní, pohladila jí po krku a nechala jí jít dál. Brzy se uklidnila a v momentě, kdy se o něco dál naklusávalo, už jsem jí měla na otěži a vydýchanou. Brzy na to se nacválalo, přešla jsem do stehenního a opět mě rozbolela stehna Jak jinak. Před námi byla další překážka – no, překážka. Bylo potřeba, aby jí kůň úplně neignoroval, ale úsilí pro překonání vyžadovala minimální. Asii jsem sebrala cval, hezky kulatě, do výšky, prostorně – a když jsme se dostali na řadu, jen lehce přizvedla skok a pružně jsme se přehouply přes. Spokojeně jsem jí pochválila a zanedlouho už se přecházelo do kroku. Cassie se ohlédla na celý lot a mě bylo jasné že tím dnešní hon končí. V klidu jsme dojeli na Florestu, poděkovalo se lišce a šlo se postarat o koně 