cassie + gentleman: ,, Tak je snad všechno v pořádku,“ zamumlala jsem si, když jsem se vrátila s Jasonem z terénu, kde jsme připravovali vše na hon. Už zítra. Doufala jsem, že to bude všechno v pořádku a já řádné splním úkol letošní lišky. Měla jsem z toho nervy a můj žaludek nepracoval úplně, jak by měl. Ostatní studentky měly už jistě vše připravené na ráno na rozdíl ode mě. Sedlovna byla prázdná. Otevřela jsem svou skříňku a vyndala všechny potřebné věci, abych si je řádně zkontrolovala a připravila na zítra. Tenhle rok budeme kompletní ve výstroji. Sadu pro Gentlemana nebylo potřeba nijak umývat, stačilo jí zkontrolovat, a když tak lehce vzít a otřít jí. Budeme jí používat poprvé. Červená barva mu bude jistě slušet. Odložila jsem si jí stranou a vzala si k sobě sedlo – endurační, ačkoliv přemýšlela o skokovém. Skokové šlo zpátky do skříňky a vzala jsem si k ruce endurační, pořádně jsem ho vyleštila a šla na uzdečku. Také jsem si jí pořádně očistila a namazala. Musíme vypadat čistě.
,, Copak tu děláš?“ ozval se někdo od dveří. Ta hlava mi byla až moc známá. Vídám jí také každý den že?
,, Co by si řekla,“ ušklíbla se, urovnala si všechny věci na jednu hromadu a kontroloval, jestli vše mám. Helmu jsem si také otřela pro jistotu, i když si nebyla úplně jistá, zdali zvolím jí, nebo dodržím celý oblek, a na hlavu si dám klobouk. Věci pro hnědáka jsou všechny v pořádku.
,, Horlivá příprava co?“ sedla si vedle mě a dívala se na sadu pro Gentlemana, tak trochu závistivě. Vyplázla jsem na ní jazyk a ušklíbla se. Byl čas předpřipravit Gentlemana, alespoň základ na zítra. ,, Jak se těšíš na zítra lištičko,“ dovolila si mě ještě popichovat. Už takhle jsem měla nervy někde. Neodpověděla jsem jí, jen se zvedla, vzala si potřebné věci a rozešla se k boxu, kde byl hřebec. Měl už po večeři, jako většina koní. Byla jsem potichu a vlezla k hřebcovi. Překvapeně se na mě podíval, přejela jsem mu rukou po krku a rozčesala hřívu a šla jí připravovat na ráno. ,, Přijede Allen?“ optala se mě Jenn.
,, Jo jo, tentokrát si to nemůže prý ujít a ještě, když budu v čele,“ odpověděla jsem. Přijede celá má rodina, i když Gabe si není úplně jistý. ,, Bude určitě v první řadě s kamerou, prý musí zachytit všechny detaily,“ obrátila jsem oči v sloup. ,, A co tobě?“ usmála se. Gentleman měl přivřené oči, pohladila jsem jej po čumáku a pokračovala v práci.
,, Máma s přítelem a asi Stef, musím ti jí představit,“ zazubila se Jenn. Věnovala se Gentlemanovi, který se nechal hladit. Nebyl ani uvázaný. Pracovala jsem rychle. Upravila jsem mu i ocas, aby byl frajer.
,, Okay,“ souhlasila jsem a soustředila se na pletení základu ocasu. Dělal mi trochu problémy. Bobany na hřívě nebyli problém, v tom mám cvik. Povedlo se. Oddychla jsem si. V hlavě si ještě jednou probrala, zda je to všechno.
,, Neklidná?“ pokračovala v rýpání Jennifer.
,, Hele, nech toho nebo tě zavřu do skladu s vybavením,“ pohrozila jsem jí, přešla k hnědákovi a pořádně se s ním pomazlila, poté ho nechala v klidu. Věci na sebe jsem měla už připravené – už předtím, než jela něco připravovat do terénu. ,, Jdeme, chci se na to vyspat,“ mávla jsem na Jenn a šly si lehnout.

DEN HONU
Být vzhůru už skoro od pěti hodin bylo sakra špatné. Usnula jsem hned, jen se vzbudila brzo. Mohla jsem ještě spát. Kdyby to tak šlo. Jennifer spala jako špalek. Tiše jsem jí záviděla v posteli, zatím co spánek nepřicházel. Ten boj jsem vzdala. Vylezla jsem z postele a převlékla se do uniformy Floresty. Vyklouzla jsem ven a šla se projít ven, poté hned do stáje.
,, Nemůžeš spát?“ zeptala se Sue, když šla odemknout stáje, kam se nikdo před sedmou hodinou nedostal.
,, Nemohla jsem zabrat už skoro od pěti,“ zívla jsem a protáhla se. Sue se povzbudivě usmála, pustila mě jako první do stáje. Hned, co jsem vešla do stáje, vítal mě Gentleman svým zafrkáním a lepil čumák na mříže.
,, Dneska je velký den,“ oznámila jsem mu. Můj žaludek byl sevřen, myšlenky se mi motaly jen kolem toho, jak tohle celé dopadne a jak si budu vést. Bude se to všem líbit? Trasa a to vše, co jsem na ně nachystala. Gentlemanův čumák mě vytrhl ze zamyšlení a i obavy částečně odezněly, alespoň na chvíli. Nebyla jsem jediná, kdo si dneska přivstal – koním bylo třeba dodělat copánky a přejet je alespoň trochu čištěním. A nebyla jsem jediná, kdo nemohl kvůli tomu to dnu dospat. Ti, kdo jedou poprvé, také budou mít obavy.
,, Dobré ráno liško,“ pozdravila Jenny rýpavě. Očividně z toho měla velkou legraci, šťouchla jsem do ní a zašla do sedlovny pro čištění a další potřebné věci pro zapletení hřívy.
,, Tohle popichování ti nezapomenu, abys věděla,“ vyplázla jsem jazyk na Jennifer a s čištěním vyšla ze sedlovny. Ve stáji to už žilo, každý měl plné ruce práce. Gentleman měl dost energie – což bylo jedině dobře. Nebude s ním žádný problém, bude spolupracovat. Dnešní den by nemusel nakonec dopadnout tak moc katastrofálně, jak si myslím. Zkontrolovala jsem čas, otevřela box – jako první mu dala ohlávku a pro jistotu si ho uvázala. Z čištění vzala jako první hřbílko. Krouživými pohyby přejížděla po Gentlemanově srsti od krku až na záď. Hřebec se tvářil spokojeně, sledoval dění venku a občas zařehtal, či odpověděl na frkání ostatních koní. Po hřbílku přišel tvrdý kartáč, krouživé pohyby vystřídaly rovné a hezky po srsti, při každém třetím přejetím po hřebcovi srsti, jsem si za pomocí hřbílka vyčistila kartáč od nečistot. Opět od krku až po záď. Po tvrdém kartáči přišel měkký kartáč. Postaral se o vyleštění srsti a mohla jsem s ním zajet na citlivější místa, jako na nohy a na břicho. Tenhle postup jsem aplikovala i na jeho druhou stranu. Nespěchala jsem. Čas byl a navíc jsem se tím uklidnila. Hnědák nic nenamítal. Zkontrolovala jsem mu kopyta a dodělala jeho hřívu a ocas. ,, Jsme frajeři,“ ohodnotila jsem ho. Nevypadalo to, že by ho můj názor nijak zvlášť zajímal. Vyčistila jsem box a donesla jsem mu jeho ranní krmení – nejdříve jsem se musela probojovat mezi děvčaty v místnosti s krmením, abych vůbec mohla dát do něčeho jeho krmení . Poté přišla má snídaně. Neměla jsem vůbec na něco chuť, ale nechtěla jsem riskovat jet s prázdným žaludkem, neboť jsem věděla, že tohle by dopadlo špatně a nerada bych přerušila celý hon jen kvůli tomu, že mi bude špatně.
,, Přestaň si kousat ty rty!“ napomenula mě Jennifer. Samou nervozitou jsem si kousala rty. Neuvědomovala jsem si to. Okamžitě jsem přestala, ač je to zbytečné, za pár minut to budu dělat znova.
,, Jak tě tak vidím, možná si rozmyslím, jestli budu usilovat o post příští lišky,“ usmála se Clair. Mellysa chroustala mrkev. Co jiného.
,, Škoda, že místo lišky se nehoní zajíc nebo králík, stačí jí přidat uši,“ zamumlala jsem, napila se čaje a zvedla se dříve, než stačila Mellysa protestovat. Teď připravit sama sebe. Všechny věci jsem měla už v pokoji, alespoň jsem si myslela. V pokoji jsem nemohla najít ani jeden kus mého oblečení a začala jsem pomalu vyšilovat. ,, kde mám oblečení?!“ vylítla jsem na Jenn a to ještě nevkročila pořádně do místnosti.
,, Tam, kam si je dala ráno ne?“ pokrčila rameny, odhrnula peřinu, pod níž bylo mé oblečení. ,, Hele v klidu, bude to v pohodě,“ uklidnila mě. Oddychla jsem si. Natáhla jsem na sebe hnědé rajtky, pásek s liškou, závodní triko a na to červené sako. Pohrávala jsem si s kloboukem a uvažovala, jestli zvolím ten a nebo si vezmu helmu jako minulý rok. Nakonec jsem ho vzala sebou společně s rukavicemi, podívala se na čas.
,, Sejdeme se dole, za chvíli přijedou naši a chci pomoct Sue,“ zmizela jsem z pokoje a udělala, jak jsem řekla. Sue potřebovala pomoct s hosty, které navigovala, co mají dělat a já dělala to samé. Vyhlížela jsem naše auto, nemohla jsem se ho dočkat. Před dvěma dny přijeli také naši hosté. Starší studentky je znaly – Connor a Nath přišli místo nich. Já jsem věděla, o koho jde, avšak nikdy jsem neměla tu čest je poznat. Zatím jsem vypozorovala to, že Damon je spíše nespolečenský. Adam byl fine.
,, Přinesla sis už své věci?“ zeptala se mě Sue a já se praštila do čela.
,, Bože, tohle se mi stalo i minulý rok,“ zanadávala jsem si. Donesla si do auta bederku, ohlávku s vazákem a bundu, kdyby mi byla náhodou zima.
,, Cass?“ zavolal na mě někdo. No někdo, byl to Allen. Usmíval se už z dálky a já mu neváhala jít naproti. Padla jsem mu kolem krku a on mě sevřel pořádně v náručí a obdaroval mě jednou pusou. Byla jsem ráda, že se mu povedlo tentokrát se účastnit i přímo honu. Za ním se objevil zbytek – celá má rodina. V čele běžel malý Danny. Během pár vteřin jsem ho držela už v náručí.
,, Sluší ti to,“ pochválil mě otec. Děkovně jsem se usmála. Cítila jsem se v tom trochu divně. Jistě, minulý rok jsem měla na sobě to samé, jenže jsem nenesla na ramenou takové břímě.
,, Ukážeš mi Gentlemana!“ usmál se zeširoka Danny, kdy jsem přikývla, dala ho na zem. Jennifer na mě zběsile mávala – kdo ví jak dlouho . Omluvila jsem se a šla za ní s otázkou ve tváři. Děje se snad něco?
,, Už jsem si myslela, že mi ta ruka upadne,“ oddychla si. ,, Někoho ti představím,“ zazubila se, následovala jsem jí až k dívce, kterou mi představila – v anglickém jazyce. Neměla jsem problém jí nerozumět. Uměla jsem dobře anglický jazyk. Popovídala jsem si a šla za svou rodinou. Danny byl jako vždycky s Gentlemana unešený, ten se nechal drbat. Kolem vládl zmatek. Zkontrolovala jsem si čas. Měla bych se jít už připravit. Kitty si už chystala pomalu Asii. Nerada bych zdržovala. Rodina šla k povozům a já do sedlovny, kde si dala na stojan potřebné věci. Ještě jsem si ho vzala jednou čištěním, vybrala mu kopyta, dala mu napít vody a šla ho chystat na hon. Helmu jsem si nakonec nebrala. Vlasy jsem měla v úhledném bobku vzadu, na to si dala klobouk. Gentlemanovi jako první nasadila červenou čabraku, poté uzdečku a na ní dala ohlávku. Jako další dečku se sedlem – endurační sedlo. Přece jen je to sedlo do terénu.
,, Jak to jde?“objevila se u boxu Blood. Pohladila hnědáka. V červené čabrace mu to slušelo.
,, Plížíš se kolem jako duch,“ řekla jsem jí. Vůbec jsem jí neslyšela. ,, Až na to, že mám sevřený žaludek, tak to jde skvěle!“ zazubila se. ,, Gentleman bude v pohodě, má dneska energie na rozdávání, spíše se bojím o to, že to zvrtám ještě já,“ pohladila hnědáka po čumáku, nechal se drbat od Blood.
,, Hlavně klid, proběhne to v pohodě. No stress,“ poradila mi Bloood. ,, Nemysli na to, ber to jako, že jedeš s Gentlemanem do terénu a za tebou nejede nikdo,“ pokrčila rameny, jakoby to nic nebylo. Minulý rok byla master, teď jí vystřídá Kitty.
,, To se lehce řekne, než udělá,“ oponovala jsem, zatím co dávala chrániče a botičky. Byli jsme hotový. Blood se usmála.
,, Sekne Vám to,“ těmi slovy se rozloučila a rozešla se k boxu, kde byl Dekameron. Nadechla jsem se a sledovala venku dvůr, kde se už to pomalu scházelo. Dala jsem pusu hřebcovi na čumák, sundala jsem mu ohlávku a společně s ním vykročila na dvůr. Kitty se tam smála s Connorem. Za celý den jsem jí řekla asi jenom ahoj.
,, Je krásné vidět někoho ve stresu, jako jsem byla před rokem já,“ prohodila jen tak zběžně a zase mizela, kvůli Asii. Klisna si nerozuměla s každým koněm a navíc já měla hřebce, takže jsem se taky klidila ke straně a pustila dámy jako první.
,, Měla bys mít pro mě spíše pochopení,“ sykla jsem uraženě.
,, Tahle ženská nezná slitování, já to moc dobře vím. Jsem vedle ní každý den,“ ucedil Connor. Stál se svým koněm na dvoře a usmíval se od ucha k uchu. Ukázal mi palec nahoru. Venku byl hluk, vše se připravovalo. Hřebec z toho byl u nevytržení, frkal a zdravil řehtáním koho, jen mohl, přitom mi přešlapoval, až jsem si povzdechla. Prohlédla jsem si všechny přítomné.
,, To je lidí co,“ řekla jsem mu. Až mě trochu děsily a tohle všechno má jet za mnou? Já si budu všímat cesty, budu se soustředit na svou trasu a na tempo, které budu udávat, tudíž nebudu mít čas přemýšlet, co se děje za mnou. Musím včas dávat vědět, do jakého tempa přecházíme.
,, Tak začneme vážení,“ zavelel Jason a všichni začali nasedat do na své koně. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny dolů, nadechla se a vyhoupla se do sedla. Klid, klid. Gentleman si udělal jeden krok dopředu, zacouvala jsem ho, ohnula si jeho krk na obě dvě strany. Myslivci zahajují svou famfáru na hon. Ta hudba je mi známá již z minulého roku a koně se začínají řadit. Stisknu holeně hřebce, ten se rozejde a vedu ho se postavit vedle Tarota, na němž jede Adam – vrchní lovčí tohoto honu. Vedle Kitty, která se šklebí, si netroufám kvůli klisně stoupnout. Famfáry se ozývají dál. Já, Adam a Kitty stojíme vedle myslivců, zatím co se ostatní řadí před námi do řady. Známé i neznámé tváře na nás hledí, až mi to není moc příjemné.
,, Nádech a výdech, bude to v pořádku,“ usmál se Adam vedle mě. Tarot vypadal klidně. Oplatila jsem mu úsměv a děkovně přikývla. Jennifer se na mě ušklíbla šibalsky. Asi jí za tohle pověsím někam do průvanu. Sue a Lisa zatím začínají rozdávat účastníkům stužku. Někteří si jí dávají na dečku a jiní zase na své oblečení. Famáry pomalu doznívají a slova se ujímá Jason. Niora zde není a někdo to převzít musel.
,, Vítám vás na 6. ročníku honu na lišku. Obvykle Vás zde vítá Niora, ale ta je teď mimo Florestu a tahle zodpovědnost padla na má ramena. Roli mastera tentokrát převezme Kitty a místo lišky si vybojovala z minulého roku Cassie. I tenhle rok zde máme hosta, který zaujme pozici vrchního lovčího a je to Adam Richards, který na Florestě působil jako stájník společně se svým bratrem Damonem, jenž se účastní také honu,“ přivítal nás Jason, zatím co všichni poslouchali. Hřebec neměl zrovna moc trpělivosti, stát na místě ho stálo jisté úsilí. Jason ukázal na nás tři. Fanfáry se opět rozezněly, přišel další proslov. Koně pofrkávali, jezdci se připravovali a mé srdce tlouklo jako o závod.
Já - Hubert - všech jezdců pám, sem k vám jsem byl zavolán.
Jezdecká sezóna slavnostně končí, každý oddíl mnou se s ní loučí.
A dnes tedy, v slavnostní chvíli, do řady jste se postavili.
Vzrušení udatné sportovce za chvíli promění na lovce.
Lišku, jen těšte se, za chvíli honit budete po lese,
mastera v čele - tak zlomte vaz, nesmí předběhnout nikdo z vás.
Kdo z koně dolů chtěl by jít, musí se mastera dovolit.
A kdo z koně spadne - jémine! U soudu trest ho nemine.
Ať se z vás nestane divá zvěř, co neví, že všechno má svou mez.
Ať z vás nejsou ti blázni prokletí, co nemají ohledy k zvířeti.
Za neposlušnost, jezdci zdejší, zde bývá vždy trest nejpřísnější!
Žádné přestupky se nedají vracet, nakonec u soudu je budete splácet.
Po tomto proslovu, jenž jsem už slyšela minulý rok, byl čas vyrazit. Stiskla jsem holeně hřebce – reagoval na jemný tlak a bez váhání se rozešel svižným krokem dopředu. Známý houpavý pocit mi napovídal, že jde správně, ačkoliv u něj to nebylo nic neobvyklého. Otěže mu nechala volnější, zároveň jsem měla kontakt jeho hubou a měla ho pod kontrolou. Gentleman si vytáhl krk směrem dolů, kdy jsem se pousmála a vedla ho k zadní bráně, odkud se dostaneme na pole. Počasí nám dneska přálo. Sluníčko sice svítilo, ale nehřálo. Pro mě to bylo ideální počasí, takovéto, kdy si musíte vzít alespoň mikinu s bundou, aby Vám bylo dobře. Netroufala se podívat raději dozadu . Nevím, jestli by mi byl příjemný pohled na všechny ty lidi, co mě následují. Narovnala jsem se více v zádech a holeně přitiskla více k jeho bokům pro lepší kontakt. Gentleman si odfrkl. Být jako první a vést celou tuhle skupinu mu dělalo nejspíše dobře, energicky šel vpřed, pofrkával a nesl se jako správný hřebec.
,, To se ti líbí brouku co?“ usmála jsem se. Nechala jsem se houpat svižným krokem Gentlemana, uvolněná a klidná. Měla bych to brát jako jakýkoliv terén, akorát s předem určenou trasou a několika lidmi za námi. Vyjeli jsme z areálu Floresty přímo na cestu vedoucí na pole, kde se koně protáhnout v kroku. Vybrala jsem cestu, kde se nikomu nemohlo nic stát a znám jí moc dobře. Prostorná louka, kde nejsou stromy, by nejednoho koně mohlo lákat k rychlejšímu tempu, avšak na to je ještě moc brzo a naše svižné tempo muselo stačit. Vdechla jsem chladný vzduch. Přece jen mě zvědavost přemohla, otočila jsem se dozadu. ,, Páni, těch tam je,“ zamumlala jsem si. Vjeli jsme do lesa, kde bylo o něco chladněji a pokračovali po široké cestě. ,, Klus,“ zavolala jsem dozadu. Opatrně si zkrátila otěže, jen o trochu, aby si hnědák mohl ještě vytáhnout krk směrem dopředu. Poté jsem stiskla holeně, neboť s takhle dlouhou otěží nemohla provést poloviční zádrž a pomohla si hlasovou pobídkou. Hnědák naklusal, tři klusové zůstala sedět v sedle, poté mě samotný klus vyhodil a já začala vysedat do správného rytmu. Les kolem nás nebyl příliš hustý, stromy byly daleko od sebe a prosvítaly sem paprsky slunce. Cesta se po chvilce rozdělovala. Levou cestou bychom vjely hlouběji do lesa, jenže já jsem potřebovala jet po cestě podél lesa a luk a dostat se k zastávce u rybníka, tudíž jsem hnědáka navedla na pravou cestu, pořád ho udržovala v klusu. Odfrkl si a vytáhl si krk dolů a dopředu, jak potřeboval. Brzo louku po naší pravé straně vystřídal rybník, kam okamžitě hnědák přenesl svou pozornost. Dozadu jsem zavolala krok, přešla jsem s hnědákem do kroku, až když za mnou Adam přešel s Tarotem a pochválila hřebce za jeho reakci a udržovala ho na cestě. Hezky rovně, ačkoliv se snažil táhnout k vodě a já doufala, že tenhle problém budu mít jen já. Mám hřebce vodníka . Asi by mu bylo jedno, jak moc studená ta voda je. Gentleman si naštvaně přidupl a začal brát hezky ke straně, směrem k vodě, kdy jsem si povzdechla. Pomůckami si ho nevedla zpátky – musela jsem vyvinout trochu větší tlak a trvat na něm, než se vrátil na místo, kam má. Nelíbilo se mu to.
Projeli jsme celý úsek rybníka a já si oddechla, když voda po našem pravém boku skončila a vystřídala jí louka. Připravila jsem se na klus, houkla dozadu, že opět klušeme. Stisknout holeně do pobídky, pomoct si hlasovou pobídkou a Gentleman naklusal energicky vpřed. Vnitřní otěží přejela po jeho krku, tím jej pochválila za ukázkový přechod. ,, Cval!“ zavelela jsem dozadu, když chtěla protáhnout Gentlemana a všechny koně za námi i ve cvalu předtím, než se pustíme do nějakých těch skoků. Posunula jsem vnější holeň na podbřišník, otěže nechala stejně dlouhé a stiskla holeně – hlasem si pomáhat nemusela, Gentleman znal moc dobře pobídku na cval a tenhle chod měl nejraději. Naskočil do cvalu, já si hlídala nohu, na kterou naskakuje. Zvedla jsem se do stehenního sedu, je to pro něj příjemnější, než kdybych cválala v pracovním – odlehčím mu záda. Gentleman frkal, holeněmi jsem si ho srovnávala a ohlédla jsem se dozadu. Ostatní začali také už cválat, koně pofrkávali. ,, Klid, nemusíme tak hnát,“ klesala jsem s hlasem, hezky vyrovnaně a čekala, zdali zareaguje, nebo si budu muset pomoct ničím jiným. Zvolnili jsme tempo, po pár metrech jsem opět zavelela do klusu, počkala, až přejde celá skupina za mnou, teprve až poté zasedla do sedla – přenesla váhu dozadu a ztuhla v kříži a stiskla kolena. Gentleman přešel do klusu a poté do kroku. Les začíná být hustší, stromy rostoucí blízko u sebe zabraňují paprskům dostat se do lesa a tak je i tmavší, ohnu Gentlemana na menší lesní cestu. Netrvá to dlouho je vidět vzadu konec lesa, kde začíná louka. Gentleman si zafrká, jakoby snad věděl, co ho čeká a když se před námi otevře menší louka zasazená přímo do lesa, zavelím klus, neboť před námi jsou první překážky. Budou se skákat z klusu a jsou tu dvě varianty. Jedna pro zkušenější jezdce, kdy šlo o dvě gumy a přes ně položená kavaleta a druhá varianta pro nováčky. Menší klacíky zaražený do země do křížku z každé strany, tak daleko od sebe, aby se do nich mohl zaklínit klacek. Nebylo to nic vysokého, ani děsivého. Lisu a Sue byly informovány o překážkách určených pro nováčky již předem. Nemusí je vůbec skočit, nikdo je do toho nenutí. Obě dvě překážky byli ve stejné úrovni vedle sebe, avšak nebyli moc blízko, spíše od sebe dál. Gentlemana jsem si navedla ve stejném tempu na překážku s gumami, nadšeně si zafrkal, a ačkoliv chtěl zrychlit, nechala jsem ho. Tohle tempo bylo v pořádku. Zvedla jsem se do stehenního sedu, holeněmi si ho porovnávala na střed a kolmo, před překážkou ho nerušila a nechala ho, ať si to vyřeší sám. Být v čele bylo celkem vzrušující, zvlášť, když jsem slyšela dunění kopyt. Gentleman bez problému se přenesl z klusu přes překážku, následovala jsem jeho pohyb a nepřekážela mu a když jeho kopyta dopadly na zem, nacválal mi. Já na to byla samozřejmě připravená a držela se ve stehenním sedu a vedla ho rovně přes louku opět do lesa. Nechala jsem hnědáka pár cvalových a poté jej zpomalila do klusu, opět to zahlásila dost, a jak mohla, přešla jsem s ním. Moc se mu nechtělo, přesto přešel a nabídl mi přilnutí na kolmici, pobrala jsem si opatrně otěže. Od teď budu moct používat poloviční zádrže. Opět nás ze všech stran pohltil les, ne tak hustý. Cesta byla dost široká, aby se koně vešli vedle sebe. My měli prostoru až dost . Gentleman pofrkával, přežvýkl si spokojeně a zároveň si uvolnil svaly v hubě. Široká cesta se pomalu začala stáčet na levou stranu a po chvilce se dalo uhnout na pravou stranu, opět spíše po kraji lesa, avšak tentokrát jsem měla v plánu jet hlouběji do lesa. Ohnula jsem si hřebce na levou stranu do mírného kopce, kdy se po pravé straně měnil terén v kopec, kam by nikdo spadnout nechtěl, ale tomu bude za chvíli konec. Naklonila jsem se lehce dopředu – tím mu usnadnila cestu nahoru a Gentleman ochotně šlapkal do kopce. Nahoře jsem se narovnala v sedle, pochválila jsem ho. Pokračovali jsme krokem, až se cesta začala mírně stáčet na levou stranu, ohnula jsem jej, sledovala jak na pravé straně se terén pomalu srovnává do roviny a my zajíždíme do hustšího lesa.
,, Klus!“ zavolala jsem dozadu. Provedla poloviční zádrž – narovnala se výrazně v ramenou, stáhla břišní svaly, po půl vteřině uzavřela ruce a přizvedla je. Tímto způsobem jsem si zajistila, že Gentleman bude lehký na předku, energie půjde odzadu a upozornila ho na to, že se něco bude dít – že přijde nějaká změna. Zasedla zpátky do sedu a stiskla holeně, hřebec ochotně naklusal a klusal po rovné cestě v lese, až jsme před sebou zahlédli další překážku. Tentokrát byla přírodní v podobě spadlého stromu, který neměl být problém přeskočit, avšak nováčci by s tím mohli mít problém. Upozornila jsem na to Lisu. Strom se dal objet menší cestou v lese. ,, Cval!“ upozornila dozadu a klasickou pobídkou přes poloviční zádrž si hřebce pobídla do cvalu. Ochotně a energicky přešel do cvalu, cválající na cestě, kterou jsem si pořádně zkontrolovala, stejně jako terén za stromem. Neměl by být žádný problém. Holeněmi jsem si jej srovnávala ve stehenním sedu na střed a kolmo, tempo jsem nechala na něm, ať se s tím popere a věřila jsem mu. Hřebec zdvihl hlavu a cválal přímo doprostřed kmene a já sledovala překážku před námi. Vypočítala jsem si doskok. Ruce jsem posunula mírně dopředu, aby si mohl kmen pořádně prohlédnout a pro jeho podporu, ač nebyla třeba, stiskla lehce holeně. Následovala jsem ho v pohybu, předklonila se, jak bylo třeba, ruce posunula dopředu a držela se koleny. Zanedlouho jsme byli už na druhé straně, kdy se dívala dopředu, zapřela se koleny a vnitřní stranou stehna a mírně se zaklonila dozadu. Holeně jsem mu držela u boků, abych měla kontakt a udržovala ho ve stejném tempu. Hřebec nadšeně zafrkal a cítila jsem, že při doskoku si lehce z radosti vyhodil zadními, až jsem se ušklíbla a přešla s včasným upozorněním s Gentlemanem do kroku za pomocí zádrže. Nezapomínala jsem upozorňovat za mnou na změnu chodu. Uf,, zatím se mi vedlo a nervozita ze mě opadla. Gentleman je skvělý parťák, jak jsem předpokládala. Věděla jsem, že na žádné překážce mě nezradí a půjde přes ně sebejistě a zkušeně. Potřásl si hlavou a spokojeně si přežvýkl. Otočila jsem se na chvíli dozadu a zvolnila tempo, abychom počkali na skupinu vzadu, kdy někteří z nováčků si netroufli a strom raději objeli. Povolila jsem mírně otěže, aby si mohl hřebec protáhnout krk dolů a dopředu a navíc jsem věděla, co nás teď čeká. Když všichni byli pohromadě, nechala jsem ho jít svižnějším tempem a ohnula ho na křižovatce v lese na pravou ruku. Zajeli jsme na cestu z kopečka, byla dost úzká, takže se tam vešel tak jeden kůň. Les byl tmavý, a by se dalo říci, že strašidelný. Jeden by z toho mohl mít sevřený žaludek, zvlášť v noci. Koně museli jít opatrně, a jezdci se museli vyhýbat větvičkám stromů a dávat pozor, aby jim něco nevypíchlo oči. Zaklonila jsem se v sedle, otěže jsem měla volný a nechala kopec vyřešit Gentlemana, který pomalu sestupoval.
,, Hlavně opatrně! Uvolněte koním otěže a nechte je, ať si s kopcem poradí, zakloňte se,“ radila vzadu Lisa se Sue a koně postupně za sebou scházely kopec dolů s rozestupy. Vyhnula jsem se jedné větviček. Ti, kteří měli menší koně, měli v tomhle místě výhodu, nemuseli se tak často vyhýbat větvím jako já se svým 180 cm hřebcem . Cesta dolů trvala trochu déle vzhledem k tomu, že každý si dal na čas a byl opatrnější – to bylo jedině dobře. Kopec se pomalu začal měnit v rovinu a hustý les vystřídal les se stromy daleko od sebe. Les byl tak prostorný a šlo tam světlo. Po obou stranách cesty se začala zvedat půda směrem nahoru do kopce, avšak cesta byla dost široká na to, aby se vedle vešli asi tři koně. Narovnala jsem se v sedle, vedla hřebce dál. Cesta se stáčela jako had, museli jsme měnit tak ruce. Gentleman na pomůcky reagoval velmi dobře, naslouchal mi.
,, Klus,“ oznámila jsem opět dozadu. Pobídla jsem si hnědáka do klusu a v klusu si po chvilce klusání pobrala otěž a z mírné pravotočivé zatáčky jsme naklusali na rovnou cestu, kde jsem dozadu oznámila cval – sama jsem naskočila s hřebcem do cvalu, hlídající si tu správnou nohu, abychom nebyli v kontracvalu a zvedla se ze sedla do stehenního sedu. Na stehenní sed jsem byl již zvyklá a lépe se mi v něm dělalo než v pracovním a i pro hřebce to bylo dle mě pohodlnější. Překážka před námi nebude pro nováčky problém, je nízká a navíc vede přímo na střed. Dva dlouhé klacky zapíchnuté do země křížem z každé strany příkopu – vytvářeli tak křížek, jenž vedl pěkně na střed a nebylo to, ani nic vysokého. Nováčci by si jí mohli skočit i z klusu, kdyby chtěli a nebyli si úplně jistí. Gentleman věděl, co má dělat a já taky. Soustředila jsem se na překážku před sebou, navedla si ho na střed a zajistila si poloviční zádrží, že půjde hezky od zadu a nepadne mi na předek – poloviční zádrž provedla včas, abych ho pře překážkou už nerušila a pouze ho nechala překážku prohlédnout tím, že ruce snížila dolů. Přehoupl se lehce přes překážku a já se přizpůsobila pohybu skoku. Holeně ho udržovali v tempu. Opět si radostně vyhodil a zastříhal ušima, když slyšel, jak postupně koně překonávají překážku za námi. Pousmála jsem se. Bylo mi v sedle teplo. Potom, co jsem ostatní upozornila, že přecházíme do kroku, zasedla do sedla pro provedení zádrže – ztuhla v kříži, vytáhla nohy co nejníže, vytáhla se z pasu nahoru, stiskla horní část stehen a opatrně a velmi jemně vydržela otěže, Gentleman přešel do kroku s odfrknutím a přežvýknutím, kdy jsem ho pochválila a nedržela ho úplně na otěži, kdy pokračovali v cestě. Kopce vedle nás se začali pomalu snižovat, až jsem konečně zahlédla menší cestičku přímo do lesa a za pomocí pomůcek tam Gentlemana ohnula. Předklonila se v sedle, aby vyšel tem menší kopec. Stromy byly dost daleko od sebe, aby se mezi nimi dalo projíždět a jezdci měli na výběr. Mohli pokračovat po menší vyšlapané cestičce zvířaty, která je vedle bezpečně mezi stromy, nebo mohli přímo projíždět mezi stromy a ohnout si trochu více koně, i kdyby chtěli zlepšit reakci na holeň. Gentlemana jsem ze začátku vedla po cestičce, asi až v půlce jsem s ním zajela mezi stromy. Kličkovala mezi nimi, používala přitom pomůcky a byla ráda, když hřebec reagoval na jemný tlak holení téměř okamžitě. Pod kopyty mu praskaly větvičky a párkrát si musel překročit i nějaký ten vystouplý kořen.
,, Zvedej,“ upozornila jsem ho, když jednou škrtl. Měla jsem ho na o trochu volnější otěži. Ke konci cesty jsem se s ním zařadila zpátky na cestu a z menšího kopečka po cestě v záklonu jsme se napojili na cestu, kterou bychom jeli, kdybychom se nenapojili na tuhle lesní cestičku. Byla to taková zkratka a mně se to líbilo hlavně kvůli možnosti ohýbání v lese. Ohnula jsem Gentlemana na levou stranu na cestu. Cesta vede jen mírně z kopce, jen trochu se zakloním, vedu opatrně hřebce dál po široké cestě, kterou nejspíše mohou využívat i auta a hlavně traktory, od kterých jsou zde vyježděné koleje, ne moc hluboké. Až se cesta narovnala, dozadu jsem poslala opět upozornění, že se bude klusat a hnědáka si pobídla do klusu. Zvedla jsem se do lehkého klusu, vysedala do jeho rytmu a ohnula si ho na levou cestu – nebyla široká jako ta předchozí, avšak nebyl, ani problém, že by byla úzká a mohli jsme po chvilce zaslechnout protékající vodu. Byl zde potůček v příkopě, který se dal buď přeskočit, nebo koně mohli prostě prodloužit krok. Gentleman začal frkat, napjal nadšeně svaly a rozevřel své nozdry. Už tohle mělo být pro mě špatné znamení. Pobídla jsem si ho přes poloviční zádrž do cvalu a udržovala ho rovně, hlasem jsem si pomáhala, aby cválal ve stejném tempu a byla ve stehenním sedu. Gentleman frkal, cválal dál a jeho nadšení se nedalo přehlédnout. Všechno vypadalo v pořádku. Jenže hřebec měl asi trochu něco jiného v plánu a já později děkovala, že jsme měli trochu větší rozestup od ostatních. Začal mi zpomalovat, až se skoro před příkopem zastavil a možná by zastavil, kdybych mu nestiskla boky holeněmi, abych ho podpořila při skoku a Gentleman si to rozmyslel. Skočil mi z místa a pro mě bylo pozdě, abych ho následovala v pohybu, alespoň tak jak jsem měla. Pro ty za mnou to muselo být něco úžasného mě vidět . V první chvíli jsem se viděla na zemi a trochu zpanikařila, při druhé jsem se odhodlala, a když dopadl a mě to vyhodilo před sedlo, opřela jsem se rukama o krk a posunula se zpátky do sedla. Gentleman naštěstí nedal krk dolů, jinak bych ryla čumákem zem – zatraceně jsem si oddychla. Srdce mi bušilo a já si nadávala, že tohle se může stát jen mě a udělala jsem si pěknou ostudu. Gentleman cválal dál, jakoby se nic nedělo a tohle se nestalo, já se hned srovnala v sedle, jak jen to šlo a sledovala cestu přede mnou. O co jde že jo, liška se jen mohla trochu vymlátit, jen kvůli tomu, že dole byla voda . ,, Co to bylo ty trotle,“ zamumlal jsem. Nikdo nepřišel k úrazu a mohli jsme pokračovat dál. Kdybych tohle řekla Allenovi, asi by litoval toho, že nebyl přitom a nemohl tento okamžik zachytit do své kamery. Přešla jsem s hnědákem do klusu – opět o tom dala vědět dozadu. Kousek dál bude další překážka, nemělo cenu dle mě přecházet do kroku, udržovala jsem si ho ve volnějším klusu na trochu delší otěži a ze strany jsme vyjeli z lesa na otevřenou louku, kde foukal více vítr. Rozevřela se před námi krajina, kde bylo více louk napojených na sebe, někde se v dálce mihlo pole a vzadu byl les. Ohnula jsem hřebce doprava a mohli jsme spatřit povozy s diváky. Před chvílí mohli dorazit na tohle místo a jistě měli připravené fotky a veškerou techniku, aby mohli zachytit pěkné momentky a nás jezdce. Někde v přední linii jistě bude připraven Allen se svou zbraní – kamerou či fotoaparátem. Vozy postávali za další naší překážkou. Louky zde byli za sebou dvě a rozdělovalo je křoví. Celkem vysoké pro nováčky, ale zvládnutelné pro zkušenější jezdce. Byli tu tři varianty. Křoví nebylo úplně všude – byla zde i cesta, kde se dalo projet a na té cestě byla překážka pro nováčky; tři balíky položené na zemi vedle sebe ( byly to balíky v kostkách, jenž nebyli tak moc velký a mohutný, aby to pro ně nebyl problém). Poslední možnost byla objet právě tuto překážku pro nováčky a neskákat nic. Prostor tam byl. Ohlásila jsem cval a sama s hřebcem nacválala, kdy ho vedla rovně na křoví, které jsem si zvolila pro skok. Hřebec zafrkal a napjal opět svaly.
,, Nechceš tu zase něco předvádět že ne?“ zeptala jsem se ho. Odpovědi se jistě nedočkám. Postupovala jsem stejně jako vždy. Poloviční zádrž pro lepší podsazení a to, že mi nespadne na předek, připravila si ho vlastně jak fyzicky tak psychicky, vést ho rovně na překážku, holeně jsou s ním v kontaktu a pár cvalových před překážkou, které mám vypočítané, ho neruším a nechám to na něm. Soustředím se pouze na to, abych šla s jeho pohybem, nebyla za ním, ani před ním. Snížím ruce před křovím, má možnost si jí prohlédnout. Kamery jedou a zaměřují nás. Gentleman se soustředí, svou pozornost dává překážce a ne lidem, kteří začínají cvakat foťáky. V jednu chvíli se odrazí a i se mnou se přenáší přes překážku, následuji ho v pohybu a předkláním se, ruce mi sjedou volně dopředu po jeho krku, držím se koleny a nad překážkou se narovnávám – mám pocit, jako bych letěla, ačkoliv to trvá pár vteřin a jeho přední kopyta dopadají na zem. Já se zakláním mírně dozadu, zapírám se koleny a vnitřní stranou stehen, dívám se dopředu, aby mi nespadlo těžiště a nepřevážila se na předek. Gentleman si opět zadními lehce vyhodil, ale na tohle jsem byla zvyklá a lehce se tomu přizpůsobila, nýbrž to nebylo skoro ani cítit a on měl jenom radost. Můj hnací motor trochu zpomalil – holeně jsem neměla tak u Gentlemana a trochu mi zvolnil, což by mi bylo hned vytčeno a já si to dobře uvědomovala, ale teď to bylo vcelku jedno. Pochválila jsem ho za skok a ohlédla se dozadu, jak si vedou ostatní. Louka byla dost prostorná, aby se sem vešel lot všech jezdců a měli možnost uhnout. Nechala jsem hřebce cválat pár skokových, až s ním přešla do klusu a nakonec do kroku, kdy ho nechala na volné otěži. Ostatní měli šanci tak nás dohonit teď nás čekali jen jedna poslední překážka. Nejdříve se k nim musíme dostat. Povozy se daly zase do pohybu. Hnědáka jsem vedle křížem přes louku v kroku na cestu podél lesa. Les po chvilce končil a my se ohnuli opět doprava na cestu podél lesa po louce, která byla mírně z kopce a ti, kteří měli dobré oči, mohli vidět vesničku kolem, které jsme jeli minulý rok o Samhainu a mohlo některým dojít, kam asi tak směřuje naše cesta a kam se tato cesta napojuje. Na cestu, kterou se vyjíždí z lesa a jenž obvykle jezdíme na zřícenině. Také jsme se na ní napojili, ohnuli koně doleva. Cesta vedle na kopci, po pravé straně byla vesnička, pěkná malá vesnička. Vyjeli jsme obvyklou cestou ke zřícenině. Tohle místo mělo své kouzlo a zvláště v noci. Pořádně jsem si ho prohlédla a když jsme kolem ní projížděli, zavelela jsem dozadu klus a koně se rozklusali. Nezapomněla jsem opět na poloviční zádrž před pobídkou holení a v klusu si pobrala velmi opatrně otěže a objeli jsme klusem zříceninu a jeli za ní na plochu, kam jsem postavila naši poslední překážku v této části, když se ovšem nepočítají překážky za odměny. Byli tu opět dvě varianty a Lisu se Sue jsem upozornila na to, aby se drželi spíše vzadu a počkali si, až zkušenější přeskočí překážky pro ně, až potom dovolí nováčkům, aby si je přeskákali - nebo je prostě objeli. Najíždělo se na ně mírným obloukem – pro zkušenější to byl menší oblouk než pro nováčky, kteří ho měli větší. Jinak byli překážky vedle sebe ve stejně úrovni přibližně a samozřejmě daleko od sebe, aby nedošlo k nějakým úrazům. Pro zkušenější jezdce tu byla překážka z bílých latí (http://img7.rajce.idnes.cz/d0702/0/630/630651_86c0e7b9a6dbc97b1b1797b441929941/images/DSC_0293.JPG?ver=0 – pro představu, nevím jak to přesně popsat ). A pro nováčky postavený stojany a daná jedna kavaleta, v takové výšce, aby to nebyl problém. Getleman si odfrkl. Samozřejmě jsem dala povel ke cvalu včas, tak několik klusových před obloukem, který jsme byli nuceni vyjet. Zvedla jsem se do stehenního sedu, za pomocí pomůcek ho ohnula na nájezd na překážku, jenž se možná nezdála na první pohled tak složitá. Noha byla taky v pořádku, na kterou jsme cválali a vedla jsem jej na střed, ve volnějším tempu. Holeněmi jsem jej udržovala v tempu, provedla si včas poloviční zádrž a před překážkou jsem ho nerušila, nechala ho, ať si s tím poradí a dovolila mu překážku si prohlédnout díky tomu, že jsem sjela s rukama po jeho krku. Gentleman se odrazil a já šla s jeho pohybem, byla jsem mírně za, což byla má chyba, neboť jsem si nevypočítala správně odskok a dopad byl trochu horší a v hlavě jsem sama sebe kárala, ale dopadlo to dobře a po skoku, jsme cválali dál, dokud všichni za námi si neskočili, přešli jsme do klusu a já uvolnila otěže, aby se mohl hřebec vydýchat a protáhnout si krk směrem dolů a dopředu. Tohle jsem většinou dělala, když jsme byli v kroku a v klusu jsem si pobírala otěže zpátky na přilnutí. Ohlédla se dozadu, lot byl pohromadě a všichni mě následovali do kopce. Zvedla jsem se do mírného stehenního, dívala se kolem. Byl odtud výhled, ale dobře to tu foukalo. Trochu mi mrzly uši a těšila jsem se na občerstvení na lovecké louce. Zahlédli jsme povozy a kočáry na louce před námi, kteří jeli tak trochu napřed. Zajeli na pravou stranu a zmizeli mezi lesem a loukou. Tam jsme také my mířili, ohnula jsem hřebce na to místo, projížděli mezi loukou, z obou stran les až jsme zahlédli kočáry a povozy na prostranství, kde byla právě přestávka. Kočáry a povozy byli na místě, diváci z nich lezli dolů a vyhlíželi nás, když jsme tam přijeli v kroku a každý se mohl rozhodnout, zdali bude bojovat o nějakou tu odměnu. Allen se na mě široce usmíval, avšak ukázal na kameru a já si pořádně prohlédla překážky na ploše. Co si vezmu? Minule jsem brala překážky, které nebyli tak složité, jakožto nováček – alespoň myslím, ale překážka číslo čtyři na mě byla už moc.
,, K trojce,“ zavolala jsem na Allena a usmála, když přikývl. Malý Danny se šťastně usmíval, díval se kolem a držel se u mamky, která ho nechtěla pustit nikam, neboť by se nechal ještě trouba zadupat. Překážka číslo tři byla ze dvou skoků, asi 90 cm vysokých. Kolmý skok a oxer, mezi nimi 4 cvalové skoky. Zajímavé bylo, že kavalety vypadali jako kmeny stromy, nebyli vůbec opracované. Větévky byli na obou překážkách, tudíž otázka byla, kde se rozhodnu pro větvičku natáhnout.
,, Mohla by si prosím pro můj záběr spadnout?“ řekl mi Allen, když si prohlížela skok, vyplázla jsem na něj jazyk a sledovala, jak se slot pomalu rozestoupil a každý se rozhodoval, co skočí.
,, Liška nikdy nepadá!“ oponovala jsem mu a snažila se nepřemýšlet nad naším skoro pádem nad vodou. Gentleman šel pode mnou energicky, skočit si ještě překážky nebude jistě problém.
,, To by si koukala,“ usmál se, ale šel trochu dál, aby se nemotal. Gentlemana jsem si naklusala. Přešel ochotně do klusu a hned do cvalu, jakmile jsem ho pobídla a obloukem najížděla na překážky. Kolmo na střed, hlídající si tempo s včasným podsazením za pomocí poloviční zádrže. Nerušit ho před překážkou, rukama sjet dolů a následovat jeho pohyb, zde byl jeden problém. Chtěla jsem větvičku dostat už na poprvé, ale nepodařilo se. Při doskoku se soustředila na to, abychom najeli správně na oxer před námi, v dobrém tempu a abych jen nerušila na hřbetě. Nemuseli bychom taky to přeskočit že? Gentleman cválal rovně na překážku, pěkně na střed. Při odrazu následovala jeho pohyb, dělala vše proto, abych na druhé straně nesletěla, ačkoliv se nechala trochu stáhnout dopředu tím, že se nedívala před sebe, jak měla.
,, Škoda,“ provokoval Allen, kdy jsem se jen ušklíbla, nevšímala si ho a ohnula Gentlemana na stejnou ruku, přešla s ním na chvíli do klusu, abych se srovnala a zkusila najet znova. Já to dostanu!! Druhý pokus nebyl o nic lepší, opět jsem zkusila první větvičku, ale prostě jsem to nedokázala, škrtla jsem o ní jen prstem a při doskoku skoro přepadla na Gentlemanův krk, nechybělo málo a já si říkala, co to provádím, když za oxerem byla opět za pohybem Gentlemana. Ten to naštěstí bral v pořádku a dokázal mi tyhle výlevy odpustit. Při ježdění po place si dávala hlavně pozor na ostatní jezdkyně.
,, Do třetice všeho dobrého chlapče, zvládneme to!“ řekla jsem mu hrdě, Allen vše zachycoval na svůj špičkový stroj – byl to spíše podle mě krám . TAK JDEME NA TO. V KLUSU SI SROVNÁM SED A TROCHU SE UKLIDNÍM A VĚTŠÍM OBLOUKEM VEDU GENTLEMANA NA DVOJSKOK PŘED NÁMI S ODHODLÁNÍM TENTOKRÁT DOSTAT VĚTVIČKU, ANIŽ BYCH SPADLA A NEPŘEDVEDLA TO, CO PŘEDTÍM. HŘEBCOVI JE JEDNO, JESTLI NA PŘEKÁŽKU JDEME UŽ POTŘETÍ. FRKÁ STEJNĚ NADŠENĚ A OCHOTNĚ NASLOUCHÁ MÝM POVELŮM A SIGNÁLŮM. POLOVIČNÍ ZÁDRŽ PRO LEPŠÍ PODSAZENÍ, ODHADUJI SI ODSKOK – VELMI PEČLIVĚ. HOLENĚMI SI JEJ SROVNÁVÁM HEZKY NA STŘED A KOLMO. PŘED PŘEKÁŽKOU HO NECHÁVÁM SE SOUSTŘEDIT, NERUŠÍM HO PŘI CVALU, KDY SE SOUSTŘEDÍ NA PŘEKÁŽKU A BUDE SI JÍ ŘEŠIT VLASTNĚ UŽ SÁM. POUZE SJEDU RUKAMA NÍŽE – DÁVÁM MU MOŽNOST SI JÍ PROHLÉDNOUT A KDYŽ SE ODRAZÍ, CÍTÍM JAK SE MU NAPÍNAJÍ SVALY A NÁSLEDUJI HO V POHYBU A NATAHUJI RUCE NAHORU SMĚREM K VĚTVIČCE, JENŽ BERU DO RUKOU, KONČNĚ! PEVNĚ JÍ DRŽÍM A PAMATUJI NA TO, ŽE SE MUSÍM DÁL SOUSTŘEDIT. PŘED NÁMI JE OXER. PŘI DOSKOKU SE DÍVÁM NA PŘEKÁŽKU PŘED NÁMI, ZAKLÁNÍM SE MÍRNĚ DOZADU A ZAPÍRÁM SE KOLENY A VNITŘNÍ STRANOU STEHEN. HOLENĚ UDRŽUJÍ JEHO TEMPO A DRŽÍ HO ROVNĚ, I KDYŽ NENÍ TŘEBA. ČTYŘI CVALOVÉ SKOKY A CELÝ PROCES SKOKU PROBÍHÁ ZNOVA. Gentleman doskočil v pořádku na druhou stranu a radostně si opět vyhodí a já se široce směji, i když jsem skoro nadšením zakřičela. Sakra to bych vůbec neměla. Svírám v ruce nadšeně větvičku s blaženým úsměvem.
,, Děláš jako kdyby si vyhrála v loterii,“ okomentuje to Allen a provokativně se zakření, kdy se uraženě podívám stranou. Přejedu vnitřní otěží hřebcovi po krku a vlepím mu pusu do hřívy.
,, Jsi můj kluk, dáme pauzu!“ usmála se, ale nejdříve si ho v klusu na volné otěži nechala vydýchat a to samé v kroku a šla na pauzu.