Komentáře k článku: Pomoz hledat Lenu!

mellysa+callatos: Dnes jsme šly hledat Lenu. Byla jsem ve třetí skupině, kde se projížděli hlavně louky a pole. Začíná se vjezdem na nedaleké pole. Tam to bylo hodně mokré a trochu i zablácené, ale musely jsme hledat všude. Společně s Callem jsem jela vedle Niory a Helen. Nia si povídala se strážnicí Dorris. Já jsem si povídala s Helen. Helen jela na Shakespearovi, který býval ve výběhu častým společníkem Callatose. „Helen, myslíš, že najdeme Lenu?“ Zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, že hledáme Lenu. „Spíš ji najde jiná skupina. My hledáme hlavně v loukách a polích a to pochybuju, že jestli ji někdo unesl, tak se bude skrývat tady.“ Odpověděla mi Helen. Myslela jsem, že má Helen pravdu, to jsme však byly na začátku naší cesty. „Tak holky, budeme přecházet do klusu.“ Zvolaly Doriss a Nia. Všechny jsme začali pobízet své koně do klusu. Callatos mi chtěl přejít do cvalu. Já jsem ho však nepustila. Všichni jsme vysedaly a rozhlížely jsme se po okolí. Najednou před mezi mnou a Niou proběhl jeden ze strážních psů. Naštěstí byl opatrný a dával si pozor, aby neskočil pod nohy nějakému koni. Z louky, jsme se dostaly na jedno pole. Bylo to tam zablácené a mokré, ale klusat se tam dalo. Začaly jsme se stáčet víc do prava a tak jsem, začala Callatose směrovat také. Pořád jsme klusaly. Mě to ani moc nevadilo, s tátou jsme takhle jezdívali, když jsme ještě neměla Valču. Najednou jsem slyšela nějakého nováčka, že už nemůže a několik holek se k ní přidalo. „Támhle na té louce, přejdeme do kroku.“ Zavelely Nia s Doriss. Najednou jsem si všimla, že vedle Doriss a jejího hnědáka, kluše i vysloužilý policejní pes Ramon. Byl to moc hezký pes. Najednou jsme vstoupily na další louku a všichni začali zpomalovat. Najednou jsme uslyšely výkřik a volání o to aby nějaký koník zastavil. „Prrrr Tarote! Stůj!“ Všichni jsme se polekaně podívaly na druhý konec řady. Anče, se snažila zabrzdit Tarota, který jí začal cválat. Okamžitě se k Tarotovy vydala jedna starší studentka, chytla ho za otěže, které vlály za ním. Pak s ním pomalu přešla do klusu, pak do kroku a nakonec úplně zastavili. Anče byla zpocená a udýchaná. Nia se k ní vydala. My ostatní jen vylekaně přihlížely. „Anče jsi v pořádku? Nechceš se vrátit na Florestu?“ Nia se dívala, jak Anče popadá dech. „Asi raději ano. Tak ahoj holky.“ Anče otočila Tarota a pak se krokem, vydala zpět. „Tak a my ostatní musíme pokračovat… Jedeme.“ Zvolala Doriss. Všichni jsme naše koně otočily a krokem, jsme se vydaly cestou, kterou měla Doriss na mapě. Po tom co jsme vyjely z louky na pole, jsme znovu začaly klusat. „Anče je má sestřenka. Teda nevlastní. Ona no, jezdit umí, ale na menších ponících. Na velkém koni, sedí po druhé v životě.“ Řekla jsem Helen. „No každopádně to vypadalo, jakoby seděla v sedle úplně poprvé.“ Zasmála se Helen. Rozhlížela jsem se po okolí. Asi po dvou, nebo třech hodinách jsme se začaly blížit k lesu.Už to začínalo vypadat, že se vrátíme s nepořízenou, ale najednou, Ramon začal štěkat a upřel pohled na jediné místo. Doriss se podívala dalekohledem a najednou nějaká dívka zvolala: „Není to Lena?“ „Ano je to Lena!“ Odpověděla další. Ramon se okamžitě rozběhl za malou Lenou. Ostatní se vydaly nejprve cvalem a pak i tryskem za ním. Já jsem pobídla Calla do cvalu a po chvíli cválání, jsem přešla do trysku. Callatosovi se trysk hodně líbil. Když už jsem byla skoro u lesa, začala jsem zpomalovat, nejprve do cvalu, pak do klusu a nakonec do kroku. Zastavila jsem před roštím na kraji lesa. Malá Lena, byla celá promočená a byla jí zima. Nebylo divu, vždyť byla jen v pyžamu. Všechny holky začaly sundávat bundy a dávat je k dispozici Doriss, která potřebovala malou Lenu co nejvíce zahřát. Krokem se vydala na blízkou louku, kde čekala na záchraný vrtulník. To už se, ale skupina z Floresty vydávala zpět na Florestu. Všem byla zima, ale také všechny zalévalo teplo, z toho že našly malou Lenu v čas.

nadvandy+valhalla: HLEDÁNÍ LENY-pojedu s druhou skupinou (nejen kvůli Nathovi, Blood )
„tak fajn Val, dnes si plníme důležité poslání, hledáme malou holčičku, Lenu.“ Promlouvala jsem k Val, když jsem ji v boxe připravovala k jízdě. Vybrala jsem si terénní sedlo s měkkými opěrkami, pod kterým ležela silnější podsedlová dečka s gelovou podložkou. Klasické kovové třmeny jsem vyměnila za ty s košíčky na špičku boty, které jsou pro dlouhé tůry pohodlnější, i když jejich design mě zrovna dvakrát neuchvátil přepásala jsem Val ještě poprsákem, aby sedlou neklouzalo dozadu. Na nožky jsem jí pak nasadila jak kamaše, tak botičky. Terén bude určitě hodně rozmanitý, bůh ví, čím nás policisté protáhnou, nebudeme nic riskovat. Já jsem byla oblečená jak na severní pól. Niora varovala před mrazy, které přijdou. A teď jsou tady, zrovna když je člověk nejméně potřebuje. Vybrala jsem si tričko z pravé bavlny, které dobře odvádí pot, fleecovou mikinu s vysokým límcem, nepromokavou bundu, zimní rukavice a teplejší rajtky, termoboty a huňaté podkolenky. Pod helmu jsem navíc ještě navlékla čepici, aby mi nemrzly uši a neprochladly dutiny. Nauzdila jsem kobylku a pak už ji vyvedla z boxu. Svačinu jsem sebou netáhla, jen do kapsy jsem si strčila čtyři mysli tyčinky, které rychle dodávají energii. V druhé kapse jsem pak měla mobilní telefon, spojení se světem. Vylezla jsem ze stáje na nádvoří. Tady se již motalo několik koní s jezdci na zádech, včetně policistů. Koně příslušící k jízdní policii přijeli na Florestu již včera odpoledne. Policie připravila několik tras, které bude nutné projet a připravovala plány v naší jídelně. Koně se mezitím adaptovali v prostředí, i když byli jen kousek od domova. Dotáhla jsem kobylku a přitáhla suchý zip na kohoutku, abych bederku upevnila lépe. Byla to jen lehká pláštěnka, z nebe se pomalu sypaly jednotlivé malinké vločky, ale předpověď hlásila mrholení pro celý den. Nic příjemného. Vyhoupla jsem se do sedla a jezdila s Val kolem, aby se mohla seznámit s policejními valachy, kteří nás budou doprovázet. Postupně přicházelo více a více vzrušených studentek ochotných pomoci hledat unesenou dívku. Na koně nasedli již také dospělí zájemci o pomoc , tedy Niora, Tom, Nath, Connor, Sue, Lisa, Anette, Petra a Elle zrovna dosedla do sedla. „dobře, vážení, poslouchejte!“ nesl se nádvořím hlas jednoho z jezdců. Pobídl svého koně a předjel před nás. „všichni víme, o co tu jde. Pro jistotu ale zopakuji, že hledáme malou dívku ve věku pěti let, která byla unesena v sobotu večer ze své postýlky. Na sobě má nejspíš stále dětské pyžamo. Únosce je neznámý, všechny podezřelé osoby proto hlaste.“všichni zaujatě poslouchali jeho popis, bylo důležité zapamatovat si organizaci hledání. „vytvoříme tři skupiny, které se vydají různými směry. První skupina, vedená policistkou Margharet, se vydá prohledat les a skaliska, je to těžký terén, takže jen zkušení jezdci se k ní přidají. Druhá skupina, vedená mnou, bude prohledávat okolí cesty, kde zůstalo zaparkované únoscovo auto. Třetí skupina se se seržantkou Dorris vydá do luk kolem domu. Všechny prosím, aby si dobře rozmysleli, se kterou skupinou se vydají, nepřeceňujte síly své, ani koní. Všichni u sebe mějte mobilní telefon, pro případ kontaktu.“ Ukončil řeč. Niora pak ještě dodala, že mladší studentky se vydají nejméně obtížnou trasou, služebně starší se mohou svobodně rozhodnout. Přemýšlela jsem nad první skupinou. Nicméně když jsem viděla, že Nath dojel na Enigmě k seřazovacímu místu skupiny dva, rozmyslela jsem si to a pobídla Val tímtéž směrem. Nathovi se tvář projasnila zářivým úsměvem, když jsem zastavila Val vedle Enigmy. Všichni jezdci se taktéž zařadili do některé skupiny. Navíc se na nádvoří objevili muži v černých pracovních kombinézách, na dlouhých vodítkách, která nápadně připomínala lonže vedli policejní psy. Přistoupili k jednotlivým skupinám, tu naši doplnily hned čtyři dvojice. „dobře, můžeme vyrazit. Prosím skupiny, aby se držely od začátku pohromadě, ať se pak nepomícháme.“ Jelikož celou pátrací akci vedl právě nadporučík Ian, vyrazili jsme jako první. Naši skupinu doprovázela také policistka v zácviku, která se nám představila jako Gabriela. Poručík nám všem rozdal své telefonní číslo, kdyby náhodou, stejně tak ona, pokud by bylo třeba volat pomoc. Pobídla jsem Val do kroku a pomalu si ji sbírala na otěž. Držely jsme se v jednom zástupu, po dvou koních vedle sebe. Zaujala jsem místo vedle Natha. „víš, že jedeš cestou, kudy by se vydal únosce, že ano?“ optal se ještě jednou. „samozřejmě.“ Přikývla jsem. Dobrodružství, to je moje. „na tuhle chvíli se připravuju celý život sledováním kriminálek.“ Zavtipkovala jsem. Důvod našeho výjezdu však stále visel ve vzduchu. Musela jsem myslet na malou Lenu. Jak se asi cítí, pokud je vůbec naživu. Celá výprava se dala do pohybu. Šiky koní pak lemovali psovodi. Vydali jsme se nejkratší možnou cestou k místu, kde bylo odstavené auto únosce, které policie objevila před dvěma dny. Projeli jsme lesní zkratkou, kde jsem si Val přistavovala k jedné, či druhé ruce, abych ji zaměstnala. Na nic víc však nebyla příležitost, dnes to pro koně nemělo být pracovní. Přiblížili jsme se k řece, vzduch tu byl cítit čerstvou vodou. Když jsme pak přejeli přes most, ocitli jsme se u dálnice. Místo, kde se našlo auto, bylo ohraničené policejní páskou. Psovodi nechali psy nabrat stopu v interiéru automobilu, zatímco poručík Ian dirigoval jednotlivé skupiny. „bude to záhul na oči.“ Postěžoval si Nath, kterého teprve minulý týden opustil věrný kamarád ječné zrno. „to ano.“ Zamručela jsem souhlasně. Já naopak bojuji s oční vadou, která mi zhoršuje zrak. Nicméně dnes jsem měla oči v dobré kondici, snad jim to vydrží do té doby, než se setmí, nebo lépe, než najdeme Lenu. „dobře, vedoucí skupin předají informace o plánovaných trasách svým jezdcům, teprve pak vyrazí.“ Rozhodl nadporučík Ian a vrátil se zpět k naší skupině. Rozprostřeli jsme se kolem něj a poslouchali jeho líčení naší trasy. Pokračujeme po cestě, kterou by jel útočník, pokud by sjel z dálnice a neopustil automobil. Vyrozuměla jsem, že terén je tu celkem rovinatý, proto pojedeme vesměs pomalejším klusem. Abychom zvládli projet větší kus lesa, avšak měli příležitost zahlédnout nějaké stopy. „a pamatujte, že všechno může být stopa. Pokud vám něco přijde podezřelé, nahlaste to mě, nebo Gabriele, či psovodům. Prověříme všechno, co se naskytne.“ S těmito slovy pak vyrazil na cestu a my se za ním opět seřadili. Lisa jela jako poslední, aby před sebou měla všechny své svěřené Floresťanky. „vjeďte i do lesa, nedržte se jen na cestě.“ Poradil nám jeden z psovodů. Tlakem holeně a otěži jsem proto Val vybočila z cesty a najela s ní mezi stromy. Ty tu byly dost široko od sebe, proto se dalo dobře pozorovat okolí. Roztáhli jsme se po obou stranách cesty, natáčeli hlavy na strany, abychom si vše dobře prohlédli. „vidím nějakou stopu.“ Řekla jsem policistovi s německým ovčákem, kteří si to šlapali vedle mě. Přendala jsem si otěže do jedné ruky a ukázala prstem na otisk boty. Ten byl však již velmi rozmazaný. Od rána poprchávalo každou chvíli, od té doby co jsme vyjeli, mžilo téměř nepřetržitě. Koruny stromů neposkytovaly dostatečnou ochranu. „výborně, alespoň víme, že tudy někdo nedávno šel a nedržel se hlavní cesty.“ Pokýval hlavou chlapík a ohlásil náš nález Ianovi vysílačkou. „dobře, rozumím.“ Ozvala se zpětná vazba. Pokračovali jsme ještě asi dvacet metrů vpřed, pak se ozvalo opět zapraskání vysílačky. „sejdeme z hlavní cesty, po pravé straně se terén mírně zvedá.“ Řada koní pak začala najíždět více doprava, já s Val také, stále jsme však udržovali řadu. Přejeli jsme přes cestu a začali stoupat do mírného kopečku. Povrch byl kluzký, rozmáčený, prozatím však bezpečný pro jízdu v klusu. Opět jsme vytvořili rojnici s třímetrovými rozestupy mezi jednotlivými koňmi, či psy. Kromě sledování stop jsem také kontrolovala cestu, po které jsme jeli. Bylo nutné uhýbat před nějakými většími kořeny. „našly jsme otisky kolen, u velkých kořenů, někdo tu zřejmě upadl.“ Ozvalo se ve vysílačce, kterou měl policista přicvaknutou na rameni. Slyšela jsem i odpověď Iana, kterého zjevně potěšila nalezená stopa. „před námi malý potok, s vyšším zadním okrajem“ ohlásil Ian pro jezdce, aby věděli, s čím počítat. Brzy jsme stanuli na jeho pravém břehu. Pobídla jsem Val ke vstupu do mělké vody. Šest kroků a byli jsme pod druhým břehem. Pobídla jsem ji, postavila se do třmenů, zapřela se do koleních opěrek, povolila ruce dopředu, aby Val mohla mohutně zabrat a vyběhnout břeh. Na druhé straně potoka stromy nehoustly, bylo jich tam naopak méně. Mezi kmeny prosvítaly kusy pole. „proklatej déšť, alespoň kdyby zůstal sníh.“ Oddychoval psovod po mém boku, jehož pes usilovně čenichal po zemi, občas zrychlil tempo, jak pachová stopa zesílila, avšak brzy zase ochabla. I když se hranice lesa a pole zdála blízko, přibližovala se zoufale pomalu. Prozatím jsme opět pročesávali zalesněnou oblast. Sem tam se objevily nějaké stopy, avšak posledních pět minut vysílačka mlčela. Lesem se však začínalo nést čím dál tím větší kňučení jednotlivých psů. „něco cítí.“ Vysvětlil mi psovod, jenž prodloužil vodítko svému psovi, který spěchal dopředu. Konečně jsme vyjeli na pole. Nemuseli jsme se obávat nějakého zarudlého hospodáře, protože pole bylo obecní a tohle policejní akce. Jeli jsme po něm jen chvilku, než přišel pokyn k zastavení. Zasedla jsem do sedla, stiskla kolena, ztuhla v kříži a převedla Val do kroku a zastavení. Jezdci po sobě nevědoucně pokukovali. Od středu řady se neslo vzrušené šeptání, že prý Gabriele něco zahlédla, a Ian vytáhl dalekohled. Po notné chvilce jsme se dali opět do pohybu, pouze však pomalým krokem. „sleduje někoho tamhle na kopci.“ neslo se po jednotlivých jezdcích, jako při tiché poště. Dochází mi, že ta černá tečka v kopci, mezi stromy, bude nejspíše ta podezřelá osoba. Vyjet za ním však nemůžeme, dokud nebudeme mít větší přesvědčení, že je to pachatel. Krokem jdeme stále dál, koně jsou napnutí jak dostiháci na startu. Tuší, že se něco děje, navíc se před nimi otevírá daleké pole. Pokračujeme dál, nyní už se ke mně nese informace, že muž je velmi obezřetný a snaží se působit nenápadně, využívat přírodních skrýší. Avšak nedaří se mu to, ne v pouze jemně zarostlém kopci. Psi navíc chytají čerstvou stopu, jsou nervózní. Najednou se ozve mohutné štěknutí přímo vedle mě. Leknutím sebou trhnu, Val ustoupí do strany, div že nenajede na Enigmu. Jakmile se obě zklidníme, dokážu zaostřit na muže ve vojenském kabátě. Neustále se rozhlíží kolem. Jakmile se k němu donesl štěkot, vylekaně se otáčí. Téměř vidím jeho vyplašený obličej. Říkám téměř, protože ho samozřejmě sotva rozeznám. V okraji zorného pole se mi mihne černá střela, jak psovodi vypouštějí psi, kteří se rozbíhají do kopce za únoscem. „vpřeeed!“ zavelí nadporučík jako vojenský generál a sám pobízí mohutného vraníka. Ten snad přímo čekal na sebemenší pobídku. Vyráží jako kulový blesk vpřed, čímž probudí i v ostatních koních závodního ducha, Valhallu nevyjímaje. Nevyrazí však svým nejrychlejším tempem, kterého je schopná. Trochu naivně doufám, že je to proto, že je v ní špetka vychování a čeká na mé podpoření pobídkou. „tak běž!“ houknu na ni a přitisknu holeně k jejím bokům. Zároveň se zvedám ze sedla, přikrčuji se, abych snížila odpor vzduchu a posouvám ruce více vpřed po krku, abych ji nebrzdila. Držíme krok s Enigmou vedle nás a pomalu doháníme psům, kteří se sběhli do jedné smečky. Dereme se přes pole vpřed. Do očí se mi valí slzy z protivětru, skláním hlavu a kontroluju terén před námi. Pole jsou nevyzpytatelná, občas díra, občas krtinec. Před námi však naštěstí nic. Muž v půli kopce na nic nečeká a dává se do útěku. Těžký kabát ho však brzdí, nohy mu podklouzávají, navíc se neustále otáčí, aby zaznamenal, o kolik se skupina jezdců již přiblížila. My zatím dobíháme na konec pole a vyrážíme do příkrého svahu. Držím se zuby nehty koleny, o kousek povoluji otěže a chytám se pojistky na přední rozsoše sedla, abych Val nevisela v hubě, když stoupá do strmého srázu. Před námi se objevují pařezy stromů, vysázených do pravidelných řad. Lesní školka. Probleskne mi hlavou. Muž zamířil přímo mezi kmeny, o jeden zakopává, avšak chytá rovnováhu. Ian vjíždí do úzkého prostoru mezi dvěma pařezy. „seřaďte se za sebe.“ Uslyším Lisin hlas. Přes tlak, který mi tlačí na bubínky, smíchaný s dusotem kopyt a zvukem vlastního dechu, sotva rozpoznám jednotlivá slova. Jemně zbrzdím Val, abych se mohla nalepit těsně za Enigmu. Ta je naštěstí v takovém tempu, že nemá čas vyhazovat. Projíždíme skrze pás kmenů. Jakmile jsme za školkou, opět vyjíždím ze zástupu a deru se vedle Enigmy. Val pohled na koně sprintujícího vedle ní povzbudí ke zvýšení tempa. Vrchol kopce se blíží, jakmile se přes něj přehoupneme, uleví se mi. Byl velmi dlouhý. Opět vjíždíme na pole. Muže opouštějí síly, zpomaluje tempo, koně nadporučíka Iana a Gabriely jej dostíhají, a obkličují, zatímco dva psi dorážejí na útočníka, který již tasil nůž a divoce jím mává kolem sebe. Policisté však tasí zbraně, pod jejichž pohružkou únosce nůž odloží na zem a nechá spoutat. Ian sesedá z koně. „kde je Lena?“ zavrčí na něj zblízka, čímž ho parádně vystraší a popravdě odpoví: „pryč, utekla.“ „odveďte ho, pěkně po silnici, přijedou pro vás ze stanice.“ Velí Ian psovodům, kteří opět připínají psy na vodítka. Já jsem honičku vzdala jakmile jsem viděla, jak policisté kolem muže krouží. Stočila jsem Val mimo směr a pokračovala cvalem směrem od koní. Postupně jsem zpomalila do klusu, otočila do a doklusala ke skupině jezdců z Floresty. „páni, Nad! Kde se to ve vás vzalo? Letěly jsme jako blesk.“ Žasl Nath. Zastavila jsem Val a nechala ji vytáhnout otěže. „nevím, našly jsme dostihového ducha, pro jednou .“ usmála jsem se na něj. Dýchala jsem mělce a přerývavě, Val stejně tak. Byla vyřízená. „doprovodíme pány policisty po silnici.“ Rozhoduje Lisa. Netuším, kudy bychom se měli vracet lesem, beru tuto možnost jako naprosto výborné řešení. Půjdeme volným krokem, vydýcháme se… „ano,máme ho.“ Hlásí Ian do vysílačky. Slova, která pak zazní z vysílačky zpět nás všechny pohladí na duši. „našli jsme Lenu, je sice pořádně vystrašená a zmrzlá, odleží to v posteli se zápalem plic, ale jinak je v pořádku. Zvládli jsme to!“ „hurááá!“ ozve se sborové nadšení. Jen jediný hlas se nezapojí do radosti, nemá proč. Čeká ho hezkých pár let za mřížemi, kam se nikdo z nás vážně nepřijde podívat.

bloodye+dekameron: Ledový vítr, který mi prudce zafoukal do tváře mě nepříjemně zaštípal. Valášek se mi otřela o rukáv zimní bundy, podrbala jsem ho na čele a udělala s ním krok dopředu. Právě jsme stáli na přeplněném nádvoří akademie. Dnešní akce, ale nebyla žádná bezstarostě veselá projížďka po okolí, dnes se jednalo o pátrací akci... Zhluboka jsem se nadechla, počasí bylo pošmourné, čas od času se z oblohy snesly nějaké ty sněhové vločky, všem bylo jasné, že nezbývá moc času na hledání. Znovu jsem s valškem obešla kolečko, aby se nenudil a zaparkovala vedle Maki. Kamarádka na mě pohlédla s neskrývanými obavami...
"Do sedel!" zavelala Niora zepředu. Okamžitě jsem přiskočila k Dekově boku, nadzvedla bočnici a začala dotahovat sedlo. Rychle jsem stáhla třmeny, zapla si helmu a už se sápala nahoru. Jen jsem dosedla valach už udělal krok dopředu. Okamžitě jsme si nakopla i druhý třmen a nesmlouvavě ho donutila zacouvat na původní místo, pak jsem povolila sed i otěž a v sedle se srovnala. Všichni se začali pomalu řadit, chvíli jsme počkala, vždycky jsme chodili s Dekem na ocasu, kde nám to vyhovovalo nejvíc a dneska jsem nechtěla, aby tomu bylo jinak. Nakonec jsme si nalši pěkné místo za Helen, za námi už byl jen Tom s Patronem, který okamžitě vycítil, že se razí do akce, a tak vesele poklusával na místě. Pomalým krokem se celá grupa vydala hlavní branou směrem ven, nechala jsem valáškovi povolenou otěž, aby si natáhnul krk ale zároveň nebyla úplně zahozena abych v případě potřeby stihla zareagovat.
Cestou po asfaltce se ozývalo klapání kopyt tlumené botkami a štěbetáním některých děvčat, já si pomalu začala sbírat otěž, začala s Dekameronem něco dělat, zaměstnávat ho. Lehce jsem zabrnkala prsty do pravé otěže, odklonila ruku od krku a nabídla mu tak otěž. Odžvýknul zacož jsem ho pochválila a zkusila to i na druhou ruku. Pochválila jsem ho, on si snížil čumák a krk, protáhnul tak záda a já ho měla na lehkém kontaktu. Ještě chvíli jsem ho nechala kráčet rovně, venku jsem si to mohla dovolit narozdíl od ježdění v hale a na jízdárně tu měl přeci jen víc podnětů k vnímání o které s emohl zajímat a neměl tak tolik prostoru na blbnutí a vymýšlení si z nudy přesto jsem s ním ale po chvíli začala trochu pracovat. Začali jsme střídavým přistavováním, vždy jsem mu lehce zahrála a nabídla jednu otěž, přistavila si ho a nechala ho jít chvíli přistaveného, pak jsem přistavení změnila. Bylo to jednoduché a přesto sjem ho tím donutila něco dělat, vnímat mě.
Brzo jsme zabočili doprava, blížili jsme se k dálnici. Při pohledu dopředu byl vidět nadjezd opatřený protihlukovými bariérami, Dek zastříhal ušima a trošku přibrzdil, jemným stiskem holení jsem mu naznačila, aby šel dopředu. "Hodný kluk" špitla jsem směrem k němu a pohladila ho pravou rukou po krku. Všimla jsem si, že vepředu otáčejí policisti koně směrem k nám. Tady se rozdělíme.
Když jsme i my, vzadu, byli dostatečně blízko začalo rozdělování na skupiny. S Dekem jsme se přihlásili k první skupině, která měla za úkol prohledat nejhůře schůdný terén v čele s policistkou Margareth, který seděla na vysokém hnědákovi, který vypadal jako policejní kůň víc než kterýkoli jiný... Brzy jsme se všichni rozhodili, stála jsem vedle Kitty se Sijkou, klisna byla vyloženě natěšená. Usmála sjem se na dvojici, brunetka mi úsměv oplatila a pak jsme obě svojí pozornost stočili k nadporučíkovi Ianovi, který rozdával poslední pokyny před výjezdem.
..."Tak šťastnou akci!" popřál ještě nakonec muž sedící na mohutném vraníkovi, všichni jsme to ještě sborově zopakovali a skupiny se začaly pomalu vydávat každá svým směrem.
Hned začátek naší cesty byl vcelku náročný, čekla nás sešup z vcelku strmého kopce. Těžiště jsem v sedle posunula dozadu, prošlápla víc patu a lehce holení sklouzla dopředu, ruku jsem pozvedla nahoru, otěže byly napnuté. Pod kopyty šustilo tlející listí na kteérm byla vrstva sněhového poprašku, scházeli jsme za sebou dolů jak kačenky v řadě, předemnou Kitt s Asií za mnou Connor s Meteorem. Bylo zvláštní jak se jelo za ticha, neobvyklé řekla bych. Valach hlasitě odfrknul a zastříhal ušima směrem ke křoví z kterého okamžik na to vylétl havran. Několik koní uskočila stranou, hnědáka to nechal bez povšimnutí zacož jsem ho taky moc pochválila, hrdinu.
Jakmile jsme byli dole opět jsem se v sedle srovnala do původní pozice, snížila ruku, zas emu lehce zavibrovala do otěží, aby nezatuhnul v koutku. Přední konvoj se točil do otevřeného lesa. Zavedla jsem valáška za vrankou za ostatními, hned se sehnula před jednou nízkorostlou větví, která mi přesto škrtla o helmu a musela se uchechtnout při představě, že by tu teď byla Karin, větve byly její úhlavná nepřátelé, nepamatuju vyjížďku, kde by o nějakou neštrejchla. "Děje se něco?" houknul na mě Connor. Otočila jsem se na chlapce v šimlově sedle "Větev" odpověděla jsem se vší vážností a užívala si pohledu na jeho nic nechápající obličej. "To je ten pohled co-ty-jsi-za-kentaura o kteýrm jsem ti říkala" smála se Kitty, která celou scénku pozorovala. "Nemá cenu snažit se vás pochopit" zakroutil chlapec naoko uraženě hlavou a koutky mu při tom cukaly při pokusu zadržet smích přesto po chvíli vyprsknul. Znovu jsem se na něj otočila, jen nechápavě pokrčil rameny jakože neví. Tentokrát jsem to byla já kdo protočil panaenky a zakroutil hlavou.
Dostali jsme se už dostatečně hluboko do lesa, aby bylo nutné koukat se pod nohy. Můj pohled, který obvykle směřoval mezi uši valacha jsem těď přesunula dolů a koukala se mu pod nohy abychom jednak nezapadli do nějakého výmolu, nezakopli o nějaký kmen a pak taky kvůli tomu, že jsem se snažila najít nějaké stopy či něco co by poukázalo na Leninu přítomnost. I přes moje důkladné mapování terénu valach občas o něco zakopnul, kamenů a kořenů tu bylo nespočet ikdyž jsem se nažila vybrat tu nejlepší cestu. Dekamerona jsem právě kvůli malým karambolům vůbec nepouštěla z otěže a kdykoliv když mu nohy podjely nebo škobrtnul podržela jsem ho otěží a pomohla mu při vyvážení rovnováhy.
Poodešli jsme kousek od Kitty s Asijí, kdyby jsme jeli pořád za sebou prozkoumáme minimální část a to mělo minimální efektivnost. Jezdci vepředu nás vedli vlnovkami z kopce do kopce, střídavě jsem tedy používala záklon a stehenní sed. Skupinou kličkující mezi stromy se čas od času ozval hlas Margareth mluvící z vysílačky, ani ostatní skupiny na tom nebyly lépe, nikdo nikoho neobjevil a v ustaraných obličejích nás všech se vrásky prohlubovaly. V lese nevládla příjemná atmosféra, bylo ticho, vysoké stromy nás sic chránily před větrem, ale nepropouštěly ani moc světla, kterého i tak dnes nebylo právě moc.
Pěkně jsem sebou cukla když po levém boku praskla nejspíš nějaká suchá větev, byla jsem až moc zahloubaná do prozkoumávání země po pravé straně. Okamžitě jsem se podívala na zdroj onoho zvuku, vedle nás kráčel jeden z psovodů. Muž zákona na mě povzbudivě kývnul, pokusila jsem se mu to oplatit.
Čím déle jsme kráčeli a nic nenacházeli začínaly mě častěji přepadat černé myšlenky. Mohlo se klidně stát, že dívku nenajdem vůbec nebo jen její tělo, projela mnou zima při onom pomyšlení. Zakroutila jsem hlavu abych myšlenku zapudila, všichni co jsme byli tady jsme měli naději a ta přece umírá poslední. To bylo to na co jsme měli myslet, to bylo to čeho jsme se museli držet...
Cesta se po chvíli ustálila v rovině, zapojila jsem valáška mezi černou krasavici a Meteorka, lehce jsem si s Dekem pohrála, nezapoměla jsem na něj. Před námi se po chvíli chůze po vcelku vyšlapané pěšině, kde jsme si trošku vydechli po výstupech a sestupech objevilo maliní. Dlouhé šlahouny se plazily všude kolem, nadzvedla jsem se v sedle a podívala se dopředu, naše cesta vedla přesně přes trnité keříky. Byla jsem ráda, že má valášek chrániče a nikde by se tak neměl podrápat přesto když jsme procházeli přes koukala jsem se hnědáčkovi pod nohy.
Hned jak jsme se vypletli z trnů pěšina se zlomila prudce dolů. Váhavě jsem ho sjela pohledem, nebyla to hezká cesta, kopec byl kamenitý a vázně hodně strmý. Provedli jsme jakousi tichou domluvu, každý s koněm vyrazil až když jezdec před ním byl za půlkou, nikdo nic nechtěl riskovat... Počkala jsem až se holky dostanou dostetečně daleko, pak jsem i já pobídla hnědáčka dopředu. Pořádně jsem se zaklonila, nohy posunula víc kolmo podobně jako při seskocích v crossu, ruku jsem s otěžemi držela nahoře a stejně jako ostatní nechala vyřešit si Dekamerona klesání samotného. Zadní nohy podsouval hodně pod tělo, vždy kousek po kousku přibrzdil.
Oddechla jsem si jakmile se nám cesta pod nohama narovnala. Srovnala jsem se v sedle, pochválila valáška, který si to zasloužila a zařadila se s ním do konvoje, který se pomalu vydával dál, tentokrát po rovině...
Z prohledávání země kolem mě vyrušil bublavý zvuk, zamračila jsem se a zaposlouchala se. Připomínalo mi to potk, ale že by tu nějaký byl? .. A on vážně byl jak sjem zjistila pár minut poté. Před námi se v korytu valila voda, tok nebyl prudký, a proto bylo jasné, že budeme brodit. "Jdeme!" ozval se Tomův hlas a zachvíli už po spěnky ve vodě byl jak Patron tak mohutný policejní hnědák... Stejně jako při cestě z kopce jsme začali postupně procházet vodou na druhý břeh, několik koní se lehce cuklo to ale nebyl případ Deka, který snad šel do vody ještě s nadšením. Jakmile jsme byli za pochválila jsem ho a pokračovala ke skupince ostatních, která stála opodál a čekala. "Roztáhneme se vedle sebe ať prohledáme co největší kus lesa" rozdala pokyny vedoucí výpravy, pak se vydala dopředu.
S Dekameronem jsme se dostali opět mezi Asii a Meteora, z obou stran jsme měli nějaké ty tři metry rozestupy. Valach se trochu poškleboval, ale nezlobil, asi i na něj padlo to dusno co se drželo ve vzduchu...
Oči mě začínaly pálit jak jsme tak prohledávala zem, několikrát jsem zamrkala a na chvíli vzhlédla. "Je tu záhul" podívala se po mě Kitty "Jo, a pořádnej" přikývla jsem a znovu sklopila zrak. Zřejmě jsem nebyla jediná komu napětí začínalo vadit, a tak se čas od času skupinou rozlehla řeč, Connor už začínal zase provokovat a mě to přeci jen zvedlo náladu. Alespoň na chvilku.
Kráčeli jsme skoro hodinu když mezi stromy začalo víc prosvítat světlo, propletli jsme se ještě kolem několika kmenů a dostaly se na mýtinu, kterou nedávno postihla opravdu silná vichřice a spoustu stromů muselo být pokáceno a několik jich vítr dokonce vyvrátil. Tady už se nedalo jet vedle sebe, rozprostřeli jsme se po celé mýtině a prohledávali jak terén pod sebou tak před sebou abychom stihli stromy obcházet, přecházet či přeskakovat. Dekameron se obratně proplétal mezi pařezy a spadanými překážkami, některé kmeny co nebyly nijak vysoké a široké jsme překročili. Vždy jsem opřela ruku, zvedla zadek ze sedla, stiskla holeně a valášek vysokým krokem přešel přes.
Půda byla tvrdá, zmrzlá, dneska bylo pořádně pod nulou a i přestože jsem byla navlečená do několika vrstev otřásla jsem se zimou, jak těď asi musí být malé Leně?...
Všichni se pomalu začínali řadit zas do řady, vydala jsem se s hnědákem ke skupině, jediné co nám bránilo v cestě byl jeden ze širokých stromů. Nechtělo se mi vracet. "Jak to vypdá pod tím stromem?" houkla jsem k ostatním. "Dobrý!" odpovědělo mi několik lidí sborem a já se rozhodla. Lehce jsem stiskla holeně a naklusala valáška, který rozpustile pohodil hlavou. Až teprve kousek před "skokem" jsem dosedla, stiskla holeě posunuté do cvalové pobídky a nechala Dekamerona naskočit. Krok měl dlouhý, zvednul si hlavu, koukal na skok stejně jako já, podopořila jsem ho pobídkou, opřela jsem ruku ro hřívy a společně s ním zvedla zadek ze sedla. Za několik vteřin jsme přistáli na druhé straně, nechala jsem valáška odcválat a přešla s ním přes klus do kroku. "Pašák" popleskala jsem ho po krku, zapojila se do konvoje a znovu se pustila do prohledávání okolí.
Po chvíli chůze se ozval hlas policistky Margareth, která odpovídala do vysílačky, nerozuměla jsem co, a tak jsem jen čekala co se bude dít. "Stopa!" zahlásil jeden z psovodů a zabočil prudce doleva, všem se rozbušilo srdce, něco máme! Za psem sjme se prodrali pod větvemi, kdy jsem ležela hnědáčkovi na krku, pak se cesta prudce zvedla. Přešla jsem do stehenního, Tom nás upozorňoval na výstup v serpentinách, koně už trošku začínali funět, cesta to byla vážně náročná.
Po několika minutách jsme konečně vyfuněli nahoru, měkkce jsem dosedla, nechala valáškovi trochu povolit otěž a oba si toršku oddechli, ale to sotva pár minut. Jeden z psů našel vyšlapanou pešinu po které někdo nedávno šel, další stopa, horká stopa. Okamžitě jsme se po ní vydali, víc než kdykoli jindy prohledávali okolí a brzy našli malý přístřešek. Psovodi okamžitě naběhli dovnitř, všichni jsme stáli kolem a jestli mi předtím srdce prudce bušilo teď div nevyskočilo z hrudi. Když se ale ukázalo, že vevnitř nic není všechny nás zasáhlo zklamání, ale nebylo moc času o tom přemýšlet, museli jsme hledat dál. Netrvalo to dlouho a skupinou se ozval výkřik značíí, že někdo něco objevil. Deka, byla to deka. Policistka začala ihned hlásit něco do vysílačky odkud obratem dostala odpověď. "Je to Lenina deka" obrátila se znovu k nám. Hned jsme se rozprskali po cestě a začali za volání hledat. Trvalo to skoro čtvrt hodiny než se znovu rozezněla vysílačka. "Máme ho" všichni jsme napnuli zraky i sluchy a poslouchali co dál. "Máme únosce" ozvalo se znovu uhnaným dechem. Všem se na tvářích rozprostřel úsměv, alespoň něco...
V hledání jsme pokačovali dalších několik minut než se znovu ozval hlas z vysílačky. "Našli jsme Lenu!" hlásil ženský hlas v kteérm zazníval jasný úsměv. V tu chvíli všem spadnul obrovský kámen ze srdce a celou naší skupinu se rozlehl potlesk a nadšené zvolání. Se širokým úsměvem jsem si plácla s Kitty, která stála vedle mě, je to doma.
Ještě chvíli jsme se radovali, pak jsme se už za hlasitého hovoru vydali naproti ostatním skupinám ...

slinky: Když jsem Veny nasedlala vyšla jsem ze stáje před hlavní budovu, kde už se všichni scházeli. Policejní koně již byli připravení, Niora s Tomem a Lisou se ještě bavili s policií a dostaly vysílačky. Všichni, kteří čekali na výjezd si mezi sebou povídali a ze stáje vylezlo už jen několik málo holek, pak Niora všechny utišila, aby si přestali povídat a dala poky, aby jsme se vyhouply do sedel. Dotáhla jsem si Veny a vytáhla si třmeny. Vylezla jsem na oře a nasadila si rukavice. Ze shora jsem ještě sledovala jak si většina pomáhá nahoru do sedel (ti, co nevylezou sami) a měla jsem výčitky, že jsem ji taky mohla pomoct, kor když já vylezu na Veny ze země sama. Ale na další takové přemýšlení nebylo moc času, zanedlouho všichni byli v sedlech a vyjíždělo se z areálu. Veny nejprve koukala kolem sebe a zvláště na neznámé policejní koně, musela jsem ji brzdit, protože jednomu před námi stále čichala ke kořenu ocasu. Jen co jsme vyjely z areálu, tak se ale uklidnila a já už ji tolik nemusela hlídat. Bezhlavě jsme jela za ostatními před námi a za námi, také několik koní ještě jelo. Zanedlouho jsme dojeli opuštěnému auto a ve ně se začalo probouzet napětí. Na místě se hlavní organizátoři rozdělili do tří skupin a my podle libosti jsme se mohli přidat k jáké-koli skupině hledačů. Vybrala jsem si skupinu pod vedením nadporučíka Iana a policistky v zácviku Gabriely (2.). Zařadila jsem se kousek za nebo spíše vedle Lisy se Seranem. Veny trošku pokukovala po psech, kteří šli s námi. Měla jsem strach, že se psi bude mít Veny trošku problém, ale nakonec se ukázalo, že jsem se bála zbytečně - ano koukala po nich, ale že by měla v úmyslu se jich leknout, tone . Za námi se z dohledu ztratily zbylé dvě skupiny a my dostaly pokyn k volnějšímu klusu. To jsem si Veny vzala otěž a pořádně dávala pozor před sebe na cestu - Veny měla nohy vybavené vším možným, ale přece jen... (šlachovky, botičky, kroužky proti zašlápnutí) Jela jsem mezi Lisou a Nadvandy a při tom jsme se snažili všichni být co nejdále od sebe. Začínalo poprchávat a psi se čím dál častěji vraceli zpět k psovodům si přičichnout k jedné z Leniných věcí. Policisté, kteří jely po stranách naší řady sjely na chvíli z cesty, ale pak se zase vrátili. Mezi nimi byl i nadporučík Ian, který po návratu na stezku zavelel ke sjezdu ze stezky do lesa. Všichni přešly do kroku a zatočily jsme k mírnému svahu na kraji stezky. Krokem jsme sjely svah a pod ním se zase rozprostřely na co nejširší plochu. Jeden ze psů začal štěkat a pobízet svého psovoda stále kupředu směrem, kterým jsme kráčeli. Najednou se před námi objevil potok. Od Lisi se nám dostalo rady k vyběhnutí druhého břehu za ním. Psovodi se psy již byli nahoře a koně po jednom či dvou vycválávali po stezce na kopec. Já s Veny jsme nahoře na kopci stály mezi prvními a viděla jsem jak jeden z psovodů je již napřed a stále žene se psem kupředu, zatímco my tu čekáme na ostatní koně. Když se na kopci na hranici lesa a luk objevil i nadporučík Ian dal pokyn psovodům ať následují svého kolegu. My jsme počkaly na ostatní koně a pak se znovu rozprostřeli co nejvíce to šlo a vyrazily kupředu. Jely jsme asi půl hodiny stále kupředu a všichni už začínali být smutní a ztrácející naději (co se Floresťanů týče). Najednou se však ozvala Gabriela, která nám dala pokyn k zastavení. Ian se rozhlédl kolem sebe - jen tak, jako to děláme všichni - ale on spatřil nějak pohybující se objekt, kterého by si většina z nás ani nevšimla. Vytáhl dalekohled a podíval se, chvíli hleděl a u toho vytahoval vysílačku, stále hledíc do dalekohledu. Začal promlouvat do vysílačky. Psi byli nějakou tu vzdálenost před námi, ale stále tak, aby nám až moc neutekli. My jsme stáli a čekali na další pokyny. Muž nás spatřil díky štěkajícím psům, kteří už však byly z vodítek a běželi za maskáčovým objektem. Nadporučík Ian dal pokyn a vyrazil zběsilým cvalem napříč poli po boku své spolupracovnice Gabriely. Nathan na nic nečekal a dal se za nimi. Lisa nás pohledem zkontrolovala a my všechny jsme se vydaly za ní. Enigma se Seranem již dotahují policejní koně, kteří jsou na takové zásahy zvyklí, ale naši koně ne a proto mají nyní sílu v záplavu adrenalinu tak velikou, že se s policejními koňmi můžou měřit. Venuše měla sto chutí je dohnat, ale poslušně - ovšem nedočkavě - čekala na můj povel, který jsem jí za okamžik uvědomění nabídla pobídkou mých nohou. Ve Veny se probudila taková síla, kterou jsem u ní nikdy neviděla, ani jsem netušila, že by takový tah mohla mít . Veny brzy dohnala skupinu dospělých. Nathan s Enigmou byli vpředu, ale pak si uvědomili, že to asi není nejlepší nápad, tak uvolnili cestu nadporučíkovi Ianovi s Gabrielou, kteří již věděli co teď. Myslím, že Valhalla Nadvandy také překvapila - soudě podle jejího výrazu, když jsme před lesem brzdili. Lisa na nás opět koukla, aby se ujistila, že se nám nic nestalo. Maskáčový objekt již ve snaze nás setřást mířil do hustého porostu. Cval byl již pomalejší než na poli, ale stále to byl pořádný cval. Lisa jednoduchým "Za sebe!" dala vědět, že pokračujeme hustým porostem. Již jsem neviděla, jestli někdo točil kolečko dole pod kopcem nebo ne, ale já rozhodně pokračovala s energií nabytou Veny, která se klepala v záplavu adrenalinu na další fyzickou akci. Když dva policejní psi povalili muže na zem a jen tak tak se vyhnuli noži, který stihl na poslední chvíli vytáhnout. Nadporučík Ian už slezla z koně a svazoval povaleného muže. Nadporučíkům vraník stál a čekal aniž by ho někdo držel. My už jsme také stáli a čekali. Veny rychle dýchala, ale byla na ní vidět ta rozjařenost a nabytost . Ian informoval zbylé dvě skupiny vysílačkou. Poplácala jsem Veny po krku a vydaly jsme se zpět k autu únosce za vedení Lisy. Nadporučík vedl únosce střeženého psi. Zanedlouho se ozvalo ve vysílačce, že byla nalezena i samotná Lena. Všichni se úlevně smáli a vydýchávali zbytky adrenalinu. Po shledání se dalšími dvěma skupinami jsme se vydali všichni zpět na Florestu, kde policie nakládala své koně a psi do aut, Pachatele hlídal nadporučík Ian v autě a my jsme obstarávali naše koníky záchranáře

clair a pomněnka: HLEDÁNÍ LENY (jedu s druhou skupinou)

Pohladila jsem Pomněnku a zamyslela jsem se nad tím, zda Lenu najdeme. Doufala jsem, že ano. "No Pom, už jsi připravená, tak vyrazíme na nádvoří, jinak přijdeme pozdě"pošeptala jsem hnědce a objala jsem ji. Ještě jsem Pomněnce nasadila botičky a chrániče. Pak jsem ještě upevnila sedlovou brašnu, do které jsem strčila pár tyčinek, pláštěnku a ostatní věci, které budu potřebovat. Ujistila jsem se, že jsem si obula termoboty a Pomněnku jsem objala. Ještě jsem do brašny dala malou lékárničku na cesty, kdyby se, nedejbože, něco stalo a vyvedla jsem ji z boxu. Procházela jsem stájovou uličkou a zjistila jsem, že už se připravuje jen pár studentek se svými koňmi. "Tak nebudeme poslední Pom" řekla jsem hnědce a vyšla jsem před stáj. Na nádvoří bylo opravdu plno lidí a tak jsem se ujistila, že mám dobře zapnutou helmu a pohlédla jsem na Nioru a pak jsem se rozhlédla. Měla jsem oblečené své nejteplejší oblečení, Nia nás totiž upozorňovala, že budeme většinou jezdit krokem a bude nám nejspíše zima. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla jsem třmeny a jelikož už byli skoro všichni v sedlech, tak jsem strčila nohu do třmenu a vyhoupla jsem se do sedla také. Nakopla jsme si druhý třmeny a čekala jsem na pokyny. Po chvilce jsem zaslechla, nejspíše Niora, jak volá, abychom se utišili a seřadili. Tak jsme také udělali a poté před nás přijel jeden z policistů. "Takže, každý z nás ví, proč zde jsme. Lena, které je pět let byla unesena ze své postýlky a my si myslíme, že má na sobě stále noční pyžamo, ale nevím to naprosto jistě. V místě, kde se našlo opuštěné auto, se rozdělíme do tří skupin a každá skupina prozkoumá určitou část zdejší krajiny." mluvil ještě chvilku, ale když domluvil, kývl na dospělé jezdce a vyrazilo se. Vyjeli jsme z areálu a koně kráčeli po cestě. Slyšela jsem klapot koňských kopyt, bylo to příjemné, ale když jsem si vzpomněla, proč tady vlastně jsme, dobrá nálada mě zase přešla. Občas jsem prohodila pár slov s ostatními, ale jinak jsem většinu cesty přemýšlela o tom, zda Lenu najdeme, doufala jsem, že ano. Po nějaké době jsem již zahlédla opuštěné auto, tedy místo, kde jsme se měli rozdělit. Zastavili jsme a já uvažovala, ke které skupině se přidám. Volba padla na druhou skupinu. Zařadila jsem se tedy ke druhé skupině a čekala jsem, až se zařadí i ostatní. Netrvalo to zase tak dlouho. "Takže, mě již všichni znáte, jsem nadporučík Ian, kdyby vám to uniklo" v tu chvíli kývl na policistku. "A já jsem policistka v zácviku, Gabriella" usmála se. Oba nám dali svá telefonní čísla a mohlo se vyrazit. S naší skupinou byly čtyři psovodi a čtyři psi. Když jsem se rozhlédla, uviděla jsem i Lisu na Seranovi a Nathana na Enigmě. Po chvilce jsem zaslechla nadporučíka Iana, jak velí. "Vyrážíme" a tak jsem Pom pobídla do kroku. Pomněnku jsem si pobrala na otěž a po chvilce, kdy se zavelelo do pomalého klusu, jsem hnědku tedy pobídla do klusu. Byli jsme rozprostření po dost velké ploše. Z jedné strany jsem viděla Nathana a z druhé jednu studentku Floresty, kterou jsem moc neviděla, takže jsme ji nepoznala. Dávala jsem velký pozor, kam Pomněnka šlape, přeci jen jsem to tady v této části moc dobře naznala. Koně, kteří jeli po krajích začali se svými jezdci sjíždět z cesty a stejně tak psovodi se psy. Pomalu začalo poprchat. Déšť jsem neměla moc ráda, ale nyní mi to bylo jedno. Dívala jsem se před sebe a rozhlížela jsem se. Zaslechla jsem Nathana, jak si povídá s Nadvandy. Po chvilce jízdy jsem zaslechla nadporučíka Iana, jak velí k sestupu z mírného kopce. Pomněnku jsem stočila a vedla jsem ji tím směrem, kterým jsme měly jít. Mírný kopec jsme sešly a opět jsme se roztáhli. Mezi sebou jsme měli asi tři metry. Z jedné strany jsem měla Nathana a z druhé jsem měla psovoda se psem. Jeli jsme krokem a dost jsem se rozhlížela. Na zemi bylo dost kořenů a pár pařezů. Nikde jsem neviděla žádnou stopu, ale myslím, že Nadvandy jsem slyšela ještě na stezce, že něco našla, ale nebyla jsem si tím jistá. Pomněnka šla klidně, nevadila jí přítomnost tolika koní, byla úžasná. Viděla jsem německého ovčáka, který se vracel ke svému psovodovi, aby si čichl k hračce malé Leny. Uvažovala jsem, zda únosce Leny najdeme, nebo zda najdeme i Lenu. Po chvilce jsme dojeli k potoku. Rozhlédla jsem se a následovala jsem ostatní. Pobídla jsem Pomněnku do vstupu do vody a poté jsem se postavila do třmenů, pobídla jsem hnědku a nechala jsem ji vyběhnout strmější kopec, který se tyčil nad potokem. Pokračovali jsme v pročesávání, občas někdo našel nějakou stopu, slyšela jsem pár lidí, jak nadávají na déšť. Věděla jsem, že ve sněhu by se stopy hledali mnohem lépe, ale co se dalo dělat. Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že pes psovoda, který šel vedle mě, začal více čenichat a byl neklidný. Také začal táhnout psovoda dopředu. Po chvilce jsme vyjeli na pole, kde jsme se zastavili na pokyn policistky v zácviku, tedy Gabriely. Zaslechla jsem, že Gabriela zahlédla nějakého člověka a nadporučík Ian se právě díval do dalekohledu. "Vypadá pěkně podezřele" zaslechla jsem opravdu tichý hlas nadporučíka. Nadporučík Ian zavelel, že půjdeme chvilku krokem, dokud se nepřesvědčí, že se jedná o únosce. Psovod, který byl vedle mě, se snažil udržet vlčáka, který byl neklidný. Psovodi následovně vypustili psy a nadporučík Ian velí k pronásledování. Policejní koně okamžitě vyrazili. Pomněnka chtěla také vyrazit, ale jelikož jsem jí nedala pobídku, zůstala stát, ale přešlapovala. Okamžitě jsme ji pobídla do cvalu a ona vyrazila. Stejně jako Valhala, na které jela Nadvandy a Venuše, na které jela Slinky, začala Pomněnka brzy dotahovat ty, kteří vyrazili před námi. Kontrolovala jsem zem, aby se Pomněnce něco nestalo. Muž na kopci se také rozběhl, když uviděl, že se k němu blížíme. Když jsme dojeli ke strmému kopci, kam únosce běžel, zaslechla jsem Lisu. "Zařaďte se za sebe" Pom jsem trošku zpomalila a zařadila za Nadvandy. "Kdo to nezvládne, stočí koně na kruh pod kopcem a počká dole!" slyšela jsem Lisu. Projížděli jsme řadou mezi pařezy. Pomyslela jsem si, že zde někdy určitě byla lesní školka. Kontrolovala jsem zem, aby Pomněnka na něco nešlápla, snažila jsem se Pomněnce pomoci. Jakmile jsme se objevili u konce kopce, oddechla jsem si. Vynořili jsme se znovu na poli a znovu jsme zrychlili tempo. Muž zpomalil, nejspíše už neměl tolik sil jako na začátku, první koně ho dohánějí, a dva psi na něho již dorážejí. Muž vytáhl nůž, ale policisté zbraň zajistili a muže spoutali. "Máme ho" zaslechla jsem nadporučíka Iana. Tuto akci jsem jako ostatní z Floresty pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Poté Ian iformoval ostatní skupiny. Od třetí skupiny jsme se dozvěděli, že byla Lena nalezena a tak jsme se spokojeně vydali na cestu zpět. Setkali jsme se s ostatními skupinami, se kterými jsme se vrátili zpět na Florestu, kde jsem stejně jako ostatní, obsatarala svého svěřence, u mě se jednalo o Pomněnku.