bloodye+dekameron: Ledový vítr, který mi prudce zafoukal do tváře mě nepříjemně zaštípal. Valášek se mi otřela o rukáv zimní bundy, podrbala jsem ho na čele a udělala s ním krok dopředu. Právě jsme stáli na přeplněném nádvoří akademie. Dnešní akce, ale nebyla žádná bezstarostě veselá projížďka po okolí, dnes se jednalo o pátrací akci... Zhluboka jsem se nadechla, počasí bylo pošmourné, čas od času se z oblohy snesly nějaké ty sněhové vločky, všem bylo jasné, že nezbývá moc času na hledání. Znovu jsem s valškem obešla kolečko, aby se nenudil a zaparkovala vedle Maki. Kamarádka na mě pohlédla s neskrývanými obavami...
"Do sedel!" zavelala Niora zepředu. Okamžitě jsem přiskočila k Dekově boku, nadzvedla bočnici a začala dotahovat sedlo. Rychle jsem stáhla třmeny, zapla si helmu a už se sápala nahoru. Jen jsem dosedla valach už udělal krok dopředu. Okamžitě jsme si nakopla i druhý třmen a nesmlouvavě ho donutila zacouvat na původní místo, pak jsem povolila sed i otěž a v sedle se srovnala. Všichni se začali pomalu řadit, chvíli jsme počkala, vždycky jsme chodili s Dekem na ocasu, kde nám to vyhovovalo nejvíc a dneska jsem nechtěla, aby tomu bylo jinak. Nakonec jsme si nalši pěkné místo za Helen, za námi už byl jen Tom s Patronem, který okamžitě vycítil, že se razí do akce, a tak vesele poklusával na místě. Pomalým krokem se celá grupa vydala hlavní branou směrem ven, nechala jsem valáškovi povolenou otěž, aby si natáhnul krk ale zároveň nebyla úplně zahozena abych v případě potřeby stihla zareagovat.
Cestou po asfaltce se ozývalo klapání kopyt tlumené botkami a štěbetáním některých děvčat, já si pomalu začala sbírat otěž, začala s Dekameronem něco dělat, zaměstnávat ho. Lehce jsem zabrnkala prsty do pravé otěže, odklonila ruku od krku a nabídla mu tak otěž. Odžvýknul zacož jsem ho pochválila a zkusila to i na druhou ruku. Pochválila jsem ho, on si snížil čumák a krk, protáhnul tak záda a já ho měla na lehkém kontaktu. Ještě chvíli jsem ho nechala kráčet rovně, venku jsem si to mohla dovolit narozdíl od ježdění v hale a na jízdárně tu měl přeci jen víc podnětů k vnímání o které s emohl zajímat a neměl tak tolik prostoru na blbnutí a vymýšlení si z nudy přesto jsem s ním ale po chvíli začala trochu pracovat. Začali jsme střídavým přistavováním, vždy jsem mu lehce zahrála a nabídla jednu otěž, přistavila si ho a nechala ho jít chvíli přistaveného, pak jsem přistavení změnila. Bylo to jednoduché a přesto sjem ho tím donutila něco dělat, vnímat mě.
Brzo jsme zabočili doprava, blížili jsme se k dálnici. Při pohledu dopředu byl vidět nadjezd opatřený protihlukovými bariérami, Dek zastříhal ušima a trošku přibrzdil, jemným stiskem holení jsem mu naznačila, aby šel dopředu. "Hodný kluk" špitla jsem směrem k němu a pohladila ho pravou rukou po krku. Všimla jsem si, že vepředu otáčejí policisti koně směrem k nám. Tady se rozdělíme.
Když jsme i my, vzadu, byli dostatečně blízko začalo rozdělování na skupiny. S Dekem jsme se přihlásili k první skupině, která měla za úkol prohledat nejhůře schůdný terén v čele s policistkou Margareth, který seděla na vysokém hnědákovi, který vypadal jako policejní kůň víc než kterýkoli jiný... Brzy jsme se všichni rozhodili, stála jsem vedle Kitty se Sijkou, klisna byla vyloženě natěšená. Usmála sjem se na dvojici, brunetka mi úsměv oplatila a pak jsme obě svojí pozornost stočili k nadporučíkovi Ianovi, který rozdával poslední pokyny před výjezdem.
..."Tak šťastnou akci!" popřál ještě nakonec muž sedící na mohutném vraníkovi, všichni jsme to ještě sborově zopakovali a skupiny se začaly pomalu vydávat každá svým směrem.
Hned začátek naší cesty byl vcelku náročný, čekla nás sešup z vcelku strmého kopce. Těžiště jsem v sedle posunula dozadu, prošlápla víc patu a lehce holení sklouzla dopředu, ruku jsem pozvedla nahoru, otěže byly napnuté. Pod kopyty šustilo tlející listí na kteérm byla vrstva sněhového poprašku, scházeli jsme za sebou dolů jak kačenky v řadě, předemnou Kitt s Asií za mnou Connor s Meteorem. Bylo zvláštní jak se jelo za ticha, neobvyklé řekla bych. Valach hlasitě odfrknul a zastříhal ušima směrem ke křoví z kterého okamžik na to vylétl havran. Několik koní uskočila stranou, hnědáka to nechal bez povšimnutí zacož jsem ho taky moc pochválila, hrdinu.
Jakmile jsme byli dole opět jsem se v sedle srovnala do původní pozice, snížila ruku, zas emu lehce zavibrovala do otěží, aby nezatuhnul v koutku. Přední konvoj se točil do otevřeného lesa. Zavedla jsem valáška za vrankou za ostatními, hned se sehnula před jednou nízkorostlou větví, která mi přesto škrtla o helmu a musela se uchechtnout při představě, že by tu teď byla Karin, větve byly její úhlavná nepřátelé, nepamatuju vyjížďku, kde by o nějakou neštrejchla. "Děje se něco?" houknul na mě Connor. Otočila jsem se na chlapce v šimlově sedle "Větev" odpověděla jsem se vší vážností a užívala si pohledu na jeho nic nechápající obličej. "To je ten pohled co-ty-jsi-za-kentaura o kteýrm jsem ti říkala" smála se Kitty, která celou scénku pozorovala. "Nemá cenu snažit se vás pochopit" zakroutil chlapec naoko uraženě hlavou a koutky mu při tom cukaly při pokusu zadržet smích přesto po chvíli vyprsknul. Znovu jsem se na něj otočila, jen nechápavě pokrčil rameny jakože neví. Tentokrát jsem to byla já kdo protočil panaenky a zakroutil hlavou.
Dostali jsme se už dostatečně hluboko do lesa, aby bylo nutné koukat se pod nohy. Můj pohled, který obvykle směřoval mezi uši valacha jsem těď přesunula dolů a koukala se mu pod nohy abychom jednak nezapadli do nějakého výmolu, nezakopli o nějaký kmen a pak taky kvůli tomu, že jsem se snažila najít nějaké stopy či něco co by poukázalo na Leninu přítomnost. I přes moje důkladné mapování terénu valach občas o něco zakopnul, kamenů a kořenů tu bylo nespočet ikdyž jsem se nažila vybrat tu nejlepší cestu. Dekamerona jsem právě kvůli malým karambolům vůbec nepouštěla z otěže a kdykoliv když mu nohy podjely nebo škobrtnul podržela jsem ho otěží a pomohla mu při vyvážení rovnováhy.
Poodešli jsme kousek od Kitty s Asijí, kdyby jsme jeli pořád za sebou prozkoumáme minimální část a to mělo minimální efektivnost. Jezdci vepředu nás vedli vlnovkami z kopce do kopce, střídavě jsem tedy používala záklon a stehenní sed. Skupinou kličkující mezi stromy se čas od času ozval hlas Margareth mluvící z vysílačky, ani ostatní skupiny na tom nebyly lépe, nikdo nikoho neobjevil a v ustaraných obličejích nás všech se vrásky prohlubovaly. V lese nevládla příjemná atmosféra, bylo ticho, vysoké stromy nás sic chránily před větrem, ale nepropouštěly ani moc světla, kterého i tak dnes nebylo právě moc.
Pěkně jsem sebou cukla když po levém boku praskla nejspíš nějaká suchá větev, byla jsem až moc zahloubaná do prozkoumávání země po pravé straně. Okamžitě jsem se podívala na zdroj onoho zvuku, vedle nás kráčel jeden z psovodů. Muž zákona na mě povzbudivě kývnul, pokusila jsem se mu to oplatit.
Čím déle jsme kráčeli a nic nenacházeli začínaly mě častěji přepadat černé myšlenky. Mohlo se klidně stát, že dívku nenajdem vůbec nebo jen její tělo, projela mnou zima při onom pomyšlení. Zakroutila jsem hlavu abych myšlenku zapudila, všichni co jsme byli tady jsme měli naději a ta přece umírá poslední. To bylo to na co jsme měli myslet, to bylo to čeho jsme se museli držet...
Cesta se po chvíli ustálila v rovině, zapojila jsem valáška mezi černou krasavici a Meteorka, lehce jsem si s Dekem pohrála, nezapoměla jsem na něj. Před námi se po chvíli chůze po vcelku vyšlapané pěšině, kde jsme si trošku vydechli po výstupech a sestupech objevilo maliní. Dlouhé šlahouny se plazily všude kolem, nadzvedla jsem se v sedle a podívala se dopředu, naše cesta vedla přesně přes trnité keříky. Byla jsem ráda, že má valášek chrániče a nikde by se tak neměl podrápat přesto když jsme procházeli přes koukala jsem se hnědáčkovi pod nohy.
Hned jak jsme se vypletli z trnů pěšina se zlomila prudce dolů. Váhavě jsem ho sjela pohledem, nebyla to hezká cesta, kopec byl kamenitý a vázně hodně strmý. Provedli jsme jakousi tichou domluvu, každý s koněm vyrazil až když jezdec před ním byl za půlkou, nikdo nic nechtěl riskovat... Počkala jsem až se holky dostanou dostetečně daleko, pak jsem i já pobídla hnědáčka dopředu. Pořádně jsem se zaklonila, nohy posunula víc kolmo podobně jako při seskocích v crossu, ruku jsem s otěžemi držela nahoře a stejně jako ostatní nechala vyřešit si Dekamerona klesání samotného. Zadní nohy podsouval hodně pod tělo, vždy kousek po kousku přibrzdil.
Oddechla jsem si jakmile se nám cesta pod nohama narovnala. Srovnala jsem se v sedle, pochválila valáška, který si to zasloužila a zařadila se s ním do konvoje, který se pomalu vydával dál, tentokrát po rovině...
Z prohledávání země kolem mě vyrušil bublavý zvuk, zamračila jsem se a zaposlouchala se. Připomínalo mi to potk, ale že by tu nějaký byl? .. A on vážně byl jak sjem zjistila pár minut poté. Před námi se v korytu valila voda, tok nebyl prudký, a proto bylo jasné, že budeme brodit. "Jdeme!" ozval se Tomův hlas a zachvíli už po spěnky ve vodě byl jak Patron tak mohutný policejní hnědák... Stejně jako při cestě z kopce jsme začali postupně procházet vodou na druhý břeh, několik koní se lehce cuklo to ale nebyl případ Deka, který snad šel do vody ještě s nadšením. Jakmile jsme byli za pochválila jsem ho a pokračovala ke skupince ostatních, která stála opodál a čekala. "Roztáhneme se vedle sebe ať prohledáme co největší kus lesa" rozdala pokyny vedoucí výpravy, pak se vydala dopředu.
S Dekameronem jsme se dostali opět mezi Asii a Meteora, z obou stran jsme měli nějaké ty tři metry rozestupy. Valach se trochu poškleboval, ale nezlobil, asi i na něj padlo to dusno co se drželo ve vzduchu...
Oči mě začínaly pálit jak jsme tak prohledávala zem, několikrát jsem zamrkala a na chvíli vzhlédla. "Je tu záhul" podívala se po mě Kitty "Jo, a pořádnej" přikývla jsem a znovu sklopila zrak. Zřejmě jsem nebyla jediná komu napětí začínalo vadit, a tak se čas od času skupinou rozlehla řeč, Connor už začínal zase provokovat a mě to přeci jen zvedlo náladu. Alespoň na chvilku.
Kráčeli jsme skoro hodinu když mezi stromy začalo víc prosvítat světlo, propletli jsme se ještě kolem několika kmenů a dostaly se na mýtinu, kterou nedávno postihla opravdu silná vichřice a spoustu stromů muselo být pokáceno a několik jich vítr dokonce vyvrátil. Tady už se nedalo jet vedle sebe, rozprostřeli jsme se po celé mýtině a prohledávali jak terén pod sebou tak před sebou abychom stihli stromy obcházet, přecházet či přeskakovat. Dekameron se obratně proplétal mezi pařezy a spadanými překážkami, některé kmeny co nebyly nijak vysoké a široké jsme překročili. Vždy jsem opřela ruku, zvedla zadek ze sedla, stiskla holeně a valášek vysokým krokem přešel přes.
Půda byla tvrdá, zmrzlá, dneska bylo pořádně pod nulou a i přestože jsem byla navlečená do několika vrstev otřásla jsem se zimou, jak těď asi musí být malé Leně?...
Všichni se pomalu začínali řadit zas do řady, vydala jsem se s hnědákem ke skupině, jediné co nám bránilo v cestě byl jeden ze širokých stromů. Nechtělo se mi vracet. "Jak to vypdá pod tím stromem?" houkla jsem k ostatním. "Dobrý!" odpovědělo mi několik lidí sborem a já se rozhodla. Lehce jsem stiskla holeně a naklusala valáška, který rozpustile pohodil hlavou. Až teprve kousek před "skokem" jsem dosedla, stiskla holeě posunuté do cvalové pobídky a nechala Dekamerona naskočit. Krok měl dlouhý, zvednul si hlavu, koukal na skok stejně jako já, podopořila jsem ho pobídkou, opřela jsem ruku ro hřívy a společně s ním zvedla zadek ze sedla. Za několik vteřin jsme přistáli na druhé straně, nechala jsem valáška odcválat a přešla s ním přes klus do kroku. "Pašák" popleskala jsem ho po krku, zapojila se do konvoje a znovu se pustila do prohledávání okolí.
Po chvíli chůze se ozval hlas policistky Margareth, která odpovídala do vysílačky, nerozuměla jsem co, a tak jsem jen čekala co se bude dít. "Stopa!" zahlásil jeden z psovodů a zabočil prudce doleva, všem se rozbušilo srdce, něco máme! Za psem sjme se prodrali pod větvemi, kdy jsem ležela hnědáčkovi na krku, pak se cesta prudce zvedla. Přešla jsem do stehenního, Tom nás upozorňoval na výstup v serpentinách, koně už trošku začínali funět, cesta to byla vážně náročná.
Po několika minutách jsme konečně vyfuněli nahoru, měkkce jsem dosedla, nechala valáškovi trochu povolit otěž a oba si toršku oddechli, ale to sotva pár minut. Jeden z psů našel vyšlapanou pešinu po které někdo nedávno šel, další stopa, horká stopa. Okamžitě jsme se po ní vydali, víc než kdykoli jindy prohledávali okolí a brzy našli malý přístřešek. Psovodi okamžitě naběhli dovnitř, všichni jsme stáli kolem a jestli mi předtím srdce prudce bušilo teď div nevyskočilo z hrudi. Když se ale ukázalo, že vevnitř nic není všechny nás zasáhlo zklamání, ale nebylo moc času o tom přemýšlet, museli jsme hledat dál. Netrvalo to dlouho a skupinou se ozval výkřik značíí, že někdo něco objevil. Deka, byla to deka. Policistka začala ihned hlásit něco do vysílačky odkud obratem dostala odpověď. "Je to Lenina deka" obrátila se znovu k nám. Hned jsme se rozprskali po cestě a začali za volání hledat. Trvalo to skoro čtvrt hodiny než se znovu rozezněla vysílačka. "Máme ho" všichni jsme napnuli zraky i sluchy a poslouchali co dál. "Máme únosce" ozvalo se znovu uhnaným dechem. Všem se na tvářích rozprostřel úsměv, alespoň něco...
V hledání jsme pokačovali dalších několik minut než se znovu ozval hlas z vysílačky. "Našli jsme Lenu!" hlásil ženský hlas v kteérm zazníval jasný úsměv. V tu chvíli všem spadnul obrovský kámen ze srdce a celou naší skupinu se rozlehl potlesk a nadšené zvolání. Se širokým úsměvem jsem si plácla s Kitty, která stála vedle mě, je to doma.
Ještě chvíli jsme se radovali, pak jsme se už za hlasitého hovoru vydali naproti ostatním skupinám ...