clair a pomněnka: HLEDÁNÍ LENY (jedu s druhou skupinou)

Pohladila jsem Pomněnku a zamyslela jsem se nad tím, zda Lenu najdeme. Doufala jsem, že ano. "No Pom, už jsi připravená, tak vyrazíme na nádvoří, jinak přijdeme pozdě"pošeptala jsem hnědce a objala jsem ji. Ještě jsem Pomněnce nasadila botičky a chrániče. Pak jsem ještě upevnila sedlovou brašnu, do které jsem strčila pár tyčinek, pláštěnku a ostatní věci, které budu potřebovat. Ujistila jsem se, že jsem si obula termoboty a Pomněnku jsem objala. Ještě jsem do brašny dala malou lékárničku na cesty, kdyby se, nedejbože, něco stalo a vyvedla jsem ji z boxu. Procházela jsem stájovou uličkou a zjistila jsem, že už se připravuje jen pár studentek se svými koňmi. "Tak nebudeme poslední Pom" řekla jsem hnědce a vyšla jsem před stáj. Na nádvoří bylo opravdu plno lidí a tak jsem se ujistila, že mám dobře zapnutou helmu a pohlédla jsem na Nioru a pak jsem se rozhlédla. Měla jsem oblečené své nejteplejší oblečení, Nia nás totiž upozorňovala, že budeme většinou jezdit krokem a bude nám nejspíše zima. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla jsem třmeny a jelikož už byli skoro všichni v sedlech, tak jsem strčila nohu do třmenu a vyhoupla jsem se do sedla také. Nakopla jsme si druhý třmeny a čekala jsem na pokyny. Po chvilce jsem zaslechla, nejspíše Niora, jak volá, abychom se utišili a seřadili. Tak jsme také udělali a poté před nás přijel jeden z policistů. "Takže, každý z nás ví, proč zde jsme. Lena, které je pět let byla unesena ze své postýlky a my si myslíme, že má na sobě stále noční pyžamo, ale nevím to naprosto jistě. V místě, kde se našlo opuštěné auto, se rozdělíme do tří skupin a každá skupina prozkoumá určitou část zdejší krajiny." mluvil ještě chvilku, ale když domluvil, kývl na dospělé jezdce a vyrazilo se. Vyjeli jsme z areálu a koně kráčeli po cestě. Slyšela jsem klapot koňských kopyt, bylo to příjemné, ale když jsem si vzpomněla, proč tady vlastně jsme, dobrá nálada mě zase přešla. Občas jsem prohodila pár slov s ostatními, ale jinak jsem většinu cesty přemýšlela o tom, zda Lenu najdeme, doufala jsem, že ano. Po nějaké době jsem již zahlédla opuštěné auto, tedy místo, kde jsme se měli rozdělit. Zastavili jsme a já uvažovala, ke které skupině se přidám. Volba padla na druhou skupinu. Zařadila jsem se tedy ke druhé skupině a čekala jsem, až se zařadí i ostatní. Netrvalo to zase tak dlouho. "Takže, mě již všichni znáte, jsem nadporučík Ian, kdyby vám to uniklo" v tu chvíli kývl na policistku. "A já jsem policistka v zácviku, Gabriella" usmála se. Oba nám dali svá telefonní čísla a mohlo se vyrazit. S naší skupinou byly čtyři psovodi a čtyři psi. Když jsem se rozhlédla, uviděla jsem i Lisu na Seranovi a Nathana na Enigmě. Po chvilce jsem zaslechla nadporučíka Iana, jak velí. "Vyrážíme" a tak jsem Pom pobídla do kroku. Pomněnku jsem si pobrala na otěž a po chvilce, kdy se zavelelo do pomalého klusu, jsem hnědku tedy pobídla do klusu. Byli jsme rozprostření po dost velké ploše. Z jedné strany jsem viděla Nathana a z druhé jednu studentku Floresty, kterou jsem moc neviděla, takže jsme ji nepoznala. Dávala jsem velký pozor, kam Pomněnka šlape, přeci jen jsem to tady v této části moc dobře naznala. Koně, kteří jeli po krajích začali se svými jezdci sjíždět z cesty a stejně tak psovodi se psy. Pomalu začalo poprchat. Déšť jsem neměla moc ráda, ale nyní mi to bylo jedno. Dívala jsem se před sebe a rozhlížela jsem se. Zaslechla jsem Nathana, jak si povídá s Nadvandy. Po chvilce jízdy jsem zaslechla nadporučíka Iana, jak velí k sestupu z mírného kopce. Pomněnku jsem stočila a vedla jsem ji tím směrem, kterým jsme měly jít. Mírný kopec jsme sešly a opět jsme se roztáhli. Mezi sebou jsme měli asi tři metry. Z jedné strany jsem měla Nathana a z druhé jsem měla psovoda se psem. Jeli jsme krokem a dost jsem se rozhlížela. Na zemi bylo dost kořenů a pár pařezů. Nikde jsem neviděla žádnou stopu, ale myslím, že Nadvandy jsem slyšela ještě na stezce, že něco našla, ale nebyla jsem si tím jistá. Pomněnka šla klidně, nevadila jí přítomnost tolika koní, byla úžasná. Viděla jsem německého ovčáka, který se vracel ke svému psovodovi, aby si čichl k hračce malé Leny. Uvažovala jsem, zda únosce Leny najdeme, nebo zda najdeme i Lenu. Po chvilce jsme dojeli k potoku. Rozhlédla jsem se a následovala jsem ostatní. Pobídla jsem Pomněnku do vstupu do vody a poté jsem se postavila do třmenů, pobídla jsem hnědku a nechala jsem ji vyběhnout strmější kopec, který se tyčil nad potokem. Pokračovali jsme v pročesávání, občas někdo našel nějakou stopu, slyšela jsem pár lidí, jak nadávají na déšť. Věděla jsem, že ve sněhu by se stopy hledali mnohem lépe, ale co se dalo dělat. Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že pes psovoda, který šel vedle mě, začal více čenichat a byl neklidný. Také začal táhnout psovoda dopředu. Po chvilce jsme vyjeli na pole, kde jsme se zastavili na pokyn policistky v zácviku, tedy Gabriely. Zaslechla jsem, že Gabriela zahlédla nějakého člověka a nadporučík Ian se právě díval do dalekohledu. "Vypadá pěkně podezřele" zaslechla jsem opravdu tichý hlas nadporučíka. Nadporučík Ian zavelel, že půjdeme chvilku krokem, dokud se nepřesvědčí, že se jedná o únosce. Psovod, který byl vedle mě, se snažil udržet vlčáka, který byl neklidný. Psovodi následovně vypustili psy a nadporučík Ian velí k pronásledování. Policejní koně okamžitě vyrazili. Pomněnka chtěla také vyrazit, ale jelikož jsem jí nedala pobídku, zůstala stát, ale přešlapovala. Okamžitě jsme ji pobídla do cvalu a ona vyrazila. Stejně jako Valhala, na které jela Nadvandy a Venuše, na které jela Slinky, začala Pomněnka brzy dotahovat ty, kteří vyrazili před námi. Kontrolovala jsem zem, aby se Pomněnce něco nestalo. Muž na kopci se také rozběhl, když uviděl, že se k němu blížíme. Když jsme dojeli ke strmému kopci, kam únosce běžel, zaslechla jsem Lisu. "Zařaďte se za sebe" Pom jsem trošku zpomalila a zařadila za Nadvandy. "Kdo to nezvládne, stočí koně na kruh pod kopcem a počká dole!" slyšela jsem Lisu. Projížděli jsme řadou mezi pařezy. Pomyslela jsem si, že zde někdy určitě byla lesní školka. Kontrolovala jsem zem, aby Pomněnka na něco nešlápla, snažila jsem se Pomněnce pomoci. Jakmile jsme se objevili u konce kopce, oddechla jsem si. Vynořili jsme se znovu na poli a znovu jsme zrychlili tempo. Muž zpomalil, nejspíše už neměl tolik sil jako na začátku, první koně ho dohánějí, a dva psi na něho již dorážejí. Muž vytáhl nůž, ale policisté zbraň zajistili a muže spoutali. "Máme ho" zaslechla jsem nadporučíka Iana. Tuto akci jsem jako ostatní z Floresty pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Poté Ian iformoval ostatní skupiny. Od třetí skupiny jsme se dozvěděli, že byla Lena nalezena a tak jsme se spokojeně vydali na cestu zpět. Setkali jsme se s ostatními skupinami, se kterými jsme se vrátili zpět na Florestu, kde jsem stejně jako ostatní, obsatarala svého svěřence, u mě se jednalo o Pomněnku.