nadvandy+valhalla: HLEDÁNÍ LENY-pojedu s druhou skupinou (nejen kvůli Nathovi, Blood )
„tak fajn Val, dnes si plníme důležité poslání, hledáme malou holčičku, Lenu.“ Promlouvala jsem k Val, když jsem ji v boxe připravovala k jízdě. Vybrala jsem si terénní sedlo s měkkými opěrkami, pod kterým ležela silnější podsedlová dečka s gelovou podložkou. Klasické kovové třmeny jsem vyměnila za ty s košíčky na špičku boty, které jsou pro dlouhé tůry pohodlnější, i když jejich design mě zrovna dvakrát neuchvátil přepásala jsem Val ještě poprsákem, aby sedlou neklouzalo dozadu. Na nožky jsem jí pak nasadila jak kamaše, tak botičky. Terén bude určitě hodně rozmanitý, bůh ví, čím nás policisté protáhnou, nebudeme nic riskovat. Já jsem byla oblečená jak na severní pól. Niora varovala před mrazy, které přijdou. A teď jsou tady, zrovna když je člověk nejméně potřebuje. Vybrala jsem si tričko z pravé bavlny, které dobře odvádí pot, fleecovou mikinu s vysokým límcem, nepromokavou bundu, zimní rukavice a teplejší rajtky, termoboty a huňaté podkolenky. Pod helmu jsem navíc ještě navlékla čepici, aby mi nemrzly uši a neprochladly dutiny. Nauzdila jsem kobylku a pak už ji vyvedla z boxu. Svačinu jsem sebou netáhla, jen do kapsy jsem si strčila čtyři mysli tyčinky, které rychle dodávají energii. V druhé kapse jsem pak měla mobilní telefon, spojení se světem. Vylezla jsem ze stáje na nádvoří. Tady se již motalo několik koní s jezdci na zádech, včetně policistů. Koně příslušící k jízdní policii přijeli na Florestu již včera odpoledne. Policie připravila několik tras, které bude nutné projet a připravovala plány v naší jídelně. Koně se mezitím adaptovali v prostředí, i když byli jen kousek od domova. Dotáhla jsem kobylku a přitáhla suchý zip na kohoutku, abych bederku upevnila lépe. Byla to jen lehká pláštěnka, z nebe se pomalu sypaly jednotlivé malinké vločky, ale předpověď hlásila mrholení pro celý den. Nic příjemného. Vyhoupla jsem se do sedla a jezdila s Val kolem, aby se mohla seznámit s policejními valachy, kteří nás budou doprovázet. Postupně přicházelo více a více vzrušených studentek ochotných pomoci hledat unesenou dívku. Na koně nasedli již také dospělí zájemci o pomoc , tedy Niora, Tom, Nath, Connor, Sue, Lisa, Anette, Petra a Elle zrovna dosedla do sedla. „dobře, vážení, poslouchejte!“ nesl se nádvořím hlas jednoho z jezdců. Pobídl svého koně a předjel před nás. „všichni víme, o co tu jde. Pro jistotu ale zopakuji, že hledáme malou dívku ve věku pěti let, která byla unesena v sobotu večer ze své postýlky. Na sobě má nejspíš stále dětské pyžamo. Únosce je neznámý, všechny podezřelé osoby proto hlaste.“všichni zaujatě poslouchali jeho popis, bylo důležité zapamatovat si organizaci hledání. „vytvoříme tři skupiny, které se vydají různými směry. První skupina, vedená policistkou Margharet, se vydá prohledat les a skaliska, je to těžký terén, takže jen zkušení jezdci se k ní přidají. Druhá skupina, vedená mnou, bude prohledávat okolí cesty, kde zůstalo zaparkované únoscovo auto. Třetí skupina se se seržantkou Dorris vydá do luk kolem domu. Všechny prosím, aby si dobře rozmysleli, se kterou skupinou se vydají, nepřeceňujte síly své, ani koní. Všichni u sebe mějte mobilní telefon, pro případ kontaktu.“ Ukončil řeč. Niora pak ještě dodala, že mladší studentky se vydají nejméně obtížnou trasou, služebně starší se mohou svobodně rozhodnout. Přemýšlela jsem nad první skupinou. Nicméně když jsem viděla, že Nath dojel na Enigmě k seřazovacímu místu skupiny dva, rozmyslela jsem si to a pobídla Val tímtéž směrem. Nathovi se tvář projasnila zářivým úsměvem, když jsem zastavila Val vedle Enigmy. Všichni jezdci se taktéž zařadili do některé skupiny. Navíc se na nádvoří objevili muži v černých pracovních kombinézách, na dlouhých vodítkách, která nápadně připomínala lonže vedli policejní psy. Přistoupili k jednotlivým skupinám, tu naši doplnily hned čtyři dvojice. „dobře, můžeme vyrazit. Prosím skupiny, aby se držely od začátku pohromadě, ať se pak nepomícháme.“ Jelikož celou pátrací akci vedl právě nadporučík Ian, vyrazili jsme jako první. Naši skupinu doprovázela také policistka v zácviku, která se nám představila jako Gabriela. Poručík nám všem rozdal své telefonní číslo, kdyby náhodou, stejně tak ona, pokud by bylo třeba volat pomoc. Pobídla jsem Val do kroku a pomalu si ji sbírala na otěž. Držely jsme se v jednom zástupu, po dvou koních vedle sebe. Zaujala jsem místo vedle Natha. „víš, že jedeš cestou, kudy by se vydal únosce, že ano?“ optal se ještě jednou. „samozřejmě.“ Přikývla jsem. Dobrodružství, to je moje. „na tuhle chvíli se připravuju celý život sledováním kriminálek.“ Zavtipkovala jsem. Důvod našeho výjezdu však stále visel ve vzduchu. Musela jsem myslet na malou Lenu. Jak se asi cítí, pokud je vůbec naživu. Celá výprava se dala do pohybu. Šiky koní pak lemovali psovodi. Vydali jsme se nejkratší možnou cestou k místu, kde bylo odstavené auto únosce, které policie objevila před dvěma dny. Projeli jsme lesní zkratkou, kde jsem si Val přistavovala k jedné, či druhé ruce, abych ji zaměstnala. Na nic víc však nebyla příležitost, dnes to pro koně nemělo být pracovní. Přiblížili jsme se k řece, vzduch tu byl cítit čerstvou vodou. Když jsme pak přejeli přes most, ocitli jsme se u dálnice. Místo, kde se našlo auto, bylo ohraničené policejní páskou. Psovodi nechali psy nabrat stopu v interiéru automobilu, zatímco poručík Ian dirigoval jednotlivé skupiny. „bude to záhul na oči.“ Postěžoval si Nath, kterého teprve minulý týden opustil věrný kamarád ječné zrno. „to ano.“ Zamručela jsem souhlasně. Já naopak bojuji s oční vadou, která mi zhoršuje zrak. Nicméně dnes jsem měla oči v dobré kondici, snad jim to vydrží do té doby, než se setmí, nebo lépe, než najdeme Lenu. „dobře, vedoucí skupin předají informace o plánovaných trasách svým jezdcům, teprve pak vyrazí.“ Rozhodl nadporučík Ian a vrátil se zpět k naší skupině. Rozprostřeli jsme se kolem něj a poslouchali jeho líčení naší trasy. Pokračujeme po cestě, kterou by jel útočník, pokud by sjel z dálnice a neopustil automobil. Vyrozuměla jsem, že terén je tu celkem rovinatý, proto pojedeme vesměs pomalejším klusem. Abychom zvládli projet větší kus lesa, avšak měli příležitost zahlédnout nějaké stopy. „a pamatujte, že všechno může být stopa. Pokud vám něco přijde podezřelé, nahlaste to mě, nebo Gabriele, či psovodům. Prověříme všechno, co se naskytne.“ S těmito slovy pak vyrazil na cestu a my se za ním opět seřadili. Lisa jela jako poslední, aby před sebou měla všechny své svěřené Floresťanky. „vjeďte i do lesa, nedržte se jen na cestě.“ Poradil nám jeden z psovodů. Tlakem holeně a otěži jsem proto Val vybočila z cesty a najela s ní mezi stromy. Ty tu byly dost široko od sebe, proto se dalo dobře pozorovat okolí. Roztáhli jsme se po obou stranách cesty, natáčeli hlavy na strany, abychom si vše dobře prohlédli. „vidím nějakou stopu.“ Řekla jsem policistovi s německým ovčákem, kteří si to šlapali vedle mě. Přendala jsem si otěže do jedné ruky a ukázala prstem na otisk boty. Ten byl však již velmi rozmazaný. Od rána poprchávalo každou chvíli, od té doby co jsme vyjeli, mžilo téměř nepřetržitě. Koruny stromů neposkytovaly dostatečnou ochranu. „výborně, alespoň víme, že tudy někdo nedávno šel a nedržel se hlavní cesty.“ Pokýval hlavou chlapík a ohlásil náš nález Ianovi vysílačkou. „dobře, rozumím.“ Ozvala se zpětná vazba. Pokračovali jsme ještě asi dvacet metrů vpřed, pak se ozvalo opět zapraskání vysílačky. „sejdeme z hlavní cesty, po pravé straně se terén mírně zvedá.“ Řada koní pak začala najíždět více doprava, já s Val také, stále jsme však udržovali řadu. Přejeli jsme přes cestu a začali stoupat do mírného kopečku. Povrch byl kluzký, rozmáčený, prozatím však bezpečný pro jízdu v klusu. Opět jsme vytvořili rojnici s třímetrovými rozestupy mezi jednotlivými koňmi, či psy. Kromě sledování stop jsem také kontrolovala cestu, po které jsme jeli. Bylo nutné uhýbat před nějakými většími kořeny. „našly jsme otisky kolen, u velkých kořenů, někdo tu zřejmě upadl.“ Ozvalo se ve vysílačce, kterou měl policista přicvaknutou na rameni. Slyšela jsem i odpověď Iana, kterého zjevně potěšila nalezená stopa. „před námi malý potok, s vyšším zadním okrajem“ ohlásil Ian pro jezdce, aby věděli, s čím počítat. Brzy jsme stanuli na jeho pravém břehu. Pobídla jsem Val ke vstupu do mělké vody. Šest kroků a byli jsme pod druhým břehem. Pobídla jsem ji, postavila se do třmenů, zapřela se do koleních opěrek, povolila ruce dopředu, aby Val mohla mohutně zabrat a vyběhnout břeh. Na druhé straně potoka stromy nehoustly, bylo jich tam naopak méně. Mezi kmeny prosvítaly kusy pole. „proklatej déšť, alespoň kdyby zůstal sníh.“ Oddychoval psovod po mém boku, jehož pes usilovně čenichal po zemi, občas zrychlil tempo, jak pachová stopa zesílila, avšak brzy zase ochabla. I když se hranice lesa a pole zdála blízko, přibližovala se zoufale pomalu. Prozatím jsme opět pročesávali zalesněnou oblast. Sem tam se objevily nějaké stopy, avšak posledních pět minut vysílačka mlčela. Lesem se však začínalo nést čím dál tím větší kňučení jednotlivých psů. „něco cítí.“ Vysvětlil mi psovod, jenž prodloužil vodítko svému psovi, který spěchal dopředu. Konečně jsme vyjeli na pole. Nemuseli jsme se obávat nějakého zarudlého hospodáře, protože pole bylo obecní a tohle policejní akce. Jeli jsme po něm jen chvilku, než přišel pokyn k zastavení. Zasedla jsem do sedla, stiskla kolena, ztuhla v kříži a převedla Val do kroku a zastavení. Jezdci po sobě nevědoucně pokukovali. Od středu řady se neslo vzrušené šeptání, že prý Gabriele něco zahlédla, a Ian vytáhl dalekohled. Po notné chvilce jsme se dali opět do pohybu, pouze však pomalým krokem. „sleduje někoho tamhle na kopci.“ neslo se po jednotlivých jezdcích, jako při tiché poště. Dochází mi, že ta černá tečka v kopci, mezi stromy, bude nejspíše ta podezřelá osoba. Vyjet za ním však nemůžeme, dokud nebudeme mít větší přesvědčení, že je to pachatel. Krokem jdeme stále dál, koně jsou napnutí jak dostiháci na startu. Tuší, že se něco děje, navíc se před nimi otevírá daleké pole. Pokračujeme dál, nyní už se ke mně nese informace, že muž je velmi obezřetný a snaží se působit nenápadně, využívat přírodních skrýší. Avšak nedaří se mu to, ne v pouze jemně zarostlém kopci. Psi navíc chytají čerstvou stopu, jsou nervózní. Najednou se ozve mohutné štěknutí přímo vedle mě. Leknutím sebou trhnu, Val ustoupí do strany, div že nenajede na Enigmu. Jakmile se obě zklidníme, dokážu zaostřit na muže ve vojenském kabátě. Neustále se rozhlíží kolem. Jakmile se k němu donesl štěkot, vylekaně se otáčí. Téměř vidím jeho vyplašený obličej. Říkám téměř, protože ho samozřejmě sotva rozeznám. V okraji zorného pole se mi mihne černá střela, jak psovodi vypouštějí psi, kteří se rozbíhají do kopce za únoscem. „vpřeeed!“ zavelí nadporučík jako vojenský generál a sám pobízí mohutného vraníka. Ten snad přímo čekal na sebemenší pobídku. Vyráží jako kulový blesk vpřed, čímž probudí i v ostatních koních závodního ducha, Valhallu nevyjímaje. Nevyrazí však svým nejrychlejším tempem, kterého je schopná. Trochu naivně doufám, že je to proto, že je v ní špetka vychování a čeká na mé podpoření pobídkou. „tak běž!“ houknu na ni a přitisknu holeně k jejím bokům. Zároveň se zvedám ze sedla, přikrčuji se, abych snížila odpor vzduchu a posouvám ruce více vpřed po krku, abych ji nebrzdila. Držíme krok s Enigmou vedle nás a pomalu doháníme psům, kteří se sběhli do jedné smečky. Dereme se přes pole vpřed. Do očí se mi valí slzy z protivětru, skláním hlavu a kontroluju terén před námi. Pole jsou nevyzpytatelná, občas díra, občas krtinec. Před námi však naštěstí nic. Muž v půli kopce na nic nečeká a dává se do útěku. Těžký kabát ho však brzdí, nohy mu podklouzávají, navíc se neustále otáčí, aby zaznamenal, o kolik se skupina jezdců již přiblížila. My zatím dobíháme na konec pole a vyrážíme do příkrého svahu. Držím se zuby nehty koleny, o kousek povoluji otěže a chytám se pojistky na přední rozsoše sedla, abych Val nevisela v hubě, když stoupá do strmého srázu. Před námi se objevují pařezy stromů, vysázených do pravidelných řad. Lesní školka. Probleskne mi hlavou. Muž zamířil přímo mezi kmeny, o jeden zakopává, avšak chytá rovnováhu. Ian vjíždí do úzkého prostoru mezi dvěma pařezy. „seřaďte se za sebe.“ Uslyším Lisin hlas. Přes tlak, který mi tlačí na bubínky, smíchaný s dusotem kopyt a zvukem vlastního dechu, sotva rozpoznám jednotlivá slova. Jemně zbrzdím Val, abych se mohla nalepit těsně za Enigmu. Ta je naštěstí v takovém tempu, že nemá čas vyhazovat. Projíždíme skrze pás kmenů. Jakmile jsme za školkou, opět vyjíždím ze zástupu a deru se vedle Enigmy. Val pohled na koně sprintujícího vedle ní povzbudí ke zvýšení tempa. Vrchol kopce se blíží, jakmile se přes něj přehoupneme, uleví se mi. Byl velmi dlouhý. Opět vjíždíme na pole. Muže opouštějí síly, zpomaluje tempo, koně nadporučíka Iana a Gabriely jej dostíhají, a obkličují, zatímco dva psi dorážejí na útočníka, který již tasil nůž a divoce jím mává kolem sebe. Policisté však tasí zbraně, pod jejichž pohružkou únosce nůž odloží na zem a nechá spoutat. Ian sesedá z koně. „kde je Lena?“ zavrčí na něj zblízka, čímž ho parádně vystraší a popravdě odpoví: „pryč, utekla.“ „odveďte ho, pěkně po silnici, přijedou pro vás ze stanice.“ Velí Ian psovodům, kteří opět připínají psy na vodítka. Já jsem honičku vzdala jakmile jsem viděla, jak policisté kolem muže krouží. Stočila jsem Val mimo směr a pokračovala cvalem směrem od koní. Postupně jsem zpomalila do klusu, otočila do a doklusala ke skupině jezdců z Floresty. „páni, Nad! Kde se to ve vás vzalo? Letěly jsme jako blesk.“ Žasl Nath. Zastavila jsem Val a nechala ji vytáhnout otěže. „nevím, našly jsme dostihového ducha, pro jednou .“ usmála jsem se na něj. Dýchala jsem mělce a přerývavě, Val stejně tak. Byla vyřízená. „doprovodíme pány policisty po silnici.“ Rozhoduje Lisa. Netuším, kudy bychom se měli vracet lesem, beru tuto možnost jako naprosto výborné řešení. Půjdeme volným krokem, vydýcháme se… „ano,máme ho.“ Hlásí Ian do vysílačky. Slova, která pak zazní z vysílačky zpět nás všechny pohladí na duši. „našli jsme Lenu, je sice pořádně vystrašená a zmrzlá, odleží to v posteli se zápalem plic, ale jinak je v pořádku. Zvládli jsme to!“ „hurááá!“ ozve se sborové nadšení. Jen jediný hlas se nezapojí do radosti, nemá proč. Čeká ho hezkých pár let za mřížemi, kam se nikdo z nás vážně nepřijde podívat.