nadvandy: JEZDECKÝ GALAVEČER 2014
http://www.spolecensky-salon.cz/files/plesove-saty-ruzove-ledee-5[3].jpg
„Ell, zlatíčko, můžeš mi prosím vytvořit něco s těmi vlasy?“ zafňukala jsem od toaletního stolku. Už dobrou půl hodinu jsem se zhlížela ve svém odrazu, zkoušela natočit své dlouhé blond vlasy na natáčky, ale bylo to prd platné. Nejsem typ na tvoření vlasových stylingů. „jo, jenom si dovytrhám obočí.“ Houkla z koupelny. Nakláněla se až těsně k zrcadlu nad umyvadlem, jedním prstem si natahovala kůži nad okem a šermovala pinzetou, až chloupky lítaly. praštila jsem hřebenem o toaletku a zoufale se opřela do křesla. Studené plosky nohou jsem složila pod sebe a čekala, až bude madam hotová. Ell si vlasy spletla do složitého drdolu už před hodinou a teď dolaďovala make-up. Já už měla naopak tváře potřené tónovacím krémem, oční víčka zabarvená do růžového kouřového líčení s jemnou černou linkou, orámované lícní kosti tvářenkou a zapudrované tváře. Už chyběly jen rty, ale ty budou během minutky. „tak, jsem tady.“ Promnula si Ell ruce a zlehka mi projela dosud lehce vlhkými vlasy. „co s tím chceš vytvořit?“ pohlédla skepticky na přehlídku natáček, papilonů, žehličky a fénu. „chtěla bych měkké vlny na celých vlasech a přední prameny sepnout vzadu. Jako to mají vždycky modelky na fotkách.“ Vysvětlila jsem. Posadila jsem se vzpříma, kolmo proti zrcadlu a sledovala Elliny pohyby v odrazu zrcadla. „tak, nejdřív vlasy vyfoukáme úplně do sucha.“ Zapnula fén a jakmile se rozběhl motůrek, namířila mi proud teplého vzduchu na temeno hlavy. Přes ten hluk nebylo nic slyšet, ale vsadila bych se, že si prozpěvovala. Viděla jsem, že se jí pohybují rty. Dlouhými prsty mi prohrabovala vlasy a vpouštěla mezi prameny teplo. Jakmile fén vypnula, vypadala jsem s zelektrizovanými vlasy jako čarodějnice. „neboj, to dáme hned do pořádku.“ Zaplula do koupelny a vrátila se s tužidlem ve spreji. Vystříkla bílou pěnu do dlaní a lehkými pohyby ji zapracovala do vlasů. „tajemstvím správných vln je kulma. Na tohle zapomeň.“ Popadla natáčky a mrskla s nimi do koše. Zapojila kulmu, nechala nahřát a potom se konečně pustila do namotávání jednotlivých pramenů. Obtočila vlasy kolem válce, zajistila sponou a tři sekundy nechala nahřát. Jakmile jemně uvolnila sponu, vlasy se roztáhly kolem válce a ten šel snadněji vytáhnout, aniž by vlasy poškodil. Ell pracovala systematicky, pramen po prameni. Od horní vrstvy vlasů ke spodní. Jak vlnky chladly, zemská přitažlivost je táhla k zemi a tak se natahovaly do přirozenějších tvarů. Když jsem měla na hlavě dvě desítky zvlněných ocásků, Ell vypnula kulmu a nechala ji chladit na stolku. Prsty pak jemně vlnky roztahovala a formovala do komplexního účesu. Moje hříva tak nabrala zpátky nějaký objem. Přední prameny Ell sebrala, stáhla dozadu a pomocí pinetek připevnila k zadním vlasům. „tak, spokojená?“ „naprosto perfektní.“ Přikývla jsem. Ell vzala lak na vlasy a celý účes zafixovala extrasilnou vrstvou laku. „tak, mělo by ti to vydržet celý večer.“ „děkuju.“ Usmála jsem se. „ale no tak, vždyť to nic nebylo.“ Mávla rukou a zalezla do koupelny. Znovu. Vyhrabala jsem se z křesílka a došla ke skříni. Na dveřích bylo pověšené ramínko s těmi nejkrásnějšími plesovými šaty, jaké jsem si mohla vybrat. Z jednoho ze šuplíků jsem vytáhla balíček se silonkami. Novými, moc je nepoužívám. Teď už naštěstí ne. Doplnila jsem v duchu sarkasticky a rozbalila krabičku. Hnědý silon se rozložil do formy punčocháčů. Vklouzla jsem rukou do nohavičky a prsty si ji rolovala do dlaně, abych mohla špičku vtisknout rovnou až na konec a pomalým pohybem vytáhnout silon po lýtku až pod koleno. Tam jsem skončila, nahrabala si druhou nohavičkou a vklouzla i levou nohou do punčochy. Opatrně, abych je nepotrhala, jsem silonky vytáhla přes stehna až k pasu. Bože, jak já je nesnáším. Poposkočila jsem, aby si materiál sedl ke kůži. Stáhla jsem růžovoučké šaty z ramínka a rozepnula zip pod levým podpažím, tak šikovně maskovaným, že nebyl skoro vůbec vidět. Šaty se otevřely a dovolily mi do kruhového otvoru vstoupit, jednu nohu po druhé. Vytáhla jsem šaty rukama až nad prsa a opatrně dojela zipem až k vrcholu. Korzet, pošitými třpytivými kamínky, mi přiléhavě obepnul hrudník. Směrem dolů se pak rozšiřovala tylová sukně. Srdíčkový výstřih krásně lemoval poprsí. Opatrně jsem upravila blonďaté lokny a spustila je na záda. „nádhera.“ Vydechla Ell. „počkej, ještě to doladíme.“ Přistoupila zezadu a připnula mi na krk stříbrný řetízek v květinovém motivu, vykládaný růžovými drahokamy. Kdysi jsem jej dostala od táty k narozeninám. „tak, teď jsi jako skutečná princezna.“ Usmála se Ell a jala se oblékat do vlastních šatů. „chceš pomoct?“ houkla jsem. „ne, v pohodě.“ Mávla rukou. Posadila jsem se do křesla, pohlídala si sukni, aby se nezmačkala, a vytáhla páskové střevíčky bílé barvy na jehlovém podpatku. Prsty jsem nadzvedla lem sukně a vklouzla nožkami do střevíčků. Naslepo, protože jsem přes týl na nohy neviděla, jsem zapnula pásky. Srovnala jsem sukni a postavila se. Najednou jsem čněla do takové výšky. „páni. Najednou jsi nějak vysoká.“ Zasmála se Ell. Na jehlách jsem byla stejně vysoká, jako ona. Ne na moc dlouho, protože jakmile se obula, zase čněla pěkný kus nade mnou. „seš si jistá, že v tom budeš umět chodit?“ pohlédla skepticky na moje střevíčky schované pod hustou vrstvou růžového tylu. „jasně, neboj. Zapomínáš, že v tomhle mám praxi.“ Zasmála jsem se. Z malého růžového psaníčka jsem vylovila lesk na rty s růžovým pigmentem a přetřela si rty. „hotová princezna.“ Zatleskala Ell, když jsem se před ní uprostřed pokoje roztočila. Ložnicí zazněly tóny „love me like you do“ když se rozvibroval můj mobil. „táta je dole.“ Mrkla jsem na volajícího. „tak běž, já dojedu s našima za chviličku.“ Pohladila mě Ell po rameni. Už jsem vycházela z pokoje, když mě zavolala zpátky. „zapomněla sis svůj jezdecký doplněk, slečno.“ Vrazila mi do ruky tvídové sako ze závodní sady Floresty. „nojo vlastně.“ Zasmála jsem se a přehodila si sako přes ramena. Svou barvou i střihem šlo použít jako povinně daný jezdecký doplněk pro dnešní večer. Husími krůčky jsem cupitala chodbou a opatrně po schodech dolů. Když jsem zatlačila do dveří vedoucích z kolejí na nádvoří, opřel se do mě nepříjemný zimní vítr, až se mi v uších zahoupaly visací náušnice s růžovými kamínky. Kousek stejného návrháře, jako můj náhrdelník. Černé SUV stále přímo přede mnou. Zatmavená skla nedávala šanci, vidět, kdo sedí uvnitř vozu. „slečno.“ Pozdravil mě formálně řidič. „ráda tě vidím, Same.“ Usmála jsem se a elegantně vklouzla na zadní sedadlo vozu. Ještě štěstí, že nebylo mokro, jinak bych si ušpinila lem šatů. Otočila jsem se na svého spolucestujícího. „ahoj, tati.“ Broukla jsem a vlepila mu rychlou pusu na tvář. Stočil si mě do náručí a potom odtáhl na délku paží. „vypadáš kouzelně.“ Usmál se přes třídenní strniště. „jsem rád, že sis konečně vzala tuhle sadu.“ Prsty si pohrával s řetízkem. „můžeme už jet? I další auta chtějí vyzvednout lidi.“ Houkla jsem dopředu na řidiče, jehož jsem neznala. Otec ho musel přijmout až po mém návratu na Florestu před dvěma měsíci. „jistě.“ Přikývl, pohlédl do zpětného zrcátka a zařadil rychlost. „tak, jak jdou mezinárodní vztahy?“ snažila jsem se zavést neupřímný rozhovor s otcem. „celkem se nám daří udržovat rovnováhu.“ Pohlédl ven z okna, ode mě. Tak upovídaný, jako vždycky. Krajina za okny byla tmavá, jen světla pouličních lamp osvětlovala své nejbližší okolí. Ve voze bylo nepříjemné ticho. S otcem jsme každý zíraly ze svého okýnka a vpředu se Sam snažil dělat, že tam není a řidič chudák vůbec nechápal. Jeho aspoň zaměstnávala silnice. Naštěstí byla cesta k zámku jen krátká, ale i za tu dobu se v autě udělalo horko a atmosféra se dala krájet. S úlevou jsem přijala nastavenou Samovu ruku, když mi pomáhal vylézt. Chladný vzduch mi ofoukl kapky nervózního a vzteklého potu ze spánku. Auto odjelo na parkoviště a já se zahleděla na pohádkový zámek, osvětlený bodovými žlutými reflektory. „půjdeme?“ vytrhl mě ze zamyšlení o princích otec. Přijala jsem nabízené rámě a snažila se co nejvíce zakrýt, že ne zrovna dobrovolně. „dobrý večer.“ Přivítal nás mezi rozevřenými dveřmi portýr. „šatny jsou tímto směrem.“ Ukázal rukou k šatnám. Nechala jsem se odvést až k pultu. Otec chytil můj kabát za límec a opatrně mi ho stáhl z rukou. Přejel mé šaty i závodní sako kritickým pohledem, ale naštěstí je nijak nahlas nekomentoval. Dobře udělal. Neušlo mi, že spolu s kabáty podal šatnářce do dlaně i stočenou bankovku. On si nikdy nedá pokoj. Nemohl prostě položit pár mincí na talířek u pultu, jako ostatní. Vždycky musí být něco extra. Společné kasičky jsou pod jeho úroveň. Opět jsem se do něj neochotně zavěsila a nechala se provést spojovací chodbou mezi foyer a chodbou s bary, která přímo sousedila se samotným sálem. Ten byl oddělen řadou mramorových sloupů s barokními detaily. „dáš si něco k pití?“ zavedl mě otec ke konci fronty u jednoho z barů. „dala bych si mojito.“ Prozkoumala jsem nápojový lístek. „koktejl na začátku večera? V žádném případě. Přinesu vinný střik.“ Rozhodl za mě. Naštvaně jsem vypustila obláčky síry z nosních dírek. „musí být pořád tak panovačný?“ houkla jsem na Sama, který mi stál za zády. A celý večer stát bude. Osobní bodyguard asi těžko někam zmizí. Otec se vrátil se skleničkou perlivého vína.bublinky stoupaly ze dna sklenky až k samé hladině. „tak, na dnešní večer.“ Nabídl mi přípitek. Lehce jsem ťukla o jeho skleničku a usrkla. „pojďme ke stolu.“ Chtěla jsem být v bezpečí usazená na měkké polstrované židli za kulatým stolem potaženým krémovým ubrusem. Když jsme procházeli přes chodbu, zahlédla jsem úhledně upraveného Natha. V moderně střiženém obleku, se světlounce růžovou lesklou kravatou, která ladila k mým šatům. Naše oči se setkaly. Zavrtěla jsem hlavou, teď nebyla dobrá doba na seznámení těch dvou. Nechala jsem se odvést ke stolu a přišoupnout na židli. Doslova jsem odpočítávala minuty do sedmé hodiny. Sam se snažil udržet jakousi konverzaci, ale atmosféra byla nepříjemná. Rozhodně ne rodinná. Viděla jsem dívky korzující se svými přáteli, které dlouho neviděly. S rodiči, které skutečně zajímalo, jak se jejich koně jmenují a jaké pamlsky milují nejvíc. S každou další osobou, která se smála jejich vtipům a historkám, mě bodalo u srdce silněji a silněji. „musím si odskočit.“ Omluvila jsem se a co nejrychlejším tempem, které mi dovolovaly jehlové podpatky, zamířila na dámské toalety. Opřela jsem se do masivních třešňových dveří a vpadla do naleštěné místnosti s umyvadly, na kterých se povalovaly bílé a červené okvětní lístky růží. Ze všech sil jsem se snažila zatlačit slzy, valící se mi ze slzných kanálků. „všechno v pohodě?“ přidržela mě za ramena Mellysa. Ani jsem si jí nevšimla. „jo, dobrý.“ Houkla jsem a snad to znělo i trochu nevrle, protože Mell vystřelila z toalet. Utrhla jsem papírovou utěrku a snažila se slzy co nejopatrněji setřít, aniž bych uškodila make-upu. „zlato, jsi v pohodě?“ objevila se u mě Ell jako anděl strážný. „narazila jsem na Mellysu, poslala mě za tebou. Co se děje?“ nedokázala jsem se jí podívat do očí a říct, jak těžké je pro mě vidět ostatní studentky líčit svoje zážitky. Dobře vím, že některé neměly jednoduchý život a cesta na Florestu pro ně byla složitá. Ale určitě, určitě měly někoho, komu mohly říct, jak skvělé místo to je. Někoho, kdo alespoň poslouchal. A právě tady, kde jsem všechny ty neznámé tváře viděla, bavit se s holkama, mi došlo, jak opuštěná jsem. Otec je můj jediný příbuzný a poslouchal by mě snad jen tehdy, když bych mluvila o stavu financí Ugandy. Nebo možná ani to ne. Zatřásla jsem hlavou a podívala se zamlženě na Ell. Rozpíjela se, jak se světlo lámalo o moje slzy. Ell se neptala. Má ten nejcennější dar, vědět, kdy mlčet. Objala mě v náručí a nechala potlačovaně vzlykat na svém rameni. „dobrý?“ odtáhla jsem se a začala lovit pudr v kabelce. Přejela jsem štětcem tváře. „jo.“ Oddechla jsem si nejistě a následovala kamarádku v dlouhé plesové róbě zpět na chodbu. „co se stalo?“ přispěchal Nath. Tak starostlivý… „nic, chci tě představit tátovi.“ Převzala jsem zbrkle iniciativu a přitáhla si ho k sobě. Ell svraštila obočí, ale když mě viděla s Nathem, zřejmě se uklidnila a vrátila se zpět ke svému stolu. Za svou rodinou. Když jsme prokličkovali ruku v ruce mezi stoly, zarazila jsem se. Otec byl v živém rozhovoru s kýmsi. „ah, drahoušku. Tady jsi. Právě se seznamuji s tvým přítelem…“ Bílý oblek se s úsměvem otočil. „Olivere?“ klesla mi brada. Instinktivně jsem stiskla Nathovu ruku, protože jeho čelist se nebezpečně zatínala. Oli s šarmantním úsměvem vstal. „snažil jsem se.“ Zvedl v obraně ruce a couval pryč. Otec se nechápavě, což je u něj vskutku výjimečné, díval z Natha na Olivera, který už mizel v davu. „je tady něco špatně?“ vyřkl nakonec v předstíraném klidu. „jo, seznámil ses se špatným Paertsonem.“ Vyprskla jsem jako kočka. Už jsem chtěla začít svůj proslov, jehož text se mi rozléhal v hlavě, když zhasla světla. Ani jsem si nevšimla, že na podiu už je nastoupený orchestr. „musím zmizet.“ Šeptl Nath a přikrčený klouzal mezi stoly ke svému bratrovi a otci. Naštvaně jsem dosedla na židli. „zlato, to je strašné faux-pas..“ začal se šeptem omlouvat. „vyřešíme to pak.“ Utnula jsem jeho omluvu a zaměřila se na podium, kde jemná slečna usedala za harfu, přiložila prsty ke strunám a začala na ně vyluzovat jemné tóny ve velmi známé skladbě. Tóny harfy, doprovázené střídavě klavírem a houslemi, byly tak uklidňující. Tep i dech se mi postupně vrátily do normálu a dovolily mi začít uvažovat zase v klidu. Jak skladba pokračovala, objevila se na podiu Niora v nádherných saténových šatech do půli stehen, vzadu však s rozevlátou vlečkou. Ruce, třímající mikrofon, byly obalené bílými rukavicemi a ramena jí zakrýval černý frak. Blonďaté vlasy jí splývaly kolem obličeje a dotvářely úžasný výjev bohyně. „vážení diváci, studentky a jejich doprovody, dámy, pánové, slečny a chlapci, vítám vás na oficiálním galavečeru Jezdecké akademie Floresta.“ Začala svou úvodní řeč. Hudba zeslábla a pouze podmalovávala její slova. „jsem moc ráda, že jsme se v tento večer sešli v hojném počtu, abychom ukončili jezdeckou sezonu a vyhlásili nejlepší jezdkyně letošního roku. Ještě předtím vám však chci poděkovat za to, že jste dnes přišli podpořit naše studentky. Vaše dcery, vnučky, neteře a přítelkyně. Po celý rok pilně pracovaly se svými koňmi, budovaly důvěru, zvyšovaly výkonnost. Toto úsilí se pak odráželo ve sportovních výsledcích, které jsou vskutku reprezentující. Nastal čas, je odměnit.“ Krátce se odmlčela, aby si publikum mohlo slova pořádně přebrat. Zpoza opony se vynořily Lisa a Sue, obě vyšňořené jako první dámy, s tácy. Jeden s nádhernými cenami ze skla, druhý se zvláštními kytičkami. Od stolu jsem ale nemohla nic víc rozpoznat. „ráda bych tedy začala s vyhlašováním nejlepších jezdkyň letošní sezóny. Ještě předtím však musím udělit čestné uznání jezdkyni, která patří k nejlepším nováčkům poslední doby. Izzy, pojď prosím za námi.“ Reflektor bloudil mezi stoly, až se zakotvil na Izzy, která ztuhle vstávala od stolu a klopýtala k podiu. Její cestu provázel reflektor. Izzy, celá červená, přebrala svou cenu s modrým detailem a kytičku. Prohlédla si ji a usmála se. Ona už věděla, čím jsou tak speciální. Za jejími zády se přehrával klip, doprovázený její oblíbenou písničkou, který ukazoval ji a Meteora v průběhu závodů. Izzy se postavila stranou a očekávala, až se po její bok postaví tři nejlepší jezdkyně. „nyní, třetí místo v našem interním žebříčku. Je mi velkou ctí mít tu tak dobré studentky a v létě se k nám připojila další talentovaná jezdkyně. Marigold, pojď si pro svou cenu.“ Vybídla ji Niora. Stejně jako Izzy, Marigold vystoupala na podium, přebrala si cenu a kytičku a postavila se vedle Izzy. Usmívaly se, jak vůbec nejvíce mohly. „loni jsi byla druhá, viď?“ šeptl otec. Podívala jsem se na něj a jen zakývala hlavou. Vím, kam mířil. Dostanu taky nějakou cenu? „nyní, druhé místo. Po loňském prvenství obsadila tato studentka druhé místo. Reprezentovala však poctivě a aktivně naši akademii celou sezonu, Bloodye.“ Blood působila sebejistěji, když přecházela přes parket, přidržovala si šaty a stoupala po schůdcích na podium. Se šťastným úsměvem převzala svou cenu a kytičku, taktéž políbení od Niory a Toma. Pro Bloodye bylo již snadnější přijímat pozornost. „no, a jsme u samotného vrcholu. Já vím, kdo se stal nejlepší jezdkyní celé sezony a ráda se o to s vámi podělím. Jedná se o studentku, která se svojí kobylkou tvoří perfektní dvojici už dlouhou dobu, a snad ještě bude. Nadvandy, pojď si pro svou cenu.“ Sál ovládl aplaus. Odstrčila jsem se s jemným úsměvem, který neodpovídal mému nadšení uvnitř těla, od stolu a vyrazila na vratkých nohou k podiu. Nadzvedla jsem si šaty, abych mohla vystoupat čtyři schodky na podium a potom již k Sue a Lise. „gratuluju.“ Potřásl mi rukou Tom, přitiskl své rty k oběma mým tvářím a předal mi cenu z tmavě růžového a průhledného skla. V jejím středu byla laserem vypálená Valhallina podobenka. „bude se skvěle vyjímat vedle druhého místa z loňska.“ Usmála se Niora a potřásla mi rukou. Nakonec jsem přistoupila k Lise a převzala tu nejlepší kytici, jakou jsem mohla dostat. Že by to Niora věděla? Že by tušila, že kytky nesnáším? To asi těžko. Ovoce máčené v čokoládě a sypané bílým strouháním, to je perfektní kytička pro mě. Otočila jsem se čelem k publiku a vychutnala si tóny svojí písničky, doprovázející medailonek. „dámy a pánové, dovolte mi představit nejlepší jezdkyně roku 2014!“ zvolala Niora povzbuzujícím hlasem. Zlehka jsme se uklonily a pak už vyrazily ke schůdkům. Izzy k nim měla blíž, sestoupila jako první a my postupně za ní. Usedla jsem zpět za stůl a položila před sebe cenu i kytičku. „jsem na tebe pyšný.“ Usmál se táta přes stůl. „díky.“ Odpověděla jsem. Jasně, ceny má rád. Ale nemá ani tušení, za co vlastně je. Nejdůležitější je pro něj první místo, vítězství. Niora pak pozvala ještě další úspěšné reprezentantky letošní sezony a předala jim sladkou odměnu. Zatímco holky scházely dolů z podia, Lisa a Sue zmizely za oponou. „a nyní je čas probrat dnešní akci, ukončující závodní sezonu, a sice Hon na lišku. Letošním speciálním hostem byl Olivier Paertson, jehož jméno není jezdeckého světa znalým příbuzným neznámé. Olivere, pojď prosím k nám.“ Vyzvala jej Niora. Čekali jsme, že se opona zavlní a ladným krokem vstoupí sebejistý Oliver na podium. Avšak nic takového se nestalo. Nevyšel totiž vůbec nikdo. Sálem se neslo trapné ticho. Niora se pokusila přivolat Olivera ještě jednou, avšak opět s nevalným účinkem. Sklonila mikrofon, ale jeho citlivost byla dost vysoká, takže „já ho snad roztrhnu, i na Kabrioleta by byl větší spoleh“ bylo z reproduktorů slyšet. Sálem zašuměl smích. Nira se už už chystal opět promluvit do mikrofonu, tentokrát záměrně, když v tom se objevil bílý oblek, nicméně místo pěkně Oliho tvářičky se reflektory odrážely od gumové masky koně. diváci vyprskli smíchy. Všichni. Naprosto všichni, až na mého otce. Ten nejprve nechápavě civěl, stejně jako Niora na podiu, ale potom se začal tvářit naštvaně, uraženě a celkově negativně. Nojo, on srandu prostě nechápe. „dobře, takže..“ blekotala Nia, pohled se jí pořád vracel ke koni, který vrtěl hlavou ze strany na stranu, jako by nechápal, co se děje. „takže já bych ráda…“ Niora nemohla. Nemohla mluvit. Jakmile se na toho pakoně podívala, vybuchla v smích. Nakonec v ní však převládla její dospělost, povznesla se nad tu grotesku a přešla k samotnému vyhlášení. Jako první byla na podium vyvolána Kitty, jakožto liška letošního ročníku, která měla co dělat, když přebírala od zmutovaného Olivera svou cenu za roli. Cassie, která ulovila liščí ohon při závěrečném dostihu, pak převzala cenu nejvyšší. „poslední cenou, kterou tu máme, je předání Masterovi úlohy. Vůbec nejstylovější jízdu dnes předvedla Nadvandy, proto je mi velkou ctí udělit jí odznak Mastera.“ Zkoprněla jsem. Zírala jsem na Nioru, Niora na mě. Vlastně všichni na mě, protože mě osvětlil reflektor. „ehm.“ Odhrkla jsem si a vstala. Překvapeně jsem vyšplhala ještě jednou na podium a nechala se Oliverem, z nějž táhlo pivo, obejmout a políbit. Normálně bych se od něj nenechala dotýkat ani půlmetrovým klackem, ale teď jsem byla v takovém šoku, že jsem si jen nechala připnout cenu na klopu saka a zase slezla z podia. Se stále stejným šokovaným výrazem. Později jsem z fotek zjistila, že byl přesně tak praštěný, jak jsem si představovala. zatímco jsem vstřebávala ten nový pocit, Niora přivolala na podium ještě další jezdkyně, včetně Bloodye a věnovala jim vlastní ceny. Za ohromujícího potlesku (kolikátém už dneska?) sestoupily holky z podia. Kromě Bloodye. Ta přebrala mikrofon, od Niory desky, a začala rozdávat tresty za prohřešky při honu. Jména lítala jedno za druhým, drobnější trestíky byly odpuštěny, ale největší hříšnice Izzy, Mell, Maki a Marigold. Holky se musely potupně vrátit na podium. Začala hrát hudba, na plátně se objevil text a Izzy spustila Nonstop od Michala Davida. Neměla špatný hlas, několik tónů jí ujelo, ale v téhle vykopávce to vůbec nevadilo. Izzy rudla s každým otevřením pusy a když končila, hrozilo, že pukne. Jako nafouknuté rajče. Mell s Maki se musely chytit do tanečního držení a po parketu předvést něco, co mohlo připomínat valčík. Ale asi tak v jeho prvopočátku zatímco tančily, Bloodye jim donesla dva páry holinek – nových – které si musely obout. Následující hodinu v nich pak capaly po sále, zatímco Marigold stejnou hodinu chodila s rukama svázanýma za zády. Zcela jistě krajně nepohodlná pozice. Oliver už se potácivě vydal do zákulisí, když se ozvala dutá rána, orchestr zděšeně vyjekl a Niora protočila oči v sloup. Elegantně pak raději zvolila přední schůdky spolu s Bloodye, před nimiž se kroutila svázaná Marigold. Mell s Maki pak čvachtaly po sále v holinkách, svoje střevíčky v rukou. Světla se změnila, ozářila teď celý sál. Přišla na řadu přestávka, ceny byly rozdány a naběhli zaměstnanci, aby přestavěli sál. Hýbali se stoly a vytvářeli větší prostor pro taneční parket. „je to dobré?“ vytrhl mě ze zamyšlení otec a ukázal na odznak Mastera, který jsem žmoulala v rukách. „ano, moc. Master odpovídá za dodržování pravidel při honu.“ Vysvětlila jsem mu jednoduše. To stačilo uspokojit jeho potřebu. Na podiu nastoupili moderní muzikanti a začali si připravovat nádobíčko. „dojdu si poklábosit s ostatními.“ Omluvila jsem se od stolu a prchla. „gratuluju!“ objala mě Ell, když jsem jí vpadla do náruče. „děkuju!“ cítila jsem se tak uvolněná, když jsem byla pryč z otcovy přítomnosti. „nojo, perfektní odměny.“ Broukla Bloodye a objala mě. „užiješ si to.“ Mrkla na mě. Byla prvním masterem v naší historii, měla to zcela jistě nejtěžší. A příští rok to budu já. Panebože! Nadšeně jsem poskakovala a usrkovala své vytoužené mojito, které jsme si s Ell daly. Samozřejmě nealkoholické, že. jakmile se rozjela první písnička, vběhli jsme střemhlav na parket a pořádně to roztočili. Já, Ell, Nath, Bloodye, Kitty… prostě všichni. Máchala jsem vlnami ze strany na stranu, vrtěla boky i rameny. A absolutně se nestarala o to, že na mě otec musí koukat. Bylo mi to fuk. Tvořili jsme disco formace, tančili v kruhu i zástupu. Rychlejší moderní songy střídaly pomalejší filmové pecky. Když přišlo Time of my life, stulila jsem se Nathovi do náruče a vytvořila jeho druhou polovinu. „je mi horko.“ Řekla jsem mu potom do ucha během zrychlené verze jakési verze Eye of the tiger. „tak jdeme ven.“ Vytáhl mě Nath z davu svíjejícího se v rytmu decibelů. Už na chodbě bylo příjemněji, ale když jsme si vzali bundy a vyšli ven, do chladného pozdního večera, bylo mi nejlíp, jak mohlo. „ještě jsem ti ani nepogratuloval.“ „děkuju. Bylo to překvapující.“ Hleděla jsem dopředu, držela se za Nathovu teplou ruku a snažila se prohlédnout nocí. Kráčeli jsme tiše vedle sebe, občas se nám ramena dotkla o sebe, až šusťák zašustil. „je to zvláštní…“ vyřkla jsem do ticha. „a co?“ na chviličku jsme se zastavili na jedné z teras a hleděli na hvězdné nebe. „před rokem, tamhle.“ Zvedla jsem paži a ukázala prstem na jeden z balkonů. Nath sledoval můj prst. „co tam?“ zamračil se. „tam jsi mě poprvé políbil.“ Šeptla jsem do ticha. V očích mu problesklo poznání. „z pocitů toho večera jsem žila ještě půl roku, než přišlo léto.“ Vzpomněla jsem si na čundr. Na banány a jahody. A pak znovu jen na jahody. Nath se šibalsky usmál. Hleděli jsme spolu na balkon. Někdo na něj vyšel a za chviličku zase vlezl zpátky dovnitř. „oliver to trochu přehnal s pivem, co?“ vzpomněla jsem si na pád jeho bratra ze schodů. „neumí pít.“ Prskl Nath, napůl vesele a napůl ironicky. „já taky ne. Dám si jeden střik a jsem mimo.“ Nath se na mě podíval. „to má být návrh?“ vytáhl obočí do půli čela. „ne, to nemá ty čuně.“ Praštila jsem ho do hrudi. Chytil mou ruku a vtiskl na její hřbet polibek. „chtěla jsi mě seznámit s tátou.“ Zašeptal mi pak do vlasů, když jsem se o něj opřela. „už nechci.“ Zabručela jsem. „no, můj táta by rád poznal nejlepší jezdkyni akademie sezony a ještě masterku příštího honu.“ „to jako vážně?“ pohlédla jsem mu do očí. Jen přikývl. „a ty to chceš? Chceš mě mu představit?“ Nath váhal. „nebo se za mě stydíš?“ „ne, to určitě ne.“ Usmál se. Opět jsme se dali do pohybu. Už mi začínala být zima. Popravdě jsme se v zahradě za tmy trochu ztratili, a tak, když jsme slyšeli smích, vydali jsme se zvědavě za ním. „počkej.“ Chytila jsem ho za sako a schovala se za keř. „ty špionko.“ Broukl Nath s líbezným podtónem. „to je Kitty s Connorem.“ Popisovala jsem situaci nahlas. Seděli na fontáně. Kitty měla ruce složené úhledně v klíně, Connor přehodil nohu přes nohu. Ponožky s koníky a podkovami mu červeně zářily ve světle lampiček kolem fontány. „vyrušíme je?“ zeptal se Nath. Jasně. Vylezli jsme zpoza keře a pochodovali uvolněně přímo kolem nich. Conner ztuhnul, když jsme se přiblížili. Jeho ruka nenápadně putovala Kitty po zádech. „hele, bacha, kanče.“ Provokoval ho Nath. „jdete se projít?“ klidnila situaci honem Kitt. „vlastně se jdeme seznamovat se starým pánem Paertsonem.“ Mrkla jsem na ní. „tak hodně štěstí a dobrej první dojem.“ Zvedl palec Conny. „ty si radši dávej pozor.“ Hodil po něm smeč Nath. „no, Nad, ty si taky dávej pozor, Stella se nějak podivně zapovídala s tvým tátou.“ Mrkla na mě Kitty. „věř, že z ní macecha nebude. S ním by nevydržela žádná ženská.“ Mávla jsem rukou. Opět jsme se s Nathem vydali do sálu. Lidé tancovali na další hity a potili všechny ty dobroty, které tu zbaštili. „tak, tamhle jsou. Oliver se asi necítí nejlíp.“ Podíval se Nath na bratra. Mohla bych se vsadit, že mu kázání od otce ohledně chování na podiu přede. „připravená poznat starší generaci?“ „jasně. Budu se mu líbit?“ zastavila jsem se ještě. „určitě. Líbíš se mě, a to mu musí stačit.“ Mrkl na mě šibalsky a táhl směrem ke svému otci. Čím blíž jsme byli, tím více jsem si uvědomovala společně rysy s oběma syny. Zhluboka jsem polkla a vztáhla k němu ruku. Tak, oficiální představení číslo jedna v mém životě začíná…