kitty: „Kitty! Kitty! Tady jsou, mám je!“ zaslechla jsem Stellu, jak na mě volá z druhého konce krámku. Přicupitala jsem k ní a pohlédla na šaty. „Jo, to jsou přesně ony. Můžu si je vyzkoušet?“ Otočila jsem se na asistentku, která nám v salonu byla po ruce. Vybíraly jsme se Stellou šaty na Galavečer – no, vybíraly. Stella vybírala a já hledala ty, které jsem včera po nekonečném brouzdání po internetu, rozmluvě s holkama z Flo a s Niorou, vybrala na webových stránkách salonu. „Jistěže. Jděte si do kabinky, já vám je tam přinesu“ usmála se na mě sladce brunetka. Stella na mě mrkla a já se odporoučela do kabinky. Začala jsem se svlékat, a říkala si, že sem vůbec nezapadám. Ostatní zákaznice byly takové ty dokonalé holčiny, s perfektním make-upem, kterým z upraveného drdolu nevyčníval jediný vlásek, nehty ať už umělé nebo nalakované také naprosto eňo ňuňo … Bála jsem se, že až si ty šaty obleču, bude to kříčet „Tahle holka je na nás moc obyčejná.“ Přeci jenom, vlnité hnědé vlasy jsem měla všude kolem hlavy, z líčení jsem měla jen trochu té řasenky a na sobě rok staré ošoupané džíny a sportovní zimní bundu. Vážně jsem sem nezapadala, a všechny Vystylované přítomné mi to daly při příchodu svým pohledem najevo. „Vidět mě ve Florestovským, spadne jim čelist“ zamumlala jsem si, když mi podala asistentka přes dvířka kabinky šaty. Znovu jsem si je prohlédla, opravdu se mi zamlouvaly. Oblékla jsem si je, a pak poprosila asistentku, jestli by mi je zezadu zapnula. Otočila jsem se na Stellu… Bylo rozhodnuto 

VEČER GALAVEČERU
Stála jsem v před zrcadlem v koupelně, a snažila se zklidnit tep. Dnes byl velký galavečer, a ano, byla jsem z toho nervózní. Společenská událost, velký počet lidí, účastníci honu a jejich rodiny, Floresťanky a jejich rodiny, kluci z westernu… Bude to docela velká akce a mě se z představy, že nebudu moct utéct nikam mimo lidi, nedělalo dobře. Nejsem samotář, jen nejsem zrovna společenská. Miluji přítomnost svých blízkých a přátel, ale větší společnost neznámých lidí mi většinou nedělá dobře. Obvykle jsem nedělala dobrý první dojem, neuměla jsem komunikovat s cizími lidmi.
„Kitty! Já tam taky potřebuju!“ začala najednou Maki horečně klepdat na dveře koupelny. „Nojo, chvilku“ houkla jsem zpět a vzala do ruky žehličku. Mé šaty byly dlouhé splývavé, a vyžehlené vlasy k tomu hezky půjdou. Navíc mám vlasy přirozeně vlnité, a rovné budou překvapující změna. Mimoto budou vypadat upraveněji a nebudou tak rozcuchané, jak když se je snažím zkrotit hřebenem. Navíc mělo žehlení ještě jeden příjemný efekt – jak vlasy spláclo k sobě, působily jakoby byly tmavší, než ve skutečnosti jsou, a moje obvykle nevýrazná hnědá barva se změnila v příjemně sytou.
To množství vlasů trvalo poměrně dlouho, nicméně práci jsem dokončila, vypnula jsem žehličku a otevřela dveře už nedočkavé Maki. Byla v županu, vlasy na hlavě svázané do turbanu a snažila se probojovat se do koupelny, aby mohla začít s úpravou. „No to je dost!“ hudrovala, já na ní jen sladce zamrkala očima, nahodila jsem andílkovský úsměv, a šla si dodělat líčení raději ke svému malému zrcátku. Lehce jsem si zvýraznila rty více do červena – ne rudě, ale alespoň tak aby získaly nějaký červený nádech. Ještě řasenku, a tenké oční linky, a bylo hotovo. Natáhla jsem se do šuplíčku u postele a nahmatala drobnou ozdbonou krabičku. Uvnitř byly dvě stříbrné náušnice. Jednu náušnici tvořily dva stříbrné řetízky vykládané drobnými průhlednými kamínky, dohromady mohly mít tak tři milimetry na šířku, na délku tak šest centimetrů. Připevnila jsem si obě náušnice a zkontrolovala, že dobře sedí a že zarážky nesklouzávají. Teď přišel na řadu stříbrný přívěsek, který jsem dostala k šestnáctým narozeninám. Takový trochu luxusnější přívěsek přátelství – drobounké srdíčko mělo na jedné straně vyryté S a na druhé K. Stella měla naprosto to identické, a rozhodly jsme si ho dnes vzít. Připnula jsem si ho, dala si záležet, abych si do něj neskřípla vlasy a upravila si zapínání dozadu. Ještě poslední doplněk, tentokrát ne můj, ale vypůjčený od Stelly. Opět stříbrno lesklý, tentokrát prstýnek, s masivnější růží, které byla tlustčí než můj prst. Zajímavě kontrastoval se zbylými doplňky, které byly oproti němu jednoduché a elegantní.
Oblékla jsem si silonky, a ohlédla se na šaty, visící na ramínku na skříni. Pomalu jsem vydechla, přistoupila k nim a zasněně pohladila látku. Sundala jsem je z ramínka, a opatrně do nich vklouzla. Vlasy jsem si přehodila na stranu, přes jedno rameno, abych si je neskřípla do zapínání, a začala si šaty zezadu zapínat. V tomhle už jsem měla praxi, vypadalo to sice trochu krkolomně, ale šaty se mi povedlo zapnout a já si uhladila vlasy, nazula si botky, postávající u postele – měly docela vysoký podpatek, dokonce i platformu, ale přesto se v nich krásně chodilo. Kolem kotníku jsem si je zapnula na malý řemínek, aby mi nevyklouzávala nožka, a zkusila si pár kroků. Šlo o kvalitní (a taky docela drahou) značku, takže ačkoliv jsem na podpatcích moc praxi neměla, s chůzí jsem neměla problém. Navíc, jak jsem na nich byla vyšší, sukně, která předtím splývala na podlahu, se zvedla a měla teď konec asi centimetr nad zemí, takže jsem si na ní nemohla šlápnout. Otočila jsem se na Maki, a ta se ze svých fialových šatů podívala na mě. „Teda Kitt, tobě to sekne! Jsi jak princezna“ usmála se, a já se šla překontrolovat k zrcadlu, jak výsledek vypadá.
Téměř jsem se nepoznávala. V odraze zrcadla, na místě, kde jsem měla stát já, stála a hleděla na mě jakási vysoká, pohledná brunetka. Hnědé vlasy jí splývaly po jednom rameni, a odhalovaly tak na druhé straně rameno a nechávaly vyniknout delší úzké náušnici. Na sobě měla dlouhé splývavé fialové šaty, které na její vysokou postavu krásně padly. Šaty měly vyšší pas, od nějž nahoru byly zdobené lesklými kamínky. Na jejích menších prsou toto zdobení krásně vyniklo, a já si všimla že i na fialové sukni byl občas vyšitý nějaký ten kamínek, a když jsem se otočila, abych se prohlédla i zezadu, sukně se zavlnila a kamínky začaly házet odlesky. Doslova jsem zářila, a to i v obličeji. Na tváři se mi totiž rozlil pitomý úsměv, a já si znova vzpomněla na Popelku, když se prohlédla v prvních šatech. Zhluboka jsem vydechla, a odpoutala pohled od šatů. Začala jsem si prohlížet kombinaci šatů s doplňky a líčením, a musela jsem se pochválit. Jak jsem měla vlasy uhlazené na jednu stranu, moje oči trochu zanikaly, nicméně úzké linky kolem nich to krásně vyvážily a výsledek působil velice pěkně. Ještě jsem vzala z nočního stolku malou, nenápadnou sponu, a sepnula si vlasy na té odhalené straně tak, aby mi při chůzi na toto rameno nepadaly. Upravila jsem si je, byl to nezvyk, mít obvykle pocuchané rozevláté vlasy najednou takhle uhlazené, dokonce byly i příjemnější na dotek. Vzala jsem ladící psaníčko, ve stejném odstínu jako šaty, jehož zapínání bylo i podobně zdobené kamínky. Dala jsem si do něj vše potřebné a ještě jednou se zálibně podívala do zrcadla. Šaty byly přesně to, co jsem potřebovala – slavnostní, trochu princeznovské, ale nic kýčovitého. Jak byly jednoduché splývavé, se zdobeným vrškem, seděly krásně na mou vysokou, hubenou postavu. Barvou hezky padly k mé barvě pleti a vlasů a snadno se k nim i dohledaly ladící doplňky. Ještě jednou jsem se celá prohlédla, měla jsem zastřižené, bezbarvým lakem přelakované nehty, vytrhané obočí, ačkoliv ne do té uzounké čárky, co se dneska tolik nosí. Šaty mi padly bezvadně, takže jsem mohla mít podprsenku bez ramínek a celkový dojem nekazilo nic. Znovu jsem se prohlédla – toho pohledu jsem se nemohla nabažit – a pak se otočila na Maki. Ta stála před její skříni u zrcadla, na sobě fialové šaty s jedním ramínkem, jež bylo zdobené růží. Oproti mě – a oproti asi většině holek, co jsme se o tom tak bavily – měla šaty krátké, jen ke kolenům. Přesto vypadala hezky nastrojeně a já přemýšlela, co na to řekne Chris. „Aby ten tvůj nezapomněl mluvit, až tě uvidí“ poškádlila jsem jí a Maki se usmála. Věděla jsem, že i když to možná nahlas nepřizná, v duchu nad svým vzhledem jásá, bylo jí to vidět na očích. Nemohla jsem se divit, opravdu jí to slušelo.
Otevřela jsem psaníčko a pohlédla na mobil – byl čas odjezdu. A opravdu, zrovna když jsem ho držela v ruce, mi začal vrnět – volala Stella, měli mě na galavečer odvézt. „Mám tu odvoz. A ty bys měla taky jít, asi už se bude odjíždět“ houkla jsem na Maki a ta kývla, ale dál se zálibně prohlížela v zrcadle. „No sluší ti to no“ zasmála jsem se, a do ruky vzala delší šedivý kabát, s dvěma řadami velkých černých knoflíků – opět Stellin majetek, já tohle elegantní obvykle moc nemusela. Ovšem galavečer je přeci jen něco úplně jiného a jednou za čas se nastrojit můžu, no ne? Ještě jsem se ale přezula z vysokých podpatků do nízkých zimních botek, přezuji se až na místě. „Setkáme se tam! A nevyraž moc Chrisovi dech“ mrkla jsem na ní a s kabátem na sobě a psaníčkem v ruce vyšla ven z pokoje
Venku už byla tma, a jen sněhové vločky poletující vzduchem mi trochu svítily na cestu, jak odrážely tu trochu světla. Zvedla jsem si šaty, abych je náhodou někde něčím neprotáhla, a cupitala nádvořím k hlavní bráně, kde na mě měli čekat Stellini rodiče, měli nás odvézt na místo konání.
U hlavní brány stála Sue, v pěkném, teplém kabátu – hodně studentek odjíždělo se svými rodinami a známými, a Sue je tady vyprovázela. Neuniklo mi, že ona sama je nastrojená a má na sobě šaty. Chvilku trochu mžourala očkama, protože v tom šeru, i přes osvětlení Floresty nebylo lehké člověka poznat a když jsem měla vyžehlené vlasy a líčení, vypadala jsem zase trochu jinak. „Kitty?“ oslovila mě nakonec, a já se na ní široce usmála. „Poznalas mě.“ „No teda, sluší ti to holka,“ ocenila mě Sue a já udělala malé pukrle. „Děkuji. Měla bych tu už mít odvoz.“ „No něco támhle stojí, poznáš, jestli je to tvoje?“ ukázala za bránu a já přikývla „Jo, to je Stellin táta.“ Sue přikývla a otevřela mi bránu. „Uvidíme se tam!“ mávla jsem na ní a vyběhla k autu, přidržujíce si šaty.
Otevřela jsem si dveře a vklouzla na zadní sedadlo. „Dobrý večer“ pozdravila jsem nejprve Stellina tátu a pak se otočila na Stellu. „Čauky bloncko“ ušklíbla jsem se. „Čau rajťáku“ vrátila mi to ona, a obě jsme se rozesmály. Upravila jsem si šaty a Stella už si mě prohlížela. „Jakobych ti neříkala, že ti to bude slušet. Vypadáš naprosto dokonale! Skoro škoda, že tam nebude víc kluků, taky bysis konečně někoho našla.“ „Nestraš prosimtě“ opáčila jsem s očima v sloup. Kluci, to určitě. Jedinej chlap kterej kdy získal mojí pozornost byl Gentleman, a nijak mi to nechybělo. „Mimoto i kdyby, tak budou spíš slintat z tebe.. Strašně ti to sluší!“ ocenila jsem pak Stellu. Blonďaté vlasy měla jen mírně navlněné, vypadalo to hezky upraveně a zároveň přirozeně, a rozpuštěné je měla svázané sametovou černou stuhou – místo čelenky – ze které jí kratší, sestříhané prameny rámovaly obličej. Kolem očí měla kouřové stíny, které pěkně kontrastovaly se světlejší pletí a blond vlasy, ale zároveň ladily k černé stuze. Pod kabátkem jí trochu vykukovaly kratší, světle modré šaty, na nohou měla černé boty na malém podpatku, s otevřenou špičkou.
Stella se jen zachichotala „A tos ještě neviděla ty šaty! Jsou dokonalý!“ „Aby ne, stály pěknej balík“ ozval se najednou zepředu Stellin táta a já se rozesmála. „Ale notáák,“ protáhla Stella, „Když na to máme, tak proč ne? Přece nepůjdu na galavečer v nějakých levných šatech“ ohradila se, a já se rozesmála. „Ty mlč, ty tvoje stály ještě víc.“ Vyplázla na mě jazyk a já zvedla s úsměvem oči v sloup. „Víš že na šaty jsem vybíravá!“
Blížily jsme se k místu. „Tak holky, Niora teda vážně netroškaří“ okomentoval to Stellin táta a my se Stellou se naklonily, abychom viděly to, co on. Věděly jsme, že galavečer má být na místním zámku a věděly jsme, jak vypadá, ale ještě nikdy jsme tu nebyly v noci, když byl zámek nasvícený. „A to teprv jaký to bude uvnitř!“ hvízdla Stella a její táta se zasmál „Nepokoušej mě, jako tvůj otec bych s vámi mohl jít nakonec taky, docela mě mrzí že o to přijdu.“ „To by ti máma neodpustila“ „No,to máš pravdu… Těžký úděl manžela“ zasmál se, a Stella na něj vyplázla jazyk „Tohle mamce řeknu!“ „A když koupím Marlence novou ohlávku?“ „Mlčím jako hrob“ opáčila Stella a mě to rozesmálo. „Taky bych něco takovýho potřebovala“ „Jakobys toho neměla na Asii dost“ pošťouchla mě Stella. „Holčiny nehádejte se, můžete vystupovat – jsme na místě“ oznámil Stellin táta, a blondýnka mu dala pusu na tvář. „Bavte se. A žádný šampaňský, jasný?“ „Jasný!“ houkla Stella, když už jsme byly z auta venku. Rozloučily jsme se, zabouchly dveře od auta a znova pohlédly na nádherně osvícený zámek. Chvilku jsme tam jen tak stály a kochaly se, když najednou Stella vypískla a začala něco štrachat ve svém bílém psaníčku. „Dělej, stoupni si k tomu zámku, udělám ti fotku. Abi určitě bude chtít vědět, jak jsi vypadala.“ Rozesmála jsem se, Stella byla fotící maniak, i když šlo jen o fotku na mobil. Dovedla jsem si představit, že během pár minut bude obíhat svět na facebooku, instagramu a tumblr, či jak se to jmenovalo Ačkoliv ano, Abi bude určitě zajímat jak vypadám – odjakživa prohlašovala, že jsem kalhotovej typ a že šaty nebo sukně na mě prostě nesedí… Schválně co by řekla, kdyby mě viděla teď  Vychovatelky jí nedovolily jít na galavečer, od šeti do bůhvíkolika hodin v noci, a tak tu dnes večer nebude. Na jednu stranu mě to mrzelo, na stranu druhou si užijeme skvělý večer se Stellou a přece jenom, jedenáctiletá holčička by si galavečer asi dvakrát neužila.
Natočila jsem se ke Stelle, jak nejpřirozeněji mi to na fotku přišlo, a pokusila se usmát. „Ale notak!“ zahudrovala Stella, přiběhla ke mně, a začala mě nejrůzněji aranžovat do pozic, které jí připadaly lepší. „A narovnej se, vypadáš jako nejvíc sexy kočka večera, tak buď trochu hrdá!“ volala Stella, když jsem byla konečně tak, jak mě ona sama chtěla, s jí vyhovujícím úsměvem. Ještě třikrát mě předělávala do jiných póz, jednou zepředu s úsměvem, jednou z boku, jednou zezadu s pohledem přes rameno, jedno zepředu se zasněným pohledem do dálky… Divila jsem se, že si od rodičů ještě nevyžádala zrcadlovku a fotografické kurzy Osobně jsem na focení moc nebyla, ne když jsem byla na fotce sama, přesto jsem v klidu pózovala a dovedla si představit, že mi s těmihle fotkami Stella zařídí profil na nějaké internetové seznamce
Najednou před zámek přijelo další auto, a z něj vyskočily Noemi, Bloodye, a nějakcí kluci z westernu – jménem jsem je neznala, jen jsem tušila že jeden z nich bude ten Bloodyin pověstný Jake Neušly mi jiskřičky ve Stelliných očích, proto jsem sešla ntěch pár schodů na kterých jsem pózovala, a dloubla do Stelly loktem „Na ty zapomeň, jsou zadaný“ „Já myslela pro tebe..“ „Jsou Zadaný“ zdůraznila jsem zasyčením, a to už holky i s klukama mířily k nám. Bloodye vypadala nádherně, měla mírně navlněné vlasy, na jedno rameno, lehce zvýrazněné oči a zpoza kabátu jí vykukovala dlouhá sametová sukně. Noemi měla šaty kratší, podle okrajů co jí vykukovaly to vypadalo na smaragdovou barvu, která jí pěkně ladila s barvou vlasů  „Ahojky krasavice“ usmála jsem se na ně, a Bloodye mi věnovala jeden z jejích zářivých úsměvů – přítomností Jakea měla ale pro tentokrát oči do srdíčka Musela jsem se tomu usmát, sebrala jsem Stelle mobil a podala ho holkám „Udělaly byste nám fotku prosím?“ hodila jsem andílkovský pohled smutného štěněte, a Noemi přikývla. Vzala mobil, na kterém už byl foťák zapnutý a my se Stellou jsme si vylezly na schody. Stouply jsme si k sobě, a já se snažila působit co nejlépe, aby se Stelle ta fotka líbila i přesto, že mě na ní nemohla naaranžovat Stellin mobil patřil k těm držším, s docela pokročilým foťákem, který vám udělá v šeru i blesk, takže výsledný fotka vyšla docela pěkně. „Děkuju moc“ poděkovala jsem holkám, které na nás jen mrkly, a odešly s klukama do zámku. Já se otočila na Stellu. „Co to bylo za lidi?“ Ptala se Blondýnka, ačkoliv si je musela alespoň podle obličeje pamatovat z honu. „Bloodye, Noemi a kluci z Westernové vesničky“ řekla jsem jí a pokynula, že bychom měly taky jít do zámku, tady venku byla docela zima. „Bloodye jezdí Dekamerona, služebně nejstarší FLoresťanka, určitě se v průběhu večera objeví na pódiu. A Noemi jezdí Nabera, toho si musíš pamatovat, pokukovalas po něm na nástupu. „A Noemi je ta se zrzavými vlasy, žejo? Sluší jí to“ „Žejo.. Závidím jí že si je může takhle nechat i na takovouhle událost a pořád to vypadá dobře“ zapovídaly jsme se a vydaly se nahoru do schodů, tedy já se zdviženou sukní 
Vešly jsme do prostorné haly a rozhlédly se po vnitřku. Zdi byly zdobeně všemi možnými zdobeními, jak to na zámku bývá, a strop, vypuklý do kopule, zdobil nádherný křišťálový lustr. „Fíííjo“ vydechla Stella a já jen pokývla, jestli je tohle vstupní hala, chci vidět samotné místo konání. Chvilku jsme tam stály a tupě sledovaly tu nádheru kolem, když se najednou ozvalo odkašlání. Teprve teď jsem si všimla opodál stojící šatny, za jejímž pultem stála starší, ale perfektně upravená dáma. „Dobý večer“ pozdravila jsem jí s úsměvem, a začala si rozepínat kabát. To Stella ještě chvilku stála opodál a sledovala malby s křesťanskými výjevy na stěnách a stropech. Vždycky jí to fascinovalo. Nedala se označit za ateistku ani věřící, tohle téma jsme mnohokrát rozebíraly. Jí představa, že svět a člověka stvořila nějaká Vyšší moc, přišla přitažená za vlasy, přesto, jak mi říkala, považovala za zvláštní, aby všechny kultury, všechny národy, vytvořily nějakou předtavu Boha, a tato víra vydržela tisíce let bez toho, aby byla založená na něčem reálném. Podala jsem svůj šedivý kabát paní v šatně a zavolala na Stellu. Ta teprve teď otočila hlavu na nás, pár vteřin na mě koukala, jakože co se děje, a pak se ke mně rozeběhla, a halu se ozývalo její klapání podpatků a podlahu. „Boty!“ vzpomněla jsem si, a vzala si od Stelly tašku s mými podpatky. Přezula jsem se ze zimních bot, ty dala do tašky a podala jí paní za pultem „Můžu si to tu nchat?“ „jistě“ kývla hlavou, a podala mi lísteček s číslem. „Děkuju“ usmála jsem se na ní, a když i Stella odevzdala svůj kabát, zapnula jsem si řetízek na stříbrných botkách a vydaly jsme se nahoru. Přes schodiště byl položený rudý koberec, který byl u každého schodu přichycen kovovými .. něčím jak to na zámku bývá. Na zdech visely výjevy ze života šlechty, a já si jako vždy prohlížela – jak jinak – obrázky z honů, na kterých byli vyobrazeni koně. „Místní hrabě prý miloval hony, říkalo se, že svého nejlepšího koně má radši než vlastní dítě“ ozvala s Stella. „Celkem tématický na dnešek“ okomentovala jsem to, a pohlédla vzhůru. Blížily jsme se k sálu, bylo slyšet počínající ruch. Přesto, že celá akce měla začít až za skoro hodinu, všimla jsem si že v šatně už pár kabátů viselo, a tak tu nemůžeme být první – navíc před námi vklouzli do zámku Blood, Noe a kluci z westernu.
Začalo to ve mně vřít. Tolik lidí tam bude, odhadovala jsem že i docela dost vysoko postavených – minimálně Nadvandin táta, ale obecně měla Niora kontakty i ve vyšších vrstvách – pan Liwrey toho byl živoucím důkazem. Docela jsem se bála, abych nevyvedla nějakou capinu, nějaký naprostý faux pas.. začala jsem zpomalovat, jak jsem se blížila k mohutným dveřím od sálu. Zavřít oči a pomalu nádech, výdech, a počítat do deseti. Sluší ti to, vypadáš dobře, zdržovat se budeš hlavně se Stellou a nebudeš na sebe strhávat pozornost – a bude to fungovat. Takže klid, všechno bude dobrý .. odříkávala jsem si, když jsem zaslechla jak kolem mě profičela Stella, otevřela jsem oči a jen jsem viděla blondýnku, jak bez rozpaků otevřela dveře a strhla do sálu. Potichu, se zaťatými zuby jsem zaklela, a chtě nechtě se vydala za ní. Zadržela jsem těžké dveře ještě než se stačily zavřít, a vlezla dovnitř.
Sál byl obrovský, honosný, na jednu stranu zvláštně klasický a přitom moderní. Stěny byly vyzdobené modrými ornamenty (představte si jako zimní pozadí na Florestě, jen místo zlaté je tam ještě trošičku světlejší modrá ) a přes ně byly občas pověšené obrazy, nebo obrovská zrcadla s honosnými zlatými rámy. Ze stropu vysely křišťálové lustry, několik menších, a pak jeden honosný v zadní části sálu, uprostřed – samozřejmě tam, kde stálo i pódium, zakryté oponou. Venku byla tma, a okna už byla zatažená obrovskými těžkými závěsy z tmavě modré látky, prošívanými zlatavou nití. Po sále byly pak rozmístěné kulaté stoly s bílými ubrusy, každý o pěti židlích. Ty byly – kupodivu – docela jednoduché, takže celkové výzdoba sálu působila hezky a nepřeplácaně. „Fííha“ ozvala se Stella, a já si teprve teď všimla jejích padnoucích šatů. Světle modré, jak jsem si všimla v autě, korzetové, s černou stuhou kolem pasu a černým pruhem nahoře, pod nímž bylo i drobmné černé zdobení. Připomínala mi jedno disneyovskou postavičku, jen si vzpomenout, co to bylo zač.. Heidi? Možná. Tak jako tak vypadala kouzelně, a já se jen usmála. „Sluší ti to“ řekla jsem jí, a ona se na mě překvapieně otočila. „Co? Jo. No jo, ty šaty jsou boží“ zasmála se, a roztočila se. Trochu širší sukně se roztočila dokola a já jí jen s úsměvem pozorovala. „Pojď si někam sednout“ vybídla jsem jí, jelikož většina pohledů směřovala ke vchodu, jak lidé očekávali své známé. Neuniklo mi, že pár studentek FLoresty si mě prohlíží - s vyžehlenými vlasy a s šaty místo rajtek jsem vypadala doslova jako úplně jiný člověk, a tak možná uvažovali, kdo jsem, nebo jestli jsem to vážně já. Stella kývla, a blesku rychle nám našla místo k sezení u volného stolu. Seděly jsme v rohu místnosti – dál od vchodu se totiž sál ještě trochu rozšířil, a tak jsem seděla hezky v koutě, s výhledem na podium. Stella si sedla vedle mě a rozhlížela se kolem. „Kámo, jak tak tu Florestu sleduju, skoro lituju, že nemám chudý rodiče.“ Okomentovala, za což jsem jí rychle spražila pohledem. Moc dobře věděla, že bych svojí situaci – i přes Florestu, Asii a všechno kolem – ihned vyměnila za její. Měla dva milující rodiče, což bylo něco, za co bych dala cokoliv. Sklopila oči. „Víš že to tak nemyslím.. jen mě trochu mrzí že nemůžu Florestu studovat s tebou, to je všechno. Trenérka ve stáji toho neumí dost, aby mě s Marlenkou dostala tak vysoko, jak budeš za chvilku s Asií ty. Nežárlím, jen si myslím že má Marlenka lepší potenciál, než kůň na úrovni Z.“ povzdechla si, a pohlédla do sálu. „Jezdím od osmi let, to je polovina mýho života, a umím tak způlky tolik, co Bloodye, která nastoupila před dvěma lety.“
Viděla jsem jí v očích vzpouru, žralo jí to a já to chápala. Na druhou stranu bych dala cokoliv za její život, i kdyby do něj nepatřili Hnědáček a Marlenka. Nepamatovala jsem si, jaké to je, když člověka stiskne v náručí milující matka, když mu jeho otec řekne, že je na něj hrdý, až do Floresty jsem ani nevěděla, co to znamená vracet se domů. „Víš,“ začala jsem, „Na Florestu jsou přijaté holky se šrámy z minulosti, téměř všechny. Bloodye rodiče vytrhli z Kanady sem, z jejího milovaného domova do tohohle zapadákova, kde si popletli parlament s prasečincem. Bloodye je hrdá, vzpurná, a tohle jí tenkrát muselo docela sebrat. Noemi, ta zrzka, té se v šesti letech rozvedli rodiče, do péče jí dostal táta, a ten na ní skoro neměl čas. A víš přece, jak to bylo se mnou“ Dořekla jsem poslední větu, s trochu zvláštním hlasem. „Floresta není jezdecká akademie, Floresta je druhá šance nalézt domov pro ty, kteří ho nemají, nebo z nějakých důvodů mít nemohou. Ty ho máš, a lepší než kdokoliv jiný koho znám, tak si toho važ.“ Vychrlila jsem ze sebe najednou, hlas se mi třásl, a po dořeknutí poslední věty se mi do očí nahrnuly slzy. Za poslední půlrok jsem se naučila na mámu nemyslet, ale přesto ve mně tahle přes deset let stará rána pořád příliš vřela. „Promiň“ omluvila jsem se blondýnce, vstala, odběhla od stolu, a vycupitala ze sálu. Našla jsem nejbližší toalety, zalezla na ně a pohlédla na sebe do zrcadla. Tužka byla trochu rozmazaná, takže jsem teď měla černé stíny pod očima a vypadala jsem jak z filmu Mrtvá nevěsta. Při té představy jsem se i přes slzy zasmála, sáhla do psaníčka, a začala si upravovat líčení – ještě, že jsem s sebou měla odličovací tamponky a veškeré líčení  Najednou vrzly dveře. „Promiň“ uslyšela jsem pípnout Stellu a jen jsem se na ní usmála do zrcadla. „To je dobrý. Já jen… Chtěla bych vědět jaký to je, když tě obejme někdo, kdo tě má opravdu rád.“ Usmála jsem se na ní, a blondýnka ke mně přistoupila, otočila si mě čelem k sobě, odhrnula vlasy, aby mi je nepocuchala, a objala mě. „Asi takové“ mrkla na mě, když mě pustila, a já se usmála. Doopravdy, i očima. „Mimoto, máš šanci jednou dát nějakému dítěti to, co tobě máma nedala. Milující rodinu a láskyplný domov. S koňmi, samozřejmě. Ale k tomu!“ zvýšila hlas, a já už tušila, co přijde. „Si musíš nejdřív najít chlapa. A kde je největší šance potkat pohledného, zodpovědného, starostlivého a společenského chlapa?“ „Na jezdeckém galavečeru“ dořekla jsem za ní otráveně, ale musela jsem se zase hned zasmát. „Díky Stell“ usmála jsem se na ní, a blondýnka na mě jen mrkla. „Víš že nemám ráda když jsi smutná. Kor na galavečeru“ usmála se, já přikývla, zhluboka se nadechla a upravila si linky. „Ukaž se mi! Jako nová“ zhodnotila mě blondýnka, usmála se na mě a vyvedla mě zpátky do sálu. Cítila jsem, že mám ještě trochu rudé oči, a tak jsem byla nervózní z toho, že bych se tam měla vrátit – co když někdo zaregistroval, že jsem ubrečená běžela ven? Teda pokud na těch čtrnácti centimetrových podpatcích jde běžet. Stella to vycítila, a svým malíčkem mě vzala za ten můj. Šly jsme tak blízko u sebe, že to bylo sotva postřehnutelné, pro mě šlo ale o obrovskou duševní i psychickou oporu. S hlavou hrdě vztyčenou jsem se tak vrátila do sálu, a vklouzla zpátky k našemu stolu. Sotva jsme se usadili, přišel k nám nějaký kluk. Mohlo mu být tak stejně jako nám, a mě přišel nějak povědomý. Ale žádný div, dnes tu byli všichni, co se dnes zúčastnili i honu, i když třeba jako diváci, tak jsem ho tam dost možná někde zahlédla. „Zdravím dámy. Sedíte tu samy?“ zeptal se, a Stella na mě hodila pohled, který měl znamenat asi něco jako Játiříkalaženatebeklucipoletí. Já jen zvedla oči v sloup a otočila se na toho kluka. „Jistě, klidně si přisedni.“ „Spíše přisedneme.. Jsem Martin, doprovod Joanie z Floresty, asi jí znáte. Studujete tam přeci taky, ne?“ Jakmile řekl, že dělá doprovod Joanie, hodila jsem po Stelle vítězoslavný pohled Játitoříkala .. vypadalo to asi jako když se Děd vševěd někoho snaží setřít pouhým pohledem Pak jsem se otočila zase na něj. „Já ano, jsem Kitty, a tohle je zase můj doprovod – Stella.“ Blondýnka se na něj usmála, ale zdaleka ne tak zářivě, jako když si při jeho příchodu myslela, že by to mohl být můj budoucí manžel. „A kde máš Joanie?“ zeptala jsem se ho, když zrovna se ve dveřích tmavovláska objevila. Měla na sobě slušivé, kratší červené šaty, s černými detaily. Zatímco Martin se otočil a sledoval svojí přicházející krásku, Stella se ke mně naklonila. „Stejně nám to sluší víc“ zašeptala mi do ucha a já stěží zadržovala smích. Tohle bude tvrdit po zbytek večera, i kdyby se tu objevily Emma Watson, Lana del Rey a Jenifer Lawrence v těch nejnádhernějších šatech. „Ahoj Kitty“ pozdravila Joanie, a trochu zaraženě se podívala na Stellu. „Ahoj, já jsem Stella. Joanie?“ zeptala se blondýnka, a já byla ráda, že se chová slušně Dovedla lidi na první dojem vyděsit. Nalily jsme si se Stellou trochu vody a já se musely napít, nervozitou ze všech těch lidí kolem mi docela vyschlo v krku. Byla jsem šťastná, že tu máme jen vodu, cokoliv jiného, sladšího, nebo bublinkovitějšího, bych asi velice brzy vyvrhla zase ven – Stella tenhle problém očividně neměla, jednohubky z ozdobeného tácku do sebe házela jednu za druhou a já přemýšlela jak to, že pořád tolik jí a přitom vypadá pořád tak dobře. Stella nebyla tak vychrtlá jako já, měla zdravou postavu, ploché břicho, hezké, dlouhé nohy, ale zároveň měla i trochu ženské tvary, prostě holka jak má být. To jen já jsem byla naprosto vychrtlá. Za poslední roky jsem trochu nabrala, nebylo tomu tak dávno co si o mě lidé mysleli, že jsem anorektička. Musela jsem kvůli tomu dokonce chodit za psychologem který usoudil, že se tím trestám za to, že ode mě máma odešla, že si nepřipadám dost dobrá a tak si myslím, že musím hubnout a nejíst. Fakt, že jím naprosto normálně, možná dokonce víc než bych měla, naprosto ignoroval.
Zazněly táhlé tóny orchestru, a lidé, postávající kolem barů, se usadili na svá místa. Asi minutku bylo dlouhé ticho, jen z podia se ozývala směsice tónů jak hudebníci zkoušeli, jestli se jim nerozladily nástroje. Postupně se v celém sále pozhasínalo, a na oponu nad pódiem zamířily dva reflektory. Opona se rozhrnula, a nám se naskytl pohled na prostorné pódium, orchestr a pohlednou blondýnku v krásných, bílých šatech. Orchestr začal hrát, a blondýnka začala zpívat Ave Maria. Jako obykle při podobných písních mi běhal mráz po zádech, ať už nad atmosférou, která v místnosti vznikla, nebo údivem nad tím, jak čistě to drobná blondýnka vyzpívá. V celém sále, kde se ještě před chvilkou ozývalo spoustu šumu a ruchu, nebylo krom jejího zpěvu slyšet absolutně nic. Ani zakašlání, nebo třeba jen poposunutí židle. Dokonce i Stella byla ticho, a to bylo co říct Dovedla jsem si představit, že má v hlavě tři tucty poznámek, které na mě vychrlí, jakmile hudba skončí, minimálně během potlesku. Teď jsme ale jen obě tiše seděly a v údivu naslouchaly tónům hudby. Neuniklo mi ale, že Stella zpěvačku sleduje možná až moc pečlivě – snad se snažila přijít na to, jestli nezpívá na playback A já se nedivila, představa, že je někdo schopný Ave Maria zazpívat takhle čistě, byla tak trochu neuvěřitelná. Hlas blondýnky pak na chvíli utichl a sálem se neslo houslové sólo. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ty tóny, tu atmosféru, to všechno. Pak začala opět zpívat blondýnka a bylo úplně jedno, že nikdo slovům nerozumí, vše co bylo potřeba, vyjadřovala melodie. Píseň skončila, a jak se lidi v sále postupně dostávali z fascinovaného tranzu, začínali tleskat. Náš stůl se k nim přidal, a Stella se na mě trochu káravě podívala – byla jsem pravidelný návštěvník divadla, a tlaskání jsem měla tak natrénované, že i bez jakékoliv snahy z mé strany bylo krásně znělé a hlasité Stellu to pokaždé vytáčelo.
Bouřlivý potlesk ještě dozníval, když na podium vystoupila Sue, a Niora s Tomem – v ten moment potlesk opět zesílil. Všichni tři byli hezky nastrojení, samozřejmě Sue měla jako už starší dáma přes šaty ještě svetřík, Tom byl v obleku a Niora? Měla na sobě šedé metalické upunté šaty až k zemi, vlasy svázané do drdolu a … Seklo jí to Dokonce i Stella tiše zahvízdla, díkybohu její projev v potlesku zanikl. Široce jsem se usmála a na blondýnku po mém boku se otočila. „Kočka, co?“ „No to docela… Sluší jí to už skoro tak jako nám.“ Uznala Stella a já se rozesmála, tohle už od ní byl sakra kompliment Potlesk pozvolna utichl, a slova se chopila Niora. Na tváři měla široký úsměv, a člověk se nemohl divit. Tohle všechno byla hlavně její zásluha, její dílo. Mohla na ně být právem hrdá  A nemyslím galavečer a hon, ale studentky, fakt, že dneska jely jak jely, že je Floresta dostatečně precizní, abychom si mohli dovolit pronajmout na jezdecký galavečer zámek.
„dobrý večer, dámy a pánové, hosté, studentky“ Začala Niora, a já se cítila trochu jako VIP, že patřím mezi studentky „Vítejte na dnešním galavečeru k ukončení jezdecké sezony 2013.“ Ozval se jásavý potlesk. „děkuji vám všem, že jste sem dnes přišli ocenit celoroční práci našich studentek a někteří se také účastnili dnešního Honu.“ Usmála se a předala mikrofon Sue. „Dnes večer jsme se tu sešly, abychom ocenily celoroční snažení našich pilných jezdkyň, které celý rok pracovali, soutěžili, prožívali pády i vítězství.“ Většina studentek, které byly na Florestě už nějakou tu chvilku a věděli o Nadvandiném pádu, se po ní při slově „pády“ podívaly, zatímco ona se snažila zachovat poker face „ano, ale nejen samotné studentky reprezentovaly letos Florestu, nemůžeme opomenout ani perfektní výsledky Nathana, Connora, Niory a také mé maličkosti.“ Převzal slovo Tom, a v sálem se rozlehl smích. „dovolte nám proto vyhlásit nejlepší jezdkyně této sezony.“ Přebrala si mikrofon Niora, a sálem se rozlehlo tiché napětí. „Za účast v reprezentaci v této sezóně si čestné ocenění zaslouží Maki s Lady“začala Niora, a reflektor vyhledal v sále mojí kamarádku. Neušlo mi, že v židli sedí poněkud zařezaně, očividně jí tohle ocenění překvapilo. Zazubila jsem se, a začala potlesk, ke kterému se postupně přidal i zbytek sálu. To už se Maki vzpamatovala, zvedla se a na plátně za podiem se začaly promítat všelijaké její fotky s Lady, dokonce se objevily i nějaká videa. Mělo to v sobě zvláštní atmosféru, ze které mi začal běhat mráz po zádech. „Na třetím místě se pak umístila Kitty s Asií.“ Pokračovala Niora, a ve mně hrklo. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, že nejde o omyl, ale že mám vážně cenu za účast v sezóně. Jistě, závodily jsme, ale skoro jenom na místních závodech, mimo jsme vyjely jen jednou, a to na jízdu, která byla pro všechny holky z Floresty povinná. „Tak tohle nepochopím“ zamumlala jsem si, zvedla se, psaníčko nechala na stole a obešla sál, abych se dostala ke stolkům na podiu. Za ním už se promítala MÁ videa.. Postřehla jsem, že první byly ústřižky z parkuru, moje první závody s Asií. Tenkrát šlo o veřejný trénink Floresty, a byly to ani ne dva týdny, co jsem splnila licenci, takže ani ne měsíc, co jsme s Asií prvně skákaly… A vyhrály jsme v parkuru. Připadalo mi docela humorné, že jsem s drezurním koněm, se kterým jsem se na trénincích před závody věnovala hlavně drezuře, jsem vyhrála parkur a Kari, která na tom jezdecky byla podobně jako já, a měla parkurového koně a před závody najeto víc parkurů, dopadla líp v drezuře. Světlo stála mířilo na mě a já litovala, že nemám vlasy přes to rameno, které mám blíž k divákům, alespoň bych se za ně mohla schovat. Se sklopeným pohledem jsem si chytilasukni, abych si na ní na schodech nešlápla, a naušlo mi, že na plátně už se přehrávaly úseky z drezurky. Cestou k Nioře jsem se neubránila a na záznam se na vteřinku podívala. Došlo mi, že to jak jsem jezdila tenkrát nebyl nic v porovnání s tím, co s Asií dovedeme teď. Jsme sehrané, já vím co od ní čekat a vím jak na to reagovat. Zlepšil se mi celkový výraz sedu a pomůcky, takže naše jízdy vyhlíží přirozeněji – občas jsem se od některé z holek nechala při jízdě natočit na mobil, abych viděla, jaké dělám chyby. Otočila jsem se zpátky na Nioru, která se na mě usmívala a v rukou držela cenu, do níž bylo vyryté mé jméno, ocenění „3. Místo jezdkyně sezony 2013“ a hlavně Asiin kukuč. V ten moment mi to došlo. Uvědomila jsem si, kam jsem se za ten tři čtvrtě rok dokázala dostat, kam jsem se propracovala a že jsem získala mezi Floresťankami čestné místo. Začaly mě zalívat vlny adrenalinu – nebo to bylo taky štěstí v citelné podobě, každopádně se mi z toho naježily všechny chlupy na těle Podala jsem Nioře ruku, ta se na mě usmála a pogratulovala mi. „Děkuju mockrát“ zeširoka jsem se na ní usmála a blondýnka pokývla hlavou. Převzala jsem cenu a kytičku, a ještě jednou pohlédla na Asiin kukuč. Zařadila jsem se vedle Maki, která se na mě culila, a neodolala jsem pokušení naposled se otočit za podium, než vyhlásí další místo a objeví se videa zase někoho jiného. Co jsem tam spatřila mi vyrazilo dech. Byla to fotka ještě z dnešního honu. Šlo o tu poslední překážku, a tu širší, kterou fotila ona neznámá holka na Stellin foťák. Byla jsem na ní já s Asií, a po našem pravém boku i Stella s Marlenkou. Okamžik byl nádherně zachycený, kobylky zrovna ve skoku, nožky před sebou, ouška našpicovaná kupředu, a my se Stellou, obě vysmáté od ucha k uchu jsme si užívaly poslední okamžiky honu. Nechápala jsem, jak jim Stella stihla tu fotku dát – a hlavně jak VĚDĚLA, že by se jim hodila? Fotka prezentaci nádherně zakončovala, ale… jak??
„na druhém místě skončila Nadvandy s Valhallou, které patří zároveň velké uznání za překonávání zdravotních obtíží.“ Pokračovala Niora a já viděla, jak Nadvandy začala tleskat. Teprve za moment jí došlo, že je asi něco špatně, a že se vlastně říkalo její jméno. Na jejím obličeji byl ten okamžik jasně vidět, a já se tomu zasmála. Ell jí ze strany s několika slovy, které jsem neměla šanci slyšet postrčila, a Nadvandy se pomalu zvedla a kráčela na podium. Na sobě měla úchvatné černé krajkové šaty s krémovou podloží, a z vlasů nádherný, ale docela složitý drdol. Ten jí musela dělat Ell, sama by to rozhodně nezvládla.
Jí cenu předal Tom a já si nemohla nevšimnout, že má ve tváři pořád ještě šok. Za námi se rozjela videa ze závodů a jedna fotka z dnešního nástupu před Hubertem, jako pravá liška. Nadvandy se postavila k nám dvěma a my už čekaly na vyhlášení poslední, nejlepší jezdkyně této sezony. Výsledek teda nepřekvapil asi nikoho, ale o to větší uznání si Bloodye zasloužila  Vystoupila na podium jako jediná docela v klidu, převzala si od Niory cenu, gratulaci a kytku, a stoupla si na konec řady. Pohlédla jsem mezi diváky, ale jak na nás svítily reflektory, bylo jen velmi špatně něco vidět. „Prosím potlesk pro nejlepší jezdkyně této sezony!“ zvolala Niora, my jsme se všechny čtyři uklonily, a pak postupně odkráčely z podia zpátky ke stolům. Cítila jsem, jak jsem rudá jak rajče, rozhodně jsem neměla v plánu lézt tenhle večer, před zraky tolika lidí, na podium Stella se na mě už zdálky vítězoslavně usmívala, vypadala že z toho má pomalu větší radost než já Ale v momentě, kdy jsem zasedla, místo toho aby mi blahopřála k ceně, zazubila se a pochválila sama sebe. „Pěknej konec prezentace, co? Já viděla jaks na tu fotku zírala“ smála se hrdě od ucha k uchu a já se rozesmála. „No to docela.. Tu fotku mi MUSÍŠ poslat“ „Dárek k vánocům“ připomněla mi Stella a já pokývala hlavou. „A jo vlastně. To bych měla vymyslet něco pro tebe“ odfrkla jsem si, a začala si prohlížet broušenou cenu. Byla jednoduše – nádherná. Asie byla zachycená naprosto přesně, dokonce i v očích měla tu samou jiskru jako jindy. Konečky prstů jsem pohladila cenu na místě, kde měla kobylka hlavu. V ten moment jsem si všimla, že se přes Asii objevila dorbná šmouha – na podiu jsem se samým stresem začala docela potit, a jak jsem držela v rukou kytku a cenu, měla jsem dlaně docela zpocené, a tak jsem Asii trochu umatlala. Vytáhla jsem z psaníčka látkový kapesníček a kobylku si vyleštila. Stella si cenu jen mlčky obdivně prohlížela, když na podium znovu vystoupila pěvkyně, a začala píseň Memories. Měla jsem dojem, že je z muzikálu Kočky, ale jistá jsem si nebyla. Hudba už nebyla až tak vznešená, stejně ale navozovala slavnostní atmosféru, a já cítila, jak mi buší srdce. To byl sice ještě zbytkáč z podia, ale píseň ho ještě prodlužovala. Vyvolávala ve mně takové návaly emocí, jaké jsem jen tak nepociťovala. Před očima jsem pořád viděla ta videa ze závodů a přemýšlela jsem, jak jsem se za ten půlrok zlepšila. V duchu jsem se tetelila radostí, ale padala na mě zvláštní nostalgie a já musela docela zhluboka dýchat, abych to všechno dokázala vstřebat.
Píseň skončila, a původně slavnostní, vážná a tak nějak vznešená nálada se proměnila ve sborový výbuch smíchu. Ale bayste pochopili proč – zkoušeli jste si někdy představit kombinaci Koblížka z pohádky O Koblížkovi, anglického gentlemana a Poirota, to vše v jednom? Jestli ne, tak si to představte, dejte tomu blonďatý drdol, jezdecké vojenské rajtky a tak nějak vypadala naše Niora.Vypané břicho se jí natřásalo, jak se smála té situaci, a když se vedle ní objevil pan Liwrey, pro změnu vystylovaný jak kombinace Poirota s panem Tau, opět ve vojenských rajtkách, rozesmála se tak, že jí začal padat knírek. Musela si ho přidržovat, a jak ho zpátky přidělávala, dělala grimasy v obličeji, což diváky, pana Liwreye, a ve výsledku i Nioru, rozesmívalo ještě víc. Panu Liwreyovi se sice nemělo co natřásat, přesto pohled na dva dospělé, s kloboukem, knírkem a ve vojenských rajtkách, jak se telí jeden druhému… Jestli můžu přejít do angličtiny, It made my day Se Stellou jsme se tam vzadu lámaly smíchy, tak moc, že místo smíchu jsme jen vydávaly tiché, neurčité výdechy a mlátili jsme sebou jak retardovaný tuleňové.. Niora chvilka pomalu, zhluboka, stále s pusou do širokého úsměvu dýchala, pak vzala do ruky mikrofon a užuž se nadechovala že začne mluvit, když se znovu rozesmála, a útržek jejího smícho zazněl do zapnutého mikrofonu, než otočila hlavu a snažila se uklidnit, ačkoliv bylo vidět, jak se smíchy celá třese. Sál znovu vypukl v hurónský smích, a Stella, jakmile mohla mluvit, mi pošeptala „Bejt to ta vychovatelka od vás z domova tak si ten knírek ani nemusí nalepovat…“ Vyprskla jsem smíchy, a uvědomila si, že Stella má pravdu Bůhví, jak dlouho tyhle výbuchy pokračovaly, ale nakonec se Niora uklidnila, vzala do ruky mikrofon a začala mluvit, ačkoliv pusu měla pořád široce roztaženou do úsměvu. Mě ta moje už od smíchu začala bolet, ale pokusila jsem se přestat smát, ačkoliv mi to moc nešlo – se rty stisknutými k sobě jsem tak poskakovala na židli, jak jsem se snažila zadržovat smích – jak jsem se jednou rozesmála, bylo těžké přestat „No to je dost, že jste si konečně jako správné dámy vzaly sukně“ pohlédla na nás Niora a pokusila se navodit přísný pohled. Zpoza vysokého cylindru a knírku působila … no Pak se opět usmála tím jejím úsměvem, a přivolala k sobě na podium Letošní lišku, Nadvandy. Nadvandy se stále ještě trochu smála, a s pohledem upřeným na orchestr vystoupala schůdky. „je třeba ocenit nelehkou práci, kterou liška každoročně má. Ať už je to s přípravou samotné trasy, nebo s vedením celého lotu jezdců. Nad se tohoto úkonu zhostila však na výbornou a připravila nám nádherný Hon. Děkujeme.“ Vyjádřila se Nia, a Nadvandy začínala rudnout. Usmála jsem se, ocenění jí náleželo po právu, hon jsem si naprosto užila a trasa byla výborná. Tleskala jsem proto jako divá, když Nadvandy gratulovali. Niora se jí pak pokusila obejmout, ale přes ten pupek to šlo sakra těžko Zasmála jsem se, a to už k Nadvandy přispěchala jakási dívčina a trofej jí brala… „Já chci taky!“ zakňučela Stella a já jí sjela naoko káravým pohledem. „Nyní nastal čas, abychom vyhlásili Královnu honu!“ zvolala slavnostně Niora, a při slově Královna se pan Liwrey napřímil, zasalutoval a jak se rychle narovnal, knírek se mu svezl na bradu… To nás se Stellou znovu rozesmálo, nicméně napětí v sále brzy udělalo své a my opět zvážněly. „dámy a pánové, dovolte mi vyhlásit absolutní vítězku letošního, již čtvrtého, honu na lišku, kterou se stává…“ prodloužila to napětí ještě Niora, když to Nad nevydržela a vypískla „ELL!“
Spustila se ohromný potlesk a světla se namířila na novopečenou královnu. Bylo vidět, jak Ell strnula. Koho by tohle nerozrušilo  Blondýnka vzala korunku ze svých vlasů, a odhodila jí jentak ledabyla na stůl. Nojo, kam se hrabe nějaká bižuterie na korunku z listí Zvedla se, a pak už s celkem klidným výrazem odkráčela na podium. Nadvandy vypadala že je z toho víc rozrušená než Ell Zasmála jsem se tomu, ale dál tleskala. Ell si to zasloužila, s Dariem za tu dobu co byla zase na Florestě odvedla pořádný kus práce a to na Honu přineslo své ovoce. Napadlo mě, že jak vyměnila svojí korunku za tu z větviček, je to jakoby se z princezny stala královna. Objala se s Niorou, podala ruku panu Liwreymu, a pak samozřejmě nadšené objetí – nebo spíše sevření – od Nad. To už k ní ale přistoupila Niora, a na její elegantní, ale jednoduchý účes, posadila korunku z větviček, červených bobulí a šípků. Ell to moc slušelo, vypadala jako víla  Potlesk pořád neutichal, ani když si Ell přebrala trofej a kytičku. Teprve když jí Niora předala mikrofon, sál se postupně utišil a nechal jí prostor promluvit. „Jsem neuvěřitelně šťastná a je mi ctí, že se příští rok mohu zúčastnit slavnostního honu jako liška.“ Začala, a o pravdivosti jejích slov svědčil široký úsměv na tváři. „A pro vás mám jednu radu. Začněte tvrdě trénovat, protože já s Dariem jsem nepolapitelná“ dodala pak s ďábelskou jiskrou v oku, a všichni v sále se zasmáli. Hlavně Floresťanky, přeci jenom Darius je docela rychlík Ell se ještě jednou široce usmála a bylo vidět, jak si vychutnává potlesk. Stála tam ve světle reflektorů, které odrážely její blonďaté vlasy, a jak byla perfektně upravená – a ještě k tomu v nádherných šatech – vypadala naprosto dokonale, a mě bodnul osten žárlivosti Stella to zřejmě postřehla, protože se ke mně znovu naklonila a zašeptala „Stejně vypadáme líp.“ To mě rozesmálo, otočila jsem se na blonďatou kamarádku, která na mě jen vesele mrkla, a tleskala dál. Ell se naposledy uklonila, a sestoupila z podia dolu.
Všichni jsme čekali, že Niora nějak celé vyhlašování zakončí a bude volný program… Omyl. „Některé naše studentky již dospěly do takového bodu, kdy jim v klidu mohu předat tu čest být na příštím honu na lišku Masterem, zvláště jedna konkrétní“ začala, a většina Floresťanek kulila oči… Trochu výkyv z programu, ne? Niora se teď na chvilku odmlčela a loupla po nás pohledem, aby prodloužila napětí.
„Svou neobyčejně mistrovskou jízdou si tuto čest vysloužila Bloodye.“dokončila nakonec, a reflektory si v davu už podruhé za dnešní večer našly brunetku, která teď vypadala, jakoby jí právě někdo řekl, že Dekameron je původem jednorožec… Jakoby absolutně nechápala, co se to tu děje, a považovala to za jakýsi nepovedený aprílový žertík Stella se ke mně naklonila a situaci mi do ucha komentovala. „Realization in three, two, one..“ Nevím jak to udělala, ale přesně podle její odpočítávání se Blood zvedla, zhluboka se nadechla, vydechla, a za hlasitého potlesku a jásotu všech vedoucích (Jake přidal vítězoslavné písknutí na prsty) se vydala na podium. Tam jí už čekala Niora, které se ve tváři zračil nejen ten její úsměv „Tojsemtězasejednoudostala 3“ale i hrdost, byla vidět že je na Bloodye pyšná. A bylo to po právu  Tleskali jsme všichni jako diví a Niora se jen zazubila do mikrofonu „Moc nejásejte, stejně se mě nezbavíte.. příští rok nastupuju jako Vrchní lovčí“ Všichni jsme se tomu, že bychom se měli Niory zbavit, zasmáli. Bloodye celá rozklepaá převzala cenu, a pak se ještě otočila do davu diváků. Vypadala šťastně, ale zároveň zaraženě a překvapeně. I když tomu se člověk nemohl divit. Uklonila se, a s trofejí a kytkou se vydala po schůdcích zpátky dolu. Snad to bylo z toho, jak se jí klepaly nohy, ale málem cestou ze schodů slítla. To už Stella netrpělivě vyčkávala do přestávky, a mlsně sledovala bar s jídlem opodál. (Jednohubky z našeho stolu už zmizely… Hádejte čí to byla práce? Napovím vám, já, Joanie ani Martin jsme se jich ani nedotkli) Niora si ještě jednou vzala mikrofon, a přišla ještě jedna „Rána do zad.“
"Rozhodla jsem se ještě předat cenu čestného uznání, protože této slečně unikla královna skutečně jen o vlas.. Kitty, pojď prosím rovněž za námi." Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale chvilku jsem tam jen tak seděla, a mrkala. Pak přišlo štípnutí. Nic. Silnější štípnutí. Pořád nic. V ten moment jsem úplně cítila, jak mi po mozku běhá nápis „Loading…“ jak jsem se s touhle větou vypořádávala. Teprve potom mi to došlo. „Wait, WAT?“ vypískla jsem, a můj… no… lehce nespolečenský projev díkybohu zaniknul v potlesku Zvlášť Stella vedle mě jásala obzvlášť bouřlivě, a jelikož jsem pořád seděla, tak nějak zaskočená tím, co se to děje, strčila do mě. „Dělej, ať může bejt pauza a já můžu jít jíst“ Ale zazubila se, a já jí věnovala jeden káravý pohled Zvedla jsem se a na nohou, které byly jako z rosolu, jsem odkráčela k podiu. Schod za schodem jsem se modlila, ať sebou neseknu, protože mi vzrušením začalo hučet v uších a motala se mi hlava. Jakoby všechno probíhalo ve snu. Niora ke mně přistoupila a začala na mě mluvit, a já jen sotva zvládala vnímat, co říká, jak jsem byla rozrušená. Pogratulovala mi a já se pokusila nevnímat adrenalin, který mi projížděl tělem. Převzala jsem kytku i trofej, a Niora se mě pokusila obejmout. Zdůrazňuji – pokusila. Nechápu, jak to holky přede mnou dokázaly, snad že byli na nižších botkách a více se tak k Nioře nahnuly, ale obejmout blondýnku s takhle vycpaným pupkem se ukázalo jako nemožné. Chvilku jsme se snažily dostat se do takové pozice, abychomto dokázaly, ale po asi dvaceti vteřinách snažení a smíchu jsme si nakonec jen s úsměvem podaly ruce. Uklonila jsem se, a to už orchestr za mnou začal emně vyhrávat jakousi víteznou ódu. Sestoupila jsem ze schodů, a mířila ke Stelle, která pořád nadšeně tleskala. Jakmile jsem došla blíž, slyšela jsem i její největší ocenění – zpívala mi We are the champions přímo do ucha Jen jsem se na ní trochu nervózně zazubila, trofej i kytku přidala k trofeji s Asií a snažila se rozdýchat to, co se právě stalo. „Prosím potlesk pro Lišku podšitou – nadvandy, letošní královnu honu Ell, budoucího Mastera Bloodye a čestně uznanou Kitty“ hlásala Niora z podia, a mě při vyslovení mého jména přejel mráz po zádech, ne ale strachem, nýbrž vzrušením. Bylo to neuvěřitelné.
Na chviličku jsem zavřela oči a pomalu to všechno rozdýchávala. Jakmile jsem je otevřela, uviděla jsem Stellu, jak si trofeje prohlíží. Tušila jsem, že omrzí, že s marlenkou nic podobného nezískala. „Jsou krásný“ špitla blondýnka, a já přikývla. „Musíš jich mít na pokoji už spoustu…“ „Ani ne. Většinu z akcí na Florestě, což jsou spíš poděkování za účast“ usmála jsem se ve snaze kamarádku povzbudit. Stella vrátila trofej na místo, a otočila se na mě. „A nesmutni … pořád máš mnohem víc výher ze závodů, vem si ty stužky co máš ze závodů s Hnědáčkem“ připomněla jsem Stelle výzdobu jejího pokoje, kde dominantou jedné stěny byla velká korková nástěnka se zapíchanými stužkami, nad ní se pak přes celou zeď táhla polička s poháry, medailemi a fotkami ze závodů. Za těch osm let co ho Stella jezdila toho zvládli nasbírat opravdu hodně. Blondýnka se pousmála. „To je fakt...“ usmála se na mě, a já v jejích očích viděla omluvu za její dnešní chování. Jen jsem jí lehce objala, a povzbudivě na ní mrkla.
„A teď ta zábavná část“ promluvila znovu Niora, a v očích jí hrály jiskřičky. „Na řadě jsou tresty z dnešního honu. Takže prosím aby nastoupili k výkonu trestu: Luke, Sam a Jake, Bloodye, Noemi a Clair, Laila, Eliz, Maki, Joanie, a Kitty.“ Stella vedle mě zatleskala, fakt že si budu muset odpykat trest se jí evidentně líbil Zvedla jsem se a odkráčela na podium – dnes už potřetí. No, s mým plánem moc se neukazovat se to nějak neshodovalo Nastoupili jsme si do řady a Niora k sobě volala jednotlivé jezdce, případně skupinky. „Luke, Sam a Jake“ přivolala si k sobě kluky z westernu a já si uvědomila, jak si je Stella mlsně prohlíží. Určitě uvažuje, jestli nějakej z nich není ještě nezadanej… V duchu jsem zvedla oči v sloup a neubránila se malému potřesení hlavou, ta holka byla šílená „Pokusili jste se ukradnout Masterovi přilbu. Jako trest vám ukládám vaše westernové klobouky, naplněné vodou.“ Ke klukům přistoupil Tom a opatrně jim je podal. Samozřejmě to kluci camrali všude možně, po zemi, po oblecích, po vlasech, a mě bylo jasný, že Stella už uvažuje, jestli se pak někam nepůjdou převléknout do suchýho… Pak mi pohled sjel na podlahu na podiu. Čůrky vody, větvičky… no, uklízečka z nás mít radost nebude.
„Bloodye, Noemi a Clair“ vyzvala Niora další trojici provinilců, a holky se posunuly před ředitelku. Vypadaly všechny docela ustrašeně, přece jenom znaly Niořiny nápady „Předjetí mastera“ zahlásila Niora, a já bych byla přísahala, že jsem v jejím tónu zaslechla zuřivé zavrčení „Za trest musí následující hodinu chodit přivázané k sobě“ vyřkla verdikt, a podala holkám dva kusy provazu, dostatečně dlouhé ke svázání dvou zápěstí. Bloodye vykulila oči a já se začínala děsit, co je připraveného pro mě Zatímco holky se domlouvaly, kdo bude uprostřed, a začaly bojovat s uzly tak, aby si kompletně neodkrvily ruce, Tom odněkud zezadu přinesl necky s vodou. Všimla jsem si, že na jejich hladině plavou dvě jablka. Já, Maki, Joanie, Laila i Eliz, které jsme ještě čekaly na výkon trestu, jsme na sucho polkly. S upraveným účesem se do tohohle nikomu nijak zvlášť nechtělo. Niora si nás přeměřila pohledem a já se začala modlit, aby nešlo o mě. „Laila a Eliz!“ zvolala najednou Niuš a mě spadl kámen ze srdce. Zato obě holčiny vypadaly, že ze svého úkolu moc nadšené nejsou. „Nakrmily dříve sebe než své koně. Za trest musí pusou vyndat jablko z těchto necek“ přednesla Niora, a obě holky poklekly, aby se k vodě lépe dostaly. První šla na řadu Eliz, které se povedlo jablko vylovit poměrně rychle, i tak byla ale docela zamáčená a já si všimla, že se jí lehounce rozmazala řasenka. Oproti tomu Laila se svým úkolem bojovala, a zatímco se snažila jablko ulovit, naklonila jsem se k Maki. „Trochu se bojím co si vymyslela na nás.“ Blondýnka jenom přikývla a dál hypnotizovaně sledovala Lailu. Když i ona zvedla umáčenou hlavu a jablkem v puse, spustil se v sálu hřmotný potlesk a já se k němu s úsměvem připojila. Necky byly odneseny a Niora se otočila na Maki. Neušlo mi, že ředitelka má v ruce složený jakýsi pruh látky, či co to bylo. „Maki.“ Předvolala pak Niora mojí kamarádku a když k ní Maki přistoupila, dostala do ruky to cosi, co Niora držela. „Zašpinění slavnostního oděvu“ přednesla Niora, a Maki začala rozkládat bílý pruh, ze kterého se vyklubala šerpa. „Za trest musí následující hodinu chodit s touto šerpou.“ To už Maki šerpu rozložila a jak jsem stála za ní, nápis jsem bezvadně přečetla. Vyprskla jsem smíchy, stejně tak se ale rozesmál i zbytek sálu, když jim Maki ukázala šerpu s nápisem „Jsem prase.“ Niora se na Maki sladce usmívala, když kamarádka scházela ze schodů s šerpou přes šaty. „Joanie“ předvolala Niora poslední dívku, která stála na podiu se mnou. „O pauze nedala Bouři bederku.“ Zdůraznila Niora Joanino provinění, a otočila se za sebe, odkud přicházela Sue s čímsí, co vypadalo jako kombinace kožichu a spacáku do hor. „Za trest musí strávit následující tři čtvrtě hodinu v kabátu mé matky“ ozvala se Sue, a já už přemýšlela, čím jsem se asi provinila já. Podbiřnšík i nánosník jsem povolila, bederku jsem Asii dala, měla kamaše, botičky, gelovku, ráno dostala krmení, Mastera jsem nepředjela, žádný naschvál jsem nevyvedla… Ale to už se Niora otočila na mě, s tím jejím zlověstným blýskáním v očích, a ve mně zůstala jen malá dušička „A nakonec Kitty“ vychutnávala si svou poslední oběť Niora, a já udělala ten jeden krok, který stačil k překonání vzdálenosti mezi námi. „Nechala koně žrát za jízdy“ řekla Niora, a já se zamyslela. Žrát? Asie si k té trávě ani nečuchla… Teprve když Tom Nioře podal modřínovou větvičku, vzpomněla jsem si na větev, kterou si Asie po pauze utrhla. „Následující půlhodinu bude mít v puse modřínovou větévku, a nesmí tedy mluvit“ dořekla Niora a po větě „nesmí tedy mluvit“ se ozval výbuch smíchu z té části sálu, kde seděla Stella. Tohle pro ní byla ohromná výhra, dovedla jsem si představit že ma zavlíkne k prvnímu hezkýmu klukovi, kterej bude volnej a řekne že sice nemůžu mluvit, ale chtěla jsem si s ním zatancovat… a bude jí jedno, že o nic takového nestojím, já nebudu mít žádnou šanci to tomu klukovi vysvětlit Budu tak plně v její moci…
Pokusila jsem se zachovat poker face, ale šlo to docela těžko, zvlášť když mi Niora podala větvičku a já si jí strčila do pusy. „Pfipabám fi iako kužák“ (přeloženo do češtiny: Připadám si jako kuřák ) zašišlala jsem přes větvičku, ale Niora mě napomenula. „Žádné mluvení. Odpočet!“ zavolala, a na plátně za námi se objevilo odpočítávání na hodinách. Stiskla jsem větévku zuby a sešla schody dolu z podia a za Stellou. Tý se v očích blyštilo ještě víc jiskřiček než Nioře, a já se jí začínala bát Nemohla jsem ale mluvit, tak jsem jen lehce zakňučela, a Stella se ďábelsky rozesmála. Zalomila jsem ruce vzhůru v gestu: „Bože za co?!“ Když Niora ještě jednou poděkovala za účast na honu a na dnešním Gala, vyhlásila třiceti minutovu pauzu. „Tak jdeme se podívat na půl hoďky do zahrady?“ slyšela jsem Martina k Joanie. „Jo, aspoň mi nebude takový vedro…“vydechla černovláska a zvedla se. „Půjdeme s váma!“ vylítla Stella ze židle, a já na ní všemožně, aby mě Martin nezaznamenal, gestikulovala, že bychom jim asi měli nechat soukromí… Jenže blondýny jsou občas prostě blondýny Takže jsem jí nakonec prostě čpla za zápěstí a odvlékla k tomu baru s jídlem, po kterým tak mlsně pošilhávala před vyhlášením trestů. To zafungovalo, a Stella nakonec nabrala vlastní rychlost. Vzala si jeden z talířků, které tu byly připraveny a začala si nabírat všechno možný, co našla. Já jen stála opodál, ono s modřínovou větvičkou v puse se docela blbě jí Ne že bych to někdy zkoušela…
Najednou jsem si všimla u dveří shluku holek a mezi FLoresťankami byla ještě jedna, ačkoliv ne neznámá tvář. No jistě… Haper. Pousmála jsem se,pořádně jsem jí nepoznala, ona si mě snad ani nepamatovala - odešla, když jsem byla na Florestě tak.. Měsíc? Asi. Přesto já si jí pamatovala zcela skvěle. Často jsem jí na hale z tribuny pozorovala, jak jezdila svého grošáčka, hodně věcí jsem okoukala od ní, jen ona o tom asi neměla ani tušení. Mimoto se nesmazatelně nezapsala jen do valáškovy duše, ale do historie celé Floresty. Ačkoliv už na akademii nestudovala, stále byla FLoresťanka a vždycky bude. Patřila k oněm legendám, na které se jednoduše nezapomíná. Pozorovala jsem Bloodye, Maki a Nad s Ell, jak se s ní bouřlivě objímají a vypráví si zážitky. Všechny byly dojaté, včetně samotné Hap. A kdo by nebyl? Musel to pro ní být takový menší návrat domů 

Najednou jsem si všimla, jak Stella u baru zbystřila. A ne kvůli jídlu. To mohlo znamenat jediné… uviděla nějakého kluka, kterého považovala za vhodného kandidáta pro mě. Podívala jsem se jejím směrem… Mezi davem holek stál jeden jediný kluk, Connor. No to tak … Došlo mi, že je vhodný čas se vytratit, takže jsem využila Stelliné nepozornosti a proklouzla dveřmi, a přes balkon do zahrady.
Ovanul mě chladný zimní vzduch, přeci jenom už bylo jen pár stupňů nad nulou a jediné, co jsem měla od prsou nahoru, byly moje vlasy. Ale upřímně, i ty docela stačily, jak byly bohaté, docela mě hřály Zámecká zahrada byla nádherná… Nešlo o takovou tu klasickou, přezdobenou zahradu, kde byl každý keř na milimetr přesně zastřižený, s kytkami co k sobě musely odstínově bezvadně ladit a přitom to všechno obvykle působilo kýčovitě. Tady byla ale jen táhnoucí se linie nízkých keřů zastřižená do kulata, pak posekaný trávník a o kus dál takový malinkatý lesík, kde rostly jehličnany i listnáče, a vypadalo to, že zcela nahodile. Působilo to hezky přírodně a mě napadlo, skočit si do šatny pro tašku s botami – v trávě se přeci jenom chodilo na vysokých podpatcích docela blbě Zaplula jsem k aštně a ukázala paní za pultem lísteček, a rukama naznačila tašku. Postarší dáma na mě koukala docela vytřeštěně, přece jenom představte si, že za vámi přijde šestnáctiletá puberťačka a větvičkou v puse a začne divoce máchat rukama.. Nakonec jsme se ale domluvily, díkybohu. Takže jsem se přezula, podpatky schovala do tašky a tu ukryla hezk do jednoho z keříků – nechtělo se mi pak do šatny vracet – když budu zpátky do sálu spěchat, bude rychlejší přezout se tady a pak to vzít rovnou po vekovních schodech na balkon.
V pohodlných botkách jsem se vydala nízkou trávou – z vlasů jsem si vyndala jednu sponku z těch, co mi je držely na straně, a s ní jsem zafasádovala šaty tak, že držely nahoře a já si je necourala po zemi. Zalezla jsem si do zákrytu stromů a teprve tady jsem si připadala v bezpečí… Z toho ruchu a množství lidí mi nebylo úplně nejlíp, a v přírodě, u stromů jsem se cítila vždy … skvěle. Jakobych tak nějak zapadala… asi jsem prostě dřevo Zlehka jsem přejela po drsné kůře vysokého jehličnanu a zhluboka se nadechla jeho vůně. Stella mě touhle dobou už určitě hledá. Asi půl minuty bude nadávat, a pak se zaklá s prvním hezkým klukem, do kterýho nebude zavěšená holka… jak jí tak znám Ovanul mě studený vítr a já se trochu zatřásla zimou. Ale bylo mi báječně. Zavřela jsem oči a opřela se zády a kůru stromu. Třetí cena za účast na sezoně, čestné uznání za dnešní hon… Začínalo mi docházet, že jsem se do Floresty už skutečně začlenila. Jistě, patřila jsem ke služebně nejstarším členkám, ale nikdy mě nenapadlo, že k nejzkušenějším. Brávala jsem to tak,že ty lepší a zkušenější kvůli okolnostem musely odejít, a já se tak posouvala nahoru bez svého přičinění… Karin, Sharon, Ess… Nikdy mě nenapadlo, že bych si takovouhle pozici skutečně zasloužila. To byl důvod, proč mě víc vzalo četné ocenění z honu, než cena za reprezentaci za sezónu. Jistě, i ta mě překvapila a nevýslovně potěšila, ale čestné ocenění? Byl to pro mě takový důkaz, že jsem si tuhle pozici vážně zasloužila. Nešlo o něco, co prostě bylo třeba udělit, naopak. Jakoby mi tám vedení akademie dalo najevo „Ano, tohle chceme, jdeš správnou cestou a jsi v tom dobrá.“ Proto jsem na něj byla hrdá…
Celá šťastná jsem se usmála od ucha k uchu, skutečně jsem si zřejmě titul Floresťanka zasloužila. Začínala jsem dokonce věřit tomu, že zvládnu VAZ Samozřejmě, bude to stát hodně práce a tréninku, ale s Asií jsem to mohla zvládnout. Vyšla jsem z úkrytu stromů a mířila zpátky k zámku, přestávka už bude možná brzy končit, a já nechtěla dorazit pozdě. Přezula jsem se a igelitku si dala do šatny, když byl čas  Pak jsem vystoupila nahoru do sálu a první co jsem spatřila byla Stella, jak se o něčem baví s Connorem. Zřejmě jim oběma bylo fajn, a já se tedy rozhodla je nerušit a šla si sednout ke stolu. Většina stolů byly zasunuté více ke straně, ale náš stál u rohu, takže zůstal na svém místě a já ho nemusela hledat To už jsem si všimla, že na odpočítávání za podiem už uplynula půhodina.. pauza tedy brzy skončí, ale hlavně, já si můžu vyndat větvičku z pusy.
Za chvilku už ke mně zaplula i Stella. „Kdes byla?“ vyptávala se obezřetně, jakoby čekalas na ní něco chystám. „Utíkala před tebou“ „A cos tam prováděla, že máš kůru ve vlasech?“ ptala se dál Stella a z hnědých vlasů mi vytáhla kousíček kůry… Jejda „Ale nikde a nic“ odpověděla jsem tajuplně, což Stellu jenom nabudilo.. bavilo mě jí takhle provokovat. „A S KÝM??“ vyjekla když si všimla, že mám drobounké zbytky kůry i zezadu na šatech a že mám trošilinku pomuchlané šaty, jak jsem je měla sepnuté sponkou z vlasů. Tohle jí teda napnulo spolehlivě „Ono se to tváří cudně jak panenka Marie, a jak to člověk ztratí z očí tak tohle??“ Vypískla Stella, ačkoliv jí muselo být jasné že to není jak to vypadá .. ačkoliv to tak vážně vypadalo „Ale noták!“ protáhla jsem, protože mě nenapadalo nic na vlastní obranu To se ale ozvala elektrická kytara a na podium vstoupila Niora, už zase nalíčená, učesaná a převlečená. Dnes již naposled vás ruším, tentokráte již jen proto, abych vám popřála krásný zbytek Svatohubertské zábavy a popřála vám pěknou - VOLNOU - zábavu." Usmála se do mikrofonu, a za ní už začala hrát jedna místní kapela. Se Stellou jsme se po sobě jen podívaly, a už jsme si to valily na parket Přes léto, které jsem strávila z valné části u ní, mě naučila některé společenské tance, s tím, že já se učila pánské kroky. A když na podiu začali vyhrávat chachu, neodolaly jsme, já si teda zula svoje vysoké botky, protože v těch by to šlo docela blbě Opět si sepnula šaty, abych si na ně nešlapala, a už cupitala jen v silonkách za Stellou. Chytily jsme se do tanečního držení, odpočítaly si takty a začaly. Působily jsme tam trochu zvláštně, na parketu jsme byly mezi prvními a jediné obě holky Ale proč ne, že. A když Stella prohlásila, že z přítomných kluků a pánů tančím asi nejlíp, dost jsem se rozesmála.. přeci jenom, zamilované páry, kterých byl na parketu přebytek, se spíš tak nějak pohupovaly do rytmu a zírali si do očí… za zvuku elektrické kytary… no romantika Zatímco my se Stellou jsme si odpočítávaly takty a snažily se rozpomenout se na všechny variace ze speciálek, rozesmívaly se svými chybami, výrazy a když píseň skončila, byly jsme už vysmátý jak veverku na energy drinku. Daly jsme ještě dvě písně – quickstep a jive, a odešla se k baru trochu napít. Stella – Rebel – upila trochu šampaňskýho, zatímco já si cucala jablečný džus. Kousek od nás stály Bloodye, Noemi a Clair – jim měl trest vypršet až asi za čtvrt hoďky, takže yly ještě pořád uvázané u sebe. Bylo doceal vtipný sledovat, jak se Noemi – která stála uprostřed, a měla tak svázané obě ruce – snaží pít a jíst „Gratuluju k úspěchům“ přistoupila jsem k Bloodye, a ta se jen usmála, a poděkovala. Clair právě krmila Noemi, takže jsme měly tak nějak soukromí To se už ale u nás objevila Stella a vetřela se ke mně. „Představíš mě?“ usmála se, ale kupodivu ne tím jejím typickým, potrhlým úsměvem, ale naprosto normálně a mile. Jak neobvyklé „Jasně. Bloodye, Noemi, Clair“ představila jsem blondýnce popořadě všechny tři holčiny. „Tohle je Stella, moje nejlepší kamarádka“ usmála jsem se, a Stella si všechny tři holčiny prohlédla. „Viděla jsem dneska na honu tvojí kobylku, je moc pěkná.“ Ozvala se Noemi, a Stella pokývla hlavou. „Děkuju. Šestiletá hannoverka, mám jí teprve chvilku.“ „První vlastní kůň?“ „No kůň jo, ale od osmi let mám poníka. Jmenuje se Kornelius, ale protože mi nepřišlo, že se to na poníka hodí, přejmenovala jsem ho na Hnědáčka. První chyba: Nechat osmiletou holku vybírat jméno koni.“ Smála se Stella a já nestíhala žasnout. Nikdy jsem si nezvykla na tu proměnu, jakou Stella prodělala, jakmile chtěla udělat dobrý dojem. Obvykle byla ukec