joanie: GALAVEČER
V půl páté jsem se začala chystat. Vlezla jsem do sprchy a umyla se, hlavu jsem omyla šamponem a pak přepláchla kondicionér. Vylezla jsem ven a s mokrou hlavou v ručníku jsem se dopravila do pokoje. Na posteli jsem si nalakovala nehty na černo, aby mi ladily. Nechala jsem je uschnout mávajíc rukama, doufala jsem, že to pomůže. Když už konečně uschly vyfénovala jsem si vlasy a šla se podívat, jestli mám s sebou ty správné boty. „Clair?! Koukni se prosím do té krabice, co mám na posteli a řekni mi, jaký tam jsou boty!“ zakřičela jsem z koupelny. Ozvalo se štrachání a po chvíli mi Clair odpověděla: „Černý lodičky na podpatku asi deset centimetrů!“ „Díky!“ zakřičela jsem nazpátek a dál se věnovala svému fénování. Clair se zatím připravovala v pokoji. Vlasy jsem si fénovala tak, aby měly co největší objem. „Jo? Zapneš mi šaty?“ Clair otevřela koupelnu. Byla jsem zabalená do ručníku, ale co bych pro kamarádku neudělala. „Hned,“ vypnula jsem fén, uklidila ho a šla za Clair. Zapnula jsem jí šaty, zip měla na boku. Hrozně jí to slušelo. „Strašně ti to sluší!“ obejmula jsem ji. „Né! Budu mokr!“ zaúpěla kamarádka a odtáhla se od mého ručníku. Zasmála jsem se a pořádně ji k sobě přitiskla. Pak jsme jí pustila a šla se obléknout sama. Vytáhla jsem pleťové silonky a pomalu, abych je neroztrhla, si je natáhla na štíhlé nohy. Pak jsem z ramínka sundala červené šaty ke kolenům. U konce asi tři centimetry koukala černá síťovina. Pod ní byla ještě spodnička a díky třem vrstvám sukně od šatů nesplývala, ale hezky šla šikmo do stran. Nahoře šaty neměly ramínka, taky byly těsnější, aby nepadaly. A na kraji byla látka přehnutá, takže to vypadalo jako černá stuha, vnitřek šatů byl černý. Tyhle šaty mi totálně šly k vlasům. V pokoji se objevila Clair a spatřila mě, jak si držím šaty na prsou, aby mi nespadly. „Chceš je zapnout?“ zeptala se. „To bys byla hodná,“ otočila jsem se k ní zády a podržela si vlasy. Jen co je Clair dopnula, pustila jsem šaty, díkybohu nespadly. „Jsou fakt krásný, Joanie!“ „Díky.“ Usmála jsem se a nechala kamarádku odcupitat za rodiči. Zůstala jsem v pokoji sama. V koupelně jsem si rozčesala vlasy a hodila přes jedno rameno. Vytáhla jsem lak na vlasy se třpytkami a celou hlavu postříkala. Teď jsem měla krásně se třpytící vlasy. Rychle jsem si dala řasenku a koukla jsem se na hodiny, doběhla jsem do pokoje, oblíkla si černý těsný kabát a obula lodičky. Hned jsem byla vyšší. Popadla jsem černou kabelku na řetízku místo popruhu a „vyběhla“ jsem z pokoje.
Martin stál u auta a opíral se o něj zády. Hned jak uslyšel klapání podpatků, zvedl hlavu a zářivě se usmál. „Čau,“ prohlídnul si mě. Ale šaty neviděl. „Ahoj,“ zdráhavě jsem ho pozdravila. „Můžeme?“ zeptal se a otevřel mi dveře luxusního auta. Nastoupila jsem, on zavřel a auto obešel. Nastoupil z druhé strany, gentleman. „Ahoj, zlatíčko,“ mrknul na mě ze zrcátka táta. Nastartoval a jeli jsme na zámek.
Dorazili jsme, bylo přesně 18:00. „Tak jsme tu mládeži. V tuto chvíli vás opouštím a uvidíme se až budeme odjíždět, nechám vás o samotě. Budu někde u pana Liwreye, seznámili jsme se po tom závodě a zjistili jsme, že máme mnoho společného. Joanie, ty víš, že jsem bydlel asi deset let v Londýně.“ Dopověděl táta a rychlými kroky se vzdaloval. Martin mi nabídl rámě, já se do něj zavěsila a šli jsme k zámku. Zdi zámku byly nádherně osvětlené, zahrada taky. Vonělo to tu růžemi a byl i poprašek sněhu, takže romantika. Prošli jsme průčelím a došli na nádvoří, uprostřed byla tabule s šipkou Jezdecká Akademie Floresta TUDY. Odpočili jsme doprava a vešli do haly. Bylo tu teplo a paní za stolkem se hned zeptala, jestli nemůže pomoci. „Kde jsou tu šatny? Jsem z Akademie Floresta,“ řekla jsem vznešeně. „Jistě, tudy prosím, na konci si odložte a potom po schodech nahoru,“ ukázala slečna. „Děkujeme,“ řekl Martin. Došli jsme k šatně a odložili si kabáty. Dostali jsme lístky s čísli a vyšli nahoru po schodech. Byl na nich natažený červený koberec, prostě bájo. Vyšli jsme do prvního patra a Martin mi už stačil pochválit dvakrát šaty. Měl červenou kravatu a totálně jsme k sobě ladili, bylo vidět, že k sobě patříme. „Běž do sálu, já si odskočím.“ Otočila jsem se k toaletám. Řetízek od kabelky jsem hodila na rameno, klouzal, a šla jsem. U zrcadla jsem si zkontrolovala vlasy a ještě jednou přestříkala třpytkami. Upravila jsem si makeup a šla do sálu.
Prošla jsem okolo Clair s jejími rodiči, pak jsem si všimla Martina, jak sedí u jednoho kulatého stolu s Kitty a nějakou blondýnou, která mi byla představena jako Stella. Jen co jsem dosedla přiběhnul číšník. „Dáte si něco k pití?“ zeptal se. „Jen bublinky, děkujeme.“ Odpověděl Martin za nás za oba a ukázal na naše skleničky. „Jistě a vy dámy?“ obrátil se na Kitty. Dál jsem neposlouchala, dívala jsem se na Martina, který se usmíval. Jak já miluju jeho úsměv, jeho oči, … Z přemýšlení mě přerušil orchestr a zpěvačka, která začala zpívat Ave Maria. Jak zazpívala Maria, vzpomněla jsem si na babičku, která byla v domě jediná, která mě dokázala chápat, ale umřela, když mi byly 4 roky a tak jsem měla v podstatě hrozné dětství. Po tváři se mi koulela slza. „Co je? Stalo se něco?“ Martin mě objal kolem ramen. „To nic,“ věnovala jsem mu na chvíli pohled, pak se naše oči rozešli. Niora zahájila dnešní slavnost a poblahopřála všem úspěšným jezdcům této sezóny. A zase na chvilku přišla krásná zpěvačka. Westernový kluci na ní mohli oči nechat. Když se Niora s panem Liwreyem vraceli na pódium, provázel je bujarý smích. Pak vyzvala Niora s panem Liwreyem oceňované studentky, aby si přišli pro ceny. Poté ale na pódiu ředitelka zůstala. Došlo na tresty. Byly vyzváni Luke, Sam, Jake, Blood, Noemi, Clair, Laila, Eliz, Maki a pak jsem uslyšela svoje jméno. Zdvyhla jsem obočí a pak viděla, jak se mi Kitty směje. „Však ty půjdeš taky.“ ušklíbla jsem se a vstala. Hodila řetízek s kabelkou na rameno a na podpatcích šla ke schůdkům na pódium. Vyšla jsem nahoru a postavila se k Maki. „A Joanie bude ¾ hodiny nosit tehle skvělý kabát po mojí babičce!“ ukázala Nia na dívku, která nesla starý, vypelichaný a těžký asi sto let starý kožich. Hodila mi ho přes ramena. Byl opravdu těžký. „Řekneš nám k tomu něco?“ začala jsem Niora hrozně smát a podávala mi mikrofon. „Je strašně těžký, už teď je mi vedro,“ poznamenala jsem smíchy a podala jí mikrofon zpět. Pak přišla na řadu Kitty. Já to řekla dobře! Nejlepší trest ale měla Maki. Ta měla šerpu s nápisem ‚Jsem prase!‘ Tomu jsem se za boha nemohla přestat smát. Pak jsem s kabátem došla zpět ke stolu. Martin se mi hrozně smál a viděla jsem jak Kitty cukají koutky a zároveň ji bolí, jak má v puse větévku, když se směje. „Tak jdeme se podívat na půl hoďky do zahrady?“ navrhl Martin. „Jo, aspoň mi nebude takový vedro…“ Všichni se zasmáli. Pak se ozvala Stella: „Tak my půjdem s váma!“ vypálila. Kitty když se Martin nedíval, rychle rukou naznačila podříznutí krku a pak rty pusu. Stella se nadechla a pak se zarazila. „No víte, my asi půjdem jinam.“ Dodala a mrkla na mě. „Uvidíme se za půl hoďky!“ zacvrlikala. Bože… v duchu jsem se plácla do čela. Kitty se plácla do čela doopravdy, popadla Stellu za předloktí a táhla k jednomu z několika barů. Tak jsem pokrčila rameny, hodila jsem si přes rameno kabelku a šla. Na chodbě jsem málem zakopla, ale Martin mě chytil. „Jsi v pohodě?“ „Jo, to ty boty…“ řekla jsem a narovnala se. Martin mi propletl prsty a stiskl dlaň. Udělala jsem to samé a šli jsme dál. Martin si vyzvedl bundu a vyšli jsme do tmy. Prošli jsme až do zahrady. Bylo tam příjemně chladno, v tom kabátě to bylo jako v sauně. „Není ti zima?“ řekl spíš, aby tu nebylo ticho. „Si piš že v tom kabátě je spíš vedro.“ Řekla jsem naoko vážně. Oba nás to hrozně rozesmálo. Došli jsme až k lavičce a usadili se. Já se zabalila do kabátu a bylo mi dobře. Zato Martin se začínal klepat. „Pojď.“ Otevřela jsem kabát. Vešli jsme se do něj oba, jak byl velkej. Chvilku jsme nemluvili, poslouchala jsem jeho dech, viděla jsem, jak mu jde od úst pára. Byly jsme blízko. Pak se jeho rty dotkly mých. Ten pocit trval dlouho. Nebyl to jen pocit, bylo to doopravdy. Že budeme spolu. Seděla jsem svému klukovi na klíně a hlavu měla na jeho rameni. Dlouho jsme seděli a užívali si pocit, že jsme spolu. Pak zašustilo křoví a ozvalo se: „Hey! Who are you?“ Rychlostí světla jsme se od sebe odtrhli, já se zabalila do kabátu, Martin si sednul na studenou lavičku. Hned jsme měli oba rudé obličeje. „Sorry! Are you ok?“ Jen co jsme si to s angličanem vyříkali, zadržovali jsme smích a došli zpět do sálu. Bylo tam vedro na umření. Jen co přišel číšník jsem se zeptala: „Máte tu led?“ „Jistě, hned ho přinesu,“ ujistil mne. Opravdu, za minutku jsem před sebou měla sklenici plnou ledových kostiček. „Jo…,“ vzdychla jsem a jednu si hodila do pusy. Všichni kolem stolu se začali totálně řehtat. „Co je? Je mi vedro.“ Trvala jsem na svém a cumlala led. Niora se objevila na pódiu a převzala mikrofon. „Vážení hosté! Trest právě vypršel Joanie! Můžeš si sundat kabát,“ natáhla Nia ruku. Já jsem k ní doběhla na podpatcích a kabát jí předala. „Děje se něco?“ optala se. „Ne, jen cucám led.“ Vysvětlila jsem ji situaci. Teď se začala smát i Niora. Elegantně jsem došla ke stolku a sedla si. „Mám hlad, nepůjdem si něco nabrat?“ zeptala jsem se Martina. „Jo, taky bych šel.“ Zvedli jsme se a odešli ke švédskému stolu. Vzali jsme si každý talíř. Já jsem se vydala k salátům. Měli tu můj oblíbený německý bramborový salát. Hned jsem si ho nandala a pokračovala. Zakončila jsem to kouskem dortu a nalila si pomerančovej džus. Donesli jsme si to zpět ke stolu. Už tu řvala hudba, holky asi tancovali. Ale musím uznat, že hráli dobře. Samý ‚vypalovačky‘. „Nepůjdem na chodbu?“ zeptal se Martin po tom, co jsme dojedli hlavní chod. Přikývla jsem a vzala do ruky bublinky. Vyšli jsme ze dveří a šli dál po červeném koberci. Nakonec jsme zapadli do výklenku zaplněného měkkou lavičkou do oblouku. Sedli jsme si a srkali šampus. Musím říct, že byl fakt dobrej. „Víš ,“odkašlal si, „Jsem fakt rád, že jsem mohl přijet. Moc nevím, co bych měl říkat, já…jsem řád že jsem tu s tebou.“ Dořekl a přitáhl si mě k sobě. „Asi bych se tu bez tebe zbláznila,“ řekla jsem a políbila ho. Vzal mě za ruku a rameno přehodil přes mojí hlavu, takže jsme byly blízko u sebe, drželi se za ruce a objímali zároveň. Co víc si přát?! „Slyšíš?“ zaposlouchala jsem se, „Pojď! Jdeme tancovat!“ vytáhla jsem ho na nohy a táhla za sebou až do sálu. Položili jsme si sklenice na stůl a spěchali na parket. Tancovali jsme dlouho, ale nepřestali ani když nás boleli nohy. Pohádkový večer jsme zakončili ploužákem. „V nejlepším přestat.“ Řekl smutně Martin. „Bohužel to platí vždycky.“ Oba jsme posmutněli a tenhle rozhovor zopakovali až u auta.
„Kdy se zase uvidíme?“ zeptal se. „Až při nějaký akci…ale hned zejtra si nainstaluju skype,“ dala jsem mu pořádnou pusu a odběhla k Niořinýmu autu. Rychle jsem nastoupila a setřela slzu. „Všechno v pohodě?“ otočila se Nia. „Jeď prosím.“ Odpověděla, vysmrkala se a okýnkem se podívala na zmateného Martina. Vzduchem jsem poslala pusu a rty naznačila ‚Nezlob se.‘ Pak už byla jen tma.