nadvandy+valhalla: 3. den kurzu skijördingu +ELL
„Tak, kterého koníka tedy vezmeme dnes a kterého necháme na zítřek?“ ptala jsem se, zatímco jsme s Ell mířily ke stájím. Dnes jsme již koně nakrmily a pak nasytily i sebe. Byl čas nachystat se na dnešní celodenní výlet.Ell se krátce zamyslela a pak logicky navrhla pro dnešní den Valhallku, zítra se Tarotkovi dlouhé nohy budou hodit. Niora nám vysvětlila popis trasy a tak jsme ještě musely rozhodnout, která z nás pojede cestu do kopců nahoru a která je pak sjede dolů. Tady byla volba také jasná, já Ell vytáhnu nahoru, ona mě stáhne dolů. Měla jsem tedy plno práce Val připravit. Abych pak nezdržovala, skočila mi Ell na pokoj a pobalila věci. Já jsem mezitím kobylku vyčistila a nastrojila do všech těch postrojů. „kde máš odpocku?“ nakoukla ke mně Ell do boxu. „klasicky ve skříňce“ navedla jsem ji k potřebné dece a Ell odkvačila. Dozapnula jsem botičky a chrániče, přitáhla o jednu dírku sedlo a pak už vykoukla do uličky. Ve stáji panoval čirý ruch, bylo potřeba přichystat půlku koní. Ulička byla relativně prázdná a proto jsem otevřela box a vyvedla kobylku tunelem na nádvoří. Tady už čekalo několik jezdkyň i lyžařek, nechyběla ani Niora jakožto hlavní dohlížitel. Ell mi hodila věci do kufru velkého auta, které nám je vyveze do horské chaty. Pak už se kamarádka chystala samu sebe. Nasoukala se do přezkáčů a připravila si lyže. Já jsem ještě dozapínala bederku a dotáhla sedlo. „Jak jste na tom?“ přistoupila k nám Nia a kritickým okem si prohlédla Valhallino nastrojení. Malinko jí mateřsky poupravila hřívu a pak zase odkvačila pomáhat jinam. „Za deset minut vyrážíme!“ zahlásil Tom. Všude panovala přátelská atmosféra mísící se s natěšenými pohledy a gesty. Čas utíkal velmi rychle, přišla mi to jako chvilinka co Tom ohlásil odjezd za deset minut a teď už se z jeho úst ozívala slova vyzývající nás nasedat. Přichytila jsem rychle lonže k řemenům sedla a hodila je opatrně Ell, která už stála přikurtovaná vázáním k lyžím a čekala na mne. Ell otěže klasicky svázala k sobě pevným uzlem a narazila si rukavice. Pohlédla na ostatní holčiny, v jaké fázi se nacházejí ony. Vložila jsem levé chodidlo do třmenu a vyhoupla se do sedla. Upravila jsem si otěže, zavrtěla se v sedle a pak už jen čekala na pokyn ke startu. Abych se zabavila, drbala jsem kobylku po krku. každou chvilku jsem také pohlédla přes rameno na Ell, která nadopovaná adrenalinem házela jeden úsměv šílence za druhým. Niora kolem nás projela v sedle Parise a z výšin kontrolovala, jak na tom jsme. Pak zamířila k Nathovi a živě s ním diskutovala. Co řešili se k nám ale nedostalo. Nakonec se ale Nath s vražedným pohledem přesunul na konec skupiny a škaredil se na celý svět. Copak se mu nelíbí na krásných, vypracovaných, dívčích pozadích? sledovala jsem oblohu, která byla ocelově šedá a jen semtam prosvítala blankytná modř. Atmosféra obklopující nás, mě naprosto strhla. Poposedávala jsem vzrušeně v sedle a tím rozdivočela i Valhallu, která nedočkavě přešlapovala na místě, už už vyrazit. „Všichni připraveni?“ ozval se zepředu zvonivý Niořin hlas. Pár z nás proneslo tiché ano, Ell však z plných plic zaječela. Niora, zjevně spokojená jasnou a hlasitou odpovědí, pobídla Toma a Sue ve velké dodávce a nechala je odjet. Potom se náš proud dal pomalu do pohybu. Bylo to jako řetězová reakce, počkala jsem, dokud se dvojice přede mnou nedá do kroku a pak jsem informovala Ell a stiskla otěže, abych Val pobídla do kroku. Pomalu jsme se točily okolo kašny a pokračovaly cestou mezi výběhy. Dodržovali jsme bezpečnostní vzdálenosti, aby se nikomu nic nepřihodilo. Každých třicet sekund jsem mrkla dozadu na Ell a věnovala jí zářivý úsměv. Radostně mi ho pokaždé oplácela. Bylo to dokonalé. Dosud jsme trénovaly samy, ale teď se vydala na výlet většina Floresty-paráda! S tím ale také přišly první obtíže. Držely jsme se ke konci skupiny a tak před námi sněhem prošly již desítky kopyt. Ell vzadu se pekelně soustředila, protože sebou evidentně nechtěla fláknout hned na začátku. S průjezdem brány Floresty a najetí na cestičku podél louky znamenalo začátek ohýbání. A tak se drazí lyžaři museli začít snažit. Pozvolným tlakem levé holeně a pravou otěží jsem navedla Valhallku do oblouku. Ell naklopila lyže na pravou hranu a vyjela oblouček trochu prudčeji, než bylo nutné. Pak se k nám dozadu zanesl na větrném poryvu Niořin hlas-připravit ke klusu. Zkrátila jsem si otěže, abych měla koně více pod kontrolou a těsně před stisknutím holení a naklusáním jsem se ohlédla na Ell, zda je také připravená. Samozřejmě byla, proto jsem vyslala pobídku do klusu a začala se rytmicky zvedat ze sedla. Vzduchem se také nesla nějaká nadávka, či vyjeknutí, jak někdo najel na muldu, či se mu prkýnko (ať už jedno či dvě) zařízlo do hlubokého sněhu. Každých dvěstě metrů jsem přesedla na druhou nohu, aby byly obě končetiny zatěžovány stejně. Cesta nás plynule navedla mezi stromy. Celý kolos se tak přesunul do kroku. Povolila jsem, stejně jako ostatní, otěže pro vydechnutí. Val se od nozder nesly obláčky páry. Jakmile se terén opět vyrovnal, naklusaly jsme a pokračovaly směle dál a výš do hor. „Stáááát!“ neslo se zezadu. To byl jasný pokyn pro zastavení kvůli pádu. Ell za mnou stáčela lyže do oblouku aby Val nenajela na nohy a já postupně přešla do kroku a zastavila. Ell trošku zavrávorala, jak její tělo chtělo pokračovat v pohybu, ale ustála to. Nebylo pořádně vidět, kdo skončil na zemi jako první dnešního dne, ale brzy jsme se již opět rozpohybovali a rozklusali. Cesta te’d vedla do prudšího kopce. Zvedla jsem se ze sedla, opřela ruce o kohoutek a uvolnila hřbet. Chvilku nám trvalo, než jsme se višchni vyšplhali na kopec. Jamile však i poslední lyžař stanul na vrcholku, přišel pokyn do cvalu. V ruce jsem cítila, jak jde Val radostně dopředu. A najednou.. vyhodila! Poprvé za celou dobu co ji jezdím si Valhallka vyhodila. No, evidentně je sníh náš kamarád. To už se ale blížil první skokánek, jehož techniku jsme moc neprobírali, ale bylo to v podstatě jednoduché. Navedla jsem kobylku zleva od skokánku a Ell si na něj nakormidlovala sama. Výraz v její tváři byl naprosto jednoduše čitelný-zděšení. Jakmile se ozvalo duté žuch, ohlédla jsem se a zkontrolovala, zda je kamarádka celá. Zazubila jsem se na ni a cvalem uháněla dál. vyjely jsme na další louku, která opět stoupala do kopce. Abychom uvolnili koním přešli jsme do klusu. Jezdce za námi jsme však naváděli do obloučků, takže práce bylo stále dost. Ell precizně naklápěla lyže a snažila se udržet rovnováhu. Po vlnovkách přišla další technická lahůdka a sice brždění. Klusali jsme pomalu do údolíčka a děvčata za námi zuby nehty držela lyže a boardy, aby se nerozfrčely do širokých dálek. Potom jsme opět nacválaly a prosvištěly lesem, kde přišly opět skokánky. Ell už nepůsobila tak vyjukaně, ale respekt byl znát. Lesní cesta končila a my přešly do kroku. Před námi se pak už objevila moderní, v přírodním stylu zařízená, horská chata.
Dorazily jsme až před samotný vchod, kde jsme se na střídačku zaparkovaly. Seskočila jsem z Val, odepnula lonžky a vytáhla třmeny. Ell se vyzula z lyží a doprovodila mě do boxu. Ten se nacházel ve starší stáji, která byla vcelku prázdná. Teď se ale opět naplní koňským pachem, ržáním a kobylinci. Odstrojily jsme kobylku a Ell se nabídla, že dojde do auta pro odpocku. „Stejně se potřebuju přezout.“ Pokrčila rameny a už se šinula drobnými krůčky k velké dodávce, která již nějakou chvíli musela stát na dvoře, protože sklo začaly opět pokrývat ledové obrazce. Zatímco Ell se převlékala, já jsem popadla vidle a z velké hromady připraveného sena jsem nanosila do boxu k Val. Následoval také kbelík s vlažnou vodou pro zahnání žízně. Pak už Ell přinesla deku a společně jsme Val zabalily do odpocky. Když byla obstaraná ona, přišly jsme na řadu my. Zavěsily jsme se do sebe a vyrazily směrem k restauraci, kde na nás čekal teplý a příjemný oběd. Usadily jsme se ke stolu s Haper, Bloodye a Karin. Chvilku jsem koukala do meny, než jsem si vybrala. V restauracích nikdy nevím co si dát… nakonec ale vyhrál hovězí guláš s hospodským knedlíkem. „bez cibule, prosím!“ ohlásila jsem ještě a odevzdala jídelníček servírce. Jídlo bylo výtečné. Nacpaly jsme se k prasknutí a pak si hověly na židlích. To však nemělo dlouhého trvání, protože Nia nás opět hnala do akce. „je zimní období, dámy. Brzy se stmívá, musíme na Florestě ještě koně obstarat, což nejde za úplné tmy.“ Vysvětlovala, i když nebylo třeba. Dvacítka židlí se najednou odsunula a zaskřípěla o dřevěnou podlahu. Sebrala jsem teplou bundu z opěradla židle a vydala se s holkama ven. Po cestě jsme ještě stihli paní domácí poděkovat z aoběd a pomoc s ustájením. „Já půjdu připravit Val, ty se běž převléct.“ Vybídla mě ell a já vděčně přijala. Zamířila jsem k velké dodávce, u které probíhala tlačenice. Moje věci se házely dovnitř jako jedny z prvních, takže logicky budou blízko zadním sedačkám. Vlezla jsem proto dovnitř auta a přes opěradla sedadel zašmátrala po svém pytli. Trošku jsem s ním zamachrovala uvnitř vozu a pak se vyškrábala ven. Vybalila jsem si lyže, přeskáče a teplejší oblečení. Rychlý pohled, jestli mě nikdo nepozoruje a pak už šly rajtky dolů a přes termovrstvu přišly oteplovačky. Ještě natáhnout podkolenky, zatáhnout přeskáče a pod bundu vložit páteřák, který najde uplatnění i tady. hotovo. Uklidila jsem věci zpět do kufru auta a ťapkala na nádvoří. Tam už stála Ell s Valhallkou na ruce. Popleskala jsem kobylku a za její zádí hodila lyže na zem zacvakla jsem se do nich a pak už sii na skřehlé prsty nasadila rukavice. „nasedáát“ ozvalo se táhle a Ell se vyšvihla do sedla. Vypadá leračně, jak jí nohy splývají až pod břicho Valhallky. Chopila jsem se lonží a byla připravená na pokyn k výjezdu, který přišel zanedlouho. Ell stiskla holeně a navedla Val za ostatní koně. Niora nás vyvedla z areálu hotelu a my ještě zamávali paní majitelce na rozloučenou. Jelo se jinou cestou. Ta již od samého začátku klesala a tak jsem stočila špičky lyží k sobě a pořádně se do nich zapřela, aby mi to neproklouzlo. Cesta byla kouzelná. Rozhlížela jsem se fascinovaně kolem sebe. Všude samý strom, o který bych si mohla roztříštit lebku. Místy led, na kterém by mi mohla podklouznout lyže a o který bych si mohla popálit tvář (což byla jediná část kůže, která mi vykukovala) každou chvíli jsem uhýbala větvi, která by se mi lehce zabořila do měkkého bšiřního svalstva… při pohledu na nebe jsem musela dát zapravdu nioře, která nás hnala rychle zpátky. Pomalu ale jistě se začínalo stmívat, ještě tak dvě hodinky, než padne úplná černota. Budeme to mít tiptop. „Kluuuus“ neslo se zepředu. Několik z nás se vylekalo, protože rezonance hlasu způsobila pád sněžné peřiny z níže položených větví jehličnanů. Pevněji jsem stiskla prsty, obtočené kolem lana a pokrčila kolena. Jak Ell pobídla Valhallu ke klusu, trhlo to se mnou. Naštěstí jsem vše ustála. Cesta teď vedla po rovince, takže to šlo v pohodě. Jet pluhem v klusu by totiž asi moc dobře nešlo. Ell vybírala neporušený sníh, takže se mi jelo krásně. Pro zpestření jsem se letmo zkusila natočit do nějakého toho obloučku. Pravidelně se střídalo tempo podle terénu. Jakmile přišlo klesání, zapřela jsem se do pluhu a sjížděla kopečeky pomalu. Brzy jsme se přiblížily k dalším skokánkům. Nacválalo se a šla jsem na to. Ell samozřejmě s Valhallkou jely vedle, takže jsem se na skokánek musela dokormidlovat sama. Pokrčila jsem kolena a vysvištěla nahoru, tam jsem se automaticky podpořila v odrazu a letěla vzduchem. „Jooo, redbulll!!!“ ječela jsem v letu. Abych si ale neukousla jazyk, přestala jsem ječet před dopadem. Ten jsem také utlumila odpérováním v pokrčených kolenou. Pokračovaly jsme směle dál a já najela na ještě asi tři další skůčky. Nebyly nijak velké, ale o adrenalin v krvi se mi to postaralo. Tváře mi rudě žhuly, jak mi je ošlehával vítr. Na plácku pak přišly opět obloučky. Ell až se sadistickou radostí naváděla Val do neustálého oblouku a já za nimi vlála jak vlajka na stožáru, dokud jsem nechytila rytmus. Zpáteční cesta byla oddechem pro koně a zápřeží pro lyžaře, protože neustálé brzdění bylo opravdu náročné. Ke konci už mě chytaly křeče a tak jsem na závěrečné rovince přešlapovala z nohy na nohu, z lyže na lyži.
Zajely jsme na dvůr Floresty a pak se všichni rozpovídali. Vyzouvala jsem se bolestně z lyží a vděčně přijala nabídku Ell, že Val prozatím obstará. Mohla jsem se tak usadit na lavičku a vyzout se z lyžáků. Pohybovala jsem prstíky na nohou, abych si je rozpohybovala, když jsem si uvědomila, že vlastně mám botky v autě, které stálo asi tři sta metrů ode mě. Sakra! „Nathe!“ zakřičela jsem na klučinu, který vycházel ze stájí. „ano?“ uculil se na mě šibalsky. „Donesl bys mi prosím boty?“ udělala jsem osvědčené psí oči, které na Ell vždycky zaberou. Nath chvilku váhal, evidentně měl ze mě psinu. „Víc už prosit neumí.“ Navedla ho Ell, která zrovna projížděla kolem se stojanem a věcmi. Nath se zasmál a botky mi přinesl. Samozřejmě si ale namohl odpustit nějakou „velmi inteligentní, vtipnou a trefnou“ poznámku.