bloodye+dekameron: +Karin

RANNÍ JÍZDA S VANILKOU:

Vyšla jsem z kolejí a zamířila k fontáně, kde už na mě čekala blondýnka s ryzkou a tak jsem přidala do kroku a prkno si hodila za záda. „Už běžím“ hulákala jsem na ně a dívka na mě koukala jen s povytaženým obočím. „Přímo letíš“ ušklíbla se když viděla jak se valím. „Jsem tu“ odfoukla jsem a tak jsme se všechny tři vydaly na louku, kde jsme začínali všichni včera. Karin zastavila ryzku, dotáhla sedlo a pořádně zkontrolovala jestli všechno dobře sedí, pak rozvázala lonže a čekala dokud se zas nevyhrabu ze země, kde jsem si obouvala prkno. Naposledy jsem zatáhla za vázání, podsadila nohy s prknem pod zadek a pořádně se odrazila od země a doskákala k Vanilce která mě nervózně pozorovala. „Neboj“ promluvili jsme na ní s Kar nastejno a ta mi podala svázané lonže a už se sama drápala do sedla. Nervozně jsem se zkontrolovala vázání a na Karininu otázku „Můžem?“ jsme odpověděla rozhodným kývnutím hlavy. Při rozjezdu to se mnou mírně trhlo, ale v klidu jsem to vyrovnala a koukala na Karin, která si seděla v sedle a Vanilku kráčející na zahozené otěži. Obkroužili jsme louku po které jsme jezdili včera jestli to půjde a když to šlo vyrazili jsme přes pole směle dál. Ryzka kráčela v naprostém klidu, delší krokování ani to, že kráčí pořád rovně bez nějakých kroužků jí nevadilo a chovala se slušně a já se mohla plně soustředit na sebe. PO skoro čtvrthodině, kdy jsme se všechny rozehřívali jsem se uvolila k pomalejšímu klusu. Víc jsem se pokrčila v kolenou a tím zamezila nepříjemnému zatáhnutí při naklusání, pak už jsem se zas trochu narovnala a protože louka byla taková mírně kousky z kopečka začala jsem dělat úplně mírné obloučky, protože to byl kopec nekopec. Spíš než obloučky jsem, ale hranila zadní hranou, protože přece jenom když jsem držela lana blbě se přetočím na přední hranu. Karin nechala Vanilku překlusat skoro celou louku a já si na rychlejší pohyb zvykla a do mírnějšího kopečku jsem vyzkoušela i manual který málem skončil pádem a tak jsem to zas nechala. Na konci louky jsme si zas přešli do kroku a zahnuli doprava na cestu vynoucí se mezi dvoumi lesy. Na cestě jsme několikrát vystřídali krok s klusem a přechody jsem vcelku zvládala a tak se mě Karin rozhodla potrápit s vlnovkami, kde jsem konečně využila obě hrany prkna a jednou zasekla tolik, že jsem málem letěla po zádech do sněhu, ale nakonec jsem to prazvláštním stylem vyrovnala. Cesta nás vyvedla na pěknou dlouhou louku a tak když po mě Karin hodila očka přesně jsem věděla co chce. „Zabiješ mě! Budeš mě mít na svědomí!“ protestovala jsem silně, ale nakonec se na pomalý cval uvolila s tím, že jednou to stejně muselo přijít. Karin nejdřív naklusala, znovu jsem posunula těžiště k zemi, tentokrát celkem hodně nízko a když jsem ucítila prudší trhnutí mírně jsem se zvedla, abych neupravovala sníh zadkem Ryzka byla hodná a necválala mc dopředu, prkno párkrát nadskočilo nad nějakou hroudou a já sebou málem sekla, ale dalo se to vždycky dobře vyrovnat. Při brždění jsem při posouvání zadní nohy dopředu však o něco zavadila a už ryla čumákem o sněhu a slyšela jak se mi blondýna směje, ale taky jsem viděla jak se holky vracejí. Rychle jsem se postavila, čapla lonže a zas jsme střídali krok s klusem a pomalu se točili ke cvalovce. Zatím jsme šly v kroku a já se alespoň pořádně mohla vzpamatovat z pádu který jsem utrpěla a naražená kostrč mi to stále připomínala. Svižným krokem jsme se propletli až ke cvalovce, kde už bylo několik projetých stop a tak by tu neměl být problém a když se Karin zeptala na další cval zaváhala jsem jen nachvilku. Ryzka po cvalovce vyrazila prudce vpřed, jezdkyně v jejím sedle si jí však obratně stáhla dozadu a rychlost zatím omezila. Byla jsem jí vděčná. Tempo trošku zrychlilo, ale nijak ukrutně a dalo se na tom udržet ještě líp než v kroku. Na konci cvalovky jsme začali brzdit a protože Kar chtěla Van vyklusat následovalo po cvalu chvíle v klusu a pak krokování až k výběhům Floresty, kde končil sníh a já se odepla, svázala lonže a podala je Kar která dokrokovala v sedle na Florestu a já už po svých s prkněm opět za zády.


ODPOLEDNÍ JÍDZA S DEKAMERONEM:

S Kar jsme se rozhodli, že to vezmem stejnou cestou, protože nebyla náročná a bylo všude dostatek sněhu a tak jsem stejně jako ráno holky čekala já na ně s Dekem před stájemi. Lonže jsem ještě jednou překontrolovala jestli jsou správně zapnuté k sedlovým řemenům a jestli poprsák opravdu dobře drží sedlo a bederka je správně srovnaná. Hnědák mi zas zalovil v kapsách a já ho plácla přes čumák a koukala jestli někde není Karin. Nikde. Nervózně jsem zavrčela a lonže co jsem držela v ruce jsem přehodila přes sedlo a začala obcházet s hnědákem kolem fontány, abych úplně nezmrzla. Najednou jsem uslyšela klení a zvuk já dopadlo něco na zem, oba jsme sebou trhli a podívali e na zdroj zvuku. „Karin!“ vykřikla jsem bez váhání. Blondýna naštvaně sbírala lyže ze země, obrátila jsme valacha jejím směrem a trochu jí pomohla a pak už jsme se vydali společně na louku. Když jsme konečně dorazili na místo rozmotala jsem lonže, dotáhla sedlo, stáhla třmeny a počkala až se Karin zkoriguje, pak jsem se vyhoupla do sedla. Dekameron už už chtěl dopředu a tak jsem zatáhla otěž a ještě než jsem se plně srovnala v sedle uslyšela jsme jak za mnou Kar huláká, že můžem. Jemně jsem stiskla holeně a vydali jsme se vpřed a stejně jako to holky udělali předtím se mnou na zahozené jsme obešli louku a až pak se vydali po cestě dál. Valášek se choval slušně a když jsem si ho brala na otěž střídavě jsem si ho přistavovala k pravé a levé ruce, aby se moc nenudil přec jen to není takoý andílek jako Vanilka a trochu jsem se bála, aby nezačal vyvádět. Hnědák spokojeně kráčel po zasněžené louce a když jsme se dostatečně zahřáli v kroku vzala jsem si otěž ještě trochu víc a otočila se v sedle. „Naklušem?“ usmála jsem se a povzbudivě na blondýnku mrkla. „Tak fajn“ nadechla se a kývla na mě. Jemně jsem nadlehčila sed a stiskla holeně. Naklusali jsme. Začala jsme vysedávat a hlídala valacha, aby klusal pomalejším tempem a lyžařku jsme nezabili, to by bylo keců. V klusu jsem přesedávala a na začátek jsem zařadila klus trošku delší, abychom protáhli a zahřáli ty svaly ještě víc. Karin se držela obstojně, ale na začátek to stačilo a tak jsme přešli do kroku, pochválila jsem hnědáka, který se choval suprově a byla jsem mu za to moc vděčná, že si dnes nevymýšlí. Po zasněžené louce jsme šli chvilku krokem, chvilku klusem a tak se zabavil jak lyžař tak jezdec i kůň, který se sice choval suprově, ale proč si nepomoct, aby to pokračovalo? Před námi se objevil kopeček, pobídla jsem hnědáka znovu do klusu a až pod kopeček jsme přešli do kroku, stopla jsem si do třmenů a ucítila jak hnědák zabral, aby vytáhl nahoru nejen nás, ale i Kar a nebýt poprsáku myslím, že sedlo by bylo teď někde u zadních nohou. Na rovince jsme znovu přešli v rychlejší klus, opět jsem pravidelně přesedávala a hlídala si i dávku za námi. Prudší zatáčku která nás měla navést na cestičku mezi lesy jsme přešli v kroku, přeci jen nebyl to příjemný obrat o tom jsem taky věděla své. Cestičku jsme šli v kroku a taky jsme zkusili vlnovky s opravdu velkými oblouky tak aby si Kar zvykla na zatáčky a nabila jistoty. Když jsme vjížděli na velkou louku všichni jsme věděli co bude následovat a tak jsem se jen otočila a když blondýnka ukázala vztyčený palec jemně jsem pobídla hnědáka do klusu. Nedřív jsem hnědáka udržovala ve svižném klusovém tempu, pak ho stáhla trochu dozádu a sedla si do sedla, vtiskla cvalovou pobídku a když hnědák naskočil mírně jsem ho poloviční zádrží vzala zpět, aby tak nespěchal. Koukala jsem se na cestu, abychom nevzali nějakou hroudu a nepodepsali tak Karinin ortel , ale stejně jsem v půli louky ucítila jak se lana povolili a poté krátký výkřik, rázně jsem přenesla váhu dozadu, zatlačila sedací kosti do sedla, stiskla kolena a zatáhla za otěž a nepovolila dokud jsme nezastavili. Ohlédla jsem se dozadu, kde ležela celá bílá dívka. „Seš okej?!“ „Joooo“ zasmála se a vyšvihla na nohy, dosunula se ke mně a chytla se lan a když se urovnala a dala mi pokyn pobídla jsem hnědáka do pomalejšího kroku, aby se dívka vzpamatovala. Šli jsme dlouhou dobu v kroku, nachvilku naklusali a pak šli zas v kroku, Kar si asi nepříjemně odřela nohu jak sebou sekla a tak jsme radši drželi pomalejší tempo. Na cvalovce už nebyl skoro žádný neproježděný sníh, ale Kar se do cvalu neměla a tak jsme zvolili jen svižnější klus přiněmž jsem Deka hlídala, aby neměl tendenci nacválat. Po cvalovce jsme střídali klus s krokem a na jejím úplném konci jsem už zahodila otěže a nechala hnědáka dokrokovat až k výběhům, kde jsem slezla pomohla kar, zavázali jsme lonže a odkráčeli na Florestu s vidinou teplého nápoje…