nadvandy+valhalla: 2. den skijörding (+ELL)
„Tak, kdo půjde první?“ překvapila mě Ell v našem boxe, když jsem čistila Val a vyprávěla jí včerejší zážitky z jízdy na Cascorovi. Krapet jsem se lekla. „No,“ zamyslela jsem se. „jelikož jsem asi lepší lyžař než ty, tak co kdybych jela první a vyzkoušela terén?“ Ell vděčně přikývla. „A já pojedu odpoledne?“ zajímala se dál. znovu jsem se zamyslela. Dnes svítilo kupodivu sluníčko, vypadalo to na hezký den prozářený slunečními paprsky. To ale také přinese povolování sněhového podloží. „No, možná by bylo lepší zajet obě jízdy dopoledne. Podívej jak tam svítí sluníčko. Odpoledne už bude povrch povolený a lyže se budou bořit. V tom se jezdí opravdu špatně.“ Ell nic nenamítala, nějakým záhadným způsobem zřejmě usoudila, že mám na tohle oko. Tak určitě! Nicméně domluva byla jasná. Ell se odebrala k Tarotkovi a jala se ho připravovat. Já jsem ještě chvilku pobyla s Val a pak si došla pro věci. Usadila jsem se na vymrzlé lavičce před stájemi a vybalila si těžké plastové přezkáče. Vyzula jsem se ze stájových bot, natáhla si další tlusté ponožky a pak se nasoukala do přezkáčů. Přitáhla jsem přezky a vzadu na botě otočila kolečkem a zvolila režim chůze, při kterém se bota přeci jen trochu povolila. Dokolíbala jsem se ke vchodu do stájí a načíhla dovnitř. Už se ozýval klapot gumových podrážek od botiček, to jak se Ell s Tarim blížili. Vybalila jsem si ještě lyže, seštelovala na hlavě helmu a uklidila si vaky do šatny. „Jsem ready!“ ohlásila jsem Ell, která právě dotahovala statnému běloušovi sedlo. „fajn, tak můžeme. Zapřahneme tě až na cestě, ne?“ ujistila se Ell. Zasmušile jsem sebrala ze země lyže a následovala ji tučňáčími kroky k braně Floresty. Ell stáhla třmeny a připravila mi lonže, jakožto tažné lano. Položila jsem lyže na zem, zacvakla se do vázání a přepnula na sjezdový režim, aby se mi zbytečně lýtka nepovolovala. Ell vyskočila do sedla, zkontrolovala si mě z té vysoké výšky a pak Tarota pobídla do kroku. Bělouš se rozešel dlouhými kroky vpřed a já se začala pomalu rozjíždět. Nejprve mi to táhlo jenom ruce, ale pak jsem se pokrčila v kolenou a rozjela se. „všechno v cajku?“ otočila se na mě Ell. „Samozřejmě!“ houkla jsem dopředu a měla sto chutí zvednout palec v potápěčském gestu. No, radši jsem to neudělala. Teprve te´d jsem si uvědomila, že jsme si vlastně nedomluvily trasu, kudy pojedeme. Ale Ell na to zřejmě myslela, neboť pomalu začala Tarota stáčet do pravotočivého oblouku, aby mohla najet mezi stromy na lesní cestu, která nebyla pod sněhovou pokrývkou vidět. Za mnou se v hlubokém prašanu táhly dvě rýhy. Brzy mě začala bolet stehna, jak jsem se držela v mírném podřepu. Trošku jsem se narovnala a odlehčila střídavě nohy, aby se do nich zase rozproudila krev. Jakmile jsme projely krátkým úsekem lesíka, začaly se mi lyže bořit do čerstvého prašanu. „můžeme klusat?“ otázala se mě Ell. Opět jsem přešlápla a přikývla. Ell stiskla holeně a Tarot se rozpohyboval do plynulého klusu. Pečlivě natahoval nohy a vysoká Ell pravidelně vysedávala ze sedla. Nemohla jsem si nevšimnout, jak poctivě po každých dvěstě metrech přesedá na druhou nohu. Zpočátku jsem měla pocit, že mi nohy zůstanou stát na místě a Tarotova tažná síla mi vytrhne ramena z kloubů. Každou chvilku to mnou cuklo dopředu. Zpevnila jsem se a rázem to bylo lepší. „Ell?“ volala jsem dopředu. Ell natočila hlavu, jakože poslouchá, ale stále vysedávala a kontrolovala cestu před sebou. „Co takhle cválat?“ navrhla jsem horlivě. „Blázníš?“ vyjekla Ell. „Chceš se zmrzačit? Jestli jo, tak s někým jiným!“ „Prosííím!“ naléhala jsem stále. Doslova jsem zezadu viděla, jak Ell trhá rameny, jako ostatně vždy, když se nemůže rozhodnout. Nakonec však svolila pod podmínkou, že v žádném případě nespadnu a ona pojede pěkně pomalu. Neměla jsem námitek. Ell proto zasedla do sedla a pak pobídla Tarotka do cvalu. Držela si ho shromážděného, aby nikam neutíkal. Každou chvilku házela dozadu očko a kontrolovala mě. Svištěla jsem s větrem o závod! Pusina se mi roztáhla od ucha k uchu a tvářila jsem se jako šťastný idiůtek. „parááádaaaaa!“ ječela jsem, abych přehlušila vítr který kolem mne proudil. Stáhla jsem kolena blíže k sobě a pokusila se o první nesmělý oblouček. Tělo zůstalo stát v rovině a nožky mi jely nejprve doprava přes levou hranu, potom zase doleva přes pravou hranu, a doprava pře levou hranu… „hele, co to tam vyvádíš?“ zaječela Ell. Tentokrát jsem se ale vážně lekla, takže milé nožky které právě jely doleva přes pravou hranou podjely až někam do dálek šrokých a já se řítila rypákem přímo do sněhu. V poslední chvíli mi na mysli vytanula Niora, kladoucí nám na srdce, že v případě pádu máme pustit lano. Povolila jsem tedy sevření v prstech a lano mi samo vyklouzlo. Ell, protože mě samozřejmě viděla a slyšela, okamžitě zpomalila, seskočila a klusala ke mně s Tarotem na ruce. Za nimi povlávalo lano. Sbírala jsem se ze země, upravovala si helmu. Ell mě chytila pod paží a vytáhla na nohy, protože mi lyže začaly podkluzovat. „ty, ty, ty!“ ukazovala na mě dětinsky prstem. „Ano?“ s klidným hlasem jsem se na ní podívala. Ell nasadila svůj naštvaný a starostlivý výraz zároveň a jala se mě prohlížet. Do rukou mi vrazila Tariho otěže a prohmatávala mi žebra a ruce. „hihihi, lochtáš..“ rozhihňala jsem se. „mám chuť si to vyměnit, jenže ty tvoje maličký botičky by mi nebyly!“ nasedla opět na tarota a významně na mě koukala, než jsem se opět zapojila. No tohle! Takhle mě urazit!opět jsem se zapřahla za Tarota. Ell už ani neklusala, jako kdyby za trest jsme celou cestu zpátky jely krokem. Nožky mě bolely neskutečně. Kňučela jsem jako ztracené štěňátko, ale bylo mi to houby platné. Jakmile jsme dojely na Flo, bolestivě jsem se odepnula z prkýnek, sundala si přeskáče a třela si bolavé prstíky na nohou. Když jsem se mohla konečně pohnout, odklidila jsem svoje vybavení a vrhla se na chystání Valhallky. Vyčištěná již byla, proto jsem si přivezla stojan s věcmi a pustila se do sedlání. Na hřbet jsem jí položila podsedlovku s gelovkou. Na ně potom přišlo sedlo s měkoučkým beránkem na posedlí. Protáhla jsem sedlem podbřišník a na něj nezapomněla přidat také očko od poprsáku, jehož karabiny jsem zacvakla do malých oček u sedla. Sejmula jsem ohlávku, vložila Val do huby udidlo a přetáhla nátylník přes uši. Urovnala jsem hřívu, pozapínala řemínky a ještě přetáhla přes uzdečku ohlávku, abych ji měla nějak přivázanou. Nožky jsem zabalila do chráničů a na kopyta nazula botičky. Přes záda pak ještě přišla bederka. Stáhla jsem opět ohlávku, vzala otěže a vyvedla si kobylku ven na nádvoří, kde se již Ell připravovala. Nejspíše si řekla, že už se mi pomstila a proto se se mnou opět kamarádsky a vřele bavila. Vzala jsem otěže a lonže a vykročila opět stejnou cestou jako před zhruba dvěma hodinkami Ell s Tarotkem. Došly jsme pěšmo až za branu, kde se Ell nacvakla do lyžáků a já jsem se opět poprala se zapnutím lonží k sedlu. Tentokrát jsem již ale byla zdatnější a proto jsem lehce zapnula karabiny do sedlových řemenů skrytých pod bočnicí sedla. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny a vyšvihla se do sedla. Počkala jsem, dokud se Ell nezaparkuje za nás. Potom jsem lehce stiskla holeně a pobídla Val do kroku. Jely jsme vedle cesty, protože cesta již byla vyježděná a Ell by se nemuselo dobře jet. Ovšem vedle to bylo něco jiného. Její lyže si opět prokousávaly cestu sypkým prašanem. Na Val nebyla včerejší první práce s lyžařem znát a vyšlapovala si pěkně svěže. Pohrála jsem si s otěžemi a střídavě si ji přistavovala k jedné a druhé ruce. Občas jsem také mrkla dozadu na Ell, která se s veselým výrazem vezla za mnou. Potáhla jsem za pravou otěž a pomalu Val ohýbala okolo pravé holeně. Opatrně jsem táhlým obloukem najela mezi stromy-sledovala jsem cestu, kterou mě vezla Ell. Opět jsme tedy vyjely na louku. Podívala jsem se na holčinu za sebou a ta mi radostně odkývala mou nabídku na zrychlení do klusu. Stiskla jsem holeně, povolila otěže a přešla do klusu. Zvedala jsem se rytmicky v sedle, zhruba po dvou stech metrech jsem se nechala jednou drncnout v sedle a přesedla tak na druhou nohu. Tím pádem byly zatěžovány obě strany stejně. „Fajn, dostalas mě!“ křičela zezadu Ell. „Co?!“ otočila jsem se dozadu. „No tak, cválej!“ vybídla mě kamarádka. Pokrčila jsem rameny a zasedla do sedla. Potom jsem zatížila pravý třmen a pobídla holení. Zaskočila jsem do cvalu. Držela jsem Val pevně v ruce, měla tendence se roztryskat do širých dálek. Nicméně to měla smůlu. Zvedla jsem zadek ze sedla, abych odlehčila zádům a podívala se přes rameno. Ell jela s doširoka roztaženými lyžemi, oči vytřeštěné radostí. Opravdu zvláštní obrázek. Docválala jsem pomalu na konec louky. „Přechod do klusu!“ ohlásila jsem dozadu, aby Ell mohla stočit špičky lyží k sobě a pomalu také zpomalit. Chvilku jsem tam s ní ještě klusala, zkusila jsem také pozvolna zatočit. Ell provedla pár nešikovných obloučků, ale pak se spokojila pouze s jízdou. Stiskla jsem kolena, zasedla do sedla a zpomalila do kroku. „Paráda, co?“ radovala jsem se a Ell mi přizvukovala. „odtáhla“ jsem ji zpět na Florestu s krásným pocitem u srdce, že si to taky užila. Jasnou známkou štěstí byly zamlžené brejličky :“)