nadvandy+valhalla: 1.den (+ELL, SÁRA)
Stála jsem v uvazišti a právě dopínala podbřišák, když Ell zahlásila: „Mám hotovo, jak jsi na tom ty?“ vytáhla se na špičky a s obtížemi se podívala přes Tarotův vysoko posazený hřbet. Pokývala jsem hlavou na souhlas. Mohly jsme vyrazit. Sundala jsem ohlávku, kterou jsem přetáhla přes uzdečku abych měla Vall stále uvázanou, a přetáhla otěže přes koňskou hlavu. Smotala jsem si je do dlaně a vyrazila za Ell se statným běloušem, kteří se již vydali na cestu. Držela jsem se v dostatečné vzdálenosti, aby nás případně nezasáhla zepředu Tarotkova kopyta. Na nádvoří jsme ještě čaply tašky s vybavením, které dnes budeme potřebovat, a pak už se vydaly směrem k cvalovce. Pod nohama nám křupal sníh, který opět přes noc jaksi..nakynul. procházely jsme kolem výběhů a směřovaly k východu z akademie. Jakmile jsme prošly klenutou branou Floresty, prokličkovaly mezi stromy a překřížily pár cestiček, ocitly jsme se na cvalovce. V dálce jsme už viděly Sáru s Cascorem. Chvilku trvalo, než jsme se k nim dohrabošily. Jakmile jsme přišly blíž, přátelsky jsme se pozdravily. Hovor jsme ale nezačínaly, neboť Sára se s urputným výrazem ve tváři prala se dvěma dlouhými lonžemi. Vědomy si toho, že za chvilku nás to čeká taky, nijak jsme se nepídily, co že jí nejde. Odložily jsme své narvané tašky do sněhu a pustily se do přípravy koňourů. Láskyplně jsem si upravila svojí novou pestrobarevnou bundu a uhladila nově vzniklé záhyby. Ty byly však okamžitě zpátky. Ell měla na sobě totéž a stejně jako já byla ze sady nadšená. Roztáhla jsem zip na dlouhém vaku na lyže a vylovila z něj dvě smotané lonže. Po očku jsem koukla na Ell, která vypadala že ví, co dělá. Na rozdíl ode mě. Následovala jsem tedy jejího příkladu a stáhla nejprve třmeny na sedle. Lonže jsem měla přicvaknuté za karabinky k uzdečce. Odepnula jsem první karabinku, protáhla ji třmenem a pak zpátky do udidla. Koukala jsem na to, jako na boží zjevení. Ell ale totéž zopakovala i na druhé straně. Jelikož jsem ale sama neměla vůbec tušení, jak to provést, provedla jsem totéž také na druhé straně, z celého srdce doufajíc, že jsme to provedly správně. Pak už byl čas na samotné procvičení. Opět jsem se nenápadně podívala na Ell, postavila jsem se na pravou stranu kobylky, zády z hlavě. Valhalliny nozdry vyfukovaly vzduchové dýmy po mé levici. V pravé ruce jsem třímala smotanou lonž, která vedla od třmenu přes Valhallinu záď. Ačkoliv jsme ze země trénovaly dotyky lan a šustivých patlíků, Val zareagovala celkem nečekaně. Začala se šklebit, hrábla i kopytem. Povolila jsem tlak lonže a začala ji hladit po plecích a s chlácholivými slovy opět zvýšila tlak. Zaregistrovala jsem letmý pohled od Ell, která s Tarotkem neměla problém. Jakmile Val pochopila, že jí opravdu lonž nepřesekne napůl, dala si říct a uklidnila se. Na druhé straně jsem zopakovala totéž a tentokrát se kobylka zmohla pouze na koulení očima. Pochválila jsem ji a odměnila speciální sušenkou. Jakmile ji dochroupala, přesunula jsem se pomalu za její záď. Postupně jsem povolovala lonže, jak jsem se vzdalovala. „Tarote, jdi krok!“ ozvalo se kousek ode mě. Ell již přešla k dalšímu bodu. Chvilku jsem postála kobylce za zadkem a promlouvala na ni, aby měla přehled kde jsem. Jakmile jí uši přestaly zběsile stříhat sem a tam a byly stabilně natočené směrem k zádi, a tedy i ke mně, vydala jsem hlasovou pomůcku. „Krok!“ vyjelo ze mě rázně zároveň jsem se rozešla. Kobylka popošla pár kroků a pak zastavila. Málem jsem jí narazila do zadku „Krok Val!“ zavelela jsem znovu, abych ji podpořila v pohybu přidala jsem ještě jemné mlasknutí. Kobylka šla, ale neochotně. Stále jsem musela opakovat pobídku, postupně se mi do tónu hlasu začal dostávat vztek. Val ho samozřejmě zaznamenala a těsně před mou erupcí začala pěkně šlapat vpřed. Spokojeně jsem ji hlasitě pochválila a pochodovala za ní dál. zkontrolovala jsem si, zda mám lonže stejně dlouhé a zda za ně netahám. Trošku jsem si zkrátila pravou lonž, protože jsem ji měla delší. Zvýšila jsem tlak levé otěže a kobylka se začala postupně přistavovat. Zvýšila jsem tlak na pravou lonžku a navedla ji do pozvolného a táhlého půloblouku. Jakmile jsme ho dokončily, prohodila jsem tlak na otěžích a zkusila si točit i na druhou ruku, tedy na pravou. Oblouky jsem si chvilku procvičovala, protože jsou velmi důležité. Práce na dvou lonžích sloužila jako opracování i trénink zároveň. Zhruba po dvaceti minutách, kdy už Ell předávala Tariho vodítko Sáře, jsme mohly pokročit dál. Sára se mezitím s kluky procházela opodál, aby jim neztuhly svaly. Všichni koníci sice měli deky, ale pohyb jim rozhodně neuškodí. To by mohlo spíše stání.
Jako první přišla na řadu Ell. Dohodly jsme si určitý harmonogram a podle toho jsme také jely. Ell přistoupila k Val, chvilku jí špitala do ouška a na seznámení jí věnovala kousek dobrůtky. Já jsem dotáhla sedlo a pozorovala Ell, která se přezouvala do přeskáčů a pak si lyže přenesla blíže k Val. Zacvakla boty z tvrdého plastu do vázání a pomalu se došoupala až ke dvěma lonžím, které ležely na zemi. Ve tváří jsem mohla číst jako v knize. Mísily se v ní radostná očekávání a strach z něčeho nového. Ostatně tak jako u mě, či Sáry. Elfinka se opatrně předklonila, aby se jí lyže nerozjely, a zdvihla z udusaného sněhu lana. Složila je, udělala na nich uzel a pevně se chytla. Stála jsem dosud na zemi, domluva byla jasná. Otočila jsem se na Ell a povzbuzujícně se zeptala: „Můžeme?“ Ell, teď už radostně, přikývla. Jemně jsem mlaskla, potáhla za otěže a vyzvala Val ke kroku. Ta samozřejmě cítila tlak, který vyvíjela Ell. Její muší váha byla také znát, kupodivu chvilku natáčela uši, Val samozřejmě, ale pak usoudila, že pestrobarevné stvoření za jejím zadkem, které se pěkně sladilo do žluto-hněda, jí nijak neublíží a proto šlapala pěkně vpřed. Ohlédla jsem se, zda Ell ještě stojí. Stála, jela a zubila se od ucha k uchu. Já též. Postupně jsem kobylku zpomalila a potom jsem se vyšvihla do sedla. Ještě jsem zkontrolovala lyžařku za sebou a pak už stiskla holeně a pobídla Val do kroku. Ell se rozverně dívala kolem sebe a honila po okolních stromech motýli. „Můžeme klusat?“ zavolala jsem za sebe. To ji vytrhlo z přemýšlení. Tvář jí pobledla. Z úst jí vycházelo ano, oči prosily ne. Samozřejmě jsem ji nemohla nechat ujít si klusání. Počkala jsem tedy, dokud se nesrovnala na těch dvou prkýnkách a dokud se jí na tváři neobjevil známý výraz „teď zvládnu všechno“. Stiskla jsem holeně, povolila otěže v ruce a naklusala. S Ell za mnou to trošku cuklo, maličko zavrávorala, ale stabilitu udržela a dostala se do pohybu. Koňská kopyta ukusovala kusy ledového sněhu a zase je odhazovala. Jakmile sníh dopadl na zem, Ell jím prosvištěla na lyžích. Pravidelně jsem vysedávala a měnila nohu. Každou chvíli se za mnou ozývaly podivné neidentifikovatelné citoslovce, kterými jsem se raději nezaobírala. Nechci ztratit iluze o neposkvrněné Ell. Informačně jsem zavolala dozadu krok. Ell statečně zapřela lyže do pluhu a brzdila, aby nenajela Val na nožky, chráněné šlachovkami. Potáhla jsem za pravou otěž, našlápla pravý třmen a zatížila také sedací kost. Navedla jsem kobylku do velkého oblouku a směřovala zpátky k Sáře, která s koníky pochodovala sem a tam. Cascor co chvíli stáhl hlavu dolů a zabořil čumák do sněhové závěje. Zastavila jsem, seskočila a pochválila kobylku. Ell se pustila, ruce se jí klepaly radostí. Chvilku jí trvalo, než se vysoukala z pevných lyžáků. Sama znám ten pocit, když se z těsných bot přezujete do volnějších. Je to parádní. Ell si srovnala vybavení ke straně, aby nepřekáželo v cestě a podržela kobylku. Seznamovala se s ní, zatímco já jsem se vyzula z jezdeckých a nasoukala do lyžařských bot. Pečlivě jsem zacvakla přezky a přetáhla přes boty nohavice od kalhot. Natáhla jsem si tlusté rukavice a došmajdala k lanům, která spočívala opět na zemi. Ell si prodloužila třmeny a také mě kousek popovedla. Pak naskočila do sedla, srovnala se v sedle drobnější Valhally a pobídla ji stiskem holení do kroku. Za chviličku už se na mě miloučce culila a zvedala pochvalně palec. Pevně jsem se držela lana a stabilně držela kolena pokrčená, aby mohla pěkně absorbovat nerovnosti povrchu. Ell se držela vyjetých stop, které jsem tam vytvořila před chvílí já ze sedla. Lyže jsem si držela kus od sebe, aby se mi nepřekřížily a abych mohla případně bezpečně brzdit. Ell položila tak očekávanou otázku, samozřejmě jsem s klusem souhlasila. Prvních pár kroků bylo nejistých, nejprve to se mnou škublo, pak jsem najela pravou lyží na muldu a levá mi podklouzla na plotýnce. Rozjížděla jsem se do všech stran, ale přeci jen se mi povedlo vše ustát. Ell klusala stejný úsek a pak také přešla do kroku. Stočila jsem si špičky lyží k sobě a pluhem brzdila. Na svahu tohle nepředvádím, to brzdím pěkně na bok. Dojely jsme zpět k Sáře. Ell sesedla a já se pustila lan. Mezitím, co Ell vytahovala třmeny a odvazovala lonže, já jsem se hrabala ze sněhu, do kterého jsem nevědomky žuchla přezula jsem se a uklidila si vybavení. Sára stále držela kluky a Ell hlídala Valhallu. Domluvily jsme se, že kobylku odvedu a vrátím se držet koníky. Vybavení jsem si tam nechala ležet, tudíž jsem se mohla vyšvihnout do sedla a na Flo dojet koňmo. Bylo to tak o mnoho rychlejší. Pospíchala jsem, aby holky venku zbytečně nemrzly. Vrátila jsem se, opět se přezula a postavila se za Tarotka. Ell ho opět nejprve vedla, potom se vyšvihla do sedla a zopakovala totéž. Jet za Tarotkem byl opět nový a zvláštní zážitek. V rukách jsem cítila každý jeho krok. Jakmile jsem já skončila za Tarotkem, převzala jsem Cascora na hlídání. Sal se vyšvihla na Tarotka a povozila Ell. Ta zářila nadšením a štěstím. Bylo krásné ji takhle vidět. Pak už přišel na řadu Cascor, ten chudák celou tu dobu čekal. Příště to musíme vymyslet trošku lépe. Sal se na něj vyšvihla, já se zacvakla do lyží a nechala se táhnout. Jelikož už to byla dnes moje třetí jízda, nabývala jsem zkušeností. Klus už mi teď nepřišel tak neskutečně rychlý, jako předtím. Prohodily jsme se a já se ocitla v sedle hřebce. Poprvé za celou dobu na Florestě. Cas je ale miláček, moc pěkně poslouchal a tak si i Sára mohla vychutnat skvělou jízdu. Po tréninku jsme odklidily věci a vrátily se zpět do stájí. Obstaraly jsme koníky a pak se už jen uložily do vyhřátých postýlek. Den to byl opravdu náročný, ale krásný.